načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kořeny -- Úsměvný příběh o zubních kanálcích, rodinných vztazích a správně načasované anestezii – Miika Nousiainen

Kořeny -- Úsměvný příběh o zubních kanálcích, rodinných vztazích a správně načasované anestezii
-15%
sleva

Kniha: Kořeny
Autor: Miika Nousiainen
Podtitul: Úsměvný příběh o zubních kanálcích, rodinných vztazích a správně načasované anestezii

– Obyčejná návštěva u zubaře odstartuje nečekaný genealogický řetězec událostí… – Když Pekka Kirnuvaara vejde do ordinace nového dentisty, který má shodou okolností stejné příjmení, netuší, co všechno ho – nad rámec čištění kanálků – potká. ... (celý popis)
Titul je skladem 2ks
Ihned také k odběru: Ostrava
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304
Rozměr: 135 x 190 mm
Spolupracovali: přeložil Vladimír Piskoř
Skupina třídění: Uraloaltajské literatury
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2017-40
Datum vydání: 3. 10. 2017
ISBN: 9788075057952
EAN: 9788075057952
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Obyčejná návštěva u zubaře odstartuje nečekaný genealogický řetězec událostí…

Když Pekka Kirnuvaara vejde do ordinace nového dentisty, který má shodou okolností stejné příjmení, netuší, co všechno ho – nad rámec čištění kanálků – potká. Jakmile pacient na křesle otevře ústa, zjistí odměřený profesionál Esko Kirnuvaara, že mají oba tutéž vadu chrupu. Dědičnou.

Čerstvě nalezení bratři se s novinkou každý po svém chvíli sžívají a nakonec se rozhodnou pátrat po svých kořenech. Dlouhá cesta s překvapivými a lehce bláznivými peripetiemi je zavede až na druhou stranu polokoule.

Dojemný humorný příběh o zakořeněnosti, vykořeněnosti, o potřebě něčí blízkosti a potřebě někam patřit.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Miika Nousiainen - další tituly autora:
 (e-book)
Kořeny Kořeny
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

Pekka

Sekyra a být první na výnosu je ve rvačce půl výhry. To je jediné ponaučení od mého otce, co si pamatuju. A bez pochyby je pravdivé. Takhle dobrý rozhoz na počátku by ve rvačce znamenal víc než poloviční výhru.

Otec asi nebyl hlupák. Jednou jsem se na něho zeptal mámy. Prohlásila, že to byl zbabělý ubožák, a  od té doby se o něm nebavíme.

Vyjádřila pochopitelně jen svůj názor, do nějž se promítla její situace. Opuštěné ženy, ponechané bez varování s malým děckem, bez peněz a  napospas vlastnímu osudu, mívají vyhrocené názory.

Jednou o  Vánocích nám otec zavolal. Bylo mi sice teprve sedm, ale uhodl jsem to z  tónu mámina hlasu. Z  úst se jí linula souvislá řada nadávek tehdejší doby.

Spede Pasanen tehdy platil za uznávaného baviče a nadávka „hovado jak Spede“ ještě nevznikla. Ovšem i ta by jen slabě vystihovala, co si máma o otci myslela.

Práskla mu telefonem. Ale otec zavolal znovu a uměl zatahat za správné nitky. Máma mi předala sluchátko. Kvalita hlasu naznačovala, že šlo o  meziměstský hovor, a  ty v  těch časech stály majlant. Takže otec do mě vložil prostředky.

A možná dokonce volal ze zahraničí. Nikdo nevěděl, kam odjel. Cizí země v oněch časech už existovaly.

Kromě ceny měl hovor i obsah. Otec řekl, Pekko, jsi správný kluk. Poučil mě o výhodě sekyry a prvního výnosu ve rvačce. „Když si to zapamatuješ, dotáhneš to daleko,“ ubezpečil mě. 12

Otcovo ponaučení jsem si zapamatoval, přestože jsem se

neocital v situacích, při nichž bych se pouštěl do bitky se sekyrou v ruce. Pracuju v reklamě, což není zrovna moc drsný obor, navzdory narůstajícímu spěchu a nejistotě.

A taky si nejsem jistý, jestli jsem to dotáhl daleko. V práci

jsem průměr, jako člověk lehký podprůměr.

Ale mámino rozhodnutí, že na otce zapomeneme, platilo.

U nás se o něm nemluvilo. Dokonce jsem na něj spoustu let ani nepomyslel. Opustil mě, když mi byly tři roky. Řekl, že jde do obchodu. Pro mlíko, chleba a limču do sauny.

Toho večera jsme se nesaunovali a  druhý den ráno jsme

měli kaši. Duševní stav můj i mé matky se dal nazvat prázdnotou. Pravda, v oněch časech se tátové na rodičovství zas tolik nepodíleli a já nejspíš neměl kdy k otci přilnout. Sedím v  čekárně soukromé zubní kliniky ve své domovské helsinské čtvrti Kallio. Kolem každou chvíli předrnčí tramvaj a chodci se místo bezstarostného letního kroku začínají balit do méně pohodlné schoulenosti ve snaze chránit se před podzimními dešti.

Zubař, který mě bude ošetřovat, má stejné příjmení jako

já. MDDr. Esko Kirnuvaara. Tak to stojí na dveřní tabulce.

Lidí s vysokoškolským vzděláním je v mém rodu málo, ale

bez ohledu na akademické tituly jsou všichni Kirnuvaarové navzájem příbuzní. Jméno vzniklo pofi nštěním ruského jména Kirilov. Náš rod přišel zpoza současné hranice a usadil se po válce v Liekse v severní Karélii.

Tenhle zubař může být můj vzdálený bratranec, anebo

i bratranec. A možná dokonce bratr. Odkud mám vědět, kolikrát za svůj život otec odešel koupit limču do sauny? Saunovací den bývá každou sobotu.

Člověk má za život spoustu příležitostí zmizet. Je zbytečné

si myslet, že jsem jedinečný, a  věřit, že otec chladnokrevně

opustil pouze mě. Klidně mohl ještě chladnokrevněji opustit

i někoho dalšího.

Z  ordinace vychází předchozí pacient. Na opuchlé tváři

si drží ledovací pytlík. To věru moje obavy z  následujícího

dění nerozptýlí. Na tom protivném křesle jsem s ochrannými

brýlemi na očích proležel stovky hodin, zatuhle přimknutý

k opěrkám.

Moje zuby mají špatnou karmu. Přední zuby jsem si ura

zil při pádu z kola. Zuby moudrosti mě bolívají přesně tak, jak

může bolet něco k životu nepotřebného. V dětství mě máma

k čištění zubů moc nevedla a katastrofu jsem příkladně dovr

šil neutuchající slabostí pro bonbony a kolu.

Tentokrát mě bolí stolička. Vím už ze zkušenosti, o co jde:

zanítil se mi kořen a je třeba ho zbavit hnisu.

Sestra mě pozve dovnitř. Vejdu do ordinace a podám zuba

ři ruku. Odmítne si se mnou potřást.

„V tomhle chřipkovém období si raději ruku s nikým ne

podávám. Jsem váš zubař, Esko Kirnuvaara.“

„Pekka Kirnuvaara. Že bysme byli příbuzný?“

„Je to možné, v tak malé zemi jsou příbuzní skoro všichni,

ale pojďme se teď podívat na ty zuby.“

Usednu do zubařského křesla. Sestra mi připne ochrannou

náprsenku a  na oči nasadí brýle se žlutými skly. Vidím sám

sebe v zrcadle na zdi. Bono z U2 vypadá ve žlutých brýlích cha

rismatičtěji. Já tak akorát bezmocně. Zvláště v poloze ležmo.

Sestra mě nasvítí. Zubař si nasadí roušku přes ústa a požá

dá sestru o první nástroje. Ťuká mi do zubů čímsi kovovým.

„Tohle bolí?“

„Ne.“


1514

„A co tohle?“ „Ne.“ Jakmile mi klepne na další zub, vyletím bolestí. „Aha. Tak to je jasné. Pro jistotu uděláme rentgen.“ Zubař se svým sdělením obrací na sestru, která mi přiloží

k tváři nějaké zařízení. Na dobu, než se snímek pořídí, doktor

i sestra opustí místnost.

Nechtějí, aby je stihl osud manželů Röntgenových. A stěží

vůbec budou manželé. Oba působí odtažitým dojmem, ze

jména on.

Snímek mé tváře se objeví na monitoru počítače. Zubař si

ho dlouze prohlíží a pak se otočí ke mně.

„Tak. Tady to chce vyčistit kořen. Uvidíme, jestli se nám ho

ještě podaří zachránit. Umrtvíme to?“

Přikývnu a sestra vytáhne dlouhou stříkačku kovové barvy.

Zubař mi ji hned vrazí do dásně. Je to tak protivný pocit, že

bych nejraději byl co nejdál odsud. Nebo pod narkózou.

Zubař si spustí roušku níž a posadí se k počítači zkoumat

rentgenový snímek. Vidím doktora v  zrcadle na zdi. Možná

si to jen představuju, ale vypadá stejně jako můj otec na těch

dvou fotkách, které máma zapomněla zničit.

„Chvíli potrvá, než anestetikum zabere. Jak jste to mohl

nechat zajít takhle daleko?“

„Byl Onni Kirnuvaara váš otec?“ „Jak dlouho vás to už bolí?“ „No, možná tak dva měsíce.“ „A to vás nenapadlo přijít dřív?“ „Objednal jsem se k  našemu obvoďákovi, ale nedostal se

k němu. Asi že bolest nebyla dost ukrutná.“

„Aha. Ty vaše dásně taky vypadají dost děsivě. Čistíte si

zuby ráno i večer?“

Zalžu přikývnutím. Opravdu nemám každý večer náladu

a každé ráno čas, abych si čistil zuby.

„Měl byste si je čistit líp. Používáte vůbec zubní nit?“

„Moc ne.“

Nepoužívám ji nikdy.

„To je vidět. Nit by vám prospěla.“

„Ještě k tomu vašemu otci. Vyrůstal jste...“

„Cítíte to?“

Umlčí mě poťukáním na zub. Slyším klepavé zvuky ná

stroje, ale bolest už necítím.

„Nebolí to.“

„Výborně.“

Zkouším se ještě ptát na příbuzenské záležitosti, ale to už

mi nacpe do pusy pár hadiček.

„Podáš mi diamant do turbíny?“

Sestra mu podá vrtáček a zubař začne. Vrtačka vydává pi

štivý zvuk.

„Středně velkou frézku.“

Sestra mu podstrčí nový nástroj. Rovnoměrné drhnutí ne

bolí, ale jako obyčejně mi připadá odporné. Když zubař skon

čí s  drhnutím, obhlídne zub pomocí zrcátka. A  požádá zase

o nový nástroj.

„Potřebuju pulpextraktor pětadvacítku.“

Sestra mu to podá. Ať už je to cokoliv, doktor se mi tím

teď šťárá v kořeni zubu. Bolest je psychosomatická, umrtvení

zabírá, ale pouhé pomyšlení na jakýsi traktor pětadvacítku mi

roztřese celé tělo. Svírám područky, až mi bělají klouby. Ses

tra si všimne mého napětí. Z  těch dvou je schopna soucitu

s bližním jen ona.

„Snažte se uvolnit.“

1716

Přikývnu na souhlas a trochu se uvolním. Předtím jsem byl

uvolněný jako železný sochor, zatímco teď jsem odvázaný jako

při oslavných proslovech na počest osmdesátin bigotní babičky.

„Podáš mi teď čtyřicítku na distální kanálek?“

Tam se skrýval celý problém. V ústech každopádně cítím

hnis, jak čtyřicítka otevřela distální kanálek, či co to sakra

vlastně je. Uvědomuju si, že kořen se zanítil a teď odtamtud

mizí tlak, jenž byl příčinou škubavé bolesti.

„Necháme to zklidnit. Připrav mi zatím tříprocentní hy

pochlorid.“

Zůstanu sedět na křesle. Zubař opustí  místnost. Nejspíš

aby se vyhnul otázkám na příbuzenství. Sestra se snaží udr

žovat náladu komentováním slov písničky, která vyhrává v rá

diu, a  podzimního počasí, jež panuje za oknem. Najednou

prolomí ledy.

„Vážně jste si oba podobný. Tak nějak podivně, vzezřením

či co.“

„Kdo oba?“

„Vy a Esko, zubař.“

„Víte něco bližšího o jeho rodině?“

„Ne, náš vztah je založený na zubech.“

Dveře se otevřou a sestra se rychle vrátí k práci, předstírá,

že nikdy nemluví s nikým o ničem osobním.

„Tady je připravený ten hypochlorid.“

„Děkuju, takže co kdybychom pokračovali?“

Po zle chutnajícím hypochloridu cítím, jak zubař plní vy

vrtanou díru. Nakonec zarovnává plochu zubu.

„Nepřekáží to?“

„Ne.“

„Dobrá. Tak to bychom měli, dal jsem tam léčivou vložku.

Jsou to dvě různá plniva, není třeba se znepokojovat, pokud

se vrchní rozpadne. To druhé určitě vydrží. A léčbu musíme

ještě za čtyři týdny dokončit. Tady je účet, uhraďte ho v  po

kladně a domluvte si novou návštěvu.“

Zůstanu ohromeně stát s  účtem v  ruce. Zubař vzhlédne

zpoza brýlí. Z  výrazu jeho tváře čtu, co tam ten panák ještě

stojí?

„Chápete, že jsme možná bratři?! Zrovna jste zjistil, že

třeba máte bratra. Taková informace se nekvituje vystavením

účtu za pročištění kořenovejch kanálků!“

„Já se starám jen o zuby.“

Sestra řekne, že si odskočí na toaletu a vyklouzne z ordi

nace.

„Mohl byste mi jen říct, co víte o svém otci?“

„Tak poslyšte. Já jsem zubař a brzo mi bude šedesát. V to

mhle věku už nehledám pro svůj život nové nuance a  tyhle

spekulace považuju za nuance. Objednejte se také na ústní

hygienu kvůli odstranění zubního kamene a používejte tohle.“

Vrazí mi do ruky krabičku dentální niti, otevře dveře

a zvolá:

„Pan Sinivuori!“

Odejdu namíchnutě uhradit účet.

Esko

Sakra, zatraceně.

„Promiňte, trošku mi to ujelo. Nebolelo to?“

„Ne.“

Během ošetření mi nezvykle ujela ruka. Pacientovi teče

z dásně krev, ale naštěstí se nestalo nic horšího.18

Viníkem je předešlý pacient. To musel přijít uprostřed

ordinačních hodin, aby mi zamíchal myšlenkami, když je v  mém životě všechno v  pořádku? No, úplně všechno ne, vždyť z pohledu nestranného pozorovatele žiju osaměle a nevesele, ale všechno je tak uměřené, jak má být.

Člověk dosáhne štěstí ve chvíli, kdy přestane snít. Jistě, já

jsem po svých kořenech dlouho toužil. Jenže touha mi rodiče nenavrátí, a  kdyby přece, tak by mi stěží nějak rozumně zdůvodnili, proč mě odložili. Anebo pak měli důvod natolik rozumný, že je zbytečné ho zpochybňovat.

Se svým současným životem jsem spokojený. Třebaže i já

jsem míval v  mládí sny. Za studií jsem si představoval, jak jednoho dne budu mít rodinu a budu pečovat v Hollywoodu o zuby fi lmových hvězd. Může se člověk jako zubní lékař vyšvihnout výš?

Sny se rychle rozplynuly. A  osamělec prodírající se nud

nou všedností určitě nežije o nic horší život než otec rodiny vystresovaný kvůli budoucnosti svých dětí. A  stejně tak ani fi nský pacient, jemuž zdravotní péči hradí zaměstnavatel, není o nic horší klient než fi lmová hvězda.

Oba se podřizují vrtačce, oběma zkoušíme zachránit, co se

zachránit dá. Snažím se pacienty vyprovázet zpátky do světa s lepšími zuby. To je nejdůležitější. Zuby jsou zrcadlo duše. Z  toho soudím, že duše toho všetečného Kirnuvaary moc krásná není.

Ošetřil jsem posledního dnešního klienta. Rovněž sestra

udělala svou práci a  já zůstávám na klinice sám, že vyřídím papírování.

Prohlížím si rentgenový snímek zubů Pekky Kirnuvaary.

Nepřemýšlím, jestli jsme příbuzní. Ale okamžitě to vy

vstalo, když se jeho jméno objevilo na monitoru. A  vše se

ozřejmilo, jakmile jsem uviděl jeho chrup. Chybí mu pětky.

Mně taky a  chybějící pětky, to je dědičná záležitost. Pětky

pravděpodobně chyběly mému otci nebo matce. Nejspíš otci,

když chybí i tomu zpropadeně dotěrnému Kirnuvaarovi.

Ale co to sakra se svým chrupem prováděl? Přinejmenším

si ho nečistil. Zase jeden z  těch, na jejichž dásních je vidět,

že si zuby čistil jako vzteklý deset minut před příchodem do

ordinace, ale nenamáhal si je čistit tehdy, když měl.

Víc než chrup mnou otřásla moje první reakce, když mi

došlo, že je můj příbuzný. Chtělo se mi brečet. Chtělo se mi

udělat to, co dělávají mladí při každém setkání. Co to je? Obe

jmout ho, měl jsem chuť ho obejmout. Měl jsem chuť obe

jmout bratra.

Ale kam by to vedlo? Kdybych věc přiznal, vyvolal bych hro

madu dalších otázek. Musel jsem zabít tu zvláštní touhu brečet

a objímat, protože to by rozhodně nevedlo k ničemu dobrému.

Udělal jsem to, co v podobně choulostivé chvíli obvykle dě

lávám, myslel jsem na něco jiného. Myslel jsem na sex s ně

jakou krasavicí. Na to myslím často. V praxi jsem to nikdy ne

zažil. Tahle myšlenka nepomohla, a tak jsem si představoval,

jak stejné ženě čistím kořenové kanálky. Zpravidla to odvane

myšlenky správným směrem. Představa musí být realistická,

aby zapůsobila.

Lepší bude zapomenout a  žít dál. Dělat to, pro co jsem

stvořen. Ošetřovat zuby, jíst zdravě a chodit běhat. Tak si udr

žím výkonnost a můžu pracovat do pětasedmdesáti. Zbylých

deset let to se svými myšlenkami už nějak zvládnu. Nepotře

buju k tomu otce. Ani jiné příbuzné.

V životě jsou tři velké otázky. Kdo jsi? Kam jdeš? Umrtví

me? Osobně umím odpovědět jen na poslední. Umrtvovat má

smysl. Zejména city.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.