načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kouř a zrcadla - Tanya Huffová

Kouř a zrcadla

Elektronická kniha: Kouř a zrcadla
Autor:

Původně mělo jít o nenáročný týden, lokace byla dokonalá, štáb na místě a scénář připravený. Vyskytl se ovšem zádrhel, s nímž nikdo nepočítal. V Caulfieldově domě skutečně ... (celý popis)


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 434
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Smoke & mirrors
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Pavel Musiol
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6170-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Původně mělo jít o nenáročný týden, lokace byla dokonalá, štáb na místě a scénář připravený. Vyskytl se ovšem zádrhel, s nímž nikdo nepočítal. V Caulfieldově domě skutečně strašilo! V této vile došlo v průběhu desetiletí k mnoha strašlivým vraždám. A žádné z obětí se evidentně nepodařilo uniknout do posmrtného života...
Vše začalo neškodným žertíkem – koneckonců, někteří z duchů byli pouhými dětmi. Následovaly potíže s technikou, podivné zvuky a Tonyho zjištění, že vidí a slyší mrtvé. S tím by se pravděpodobně dokázal vyrovnat. Každopádně už zažil mnohem děsivější a nebezpečnější situace. Ale to jen do chvíle, než kdosi prolil v domě krev. Byla to pouze drobná nehoda, ale úplně to stačilo.
Tony a většina herců i štábu se náhle stali vězni v domě, který již mnohokrát dokázal, že umí zabíjet. Jelikož Henry Fitzroy a Chester Bane nemohou proniknout bariérou, kterou kolem sebe dům vytvořil, nestojí mezi nimi a šílenstvím či smrtí nic než Tonyho zanedbatelné čarodějnické schopnosti... (trilogie.

Související tituly dle názvu:
Kouř 2 - Kouř a zrcadla Kouř 2 - Kouř a zrcadla
Huffová Tanya
Cena: 282 Kč
Kouř 1 - Kouř a stíny Kouř 1 - Kouř a stíny
Huffová Tanya
Cena: 256 Kč
Kouř 3 - Kouř a popel Kouř 3 - Kouř a popel
Huffová Tanya
Cena: 282 Kč
Love Tanya Love Tanya
Burr Tanya
Cena: 444 Kč
Tanya´s Christmas Tanya´s Christmas
Burr Tanya
Cena: 444 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2013

Tanya Huffová

Kouř a zrcadla

Trilogie „Kouř“

kniha druhá


Tanya Huff

SMOKE & MIRRORS

Copyright © 2005 by Tanya Huff

Translation © 2013 by Pavel Musiol

Cover © 2013 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2013 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-170-2

ISBN PDF: 978-80-7456-171-5

ISBN PDF čtečky: 978-80-7456-172-2

ISBN ePub: 978-80-7456-173-9

ISBN Mobi: 978-80-7456-174-6


Tanya Huffová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Krevní pouta

Cena krve

Stopy krve

Linie krve

Spojení krve

Dluh krve

Krevní banka (povídky)

Trilogie Kouř

Kouř a stíny

Kouř a zrcadla

Kouř a prach *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


5

Kapitola první

Zhruba ve třetině cesty dolů po masivním dřevěném schodišti

se starší z obou mužů oblečených ve smokingu zastavil, zvedlhlavu a nosní dírky se mu zachvěly, jako by větřil. „Nejsme... sami.“

„No, pozvali ještě nejmíň dvacet dalších hostů,“ řekl jehospolečník lehkým konverzačním tónem.

„To jsem nemyslel.“ Rudozlaté vlasy krátce zazářily, jak otočil hlavu nejprve na jednu a pak i na druhou stranu. „Je tu ještě... něco.“

„Ještě něco?“ zopakoval mladší z obou mužů a podezíravým pohledem si měřil podobiznu postaršího gentlemana oblečeného podle módy z přelomu století, visící vedle něj. Obraz si navzdory očekávání dál hleděl svého.

„Něco... zlého.“

„Nemyslíš, že trochu přeháníš...?“ Pohlédl přes zábradlí dolů do rozlehlé vstupní haly a zastřený hlas mu šel do ztracena. Jeho prsty křečovitě sevřely leštěné zábradlí a zelené panenky očí se mu rozšířily zděšením. „Raymonde, myslím, že na tohle by ses měl raději podívat sám.“

Raymond Dark se otočil – pomalu – a zavrčel. V ústech mu zasvítily protáhlé hroty špičáků.

„A střih!“ Dole u dveří si Petr Hudson stáhl sluchátka z uší, nechal je viset na krku a zvedl oči zpoza hradby monitorů vzhůru k oběma hvězdám Nejtemnější noci. „Dvě věci, pánové. Nejdříve Mason. Co má znamenat ta pauza před posledním slovemv každé větě?“

Mason Reed, alias Raymond Dark, upíří detektiva momentálně nejfešáčtější představitel krvežíznivých nemrtvých v celém seriálovém světě, probodl ze své výšky režiséra pohledem.„Pokoušel jsem se dodat tomuhle banálnímu dialogu větší hloubku.“

„Opravdu? Hezký pokus. Bohužel to spíš znělo, jako by sespokoušel o špatnou imitaci Williama Shatnera, což – aniž bych se chtěl do dobrého kapitána Kirka jakkoliv navážet – není zrovna efekt, který bychom si zde přáli vyvolat. A Lee,“ pokračoval, aniž by dal Masonovi příležitost začít se hádat, „co to máš narameni? Na levém,“ upřesnil, když se Lee Nicholas alias James Taylor Grant pokusil podívat na obě svá ramena současně. „Popravdě, spíše na nadloktí.“

Na Leeho smokingu se těsně podél ramenního švu táhla šikmo dolů asi deset centimetrů dlouhá a centimetr široká bílá šmouha.

Zamračil se. „Vypadá to jako barva.“

Mason se jí dotkl špičkou prstu a pak usvědčující bílý flíček ukázal režisérovi ve vstupní hale. „Je to barva. Musel se otřít o zeď v koupelně ve druhém patře.“

Dvě klíčové scény této epizody se měly natáčet v obrovské koupelně, kde jeden z malířů strávil celé dopoledne opatřováním stropu a zdí vrstvou bílého pololesklého nátěru.

„To je nemožné,“ bránil se Lee. „Já jsem v koupelně ve druhém patře ani nebyl, a kromě toho, když nás Brenda připravovala, tak jsem to tam neměl.“

„Brenda nás připravila patnáct minut předtím, než Petr vyhlásil akci,“ připomněl mu Mason. „Měl jsi spoustu času vytratit se a jít se umazat.“

„Ale ne.“ Lee se ujistil, že je nesnímá mikrofon, a ztišil hlas tak, aby jej nikdo nemohl zaslechnout. „To ty ses vytratil, aby sis dal čouda, já jsem nikam nešel.“

„To říkáš ty, ale tohle svědčí o něčem jiném.“

„Já jsem v té koupelně nebyl!“

„Podívej se, Lee, prostě přiznej, žes to podělal, a jedeme dál.“

„Já jsem nic nepodělal!“

„Tak tedy dobrá, pak se jednalo o podvědomý – a musím říci, že poměrně ubohý – pokus, jak se stát středem pozornosti.“

„Tohle ani...“

„Pánové!“ Petrův hlas znovu obrátil jejich pozornost dolů do haly. „Mně je jedno, kde se ta barva vzala, ale je vidět v tom posledním okamžiku, kdy se Lee otáčí, a protože bych chtěl, aby se otáčel i nadále... Tony, zaběhni s Leeho sakem k Brendě, aby z něj tu barvu dostala dřív, než zaschne. Everette, kdybys mohl setřít Masonovi z čela ten lesk, než budeme muset hýbats osvětlením, byl bych ti moc vděčný. A doneste mi někdo kávu a dva aspiriny.“

Tony se zarazil v půlce cesty ke schodišti. Coby jedinýpřítomný produkční asistent – coby jediný produkční asistent, který kdy u CB Production a Nejtemnější noci vydržel nějakoupodstatnější dobu – to býval většinou on, na koho se Petr obracel, když volal „někoho“.

„Já mu tu ká...šškávuu donesu, Tony,“ prodral se Tonymu do ucha skrz všudypřítomný šum hlas Adama Paelouse, prvníhoasistenta režie. „Ty zanes to sako...“

Tony s prstem na špuntovém sluchátku napínal sluch, aby ho přes šum slyšel. Co přijeli natáčet na tuhle lokaci, chovaly sevysílačky podivně. Bylo nemožné zachytit čistý signál a baterie se vybíjely přibližně pětkrát rychleji než obvykle.

„...do kostymérny. Jinak nás tu všechny to vzrušššskříp zezasychající barvy zabije.“

Tony mávl na Adama na druhé straně haly, jako že rozumí, a rozběhl se do schodů. Dnešní dopoledne bylo rozhodněvšechno, jen ne vzrušující – dokonce i navzdory obvyklé praxi přifilmovém natáčení, kdy se chvíli spěchá a pak zase čeká. A na nudě není zhola nic špatného, připomněl si Tony. Zvláště když „opak nudy“ zahrnoval portály do cizích světů, zlé čarodějea inteligentní stíny, které nebyly ani tak vražedné jako spíš... ačkoliv termín vražedné je popisoval víceméně výstižně.

Všichni ostatní zaměstnanci CB Productions – s výjimkou jejího šéfa osobně – si z těch metafyzických událostí, které jen tak tak nevyvrcholily proměnou zvukového studia v předmostí invaze zlého čaroděje z jiného světa a jeho vražedných stínů, nic nepamatovali. Všichni ostatní pravděpodobně spali přizhasnutých světlech. Tonymu se to s téměř dvouměsíčním odstupem konečně dařilo – tak čtyři noci z pěti.

Než se k němu Tony dostal, měl už Lee sako svlečenéa zamračeně si šmouhu od barvy prohlížel.

„Já jsem v té koupelně opravdu nebyl,“ zopakoval ještě jednou, když mu ho podával.

„Já ti věřím.“ Plně si vědomý toho, že se hloupě usmívá na jednoznačně definovaného heterosexuála – nebo přinejmenším tak jednoznačně, jak to jen dálkové objektivy fotoaparátůdokázaly – složil Tony pečlivě sako tak, aby se barva nerozmazala, a zamířil zpátky ze schodů, přičemž se mu v hlavě rychle za sebou vystřídaly dvě myšlenky. Ještě je teplé. A pak: Ty jsi vážně zoufalec.

Natlačil se na zábradlí, aby kolem něj mohl projít Everett se skříňkou s líčidly, a přitom si pomyslel, proč Mason – který byl o dobrých dvacet let mladší a třicet kilo lehčí – nemohl místo toho sejít ze schodů dolů. Jo, počkat, on je to Mason. Jak mě to k čertu mohlo vůbec napadnout? Mason Reed si byl plně vědom toho, na co všechno má z pozice hvězdy nárok, a nehodlal se ničeho z toho vzdát.

„Ten chlap se potí víc než jakýkoli jiný herec, se kterým jsem se kdy setkal,“ zamumlal Everett, když ho Tony míjel. „Ale ne abys mě někde citoval.“

Ohledně čeho Everetta kdysi chybně citovali, bylo záhadou. A pravděpodobně to mělo záhadou také zůstat, jelikož se z něj Tonymu nepodařilo zmíněnou historku dostat ani hojnouaplikací meruňkového šnapsu, i když o voskování zadku se dozvěděl víc, než si kdy přál.

Se sakem přehozeným přes natažené ruce a opatrně, jako by nesl orgán připravený k transplantaci, se Tony prohnalvstupní halou, vyběhl ze vzduchotěsných dveří – jejichž matné sklo bylo překryto kusem černé látky, aby dovnitř nepronikalodenní světlo – proletěl širokou verandou a seskočil z půl tuctukamenných schodů na dlážděný chodník vedoucí neudržovanými zahradami a nakonec ústící u úzké příjezdové cesty. Jedním ze tří axiomů filmového průmyslu bylo, že čas jsou peníze.Nikdo se s nikým zjevně nebyl schopen shodnout na tom, čeho se přesně týká druhý, ale Tony měl podezření, že třetí hovoří o snadnosti, s jakou lze najít náhradu za propuštěné produkční asistenty.

Karavan s kostymérnou a maskérnou parkoval hned za vozem s občerstvením, který se zase těsně tlačil na generátor.

Brenda, která zrovna seděla na schodech a popíjela kávu,vstala, sotva viděla, jak se k ní Tony žene, přičemž z klína shodila podrážděnou černou kočku. „Co se stalo?“

„Lee má na saku šmouhu od barvy.“

„Od barvy?“ Vyběhla mu naproti s nataženýma rukama. „Jak se to stalo?“

„Lee neví.“ Vzhledem k tomu, že Tony věřil Leemu, nemělo smysl opakovat Masonovu teorii. Předal jí sako a vešel za ní do karavanu. Kočka na něj zaprskala, nebo možná na ni, nebo snad na oba dva, a odkráčela.

„Byl v koupelně ve druhém patře?“

„Ne.“ Zjevně to byla dost rozšířená teorie.

„Divné.“ Strčila ruku do rukávu a pečlivě si šmouhuprohlížela. „Vypadá to, jako by ji někdo nanesl špičkou prstu.“

Měla pravdu. Ta deseticentimetrová šmouha byla v horní

části oválná a tmavší a směrem dolů postupně bledla až skoro

k šedé.

„Nejspíš mu to nějaký neřád udělal schválně.“

„Mason?“ podivila se, vzala sprej a ohnula umazaný rukáv.

Tony na ni upřel nevěřícný pohled. Nedovedl si představit, že

by Mason udělal něco, v důsledku čeho by se Lee stal středem

pozornosti. Ne obecně, a už vůbec ne teď, když se při posledním

sčítání počet dopisů od Leeho fanoušků vyrovnal objemupošty staršího herce. A Mason byl vždy velice citlivý na cokoliv, co

vnímal jako ohrožení své pozice hvězdy Nejtemnější noci. Nešlo

o názor, který by si Tony dovolil vyslovit nahlas – ne předBrendou. Asistentka kostymérny byla jedním z mála lidí v branži,

kterého navzdory častému kontaktu s herci nepřestávalycelebrity fascinovat. Většina lidí se z reakcí typu: „Panebože, to je...“

vyléčila po několika prvních hysterických záchvatech ublížených

umělců, jejichž vinou se pracovní den přehoupl přespatnáctihodinovou hranici.

Také měla trochu tendenci lézt lidem do zadku, a to poslední,

po čem Tony toužil, bylo, aby se pokusila vetřít Masonovi do

přízně tím, že mu práskne, co si myslí. No, úplně poslední, po

čem toužil, možná ne – jeho seznamu věcí nadepsanému „Nikdy

víc“ stále dominovala zkušenost s vražednými stíny, ale naštvání

Masona Reeda na jeho osobu rozhodně patřilo do první desítky,

protože dostatečně naštvaný Mason Reed se rovnalnezaměstnanému Tonymu Fosterovi.

Když si uvědomil, že ještě pořád čeká na odpověď, řekl: „Ne, myslím, že Mason to nebyl.“

„Samozřejmě že ne.“

Vždyť jsi s tím začala sama. Zvedl ústřižek látky...

„Nesahej na to,“ ...a zase ho položil.

„Promiň.“

„Budeš to sako brát zpátky, nebo si ho přijde Lee vyzvednout sem? Anebo bych ho mohla vzít zpátky sama a rovnou sepřesvědčit, že vypadá dobře, i když se osvětlí.“

„To bys mohla, ale když už jsem tady...“

„A já shodou okolností taky.“

Oba se současně otočili jako přitažení Leeho nezaměnitelným, drsně hedvábným hlasem, a viděli, jak dotyčný herec vchází do karavanu.

„Další flek je na kalhotách,“ řekl a otočil se.

Vypadalo to, jako by někdo přitiskl prst Leemu na spodní část pravé půlky zadku a udělal tah směrem vzhůru. Tony se usilovně soustředil na studené sprchy, zadržovací cely na policejníchstanicích a na Homera Simpsona.

Lee pokračoval v otáčení, dokud zase nestál čelem k nim, zul si černé kožené polobotky a rozepnul poklopec. „Přísahám, že to tam předtím nebylo.“

„Většina by se zachytila na saku,“ připomněla mu Brendadýchavičným tónem, který Tonymu děsně lezl na nervy. Vděčně se toho pocitu chytil – byl to vítaný štít proti potenciálně trapné reakci na Leeho vylézajícího z kalhot.

Lee, oblečený jen v šedých boxerkách a černých ponožkách, se odšoural k prázdné židli u líčícího stolku a posadil se. Židlevyčítavě zaskřípala. „Nemám ponětí, jak se to tam dostalo. Přísahám, že jsem se k žádné vlhké barvě ani nepřiblížil.“

„Samozřejmě že ne,“ zapředla Brenda. Zvedla sako ze žehlicího prkna a podala ho Tonymu, aniž by až do okamžiku, kdy musela rozprostřít kalhoty, spustila žhavý pohled z Leeho obličeje.Ztrátu očního kontaktu si vynahradila tím, že zvolna a něžně hladila hebkou látku.

Studiem kolovaly úporné drby o tom, že Brenda a Lee spolu nedávno sdíleli žhavou chvilku na podlaze kostymérny, zatímco Brendina šéfka, Alison Parkanová, odešla do charitativníhovýrodeje lovit kostýmy, na které by jí stačil rozpočet. Vzhledem k tomu, jak Brenda roztáhla ruku a přitiskla ji vedle skvrny od barvy, aby se jí látka nehýbala, musel Tony připustit, že toskutečně vypadá, jako by na těch drbech něco bylo. Když tam tak stál a sledoval, jak kalhoty kropí a pak pomalými pohyby stírá barvu ze zadku Leeho kalhot, cítil se jako šmírák.

A rozhodně tam byl přespočet.

„Poslyš, Tony, když už je Lee tady, není nutné, abys tuzůstával.“ Brenda si to očividně myslela taky.

„Jo, měl bych jít.“

„Ano, to bys měl.“ Protože jakmile za tebou zapadnou dveře a my budeme konečně sami, ukážu tomuhle chlapovi, co mu může nabídnout skutečná žena.

Musel obdivovat, kolik kýčovitého podtextu z padesátých let se jí podařilo vměstnat do pouhých čtyř slov.

„Řeknu Petrovi, že se vrátíš, až tě Brenda dodělá,“ prohlásil a podal Leemu jeho sako. Výraz, který se herci rozhostil na tváři, byl nanejvýš zajímavý – a trochu zoufalý. Zoufale toužící, aby už odešel? Zoufalý z toho, že odchází? Zoufale očekávající Zuzanu? Co? Víc se Tony nedozvěděl.

„Ty jsi ještě tady?“ Kterou část „chceme být sami“ jsi nepochopil?

Tedy nikoliv od Leeho. Brenda tak neproniknutelná nebyla.

„Tony!“ ozval se ze slabého okolního šumu Adamův hlas. „Hned, jak bude ta barva...“ několik slov se ztratilo v praskotu, „...přiveď Leeho zpátky. Je tu strašná spousta věcí, které dneskamusíme stihnout.“

Nahnul se ústy nad mikrofon připnutý k límci. „Rozumím, Adame.“

„Mně jde o to, aby to jistí dva lidi s tím vzájemným porozuměním moc nepřehnali.“

„Jo, chápu.“ Aspoň myslím.

Adamovi se klepy očividně donesly taky, ačkoliv zvolilzajímavý eufemismus. Vzájemné porozumění?

„Jak dlouho ještě?“

„Sako je hotové a kalhoty...“ Tony stočil zrak k Brendě, a když ho probodla pohledem, pokrčil omluvně rameny. „...kal- hoty taky. Lee už se obléká...“ Kalhoty bleskurychle vyjely vzhůru po dlouhých, svalnatých, opálených nohách. Chodidla vklouzla do bot a Lee stál v mžiku u dveří, mumlaje směrem k asistentce kostymérny neslyšné: Promiň, musím běžet. „A my jsme na cestě.“

„Ve městě?“

„Na cestě!“

„Konečně jsem tě slyšel. Končím.“

Už byli skoro na chodníku, když Lee promluvil. „Ano, udělali jsme to.“

Tony pokrčil rameny. „Já se neptal.“

„A byla to pěkná hloupost.“

„Já to neřekl.“ Brenda stála ve dveřích a dívala se, jakodcházejí. Věděl to, a ani se nemusel otáčet. Tony skoro cítil meziloatkami bodnutí metaforických nůžek a raději si držel tak velký odstup, jaký mu šířka chodníku dovolovala.

„Bylo to jen... chci říct, že jsme byli oba... a ona byla...“

„Klid,“ zarazil ho Tony dřív, než se mohl začít dozvídatpodrobnosti. „Dva svéprávní, dospělí lidé. Do toho mi nic není.“

„Jasně.“ Když je chodník konečně dovedl k hlavním dveřím, Lee se zastavil. „Je to úžasný dům, že?“

„Jo, je super.“ Tony byl na změnu tématu připraven – chlapi,

zvláště pak chlapi, kteří nejsou přímo přátelé, mívají nízkouúroveň TMI*

)

. Popravdě, jelikož Lee nebyl typem chlapa, který by

se chvástal svými úspěchy, Tonyho trochu překvapilo, že o tom

vůbec začal mluvit.

„Zeptal jsem se pana Brummela, jestli si myslí, že by homajitelé prodali.“

„A co on na to?“

„Tohle není žádný obyčejný dům, hochu. Dům, jako je tenhle, nemůžeš mít. Takový dům má tebe.“

Leeho imitace podivně rytmické řeči pana domovníka bylanarosto přesná. Tony vyprskl. Chlapík středního věku vezmačkaném oblečení, ošoupaných pracovních botách a zjevně falešnou patkou, pan Brummel – žádné křestní jméno neudal – si vzal k srdci všechna domovnická klišé a uváděl je do praxe se všímzáalem člověka, od kterého se dá čekat, že každou chvíli vykřikne: „Bylo by se mi to podařilo, nebýt vás, prašivých děcek.“**

)

Ale měl pravdu. Caulfieldův dům byl všechno, jen ne obyčejný.

Dům, který na přelomu minulého století postavil jistý Creighton Caulfield, podnikatel zbohatnuvší na těžbě uhlía dřeva, spočíval na obrovských blocích bílé žuly a střechu jehoverandy podpíraly masivní trámy z kanadského červeného cedru. Měl tři podlaží, osm ložnic, taneční sál, skleník a pokoje služebnictva ve třetím patře. Dřepěl zastrčený v Národním parku Deer Lake na konci dlouhé rozježděné cesty, která byla příliš zarostlá na to, aby se ještě dala nazývat silnicí. Matt, vyhledávač lokací na volné noze, kterého si CB Productions obvykle najímala, se po silnici Deer Lake Drive jednou rozjel, aby se podíval na důmEdgarových – který se ale ukázal být příliš malý a danému scénáři *

)

TMI – akronym pro „too much information“, příliš mnoho informací.

Používá se v situacích, kdy se vám někdo svěřuje s něčím, po čem vám nic

není. (Pozn. překl.)

**

)

Narážka na kreslený seriál Scooby Doo. (Pozn. překl.)


15

nevyhovoval. Veden tím, co nazýval předtuchou, ačkoliv Tony

měl podezření, že prostě zabloudil – nebylo by to poprvé – si všiml

dvojice vyježděných kolejí a vydal se po nich. Chester Bane,majitel iniciál dávajících jméno CB Productions, vrhl jeden krátký

pohled na digitální snímky domu, který Matt na konci těchkolejí objevil, a usoudil, že je pro Nejtemnější noc jako dělaný.

Přestože se Caulfieldův dům nacházel v hloubi přírodníhoparku, zůstával v soukromém vlastnictví a takřka zapomenutý. Tony neměl tušení, jak se Chesterovi podařilo získat povoleník natáčení, ale jako nejpravděpodobnější způsob se mu jevil křik – křik do telefonu, křik za zavřenými dveřmi jeho kanceláře, křik do mobilu, zatímco přecházel přes parkoviště a ignoroval autasnažící se vyjet ven, přičemž došlo k ohnutí dvou nárazníků, jak se mu jeho zaměstnanci pokoušeli vyhnout. Důkazy svědčily o tom, že Chester Bane žil v představě, že křik může uspět tam, kderozumné argumenty selhávají, a jeho obchodní úspěchy ho v této víře podle všeho jen utvrzovaly.

Ten dům však dokonalý opravdu byl, navzdory nevybíravěvyjádřeným názorům řidičů, kteří museli projet po vyježděnélesní cestě s generátorem, občerstvovacím vozem, dvěma kamiony s vybavením, karavanem s maskérnou a kostymérnou a vozem se záchodky, a to tak blízko k budově, aby se to všechno dalopoužívat. Šatny se Chester Bane naštěstí nerozpakoval zřídit v několika ložnicích. I ty pojízdné záchodky nechal přivézt až poté, co ho pan Brummel informoval o tom, kolik by stála rekonstrukce stařičkého odpadního systému, kdyby ten stávající tíhu nové zátěže neunesl.

Obrovská koupelna ve druhém patře se tedy sice nechalavymalovat, ale její používání bylo v zásadě zakázáno. Malíři v nínechali otevřená okna, aby nátěr rychleji zaschl, a když Tony zvedl hlavu a nakoukl dovnitř, viděl, jak spodní třetina záclony vlaje přes parapet ven.

Zamračil se. „Viděl jsi to?“

„Tu záclonu?“

„Ne, za záclonou, uvnitř. Měl jsem pocit, že jsem někohozahlédl, jak se na nás dívá.“

Lee se ušklíbl a překročil divokou záplavu rostlin, které unikly ze zahrady a rozšířily se na chodník. „To mohl být Mason. Asi si odskočil zakouřit k oknu. Nejspíš si myslí, že zasychající nátěr překryje ten jeho puch.“

To dávalo smysl, až na to, že...

„Mason chodí v černém,“ namítl Tony a spěchal, aby s ním srovnal krok. „Ať to byl, kdo chtěl, měl na sobě něco bílého.“

„Možná si sundal sako, aby se neumazal od barvy. Možná si tam šel zakouřit už dřív a možná to byl on, kdo mi udělal na zadku tu šmouhu.“ Lee se zarazil s jednou nohou nakročenou na horní schod a zavrtěl hlavou. „Ne, jsem si docela jistý, že tohle bych si pamatoval.“ Pootočil se a zazubil se na Tonyho stojícího o schod níž. „Zdá se, že mám tajného obdivovatele.“

Než se Tony stačil rozhodnout, jestli za tím má hledat víc, než tam bylo, byl už Lee uvnitř a Adamův hlas mu říkal: „...pohni tím ssssvým zadkem, Tony. Nemáme na to tssselýskříp den.“

„Tssselýskříp“ zapraskalo tak, že to až zabolelo. Tonynásledoval Leeho do domu, zatímco se snažil lépe vyladit frekvenci na vysílačce, přičemž se nemohl zbavit pocitu, že je potížes komunikací brzy přivedou do hrobu.

*

„Zahlédl tě. Ne ten herec, ten druhý.“

„Nebuď směšný, Stephene.“

„No, tvářil se, jako by tě viděl.“

„Viděl, jak z okna vlaje záclona, to je všechno. Já se umím schovávat velmi dobře.“ A pak pokračovala ostřejším tónem. „Já nejsem ta, kterou lidi vídají v jednom kuse, nebo snad ano?“

„To byla náhoda.“ Hlas se mu chvěl někde mezi mrzutostí a smutkem. „Já ani nevěděl, že tu ti výletníci jsou, a je mi fuk, co říká Graham. Nesnáším, když se musím schovávat.“

„Já vím,“ odpověděla smířlivým hlasem.

„A kromě toho, já nikdy neriskuji tolik jako ty. Popravdě,Cassie, co tě to napadlo udělat mu ještě jednu šmouhu?“

Usmála se a mrkla na prst umazaný od barvy. „Napadlo mě, že když už jsem ho dostala ze saka, možná bych ho mohla donutit, aby si sundal i kalhoty. Pojď.“ Vzala ho za ruku a táhla ke dveřím. „Chci vidět, co dělají teď.“

*

„Raymonde, myslím, že na tohle by ses měl raději podívat sám.“

„Stop, a uložit! To byl skvělý výkon, pánové.“ Petr hodilsluchátka do poličky pod monitorem a otočil se k hlavnímuosvětlovači. „Kolik času potřebuješ na nastavení scény osm?“

Sorge si strčil do pusy cucavou pastilku a pokrčil rameny.„Natáčet se bude tady odspodu... patnáct minut, možná dvacet. Víc ne. Až se budeme přesouvat po schodech nahoru...“

„Nepřivolávej problémy.“ Zvedl hlas jen natolik, aby ho slyšel první asistent režie... „Adame, řekni jim, že mají dvacet minut pauzu,“ ...a znovu ho ztišil, otáčeje se o sto osmdesát stupňů ke skriptce. „Tino, pojďme si tu příští scénu spolu ještě jednouprojet. Když si nedáme pozor, budeme mít pořádný probléms návazností a já nechci, aby se opakovalo to co ve dvanáctém díle.“

„Aspoň víme, že tenhle seriál sleduje nejmíň devadesát jedna lidí,“ podotkla a postavila se.

Petr se ušklíbl. „Já si stejně pořád myslím, že to byl jedenpočítačový magor a devadesát jedna e-mailových adres.“ Když přešli do jídelny a jejich místo zaujali technici, aby přesunuli všechny režisérské monitory ke vstupnímu vchodu, kde se nebudou plést do záběru, postavil se doprostřed haly Adam a zvedl oči k oběma hercům. „Máte patnáct minut, pánové.“

„Budu ve své šatně,“ řekl Mason, otočil se na patě a zamířil zpátky do schodů.

„Kdyby mě někdo potřeboval, já budu ve své šatně taky.Možná mi uschnou rychleji, když si je stáhnu ze zadku.“

Mouse, jehož dlouhé šedivé vlasy byly staženy spíš dokrysího ocasu a jehož fyzický vzhled byl v přímém protikladu s tím, co naznačovalo jeho jméno – pokud ho někdy někdo označil za vystrašenou myšku, nežil dost dlouho, aby o tom mohlvyprávět – vystoupil zpoza kamery a pískl. „Jestli si chceš spustit gatě, na nás se neohlížej.“

Někdo se zachichotal.

Leeho reakci Tony nezaregistroval, protože si uvědomil, že ten vysoce nepravděpodobný zvuk mohla vydat pouze Kate,Mousova asistentka. Doteď by nevsadil ani cent na to, že se Kate vůbec umí chichotat. Popravdě si nebyl úplně jistý, že se vůbec umí smát.

„Tony,“ sevřela se mu kolem ramene Adamova ruka, když Lee následoval Masona do schodů a oba herci zmizeli v chodbě na druhém patře. „Dneska jsem viděl Masona s Karen od jídelní obsluhy. Běž se přesvědčit, že mu nepřidala do košíku s muffiny žádný bagel.“

„A když jo?“

„Hýbni kostrou do schodů a postarej se, aby ho nesnědl.“

„Ty po mně chceš, abych vyrval bagel Masonovi z rukou?“

„Pokud ho v nich má.“ Adam se zašklebil a chlapsky hopolácal po rameni – kde se „chlapsky“ dalo definovat jako radši ty než já, kámo. „Pokud se do něj už zakousl, chci, abys mu ho vyrval z pusy.“

Mason bagely miloval, ale dentální lepidlo upevňující tesáky Raymonda Darka jednoduše nebylo uzpůsobené na skutečné

žvýkání. Po několika čtyřicetiminutových zdrženích, během

kterých mu Everett musel zuby znovu připevňovat, a jednom

podstatně delším, kdy herec pravý tesák dokonce spolkl, vyhlásil

Chester Bane pravidlo o zákazu bagelů v Masonově šatně.Jelikož Mason nemusel onen zub hledat osobně – tento úkolpřiadl Jennifer, jeho osobní asistentce, která dle Tonyho názoru

tolik peněz určitě nebrala – herec usoudil, že to bude považovat

spíše za doporučení než za pravidlo, a dělal, co mohl, aby ho

obešel.

V důsledku toho se Karen z jídelní obsluhy ocitla podneustálým tlakem člověka, v němž se přitažlivý vzhled a šarm snoubil

s morálními principy kočky. Nikdo jí neměl za zlé, když mu tu

a tam nedokázala odolat.

Dnes nikdo nevěděl, kde je.

Nebyla u stolu ani ve voze, a na to, aby ji hledal dál, neměl

čas. Tony popadl ze stolu sklenici rybízového džemu a pádil ze

schodů. Bral je po dvou v naději, že Masonův dopolední záchvat

žravosti ještě nestačil úplně přerušit celodenní natáčení.

Coby hvězda Nejtemnější noci si Mason jako šatnu zabralnejvětší apartmá v domě. Po rekonstrukci, kterou prošlov padesátých letech, zabíralo polovinu přední části druhého patraa zahrnovalo ložnici, šatník s převlékárnou a malou koupelnu. Pod

podmínkou, že omezí splachování na minimum, ji pan Brummel

pro osobní Masonovo používání schválil. Lee musel používatpojízdné záchodky jako všichni ostatní.

Všechny dveře vedoucí do chodby ve druhém patře bylyvyrobeny z téže Douglasovy jedle, která vévodila i zbytku domu,

ale tyhle – a rám, který je obklopoval – byly namořeny tak, aby

vypadaly jako mahagonové. Tony, který dokázal ještě tak rozlišit

dřevotřísku od MDF*

)

, byl jednou nucen absolvovat dlouhou

*

)

MDF je „medium density fibreboard“, velmi používaný materiál s hustší

strukturou než má dřevotříska. (Pozn. překl.)


20

přednášku na téma použití jedle místo mahagonu, kterou mu

udělil hlavní osvětlovač, jenž se ve volném čase zabývalvyřezáváním ozdobných šachových figurek. Musel tenkrát uznat, že ten

napůl dokončený jezdec vyvedený v kompletním dresuwrestlingového šampiona, jehož řezbář vytáhl z kapsy, byl vážně něco.

Tony už už zvedal ruku, že zaklepe na dveře Masonova pokoje,

když si všiml, že oba horní panely byly vyspravovány. V příšeří

druhého patra nebyly ty vyměněné kusy desek skoro vidět, ale

při pohledu zblízka dokázal rozeznat nepatrný rozdíl v barvěmořidla. Na jejich tvaru bylo cosi povědomého, ale...

Ještě s rukou ve vzduchu uskočil, když se dveře náhle prudce rozletěly.

A z nich na něj vytřeštěnýma očima hleděl Mason. „V mékouelně něco je!“

„Něco?“ otázal se Tony, zatímco se snažil zjistit, jestli jsou oba tesáky pořád na svém místě.

„Něco!“

„Dobře.“ Tony se už chystal naznačit, že řešení problémůs vodoinstalací rozhodně nemá v popisu práce a že by se Mason měl obrátit na pana Brummela, ale rozmyslel si to, když uslyšel další jeho slova.

„Krčilo se to mezi sprchou a záchodem.“

„To?“

„Neviděl jsem, co to přesně je, bylo tam plno stínů...“

A do prdele. „Možná se na to radši podívám.“ Než stačil Mason něco namítnout – a než si to stačil rozmyslet a s křikem utéct – už si to rázoval ložnicí, pak šatnou a nakonec otevřel dveře dokouelny. Sluneční světlo proudící okny barevnost scény nijaknevylepšilo, ale aspoň zahnalo veškeré stíny. Tony se otočilk záchodové míse a ke sprchovému koutu a zamračil se. Nešlo mu na rozum, co herec mohl vidět, protože mezi těmi dvěma věcmi nebylo místo ani na...

Něco.

Houpalo se to na místě.

Dopředu.

Zpátky.

Ruce obemknuté okolo kolen, slzami zalitá tvář obrácená ke světlu.

A nic.

Jen prostor, který byl až příliš malý pro objemné tělo, které tam tak docela nebylo.

Se silným svěděním mezi lopatkami a sklenicí džemu předsebou coby štítem vkročil Tony do místnosti. Na zadní stěně se roztančily stíny a vyplnily těch patnáct centimetrů mezizáchodem a sprchou mihotavými odstíny šedi. Bylo to všechno, co viděl?

Hloupá otázka.

Ne.

Tak co teď? Měl s tím něco udělat?

Ať to bylo cokoliv, to houpání a pláč nevypadaly, že by měly být nějak aktivně nebezpečné.

„No, Fostere?“

„Kurva!“ skočil dopředu a prudce se obrátil. Se srdcem bušícím tak hlasitě, že přes ně skoro neslyšel vlastní myšlenky, ukázal ven z okna na větve cedru pohybující se větru, a bezostyšně zalhal: „Tady je ten váš stín.“

Pak se vítr znovu utišil a stíny zmizely.

Mason se prohrábl prsty ve vlasech a rychle se rozhlédl po místnosti. „Samozřejmě. Teď vidět jsou, a teď ne.“ Já se nebál, dodal tón jeho hlasu, když vysunul bradu. Ať tě ani na chvíli nenapadne, že snad ano. „Jsi trochu nervózní, ne?“

„Neslyšel jsem vás za sebou.“ Což byla pravda, protože honeslyšel – ačkoliv ten obdivný tón použil čistě proto, aby hercezmaniuloval. Kdo si chce udržet práci u filmu, musí pilovat svůj talent.

Mason se zapýřil, přesně podle plánu. „No ano, když chci, umím se pohybovat tiše jako kočka.“

Podle Tonyho – pravda, poněkud omezených – zkušeností s kočkami, vydávala dotyčná zvířata při dusání bytem hluk, který byl v naprostém nepoměru k jejich velikosti, ale Masonovi se ta hláška zjevně líbila, tak jen neurčitě přikývl na souhlas.

„Je tady strašlivá zima...“

No, strašlivá možná ne, ale zatraceně chladno tam bylo.

„Ten džem je pro mě?“

Džem? Vysledoval Masonův pohled až ke své ruce. „Aha, jo.“

„Polož ho vedle košíku. A pak máš určitě spoustu práce.“Herec našpulil rty. Oba tesáky byly stále na svém místě. „Důležité práce produkčního asistenta.“

Čirou shodou okolností a navzdory sarkasmu opravdu měl.

V košíku žádné bagely neležely, ale na tácku bylo vedlešpinavého nože roztroušeno několik zrníček máku. Tony položil sklenici, otočil se a všiml si talířku napůl ukrytého za květinou vévodící stolku vedle velikého křesla u okna. Polední bagel.

Mason si namazal svačinku, položil si ji, aby si mohl zajít na záchod, a...

Pěkně jedno po druhém. Nejdřív bagel. Potom koupelna.

Sáhl do svého nitra pro trochu klidu, polohlasem si ta čtyři slova zamumlal a první polovina bagelu narazila do jeho ruky s oním mastně lepkavým plácnutím, které svědčilo o tom, že Mason rozhodně nešetřil ani máslem, ani medem.

„Fostere?“

„Už jsem na odchodu.“

Vzato kolem a kolem ho náhlý pláč z koupelny ani mocneřekvapil.

Jak se Mason po tom zvuku otočil, stopil Tony i druhoupolovinu bagelu. „Zavzdušněné trubky,“ řekl cestou ke dveřím. „Staré rozvody.“

Herec po něm střelil přes celou místnost zničujícím pohledem.

„To jsem věděl.“

„Jasně.“ Až na to, že staré rozvody zřídkakdy zněly taknešťastně a výmluvně. Ty poslední zvuky vypadaly skoro jako slova.Tonyho velmi uklidnilo, že jen skoro.

Jakmile se bezpečně ocitl na druhé straně dveří, připlácl obě

poloviny bagelu, tu s máslem i tu s medem, znovu k soběa zamířil k odpadkovému koši na opačném konci chodby, přičemž si

nacvičoval, co řekne, až Mason zjistí, že jeho bagel zmizel. „Já se

k němu ani nepřiblížil!“

Ne blíže než na dva metry, a Mason to věděl.

Ačkoliv blízkost je relativní pojem. V současné době dokázal

nerozbitnými předměty pohnout skoro na tři metry. Ty rozbitné

měly stále tendenci vybuchovat. Ařiny poznámky se o výbuších

nezmiňovaly, ale Arra měla až do příchodu stínů u CBProductions na starosti speciální efekty, takže bylo možné, že kusy láhve

od piva poletující po místnosti nepovažovala za nic důležitého.

Naštěstí se Zev tehdy dostavil dřív, než bylo domluveno,a s velkou ochotou ho odvezl do nemocnice, aby si mohl největší kus

skla nechat vyndat z paže. Jeho názor na žonglování s pivními

lahvemi byl značně sžíravý. Tony nenašel odvahu k tomu, aby si

zjistil, co si asi myslí o čarodějnictví.

Slovní spojení „čaroděj speciálních efektů“ se v jejich branži

už dávno stalo klišé. Arra Pelindraková, jenž se jim sedm let

starala o exploze a oživování mrtvol, byla opravdovoučarodějkou. Ve srovnání s věcmi, které dokázal připravit jejich nový

maník, se ukázalo, že v jemných detailech speciálních efektů

jedenadvacátého století se zas tak dobře nevyznala, ale zato byla

skutečnou čarodějkou. Stíny a zlo, které je ovládalo, za nípřišly portálem, který mezi jejich a naším světem sama otevřela.

Výsledek bitvy dlouho visel na vlásku, ale Tony ji nakonecpřesvědčil, aby se vzchopila a bojovala, a když bylo po všem, mohla


24

se vrátit domů – ale než to udělala, prohlásila cosifantastického. „Ty by ses také mohl stát čarodějem.“ On s ní odejít odmítl,

a tak mu aspoň odkázala notebook obsahující šest vymakaných

her pavoučího solitéru, které mu měly umožnit nahlédnout do

budoucnosti, a také to, co si sám pro sebe pojmenovalČarokravina 101; tabulkový procesor a značně mlhavý návod, jak se

stát čarodějem.

On nebyl žádný čaroděj, byl produkční asistent, který se snažil stoupat v branži vzhůru až do doby, kdy to budou jeho vize, co v hlavním vysílacím čase přitáhne k obrazovkám mužské diváky ve věku mezi 19 a 29 lety. Původně ten notebook neměl vůbec v úmyslu použít.

A taky byly doby, během uplynulých několika měsíců, kdy se od něj dokázal držet dál celé týdny. Tedy, jednou. A ty týdny byly tři. Hned poté, co mu museli vyndávat z ruky ostrý střep.

Magie byla stejně jako televize založena na práci s energií.

A občas přinášela výsledky.

Masonovy dveře se prudce rozletěly a Tony, jemuž v té chvíli v hlavě neproběhlo nic než: „A do prdele,“ otevřel dveře,u kterých právě stál, skočil do místnosti a tiše za sebou zavřel. Měldojem, že to jeho Já se k vašemu bagelu ani nepřiblížil bude fungovat mnohem lépe, když nebude mít ruce upatlané od másla, medu a makových semínek.

Podle pachu vlhké barvy poznal, kde je, dřív než se otočil.

V koupelně ve druhém patře.

V téhle koupelně žádné stíny nebyly. Nacházela se na straně domu, která nebyla nikdy vystavena přímým slunečnímpaprskům, ačkoliv otevřeným oknem sem pronikalo dost světla na to, aby čerstvý nátěr pololesklé bílé barvy doslova zářil. I kdyždomovní kanalizace prošla v padesátých letech rekonstrukcí,příslušenství zůstalo původní – což byl důvod, proč se retrospektivní scéna točila právě v této místnosti.

Bylo to s podivem, ale ve srovnání s touto o třicet let starší koupelnou vypadala Masonova zastarale a... strašidelně.

Byly to jen mihotavé stíny cedru a vzduch v trubkách, řekl si.

Když ti to usnadní život, ušklíblo se jeho vnitřní já.

Vyser si voko.

Těžké dveře sem žádný zvuk z chodby nepropouštěly, takže Tony neměl ponětí, jestli se Mason ještě pořád potlouká kolem, hledá ho a loví svůj ztracený bagel.

Pokud fungují kohoutky, můžu si aspoň umýt ruce.

S použitím jediného nelepkavého místečka na pravé dlani o velikosti centimetru čtverečního se Tony opřel do staré pákové baterie a pustil studenou vodu. A čekal. Zrovna když se ji chystal znovu zavřít, protože si myslel, že baterie ještě není zapojená, vytryskla z kohoutku hustá, červenohnědá kapalina páchnoucí železem a hnilobou.

Se srdcem v krku odskočil od umyvadla.

Krev!

Ne, počkat, rez.

Než se mu podařilo dostat dech zpátky pod kontrolu, voda se vyčistila. Cítil se jako blázen. Umyl si ruce, utřel je do kalhot a zavřel kohoutek. Podíval se do velkého a trochu ušmudlaného zrcadla, aby se zkontroloval, a zamračil se.

Za ním, na stěně... vypadalo to, jako by někdo zaryl prstem do vlhké malby. Když se otočil a světlo dopadlo na zeď z jiného úhlu, šmouha zmizela. Zrcadlo – šmouha od prstu. Žádnézrcadlo – žádná šmouha.

Tak teď už víme, odkud se vzala šmouha na Leeho saku.Druhá otázka: kdo ji tam udělal? Zdálo se, že hlavní podezřelou je Brenda. Byla nahoře zkontrolovat oba herce před natáčením, takže by si skvrn, kdyby tam už byly, musela všimnout,a výsledkem byl Lee s nahým zadkem v jejím karavanu...a nezapomínejme, že s jeho zadkem byla obeznámena už předtím. On si pravděpodobně ani nevšiml, že se ho dotkla, když šla kolem.

Příležitost a motiv ukazovaly přímo na Brendu.

Čas...

Tony mrkl na hodinky.

„Do háje!“ Dvacet tři minuty od chvíle, kdy Adam vyhlásil dvacetiminutovou přestávku. Pozitivní na tom bylo, že hoMason kvůli zakázané svačince nebude moci otravovat předostatními. Tony vyklouzl na chodbu a rozběhl se k zadnímu schodišti, aby si to obešel přes kuchyni. S trochou štěstí ho zatím nikdoneostrádal – jedna z výhod toho, když někdo stojí na tak nízkém stupni společenského žebříčku.

Zatímco běžel, uvědomil si, že ohledně jedné věci měl Mason pravdu. Vážně je tady strašná kosa.

*

„Proč byl v koupelně? Graham říkal, že tam budeme v bezpečí, že

to tu až do zítřka nebudou používat.“

„Buď zticha, Stephene!“ Cassie štípla bratra do ruky. „Chceš, aby tě uslyšel?“

„Au. Na to je už příliš daleko!“

„Tím si nejsem tak jistá.“ Zamyšleně se zamračila, zatímcomladík prošel dveřmi vedoucími ke schodišti mezi pokoji proslužebnictvo a kuchyní. „Mám pocit, že jemu neunikne skoro nic.“

Stephen se ušklíbl a upravil si na čele napomádovaný pramen plavě blonďatých vlasů. „Tak to je dobře, že jsme v té koupelně nebyli.“

„Ano... ještě že tak.“

*


27

Slunce zapadalo v 8:54 večer. To byla jedna z věcí, kterou si Tony

nemohl nepamatovat. Každé ráno se podíval do novin,poznamenal si čas, a jak se odpoledne chýlilo k večeru, pořád si hlídal

hodinky.

Wanda, nová asistentka kanceláře, přinesla v sedm hodinrozis práce na další den – půlarchy papírů s obecnýmiinformacemi a s odpovídajícími částmi scénáře. Tony jí je pomohl sesbírat z podlahy verandy.

„To je tak trapné!“

Podal jí zmuchlanou hromádku. „Netrap se tím, každý někdy zakopne. Zrovna dneska se mi přihodil malý elegantní pád ze zadního schodiště.“ Schody tam byly nepravidelné, on špatně došlápl, a jen tak tak, že se z toho příkrého srázu nezřítil dolů po hlavě.

„Spadnout elegantně je lepší než sebou seknout a odřít sikoleno,“ zamumlala Wanda, strčila si sesbírané listy do podpažía začala si zmuchlaným kapesníkem utírat zasychající krev. „A kolik lidí tě přitom vidělo?“

„Nikdo, ale...“

„Mě jsi viděl ty.“ Ukázala na něj. „A taky Brenda.“ Ukázala za sebe na karavan. „Protože jsem slyšela ten její řehot. A taky ten Sikh s kytkou v květináči.“

„Dalal. Náš rekvizitář.“

„To je fuk. Jde o to, že mě viděli tři lidi. Tebe neviděl nikdo, a mně navíc teče krev.“

„Jo. Tak ať ti aspoň neteče na předpověď počasí. Co bychom si počali, kdybychom nevěděli, že zítra bude sesedmdesátiprocentní pravděpodobností pršet?“

Prudce se narovnala a stáhla nosní dírky tak, že mu nebylo jasné, jak dokáže dýchat a mluvit současně. „To jsi mě mocneuklidnil!“

„Cože?“

„Tou svojí poznámkou jsi mě teda moc neuklidnil!“

„Jen jsem si dělal srandu.“ Tony si povytáhl koutky úst. „Vidíš, jak se usmívám?“

„To není legrační!“

„Ale já jsem ne...“

„Dovolíš, vezmu to dovnitř!“

„Jak chceš.“ Nedělal si legraci z ní. Rozhodně. No dobře,možná trochu. „Já zůstanu ještě chvíli venku a utřu ze země tvoji krev.“

„Bezva.“ Otočila se na patě svých ortopedických bot a rázným krokem zmizela ve dveřích.

„Někdo by tady potřeboval omezit kofein,“ povzdechl si Tony. Když upadla, stál necelý metr a půl od ní, dost blízko na to, aby slyšel měkce tvrdý náraz svědčící o nepochybném narušenípokožky, a měl dost dobrou představu, kde přesně došlo kekontaktu s podlahou verandy. Kupodivu, přestože viděl, jak jí po holeni stékají kapky krve, na kamenné podlaze žádnou nenašel. Nejspíš byla vynervovaná z toho, že se ztrapnila, a vyskočila zpátky na nohy dřív, než jí mohla vůbec začít téct.

Pravděpodobně.

Natáčení zabalili přibližně v 8:30 večer.

„Hezký krátký den, lidi. Dobrá práce. Jedenáct a půl hodiny,“ dodal směrem k Sorgemu, zatímco uhýbal z cesty elektrikáři. „To se nám zítra v žádném případě nepodaří, když tu budeme mít kompars.“

Na to, aby dokázal pochytit všechny nuance osvětlovačovyodovědi, Tony francouzské nadávky zase tak dobře neovládal.

Kapitola druhá

„Ahoj, Henry, tady Tony.“ Přehodil si telefon do druhé ruky

a natáhl se dozadu do ledničky. „Je velká pravděpodobnost, že

zítra budeme točit dlouho do noci...“ Jak dlouho už tu měl to

jídlo z čínské restaurace? „...a tak jsem si myslel, že bych se...“

Otevřel krabičku a hleděl na jednolitě šedozelený povrch jídla.

Už si sice vůbec nepamatoval, co si to tenkrát objednal, ale měl

silné podezření, že takhle to nevypadalo, „...s tebou sešel raději

u...“ Přerušilo ho cvaknutí zvedaného sluchátka. „Henry?“

„Tony? Promiň, byl jsem ve sprše.“

„Půjdeš se ven najíst?“

Úsměv v hlase druhého muže nemohl neslyšet. „A je ti do toho něco?“

„Vůbec nic. Jen jsem byl zvědavý.“ Ta boloňská ještě vypadala jedle. Tedy, z větší části. Hodil ji na kuchyňskou linku a zavřel dveře ledničky. „Zítra budeme pracovat s komparsisty, takženejspíš přijdu pozdě.“

„To s komparsisty říkáš tak, jako bys přemýšlel, že na ně zavoláš deratizační firmu.“

„Já ne, ale Sorge s Petrem ano. Práci s komparsem nenávidí.“ Tony sáhl do přihrádky plné identických plastových kelímků, vzal jeden s hořčicí, zuby mu odtrhl víčko a vyklopil jehoobsah na krajíc chleba. „Možná bude nejlepší, když se sejdeme až u divadla. Představení začíná v deset, takže jestli tam do tři čtvrtě nebudu, jdi dovnitř a posaď se. Já tě najdu.“

„Můžeme to odložit na jindy.“

„Bez šance. Jak často se dostaneš v létě do divadla?“ Tonyho kamarádi z filmové školy natáčeli záznam představení promístní kabelovou televizi a v hlavních rolích účinkovali prominentní filmoví herci. Opona se měla otevřít až v deset, protože nemohli sehnat kamerové zařízení dřív, než ho přestane používat denní směna. Tony neměl tušení, jak se jim podařilo přesvědčitdivadlo a herce, aby se podřídili jejich časovému plánu, ale tonebyl jeho problém. Když se o tom doslechl, uvědomil si, že tohle představení je pro Henryho jako stvořené. Vzhledem k pozdním západům a brzkým východům slunce se Henry v létě moc ven nedostal. Okrájel z půl tuctu plátků boloňské lehce nazelenalé okraje a začal k ní přikusovat chleba s hořčicí. „Víš, kde jedivadlo Vogue, že jo?“

„Na Granvillské, Tony, prakticky za rohem. Myslím, že tonajdu.“

„Klid, jen se ujišťuju.“ Namazal si druhý chleba s hořčicí.

„Věděl jsi, že v divadle Vogue straší?“

„Opravdu straší, nebo straší z reklamních důvodů?“

„Mám podezření, že od každého trochu.“

Tony se znovu zakousl do sendviče. „Myslíš, že zítra večer něco uvidíme?“

„Myslím, že budeme muset počkat do zítřejšího večera, a pak to zjistíme.“

„Ptám se jen proto, že naše poslední zkušenost s duchyzrovna moc zábavná nebyla.“ Zemřelo při ní několik nevinných lidí

a až do nedávného incidentu se stíny z jiného světa byla hlavním

zdrojem Tonyho nočních můr. Tedy spolu s nemrtvýmstaroegyptským čarodějem.

„Tenhle chlapík je evidentně mnohem méně interaktivní,“odvětil Henry suše. „Co to jíš?“

„Boloňský sendvič.“

„Taky mě napadlo, že bych si dal Itala.“

„Dobrou noc, Henry!“ Tony zavrtěl hlavou, vypnul telefon

a hodil ho na zmuchlanou deku na rozkládacím gauči. „Je mu

přes čtyři sta šedesát,“ řekl obecně do prostoru. „Jeden by simyslel, že už by se mohl naučit nový vtip.“

Upíři: žádní velcí fandové současného humoru.

*

„Sedmdesátiprocentní pravděpodobnost deště, to mě podrž,“

mumlal si Tony, když dojel na konec Deer Lake Drivea zaparkoval za Sorgeho minivanem. Déšť mu skrápěl čelní sklos takovou silou a intenzitou, že ho stěrače téměř nebyly schopné

zvládnout. Vypnul motor, hmátl na sedadlo spolujezdce pro

batůžek a přetáhl si přes hlavu kapuci své staré zelenépláštěnky. Jasně, vypadala trapně, ale udržela ho i s batůžkem z větší

části v suchu. Kromě toho, ještě nebylo snad ani sedm třicetráno – podle předpisů odborové organizace ACTRA měli hercinárok na dvanáctihodinovou pauzu, zatímco technický štáb pouze

na desetihodinovou – byl uprostřed přírodního parku a chystal

se vydat po zarostlém chodníku k zapomenutému domu. Kdo ho

tady k čertu mohl vidět?

*

Stephen se s širokým úsměvem ve tváři odvrátil od okna.


32

„Poslechni si, jak ta voda řinčí v okapech, Cass! Tohle určitěnalní nádrž až po okraj. Graham bude v sedmém nebi.“

„A Grahamovo štěstí je to jediné, na čem tu záleží, že?“zabručela, zatímco si třela holé ruce.

„Tak jsem to nemyslel.“ Zamračil se. „Co je to s tebou?“

„Já nevím.“ Když zvedla zrak, měla matný pohled. „Mámtakový nějaký pocit...“

„Zvláštní?“

Zavrtěla hlavou. „Povědomý.“

*

Stromy snížily intenzitu deště na snesitelnou povodeň. Tony se

opatrně vyhýbal vyjetým kolejím plným vody a občasnýmmezerám mezi stromy, kde proudy vody ničím nerušeny bičovaly

zemi, a cachtal směrem k domu. O půl kilometru později, když

se dostal na volné prostranství a na konci příjezdové cesty spatřil

masivní siluetu domu, práskl hrom tak silně, až mu zachrastily

všechny kosti v těle a temná budova vyvstala v ostrém reliéfu na

pozadí ježaté diagonály blesku.

„No, jestli tohle není klišé, tak už vážně nevím,“ povzdechl si,

kopnutím se zbavil přibližně desetikilového nánosu bahna z boty

a pokračoval v cestě.

Když se konečně dostal na zápraží kuchyňských dveří, setřepal

na ploché kamenné dláždění malé verandy několik litrů vody

z kapuce, přidal k hromadě mokré obuvi svoje boty a vytáhl

z batůžku mokasíny. Zastavil se u velkého stolu s občerstvením,

zmocnil se šálku kávy – lidi z jídelní obsluhy, jedniz nejpraktičtějších ve filmové branži, se už dávno zabydleli v kuchyni –a zamířil do majordomovy komory, kde si zřídil kancelář asistentrežiséra. Strčil si batůžek do jedné ze spodních skříněk, povzdechl

si a sáhl po vysílačce. Na kanálu číslo jedna, Adamově kanálu,


33

bylo zatím ticho. Adam tu ještě nemusel být, nebo jen možná

právě nemluvil – to se nedalo říct. Operátor generátoru a zbytek

jeho transportní čety na kanálu osm měli pár slov k udržování

provozu v tomhle dešti. Tony, poněkud ohromený zjištěním, že

sprosté nadávky dokázaly zjevně proniknout rušením bez újmy

na srozumitelnosti, si přeladil přístroj zpátky na první kanála zamířil do skleníku v zadní části domu.

Kompars čeká.

Tony už to slyšel; to tiché hučení, jak si na své agenty současně stěžovaly dva tucty různých hlasů.

Když procházel kolem úpatí zadního schodiště proslužebnictvo, upoutal jeho pozornost další zvuk. Vzdálené,rytmické skřípání. Vrz, skříp. Vrz, skříp. Jako by se něco... houpalo. Někdo nejspíš nechal otevřené dveře do druhého patra. Chvíli přemýšlel, že vyjde nahoru a zavře je, ale pak uviděl u značky označující tři čtvrtiny sedět černou kočku a rozmyslel si to. Ty křivé, úzké a příkré schody se ho už tak pokusily jednou zabít, a to na nich ani neměl o co zakopnout. Náhlý poryv studeného vzduchu vanoucího z druhého patra mu zježil všechny chloupky na krku a ujistil ho o správnosti jeho rozhodnutí. Vlhké oblečení, studený vzduch – nijak lákavá kombinace. Kromě toho už tak měl zpoždění.

Znovu si usrkl kávy a pospíchal dál úzkou chodbou, na jejímž konci sešel po třech kamenných schůdcích do skleníku.

Dům byl už třicet let opuštěný všemi kromě najatýchdomovníků a nezdálo se, že by se některý z nich obtěžoval něco uvnitř pěstovat. Ve skleníku se už nenacházely ani suché pahýly vegetace. Vyvýšené záhony zely prázdnotou. Malý rybníček zel prázdnotou. Velké kamenné truhlíky zely prázdnotou. Zato na podlaze všude kolem bylo poněkud plno.

Na druhé straně rybníčku se několik mužů a žen převlékalo do vlastních současných večerních šatů a činili tak s nonšalancí lidí, pro které vidět jiné lidi ve spodním prádle dávno přestalo být novinkou, kvůli níž by se měli nějak vzrušovat. Stejně jako je vůbec nevzrušovalo vědomí, že někdo vidí je. Mnozí dalšílidé – už převlečení – posedávali na natěsnaných skládacíchžidlích z umělé hmoty, popíjeli kávu, četli noviny a čekali, až na ně přijde řada s líčením.

Dva líčící stolky stály u kamenné stěny, kterou skleník sdílel s domem. Některá studia nechávala komparsisty, aby se učesali a nalíčili sami, ale to Everett odmítl připustit a Chester Bane, přestože byl obvykle takový škudlil, že byl schopen požadovat vrácení šesti centů z nikláku, tentokrát připustil, ať je po jeho. U druhého stolku se činila Sharyl, Everettova asistentka pracující na půl úvazku u CB Productions a na půl úvazku u místnípohřební služby. Natáčky, tužicí spreje a blíže neurčený počet štětců se míhaly oslnivou rychlostí, a když Everett křikl: „Stop!“ Tony si uvědomil, že spolu závodí.

„To není fér!“ postěžovala si Sharyl, zatímco rejdila velkým štětcem na pudr po vysokém oblouku mužské pleši. „Já musela pokrýt větší plochu.“

„Já měl zase delikátnější aplikaci.“

„No jo, já jsem rychlejší, když u toho leží.“ Ustoupila a hodila velký štětec na tácek. „Vypadáte roztomile.“

Tonymu nepřipadalo, že by se ten muž – bílé pleti, mezi třiceti a čtyřiceti, vlastní večerní oblek podmínkou – tvářil nějak zvlášť přesvědčeně. Nebo nějak zvlášť šťastně, že to slyší.

„Další dva!“ zařval Everett, aby přehlušil déšť bubnující na sklo. Mávnutím ruky propustil oba hotové komparsisty ze židlí a ještě dodal: „Nesahejte si na tvář!“ Tony sice neslyšel, co mu na to žena řekla, ale z Everettovy odpovědi bylo naprosto jasné, že je na své umění poněkud citlivý.

Tony zamával několika lidem, které znal už z předchozíchepizod, a taky jednomu chlápkovi, kterého párkrát potkal v klubu

Gandydancer*

)

, a prodral se ke karetnímu stolku vedle kávovaru.

Zvedl psací desku s přicvaknutými papíry pocákanou od kávy

a zkontroloval stránku s prezencí. Zdálo se mu, že je na ní nějak

málo jmen.

„Hej! Poslouchejte mě všichni!“ Déšť bubnoval do skla taksilně, až hrozilo, že ho nikdo neuslyší, a tak přidal na hlase. „Jestli jste se nepodepsali, udělejte to prosím teď. Musím si vás odškrtat podle hlavního seznamu.“

Nikdo se ani nepohnul.

„Pokud vaše jména nebudou na obou seznamech, nedostanete zaplaceno!“

Okamžitě se k němu rozběhlo asi půl tuctu lidí.

Jiná studia by si na krocení davu komparsistů najalazvláštního produkčního asistenta nebo asistenta režie v zácviku. Chester Bane byl toho názoru, že jsou to všechno dospělí lidé a jakotakoví jsou tudíž dokonale schopní dojít ze shromaždiště na scénu, aniž by si on musel platit zvláštní sílu, která by dohlédla na to, jestli to zvládli. Jelikož však lidská přirozenost byla taková, jaká byla, a jelikož měli natočeny dvě třetiny seriálu, mohl Tony se značnou jistotou garantovat, že se mezi nimi najde jeden –příadně dva nebo tři – který se někam zatoulá a bude potřebovat nahnat zpátky ke stádu. Takže svou roli ovčáckého psa hodlal plnit co nejsvědomitěji. Vrčení povoleno, kousání senedoporučuje.

Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to ječení nebyla oficiální zkouška. Komparsisté vystupující v upířích filmech obecně ječeli poměrně často. Někteří z nich pohrdali spontánně vyjádřenou hrůzou svých kolegů a rádi si ji nacvičili.

Na protější straně skleníku si polooblečená žena tisklak hrudi punčocháče a za neustálého ječení couvala od jednoho

*

)

„Gandydancer“, v překladu Železničář, je vyhlášený vancouverský podnik

pro homosexuální muže. (Pozn. překl.)


36

z vyvýšených záhonů. Než se k ní Tony dostal, přešlo její ječení

do vzlykotu, který nebylo přes déšť téměř slyšet.

„Co je?“ ptal se jí. „Co se děje?“

Žena, vycvičená odpovídat komukoliv, kdo měl v ruce složku papírů a vysílačku, ukázala chvějícím se prstem k zahradě. „Sedla jsem si támhle na tu zídku, abych si oblékla...“ druhou rukou zamávala tmavošedými punčocháči, „...a tak nějak jsem upadla. Dozadu.“ Rozhlédla se kolem sebe, náhle si uvědomila, že má obecenstvo, a navzdory strachu začala hrát. „Opřela jsem serukou o hlínu. Trochu se mi do ní zabořila. A v příštím okamžiku mě za ni něco popadlo.“

„Něco?“

„Prsty. Cítila jsem, jak se mi kolem ruky sevřely prsty. Studené prsty.“ Pootočila se ke svým posluchačům. „Jako prsty z hrobu.“

Tony musel uznat, že vyvýšené záhony opravdu značněpřipomínají hroby. Jo, stejně jako kterákoliv jiná hromada hlíny, která je delší než širší. Udělal krok dopředu, všiml si místa, kde byla hlína porušená, a šťouchl do ní deskami. Historce s prstysamozřejmě ani trochu nevěřil, ale neviděl důvod, proč zbytečně riskovat. Během několika posledních let se naučil, že víra nemá s realitou naprosto nic společného.

Desky se zabořily do hlíny asi centimetr hlubokoa s klepnutím se zastavily.

Klepnutí znělo poměrně bezpečně.

Podle Tonyho zkušeností metafyzično obvykle neklepalo.

Po chvíli kutání vytáhl zrezivělé zahradnické hrabičky bezrukojeti.

„Necítila jste tohle?“

„Ne.“ Dramaticky se otřásla. „Cítila jsem prsty.“

„Studené prsty.“ Tony natáhl ruku s nástrojem k ní a ona se ho zkusmo dotkla.

„Dobře, možná.“

„Možná?“

„Fajn.“ Ušklíbla se. „Pravděpodobně. Stačí? Měla jsem pocit, že jsou to prsty. Vždyť se sotva rozednilo, je to tady celé tak nějak strašidelné a já ještě neměla ani kafe!“

Představení skončilo, ostatní komparsisté se začali pomalu rozcházet a žena, která předtím ječela, ostentativně pokračovala v oblékání. Tony hodil hrabičky zpátky na záhon a zamířil ke dveřím. Když šel kolem Everetta, zeptal se ho, jak to vypadá s časem.

„Až je budou potřebovat, budou připravení,“ odpovědělEverett a rozmáchlými pohyby pokračoval v nanášení rtěnky. „Ale ne abys mě citoval.“

„Víš, já tě tak nějak citovat musím, Everette. Adam se mě na to bude ptát.“

„Fajn.“ Razantním pohybem zavřel rtěnku a v elegantním gestu vytáhl řasenku. „Ale neříkej, že jsem tě nevaroval. Prosím vás, uklidněte se,“ dodal k ženě středního věku, která se snažila uhnout před míhajícími se černými štětinami. „Už to dělámtřicet let a ještě jsem nikomu oko nevyrazil.“

„Já jsem tuhle musela jedno oko zarážet dovnitř,“prohodila Sharyl a Tony usoudil, že už by měl jít. Sharyliny morbidní historky byly obvykle k popukání, ale on jednoduše neměl na žerty o mrtvolách náladu. Na prahu se zastavil a přelétl místnost pohledem, aby si její osazenstvo naposledy spočítal. Hostévečírku a číšníci měli tendence držet se u svých, čímž mu to trochu usnadnili.

Dvacet pět.

Podpisů je jenom dvacet čtyři.

Po druhém počítání došel ke správnému počtu hlav a potřetím si to



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist