načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kouř a popel - Tanya Huffová

Kouř a popel

Elektronická kniha: Kouř a popel
Autor:

Mladý čaroděj Tony Foster se stal asistentem režiséra v zácviku u syndikovaného upířího seriálu „Nejtemnější noc“ a jeho filmařská kariéra se slibně vyvíjí. Je ale těžké ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 435
Rozměr: 18 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Smoke & ashes
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Pavel Musiol
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6196-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mladý čaroděj Tony Foster se stal asistentem režiséra v zácviku u syndikovaného upířího seriálu „Nejtemnější noc“ a jeho filmařská kariéra se slibně vyvíjí. Je ale těžké soustředit se na natáčení poslední epizody, když ve městě probíhá démonická konvergence, díky níž se do našeho světa pokoušejí dostat démoni, aby zavraždili kaskadérku Leyu, která – jak se ukáže – rozhodně není obyčejnou smrtelnicí.
Zdá se, že má Tony před sebou dosud nejtěžší úkol: musí se vypořádat s démony, šéfem, bulvárním novinářem, důstojníkem Kanadské jízdní policie, s nevyřešeným vztahem k upíru Henrymu Fitzroyovi a herci Leemu a v neposlední řadě musí zůstat naživu. Protože pokud by zemřel, invazi démonů už by neměl kdo zastavit…
Závěrečný díl trilogie „Kouř“, uzavírající osudy postav z upírského detektivního cyklu „Krevní pouta“. Mistrovské dokončení populárního cyklu. (trilogie.

Související tituly dle názvu:
Hry II Hry II
Langer František
Cena: 45 Kč
Mythologica II - Od medu k popelu Mythologica II - Od medu k popelu
Lévi-Strauss Claude
Cena: 354 Kč
Jiskra v popelu Jiskra v popelu
Tahirová Sabaa
Cena: 177 Kč
Prach a popel Prach a popel
Hanová Jenny, Vivianová Siobhan
Cena: 266 Kč
Sníh nebo popel Sníh nebo popel
Raaschová Sara
Cena: 159 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tanya Huff

SMOKE & aShES

Copyright © 2006 by Tanya Huff

Translation © 2013 by Pavel Musiol

Cover © 2013 by Lukáš Tuma

For Czech Edition © 2013 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978-80-7456-198-6


Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2013

Tanya Huffová

Kouř a popel

Trilogie „Kouř“

kniha třetí


Tanya huffová

v nakladatelství Brokilon

Cyklus Krevní pouta

Cena krve

Stopy krve

Linie krve

Spojení krve

Dluh krve

Krevní banka (povídky)

Trilogie Kouř

Kouř a stíny

Kouř a zrcadla

Kouř a popel

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon

brokilon@brokilon.cz


5

Kapitola první

Přestože se jak Měsíc, tak hvězdy skrývaly za mraky, nebyla noc

tak temná, jak by mohla být. Světlo lamp se odráželo od světlého

betonu a poskytovalo dost osvětlení, aby byli oba muži jdoucí po

prázdném chodníku zřetelně vidět.

Tmavovlasý si strčil ruce hlouběji do kapes hnědé semišové bundy. „Vím, že jsme neměli moc na výběr, ale nelíbí se mi, jak to skončilo.“

„Skončilo to tak, jak to skončit muselo,“ odvětil muž s blond vlasy a unaveně se pousmál. A jestli byly jeho zuby trochu moc bílé a nepřirozeně dlouhé, nebyl tam nikdo, kdo by si toho mohl všimnout. Ti dva mohli klidně být jedinými živými lidmiv celém městě. Zvuk jejich kroků se měl rozléhat ozvěnou... tak osamělí vypadali.

„Nemám rád, když místo mě rozhodují okolnosti.“

„A kdo ano?“

„Nezdá se, že by to tobě dělalo nějaké potíže.“

„Prostě mám jen mnohem více zkušeností se skrýváním...“ Jeho hlas vyzněl do ztracena a muž zamračeně zvedl pohled k nebi.

„To je ono. Dobře. Lee, sleduj jeho pohled. Teď se ozvezaječení ženy a...“

Necelý metr od obou herců dopadl kostkovaný polštář ve tvaru lidského těla, zjevně zatížený.

„...a nešťastnice dopadá na zem. Střih!“ Petr Hudsonvystouil zpoza monitorů, stáhl si z hlavy sluchátka s mikrofonem a hodil je zhruba směrem ke své černé plátěné židli. Tina, jeho skriptka, natáhla ruku a zachytila je dřív, než mohladopadnout na chodník, přidržujíc si přitom prst levé ruky na místě, kde skončila s podtrháváním ve svém výtisku scénáře, aniž by ze stránky byť jen na okamžik spustila oči. „Masone, líbilo se mi, jak jsi během dialogu vytvářel tónem hlasu dojem, že pro tebe je svět stále stejný,“ pokračoval, zatímco se natahoval po polštáři. „Byl to hezký kontrast vůči Leeho rozhořčenísmrtelníka.“

„Hezký?“ Mason Reed – alias Raymond Dark,nejpopulárnější upíří detektiv v celém seriálovém světě a hvězda Nejtemnější noci – si založil ruce na prsou a ohrnul ret tak, aby odhalil jeden falešný tesák. „Nic lepšího tě nenapadá?“

„Je po půlnoci,“ povzdechl si Petr. „Buď rád, že mě napadlo aspoň slovo hezké. Až tam Angela v postprodukci přidá ten klapot kroků rozléhající se ozvěnou, myslím, že ta scéna bude celkem...“ Zvuk velkého stroje nabírajícího otáčky zredukoval zbytek režisérova komentáře na pohybování rty a čím dálrozmáchlejší gestikulaci.

Tony Foster, který ještě pořád stál na žebříku, z něhož před chvílí shodil onen polštář představující tělo – protože když šlo o úhly pohledu, měl Petr rád jistotu – zachytil jedno z gesturčené jemu, slezl dolů a přiběhl k režisérovi.

„Chci udělat ještě jeden záběr, než přivedeme Padmu!“ Petr se téměř dotýkal rty Tonyho ucha, ale stejně musel skoro křičet, aby ho bylo slyšet. „Postarejte se o to, pane Fostere!“

„Jak?“

„Jakýmkoliv způsobem, který mi umožní natáčet!“

Jakýmkoliv způsobem.

Jo. Tony zamířil ke staveništi. Jako by nevěděl, co tím myslel.

Tony, jehož v srpnu povýšili z produkčního asistenta naasistenta režie v zácviku, ještě nyní v září shledával, že dělá víceméně pořád totéž co předtím, když ještě býval produkčnímasistentem – což nikoho nepřekvapovalo, a nejméně ze všech jeho,protože Chester Bane, notoricky lakotný šéf CB Productions, seještě pořád nedostal k tomu, aby najal někoho, kdo by dělal jeho bývalou práci. I tak pozice asistenta režie v zácviku znamenala, že se teď pohyboval v oddělení režie, kde měl vyšší plat a volnou, odbory posvěcenou cestu k režisérskému křeslu. Nikolivnezbytně krátkou, ale šel po ní, a to bylo hlavní. Protože nebyl v branži ještě ani celý jeden rok, tak si opravdu neměl na co stěžovat. Kromě toho mu šéfovo škudlení zajišťovalo, že sbíral mnohem víc zkušeností, než by nejspíš bylo možné u studia s většímzaměstnaneckým rozpočtem.

A ve studiu s větším exteriérovým rozpočtem by se nikdynenaučil, jak využít silničních oprav k vyčištění obvykle rušnévancouverské ulice od veškerého provozu, aniž by si musel projít celou tou kalvárií na městském magistrátu nebo si platit policisty mimo službu, aby odkláněli dopravu. Poloviční počet povolení. Poloviční náklady. Výkop kanálů zaručoval volné ulice v rozsahu mnoha domovních bloků od stavební mechanizace a městský magistrát byl zase více než ochotný zredukovat obtěžovánívancouverských řidičů na polovinu.

Mělo to samozřejmě i své stinné stránky. Hluk se dal nějak vyřešit – stavební firmy se podle všeho řídily tímtéž časovýmrozvrhem založeným na konceptu spěchu a čekání jako filmaři – ale tenhle stroj...

Bagr, uvědomil si Tony, když přišel blíž.

...se podle všeho chystal k dlouhému kraválu. Jistě,v postprodukci se ten hluk dal odstranit, ale Petr hrozně nerad dotáčeldialogy zvlášť. Z větší části proto, že Masonovi to nijak zvlášť nešlo a výsledek vždycky působil dojmem, že se jakási velká gumová příšera chystá rozšlapat Tokio.

„Jakýmkoliv způsobem“ popravdě nezahrnovalo možnost promluvit si s pracovní četou. Jejich předák jim dal hned zkraje onoho večera velmi jasně na srozuměnou, že se s tím nemajíobtěžovat. On musel odvést svou práci a nehodlal připustit, aby mu časový harmonogram zdržoval nějaký televizní seriál proznuděné paničky.

Tony, který měl jeho přístup dobře na paměti, se zastavil asi šest metrů od bagru a sledoval, jak se čelist obrovského rypadla zakusuje do asfaltu. Po chvíli si všiml, že jeho řidička sedíprakticky v otevřené kabině. Všiml si, že její zorné pole nesahá až ke klíčkům visícím po straně dvojité řady žlutočerných páček.

To by mohlo fungovat.

Otočil se na patě a vydal se zpátky k filmařským přívěsům. Vždycky tu byla možnost, že řidičce sklouzne pohled dolů – byla sice jen nepatrná, ale vzhledem k velikosti bicepsu oné dámy chtěl mít absolutní jistotu, že nezačne ani koketovats myšlenkou, že by za to snad mohl být nějak zodpovědný on.

Klidně ho nazvěte zbabělcem, ale ta ženská měla paže jako on stehna.

Kromě toho on ty klíče ani vidět nepotřeboval. Věděl, kde jsou. Znal tvar, který ve vesmíru zabíraly. Dobrá, to s tímvesmírem možná trochu přehnal, ale místní prostor seděl.

„Pane Fostere?“

Musel hodně nastražit uši, aby Petrův hlas ve sluchátku vůbec zaslechl.

„Kdokoliv.“

Zdálo se, že vhodný čas právě nadešel. Soustředil se a vzápětí už svíral prsty kolem svazku klíčů, zatímco bagr za jeho zády se se škytnutím zastavil.

Čarodějnictví podle Arry Pelindrakové, čarodějky z jiného světa, která mu věnovala notebook s instrukcemi stejně takpodrobnými jako otravně mlžícími, záviselo výhradně nasoustředění. Nová kouzla vyžadovala slova či symboly, popřípadě trapné jogínské pozice – Tony měl podezření, že čarodějové Ařina světa měli buď více kloubů, nebo přinejmenším krutý smysl prohumor. Po nějaké době – kde termín nějaká doba se obvyklevztahoval k celým létům praxe – se slova, symboly a pozice dalynahradit čarodějovou vůlí.

Letos v létě Tony zjistil, že snaha o udržení exteriérovéhofilmového štábu při životě ve strašidelném domě může trvání oné nějaké doby zredukovat do jediné velmi stresující noci.V současné době, pokud chtěl, aby k němu něco přišlo, tak to taky přišlo. S jinými kouzly to bylo trochu jinak. Ještě stále se snažil zapomenout na to, co se stalo, když se poprvé pokusil použít na svou koupelnu čistící kouzlo. Nic nekřičelo do světa: Hej, já jsem mamlas! tolik, jako když šel na rande obletovaný dorážejícími mýdlovými bublinami.

Pokud šlo o ostatní kouzla... no, třeba co se takovýchEnergetických výbojů týkalo, bylo ve zdejším regionu – vzhledemk hustotě osídlení a očekávaným výbušným výsledkům – překvapivě málo míst, kde se daly bezpečně nacvičit. Ale pro případ, že by se někdy potřeboval probít z dalšího strašidelného domu, je teď zvládal přinejmenším teoreticky.

Ke stolu s občerstvením dorazil právě včas, aby viděl, jak Lee – jednu ruku vraženou do kapsy své kožené bundy, druhou svírající plastový kelímek s kávou – flirtuje s Karen, jejichposkytovatelkou občerstvovacích služeb. Když si Lee smočilbradu a vzhlédl k ní skrz závoj hustých, tmavých řas, zahihňala se. Opravdu zahihňala. Tohle rozhodně nebyl zvuk, který by si Tony kdy dokázal s Karen spojit. Smát se, to ano. Taky klít jakonámořník. Ale hihňat se? Ne. Leeho úsměv a tichá poznámka,kterou Tony neslyšel, protože tak blízko ještě nebyl, jí vehnala do tváří ruměnec. Ten růžový nádech v její pihovaté pleti byl v záři dvou halogenových reflektorů, mířících přímo na stůl, naprosto nepřehlédnutelný.

„Až budete připravený, pane Nicholasi!“

V odpověď na Petrovo volání Lee mrkl, dopil kávu z kelímku, hodil ho do bližšího ze dvou odpadkových košů, otočil se, a když letmo spočinul pohledem na Tonym, pousmál se. Pak jehopohled pokračoval v poletování a onen poloviční úsměv bylo vše, co svědčilo o tom, že ho vůbec zaregistroval.

Tony se díval, jak kráčí zpátky k místu, kde u značky vytyčující okraj scény postávali Mason s Petrem. Stíny, které herci šlapaly na paty, nevytvářelo nic jiného než pevné předměty stojícív dráze přirozeného či umělého světla. Nesledovali ho žádní stínoví bojovníci z jiného světa. Chlad, který Tony pocítil na zátylku, způsobil podzimní větřík přinášející varování, že zima, ve formě typické pro Britskou Kolumbii, už byla na cestě. Pokud se dávali na pochod mrtví, nedávali se na něj zde. Všechno bylo takagresivně normální, až by skoro dokázal uvěřit, že si to tenkrát jen představoval, když viděl Leeho ječet, jak ho zevnitř mučil šílený mrtvý čaroděj. Skoro by dokázal uvěřit, že si to tenkrát jenpředstavoval, když viděl Leeho sedět v sanitce a přiznávat, že... no, v zásadě přiznávat, že ho opravdu políbil, že si byl plně vědomý, čí rty s tím měly co do činění.

Samozřejmě, on taky tenkrát řekl, že svět se točí dál.

To bylo v srpnu. Teď byl začátek října. Svět se točil dál už skoro dva měsíce a šlo mu to pořád líp. Na rozdíl od mnoha jinýchherců se Lee za všech okolností choval k technickému štábu přátelsky a tato „přátelskost“ vždy zahrnovala i Tonyho. Nic z toho senezměnilo, nechoval se teď k Tonymu nijak jinak než ke scénografce Keishe nebo hudebnímu dramaturgovi Zevu Serovi. Onenpolibek a přiznání zůstávaly bezpečně pohřbeny pod tím, co Tony považoval za jeden z Leeho nejlepších hereckých výkonů.

Jelikož žebřík a polštář už byly ze scény odstraněny, Tony usoudil, že má Petr v úmyslu provést poslední záběr bez jeho asistence. Klíčky od bagru nechal proklouznout mezi prsty do odpadkového koše, kde zůstaly ležet pod nedojedenou koblihou. S očima upřenýma na mikrofonistu – hubeného chlapíkastředního věku jménem Walter Davis, který nahradil hubenéhochlaíka středního věku Hartleyho Skenského, jenž se z tohostrašidelného domu ven živý nedostal – natáhl Tony ruku a nabral si hrst želé jahod.

„Víš, že tě tohle svinstvo jednou zabije, že jo?“

Jedna z nich se o to skutečně pokusila.

Zatímco mu z pusy i nosu lítaly růžové kousky rozžvýkané jahody, upřel Tony dopálený pohled do pobavené tváře komisaře Kanadské jízdní policie Jacka Elsona a zvážil několik možných reakcí, z nichž by mu některé mohly vynést patnáct let aždoživotí. Když byl zase schopný slova, převládl v něm opět pudsebezáchovy a on se spokojil jen s lehce sarkastickým: „Nejsi náhodou mimo svůj okrsek?“

Komisař Elson působil stejně jako CB Productionsv Burnaby – části oblasti zvané Širší Vancouver asi patnáct kilometrů východně od města.

Komisař pokrčil rameny. „Nejsem ve službě. Doslechl jsem se, že ta vaše banda natáčí venku v ulicích, tak mě napadlo, že se půjdu podívat.“

„Ticho, prosím!“ Adam Paelous, asistent režie, začal odříkávat známou litanii. „Připravte se, lidi!“

Tony trhl hlavou k přívěsům a vykročil. Jack ho s lehkým úsměvem následoval, a když procházel kolem stolu, čmajzl z rohu pár sušenek. Za poslední měsíc se kolem potuloval tak často, že Karen, která obvykle občerstvení filmového štábu střežila jako pitbul, se mu v tom už ani nesnažila zabránit, a co bylo ještě více zneklidňující, Tony zjistil, že i on sám o něm začal asi před pár týdny uvažovat jako o Jackovi.

„Jedem!“

Půl tuctu hlasů, včetně Tonyho, to slovo zopakovalo jakoozvěna.

„Scéna 19a, záběr třetí. Klapka!“

Klepnutí dřevěné tabulky se několikrát odrazilo ozvěnou od

okolních budov a nakonec zaniklo ve vzdáleném klení pracovní

čety silničářů.

Když Petr ohlásil akci, Tony usoudil, že už jsou dost daleko,

a zašeptal: „Dobře, fajn, když už jsi tady, co vlastně hledáš?“

Jack se zazubil. „Už jsou to skoro dva měsíce, co tě našli stát

nad mrtvým tělem. Tak mě napadlo, že už máš nejspíš nejvyšší

čas.“

Pravděpodobně žertoval.

Z verdiktu prohlašující úmrtí po incidentu s Pánem stínů za

nešťastnou náhodu neměl komisař Kanadské jízdní policie vůbec

žádnou radost, ale to nebylo nic proti tomu, jak se cítil, když se

Tonymu oné srpnové noci konečně podařilo otevřít dveřeCaulfieldova domu. Stal se svědkem věcí tak podivných a úžasných,

že by i tvůrci televizních seriálů měli co dělat, aby je podali aspoň

trochu věrohodným způsobem, a to, co viděl, mu nedávalo ve

spojení se schopnostmi všech dobrých policajtů oddělit pravdu

od výmyslů jinou možnost než uvěřit vysvětlení, které mu Tony

přislíbil. A také mu uvěřil. Jen se mu moc nelíbilo.

Vzhledem k problémům, které za svého života s policií měl,

si Tony nebyl příliš jistý, proč vlastně Jackovi a jehopartnerce Geethě Danversové řekl pravdu o tom, co se v onom domě

stalo – pravdu lehce upravenou a očesanou o jisté podrobnosti

z vlastního osobního života. Možná doufal, že se přestanou pořád potloukat kolem a podezřívavě se na všechno mračit. Nakomisařku Danversovou to fungovalo. Ne že by zrovna ona patřila k těm, kdo se na všechno podezřívavě mračí, ale že by se tím zbavil Jacka Elsona, tak to kurva ani omylem.

„Podívej se na ně.“ Komisař udělal rozmáchlé gesto sušenkou, zahrnuv do něj herce i s celým filmovým štábem. „Klidně hrají, jako by se vůbec nic nestalo.“

Předstírali, že ten bagr umlkl jen proto, aby mohli v klidunatáčet, a o nic víc se nestarali. Jenže to nebylo to, co měl Jack na mysli. Petr, Adam, Sorge – hlavní osvětlovač – Mason a Lee; ti všichni tenkrát v tom domě byli. Karen a Ujjal, operátorgenerátoru, byli před ním a snažili se vejít dovnitř. Případně dostat ostatní ven. Zbytek štábu do toho byl zapletený jen do té míry, že všechny ty historky slyšel.

Dnes v noci všichni pracovali na natáčení další scény, jako by se nic nestalo.

Teď bylo na Tonym, aby pokrčil rameny. „Už je to dávno.“

„Na tom by nemělo záležet.“ Jack byl novou rozšířenourealitou uchvácený stejně jako mladá fanynka, která se právědozvěděla, že do města přijel její oblíbený herec. Teď, když uvěřil, měl podezření, že nadpřirozeno číhá za každým rohem. Občas ho dokonce i zahlédl. A občas zavolal Tonymu.

„Co je asi šest centimetrů vysoké a dokáže ukousnout kusnárazníku od auta?“

„Cože?“

„Myslím, že jsem něco takového viděl na odtahovémparkovišti. A nejspíš jich bylo víc.“

Tony, který konečně rozpoznal tón jeho hlasu, se obrátil na bok a zamžoural na hodiny u postele. „Jsou tři hodiny ráno.“

„Záleží na tom? Ty potvůrky vylézají jen mezi půlnocía svítáním? Co jsou zač?“

„Jak to mám k čertu vědět?“

„Jste přece...“ Elson – tenkrát to ještě byl Elson, Jack ještě ne – ztišil hlas, aby ho nikdo jiný neslyšel, „...čaroděj.“

„Jo. Čaroděj. Žádná databáze bubáků a strašidel.“

„Takže mi to neřeknete.“

„Jsou kurva tři hodiny ráno!“

„Proč pořád opakujete, kolik je hodin?“

Povzdechl si. „Protože jsou tři hodiny ráno.“

Ve správném světě by už Jacka dávno odradil. Nebo by ho to přešlo.

„Parta výletníků u městečka Hope zahlédla Sasquatche – ale nejspíš nebyl pravý,“ dodal rychle Tony. „O nás už se nikdonezajímá.“ Na samém okraji světla se mihl nějaký stín a Tony zvrátil oči. „Tedy nikdo kromě tebe a kromě něho.“

Kromě něho. Kevina Grovese. Jejich vlastního bulvárníhonovináře.

Po incidentu se strašidelným domem si naštěstí veškerou pozornost tisku přivlastnil Mason, a podle Masona se všechno točilo kolem Masona. Kevin Groves bohužel pod nánosem ega zaslechl takřka pohřbené kousky pravdy.

K jeho velkému zklamání, se poté, co bylo učiněnooficiální prohlášení – a když zemřou za záhadných okolností tři lidé, tak se oficiální prohlášení učinit prostě musí – nenašel nikdo, komu by se o tom, co se stalo, chtělo nějak moc mluvit. Jako by se všichni, vzhledem k tomu, jaké sortě lidí se podobné věci obecně stávaly, skoro styděli, že se stali svědky nějakýchparanormálních jevů. Ve veřejném povědomí zaujímaly strašidelné domy místo těsně za mimozemšťany s análními sondami a lehce nad tisíc let starými mláďaty ještěrů. Kolektivní vědomí trvalo na racionálním zdůvodnění všeho, nač je bylo možno uplatnit, a zbytek odmítalo připustit, což vedlo k tomu, že se neukojený Kevin Groves potloukal kolem studia a z exteriérů býval začasté odváděn policií.

I když bylo jasné, že neochota mluvit ještě neznamenala, že by na tu zkušenost někdo skutečně zapomněl. Zdálo se, že vezvukovém studiu je jisté místo, jemuž se v čase mezi 11.00 a 11.15 ráno i v noci všichni vyhýbají, a také Tonyho schopnosti se od té doby využívaly vždy, když jim mohly ušetřit nějaký čas nebo peníze. Lidi od televize se s věcmi mimo realitu setkávají každý den, a tak se jim – a několika málo dalším – podařilo začlenit je do vlastních životů bez větších potíží.

Dost pomohlo, že v srpnu byl Tony ještě pouhým produkčním asistentem, tím posledním kolečkem ve firemním soukolí, takže pokud byl původcem něčeho příliš bizarního, nebylo pro nikoho moc těžké to prostě ignorovat.

„Já bych pana Grovese tak rychle neodbýval, být tebou,“poznamenal Jack s plnou pusou ovesných vloček s rozinkami. „Ve všem tom Masonově vychloubání to sice skoro zaniklo, alenezapomínej, že o tvých činech oné noci zaznělo taky ledacoszajímavého.“

Tony si povzdechl. „Ano, mám ohromné a neuvěřitelnéschopnosti.“

„Mluvíš s mrtvými lidmi.“

„No a? Taky mluvím se svým autem a bankomaty.“

„Jenže tobě mrtví odpovídají.“

„Cože, ty jsi nikdy neviděl žádný díl Na druhém břehu, když to

ještě dávali šestkrát nebo sedmkrát denně? Mrtví očividně mluví

s kdekým.“

„Ty...“ Mávl rukou.

Tony povytáhl obočí, jako by chtěl nedořečené komisařověpoznámce přiřadit nějaký lehce oplzlý obsah.

Jack se ušklíbl a odmítl se nechat vyprovokovat. „Zazněloi slovo čaroděj.“

„Jo, stejně jako slova masová halucinace a únik plynu. Jestli

jsem tak mocný čaroděj, nemyslíš, že bych měl na práci něco


16

důležitějšího než jenom tak postávat v jednu hodinu ránou staveniště?“

„Cože, a odejít ze šoubyznysu?“ Jack si smetl z bundy párdrobků a zazubil se, až se ve světle pouliční lampy zalesklo jeho světlé strniště vousů.

Ten úsměv Tonyho znervóznil.

Což také bylo jeho účelem. A skutečnost, že to věděl, Tonymu nijak nepomohla.

„Půjdu si s panem Grovesem promluvit.“

„Nemůžu ti bránit.“

„Víš ty co, ty nejsi tak hloupý, jak vypadáš.“

Jelikož říct „ty taky ne“ by byla ohromná hloupost, kousl se Tony do jazyka, zatímco důstojník jízdní policie zamířilk reportérovi.

„Střih! Dobře, máme to tam!“

„Tony,“ zazněl mu v uchu Adamův hlas „Běž pro Padmu.“

Rozhovor s Jackem ho zavedl skoro zpátky k přívěsu,o který se dělila maskérna s kostymérnou. Nakoukl tam otevřenými dveřmi a uviděl, že jediným člověkem uvnitř je PadmaSathayeová, oběť týdne. Připravená na svou scénu seděla na židli, jednou nohou obutou do špičatého střevíčku kývala dopředu a dozadu a četla Sladce divoké moře, milostný román od ElizabethFitzroyové. Jeden z těch starších, všiml si Tony.

„Padmo? Čekají na tebe.“

Roztržitě něco zamumlala v odpověď, ještě chviličku četla dál a pak knížku zavřela, když si ji předtím založila přehnutýmpapírovým kapesníčkem. „Bojím se, že jsem si vypěstovala odpornou závislost na brakové červené knihovně,“ řekla mu omluvnýmtónem, když vstala.

„Kdo říká, že je to brak?“

„V podstatě všichni.“

„Já ne.“

„Ale ty by ses nenechal přistihnout při čtení něčeho takového.“

„Taky jsem jich pár přečetl.“

Kvůli zaschlé krvi nemohla vyloudit tak široký úsměv, jak by chtěla. „Tak to jsi fakt citlivý hoch. Holt je tu nová doba.“

Pokrčil rameny a postavil se stranou, aby mohla projít. On je četl proto, že Elizabeth Fitzroyová byl pseudonym Henryho Fitzroye, svého času vévody z Richmondu a Somersetu,levobočka Jindřicha VIII., upíra a jednoho z jeho bývalých milenců.

Svým způsobem bývalého.

Svým způsobem... ne.

Henry Fitzroy – kníže lidí, kníže temnot – měl mírný sklon si lidi přivlastňovat. Co se jeho týkalo, Tony měl k těm jeho patřit už navždy.

Tonymu to většinou nijak nevadilo. Rád udržoval přátelské kontakty se svými bývalými. Vždyť Zeva potkával v práci každý den a občas si spolu i vyšli. S Henrym to tak bývalo taky. Ještě před pár měsíci by upírovi o tomhle nočním natáčení řekl, aby mohli být chvíli spolu, ale po incidentu se strašidelným domem jejich vztah poněkud ochladl.

Od doby, kdy bylo zřejmé, že Henry navázal jakési pouto s Chesterem Banem.

Dobrá, technicky vzato neochladl ani tak jejich vztah, jako ho spíš Tony ochladil sám.

Nelíbilo se mu, že se Henry stal součástí jeho denního života. On možná patřil Henrymu, ale tenhle seriál, tahle práce, byljeho – a Henry měl prostě vysmahnout a přestat sekamarádíčkovat s jeho šéfem.

Kéž by měl dost odvahy, aby se Chestera Banea zeptal, jestli jsou ještě v kontaktu.

Když doprovázel Padmu přes ulici, všiml si, že u bateriemonitorů stojí Everett, jejich maskér, a u nohou má pětilitrový kbelík falešné krve. Vedle něj postávala Alison Larkinová z kostymérny a rukama kreslila do vzduchu kostýmy tak živě, až s každýmgestem hrozilo, že polije všechno kolem sebe kávou. Pokud Tony věděl, nevylila nikdy ani kapku. Vyhledal pohledem operátora generátoru, zvukové techniky... většina jeho práce spočívala v tom vědět, kde kdo je, aby je mohl v případě potřeby najít.

Jack a Kevin Groves už podle všeho odešli. Pravděpodobněnikoliv spolu. Tony aspoň doufal, že nikoliv spolu. Pokud ovšem Jack reportéra nezatkl za bezúčelnou potulku.

Ne. Ani tak ne. Jack dobře věděl, že Tony nechce mít toho reportéra ve své blízkosti ani na chvilku, třebas by ta chvilkazahrnovala policejní pouta. A nikoliv v laškovném smyslu.

„Pohyb, lidi, hejbneme kostrou!“ popohnal filmový štábk činnosti Adamův hlas. „Máme tu ulici už jenom jednu noc a první štáb má všechno hotové!“

Padma, lehající si na chodník, se zasmála čemusi, co řekl Lee, a Mason lehce šťouchl svého kolegu do ramene. Petr nahnal oba herce na jejich místa, Adam si vyžádal ticho, a už se zase točilo.

Raymond Dark a James Taylor Grant hleděli na tělo, které jim právě dopadlo k nohám.

Nebyli jediní.

Tony zalétl pohledem ke střechám.

Sledovalo je ještě něco...

Úžasné.

Bylo to, jako by si vypěstoval nějakou zasranou schopnostodhalovat nadpřirozeno.

„Takže si teď musím dávat pozor, protože jsem hráč?“ Byl to jeden z posledních rozhovorů, které s Henrym vedl předtím, nežpřestal upírovi zvedat telefon. „Co jsem byl doteď?“

Henryho oči získaly lehce stříbrný nádech, neklamnáznámka toho, že nehluboko pod povrchem se probouzí Hlad. „Oběť. Ale těch je tolik, že jsi měl naději, že se ztratíš v davu. Teď z něho vyčníváš.“

Nechybělo mnoho a byl by odpověděl nějakým hloupým klišé

ve smyslu, že si myslel, že je pro Henryho něčím víc než jen

jídlem. Tvrdě v sobě ty tendence k teatrálnosti potlačil a zavrčel:

„Neříkám, že neoceňuji tvou pomoc, ale já se o sebe starám už od

svých čtrnácti.“

„Přežil jsi...“

„Jo, přesně to jsem měl na mysli. Už dlouho předtím, než jsi přišel

ty, abys mě vodil za ptáka, jsem přežíval celkem v pohodě.“

„Teď se situace změnila.“

„A to ti dává právo držet mě v zubech po zbytek života?“

„Cože?“

Pak už to šlo s jejich rozhovorem z kopce, ale bylo jasné, že

pokud Tony vycítil na střeše nějakého nadpřirozenéhopozorovatele, vnímal nejspíš Henryho, který si zrovna hrál na Matku

kvočnu noci. Jasně, o tomhle natáčení Henrymu neříkal, ale

Henry měl teď v branži vlastní kontakty.

Hrubým gestem vykázal svůj pocit do patřičných míst.

*

„CB Productions, co pro vás můžu udělat? Ehm-ehm. Hm-hm.“

Amy si strčila sluchátko pod bradu, levou rukou mávla víceméně

Tonyho směrem, zatímco pravou něco škrábala do notýsku po

své pravici. „Ne, je mi líto, není to možné.“

Během druhé poloviny hovoru přešel k jejímu stolu a všiml si,

že Amyiny nehty nejsou jednolitě černé. Na každém nehtu se jí

skvěla maličká bílá lebka naražená na kůl.

„Podívejte...“ Metodicky přeškrtala vše, co zatím napsala. „Co

kdybych vás prostě přepojila na vedoucí kanceláře? Dobře. Tak

nezavěšujte.“ Stiskla tlačítko pro přidržení hovoru, zavěsilasluchátko a v blikajícím červeném světle se na Tonyho zamračila.

„Co tady děláš? Dneska v noci máš být u druhého štábu.“


20

„Šéf mě chtěl vidět.“ Tony se rozhlédl kolem a všiml si, žemísto Rachel Chou, vedoucí kanceláře, je očividně prázdné.

„Neměla bys jít hledat Rachel?“

„Proč?“

Kývl k telefonu.

Amy se ušklíbla. „Dneska tu není. Ten osel může čekat nadrátě, dokud se nevrátí, mně je to jedno.“

„Hezké.“ Tony jí zvedl jednu ruku a pozorněji si prohlédl její nehty. „Ty lebky ve tmě svítí?“

„Hm.“

„Vlasy taky?“ Její tvář lemovaly bílé prameny vlasů. Vedlečernočerného zbytku hřívy vypadaly trochu nazelenale.

„Ale dej pokoj, to je moc laciné.“ Sklonila víčka a zvedlabradu. „Ale moje oční stíny svítí.“

Tony, který se snažil přijít na to, proč mají být ve tmě svítící vlasy lacinější než ve tmě svítící oční stíny – a lebky – se naklonil, aby si je prohlédl zblízka.

„Nedělej to, Amy. Donutí tě dívat se na staré černobílé filmy.“

„Co nemá dělat?“ zeptal se Tony a otočil se právě včas, abyviděl, jak se zavírají dveře postprodukce a do kanceláře vchází Zev.

„Vypadala, jako by se chystala navázat nezdravý vztah.“

„To tak. A co je špatného na černobílých filmech?“ Amy se naklonila doprava, aby na hudebního dramaturga lépe viděla.

Zev se zazubil zpoza stínu svých černých vousů. „Pořád jepřetáčí zpátky, aby mohl komentovat, jak ty scény tenkrát točili.“

Vytrhla ruku z Tonyho dlaně. „Dělá si srandu?“

„Ne, ale...“

„Ty vole, měl by ses trochu víc snažit, aby sis zařídil nějaký společenský život.“

„Míval jsem ho,“ kývl Tony k Zevovi. „Než mi dal kopačky.“

„Jo. Jaké překvapení.“

Zev si strčil ruce do předních kapes riflí a zamyšleně se zamračil zhruba Tonyho směrem. „Myslel jsem, že dnes večer děláš u druhého štábu.“

„Taky že jo.“

„Chce s ním mluvit šéf.“ Amyin tón naznačoval poslednívečeři, poslední přání, poslední pomazání.

„Proč?“

Tony pokrčil rameny. „Já nevím.“

Všichni tři se současně otočili k zavřeným dveřím šéfovykanceláře. Ošoupané dřevo nic neprozradilo.

„Právě probírá s Danielem kaskadéřinu,“ zašeptala Amy.

„Daniel ji dělat nebude.“

„Fakt?“ Obrátila oči v sloup. „Nechápu, proč ne. Danieljakožto nevysoká, překrásná indiánka by byl tak přesvědčivý...“

„No, s tou nevysokostí by mohl mít trochu problém,“ podotkl Zev a zvedl ruku asi dva metry nad podlahu.

Daniel zaskakoval jako kaskadér jak za Masona, tak za Leeho. Zároveň fungoval jako koordinátor všech scén, které prováděl někdo zvenčí. „Čím to je, že když napíše nějakou epizodu Frank, musíme vždycky najímat kaskadérku?“

Otočili se ke střídačce. Zpoza zavřených dveří vycházelrytmický zvuk, jak někdo nahlas četl.

Zev se zamračil. „Možná si myslí, že se mu na rande můžepodařit dostat jen takovou, která je zvyklá riskovat život.“

„Frank, a rande?“ otřásla se Amy. „Má mysl právě zabloudila do děsivých míst.“

Ve zvláštním tichu, které následovalo, zaslechl Tonymaniakální smích. Normálně by si nejspíš dělal starosti, ale tenhle zjevně pocházel od některého ze scénáristů.

„Do nijak konkrétních děsivých míst,“ opravila se Amy rychle.

Oba se otočili a pohlédli na Tonyho. Amy tvořilavýjimku z obecného pravidla, že ti, kdo v onom domě tenkrát byli, události té noci ignorovali, a Zev, coby Tonyho bývalý, měl jistá

22

práva a privilegia ohledně společných zážitků a vybuchujících

láhví od piva.

„Takže,“ zašťourala se v okraji nehtu s lebkou a potom s nadějí

zvedla hlavu. „Viděl jsi poslední dobou nějaké mrtvé?“

Včera v noci téměř zahlédl Henryho, který ho přišelzkont

rolovat. Ale protože Henry nebyl přímo mrtvý, jen živý jiným

způsobem, tak se nejspíš nepočítal. „Ne.“

„Ale řekneš mi, až nějaké uvidíš?“

Periferním viděním zahlédl, jak Zev vrtí hlavou tak energicky,

až si skoro shodil jarmulku. „Jasně...“

Zev si povzdechl.

„Slibuju.“

*

„Brianna se po vás ptala.“

„Brianna? Opravdu?“ Výraz ve tváři Chestera Banea Tonymu

potvrdil podezření, že to skutečně znělo tak hloupě, jak simys

lel. Brianna se na něj ptala prakticky pokaždé, co mluvil s jejím

otcem. „Ehm, v jaké souvislosti?“

Chesteru Baneovi se zúžily panenky a opřel se ve svémkože

ném kancelářském křesle, až pod jeho váhou zlověstnězapraska

lo. „V jaké souvislosti asi tak myslíte, pane Fostere?“

„Šéfe, já přísahám, že jsem jí nikdy neřekl, že jsem čaroděj!“

„To už jste prohlašoval nejednou. A já znovu opakuji, že vám

věřím.“ Složil svalnaté a spíše buřty připomínající prsty dostříš

ky. „Na druhou stranu si ovšem myslím, že – jelikož Brianna

nikoliv – je na čase pohnout se dál.“

„Pohnout se dál?“ Tony si odkašlal a zkusil to znovu, tentokrát

o oktávu níž. „Pohnout se dál?“

„Ano.“

Ne. Neměl v úmyslu učit Chesterovu nejmladší dceru, jak se stát čarodějkou. Za prvé šlo v případě čarodějnictví spíše o talent než o dovednosti, a třebaže Brianna prokázala, že je nametafyzické jevy citlivá, netušil, jestli se to rovná talentu. Nebo co by se popřípadě talentu rovnalo. Za druhé, on sám se teprve učil, jak být čarodějem, a upřímně řečeno, jako učitel za moc nestál. Drhnoucí bubliny a jeden nasraný číšník v restauraci tomu byli svědky. Za třetí, poskytnout právě této osmileté holce přístup ke skutečné moci bylo jako... jeho mysl marně pátrala po vhodném přirovnání, takže se nakonec musela spojit s „čirounezodpovědností“. Nikdo, včetně jejího otce, to dítě nedokázal zvládnout už teď. A za čtvrté, to by si radši nechal vrazit pod nehty párátka.

Už už otevíral ústa, aby šéfovi předestřel všechny ty důvody s výjimkou čtvrtého – dodávat tomuto obrovi inspiraci by nebylo zrovna moudré – ale zase je zavřel, protože Chester Bane mluvil dál.

„Mám kamaráda, který pro PBS pracuje na miniseriálu Měsíc černé historie, tak jsem mu připomněl některé své předchozílaskavosti a on svěřil mé bývalé ženě jednu docela hlavní roli. Bere s sebou obě holky do Jižní Karolíny. Natáčení končí dvacátého prosince. Do té doby máte čas vymyslet nějaké trvalé řešení.“

Pauza se protahovala.

„Došlo k něčemu novému?“

Jako třeba k invazím z jiného světa nebo prudkému nárůstu koncentrace zla.

„Ehm, ne?“

„Dobře.“

*

„Trvalé řešení. Trvalé řešení.“ Tony se zastavil s jednou rukou

položenou na dveřích vedoucích k parkovišti, přikovaný namísto náhlou vzpomínkou na svou matku, jak sedí za kuchyňským


24

stolem a natáčí si vlasy na barevné natáčky ve tvaru kostí.Domácí ondulace. A fixatér, který na ni používala, příšerně smrděl.

Vzpomněl si na to proto, že těmhle natáčkám se říkalo Toničky

a jeho matka si z něj dělala legraci, že je kadeřník.*

)

Později, zhruba v době, kdy dospěl do puberty, přestaly jeho otci ty vtipy o kadeřníkovi připadat směšné – přičemž nadšeně heterosexuální herecký výkon Warrena Beattyho ve filmuŠamón zcela úmyslně ignoroval.

Jeho otec nepředstavoval žádný problém vzhledem k tomu, že spolu už deset let nemluvili.

Briannin otec ovšem...

Dveře se mu vyškubly z ruky a on klopýtl a narazil do jakéhosi pevného tělesa vstupujícího dovnitř.

Do mužského těla.

Tony ho podle nárazu poznal. Poznal i černou koženou bundu, kterou momentálně svíral oběma rukama. „Lee.“ Dva rychlékroky zpátky. Zíral na své ruce, stále natažené vpřed... Jasně. Pustit bundu.

„Tony.“

Na kratičký okamžik si Tony nebyl jistý, jaká budou Leeho příští slova. Na kratičký okamžik to vypadalo, že pro tento den bylo divadla už dost a že se dostane ke slovu i skutečnost. Na kratičký okamžik. Potíž byla v tom, že o vteřinu později herec znovu nasadil svou masku bodrého bracha.

„Jsi v pořádku? Neuvědomil jsem si, že tam někdo stojí.“

„No, jak bys taky mohl. Však víš, pevné dveře a tak vůbec, přece nemáš rentgenové oči.“ Rentgenové oči? Mohl znít jako ještě větší poděs? „Právě jsem byl na odchodu.“ *

)

Trvalé řešení se v angličtině řekne „permanent solution“. Shodouokolností znamená slovo „perm“ též ondulaci vlasů a výraz „solution“ označuje

nejen řešení, ale i roztok, jemuž se, jak se překladatel poučil na stránkách

pojednávajících o trvalé ondulaci, říká fixatér. (Pozn. překl.)


25

„Jasně. Ty dnes děláš u druhého štábu.“

Podle všeho to věděli všichni. Copak jeho pracovní rozpisněkde visel, nebo co?

Lee si přehodil motorkářskou helmu z levé ruky do pravé, ale ze dveří neuhnul. „Takže sem jsi přišel kvůli...“

„Schůzce. Měl jsem schůzku se šéfem.“

„Dobře. Tedy chci říct, šlo to dobře?“

„Jo. Aspoň myslím. Pořád má co dělat s Brianninou reakcí na...“ Sakra. Před Leem se o tom domě nikdy nezmiňuj.

Herci sklouzla maska. „Na ten dům?“

Pokud se o něm on nezmíní jako první. „Jo. Na ten dům.“

Lee krátce zavřel oči, husté řasy mu spočinuly na tvářích jako lem divadelní opony. Jen tmavší. Ne zlatý. A bez střapců. Tony si uvědomil, že blábolí, i když mluví jen v duchu sám se sebou, ale podle všeho nemohl přestat. Nebyli spolu sami, samia takhle blízko, od té doby, co, no, od toho incidentu s domem. Na okamžik doufal, že až Lee znovu otevře oči, bude maska herce pryč a oni se budou moci začít vyrovnávat s tím, k čemu tam došlo.

První krok musel udělat Lee, protože to byl Lee, kdo mělkariéru, o kterou mohl přijít. To Leeho tvář se skvěla na tričkách puberťaček i čtyřicetiletých žen, které měly mít víc rozumu. Tony byl asistent režie v zácviku. Z profesionálního hlediska bylkaždému ukradený.

Ten okamžik minul.

Lee otevřel oči. „No, musím říct, že bylo fajn tu na tebenarazit a vůbec, ale musím se dostat do své...“ Svraštil tmavé obočí a mávl kamsi rukou, ve které nedržel helmu.

„Do šatny?“

„Jo.“ Ten úsměv byl podvrh. Dobře udělaný, ale podvrh.„Některé dny mám paměť na houby.“

Tony mu úsměv oplatil stejnou mincí. „Stáří.“

„Jo.“ Tenhle úsměv byl pořád falešný, ale lítost skrývající se za slovy vypadala skutečně. „Jo, to musí být tím.“

*

Tony hleděl s přimhouřenýma očima na vršek budovy a snažil se

spočítat, kolik lidí na té střeše stojí. Sorgeův požadavek nazakouení steadicamu byl z důvodu rozpočtu zamítnut, takže by tam

měli být jen dva: Leya Burnettová, kaskadérka provádějící pád,

a Sam Tappett, jeden z Danielova jisticího týmu. Dva. Do dvou

napočítá každý. Většinu nocí to dokonce zvládl i s nasazenými

botami. Tak proč mu pořád vycházeli tři? Ne pokaždé – protože

to by aspoň dávalo smysl. Občas měl pocit – ne, jinak, on si byl

jistý – že vidí ještě třetí postavu.

A nebyl to Henry.

Dnes v noci ne.

Pokud si ovšem Henry nenechal ve volném čase narůstparádní parohy a nezískal schopnost sdílet osobní prostor s pouhými smrtelníky. Přesně tentýž prostor. Jako by byl superponovaný.

Vítejte v úžasném světě podivna.

Další déjà vu.

Otázkou teď bylo: měl by s tím něco dělat, a pokud ano, co?

Ne že by v něm drnčel nějaký poplašný zvoneček nebo že by na něj jeho podvědomí mávalo metaforickými ručičkamia hulákalo: Nebezpečí, Wille Robinsone! Nebezpečí! Vůbec z tohoneměl špatný pocit a nevěděl, jestli jde o hrozbu neboo symbolickou čarodějnou zkušenost. Možná že něco takového vídali na střechách domů všichni čarodějové v – kouknul se nahodinky – 11:17 ve čtvrtek v noci začátkem října a on se jen nikdy nedíval ve správnou dobu na správné místo.

Jenže už se stávalo pravidlem, že jakmile spatřil věci, které ostatní neviděli, začalo to jít se situací šeredně rychle z kopce.

Nikdo z druhého štábu v tom domě tenkrát nebyl. Slyšeli sice různé historky, ale nevěděli. Ne stejným způsobem, jako věděli ti, kdo strávili celé dlouhé hodiny v zajetí, přičemž byli nuceni poslouchat nekonečné repetice špatně zahrané taneční hudby z třicátých let. Kdyby řekl Pamě, režisérce druhého štábu, že se mu na střeše chvílemi zjevuje průsvitná postava s parohy, první, co by ji napadlo, by byly psychotropní látky, a nikolivmetafyzické bytosti.

Tony s tvrdými drogami skoncoval chvíli před tím, než ho Henry dostal z ulice. Jen pro zajímavost, ani když si píchal, žádné velké, průsvitné chlápky s parohy nikdy neviděl.

Když mu náhlý závan větru přihrál pod nohy špinavý kusnovin, sklonil zrak. Předpověď počasí pro dnešní večer sezmiňovala o bouři, která mířila na pevninu z Pacifiku, a vítr skutečně začínal nabírat na síle a při prohánění se umělými kaňony ulic s sebou bral všemožné smetí. Než mohl ten kus novin sebrat, jiný poryv větru jím smýkl zase jinam a připlácl ho na velký modrý nafukovací pytel, na který měla Leya dopadnout.

Kdyby si Daniel myslel, že je to příliš nebezpečné, byl by tuhle kaskadéřinu odvolal bez ohledu na rozpis natáčení. Tony spěchal k místu, kde koordinátor kaskadérů kontroloval konečný stav nafukovacího pytle.

„Nějak se zvedá vítr.“

„Jo, zvedá.“

„Čtyři patra, to je pěkně dlouhý pád.“

„Jo, jo.“ Narovnal se a zhoupl se o stranu pytle. „Proto se tomu taky říká vysoký pád.“

„Jo, já jen, že když bude padat až ze čtvrtého patra, bude mít ten vítr dost času na to, aby ji vychýlil ze směru...“ Když seDaniel obrátil a změřil si ho pohledem, Tony se překotně zarazil. „Ale to jsi uvážil.“

„Uvážil.“ Přísné rysy pod tmavým strništěm náhle roztály do úsměvu. „Ale díky za to, že si udržuješ přehled. Nikdy není na škodu, když na potenciální problémy myslí ještě někdo jiný.“ Odepnul si z límce mikrofon. „Hej, Same, jak to vypadá nahoře s tím větrem?“

„Trochu prudký. Žádná tragédie.“

„Co si myslí Leya?“

Během odmlky se postava s parohy objevila, zmizela a znovu objevila. Skoro to vypadalo, že když Leya zamávala, zamávala taky.

„Říká, že do toho jde, jakmile dáš signál.“

„Tady dole je všechno připravené. Pamo, kdykoliv budeš chtít.“

„To ráda slyším.“ Pamin hlas ve špuntovém sluchátku. „Tak klapka a jedem!“

Když Danielovi lidé zaujali svá místa, odstoupil Tony od pytle. Jelikož vysoký pád závisel na sto procent na kaskadérověschopnosti trefit se bezpečným způsobem do pytle, měl zajišťovací tým v podstatě za úkol jen vypořádat se s důsledky, kdyby jej minul. Pokud by se k tomu skoku chystal Tony, určitě by nestál o to vidět tak okatě vystavená nosítka, ale lidi jsou různí.

„Ticho, prosím, kamera, akce.“

Zpoza režisérčina křesla se zvedla vlna hlasů opakujících: „Akce!“

„Scéna 19b, vysoký pád, záběr první. Klapka!“

„Akce.“

„Až napočítám do tří, Leyo. Jedna...“ uslyšel Tony Danielův hlas, tentokrát ze sluchátka, protože kaskadér už stál dál.

Sam, stojící na střeše, počítal určitě spolu s ním, a navíc ještě pro názornost ukazoval na prstech.

Poryv větru vmetl Tonymu prach do očí. Sklonil hlavu právě včas, aby viděl, jak tentýž poryv vrhá proti doskokovému pytli deset centimetrů dlouhý kus hliníku se škaredě ostrým hrotem.

„Dvě.“

Jeho náraz by nezpůsobil nic tak jednoduchého, jako by byla díra. V takovém úhlu a při takové rychlosti by to byla trhlina. A to velká.

„Tři.“

Svist a žuchnutí těla do pytle a následný potlesk zakryly zvuk plácnutí, s jakým kousek hliníku přistál v Tonyho dlani. Tenšpičatý kus kovu nejspíš přivanul vítr odněkud ze staveniště. Pomsta bagru.

„Střih.“

Díval se, jak Leya slézá z nafouknutého pytle, jak se Daniel zeširoka usmívá a podává jí ruku, aby ji zachytil. S pádem nebyl zjevně žádný problém, ovšem vysoké podpatky jí na druhoustranu trochu potíže dělaly. Usmívala se, rozhodně byla šťastná, ale zase z ní netryskala tak nepokrytá euforie jako z mnohakaskadérů, kteří právě zvládli pád z výšky čtyř pater.

Nevypadala jako Padma. Vypadala jako kaskadérka oblečená ve stejném kostýmu, pod nímž se skrývalo několik strategicky umístěných chráničů.

To bychom měli kouzlo televize.

Tonymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že na něj upřeně hledí.

Ne, na něj ne. Na ten kus hliníku, který stále svíral v dlani.

Zvedla hlavu, jako by si náhle uvědomila, že si všiml jejípozornosti. Tázavě povytáhla jedno tmavé obočí.

Dokonce i průsvitný chlápek s parohy, který s ní sdílel stejný prostor, se tvářil, jako by ho to zaujalo.

Kapitola druhá

Noční natáčení Tonymu vždycky totálně rozhodilo spaní. Když kluk jeho věku skončí s prací, čeká se od něj, že vyrazí ven a něco podnikne. Ne že pojede rovnou domů a zalomí to. To nebylo jen špatně, to bylo jako pro dědky. Bylo to něco, co dělají jen dědci.

Jenže ve čtvrtek ve 2:30 ráno se toho v nádherném centruBurnaby zase tak moc podnikat nedalo.

Tony sevřel v náručí tašku plnou předražených potravinz večerky 7-Eleven, kopnutím za sebou zavřel dveře bytu a šoural

se do maličké kuchyně. Šourání bylo nezbytné, protože někdy

v pondělí začal třídit špinavé prádlo a ještě to neměl tak úplně

hotové. Nechtěl si pomíchat hromádky a dělat to zase odzačátku. Chleba a mléko šly do ledničky. Láhev jablečného džusu si

strčil do podpaží a tašku se sušeným hovězím a sýrem ve spreji

odnesl do obývacího pokoje – kde termín obývací pokojoznačoval část dlouhého obdélníku obsahujícího neustlaný rozložený

gauč na místě, kde měl být sporák, dále ledničku a dřez.

V krabici od pizzy pod gaučem televizní ovladač nenašel.


31

Nakonec ho objevil na knihovničce u okna, napůl pohřbený

v květináči s uschlým muškátem. Triumfálně s ním zamával nad

hlavou, uvelebil se mezi polštáři, nastříkal si trochu sýra nakousek sušeného hovězího a začal při vypnutém zvuku projížděttelevizní kanály.

Repríza hokejového zápasu na TSN, konec období hurikánů

na Životě v přírodě, remake Poldy a bandity...

„Což po Trestné lavici a Mistrech hazardu prakticky dokazuje,

že Bůh neexistuje,“ zamumlal a stiskl tlačítko ovladače.

...na Osvětovém kanálu nebo na JÍDLU baštil nějaký chlápek brouka – Tony se tam nezdržel dost dlouho, aby zjistil, jestli pak následovala přednáška o jeho životním prostředí, nebo recept na ostružinovou omáčku – tři filmy, které už viděl, dva, které vidět nechtěl, jakýsi brouk baštící chlápka buď na Discovery, neboVesmíru, někdo klepe na dveře...

Jeho palec znehybněl.

Někdo klepe na jeho dveře. Opatrně. Cíleně. Snaží seneprobudit sousedy.

Jako Henryho klepání to neznělo. Kouknul na hodinky: 2:57. Znal kromě upíra někoho, kdo býval o této hodině vzhůru?Dokonce i bulvární novináři museli nakonec občas zalézt zpátky pod své kameny, aby se trochu vyspali. Jack Elson ani jehopartnerka to nebyli, policie klepala vždy velmi důrazně.

Mohl to být Conner, ten Everettův kamarád, se kterým seseznámil, když byl maskéra navštívit v nemocnici. Jednou spoluzašli na kávu, ale od té doby se jim nepodařilo se scuknout –Conner pracoval v rekvizitárně v jednom z dalších filmových studií v Burnaby a pracovní dobu měl stejně šílenou jako Tony. Možná se jejich časové rozvrhy konečně sladily.

To Conner samozřejmě neměl jak vědět.

Pokud mu to neřekl Everett.

K čertu, když už si chtěl představovat fešácké týpky, proč neskočit do světa pohádek rovnou a nepředpokládat, že to je Lee, jímž konečně přestaly zmítat pochybnosti a který už nedokázal déle vzdorovat spalující obapolné vášni. Dobrá, výraz vášeňnahraďme několika polibky ve stavu posedlosti – i když se muselo nechat, že žhavé tedy rozhodně byly.

Další zaklepání.

Samozřejmě, taky bych mohl jednoduše zvednout prdel, ujít těch pár metrů a podívat se. Tony hodil tubu se sýrem dozmuchlané deky vedle sušeného hovězího a zamířil ke dveřím.

Měl v notebooku kouzlo nazvané „Špehova díra“, kteréčaroději umožňovalo vidět skrz pevné předměty. Když ho Tonyvyzkoušel poprvé, trochu to přehnal s energií a byl odměněn ažpříliš detailním pohledem na pana Chanského bydlícího na opačné straně chodby v bytě číslo sedm. Pěkně děsivá zkušenost. Díky ní dospěl k přesvědčení, že staré způsoby jsou někdy nejlepší. Naklonil se dopředu a podíval se dveřním kukátkem.

Leya Burnettová.

A přes ni superponovaný průsvitný obr s parožím.

Zazubila se do čočky a zvedla do Tonyho zorného pole tašku s jídlem z čínské restaurace.

Tak dobře. Získala si jeho pozornost.

Ustoupil a otevřel dveře.

„Ahoj.“ Mávla taškou. „Napadlo mě, že bychom si mělipromluvit.“

„Všichni tři?“

„Tři? Jestli máš společnost...“

„Ne.“ Maličko se posunul, aby jí blokoval zorné polea neviděla dál do bytu. „Ty, já a ten chlápek, který s tebou sdílí stejný prostor.“

Její tmavé očí se rozšířily. „Chlápek?“

„Dost vysoký.“ Zvedl ruku asi půl metru nad hlavu.

„Opravdu? Jak ten chlápek vypadá?“

„Těžko říct, je trochu rozmazaný. Ale má parohy jakoBambiho táta.“

„A ty ho vidíš právě teď?“

„Právě teď ne. On tak nějak mizí a zase se objevuje.“

„Hm, hm.“ Rychlý pohled po chodbě. „Možná bychom to měli probrat uvnitř.“

„Máš co skrývat?“

„Jen se ti snažím ušetřit problémy se sousedy.“

To znělo férově. Kromě toho podnikl opatření pro případ, že by mu od ní hrozilo nějaké nebezpečí. Od nich. Ačkolivvzhledem k té číně a vůbec o tom pochyboval. Tony otevřel dveře dokořán, ustoupil ke zdi a vybídl kaskadérku, ať jde dál.

Kdyby se blížilo nebezpečí, měly piktogramy nakreslené přes práh vzplanout rudou září a vytvořit neprostupnou bariéru –trvalo mu celé dny, než je vyladil do té míry, že se přestaly spouštět kvůli holce rozvážející pizzu, panu Chanskému a té kočce, co bydlela na konci chodby. Když do bytu vstoupila Leya, vzplály nejprve bílou září, pak oranžovou, potom zelenou a pak ještě několika dalšími barvami, u nichž měl Tony podezření, že by je lidské oko ani nemělo být schopno vidět. Obrazec vylétl vzhůru, aby vyplnil prostor dveří, zešedl a zhroutil se k podlaze.

Leya si otřela rukou rameno a popílek jí vytvořil na vlhké bundě bílou šmouhu. „Za tohle se omlouvám.“ Nakrčila nos, protože pach jídla z čínské restaurace na okamžik přebil pach spálených třešní. „Čím sis to tu natřel? Třešňovým sirupem proti kašli?“

„Jo.“ Když na něj upřela užaslý pohled, pokrčil rameny.Opatrně. Měl totiž pocit, že ho někdo párkrát udeřil do hlavygumovou pálkou. „Třešňová příchuť bylo to jediné, co fungovalo.“ A pak ještě dodal, doufaje, že budí dojem, že tomu sám věří, „jestli se o něco pokusíš, připálím ti prdel ohnivou koulí.“

„Jako třeba o co?“

„Prosím?“

Vzala mu kliku z ruky a zavřela za sebou dveře. „Co čekáš, že budu zkoušet?“

Neměl ponětí, tak šel za ní dál do bytu.

„Myslím, že by na mě mělo udělat dojem, že si kluk tvého věku vůbec třídí prádlo,“ zamumlala, když překročila hromádku riflí a vešla do kuchyňského koutku, kde odložila tašku, svlékla si bundu a začala otevírat skříňky kredence. „Á. Talíře.“ A o chvíli později: „Příbory?“

„V přihrádce u ledničky.“

„Jasně. Většinou umělohmotné.“

„Byly zdarma.“

„To beru.“ Podala mu plný talíř, překročila ponožky a spodní prádlo a prolétla si zbytek bytu. „Daniel mi říkal, že jsi gay.“

„Jo.“

„Takhle bojuješ proti zažitým předsudkům?“

„Co?“

Její gesto zahrnulo stěny, podlahu a většinu nábytku. „Máš to tu béžové.“

„Bylo to béžové, už když jsem se nastěhoval.“

„Přes okno máš nalepenou vlajku.“

„Jsem vlastenec.“

„To jediné, co ti visí na stěně, je plakát Nejtemnější noci.“

„Byl zadarmo.“

„Myslela jsem si to. Zdá se, že všechno, co jsi za minulý rok vydělal, jsi utratil za tohle zábavní centrum.“

„Koukej...“ Tony odsunul notebook stranou a položil si talíř na malý čtvercový stolek. „...jestli jsi mi tu přišla udělatz nějakého zvláštního důvodu revizi, nechci na svém bytě ani životě cokoliv měnit.“

„Jsi si jistý?“

Úsměv změnil celý tvar jejího obličeje. Najednou vypadala o celé roky mladší. Rozsvítil jí v očích jiskřičky. Změnil jiv člověka, kterého by rád poznal. Opravdu důvěrně. Vzbudil v něm touhu stáhnout jí ten svetr z ramen, zabořit ruce do těch jejích černých vlasů a...

...náhle si všiml, že parohatý průsvitný chlápek vypadáo hodně hmotněji. Až na ty parohy a prapodivné oči bez bělma působil jako člověk. Pleť měl o odstín tmavší než Leya – obyčejná káva namísto kávy s dvojitým cukrem a smetanou – měl spoustudlouhých tmavých vlasů stočených do dredů a byl nahý. A měl, i když to bylo těžké říct, protože on a Leya nepřestávali sdílet tentýž prostor, pozoruhodně dlouhý penis.

Co se to kurva...?

Tony potřásl hlavou a Leya byla znovu pouze nepříliš vysokou kaskadérkou pojídající v jeho obýváku chow mein. Sama. Žádný překrývající obraz chlapíka s parohy. „Co to bylo?“

„Zkouška.“ Zachytila fazolový výhonek dřív, než jí mohlspadnout z talíře. „Devadesát procent mužů jí neprojde.“

Tony si to spočítal. „No tak to mám kliku. Jsem opravdunanejvýš upřímně gay.“

„A to si fakt nemůžeš dovolit pět litrů brčálové barvy?“

„No, já bych měl spíš jiný návrh...“ Přesunul hromadustarých režijních pokynů a posadil se na stabilnější ze svých dvou skládacích židlí. „...pokud ten chlápek není tvůj vnitřní bytový architekt, co kdyby ses přestala starat o béžovou barvu a radši mi místo toho řekla, co se to tu k čertu děje?“

Chvíli se nad tím zamyslela, pak přikývla a posadila se na okraj postele. „Ty jsi čaroděj.“

Tony jen tak tak potlačil nutkání odseknout: Vím, co jsem já, ale co jsi ty? Vždyť byly tři hodiny ráno, pro boha živého. Byl už trochu nerudný. Polkl sousto hovězího se smaženou rýží a řekl: „A ty jsi...?“

„Já nejsem.“ Mávla vidličkou s napíchnutým kouskem bok

choi, aby zarazila jeho reakci. „Je to složité. Možná bys mělzavolat svého učitele, abych to nemusela říkat dvakrát.“

„Svého učitele?“

„Mentora. Jakkoliv nazýváš výše postaveného čaroděje, který

má na starosti tvou výuku.“ V jejích tmavých očích se znovu

zablesklo. „Předpokládám, že v tomto skvělém novém tisíciletí

už termín mistr nepoužíváte.“

„Co tě vede k myšlence, že mám nějakého učitele?“

Leya si povzdechla. „Jsi mladý. Příliš mladý, než abys mohl být

sám.“

„Překvapení.“ Rozhodil rukama.

Povytažení obočí. „Co se stalo s tvým učitelem?“

Postrčil po talíři kousek chow mein. „Já myslel, že sis přišla

promluvit o tom nahatém parohatém chlapíkovi.“

Té rýže, kterou vdechla do nosu, nebylo naštěstí moc. Když se přestala smát, prskat a smrkat do zmuchlaného kouskutoaletního papíru, který jí Tony přinesl z koupelny, řekla: „Jmenuje se Ryne Cyratane. To znamená: Ten, Který Přináší Touhu a Zkázu. Je to Pán démonů.“

„Panebože.“ Vidlička zazvonila o podlahu. „Už zase.“

„Prosím?“

„Před pár lety několik mých přátel zabránilo jednomu Pánu démonů vyjít na svět v Torontu.“

„Vyjít na svět?“

„Jo, byl tam jeden nižší démon a ten psal jméno svého pána krví přes město a...“ Zamračil se, jak si bezvýsledně snažilvzpomenout na podrobnosti ohledně toho, jak ho nakonec porazili. „Nějak se to zamotalo, ale nepodařilo se mu to.“

„Očividně.“ Tón jejího hlasu přešel od suchého k vyprahlému. „No, tenhle ti nemusí dělat starosti. Mám ho zavřeného.“ Vstala a přetáhla si svetr přes hlavu.

„Hezké tetování.“

„Děkuji.“ Obtáčelo jí pupek, řada za řadou černýchpiktogramů šířících se jako vlny od bodu dopadu skoro až k okrajižeber. „To je Brána démonů. Dokud jsem naživu, zůstane zavřená a můj pán nemůže znovu vstoupit do tohoto světa.“

„Tvůj pán?“

„Dlouhá historie.“

„Dobře. Znovu vstoupit?“

„Byl tu asi před čtyřmi tisíci lety. Po dobu asi pěti set let byl uctíván jako bůh a vládl na území nynějšího Libanonu.Zhruba. Přinejmenším ve stejné geografické lokalitě, pokud vím. Měl chrám, měl kněžky, měl spoustu sexu.“

Tím se vysvětluje ta touha, pomyslel si Tony.

„Pak se něco přihodilo – nikdy neřekl co – a vytvořil bránu, aby se mohl vrátit do pekla, odkud přišel. Potřeboval spoustu energie. Aby ji získal, zabil všechny lidi ve vesnici a s pomocíjejich krve ukotvil bránu v jediné přeživší kněžce.“

A tím se vysvětlovala ta zkáza. Tony se naklonil blíž. Tetování nebylo černé. Ne úplně. Bylo velmi, velmi tmavě červené ažhnědé. „Ta kněžka jsi ty.“

„Kněžka, služebnice, milenka, byla jsem jeho...“

„Přítelkyně?“ Sykl, když viděl, jak se tváří. „Promiň. Jen mi to připomnělo Mladého Frankensteina, víš, jak Frau Blucherová vysvětluje... zapomeň na to. Promiň. Naprosto nevhodnépřerušení. Už budu, ehm, úplně zticha.“

Čekala ještě chvíli.

Tony zvedl vidličku ze země, nabral si trochu rýže a snažil se tvářit, jako by v jeho bytě byl nějaký jiný idiot, který nedokáže držet zavřenou pusu.

„Byla jsem jeho nejmilejší,“ pokračovala konečně Leya. Prsty si přejížděla po okrajích obrazce, až se jí dělala husí kůže. „Tu bránu mi vyřezal do těla a symboly napsal krví mých lidí, protože měl v úmyslu se na tento svět vrátit. Jenže z druhé strany tu bránu otevřít nemohl. Brány pekel se musí otevřít z naší strany, jinak by nás démoni během vteřiny převálcovali.“

„A musí je někdo pozvat?“ Pak si vzpomněl, že říkal, že už bude zticha, a omluvně pokrčil rameny, ale zdálo se, že už na protesty proti neustálému přerušování rezignovala.

„To si to pleteš s upíry.“

Nezdálo se, že je vhodná chvíle ji opravovat. Henry si chodil, kam se mu zachtělo. „Proč tenhle Ryne Cyrano...“

„Ryne Cyratane.“

„Jasně. Proč nenechal bránu prostě otevřenou?“

„Protože to by mohl rovnou pozvat jiného Pána démonů, aby se ji pokusil dobýt. A než se zeptáš, ten čaroděj, který otevřel původní bránu, byl tou dobou už



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist