načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kořist - Paul Finch

Kořist

Elektronická kniha: Kořist
Autor: Paul Finch

- Na jihu Anglie se událo několik bizarních, nicméně velmi fatálních nehod. Mladý milionář se štěstím vyvázl utonutí, aby po několika týdnech uhořel ve vlastním voze. Na tři ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 360
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Hunted ... přeložila Zuzana Pernicová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8326-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Ze začátku se zdá, že náhlý nárůst úmrtí v jižní Anglii v Surrey je zcela náhodný, když však mrtvol stále přibývá, musí si všichni přiznat hrozivou pravdu. Asi zde působí vychytralý a odhodlaný vrah, a nikdo netuší, koho si zvolí jako svou další oběť. Na případ je nasazen detektiv Heckenburg, odborník na sériové vraždy, a ten ani tentokrát nebude mít lehký úkol. Co spojuje na první pohled zcela rozdílná úmrtí mladého milionáře, který se napíchl na lešení, a dva zlodějíčky usmrcené štíry? Jaká další nehoda v tomhle kraji vlastně nebyla nehodou, ale promyšlenou vraždou? Když se Mark rozhodl pomoci staré přítelkyni vůbec netušil, do jak záhadného případu se vlastně zapletl. A nyní se zdá, že příští obětí má možná být on sám.

Popis nakladatele

Na jihu Anglie se událo několik bizarních, nicméně velmi fatálních nehod. Mladý milionář se štěstím vyvázl utonutí, aby po několika týdnech uhořel ve vlastním voze. Na tři zlodějíčky ujíždějící v ukradeném autě zaútočili štíři...
Takovýchto nešťastných náhod se během krátkého času událo snad až příliš mnoho. Podezřele mnoho. A tak je k případu povolán detektiv Mark Heckenburg.
Policajtský instinkt Heckovi napovídá, že mezi těmito neobvyklými úmrtími musí být nějaké pojítko. Jeho teorii potvrzuje fakt, že počet obětí stále stoupá. Teď už si je Heck jistý: nebyly to náhody, ale promyšlené činy. Někdo rozehrál opravdu morbidní hru.
Kdo má být další kořist? Možná samotný Heck...

Zařazeno v kategoriích
Paul Finch - další tituly autora:
Stalkeři Stalkeři
 (e-book)
Stalkeři Stalkeři
Znesvětitel Znesvětitel
 (e-book)
Znesvětitel Znesvětitel
Mrtvý muž přichází Mrtvý muž přichází
Kořist Kořist
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2019


Copyright © Paul Finch 2015

Translation © 2019 by Zuzana Pernicová

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být

reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího

písemného souhlasu majitele autorských práv.

Z anglického originálu HUNTED,

vydaného nakladatelstvím HarperCollinsPublishers, Londýn 2015,

přeložila Zuzana Pernicová

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Jazyková redakce: Hana Pernicová

Korektura: Iveta Muchová a Milena Nečadová

Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Markéta Mandlíková

Vydání první

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,

v červnu 2019

ISBN 978-80-7498-327-6


Pro mou úžasnou ženu Catherine,

jejíž nesobecká, neochvějná podpora je základem,

na kterém jsem si vybudoval kariéru.



7

1. kapitola

Dazzer a  Deggsy na  všechny zvysoka kašlali. Nebo to as­ poň tvrdili, když se na  pařbách vytahovali před kamarády nebo když je chytili poldové a  snažili se v  nich probudit vý­ čitky svědomí.

Prostě dělali to, co dělali. Neubližovali lidem naschvál, ale když se jim někdo připletl do cesty, měl prostě pech. Kradli auta pro zábavu. Bylo to jejich hobby. A chystali se je krást dál, pro­ tože to prostě byla bezvadná sranda. Nenechají si ji kazit, a jestli někoho vytočí, že mu z jeho plechového miláčka udělali hroma­ du šrotu, tak co? Dazzerovi a Deggsymu to bylo šumafuk.

Dnešní večer se zdál zvlášť příhodný.

Nijak extra nemrzlo, což byla škoda. I  když to Dazzero­ vi a  Deggsymu hlava nebrala, našli se pitomci, co vylezli ven, a když uviděli trošku náledí a sem tam nějakou sněhovou vloč­ ku, nechali pět minut běžet motor s klíčky zastrčenými v zapa­ lování a vrátili se domů na čaj. To pak stačilo hupsnout za volant a odsvištět. No ale dneska byla aspoň mlha a lezavo, a navíc se teď koncem ledna brzy stmívalo, takže se venku nebude pofla­ kovat moc lidí, co by jim kazili zábavu.

Paul Finch

Ne že by lidi měli sklony kazit Dazzerovi a Deggsymu zábavu.

Ten první byl na svůj věk vysoký, asi metr osmdesát, a po­ řádná vazba. Blond vlasy nosil na temeni úhledně ulíznuté a ko­ lem dokola sestříhané na  kratičkého ježka. Nebýt akné, vypa­ dal by se svými hrubými rysy na  osmnáct, devatenáct, možná i  na  dvacet – a  ne na  svých skutečných šestnáct. Dneska vás ovšem klidně zmlátí do  bezvědomí i  šestnáctiletý kluk, když si troufnete křivě se na  něj podívat. Dazzerův parťák, Deggsy, na svůj věk vypadal spíš, i když ve zkaženosti za Dazzerem nijak nezaostával. Byl menší a hubenější, měl špičatý obličej a byl hr­ dým vlastníkem nedomrlého kníru. Mastnou černou kštici ob­ vykle schovával pod starou špinavou kšiltovkou, na které dávno odřené logo nahradila písmena načmáraná oranžovým zvýraz­ ňovačem. Hlásala: Naser si.

Dohromady se zmohli s bídou na  nějakých třicet let život­ ních zkušeností, ale přesto si už stihli osvojit arogantní houpa­ vou chůzi a  bojechtivý výraz světáků, kteří se vyznají a  vůbec nepochybují, že jim svět dluží všechno, co si pro sebe urvou.

Kolem deváté zmerčili první terč – hatchback Volkswagen, který si o pozornost přímo koledoval. Podle poznávací značky byl starý a  i  na  pohled byl v  dezolátním stavu, špinavý, s  pro­ rezivělými blatníky a  karosérií plnou promáčklin, ale jinak ve všem vyhovoval.

Drahý bourák se dneska skoro nedá ukrást. Špičkové mo­ dely se staly výhradní doménou zločineckých profíků, kteří vy­ dělávají majlant na tom, že je šlohnou a obratem prodají. Když se chcete prostě jen pobavit, musíte se spokojit se zbožím nižší kvality. Ale má to i  svoje výhody, protože když zasviníte ulice nějakým tím šrotem, poldové ho sice odtáhnou, ale vyšetřová­ ní většinou nechají plavat. A tenhle starý volkswagen navíc stál na šikovném místě, kam nedosáhnou záběry pouličních kamer. Dazzer a Deggsy si dali práci, aby si taková slepá místa vytipo­ vali.

KOŘIST

Pozorovali vůz zpoza rohu a rozhlíželi se, jestli někde neza­ hlédnou pohyb, ale mdlý svit osamělé sodíkové lampy zachyco­ val jen odhozenou plechovku od piva a pár cárů papíru třepota­ jících se ve slabém větru.

Přesto vyčkávali. Na  tomhle fleku se jim už několikrát za­ dařilo – byla to úzká ulička mezi vysokou cihlovou zdí a zadní­ mi trakty starých obchodů. Končila třemi betonovými patníky. V noci tu bývalo liduprázdno; v domech nad obchody nikdo ne­ bydlel a dokonce i ve vlídnějších obdobích, než je lednová slota, tu vládla tma a špína. Ale ta šikovná příležitost tolik bila do očí, že se Dazzer a Deggsy chovali obezřetněji než jindy. Už jen pro­ to, že se tady auta kradla i dřív, působil ten zaparkovaný vůz div­ ně. Copak se lidi jakživa nepoučí? Možná že ne. Ale kdoví, jestli za  tím není něco víc. Krámy byly v  žalostném stavu; přes den jich fungovalo jen pár, na většině ostatních visela cedule K pronajmutí a  některé byly dokonce zabedněné, jako by je nájemci zrovna vyklidili. Zaplať pánbůh za hospodářskou recesi.

Dazzer a Deggsy se odhodlali přistoupit k akci. Kráčeli ne­ bojácně, ale opatrně, připraveni okamžitě zareagovat na  jaký­ koli zvuk – ale neozval se žádný výkřik a ze setmělých vchodů nikdo nevyšel.

Volkswagen byl samozřejmě zamčený, ale Deggsy měl s se­ bou šroubovák a otevřít dvířka u řidiče mu netrvalo ani pět vte­ řin. Alarm se nerozhoukal, přesně jak u  takové kraksny před­ pokládali; byla to další výhoda okrádání chudších. S tlumeným hihňáním naskočili dovnitř, načež zjistili, že sloupek řízení se stal obětí útoku už někdy dřív – pohromadě ho držela stříbřitá izolační páska. Pár šmiknutí Dazzerovým nožem a  dostali se, kam potřebovali. Dokonce i potmě a v rukavicích zručně spo­ jili drátky.

Motor naskočil. Rozchechtali se a šlápli na plyn.

Dneska byla s řízením řada na Dazzerovi a Deggsy se vezl, ale vyšlo to nastejno – jakmile se ocitli za volantem, řídili jeden

Paul Finch

i  druhý jako šílenci. Bezhlavě se hnali ulicemi, vybírali zatáč­ ky smykem, až pneumatiky kvílely, na křižovatkách ignorovali červenou i stopku. Kolize s jinými účastníky silničního provozu se nekonaly; v protisměru skoro nic nejelo. Pomocí ruční brzdy vybrali po dvou kolech zatáčku na jindy hodně rušné křižovat­ ce, až je zahalil smrad spálené gumy. Znova dupli na plyn a ujíž­ děli po  A246 ven z  města. Nádrž měli do  půlky plnou a  před sebou silnici rovnou jako pravítko. Třeba dojedou až do Guild­ fordu a tam si ukradnou jiné auto na cestu domů. Momentálně si jízdu naplno užívali. Zpátky to vezmou jinudy, postaví do po­ zoru pár sídlišť a  ohoblují barvu z  kdejakého luxusního fára, které majitel nemoudře nechá na ráně.

Před nimi se náhle vyloupl rozkopaný úsek vozovky. Dazzer zavýskal, prosvištěl jím s  volkswagenem plnou rychlostí a  ka­ tapultoval dopravní kužely na všechny strany; jeden prolétl ar­ kýřovým oknem domu u silnice a vysypal sklo. Skosili ještě do­ pravní značku „Držte se vlevo“ a  sadu přenosných reflektorů, od kterých při dopadu vybuchovaly gejzíry jisker.

Asfalt před nimi ubíhal do dálky. Řítili se stotřicítkou, stopa­ desátkou, skoro stošedesátkou a nechávali se unést svou vlast­ ní odvahou; soustředili se výlučně na světelný tunel, který před nimi otvíraly čelní reflektory. Když se ocitnete v  takovém sta­ vu mysli, padnou všechny zábrany. Z  euforie pohrdající smrtí mohlo ty dva vytrhnout jen něco naprosto nečekaného – a přes­ ně to se stalo přibližně po sedmi minutách jejich úplně poslední jízdy v kradeném autě.

Kus za  městem škrtli ve  stopětatřicítce o  obrubník. To by samo o  sobě nebyl problém, jenže Deggsym, který zrovna vy­ táhl z kapsy bundy mobil, aby si jejich nejnovější eskapádu na­ filmoval, to smýklo tak prudce, že mu telefon upadl.

„Do prdele!“ zanadával a šátral po něm. Chvilku ho nemohl nahmatat – na podlážce se povalovala spousta odpadků –, a tak si pomocí zubů stáhl rukavici a zalovil pod sedadlem holou ru­

KOŘIST

kou. Tentokrát přístroj našel, ale když zvedl ruku, zjistil, že našel ještě něco dalšího.

Přichytilo se mu to k zápěstí. V první chvíli si myslel, že se asi otřel o nějaké staré boty a upatlal se krémem nebo barvou. Ale kdeže. Vzápětí ucítil na zápěstí váhu a nepříjemné škrábání v místech, kde se ho to zřejmě drželo. Ještě pořád si neuvědomo­ val, co to je, dokonce ani když si zvedl ruku blíž k obličeji — ale nebylo divu, protože Deggsy do té doby viděl štíry jenom v tele­ vizi. A ani v televizi nikdy neviděl štíra s tak světlým a lesklým krunýřem, jako měl tenhleten – v zákmitech světla pouličních lamp se blýskal jako vyleštěná kůže. Od  hlavy ke  špičce oca­ su měřil přinejmenším dvacet centimetrů a  ocas měl bojovně stočený. Klepítka, která si velikostí nezadala s  krabími, zvedal v obranném gestu.

To nemůže být pravda, pomyslel si Deggsy jako ve snu.

Není to hračka? Určitě je to hračka.

Jenže pak ho štír bodl.

Deggsy zpočátku vnímal spíš šok než bolest, i když to bylo, jako by mu někdo zapíchl do masa rozžhavený napínáček. Jenže bolest kvapem rostla; ruka mu napřed zmrtvěla chladem a vzá­ pětí ji naplnil spalující oheň a dál se rozhoříval – až se Deggsy hystericky rozječel. Setřepl tu osminohou příšernost zpátky na zem, jenže to už sebou na sedadle mlátil a svíjel se s ústy pl­ nými pěny. Pokoušel se rozepnout bezpečnostní pás, který ho najednou hrozně škrtil. Dazzerovi připadalo, že kámoš dělá tyá­ tr, a okřikoval ho, ať mu nepřekáží při řízení.

Jenže vtom mu něco přistálo na rameni.

I když sebou vůz divoce smýkal, pomaloučku, trpělivě se to spouštělo na hedvábném vláknu, a když se k tomu otočil, napja­ lo se to a chňaplo ho to, jako by ho sevřela ruka. V halucinogen­ ním míhání pouličních světel letmo zahlédl nápadné tygrovité pruhování a démonické složené oči, které na něj zblízka zíraly.

Kousnutí do krku ho zasáhlo jako úder pěstí.

Paul Finch

Celé tělo se mu zkroutilo v křeči a bezděčně sešlápl plynový pedál až k podlaze. Poraněné místo vzápětí znecitlivělo, ale všu­ de jinde jím projížděly výšlehy palčivé bolesti.

Ani jeden z  mladíků si nevšiml, že auto vyjíždí na  násep. Motor vyl, od pneumatik se kouřilo a kolem se rozlétávaly vy­ rvané drny. Nahoře vůz prorazil dřevěný laťkový plot a skutálel se dolů křovím; po sérii kotrmelců přistál koly vzhůru na hlu­ boko zaříznuté venkovské silničce.

Nadlouho se rozhostilo skoro úplné ticho; ozývaly se jen ob­ časné steny zkrouceného kovu a prasklinami v pomačkané ka­ rosérii syčivě unikala pára.

O dvou otřesených postavách uvnitř se dalo jen stěží říct, že jsou naživu, přestože ještě dýchaly – byly polámané, potlučené a zakrvácené a navíc paralyzované křečí. Vnímaly okolí, ale ne­ dokázaly vzdorovat, když se z  koutů a  štěrbin vyplazili minia­ turní tvorové vypuzení havárií a  rozběhli se po  jejich zubože­ ných teplých tělech. Deggsy měl nadobro ztuhlou čelist; když se k němu zase přidružil ten světlý štír a pomalu se po něm sunul na  článkovaných nožkách, nezmohl se na  hlasitý protest, do­ konce ani na  zamumlání nebo neartikulovaný řev. Štír se mu nakonec uvelebil na obličeji a zdálo se, že soustředěně uvažuje. Pak ho popadl jedním klepetem za nos a druhým za levé ucho, zase vztyčil ocas – a zabodl mu jedový osten hluboko do vytřeš­ těné oční bulvy.

2. kapitola

Heck vyběhl z kebabárny s nedojedeným kebabem v jedné ruce a kolou v druhé. Rozhoukaly se klaksony a z druhého kon­ ce ulice se přiřítil Dave Jowitt v nezaměnitelném kaštanově hně­ dém Vauxhallu Astra. Bez ohledu na  hustou večerní dopravu otočil smykem do  protisměru a  zabrzdil u  chodníku. Heck si nacpal do pusy zbytek chleba s jehněčím, naposledy si lokl koly, odhodil prázdné obaly do koše a naskočil dopředu.

„Dává už Grinton dohromady zatýkací tým?“ zeptal se.

„Zrovna teď.“ Jowitt mu hodil do  klína štos dokumen­ tů a  dupl na  plyn. I  když na  střeše astry modře blikal ma­ ják, ostatní řidiči začali znova troubit. „Máme s  nimi spicha ve Svatoanenským ústředí.“

Heck přikývl a přitom se probíral úředními papíry notting­ hamshireské policie. Vzkaz, který mu Jowitt před okamžikem poslal, sestával z dvanácti slov, ale pro Hecka to bylo nejdůleži­ tějších dvanáct slov za hodně dlouhou dobu:

Hucknallská vražda odpovídá Vrahovi babiček

Hlavní podezřelý: Jimmy Hood

Místo pobytu ZNÁMO

Paul Finch

Heck, neboli detektiv seržant Mark Heckenburg, jak zněla jeho

oficiální hodnost v Národním kriminálním útvaru, pocítil ná­

val vzrušení. Rozsvítil stropní světlo a zabral se do dokumentů.

Dokonce i teď, po sedmnácti letech vyšetřování zločinů, se mu

zdálo neuvěřitelné, že se případ, který vzdoroval veškerým ana­

lýzám a umíněně se vlekl řadu úmorných, frustrujících měsíců,

zničehonic takhle rozlouskne sám.

„Kdo je Jimmy Hood?“ zeptal se.

„Ztělesněná noční můra,“ opáčil Jowitt.

Heck znal Jowitta jenom z  tohoto pátrání, ale od  první

chvíle si navzájem sedli a  vydrželo jim to. Dave Jowitt byl zdejší rodák – elegantní a  neuvěřitelně pohledný černoch. Ve třiceti byl na detektiva inspektora trochu mladý, ale co mu chybělo na zkušenosti, vynahrazoval chytrou hlavou a bys­ trozrakem. Po  několika měsících stresujícího intenzívního vyšetřování sice začínal i  jemu docházet elán, ale dneska večer byl zpátky ve  formě. S  rozepnutým límečkem košile a kravatou na půl žerdi se svižně proplétal dopravním zmat­ kem.

„Prožil v  Hucknallu dětství,“ dodal. „Ale už tenkrát trávil

fůru času pod zámkem.“

„A teď zrovna tak,“ řekl Heck. „Podle toho, co tady čtu, ho

z Roundhallu pustili teprve před šesti měsíci.“

„Jo, a co z toho pro nás plyne?“

Heck ani nepotřeboval odpovídat. Roundhall byla věznice

s  nízkou ostrahou ve  West Midlands. Podle dokumentů, které

zrovna studoval, si tam Jimmy Hood – toho času pětatřicetile­

tý – odkroutil rok a půl a nedávno ho propustili na podmínku.

Předtím ale pobýval ve  věznici v  Durhamu, kde si odpykával

čtrnáct let za  loupež a  znásilnění. Jako by nestačilo, že ho se

současným případem spojují detaily jeho někdejších zločinů,

i ten poslední půlrok, který strávil na svobodě, dokonale odpo­

vídal době řádění takzvaného Vraha babiček.

KOŘIST

„Byl rváč a rváčem zůstal,“ poznamenal Jowitt. „Už v sedm­ nácti měřil metr devadesát a  byl vazba. Naháněl hrůzu všem svým známým. Jednou ho zatkli za  to, že hodil do  míchačky na  beton kotě. Potom vedl útok party puberťáků na  staveniš­ tě, kde předtím dostali vynadáno, že kradou stavbařům nářa­ dí – ztloukli dva zedníky cihlami do  bezvědomí. Jeden musel na plastiku obličeje. Za tohle už Hood skončil v base.“

Na policejních snímcích měl Hood střapaté černé vlasy, kte­ ré mu visely do  širokého vousatého obličeje se zpřelámaným nosem, a znepokojivě se podobal digitálnímu policejnímu por­ trétu zveřejněnému před několika dny. Heck z  papírů vyčetl, že od  svých dvanácti stál v  čele pouličního gangu, který měl v  Hucknallu prsty v  řadě vážných zločinů. Se sexuálními de­ likty, obvykle během vloupaček, ale Hood začal až o několik let později.

„Takže vyšel z  basy a  hned navázal, kde přestal?“ nadhodil Heck.

„Až na to, že tentokrát oběti zabíjí,“ řekl Jowitt.

Heckovi to nepřipadalo bůhvíjak neobvyklé. Někteří zločin­ ci jsou prostě nenapravitelní. Jsou tak odhodláni vést svůj způ­ sob života, že berou uvěznění – dokonce i  dlouhodobé – jako riziko povolání. Znal hodně uvězněných pachatelů, kteří vyu­ žili pobyt za mřížemi k tomu, aby si vylepšili fyzičku v posilov­ ně a  naučili se nejnovější zločinecké metody, přitom se v  nich nahromadil mohutný přetlak a po propuštění vybuchl zničují­ cí silou. Uměl si snadno představit, že to nějak podobně bylo i s Jimmym Hoodem, a nasvědčovaly tomu i důkazy. Všechny čtyři oběti nedávných vražd byly staré ženy, které žily osaměle. A ke starým ženám patřila i většina Hoodových obětí z teena­ gerských časů. Příčinou smrti ve  všech nedávných případech bylo ubití tupým předmětem, kterému předcházelo znásilnění. Zamlada Hood svoje oběti taky napřed pohlavně zneužil a pak je ztloukl.

Paul Finch

„Divím se, že nás na  něj neupozornili, když se poprvé ne­ ukázal u probačního úředníka,“ poznamenal Heck.

Jowitt s rukama na volantu pokrčil rameny. „Po bitvě je kaž­ dý generálem, kámo.“

„Asi jo.“ Heck během své policejní dráhy zažil hodně situa­ cí, kdy by se mu bývala hodila křišťálová koule.

Dneska vděčili za průlom bystrému civilistovi.

Ke  čtyřem vraždám během vloupání, které oficiálně vyšet­ řovali, došlo ve  Svatoanenské čtvrti východně od  centra Not­ tinghamu. Byla to zbídačelá, přelidněná oblast, která trpěla ex­ trémně vysokou kriminalitou. Získali jediný pachatelův popis: robustní vousatý chlap v odřeném flaušovém kabátě a staré tep­ lákové soupravě, na  kterém bylo znát, že se koupá a  převléká jednou za uherský rok, takže zřejmě bydlí někde pod mostem. Včera ovšem došlo k páté vraždě – sice v Hucknallu, kousek se­ verně od  města, ale všemi podrobnostmi se shodovala s  těmi svatoanenskými. Pachatele nikdo neviděl, ale dneska dopoledne jeden obyvatel Hucknallu, který si z minulosti dobře pamatoval Jimmyho Hooda i  jeho zločiny, ohlásil, že ho krátce po  vraž­ dě zahlédl u autobusového nádraží, jak se láduje hranolky. Pod flaušovým kabátem měl starou teplákovku, a  i  když neměl pl­ novous, čerstvé škrábance od žiletky prozrazovaly, že se oholil teprve nedávno.

„Zašívá se u nějakého Alana Devlina?“ přečetl Heck z papírů.

„Přinejmenším občas asi jo,“ přitakal Jowitt. „Co ty na to?“

„No... že známe místo Hoodova pobytu, bych netvrdil. Ale pro začátek je to sakra dobrý.“

Alan Devlin, který to během dospívání táhl s  Hoodovým gangem a  nastřádal si sáhodlouhý rejstřík trestů, teď bydlel v obecním bytě ve Svatoanenské čtvrti. O žádném jiném Hoo­ dově kumpánovi poblíž nottinghamského centra policie nevě­ děla. Že Devlin bydlí tak blízko míst nedávných vražd, byla ná­ hoda příliš velká na to, aby ji ignorovali.

KOŘIST

„Co o tom Devlinovi víme?“ zeptal se Heck. „Myslím něco navíc, co není v papírech.“

„Zdá se, že dneska už v ničem nejede. Zato jeho syn Wayne je kapánek pochybná existence.“

„V čem pochybná?“

„Prostě grázlík. Rvačky na  fotbale, drogy, šlapky, loupežné přepadení.“

„Loupežné přepadení?“

„Zkopal jinýho kluka a šlohnul mu kolo. Před několika lety.“

„Jak to tak vypadá, jablko nespadlo daleko od stromu.“

Jakožto příslušník Národního kriminálního útvaru, kon­ krétně oddělení sériových zločinů, měl Mark Heckenburg pra­ vomoc vyšetřovat vraždy na  území celé Anglie a  Walesu. Stej­ ně jako jeho kolegové se obvykle podílel na  vyšetřování jako konzultant a  přispíval místním policejním sborům, zápolícím s velkými nebo složitými případy, svou expertizou a speciálním výcvikem. K místní policii byli lidé z oddělení sériových zloči­ nů většinou přidělováni ve skupinách po čtyřech nebo po pěti, někdy i větších. Tentokrát ale nottinghamshireská policie měla k  ruce zkušené harcovníky z  jednotky zvláštních operací re­ gionu East Midlands, takže tam Hecka jeho šéfová, detektiv su­ perintendant Gemma Piperová, poslala samotného.

Místní složky nevítaly vždycky výpomoc z  oddělení sério­ vých zločinů s otevřenou náručí. Braly to jako urážku vlastních schopností. Někdy ale naopak o  pomoc samy požádaly – jako třeba tentokrát. Na Gemmu Piperovou se osobně obrátil hlav­ ní vyšetřovatel, detektiv vrchní superintendant Matt Grinton, který s nadšením studoval moderní vyšetřovací postupy jejího týmu z předchozích let. Nevyžádal si konkrétně Hecka, ale Ge­ mma Piperová měla pocit, že Heckovi ten úkol prospěje, aby hladčeji vplul zpátky do oddělení, kam se vrátil teprve nedávno po  kratším čase stráveném u  policie v  Cumbrii. Nottingham­

Paul Finch

shire navíc žádal jen o jednoho člověka – někoho, kdo má po­ třebnou expertizu i  zkušenost, ale kdo zároveň dokáže zapad­ nout do  týmu líp než celá parta ze Scotland Yardu, která by hned chtěla všechny dirigovat.

Hlavní vyšetřovatel Grinton byl hromotluk s  prošedivělými vlasy a  výrazným mladistvým obličejem. Měl slabost pro per­ fektně střižené obleky, ale nejnápadnější na něm byla páska přes prázdný oční důlek po levém oku, které mu vyrazil letící střep při přestřelce, k níž se před patnácti lety nachomýtl. Momentálně stál v ostré záři halogenových reflektorů na zadním parkovišti svato­ anenského policejního ústředí a udílel pokyny. Před ním zaujatě postávaly skupiny uniformovaných těžkooděnců a detektivů, kte­ ří si pod saka a kabáty navlékli vesty proti pobodání.

„Věc se má následovně,“ vysvětloval Grinton. „Radši vyrazí­ me co nejdřív a nebudeme čekat na rozbřesk. Zaprvé proto, že pozorovatel u Devlinova bytu hlásí, že Devlin je zrovna doma. Zadruhé proto, že jestli je Jimmy Hood náš člověk, zkracuje před každým dalším útokem oddechovou pauzu. Je čím dál ší­ lenější; klidně může do rána odpravit dvě tři další ženy. Musíme ho chytit ještě dnes večer a Alan Devlin je nejlepší vodítko, kte­ ré zatím máme. Jen nezapomeňte – i když Devlin byl zamlada chuligán, teď je svědek, ne podezřelý. Jeho pomoc si získáme spíš po dobrém.“

Shromáždění policisté chápavě přikyvovali. Odhodlaně sví­ rali rty, protože si uvědomovali, kolik je v sázce. Všichni do po­ sledního se ve  své práci vyznali, ale bylo životně důležité, aby nikdo neudělal chybu.

„Ještě jedna věc, pane, jestli dovolíte,“ ozval se Heck. „Dů­ razně doporučuji, abychom všechno, co nám Alan Devlin řek­ ne, brali s rezervou.“

„Máte pro to nějaký zvláštní důvod?“ otázal se Grinton.

Heck zamával Devlinovou složkou. „V  dospělosti nebyl za nic odsouzen, ale předtím se zločinů neštítil – byl pravou ru­

KOŘIST

kou Jimmyho Hooda, když v Hucknallu terorizovali okolí. Jeho syn Wayne má našlápnuto, aby tady ve Svaté Anně vykročil v tá­ tových stopách. Ať dělám, co dělám, nevidím v Alanu Devlinovi vzorného občana.“

„Myslíš, že by kryl vraha?“ zeptal se pochybovačně Jowitt.

Heck pokrčil rameny. „Nemám ponětí. Pokud je Hood vrah – a podle všeho nejspíš je –, připadá mi divné, že by k takovému závěru ještě nedospěl Devlin, který ho zná líp než kdokoli jiný, a sám od sebe nás nekontaktoval.“

„Třeba se ho bojí,“ nadhodil někdo.

Heck se snažil nedat otevřeně najevo skepsi. „Hood je dare­ bák, ale porušil podmínku, která mu přísně zakazovala vrátit se do Nottinghamu. Takže se snaží nevystrkovat růžky a přesouvá se z místa na místo. Má jediné oblečení, je odkázán jenom sám na  sebe, mrzne, trpí vlhkem a  živí se zbytky na  autobusových nádražích. Opravdu představuje tak vážnou hrozbu pro chlápka jako Devlin, který dřív nešel pro ránu daleko, má za syna dospí­ vajícího grázla, a i když navenek seká dobrotu, určitě má v do­ movské čtvrti autoritu a  může si kdykoli povolat pár svalovců na pomoc?“

Policisté si jeho slova přebírali.

„Uvidíme, jak to dopadne,“ řekl nakonec Grinton a zapnul si bundu. „Jestli ze sebe Devlin bude dělat pitomce, oznámíme mu, že Hoodův portrét se dneska v deset objeví ve zprávách a že bude stačit, aby v něm pár místních poznalo člověka, který se potloukal kolem jeho bytu. Vrah babiček stráví zbytek století za  mřížemi, dámy a pánové. Devlin si sice musí hlídat zločineckou reputaci, ale nebude chtít dopadnout podobně. Radši začne mluvit.“ Na cílovou adresu vyrazili v pěti neoznačených vozidlech. Jed­ ním byl Heckův hnědý Peugeot 308 a druhým civilní opancé­ řovaný vůz. Dorazili diskrétně, bez fanfár. Svatoanenská čtvrť nepatřila k  vyloženě gangsterským lokalitám, ale na  druhou

Paul Finch

stranu ani k těm, kde policejní akce unikne pozornosti. Kdyby se proslechlo, že „jeden z kluků“ má potíže, svolaly by se zlo­ činecké party raz dva. Čtvrť na pohled vypadala jako bludiš­ tě králičích nor; sestávala z  polorozpadlých obecních činžá­ ků pospojovaných špinavými uličkami, které se v noci měnily v ráj zlodějů. K výhrůžné atmosféře navíc přispívalo, že ji už opanoval zimní soumrak a naplnil uzoučké průchody řídkou mlhou.

Když zastavili u čísla 41 v ulici Lakeside View, spatřili krabi­ covitou řadovku z červených cihel, do níž se vcházelo po krátké betonové rampě se zrezivělým zábradlím z krouceného železa. Vnitřkem procházela jediná chodba, do které ústily dveře jed­ notlivých bytů – 41a, 41b, 41c a 41d.

Heck, Grinton a  Jowitt dům zpovzdálí pozorovali. Ve  ve­ černím oparu pořádně viděli jen klenutý vstup, shora ozářený jediným slabým světlem; ze zbytku budovy rozeznávali mat­ ný obrys. Několik metrů za  nimi vyčkávala skupina detektivů a  uniformovaných strážníků ve  speciální výstroji. Transportní vozidlo se zálohami zaparkovalo o padesát metrů dál v nejbližší slepé uličce. Všichni v hrobovém tichu napjatě přihlíželi.

Konečně se Grinton otočil a  tlumeně řekl: „Tak dobře, po­ slouchejte. Robertsi, Athertone, vy půjdete s  námi. Vy ostatní to vezmete zezadu. Hlídejte všechna přízemní okna a  požární východy. Zadržte každého, kdo se pokusí dostat ven.“

Policisté přikývli na souhlas a celá skupina vyjma dvou jme­ novaných nehlučně odkráčela mlhou. Grinton na  hodinkách odpočítal pět minut, aby jim poskytl čas dorazit na stanoviště, pak pohlédl na Hecka a Jowitta a dal jim pokývnutím znamení. Odlepili se od ústí uličky a vyběhli po rampě do zděné chodby chabě osvětlené dvěma pomrkávajícími žárovkami. Byla po celé délce posprejovaná sprostými nápisy. Ty se nevyhnuly ani tro­ jím dveřím ze čtyř. Neponičené zůstaly jen jedny – 41c, domov Alana Devlina.

KOŘIST

Nebyl u  nich zvonek, a  tak na  ně Grinton zabušil pěstí. Uběhlo několik vteřin. Pak se na druhé straně ozvalo šourání. Dveře se pootevřely, nakolik jim to dovolil krátký bezpečnostní řetízek. Za  nimi se vynořila tvář muže kolem pětatřiceti, roz­ bředlá a dolíčkovatá od neštovic. Jedno obočí mu přetínala sta­ rá jizva. Mýlka nepřicházela v úvahu – tohle byl někdejší tvrďák Alan Devlin, i když už ochablý, pupkatý a s vyholenou hlavou. Přišel otevřít v  ušmudlaném triku a  tmavočervených slipech, ale i  škvírou ve  dveřích postřehli řetízky kolem krku a  laciné pouťové prsteny na prstech zažloutlých od nikotinu. Netvářil se ani tak nepřátelsky jako spíš zaskočeně, zřejmě proto, že ze vše­ ho nejdřív uviděl Grintonovu pásku přes oko. Nasadil si brýle s tlustými skly v ocelových obroučkách, aby nemusel krátkozra­ ce mžourat.

„Alan Devlin?“ ujistil se vrchní superintendant.

„Co jste zač, do prdele?“

Grinton se představil a ukázal průkaz. „Tohle je detektiv in­ spektor Jowitt a detektiv seržant Heckenburg.“

„Asi bych to měl brát jako poctu,“ zavrčel Devlin, ale ani trochu na to nevypadal.

„Smíme dál?“ požádal Grinton.

„O co kráčí?“

„Vy nevíte?“ zeptal se ho Jowitt.

Devlin si je ironicky změřil. „Copak já, ale víte to vy?“

Heck ho zvědavě pozoroval. Na Devlinovi bylo znát podráž­ dění, že mu zkazili večer, ale uvolněné držení těla nenaznačo­ valo žádné velké obavy. Buď neměl co skrývat, anebo se uměl skvěle přetvařovat. To druhé bylo docela dobře možné; v mládí měl habaděj příležitostí vytříbit si herecký talent.

„Jimmy Hood,“ objasnil Grinton. „Říká vám to něco?“

Devlin si je dál lhostejně měřil, ale trvalo to o chvilku déle, než by bylo normální. Pak vyhákl bezpečnostní řetízek a otevřel dveře dokořán.

Paul Finch

Heck se otočil k uniformovaným policistům. „Počkejte tady venku, jo? Nemá cenu, abychom se mu dovnitř cpali všich­ ni.“ Přikývli a  zůstali na  chodbě. Tři detektivové vešli do  sla­ bě osvětlené předsíně. Na  zemi se povalovaly odpadky a  hro­ mádky páchnoucího špinavého prádla. Otevřené vnitřní dveře vedly do  rozsvíceného pokoje, odkud se linuly zvuky televize. Ve  vzduchu visel nechutný odér smažených hranolků s  keču­ pem.

Devlin na  detektivy zpříma pohlédl a  pošoupl si na  nose brýle se skly tlustými jako dna lahví. „Asi chcete vědět, kde je, že jo?“

„Nejen to,“ opravil ho Grinton, „chceme vědět, i kde byl doteď.“

Nad hlavou jim najednou bouchly dveře – a ozval se dusot běžících nohou. Heck se instinktivně napjal. Otočil se k  patě tmavého schodiště, právě když se z horního patra bytu přiřítila postava. Nebyl to ale hromotluk Jimmy Hood, bylo to spíš ještě děcko – nanejvýš sedmnáctiletý kluk se střapatou špinavě hně­ dou kšticí a nedomrlým knírkem. Na sobě měl jen šortky, takže bylo vidět štíhlý svalnatý trup pyšnící se nápadným tetováním. V ruce svíral baseballovou pálku.

„Co to má sakra bejt?“ Zuřivě se k  nim hnal a  zužoval jim manévrovací prostor.

„Klídek, mladej,“ ušklíbl se Devlin. „Jen se zeptaj na pár věcí a hned zas vypadnou.“

„Jakejch věcí, do prdele?“

Jowitt na něj namířil ukazováčkem. „Odlož tu pálku, synku.“

„Donutíte mě?“ Kluk byl napjatý jako struna a z očí mu šle­ haly blesky.

„Chceš tátovi ještě víc zkomplikovat situaci?“ zeptal se klid­ ně Grinton.

Následoval okamžik bezdechého ticha. Mladík těkal po­ hledem z jednoho na druhého; přestože byl zřejmě zvyklý, že když po lidech vyrukuje s něčím v ruce, dávají se na úprk, se­

KOŘIST

šikované policejní síly na něj evidentně nijak zvlášť nezapůso­ bily. „Venku jsou další, tati. Čmuchají kolem. Myslej si, že je nikdo nevidí.“

Jeho otec si odfrkl. „Takovej šrumec jenom proto, že Jimbo porušil podmínku?“

„Je to trochu vážnější, pane Devline,“ řekl Jowitt „Natolik vážné, že bych vám neradil, abyste nám dělal potíže.“

„Žádný nedělám... vždyť jsem vás zrovna pozval dál.“

To byl chytrý tah, uvědomil si Heck.

„Uvidíme.“ Grinton vykročil k obývacímu pokoji. „Pojďme si promluvit.“

Devlin se opovržlivě ušklíbl a  zamířil za  ním, stejně jako Jowitt. Heck se otočil k Wayneu Devlinovi. „Táta se chce tvářit, jako že spolupracuje, synku. Moc mu nepomůže, když se tu bu­ deš ohánět útočnou zbraní.“

Kluk zamračeně, ale i  trochu bezmocně odhodil pálku, jako by pro něj jiní muži předvádějící ramena představovali tak těžkou výzvu jeho mužnosti, že si s  ní neví rady. S  hro­ movým řachnutím třeskla o sloupek zábradlí. Pak prošel ko­ lem Hecka do obýváku a Heck ho následoval. Obývák, stejně jako předsíň, vypadal jako po  bombardování. Všude se vá­ lely prázdné plechovky od  piva a  časopisy – jeden otevřený na prostřední dvojstraně, která vypadala jako instruktážní zá­ běr pro gynekology –, stolky skoro nebylo vidět pod špina­ vým nádobím, na kraji krbové římsy balancovaly přetékající popelníky. K  odéru kečupu se připojil zatuchlý pach cigare­ tového kouře.

„Přejdeme k věci,“ řekl Grinton. „Bydlí tu teď Hood?“

„Ne,“ odvětil Devlin s naprostým klidem.

Je úplně v pohodě, pomyslel si Heck. Až moc.

„Takže když se sem vrátím s povolením k domovní prohlíd­ ce a pročešu to tady nejjemnějším hřebínkem, určitě ho nena­ jdu, pane Devline?“ zeptal se Grinton.

Paul Finch

Devlin pokrčil rameny. „Kdybyste si myslel, že máte k pro­ hlídce dost důvodů, už byste to povolení měl. Ale to je jedno. Klidně si to tu prohledejte, máte moje svolení.“

„V  tom případě to asi nebude potřeba. Ale porozhlédnout se můžeme.“ Grinton pokynul Heckovi a  ten vyšel instruovat policisty, kteří čekali na chodbě. Brzy je bylo slyšet, jak ve svých těžkých botách dupou po schodech do horního patra.

„Jak často tu Jimmy Hood pobýval?“ zjišťoval Jowitt. „Mys­ lím poslední dobou.“

Devlin pokrčil rameny. „Čas od času. Přespával na gauči.“

„A vy jste ho nenahlásil?“

„Je to starej kamarád a snaží se postavit znova na nohy. Ne­ budu na něj donášet.“

„Kdy tady byl naposled?“ zeptal se Heck.

„Před pár dny.“

„Co měl na sobě?“

„To, co vždycky... tepláky, teplákovou mikinu, flaušovej ka­ bát. Všechen majetek se mu vejde do igelitek, chudákovi.“

Detektivové potlačili nutkání vyměnit si pohled. Předem se dohodli, že s pravým účelem návštěvy nevyrukují, dokud to Grinton neuzná za nezbytné. Pokud by Devlin dobře věděl, oč jde, a  přesto svého dávného kamaráda kryl, dělalo by to z  něj spoluviníka vražd. A  kdyby se náhodou podřekl, že něco ví, mohli by proti němu snadněji vznést obvinění.

„Kdy čekáte, že se vrátí?“ zeptal se Heck.

Devlin se nad tou pošetilou otázkou pobaveně pousmál. (Zase to na nás hraje, blesklo Heckovi hlavou.) „Jak to mám vě­ dět? Nejsem jeho opatrovník, sakra. Ví, že může přijít kdykoli, ale nechce moji pohostinnost zneužívat.“

„Má telefon, abyste ho mohl kontaktovat?“ zajímal se Jowitt.

„Nemá nic.“

„Přichází někdy hodně pozdě večer?“ vyzvídal Grinton. „Myslím nezvykle pozdě.“

KOŘIST

„Co je to za  kreténský otázky?“ vyjel Wayne Devlin, které­ ho čím dál víc rozčilovaly zvuky neurvalého počínání v horním patře.

Grinton si ho koutkem oka změřil. „Takové, na které je po­ třeba jasná odpověď, synu... Jinak jste s  tátou hluboko v  řiti, kam slunce nezasvítí.“ Pohlédl na Devlina. „Takže... nějaké noč­ ní příchody?“

„Občas,“ připustil Devlin.

„Kdy?“

„Do prdele, nevedu si diář!“

„Vypadal někdy rozrušeně?“ zeptal se Jowitt.

„A kdy ne? Dyť se schovává před poldama.“

„A co skvrny od krve?“ nadhodil Grinton.

Devlin se nejdřív zatvářil zmateně, ale pak pomalu – velice pomalu – protáhl obličej. „To snad ne... Snad nemluvíte o tom případu Vraha babiček?“

„Vy si z nás děláte srandu!“ vybuchl užasle Wayne Devlin.

„Zaujalo tě to, Wayne?“ obrátil se k  němu Heck. „Ta pálka tam v předsíni... je tvoje, nebo Jimmyho Hooda?“

Klukovi poklesla čelist. Najednou nevypadal na pubertální­ ho drsňáka, ale spíš na  vyděšené dítě. „Je... je moje, ale to ne­ znamená...“

„Takže když ji zabavíme a  v  laboratoři se na  ní najde krev, máme si přijít pro tebe, a ne pro Jimmyho?“

„To nezabere, poldo,“ brzdil ho starší Devlin, ale poprvé za celou dobu trochu zrudl – zřejmě ho ani ve snu nenapadlo, že si tu horkou kaši může nakonec vylízat jeho syn. „Nám strach nenaženete.“

Jenže mladší Devlin vystrašeně vypadal. „Žádnou krev na ní nenajdete. Mám ji pod postelí celý měsíce. Jimbo na ni v životě nesáhnul. Do prdele, tati, řekni jim, co chtějí vědět.“

„Jak říkám, Jimbo tu byl jenom párkrát,“ zavrčel Devlin. (Zase předstírá klid, pomyslel si Heck.) „Nikde nevydrží delší dobu.“

Paul Finch

„A vás ani nenapadlo, že v těch vraždách může mít prsty?“ zeptal se Grinton.

„Nebo si to odmítáte připustit?“ dodal Jowitt.

„Byl to dobrej kámoš...“

„Takže si to vážně odmítáte připustit? Tím na soudce dojem neuděláte.“

„Jednou nebo dvakrát mi to hlavou blesklo,“ odsekl Devlin. „Ale vám by se taky nechtělo podezírat kamaráda z něčeho ta­ kovýho...“

„Ani když podobné věci dělal už dřív?“ namítl Grinton.

„Tak zlý ne.“

„Ale skoro.“

„Měli byste radši jít za jeho tetou!“ vpadl jim do řeči Wayne.

Ztuhli. Upřeli na  něj oči; bezvýrazně jim oplácel pohled a tváře mu hořely.

„O čem to mluvíš?“ zeptal se ho Heck.

„Furt žvanil vo tetičce Mavis...“

„Wayne!“ vyštěkl starší Devlin.

„Jestli Jimbo lítá v ňákým průseru, tati, přece se do něj ne­ namočíme taky.“

Ti dva jsou dobří, pomyslel si Heck. Jsou fakt dobří.

„Nechcete nám něco povědět, pane Devline?“ zeptal se Grinton.

Devlin sklopil oči a vycenil zuby. Strhl si brýle a zuřivě si je otíral flekatým trikem, jako by jím zmítala nerozhodnost – jako by měl vztek, že se dostal do  téhle situace, ale ne nutně vztek na policii.

„Wayne má možná pravdu,“ ucedil konečně. „Asi byste k ní měli zajet. Jmenuje se Mavis Cutlerová. Než se začnete vyptávat, nic dalšího o ní nevím. Není to Jimbova opravdová teta. Jenom nějaká stará bába, co mu dělala pěstounku, když byl malej. Už jí bude nejmíň sedumdesát. Nemám potuchy, jak s ním zachá­ zela – nikdy o tom nemluvil, ale myslím, že u ní měl psí život.“

KOŘIST

Takže kdykoli Hood zaútočil na  jednu z  těch starších žen, útočil na  svoji zlou tetu, vybavily se Heckovi základy forenzní psychologie. Je to uspokojivé vysvětlení. Jenže trochu moc uspokojivé, samozřejmě.

„A proč k ní máme tak pospíchat?“ zeptal se Jowitt.

Devlin patřičně svěsil hlavu a ramena, jako by byl rád, že mu z nich náhle spadla tíže. „Když... když se tu Jimbo před několika měsíci poprvý objevil, tvrdil, že ji pojede navštívit. A když říkal ,navštívit‘, nepřipadalo mi, že mluví o rodinným znovushledání, jestli mi rozumíte.“

„Tak proč si s tím dával tak načas?“ zeptal se Jowitt.

„Dlouho ji nemohl najít. Mám dojem, že včera ji jel hledat do Hucknallu. Tam bydleli, když byl malej.“

Počíná si čím dál chytřeji, říkal si Heck. Využívá fakta, aby to znělo věrohodněji.

„Asi dostal od někoho odtamtud avízo,“ dodal Devlin.

„Jaké avízo?“

„Že teta teď žije v Matlocku. Nevím, kde přesně.“

Matlock je v Derbyshiru. Čtyřicet kilometrů odtud.

„Jak to všechno víte?“ Z Grintonova tónu čišelo podezření.

Devlin pokrčil rameny. „Dneska mi volal – z telefonního au­ tomatu. Že večer odjíždí z města a už se prej asi neuvidíme.“

„A vy jste nás o tom neinformoval?“ Jowittův hlas přetékal znechucením.

„Informuju vás teď, ne?“

„Už může být pozdě, vy pitomče!“ Jowitt vyběhl do předsíně a začal volat policisty seshora.

„Heleďte, nikdy neřekl na rovinu, že chce tu bábu odkráglo­ vat,“ protestoval Devlin. „Třeba do Matlocku vůbec nejede. Co já vím, možná chce zdrhnout někam do ciziny. Jsou to všecko akorát dohady!“

A za dohady tě před soud postavit nemůžou, blesklo Heckovi hlavou. Jsi ty ale koumák.

Paul Finch

„Neudělejte žádnou hloupost, pane Devline,“ řekl Grinton a naznačil Heckovi, že je čas jít. „Ať vás ani nenapadne Jimmy­ ho varovat, že si pro něj jdeme. Jestli u  něj najdeme telefon, ve  kterém zpětně vystopujeme váš hovor, bude nám to stačit, abychom vás obvinili jako spolupachatele.“

Venku na chodbě už Jowitt hulákal do vysílačky. „Je mi jed­ no, že jsou indisponovaní – ať koukají zkontrolovat voličské a te­ lefonní seznamy. Najděte každou ženskou v  Matlocku, která se jmenuje Mavis Cutlerová – a okamžitě!“ Obrátil se ke Grintonovi a Heckovi. „Měli bysme toho syčáka Devlina šoupnout za mříže.“

Grinton zavrtěl hlavou. Ignoroval, že se za  ním dveře bytu 41c zabouchly. „Možná ho nakonec budeme potřebovat jako svědka. Nemůžeme se připravit o  jedinou malou páku, kterou na něj máme.“

„Co když práskne do bot?“

„Někoho na něj nasadíme.“

„Promiňte, pane,“ ozval se Heck, „ale já s vámi do Matlocku nejedu.“

Grintona to překvapilo. „Odvedl jste tolik práce v  terénu, a teď nechcete být u vyvrcholení akce?“

Heck pokrčil rameny. „Budu upřímný, pane: myslím, že nám Devlin sehrál prvotřídní představení a že se Hood do Der­ byshiru vůbec nechystá. Podle mě nás Devlin schválně posílá po špatné stopě.“

Jowitt se zatvářil zmateně. „Proč by to dělal?“

„Je to jen tušení, ale podložené. Alan Devlin věděl, že si Jimmy Hood v  nedávné minulosti odseděl vážné zločiny, a přesto ho u sebe nechával přespat na gauči. Ne jednou, opa­ kovaně. Kamarádšoftů se sexuálními násilníky se očividně neštítí.“

„Ale jdi, Hecku,“ namítl Jowitt. „Devlin má i  tak spoustu másla na hlavě – přece nebude ještě napomáhat několikanásob­ nému vrahovi.“

KOŘIST

„Spoustu ne, jenom trošku. K čemu se přiznal kromě pomo­ ci porušiteli podmínky? I kdyby se ukázalo, že nás poslal špat­ ným směrem, šikovně si kryl záda. Bylo to samé ,nevím jistě, jsou to jenom dohady‘ – nemůžeme ho ani obvinit, že maří vy­ šetřování.“

„Jenže nepřipadá v úvahu neprověřit, co nám řekl,“ podotkl Grinton.

„To máte pravdu, pane. Ale zatímco pojedete do Matlocku, rád bych sledoval některá vlastní vodítka. Souhlasíte?“

„Klidně... jen si o všem veďte záznam.“

Grinton začal zařizovat tajný policejní dohled v  ulici Lake­ side View. Ostatní se vrátili do aut, aby rychle vyrazili do soused­ ního hrabství. Jowitt i během nastupování žhavil telefon a uváděl styčné důstojníky z derbyshireské policie do obrazu. Heck zůstal stát na chodníku, ale zatelefonoval si taky – pro změnu policejní analytičce ve Svatoanenském ústředí. Jak už to u analytiků bývá, konstábl Marge Propperová byla velice výkonná.

„Dobrý večer, Hecku,“ ozvala se srdečně. O jejích neoceni­ telných schopnostech rychle a přesně dohledávat informace se pracovní skupina pátrající po  Vrahovi babiček už dávno pře­ svědčila.

„Dobrý večer, Marge. Mám pravdu, když si myslím, že kro­ mě Alana Devlina nemá Jimmy Hood v  Nottinghamu žádné jiné kamarády?“

„Máte.“

„Fajn... Rád bych něco zkusil. Mohla byste kontaktovat věz­ nici Roundhall v  Coventry? Zjistěte, kdo Hooda v  posledním roce a půl navštěvoval. Chtěl bych věděl, jestli se tam opakova­ ně nevyskytuje nějaké jméno, na které jsme při vyšetřování ještě nenarazili.“

„Rozumím, Hecku. Ale takhle pozdě večer asi chvíli potrvá, než dostanu odpověď.“

„To nevadí. Až ji budete mít, tak mi brnkněte.“

Paul Finch

Ještě chvilku postál, než nasedl do svého peugeotu. Ostatní vozidla už odjela a zanechala za sebou otupující mrtvolné ticho. Z okolních budov vyvstávaly pouze nezřetelné hranaté obrysy, roztříštěné občasnými bledými čtverci rozsvícených oken, které jen matně prosakovaly tmou. Průchozí ulička do Lakeside View se rýsovala jako nevlídný černý obdélník.

Heck nastoupil do vozu a nastartoval.

Nedalo se říci, jestli jsou na  správné stopě, ale v  kostech cítil, že ano. Alanu Devlinovi sice nevěřil, ale jeho částečné přiznání odhalilo, že Jimmy Hood v téhle čtvrti i v Hucknallu pobýval, což znamenalo, že se pohyboval na  všech známých místech vražd ve zhruba správné době. Zpětně vzato, dalo se to předvídat a  dělalo se z  toho nanic. Když Heck vyjížděl ze slepé uličky, najednou si uvědomil, že mu tohle zchátralé oko­ lí, rozbitá okna a neosobní uličky s cihlovými zdmi utopený­ mi pod nánosem graffiti připadají palčivě povědomé. Na po­ dobně zdevastovaná místa ho přivádělo až příliš mnoho jeho případů.

Zazvonil mu telefon a  Heck si ho zvedl k  uchu. „Hecken­ burg. Ano?“

„Možná něco máme, Hecku,“ ozvala se Marge Propperová. „Jimmyho Hooda za poslední rok v Roundhallu devětkrát na­ vštívila jistá Sian Collierová.“

„To jméno mi nic neříká.“

„Zatím jsme ji neměli v hledáčku, i když má menší škralou­ py za  přechovávání drog a  krádeže v  obchodech. Je to běloš­ ka, dvaatřicet let, narodila se tady. Naposled stála před soudem před více než pěti lety, takže teď možná seká dobrotu.“

„Až na tu maličkost, že se paktuje s vrahy?“

„Jo.“

Heck si začal nařizovat satelitní navigaci. „Kde bydlí?“

„V Mountjoy Height číslo osmnáct. Je to v Bulwellu.“

„Tam to znám.“

KOŘIST

„Jestli tam jedete, Hecku, měl byste si nejdřív promluvit s centrálou. Bývá tam živo.“

„Díky za varování, Marge. Ale jen si omrknu terén. A mám vysílačku.“

Tmavý zimní večer teď hrál Heckovi do karet – hlavně tím, že na silnicích bylo prázdno, ale taky tím, že když dojel do Bul­ wellu, mohl brázdit jeho zamlžené zchátralé ulice a nepřitaho­ val pozornost.

Když konečně našel ulici Mountjoy Height, zjistil, že ji tvo­ ří řada dvoupatrových domků s  hrubou oblázkovou omítkou, které z  malé vyvýšeniny shlížely na  sídlištní labyrint. Nejdřív kolem nich projel zepředu a obhlédl si mrňavé rozblácené flíč­ ky trávníku, které sloužily jako předzahrádky. Postávaly na nich bez ladu a skladu popelnice a všude kolem se povalovaly odpad­ ky. Zaparkovaných aut se tu vyskytovalo jen pár, ale ve většině oken se svítilo. Pak se vydal prozkoumat zadní trakt. Níže polo­ žená klikatá ulička míjela několik garáží – některé byly otevře­ né, jiné zavřené. Garáž u čísla osmnáct vrata neměla, ale Hecka obzvlášť zaujala, protože v ní parkovala hezká velká motorka.

Pomalu zastavil a vypnul motor.

Vystoupil a  nastražil uši – někde poblíž probíhala hádka. Hlasy byly tlumené a  nezřetelné, ale určitě patřily dospělým lidem. Nebyl si jistý, odkud přicházejí – možná přímo z  čísla osmnáct, které se rýsovalo ve tmě za garáží a ke kterému se od­ tud šlo po úzkých schůdcích.

Heck si zvenčí prohlížel motorku. I ve tmě poznal, že je to nejnovější model Suzuki GSX – zatraceně drahé žihadlo na tuh­ le končinu.

„Seržant Heckenburg volá Charlieho šest,“ ohlásil do  vysí­ lačky. „Potřebuju vyhledat informace v databázi.“

„Ano, seržante Heckenburgu?“ Odpověď podbarvoval praskot.

„Cokoli o černém motocyklu Suzuki GSX, poznávací značka Julie­Zulu­sedm­tři­Bravo­Foxtrot­Alfa. Přepínám.“

Paul Finch

„Zůstaňte ve spojení.“

Heck se přesunul na bok garáže a vzhlédl ke schůdkům. Jed­ nolitou stavbu nad nimi halil mlhavý opar, ale uvnitř se svítilo a zuřila tam hádka – zdálo se, že nabírá na síle. Třesklo rozbíje­ né sklo, což bylo vlastně dobře – dodá mu to oprávnění vynutit si vstup.

„Zpráva z databáze pro seržanta Heckenburga.“

„Mluvte.“

„Černý motocykl Suzuki GSX s poznávací značkou Julie-Zulu-sedm-tři-Bravo-Foxtrot-Alfa je hlášen jako odcizený. Byl ukraden včera v noci v Hucknallu. Přepínám.“

„Rozumím a  děkuji. Za  jakých okolností došlo ke  krádeži? Přepínám.“

„Za  velmi vážných, seržante. Je to vyšetřováno jako loupežné přepadení. Motorizovanému kurýrovi rozbili před novinovým stánkem hlavu lahví a sebrali mu motorku a helmu. Leží na jednotce intenzivní péče. Popis pachatele zatím není k dispozici.“

Heck se zamyslel. Čím dál víc to vypadalo na Jimmyho Hoo­ da. A jelikož se chystal provést zatčení za vážný zločin, byl teď oprávněn vniknout do garáže – a taky to hned udělal. V jejích umaštěných tmavých útrobách našel hory harampádí: krabice přecpané vším možným, rozbité a  špinavé domácí spotřebiče, dokonce i  klubko řetězů, zčásti omotaných kolem ocelového nosníku podepírajícího střechu.

„Seržante Heckenburgu, vy jste ten motocykl našel? Přepínám.“

„Ano,“ potvrdil Heck. Pomalu procházel garáž a  přitom si natahoval rukavice. „Je v  otevřené garáži za  číslem osmnáct v  ulici Mountjoy Height v  Bulwellu. Domnívám se, že možný pachatel se momentálně nachází na této adrese a že je to Jimmy Hood. Běloch něco přes třicet let, vysoký zhruba sto devade­ sát centimetrů, chlap jako hora. Má na kontě extrémně násilné útoky a je podezřelý v případu Vraha babiček. Takže potřebuju posily, a hned. Ať dorazí tiše a nenápadně. Přepínám.“

KOŘIST

„Rozumím, seržante. Posily jsou na  cestě. Odhadovaný čas příjezdu: pět minut.“

Heck si zastrčil vysílačku zpátky do kapsy a došel k zadním dveřím garáže. Hladce se otevřely. Ocitl se na  dlážděné cestě táhnoucí se po úpatí prudkého blátivého svahu. Vydal se po ní, obešel dům dopředu a obezřetně k němu vykročil po schodech. Teď už jen stačilo počkat, až dorazí kavalérie – jenže vtom se cosi přihodilo.

A kompletně to změnilo situaci.

Zlostné hulákání uvnitř dostoupilo vrcholu. Ozývaly se rány, jako by tam po sobě házeli vším, co jim přijde pod ruku. To by se ještě dalo jakžtakž tolerovat; v těchhle končinách se to nejspíš děje celkem běžně. Heck by i tak počkal venku – jenže pak ze­ vnitř uslyšel dětský nářek.

A nebyl to jen pláč.

Bylo to kvílení.

Hysterické kvílení prostoupené bolestí nebo strachem.

„Seržant Heckenburg volá Charlieho šest, naléhavý vzkaz!“ Vyběhl zbývající schody a zastavil se nad nimi. „Popožeňte las­ kavě ty posily. Slyším, že v budově dochází k násilí, a je tam dítě v nouzi, přepínám!“

Zůstal stát u  dveří. Matovým sklem padalo ven světlo, ale na  druhé straně nebylo skoro nic vidět – jen letmé nezřetelné pohyby. Pořád se odtamtud nesl vzteklý řev.

Heck si zapnul bundu a zabušil. „Policie! Otevřete, prosím!“

Na okamžik zavládlo ticho – až na to dítě, které už nekvílelo, ale tiše, vyčerpaně naříkalo.

Heck znova zabouchal na  dveře. „Tady policie – otevřete!“ Za matovým sklem se něco mihlo.

Znova už nebušil, ale vrazil do dveří ramenem.

Povolily až napotřetí; katapultovaly do vzduchu zástrčku, pan­ ty a déšť třísek a svalily se na podlahu. Za nimi spatřil Heck úz­ kou, zaneřáděnou chodbu do kuchyňky, ze které zrovna vybíhal

Paul Finch

zadními dveřmi vysoký muž ve flaušovém kabátě. Heck se za ním rozběhl. Vtom se z postranního pokoje vynořila žena s rozcucha­ nými vlasy, uplakaná a  samá modřina. Po  tvářích jí spolu se sl­ zami stékala řasenka. Na  sobě měla sepraný oranžový župan a k prsům si tiskla děcko s tvářičkou zrudlou skoro až do fialova.

„Co tu chcete?“ zaječela a skočila Heckovi do cesty. „Nemů­ žete sem jen tak vpadnout!“

Heck se kolem ní prosmýkl. „Uhněte mi z cesty, slečno.“

„Ale on nic neprovedl!“ Chňapla Hecka za  límec a  přitom mu ostrými nehty podrápala krk. „To ho vy šmejdi nikdy nepřestanete otravovat?!“

Heck se jí snažil vyškubnout. „Copak vás zrovna nezmlátil?“

„To proto, že jsem nechtěla, aby odešel...“

„Je totální cvok!“

„No a co? Je mi to fuk.“

„Jiným ne!“ Konečně se vyprostil – žena i  děcko se znova rozkvílely – a  hnal se do  kuchyně. Vyřítil se zadními dveřmi na dvorek poházený hračkami. Robustní muž zrovna o pár me­ trů dál sbíhal dlouhými skoky po  úzkých schůdcích ke  garáži. Nesl něco v ruce; Heck to v první chvíli pokládal za tašku, ale pak mu došlo, že je to motocyklová helma. „Jimmy Hoode!“ křikl a hnal se za ním ze schodů. „Jsem policista – zůstaňte stát!“

Hood odpověděl tím, že jediným skokem zdolal poslední tři čtyři schody, narazil si helmu a vtrhl zadními dveřmi do gará­ že. Heck seskočil z  posledních schodů také. Na  svahu mu to po  rozblácené hlíně klouzalo a  klopýtal, ale dorazil ke  dveřím garáže jen pár vteřin po  pronásledovaném. Rozrazil je rame­ nem a  uviděl, že Hood už sedí na  motorce a  startuje. Vzápětí ozářil uličku její reflektor a zchátralou garáží zaburácel motor.

„Nebuď pitomec!“ zařval Heck.

Hood se na zlomek vteřiny ohlédl, ukázal Heckovi zvednutý prostředníček a přidal plyn. Suzuki vyrazilo tak prudce, že div nepřevrhlo popelnici.

KOŘIST

Uprchlík ale urazil stěží deset metrů. Pak se ozvalo hrozi­ vé PRÁSK a  zadním kolem motorky to škublo dozadu. Hood přeletěl přes řídítka, v  kotrmelcích narazil do  sousední gará­ že a žuchl na dláždění. Zůstal na něm zkroucený ležet a sténal. Motocykl skončil o pár metrů dál, hlučně bafal a z pomačkané­ ho výfuku se valil kouř.

„Nedáváš si dost bacha, Jimmy,“ utrousil Heck, když vyšel do  uličky. Kopl špičkou boty do  řetězu napjatého od  zadního kola k nosníku v garáži. „Nezkontroloval sis, jestli se ti něco ná­ hodou neomotalo kolem zadní osy.“

Na obou koncích uličky se rozblikala modrá světla, jak do ní zahnuly hlídkové vozy místní policie a pomalu se blížily. Hoo­ dovi se podařilo překulit na záda, ale na nic víc se nezmohl. Zů­ stal ležet a skelnýma očima nepřítomně zíral zpod helmy otvo­ rem, který zbyl po utrženém plexiskle.

Heck vytáhl ze zadní kapsy želízka a přistrčil mu je před nos. „Nemusíš vypovídat, kamaráde. Ale může to uškodit tvojí ob­ hajobě...“

3. kapitola

Bylo zapotřebí ocitnout se na  prahu smrti, aby si Harold Lansing uvědomil, že by se měl začít víc těšit ze života. Ty, kdo ho pořádně neznali, by pochopitelně dost překvapilo, že nevede plnohodnotný a příjemný život už teď.

Když je někdo pětačtyřicetiletý, výjimečně hezký multimi­ lionář – dobronzova opálený starý mládenec s hustou šedivou kšticí, který dokonce i  ve  volnočasovém oděvu vždycky chodí oblečen podle poslední módy a vlastní dva prvotřídní vozy, os­ miválcový Bentley Continental a sportovní Hyundai Veloster –, zdá se vrcholně nepravděpodobné, že by nepatřil k  nejspoko­ jenějším mužům v  Británii. Lansing navíc vlastnil také tři lu­ xusní nemovitosti: vilu na Azurovém pobřeží, kde občas trávil prodloužené víkendy, přepychový byt ve  čtvrti Swiss Cottage, který si koupil jakožto provizorní bydlení pro pobyty v  Lon­ dýně, a  svoje „venkovské útočiště“, jak dům nazýval, přestože v něm pobýval pravidelně – osmipokojový bývalý statek v Sur­ rey, který nesl jméno Rosewood Grange a podobal se spíš palá­ ci. U usedlosti obklopené sto dvaceti hektary bujných zahrad – se soukromým tenisovým kurtem, kriketovým trávníkem

KOŘIST

a  krytým bazénem – a  téměř povinně okrášlené uměleckými díly a  starožitnostmi nezměrné hodnoty by člověk předpoklá­ dal, že bude klenotem v  koruně krále společnosti, epicentrem okázalého životního stylu playboye, k  němuž se víkend co ví­ kend sjíždí za zábavou společenská smetánka včetně nejúchvat­ nějších a nejvlivnějších žen.

Jenže Rosewood Grange takovému účelu nikdy nesloužil.

Zdání klame.

Lansing si sice občas zahrál golf a  strávil pár poklidných ho­ din rybařením u řeky Mole, ale víc energie než vlastním zábavám věnoval podpoře dobročinných aktivit. Navíc byl workoholik. Ze své soukromé kanceláře v Reigate řídil několik počítačových firem a většinu jmění si vydělal prodejem softwaru do Spojených států a na Dálný východ. Patřil mu také řetězec venkovských restaurací a hotelů zacílených na zámožnou klientelu. A rád zůstával se svý­ mi podniky v přímém kontaktu; ne že by snad nedůvěřoval svým pečlivě vybraným podřízeným, ale neuměl si představit – vyjád­ řeno jeho vlastními slovy –, že bude celé dny točit palci mlýnek.

Teď ale začínal nahlížet na věci jinak, nejspíš pod vlivem ne­ dávné nehody, kvůli které strávil dva týdny v nemocnici a z toho několik dní na  jednotce intenzivní péče, upoutaný k  monito­ rům životních funkcí.

Kd



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist