načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kouř a stíny - Tanya Huffová

Kouř a stíny

Elektronická kniha: Kouř a stíny
Autor:

Až na neopětovanou lásku k fešáckému herci Lee Nicholasovi byl Tony víceméně spokojený… přinejmenším do chvíle, kdy to ve filmovém studiu začalo jít od desíti k pěti.Začalo to ... (celý popis)


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 413
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Smoke & shadows
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Pavel Musiol
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6106-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Až na neopětovanou lásku k fešáckému herci Lee Nicholasovi byl Tony víceméně spokojený… přinejmenším do chvíle, kdy to ve filmovém studiu začalo jít od desíti k pěti.

Začalo to stíny – stíny, které se nacházely na místech, kam nepatřily, stíny, které jako by si žily vlastním životem. Tony se je snažil ignorovat, říkal si, že jsou jen výplodem jeho fantazie – dokud jednoho dne nenašel tělo Nikki Waughové. A nepocítil dotek stínu.

Ale když se stín rozhodl ovládnout Leeho a když se z nepochopitelných důvodů při natáčení automobilové nehody málem zabil jejich kaskadér, Tony už to déle přehlížet nemohl. Musel zjistit, co ohrožuje lidi, kteří se na natáčení „Nejtemnější noci“ podílejí. A k tomu samozřejmě potřeboval Henryho pomoc.

Netrvalo dlouho a stopa ho zavedla k čarodějce mající u CB Productions na starosti speciální efekty, Aře Pelindrakové, která mu poskytla děsivé vysvětlení, jež mohl přijmout pouze mladík s tak neobvyklými zkušenostmi, jakým byl Tony. Ale vědomí toho, čemu čelil, tvořilo jen polovinu bitvy – skutečná výzva spočívala v tom, jak přežít něco, co přežít nelze, a jak porazit neporazitelné! (trilogie.

Související tituly dle názvu:
Kouř 1 - Kouř a stíny Kouř 1 - Kouř a stíny
Huffová Tanya
Cena: 256 Kč
Kouř 3 - Kouř a popel Kouř 3 - Kouř a popel
Huffová Tanya
Cena: 282 Kč
Kouř 2 - Kouř a zrcadla Kouř 2 - Kouř a zrcadla
Huffová Tanya
Cena: 282 Kč
Love Tanya Love Tanya
Burr Tanya
Cena: 444 Kč
Tanya´s Christmas Tanya´s Christmas
Burr Tanya
Cena: 444 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tanya Huff

SMOKE & SHADOWS

Copyright © 2004 by Tanya Huff

Translation © 2012 by Pavel Musiol

Cover © 2012 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2012 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-106-1 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-7456-107-8 (PDF)

ISBN 978-80-7456-108-5 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7456-109-2 (ePub)

ISBN 978-80-7456-110-8 (mobi)


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2012

Tanya Huffová

Kouř a stíny

Trilogie „Kouř“

kniha první


Tanya Huffová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Krevní pouta

Cena krve

Stopy krve

Linie krve

Spojení krve

Dluh krve

Krevní banka (povídky)

Trilogie Kouř

Kouř a stíny

Kouř a zrcadla *

Kouř a prach *

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

brokilon@brokilon.cz


Věnováno Karen Laheyové, protože než jsem potkala ji, nikdy mi

nedošlo, že knihy píší „lidé“. (Odkud jsem si myslela, že se asi berou,

to vážně netuším.) V zásadě je to Karen, kdo je zodpovědný za to, že

jsem se stala spisovatelkou, takže pokud se vám moje knihy líbí, měli

byste poděkovat právě jí. Děkuji ti, Karen.

Chtěla bych poděkovat Blanche McDermaidové a tvůrcům Nero

Wolfe Mysteries ze společnosti A&E Network, kteří mi velkoryse

umožnili, abych se jim potloukala mezi kulisami. Zvláště ráda bych

poděkovala Mattovi a PJ, dvěma osobním asistentům, kteříproká

zali nebetyčnou trpělivost a plné dva dny vydrželi odpovídat na mé

hloupé otázky. Za vše, co se mi podařilo napsat správně, vděčím jim.

Veškeré chyby jsou jen mé vlastní.


7

1

Sklonil se, shrnul si z tváře pramen rudozlatých vlasů, upřeně

se zadíval přikrčené mladé ženě do očí a usmál se, až sev sardonické křivce jeho úst zaleskly příliš bílé zuby.

„Není důvod ke strachu,“ řekl jí a v jeho hlase se rovnou měrou snoubila útěcha i hrozba. „Máš mé slovo, že se ti nic nestane,pokud – a před tím jsem tě výslovně varoval – pokud přede mnou něco netajíš, Melisso.“

Její plný dolní ret se roztřásl a prsty sevřely okraj parkovélavičky. „Přísahám, že jsem ti řekla všechno, co vím!“

„To doufám.“ Naklonil se blíž a usmál se na roztřesenou ženu ještě více široce. „To opravdu doufám.“

„Stop! Masone, ta holka se nejmenuje Melissa. Je toCatherine.“

Mason Reed, hvězda Nejtemnější noci, se narovnal, zatímco

zpoza monitorů vyšel režisér. „Catherine?“

„Přesně tak.“

„Proč na tom tak záleží, Petře? Na konci téhle epizody bude

stejně po ní.“


8

Herečka, stojící mimo Masonovo zorné pole, obrátila oči v sloup.

„Záleží na tom, protože všichni ostatní jí říkají Catherine,“ odpověděl mu klidným hlasem Petr a přemítal – nikolivporvé – proč klukům z technického trvá tak dlouho přijíts realistickými herci generovanými počítačem. Nebo, vzato z druhé strany, proč trvá tak dlouho genetikům odstranit ego hercům, které měli k dispozici. Dlouhá léta cviku ho naučila nedat nic z toho najevo. „Záleží na tom, protože ji jako Catherine oslovil Raymond Dark, když s ní naposledy mluvil. A záleží na tom,protože je to její jméno, a když ji najednou začneme oslovovat jinak, zmateme diváky. Sjedeme to ještě jednou a pak uděláme detaily.“

„Co bylo špatného na posledním záběru?“ kňoural dál Mason, šťouraje se v levém tesáku. „Mně se líbil.“

„Sorgemu se nějak nezamlouvaly stíny.“

„Ony se změnily?“

„Zjevně. Říká, že kvůli nim vypadáš sinavý.“

Mason se otočil k prvnímu kameramanovi, který byl zabrán do rozhovoru s hlavním osvětlovačem a zcela ho ignoroval.Z hercova výrazu bylo zřejmé, že jeho nikdo ignorovat nebude.„Špinavý?“

„Ne špinavý, sinavý,“ vysvětlil mu Petr zcela neutrálním tónem a s naprosto klidným výrazem ve tváři. Na Masonovy záchvaty vztahovačného egocentrismu teď opravdu neměli čas. „Znamená to víceméně totéž co děsivě bledý.“

„Vždyť hraju upíra, kristepane! Já přece mám vypadat děsivě bledý.“

„Máš vypadat nemrtvě a sexy. To je rozdíl.“ Petr ještě věnoval své hvězdě uklidňující úsměv a vrátil se k režisérské židli. „No tak, Masone, vždyť přece víš, co se dámám líbí.“

Ta jeho odmlka, když se nad ní zamyslel, by měla být vescénáři. Přesně tak. „Ano, to vím. Nebo ne?“

Zatímco se viditelně ukonejšený herec vrátil na své místo na lavičce v parku, Petr vzdal díky všem božstvům, která ho právě poslouchala, usadil se za monitory a zařval: „Tony!“

Když okolním hlukem pronikl zvuk jeho jména, mladíkstojící těsně vedle kulis sebou trhl. Obešel dvacetilitrovou nádobu s umělou krví a spěchal k režisérovi, opatrně přitom našlapuje mezi spletí kabelů proplétajících se na podlaze jako těla hadů.

„Leeho nebudeme potřebovat dřív než po obědě.“ Petr roztrhl obal müsli tyčinky s takovou silou, až se mu tyčinka samotnávysmekla z rukou, odrazila se mu od stehna, a než ji Tony zachytil, byla na dobré cestě spadnout na podlahu. „Děkuji. Už je tady?“

„Ještě ne.“

„To je, do prdele, úžasné.“ První zuřivé zakousnutí. „Řekni někomu, ať mu zavolá na mobil a zjistí, kde k čertu vězí.“

„Mají mu říct, že ho nebudete potřebovat dřív než po obědě?“

„Ať mu připomenou, že podle vývěsky měl nejpozději od 11:00 sedět v maskérně. Tino, měla tamta ženská ve scéněšestnáct tuhle barvu laku na nehty? Vypadá, jako by si namočilaprsty do krve.“

Skriptka zvedla oči od poškrtaných listů papíru. „Ano.“Podívala se Petrovi přes rameno a kývnutím hlavy naznačila Tonymu, že má jít. „Myslím, že o to, aby to vypadalo, jako že si je smočila v krvi, jim právě šlo.“

Tony věnoval Tině letmý vděčný pohled – nebylo vždy snadné poznat, kdy Petrovy náhlé změny tématu znamenaly, že dotyčný může jít – a zamířil do kanceláře. Na okraji parku ho zastavil přidušený výkřik herečky představující Catherine.

Zdálo se, že se Mason dostal do hravé nálady a zkouší si zuby.

Zatímco hlavní osvětlovač se svým týmem upravoval dva z reflektorů, roztančily se na zadní stěně kulis stíny, které samy o sobě vypadaly když ne strašidelně, tak přinejmenším podivně. Vytvářely tvary vzpírající se popisu, přesouvaly se sem a tamprazvláštními hadovitými pohyby, přičemž se jejich okrajepřekrývaly tak, jak to obyčejné stíny nedělaly.

Ale tohle je televize, připomněl si Tony, když vyšel z parku,prošel kanceláří Raymonda Darka a kolem obrovské mahagonové

rakve spěchal dál do kanceláře produkce. Tady není normální nic.

Studio, kde CB Productions natáčela Nejtemnější noc, bývalo

v minulém životě skladištěm a z větší části tak stále vypadalo.

Chester Bane, tvůrce a výkonný producent Nejtemnější noci,stejně jako půl tuctu dalších ještě méně úspěšných seriálů určených

pro syndikované vysílání, oficiálně prohlásil, že odmítá utrácet

peníze, které divák neuvidí na obrazovce. Další jeho výroky

mimo záznam se nesly víceméně v tomto smyslu: „Nehodlám

utratit už ani jediný cent, dokud neuvidím, jak se mi začínávracet zpátky to, co jsem do toho už kurva vrazil!“ Jelikož šéf CB

Productions znal pouze jednu úroveň hlasitosti, a ve srovnání s ní

byl mixér puštěný na plné obrátky jen tiše ševelícím vánkem, tak

pokud řekl, že je něco mimo záznam, bylo v zásadě výsledkem

to, že si přestali dělat poznámky všichni novináři v okruhu dvou

kilometrů.

Když Tony vyšel ze zvukového studia, prodral se mezi věšáky

s kostýmy – což představovalo řešení, jímž se kostymérnavyrovnala s problémem spočívajícím v kanceláři o velikosti pětkrát tři

metry a neexistenci skladovacího prostoru. Vzhledemk věčnému nedostatku místa ho vždy naprosto fascinovala skutečnost,

že velká část kostýmů visících podél obou stěn chodby patřila

k těm, které se při natáčení ještě nikdy nepoužily. Samozřejmě,

vypomáhal u druhého týmu tak často, že ve studiu netrávil ani

zdaleka veškerý svůj čas, ale z nějakého důvodu pochyboval, že

by mohl zapomenout na modrou taftovou plesovou róbuvelikosti XL s obrovskými lodičkami na jehlových podpatcích stejné

barvy. Rozličné uniformy z 2. světové války se použily přinatáčení vzpomínkové sekvence v předminulém dílu, ale skutečněneměl tušení, kdy a jestli vůbec někdy se v seriálu objevil půltucet

uniforem soukromé školy. A co se týkalo gorilí masky, nad tou

mu zůstával rozum stát.

Možná že po několika dalších seriálech bylo v plánu zaměřit se na zcela jiné publikum.

U tohoto pracoval na pozici asistenta produkce od saméhopočátku – celkem třináct z dvaadvaceti epizod, a to kolovaly drby, že se bude natáčet druhá série. V oblasti Vancouveru nebyla o práci u filmu nouze – natáčela se zde polovina seriálů běžících na televizních kanálech v USA – a nebylo pochyb o tom, že lidi nabírala i prestižnější studia, ale Nejtemnější noc vzbudila jeho zvědavost, a jakmile tu práci jednou vzal, zjistil, že nedokážeodejít. A to přesto, že – jak jednou řekl Henrymu – byly dny, kdy připomínala spíše vlakovou katastrofu.

„Ti nemají o upírech ani páru,“ stěžoval si po prvním dniv nové práci.

Henry se tenkrát jen usmál – mezi jeho andělskými rty sezaleskly příliš bílé zuby – a řekl: „To je dobře.“

Henry Fitzroy, spisovatel poměrně úspěšných románů pro ženy, přijal Tonyho Fostera, tehdy devatenáctiletého klukaz ulice, do svého domova, lože i srdce. Přestěhoval ho z Toronta do Vancouveru. Vyhecoval ho, aby dokončil střední školu, a poskytl mu stálé zázemí a podporu, když přes den pracoval vevideopůjčovně a večer studoval Vancouverskou filmovou školu.

A i když Henry Fitzroy, nemanželský syn Jindřicha VIII.,svého času vévoda z Richmondu a Somersetu, nakonec dovolilTonymu, aby ho opustil a začal žít život, který mu upírova ochrana umožnila, odmítl s ním přerušit veškeré kontakty – a trval na tom, že zůstanou přáteli. Tony si nebyl jistý, jestli to budefungovat, celá ta záležitost kolem Prince lidí činila Henryho děsivěmajetnickým vůči těm, které považoval za své, ale jakkoli nerovný jejich vztah dříve byl, ukázalo se, že přátelství, jež na jeho základě vybudovali, bylo pevné.

Henry Fitzroy, upír, Noční tulák, patřící ke krvežíznivýmnemrtvým již nějakých čtyři sta padesát let, se nemohl rozhodnout, jestli se cítí Nejtemnější nocí pobaven, či zhnusen.

„A zdá se, že o detektivech toho vědí ještě méně než o upírech.“

„Jo, je to koneckonců jen seriál pro syndikované vysílání...“

Tony velmi brzy zjistil, že o názor asistenta produkce nikdo nestojí, takže to po několika neúspěšných pokusech vzdal,podřídil se nevyhnutelným klišé a zaměřil se na to, aby se stalnepostradatelným.

Což představovalo další důvod, proč u CB Productions zůstal. Chester Bane byl notoricky známý tím, že do technické podpory najímal tak málo lidí, kolik mu u odborů ještě prošlo,důsledkem čehož jeho asistenti nakonec zaskakovali i za širokou škálu poměrně nezvyklých profesí. To sice vyústilo ve vyšší fluktuaci asistentů, než bylo běžné, ale Tony usoudil, že takto za třináct epizod pochytil víc, než by se kdekoliv jinde naučil za třináct sérií. Jistě, existovaly i věci, které by se raději nenaučil vůbec, ale poté co strávil dospívání na ulici – nemluvě o nesdělitelnýchzkušenostech s démony, mumiemi, zombiemi a duchy – měl vyšší toleranci vůči nepříjemnostem než vyhublé blonďatéabsolventky Univerzity Britské Kolumbie ze západního Vancouveru, pro které bylo pod jejich důstojnost vylévat zvratky ze šuplíkův kanceláři Raymonda Darka. Doufal, že se teď ve funkci technické podpory fekálního vozu při natáčení exteriérových scén seriálu Smallville cítí šťastnější.

Šatny se nacházely hned za maskérnou umístěnou přímo zatoaletami. Tony si řekl, že se podívá nejdříve tam pro případ, že by Lee dorazil, zatímco on byl na scéně. Když míjel dámské záchodky,přilepil odchlíplý roh nápisu pokrývající horní polovinu dveřía v duchu si poznamenal, že musí uměleckému oddělení připomenout, že potřebují nový. Mělo tam být napsáno „NESPLACHUJTE, POKUD SVÍTÍ ČERVENÉ SVĚTLO – JEDOU KAMERY“, ale někdo ho upravil tak, aby na něm stálo „NEŠUKEJTE, POKUD SVÍTÍ ČERVENÉ SVĚTLO“. Šukání po pravdě nepředstavovalo problém, ale zavzdušněné trubky při splachování řinčelya zvukařka vyhrožovala, že dalšího, kdo jí rozhodí úroveň hlasitosti, zaškrtí.

Strčil hlavu do maskéry a rozhlédl se.

„Lee?“ Everett si palcem prohrábl šedivějící linku úzkéhoknírku a zpoza brýlí na Tonyho krátkozrace zamžoural. „Toho jsem neviděl, ale jsem si skoro jistý, že jsem ho slyšel z kanceláře. Ale ne abys mě někde citoval.“

Až bude mít někdy čas, hodlal si Tony zjistit, kdy Everettaněkdo špatně citoval a čeho se to týkalo.

Když Tony cvakl vypínačem a stíny se rozprchly, zjistil, žeLeeho šatna je prázdná. Zamračil se na svůj obraz v zrcadle.Netvořily stíny v rozích místnosti malá jezírka? Nedržely se tam i poté, co je mělo stropní světlo dávno rozehnat? Ale když se otočil... nic. Leeho šaty na tento den ležely na kraji pohovky, svůjgameboy zapomněl na konferenčním stolku s uraženým rohem, který sehnali v garážovém výprodeji, na podlaze se válely dvapolštáře... ale nezdálo se, že by něco nebylo na svém místě. Veškeré zvláštnosti se daly vysvětlit chybějící žárovkou ve stropní lampě.

Z hlasů linoucích se z jeho vysílačky vyplývalo, že se dodiskuze o osvětlení zapletli už i kameramani a problém se stínyhyzdícími mladou, leč aristokratickou tvář Raymonda Darka se zřejmě v dohledné době vyřešit nepodaří.

Když otevřel dveře do produkční kanceláře, zvonily tam právě čtyři telefony a chaos, který v ní panoval, byl možná trochupatrnější než obvykle, protože jim momentálně scházel asistent. Před týdnem ho někdo poslal pro kávu a od té doby ho nikdo neviděl. Jeho výpověď, příhodně napsaná na ubrousku z kavárnyStarbucks, se jednou v noci objevila vecpaná do poštovní přihrádky.

„...chápu, proč by to mohl být problém, ale my to povolení k natáčení na ulici opravdu potřebujeme. Jo, jo.“ Rachel Chou, vedoucí kanceláře, na něj kývla, aby přišel k jejímu stolu. „Víte co? Já vás přepojím na chlápka, co se nám stará o výběr lokací. Ne, my tady naprosto chápeme, odkud jste právě přišla.Vydržte.“ Stiskla tlačítko přidržení hovoru a podala sluchátkoTonymu. „Jenom si ji vyslechni, o víc jí stejně nejde a já na to nemám čas. Jestli se tě zeptá, jestli to opravdu musí být tahle ulicea v téhle době, řekni, že ano. Moc tě to mrzí, ale nemůžeš na tom nic změnit. Pochybuji, že tě pustí ke slovu, abys mohl říct ještě něco víc, ale pokud jo, buď okouzlující.“

Tony hleděl na sluchátko způsobem, jako by od něj mohlchytit nějakou nakažlivou nemoc. „Proč nezavolá Mattovi?“

„Zkoušela to. Nemůže se dovolat.“

Platili si externího vyhledávače lokací – kterého nebyl nikdy nikdo schopen zastihnout.

„Amy...“

„Má moc práce.“

Rachelina asistentka na druhé straně kanceláře mu pohrozila prstem a dál se věnovala přesvědčovaní kohosi, aby udělal něco, do čeho se mu zjevně moc nechtělo.

Povzdechl si a sevřel prsty teplý plast sluchátka – nepamatoval si, že by zdejší kancelářské telefony dostaly někdy příležitostvychladnout. „Kdo je to?“

„Rajeet Singhová z úřadu pro povolení.“ Rachel už měla na půli cesty k uchu druhé sluchátko. „Jen ji nech, ať se vymluví,“ řekla mu ještě jednou, natáhla ruku po tlačítku přidržení hovoru na svém telefonu a úsečně se ohlásila: „CB Productions.“

Tony poodešel tak daleko, jak mu to jen telefonní šňůradovolovala, a otočil se k ní zády. „Paní Singhová? Co pro vás můžu udělat?“

„Jde o to noční natáčení, které jste si objednávali na Nábřežní ulici...“ Vše, co následovalo po tom, zaniklo v hádce linoucí se ze špuntového sluchátka vysílačky v jeho levém uchu a v provozním ruchu kanceláře. Tony si opřel tvář o okraj Rachelina stolua udělal, co měl přikázáno – nechal ji vymluvit se. Z místa, kde seděl, viděl na vstupní dveře takřka ucpané hromadou kartónových krabic, dveře na střídačku – přecpaný brloh, o kterém jejich tři kmenoví autoři mluvili jako o svém, i když ne tam, kde to mohl Chester Bane zaslechnout – a vlastní šéfovu kancelář.

Když se trochu pootočil, měl před sebou Masonovu kancelář a za jejími otevřenými dveřmi Masonovu osobní asistentkuJennifer. Sarkastické poznámky o tom, co všechno má vlastněv poisu práce, skončily toho dne, kdy odstrčila stranou vyděšeného člena ochranky, vlastnoručně odvlekla ze scény dvě Masonovy zuřivé fanynky a nacpala je zpátky do jejich auta značky Dodge Dart z roku 1983. Jezdila s lesbickými motorkářkami Dykes on Bikes na přehlídkách hrdosti a Tony si slíbil, že jednoho dnesebere odvahu a zeptá se jí na její tetování.

Vedle Masona sídlilo umělecké oddělení – jedna místnost, jeden člověk, který si přivydělával výrobou erotickýchpohlednic, o nichž oficiálně nikdo nic nevěděl. Pak účtárna, kuchyňka a dveře vedoucí do postprodukce. Kdesi mezi půltuctemkumbálků nacpaných nejrůznějším vybavením se nacházela kancelář Zeva Sera, hudebního dramaturga, ale tu se Tonymu dosudneodařilo najít.

Za sebou a po pravé straně měl oddělení kostýmů. Přímo za jeho zády se nacházely schody vedoucí do sklepa a oddělení zvláštních efektů. Vzhledem k tomu, jak Chester Bane škudlil každý cent, Tonyho naprosto šokovalo zjištění, že si speciální efekty dělají sami. Ještě víc ho udivilo zjištění, že ArraPelindraková byla žena středního věku, která u CB Productions pracovala už sedm let. Pro svou vlastní bezpečnost se raději ani nepokoušel přijít na to proč.

„...takže musí to být zrovna tahle ulice a zrovna v tuhle dobu?“

Letmo pohlédl na Rachel, která podle všeho právě útočilačerným fixem na štos objednávkových formulářů. „Ehm, ano.“

„Dobře. Ale uvědomte si, že vám tím prokazuji velkoulaskavost a chci, abyste si na to vzpomněli při volbách.“

„Při volbách...?“

„Komunální volby. Městská rada. Nezapomeňte jít volit. Topovolení vám pošlu ještě dnes odpoledne.“

„Děkuji vám.“ Ale to už děkoval jen pípajícímu sluchátku. Podal ho Rachel právě včas, aby mohla přijmout hovor na další lince, a když se otočil, uviděl, jak Amin stín vychází z Masonovy kanceláře.

Nebo ne.

Jeho vlastní stín se prodloužil a zase zkrátil, jak procházelkanceláří, a než došel k Amy, skoro se mu podařilo přesvědčit sama sebe, že viděl jen to, jak Amyin stín dělá totéž. Skoro. Jenže Amy stála u svého stolu prakticky bez hnutí.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se, sedla si a natáhla se po myši.

„Jo. Je mi fajn.“ Její stín se natáhl po stínu myši. Na tomnebylo nic moc divného. „Jen jsem se na chvíli zamyslel nadfilmovými triky.“

„Když to říkáš... Co chceš?“

„Lee ještě nedorazil. Od jedenácti měl sedět v maskérně.“

„Vypadám snad jako jeho chůva?“

„Petr chce, abys mu zavolala.“

„Jo? A kdy? Až nebudu vědět...“ Natáhla se pro zvonícítelefon. „CB Productions, vydržte, prosím... co s volným časem?“

„Jo.“

„Dobře.“ Natáhla se po složce s vizitkami. Stejně jako její stín. „Na co tak civíš? Kouká mi koza, nebo co?“

„A proč bych měl civět právě na to?“

„Taky pravda.“ Ohlédla se přes rameno a zazubila se. „Hej, Zeve. Tony se nekouká na moje kozy.“

„Co... dobře?“

Tony se otočil právě včas, aby zahlédl, jak Zevova tvář nad krátkým porostem černých vousů zrudla, a soucitně se usmál. Když měla dobrý den, dokázala svůj neomalený jazyk relativně krotit.

Hudební dramaturg úsměv opětoval a vrazil si ruce do kapes u riflí, jako by náhle nevěděl, co s nimi má dělat. „Ty jsi mimo plac? Tedy, chci říct, já vím, že jsi mimo plac,“ pokračoval dál, než mohl Tony odpovědět, „jsi přece tady. Já jen... proč?“

„Petr mě poslal, abych někomu řekl, že má zavolat Leemu.Ještě tady není.“

„Ale je. Já, ehm, viděl jsem ho z Barbiny kanceláře.“

Barb Dixonová představovala celé jejich finanční oddělení.

„Co jsi u té cifršpiónky dělal?“ chtěla vědět Amy.

Zev pokrčil rameny. „Na konci měsíce se v tom vždycky topí. Někdy jí vypomáhám. S čísly to celkem umím.“

„Fakt?“ Tony právě nakukoval za krabice a číhal, jestli Leenevejde do dveří, ale tohle ho zaujalo. „Já jsem v matice nemožný a právě se snažím dát si dohromady rozpočet. Musím si koupit auto – to zasrané dojíždění mě vážně ničí. Možná bys mohlněkdy píchnout i mně.“

„Jasně.“ Zevovi znovu zrudly tváře, vytrhl ruku z kapsya prohrábl si vlasy.

„Ty... ehm...“

„Já vím.“ Znovu si usadil na hlavě jarmulku a zamířil kedveřím do postprodukce. „Kde sedím, víš, stačí, když mi cinkneš.“

To bylo alespoň to, co si Tony myslel, že řekl. Jeho slovasplynula v jediný dlouhý rozpačitý zvuk. Naštěstí byl po měsících strávených se špuntovým sluchátkem v uchu vycvičený natolik, že to, co neslyšel, si dokázal domyslet. „Hej, Zeve?“

Hudební dramaturg se zarazil s jednou nohou na prahu.

„Ten kus, cos hrál v minulé epizodě, když jsi visel za tímoknem. Na všech těch lanech... to byl vážně odvaz.“

„Děkuji.“ Jeho stín se na poslední chvíli protáhl mezizavírajícími se dveřmi.

Už mi z toho hrabe.

„Líbíš se mu.“

„Cože?“ Tony byl natolik zaneprázdněný úvahami o svémduševním zdraví, že mu chvíli trvalo, než mu došlo, o čem to Amy mluví. „Komu? Zevovi?“

„Jasně. Je to fajn chlap. Ale počkej, jak by sis mohl všimnout fajn chlapa, kterému se líbíš, když je tady...“ Zmlkla a ušklíbla se.

„Co?“ otázal se Tony, když se ticho už příliš táhlo.

Dveře za jeho zády se otevřely a známý sametový hlas řekl: „Páni, to byste nevěřili, jaký je tam dneska provoz! V jednu chvíli jsem málem musel slézt z motorky a vést ji po chodníku.“

Tony odpověděl na Amin sarkastický výraz polibku zdviženým prstem a otočil se.

Lee Nicholas, alias James Taylor Grant, mladší parťákRaymonda Darka, který upířímu detektivovi dělal za denníhosvětla oči a uši, měřil metr devadesát, měl krátké černé vlasy, zelené oči, ostré rysy a druh postavy, jaký se dá získat jenprostřednictvím šťastné genetické výbavy a osobního trenéra. I když během natáčení neustále nosil všední pohodlné oblečení, teď měl na sobě černou koženou bundu, seprané rifle, koženéchrániče nohavic, motorkářské boty... a když si rozepnul bundu a odhalil černé upnuté tričko, Tony cítil, jak se mu dělá sucho v ústech.

„Hej, Lee, kolik krav zaplatilo tenhle ohoz životem?“

„Ani jedna.“ Věnoval Amy ze své výšky široký úsměv, přičemž předvedl dokonalý chrup a dolíček, který jedna z poetičtějších fanouškovských webových stránek kdysi popsala jako rošťácký. „Prožily dlouhé a naplněné hovězí životy a nakonec šťastnězemřely stářím. Kolik přistěhovaleckých dělníků muselo trpětvykořisťováním kvůli vší té bavlně?“

„Každičký kvítek jsem sebrala vlastními bělostnými... CBProductions, co pro vás můžu udělat? Přepojit vás na vedlejší linku?“ Němými rty zformovala jejda a mávnutím odehnala Tonyho a Leeho od svého stolu.

„Koukám, že jsi mimo plac.“ Podal Tonymu helmu, dobře si vědomý toho, že ji od něj převezme a ponese mu ji. „To dnes Petr skončil dřív?“

„Ne. Ehm, později. Tedy, bude dnes končit později a po mně chtěl, abych ti vyřídil, že tě na place nebude potřebovat dřív než, však víš, než po obědě.“ Tony se slabě usmál, bylo mu jasné, jak to zní. Tím či oním způsobem se protloukal životem sám už od čtrnácti. Viděl věci, které slovu „děsivý“ daly nový obsah. Bojoval proti silám temnot – nikoliv metaforicky, nýbrž doslova bojoval

proti silám temnot. Tedy, pomáhal... bylo mu čtyřiadvacet let,

prokristapána! A přesto nedokázal mluvit s Leem Nicholasem,

aniž by nezněl jako blábolící idiot. Slovo idiot ho vystihovalo

výjimečně přesně, jelikož tenhle herec byl na ženské a měl dobře

doloženou slabost pro onen druh blondýnek, které nemohlpozvat domů a představit je mámě.

Leeho matka byla velmi pohledná žena. Několikrát jej vestudiu navštívila.

Tony si náhle uvědomil, že Lee čeká, až mu odpoví na něco, co

naprosto přeslechl. „Cože?“

„Říkal jsem, díky, že jsi mi vzal tu helmu. Uvidíme se naplace.“

„Jo. Jasně. Ehm, rádo se stalo.“ A oprýskané dveře šatny se

Tonymu zavřely sotva centimetr před nosem.

Ani si nepamatoval, jak se dostal z produkční kanceláře.

Zamířil zpátky k místu natáčení, zatímco jeho stín ještě chvíli

lelkoval před Leeho dveřmi.

– —

„Hej, Tony, mohl bys dneska trochu vypomoct u druhého týmu?“

Tony, držící na půli cesty k ústům marcipánovou jahodu, se

otočil a uviděl, jak se ke stolu s občerstvením blíží Amy a mává

na něj deskami – drasticky zredukovaným rozpisem nočníchprací. „Venku na Nábřežní?“

„Přesně tam. Arra bude vyhazovat do vzduchu toho bavoráka.

Uděláš si chvilku přesčas a ještě uvidíš, jak symbol měšťáckých

výstřelků letí do nebes. Kdo by odolal?“

„Měšťácké výstřelky?“ Ušklíbl se a začal žvýkat. „Copak takhle

někdo mluví?“


20

„Samozřejmě. Přece já. A jestli budeš dělat drahoty, řeknujinému asistentovi.“

Tony čekal. Vzal si z misky marcipánový banán.

„Tak dobře, Pam si řekla o tebe a šéf by mi stejně nikoho nedal, ani kdyby si neřekla. Spokojený?“ Vrazila mu desky do náručí. „Náklaďáky tam budou v jedenáct, natáčí se o půlnoci, v jednu bude po všem, a jestli tomu věříš, měla bych pro tebe nějaké levné pozemky hned u vody.“

– —

„Vedl své město nejtemnější nocí k úsvitu.“

Tony se s prudce bušícím srdcem odrazil, skočil vpřed,víceméně simultánně se otočil, a přesto dopadl na nohy. Zamračil se na stínovou postavu, která byla na okraji kruhu světla pouliční lampy stěží viditelná, dobře si vědomý toho, že ona zřetelně vidí každý detail jeho tváře. „Jdi někam, Henry! Přece se nemůžeš za člověkem takhle plížit a šeptat mu do ucha mizerně napsané scénické pokyny!“

„Promiň.“ Když Henry vstoupil do světla, jeho rudozlaté vlasy zářily a na plných rtech mu hrál úsměv.

Tenhle úsměv Tony znal. Zosobňoval postoj Je legrace býtupírem! Což byl nejen mnohem lepší slogan než ten vyvedený na reklamních plakátech k Nejtemnější noci, ale také svědčilo téměř hravé náladě – tak hravé, jaké jen byla nemrtvá noční stvůra schopná. „Kde jsi zaparkoval?“

„Neboj, nikde nepřekážím.“

„Neotravovali tě policajti?“

Úsměv se lehce změnil a Henry vrazil ruce do kapes plátěného kabátu. „Jak by mohli?“

Tony vrhl letmý pohled k silnici, kde vedle hlídkového vozu postávala dvojice komisařů z burnabyjského oddělení Královské kanadské jízdní policie. „Doufám, že jsi je, však víš, neuhranul.“

„Jak bych mohl?“

„Snadno.“

„Tentokrát ne.“

„To je dobře. Protože už tak jsou dost nervózní.“ Kývl hlavou k dodávkám, a když s ním Henry srovnal krok, olízl si vyschlé rty a dodal: „Všichni jsou dost nervózní.“

„Proč?“

„Ani nevím. Noční natáčení, středně nebezpečná kaskadéřina, výbuch... vyber si.“

„Ty nevěříš, že je to kvůli něčemu z toho.“

Tony pohlédl na Henryho. „To se ptáš?“

„Ne, popravdě ne.“

Než mohl pokračovat, zarazil ho Tony mávnutím ruky,zatímco sám pokračoval v chůzi a vytáhl z pouzdra na opaskuvysílačku. „Jo, Pam?“ Jedním prstem si vrazil špuntové sluchátko hlouběji do ucha. „Jasně, jdu na to. Budu se muset podívat, kdy má Danielovi skončit líčení,“ řekl Henrymu, když znovu zasunul vysílačku do pouzdra. „Budeš tu v pořádku?“

Henry se ostentativně rozhlédl kolem sebe. „Myslím, že jsem tu poměrně v bezpečí.“

„Hlavně...“

„...se nikde nepleť. Já vím.“ Henryho úsměv prošel dalšíproměnou, když sledoval, jak Tony odbíhá k nejvzdálenějšímu ze tří přívěsů patřících studiu. Navzdory piercingu v obočípůsobil – lepší výraz pro to nenalézal – kompetentním dojmem. Jako by přesně věděl, co dělá. Právě na tohle se Henry chodil při nočních natáčeních dívat – jak Tony žije život, který sizvolil, a jak se mu to daří. Trochu mu to usnadňovalo přerušení vazeb.

Ne že by je ovšem ve skutečnosti doopravdy přerušil.

Přerušování vazeb nepatřilo k věcem, které by Henry zvládal zvlášť dobře. Nebo, abychom byli upřímní, o které by se vůbec pokoušel.

Ale v rámci této malé části noci mohli oba předstírat, že není nic víc než přítel, kterým se jevil být.

Předstírat.

Vydělával si na živobytí psaním onoho druhu knih, které umožňovaly ženám – a sem tam i nějakému muži – na čtyřech stech stránkách předstírat, že žijí životy plné romantikya dobrodružství, ale tohle, tyto obrazy, zachycené, upravené a následně předhozené masám jakožto umění, tohle bylo předstírání bez fantazie. On nikdy nemusel žádné BMW doopravdy vyhodit do vzduchu, aby si jeho čtenáři mohli představit automobilovou nehodu.

Televize způsobuje zakrňování fantazie.

Ohrnul horní ret a sledoval, jak režisér ukazuje kameramanovi úhly záběru exploze.

Televize coby náhražka kultury.

Ucítil na sobě zkoumavý pohled cizích očí, otočil se a stanul tváří v tvář ženě středního věku stojící u stolku s občerstvením, svírající oběma rukama kelímek s kávou a upírající pohled do jeho tváře. Z jejího výrazu bylo možné vyčíst otázku: Co jsi zač?

Henry si znovu nasadil všechny masky, a teprve když z jeho tváře nevyzařovalo absolutně žádné nebezpečí, zase se odvrátil. Žena byla pouze zvědavá, nikoliv vyděšená, a brzy snadnopřesvědčí sama sebe, že se ve skutečnosti ptala: Kdo jsi? Nikoliv: Co

jsi? K žádné škodě nedošlo, ale bude si muset dávat větší pozor.

Tony měl pravdu. Všichni byli dnes v noci docela nervózní.

Rozšířilo se mu chřípí, jak zapátral v nočním vzduchu. Necítil

nic kromě...

„Hej, Henry!“

...chemického zpomalovače hoření.

„Tohle je Daniel. Je to náš koordinátor kaskadérů a dnes večer

nabourá támhleto auto.“

Henry stiskl nabídnutou ruku plnou mozolů a zjistil, že siprohlíží muže nepříliš převyšujícího jeho metr šedesát dva. Vzhledem


23

k tomu, že Tony měl metr sedmdesát, nemohl kaskadér měřit více

než metr šedesát pět. Což nebylo přesně to, co Henry očekával.

„Daniel také zaskakuje při nebezpečných scénách za Masona a Leeho,“ pokračoval Tony. „Tihle dva se spolu v jedné explozi nevyskytnou skoro nikdy.“

„Celé oddělení tvořím prakticky sám,“ připustil Daniel a s úsměvem si shrnul z tváře kus zamotané paruky. „Nemůžeme si dovolit vyhodit je do vzduchu současně. Tony říká, že jstespisovatel. Televize?“

„Romány.“

„Beze srandy? Moje žena kdysi psala pornopovídky, ale dneska se dá najít na netu všechno zdarma a už v tom nejsou žádné peníze, takže začala dělat zase reklamy. Když mě teď obaomluvíte, budu se muset postarat o to, abych přežil dnešní ohňostroj.“ Gestem ruky se s nimi rozloučil a přeběhl ulici k zaparkovanému BMW.

„Vypadá jako milý chlapík,“ řekl Henry tiše.

„To taky je.“

„Na netu se dá zdarma stáhnout porno?“

Tony vyprskl a lehce Henryho dloubl do žeber. „Nech toho.“

„Takže co se bude dít?“

„Daniel, který dnes hraje zloděje aut...“

Henry přivřel oči a nevěřícně hleděl na druhou stranu silnice. „Právě mu požírá hlavu nějaký vzdálený příbuzný Cthulhu.“

„Tak to zjevně vypadá, když si napustíš dredy zpomalovačem hoření.“

„A ta velikost?“

„Paruka je přilepená k helmě.“

„Děláš si ze mě srandu?“

„Tak mi to aspoň řekl maskér.“ Tonyho pokrčení ramennaznačovalo, že to onen maskér rozvedl podstatně více. „Tak nebo tak projede s bavorákem tenhle úsek silnice, načež prudce strhne volant, aby se vyhnul zjevení zla...“

„Čemu?“

„Myslím, že se scénáristi ještě nerozhodli, co to vlastně je, ale buď bez obav, kluci v postprodukci to nakonec vždycky nějak vyřeší.“

„Co mi popravdě dělá větší starosti, je, že ten váš upíři detektiv jezdí v BMW.“

„No, po dnešním večeru už nebude, takže je to v pohodě. Tak tedy, Daniel prudce strhne volant, aby se vyhnul zjevení zla, auto se převrátí, otočí se na střechu, a bum!“

„Auta zase tak snadno nevybuchují.“ Henryho bledá rukanačrtla v noční tmě pochybovačné gesto, zatímco Daniel vklouzl za volant.

„Exploze dělají lepší filmy.“

„To nedává žádný logický smysl.“

„Už to začínáš chápat.“ Tonymu se na chvíli rozhostil ve tváři nepřítomný výraz, pak se sehnul a zvedl hasicí přístroj, který si předtím položil k nohám. „Zdá se, že to budeme moci sjet.“

„A ty jsi...“

„Já popravdě nebudu během natáčení dělat nic, ale protože cestu blokuje jízdní policie, jsem členem bezpečnostního týmu. A pokud to nemáš v plánu hlásit odborům...“

„Já už se s těmi vašimi odbory nestýkám tak často jakokdysi.“

Cítil, jak na něj Tony hledí, ale nespustil oči z auta.

„Ty máš dneska ale divnou náladu. Je to...?“

Henry zavrtěl hlavou, aniž ho nechal otázku dokončit.Nevěděl, čím to je.

Nebyl si úplně jistý, že za tím je vůbec něco.

Nervozita.

Všichni byli nervózní.

Auto zacouvalo.

Mladá žena oznámila začátek natáčení a klapla před bližší ze dvou kamer jakousi dřevěnou deskou. Asi patnáct lidí včetně Tonyho vykřiklo: „Jedem,“ aniž pro to Henry dokázal v tu chvíli nalézt jakýkoliv důvod, protože režisérův hlas bylo všude slyšet naprosto zřetelně.

Auto začalo nabírat rychlost.

Až to sestříhají, bude to vypadat, jako by se řítilo po Nábřežní ulici. Vzhledem k tomu, že ho Daniel řídil tak, aby se nabouralo, jelo opravdu dost rychle.

Zaskřípění brzd těsně předtím, než se vnější kola stočilaa najela na rampu.

Tony pevněji sevřel hasicí přístroj a připravil se na náraz, i když věděl, že tam nic není.

Nic není.

Až na...

Na druhé straně rampy ležela tma.

Což byl opravdu bystrý postřeh vzhledem k tomu, že bylapůlnoc a tma neměla, kam by jinam šla. Jenže... tahle vypadalačernější. Jako by noc právě na tomhle místě zhoustla.

Musel jsem vdechnout víc výfukových plynů, než jsem si myslel.

Vzhůru.

Zdálo se, že tma je napůl v autě, třebaže logicky vzato, pokud existovala vůbec nějaká tma, muselo by auto být napůl v ní.

Obrat.

Náraz oceli na asfalt, když vůz dopadne a začne se přetáčet, je vždycky hlasitější, než by kdo čekal. Tony sebou trhl a sykl, když se roztříštilo sklo a BMW se konečně zastavilo, převrácené na střechu.

Plameny.

„Točte dál!“ To byl Pamin hlas. „Arro, co se k čertu děje?“

Žádné plameny tam být neměly, ještě ne.

Daniel nevylezl z auta.

Nemůže se dostat ven, uvědomil si Tony a rozběhl se.

Spíše cítil, než viděl, jak se kolem něj prohnal Henry, a než doběhl ke dveřím řidiče, ozvalo se skřípání pomačkaného kovu a dveře se otevřely. Klekl si na jedno koleno, nechal Daniela, ať se ho chytí za rameno, a pozpátku ho vyvlekl z auta a pryč od valícího se dýmu.

Když dorazil zbytek bezpečnostního týmu, stál už kaskadér na nohou a mávnutím ruky odmítl další pomoc. Dlouho si auto měřil zkoumavým pohledem, mračil se pod parukou s dredy a pak se viditelně otřásl. „Ty zasrané dveře se zasekly! Všichni zpátky a nechte to bouchnout.“

„Danieli...“

„Nech to plavat, Tony. Jsem v pořádku.“ Odvedl mladíka dál od auta a zvýšil hlas: „Řekl jsem, nechte to bouchnout!“

Exploze byla – stejně jako všechny exploze, které připravovala Arra – dokonalá. Silný záblesk, málo kouře, jasně se rýsujícíobrys hořícího vozu.

Zlomek vteřiny vzdorovaly stíny plamenům. V následujícím okamžiku se rozprchly.

A další zlomek vteřiny poté se Tony otočil k vraku zádya zjistil, že vedle něj stojí Henry načichlý výfukovými plyny. „Mumlal něco o tom, že na něj cosi sáhlo. Něco studeného.“

„Daniel?“

Upír přikývl.

„Něco na něj sáhlo dřív, než ses k němu dostal?“

Henry pohlédl na své ruce. „Já jsem se ho nedotkl. On ani neví, že jsem tam vůbec byl.“

Světlo požáru zbarvilo noc do zlatooranžova až k režisérským monitorům. Zdálo se, že Daniel, s helmou v rukoua krátkými vlasy přilepenými potem k hlavě, vysvětluje Pam, co se stalo. Tony nechal Henryho civět na hořící auto a zamířil ke stolku s občerstvením – aby lépe slyšel.

„...skoro jsem neviděl okraj rampy a pak jsem už nevidělvůbec nic. Myslel jsem, že by to mohla být nějaká divná mlha, jenže když jsem se převrátil, sledovala mě dál.“

„Já jsem nic neviděla.“

„Já jsem taky nic přímo neviděl,“ podotkl Daniel jízlivě. „O tom tu tak nějak mluvím.“

Tony čekal, až se zmíní o doteku. Neudělal to.

„Nejspíš se mi dostal do očí dým ze zpomalovače hoření.“

„Nejspíš.“

Znělo to jako pakt. Jako dohodnuté vysvětlení.

Protože co jiného by to mohlo být?

Když Daniel odešel, objevila se za Paminým ramenem Arra. Vypadala vyděšeně.

Ne kvůli Danielovi.

Ne kvůli kaskadérskému kousku, který málem skončiltragicky.

Při pohledu na její výraz by Tony vsadil boty, že zapomněla jak na Daniela, tak na kaskadéřinu.

Pam konečně vykřikla: „Stop!“ Nastoupil Danielův týms hasicími přístroji a Tony se přistihl, jak si pro sebe tiše mumlá: „Zjevení zla.“

2

„Tony?“

Zvedl oči a uviděl šotkovskou postavu s obrovskýma modrýma očima, které se pokoušely dívat na něj a současně sledovatveškeré dění uvnitř zvukového studia.

„Ahoj, já jsem Veronika. Jsem nová osobní asistentka. Právě jsem nastoupila. Amy mě poslala, abych ti řekla... och, můj bože, to je Lee Nicholas, že jo? Je to můj... chci říct, že je prostě...“

A šotek klesl na evoluční stupeň dalšího čerstvéhozaměstnance, příliš oslněného leskem filmových hvězd, než aby mohldlouho vydržet – ačkoliv Tony musel uznat, že ji chápe. Lee právě seděl na rohu stolu Raymonda Darka, jednu nohu na podlaze, druhou pohupoval ve vzduchu, stehna těsně obtažená plátěnými kalhotami barvy khaki, a čekal, až se budou točit jehoprotizáběry. Tony se ze všech sil snažil nedívat. Už dávno přišel na to, že může okukovat Leeho, nebo může dělat svou práci, ale ne obojí současně.

Zhluboka se nadechl, aby nabral sílu, a otočil se zády ke scéně. „Amy tě poslala, abys mi řekla...?“

„Cože?“ Veroničiny už tak rozšířené panenky se roztáhlyještě víc, jako by se současně snažily pojmout zjevení jménem Lee Nicholas i mnohem všednější postavu člověka, se kterým měla mluvit. Tony jí sice mohl říct, že se jí to nemůže podařit, ale pochyboval, že by ho poslouchala. „Aha. Jasně. Pan Bane tě chce vidět ve své kanceláři...“

Přerušil ji Petrův hlas. „Všichni pryč, prosím! Můžu dostat zvonek?“

Sotva se ozvalo zazvonění, popadl Tony Veroniku za paži,přičemž prsty takřka obepjal její útlý biceps, a jemně ji odvlekl od scény. „Pan Bane mě chce vidět ve své kanceláři...?“ mumlal.

„Kvůli včerejší...“

„Ticho, prosím!“

Z Veroničiny tváře se vytratila veškerá barva a Tony musel potlačit zahihňání, když půltucet dalších hrdel zopakoval první polovinu Petrova pokynu tak hlučně, až se jejich hlasy odrážely od zvukotěsných stěn studia. Když byl v práci první den,neodvažoval se po zaznění zvonku skoro ani dýchat a zůstal stát na místě jako obzvláště přihlouplá socha, dokud k němu zezadu nepřistoupil jeden ze zvukařů a nekopl ho do kolena.

Aniž by uvolnil stisk, vlekl ji dále přes terasu, zatímcoasistentka režie křikla: „Připravte se, lidi!“

Dvě scény od studia, kde mělo začít natáčení, a stále v pohybu, řekl: „Pan Bane mě chce vidět kvůli čemu?“

„Včerejší...“

„Jedem!“

„...noci.“

Tony si položil prst na rty, zatímco druhý asistent kameramana zavolal klapku.

„Scéna osmá, obraz čtvrtý.“

Jakmile se ozvalo klapnutí, Veronika nadskočila.

„Připravte se!“

A nadskočila podruhé, když Petr zařval: „Akce!“

Utichlo dokonce i mumlání v Tonyho špuntovém sluchátku. Už byli od zvukového studia dost daleko na to, aby se mohli tiše hýbat, takže ji vlekl dále po betonové podlaze, kolem zadních stěn popsaných tajemnými konstrukčními poznámkami a k řadě malých šaten určených pro pomocné herce.

Většina produkčních společností s obdobně omezenýmiprostory používala k těmto účelům přívěs druhého štábuzaparkovaný nedaleko dveří. Chester Bane odmítal platit za energiinezbytnou pro jeho provoz a místo toho nechal konstrukční tým, aby k zadní stěně narychlo přistavěl řadu kumbálků. Každánevymalovaná „šatna“ měla rozměry metr osmdesát na metr osmdesát, byla vybavená polstrovanou lavicí, dlouhým zrcadlem, řadou háčků a poličkou. Výsledek se vzhledem příliš nelišil odzáchodků na nějakém špinavějším koupališti. K dokonalosti scházela jediná věc: otlučený automat na kondomy.

Tony gestem ruky pokynul Veronice, aby zůstala zticha,a lehce zaškrábal na dveře označené kusem lepicí pásky, na níž bylo nadrápáno jméno Catherine.

Dveře se otevřely.

Vylila se z nich temnota.

Tony uskočil a s bušícím srdcem zjistil, že se na něj upírají tázavé pohledy dvou zmatených žen.

Catherinin stín se natáhl od jejích nohou směrem k němu.

Tony zkřivil ústa do úsměvu, ukázal na prstech patnáctminut, přikývl, když kývla ona, a díval se, jak spolu se sebouznovu zavírá dovnitř i stín. Přemýšlel, jestli by neměl něco říct. Něco udělat.

S čím?

Se stíny?

Musím se snažit víc spát. Mávl na Veroniku, aby šla před ním, a stáhl ji zpátky, když málem stoupla na okraj podlahy z tvrdého dřeva – iluzi tvrdého dřeva vytvářel nátěr, ve skutečnosti byla podlaha z překližky. Filmový architekt, který zrovna obkládal krb napodobeninou lehce lascivních fajánsových dlaždic, se k němu otočil a krátkým, energickým gestem mu ukázal zdvižený palec.

Dnes se s tím setkával celé dopoledne, kamkoliv přišel.

Když kolem sedmé došel k vozu s občerstvením, už více než hodinu se kolem šířila náležitě přikrášlená historka o tom, jak vytáhl Daniela z hořícího auta. Nikdo kolem z toho sice mocnedělal – tedy nikdo kromě Everetta, i když to se považovalovíceméně za samozřejmé – ale většina štábu si našla čas, aby k tomu řekla aspoň něco.

„Ježíši, Tony, to jsi nemohl nechat toho prevíta usmažit? Visím mu padesát babek.“

Za jiných okolností by mu ani tak nevadilo být středempozornosti, ale on vlastně nic moc neudělal. Jelikož jim nemohlvysvětlit, že to byl Henry, kdo vytrhl zablokované dveře, nezbývalo než doufat, že se objeví něco dalšího, co odvede pozornost všech těchhle přepracovaných lidí zase jiným směrem – a že se to objeví spíše dříve než později.

Právě když došli k východu, červené světlo zhaslo, a jakmile mávl na Veroniku, aby prošla, začaly se mu do ucha opět řinout hlasy.

„...převléct, přeložit, předělat... jedem, lidi, nemáme na to celý den.“

Sundal si z krku mikrofon vysílačky a počkal, až v překotném toku hlasů nastane okamžik ticha. „Adame, tady Tony. Chce mě vidět šéf, ale cestou jsem zaklepal na Catherine. Přepínám.“

Jeho hlava mu zašeptala: „Brzy.“

Brzy?

„Jo, to je skvělé.“ První asistent režiséra odvrátil hlavu odmikrofonu a pokračoval ve vlastním tichém rozhovoru, zatímco Tony následoval Veroniku chodbou a tiše jí záviděl, že dokáže projít mezi kostýmy, aniž by se jich dotkla. Kolik mohla mít? Čtyřicet kilo i s postelí? „Poslyš, Tony, až půjdeš kolem, řekni Everettovi, že Leemu už zase padá ofina a že ho tu potřebujeme.“

„Rozumím.“ Zastrčil vysílačku do pouzdra, nakoukl domaskérny, aby vyřídil vzkaz, a když se zase vynořil, zjistil, že Veronika na něj čeká a prakticky celá se třese.

„Amy říkala, že tě pan Bane chce vidět okamžitě!“

Tony se zamračil a zavrtěl hlavou. Co jí je? Od chvíle, kdy od ní ten vzkaz dostal, směřoval neustále ke kanceláři. „Jestli se neuklidníš, brzo si uženeš vředy.“

Ač se to zdálo nemožné, roztáhly se její už tak rozšířenépanenky ještě víc. „Jsem tu první den!“

„Já ti jenom říkám, že se potřebuješ zklidnit.“

Když se vynořili ven a vstoupili do chaosu kanceláře, Amy vstala, naklonila se přes Rachel, a aniž přerušila hovor, pokynula jim, aby přišli k jejímu stolu. „...přesně tak. Devět set litrů čísla 556. No, na vaší straně hranic to může být šedá jako boky bitevní lodi, ale na té naší je to svěže zelená. Jo, jasně. Díky. Novýdodavatel v Seattlu,“ řekla, když zavěsila. „Charlie zná někoho, kdo by nám mohl dohodit kšeft.“

„Kdo je...?“ začala Veronika.

„Jeden chlapík z montážní čety.“ Přelétla pohledem k Tonymu a dodala: „Vítej nám, ó vítězný hrdino! Takže než dozní potlesk, myslíš, že bys mohl spasit kanadskou televizi?“

„Ne.“

„Ještě si to rozmysli. Dobře. Veroniko, vyzvedneš věciz čistírny. Tady máš potvrzenku.“ Amy vrazila nové asistentce do ruky list růžového papíru a sevřela jí kolem něj prsty. „A kdyby po tobě pan Palimpter chtěl, abys něco zacvakala, připomeň mu, že platíme měsíčně, a kdyby chtěl vědět, kde jsou jeho platby zaminulé dva měsíce, řekni mu, že jsi jen posel a že tě nemá zastřelit.“

„Je pravděpodobné, že by to udělal?“

„Moc ne.“

„Oni nám to prádlo z čistírny nevozí sami?“ zeptal se Tony a přestal se pokoušet přečíst vzhůru nohama to, co vypadalo jako právnický dokument.

Amy se ušklíbla. „Už asi dva měsíce ne, ani nevím proč. Jo, a když už budeš venku, vezmi dvě grande caffe americanos,jedno velké mochaccino se skořicí a tři velké nabídky dne, pokud to nebude sulawesi – to bys vzala jen dvě a jednu bez kofeinu. Žádnou paniku. Všechno jsem ti to napsala.“ Zvedla ze stolu proužek papíru přišpendlený ke složce s dokumenty. „Musela jsem to vytisknout trochu drobnějším písmem, ale měla bys to být schopná přečíst.“

„Pokud to nebude sula-co?“

„Sulawesi. Běž! A usmívej se, tohle je zábavní průmysl! Takže...“ Zatímco Veronika běžela ke dveřím, posadila se a smetla siz tváře proužek fialových vlasů, „...pan Bane má u sebe ještě pořád Zeva, což ti dává možnost mi povyprávět, co se včera v noci stalo.“

Tony pokrčil rameny. „Co ti mám povídat? Prostě nejsem na takové situace zvyklý tolik jako Danielův tým, takže jsemzpanikařil jako první.“ Čtyři roky strávené po Henryho boku ho naučily, že nejdůvěryhodnější způsob lhaní obvykle zahrnuje pravdu. „Myslíš, že je bezpečné posílat ji pro kávu? Nepřišla jsi právě takhle o minulého asistenta?“ V odvádění pozornosti byl vždycky dobrý.

„Zkouška ohněm. Jestli zvládne Starbucks v obědové pauze, zvládne... CB Productions, co pro vás můžu udělat? Moment prosím.“ Stiskla tlačítko přidržení hovoru, naklonila se přes stůl a křikla: „Barb, linka tři!“

Z účetní kanceláře se ozvalo slabé: „Díky, zlato.“

„Interkom je zase v háji?“

„Ještě pořád. Škoda, že v tom autě nebyl Lee. Mohl jsi mu dát dýchání z úst do úst.“

„Byla to autonehoda, nikdo se netopil.“

Amy se čtverácky ušklíbla. „No a?“

Než Tonyho stačila napadnout nějaká vhodná odpověď,otevřely se dveře šéfovy kanceláře a vynořil se z nich Zeds hromadou cédéček v rukou.

„Takže?“ otázala se Amy.

„Chce Wagnera.“

„Pod tu kaskadéřinu? Není to trochu... wagnerovské?“

Zev se zazubil. „Vlastně ano.“ Uviděl Tonyho, začervenal se a kývl hlavou ke kanceláři. „Pan Bane říká, že můžeš jít hned dál.“

Praskání v Tonyho vysílačce vytvářelo shluky, které takřkapřiomínaly slova.

„Tony?“

Letmo se dotkl svého špuntového sluchátka, věnoval Zevovi uklidňující úsměv a vykročil ke dveřím. „Vše v pořádku.“

„Když myslíš...“

„To víš, že jo.“ Ne. Možná.

Chesteru Baneovi se dalo přičíst k dobru, že do vlastníkanceláře neinvestoval o nic víc peněz než do kanceláře kohokoliv jiného. Vertikální žaluzie byly staré jako budova sama, koberec, pokrývající podlahu z průmyslových dlaždic, byl toutéž levnou imitací, jakou použili v pracovně Raymonda Darka, a nábytek vylepšila parta kulisáků tak, aby nevypadal jako z Wal-Martu, ale spíše jako od Ethana Allana. Tropické akvárium a tři přeživší rybičky si zahrály dekoraci ve druhé epizodě.

Ne že by na tom nějak záleželo, protože při výšce metrdevadesát a váze skoro sto čtyřicet kilo dominoval Chester Bane jakékoliv místnosti, v níž se ocitnul.

Když Tony vstoupil na koberec, pomalu zvedl hlavu.

Jako lev před krmením...

Pokud by ovšem měl nějaký lev výrazně ustupující vlasy a nos, který v průběhu kariéry profesionálního fotbalového hráčepoznamenala nejedna zlomenina.

„Tony Foster?“

„Ano, pane.“

Obrovské ruce položené na stole pokrývaly značnou část jeho volné plochy. „Vy jste ten produkční asistent?“

„Ano.“ Tony se přistihl, jak upřeně hledí na šéfovy pečlivěpěstěné nehty, a musel se přinutit, aby odvrátil zrak někam jinam. Od doby, kdy začal pracovat na natáčení Nejtemnější noci, se už potkali třikrát nebo čtyřikrát – Tony se nemohl rozhodnout, zda na něj Chester Bane opravdu zapomněl, nebo jestli se ho jen snaží zmást. Pokud to druhé, tak úspěšně.

„Včera v noci jste odvedl dobrou práci.“

„Děkuji.“

„Člověk, kterému to rychle myslí a dokáže zastat svou práci, to může v téhle branži dotáhnout daleko. Hodláte to dotáhnout daleko, Tony Fostere?“

„Ano, pane.“

„Myslete rychle a odvádějte svou práci.“ Tmavé oči podřídkým obočím se lehce zúžily. „A držte jazyk za zuby, v tom je celý trik.“

Varování? Nebo už uvažuje jako paranoik? Když jsem až doteď nic neřekl, nejspíš s tím už nebudu začínat, mu připadalo jako velmi nediplomatická odpověď. Tony se tedy spokojil s dalším: „Ano, pane.“

„Dobře.“ Jeden prst začal vyťukávat pomalý rytmus na desce stolu.

Znamenalo to, že může jít?

„Takže. Zpátky do práce.“

Zjevně.

„Ano, pane.“ Tony potlačil nutkání vyjít z místnosti pozpátku, otočil se a vyrazil tak svižným krokem, jak to jen šlo, abynepůsobil dojmem, že utíká.

Zpátky do produkční kanceláře vešel právě ve chvíli, kdy se z kuchyňky vynořila Arra se světle zeleným hrníčkem v obourukou. Jejich oči se setkaly.

A hlas v jeho uchu vydechl jméno, které tak docela nezachytil.

Co to...? Tony poklepal prstem na špuntové sluchátkoa předklonil se, aby si na vysílačce upravil nastavení hlasitosti, zatímco

nepřestával uvažovat, odkud sakra ten sotva slyšitelný hlasvychází. Nejspíš chytal šumy z cizí frekvence.

Když se znovu narovnal, byla Arra pryč.

„TONY? KDE JE SAKRA TA CATHERINE?“

Jelikož se Adamův nezaměnitelný řev odrážel ozvěnou od

vnitřních stěn jeho lebky, prudkým pohybem zase stáhl hlasitost

na minimum. „Už mířím zpátky na scénu, vyzvednu ji cestou.“

Když šel kolem jejího stolu, zvedla Amy oči od fotokopírky.

„Co šéf chtěl?“

„Hodláte to dotáhnout daleko, Tony Fostere?“

„Pravdu?“ pokrčil rameny. „Nejsem si jistý.“

– —

Ve dveřích zvukového studia, ustrojený v kompletní masceRaymonda Darka, stál Mason Reed. Když uviděl Tonyho, nadskočil,

změnil ten pohyb v přehnaně okázalé gesto a úsečným tónem

prohlásil: „Ta holka není na scéně.“

„Adam mi říkal. Hned ji jdu vyzvednout.“

„Šel jsem ji hledat.“

Tony neměl v úmyslu se s ním hádat, přestože bylo zřejmé,

že si právě dopřával rychlé cigárko – veškeré důkazy se mu tím

rozmáchlým gestem rozptýlit nepodařilo. Podle předpisů nesměl

ve zvukovém studiu kouřit vůbec, ale celý štáb věděl, že to dělá

o každé pauze, kdy nemá dost času na to, aby se mohl vrátit do

šatny. Filmové hvězdy přece nebudou postávat v dešti s ostatními

závisláky.

Kolem Masonova ega byli všichni v zájmu dodržení rozpisu

natáčení zvyklí chodit po špičkách, a tak to z větší částiignorovali, dělali, že mu jeho chatrné výmluvy žerou i s navijákem, a za

jeho zády na něj nadávali.

Mason, který si podle všeho myslel, že to nikdo neví, siuchovával pečlivě pěstěnou image sportovce a nekuřáka a dával si


37

záležet na tom, aby ho občas někdo vyfotil na těch správných

sjezdovkách a cyklostezkách.

Herci, ušklíbl se v duchu Tony, zatímco kráčel k šatnámepizodních herců. Všechno, co dělají, dělají tak, aby „přesvědčilidiváka“. Ale hlavně se na ně nedívejte, když jsou za oponou.

Zaklepal na překližkové dveře tak, aby jeho klouby dopadaly

na pruh lepicí pásky zhruba uprostřed jména Catherine.

Žádná odpověď.

Zrovna se chystal zavolat, když zjistil, že nemá tušení, jak se

ve skutečnosti jmenuje. Pokud na ni vůbec kdy myslel, byla pro

něj prostě Catherine – její skutečnou identitu zcela překrylavedlejší role, kterou hrála. Nečekaně ho to podráždilo, takže vytáhl

z kapsy denní rozpis natáčení a stoupl si zpátky do světla –přičemž takřka vrazil do Masona, který ho zjevně sledoval.„Omlouvám se.“

Herec povytáhl koutek úst. „Proč ty dveře prostě neotevřeš?“

„No, mohla by být...“

„Mohla by?“ Jeho tón byl výsměšný a Tony si s jistýmzděšením uvědomil, že mladá herečka zanedlouho zaplatí za to, že

Masona přistihl ve zvukovém studiu s cigárem. „Je mi jedno, co

by mohla být, touhle dobou už měla být na scéně a já nehodlám čekat ani o chvilku déle.“ Sevřel prsty kolem levné hliníkovékliky, otočil jednou, pak silněji a nakonec trhl.

Se závanem chladného vzduchu se na podlahu zvukovéhostudia rozlil stín, vytvořil na betonu louži a vsákl do prasklina nerovností v podlaze.

Hned za ním následovalo tělo.

Byla opřená o dveře, pravou ruku zkroucenou za zády,prsty svírající kliku. Nepřestávala ji svírat, ani když padala směrem

dozadu. Chvíli tak visela, potom levné hřebíky povolily, vyjely

z dřevotřískové lepenky a dveře se skřípěním kovu o dřevovyadly z pantů.

Malé nadskočení, když dopadla zátylkem na beton.


38

Ten pohyb však stačil, aby se rysy její tváře změnily a rozhostil se v nich výraz nikdo není doma, znamenající smrt.

Stačil, aby z její tváře vymazal výraz, který nesla před dopadem na podlahu.

Výraz hrůzy.

Vypadala, jako by ji něco vyděsilo k smrti.

Mason se na svou dočasnou hereckou partnerku zamračil. „Catherine? Vstávej!“

„Je mrtvá.“ Tony zastrčil rozpis natáčení zpátky do kapsya odojil si mikrofon.

„Cože? Nebuď směšný, má zemřít až zítra odpoledne.“

„A jmenovala se Nikki Waughová.“ Bylo to jméno, které před chvílí takřka zaslechl v kanceláři. Uvědomil si to už v okamžiku, kdy si ho přečetl na seznamu s hereckým obsazením.

„Jmenovala?“ Mason zněl, jako by se měl každou chvílisesyat, jako by jeho zadní mozek věděl to, co civilizovanější části odmítaly vzít na vědomí, takže ho Tony radši nechal být. Ona ho realita brzy kousne do zadku.

Ještě že Nikkin stín podle všeho ležel tam, kam patřil.

– —

„Zdá se, že to berete s pozoruhodným klidem, pane Fostere.“

Komisař Elson od Jízdní policie řekl to ‚pane Fostere‘ stejným způsobem, jakým Hugo Weaving říkal v Matrixu své slavné ‚pane Andersone‘. Možná nevědomky, ale Tony byl ochotný se vsadit, že to udělal úmyslně – další chlápek v uniformě s megalomanským komplexem. Pokrčil rameny. „Několik let jsem žil na uliciv Torontu. Nebylo to poprvé, co jsem viděl někoho mrtvého. Čtyři nebo pět chudáků tam umrzne každou zimu.“ O dítěti, jehož duši vysál mrtvý egyptský čaroděj, se nemělo smysl zmiňovat.

„Žil jste na ulici? Máte záznam v rejstříku?“

Pochyboval, že se ho na to z právního hlediska směli vůbec ptát, ale stejně to zjistí, jakmile si ho prověří, tak co. „Drobnosti. Jestli si o tom chcete promluvit s někým z Toronta, zavolejte detektivu-seržantovi Michaelu Cellucimu z oddělení násilných trestných činů. Známe se.“

„Násilná kriminalita nejsou žádné maličkosti, pane Fostere.“

„Já jsem řekl jen to, že mě zná, důstojníku, ne, že mězabásnul.“

„Hrajete si před námi na chytráka?“

Na to existovala stovka různých odpovědí.

Většina z nich se bohužel nedala označit za příliš chytré, takže se Tony spokojil s upřímným, ale nikoliv příliš upřímným: „Ne.“

Komisař znovu otevřel pusu, ale jeho partnerka ho zarazila. „Tak si to projedeme ještě jednou, co říkáte? Paní Waughová se nedostavila v určený čas na scénu. Šel jste ji vyzvednou



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist