načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Koroner -- Jenny Cooperová: úřad Koronera - M. R. Hall

Koroner -- Jenny Cooperová: úřad Koronera

Elektronická kniha: Koroner -- Jenny Cooperová: úřad Koronera
Autor:

Když je právnička Jenny Cooperová jmenována koronerkou v okrese Severn Vale, doufá v poklidný život, aby se mohla vzpamatovat z traumatického rozvodu. Ale v Úřadě koronera Jejího ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Galatea
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 407
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Coroner
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Alexandra Lamichová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-1012-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když je právnička Jenny Cooperová jmenována koronerkou v okrese Severn Vale, doufá v poklidný život, aby se mohla vzpamatovat z traumatického rozvodu. Ale v Úřadě koronera Jejího Veličenstva, který převzala po nedávno zesnulém Harrym Marshallovi, nachází nevyřešené případy skrývající temná tajemství a stopy důkazů, které jsou již dávno pohřbené.
Mohla by být tragická smrt mladého chlapce v nápravném zařízení spojena s podezřelou smrtí dospívající dívky a osudem samotného Harryho Marshalla? V Jenny se probudila zvědavost. Proč se Marshall choval tak podivně, než zemřel? Čemu byl na stopě? A co způsobilo jeho náhlou zástavu srdce?
Jenny se vydává na osamělou a nebezpečnou cestu v hledání pravdy aniž by tušila, kdo je její protivník.

Zařazeno v kategoriích
M. R. Hall - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2014


Copyright © M. R. Hall 2009

Translation © Alexandra Lamichová 2014

Cover design © 2014 by GALATEA

Veškerá práva vyhrazena.

Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována ani elektronicky šířena

bez předchozího písemného souhlasu majitele práv.

Z anglického originálu THE CORONER,

vydaného nakladatelstvím Pan Books, Londýn 2013,

přeložila Alexandra Lamichová

Sazba Karel Kaltrop

První vydání v elektronické podobě

Vydalo Nakladatelství GALATEA, s.r.o.,

v únoru 2014

ISBN 978-80-87910-13-9


Pro P, T a W



~ 7 ~

Prolog

P

rvní mrtvé lidské tělo, které Jenny kdy viděla, patřilo JeJímu

dědečkovi. Sledovala, jak mu babička vzlykající dosloženého kapesníku zavírá víčka přes prázdné oči a pak, když

se k ní její matka natáhla, aby ji utěšila, prudce nabízenou ruku

odstrčila. Na tuhle reakci nedokázala zapomenout: bylaobviňující, zlá a naprosto instinktivní. I když jí tehdy bylo teprvejedenáct let, v ten moment a při výměně pohledů, která následovala,

vytušila hořký a ostudný příběh, který zůstal skrytý za výrazem

starší ženy, dokud o sedm let později ve stejné posteli neochotně

neopustil její tělesnou schránku.

Stála pak u otevřeného hrobu skrytá za svým otcem, azatímco rakev pomalu a trhaně klesala do země, uvědomovala si, že mlčení okolostojících dospělých obsahuje jedovatoupříchuť něčeho tak strašného, tak skutečného, až se jí sevřelo hrdlo a přestala plakat.

O mnoho let později, když už byla delší dobu na drázesvého problematického dospělého života, vykrystalizovaly pocity z těch dvou výjevů do konečného pochopení: že v přítomnosti smrti jsou lidské bytosti nejzranitelnější vůči pravdě a že vpřítomnosti pravdy jsou nejzranitelnější vůči smrti.

A právě tohle poznání, které se dostavilo v ten večer, kdy ji bývalý manžel uvítal doma s rozvodovými papíry v ruce, ji odradilo od nápadu sjet z útesu nebo skočit pod kola rychlíku. Možná, ale opravdu jen možná, se jí podařilo samu sebepřesvědčit, že myšlenky na smrt, jež na ni dotíraly, nejsou nic víc

~ 8 ~

než značky na nebezpečné a strmé silnici, po které může přece

jen dojet do bezpečí.

Po šesti měsících se nacházela ještě dlouhou cestu od cíle, ale

mnohem blíž než v tu noc, kdy ji záblesk paměti, kterémudoda

lo smysl příliš mnoho vypitého vína, stáhl od pokraje propasti

smrti. Teď by kdokoli při pohledu na ni sotva uvěřil, že má za

sebou špatné období. To zářivé červnové ráno, první v její nové

kariéře, vypadala, jako by prožívala nejlepší léta svého života.

~ 9 ~

1

MLADISTVÝ TYRAN NALEZEN OBĚŠENÝ

Danny Wills, 14 let, byl nalezen oběšený na prostěradle uvá­

zaném na okenní mříži své cely v Portsheadském nápravně

výchovném zařízení. Hrůzný nález objevil Jan Smirski, který

pracoval v tomto soukromém nápravném zařízení jako údrž­

bář a který se šel právě podívat na ucpanou toaletu.

Wills, hoch smíšené rasy, si odseděl teprve deset dnů z čtrnáctiměsíčního trestu, který mu uložil soud pro mladis­ tvé v Severn Vale. Na místo činu byla povolána policie, ale detektiv inspektor Alan Tate řekl reportérům, že nemá žádné důkazy, které by naznačovaly cizí zavinění.

Danny, syn devětadvacetileté Simone Willsové, byl nej­ starší ze šesti sourozenců, z nichž podle zaručených informa­ cí sousedů měl každý jiného otce.

Jeho trestní rejstřík zahrnoval drogy, rušení veřejného po­ řádku a násilné trestné činy. Uvěznění následovalo po usvěd­ čení z násilné krádeže láhve vodky z Aliho večerky s alkoho­ lem na Broadlands Estate v Southmeadu. Během krádeže ohrožoval Wills majitele obchodu Aliho Khana loveckým no­ žem a hrozil, že „mu podřízne ten jeho pákistánský krk“. V době spáchání tohoto trestného činu porušil podmínku za protispolečenské chování v zákazu vycházení, která mu byla dva týdny předtím uložena za držení cracku.

Zástupce Hnutí obyvatel Southmeadu Stephen Shah toho dne prohlásil, že Wills byl „dobře známý mladistvý postrach

~ 10 ~

a hrozba pro společnost, jehož smrt by měla být výstrahou

všem mladým chuligánům.“

Bristol Evening Post

Krátká životní cesta Dannyho Willse skončila krátce před rozbřeskem jednoho nádherného jarního rána: v sobotu 14.dubna. Willsovi bylo osudovou shodou náhod čtrnáct let a svým předčasným skonem získal pochybnou slávu jako nejmladšípříad úmrtí ve vězení v moderní době.

Nikdo, kromě jeho matky a nejstarší ze tří sester, neuronil nad jeho skonem ani slzu.

Dannyho tělo zabalili do bílého igelitu a přes víkend uložili na vozík na chodbě márnice Okresní nemocnice Severn Vale.

V pondělí v osm ráno si patolog Nick Peterson, hubený pětačtyřicetiletý maratonský běžec, prohlédl podlitiny, které vedly od hrdla kolmo nahoru, a usoudil, že šlo o sebevraždu, ale protokol přesto vyžadoval kompletní pitvu.

Později odpoledne přistála Petersonova stručná zpráva na stole Harryho Marshalla, okresního koronera Severn Vale. Stálo v ní:

I

Choroba nebo stav

přímo vedoucí ke smrti (a) Asfyxie v důsledku škrcení

Předchozí příčiny (b) Žádné

II

Další významné

stavy přispívající

k úmrtí, avšak NEsouvisející

s onemocněním nebo stavem,

které ho zapříčinily. Žádné

Přítomná morbidita,

ale dle názoru patologa

NEsouvisející s úmrtím Žádná

~ 11 ~

Je třeba provést další

laboratorní vyšetření,

které může ovlivnit

příčinu smrti? Ne

Poznámky

Tento čtrnáctiletý chlapec byl nalezen ve svémzamčeném pokoji v zabezpečeném nápravně výchovnémzařízení oběšený na improvizované smyčce z prostěradla.Vertikální podlitiny na jeho krku, absence fraktury jazylky

a lokalizovaná nekróza v mozku odpovídají sebevraždě.

Harry, životem znuděný pětapadesátník, který zápasil se svou nadváhou, lehkou angínou a finanční zátěží v podobě čtyř do spívajících dcer, oficiálně otevřel šetření v úterý 17. dubna a hned ho zase odložil s tím, že čeká na další zjištění. Vrátil se k němu o dva týdny později, 30. dubna a během dne sbíraldůkazy od několika členů personálu zaměstnaných vPortsheadském zařízení. Vyslechl si jejich navzájem se doplňující výpovědi a osmičlenné porotě doporučil, aby vyhlásila verdikt osebevraždě.

Druhý den vyšetřování mu členové poroty vyhověli.

Ve středu 2. května se Harry rozhodl, že nepovede šetření

úmrtí patnáctileté drogově závislé Katy Taylorové, a místo toho

podepsal úmrtní list potvrzující, že zemřela v důsledkupředávkování nitrožilně aplikovaným heroinem. To byl jeho poslední

významný čin v Úřadu koronera Jejího Veličenstva. O třicet šest

hodin později, když se jeho žena probudila z neobvykleklidného nočního spánku, ho našla vedle sebe ležet úplně ztuhlého.

Rodinný lékař a dlouhodobý přítel rodiny byl rád, že může jeho

úmrtí přisoudit přirozeným příčinám – koronární příhodě –

a ušetřit ho tak nedůstojné pitvy.

Harryho tělo bylo zpopelněno o týden později, tentýž den

a ve stejném krematoriu jako tělo Dannyho Willse. Zřízenecpověřený smetením popela a úlomků kostí z roštu pece dokremulátoru, kde jsou rozdrceny na jemný popel, byl jako obvykle


~ 12 ~

ne zcela svědomitý a urny předané příslušným rodinámobsahovaly pozůstatky několika zesnulých. Harryho urnu vysypali

pozůstalí v rohu jednoho gloucestershireského pole, kde Harry

kdysi svou ženu požádal o ruku. Během dojemnéhoimprovizovaného obřadu Harryho dcery nahlas přečetly úryvky zWordswortha, Tennysona, Graye a Keatse.

Dannyho ostatky byly rozprášeny v Zahradě vzpomínek, která patřila ke krematoriu. Na mramorové desce umístěné mezi růžovými keři stálo „Krásu popelu“, ale z úcty ke všemnáboženstvím vyjma toho, které tato slova útěchy a inspiracenabízelo, byl odkaz na bibli vydlabán.

Harry by se nad tím pousmál, zavrtěl by hlavou a podivil by se těm malicherným úzkoprsým duším, které rozhodovaly, jakou část pravdy by měli ostatní znát.

~ 13 ~

2

J

enny Cooperová, atraktivní, i když ne vyloženě krásná žena, která

nedávno překročila práh čtyřicítky, seděla s odhodlaným

výrazem naproti doktoru Jamesi Allenovi. Odhadovala, že

nemocniční psychiatr je minimálně o deset let mladší než ona

a že se ze věch sil snaží nenechat se jí zastrašit. Kolik vysoce

kvalifikovaných žen tak asi mohl potkat zde, v malé moderní

nemocnici v Chepstow – v nudném městečku, kde lišky dávají

dobrou noc?

„Neměla jste během minulého měsíce nějaké záchvatypaniky?“ Mladý lékař listoval mnohastránkovými poznámkami v Jennyině kartě.

„Ne.“

Zapsal si její odpověď. „Hrozily nějaké?“

„Prosím?“

S trpělivým úsměvem na rtech k ní vzhlédl. Všimla siúhledně učesané pěšinky a pečlivě zavázané kravaty. Napadla jiotázka, co všechno o sobě tají on.

„Dostala jste se do nějaké situace, která spustila symptomy paniky?“

V duchu prolétla několik minulých týdnů a měsíců: napětí při pracovních pohovorech, povznesená nálada, když jijmenovali koronerkou, impulzivní rozhodnutí koupit si dům navenkově, vyčerpání ze stěhování bez jakékoli pomoci, zdrcující vina, že jednala tak unáhleně a čistě ve vlastním zájmu.

„Myslím...,“ zaváhala, „... že mě nejvíc znervózní, kdyžvolám svému synovi.“

~ 14 ~

„Kvůli čemu?“

„Kvůli možnosti, že to zvedne jeho otec.“

Dr. Allen přikývl, jako by to dobře zapadalo do jehonekonečných zkušeností.

„Můžete mluvit konkrétněji? Můžete přesně specifikovat, čeho se bojíte?“

Jenny vyhlédla z přízemního okna na kousek zahrady,zelenou plochu, jejíž sterilní úhlednost zcela odporovala jejímupůvodnímu účelu.

„Neustále mě viní... I když to byly jeho aféry, kteréznamenaly konec našeho manželství. To on trval na tom, abych si udržela kariéru, zatímco jsem se snažila být matkou, to on se rozhodl bojovat za svěření syna do péče. Přesto z toho viní mě.“

„Jak vás hodnotí?“

„Jako sobeckou neschopnou nulu.“

„Skutečně vám to řekl?“

„To ani nemusel.“

„Říkala jste, že vás podporoval v kariéře... Je to názor, který teď prezentujete jako svůj vlastní?“

„Myslela jsem, že jde o psychiatrii, ne o psychoanalýzu.“

„Ztráta opatrovnictví syna určitě rozdmýchala všechnysložité emoce.“

„Neztratila jsem ho. Souhlasila jsem, aby bydlel u svého otce.“

„Ale přesně to on chtěl, nebo ne? Vaše nemoc otřásla jeho důvěrou ve vás.“

Pohled, který po něm střelila, naznačoval, že už zacházípříliš daleko. Nepotřebovala, aby jí nějaký třicetiletý šarlatán říkal, proč jsou její nervy napjaté k prasknutí. Potřebovala jen další předpis na temazepam.

Dr. Allen si ji zamyšleně prohlížel. Poznala na něm, že ji vidí jako případ, který je třeba rozlousknout.

„Nemáte pocit, že když přijmete místo koronera, nastanenebezpečí, že se budete přepínat?“

Jenny spolkla slova, která by na něj nejraději vychrlila, apřinutila se ke shovívavému úsměvu.

~ 15 ~

„Tuto funkci jsem vzala, protože je předvídatelná, bezpečná a dobře placená. Nemám nad sebou šéfa. Nikomu senezodpovídám.“

„Kromě mrtvých... a jejich rodin.“

„Po patnácti letech práce v oblasti rodinného práva pro mě budou mrtví vítanou úlevou.“

Zdálo se, že ho její odpověď zaujala. Se soustředěnýmvýrazem se naklonil dopředu a chystal se toto téma prozkoumat hlouběji. Jenny jeho pokusy ukončila: „Podívejte, symptomy jsou stále slabší. Dokážu pracovat, dokážu fungovat a slabámedikace mi pomáhá dostat život znovu pod kontrolu. Vážím si vašeho zájmu, ale nejspíš budete souhlasit, že dělám vše pro to, abych navedla svůj život do správných kolejí.“ Pohlédla nahodinky. „Teď už ale opravdu musím jet do práce.“

Dr. Allen se opřel zády o opěradlo. Její reakce ho rozladila. „Kdybyste tomu dala šanci, jsem přesvědčený, že bychom mohli postoupit dál a možná zcela eliminovat nebezpečí, že se opět zhroutíte.“

„Nezhroutila jsem se.“

„Dobrá, prodělala jste tedy, řekněme, epizodu. Neschopnost vypořádat se s danou situací.“

Jenny zachytila jeho upřený pohled a uvědomila si, že jak byl mladý a netaktní, vychutnával si moc, kterou nad ní měl.

„Jistěže nechci, aby se to někdy opakovalo,“ souhlasila. „Ráda budu v této diskuzi někdy pokračovat, velice jste mi pomohl, ale teď už opravdu musím jít. Je to můj první den v úřadu.“

Psychiatr sáhl po svém diáři, očividně spokojený, žesouhlasila s další schůzkou. „Za čtrnáct dnů v pátek tu mámambulanci – co takhle o půl šesté, abychom si mohli povídat tak dlouho, jak bude potřeba?“

Jenny se usmála a odhrnula si tmavé vlasy z obličeje. „To zní skvěle.“

Zapsal si termín schůzky a zeptal se: „Nebude vám vadit, když se vás ještě zeptám na pár otázek, abychom vyhovělipředisům?“

„Jen do toho.“

~ 16 ~

„Dala jste si v poslední době projímadlo nebo jste úmyslně zvracela?“

„Berete to důkladně.“

Podal jí kartičku s datem návštěvy a přitom čekal naodpověď.

„Občas.“

„Měla jste pro to nějaký konkrétní důvod?“

Pokrčila rameny. „Nerada se cítím tlustá.“

Bezděky pohlédl na její nohy a lehce se začervenal, když si uvědomil, že si toho všimla. „Jste ale velmi štíhlá.“

„Děkuji. Zjevně to funguje.“

Sklonil hlavu k notesu, aby zakryl rozpaky. „Užívala jstenějaké léky bez předpisu?“

„Ne.“ Sáhla po své zářivě nové kožené aktovce. „Už je to vše? Slibuji, že vás nebudu žalovat.“

„Už jen jednu poslední otázku. V poznámkách z vašichnávštěv u doktora Travise jsem se dočetl, že máte dvanáctiměsíční mezeru ve vzpomínkách z vašeho dětství – mezi čtvrtým apátým rokem.“

„V jeho poznámkách by neměla chybět ani skutečnost, že mezi pátým a pětatřicátým rokem jsem byla relativně šťastná.“

Doktor Allen trpělivě složil ruce v klíně. „Těším se, že vás budu mít jako pacientku, paní Cooperová, ale měla byste vědět, že ta obranná zeď, kterou jste si kolem sebe vystavěla, senakonec zbortí. Bude lepší, když si ten čas zvolíte sama, než si on najde vás.“

Jenny sotva znatelně přikývla. Cítila, jak jí začíná bušit srdce, jak jí v hlavě narůstá tlak a jak se její zorné pole po stranáchrozmazává. Rychle vstala a zlostí nad svou slabostí přebilanarůstající pocit paniky. Snažila se, aby mluvila uvolněně, ale věcně. „Určitě se nám bude dobře spolupracovat. Mohu teď požádat o ten recept?“

Psychiatr se na ni zadíval. Sáhl po peru. Cítila, že vnímá její symptomy, ale byl příliš zdvořilý na to, aby je nějak komentoval.

l l l


~ 17 ~

Jenny si v lékárně vyzvedla tabletky a hned, jak sedla do auta, si

dvě vhodila do úst a zapila je plným douškem dietní limonády.

Ujišťovala se, že to, co cítí, je pouze rozechvění z prvního dne

v práci. Zatímco čekala, až lék zabere, zkontrolovala v toaletním

zrcátku svůj vzhled a pro tentokrát byla celkem spokojená s tím,

co vidí. Není to špatné, přinejmenším na povrchu. Vypadala

lépe než matka v jejím věku...

Po několika vteřinách ucítila, že léky začínají zabírat,uvolňují svaly a krevní cévy a tělem se jí šíří teplo jako po vypití skleničky chardonnay na lačný žaludek. Nastartovala a vyjela se svým stárnoucím golfem z parkoviště.

Pustila rádio naplno a auto se zaplnilo hlasitým zpěvem Tiny Turner. Propletla se hustým provozem směrem kobchvatu města, najela na východní úsek dálnice M4 a sešláplaplynový pedál k podlaze. Jela vstříc slunci. Stotřicetikilometrovou rychlostí prolétla několikakilometrovým úsekem starého Severn Bridge. Dvě věže, na kterých byl most nepochopitelně zavěšený na ocelových, zdánlivě tenkých lanech, jí připadaly nádherné, jako symboly neotřesitelné síly a příslibu. Pohlédla přes jasně modrou vodu až k zamlženému horizontu. Snažila se navšechno dívat z té pozitivní strany. V rozmezí jednoho roku prošla emocionálním zhroucením, které ji přinutilo odejít z práce,přežila hořký rozvod, ztratila svého dospívajícího syna ze své péče a podařilo se jí začít znovu s novým domovem i kariérou. Byla zraněná, ale ne zlomená. A více než kdy předtím si byla jistá, že to, co vytrpěla, ji jen posílí.

Manévrovala hustým provozem do centra Bristolu apřipadala si neporazitelná. Co může ten psychiatr vědět? Jakýmproblémům on kdy musel čelit?

K čertu s ním. Jestli bude ještě někdy potřebovat tabletky, objedná si je přes internet. Její nové působiště sídlilo v trochu zchátralém gregoriánském městském domě na Jamaica Street, jednu odbočku od jižního konce Whiteladies Road. Chvíli se pokoušela najít parkovací místo poblíž budovy, ale nakonec to vzdala, zaparkovala opodál

~ 18 ~

a napoprvé k ní došla pěšky. Budova nepůsobila zrovnavelkolepě – třetí dveře od křižovatky s hlavní ulicí, situované mezi

zanedbaně působící asijskou prodejnou se smíšeným zbožím

a ještě zchátralejší trafikou na rohu. Došla ke vstupním dveřím

a podívala se na dvě mosazné cedulky. V prvním a druhémpatře sídlila architektonická firma Planer a spol. a přízemí patřilo jí:

Úřad koronera Jejího Veličenstva, okres Severn Vale.

Znělo to tak formálně, tak institucionálně. Bylo jídvaačtyřicet let, mívala záchvaty, četla si v posteli brakové časopisy,poslouchala reggae a kouřila cigarety, když toho moc vypila. Ale teď stála tady a měla odpovídat za šetření všech nepřirozených úmrtí na velké části území severního Bristolu a jižníhogloucesterského hrabství. Byla koronerka: zástupkyně úřadu, jehož vznik se podle jejího rychlého průzkumu datoval do roku 1194. Cítila, jak temazepam pomalu přestává působit. Vylovila svazek klíčů, který dostala, a odemkla dveře.

Vstupní hala vymalovaná do mdlého světlezeleného odstínu působila fádně. Tmavé dubové schodiště se stáčelo do prvního patra a výš. Jeho důstojnou velkolepost naprosto nedůstojněničil šedivý průmyslový koberec, který takřka zakrýval podlahová prkna. Chmurný efekt doplňovaly plastové cedulky na stěnách, které vedly návštěvníky nahoru nebo doleva ke dveřím,částečně vyplněným špinavým mléčným sklem a označeným nápisem „Úřad koronera“.

Interiér jejího nového působiště působil ještě ponuřejšímdojmem. Zavřela za sebou dveře, rozsvítila zářivky a prohlédla si velkou, ošumělou recepci. V duchu si udělala poznámku, že je třeba co nejdříve znovu vymalovat. Postarší počítač a telefon ležely na stole, který vypadal ještě starší než ona. Za stolem stála řada šedivých katalogových skříní podobně staršího data ausychající monstera. Na protější straně místnosti se krčily v pravém úhlu dvě propadlé pohovky kolem podlouhlého levnéhokonferenčního stolku, na kterém ležel výběr ohmataných časopisů Reader’s Digest. Nejvyšším bodem místnosti bylo vysokékřídlové okno shlížející do prostorného světlíku, do kterého architekti

~ 19 ~

z horního patra – dle jejího předpokladu – umístili dvakvětináče s oleandry a stylovou moderní lavičku.

Z místnosti vedly troje vnitřní dveře: jedny do účelnězařízené, nedávno modernizované kuchyňky, druhé do šatny a třetí, masivní a původního vzhledu, do její kanceláře.

Prostá místnost o velikosti necelých pět krát pět metrůnemohla předtím patřit nikomu jinému než muži středního věku. Uprostřed stál těžký viktoriánský stůl posetý spisy adokumenty. Další spisy a neuspořádané papíry ležely v hromádkách na podlaze. Zaprášené horizontální žaluzie zpola zakrývaly to, co mělo být nádherným oknem, stíněným okenicemi, svýhledem do ulice.

Dvě stěny zabíraly police od podlahy až ke stropu, plnésbírek soudních rozhodnutí All England Law Reports a Weekly Law Reports. Zbývající volné místo na zdech zabíraly tradičníreprodukce venkovských a golfových scenérií a imatrikulačnífotografie z Jesus College v Oxfordu z roku 1967. Jenny si pozorně prohlédla obličeje dlouhovlasých studentů oblečených vakademických talárech a bílých kravatách a během chvilky našla Harryho Marshalla – štíhlého čtveráckého teenagera, který byl zachycen z boku a špulil rty jako mladý Mick Jagger.

Všimla si nedopitého šálku s kávou, který ležel na římse nad postarším plynovým krbem. Nějaký morbidně orientovanýinstinkt jí zavelel šálek zvednout a studovat tenký povlak plísně, který plaval na povrchu. Představovala si Harryho, jak ztěžka dýchá ústy a upíjí ze šálku jen pár hodin před smrtí, a prolétlo jí hlavou, jaký asi bude konec její kariéry.

Koutkem oka zachytila blikající světýlko na pracovnímstole. Záznamník, který vypadal jako památka na osmdesátá léta, hlásil dva vzkazy. Odložila šálek a stiskla tlačítko pro přehrání. Z reproduktoru zapraskal hlas rozrušené mladé ženy,potlačující slzy: „Tady je Simone Willsová. To, co o mně psali v novinách, není pravda. Nic z toho není pravda.... A opravdu jsem volala do centra a řekla jsem jim, jak na tom Danny je. Ta žena lže, když tvrdí, že jsem nevolala...“ Rozvzlykala se a v slzáchpokračo~ 20 ~

vala: „Proč jste mi nedovolil předložit důkazy? Řekl jste mi, že

mám promluvit. Slíbil jste...“ Přístroj zapípal a umlčel ji.

Další vzkaz byl také od Simone Willsové. Tentokrát seovládala a mluvila rázným tónem: „Zpackal jste to a vy to víte. Jestli nemáte žaludek na to, abyste zjistil, co se stalo, udělám to sama. Najdu pro Dannyho spravedlnost. Jste zbabělec. Jste jakovšichni ostatní.“ Cvak. Tentokrát Simone přístroj předběhla.

Danny Wills. Jenny si vzpomněla, že četla o mladémdelikventovi, který zemřel ve vězení. Získala dojem, že jeho matka je drogově závislá, jedna z té spodiny, na kterou si přivykla ve své předchozí práci. Když slyšela její rozzlobený hlas, přepadl ji nepříjemný pocit déjà vu. Jako právnička, k jejíž dennodenní práci patřilo násilné odebírání zanedbávaných dětí neschopným a leckdy i týrajícím rodičům, měla už dost hysterických emocí. Doufala, že jako koronerka se ocitne z dosahu rozrušených ažalem zlomených lidí.

„Dobrý den,“ zazněl z recepce ženský hlas. „Jste to vy, paní Cooperová?“

Jenny se otočila a spatřila ve dveřích ženu něco málo přes padesát let. Měla úhledně nakrátko ostříhané odbarvené blond vlasy. Byla pevně stavěná, avšak bez známky nadváhy a měla oblečený béžový baloňák a elegantní tmavomodrý kostým. Její opálená pokožka kontrastovala s bílou halenkou.

„Alison Trentová, policistka ve službách koronera.“ Žena se zdrženlivě usmála a natáhla ruku k pozdravu.

Jenny jí úsměv opětovala a podala jí ruku. „JennyCooperová. Už už jsem si říkala, jestli tu ještě jste.“

„Nechtěla jsem sem chodit, co pan Marshall zemřel.Nevěděla jsem, jestli tu můžu s něčím hýbat.“

„V pořádku.“ Jenny čekala na další vysvětlení, ale Alison už s ničím dalším nepřišla. Cítila z ní rozpaky, ba dokoncenepřátelství. „Ale když jste tady nebyla, kdo se staral minulé čtyři týdny o případy?“

„No přece já,“ řekla Alison udiveně, možná i trochupobouřeně. „Nepracuji tady. Mám kancelář na policejní stanici. To vám neřekli?“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist