načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kostičas – Samantha Shannonová

Kostičas

Elektronická kniha: Kostičas
Autor: Samantha Shannonová

V nedaleké alternativní budoucnosti funguje svět pod tvrdě represivními totalitními pravidly vlády Scion. Ve zločineckém londýnském podsvětí pracuje devatenáctiletá Paige Mahoneyová. Dívka ovládající velmi zvláštní schopnost číst cizí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 469
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Bone season
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Lenka Kapsová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2014
ISBN: 978-80-729-4902-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V nedaleké alternativní budoucnosti funguje svět pod tvrdě represivními totalitními pravidly vlády Scion. Ve zločineckém londýnském podsvětí pracuje devatenáctiletá Paige Mahoneyová. Dívka ovládající velmi zvláštní schopnost číst cizí myšlenky a díky své jasnovidnosti fungující jako krajinochodec, tedy jakýsi posel. Už jen její paranormální dispozice jí předem odsuzují k trestu smrti. Její život se však v jistou chvíli zcela změní. Paige je unesena do města Oxford, které před dvěma staletími zaniklo, ale nyní v něm přebývá podivná mimozemská rasa Refájců. Zde se setkává s charismatickou, ale zároveň děsivou bytostí zvanou Strážce. Úvodní díl sedmidílné sci-fi fantasy série Kostičas je debutem britské studentky, který si okamžitě získal velkou pozornost a připravuje se i jeho filmová verze. Fantaskní dystopie s velkými ambicemi.

Popis nakladatele

Příběh začíná v roce 2059. Devatenáctiletá Paige Mahoneyová pracuje v londýnském kriminálním podsvětí, kde působí jako jakási „spojka“ či „posel“ — je krajinochodec, zvláštní typ jasnovidce, a díky svým schopnostem se dokáže vnořit do mysli druhých lidí. Žije v represivním režimu Scion, kde páchá velezradu už jen tím, že dýchá. Jednoho dne se její život navždy změní. Je přepadena, unesena a převezena do někdejšího Oxfordu, města, které před dvěma sty lety zmizelo z map. Tam je Paige vydána na milost a nemilost Strážci, nejkrásnější, ale zároveň nejděsivější bytosti, jakou kdy potkala…

Zařazeno v kategoriích
Samantha Shannonová - další tituly autora:
Kostičas Kostičas
Vidořád Vidořád
 (e-book)
Vidořád Vidořád
 (e-book)
A zrodí se píseň A zrodí se píseň
Převorství u pomerančovníku Převorství u pomerančovníku
 (e-book)
Převorství u pomerančovníku Převorství u pomerančovníku
 
K elektronické knize "Kostičas" doporučujeme také:
 (e-book)
Hasičské pohádky Hasičské pohádky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

i

kletba

ii

lhář

iii

v zajetí

iv

přednáška o stínu

v

lhostejní

vi

společenství

vii

návnada

viii

v mém jménu

ix

pestrost

x

zpráva

xi

o pláči

xii

horečka

xiii

jeho obraz

xiv

východ slunce

xv

zeď se hroutí

xvi

závazek



KOSTIČAS



KOSTIČAS

samantha

shannonová

brno 2014


Samantha Shannon

*

The Bone Season

Copyright © 2013 by Samantha Shannon-Jones

Cover design © David Mann / Bloomsbury Publishing Plc.

Map copyright © András Bereznay

Translation © Lenka Kapsová, 2014

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2014

(elektronické vydání)

isbn 978-80-7491-276-4 (Formát pdf)

isbn 978-80-7491-277-1 (Formát ePub)

isbn 978-80-7491-278-8 (Formát pdf pro čtečky)

isbn 978-80-7491-279-5 (Formát MobiPocket)


*

snílkům

*


Mimo tento svět a lidské plemeno je ještě

neviditelný svět, který je královstvím duchů;

obklopuje nás kolem dokola, protože je všude.

charlotte brontëová


9

i

kletba

Ráda si představuju, že nás na začátku bylo víc. Nejspíš ne moc.

Ale určitě víc, než nás je teď.

Jsme menšina, kterou svět neuznává. Leda ve fantazii, a i to

je nežádoucí. Vypadáme jako všichni ostatní. Někdy se dokonce

chováme jako všichni ostatní. A v mnoha ohledech se ostatním

skutečně podobáme. Najdete nás všude, na každé ulici. Žijeme

způsobem, který by se téměř dal považovat za normální, jen byste

se nesměli dívat moc pozorně.

Ne každý z nás o sobě ví, co je zač. Někteří z nás zemřou,

aniž se to kdy dozvěděli. Jiní to vědí a nikdy nejsou dopadeni.

Ale jsme tady.

Věřte mi.

Sedm let jsem bydlela v  části Londýna, které se kdysi říkalo

Islington. Chodila jsem do soukromé dívčí školy. Odešla jsem

z ní v šestnácti letech, abych si našla práci. To bylo v roce 2056

neboli As 127, pokud používáte scionský kalendář. Mladí lidé se

museli protloukat, jak se dalo, což většinou znamenalo stát za

pultem nějakého krámu. Spousta pracovních míst byla v oblasti

služeb. Můj otec si myslel, že povedu obyčejný život. Že jsem


10

chytrá, ale bez ambicí, a že se smířím s jakoukoli prací, kterou

mi život přihraje.

Jako obvykle se mýlil.

Od šestnácti jsem pracovala v podsvětí Scionského Londý

na  — SciLo, jak jsme my na ulicích městu říkali. Pohybovala

jsem se mezi gangy bezohledných vidoucích, kteří byli kdykoli

ochotni jeden druhého podrazit, jen aby sami přežili. Všichni byli

součástí syndikátu, jenž opřádal celou citadelu a v jehož čele stál

Kmotr. Byli jsme odsunuti na okraj společnosti, takže pokud jsme

chtěli přežít, museli jsme se uchýlit ke zločinu. Ostatní nás pak

nenáviděli ještě víc. Příběhy, které si o nás povídali, jsme totiž

proměnili ve skutečnost.

I já jsem v tom chaosu měla vlastní místečko. Byla jsem ko­

čena — tohle slovo označovalo chráněnku některého z vido pánů.

Mým šéfem byl Jaxon Hall, vidopán zodpovědný za sektor i-4.

Přímo pod něj nás spadalo šest. Říkali jsme si Sedm pečetí.

Tátovi jsem o tom říct nemohla. Byl přesvědčený, že dělám

servírku v kyslíkovém baru, což byla bídně placená, ale legální

práce. Kdybych se mu snažila vysvětlit, proč žiju mezi kriminál

ními živly, nepochopil by to. Netušil, že k nim patřím víc než

k němu.

Život se mi navždy změnil toho dne, kdy mi bylo devatenáct

let. Tehdy už bylo moje jméno na ulicích poměrně známé. Po ná

ročném týdnu na černém trhu jsem měla v plánu strávit víkend

u  táty. Jax nechápal, na co potřebuju volno  — pro něj mimo

syndikát neexistovalo nic, čím by stálo za to marnit čas. Na roz

díl ode mě neměl rodinu. Alespoň ne živou. A přestože jsme si

s tátou nikdy nebyli nijak zvlášť blízcí, stejně jsem měla pocit,

že bych s ním měla zůstat v kontaktu. Občas s ním zajít na ve

čeři, tu a tam mu zavolat. Koupit dárek k Listopadkám, svátkům

listopadového přílivu. Jediným zádrhelem bylo jeho nekonečné

vyptávání. Jakou máš práci? S kým se přátelíš? Kde teď bydlíš?

Nemohla jsem odpovědět. Říct pravdu by bylo příliš nebez

pečné. Kdyby věděl, co doopravdy dělám, nejspíš by mě sám po


11

slal rovnou do Toweru. Možná jsem mu to měla říct, jenže pravda

by ho nejspíš zabila. Ať tak či onak, své spolupráce se syndikátem

jsem nelitovala. Můj obor nebyl poctivý, ale vynášel. A jak vždyc

ky říkal Jax, radši být psanec než pod drnem.

Ten den pršelo. Byl to můj poslední den v práci a před sebou jsem

měla jako odměnu za věrné služby volný víkend.

Při životě mě udržoval podpůrný přístroj. Vypadala jsem jako

mrtvá a svým způsobem jsem mrtvá skutečně byla, protože můj duch byl částečně oddělený od těla. Byl to zločin, pro který jsem

se mohla ocitnout na šibenici.

Už jsem řekla, že jsem pracovala pro syndikát. Trochu to vy

světlím. Byla jsem svým způsobem hackerka. Ne že bych lidem

přímo četla myšlenky. Spíš jsem se na ně vylaďovala jako radar,

v souladu s fungováním éteru. Dokázala jsem vnímat záchvěvy

snových výjevů i škodlivých duchů. Něco, co existuje mimo mě.

Něco, co průměrný vidoucí necítí.

Jax mě využíval jako nástroj dohledu. Měla jsem za úkol mo

nitorovat éterickou aktivitu v jeho sektoru. Často po mně chtěl, abych kontrolovala ostatní vidoucí, jestli něco neskrývají. Nejdřív

šlo jen o lidi v místnosti — lidi, které jsem mohla vidět a slyšet

nebo se jich dotknout —, ale Jax si brzy uvědomil, že toho do

kážu mnohem víc. Vnímala jsem, co se děje jinde  — že venku

jde po ulici nějaký vidoucí nebo že se v Zahradě shromáždili du

chové. Pokud jsem měla zabezpečenou podporu vitálních funkcí, dokázala jsem zachytit, co se děje v éteru v okruhu jedné míle od Sedmi ciferníků. Takže když Jaxon potřeboval na někoho v sektoru i-4 vytáhnout nějakou špínu, mohli jste se vsadit, že vyšle starou dobrou osvědčenou sílu. Pořád říkal, že mám potenciál jít ještě dál, ale Nick mi nechtěl dovolit, abych to vyzkoušela.

Nevěděli jsme, co by to se mnou mohlo udělat.

Zakázáno bylo samozřejmě veškeré jasnovidectví, ale tako

vé, kterým se vydělávaly peníze, se považovalo za hrdelní zločin. Měli pro to dokonce speciální název: vidozločiny. Komunikace se

12

světem duchů, zvlášť za účelem finančního zisku. A syndikát byl

postaven právě na vidozločinech.

Jasnovidectví za peníze kvetlo hlavně mezi těmi, kdo se ne

dostali do žádného gangu. Říkali jsme tomu pouličnictví. Scion

to označoval za velezradu. Oficiální způsob popravy za tyhle zlo

činy bylo udušení dusíkem prodávaným pod značkou NiteKind.

Dodnes si pamatuju novinové titulky: bEZbOLEsTnÝ TREsT —

nEJnOVĚJŠÍ sCiOnsKÝ ZÁZRAK. Říkalo se, že je to podobné jako

vzít si prášek na spaní a usnout. Pořád ale existovaly i veřejné po

pravy a občas se vyskytlo i nějaké to mučení v případě velezrady.

Já jsem spáchala velezradu už tím, že jsem dýchala.

Ale vraťme se k tomu dni. Jax mě připojil k přístroji na udrže

ní vitálních funkcí a poslal mě prozkoumat náš sektor. Zrovna

jsem se snažila obklíčit mysl, která patřila jednomu častému ná

vštěvníkovi sektoru i-4. Snažila jsem se mu proniknout do vzpo

mínek, ale vždycky mě něco zastavilo. Tyhle útržky snů se nepo

dobaly ničemu, s čím jsem se doposud setkala. Vyvedlo to z míry

i Jaxe. Podle toho, jak byly na sebe navrstveny obranné mecha

nismy, bych usuzovala, že ta osoba musí být stará tisíc let, to ale

nebylo možné. Bylo to něco nového.

Jax byl podezíravý. Nový jasnovidec v jeho sektoru by se mu

správně měl do osmačtyřiceti hodin ohlásit. Tvrdil, že v tom musí

být nějaký jiný gang. Nikdo v sektoru i-4 ale neměl takovou zku

šenost, aby moje slídění odrazil. Nikdo nevěděl, že to dokážu. Ani

Didion Waite, který šéfoval druhému největšímu gangu v okolí.

Ani vyhladovělí pouličníci, co se potloukali kolem Sedmi ciferní

ků. Ani teritoriální vidopáni, kteří se specializovali na rozkrádání

éterických těl. Tohle bylo něco jiného. Míjely mě stovky myslí

a stříbrně světélkovaly ve tmě. Pohybovaly se po ulicích rychle,

stejně jako jejich majitelé. Tyhle lidi jsem nepozná vala. Neviděla

jsem jejich tváře, jen holé okraje jejich mysli.

Už jsem nebyla u Ciferníků. Moje vnímání se pohybovalo mno

hem severněji, ačkoli jsem nedokázala přesně určit kde. Cítila

jsem povědomou předtuchu nebezpečí. Mysl toho neznámého

13

byla nablízku. Přitahovala si mě éterem, vábila mě jako bludička,

pronikala pod myšlenkami ostatních lidí i nad nimi. Pohybovala

se rychle, jako by mě ten neznámý cítil. Jako by se snažil běžet.

Věděla jsem, že bych za tím světlem neměla chodit. Mohlo mě

zavést kamkoli; už tak jsem byla od Ciferníků příliš daleko.

Jaxon ti řekl, ať ho najdeš. Tahle myšlenka ke mně dolétla

odněkud zdáli. Bude zuřit. Tlačila jsem se dál a pohybovala se

přitom rychleji, než jak bych to kdy dokázala v těle. Bránila jsem

se hranicím svého fyzického stanoviště. A pak jsem tu prapodiv

nou mysl uviděla. Nebyla stříbrná jako ostatní — ne, byla temná

a chladná, mysl z ledu a kamene. Vystřelila jsem proti ní. Ta osoba

je tolik, tolik blízko... Teď ji nesmím ztratit...

Pak se éter okolo mě zachvěl a mysl toho neznámého jako

mávnutím proutku zmizela. Byla zase pryč, mimo můj dosah.

Někdo mnou zatřásl.

Moje stříbrná šňůra — orgán, který obstarával spojení mezi

tělem a duchem — byla extrémně citlivá. Právě díky ní jsem do

kázala vnímat na dálku sny. A právě ona mě dokázala strhnout

zpátky do těla. Když jsem otevřela oči, Dani mi přejížděla bater

kou po tváři. „Zornice reagují,“ mumlala si pro sebe. „To je dobré.“

Danica. Náš místní génius — intelektem se řadila hned za Jaxe.

Byla o tři roky starší než já a měla asi takový šarm a citlivost, jaké

by člověk čekal u béčkového boxera. Když ji poprvé zaměstnali,

Nick ji diagnostikoval jako sociopatku. Jax naproti tomu tvrdil,

že je to prostě její osobnost.

„Vzhůru do života, snílku.“ Plácla mě přes tvář. „Vítej ve světě

masa a kostí.“

Facka bolela, což bylo dobré, třebaže ne zrovna příjemné zna

mení. Sáhla jsem si na tvář, abych si sundala kyslíkovou masku.

Před očima jsem měla příšeří doupěte. Jaxova chatrč byla taj

nou jeskyní plnou kontrabandu: zakázané filmy, knížky a muzika,

všechno bez ladu a skladu napěchované do zaprášených polic.

Taky tam měl sbírku laciných hororů, takových těch sešitků, co si pro ně člověk mohl o víkendu zajít do Zahrady, a štos svorkami scvaknutých letáků. Bylo to jediné místo na světě, kde jsem si mohla číst, dívat se na filmy a dělat si, co jsem chtěla.

„Takhle bys mě budit neměla,“ řekla jsem. Danica moc dobře

znala pravidla. „Jak dlouho jsem tam byla?“

„Kde?“

„No kde asi?“

Dani luskla prsty. „Jo tak, jasně — v éteru, nevnímala jsem.“

To určitě. Neexistovalo, že by Dani na chvíli nevnímala.

Podívala jsem se na modrý displej časovače na přístroji. Se

strojila ho sama Dani. Nazvala ho Udržovací systém mrtvých vidoucích, neboli UsM2. Monitoroval a řídil moje životní funkce,

když jsem se v éteru vydávala do větších dálek. Jakmile jsem

uviděla číslici na displeji, zůstala jsem jako opařená.

„Padesát sedm minut.“ Přejela jsem si rukou po čele. „Tys mě nechala v éteru hodinu?“

„Možná.“

„Celou hodinu?“

„Rozkaz je rozkaz. Jax říkal, že chce, abys tu záhadnou mysl rozlouskla do západu slunce. Povedlo se ti to?“

„Snažila jsem se.“

„Takže nepovedlo. Tak to se rozluč s bonusama.“ Usrkla z ke

límku espreso. „Stejně pořád nemůžu uvěřit, žes nezískala Anne

Naylorovou.“

To se dalo čekat, že s tím vyrukuje. Pár dnů předtím mě Jax

poslal do aukční síně, abych přivedla zpátky ducha, který mu po

právu patřil: Anne Naylorovou, známé strašidlo z Farringdonu.

Vydražil ji ale někdo jiný.

„Naylorovou jsme stejně získat nemohli,“ řekla jsem. „Tu by nám Didion nikdy nenechal přiklepnout. Rozhodně ne po tom,

co se stalo minule.“

„Jak myslíš. Stejně nevím, co by Jax dělal s poltergeistem.“

Dani na mě úkosem pohlédla. „Povídal, že ti dal na víkend volno.

Čím sis to vysloužila?“


15

„Psychický důvody.“

„Co to znamená?“

„To znamená, že mě s těma svýma mašinama doháníš k ší

lenství.“

Hodila po mně prázdný kelímek. „Já se o tebe přece starám,

ty malej spratku. Moje mašiny neběhají samy. Taky bych klidně

mohla odkráčet na oběd a nechat tu tvoji tristní nápodobu moz

ku vysušit na troud.“

„Však se taky vysušit mohl.“

„Jen se vyplač, chudinko. Víš, jak to chodí. Jax vydá rozkazy,

my poslechneme, necháme si nadělat na hlavu. Běž pracovat pro

Hektora, jestli se ti to nelíbí.“

Trefa do černého.

Odfrkla si a podala mi moje okopané kožené boty. Natáhla

jsem si je. „Kde všichni jsou?“

„Eliza spí. Měla příhodu.“

Slovo příhoda jsme používali jen tehdy, když někdo při střetu

málem přišel o život. To by v případě Elizy nebylo žádoucí. Po

hlédla jsem na dveře jejího ateliéru.

„Je v pořádku?“

„Vyspí se z toho.“

„Předpokládám, že ji Nick zkontroloval.“

„Jo, volala jsem ho. Ještě jsou s  Jaxem v  Chatu. Říkal, že tě

v půl šestý odveze k tátovi.“

Chateline byl stylový bar a gril v Nealově koutě a jedno z mála

míst, kam jsme se mohli chodit najíst. Majitel s námi uzavřel

dohodu — my jsme mu dávali tučné spropitné a on za to neřekl

vigilům, co jsme zač. Tohle dýško nás stálo víc než celé jídlo, ale

volný večer za to stál.

„Takže má zpoždění,“ řekla jsem.

„Muselo ho něco zdržet.“

Dani sáhla po telefonu. „Neobtěžuj se.“ Zastrčila jsem si vlasy

pod čepici. „Nechci jim rušit poradu.“

„Vlakem jet nemůžeš.“


16

„Ale můžu.“

„Chystáš si pohřeb.“

„To bude v pohodě. Tuhle trasu už několik týdnů nekontrolo

vali.“ Vstala jsem. „Takže v pondělí na snídani?“

„Možná. Asi tomu cvokovi dlužím nějaký přesčasy.“ Pohlédla

na hodinky. „Už bys měla jít. Je skoro šest.“

Bylo to tak. Na cestu k nádraží jsem měla necelých deset

mi nut. Popadla jsem bundu a rozběhla se ke dveřím. Ještě jsem v chva tu houkla na ducha v koutě. „Čau, Pietře!“ Místo odpovědi

zasvítil, ale bylo to chabé, znuděné světlo. Ne že bych ho viděla,

ale cítila jsem ho. Pieter měl už zase depresi. Občas na něj dolé

halo, že je mrtvý.

Na to, jak zacházet s duchy, existovala přesná procedura, as

poň v našem sektoru. Vezměte si třeba zrovna Pietra, což byl

jeden z našich pomocných duchů. Múza, pokud to chcete vědět

přesně. Eliza ho vždycky nechala, aby se jí tak na tři hodinky

zmocnil, a během té doby namalovala mistrovské dílo. Když byla

hotová, zaběhla jsem s jejím výtvorem do Zahrady a střelila ho nějakému důvěřivému sběrateli. Pieter byl ale vrtošivý. Někdy

jsme na pořádný obraz čekali několik měsíců.

Pro morálku nebylo v našem doupěti místo. To se stává, po

kud je nějaká menšina donucena stáhnout se do ilegality. Stává se to, pokud je svět krutý. Nedalo se dělat nic jiného než v tom

pokračovat. Snažit se a přežívat, vydělat trochu peněz. Prosperovat ve stínu Westminsterského archonu.

Moje práce a můj život se točily kolem Sedmi ciferníků. Podle

unikátního dělení městských částí, které zavedl Scion, ležela ta

hle čtvrť ve čtvrtém sektoru první kohorty, neboli v i-4. Rozklá

dala se okolo sloupu na křižovatce poblíž černého trhu v Covent

Garden neboli Zahradě. Na sloupu byly šestery sluneční hodiny.

Každý sektor měl vlastního vidopána nebo vidopaní. Dohro

mady tvořili Sněm nepřirozených, který podle svého tvrzení vládl syndikátu, ale ve skutečnosti si každý ve svém sektoru dělal, co

chtěl. Sedm ciferníků leželo v centrální kohortě, kde měl syndikát


17

nejsilnější pozici. Proto si taky Jax to místo vybral. Proto jsme

tam zůstali. Jediný Nick měl vlastní doupě, nahoře na Maryle

bone. To jsme ale využívali jen v nouzi. Za ty tři roky, co jsem

pro Jaxe pracovala, nastal stav nejvyšší nouze jen jednou, to když

skupina vigilů z Divize nočních hlídek udělala kolem Ciferníků důkladnou razii proti jasnovidcům. Jeden z kurýrů nám dal hláš

ku dvě hodiny předtím, než razie vypukla. Zvládli jsme vyklidit

pole během necelé hodiny.

Venku bylo chladno. Typický březnový podvečer. V místě Sed

mi ciferníků býval v předscionských dobách slum a okolo sloupu dodnes povlávaly hrstky zbědovaných duchů a čekaly na nový

smysl své existence. Pár jsem si jich přivolala — nějaká ta ochrana

nikdy není na škodu.

Scion byl poslední kapkou v amaurotickém bezpečnostním

systému. Veškeré zmínky o posmrtném životě nebo mimosmys

lových jevech tu byly zapovězeny. Frank Weaver zastával názor,

že naše existence odporuje přirozenosti, a stejně jako mnoha

jiným Nejvyšším inkvizitorům se mu o tom podařilo přesvědčit

celý Londýn. Když nepočítám výjimečné případy, ven jsme mohli chodit jen v  bezpečném čase. Ten nastával tehdy, když Divize

nočních hlídek neboli dnH spala a do ulic nastoupila ddH, Divi

ze denních hlídek, která střežila město za denního světla. Členové

ddH nebyli vidoucí a nesměli používat tak brutální metody jako

jejich noční protějšky. Alespoň ne na veřejnosti.

Se členy dnH to bylo jinak. Byli to jasnovidci v uniformě.

Museli si odsloužit třicet let a po uplynutí téhle doby se dočkali eutanazie. Řada lidí to označovala za pakt s ďáblem, ale zaručovalo to třicet let pohodlného života. Většina vidoucích takové

štěstí neměla.

V historii Londýna došlo k tolika úmrtím, že bylo prakticky

nemožné najít místo, kde nebyli žádní duchové. Tvořili jakou

si bezpečnostní síť. Přesto člověk musel doufat, že dostane na ochranu duchy dobré. Pokud jste použili nějakého slabého, ochro

mil útočníka jen na několik vteřin. Nejlepší byli duchové, kteří

18

za sebou měli divoký život, proto byl o  některé z  nich takový

zájem na černém trhu. Kdyby se někomu podařilo najít Jacka

Rozparovače, prodal by se za miliony. Někteří lidé byli přesvěd

čení, že Rozparovač je ve skutečnosti Edward Vii., padlý princ,

krvavý král. Scion tvrdil, že to byl historicky první jasnovidec,

ale já jsem tomu nikdy nevěřila. Spíš se mi zamlouvá představa,

že jsme tu odjakživa.

Venku se šeřilo. Obloha měla zlatý nádech západu slunce

a bílý srpek měsíce na ní trčel jako úšklebek. Pod ním se rozpro

stírala citadela. Kyslíkový bar U Dvou sládků naproti přes ulici

byl plný amaurotiků — normálních lidí. Vidoucí o nich říkali, že

trpí amaurózou, a oni o nás naopak tvrdili, že jsme postiženi

jasno videctvím. Někdy se jim říkalo márové.

Já jsem to slovo nikdy neměla moc ráda. Připomínalo mi máry

a márnici, což bylo kapku pokrytecké vzhledem k tomu, že s mrt

vými jsme naopak komunikovali my.

Zapnula jsem si bundu a stáhla kšilt přes oči. Hlavu dolů,

oči otevřené. To byl zákon, kterým jsem se řídila. Ne zákony

Scionu.

„Budoucnost za cejn. Za jedinej cejn, madam! Nejlepší oráku

lum v Londýně, madam, to mi můžete věřit. Dáte ubohýmu po

ulič níkovi vydělat?“

Hlas patřil vychrtlému muži, který se přede mnou choulil

v tenké bundě. Pouličníka jsem už dlouho nepotkala. V centrální

kohortě se moc nevyskytovali, protože většina místních vidou

cích byli členové syndikátu. Prohlédla jsem si jeho auru. Nebylo

to orákulum, ale senzibil, a ještě k tomu dost hloupý — na žeb

ráky měli vidopáni spadeno. Zamířila jsem přímo k němu. „Co to

tady vyvádíš?“ Popadla jsem ho za límec. „Přeskočilo ti?“

„Prosím, slečno. Mám hrozný hlad,“ zasípal. Ve tváři měl tik

typický pro kyslíkové feťáky. „Nemám ani floka. Neříkejte to

Vazači, slečno, chtěl jsem jenom...“

„Tak se odsud koukej pakovat.“ Vtiskla jsem mu do dlaně pár

bankovek. „Je mi jedno kam, ale zmiz z ulice. Pořádně se vyspi.

A  jestli hodláš zítra zase žebrat, tak jdi do šesté kohorty, a  ne

sem. Jasný?“

„Mockrát děkuju, slečno.“

Spakoval si pár ubohých krámů, mezi nimiž byla i skleněná

koule. Laciná napodobenina křišťálu. Dívala jsem se za ním, jak mizí směrem k Soho.

Chudák. Jestli ty peníze utratí v kyslíkovém baru, bude co

nevidět zpátky na ulici. Dělala to tak spousta lidí. Připojili se na

kanylu a několik hodin nasávali ochucený vzduch. Byla to v citadele jediná legální droga. Ať už tenhle pouličník dělal cokoli,

byl to zoufalec. Možná ho vykopli ze syndikátu nebo ho vydědila rodina. Radši jsem se neptala.

Nikdo se neptal.

Na stanici i-4b bylo jako obvykle rušno. Amaurotikům vlaky

nevadily. Neměli auru, která by je prozradila. Většina jasnovidců se veřejné dopravě vyhýbala, ale někdy to bylo ve vlaku bezpečnější než na ulici. Po citadele měla dnH jen řídce rozhozené sítě. Namátkové kontroly nebyly moc časté.

Každá z šesti kohort se dělila do šesti sektorů. Pokud chtěl

člověk opustit svůj sektor, zvlášť v noci, potřeboval k tomu ces

tovní povolení a pořádnou dávku štěstí. Po setmění byly všude rozmístěné hlídky četníků. Tihle vidoucí s doživotní zárukou tvořili subdivizi dnH. Aby zůstali naživu, sloužili státu.

Mě nikdy ani na vteřinu nenapadlo, že bych pracovala pro

Scion. Vidoucí se k sobě navzájem dokázali chovat pěkně krutě — nemohla bych patřit k těm, kdo se požírají navzájem —, ale stejně jsem s nimi cítila sounáležitost. Rozhodně bych nedoká

zala žádného z nich zatknout. Přesto jsem někdy, když mi Jax

po dvou týdnech těžké práce zapomněl zaplatit, cítila pokušení.

Měla jsem dvě minuty čas, tak jsem si ještě zkontrolovala do

klady. Jakmile jsem prošla turnikety, propustila jsem svou hordu

duchů. Duchové neměli rádi, když je někdo vodil moc daleko od

jejich teritoria, a kdybych je násilím přinutila jít se mnou, odmítli

by mi pomoct.

20

V hlavě mi bušilo. Nevěděla jsem, co mi Dani píchla do žil, ale

každopádně to přestávalo účinkovat. Celá hodina v éteru... Jaxon

pokoušel hranice mých možností.

Na nástupišti svítil na neonově zeleném digitronu jízdní řád,

jinak tam nebylo skoro žádné světlo. Z reproduktorů se ozval

nahraný hlas Scarlett Burnishové.

„Tento vlak staví ve všech stanicích na území čtvrtého sektoru

první kohorty severním směrem. Připravte si prosím jízdenky ke

kontrole. Na bezpečnostních obrazovkách můžete sledovat večerní

zpravodajství. Děkujeme a přejeme vám příjemný večer.“

Příjemný večer jsem rozhodně neprožívala. Od časného rána

jsem nejedla. Jax mi dovoloval polední pauzu, jen když měl mimo

řádně dobrou náladu, což bylo asi tak vzácné jako modrá jablka.

Na bezpečnostní obrazovce se objevila nová zpráva. RdT,

RAdiEsTETiCKÁ dETEKČnÍ TECHnOLOGiE. Ostatní cestující

si toho nevšímali. Tahle reklama běžela každou chvíli.

„V tak lidnaté citadele, jako je Londýn, člověka snadno pře

padne obava, jestli vedle něj nesedí nepřirozené individuum.“ Na

obrazovce se objevil obrázek siluet, které představovaly občany.

Vzápětí jedna z nich zčervenala. „Institut VOsA právě testuje

v komplexu paddingtonského terminálu ochranný štít RdT pod

značkou Senshield. Do roku 2061 máme v plánu nainstalovat sys

tém Senshield v osmdesáti procentech stanic centrální kohorty,

což nám zároveň umožní redukovat stavy nepřirozených jedinců

ve složkách policie podzemní dráhy. Navštivte Paddington nebo

si vyžádejte více informací u některého příslušníka ddH.“

Pak se objevila další reklama, ale mně běželo hlavou to, co

jsem si právě přečetla. Systém radiestetické detekce RdT byl

pro společenství vidoucích v citadele největší hrozbou. Podle

informací ze Scionu dokázal odhalit auru na vzdálenost až sedmi

metrů. Pokud jejich plány nenaberou zásadní zpoždění, tak bude

me v roce 2061 všichni sedět v celách. Nikdo z vidopánů nepřišel

s žádným řešením, což pro ně bylo typické. Jen se mezi sebou ha

šteřili a hašteřili. A pak se znovu hašteřili kvůli svému hašteření.

21

V  ulici nade mnou se zachvěly aury. Byla jsem jako virgule,

která vibruje jejich energiemi. Abych se trochu rozptýlila, vy

táhla jsem z kapsy identifikační průkaz. Byla na něm moje fotka,

jméno, adresa, otisky prstů, místo narození a povolání. Slečna

Paige E. Mahoneyová, trvalý pobyt v sektoru i-5. Narozena roku

2040 v Irsku. V roce 2048 za mimořádných okolností přesídlila

do Londýna. Zaměstnána v kyslíkovém baru v sektoru i-4, za

tímto účelem vydáno cestovní povolení. Barva vlasů blond, barva

očí šedá. Výška 175 centimetrů. Žádné zvláštní znamení kromě

tma vé pigmentace rtů, způsobené nejspíše kouřením.

V životě jsem nekouřila.

Vtom mi zápěstí sevřela jakási vlhká ruka. Cukla jsem sebou.

„Dlužíš mi omluvu.“

Nasupeně jsem zvedla oči a spatřila tmavovlasého muže v bu

řince a ušmudlaném bílém nákrčníku. Mohla jsem ho poznat už

podle zápachu, který se z něj linul: Hektor z Haymarketu, jeden

z našich méně čistotných protivníků. Odjakživa páchl jako výlev

ka od dřezu. Bohužel byl taky Kmotrem a šéfem syndikátu. Jeho

území se říkalo Ďáblův kout.

„Vyhráli jsme. Férově a s přehledem.“ Vytrhla jsem ruku z jeho

sevření. „Copak nemáš nic na práci, Hektore? Možná by nebylo

špatné, kdyby sis pro začátek vyčistil zuby.“

„To spíš ty by sis měla vyčistit rejstřík, malá dozorkyně. A na

učit se úctě ke svému Kmotrovi.“

„Nejsem žádná podvodnice.“

„No, podle mě jsi.“ Ztišil hlas. „Ten tvůj vidopán nosí nos na

horu, ale přitom celá ta vaše sedmička je jenom banda všivých

lhářů a podvodníků. Slyšel jsem, že tě na černým trhu považují

za nóbl zboží, krajinářko. Jenže už tu dlouho nebudeš.“ Dotkl

se prstem mé tváře. „Všechny tyhle typy nakonec někam zmizí.“

„Ty taky.“

„Uvidíme. Už brzo.“ Další slova mi zašeptal do ucha. „Přeju ti

krásnou cestu domů, rakličko.“ Pak zmizel v podchodu, kterým

se vycházelo ven.

V blízkosti Hektora jsem si musela dávat pozor. Kmotrovská

funkce mu nedávala žádnou skutečnou moc nad ostatními vido

pány — jeho jediným úkolem bylo svolávat shromáždění —, ale měl spoustu nohsledů. Byl navztekaný, protože jeho lokajové

dostali od našeho gangu dva dny před dražbou Naylorové pěk

nou nakládačku. A Hektorovi lidi neuměli prohrávat. Jaxon tomu taky moc nepomohl, protože je neustále provokoval. Většina členů našeho gangu se jim vyhýbala, protože neměli chuť nechat se odpravit, ale já a Jax jsme byli vzpurní. Bledý snílek — což

byla moje pouliční přezdívka — figuroval na jejich likvidačním seznamu. Kdyby se jim podařilo zahnat mě do kouta, byl by to můj konec.

Vlak měl minutu zpoždění. Zapadla jsem na volné sedadlo.

Ve vagoně byl jediný další cestující — nějaký muž, který si četl

Scion Dnes. Byl to vidoucí, médium. Ztuhla jsem. Jax rozhodně nebyl bez nepřátel a spousta vidoucích věděla, že jsem jeho ko

čena. Taky věděli, že prodávám obrazy, které rozhodně nemohl

namalovat skutečný Pieter Claesz.

Vytáhla jsem obyčejný tablet a vybrala si svůj nejoblíbenější

legální román. Když jsem neměla na pomoc hordu duchů, je

diné bezpečnostní opatření bylo vypadat normálně a amau ro

ticky.

Listovala jsem stránkami a jedním okem přitom pozorovala

muže ve vagonu. Cítila jsem, že mě jeho radar zaměřil, ale ani

jeden z nás nepromluvil. Vzhledem k tomu, že mě až do téhle

chvíle nechytil pod krkem ani nezmlátil, nebyl to zřejmě žádný

čerstvě podvedený milovník umění.

Riskla jsem letmý pohled do jeho novin. Scion Dnes byly je

diné velkoformátové noviny, které vycházely ve větším nákladu na papíře. Papír se nedal tak snadno zneužít. Do tabletů si člověk mohl nahrát jenom pár titulů, které cenzor ještě nezakázal. Z přední stránky na mě zlověstně vykoukly obvyklé zprávy. Dva mladíci oběšeni za velezradu, ve třetím sektoru uzavřen jeden

podezřelý obchod. Pak dlouhý článek, který odmítal „nepřiroze

23

nou“ teorii, že se Británie ocitla v politické izolaci. Autor článku

nazýval Scion „říší ve stadiu embrya“. To se říká, co pamatuju.

Jestli je Scion pořád ještě embryo, pak se doopravdy nechci dožít

toho, až se vyklube z dělohy.

Od nastolení Scionu uplynula už dvě století. Tenhle režim

byl ustaven v reakci na domnělé ohrožení impéria. Říkali tomu

epidemie — epidemie jasnovidectví. Oficiální datum vzniku znělo

1901, kdy Edwardovi Vii. přišili pět hrozných vražd. Tvrdili, že

Krvavý král otevřel dveře, které už nešlo zavřít — že na svět při

volal epidemii jasnovidectví a že má všude následovníky, kteří

se množí, zabíjejí a získávají sílu ze zdroje velkého zla.

Výsledkem byl Scion — republika, která měla za cíl tuhle

ne moc vymýtit. Během dalších padesáti let se stala strojem na

lapání vidoucích. Každý zásadnější zákon se týkal nepřirozených.

Vraždy vždycky páchali nepřirození. Náhodné násilné činy, krá

deže, znásilnění, žhářství — to všechno měli na svědomí nepři

rození. Během let se v citadele zformoval syndikát vidoucích,

vytvořil organizované podsvětí a poskytl útočiště jasnovidcům.

Od té doby Scion usiloval o naše vyhlazení ještě úporněji.

Jakmile nainstalují systém RdT, syndikát se rozpadne a Scion

bude od této chvíle vševidoucí. Měli jsme dva roky na to, aby

chom s tím něco udělali, ale s Hektorem v roli Kmotra to moc

na dějně nevypadalo. Jeho vláda nepřinášela nic než korupci.

Vlak ujel tři stanice, aniž se cokoli stalo. Právě jsem dočetla

kapitolu, když tu najednou zhasla světla a vlak prudce zastavil.

Vyhodnotila jsem situaci o zlomek vteřiny dřív než můj spolu

cestující. Zpříma se posadil a pohlédl na mě.

„Budou prohledávat vlak.“

Pokusila jsem se promluvit, potvrdit jeho obavy, ale jako bych

místo jazyka měla kus hadru.

Vypnula jsem tablet. Ve stěně tunelu se otevřely dveře. Na

digitronovém displeji ve vagoně se rozsvítil nápis pOHOTOVOsT.

Věděla jsem, co bude následovat: dva četníci na obchůzce. Jeden

z nich byl vždycky šéf, většinou nějaké médium. Do té doby jsem

24

namátkovou kontrolu ještě nikdy nezažila, ale věděla jsem, že

několika vidoucím se jí podařilo projít bez úhony.

Srdce mi v hrudi bušilo jako splašené. Podívala jsem se na své

ho spolucestujícího a snažila se odhadnout, jak zareaguje. Bylo to

médium, i když nijak zvlášť silné. Nikdy jsem nedokázala přesně

říct, podle čeho to poznám — prostě se mi určitým způsobem

aktivovala tykadla.

„Musíme z tohohle vlaku vypadnout.“ Vstal. „Co jsi, zlato? Orá

kulum?“

Nic jsem na to neřekla.

„Já vím, že jsi vidoucí.“ Zatáhl za kliku u dveří. „Pojď, zlato,

neseď tam tak. Musí existovat nějaká cesta ven.“ Utřel si čelo

rukávem. „Že zrovna dneska... namátková kontrola, zrovna v je

diný den, kdy...“

Ani jsem se nepohnula. Nebylo úniku. Okna byla vyztužená,

dveře měly bezpečnostní zavírání — a nám vypršel čas. Do va

gonu dopadly dva kužely světla z baterek.

Seděla jsem bez hnutí. Četníci. Museli ve vagoně ucítit několik

vidoucích, jinak by nezhasli světla. Věděla jsem, že vidí naše aury,

ale potřebovali zjistit, jaký druh vidoucích jsme.

Byli v našem vagoně. Posel a médium. Vlak jel dál, ale světla

se nerozsvítila. Nejdřív přistoupili k tomu muži.

„Jméno?“

Narovnal se. „Linwood.“

„Důvod cesty?“

„Byl jsem na návštěvě u dcery.“

„Tak na návštěvě u dcery? To ti připadá jako dostatečné vy

světlení toho, proč cestuješ v tuhle dobu mezi kohortami?“

Ti dva měli evidentně v úmyslu vyvolat hádku.

„Mám potřebné dokumenty z nemocnice. Dcera je těžce nemoc

ná,“ hájil se Linwood. „Mám povolení jednou týdně ji navštívit.“

„Jestli ještě jednou otevřeš klapačku, už ji nikdy nenavštívíš.“

Otočil se ke mně a vyštěkl: „Teď ty. Kde máš průkaz?“

Vytáhla jsem průkazku z kapsy.

25

„A co cestovní povolení?“

Podala jsem mu ho a on ho začal zkoumat.

„Pracuješ ve čtvrtém sektoru.“

„Ano.“

„Kdo vydal tohle povolení?“

„Bill Bunbury, můj nadřízený.“

„Aha. Jenže já se potřebuju podívat ještě na něco.“ Namířil mi

baterkou přímo do očí. „Nehýbej se.“

Ani jsem sebou necukla.

„Žádný duchozrak,“ řekl. „Takže musíš být orákulum. To jsem

pěkně dlouho neviděl.“

„Orákulum s kozama jsem neviděl od čtyřicátejch let,“ řekl

druhý četník. „Tohle se jim bude moc líbit.“

Jeho nadřízený se usmál. V každém oku měl jeden kolobom,

známku trvalého duchozraku.

„Díky tobě zbohatnu, mladá dámo,“ řekl mi. „Ale předtím se

ještě jednou podívám na ty tvoje oči.“

„Já nejsem orákulum,“ řekla jsem.

„Jasně. Teď zavři klapačku a votevři ty lampy.“

Většina vidoucích mě považovala za orákulum. Bylo snadné

se splést. Měli jsme podobnou auru, v podstatě téže barvy.

Četník mi prsty rozevřel levé oko. Zatímco mi úzkým paprs

kem zkoumal duhovky a hledal chybějící kolobomy, můj spolu

cestující se vrhl k otevřeným dveřím. Všechno se zachvělo, pro

tože proti strážím vrhl ducha — svého strážného anděla. Četník

vyjekl, když na něj anděl dopadl a zamotal mu všechny smysly,

jako když se metlou rozšlehají vejce.

Jeho šéf byl rychlejší. Než se kdokoli stačil pohnout, svolal

si hordu poltergeistů.

„Nehýbej se, médium.“

Linwood na něj upřel pronikavý pohled. Byl to malý muž

něco po čtyřicítce, hubený, ale šlachovitý. Hnědé vlasy měl na

spáncích prošedivělé. Kvůli světlu, které mi svítilo do očí, jsem

neviděla ani duchy, ani nic jiného, ale cítila jsem, že mě oslabují,

26

takže se nemůžu pohnout. Napočítala jsem celkem tři. V životě

jsem neviděla, aby někdo zkrotil jednoho poltergeista, natož tři

naráz. Vzadu na krku mi vyskočil studený pot.

Zatímco se anděl chystal k dalšímu výpadu, poltergeisti obklo

pili četníka. „Pojď s námi v klidu, médium,“ řekl, „a my řekneme

šéfům, aby tě nemučili.“

„Poslužte si, jak umíte, pánové.“ Linwood zvedl ruku. „S anděly

po boku se nebojím žádného protivníka.“

„To říkají všichni, pane Linwoode. Jakmile ale uvidí Tower, mají

sklon na to rychle zapomínat.“

Linwood vymrštil anděla do chodby vagonu. Srážku jsem ne

viděla, ale úplně mi pomačkala smysly. Přiměla jsem se vstát. Pří

tomnost tří poltergeistů ze mě vysávala energii. Linwood se kasal,

ale bylo jasné, že o nich ví, a zoufale se snažil svému andělovi

pomoct. Zatímco jeden z četníků — posel — hlídal poltergeisty,

druhý odříkával za anděla nénii — pohřební řeč, která způsobí,

že duch úplně zemře a ocitne se mimo dosah vidoucích. Anděl se

zachvěl. K tomu, aby ho úplně zapudili, by potřebovali znát celé

jeho jméno, ale i samo odříkávání nénie anděla natolik oslabilo,

že nemohl svého svěřence chránit.

V uších mi tepala krev. Hrdlo jsem měla sevřené, prsty úplně

necitlivé. Pokud zůstanu opodál, oba nás zadrží. Už jsem se viděla

v Toweru, jak mě mučí, jak mě věší na šibenici.

Já ale dneska neumřu, umínila jsem si.

Poltergeisti se vrhli na Linwooda a mně se něco stalo se zra

kem. Plně jsem se zaměřila na četníky. Jejich mysli tepaly blízko

mé jako dva pulzující kruhy energie. Pak jsem uslyšela, jak moje

tělo dopadlo na podlahu.

Chtěla jsem je jenom zmást, získat čas na útěk. Měla jsem

v ruce moment překvapení. Přehlédli mě. Orákula potřebovala

hordu pomocných duchů, aby mohla být nebezpečná.

Jenže já jsem žádnou hordu nepotřebovala.

Zaplavila mě černá vlna strachu. Můj duch mi vylétl rovnou

z těla a nabořil se do prvního četníka. Dřív než jsem si stihla

27

uvědomit, co dělám, nabourala jsem se přímo do přediva jeho

mysli. Ne že bych se ho jen dotkla — prolétla jsem přímo skrz

něj. Odeslala jsem jeho ducha do éteru a jeho tělo zůstalo ležet

na zemi jako prázdná skořápka. Než se jeho parťák stačil nadech

nout, stihl ho stejný osud.

Můj duch skočil zpátky do kůže. Za očima mi vybuchla prud

ká bolest. V životě jsem tak strašnou bolest necítila. Měla jsem

dojem, že mi lebku probodávají nože, že mi hoří mozková tkáň.

Zaplavil mě takový žár, že jsem nic neviděla a nemohla se po

hnout ani myslet. Matně jsem vnímala, že můj obličej leží na

ulepené podlaze vlaku. Ať už jsem provedla cokoli, neměla jsem

v úmyslu to v nejbližší době opakovat.

Vlak se otřásal. Zřejmě se blíží do další stanice. Vzepřela jsem

se na lokty.

„Pane Linwoode?“

Žádná odpověď. Doplazila jsem se na místo, kde muž ležel.

Vlak právě projížděl okolo technického osvětlení a já jsem za

hlédla jeho tvář.

Byl mrtvý. Poltergeisti z něj vysáli ducha. Na podlaze ležel

jeho průkaz. William Linwood, čtyřicet tři let. Dvě děti, z toho

jedno s cystickou fibrózou. Ženatý. Bankéř. Médium.

Věděla jeho rodina o jeho tajném životě? Nebo byli amauro

tici a nic netušili?

Musela jsem odříkat nénii, jinak by navěky strašil v tomhle

vlaku. „Williame Linwoode,“ řekla jsem, „odejdi do éteru. Všech

no je urovnáno. Dluhy jsou splaceny. Nemusíš už prodlévat mezi

živými.“

Linwoodův duch se vznášel nade mnou. Jakmile on a  jeho

anděl zmizeli, éter se rozezněl šepotem.

Světla ve vlaku se rozsvítila. Sevřelo se mi hrdlo.

Na podlaze ležela další dvě těla.

Musela jsem se chytnout madla, abych dokázala vstát. Sotva

jsem se zpocenou dlaní udržela. Metr nebo dva ode mě ležel je

den z mrtvých četníků. Ve tváři mu zůstal překvapený výraz.

Zabila jsem ho. Zabila jsem četníka.

Jeho společník tolik štěstí neměl. Ležel na zádech a vytřeš

těnýma očima zíral do stropu. Po bradě mu stékal pramínek slin. Když jsem se k němu přiblížila, trhl sebou. Po zádech mi přeběhl

mráz. V krku jsem ucítila pachuť žluči. Nezahnala jsem jeho ducha dost daleko. Zůstal viset v temných zákoutích jeho mysli —

v tajných, tichých místech, kde by žádný duch prodlévat neměl.

Zešílel. Ne. To já jsem z něj udělala šílence.

Stiskla jsem zuby. Takhle ho tady nemůžu nechat. Takový

osud si nezaslouží ani scionský četník. Položila jsem mu studené

ruce na ramena a sbírala odvahu k milosrdnému zabití. Zasténal a zašeptal: „Zabij mě.“

Musím to udělat. Dlužím mu to.

Ale nedokázala jsem to. Prostě jsem ho nedokázala zabít.

Když vlak dojel do stanice i-5C, čekala jsem u dveří. Ve chvíli,

kdy ostatní cestující našli mrtvá těla, už neměli šanci mě chytit.

Kráčela jsem po ulici nad nimi, čepici staženou do čela, aby mi

nebylo vidět do tváře.

ii

lhář

Vklouzla jsem do bytu a pověsila si bundu. Obytný komplex Zlatý

půlměsíc měl vlastního bezpečnostního strážce jménem Vic, ale

když jsem se tam objevila, byl zrovna někde na obchůzce. Neviděl proto, jak jsem byla bledá a jak se mi třásly ruce, když jsem

kartou odemykala vchod.

Otec byl v obýváku. Viděla jsem jeho nohy v pantoflích nata

žené na pohovce. Sledoval Oko Scionu, zpravodajský kanál, který vysílal do všech scionských citadel. Na obrazovce právě Scarlett Burnishová oznamovala, že v oblasti první kohorty bylo uzavře

no metro.

Kdykoli jsem tenhle hlas uslyšela, přeběhl mi mráz po zádech.

Burnishové bylo okolo pětadvaceti, čímž se stala nejmladší Vel

kou hlasatelkou v dějinách — asistentkou Velkého inkvizitora,

která dala svůj hlas a důvtip do služeb Scionu. Lidi jí říkali Weaverova děvka, nejspíš ze závisti. Měla hladkou pleť a smyslné rty. Oči mívala podmalované silnou červenou linkou. Ta jí dobře šla

k vlasům, které nosila vyčesané do stylového viktoriánského uzlu.

Její šaty s vysokým límcem mi připomínaly šibenici.

„V  zahraničních zprávách se objevila informace, že u  příle­

žitosti letošního Svátku listopadového přílivu přijme Inkvizitor

30

Weaver oficiální návštěvu Velkého inkvizitora Francouzské repub­

liky, Benoîta Ménarda. Během osmi měsíců, které do této návštěvy

zbývají, bude Archon koordinovat přípravy na tuto bezpochyby

inspirativní návštěvu.“

„Paige?“

Sundala jsem si čepici. „Ahoj.“

„Pojď si sednout.“

„Za chvilku.“

Zamířila jsem rovnou do koupelny. Stékaly po mně ani ne tak

čůrky, ale přímo proudy potu.

Zabila jsem člověka. Já jsem doopravdy někoho zabila. Jax

vždycky tvrdil, že je to v mé moci — vražda bez prolití kapky

krve —, ale já jsem mu to nevěřila. A teď je ze mě vražedkyně.

A co hůř, zanechala jsem po sobě důkaz — oběť, která přežila.

Neměla jsem ani svůj tablet, a ten musel být posetý mými otisky

prstů. Za tohle nebude jenom NiteKind, to by bylo příliš snadné.

Mučení a šibenice, to je jisté.

Jakmile jsem došla do koupelny, vyzvracela jsem celý obsah

žaludku do záchoda. Měla jsem pocit, že jsem vydávila snad všech

no kromě svých orgánů, a třásla jsem se tak prudce, že jsem se

sotva udržela na nohou. Strhla jsem ze sebe oblečení a doklopý

tala do sprchy. Nechala jsem na kůži dopadat proudy horké vody.

Pomocí svého ducha jsem zabila dva lidi. Poprvé v životě jsem

se někomu do jeho snové krajiny vlámala násilím. Nešlo o pouhý

dotek jako dřív.

Jaxon bude štěstím bez sebe.

Zavřela jsem oči. Pod víčky se mi stále znovu přehrávala scé

na z vlaku. Neměla jsem v úmyslu ty lidi zabít, chtěla jsem do

nich jen trochu strčit. Jen tolik, aby měli migrénu nebo aby jim

nanejvýš tekla krev z nosu. Prostě odlákat pozornost.

Něco ale způsobilo, že jsem zpanikařila. Strach z odhalení.

Strach, že se stanu další anonymní obětí Scionu.

Vzpomněla jsem si na Linwooda. Vidoucí se nikdy vzájemně

nechránili, pokud nepatřili do stejného gangu, ale jeho smrt na

31

mě stejně dolehla. Přitáhla jsem si kolena k bradě a zabořila bola

vou hlavu do dlaní. Kdybych jen byla rychlejší. Takhle jsem zabila

dva lidi, a další, kterého jsem se pokoušela zachránit, byl mrtvý.

Schoulila jsem se v rohu sprchového koutu, kolena přitisknu

tá k bradě. Věděla jsem, že se tu nemůžu schovávat věčně. Oni si

vás stejně vždycky nakonec najdou.

Musela jsem začít přemýšlet. Scion má pro tyto situace kon

trolní opatření. Jakmile pročešou stanici a zadrží případné svědky,

zavolají mastičkáře, odborníka na éterické drogy, a ten aplikuje

modrou astru. Ta dočasně obnoví vzpomínky mé oběti, takže

budou viditelné. Až si nahrají aktuální části, dají tomu muži euta

nazii a jeho tělo nechají odnést do márnice v sektoru ii-6. Pak

si jeho vzpomínky prolistují, aby identifikovali tvář jeho vraha.

A najdou mě.

Zatýkání neprobíhalo vždycky v noci. Někdy člověka chytili

i během dne, sotva vkročil na ulici. Posvítili mu baterkou do očí,

zabodli do krku jehlu, a bylo po něm. Nikdo ho nepohřešoval.

Teď jsem ale nemohla myslet na to, co by se mohlo stát. Hla

vou mi projela nová vlna bolesti, a vrátila mě tak do přítomnosti.

Zvažovala jsem možnosti. Mohla bych se vrátit zpátky k Sed

mi ciferníkům a uložit se na chvíli v našem doupěti, ale vigilové

by po mně mohli slídit. Riskovat, že je dovedu k Jaxovi, nepřipa

dalo v úvahu. Kromě toho kvůli uzavírce metra neexistoval způ

sob, jak se dostat do čtvrtého sektoru. Sehnat tágo nebylo snad

né a bezpečnostní systémy v noci pracovaly s desetinásobnou

intenzitou.

Mohla bych přespat u některého ze známých, ale všichni,

koho jsem znala mimo oblast Sedmi ciferníků, byli amaurotici.

Vesměs šlo o spolužačky ze školy, se kterými jsem nebyla téměř

vůbec v kontaktu. Kdybych jim řekla, že mě honí tajná policie,

protože jsem někoho zabila pomocí svého ducha, usoudily by, že

mám o kolečko víc. Kromě toho by mě téměř jistě udaly.

Ve starém županu a  naboso jsem se došourala do kuchy

ně a postavila na sporák rendlík s mlékem. Dělala jsem to tak vždycky, když jsem přišla domů, a  tak jsem nechtěla porušit tradici. Všimla jsem si, že táta vyndal z kredence můj oblíbený

hrnek — velký s nápisem nAsÁVEJ žiVOT sKRZ KÁVU. Nikdy

jsem nebyla příznivcem ochuceného kyslíku ani Floxy®, scionské

alter nati vy alkoholu. Kafe bylo ještě jakžtakž legální. Vědci zatím

zkoumali, jestli kofein spouští jasnovidné schopnosti, nebo ne.

Ale slogan nAsÁ VEJ žiVOT sKRZ OCHUCEnÝ KysLÍK by nezněl

zrov na úderně.

Při tom, jak jsem ve vlaku použila ducha, se mi muselo stát

něco s hlavou — skoro jsem nemohla udržet oči otevřené. Když

jsem nalévala mléko, podívala jsem se z okna. Pokud šlo o design

interiéru, měl můj otec dokonalý vkus. Teď se mi zrovna hodilo,

že měl dost peněz a pořídil si bydlení v exkluzivní čtvrti Barbican

Estate. Byt byl nový, prostorný a světlý. V chodbách to vonělo

po pot pourri a čerstvě vypraném prádle. Ve všech pokojích byla velká čtvercová okna. Největší bylo v obýváku — střešní okno v západní stěně hned vedle ozdobného francouzského okna ve

doucího na balkon. Jako dítě jsem z tohohle okna často pozoro

vala západ slunce.

Venku v citadele pulzoval život. Nad naším obytným kom

plexem se tyčily tři sloupy ve stylu brutalistické architektury, dominanty čtvrti Barbican Estate, kde bydleli scionští úředníci. Na vrchu Lauderdaleské věže byla umístěna velkoplošná obrazovka

pro sektor i-5. Právě na ní se každou neděli večer promítaly přenosy z veřejných poprav. Teď na ní svítily jen nehybné insignie scionského režimu — červený symbol připomínající kotvu a černě napsané slovo sCiOn na sterilně bílém pozadí. A pod ním ten

příšerný slogan: nEnÍ bEZpEČnĚJŠÍ MÍsTO.

Spíš by tam mělo být napsáno není bezpečné místo. Aspoň

ne pro nás.

Usrkla jsem mléko, chvíli jsem symbol pozorovala a přitom

ho v duchu posílala do horoucích pekel. Pak jsem po sobě umyla

hrnek, nalila si sklenici vody a zamířila do svého pokoje. Potře

bovala jsem zavolat Jaxonovi.

33

Na chodbě mě odchytil táta.

„Počkej, Paige.“

Zastavila jsem se.

Můj otec byl původem Ir a tvář mu lemovala kštice ohnivě zr

zavých vlasů. Pracoval ve výzkumné divizi Scionu. Když se zrovna

nezabýval touhle prací, čmáral si do tabletu vzorečky a nadšeně

básnil o klinické biochemii, což byl jeden ze dvou oborů, které

vystudoval. Nebyli jsme si ani trochu podobní.

„Ahoj,“ řekla jsem. „Promiň, že jdu pozdě. Dělala jsem přes čas.“

„Nemusíš se omlouvat.“ Mávl rukou směrem k obýváku. „Pojď,

udělám ti něco k jídlu. Jsi nějaká pobledlá.“

„Jsem v pohodě. Akorát jsem unavená.“

„Dneska jsem zrovna četl článek o kyslíkovém okruhu. V sek

toru iV-2 měli jeden ošklivý případ. Špatně placený personál

a špinavý kyslík, po kterém zákazníci dostávali záchvaty — velká

nepříjemnost.“

„Bary v centru jsou v pohodě, tati. Zákazníci vyžadují kvalitu.“

Dívala jsem se, jak prostírá stůl. „Co tvoje práce?“

„Dobrý.“ Upřel na mě pohled. „Paige, co se týká té tvojí práce

v baru...“

„Co je s ní?“ ohradila jsem se.

Dcera, která pracuje v nejnižší vrstvě citadely. Pro muže jeho

postavení nemohlo být nic trapnějšího. Jak nepříjemně se musí

cítit, když se ho kolegové zeptají na děti a čekají, že zplodil při

nejmenším nějakého doktora nebo právníka. Jak si pak mezi se

bou musí šuškat, když zjistí, že nestojím u řečnického pultu, ale

u barového. Lež, kterou jsem tátovi podstrčila, ale byla milosrdná.

Pravdu by nikdy nedokázal přijmout — nesmířil by se s tím, že

jsem nepřirozená, že jsem kriminální živel.

A ještě k tomu vražedkyně. Při té myšlence se mi znovu zvedl

žaludek.

„Já vím, že mi do toho nic není, ale myslím, že by ses měla zku

sit znovu přihlásit na univerzitu. Ta práce, co děláš, nikam nevede.

Mizerný plat a žádné vyhlídky na postup. Zato na univerzitě...“

34

„Ne.“ Zaznělo to ostřeji, než jsem zamýšlela. „Mě ta práce baví.

Byla to moje volba.“

Ještě jsem měla v dobré paměti, jak mi ředitelka předávala

závěrečné vysvědčení. „Mrzí mě, že ses rozhodla nejít na univer

zitu, Paige,“ řekla, „ale možná je to tak lepší. Přece jen jsi ve škole

příliš často chyběla. A to se u mladé dámy dobrého vychování

nepovažuje za žádoucí.“ Podala mi tenké, v  kůži vázané desky

s erbem školy. „Máš tu od učitelů doporučení pro zaměstnavate

le. Vyzdvihují tvé schopnosti ve francouzštině, tělesném rozvoji

a dějinách Scionu.“

Bylo mi to fuk. Školu jsem odjakživa nenáviděla — nemohla

jsem vystát uniformy ani dogmata. Odchodem ze školy vyvrcho

lilo období, které mě nejvíc ovlivnilo.

„Mohl bych to nějak zařídit,“ řekl táta. Hrozně toužil mít vzdě

lanou dceru. „Mohla by ses znovu přihlásit.“

„Ve Scionu žádná protekce neplatí,“ řekla jsem. „To bys mohl

vědět.“

„Já jsem neměl na vybranou, Paige.“ Ve tváři mu zacukalo. „Ta

kový luxus jsem neměl.“

Nechtěla jsem se o tom bavit. Nechtěla jsem myslet na to,

čeho všeho jsme se museli vzdát.

„Bydlíš pořád s tím svým přítelem?“ zeptal se táta.

Tahle lež s přítelem byla od samého začátku špatný nápad.

Od chvíle, kdy jsem si ho vymyslela, na mě otec neustále naléhal,

ať mu ho představím. „Rozešli jsme se,“ řekla jsem. „Neklapalo

nám to. Ale to nevadí. Suzette má v bytě volný pokoj — pama

tuješ se na ni, ne?“

„Suzy ze školy?“

„Jo, ta.“

Při každém slově se mi do spánku zarývala ostrá bolest. Ne

můžu čekat, až nachystá večeři. Musím zavolat Jaxonovi a říct

mu, co se stalo. Teď hned.

„Trochu mě bolí hlava,“ řekla jsem. „Nebude ti vadit, když si

půjdu lehnout?“

35

Přišel ke mně a jemně mě rukou uchopil za bradu. „Pořád trpíš

bolestmi hlavy. Jsi přepracovaná.“ Přejel mi palcem po tváři, po

kruzích pod očima. „Kdybys chtěla, dávají pěkný dokumentární

film — ustelu ti na gauči, jestli chceš.“

„Možná zítra.“ Zlehka jsem mu odstrčila ruku. „Nemáš nějaký

prášky proti bolesti?“

Chvíli mlčel a pak kývl. „Jsou v koupelně. Ráno nám oběma

umíchám vajíčka, jo? Jsem zvědavý na všechno, co je u tebe no

vého, seillean.“

Zůstala jsem na něj civět. Snídani mi naposledy udělal, když

mi bylo asi tak dvanáct. A tuhle přezdívku nepoužil od té doby,

co jsme se odstěhovali z Irska. Deset let. Celou věčnost.

„Paige?“

„Fajn,“ řekla jsem. „Uvidíme se ráno.“

Odtáhla jsem se a zamířila do pokoje. Táta už nic neřekl. Ne

chal mi dveře dokořán, jako vždycky, když jsem byla doma. Nikdy

si nebyl jistý, jak se má v mé přítomnosti chovat.

Pokoj pro hosty se mi nikdy nezdál tak přívětivý jako dneska.

Můj bývalý pokoj. Přestěhovala jsem se k Sedmi ciferníkům hned

po skončení školy, ale táta sem nikdy nevzal podnájemníka. Ani

žádného nepotřeboval, protože jsem tady pořád oficiálně bydle

la. Bylo to tak jednodušší. Otevřela jsem dveře na balkon, který

byl mezi mým pokojem a kuchyní. Kůže na celém těle, předtím

chladná, mi teď úplně žhnula a v očích jsem měla pocit divné

únavy, jako bych několik hodin zírala do světla. Pořád jsem před

sebou viděla tvář své oběti — a prázdný, šílený pohled toho, který

zůstal naživu.

Zničila jsem je během několika vteřin. Můj duch v té chvíli

nebyl pouhý průzkumník — byla to zbraň. Tak na tohle Jax ce

lou dobu čekal.

Našla jsem mobil a zavolala Jaxovi do doupěte. Zvedl to po

prvním zazvonění.

„No to je dost, že voláš! Už jsem si myslel, žes mi utekla na

celý víkend. A nerozmyslela sis to s tou dovolenou? Potřebuješ ji

36

vůbec? Podle mě ne. Já si vážně nemů žu dovolit přijít na dva dny

o člověka v terénu. Měj trochu slitování, zlato. Výtečně. Jsem rád,

že to chápeš. Jo mimochodem, podniklas už něco ohledně Jane

Rochfordové? Jestli potřebuješ dalších pár tisícovek, nechám ti

je poslat. Jen mi neříkej, že ten náfuka Didion schramstl Anne

Naylorovou a ještě k tomu...“

„Někoho jsem zabila.“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

„Koho?“ zeptal se Jax podivným tónem.

„Četníka. On a  ještě jeden se chystali zatknout jedno mé

dium.“

„Takže tys zabila četníka.“

„Jednoho z nich.“

Zhluboka se nadechl. „A co ten druhý?“

„Poslala jsem ho do hadální zóny.“

„Poslyš, a tos udělala jenom pomocí...?“ Odmlčel se. Když jsem

neodpovídala, rozesmál se. Slyšela jsem, jak plácá dlaní do stolu.

„Konečně. No konečně! Paige, ty jedna malá kouzelnice, tys to do

kázala! Tebe je na nějaký seance škoda. Takže ten chlap — jeden

z těch četníků — je na hadry?“

„Jo.“ Chvíli bylo ticho. „Vyrazíš mě?“

„Vyrazit tě? U  ducha doby, jasně že ne! Na tohle jsem če

kal celý roky, rakličko, až svůj talent konečně zhodnotíš. Roz

kvetlas jako ambrozie, ty moje rozkošné, zázračné dítě.“ Před

stavila jsem si, jak obřadně potahuje z  doutníku. „Takže moje

krajinářka konečně pronikla do další snové krajiny. Za pou

hé tři roky. A  ještě mi řekni, co ten vidoucí? Podařilo se ti ho

zachránit?“

„Ne.“

„Ne?“

„Měli tři poltergeisty.“

„To mi neříkej. Žádné médium nedokáže zkrotit tři polter

geisty.“

„Tohle médium to dokázalo. Myslel si, že jsem orákulum.“

37

Zasmál se s nadhledem. „Jsou to amatéři.“

Podívala jsem se z okna na v



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.