načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Korsak a zlatý meč - Jitka Komendová

Korsak a zlatý meč

Elektronická kniha: Korsak a zlatý meč
Autor: Jitka Komendová

Korsak, syn náčelníka, se vydává na výpravu za kouzelným zlatým mečem, aby s jeho pomocí zastavil nájezdy poloskřetů. Pohádkový fantasy příběh pro děti okolo 10 let. Nad Oscelonií ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » FRAGMENT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 155
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Michal Švec
Skupina třídění: Česká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-253-2885-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Korsak, syn náčelníka, se vydává na výpravu za kouzelným zlatým mečem, aby s jeho pomocí zastavil nájezdy poloskřetů. Pohádkový fantasy příběh pro děti okolo 10 let. Nad Oscelonií se stahují mračna. Hordy krvežíznivých poloskřetů totiž začaly vylézat ze svých úkrytů ve Smaragdových horách. Nájezdy drancujících příšer jsou stále častější a zastavit je může jen jediná věc. Zlatý meč, který zlomí kouzlo hadího amuletu a děsivou invazi zastaví. Korsak a jeho družina nemá na vybranou. Pokud chce svoji zemi zachránit, musí se vydat na nebezpečnou cestu a meč najít...

Popis nakladatele

Napínavá fantasy od české autorky.

Nad Oscelonií se stahují mračna. Hordy krvežíznivých poloskřetů totiž začaly vylézat ze svých úkrytů ve Smaragdových horách. Nájezdy drancujících příšer jsou stále častější a zastavit je může jen jediná věc. Zlatý meč, který zlomí kouzlo hadího amuletu a děsivou invazi zastaví.

Korsak a jeho družina nemá na vybranou. Pokud chce svoji zemi zachránit, musí se vydat na nebezpečnou cestu a meč najít…

Zařazeno v kategoriích
Jitka Komendová - další tituly autora:
Magda Magda
Světec a šaman Světec a šaman
Láska na prodej Láska na prodej
Neplechy medvídka Matýska Neplechy medvídka Matýska
 (e-book)
Neplechy medvídka Matýska Neplechy medvídka Matýska
 (e-book)
Neplechy medvídka Matýska Neplechy medvídka Matýska
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Korsak a zlatý meč

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.fragment.cz

www.albatrosmedia.cz

Jitka Komendová

Korsak a zlatý meč – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jitka Komendová

Ilustroval Michal Švec



5

1. Přepadení

Temné mraky se stahovaly nad Oscelonií. Přestože bylo pár minut po poledni, celá okolní krajina se zahalila do pološera. Mrtvá řeka dělící Oscelonii na severní a již­ ní část byla rozbouřená a proud strhával do svého koryta stromy a keře, které mu stály v cestě.

Od nepaměti byla severní část Oscelonie zahalena rouškou tajemství a byla považována za krajinu plnou zlých sil a mocností. Proto byla také zcela neobydlená, když se nepočítají zlé bytosti, které pobývaly v úkrytu Smaragdových hor. Těmto bytostem, které byly mini­ málně o hlavu menší než normální lidé, se věky věků ří­ kalo poloskřeti. Ačkoliv pro svůj menší vzrůst neměli nahánět strach, obyvatelé jižní části území z nich měli panickou hrůzu.

Jediným světlým bodem v severní Oscelonii byla Argolenova jeskyně, útočiště moudrého kouzelníka, jenž se usídlil na rozhraní obou částí země. Argolen byl velmi starý a místním obyvatelům od nepaměti pomáhal. Je­ likož měl v sobě plno magické síly a energie, zachoval si respekt i od poloskřetů, kteří na něj proto nikdy nezaú­ točili, přestože by ho ze svého území rádi vypudili.

Jižní část Oscelonie byla na pohled mnohem úrodněj­ ší a u břehů Korálového moře ležela osada místních oby­ vatel, kteří tu mnoho let žili v klidu a pohodě. Ovšem jen do té doby, než se objevili poloskřeti a začali Osceloňany přepadat, zabíjet a drancovat jejich úrodná pole a pracně vybudovaná obydlí.

Něco podobného očekávali Osceloňané i nyní. Vždy když se nebesa zatáhla černými mraky, dalo se tušit ně­ jaké neštěstí.

„Už jedou!“ vykřikl asi třináctiletý chlapec hlídkující na hradbách, které Osceloňané nedávno vybudovali na svoji ochranu. Výkřik se všem zaryl do uší, znamenal ko­ nec poklidným okamžikům celé osady. Všichni se oka­ mžitě stáhli do svých obydlí a trpně očekávali nadcháze­ jící události.

V nejhonosnějším domě se sešel místní náčelník Sidor se stařešiny z celé osady. Nebylo to poprvé, co se snažili vymyslet plán, jak nad drancujícími poloskřety vyhrát a učinit jejich nájezdům přítrž. Bohužel ještě nikdy ne­ byli ve svých záměrech úspěšní.

Sidor, sedící v čele dubového stolu ve spoře osvětlené místnosti, byl muž asi padesátiletý, ale po všech utrpe­ ních, která na jeho osadu v poslední době dolehla, vypa­ dal mnohem starší. Proto bylo s podivem, že mladík asi dvacetiletý, který do místnosti právě směle vstoupil, byl jeho prvorozeným synem.

Byl to Korsak, nejurostlejší a nejodvážnější mladý muž z celé Oscelonie. V každoročně pořádaných zápa­ sech letos poprvé zvítězil, přestože byl ze všech zápolí­ cích mužů nejmladší.

I teď se na jeho pažích a hrudi rýsovaly mohutné sva­ ly, které jen stěží zakrývala prostá lněná halena. Ozbro­ jen byl těžkým, dlouhým mečem, který měl zasunutý za opaskem, přes rameno měl přehozený kožený toulec se šípy, které si sám vyrobil, a v ruce svíral luk.

„Nevidíš, že máme radu starších?“ ozval se nevrle Si­ dor, kterého se nemile dotklo, že jeho syn vstoupil do místnosti bez pozvání.

„Už nebudu déle čekat, otče. Když se stále nemůžete k ničemu odhodlat, postavím se poloskřetům do cesty sám. Nedovolím, aby znovu a znovu drancovali a plenili naši rodnou osadu. Jejich nájezdy jsou stále častější, ještě jsme ani nestačili napravit škody z jejich posledního ta­ žení proti nám, a už jsou tady zase.“ Korsak byl při své řeči rozčilený, na čele mu vyvstávaly kapičky potu, ale byl ve svém odhodlání ryze silný a mužný. Sám Sidor na něho byl patřičně hrdý. Přesto musel jeho mladický a po­ někud nerozvážný temperament krotit.

„Nemá smysl mrhat silami, synu. Proti jejich síle a kouzlům nemáme s našimi obyčejnými zbraněmi nej­ menší šanci. Silou všechno nezmůžeš, někdy je lepší po­ užívat rozum. Až přečkáme dnešní úder, navštívíme kou­ zelníka Argolena a poprosíme ho o radu. Snad nám bude nápomocen, protože není možné žít do nekonečna v pod­ ručí těch malých padouchů.“

Přestože by Korsak mnohem raději bojoval s polo­ skřety tváří v tvář, uznával, že má otec přece jen pravdu. Otočil se ve dveřích a vyšel ven. Nadýchl se čerstvého vzduchu a skryl se za výstupek ve stěně. Napjatě vyhlí­ žel, kdy se ukáže první z nepřátel.

Nečekal dlouho. Záhy se objevily siluety jezdců na podivných ponících, které by nezasvěcenému pozorova­ teli vyloudily na tváři úsměv. Ovšem ten, kdo je už znal, raději zmizel a vyhnul se jim velkým obloukem. Taková pověst poloskřety provázela.

„Už jsou tady,“ zašeptal si pro sebe Korsak, když se za sousedním domem objevil vládce poloskřetů, mocný Bu­ ribal. Na první pohled nebyl ničím výjimečný a nijak zvlášť se nelišil od svých poddaných. Ale když pohled sjel na jeho plochou, vyhublou hruď, v každém hrklo, neboť zlatý amulet, který měl zavěšený na silném zlatém řetězu, byl něčím hrozivý.

Na zlaté plošce o velikosti dlaně dospělého muže byli propletení dva velcí, stříbrní hadi s vystrčenými rozekla­ nými jazyky a s ohromnýma zelenýma očima, jež tvořily smaragdy o velikosti větších mořských perel. Byly to beze­ sporu největší smaragdy, které Korsak ve svém životě viděl.

Korsak se otočil a zhluboka vydechl. Potřeboval na­ čerpat novou sílu a energii, kterou při jediném pohledu na kouzelný amulet náhle ztratil. Pomyslel si, že v tom musejí být nějaké zlé, tajemné čáry a kouzla, když oby­ čejný zlatý amulet vysává z lidí veškerou sílu.

Za Buribalem následoval celý jízdní šik poloskřetů, kteří vydávali hrůzné zvuky, při nichž stydla krev v ži­ lách. A nejen lidem. V okamžiku, kdy k osadě dojeli prv­ ní jezdci, ztichli ptáci a všechna zvířata, která Osceloňa­ né chovali. Jako by i němé tváře tušily, že se blíží něco strašného.

Před sýpkou s téměř celou letošní úrodou se jezdec­ ký oddíl zastavil. Buribal pokynul rukou, což zname­ nalo jediné. Všichni se v okamžiku pustili do vynášení zásob.

Korsak se pomalu plížil podél obydlí za nimi. Postu­ poval opatrně krok za krokem. Brzy měl na dohled Bu­ ribala i všechny ostatní. Nejraději by vyrazil s bojovým pokřikem a změřil s nimi svoje síly v boji muže proti muži. Měl však na paměti otcova slova a držel, i když s velkými potížemi, svůj temperament na uzdě.

To se ale nedařilo dvěma mladíkům, kteří nový útok nemohli přenést přes srdce, a tak znenadání vyběhli a pustili se do poloskřetů.

Než se Korsak vzpamatoval a rozhodl se jim pomoci, bylo po boji. Oba leželi v hlubokých kalužích a nehýbali se. Přitom na jejich tělech nebyla patrná jediná rána, jež by náhlou smrt zdůvodňovala.

Korsak stál na místě jako přikovaný a nehýbal se. Dr­ žela ho nějaká neznámá síla, nemohl pohnout rukou ani konečkem prstu.

Teprve když se poloskřeti s ranci naditými letošní pšenicí a žitem začali stahovat zpátky ke svým úkrytům ve Smaragdových horách, rozlilo se Korsakovi po těle životadárné teplo a on mohl udělat první malý krok.

Bylo to více než podivné, ale i dva mladíci, do té chví­ le ležící na rozbahněné zemi beze známek života, začali dýchat a probírali se.


10

V Sidorově domě, kam oba postižené mladíky přenesli, se vzápětí shromáždila většina bojeschopných mužů. Všich­ ni chtěli vyzvědět, co přesně se před chvílí odehrálo.

Všechno byly jen domněnky, protože jediný Korsak byl svědkem celého výjevu. Ale ani on nedokázal ro­ zumně vysvětlit příčinu tak rychlého oslabení.

„Můžete mi říct, proč jste se poloskřetům tak bláhově postavili?“ zeptal se Sidor nazlobeně a jeho obličej svěd­ čil o tom, že jeho hněv je upřímný.

Oba mladíci se zatvářili provinile, už pochopili, že akce jednotlivců nemají žádný smysl. Proto také bez odmlou­ vání přijali trest, který jim Sidor uložil. Několik příštích dní stráví na poli, což pro ně bylo do jisté míry ponižující, protože v Oscelonii patřily tyto práce odjakživa ženám.

„Můžete odejít, hoši,“ pokynul oběma provinilcům Sidor a dál se o ně nezajímal.

„Otče, pověz, koho vyšleš za Argolenem?“ otázal se Korsak a napjatě se podíval na svého otce. Ve skrytu duše doufal a moc si přál, aby byl ve vybrané družině i on. A nemýlil se.

Po kratším dohadování bylo rozhodnuto. Do oblasti za Mrtvou řekou se vydá Sidor se dvěma stařešiny a Kor­ sak. Ten byl vybrán nejen proto, že je synem náčelníka, ale zejména kvůli svým vlastnostem, odvaze, chrabrosti, chytrosti a síle.

Když se družina vydala na cestu, jižní část Oscelonie byla již opět ozářena sluncem. Pouze nad vrcholky Sma­ ragdových hor stále zuřila bouře. Blesky stíhaly jeden druhý a doprovázely tak loupeživé poloskřety na jejich cestě k úkrytu ve skalách.

Čtyři muže na osedlaných koních vyprovázela na je­ jich cestě velká část obyvatel osady. Všichni věřili, že jim Argolen poradí a pomůže.

Cesta čtveřici ubíhala dobře a v poklidu. Když se ve­ čer začalo stmívat, objevila se před nimi Mrtvá řeka. Byla už úplně klidná, po rozbouřené hladině nebylo ani památky. Sidor zastavil a pokynul ostatním, aby sesed­ li. Potřebovali si odpočinout nejen oni, ale zejména una­ vení koně. Vyprahlá zvířata se lačně vrhla k řece a na­ pila se.

Po krátkém odpočinku opět nasedli na koně a v nej­ mělčím místě přebrodili široké koryto Mrtvé řeky. Voda jim sahala jen ke kolenům.

Za Mrtvou řekou se krajina jako mávnutím kouzel­ ného proutku změnila. Pryč byla zelená pohostinnost Oscelonie. Jakmile vstoupili na severní břeh, měli před sebou smutnou, jakoby šedivou krajinu bez vzrostlých stromů a zeleně. Jen občas se po cestě objevilo několik živořících keříků a pahýlů zakrslých stromů strádajících v neúrodné půdě. Na jejich větvičkách posedávalo jen pár vylekaných vrabců, kteří snad omylem zabloudili do těchto míst z úrodných jižních plání.

„Vypadá to tu mnohem hůř, než když jsem tuto část Oscelonie navštívil naposledy. Ale to už je hezká řádka let,“ ozval se jeden ze stařešinů a jeho tvář se zasmušila ještě o poznání víc. Nebyla to panická hrůza, co se mu v obličeji zrcadlilo, ale pouhá obava z toho, co je na jejich cestě za Argolenem čeká.

Ani Korsak se necítil bezpečně. Těšil se sem, toužil po velkém dobrodružství, ale když se nad jeho hlavou ozvalo kvílivé skřehotání, trhl sebou a obrátil zrak k nebi.

Vznášelo se nad ním hejno podivných ptáků, kteří svou velikostí připomínali orly, ale měli mnohem delší zobáky. Otevírali je a nebezpečně nalétávali na členy družiny.

„Přidejte, nemůžeme potřebovat žádné další kom­ plikace,“ zavelel Sidor a pobídl koně k většímu spěchu. „Argolenova jeskyně nemůže být daleko, určitě k ní do­ jedeme včas.“

Měl pravdu, po několika minutách zběsilé jízdy se před nimi objevila zelená oáza. V okolní pustině vypada­ la nepřirozeně, jako kdyby byla z jiného světa.

Dva několik set let staré duby zakrývaly vchod do jes­ kyně. Tu podle dávno tradovaných zvěstí obýval Argolen.

Korsakovi se stáhlo hrdlo podivnou tísní. Ještě nikdy velkého kouzelníka neviděl, jen o něm slyšel vyprávět nepřeberné množství příběhů a pověstí, takže k němu už od dětství cítil posvátnou úctu.

U dubu sesedli z koní, uvázali je a přiblížili se ke vcho­ du do jeskyně.

„Pojďte dál, milí Osceloňané, už vás dlouho očeká­ vám,“ ozval se z kamenných útrob mocný hlas. Bylo nad slunce jasné, že patří právě Argolenovi.

Jeden po druhém vcházeli do jeskyně. Když se úzká vchodová chodba zatočila doprava, oslnilo je zářivé svět­ lo vycházející ze zlaté koule. Ta byla umístěna na vyso­ kém oltáři a obložená mnoha drahými kameny.

Korsak si v první chvíli všiml zeleného smaragdu, který byl nejméně třikrát větší než smaragdy na Buri­ ba lo vě amuletu. Možná právě proto měl Argolen větší moc. Protože největší drahý kámen ze Smaragdových hor vlast nil on.

Prostranství, kde se právě nacházeli, bylo dlouhé nej­ méně patnáct stop a stejně tak široké. Čtvercový půdorys celé místnosti vytesané ve skalách měl na Oscelaňony zvláštní vliv. Uspořádání všech kouzelnických prostřed­ ků a pomůcek mělo svůj řád a smysl. A pro nezasvěcené­ ho bylo těžké pochopit jejich moc.

Argolen byl muž velmi starý, neurčitého věku, dlouhé šedivé vlasy mu volně splývaly na ramena, neupravený vous sahal až k opasku, kterým měl přepásanou dlouhou bílou kutnu.

„Mocný Argolene, odpusť, že jsme tě vyrušili a dovo­ lili si tě vyhledat,“ začal svoji dlouho připravovanou řeč Sidor. Bylo vidět, že ke kouzelníkovi chová bezmeznou úctu a není si jistý, zda prosby Osceloňanů vyslyší.

„Očekával jsem váš příchod mnohem dřív, Sidore. Nechápu, proč jste ho tak dlouho odkládali. Vím dobře, co se ve vaší osadě poslední dobou děje, a chci vám být nápomocen. Ani mně se nelíbí ničivé nájezdy poloskře­ tů, kteří se začínají rozpínat na celé severní území. Do­ kud byli zalezlí ve Smaragdových horách a nikomu ne­ škodili, nevadila mi jejich přítomnost. Ale teď je to jiné. Upozorňuji vás však, že nebude snadné zbavit se jich. Veškerá síla jejich moci je soustředěna do Buribalova zla­ tého amuletu. Ten, kdo ho chce zničit, musí ho roze­ tnout vedví na jeden jediný pokus.“

„Nechápu, co je na tom tak složitého, mocný Argo­ lene. Až příště přijedou, vezmu meč a všechno s nimi jednou provždy vyřídím. Za nás za všechny. Nemám pravdu?“ ozval se pohotově Korsak.

„To by bylo opravdu příliš snadné, chlapče, nemyslíš?“ opáčil Argolen se shovívavým úsměvem a pokynul všem, aby se usadili u kamenného stolu. Na jeho silné desce byly vyryté různé obrazce a znaky, z nichž žádný z Os­ celoňanů nedokázal rozluštit ani jediný.

Argolen poodešel ke stěně a otevřel starobylou dřevě­

nou truhlu. Dlouho trvalo, než se mu podařilo nalézt to, co hledal. Opatrně zavřel masivní víko truhly, zamkl zámek a klíč pečlivě schoval. Teprve pak se vrátil k ne­ trpělivým návštěvníkům.

Ve vrásčité ruce opatrně svíral zažloutlý svitek. Korsak se nedočkavě podíval na svého otce. Ten ho nepatrným, leč důrazným posunkem uklidnil a dál čekali na kouzelní­ kovu řeč. Ve vzduchu viselo cosi tajemného, co mohl vy­ světlit jedině mocný Argolen.

Konečně k nim přisedl a rozvinul svitek. Opatrně ho uhladil a ukázal ostatním. Byla to velmi stará mapa, kte­ rou nikdy neviděli.

„Sidore, abych byl upřímný, na zničení Buribalova amuletu je nutné získat Zlatý meč. Cesta k němu je dlouhá a nebezpečná. Zatím se nikomu nepodařilo zmocnit se jej. Abyste mohli cestu podniknout, musíte shromáždit dostatek peněz na koupi velké námořní lodi. Vaše rybářské bárky tak obtížnou cestu podniknout ne­ mohou.“

Nad Argolenovými slovy se Sidor zamyslel, promnul si nervózně bradu a teprve pak promluvil: „Bude těžké, takřka nemožné opatřit dostatečné množství prostředků na námořní loď. Co jsme ztratili téměř všechnu úrodu, nemáme dost ani pro sebe, natož abychom mohli nějaké obilí prodat.“

„Uspořádáme sbírku, uvidíš, náčelníku, že každý z našich lidí podle svých možností přispěje,“ ozvali se stařešinové, kteří až dosud mlčky naslouchali. Tahle možnost se zamlouvala i Korsakovi, ale dál se o penězích bavit nechtěl. Na to bude dost času, až se vrátí domů. Byl však stále netrpělivější a zvědavě si prohlížel mapu.

„Z Oscelonie vyplujete na jih přes Korálové moře. Bu­ dete míjet Diamantový ostrov, ale tomu se zdaleka vy­ hněte. Vypadá krásně a lákavě, ve skutečnosti však při­ náší lidem zlo a nesnášenlivost. Dál budete pokračovat na jihozápad až k malému ostrovu, kde je ukrytý a dobře střežený Zlatý meč. Jak ho získat, to přesně nevím, o tom se nikde nepíše, na to budete muset přijít na místě sami. Ale to už bude úkol pro vaši posádku. Vybírejte mezi svý­ mi muži dobře, nejde jen o osud vaší vesnice, ale o celou Oscelonii.“

Korsakovi se honily hlavou odvážné myšlenky a dou­ fal, že ho otec na dalekou cestu také pošle. Přece by ho nenechal doma! Je sice horká hlava a někdy udělá věci dřív, než je promyslí, ale je silný a určitě by nebezpeč­ nou cestu za Zlatým mečem zvládl a byl by posádce užitečný.

„Korálové moře je v těchto končinách dost zrádné a neprobádané. Většina z lodí, které se vypravily tak da­ leko, nenašla cestu zpět. Buďte tedy velmi obezřetní při výběru posádky. Jde skutečně o nadlidsky těžký úkol a nebude jednoduché Zlatý meč najít a přivézt. A zapa­ matujte si, jakmile se Zlatý meč jednou použije, ztrácí kouzelnou sílu a dál slouží jako obyčejný meč. Získáte­li ho, střežte jej jako oko v hlavě a ani v nejtěžších chvílích ho nesmíte použít. Ztratili byste tak všechno, co se vám podařilo získat.“ Argolen si odkašlal a nadechl se. Na okamžik to vypadalo, jako by ho dlouhá řeč fyzicky vyčerpala.

Osceloňané již na nic nečekali. Dozvěděli se všechno, co potřebovali zjistit, a museli se rychle vrátit do vesnice, aby se o dobrou zprávu podělili s ostatními.

„Počkejte ještě,“ ozval se Argolen, „tady máte něco ode mě. Berte to jako základ pro vaši sbírku, první pří­ spěvek na nákup lodi.“ Podával Sidorovi velký smaragd, který musel mít nesmírnou cenu.

17

„Děkujeme ti, mocný Argolene, velmi jsi nám pomohl

a svým darem dokázal, že nám věříš, že věříš v úspěch

naší cesty. Přece jen nám tak svitla jistá naděje, že nejsme

ještě ztraceni. Důvěřuješ nám a my ti dokážeme, že si

tvých slov a činů vážíme. Velmi nás to povzbuzuje.“ Sidor

promluvil za ostatní a z jeho hlasu bylo cítit silné doje­

tí. Argolen k nim byl vlídný a vstřícný, pomohl jim svou

radou a teď bude jen na nich, aby zařídili ostatní. Sidor

doufal, že se z výpravy za Zlatým mečem budou vracet

jako vítězové a Argolenovu důvěru nezklamou.

2. Cesta do Koridonie

Po návratu z Argolenovy jeskyně zavládl v osadě čilý ruch. Všichni se snažili, seč jim síly stačily. Chtěli na­ shromáždit dostatek prostředků na koupi lodi co nejdří­ ve. I ten nejchudší obyvatel osady přispěchal se svou troškou. Ať už přinesl zlatý, nebo jen stříbrný prsten, náušnice nebo náhrdelník, všichni obyvatelé bez rozdílu se vyznačovali neochvějnou touhou po brzkém konci poloskřetů. Netušili, že cesta za Zlatým mečem bude pro několik vyvolených Osceloňanů přímo životním úkolem.

Po týdnu bylo v Sidorově domě tolik zlata a drahých kamenů, že si za ně mohli koupit velkou námořní loď. Sidorovi a stařešinům už tedy zbýval jen jediný, nejobtíž­ nější úkol. Museli rozhodnout, kdo se výpravy za Zla­ tým mečem zúčastní.

Nešlo o to najít dobrovolníky, protože by se přihlásili snad všichni Osceloňané, kterým osud rodné osady ležel na srdci. Bylo nutné vybrat ze všech mužů hrstku nejlep­ ších. Nejen silných a bojovných, ale zejména takových, kteří byli všestranně obratní, moudří a ovládali mořepla­ veckou abecedu.

„Naše volba je mnohem těžší, než jsme předpokláda­ li,“ ozval se rozhodným hlasem jeden ze stařešinů. „Vět­ šina mužů je schopná tuto cestu podstoupit. Přesto navr­ huji, aby celou posádku vedl Korsak.“

Sidora zalilo příjemné teplo. Věděl, že to nebylo řeče­ no kvůli tomu, že je Korsak jeho synem. Jeho přednosti nemohly uniknout nikomu. Přesto byl moc rád, že tuto větu vyslovil někdo jiný, o kom byli všichni přesvědčeni, že je nestranný.

Celkem tvořilo posádku patnáct mužů. Kromě Kor­ saka byl nejdůležitějším členem Krypton, kterému bylo skoro čtyřicet let. Protože byl ze všech nejzkušenější, měl být během výpravy jakýmsi mozkem všeho dění. K pře­ kvapení všech zaujali v posádce místo i dva mladíci, kte­ ří se bezhlavě vrhli na poloskřety při jejich nájezdu, Oris a Erun. Dále byli vybráni Dorin, Spiron, Donbaj, Jari­ néz, Torun a dalších šest silných mužů.

Po deseti dnech od přepadení osady oznámil Sidor jména mužů, kteří byli na cestu vybráni. Seznam vyvolal, jak už to bývá, reakce souhlasné i nesouhlasné. Někteří nepokrytě žehrali na Korsakovo mládí a nezkušenost, druhým vadilo, že se výpravy zúčastní i horkokrevní Erun a Oris. Přesto se však po Sidorově upokojujícím gestu celý dav utišil a zaposlouchal do jeho rozvážně pro­ nášených slov.

„Milí Osceloňané, teprve čas ukáže, zda byl náš výběr

dobrý. Tyto odvážné muže,“ rukou máchl k nastoupené posádce, „čeká dlouhá a těžká cesta. Na jednom z našich malých rybářských člunů se vydají do Koridonie, kde musí vybrat a zakoupit vyhovující loď na dalekou cestu. Proto jsem s mladíky poslal i zkušeného Kryptona, který je zárukou, že vyberou dobře a za nashromážděné pro­ středky nás všech zakoupí správnou loď. Všechno ostat­ ní už je v rukou osudu. Záleží na síle, odvaze a moud­ rosti všech. Budeme vás netrpělivě očekávat, protože úder poloskřetů se dá tušit co nejdříve. I kdybyste na své cestě neuspěli a Zlatý meč nezískali, přestože si takovou možnost nechci vůbec připouštět, budete mezi námi stá­ le vítáni.“

„Otče, slibuji na svou čest, že se vynasnažíme a Zlatý meč určitě přivezeme. Možnost, o které ses před chvílí zmiňoval, si ani nepřipouštíme. Nemám pravdu, hoši?“ S těmito slovy se Korsak obrátil k hloučku mužů, kteří ho obklopovali. Všichni přikyvovali, nepochybovali, že se svého poslání úspěšně zhostí.

„A teď se pojďte ještě před cestou posilnit, budeme hodovat, radovat se, abychom zahnali nepříjemné chvíle loučení. I když se jim stejně nevyhneme.“

Sidorův návrh všichni bouřlivě přijali a začala veselá zábava. Taková, na jaké Osceloňané už téměř zapomněli. Dlouho nezažili tak příjemné chvíle. Od dob, kdy na je­ jich území stále častěji vpadali poloskřeti, nebyl důvod k jakýmkoliv radovánkám a oslavám.

Teprve pozdě po půlnoci uléhal Korsak na lože. Ne­ mohl usnout, hlavou se mu honily myšlenky na dalekou cestu. Víčka se mu zavřela únavou až těsně nad ránem.


21

Korsaka probudily první sluneční paprsky. Rodící se den předpokládal pěkné počasí, což je pro plavbu po moři vždycky velmi důležité.

Korsak rychle vstal a oblékl se. Po zaklepání vstoupi­ la do místnosti starší, ale stále pohledná žena. Přestože se od Korsaka svými rysy lišila, byla to jeho matka. Její světlé a Korsakovy tmavé vlasy spolu ostře kontrastovaly. Po matce zdědil povahové vlastnosti, po otci zase snědou pleť a vysokou, mohutnou postavu.

„Jdu se s tebou rozloučit, Korsaku. Vždy jsem tě opa­ trovala jako oko v hlavě a teď mi odjíždíš na dalekou ces­ tu. Ztrácím tě...“

„Zůstanou tu s tebou mladší děti, matko,“ odpověděl tiše Korsak a vklouzl de její otevřené náruče. Ve chví­ lích, kdy ho nikdo, ani otec, neviděl, se do její konejši­ vé náruče často utíkal. Ona vždy našla hřejivé a laskavé slůvko, místo převahy a zlostných výpadů, které mu ob­ čas uštědřil otec.

„Vím, ale ty jsi můj prvorozený, Korsaku. Přijmi ten­ hle náramek jako svůj talisman. Chci, aby tě na cestě provázelo něco ode mě. Doufám, že ti přinese štěstí a vrátí mi tě v pořádku zpět.“ Navlékla na jeho silné zá­ pěstí vlastnoručně vyrobený kožený náramek. Byl splete­ ný z několika proužků kůže a byl přes svoji jednoduchost nádherný. Přesně takový si Korsak přál. V každém uple­ teném očku byla zručně upevněna malá mořská perla. V slunečním svitu se krásně leskly.

„Jako tvoje slzy, matko,“ usmál se Korsak a setřel jí usl­ zené tváře. Přijala jeho něžné pohlazení a nešťastně si po­ vzdechla. Zdaleka nesdílela jeho mladický optimismus a na celou plavbu se dívala starostlivýma mateřskýma oči­ ma, které vidí všechno mnohem složitěji. Přesto však dou­ fala, že její prvorozený syn v těžké zkoušce, již mu osud právě přichystal, se ctí obstojí.

V rychlosti se Korsak rozloučil se svými sourozenci. Mladší bratři mu v skrytu duše záviděli a přáli si být starší a silnější, aby mohli dobrodružnou cestu také pod­ niknout. Sestra se loučila se slzami v očích, přestože byla na svého velkého bratra pyšná.

Potom Korsak zamířil nejkratší cestou k přístavu. Za pasem se mu blyštěl dlouhý, těžký meč. Velkou část noci mu ho otec čistil a brousil, protože byl nervózní a nemohl stejně jako jeho syn usnout. V chůzi Korsakovi meč nijak nebránil, proto byly i přes tuto zátěž jeho kro­ ky lehké jako kroky jelena.

Procházel davem lidí, který lemoval celou cestu do přístavu. I když prožívali těžkou dobu, na Korsaka se usmívali a vesele mu mávali. Přáli si, aby měla jejich plavba úspěch, a doufali...

Korsak nebyl na podobná shromáždění zvyklý. Pro­ to na jejich citové rozpoložení odpovídal dost rozpačitě a nesměle. Přestože tušil, že se sluší, aby dal najevo svoji převahu, když byl pověřen velením celé posádky, byl ve svém nitru stále malým chlapcem. A okázalé loučení mu vhánělo do tváře rozpaky.

S povděkem přivítal, když se přiblížil k moři a za­ hlédl připravenou rybářskou loď. V tom okamžiku se z něj stal námořník a na své okolí už nic nedbal. Srdce ho táhlo na palubu, tam už na něj netrpělivě čekalo čtr­ náct členů posádky.

Nevelká rybářská bárka mohla jen stěží poskytnout pohodlí patnácti námořníkům, leč neměli na vybranou. Osceloňané nevlastnili žádnou velkou loď. Prozatím ji totiž nikdy nepotřebovali, vystačili si s malými plavidly, která využívali jen pro svoji obživu, k rybolovu. Až te­ prve s příchodem utrpení a výbojů loupeživých, cham­ tivých poloskřetů se situace radikálně změnila. Bohužel k horšímu.

Všichni věděli, že by jejich stesky byly marné a zbyteč­ né, proto se všech patnáct námořníků chopilo své práce a během několika minut byli připraveni odrazit od břehu.

„Donbaji, vytáhni kotvu! Dorine, ke kormidlu!“ zave­ lel Korsak. Dal tak pokyn k plavbě.

Přístavem po jeho slovech projela vlna vzrušení a za­ čala se ozývat poslední slova rozloučení, která rychle za­ nikla v šumění vln.

Podvečerní větřík si jemně pohrával s napnutou plach­ tou. Byla jediná, čehož Korsak upřímně litoval. Loď byla z toho důvodu pomalá a cesta do Koridonie měla trvat ještě dalších čtyřiadvacet hodin. Až budou mít loď no­ vou, to se to popluje!

„Kdybychom nepospíchali za naším posláním, byl bych docela rád, že je tak klidné moře a téměř bezvětří. Takhle jsem navztekaný, protože bychom trochu větru potřebo­ vali,“ posteskl si Korsak na zádi lodi Kryptonovi. Ten chá­ pal jeho stesk velmi dobře. Každé zdržení může přijít Osceloňanům, kteří byli nuceni zůstat v osadě, draho.

„Nepropadej beznaději. Snad se čerstvého větru do­ čkáme už brzy, Korsaku. Uvidíme...“

„Kapitáne,“ vykřikl nervózně přibíhající Erun, „za­ slechli jsme volání o pomoc.“ Korsak nevěřícně zakroutil hlavou, přesto se odlepil od zádi a udělal první krok.

„Pojď, rychle. Tamhle na pravoboku,“ poháněl ho ke spěchu Erun. Krypton se přidal k nim a společně se zaposlouchali do blížící se noci. Opravdu se z dáli ozý­ valo tiché volání.

„Dvacet stupňů doprava a udržovat kurz, Dorine. Musíme se k němu opatrně přiblížit.“

Netrvalo dlouho a na obzoru se objevilo zvláštní pla­ vidlo, dá­li se tak několik k sobě svázaných, polámaných trámů nazvat. Na něm ležel muž, který neustále mával rukama, a jeho ústa zoufale volala a prosila o pomoc. Ta se už naštěstí blížila.

Neznámý muž s vypětím posledních sil vylezl po pro­ vazovém žebříku na palubu. Neodmítl nabízenou pomoc dvou námořníků, kteří ho v posledních okamžicích za­ chytili.

Udělal první krok ke Korsakovi, ale vzápětí se vyčer­ páním zhroutil, vysmekl se mužům, kteří ho přidržova­ li, padl bezvládně k jeho nohám a zůstal nehybně ležet na palubě.

Aniž by Korsak musel pronést jediné slovo, ochotné

paže se chopily ležícího muže a odnášely ho do podpalu­ bí, kde ho uložily na palandu.

Tam za ním o několik minut později scházel Korsak

doprovázený Kryptonem. Chtěli o muži něco zjistit, ne­ znali odpovědi na příliš mnoho nevyslovených otázek.

V podpalubí, spoře osvětleném blikající lampou, došli až k palandě, na kterou byl muž uložen.

Muž byl neurčitého stáří, velmi pohublý, s dlouhý­ mi neupravenými vlasy a zarostlý plnovousem. V polo­ sedě byl opřený o polštář a zvědavýma očima přejížděl po místnosti. Jakmile zahlédl oba námořníky, rozhovo­ řil se. Přestože mu to očividně dělalo ještě velké potíže, nedal se zastavit. Jako kdyby musel okamžitě všechno vysvětlit.

„Jmenuji se Lerok, kapitáne,“ pronesl tiše a očima visel na Kryptonovi. Ten mu s úsměvem vysvětlil je­ ho omyl. Kapitánem není on, nýbrž jeho mladý přítel, Korsak.

„Toho si važte, pane. Tak mladého kapitána jsem ještě neviděl,“ podivil se zcela upřímně Lerok a pokračoval: „Pluli jsme ze Západního ostrova, který je šest dní plav­ by od Oscelonie, ale zastihla nás zlá bouře. Naše loď ztroskotala...“

„A zbytek posádky? Zachránil se ještě někdo?“ zeptal se zvědavě Krypton.

„Nevím, pane, nikoho jsem cestou neviděl. Když naše loď dostala přímý zásah bleskem, rozlomila se v polovině a většina mužů z posádky našla rychlou smrt ve vlnách rozbouřeného moře.“ Lerokovi při vzpomínce na nedáv­ no prožité chvíle vstoupily slzy do očí.

„Dovezeme tě do Koridonie a věřím, že se odtud do­ staneš s nějakou lodí domů,“ uzavřel celou záležitost Kor­ sak, neboť věděl, že vzpomínky na tragickou událost má Lerok stále ještě v živé paměti, a nechtěl je víc připomínat.

„Nějak se mi to nezdá, Korsaku, něco mě na jeho osu­ du, jeho gestech a řeči zaráží,“ postěžoval si na palubě Krypton. „Nevím přesně, jak svoje pocity vyjádřit, abys to pochopil, ale mám v jeho přítomnosti divný pocit zmaru, až mi tělem probíhá podivné mrazení.“

„Tvoje slova mi nahánějí husí kůži, Kryptone. Ale mu­ sel jsem ho z vody vytáhnout. Kdybych mu nepomohl, cítil bych se před posádkou prabídně.“ Korsak se dotkl instinktivně své dýky, kterou nosil vždy za pasem. Příte­ lovy řeči v něm probudily červíčka nejistoty. A ten se mu zahryzl do podvědomí.

„Nechci malovat čerta na zeď, ale musel jsem ti to říct. Pojď se trochu prospat, hoši nás na hlídku včas pro­ budí.“

Poté oba odešli do podpalubí. Korsak se na posteli dlouho převaloval a kradmo pozoroval Leroka, který už dávno klidně oddychoval. Nic podivného na něm nepo­ zoroval, přesto si umínil, že ho bude neustále bedlivě sledovat, dokud se nedostanou do přístavu a Lerok ne­ zmizí na pevnině.

Potom konečně usnul, ale potřebný klid nenašel. Ne­ ustále se převracel a zdály se mu prapodivné sny, jejichž obsahu ani za mák nerozuměl.

Další den k večeru posádka konečně zahlédla pevninu. Obrysy koridonského pobřeží se neustále přibližovaly. Zanedlouho už Korsak rozeznával domy a postavy, kte­ rých se v přístavu na tak pokročilou hodinu pohybovalo plno.

V Oscelonii bývaly poslední dobou cesty liduprázdné. Málokdo se opovážil vyjít ven po setmění. Všichni byli raději ve svých domech, kde se cítili mnohem bezpečněji.

Když zakotvili v přístavu, setmělo se úplně. Celá po­ sádka, včetně zachráněného a trochu odpočatého Lero­ ka, se shromáždila na palubě.

„Oris s Erunem tě zavezou na pevninu, Leroku. Ze srdce ti přeju, aby ses dostlal bezpečně a brzy zpátky do­ mů. Víc pro tebe udělat nemůžeme,“ řekl Korsak a ohlédl se na Kryptona. Bylo vidět, že se po jeho slovech příteli ulevilo a spokojeně si oddechl.

Oba mladíci okamžitě spouštěli záchranný člun na mo ře a slézali do něj.

„Počkejte chvíli, chlapci, ne tak rychle,“ zarazil je Le­ rok. Na tvářích mu vystoupily rudé skvrny a chystal se ostatním něco důležitého sdělit. „Potřebuji si ještě jed­ nou promluvit s vaším kapitánem.“

Korsaka jeho přání poněkud překvapilo, očekával mož ná slova díků, ale dlouhý rozhovor určitě ne. Rukou Lerokovi pokynul, aby spustil.

„Chtěl bych si s vámi promluvit o samotě, kapitáne,“ ozval se Lerok, který jako jediný na lodi Korsakovi vykal. Bylo to tím, že si před ním na lodi připadal jako nezvaný host.

„Dobře, pojď se mnou do podpalubí.“ Společně s nimi odešel i Krypton, který Korsaka všude doprovázel. Proti jeho přítomnosti Lerok kupodivu nic nenamítal.

„Kapitáne, vezměte mě s sebou, prosím vás...“ pronesl Lerok svou prosbu a zadíval se na Korsaka.

„To není možné, Leroku. Nejsme obyčejní rybáři, jak by se ti na první pohled mohlo zdát. Máme před sebou důležitý úkol. Na něm závisí další osud celé Oscelonie. Plno mužů z osady muselo zůstat doma, ačkoliv se chtěli výpravy také zúčastnit. Nevím, jak by se tvářili, až by se dozvěděli, že jsme na loď vzali cizího námořníka a s ním jeli pro Zla...“ Větu však naštěstí nedokončil. Kryptono­ vo hlasité zakašlání ho včas zarazilo.

Uvědomil si, jak je bláhový. Stačilo ještě jedno slovíč­ ko a prozradil by cíl jejich cesty. Přitom mu otec před odplutím neustále kladl na srdce, aby o Zlatém meči po­ mlčel a nikomu o něm nevyprávěl, pokud to nebude ne­ zbytně nutné. A tohle nutné rozhodně nebylo!

„Kapitáne, prosím. Nemohu bez moře být. Voda je můj život. Od malička jsem stále na lodi. Než se vrátím domů, uteče příliš dlouhá doba. K nám má namířeno jen velmi málo plavidel. Naše země je neúrodná, nemáme kupcům co nabídnout.“

Korsak se po jeho slovech zamyslel. Lerokovy argu­ menty měly něco do sebe. Do Oscelonie zajížděly dvě, vzácně tři lodi do měsíce. A na západnější pobřeží ješ­ tě méně. Kdyby před sebou neměli tak závažný úkol, možná by ho Lerok dokázal přemluvit a on by povo­ lil, ale takhle to zkrátka nejde. Podíval se na Kryptona a setkal se s jeho nepokojnýma očima. Ty mluvily zcela jasně. Ne, ne!

„Nejde to, Leroku, vážně. Musíš uznat, že máme pádné důvody k tvému odmítnutí. Nemůžeme jinak. A teď už pojď, člun čeká.“ Lerok neodporoval a za chví­ li se vynořil na palubě. Korsak s Kryptonem vyšli za ním a tvářili se klidně a spokojeně. Bohužel se brzy přesvěd­ čili, že si nemohou být jistí ničím, že se situace dovede rázem zkomplikovat a změnit.

„Chlapci, chtěl jsem s vámi zůstat na lodi, ale kapitán mě nechce přijmout mezi vás. Je mi to líto, chtěl jsem plout dál.“ Lerok promluvil k posádce nečekaně přímo a s plamenným výrazem ve tváři. Chtěl na svoji stranu získat jejich přízeň. Mezi mužstvem to zašumělo a pak se stalo něco naprosto neočekávaného.

Místo toho, aby se posádka postavila jako jeden muž za rozhodnutí svého kapitána, většina jí začala reptat. Během několika společně strávených hodin si Lerok získal velkou část posádky na svoji stranu. Dokázal jim vy pravovat neuvěřitelné příhody ze svých plaveb, takže se mladým chlapcům při poslechu zastavovala krev v ži lách. Byly to tajuplné příběhy, plné kouzel a zá­ had. Tím si získal jejich srdce, proto se za něj rozhodli bojovat.

V téhle chvíli si Korsak uvědomil nevědomou chybu Osceloňanů, když schválili tak mladou posádku. Kdyby neměl po svém boku Kryptona a pár zkušenějších ná­ mořníků, také by snáz podlehl Lerokovým slovům. Teď se začal obávat nejhoršího. Očekával hádky a pranice. Stalo se však něco jiného.

„Nejspravedlivější bude, když rozhodneme hlasová­ ním. Každý se svobodně vyjádří, co si o Lerokově dal­ ším setrvání na palubě myslí,“ ozval se Donbaj a ostatní přikyvovali. Lerok se spokojeně usmíval, byl si svým vítězstvím takřka jistý. Nepochyboval, že se ho většina zastane.

„Dobrá, budeme tedy hlasovat,“ přistoupil na jejich návrh Korsak. Nemohl odmítnout.

„Kdo je tedy pro, kdo chce mít Leroka v posádce?“ zeptal se Krypton rozmrzele.

„Jeden, dva... šest, sedm, osm,“ počítal Korsak nahlas

a nedařilo se mu utajit velké zklamání v hlase. „Tedy je to jasné, Lerok zůstává.“ Otočil se a odcházel ke kor­ midlu. Dorin váhavě pokrčil rameny, sám pro Leroka nehlasoval.

„Běž se prospat, Dorine, do rána tě nebudu potřebo­

vat, když jsme zakotvili. Tvoje síly budou nepostradatel­ né až na nové lodi, kterou doufám brzy seženeme.“ Kor­ sak se zadíval na odcházejícího Dorina a někde hluboko uvnitř ho zabolelo, že se mladí námořníci moc okatě ra­ dují z Lerokovy přítomnosti. Neměl z nové situace dobrý pocit. Měl neustále na paměti Kryptonovo varování, ne­ mohl ho vypudit z mysli.

Po špatné noci následovalo naštěstí klidné ráno. Posád­ ka nadále chovala ke svému kapitánovi potřebný respekt, přestože mu včera uštědřila nepěknou prohru. Ani Le­ rok se nesnažil vyzdvihnout svoji výhru. Pracoval pilně s ostatními námořníky a z každého jeho pohybu bylo zřejmé, že nelhal, když tvrdil, že loď je jeho druhým do­ movem.

Uklidněn touto myšlenkou, nechal se Korsak odvézt

člunem k pobřeží a doprovázený rozvážným a v té chvíli zamyšleným Kryptonem vyšel do ulic přístavu.

Křivolaké, úzké uličky, v nichž se sotva mohly vy­

hnout dva povozy, byly dost omšelé a neudržované. Oč lepší byla procházka jejich osadou. Korsak se v myšlen­ kách vrátil do Oscelonie. Doma je doma, povzdechl si v duchu, ale hned zahnal chmurné myšlenky a rozhlédl se kolem sebe.

„A teď poraď, Kryptone,“ obrátil se na svého přítele, „kde najdeme nějakého dobrého stavitele lodí?“

„Zeptáme se, třeba hned tady,“ ukázal rukou na vel­ kou dřevěnou ceduli nad vchodem do domu na protější straně úzké uličky.

„U Veselého námořníka,“ četl Korsak nahlas a spoko­ jeně přikývl. V hostinci se prý dá zjistit téměř všechno, říkal vždycky jeho otec.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její

plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti

eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist