načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Korsak a zlatý meč - Jitka Komendová

  > > > > Korsak a zlatý meč  

Elektronická kniha: Korsak a zlatý meč
Autor:

Napínavá fantasy od české autorky. Nad Oscelonií se stahují mračna. Hordy krvežíznivých poloskřetů totiž začaly vylézat ze svých úkrytů ve Smaragdových horách. Nájezdy ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  93
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  99 Kč
6%
naše sleva
3,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 155
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Michal Švec
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2885-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Napínavá fantasy od české autorky.

Nad Oscelonií se stahují mračna. Hordy krvežíznivých poloskřetů totiž začaly vylézat ze svých úkrytů ve Smaragdových horách. Nájezdy drancujících příšer jsou stále častější a zastavit je může jen jediná věc. Zlatý meč, který zlomí kouzlo hadího amuletu a děsivou invazi zastaví.

Korsak a jeho družina nemá na vybranou.

Zařazeno v kategoriích
Jitka Komendová - další tituly autora:
Magda Magda
Komendová, Jitka
Cena: 158 Kč
Světec a šaman Světec a šaman
Komendová, Jitka
Cena: 212 Kč
Láska na prodej Láska na prodej
Komendová, Jitka
Cena: 183 Kč
Zuzanka a koník Max Zuzanka a koník Max
Komendová, Jitka
Cena: 161 Kč
Korsak a zlatý meč Korsak a zlatý meč
Komendová, Jitka
Cena: 160 Kč
Dějiny Ruska Dějiny Ruska
Vydra, Zbyněk; Řoutil, Michal; Komendová, Jitka
Cena: 386 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Korsak a zlat ý meč
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.fragment.cz
www.albatrosmedia.cz
Jitka Komendová
Korsak a zlatý meč – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Jitka Komendová
Ilustroval Michal Švec










5
1. Přepadení
Temné mraky se stahovaly nad Oscelonií. P řestože bylo
pár minut po poledni, celá okolní krajina se zahalila
do pološera. Mrtvá řeka dělící Oscelonii na severní a
jižní část byla rozbouřená a proud strhával do svého koryta
stromy a keře, které mu stály v cestě.
Od nepaměti byla severní část Oscelonie zahalena
rouškou tajemství a byla považována za krajinu plnou
zlých sil a mocností. Proto byla také zcela neobydlená,
když se nepočítají zlé bytosti, které pobývaly v úkrytu
Smaragdových hor. Těmto bytostem, které byly
minimálně o hlavu menší než normální lidé, se věky věků
říkalo poloskřeti. Ačkoliv pro svůj menší vzrůst neměli
nahánět strach, obyvatelé jižní části území z nich měli
panickou hrůzu.
Jediným světlým bodem v severní Oscelonii byla
Argolenova jeskyně, útočiště moudrého kouzelníka, jenž
se usídlil na rozhraní obou částí země. Argolen byl velmi
starý a místním obyvatelům od nepaměti pomáhal.
Jelikož měl v sobě plno magické síly a energie, zachoval si





6
respekt i od poloskřetů, kteří na něj proto nikdy
nezaútočili, přestože by ho ze svého území rádi vypudili.
Jižní část Oscelonie byla na pohled mnohem
úrodnější a u břehů Korálového moře ležela osada místních
obyvatel, kteří tu mnoho let žili v klidu a pohodě. Ovšem jen
do té doby, než se objevili poloskřeti a začali Osceloňany
přepadat, zabíjet a drancovat jejich úrodná pole a pracně
vybudovaná obydlí.
Něco podobného očekávali Osceloňané i nyní. Vždy
když se nebesa zatáhla černými mraky, dalo se tušit
nějaké neštěstí.
„Už jedou!“ vykřikl asi třináctiletý chlapec hlídkující
na hradbách, které Osceloňané nedávno vybudovali na
svoji ochranu. Výkřik se všem zaryl do uší, znamenal
konec poklidným okamžikům celé osady. Všichni se
okamžitě stáhli do svých obydlí a trpně očekávali
nadcházející události.
V nejhonosnějším domě se sešel místní náčelník Sidor
se stařešiny z celé osady. Nebylo to poprvé, co se snažili
vymyslet plán, jak nad drancujícími poloskřety vyhrát
a učinit jejich nájezdům přítrž. Bohužel ještě nikdy
nebyli ve svých záměrech úspěšní.
Sidor, sedící v čele dubového stolu ve spoře osvětlené
místnosti, byl muž asi padesátiletý, ale po všech
utrpeních, která na jeho osadu v poslední době dolehla,
vypadal mnohem starší. Proto bylo s podivem, že mladík asi
dvacetiletý, který do místnosti právě směle vstoupil, byl
jeho prvorozeným synem.
Byl to Korsak, nejurostlej ší a nejodvážnější mladý
muž z celé Oscelonie. V každoročně pořádaných zápa-





7
sech letos poprvé zvítězil, přestože byl ze všech
zápolících mužů nejmladší.
I teď se na jeho pažích a hrudi rýsovaly mohutné
svaly, které jen stěží zakrývala prostá lněná halena.
Ozbrojen byl těžkým, dlouhým mečem, který měl zasunutý za
opaskem, přes rameno měl přehozený kožený toulec se
šípy, které si sám vyrobil, a v ruce svíral luk.
„Nevidíš, že máme radu starších?“ ozval se nevrle
Sidor, kterého se nemile dotklo, že jeho syn vstoupil do
místnosti bez pozvání.
„Už nebudu déle čekat, otče. Když se stále nemůžete
k ničemu odhodlat, postavím se poloskřetům do cesty
sám. Nedovolím, aby znovu a znovu drancovali a plenili
naši rodnou osadu. Jejich nájezdy jsou stále častější, ještě
jsme ani nestačili napravit škody z jejich posledního
tažení proti nám, a už jsou tady zase.“ Korsak byl při své
řeči rozčilený, na čele mu vyvstávaly kapičky potu, ale
byl ve svém odhodlání ryze silný a mužný. Sám Sidor na
něho byl patřičně hrdý. Přesto musel jeho mladický a
poněkud nerozvážný temperament krotit.
„Nemá smysl mrhat silami, synu. Proti jejich síle
a kouzlům nemáme s našimi obyčejnými zbraněmi
nejmenší šanci. Silou všechno nezmůžeš, někdy je lepší
používat rozum. Až přečkáme dnešní úder, navštívíme
kouzelníka Argolena a poprosíme ho o radu. Snad nám bude
nápomocen, protože není možné žít do nekonečna v
područí těch malých padouchů.“
Přestože by Korsak mnohem raději bojoval s
poloskřety tváří v tvář, uznával, že má otec přece jen pravdu.
Otočil se ve dveřích a vyšel ven. Nadýchl se čerstvého





8
vzduchu a skryl se za výstupek ve stěně. Napjatě
vyhlížel, kdy se ukáže první z nepřátel.
Nečekal dlouho. Záhy se objevily siluety jezdců na
podivných ponících, které by nezasvěcenému
pozorovateli vyloudily na tváři úsměv. Ovšem ten, kdo je už znal,
raději zmizel a vyhnul se jim velkým obloukem. Taková
pověst poloskřety provázela.
„Už jsou tady,“ zašeptal si pro sebe Korsak, když se za
sousedním domem objevil vládce poloskřetů, mocný
Buribal. Na první pohled nebyl ničím výjimečný a nijak
zvlášť se nelišil od svých poddaných. Ale když pohled
sjel na jeho plochou, vyhublou hruď, v každém hrklo,
neboť zlatý amulet, který měl zavěšený na silném zlatém
řetězu, byl něčím hrozivý.
Na zlaté plošce o velikosti dlaně dospělého muže byli
propletení dva velcí, stříbrní hadi s vystrčenými
rozeklanými jazyky a s ohromnýma zelenýma očima, jež tvořily
smaragdy o velikosti větších mořských perel. Byly to
bezesporu největší smaragdy, které Korsak ve svém životě viděl.
Korsak se otočil a zhluboka vydechl. Potřeboval
načerpat novou sílu a energii, kterou při jediném pohledu
na kouzelný amulet náhle ztratil. Pomyslel si, že v tom
musejí být nějaké zlé, tajemné čáry a kouzla, když
obyčejný zlatý amulet vysává z lidí veškerou sílu.
Za Buribalem následoval celý jízdní šik poloskřetů,
kteří vydávali hrůzné zvuky, při nichž stydla krev v
žilách. A nejen lidem. V okamžiku, kdy k osadě dojeli
první jezdci, ztichli ptáci a všechna zvířata, která
Osceloňané chovali. Jako by i němé tváře tušily, že se blíží něco
strašného.





9
Před sýpkou s téměř celou letošní úrodou se
jezdecký oddíl zastavil. Buribal pokynul rukou, což
znamenalo jediné. Všichni se v okamžiku pustili do vynášení
zásob.
Korsak se pomalu plížil podél obydlí za nimi.
Postupoval opatrně krok za krokem. Brzy měl na dohled
Buribala i všechny ostatní. Nejraději by vyrazil s bojovým
pokřikem a změřil s nimi svoje síly v boji muže proti
muži. Měl však na paměti otcova slova a držel, i když
s velkými potížemi, svůj temperament na uzdě.
To se ale nedařilo dvěma mladíkům, kteří nový útok
nemohli přenést přes srdce, a tak znenadání vyběhli
a pustili se do poloskřetů.
Než se Korsak vzpamatoval a rozhodl se jim pomoci,
bylo po boji. Oba leželi v hlubokých kalužích a nehýbali
se. Přitom na jejich tělech nebyla patrná jediná rána, jež
by náhlou smrt zdůvodňovala.
Korsak stál na místě jako přikovaný a nehýbal se.
Držela ho nějaká neznámá síla, nemohl pohnout rukou ani
konečkem prstu.
Teprve když se poloskřeti s ranci naditými letošní
pšenicí a žitem začali stahovat zpátky ke svým úkrytům
ve Smaragdových horách, rozlilo se Korsakovi po těle
životadárné teplo a on mohl udělat první malý krok.
Bylo to více než podivné, ale i dva mladíci, do té
chvíle ležící na rozbahněné zemi beze známek života, začali
dýchat a probírali se.






10
V Sidorově domě, kam oba postižené mladíky přenesli, se
vzápětí shromáždila většina bojeschopných mužů.
Všichni chtěli vyzvědět, co přesně se před chvílí odehrálo.
Všechno byly jen domněnky, protože jediný Korsak
byl svědkem celého výjevu. Ale ani on nedokázal
rozumně vysvětlit příčinu tak rychlého oslabení.
„Můžete mi říct, proč jste se poloskřetům tak bláhově
postavili?“ zeptal se Sidor nazlobeně a jeho obličej
svědčil o tom, že jeho hněv je upřímný.
Oba mladíci se zatvářili provinile, už pochopili, že akce
jednotlivců nemají žádný smysl. Proto také bez
odmlouvání přijali trest, který jim Sidor uložil. Několik příštích
dní stráví na poli, což pro ně bylo do jisté míry ponižující,
protože v Oscelonii patřily tyto práce odjakživa ženám.
„Můžete odejít, hoši,“ pokynul oběma provinilcům
Sidor a dál se o ně nezajímal.
„Otče, pověz, koho vyšleš za Argolenem?“ otázal se
Korsak a napjatě se podíval na svého otce. Ve skrytu duše
doufal a moc si přál, aby byl ve vybrané družině i on.
A nemýlil se.
Po kratším dohadování bylo rozhodnuto. Do oblasti
za Mrtvou řekou se vydá Sidor se dvěma stařešiny a
Korsak. Ten byl vybrán nejen proto, že je synem náčelníka,
ale zejména kvůli svým vlastnostem, odvaze, chrabrosti,
chytrosti a síle.
Když se družina vydala na cestu, jižní část Oscelonie
byla již opět ozářena sluncem. Pouze nad vrcholky
Smaragdových hor stále zuřila bouře. Blesky stíhaly jeden
druhý a doprovázely tak loupeživé poloskřety na jejich
cestě k úkrytu ve skalách.





11
Čtyři muže na osedlaných koních vyprovázela na
jejich cestě velká část obyvatel osady. Všichni věřili, že jim
Argolen poradí a pomůže.
Cesta čtveřici ubíhala dobře a v poklidu. Když se
večer začalo stmívat, objevila se před nimi Mrtvá řeka.
Byla už úplně klidná, po rozbouřené hladině nebylo ani
památky. Sidor zastavil a pokynul ostatním, aby
sesedli. Potřebovali si odpočinout nejen oni, ale zejména
unavení koně. Vyprahlá zvířata se lačně vrhla k řece a
napila se.
Po krátkém odpočinku opět nasedli na koně a v
nejmělčím místě přebrodili široké koryto Mrtvé řeky. Voda
jim sahala jen ke kolenům.
Za Mrtvou řekou se krajina jako mávnutím
kouzelného proutku změnila. Pryč byla zelená pohostinnost
Oscelonie. Jakmile vstoupili na severní břeh, měli před
sebou smutnou, jakoby šedivou krajinu bez vzrostlých
stromů a zeleně. Jen občas se po cestě objevilo několik
živořících keříků a pahýlů zakrslých stromů strádajících
v neúrodné půdě. Na jejich větvičkách posedávalo jen
pár vylekaných vrabců, kteří snad omylem zabloudili do
těchto míst z úrodných jižních plání.
„Vypadá to tu mnohem hůř, než když jsem tuto část
Oscelonie navštívil naposledy. Ale to už je hezká řádka
let,“ ozval se jeden ze stařešinů a jeho tvář se zasmušila
ještě o poznání víc. Nebyla to panická hrůza, co se mu
v obličeji zrcadlilo, ale pouhá obava z toho, co je na jejich
cestě za Argolenem čeká.
Ani Korsak se necítil bezpe čně. Těšil se sem, toužil
po velkém dobrodružství, ale když se nad jeho hlavou





12
ozvalo kvílivé skřehotání, trhl sebou a obrátil zrak
k nebi.
Vzná šelo se nad ním hejno podivných ptáků, kteří
svou velikostí připomínali orly, ale měli mnohem delší
zobáky. Otevírali je a nebezpečně nalétávali na členy
družiny.
„Přidejte, nemůžeme potřebovat žádné další
komplikace,“ zavelel Sidor a pobídl koně k většímu spěchu.
„Argolenova jeskyně nemůže být daleko, určitě k ní
dojedeme včas.“
Měl pravdu, po několika minutách zběsilé jízdy se
před nimi objevila zelená oáza. V okolní pustině
vypadala nepřirozeně, jako kdyby byla z jiného světa.
Dva několik set let staré duby zakrývaly vchod do
jeskyně. Tu podle dávno tradovaných zvěstí obýval Argolen.
Korsakovi se stáhlo hrdlo podivnou tísní. Ještě nikdy
velkého kouzelníka neviděl, jen o něm slyšel vyprávět
nepřeberné množství příběhů a pověstí, takže k němu už
od dětství cítil posvátnou úctu.
U dubu sesedli z koní, uvázali je a přiblížili se ke
vchodu do jeskyně.
„Pojďte dál, milí Osceloňané, už vás dlouho
očekávám,“ ozval se z kamenných útrob mocný hlas. Bylo nad
slunce jasné, že patří právě Argolenovi.
Jeden po druhém vcházeli do jeskyně. Když se úzká
vchodová chodba zatočila doprava, oslnilo je zářivé
světlo vycházející ze zlaté koule. Ta byla umístěna na
vysokém oltáři a obložená mnoha drahými kameny.
Korsak si v první chvíli všiml zeleného smaragdu,
který byl nejméně třikrát větší než smaragdy na Buri-





13
ba lo vě amuletu. Možná právě proto měl Argolen větší
moc. Protože největší drahý kámen ze Smaragdových
hor vlast nil on.
Prostranství, kde se práv ě nacházeli, bylo dlouhé
nejméně patnáct stop a stejně tak široké. Čtvercový půdorys
celé místnosti vytesané ve skalách měl na Oscelaňony
zvláštní vliv. Uspořádání všech kouzelnických
prostředků a pomůcek mělo svůj řád a smysl. A pro
nezasvěceného bylo těžké pochopit jejich moc.
Argolen byl muž velmi starý, neurčitého věku, dlouhé
šedivé vlasy mu volně splývaly na ramena, neupravený
vous sahal až k opasku, kterým měl přepásanou dlouhou
bílou kutnu.
„Mocný Argolene, odpusť, že jsme tě vyrušili a
dovolili si tě vyhledat,“ začal svoji dlouho připravovanou řeč
Sidor. Bylo vidět, že ke kouzelníkovi chová bezmeznou
úctu a není si jistý, zda prosby Osceloňanů vyslyší.
„Očekával jsem váš příchod mnohem dřív, Sidore.
Nechápu, proč jste ho tak dlouho odkládali. Vím dobře,
co se ve vaší osadě poslední dobou děje, a chci vám být
nápomocen. Ani mně se nelíbí ničivé nájezdy
poloskřetů, kteří se začínají rozpínat na celé severní území.
Dokud byli zalezlí ve Smaragdových horách a nikomu
neškodili, nevadila mi jejich přítomnost. Ale teď je to jiné.
Upozorňuji vás však, že nebude snadné zbavit se jich.
Veškerá síla jejich moci je soustředěna do Buribalova
zlatého amuletu. Ten, kdo ho chce zničit, musí ho
rozetnout vedví na jeden jediný pokus.“
„Nechápu, co je na tom tak složitého, mocný
Argolene. Až příště přijedou, vezmu meč a všechno s nimi





14
jednou provždy vyřídím. Za nás za všechny. Nemám
pravdu?“ ozval se pohotově Korsak.
„To by bylo opravdu příliš snadné, chlapče, nemyslíš?“
opáčil Argolen se shovívavým úsměvem a pokynul všem,
aby se usadili u kamenného stolu. Na jeho silné desce
byly vyryté různé obrazce a znaky, z nichž žádný z
Osceloňanů nedokázal rozluštit ani jediný.
Argolen poodešel ke stěně a otevřel starobylou
dřevěnou truhlu. Dlouho trvalo, než se mu podařilo nalézt to,
co hledal. Opatrně zavřel masivní víko truhly, zamkl
zámek a klíč pečlivě schoval. Teprve pak se vrátil k
netrpělivým návštěvníkům.
Ve vrásčité ruce opatrně svíral zažloutlý svitek. Korsak
se nedočkavě podíval na svého otce. Ten ho nepatrným,





15
leč důrazným posunkem uklidnil a dál čekali na
kouzelníkovu řeč. Ve vzduchu viselo cosi tajemného, co mohl
vysvětlit jedině mocný Argolen.
Konečně k nim přisedl a rozvinul svitek. Opatrně ho
uhladil a ukázal ostatním. Byla to velmi stará mapa,
kterou nikdy neviděli.
„Sidore, abych byl up římný, na zničení Buribalova
amuletu je nutné získat Zlatý meč. Cesta k němu je
dlouhá a nebezpečná. Zatím se nikomu nepodařilo
zmocnit se jej. Abyste mohli cestu podniknout, musíte
shromáždit dostatek peněz na koupi velké námořní lodi.
Vaše rybářské bárky tak obtížnou cestu podniknout
nemohou.“
Nad Argolenovými slovy se Sidor zamyslel, promnul
si nervózně bradu a teprve pak promluvil: „Bude těžké,
takřka nemožné opatřit dostatečné množství prostředků
na námořní loď. Co jsme ztratili téměř všechnu úrodu,
nemáme dost ani pro sebe, natož abychom mohli nějaké
obilí prodat.“
„Uspořádáme sbírku, uvidíš, náčelníku, že každý
z našich lidí podle svých možností přispěje,“ ozvali se
stařešinové, kteří až dosud mlčky naslouchali. Tahle
možnost se zamlouvala i Korsakovi, ale dál se o penězích
bavit nechtěl. Na to bude dost času, až se vrátí domů. Byl
však stále netrpělivější a zvědavě si prohlížel mapu.
„Z Oscelonie vyplujete na jih přes Korálové moře.
Budete míjet Diamantový ostrov, ale tomu se zdaleka
vyhněte. Vypadá krásně a lákavě, ve skutečnosti však
přináší lidem zlo a nesnášenlivost. Dál budete pokračovat
na jihozápad až k malému ostrovu, kde je ukrytý a dobře





16
střežený Zlatý meč. Jak ho získat, to přesně nevím, o tom
se nikde nepíše, na to budete muset přijít na místě sami.
Ale to už bude úkol pro vaši posádku. Vybírejte mezi
svými muži dobře, nejde jen o osud vaší vesnice, ale o celou
Oscelonii.“
Korsakovi se honily hlavou odvážné myšlenky a
doufal, že ho otec na dalekou cestu také pošle. Přece by ho
nenechal doma! Je sice horká hlava a někdy udělá věci
dřív, než je promyslí, ale je silný a určitě by
nebezpečnou cestu za Zlatým mečem zvládl a byl by posádce
užitečný.
„Korálové mo ře je v těchto končinách dost zrádné
a neprobádané. Většina z lodí, které se vypravily tak
daleko, nenašla cestu zpět. Buďte tedy velmi obezřetní při
výběru posádky. Jde skutečně o nadlidsky těžký úkol
a nebude jednoduché Zlatý meč najít a přivézt. A
zapamatujte si, jakmile se Zlatý meč jednou použije, ztrácí
kouzelnou sílu a dál slouží jako obyčejný meč. Získáte-li
ho, střežte jej jako oko v hlavě a ani v nejtěžších chvílích
ho nesmíte použít. Ztratili byste tak všechno, co se vám
podařilo získat.“ Argolen si odkašlal a nadechl se.
Na okamžik to vypadalo, jako by ho dlouhá řeč fyzicky
vyčerpala.
Osceloňané již na nic nečekali. Dozvěděli se všechno,
co potřebovali zjistit, a museli se rychle vrátit do vesnice,
aby se o dobrou zprávu podělili s ostatními.
„Počkejte ještě,“ ozval se Argolen, „tady máte něco
ode mě. Berte to jako základ pro vaši sbírku, první
příspěvek na nákup lodi.“ Podával Sidorovi velký smaragd,
který musel mít nesmírnou cenu.





17
„Děkujeme ti, mocný Argolene, velmi jsi nám pomohl
a svým darem dokázal, že nám věříš, že věříš v úspěch
naší cesty. Přece jen nám tak svitla jistá naděje, že nejsme
ještě ztraceni. Důvěřuješ nám a my ti dokážeme, že si
tvých slov a činů vážíme. Velmi nás to povzbuzuje.“ Sidor
promluvil za ostatní a z jeho hlasu bylo cítit silné
dojetí. Argolen k nim byl vlídný a vstřícný, pomohl jim svou
radou a teď bude jen na nich, aby zařídili ostatní. Sidor
doufal, že se z výpravy za Zlatým mečem budou vracet
jako vítězové a Argolenovu důvěru nezklamou.





18
2. Cesta do Koridonie
Po návratu z Argolenovy jeskyně zavládl v osadě čilý
ruch. Všichni se snažili, seč jim síly stačily. Chtěli
nashromáždit dostatek prostředků na koupi lodi co
nejdříve. I ten nejchudší obyvatel osady přispěchal se svou
troškou. Ať už přinesl zlatý, nebo jen stříbrný prsten,
náušnice nebo náhrdelník, všichni obyvatelé bez rozdílu
se vyznačovali neochvějnou touhou po brzkém konci
poloskřetů. Netušili, že cesta za Zlatým mečem bude
pro několik vyvolených Osceloňanů přímo životním
úkolem.
Po týdnu bylo v Sidorově domě tolik zlata a drahých
kamenů, že si za ně mohli koupit velkou námořní loď.
Sidorovi a stařešinům už tedy zbýval jen jediný,
nejobtížnější úkol. Museli rozhodnout, kdo se výpravy za
Zlatým mečem zúčastní.
Nešlo o to najít dobrovolníky, protože by se přihlásili
snad všichni Osceloňané, kterým osud rodné osady ležel
na srdci. Bylo nutné vybrat ze všech mužů hrstku
nejlepších. Nejen silných a bojovných, ale zejména takových,





19
kteří byli všestranně obratní, moudří a ovládali
mořeplaveckou abecedu.
„Naše volba je mnohem těžší, než jsme
předpokládali,“ ozval se rozhodným hlasem jeden ze stařešinů.
„Většina mužů je schopná tuto cestu podstoupit. Přesto
navrhuji, aby celou posádku vedl Korsak.“
Sidora zalilo příjemné teplo. Věděl, že to nebylo
řečeno kvůli tomu, že je Korsak jeho synem. Jeho přednosti
nemohly uniknout nikomu. Přesto byl moc rád, že tuto
větu vyslovil někdo jiný, o kom byli všichni přesvědčeni,
že je nestranný.
Celkem tvořilo posádku patnáct mužů. Kromě
Korsaka byl nejdůležitějším členem Krypton, kterému bylo
skoro čtyřicet let. Protože byl ze všech nejzkušenější, měl
být během výpravy jakýmsi mozkem všeho dění. K
překvapení všech zaujali v posádce místo i dva mladíci,
kteří se bezhlavě vrhli na poloskřety při jejich nájezdu, Oris
a Erun. Dále byli vybráni Dorin, Spiron, Donbaj,
Jarinéz, Torun a dalších šest silných mužů.
Po deseti dnech od přepadení osady oznámil Sidor
jména mužů, kteří byli na cestu vybráni. Seznam vyvolal,
jak už to bývá, reakce souhlasné i nesouhlasné. Někteří
nepokrytě žehrali na Korsakovo mládí a nezkušenost,
druhým vadilo, že se výpravy zúčastní i horkokrevní
Erun a Oris. Přesto se však po Sidorově upokojujícím
gestu celý dav utišil a zaposlouchal do jeho rozvážně
pronášených slov.
„Milí Oscelo ňané, teprve čas ukáže, zda byl náš výběr
dobrý. Tyto odvážné muže,“ rukou máchl k nastoupené
posádce, „čeká dlouhá a těžká cesta. Na jednom z našich





20
malých rybářských člunů se vydají do Koridonie, kde
musí vybrat a zakoupit vyhovující loď na dalekou cestu.
Proto jsem s mladíky poslal i zkušeného Kryptona, který
je zárukou, že vyberou dobře a za nashromážděné
prostředky nás všech zakoupí správnou loď. Všechno
ostatní už je v rukou osudu. Záleží na síle, odvaze a
moudrosti všech. Budeme vás netrpělivě očekávat, protože
úder poloskřetů se dá tušit co nejdříve. I kdybyste na své
cestě neuspěli a Zlatý meč nezískali, přestože si takovou
možnost nechci vůbec připouštět, budete mezi námi
stále vítáni.“
„Otče, slibuji na svou čest, že se vynasnažíme a Zlatý
meč určitě přivezeme. Možnost, o které ses před chvílí
zmiňoval, si ani nepřipouštíme. Nemám pravdu, hoši?“
S těmito slovy se Korsak obrátil k hloučku mužů, kteří
ho obklopovali. Všichni přikyvovali, nepochybovali, že
se svého poslání úspěšně zhostí.
„A teď se pojďte ještě před cestou posilnit, budeme
hodovat, radovat se, abychom zahnali nepříjemné chvíle
loučení. I když se jim stejně nevyhneme.“
Sidorův návrh všichni bouřlivě přijali a začala veselá
zábava. Taková, na jaké Osceloňané už téměř zapomněli.
Dlouho nezažili tak příjemné chvíle. Od dob, kdy na
jejich území stále častěji vpadali poloskřeti, nebyl důvod
k jakýmkoliv radovánkám a oslavám.
Teprve pozdě po půlnoci uléhal Korsak na lože.
Nemohl usnout, hlavou se mu honily myšlenky na dalekou
cestu. Víčka se mu zavřela únavou až těsně nad ránem.






21
Korsaka probudily první sluneční paprsky. Rodící se den
předpokládal pěkné počasí, což je pro plavbu po moři
vždycky velmi důležité.
Korsak rychle vstal a oblékl se. Po zaklepání
vstoupila do místnosti starší, ale stále pohledná žena. Přestože
se od Korsaka svými rysy lišila, byla to jeho matka. Její
světlé a Korsakovy tmavé vlasy spolu ostře kontrastovaly.
Po matce zdědil povahové vlastnosti, po otci zase snědou
pleť a vysokou, mohutnou postavu.
„Jdu se s tebou rozloučit, Korsaku. Vždy jsem tě
opatrovala jako oko v hlavě a teď mi odjíždíš na dalekou
cestu. Ztrácím tě...“
„Zůstanou tu s tebou mladší děti, matko,“ odpověděl
tiše Korsak a vklouzl de její otevřené náruče. Ve
chvílích, kdy ho nikdo, ani otec, neviděl, se do její
konejšivé náruče často utíkal. Ona vždy našla hřejivé a laskavé
slůvko, místo převahy a zlostných výpadů, které mu
občas uštědřil otec.
„Vím, ale ty jsi m ůj prvorozený, Korsaku. Přijmi
tenhle náramek jako svůj talisman. Chci, aby tě na cestě
provázelo něco ode mě. Doufám, že ti přinese štěstí
a vrátí mi tě v pořádku zpět.“ Navlékla na jeho silné
zápěstí vlastnoručně vyrobený kožený náramek. Byl
spletený z několika proužků kůže a byl přes svoji jednoduchost
nádherný. Přesně takový si Korsak přál. V každém
upleteném očku byla zručně upevněna malá mořská perla.
V slunečním svitu se krásně leskly.
„Jako tvoje slzy, matko,“ usmál se Korsak a setřel jí
uslzené tváře. Přijala jeho něžné pohlazení a nešťastně si
povzdechla. Zdaleka nesdílela jeho mladický optimismus





22
a na celou plavbu se dívala starostlivýma mateřskýma
očima, které vidí všechno mnohem složitěji. Přesto však
doufala, že její prvorozený syn v těžké zkoušce, již mu osud
právě přichystal, se ctí obstojí.
V rychlosti se Korsak rozloučil se svými sourozenci.
Mladší bratři mu v skrytu duše záviděli a přáli si být
starší a silnější, aby mohli dobrodružnou cestu také
podniknout. Sestra se loučila se slzami v očích, přestože byla
na svého velkého bratra pyšná.
Potom Korsak zamířil nejkratší cestou k přístavu.
Za pasem se mu blyštěl dlouhý, těžký meč. Velkou část
noci mu ho otec čistil a brousil, protože byl nervózní
a nemohl stejně jako jeho syn usnout. V chůzi Korsakovi
meč nijak nebránil, proto byly i přes tuto zátěž jeho
kroky lehké jako kroky jelena.
Procházel davem lidí, který lemoval celou cestu do
přístavu. I když prožívali těžkou dobu, na Korsaka se
usmívali a vesele mu mávali. Přáli si, aby měla jejich
plavba úspěch, a doufali...
Korsak nebyl na podobná shromáždění zvyklý.
Proto na jejich citové rozpoložení odpovídal dost rozpačitě
a nesměle. Přestože tušil, že se sluší, aby dal najevo svoji
převahu, když byl pověřen velením celé posádky, byl ve
svém nitru stále malým chlapcem. A okázalé loučení mu
vhánělo do tváře rozpaky.
S povděkem přivítal, když se přiblížil k moři a
zahlédl připravenou rybářskou loď. V tom okamžiku se
z něj stal námořník a na své okolí už nic nedbal. Srdce
ho táhlo na palubu, tam už na něj netrpělivě čekalo
čtrnáct členů posádky.





23
Nevelká rybářská bárka mohla jen stěží poskytnout
pohodlí patnácti námořníkům, leč neměli na vybranou.
Osceloňané nevlastnili žádnou velkou loď. Prozatím ji
totiž nikdy nepotřebovali, vystačili si s malými plavidly,
která využívali jen pro svoji obživu, k rybolovu. Až
teprve s příchodem utrpení a výbojů loupeživých,
chamtivých poloskřetů se situace radikálně změnila. Bohužel
k horšímu.
Všichni věděli, že by jejich stesky byly marné a
zbytečné, proto se všech patnáct námořníků chopilo své práce
a během několika minut byli připraveni odrazit od břehu.
„Donbaji, vytáhni kotvu! Dorine, ke kormidlu!“
zavelel Korsak. Dal tak pokyn k plavbě.
Přístavem po jeho slovech projela vlna vzrušení a
začala se ozývat poslední slova rozloučení, která rychle
zanikla v šumění vln.

Podvečerní větřík si jemně pohrával s napnutou
plachtou. Byla jediná, čehož Korsak upřímně litoval. Loď byla
z toho důvodu pomalá a cesta do Koridonie měla trvat
ještě dalších čtyřiadvacet hodin. Až budou mít loď
novou, to se to popluje!
„Kdybychom nepospíchali za naším posláním, byl bych
docela rád, že je tak klidné moře a téměř bezvětří. Takhle
jsem navztekaný, protože bychom trochu větru
potřebovali,“ posteskl si Korsak na zádi lodi Kryptonovi. Ten
chápal jeho stesk velmi dobře. Každé zdržení může přijít
Osceloňanům, kteří byli nuceni zůstat v osadě, draho.





24
„Nepropadej beznaději. Snad se čerstvého větru
dočkáme už brzy, Korsaku. Uvidíme...“
„Kapitáne,“ vykřikl nervózně přibíhající Erun,
„zaslechli jsme volání o pomoc.“ Korsak nevěřícně zakroutil
hlavou, přesto se odlepil od zádi a udělal první krok.
„Pojď, rychle. Tamhle na pravoboku,“ poháněl ho
ke spěchu Erun. Krypton se přidal k nim a společně se
zaposlouchali do blížící se noci. Opravdu se z dáli
ozývalo tiché volání.
„Dvacet stupňů doprava a udržovat kurz, Dorine.
Musíme se k němu opatrně přiblížit.“
Netrvalo dlouho a na obzoru se objevilo zvláštní
plavidlo, dá-li se tak několik k sobě svázaných, polámaných
trámů nazvat. Na něm ležel muž, který neustále mával
rukama, a jeho ústa zoufale volala a prosila o pomoc. Ta
se už naštěstí blížila.
Neznámý muž s vypětím posledních sil vylezl po
provazovém žebříku na palubu. Neodmítl nabízenou pomoc
dvou námořníků, kteří ho v posledních okamžicích
zachytili.
Udělal první krok ke Korsakovi, ale vzápětí se
vyčerpáním zhroutil, vysmekl se mužům, kteří ho
přidržovali, padl bezvládně k jeho nohám a zůstal nehybně ležet
na palubě.
Aniž by Korsak musel pronést jediné slovo, ochotné
paže se chopily ležícího muže a odnášely ho do
podpalubí, kde ho uložily na palandu.
Tam za ním o několik minut později scházel Korsak
doprovázený Kryptonem. Chtěli o muži něco zjistit,
neznali odpovědi na příliš mnoho nevyslovených otázek.





25
V podpalubí, spoře osvětleném blikající lampou, došli
až k palandě, na kterou byl muž uložen.
Muž byl neurčitého stáří, velmi pohublý, s
dlouhými neupravenými vlasy a zarostlý plnovousem. V
polosedě byl opřený o polštář a zvědavýma očima přejížděl
po místnosti. Jakmile zahlédl oba námořníky,
rozhovořil se. Přestože mu to očividně dělalo ještě velké potíže,
nedal se zastavit. Jako kdyby musel okamžitě všechno
vysvětlit.
„Jmenuji se Lerok, kapitáne,“ pronesl ti še a očima
visel na Kryptonovi. Ten mu s úsměvem vysvětlil
jeho omyl. Kapitánem není on, nýbrž jeho mladý přítel,
Korsak.





26
„Toho si važte, pane. Tak mladého kapitána jsem ještě
neviděl,“ podivil se zcela upřímně Lerok a pokračoval:
„Pluli jsme ze Západního ostrova, který je šest dní
plavby od Oscelonie, ale zastihla nás zlá bouře. Naše loď
ztroskotala...“
„A zbytek posádky? Zachránil se ještě někdo?“ zeptal
se zvědavě Krypton.
„Nevím, pane, nikoho jsem cestou nevid ěl. Když naše
loď dostala přímý zásah bleskem, rozlomila se v polovině
a většina mužů z posádky našla rychlou smrt ve vlnách
rozbouřeného moře.“ Lerokovi při vzpomínce na
nedávno prožité chvíle vstoupily slzy do očí.
„Dovezeme tě do Koridonie a věřím, že se odtud
dostaneš s nějakou lodí domů,“ uzavřel celou záležitost
Korsak, neboť věděl, že vzpomínky na tragickou událost má
Lerok stále ještě v živé paměti, a nechtěl je víc připomínat.
„Nějak se mi to nezdá, Korsaku, něco mě na jeho
osudu, jeho gestech a řeči zaráží,“ postěžoval si na palubě
Krypton. „Nevím přesně, jak svoje pocity vyjádřit, abys
to pochopil, ale mám v jeho přítomnosti divný pocit
zmaru, až mi tělem probíhá podivné mrazení.“
„Tvoje slova mi na hánějí husí k ůži, K r y ptone. A le
musel jsem ho z vody vytáhnout. Kdybych mu nepomohl,
cítil bych se před posádkou prabídně.“ Korsak se dotkl
instinktivně své dýky, kterou nosil vždy za pasem.
Přítelovy řeči v něm probudily červíčka nejistoty. A ten se mu
zahryzl do podvědomí.
„Nechci malovat čerta na zeď, ale musel jsem ti to
říct. Pojď se trochu prospat, hoši nás na hlídku včas
probudí.“





27
Poté oba odešli do podpalubí. Korsak se na posteli
dlouho převaloval a kradmo pozoroval Leroka, který už
dávno klidně oddychoval. Nic podivného na něm
nepozoroval, přesto si umínil, že ho bude neustále bedlivě
sledovat, dokud se nedostanou do přístavu a Lerok
nezmizí na pevnině.
Potom konečně usnul, ale potřebný klid nenašel.
Neustále se převracel a zdály se mu prapodivné sny, jejichž
obsahu ani za mák nerozuměl.

Další den k večeru posádka konečně zahlédla pevninu.
Obrysy koridonského pobřeží se neustále přibližovaly.
Zanedlouho už Korsak rozeznával domy a postavy,
kterých se v přístavu na tak pokročilou hodinu pohybovalo
plno.
V Oscelonii bývaly poslední dobou cesty liduprázdné.
Málokdo se opovážil vyjít ven po setmění. Všichni byli
raději ve svých domech, kde se cítili mnohem bezpečněji.
Když zakotvili v přístavu, setmělo se úplně. Celá
posádka, včetně zachráněného a trochu odpočatého
Leroka, se shromáždila na palubě.
„Oris s Erunem tě zavezou na pevninu, Leroku. Ze
srdce ti přeju, aby ses dostlal bezpečně a brzy zpátky
domů. Víc pro tebe udělat nemůžeme,“ řekl Korsak a ohlédl
se na Kryptona. Bylo vidět, že se po jeho slovech příteli
ulevilo a spokojeně si oddechl.
Oba mladíci okamžitě spouštěli záchranný člun na
mo ře a slézali do něj.





28
„Počkejte chvíli, chlapci, ne tak rychle,“ zarazil je
Lerok. Na tvářích mu vystoupily rudé skvrny a chystal se
ostatním něco důležitého sdělit. „Potřebuji si ještě
jednou promluvit s vaším kapitánem.“
Korsaka jeho přání poněkud překvapilo, očekával
mož ná slova díků, ale dlouhý rozhovor určitě ne. Rukou
Lerokovi pokynul, aby spustil.
„Chtěl bych si s vámi promluvit o samotě, kapitáne,“
ozval se Lerok, který jako jediný na lodi Korsakovi vykal.
Bylo to tím, že si před ním na lodi připadal jako nezvaný
host.
„Dobře, pojď se mnou do podpalubí.“ Společně s nimi
odešel i Krypton, který Korsaka všude doprovázel. Proti
jeho přítomnosti Lerok kupodivu nic nenamítal.
„Kapitáne, vezměte mě s sebou, prosím vás...“ pronesl
Lerok svou prosbu a zadíval se na Korsaka.
„To není možné, Leroku. Nejsme obyčejní rybáři, jak
by se ti na první pohled mohlo zdát. Máme před sebou
důležitý úkol. Na něm závisí další osud celé Oscelonie.
Plno mužů z osady muselo zůstat doma, ačkoliv se chtěli
výpravy také zúčastnit. Nevím, jak by se tvářili, až by se
dozvěděli, že jsme na loď vzali cizího námořníka a s ním
jeli pro Zla...“ Větu však naštěstí nedokončil.
Kryptonovo hlasité zakašlání ho včas zarazilo.
Uvědomil si, jak je bláhový. Stačilo ještě jedno
slovíčko a prozradil by cíl jejich cesty. Přitom mu otec před
odplutím neustále kladl na srdce, aby o Zlatém meči
pomlčel a nikomu o něm nevyprávěl, pokud to nebude
nezbytně nutné. A tohle nutné rozhodně nebylo!
„Kapitáne, prosím. Nemohu bez moře být. Voda je





29
můj život. Od malička jsem stále na lodi. Než se vrátím
domů, uteče příliš dlouhá doba. K nám má namířeno jen
velmi málo plavidel. Naše země je neúrodná, nemáme
kupcům co nabídnout.“
Korsak se po jeho slovech zamyslel. Lerokovy
argumenty měly něco do sebe. Do Oscelonie zajížděly dvě,
vzácně tři lodi do měsíce. A na západnější pobřeží
ještě méně. Kdyby před sebou neměli tak závažný úkol,
možná by ho Lerok dokázal přemluvit a on by
povolil, ale takhle to zkrátka nejde. Podíval se na Kryptona
a setkal se s jeho nepokojnýma očima. Ty mluvily zcela
jasně. Ne, ne!
„Nejde to, Leroku, vá žně. Musíš uznat, že máme
pádné důvody k tvému odmítnutí. Nemůžeme jinak.
A teď už pojď, člun čeká.“ Lerok neodporoval a za
chvíli se vynořil na palubě. Korsak s Kryptonem vyšli za ním
a tvářili se klidně a spokojeně. Bohužel se brzy
přesvědčili, že si nemohou být jistí ničím, že se situace dovede
rázem zkomplikovat a změnit.
„Chlapci, chtěl jsem s vámi zůstat na lodi, ale kapitán
mě nechce přijmout mezi vás. Je mi to líto, chtěl jsem
plout dál.“ Lerok promluvil k posádce nečekaně přímo
a s plamenným výrazem ve tváři. Chtěl na svoji stranu
získat jejich přízeň. Mezi mužstvem to zašumělo a pak
se stalo něco naprosto neočekávaného.
Místo toho, aby se posádka postavila jako jeden mu ž
za rozhodnutí svého kapitána, většina jí začala reptat.
Během několika společně strávených hodin si Lerok
získal velkou část posádky na svoji stranu. Dokázal jim
vy pravovat neuvěřitelné příhody ze svých plaveb, takže






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.