načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kotrmelce - Jana Maternová

Kotrmelce

Elektronická kniha: Kotrmelce
Autor:

Vzali se dva a měli se rádi. On ji o něco více, ona trošku tápala. Jonáš se díky své zamilovanosti pustil do doživotního souboje s neporazitelnou anorexií své ženy. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Má kniha.cz
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 206
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vzali se dva a měli se rádi. On ji o něco více, ona trošku tápala. Jonáš se díky své zamilovanosti pustil do doživotního souboje s neporazitelnou anorexií své ženy. Zamilovanost se změnila v lásku, která ho v tom stále nenechávala. Vypiplal si se svojí drahou ženuškou první miminko, hned na to druhé, brzy poté třetí. Téměř ideální manžel a tatínek. Kdyby nemusel řešit svoje vlastní selhání při automobilové nehodě a dokázal nést jeho spravedlivé důsledky. Kateřinu podvedl a ztratil její důvěru. Do toho přicházejí zdravotní potíže Kateřiny, její váhání mezi jistotami a nejistotami a stále ta anorexie… Když už by se mohlo zdát, že se rodina rozjíždí po rovné cestě, přichází Kateřina s osudovým rozhodnutím. Její srdce jí hlásí rezervy. Žádost o pěstounskou péči podávají samozřejmě on i ona. Jonáš svou ženu stále upřímně miluje. Rovná dálnice se mění v překážkovou dráhu. Trať za „opuštěným ptáčetem“ není vycházkou laskavou krajinou. Někdo vytrvá, přeskakuje i podlézá, jiný se s krizemi v tomhle závodě nevyrovná. V rodině Jonáše a Kateřiny se však už všichni moc těší. Budou pomáhat, dávat, chovat i vychovávat, každý po svém, ale každý rád. Rozárka bude chůvičkou, Šíma parťákem pro hry, Eliška plyšákem do postele. Kateřina macechou, Jonáš otčímem. Všechno bude fajn. Celý zdlouhavý a těžko pochopitelný proces přípravy pěstounů je tak pod záštitou dobra. Není se čeho bát. Do rodiny přichází Sabinka. Malinká, překrásná cikánečka, kterou by si každý hned od pohledu zamiloval. Ne až tak Kateřina, která by to měla mít v popisu svého úvazku. Kotrmelce jsou pak důsledkem chybných odhadů, falešných iluzí a neustálého škobrtání. Doplácí na ně ten nejméně vinný, děvčátko v pěstounské péči. On a ona žijí stejný příběh, ale žijí jej doopravdy stejně? Vyprávějí vám ho oba po svém. Zkuste jim věřit. Něco o tom všem skutečně vědí.

Zařazeno v kategoriích
Jana Maternová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Vydavatel: Jan Šuba-Makniha.cz

Autorka obrazu na obale: Lenka Syrovátková

rok vydání: 2015

© Jan Šuba-Makniha.cz

© Všechna práva vyhrazena!

ISBN 978-80-88080-87-9 (pdf)


2

O B S A H

Rozárka ................................................................................. 40

Šíma .................................................................................... 140

Eliška ................................................................................... 160

Prostor pro páté srdce .......................................................... 179

Sabina .................................................................................. 240

Zástava ................................................................................ 358


3

ON

Vlak si s neúnavnou pravidelností brouká svou písničku a veze mě na západ. Opět. Jako každý týden po těch několik málo měsíců, kdy jsem přestala žít sama pro sebe. Nebroukám si s ním. Nemohu v sobě nalézt noty, které by dokázaly zahrát melodii mého rozpoložení. Mezi veselé, jásavé takty by nekontrolovatelně vklouzávaly takty plné nejistoty, hledání, otázek a obav. Jedu, kam jedu, dělám, co dělám, přesvědčení ani pro jedno z toho však v sobě nenacházím. Za několik málo půlhodin se sejdu s Jonášem. Strávíme spolu další víkend v domě s jeho rodiči a bratrem. Budeme s výjimkou nezbytných hygienických úkonů nepřetržitě vedle sebe. Budeme též v sobě, nikoliv již nepřetržitě. Budeme si připomínat štěstí společné přítomnosti a jen s velikou opatrností se zmiňovat o příštích pracovních dnech, které nás zase rozdělí. Mám se těšit? Měla bych. Vždyť jsou to dva a celý zbytek dnešního dne, kdy nebudu sama. Ale je pravda, že být sama mi nesvědčí?

Nedávno mi bylo pětadvacet. O trošinku dávněji jsem promovala a stala se učitelkou jazyků na více než plný úvazek. Dost dávno jsem opustila společnou domácnost mých rodičů a zabydlela se ve stařičkém, prostě vybaveném domku po mé prababičce. Už hodně dávno se živím s velkou pravděpodobností poctivou prací rozličného druhu sama. Od šestnácti se můj život podobal spíše běhu přes překážky, než bezstarostnému mládí. Teď, kdy jsem našla poklidnou, rovinatou trať na lesní pěšině, najednou běžím po asfaltu středem velkoměsta. Chtěla bych poznat komponistu, který by moje pocity dokázal vepsat do notových linek. Nebylo by mi ve voňavém lese lépe?

„Konečně!“ vydechne Jonáš s neskrývanou nedočkavostí kdesi za mým pravým uchem. Chvíli mu trvá, než přesvědčí ruce, aby těsné objetí směnily za pomoc se zavazadly. Sama si domýšlím obsah nedořečené Jonášovy myšlenky: „Konečně jsi tady!“

„Ano, jsem tu. A co se mnou uděláš?“ nevyřknu zase pro změnu myšlenku já. Nějak se nedokážu spontánně radovat. Nejsem přesvědčená o tom, že jsem vystoupila z vlaku na tom správném místě.

Dokud jsem slyšela jeho rytmus, byla jsem někde mezi. Ani sama ani s přítelem. Ve společnosti anonymních spolucestujících mi bylo fajn. Stojím na perónu poněkud zašlého nádraží. Už nejsem sama. V těsné blízkosti mého těla, kde běžně nikdo nebývá, je tělo člověka, se kterým zamýšlím strávit život. Nohy se mi podlamují nejistotou, zděšením sama nad sebou, nikoliv však láskou.

„Těšil jsem se na tebe. Pojď, mám tu auto. Dáme do něj tašky a můžeme se jít ještě projít. Tedy jestli chceš. Je krásně, viď, na to že je už konec září,“ upřesňuje mé místo určení Jonáš a bez přestání se usmívá. Nereaguji na stav počasí odpovídajícímu, či neodpovídajícímu dané roční době.

Nemohu se ubránit úvaze nad zvláštním obsahem věty: „Můžeme se jít ještě projít.“ Půjdeme-li se projít, kdy poznám, že už se procházíme, nebo zda jsme ještě stále na cestě za naším procházením? Jazykářky by neměly chodit na rande!

Odpovědět ale musím. „Jo, jasně, klidně.“

A začíná se dít to, na čem se dva mladí lidé na počátku svého vztahu právě dohodli. ON

„Mami, nezapomněla jsi, že dnes přijede Kateřina, že ne?“ ujišťuji se hned při vstupu do kuchyně, kde už mám prostřeno k obědu. Jako každý den, všední nebo víkendový, maminka je zlatá. Na maminku je spolehnutí. Vím, že pro Kateřinku už

6

postel dávno čistě povlékla a do koupelny přichystala o jeden

ručník navíc. Jde vlastně jen o řečnickou otázku. Sedám si ke

stolu po poslední šichtě tohoto pracovního týdne a jsem nabitý

pozitivismem. Nic nemůže být lepší. Už tři měsíce mám

novou přítelkyni a mám ji moc rád. Moji rodiče ji koncem

každého týdne přijímají mezi sebe. Jako by její pravidelné

návštěvy byly tou nejsamozřejmější samozřejmostí. Můj bratr

ochotně vyklízí náš společný pokoj a stěhuje se na volné dny

do obýváku v přízemí. Nikdo ani slůvkem nezapochybuje

o tom, že ke mně Kateřinka patří. Mám rád svoji rodinu

a mám rád Kateřinku. Za pár hodin si ji vyzvednu na nádraží

a dotknu se jejího svetru. Ten mám také rád. Později se budu

dotýkat i její pokožky pod svetrem a budeme spolu. Je mi

jedno, čím čas naplníme. Možná pojedeme na nějaký zámek

v okolí, protože zámky má Kateřina moc ráda. Možná se

podíváme na film z dývídýčka, nebo si budeme vedle sebe číst

a sem tam prohodíme nějaké slovo. Nemám žádné plány,

žádné představy. Chci prostě být s Kateřinkou.

„A mami, prosím tě, nenuť Kateřinu zase do všech tvých

buchet a štrůdlů a domácí sekaný. Ani do zítřejšího kr álíka.

Prostě nech jídlo na ní. Víš, ona se tu pak necítí úplně

v pohodě.“

Ještě jsem nikomu neřekl o problémech s jídlem, které Kateřinku trápí. Slovo „anorexie“ jsem už slyšel vícekrát, ale stejně jsem si o té nemoci ještě nějaké podrobnější informace vyhledal. Je to docela děs, jak některé ty holky vypadají a co prožívají. Kateřinka na tom ale naštěstí není vůbec tak špatně. Je pravda, že je trochu více hubená, ale to se přece může změnit. Jí docela málo, některé potraviny nejí vůbec. Ale hlady snad netrpí. Když si spolu zajdeme do restaurace, vždycky si něco vybere. Spíš bych řekl, že se hlídá. A to dělá asi většina holek, hlavně těch mladších. Mám ji rád takovou, jaká je, ať se třeba vyhýbá masu a sladkému. Sportuje, takže sílu má a je určitě zdravá.

„Jonášku, já ji přece nikdy do jídla nenutím. Já jí to jenom nabízím. To snad můžu, ne? Stejně si myslím, že by jí neškodilo, kdyby trošku přibrala. Určitě by nemusela tak urputně přemýšlet nad vším, co sní, jako to dělá. Ale to je její věc. A tvoje . Já vám do ničeho mluvit nebudu.“

„Tak fajn. A půjčím si na večer auto. Jenom abys to věděla. S tatínkem jsem se už dohodl.“

Jsem rád, že maminka běží se zbytky ke slepicím. Nemám v úmyslu před ní vyslovit to nevábné slovo „anorexie“. Moje,

8

vlastně naše láska nebude mít jedinou skvrnku. O to se

postarám.

ONA

Lázeňský park nám dopřává uhlazené cestičky s častou

možností změny směru. Dostatek klidu i soukromí. Sem tam

ho přerušují korzující páry i jednotlivci povětšinou staršího

věku. Má to být předobraz naší společné cesty životem?

Stojím o tu uhlazenost a zákaz vstupu mimo vyznačené

stezky? A co ty křižovatky? Bude jich také taková spousta?

A budu na každé z nich také tak nerozhodně nahlížet do všech

stran a prosit v duchu o radu? Nebo budu rozhodnutí s chutí

nechávat na Jonášovi, tak jak to dělám v tuto chvíli? A co ti

protijdoucí? Pohlédnu na ně? Zastavím se u nich, nebo snad

dokonce půjdeme kousek spolu? Ve všem hledám znamení,

ve všem hledám nápovědu. Pomalu otáčím stránku hustě

popsanou svobodou samoty. Váhavě se pouštím do prvního

odstavce života s někým a pro někoho.

„Kateřinko, už se tolik těším, až bude hotový ten náš

byteček. Já vím, je to vlastně tvoje bydlení. Ty ses postarala,

ty se rozhodneš, jak a s kým tam chceš bydlet. Ale můžu se

těšit, že jo? Půjdu za tebou, i když to pro maminku s tatínkem nebude jednoduché. Byla ses podívat, jak to se stavbou vypadá?“ pouští se Jonáš do tématu, které je pro nás oba to nejaktuálnější. Aktuálnější než předpověď počasí pro další dny. I když pro každého z nás jinak. Já spěchám na nové bydlení ze zcela praktických důvodů. Ve starém domku po babičce je v zimě zima. Už nechci spát ve dvou spacácích nastrojená jako eskymák a ráno se bát uklouznutí na namrzlé podlaze v chodbě. Jonáš očekává své naplnění v založení vlastní rodiny. Proto také hned dodává:

„Hned, jak se nastěhuju k tobě, zařídím svatbu. Takovou, jakou si budeš přát. A pak už nám nebude nic bránit. Budeme mít holčičku, nebo kluka. Co říkáš?“

Chvíli nic neříkám. Je to nějak příliš naplánované. V plnění plánů nejsem příliš dobrá. Snažím se představit si několik příštích měsíců a útěchu nacházím v čase k dobru, který je mi díky liknavosti stavitelů ještě dopřán. Slovo holčička mi ale v uších zní překvapivě radostně, jako by tisíc zvonečků rozehrálo svou zvonivou písničku. Kromě toho je to mnohem libozvučnější zdrobnělina než zmíněná maminka s tatínkem, kterým se bude stýskat po ztraceném synáčkovi.

„Holčičku,“ přitakávám bez sebemenších pochybností. „A bude se jmenovat Rozárka.“ Ani si nepřipouštím, že by Jonáš proti tak jasně vyhraněné představě mohl protestovat.

„Rozárka. No jasně! To je to nejkrásnější jméno pro naši holčičku.“ Nadšení Jonáše nebere konce. Mými útrobami se však provrtává hodně nepříjemný červík. Kazí mi radostné rozjímání nad plánovaným rodičovstvím.

„Jonáši, ty ale víš, jak na tom jsem, viď? Napsala a řekla jsem ti už všechnu pravdu. Moje trable s jídlem mi poškodily tělo. Já si teď nejsem jistá, jestli se někdy doopravdy budu moci stát mámou. Je mi to všechno strašně moc líto. Věř mi, že se budu snažit udělat pro naše děťátko všechno, co bude třeba. V jídle jsem ale stále strašně moc nejistá. Nemám nad sebou moc. Nedokážu jíst ode všeho a už vůbec asi nedokážu jíst tak, abych přibrala. Bez toho moje tělo dát život nejspíš nedokáže. Víš, nemám teď pravidelné měsíčky sama od sebe. A trvá to už několik let. Chodím ale na injekce, které mé orgány udržují v chodu uměle. Nic před tebou netajím. Jsem anorektička a nevím, jestli to někdy může být jinak. Je mi to opravdu moc líto. Chci, abys věděl, že to se mnou nebudeš mít jednoduché. Chápu, že se můžeš rozhodnout všelijak. Je mi jasné, že život s tolika komplikacemi už od začátku můžeš odmítnout...“ Najednou se mi nedaří zastavit ten příval myšlenek vyvolaných lákavou představou mateřství. Nebojím se přitom, že mi Jonáš řekne ne. Mám strach sama o sebe. Potřebuji kousíček naděje, že jednou budu mámou vlastního dítěte. Jsem jak pětileté děvčátko, které se svou výmluvností snaží zmírnit pocit viny za roztržené punčošky.

„Vím to o tobě a nebojím se ničeho.“

Je vůbec přirozeně možné všechno, co mi Jonáš říká? Hledám pomyslné madlo, kterého bych se mohla přidržet, abych jeho slova dokázala brát vážně. Proč mi jenom všechno, co řekne, zní tak příšerně nepřesvědčivě?

„Něco jsem si o tvém problému přečetl . Podle všeho nemusí být všechno ztracené. Existují způsoby, jak tvému tělu pomoci. My to dokážeme! A kdyby třeba ne, můžeme si přece nějaké dítě adoptovat. Já bych proti takovému řešení nebyl. Naopak, pomohli bychom tak nějakému drobečkovi bez maminky i sami sobě. Co ty na to? Vadilo by ti vychovávat dítě, které není tvoje?“

Týjo, Jonáš mě dostává na kolena. Něco takového v sobě nosím jako krabičku poslední záchrany už nějaký čas. Jenom ještě nikdo nevolal o pomoc tak hlasitě, abych ji vytáhla na světlo. Tím „nikdo“ myslím samozřejmě sebe nebo Jonáše. Nic pro mě však není nad slunce jasnější jako to, že nehodlám zestárnout, aniž by mi někdo říkal „mami“.

„Fakt? To bys pro mě udělal? Vzal by sis cizí dítě a staral se o něj?“

„Ne, já bych to neudělal pro tebe. Já bych to udělal pro nás.“

Nedá mi, abych pohledem nezkontrolovala, zda se nad Jonášem nevznáší svatozář. Není to sice muž, který by mi zajel pod kůži, ale srdce má veliký. Moje touha být někomu maminkou mi velí, abych ho nespouštěla z očí. No, opustit ho v nedělní podvečer bohužel ještě musím. Ale už teď je mi jasné, že mě tu příští pátek bude mít znovu. Živočišně prostá potřeba mateřské lásky mě snad naučí i lásce partnerské. ON

Proč jen si je Kateřinka stále tak nejistá? Copak jí nedávám dostatečně najevo, že s ní chci být napořád? Možná s ní málo mluvím. Ženy prý potřebují neustále všechno probírat a plánovat. Měl bych se to naučit, aby ve mně cítila větší oporu. Jenomže já jsem spíše nemluva. Jsem rád, že ji mám u sebe. A to mi stačí. Snad mi ale p řed chvílí porozuměla a uvěřila. Já fakt chci děti a nevadí, že nebudou naše vlastní. I tak budeme rodina.

„Kateřinko, zůstaneme dnes na večeři doma. Maminka už něco připravila. Nevadí?“ vezu si Kateřinku po krátké, ale krásné vycházce do našeho domu a dost se těším na společný večer v soukromí.

„No, ale dám si opravdu jenom něco malého. Viď, že to zařídíš, abych nemusela sníst všechno, co mi tvoje maminka předloží?“ strachuje se už zase Kateřinka. Jsem odhodlaný za ni bojovat. Není a nesmí být jen pohublá anorektička. Je to moje holka, která mi píše hodně dlouhé a upřímné dopisy. Je to také učitelka, kterou mají děti rády. Je to běžkyně a plavkyně a taky slečna ze zámku, na které visí oči zvědavých turistů. A bude moje. Co kdybychom se zasnoubili?

Není však už dostatek času k tak závažnému rozhovoru. Parkuji na dvorku před boudou našeho psího kámoše Alana a vznáším se geniálností mého posledního nápadu. Ještě chvíli si ho ale nechám pro sebe. ONA

Dívám se z obrovské výšky na tisíce světýlek pod sebou. Neuva žuji přitom nad seskokem z Eiffelovy věže. Ani se nenechávám unášet letadlem do míst s příhodnějším podnebím. Stojím u nezvykle širokého okna mého prvního, samostatného bydlení. Lež. Našeho bydlení. Jonáš se zítra postěhuje spolu se mnou. Budeme se sestěhovávat, abychom byli od zítřka nepřetržitě spolu. Líbí se mi tu, i když tu kromě kreativní zmenšeniny kuchyňské linky a nejobyčejnějšího typu elektrického sporáku vůbec nic není. Další nepravda. Je tu teplo, a to bez mého přičinění. Jsem více nadšená z představy okamžitého tepla při vstupu do dveří, než ze společného sdílení s Jonášem. Ze sdílení prostoru, času, tohohle úžasného výhledu, i té jediné, nepříliš objemné vestavěné šatní skříně v předsíňce. Ze sdílení spánku i bdění. Nakonec i toho vytouženého tepla sálajícího z ústředních radiátorů. Budu ale sdílet, abychom byli rodina. I když mě z dosud neprobádaných příčin minul stav zamilovanosti a na lásku z mé strany se odvažuji pomýšlet jen s největší opatrností. Zvyknu si. Copak si nemuseli zvykat všichni, kdož žili své jezevčí životy v dosluhujících domcích po prababičkách?

„Tak co, jak to tam vypadá? Už se nemůžu dočkat, až ten náš byteček uvidím. Asi dnes vůbec neusnu. Ráno za tebou vyrazím co nejdříve. Všechno už mám sbalené. Tak to jen naházím na přívěs a kolem sedmé budu u tebe.“ Jonášův dech ohřátý jeho horlivou nervozitou na neúnosnou teplotu mi spaluje ucho přilepené k telefonnímu sluchátku. Nepřetržitý vodopád jeho slov mi nedává příliš šance vylíčit mu moje první dojmy po převzetí prvních vlastních klíčů. Od prvního vlastního bydlení.

„Maličký ale krásný,“ vměstnám to nejdůležitější kamsi mezi šlehající plameny a už mi zase rudne ucho.

„Čekej mě tam, prosím. Až vyložíme moje věci, odvozíme hned tvoje. Já se snad zblázním radostí. Dočkali jsme se. Koupíme tu rozkládací pohovku, která se ti líbila. Ledničku, nějaké nádobí, prostě budeme bydlet. Moc se na tebe těším.“ Z Jonáše tryská nadšení jako světlo z žárovky. Před očima

16

nemám jeho, ale mého dvouletého synovce výskajícího nad

plyšovým krtečkem objeveným pod dárkovým papírem. Sama

sebe ale nedokážu přesvědčit o tom, že je všechno, co se

právě děje a bude dít, tak báječné, skvělé, chtěné a jediné

správné.

ON

Dávám si budík na pátou, i když zítra nejdu do práce.

Nepůjdu teď do práce několik týdnů, protože v té staré jsem

dnes skončil a v té nové začnu až v novém roce. Chci být

u Kamilky co nejdříve. S naložením mého harampádí na

přívěs a s hodinovou cestou mi to akorát tak vyjde na

dohodnutou sedmou. Stejně dnes nejspíš nebudu moct usnout.

Strašně se těším. Už nic neřeším. I když mi nebylo zrovna

lehko, když jsem o mém definitivním odchodu z domova

debatoval s rodiči. Bylo mi líto hlavně maminky. Asi jí budu

dost chybět. Tatínek je přece jenom chlap, ale mamince bude

smutno a bude se jí stýskat. A mě t aké. Našel jsem si však

Kateřinku a nikdo už nemůže za to, že bydlí ve vzdálenějším

městě. Sice jsme spolu mluvili i o možnosti postavit si domek

u našich na zahradě, ale Kamilka na vesnici žít nechce.

Dojíždění za prací by bylo složité. A vůbec. Je zvyklá na

17

pestřejší život. Chodí plavat do bazénu. Sem tam zajde do

kina, do divadla a má také více známých a kamarádů, o které

nechce přijít. Rozhodl jsem se dobře. Půjdu za ní. Kateřinka si

koupila byt ještě dříve, než jsme se poznali. Teď tam budeme

spolu. Nejraději bych vystartoval hned. Tak strašně jsem

zvědavý, jak to tam bude vypadat. Prý máme překrásný

výhled na celé město. Dvanácté patro, to je něco. Nikdy jsem

snad v tak vysokém domě ještě nebyl. Konečně se nebudu

muset podílet na všech těch zahradnických a hospodářských

pracích kolem našeho domu. To mě fakt nikdy nebavilo. Budu

tak mít o dost více času na knížky a na všechno s Kateřinkou.

Budu dělat všechno, co ona. Prostě to tak chci. Už se nechci

zabývat ničím z minulosti. Kašlu na hudbu, shánění desek,

utrácení za koncerty. Ani šachy nebudu potřebovat, když

budu mít Kateřinku.

A na kole budu jezdit, jenom když jí to nebude vadit.

Stejně už nikdy nebudu mít z ježdění žádný valný požitek,

protože mě to bude od začátku táhnout zpátky za ní. Od zítřka

budu žít nový život. Konečně. ONA

Změnila jsem příjmení. Už nejsem slečna. Bože, vůbec si tak nepřipadám. To mě budou ode dneška všichni oslovovat „paní“? Nezní to příliš parodicky při pohledu na mé kostnaté dívčí tělo a naivní, ustrašeně stydlivý pohled očí mezi zbytky pubertálních pupínků akné? Já mám být paní? Neklade to na mě novou zodpovědnost za chování? A neměla bych také více dospělácky vypadat? Stále se totiž nemám v úmyslu zabývat slušivějšími hadříky ani malovátky, které by dodaly více barvy mé pobledlosti. Můj šatník se skládá ze dvou kusů obnošených riflí, několika málo triček střihu „halabala“ a svetrů podobného stylu. V koupelně jen velmi neznatelně voní obyčejné mýdlo a kopřivový šampon. Má-li někdo chuť prohodit se mnou pár slov, rozlije se mi červeň po tvářích jako světlo na semaforu jasně dávající povel „STOP“. Jsem nejisté, nedovyvinuté kůzle, které ustrašeně prchá před projevy okolního světa do bezpečí své skrýše. Role manželky a ženy je mi stejně vzdálená jako krátery na měsíci. Přes svoji zdánlivou blízkost zůstávají nedosažitelné.

Něco se přesto změnit má a musí. Uzavřením manželství je tu muž, který touží být otcem našich dětí. A to nepůjde bez jedné zásadní věci. Musím se zbavit antikoncepce, kterou

19

neberu jen z důvodů ochrany před početím, ale i jako léčbu

mé domnělé neplodnosti. Zatím stále pouze domnělé.

Naštěstí. Můj cyklus sice neprobíhá spontánně, ale dokud se

o početí nezačneme skutečně pokoušet, nemůže nikdo

prohlásit, že počít nemohu. Berlička pro mou kulhavou chůzi

životem. Někdy má ale i obyčejná berle cenu zlata.

„Dobrý den, posaďte se. Co Vás k nám přivádí?

Potřebujete předepsat další řadu pilulek? Nejsme my ale

teprve někde uprostřed cyklu? Nebo máte nějaké jiné potíže?“

vyslovuje své jistě již dlouhou praxí omšelé věty stárnoucí

lékař, který svůj život zasvětil ženám. Nevlastní harém. I když

v jistém smyslu vlastně ano. Harém šťastných maminek,

kterým dopomohl k vytouženým potomkům, a vyléčených

pacientek, které jejich ženskost měla v úmyslu zradit.

Tomuhle člověku se nebude umírat nesnadno, je-li pravdou,

že nás do ráje doprovodí vděčné a milující duše, pomyslím si.

Bývá pro mě těžké zastavit řeku nejrozmanitějších úvah.

Dostat svou mysl tam, kde se právě nachází i moje tělo. Moje

duše nesouzní s mým tělem. Ale jsem už taková.

Chvíli mi trvá, než se podaří zkoncentrovat myšlenky do jednoho bodu. Ten bod je miminko. Usedám tedy velmi pomalu, aby má promluva mohla být ještě pomalejší.

„Pane doktore, chci Vám nahlásit změnu jména a adresy. Vdala jsem se.“

Oči sympatického padesátníka v bílém se zvednou od mnou předloženého, s pečlivostí vyplňovaného menstruačního kalendáře. Mě udiví jejich čistá modř, která tak úplně neladí se stářím jejich vlastníka. Naše pohledy se střetnou. V tu chvíli neviditelná poklička přiklopí klokotající nádobu mých připravovaných slov. Stejně najednou oba cítíme, že asi víme. Někdy je kupodivu slov netřeba. Máme přece i jiné smysly než pouhý sluch.

„Aha. No to je krásné. Gratuluji a děkuji za dobré zprávy. Tuším asi správně, s čím za mnou přicházíte.“

Raději se nezabývám výrazy krásné a dobré. Probudila bych tak pouze dřímající pochybnosti o svých vlastních citech. Schopnosti milovat, mít rád a radovat se. Raději hned přikyvuji na souhlas s nevyřčenou domněnkou.

„Vy jistě budete chtít miminko. Je to tak?“ a následuje krátká odmlka pro mé další přikývnutí. „Tak se na to podíváme, co pro to můžeme udělat. S trochou dopomoci by to neměl být problém. Pokusíme se Vaše tělo připravit tak, aby docházelo k uzrávání vajíček, která by pak mohla být Vaší dělohou náležitě přijata. Záleží samozřejmě na Vaší spolupráci i na troše štěstí. Ale není důvod nevěřit.“

Moje oči už se nepouští těch modrých studnic naproti. Do duše mi začíná proudit naprosto nová emoce. Nevyslovitelně hebká, voňavá, povznášející, rozpínavá a mocná. Láska k dítěti.

„Ano, ano, ano...“ šeptám do rytmu mých pohybů hlavou a nic si v tuto chvíli nepřeji více, než abychom už začali. Chci mít pocit, že jsem vykročila směrem k maminkovství.

„S antikoncepcí samozřejmě můžete přestat hned ode dneška. Dáme tělu týden na to, aby si stačilo zvyknout na změnu. Potom přijdete, abychom začali pomocí injekcí stimulovat Vaše vaječníky k pořádné práci. Nemusíte mít žádný strach. Celý proces obnáší pouze jednu injekci uprostřed cyklu a potom týden medikace před ovulací pro nárůst děložní sliznice. Při příští návštěvě Vás podrobněji poučíme, jak se sledovat a jak si správně naplánovat styk s partnerem, abychom Vaše šance pokud možno znásobili.“

Se zdravotní sestrou, která je mimochodem skutečnou ženou tohoto jedinečného člověka, si ještě domlouvám termín

22

příštího setkání a už se ocitám na ulici. Ještě že je leden

a mrazivý vzduch mi tak pomáhá vnímat okolní svět, který si

dál běží ruchem mě tak dobře známého města. Přesto si tu

dnes připadám jako zbloudilý cizinec. Všechno je najednou

nové. Jinak barevné. Auta jedou jinou rychlostí, vítr fouká

jiným směrem. Objevila jsem v sobě nový prostor, který

během několika okamžiků změnil mé vnímání. Prostor pro

lásku. Sice jenom pro lásku k dítěti, ale je snad někde dáno, že

láska musí přicházet v předepsaném pořadí? Třeba se díky

děťátku naučím milovat i svého muže. Třeba... ON

Kateřinka je moje žena! Už nás nic nerozdělí! Byl to dobrý nápad slíbit si věrnost v kapli. Před skutečným oltářem. I když nejsme věřící, mělo každé slovo při našem svatebním obřadu mnohem větší váhu, než kdyby bylo vyslovené někde na úřadě. Při úřední svatbě se snad takové sliby ani nepronášejí. Pokud vím. Jsem si naprosto jistý, že i Kateřinka si je jistá. Nás dva nikdy nic nemůže rozdělit. Ani na vteřinku nezaváhám, když mám vyslovit, že mezi námi dvěma je ta nejčistší láska, že si oba budeme do smrti věrní. Jsem rád, že jsem ženatý právě s Kateřinkou.

„Kateřinko, byla jsi už u toho svého doktora? Víš, co myslím. Kvůli těm ženským věcem, abychom mohli mít miminko.“ Jestli si správně vzpomínám, měla dnes ráno v plánu tam zajít.

„Jo, byla a dobrý,“ na to ona a já zrovna nevím, co si pod tím mám představit. Naštěstí není pomlka v její řeči zas tak dlouhá, abych musel klást otázky na téma, o kterém toho vím hodně málo.

„Mám hned vysadit antikoncepci. Za dva týdny začneme s přípravou.“

Není mi jasné, co nebo kdo a jak se bude připravovat, ale už se snad ani nemusím ptát dál. Co já můžu vědět víc o ženách, než že je třeba je milovat, aby mohly otěhotnět. A to já zase jo. To já Kateřinku miluji. ONA

„Co se stalo, Kateřinko?“ pátrá po příčině mých slz Jonáš. Ještě jsem si nezvykla, že o mně potřebuje neustále vědět všechno. Proč se usmívám, nebo právě neusmívám. Proč jím méně, nebo piji více než jindy. Proč se chvíli dívám do daleka, nebo proč se mi oči klíží dříve než obvykle... A to už jsme spolu druhé roční období.

„Tentokrát jsem tomu doopravdy hodně věřila, víš? Už jsem se začínala těšit. Chtěla jsem tě strašně moc překvapit. Jsem úplně k ničemu,“ a brečím dál jako želva, která kdoví jestli brečet vůbec umí.

„Počkej, o čem to mluvíš? Ty jsi to dostala?“ Slovo menstruace jakoby muži nedokázali vyslovit. Jejich slovník se pokaždé zmůže jen na nějaké mnohoznačné „to“. A ono „to“ ve mně vzbuzuje ještě hlubší pocit lítosti.

„Hm, zase. Každý měsíc je to stejné. Nekonečné čekání, které končí zklamáním. Už přestávám věřit. Je to všechno k ničemu. Ty injekce a léky a měření teplot a milování podle kalendáře v předpisových polohách. Copak tobě to nevadí? Jak se mnou můžeš vydržet? Stejně si nakonec najdeš jinou ženu, která ti bude rodit děti bez problémů,“ začínám docela jednoduše hysterčit.

Jonáš mi dává tolik lásky a podpory, kolik se sám Bůh zdráhá dát, ale já se mu nedokážu odvděčit. Nijak. Našel si ve mně místo životního partnera. Nikoliv však milence nebo milovaného manžela. Moje srdce se navíc nezmůže. A jako dezert k neopětované lásce mu dost často servíruji zodpovědnost za mé vlastní nezdary. Že mi není hanba.

Jonáš však dosud nikdy neselhal. I teď je okamžitě připraven hodit mi záchranný kruh, abych se neutopila ve vlastní, nevábně zapáchající sebelítosti.

„Klid. Kateřinko. No tak, uklidni se a nebreč tolik. Vždyť je to teprve pátý měsíc. Nečekali jsme přece ani jeden, že to půjde snadno a hned. Já s tebou budu, i kdybys neotěhotněla nikdy. Slíbil jsem ti to přece. Pořád je tu ta druhá možnost. Dětské domovy jsou plné dětí, které by byly šťastné za maminku, jako jsi ty.“

„Jonáši, zadrž! Já ještě žádná máma nejsem. Nevěřím, že někdy budu. Já tomu prostě nevěřím,“ melu si svoji mantru, která má ve mně kořeny stoleté lípy. Nedaří se mi věřit pouhým nadějím. Potřebuji jistoty, fakta, důvody a jasné vize. Jsem už taková. ON

„Pojď sem. Pojď ke mně. To přece není důvod k tolika slzám. Nezadařilo se teď, zadaří se příště. Já tomu prostě věřím. Co bys teď chtěla? Máš na něco chuť? Nebo půjdeme raději ven? Řekni,“ vybízím moji milou, uslzenou ženušku. Opravdu bych pro ni teď snesl modré z nebe, nebo natrhal luční kvítí. Nebo vylovil prstýnek ze dna oceánu. Tedy udělal bych všechno, kromě toho posledního. Ani na dno bazénu bych se nedokázal potopit. Při takové věci totiž hrozí vniknutí vody do uší a k tomu já jsem ještě nikdy, fakt nikdy nenašel odvahu. Jinak bych ale doopravdy splnil každé přání. Jen kdyby Kateřinka nějaké vyslovila. Jen kdyby už přestala plakat.

„Jonáši, já chci dítě. Nic jinýho. Chci dítě,“ opakuje mezi vzlyky Kateřinka a to je právě to, co jí spolu s oním utopeným prstýnkem nejsem schopen dát. Co mě to začíná napadat? Že by mohla být chyba ve mně? Zatím se po kvalitě mého mužství nikdo nepídil. Ale co když to ještě přijde? Chlapi si

27

o vyšetřeních toho druhu vyprávějí všelijaký historky. No,

snad se tomu nějak vyhnu.

„Kateřinko, kdybych mohl, udělám pro to všechno na

světě. Sama víš, že v tuhle chvíli jsme zase na pár dnů

vyřazeni ze hry,“ utěšuji, ale nemám zrovna nejlepší pocit

z přehnaně líčeného hrdinství. Všechno na světě bych

neudělal. Na ty moje spermie asi stejně budu muset nějaký

doktorský oko pustit. ONA

Devátý neúspěšný cyklus. Můj trpělivý doktor navrhuje zásadní obrat v dosavadní taktice za miminkem. Přesvědčuje mě, abychom se na tři měsíce vrátili k původní tabletkové antikoncepci, což mi dělá velkou potíž jenom poslouchat. Natož pochopit a souhlasit. Prý se tak pokusíme pro jakousi léčku na mé tělo. Zmateme ho zdáním, že po něm vlastně vůbec nic nežádáme. A až onen nenáviděný preparát nečekaně vysadíme, zareagují pak mé rozmnožovací orgány z nastalého šoku okamžitou aktivitou. Tedy možná. Snad? Budeme-li věřit, stává se to. Není to vyloučené. Je to možné, nikoliv však jisté. Vcelku přesná nahrávka na bezvěrce, jako jsem já.

Sdělit něco takového Jonášovi, to není jako bavit se o neplechách mých žáků. Abych zvládla mé rozbouřené emoce, pomáhám si neutrálním prostředím s přítomnost í veřejnosti. Beztak nejsou společné obědy s Jonášem v nějaké z místních restaurací žádnou extra událostí. Já se snad udržím hlasitě nevzlykat a neoponovat chlácholivým řečem Jonáše nepřiměřeně zvýšeným hlasem.

„No co, tak si počkáme a uvidíme. Tři měsíce jsou jenom drobek života, který mám s tebou před sebou. Zkusíme na naše děťátko nemyslet a užijeme si je jinak. Za pokus to přece stojí. Nebudeš smutnit až do vánoc, že ne?“

To se mu to mluví, když se ho to netýká. Tedy týká, ale jeho těla se to netýká. Vyšetření jeho spermatu metodou populárního spermiogramu totiž dopadlo na výbornou. Zato já už jsem ze vší té víry a nevíry přibrala nemálo kil, proti kterým se moje anorexie vehementně brání. Co já teď s tím? Všechno se ve mně vzpírá dalšímu jídlu. Za každé sousto sklízím výčitky záhadného podvědomí, proti kterým ztrácím můj jediný argument. Moje vlastní mateřství. Nevím, jak dál. Co bude zítra? Co budu mít na talíři? Ani čím budu žít. Ta vysněná malinkatá holčička se totiž už dokázala stát smyslem celé mé pošramocené existence. ON

„Víš co? Odpočineme si od toho neustálého sledování a hlídání se. Budeme chvíli myslet na jiné věci. Ono to uteče, uvidíš. Mohli bychom si třeba vyjet na hory, jako jsme byli před rokem touhle dobou. Počasí už asi sice nebude nic moc, ale nemusíme přece chodit po túrách,“ navrhuji docela spontánně nejčerstvější myšlenku, která mi proběhla hlavou. Už se mi fakt nechce oplakávat naše rozmnožovací neúspěchy. Je to měsíc co měsíc stejný rituál za ztrátu vajíčka. Přitom jich prý ženy mají na tisíce. Teď ještě ke všemu tohle! Kateřince vzali její modlitební knížku, menstruační kalendář. My tu smutníme jak nad ztrátou kreditní karty.

„Nikam nepojedeme. Nechce se mi. Stejně bude všude jenom bláto a nevlídno. Nesnáším zimu na horách. A nebudu dnes obědvat. Nemá to cenu. Cpu se, tloustnu a podívej, kam to vede. Už nevěřím těm báchorkám o tom, jak potřebuji kvůli dítěti přibrat. Nefunguje to. Nebudu jíst. Nemám proč.“ Kateřinka má jednu ze svých špatných chvilek a štve mě. Jako by nestačila úplně marná debata o těhotenství. My se budeme přít ještě navíc o jídle. Jestli přestane jíst, přestanu také. Jen ať vidí, co to s druhým udělá, když má takového partnera. Nebaví mě sedět nad talířem sám. Dívat se, jak Kateřinka napichuje po kuličkách samotný hrášek. Možná si ty kuličky dokonce odpočítává. Za ten rok, co jsme spolu, se u ní v jídle vůbec nic nezměnilo. Trošku přibrala, to jo, ale hlídá si stejně každé sousto a počítá kalorie snad i u vypité minerálky. Její krize mě dost vytáčejí.

„Jak chceš. Tak odcházíme,“ a zvedám se, abych útratu za vypité džusy zaplatil přímo u baru.

„Co je? Ty nebudeš obědvat?“ diví se docela pochopitelně moje nenapravitelná anorektička.

„Ne. Dokud nebudeš jíst ty,“ a na odpověď už nečekám. ONA

Už je to tu zase. Sníh zatím stihl několikrát napadnout, zmizet a znovu napadnout, ale stále delší dny mu pomalu přestávají projevovat svou přízeň. Jsou to už jen nahodilé ostrůvky umouněných zbytků té bílé hmoty, které až nápadně připomínají smetiště mé víry a nadějí. Druhý cyklus po oddychové fázi, kdy jsem se pomocí barevných pilulek nesmyslně bránila tomu, co je mým největším přáním. Druhý měsíc se snažím naladit na mollovou tóninu v rytmu legata, abych vytvořila zdání absolutní pohody a správného rozpoložení pro uhnízdění oplodněného vajíčka. Zůstávám však v nejhlubších tónech durového staccatta. Nedokážu se naučit býti optimistkou.

„Zítra ráno bys už mohla vyzkoušet ten test, ne?“ připomíná mi Jonáš ještě před usnutím. Nemyslí tím zrovna test znalosti dopravních pravidel pro získání řidičského oprávnění.

„Hm, nevím. Bojím se. Není ještě brzy?“ vyhýbám se z nepochopitelných důvodů tématu, o kterém jediném jsem v posledních měsících schopna přemýšlet i konverzovat.

„Neříkal ti doktor, že pokud to nedostaneš do pátku, že se máš přijít ukázat?“ správně utkvěla v Jonášově paměti věta, kterou jsem mu před dvěma týdny sdělila. Tenkrát se mi zdálo, že se zítřejšího pátku nikdy nedočkám. Teď si s ním najednou nevím rady.

„Jo, máš pravdu. Měla bych tam ráno zajít. Učím ale od osmi. Moc se mi to nehodí.“ Tak strašně se bojím verdiktu lékaře, že bych začátek vyučování posunula nejraději už na sedmou. Měla bych tak pádný důvod nemít na doktora čas. Tento cyklus byl totiž poslední, který se se mnou rozhodl podstoupit. V případě neúspěchu dostanu doporučení do centra asistované reprodukce a soukolí našich životů bude muset změnit směr.

„Snad to nechceš nechat být? Máme před sebou

víkend. Byl by zase plný nejistoty. Kromě toho jsme přece

chtěli odjet na pár dnů k rodičům, když máš příští týden ty

jarní prázdniny. Tak si tedy test nedělej, když nechceš. Ale

nech se, prosím, alespoň prohlédnout. Stále jsi tak nedočkavá

a teď tě najednou nic nezajímá? Někdy tě fakt nechápu.“


33

Má pravdu, muž můj. Jenom kdyby mi také dokázal povědět, jak přelézt tu bariéru strachu z dalšího možného zklamání.

„Jonáši, ještě spíš? Podívej. Říkala jsem ti, že je všechno zbytečné. Na testu nic není. Negativní. Jedna čárka. Nemá cenu nikam chodit. Jdu normálně do práce a hotovo.“ Ani nevím, jestli mě už poslouchá.

Poslouchá a hned má potřebu překontrolovat situaci: „Ukaž mi to! Udělala jsi všechno podle návodu? A jak je to už dlouho? Třeba musíš ještě chvíli počkat!“

Znám Jonáše. Jeho usilovné snažení vidět vše růžovými brýlemi mě už nepřekvapuje. Mlčky vstávám a jdu do kuchyně pro ten prokletý proužek čehosi, co v sobě skrývá celou škálu emocí.

„No jo, asi nic. Asi tam doopravdy nic není. Ale k tomu doktorovi musíš tak jako tak. Půjdu tam s tebou, jestli ti to nevadí. Počkám v čekárně, abys na to nebyla sama.“

Nedokážu si Jonáše představit v čekárně mezi samými ženami. Natožpak následné uslzené vysvětlování událostí v ordinaci. Ale nemám náladu se přít. Je pro mne jednodušší nechat se vést. I kdyby to dnes mělo být třeba do samotného pekla. ON

Nevím, co si o tom mám myslet. Ale Kateřinku v tom samotnou nenechám. Jestli pro ni dnes mají skončit naděje na otěhotnění přirozeně, tedy díky mé přítomnosti v jejím těle, chci být u toho. A co je na tom, že budu v čekárně u ženského doktora? Doprovázím snad svoji ženu. Nemám se za co stydět. Cestou se stavím v práci a dojednám si na dnešek volno. Ať už to dopadne jakkoliv, neměla by dnes být Kateřinka sama. Mám ji rád. ONA

Jakýmsi zázrakem je jindy přeplněná čekárna naprosto prázdná. Jsem tedy ušetřena nepříjemného čekání se strašidly v zádech. V momentě vcházím do známé místnosti s vyšetřovacím lůžkem určeným jen ženám. Při pohledu na něj mě polévá studený pot. Další překvapení z úst hodného člověka v bílém na sebe však také nenechává dlouho čekat.

„Dnes Vás prohlížet nebudu. V tomto časném stadiu bychom beztak nebyli o nic moudřejší. Sestřička provede těhotenský test z Vaší ranní moči a uvidíme. Za chvíli Vám dáme vědět.“

Jsem vykázána tam, odkud jsem před pár minutami přišla. Jonáš vyzvídá očima. Nedozví se však víc, než: „Musíme chvíli počkat.“

A tohle dnešní jediné čekání se nakonec náramně vyplatí.

Klika cvakne, dveře letí. Nespatříme však rozzlobenou polednici, nýbrž rozzářenou tvář sympatické sestřičky.

„Tak vidíte, dočkali jste se. Trvalo to o malinko déle, protože jste ještě na úplném začátku, ale nakonec se nám to potvrdilo. Vždyť pan doktor také hodně držel palce. Pojďte si dál.“

Vyzývá nás oba, protože teď už v tom Jonáš začíná hrát svou rovnocennou rodičovskou roli.

„Ale pane doktore, já jsem si test zkoušela už ráno, než jsem šla k Vám, a byl negativní. Je to tedy možné? Je to jisté, že budeme mít miminko?“ Jedna věta sestřičky mě ještě přesvědčit nedokáže.

„Ano. Skutečně si myslím, že si můžeme být jistí. Jenom se v případech tak časného těhotenství musí dát testu více času. Kolikrát odečítáme výsledek až po hodinách. U Vás to

36

ale naštěstí tak dlouho netrvalo. Ode dneška byste tedy měla

myslet na své nenarozené dítě a podle toho se chovat.

Předpokládám, že asi víte, co to obnáší. Přesto Vám dáme pár

letáčků, ze kterých vyčtete doporučenou stravu a základní

pravidla životosprávy. K nám přijdete za dva týdny, kdy už se

na Vašeho drobečka budeme moci podívat. Vystavíme Vám

pak těhotenskou průkazku a domluvíme se na pravidelných

kontrolách. Samozřejmě přijďte kdykoliv, když budete cítit,

že se děje něco neobvyklého. Jsem moc rád, že nemusíme

podstupovat náročnější cestu. Budu se na Vás těšit příště.“

Poslouchám věty, o kterých jsem snila více než rok. Teď se

tu vznášejí v prostoru a patří jenom mně. Zatím se ale

nedokážu radovat. Potřebuji asi čas a soukromí, abych si svůj

sen mohla převést ve skutečnost. Přeložit zásilku z místa na

místo. Aklimatizovat se na nové podmínky. Přijmout novou

roli. Učinit změny v jízdním řádu. Přidat pár ingrediencí.

Několik položek ubrat. Vytvořit seznamy a učinit souhrn.

Přepnout na jiný kanál. Někde posílit, jinde ubrat. Tu přisvítit,

tam zase zhasnout. Přesednout na jiný vlak. Nebo snad úplně

změnit trať? Hlavně se dostat do cílové stanice. Zvládnout

úlohu. Dobrat se výsledku. Najednou mi připadá neskutečně

těžké to, co právě začíná. V mém břiše roste dítě. Obstojím?

Jonášův úsměv se přišpendlil v blízkosti uší a jeho obličej jakoby vypadl z obrázku v dětské knížce. Jak se měsíček na svět usmíval. Tak by se ona pohádka pro batolátka mohla jmenovat. Jonáš by byl stejně oblíbeným hrdinou jako dobrácký Maxipes Fík.

„Kateřinko, měla jsi mi věřit, že všechno dobře dopadne. Co tomu říkáš? Je to zázrak, viď?“

Tak měla jsem věřit na zázraky nebo věřit Jonášovi. Nebo je obojí totéž? Jsem dezorientovaná zase o něco více. Odpovědi se mi nedostává. Jsem ráda, že se dostanu do bundy.

„No tak, copak ty nemáš radost? Tak řekni něco?“

A pak že muži nejsou upovídaní. Jonášovi se to daří. Jeho měsíčkovsky dokonalý úsměv tím pranic netrpí. Ve mně probublávají tak roztodivné emoce, že kdybych uvolnila záklopku v krku, vyšel by mi z pusy namísto slov ohňostroj. Já najednou nejsem já. Připadám si jak planeta, která v jediném okamžiku změnila svoji dobře zajetou oběžnou dráhu. Zatím se necítím šťastná. Zatím se cítím zmatená.

Z chodníku před domem s ordinací lze dohlédnout k nedalekému obchodu Baby-svět na druhé straně ulice. Aniž by má mysl vyprodukovala jedinou spořádanou myšlenku, zastavím se u výlohy očima. Nedaří se mi vykročit směrem, odkud jsem sem přišla. Chci tam. Obrovsky, neskutečně chci mé malilinkaté holčičce v mém bříšku dokázat, že o ní vím. Že s ní počítám. A že jsem tu pro ni. Je to nezbytně nutné. Nebo nutně nezbytné? Musím jí koupit její první věcičku. Naprosto první a zatím jedinou věcičku, která bude na tomhle celičkém světě patřit jenom jí. Zavěsím se do Jonáše a přiměřeným nátlakem ho přinutím přejít se mnou silnici. Kráčíme spolu poprvé do Baby-světa, abychom se postarali o blaho našeho děťátka.

A tak už to budeme od této chvíle dělat pořád. ON

Skvělý! Budu táta! To je neuvěřitelný! Já to věděl, já to věděl od samýho začátku, že to musí dopadnout dobře. Mám přece Kateřinku hrozně rád!!! Budu mít prcka. Úplně mrňavýho prcka, kterej na mě bude závislej jak alkoholik na skleničce! Táta! Vlastně už jsem táta. Zbývá pár měsíců a porodíme si naše dítě!

„No tak, Kateřinko, řekni už konečně něco! To je přece nádhera! Vyšlo to!!“ nechápu, proč Kateřinka tak zarytě mlčí. Tolik to chtěla a teď jenom mlčí. Někdy mám pocit, že se v ní vůbec nevyznám. „Počkej, kam mě vedeš? Nepůjdeme to raději někam oslavit? Dáme si něco moc dobrého. Výjimečného a drahého, ať to stojí za to!“ Ale Kateřinka na moje plácání z radosti nereaguje a vede mě přes ulici. Aha, asi už začínám rozumět. Tady se prodávají miminkovský věcičky. Ale není přece jenom ještě trošku brzy? Vždyť jsme se to teprve dozvěděli! To už budeme kupovat výbavičku?

„Ty tady chceš doopravdy něco koupit? Už teď? Dnes?“ a zírám na svoji ženu, která má naprosto nečitelný výraz ve tváři. Takový, jaký jsem u ní ještě nikdy neviděl. Co si s tím mám počít?

„Hm, teď. Já musím Rozárce koupit něco, co bude jenom její. Aby už u nás jako bydlela. Musí tam mít něco svého. Vadí ti to?“ šeptá mi Kateřinka poblíž mého ucha, aby si její pomatenosti nevšimla prodavačka. Hledám pohledem její oči. Není to pomatenost, co v nich nacházím. Je to nadšení, pýcha, hrdost a jakási nová, hluboká, něžná láska, kterou nechala Kateřinka vyznít ve jménu Rozárka. Nemůžu si pomoci. Musím Kateřinku políbit. I před prodavačkou.

40

část první

Rozárka ONA

Už několikátý den se probouzím se stejným pocitem: Něco je jinak. Potřebuji k tomu minuty, abych přišla na to, co je jinak. Kromě toho, že mám právě díky jarním prázdninám jako učitelka volno, neděje se vůbec nic. Tedy nic, co by bylo vidět. Trošku déle vyspávám. To je pravda. Jinak, ale jím stejně mizerná jídla, jako před týdnem, nosím stejné kalhoty, denně plavu stejný počet bazénů. Se stejně nevyhraněnými pocity konverzuji a líbám se s Jonášem. Po delším uvažování musím přiznat ještě jednu ne nepodstatnou změnu. Nemilujeme se. Tedy nemilujeme se tělem. V duších se snad nic nezměnilo. Jsem přece těhotná! To je to světýlko, které mě po probuzení tak jasně svítí do očí, že nevstanu dřív, než bych si to uvědomila. A v ten okamžik se moje duše zavrtí blahem. Zavrní, začne příst jako spokojená kočka, vydávat teplo jako plamínek svíčky. Vysílat signály něžných obav.

A obavy mě spolehlivě doprovází od prvních pohybů do vzpřímenější polohy až do večerního návratu pod peřinu. Ten nepřetržitý a všudypřítomný strach o živou tečku v mém bříšku. To je to, co je jinak. Sepnul se ve mně výstražný systém, který mi hlásí i tu nejnepatrnější bolístku, píchnutí nebo jenom zaškvrkání v mém lůně. Neobvykle často nahlížím do kalhotek, jestli nenesou stopy hrozícího selhání. Jestli se vůbec dá říci, že může být sledování stavu vlastního spodního prádla někdy obvyklé. Nesmím moje klíčící rýžové zrníčko ztratit. Nejen že ho mám ráda. Já za něj cítím obrovsky velkou zodpovědnost. Jsem přece jediná, kdo za všechno, co se s rýžičkou stane, může. Jsem vyvolená.

Také v první pracovní pondělí po týdenním prázdninovém volnu probíhá vše podle nového, těhotenského scénáře. Odcházím do školy v pohodě, ale jinak. Jako kdybych konečně dospěla. Už nejsem nejisté mládě mezi zkušenými kolegy. Kyne ve mně důležitost. Mám úkol, mám poslání. Už nejsem o nic menší než kdokoliv, koho potkávám na ulici, na chodbách i ve sborovně. Nikdo o mém sladkém tajemství ještě neví, ale připadám si jako zřetelně popsaný list papíru. Stačí snad jen trošku detailnější pohled, aby se kdokoliv dovtípil. Tak moc si připadám čitelná. Snad proto zatím nikomu nic neříkám.

První hodinu učím ve třídě ve třetím patře. Těch nemálo schodů vybíhám ve stejném tempu a se stejnou chu tí jako jindy. Přesto mě napadá, co se s mým schodoběhem stane za

43

pár měsíců, až bude z mého rýžového zrníčka fotbalový míč

nebo pořádná pohádková řepa. Najednou se nemohu dočkat,

až bude do mě vložená důvěra nepřehlédnutelná. Až se mi

začnou čísi rukou přidržovat dveře či odnášet hromady sešitů.

Až v tom budou všichni se mnou. I když v jináči budu jenom

já.

Začínáme slovní rozcvičkou. Házíme si mezi sebou míčem

a při každém odhození vymýšlíme slovíčka na zadané téma.

Kdo neví, ten se postaví. Kdo neví podruhé, postaví se na

židli. Kdo snad neví potřetí, stojí už na stole. Na odiv všem,

aby si pro příště pamatoval, že nenaučit se nová slovíčka

může být i ostuda. Existuje však i způsob smytí hanby. Stačí

jen znovu úspěšně zaplout do hry a už je hanba o stupínek níž.

Nejsem si jistá, zda jsou nastolená pravidla procvičování

slovní zásoby v souladu s těmi výchovnými, ale děti to baví.

Jsem ve čtvrté třídě a tady jsou žáci ještě ve vděčně hravém

věku. Za chvíli je ale třeba utišit poněkud rozdováděné hlásky

a zadávám písemné cvičení do sešitů. Tuším snad, co bude

následovat? Nemohla jsem se rozhodnout lépe, než zadat

samostatnou práci ve chvíli, kdy se mi roztáčí svět. Kolem

mne se míhají různě barevné a různě klikaté blesky, hučí mi

v uších a žaludek mi hlásí počínající rebelii. Utíkám ze třídy, do které se už nikdy nevrátím. To mi ale zatím zůstává skryto ve stránkách životního příběhu, které si přečtu, až jak půjde čas. Teď běžím na toaletu a soustředím se na to nejpodstatnější. Neupadnout.

Už nemá cenu setrvávat. Nic ze mě nevychází, kolotoč kolem mne už také přibržďuje. Do konce vyučovací hodiny je ještě poměrně daleko. Moje kroky ale míří do ředitelny namísto zpět před lavice.

„Pane řediteli, promiňte, že ruším. Potřebuji s Vámi mluvit a myslím, že hned,“ nijak neotálím a sypu to ze sebe už ve dveřích. „Udělalo se mi dost špatně a do třídy se už vrátit nemůžu. Nezvládla bych to. Hodně se mi točí hlava. Chci Vás poprosit, jestli by za mě někdo mohl vzít dnešní hodiny.“

Sympatický, černovlasý muž snědé pleti zvedne oči plné překvapení od psacího stolu. Chvíli zadumaně naslouchá a pak se zeptá: „A tušíte, co by s Vámi mohlo být?“

Přiznávám se a vůbec ne nerada: „Jsem těhotná. Vím to teprve týden. Doteď bylo všechno v pořádku. Proto jsem o tom ještě s nikým nemluvila.“

„To je dobrá zpráva. Budete mít děťátko. Z děťátka bude jednou žáček a ty my přece potřebujeme. Upřímně gratuluji. No, čeká Vás asi nelehké období. Měla byste jít asi rovnou k lékaři, aby Vám napsal na nějaký čas neschopenku. Zdraví Vaše a Vašeho dítěte je teď nejdůležitější. S námi si hlavu nedělejte. Nějak se zařídíme, aby tu němčina neskomírala. Běžte a dejte nám vědět, jak se Vám daří.“

Zlatý člověk na místě, kde mu to nejen sluší. Umí být milý, tenhle pan ředitel. Měla jsem ale štěstí, že kancelář jeho zástupkyně byla zrovna prázdná. Té to u jejího stolu tolik nesluší. Ona se na nás totiž neusmívá. Ona vidí potíže i tam, kde nejsou. Ona by mne sjela pohledem a nejspíš by pronesla: „No, to snad ne! Další těhotná učitelka? Vždyť už máme na prvním stupni dvě!“

Díky. Nevím komu, ale díky, že jsem směla vstoupit rovnou do ředitelny.

V rukou svírám moji první neschopenku a ty ruce se mi třesou. Nevím si rady nejen s tím prapodivným formulářem. Nevím najednou, jakým směrem se vydat. Co mám dělat. Na co myslet, abych nezešílela z pocitu, že je moje mateřství prozatím tak krutě křehká záležitost. Nevolnosti se prý v prvním trimestru a obzvláště u prvního těhotenství daly očekávat. Pár zkušených rad pro snadnější start do každého

46

dne by mělo pomoci. A hodný pan doktor umí poradit. I když

z vlastních zkušeností jistě nečerpá. Vstávat pozvolna.

Zakousnout něco malého ještě v posteli, dříve než se spustí

nohy na podlahu. Jíst častěji v menších dávkách. Nenutit se

do jídla a pití, které mi na první dojem takz vaně nevoní.

A šetřit se. Proto také ta neschopenka. Jo, nic z toho přece

není naprostá novinka. Jenomže to všechno ještě nemusí být

záruka, že touhle ulicí budu v listopadu kráčet s načančaným

kočárkem. V ordinaci padla i jakási výstraha. Něco

podobného, jako když slýchávám v rádiu, aby řidiči dbali na

možnost tvorby ledovky. Nebo aby se lidé v záplavových

oblastech připravili na blížící se přívalové srážky. Já, jako

čekající maminka po ne úplně spontánním otěhotnění mám

ostražitě sledovat všechny projevy mého těla a v případě

jakýchkoliv pochybností neváhat a přispěchat. V tom nejméně

vítaném případě by se mohlo jednat i o nežádoucí špinění

nebo dokonce krvácení. To jako, že by mi moje rybízová

kulička měla utéct? NIKDY! To se nikdy nesmí stát.

I kdybych měla samotného Boha prosit o pomoc. Moje jediné

srdce už se za těch několik dní dokázalo rozdělit na dvě

menší. O nic méně výkonná. Ta první půlka má ráda Jonáše,

ta druhá miluje Rozárku. Ztráta by pro mne znamenala smrtelné zranění právě v tom prostoru, kde se moje dvě srdce právě snaží uzavřít dohodu o vzájemné toleranci, přátelství a spolupráci.

„Dobrý den, zavolala byste mi Jonáše z dílny?“ prosím postarší paní vrátnou, se kterou se nevidím poprvé. Nemohla jsem jít jednoduše domů. Musím se svěřit a nebýt v tom i i v tom sama.

„Zavolám, zavolám. Počkejte si. Může to chvilku trvat. To víte, někdy je třeba rychle sehnat záskok, aby pece nezůstaly bez dozoru,“ vysvětluje mi ta milá paní v kukani něco, co přece dobře vím. Nedělá mi ale problém uposlechnout jejích pokynů. Má tak nějak přirozenou autoritu, řekla bych. Poslušně si sedám k nevelkému stolku se spoustou reklamních letáků. Přeju si, aby pece tentokrát směly zůstat na pár minut bez dozoru.

Moje přání bylo zřejmě vyslyšeno, protože Jonáš sbíhá schody ještě než si stačím připravit vhodnou větu, která by obsahovala všechny nové informace tohoto dne.

„Jé, co tu děláš? Jak to, že nejsi ve škole? Děje se něco?“ Je fajn, že první promlouvá on. Teď mě stačí jenom zformulovat odpověď a to je vždycky snazší než vlastní výpověď. V duchu děkuji. Nádech a: „Jonáši, byla jsem u doktora. Udělalo se mi v práci trochu špatně.“

Záměrně se snažím o mírnější výraz trochu, i když mám na jazyku dost. Nechci Jonáše příliš vylekat. Není to snad důkaz, že ho mám ráda? Tak proč nad tím proboha stále tak pochybuji? „No, a mám zůstat doma. Zatím nevím, jak dlouho. To se uvidí až při příští kontrole. Jonáši, nevíš, co s těmi papíry mám dělat? Nějakou část mám asi dát do kanceláře školy, ne? A to musím ještě dneska? Já jsem ještě nikdy neschopenku neměla.“

Zatím řeším jenom věcné problémy. K těm citovým, k tomu sžíravému strachu se tady na té studené, nevlídné chodbě jaksi nemohu odhodlat.

„To je moc dobře, že budeš doma. Jsem rád. Ten zmatek a stres ve škole, to by pro Tebe teď nebylo dobré. Mojí mamince prý bylo také dost špatně, když mě čekala. To je asi normální. Běž v pohodě domů a já ti do školy s těmi papíry klidně skočím, až tu skončím. Zvládneš cestu sama?“

Trošku mě rozhodí zmínka o mamince, ale jinak jsem ráda za každé slovo. Kývám hlavou na souhlas a očima plnýma ustrašených díků se dívám do očí Jonášových. Roste ve mně další bublina obav. Vidím jeho starostlivost a nadšení

49

z nastávajícího otcovství. Bojím se, abych ho nezklamala.

Můj strach nabírá na objemu jako kaše v pohádkovém hrnci.

Já neznám to správné zaklínadlo, kterým bych mohla jeho

drzou rozpínavost zastavit.

ON

To je prima, že bude Kateřinka doma. Na začátku je to

určitě to nejlepší. Byla v posledních dnech taková jiná. Možná

unavená, ale zvládá přitom všechno jako dřív. Spíše nejistá.

Poznám to. I když nic neříká. Pořád odbíhá na záchod a já

mám pokaždé strach, že se vrátí uslzená, jako tomu bývalo

celý minulý rok. Určitě se také bojí, že se ještě něco stane. Že

to dostane, nebo tak něco a šance na miminko zmizí. Pořád si

nemůžu zvyknout, že je tu s námi už doopravdy nový život.

Nic není vidět. Je to takové moc abstraktní. Kateřinka tomu

už ale říká normálně jménem a dokonce koupila první

obleček. Takové miniaturní pyžamko s medvídky. Mě se to

zdá ještě příliš brzy. Co kdyby náhodou ještě přece jenom

všechno nedopadlo? Nechci jí brát naděje a radost, tak nic

neříkám. Nelíbí se mi ale, že vůbec nic nezměnila. Dál chodí

do bazénu a plave svých šedesát. Přitom jí jenom samou

zeleninu a ovoce. Místo aby víc myslela na to, že krmí už i naše dítě. No, snad se to teď změní, když jí nevolnosti nedovolí takové tempo. Měl bych si s ní o tom jídle promluvit. Nesmí se stát, že by ta její anorexie ohrozila naše miminko. To přece musí pochopit i ona.

„Kateřinko, už jsem doma. Jak je tobě? Už ti není tak špatně jako ráno? Ve škole jsem ti to zařídil a paní zástupkyně tě pozdravuje.“ Díky našemu skromnému bydlení vidím Kateřinku hned od vstupních dveří. Leží na pohovce a čte nějakou hodně tlustou knížku.

„Ahoj, dobrý. Už je to dobrý. Díky moc. Po zástupkyni se mi fakt nestýská. Ale když mě pozdravuje, tak snad nebyla tak kyselá jako bývá.“

„Ne. Nebyl



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist