načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kosmonaut z Čech - Jaroslav Kalfař

  > > > > Kosmonaut z Čech  

Kniha: Kosmonaut z Čech
Autor:

Satirický příběh idejemi naplněného člověka na cestě k velkému dobytí vesmíru, během níž ale zjišťuje, že stejně důležité jsou i malé obyčejné věci.
Titul je skladem >5ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  299 Kč
15%
naše sleva
8,5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Rok vydání: 2017-05-23
Počet stran: 320
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: 313 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: přeložila Veronika Volhejnová
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
ISBN: 9788025906705
EAN: 9788025906705
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sirotek Jakub Procházka prožil dětství na venkově vyplněné hrdinskými sny. Občas se ale i nejodvážnější z nich splní a on je jako dospělý vybrán jako jednočlenná posádka na vesmírný let. Při nebezpečné misi ve společnosti imaginárního pavouka tváří v tvář utajeným rivalům v závodě o Venuši i obludné prázdnotě vesmíru dospívá Jakub k závěrům, že je na světě mnohem více důležitých věcí, než si původně myslel.

Jaroslav Kalfař, původem z Prahy, žije a studuje od 15ti let v New Yorku. Držíte v ruce jeho litrární debut. Jak sám říká, svou první knihu chtěl věnovat Čechám jako vzpomínku na domovinu. Román napsal v angličtině a zaujal americké čtenáře i kritiku. Do češtiny jej přeložila Veronika Volhjnová.

Kniha je zařazena v kategoriích
Jaroslav Kalfař - další tituly autora:
Kosmonaut z Čech Kosmonaut z Čech
Kalfař, Jaroslav
Cena: 78 Kč
Kosmonaut z Čech - CDmp3 Kosmonaut z Čech
Kalfař, Jaroslav
Cena: 292 Kč
Kosmonaut z Čech Kosmonaut z Čech
Kalfař, Jaroslav
Cena: 299 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Kosmonaut z Čech" mají také často zájem o tyto tituly:
Trojhra Trojhra
Hošková, Blanka
Cena: 196 Kč
Zmizelý Zmizelý
Taylor, C. L.
Cena: 279 Kč
Jezero Jezero
Bellová, Bianca
Cena: 211 Kč
Císařská vyhlídka Císařská vyhlídka
Körnerová, Hana Marie
Cena: 239 Kč
Pistolník Pistolník
King, Stephen
Cena: 221 Kč
Temná věž II. - Tři vyvolení Temná věž II.
King, Stephen
Cena: 259 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

9
Poražená strana
Jmenuju se Jakub Procházka. To je běžné jméno.
Rodiče si pro mě přáli prostý život, život v dobrých vztazích
s vlastí i se sousedy, život ve službách světu sjednocenému
socialismem. Pak se s rachotem zřítila železná opona a do
mé země vtrhl bubák, kterým nás dosud strašili, i se svou
konzumní láskou a volnými trhy.
Než jsem se stal kosmonautem, bubák a  jeho noví
apoštolové se ptali, jestli si nechci změnit jméno na něco
exotičtějšího. Západnějšího. Něco, co by se lépe hodilo
pro hrdinu.
Odmítl jsem. Nechal jsem ho tak, jak bylo: obyčejné
a prosté.
Jaro roku 2018. Teplého dubnového odpoledne se oči
českého národa upíraly z vrchu Petřína směrem k státem
vlastněnému brambořišti, odkud startovala kosmická loď
Jan Hus 1 . Odpočet doprovázely tóny státní hymny, které
mezi gotické věže vysílala Česká filharmonie. Nakonec
dav zalapal po dechu, raketoplán nasál a  zapálil
kryogenní palivo a všech těch devět milionů kilogramů, plus
minus osmdesát kilo jeho jediného lidského pasažéra,
vystřelilo vzhůru.





10
Zážeh Jana Husa 1 jako by na stovky věží města
vykreslil holubice podle jediné šablony. Občané i turisté
sledovali, jak raketoplán stoupá po obloukové dráze,
dokud nezmizel v  paprscích slunce jako pouhý stín,
který už zachytily jen ty nejlepší a nejsilnější objektivy.
Občané pak ponechali loď jejímu nebeskému osudu a se
vzrušeným štěbetáním začali sestupovat z  Petřína, aby
uhasili svou žízeň pivem.
Já sám jsem ten triumf svého národa sledoval na
blikajícím monitoru beze zvuku. Trvalo mi skoro hodinu, než
jsem si zvykl na divoké otřesy sedačky, která mi otloukala
zadek. Jeden z pásů, které mě přidržovaly přes hruď, se
mi skrz skafandr zařízl do prsního dvorce a já ho neměl
šanci uvolnit. Kabina nebyla větší než spíž, jen spousta
světélkujících monitorů a pobledlých panelů a před nimi
trůn pro kosmonauta. Přístroje kolem, nevědomy si ani
vlastní existence, mě tiše odnášely od domova a o moje
nepohodlí se nestaraly. Třásly se mi ruce.
Přes naléhání svých instruktorů jsem se před startem
odmítl napít vody. Můj vzlet měl být naplněním
nesplnitelného snu, neporovnatelným duchovním zážitkem.
Přece jeho čistotu neposkvrním tak nedůstojným projevem
lidství, jako že bych do svého superabsorbčního prádla
vypustil moč. Na obrazovce přede mnou krajané mávali
vlajkami, svírali orosené láhve Staropramenu a  tahali
z peněženek stokoruny, aby je směnili za plastové
raketoplánky a postavičky kosmonauta. Hledal jsem tvář své
manželky Lenky v naději, že ještě naposledy zahlédnu její
smutek a ujistím se, že mě miluje, že se o mě bojí, že naše
manželství přežije mou osmiměsíční nepřítomnost, ne-li
něco horšího. Nezáleželo na tom, že mám v krku vyschlo,





11
že mi jazyk drhne o dásně, že se mi svaly křečovitě stahují,
že se veškeré základní pohodlí lidské existence kilometr
po kilometru vzdaluje, odsekáváno jednotlivými vrstvami
atmosféry. Tyhle historické chvíle patřily jen mně. Žáci
ve školách budou opakovat moje jméno ještě po staletích
a  v  pražském muzeu voskových figurín se objeví můj
dvojník. Na billboardech znešvařujících v Česku kdejaký
obzor už teď s nadšeným pragmatismem vylepovali moje
podobizny hledící k nebi. Bulvární časopisy rozhlašovaly,
že mám čtyři milenky a jsem patologický hráč. Nebo že
je celá mise podvod a že já jsem pouhý obraz vytvořený
v počítači a namluvený hercem.
Doktor Kuřák, můj státem jmenovaný psycholog, mi
tvrdil, že při startu pocítím čirou hrůzu – osamělá lidská
bytost na cestě do neznáma, vydaná na milost technice,
lhostejné a  mlčící. Neměl jsem doktora Kuřáka rád.
Páchl po kyselých okurkách a svůj pesimismus vydával
za zkušenosti. Měl za úkol připravit na let mou křehkou
psychiku, většinou si ale jen horlivě zapisoval všechno,
čeho se bojím (otravy jídlem; housenek; existence
posmrtného života, která by znamenala, že se životu nedá
uniknout). Brzo jsem pochopil, že mu jde především
o materiál pro můj budoucí oficiální životopis. Doporučil
mi, abych během startu jedl oblíbené pochoutky z dětství
(zásobu tatranek jsem si uložil do přihrádky po levici)
a soustředil se na své vědecké povinnosti vůči světu, na
to, jaká obrovská čest to pro mě je, a nezapomínal, že
můžu Čechům přinést největší vědecké objevy od doby,
co Jan Evangelista Purkyně zjistil, že žádný otisk prstů
není totožný s  jiným, nebo možná od chvíle, co Otto
Wichterle vynalezl měkkou kontaktní čočku. Mému





12
egu tyhle představy lichotily a do ticha kabiny jsem si
šeptal projev, který pronesu, až budu přijímat Nobelovu
cenu, dokud žízeň nezačala být nesnesitelná. Porušil
jsem své předsevzetí a  stiskl tlačítko „H
2
O“. Z  nádrže
pod sedadlem začala do hadičky připevněné k  mému
rameni proudit voda. Byl jsem tvor podřízený vlastní
tělesnosti, trpaslík, který šplhá po fazoli, aby si to
rozdal s obrem, buněčná struktura, která se neobejde bez
takových banalit, jako je kyslík, voda či vyměšování.
Nech těch temných myšlenek a napij se , přikázal jsem sám
sobě šeptem. Adrenalin mi vyostřoval smysly a pomáhal
zapomenout na drobná tělesná nepohodlí.
Přibližně před rokem a půl vstoupila do Mléčné
dráhy dříve neznámá kometa z galaxie Canis Major a naši
sluneční soustavu zasáhla písečná bouře
intergalaktického kosmického prachu. Mezi Venuší a  Zemí se
vytvořil oblak (objevitelé z Nového Dillí tento dosud
nepozorovaný jev nazvali Chopra) a zalil pozemské noci
fialovým zodiakálním světlem. Nebe, jak jsme je znali od
úsvitu lidstva, bylo to tam a vesmír, pozorovaný v noci
ze Země, už nebyl černý. Mračno se drželo na místě
naprosto bez pohybu. Nepředstavovalo žádné
bezprostřední nebezpečí, ale jeho stoické chování provokovalo
naši fantazii k  nejrůznějším děsivým vizím. Státy se
předháněly, kdo dřív naplánuje misi, jež nasbírá vzorky
s částečkami onoho záhadného oblaku, mikroskopické
střípky vzdálených světů, aby bylo možné je
prostudovat, rozebrat jejich chemické složení a hledat známky
života. Byly vyslány čtyři kosmické lodi bez posádky,
aby povahu Chopry otestovaly a vzorky odebraly, jenže
všechny sondy se vrátily s  prázdnými útrobami a  bez





13
použitelných dat, jako by oblak byl pouhá fata morgána,
společný sen milionů.
Co muselo následovat, bylo zřejmé. Tahle mise se
prostě strojům svěřit nedala. Oblakem proletěla dálkově
ovládaná loď nesoucí na palubě německého šimpanze
Gregora. Jejím cílem bylo ověřit, že s dostatečnou ochra -
nou může člověk uvnitř Chopry přežít dost dlouho na
to, aby ho mohl pozorovat, manuálně odebrat vzorky
a následně je analyzovat.
Gregor se vrátil do své klece v laboratoři živý a zdravý,
a přibližně ve stejnou dobu bylo v mraku zaznamenáno
nové chování: začal sám sebe pohlcovat, vnější vrstvy se
rozpouštěly a mizely v hustším jádru. Někteří hovořili
o  antihmotě, jiní mračnu přisuzovali organické
vlastnosti. Média spekulovala o  tom, která vláda bude mít
dost odvahy poslat lidi na čtyřměsíční cestu k  oblaku
kosmického prachu neznámých a potenciálně smrtících
částic. Nepodložených zvěstí bylo víc než dost  –
mluvilo se o Američanech, o Rusech, o Číňanech, dokonce
i o Němcích, kteří prohlašovali, že berou výzkum Chopry
nejvážněji, vždyť přece dali k dispozici Gregora.
Nakonec přišlo oznámení z  desetimilionové země  –
z mé země, z Čech, Moravy a Slezska. Češi poletí
k oblaku Chopra a uzmou mu záhady, které v sobě skrývá. A do
boje za ně vytáhnu já, to já pro ně získám vavříny vědecké
slávy. Slovy básníka opilého absintem, která následujícího
dne přetiskly všechny světové deníky: „Jan Hus 1 je naší
nadějí na novou suverenitu a  prosperitu, protože díky
němu se nyní zařadíme mezi objevitele vesmíru.
Obracíme se zády k minulosti, kdy si nás přivlastňovali jiní,
kdy náš jazyk byl téměř vymazán, kdy si Evropa zakrývala





14
oči a uši, zatímco samo její srdce olupovali a znásilňovali.
Do hlubin vesmírné prázdnoty se nevydá jen naše věda
a  technika; ale také naše lidskost a  naše krása v  osobě
Jakuba Procházky, prvního kosmonauta z  Čech, který
vynese duši naší republiky ke hvězdám. Dnes se konečně
a absolutně ujímáme vlády věcí svých.“
Po dobu, kdy jsem se na misi připravoval, se můj
každodenní život stal věcí veřejnou. Ulice před činžákem,
kde jsme s  Lenkou bydleli, byla tak plná přenosových
vozů, svačících novinářů, fotografů opřených lokty o auta
v pozici ostřelovačů, dětí číhajících na podpis a čumilů
obecně, že policie musela vztyčit zátarasy a  dopravu
vést jinudy. Bylo po osamělých procházkách městem,
po tichém rozvažování, které jablko si vybrat na tržišti.
Dostal jsem ochranku, která mi byla neustále v patách,
jednak z bezpečnostních důvodů (už teď mě zaplavovaly
dopisy šílených fanoušků a bláznivých žen, které mi
vyznávaly lásku) a jednak k ruce – obstarávali mi nákupy,
upravovali rozježené vlasy, mluvili za mě. Zanedlouho
už jsem se nemohl dočkat, až opustím Zemi a znovu si
budu užívat prostého potěšení samoty. Ticha.
Teď mi ale ticho připadalo jako další nepříjemný
rámus. Otevřel jsem přihrádku a zakousl se do tatranky.
Byla vysušená, trochu ztuchlá a oplatce z mého dětství se
zdaleka nepodobala. Potřeboval jsem být jinde, v pohodlí
doby, kterou bych chápal, života, který mě nakonec při -
vedl na Jana Husa 1. Existence vyžaduje energii, plynulý
pohyb vpřed, ale přesto nikdy nepřestaneme hledat bod,
kde to všechno začalo, velký třesk, který nás vystřelil na
nevyhnutelnou životní dráhu. Vypnul jsem monitor,
který mi ukazoval, jak můj národ slaví, a zavřel jsem oči.





15
Někde hluboko, tam, kde se čas sráží s pamětí, vytrvale
tikaly hodiny.
Můj velký třesk přišel na podzim 1989 ve vesnici
jménem Středa. Listí z  lípy opadalo a  hnilo na zemi,
a tam, kde ho nikdo neshrabal, pokrylo vybledlá stébla
trávy hnědou břečkou. Je ráno v den zabijačky. Sedím
v obýváku svých prarodičů, kde to voní jablky, a do bloku
kreslím obrázek prasete zvaného Louda. Dědeček na ovál -
ném brousku ostří řeznický nůž a tu a tam práci přeruší,
aby se důkladně zakousl do chleba se sádlem. Babička
zalévá květiny – fialové, červené a zelené houštiny ovíjejí
každé okno – a pohvizduje si do rytmu tikajících hodin.
Pod hodinami visí černobílá fotografie mého otce, když
byl školákem; usmívá se od ucha k uchu s tak bezelstným
a  upřímným výrazem, jaký jsem na jeho dospělé tváři
nikdy neviděl. Šíma, náš tlustý kokršpaněl, spí vedle mě
a horce, chlácholivě mi funí na lýtko.
Tohle je pomalý, poklidný svět malé vesnice na samém
začátku sametové revoluce. Svět, ve kterém jsou moji
rodiče ještě naživu. V blízké budoucnosti mě čeká čerstvě
uvařený guláš, prasečí nožičky s  domácím křenem  –
a kapitalismus. Dědeček nám zakázal pustit rádio. Den
zabijačky patří jen jemu. Svoje prase Loudu každé ráno
a  odpoledne vykrmoval směsí brambor, vody a  šrotu
a přitom ho láskyplně drbal za ušima a s úsměvem mu
ohmatával tučné záhyby na bocích. Louda je tak tlustý, že
jestli ho dneska nezabijeme, praskne, říká. Politika počká.
Tenhle obývák, teplá kamna, rytmus písně, čepele, psa,
tužky, kručících žaludků – možná tam někde se spontánně
uvolnila energie, která zpečetila můj osud kosmonauta.





16
Rodiče přijedou z Prahy ve dvě. Mají zpoždění,
protože táta někde zastavil, aby pro mámu opatřil květiny.
Dokonce i  ve starém modrém vaťáku a  tátových tep -
lákách máma připomíná ty rusovlasé herečky s  pletí
krev a mlíko, které hrávají v televizi krásné soudružky,
planoucí ženstvím a  oddaností Straně. Táta má delší
strniště, než jsem zvyklý, protože se už nemusí holit do
práce. Je hubený, oči má opuchlé po slivovici, kterou
pije před spaním. Sejde se přes čtyřicet sousedů a s nimi
i  vesnický řezník, který dědovi se zabijačkou pomůže.
Táta se sousedům vyhýbá pohledem – o tom, co dělá,
nevědí nic. Kdyby přišli na to, že je estébák, přisluhovač
režimu, odtáhli by se od babičky i dědy a poplivali by
jméno naší rodiny. Ne veřejně, ale s tichým nepřátelstvím
zrozeným ze strachu a nedůvěry k režimu. Tahle revoluce
jde proti všemu, co otec ztělesňuje. Sousedi jsou napjatí,
jak dychtí po změně, kdežto otec vyfukuje bledými rty
kouř, protože ví, že ho ta změna postaví na nesprávnou
stranu historické barikády.
Dvůr je dlouhý a úzký, z jedné strany ho uzavírá dům
prarodičů a z druhé vysoká zeď sousedního obuvnictví.
Normálně se tu povalují nedopalky cigaret a babiččino
zahradnické náčiní, ale v den zabijačky jsou hlína i zbytky
trávníku dočista umetené. Zahradu a chlívek odděluje od
dvora vysoký plot, takže to celé připomíná arénu,
koloseum pro dědův poslední tanec s Loudou. Rozestavíme
se na dvoře do kruhu a  necháme místo pro Loudovo
entrée. V pět hodin pustí děda Loudu z chlívku a plácne
ho po zadku. Prase se rozběhne po dvoře, nadšeně nám
očichá nohy a vzápětí prudce vyrazí za toulavou kočkou.
Děda zatím nabije svou křesadlovku prachem a olově-





17
nou kulkou. Louda už se unavil a zpomalil a já ho na
rozloučenou poplácám po rypáku. Pak ho děda odtáhne
doprostřed kruhu a kopne ho do boku, až se svalí. Přiloží
mu pistoli za ucho a kulka proletí kůží, masem a lebkou.
Prase ještě škube nohama, když mu děda prořízne hrdlo
a podloží ho lavorem, aby zachytil krev na polívku a do
jelit. Kousek stranou řezník a chlapi z vesnice vztyčují
dřevěnou konstrukci s hákem a nalévají horkou vodu do
plechové vany. Táta se mračí a zapálí si cigaretu. Nemá
zabíjení zvířat rád. Tvrdí, že je to barbarství mordovat
zvířata, která nikomu nic neudělala. Lidi jsou bestie.
Máma ho okřikne, ať mi tyhle nesmysly nenasazuje do
hlavy, a navíc sám přece taky není zrovna vegetarián, ne?
Ve vaně slézají z Loudova růžového těla štětiny.
Zavěsíme ho za nohy na hák a rozřízneme břicho od slabin až
k laloku. Stáhneme kůži, nařežeme pruhy na špek,
uvaříme hlavu. Otec se podívá na hodinky a zmizí v domě.
Přes okno vidím, jak ho máma sleduje při telefonním
hovoru. Ale ne, on nehovoří. Poslouchá. Poslouchá a po -
tom zavěsí.
V  Praze zaplavuje ulice pět set tisíc demonstrantů.
Jejich cestu lemují rozbité policejní štíty a  cihly.
Hlášení z rádia skoro zaniká ve zvonění klíčů a zvonů. Čas
proslovů přišel a odešel – teď vládne jen hluk. Zmatek
a uvolnění. Čas pro nový nepořádek. Sovětská okupace
země, loutková vláda podporovaná Moskvou, to
všechno se hroutí, protože lid volá po západních svobodách.
K čertu s těmi nevděčnými parazity, zuří vedení strany.
Ať si je imperialisti vezmou a táhnou s nimi do pekel.
Uvaříme Loudův jazyk, já z něj kousek odkrojím
a strčím si tu horkou a tučnou dobrotu do pusy. Děda čistí





18
prasečí střeva octovou vodou. Letos jsem dostal čestnou
funkci – smím obsluhovat mlýnek. Cpu kousky
nakrájeného laloku, jater, plic, plecka a  žemlí do trychtýře
a otáčím klikou. Děda odebírá namletou hmotu a nadívá
jí vyčištěná střívka. Je poslední ve vesnici, kdo nepoužívá
strojek a nadívá jitrnice ručně, nikdo jiný to už neumí.
Sousedi trpělivě čekají, až bude výslužka nachystaná.
Jakmile babička ještě kouřící jitrnice rozdělí do balíčků,
začnou se hosti rozcházet, mnohem dřív než jindy, a po -
lovina z nich není dokonce ani opilá. Nemůžou se
dočkat, až zasednou k televizi nebo rádiu, aby se dozvěděli,
co se děje v Praze. Šíma loudí o odřezky a já ho nechám,
aby mi z prstů olízal sádlo. Babička s mámou odnesou
maso dovnitř, aby ho naporcovaly do sáčků a zmrazily,
táta celou dobu sedí na pohovce, kouká z okna a kouří
jednu za druhou. Zajdu dovnitř a blaženě nasávám ostrou
vůni guláše, než si ho dáme k večeři.
„Zatím těžko říct,“ zaslechnu mámu.
„Taková spousta lidí, Markéto. Strana tam chtěla poslat
milice, aby je rozehnali, ale Moskva to zakázala. Víš, co
to znamená? To znamená, že to zabalíme bez boje. Ru dá
armáda už za náma nestojí. Skončili jsme. Bude lepší,
když zůstaneme v bezpečí tady na vesnici, daleko od tý
lůzy.“ Vrátím se zase ven za dědou, který mezitím vyvezl
doprostřed dvora kolečko. Vyskládá do něj suchá polena
a  rozdělá oheň. Hlína pod našima nohama je prosáklá
krví. Krájíme chleba a  opékáme ho ke guláši. Slunce
zapadá.
„Proč mi o tom táta nic neřekne?“ postěžuju si.
„Takhle se tvářil naposled, když byl malej a rafnul ho
do ruky pes.“





19
„Co se stane?“
„S tátou o tom nemluv, Jakube, ale ono to vůbec není
tak zlý.“
„Takže strana prohraje?“
„Bylo načase. Přijde něco novýho.“
„Ale to pak budeme imperialisti?“
Zasměje se. „Nejspíš jo.“
Nad stromy u vrat je obloha plná hvězd, mnohem jas -
nějších než v Praze, kde výhled na ně kazí pouliční lampy.
Děda mi přidrží u pusy krajíc chleba se spálenou kůrkou,
já se do něj po chvíli zakousnu a připadám si jako někdo
z televize. Lidi v televizi pokaždý jedí pomalu, když se
musejí vyrovnat s  nějakou novou skutečností. Možná
právě v tu chvíli prorazil pevné stěny fyziky zdroj úplně
nové energie a určil mému životu ten naprosto
nepravděpodobný směr. Možná jsem v tu chvíli ztratil naději
na existenci obyčejného pozemšťánka. Dojím topinku,
je čas zajít zase dovnitř a poslouchat tátovo mlčení.
„Za dvacet let si budeš říkat dítě revoluce,“ podotkne
ještě děda, obrátí se ke mně zády a vyčurá se do ohně.
A jako obvykle měl pravdu. Ale co už mi zatajil, snad
z  lásky, snad z  vlastní zoufalé naivity, bylo to, že jsem
dítě poražené strany.
Nebo možná ne. Můj kosmický trůn byl nepohodlný,
měl jsem strach a  navíc jsem přece jen musel trapně
vypustil moč do kalhot. Přesto jsem byl připraven.
Sloužil jsem vědě, ale připadal jsem si spíš jako šílenec na
terénním motocyklu, který má před sebou obrovskou
propast největšího kaňonu na světě a modlí se ke všem
bohům ve všech jazycích, než se vrhne vstříc smrti, slávě





20
nebo obojímu. Sloužil jsem vědě, ne památce otce, jehož
před stava o světě se rozpadla se sametovou revolucí, ne
vzpomínce na prasečí krev na botách. Já neselžu.
Smetl jsem si z klína drobečky z tatranky. Země byla
černá a zlatá, světla se rozbíhala po kontinentech jako
řetězce dělících se buněk, než se prudce zarazila na
hranici temné říše oceánů. Svět potemněl a  drobečky se
začaly volně vznášet. Překonal jsem přitažlivost onoho
jevu, jemuž říkáme Země.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist