načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kopáč opálů - Josef Štěpánek

Kopáč opálů

Elektronická kniha: Kopáč opálů
Autor: Josef Štěpánek

Povídková kniha z let, která autor prožil v Austráli, je výpovědí o životním pocitu generace, jíž se s pádem totalitního režimu rázem otevřel celý svět. Syrová a nevázaná energie ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 73.3%hodnoceni - 73.3%hodnoceni - 73.3%hodnoceni - 73.3%hodnoceni - 73.3% 82%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2013
Počet stran: 165
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Triton, 2013
ISBN: 978-80-738-7621-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Povídková kniha z let, která autor prožil v Austráli, je výpovědí o životním pocitu generace, jíž se s pádem totalitního režimu rázem otevřel celý svět. Syrová a nevázaná energie textu podkresluje mnohdy bláznivá a jindy hořká vyprávění hlavního hrdiny, pábitele postkomunismu, muže, jenž nikdy nejezdí na kole s přilbou.

Popis nakladatele

Bohumil Hrabal, Jack Kerouac, možná i Jack London – to jsou vzdálení literární příbuzní Josefa Pánka. Povídková kniha Kopáč opálů čerpá především z několika let, která autor prožil v Austrálii, ale je také výpovědí o životním pocitu generace, jíž se s pádem totalitního režimu rázem otevřel celý svět. Syrová a nevázaná energie textu podkresluje mnohdy bláznivá a jindy hořká vyprávění hlavního hrdiny, pábitele postkomunismu, muže, jenž nikdy nejezdí na kole s přilbou.

Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Kopáč opálů" doporučujeme také:
 (e-book)
Lístek na cestu z pekla Lístek na cestu z pekla
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

© Josef Pánek, 2013

© Stanislav Juhaňák – TriTon, 2013

Cover illustration © Radim Šrámek, 2013

iSBn 978-80 -7387-621- 0

Stanislav Juhaňák – TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz

Josef Pánek

StanislavJuhaňák – TRITON

Josef Pánek

Kopáč opálů

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, rozmnožována

ani jinak šířena bez písemného souhlasu vydavatele.


Josef Pánek

StanislavJuhaňák – TRITON


Odjedeš do světa a opustíš domov, aby sis našel jiný, ale žádný

nenajdeš! Zato systém světa se ti ukáže nelítostný a netečný, když

překračuješ jeho hranice, v pravým světle.

Seš vykořeněný, osamělý, neschopný se dorozumět a provází tě

události, na první pohled falešný a matoucí, a nepatřičný, ani si

jich nevšimneš! Seš pod tíhou sama sebe: a uvědomíš si je, že se

staly, až se zpožděním let; takový případy tady popisuju.

Pozn.: V textu se Pravidla české gramatiky někdy podřizují autentičnosti zázna

mu hovorového jazyka, proto kolísají, nebo se přímo nedodržují, např. v aku

zativu (ji – jí, ni – ní), ve tvarech adjektiv (jsem – sem, jsou – sou), v ostatních

slovesných tvarech (opál – vopál, objevoval – vobjevoval), atd. Interpunkce, jako

silný nástroj pro vytváření a řízení toku textu, se namísto Pravidlům především

podřizuje záměrům autora.


5

1/ Jiří Blázen (Jednotvárnost vzdáleností)

Když vejdu k Pepákům, tak to je po schodech, pak po scho

dech zas, zamířím do prvního patra a do obejváku, ale jak vezmu

za kliku, dveře obejváku jsou na zámek zevnitř. Vykřiknu: Blázen!

Blázen! Zas!

A sejdu dolů a do kuchyně, kde Pepákova rodina je krásná

překrásná v sobotu u snídaně, a Pepákova Maruška vykřikne:

Čau!

Ale já vykřiknu: Že je tam zas Blázen zamknutej?

Jo.

Renata Pepákova křičí na Pepáka: Ty vole, zakaž jim to, pro

tože to je náš vobejvák, v kterým naše děti si nejradši hrajou, a kte

rej maj nejradši, tu místnost taky já mám v domě nejradši, protože

má celou jednu stěnu prosklenou od podlahy ke stropu s výhle

dem na údolí Tisý, kromě toho je to největší místnost v domě.

A zatímco si v našem zamčeným obejváku vysedává Blázen, a to

tentokrát už třetí den, moje rodina žije v kuchyni. Já chápu, že je

to Jiří Blázen, tvůj kámoš ze skal, ale pořád je to taky blázen; a tady

(ukazuje na mě) je Pepík Novák, další tvůj kámoš ze skal, kterej

stojí frontu na náš obejvák.

Renata se obrátí na mě:

Hele, ty, stejně jako Blázen, se zamykáš v našem obejváku

na celý dny, ale my máme děti, který si v obejváku nejradši hrajou,

je to jejich nejvoblíbenější místnost v domě a kvůli vám si musej

celý dny hrát v kuchyni...?, a my pak taky tady celý dny vysedá

váme v kuchyni...? tak co to je...?

Řeknu: Je to protože sem sám, protože nemám rodinu, pro

tože to sem v tom mým životě nestih, protože sem prošel celým

světem. Renata se hroutí, řekne: Ty vole, to mně ani nepřijde, že

tohle je i můj dům –

a Maruška řekne:

Ale teď, vyprávěj vo tý Havaji.


6

Zahodí snídani a posadí se ke mně.

Vyprávím:

Nejkrásnější letecká společnost světa je Singapore Air

lines, protože její letušky ne že choděj v černejch sakách s kra

vatou a černejch punčochách a černejch lodičkách jako letušky

z Lufthansy, nebo v modrejch sakách a modrejch kalhotách s puky

na ostří nože, s kravatama v červeným proužku jako letušky z Bra

thens, nebo jako letušky Quantas s lodičkama na hlavách jako v tý

komunistický armádě, ale letušky Singapore Airlines nosí květo

vaný sárí, který na nich vlají a který mají barvy jako kytky, který

sou jako louka přesto, že louka se Singapurem se vzájemně vylu

čují, protože v Singapuru na louky není místo, ale letušky ze Singa

pore Airlines sou tak, že když je člověk vidí, jdou mu ty ruce samy

od sebe tak, aby tu letušku vybalil z těch kytek a prostřel je hned

v letadle a na těch kytkách hned tu letušku vopíchal –

Renata řekne:

Ježiši!, to to neumíš říct jinak?

Řeknu:

Je to vulgarita, která umocňuje poezii kontrastem, a to má

lokdo chápe!

Ježiši, řekne Renata, to máš pravdu!

Vykládám:

Ale!, když mě eskortovali z Edmontonu, Kanada, kde sem to

táhnul s Číňankama v čínský čtvrti s Zhangem Yeunanem, a kde nás

chytli, zalepili fízlové můj pas do neprodyšnýho celofánu a předali

s letenkou a se mnou do rukou letušky Canadian Airlines, to byla

slabota, ale!, ve Vancouveru předali můj pas a letenku a mě do ru

kou letušky Singapore Airlines na lince Vancouver – Havaj – Syd

ney a letadlo byl dvoupatrovej Boeing, v kterým ty sedačky sou

napresovaný jedna na druhou tak, že tam nemůžu sedět, protože

mám těch 1,95 m a ženská si přede mnou sklopí vopěradlo a zraní

mě tím na vobou kolenou jako nožem, protože se tam nemůžu

hnout v ulitě toho Boeingu, nahejbám se teda dopředu, šeptám


7

tý ženský: Prosím vás, nemohla byste to vopěradlo dát zpátky, ne

vejdu se sem, sem zraněnej tím vaším sedadlem jako nožem!, a ta

ženská mi povídá: Hele, všichni maj to vopěradlo sklopený a jen já

kvůli tobě budu sedět jak podle pravítka jak pitomá...? řeknu: To

máš pravdu, jak pitomá –

Renata řekne:

Hele!, vyprávíš to sedmiletý holce.

Jo!, vykřiknu, já vím! A ve vzduchu vstanu a projdu letadlem,

abych se posadil u zadních WC na dveře nouzovýho východu s ná

pisem SEDĚT ZAKÁZÁNO!, ale ty letušky to věděj, ale tolerujou,

protože předstíráš že čekáš až se uvolní WC, ale v tak velikým leta

dle neděláš nic jinýho, než že čekáš na uvolněný WC; a sotva sem

se posadil, přiběh Kanaďan a řek: Ty vole, takže já letím se sem po

sadit a vono je vobsazeno, řeknu: Jo!, ale Kanaďan řekne: Posadím

se naproti tobě, jen esi mi krapík uhneš, tak uhejbám, říkám: Rád,

a Kanaďan zaklíní kolena do mejch kolen, vypráví: Tak hele vole, já

mám taky ty skoro 2 m vejšky jak ty, taky nemůžu sedět normálně

v napresovaný sedačce toho zkurvenýho Boeingu, tak se tady vo

žerem spolu, hele, krasavice, nemohla bys nám sem dát dvě piva

a dvě kořalky? A květovaná krasavice se usměje jako na louce

v Singapuru, kde louky neexistujou, řekne: Jasňačka... sem z těch

Singapore Airlines... a Kanaďan vykládá: Tak hele, já sem hrál ten

basket, ale praštili mě osudově do ramene a to rameno mi vyvrá

tili, nemůžu hrát, tak kšeftuju s basketbalovejma hráčema mezi

Kanadou a Austrálií a letím teď do Sydney kupovat hráče, a řekne

letušce: Díky, seš krásná, a letuška řekne: To já přece vím, copak

nejsem ze Singapore Airlines? Jo! vykřikne Kanaďan, a ožíráme se

pivem a flakónkem kořalky na nouzových dveřích kde SEDĚT! je

ZAKÁZÁNO!, a tak sedíme na životech 500 spolucestujících, který

sou nám ukradený, a Kanaďan řekne: Píchal bych... celý Singapore

Airlines bych píchal!, a tak je to vždycky!

Maruška řekne: Co?

Všichni vo tom žvaněj!


8

Renata řekne:

Hele!, vyprávíš to sedmiletý holce.

Jo!, vykřiknu, já vím! Ale!, ta letuška byla moje eskorta a řek

sem to taky tomu bouzkovi ze vzdálený Kanady, a bouzek vykřikne:

Vopíchej ji, ale!, já teda letím do Sydney, abych nakoupil basket

balový hráče Tygrům Edmonton, Kanada, abysme mohli zaválet tu

kanadskou ligu jak nikdy, hele, krasavice, eště dvakrát pivo a ko

řalku...? a květovaná krasavice je jak louka, usměje se, a voní –

řekne: No jasně!

A Kanaďan za ní ukazuje, řekne: Tvoje eskorta!, řeknu: Jo –

A Kanaďan mi říká: Vopíchej jí hned na Havaji, během pětihodino

výho mezipřistání, nečekej až do Sydney. Ale já koukám do okýnka

těch nouzových dveří, na kterých posedáváme s Kanaďanem proti

sobě a na kterých je nápis SEZENÍ ZAKÁZÁNO!, a kolena máme

vklíněný jeden do druhýho, povídám: Pod náma je tma, to je ten

Tichej oceán, ale Kanaďan si mě nevšímá, má oči jen pro moji es

kortu, říká: Děkujem, seš krásná, seš eště krásnější než před chvílí,

ale hele, tady toho – a ukazuje na mě – prej eskortuješ...? a le

tuška těch Singapore Airlines udělá: Hm – a de, a Kanaďan řekne:

Vopíchej ji hned tady, tj. na podlaze v letadle, nečekej až na Havaj,

a zvedne se z těch nouzovejch dveří, na kterých je cedule ÍNEZES

ONÁZÁKAZ! a de a přijde moje eskorta, ptá se: Dáš si eště pivo...?

Kořalku...?, řeknu: No jasně. A po pěti hodinách sezení na nouzo

vých dveřích ÍNEZES ONÁZÁKAZ!, když spolucestující spí každý

v své sedačce Boeingu, v který já nemůžu, ne!, sem ožralej, a moje

eskorta ke mně přijde a posadí se na dveře SEZENÍ ZAKÁZÁNO!,

zaklíní kolena do mých kolenou a podá mi pivo a kořalku, tak teď

s letuškou sedíme na životech pěti set cestujících, sou to ty Singa

pore Airlines, který sou nejkrásnější, plácám užasle: Hele, já sem

z jen vo málo větší země než je ten tvůj Singapur, ve kterým je jen

kilometr a půl železnic, čtrnáct kilometrů dálnic, jeden poloviční

les a jedna hora. A ta se mně ptá: A vodkaď seš? řeknu: Z Evropy.

A ta se mě ptá: Kde to je? A já se děsím, a jsem okouzlen zároveň,


9

řeknu: Ježiši!, tohle je letuška Singapore Airlines, nejkrásnějších

aerolinek na světě!, ale ta mi povídá: Hele, já sem ve vzduchu, a ne

prstem na mapě, je to ten problém jednotvárnosti vzdáleností, tak

polapím její koleno mezi mý kolena a strčím jí ruce pod ty kytky,

až se dotknu prsty kůže jejího lýtka a kolena, sem namol ožralý

a ta má kůži ze singapurskýho slunce, ztratím řeč, leknu se!, že se

propadám skrz dno letadla, a pomyslím na onanii na WC toho Bo

eingu, a přestanu se propadávat, ale ta už vstane a jde. Tak vstanu

a du se posadit na svý sedadlo, tam se zapíchnu do vejvrtky, a tam

hodinu nespím, až pro mě přijde moje eskorta a povídá: Hele poď

se mnou, tak du, a ta mě vede po schodech do 2. patra s 1. třídou

a posadí mě do širokýho mohutnýho sedadla 1. třídy, povídá: Spi.

A na Havaji přistaneme v noci a moje eskorta mě eskortuje z le

tadla dolů dolů, pořád dolů po těch pohyblivých schodech verti

kálním bludištěm letiště do podzemí na celní oddělení, kde mě jí seberou a strčej do krabice z mlíčnýho skla jako z gumy, kde

za mnou zabouchnou dveře a tam je židle a posuvný okýnko, a ne

jsou tam vokna! Vokna! A skrz mléčně neprůhledný stěny krabice,

světlo je posunutý, je jak mlíko, stejně hustý a přichází odnikud,

tak skočím proti dveřím a dveře nemaj kliku, tam narazím, a sem

na Havaji zalígrovanej v pasti bez voken, abych nemohl vidět Ti

chej oceán, kterej na Havaji teda není ještě Jižní Tichej oceán,

kterej je nejkrásnější, ale skoro, skoro! a na který sou vostrovy a korály a třicet stupňů Celsia a voda, ale kde já sem v podzemí le

tiště chycenej v klimatizovaný krabici z mlíčnýho skla jako z gumy,

abych se nemoh dívat skrz. Tak skočím a kopu do dveří bez kliky,

řvu tam uvnitř: Vy hajzlové zasraný!, ale nestane se nic. Bylo tam

ticho. Až sem se posadil na židli a seděl sem, půl hodiny, dvě ho

diny, až vylítne posuvný okýnko ve stěně, v kterým je americkej

fízl, povídá: Hele, neřvi tady, a tohle vyplň a podepiš, tak vyplňuju

lejstro a napíšu datum a podepíšu se, ale ten to čte po mně, a řve:

Ty vole!, jako bys nevěděl kolikátýho je, kurva proč mi sem píšeš

zejtřejší datum, kurva, já teď musím pro další lejstro ty debile!


10

CO DĚLÁŠ? A to už nevydržím, řvu: Ty zmrde zasranej americkej,

ty hajzle!, já sem proseděl dvě + dvanáct a půl hodiny v letadle,

namísto abych se šel teď projít po tý Havaji, strčíte mě do týhle

krabice z mlíčnýho skla jako z gumy a neřeknete mi jediný slovo

a jak mám vědět, že eště není zejtra, dyž mám ten časovej posun

z Edmontonu v Kanadě na Havaj jedním tahem za dvě + dvanáct

a půl hodiny, dyž sem si myslel časovým posunem, že už je zejtra,

že už sme překročili datovou hranici, dyž sem si neuvědomil, že

datovou hranici překročíme až letem Havaj – Sydney, ty parchante, a ke všemu já sem ten univerzitní doktor biofyziky na queensland

ský univerzitě, kurva pusť mě ven a dej mi napít hajzle, a nech mě

se vychcat, protože mě tady mučíte tichem a světlem, který je po

sunutý, a klimatizací, a žízní, a dezinformací, a časovým posunem, a to všecko je proti mezinárodnímu právu, tak si budu stěžovat! a ten na mě řve z okýnka: Jo, univerzitní doktor!, tak proto tě eskortujou z Kanady, Edmonton, co? Zařvu: Po tom ti je hovno, ale pusť mě okamžitě ven!, a ten řekne v okýnku: Prej mezinárodní právo, při tvým vzdělání, to už bys to taky moh vědět, co je mezinárodní právo, a okýnko se přibouchne, a otevře zas, a v něm stejnej fízl mi podává stejný lejstro, řekne: Hele todle vyplň a neser, ať se tady s tebou nemusíme srát, ale zahlídnu za ním v okýnku květovaný sárí mý eskorty ze Singapore Airlines. Tak sem zas vyplnil lejstro, a vedli mě, a odevzdali mě mý eskortě, povídám jí:

Hele, potřeboval bych se umejt a napít a vymočit, a ta mi řekne:

Jenomže, to nejde, protože to bys musel na pánský WC, a tam já

bych musela s tebou, a tam s tebou nemůžu, zatímco s tebou mu

sím bejt pořád. Řeknu jí: Na fleku ti zdrhnu, esi mě nenecháš se umejt, napít se, utřít si obličej a vymočit se, ale ta se usmívá, má

v ruce můj pas, řekne: Hele, tvůj pas. Řeknu: Ale já sem tam dole

seděl tři hodiny po dvou + dvanácti a půl hodinách v letadle, bolí

mi hlava a je mi blbě, a nevím kolikátýho je, a kde přesně sem, je

to jednotvárnost vzdáleností, kterou ne jako ty, já ovšem vnímám

hluboce, takže deš na pánský WC se mnou, ať už tady na tý Havaji


11

sou mravy, jaký chtěj. A du, a letuška de za mnou. Vejdu na le

tištní pánskej záchod, letuška vejde za mnou, řekne močícím: Teď

vypadněte, a oni vypadnou s poklopci dokořán. A moje eskorta

za náma zavře dveře, v květovaným sárí, opírá se zády o dveře to

alety a drží je zavřený jen pro mě, tak na celým obrovským havaj

ským letišti mám WC jen pro sebe. Vymočím se, umeju se a utřu

si obličej před zrcadlem, povídám: Dem na kafe a potřebuju se

napít, a moje eskorta mi řekne: Tak dem, a odvede mě z toalety

do restaurace.

Maruška řekne:

Singapore Airlines!

Jo, řeknu.

Renata se hroutí, řekne:

Vy voba, ty i Blázen, kterej zrovna teď sedí v našem obejváku,

potřebujete rodinu. Řeknu: Jestli už na to není pozdě v tom mým

životě!, a Renata se ptá: No!, jak já mám tohle vědět?, a Pepák

řekne: Nebudu jim nic zakazovat. Jednou sem jim řekl, že můžou

přijít, kdy chtěj, tak teď to nebudu měnit. Ty vole, udělá Renata,

a hroutí se, to mi někdy tak nepřipadá, že sem tvoje žena a tohle

je můj dům a tohle je moje dcera.

A já se s nimi rozloučím a odejdu; ale v neděli jsem zpátky, už

to znám zpaměti: je to po schodech, pak po schodech zas, do prv

ního patra, minu v kuchyni Pepákovu rodinu, vejdu do obejváku

a zamknu pečlivě za sebou, a posadím se proti stěně prosklené

od podlahy ke stropu nad tiským údolím a uprostřed obejváku je

absolutní ticho.

Jiří Blázen žil s Kloudou, ale ne homosexuálně, jenom nedo

kázal být sám.

Copak to neznáte?

Ne?


12

Ne?

Když jsme s Rošťákem potkali Kloudu s Bláznem v Ústí nad

Orlicí, Klouda s Bláznem na znamení náklonnosti v létě uprostřed

Ústí nad Orlicí vytáhli na ulici ty jejich pohlavní orgány a ze špi

ček těch jejich pohlavních orgánů vytryskly nejdřív do výšky žlutý

čůrky moče, který ale se na vrcholu bortily a dopadaly na kapotu

mého auta, kde se tříštily do vějířů prozářených sluncem a stékaly

a Blázen s Kloudou byli namol ožralí, stejně jako já, a Rošťák, ale

sedli jsme s Rošťákem do pomočeného auta a odjeli jsme.

Druhý den jsem jel na dva roky do Norska.

Když jsem žil druhý rok v Norsku, potkal jsem Jiřího Blázna

s Adélou v Marseille.

Adéla byla krásná, ale Blázen taky.

Opili jsme se s Adélou a řvali jsme u Bláznova auta do noci,

až se Blázen lekal a žárlil zároveň, až zalezl před námi do auta, až mě

a Adélu sebrali francouzský fízli a nechali nás přes noc v chládku;

bylo to poprvé, co jsem byl ve světě za mřížemi.

Ráno nás pustili a Blázen se ptal:

Seděli ste spolu?

Jo, odpovídali jsme.

V jedný cele?

Jo, odpovídali jsme.

A Blázen žárlil a vztekal se.

Klouda tam byl s těma dvěma, ale byl tichý.

Příští den jsem odcestoval na sedm roků do Austrálie.

Když jsem se po sedmi letech vrátil z Austrálie, potkal jsem

Blázna s Adélou v Praze na schodech v Akropolis, byl jsem tam


13

s Lávkou, řekl jsem Lávce:

Tamhle je Jiří Blázen a Adéla. Dem pryč.

Lávka mi řekla:

Tak za nima snad pudeš, ne?

ne.

Proč?

Chtěli by vědět, kde sem sedm roků byl, a kdybych jim to

řekl, nepochopili by to! vykřiknu.

Lávka řekne: S Maruškou vo tom žvaníte v jednom kuse!

Maruška je malý dítě a vidí na tom jen to hezký! řeknu.

Hele, povídá Lávka, ty to zbytečně moc komplikuješ, pro

tože vo tom zbytečně moc přemejšlíš. Prostě za nima běž a řekni:

Hele, čau, já sem zpátky!, co je na tom? Koukáš tady na ně z dva

ceti metrů!

Vykřiknu:

Já se bojím, protože sem odjel slavnej, a vrátil se zapomenu

tej, nechci se jim připomínat! Nedostal sem v tom světě, co sem

chtěl! Maruška to nepozná, ale Blázen s Adélou jo! Budou se ptát!

Musíme jít! a vystoupáme po schodech na ulici do bezpečí.

Jo!, ale nakonec jsem Blázna stejně potkal, jak jsem tady

řekl, a o to šlo. A Jiří Blázen má fabriku na nádobí, kterou nazývá

O NÁDOBÍ VÍME VŠE, a tomu já věřím!, protože Jiří Blázen je dost

velikej blázen na to, aby o nádobí věděl vše.



15

2/ Umět mluvit

1

Když jsem přistál na letišti v Ruzyni, hned jsem odešel

za mými přáteli a řekl jsem jim, že jsem se vrátil. Zeptali se mě: Co

teď budeš dělat...?

Nejdřív, odpověděl jsem jim, si koupím byt.

Moji přátelé vykřikli: No, my sme nežili dva roky v Norsku

a sedum let v Austrálii, abysme si mohli kupovat v Praze byty, my žijem už devět let, tj. vod tý doby, cos vodcestoval, v našem pod

nájmu, kterej upřímně nenávidíme, a za kterej platíme pořád víc,

a tím míň peněz nám zůstane na koupi vlastního bytu, sme fakt v patový situaci, v ČR běžný, tj. nejsme v ní sami, ale hlavně nám,

prosím tě, neříkej, abysme si sehnali práci v Austrálii a vodcestovali tam, jakos to udělal ty, protože my neumíme anglicky, a hlav

ně nám už vůbec neříkej, abysme tam vodcestovali i tak, protože

anglicky se naučíme tam, a že tys taky neuměl anglicky a přestos tam vodcestoval, protože ti to neuvěříme! Radši, prosim tě, hned teď vodejdi a už za náma nechoď ani na návštěvy, ani nikde jinde,

protože ti závidíme, tak abysme se na tebe nemuseli koukat.

Rozloučil jsem se s nimi a vyšel jsem z bytu, a už jsem je

nikdy neviděl.

2

Před sedmi lety jsem přistál na letišti v Brisbane, Austrálie;

bylo půl šesté ráno; vyšel jsem z letiště a už se rozednělo, byla tam

rovina, vzduch byl tak průzračný, že palmy v dálce se zdály být blíz

ko, až jsem po nich natáhnul ruku, ale dotknul jsem se jen vzduchu;

a připomnělo mi to nevyhnutelně, jak jsme s rodiči na dovolené

u moře v Jugoslávii, která už neexistuje, stejně jako ČSSR, moje

vlast, se se sestrou děsili plavání v moři, protože jsme neviděli


16

vodu, ale jen dno, a když nás rodiče přesvědčili, abychom se kou

pali, byli jsme ohromeni, že je tam voda, stejně jako teď – když

jsem se nadechnul – byl jsem ohromený, že je tam vzduch, pro

tože jsem ho neviděl, ani mlhu, opar, smog anebo kouř, tj. žádný

projev vzduchu, a v ten moment nad obzor vstalo slunce v úrovni

mých očí, bylo to nenadálé, ale já jsem měl naspěch: vrátil jsem se

do letištní haly, vyzvednul jsem si batoh, odešel jsem k prvnímu

otevřenému okýnku a ptal jsem se letištního personálu:

Jak se dostanu, prosím vás, do kampusu Queenslandský

univerzity v Saint Lucia, kde na mě má čekat ve Fig Tree Cafe Su

zan Capsicum, s kterou sem se dohod telefonátem z Norska před

půlrokem, kde sem žil, a kde sem si sehnal místo na univerzitě

v Austrálii, že mi pronajme pokoj v jejím domě na West Endu s vý

hledem na řeku, zimním sluncem a stálým průvanem za AU$ 90...?,

a v okýnku mi odpověděli: My ti nerozumíme, Josefe, a já jsem jim

to zopakoval, ale oni mi zas nerozuměli, vyšli z okýnka a ptali se:

Vodkud letíš? odpovídal jsem: Z Norska, a oni se mě ptali: Kde to

je? odpovídal jsem: V Evropě, ptali se mě: A jak ses sem dostal?

Vysvětloval jsem:

Když sem žil v Norsku, našel sem si inzerát na volný mís

to doktora biofyziky na Univerzitě v Queenslandu, vodepsal sem

na něj, že mám zájem, a voni mi vodepsali vobratem, zařadili sme

vás do konkurzu, pane doktore, profesor Thomas Riley se vám

vozve elektronicky vobratem, a Thomas Riley se vozval a dal mi

votázky, vo kterejch sme elektronicky diskutovali a já sem mu rov

nou navrhnul můj projekt a Thomas Riley zvolal elektronicky: To

je výborný!, a já sem konkurz vyhrál, ale mělo to háček, protože

Thomas Riley se mnou chtěl mluvit po telefonu na završení přijí

majícího konkurzu, ale já sem anglicky ani nerozuměl, ani sem ne

uměl mluvit, zatímco až doteď sem s Thomasem Rileyem úspěšně

mluvil elektronicky, protože vodbornou angličtinu umím písem

ně, protože sem ji vyčet z vodborných publikací, a proto sem se

toho rozhovoru děsil a vopakoval sem při něm pořád dokola: Já ti


17

nerozumím, Thomasi, bude to tím telefonátem, a můj profesor mi

vodpovídal: Já to chápu, Josefe, asi sou někde atmosférický poru

chy, a já sem vopakoval: Promiň, já ti nerozumím, anebo ti rozumím jen z části, je to tím, že já sem v Norsku a ty v Austrálii, a Thomas Riley řekl: Tak sem přijeď, Josefe, já tě beru, a já sem vodpovídal: Promiň, já ti nerozumím, anebo ti rozumím jen z části, a Thomas Riley se v telefonu rozesmál a řekl: Tak dobře, Josefe, uvidíme se

v Austrálii, příde ti oficiální nabídka místa, voznámení vo vítězství

v konkurzu a menování doktorem univerzity, aby sis moh zažádat

vo vízum australskýho přechodnýho rezidenta, a vypnul telefon,

a i já sem vypnul telefon a byl sem tím rozhovorem vyčerpanej

psychicky i fyzicky z intelektuální námahy mluvení cizím jazykem, kterej sem neuměl, tekl ze mě pot, styděl sem se a trpěl akutním pocitem méněcennosti, protože sem Thomasovi Rileyemu nero

zuměl, a neuměl sem mluvit, a neměl sem ani ponětí, co se stalo,

esi mě vzal nebo ne, a i pak, kdy mi po měsíci přišla z Austrálie vobrovská žlutá vobálka s oficiální nabídkou místa, voznámením vo

vítězným úspěchu v konkurzu a menováním doktorem univerzity

a přečet sem si to, eště pořád sem tomu nevěřil.

Letištní personál se mě ptal: A přece jen, Josefe, seš si fak

jistej, že vzal zrovna tebe...? odpovídal jsem: Všecko se pak po

tvrdilo úředně; víte kolika lékařskejma prohlídkama, který platíte

ze svýho, protože nejste norskej vobčan a děláte to proto, abyste

Norsko vopustil, musíte projít, kolik kolků musíte zaplatit a kolik

dopisů napsat a poslat a jak dlouho trvá, než vám australskej úřad přiklepne vízum přechodnýho rezidenta v Austrálii...? a letištní personál se rozesmál a odpovídal: Ne, my sme voba Australani

šestý generace, takže to máme zadara. Ale, Josefe, co Suzan Cap

sicum, která na tebe má čekat ve Fig Tree Cafe v univerzitním kam

pusu Saint Lucia, seš si jistej, že ti rozuměla správně, co dyž ne a ty

seš v Austrálii a nemáš kde bydlet...?

Vysvětloval jsem: Dyž sem domluvil se Suzan po telefonu,

raděj sem jí poslal mail, abych se ujistil, a Suzan mi vodepsala, že


18

jo.

Letištní personál se ujišťoval: Je to Saint Lucia, nejvýstav

nější univerzitní kampus na světě...?, souhlasil jsem: Je, a oni mi

popsali cestu do kampusu, poděkoval jsem jim a odjel tam, odešel jsem do Fig Tree Cafe a posadil jsem se na terase a čekal jsem

na Suzan, když přišla, měla na sobě silné hnědé punčocháče, čer

né polobotky s páskem a černou minisukni a pod modrou zimní

oblohou nesla nad hlavou roztažený černý deštník, byl srpen, Su

zan řekla: Deštník je jediná spolehlivá vochrana proti queensland

skýmu slunci, který i v zimě je silný a způsobuje rakovinu, tady

nemáme rýmu, kašel, chřipku, angínu, zápal plic, atd., ale máme

rakovinu kůže. Ty seš z Evropy, ne? Nerozuměl jsem jí a ptal jsem

se: Co? a Suzan mi odpověděla: Nosíš ponožky v sandálech, vypa

dá to děsně. Posadila se a představila se: Suzan Capsicum, 5. ge

nerace, ptal jsem se: Já ti nerozumím, co?

Suzan vysvětlovala: Pátá generace Capsicum žijící v Aus

trálii po mým prvním předkovi, kterýho deportovali do Austrálie

za vraždu a loupežný přepadení. Vstala a ukázala na městském plá

nu Brisbane, vyvěšeném v kavárně, jméno Capsicum. Vstal jsem a postavil se vedle ní, Suzan byla blondýna s vlasy vyšisovanými

sluncem, a její pleť byla jakoby vysušená od slunce, byla vychrtlá a měla propadlé tváře a choulila se v teplém kožíšku v kontras

tu k zimnímu slunci a 22 °C ve stínu, kterým ještě jsem neuvykl,

a které mě, první den, ještě ohromovaly kontrastem, stejně jako

pronikavé vůně a řvavé barvy květů stromů a keřů, řvoucích pa

poušků, zima ještě neskončila a slunce nám stálo už skoro nad hla

vami, zahleděl jsem se na brisbaneský městský plán a uviděl jsem

nápisy Capsicum St., Capsicum Rd., Capsicum Park, Capsicum Sq.

a Capsicum Sb., a nakonec Capsicum River Pocket a Capsicum Fig

Tree Koala Sanctuary, ptal jsem se: To všecko je tvý méno? a Suzan

odpověděla: Jo. Z loupežnýho vraha se stala brisbaneská spole

čenská smetánka. Je čas jít na prohlídku domu.

Zvedli jsme se a zaplatili a vyšli z café, prošli jsme kampusem


19

a vstoupili na loď přes řeku Brisbane, z které jsme vystoupili

na opačném břehu a došli jsme k domu, dům stál u řeky, Suzan

na něj ukázala a řekla:

To je klasickej původní queenslander, což je obecně dům

z eukalyptovejch prken, červenou plechovou střechou a palmou

v zahradě, jejíž koruna se sklání nad střechu domu, na dvoumetro

vejch pilotech, aby po západu slunce se chladil nejen vod střechy,

ale i vod podlahy, v kterým nejsou prahy, tepelná izolace, topení

a vokna, i dveře nedovíraj, ale ne vadou domu, ale schválně. Můj

dům – jak vocaď můžeš vidět – je nádherně zrekonstruovanej, má

vobrovskou zahradu, zimní slunce ve všech místnostech a terasu

s vejhledem na řeku. Ptal jsem se: Je to tvůj dům? a Suzan odpově

děla: Ne. Mám ho pronajatej, a abych zaplatila nájem, pronajímám

dvě místnosti. Sem postgraduální studentka architektury na Uni

(University of Queensland). S náma bydlí eště student estetiky

na tý samý univerzitě. Ptal jsem se: To je i moje univerzita? Jo,

odpověděla Suzan.

Vešli jsme do domu po schodech vzhůru, Suzan hned

za dveřmi vešla do prázdného, eukalyptovou zelení čerstvě vyma

lovaného pokoje s okny ve dvou stěnách a zastavila se vprostřed

a řekla a ukazovala: Právě vokna ve dvou pravoúhlejch stěnách ti

zajistěj stálej průvan, příjemnej v zimě (např. teď), a životně důle

žitej v letních vedrech, vyšla z pokoje a vešla dál do domu do haly

vprostřed domu s obrovským jídelním stolem, zastavila se a řekla:

To je hala domu, na kterou navazuje terasa s výhledem na řeku,

a vešla do kuchyně na opačné straně domu, kde visela na stěně

mapa ČSSR, Suzan na ni ukázala a řekla: Tohle je kuchyně, v kte

rý sem pro tebe pověsila na stěnu mapu tvojí vlasti, řekl jsem:

Dík. Tohle je ČSSR, která už neexistuje. Suzan odpověděla: oK, to

sem nevěděla. De vo to, že mně se líbí méno Bohemia, který je

tady, ukazovala Suzan prstem na mapě, protože bohemian zna

mená i bohémský a pohádkový. Řekl jsem a usmíval jsem se: To

je to samý, jako dyby tohle byla královnina země (Queensland)


20

a královnin dům (queenslander). Suzan řekla: Vidíš, to mě nikdy

nenapadlo. Tvoje angličtina je děsná, Josefe. Pojedu s tebou koupit

tvůj nábytek, protože sám si ho se svojí angličtinou nekoupíš. Po

děkoval jsem, ještě v domě, Suzan roztáhla obrovský černý deštník

a vyšli jsme z domu, obešli ho, před domem stálo žluťoučké autíč

ko, Suzan na něj ukázala a řekla: To je mý auto. Nastoupili jsme, Suzan sklapla deštník a zasunula ho za sebou do auta, na teploměru v autě byla vnější teplota 2 5 ° C, a Suzan řekla: Zima už pomalu

končí, a odjela do bazaru s nábytkem ve Wooloongabbě, v bazaru,

když jsme vešli, mě oslovila prodavačka, které jsem nerozuměl,

obrátil jsem se automaticky na Suzan a řekl jsem: Suzan, prosím

tě, já jí nerozumím, protože na mě nemluví hezky a pomalu jako

ty, a ty jsi sama říkala, že moje angličtina je hrozná, nemohla bys

mi koupit postel, židli, stůl a skříň...? a Suzan si povzdechla, odpo

věděla: Ale jo, a koupila mi postel, stůl, židli a skříň a objednala

jejich doručení, zaplatil jsem, rozloučili jsme se a odešli a vrátili se

do domu na West End.

Následovala snídaně se Suzaninými přáteli, hned příští den,

ptali se mě: Jak se ti líbí Uni, nejvýstavnější univerzitní kampus na světě...? odpovídal jsem jim: Dlouho sem ho hledal, a Suzanini přátelé mi odpovídali: Josefe, ty nerozumíš, na co se tě ptáme, přestože seš doktor biofyziky na Uni, zatímco my sme jen buďto

studenti, anebo postgraduální studenti...?, odpovídal jsem: Omlou

vám se, i Suzan říká, že moje angličtina je hrozná, a její přátelé mi

řekli: Je to eště mnohem horší, a odvrátili se ode mě a bavili se

se Suzan a mezi sebou, a mně se ulevilo, protože jsem nemusel mluvit, byla sobota dopoledne, zima končila, seděli jsme venku

ve stínu pod stříškou u proutěných stolečků a židliček Lefka‘s Ta

vern na Hardgrave Rd., vzduch byl průzračný, čistý, prozářený sil

ným a všezaplavujícím sluncem, vzpomínal jsem na to, jak včera

odpoledne se nebe zatáhlo mraky a spustil se prudký a silný liják a já jsem vyšel na krytou terasu a hleděl jsem na liják a děsil se ho a ptal jsem se sám sebe: Ježiši, kam sem se to zas přistěhoval...?


21

Dyť sem tady první den a už leje a já sem sem přicestoval z Berge

nu, Norsko, nejdeštivějšího města na světě, kde sem žil dva roky,

a už teď propadám panice, že bude lejt šest měsíců bez přestáv

ky jako v Bergenu, a v ten moment liják skončil, mraky z oblohy

zmizely a vyšlo zimní, silné slunce a palmy a eukalypty v zahradě

oschly, oddychnul jsem si, a teď druhý den, v restauraci u snídaně

na ulici zaplavené sluncem, jsem se děsil, že se Suzanini přátelé

obrátí zas na mě a budou se mě ptát a já budu muset mluvit, ale už

to neudělali. Najedli jsme se, zaplatili a rozloučili se, a rozešli jsme

se. Suzan mi řekla: Moji přátelé zejtra, tj. v neděli, jedou na vejlet

do Glass House Mountains, a proto sem je požádala, aby se pro

tebe zastavili, že rád pojedeš s nima, takže se pro tebe zastavěj ve vosum ráno, Děkuju, odpověděl jsem, a Suzan dodala: Moji

přátelé mi ještě řekli, že v létě v prosinci pojedem na dovolenou

na sever do tropickýho Queenslandu, takže esi chceš jet s náma,

dej mi zejtra AU$ 370 zálohu, odpověděl jsem: Dobře, a odešli

jsme do domu na břehu řeky Brisbane. Příští den jsem dal Suzan

AU$ 370 a v osm jsem nasedl do auta k jejím přátelům a řekl jsem

jim: Čau, rovnou se omlouvám za moji angličtinu, která je hrozná,

Suzan to říká, a Suzanini známí mi odpověděli: oK, a už na mě bě

hem celého výletu nepromluvili, když jsme se vrátili do Brisbane,

Suzan mi řekla:

Říkals mi, že lezeš po skalách, a já mám známýho v lezeckým

klubu v Brisbane, řekla sem mu vo tobě a von mi řek, ať se zejtra

přídeš ukázat na Kangaroo Point. Děkuju, odpověděl jsem, a příš

tí den jsem šel na Kangaroo Point, kde je přírodní lezecká stěna

na břehu řeky Brisbane naproti City přes řeku, osvětlená v noci,

našel jsem Suzaniny známé a pozdravil jsem je a oni mi řekli: Jose

fe, obleč se, a ukaž nám, co umíš, a podávali mi sedák, odpovídal

jsem jim: Já mám svůj vlastní sedák, a oni mi řekli: Podle pravidel

musíš použít náš sedák, vysvětloval jsem jim: Já vám nerozumím,

protože – jak už vám určitě řekla Suzan – moje angličtina je hroz

ná, a oni mi opakovali: Musíš použít náš sedák, naše lezačky, naši


22

helmu a náš uzel, de vo tvoji bezpečnost, odpovídal jsem: Vo moji

bezpečnost se postarám sám, ale asi vám nerozumím, protože ne

umím mluvit anglicky. Suzanini přátelé mi odpověděli: Josefe, ty si

to musíš voblíct, jak sme ti řekli, a uvázat se, jak ti říkáme, odpo

věděl jsem: Ne, mám svůj sedák a vážu si svůj uzel, na kterým sem

měl 20 m pád a několik menších pádů na českých pískovcích a nic

se mi nestalo, a Suzanini přátelé mi řekli: Ne, musíš lízt s helmou,

odpověděl jsem: Lezu bez helmy, a Suzanini přátelé mi odpovídali:

To je nemožný, a já jsem jim řekl: Nezlobte se, moje angličtina je

špatná, asi vám špatně rozumím. Rozloučil jsem se s nimi a odešel

jsem domů a Suzan se mě ptala: Tak co...?

Odpověděl jsem jí: Chtěli po mně, abych lez s helmou, v je

jich sedáku a v jejich lezačkách, v kterejch sem se necejtil bez

pečnej, a proto sem nelez a vodešel sem, ale možná sem jim jen

špatně rozuměl, Suzan řekla: Josefe, tvoje angličtina je eště mno

hem horší, než sem si myslela. Na zejtra sem uspořádala večírek

v domě na počest tvýho příjezdu, na kterej sem pozvala všecky mý

přátele, zejtra dopoledne spolu dem nakupovat.

Příští den Suzan za mnou přišla a já jsem byl na cestě na uni

verzitu a Suzan mi řekla: Josefe, jedem nakupovat na tvůj večírek,

odpověděl jsem: Sem na vodchodu na univerzitu, a Suzan řekla:

Josefe, je to tvůj večírek na voslavu tvýho příjezdu do Austrálie,

s kterýms včera souhlasil, odpověděl jsem: Nesouhlasil, jen sem si

myslel, že ti nerozumím, ale už sem byl k smrti unavenej a cejtil se

do krve poníženej za to, že neumím mluvit, a proto sem nic neřek

a vodešel sem do mýho pokoje, ale teď musím na univerzitu, a za

čít pracovat, Suzan řekla: Josefe, to nejde, já beru auto, ty zaplatíš,

a já ti zejtra vrátím půlku. oK, řekl jsem, jen se lekám, že ti špatně

rozumím. Ne, řekla Suzan, a odjeli jsme a nakoupili. Když večer při

šli Suzanini přátelé, rozsadili se v suterénu domu a pili pivo a jedli

a přivezli s sebou kytaru a hráli na ni a já jsem se vytratil a odešel

jsem do mého pokoje a lehl jsem si na podlahu a ptal jsem se sám

sebe, jak to že jim vůbec nerozumím, jako by mluvili jinou řečí...?


23

A uvědomil jsem si, že podlaha domu a mého pokoje je z leště

ných, lakovaných eukalyptových prken, skrz která slyším jasně hla

sy Suzaniných přátel v suterénu pode mnou, kterým nerozumím ani slovo; a přitiskl jsem na podlahu dlaň a ptal jsem se sám sebe, jestli jsem v Austrálii, kam jsem odjel přes půl světa z Norska, jen

proto, abych se dověděl, že neumím mluvit a nerozumím anglicky,

protože to mám od přírody, protože něco, s čím se narodíš, ne

změníš, a já už jsem věděl, že talent učit se cizí jazyky nenajdeš,

ani kdybys prošel celý svět, protože jsem to zažíval na vlastní kůži, a posadil jsem se a otevřel jsem si pivo, které z nákupu na večírek

zůstalo nedopatřením v mém pokoji, a upíjel jsem, a poslouchal

jsem hlasy zezdola, až jsem usnul. Ráno jsem šel za Suzan a po

žádal ji, aby mi vrátila půlku peněz z nákupu na večírek, a Suzan

na mě křičela: Já sem uspořádala tvůj večírek na voslavu tvýho příjezdu a sezvala na něj všecky mý přátele a eště ti mám za to něco platit...? Odpověděl jsem: Včeras mi řekla, že mi pak dáš půlku, a Suzan křičela: Když ty, Josefe, neumíš anglicky! A já jsem neuměl

mluvit, a proto jsem nechal peníze penězma a odešel jsem na uni

verzitu, a když jsem se vrátil domů, v koupelně byla špinavá vana

a netekla teplá voda, a já jsem šel za Suzan a ptal se jí, jestli ještě bude teplá voda...? A Suzan křičela: Josefe, já sem žena a koupala

sem se ve vaně v teplý vodě!, zavřel jsem dveře Suzanina poko

je a odešel jsem do koupelny, umyl jsem si vanu a osprchoval se

studenou vodou, a příští den za mnou přišla Suzan a řekla mi: Jo

sefe, dohodli sme se s Carlem (třetí spolubydlící), že budem vařit každej den jeden večeři pro všecky, začínáš, a já jsem odpověděl:

Já neumím vařit, a Suzan křičela: Josefe, dyž neumíš skoro vůbec

mluvit, aspoň jedno jídlo přece musíš umět uvařit...! odpověděl

jsem: oK; a nakoupil jsem brambory, mouku, česnek, vejce, olej,

majoránku, sůl a pepř pro 3 lidi a večer jsem chtěl uvařit bramboráky, ale nedokázal jsem to, těsto se mi rozpadávalo na pánvi

v oleji na kousíčky, které uhelnatěly, a já jsem to musel všecko

vyhodit, a Suzan křičela: Josefe, nejenže tvoje angličtina je hrozná,


24

ale ty ani neumíš uvařit žádný jídlo, zatímco Carl píše nádherný,

velice obrazný povídky, moh bys mu, Carle, prosím tě, ukázat tvoji

povídku...? Carl odpověděl: Jasně, a vstal od stolu a odešel k sobě

do pokoje, a když vyšel, nesl v rukou rozevřený laptop, který mi

podal a na kterém byla povídka, a já jsem přečetl první odstavec a nerozuměl jsem tomu, protože text byl úplně zaplněný přídavný

mi jmény popisujícími barvy, hlavně červenou, černou a modrou,

řekl jsem: Já tomu nerozumím, a Suzan vykřikla: Josefe, ta tvoje

angličtina je děsná a začíná mi lízt na nervy! Řekl jsem: Chvíli po

čkejte, já sem za chvilku zpátky, protože vám dlužím večeři. A vstal

jsem a běžel jsem do vedlejší ulice pro pizzu, a když jsem ji přinesl,

rozkrájeli jsme ji na jídelním stole a snědli, a já jsem drhnul nádobí

po nepodařeném pokusu uvařit bramboráky, a příští den ráno byl jídelní stůl zavalený plechovkami lepidla, motouzem, kartónem,

dřevěnými lištami, nůžkami, papírem a rolemi projekčních výkre

sů, šel jsem za Suzan a ptal jsem se jí, co to je...? Suzan mi řekla: Budu na jídelním stole dělat model pro moji disertační práci, která je návrh moderního komfortního domu na břehu řeky Brisbane

ve West Endu namísto těch starejch, hnusnejch a shnilejch bej

valejch fabrik a skladišť, který sou tam teď, protože jinam se mi

to nevejde, a už vůbec ne ke mně do pokoje, řekl jsem: Ale to je

právě na West Endu to krásný, a Suzan křičela: Jak ty můžeš říkat,

co je na West Endu krásný, dyž na něm žiješ 4 dny...?

Příští den ráno jsem přišel se snídaní na krytou terasu domu

s výhledem na řeku a Suzan, která tam už snídala, mi řekla: Josefe,

ode dneška bych si přála, kdybys mě tady u snídaně nevyrušoval,

odpověděl jsem: Ale samas mi řekla, abych sem chodil s tebou sní

dat, a Suzan křičela: Josefe, proboha, jaks mi moh rozumět s tou

tvojí děsnou angličtinou! řekl jsem: Dobře, a odešel jsem snídat

do kuchyně, protože jídelní stůl byl zavalený Suzaninými potřeba

mi k modelování, a když Suzan přišla z terasy do kuchyně, křičela:

Josefe, jak to že používáš můj nůž na to, aby sis krájel chleba s más

lem...? bránil jsem se: Samas mi říkala, že můžu používat nádobí




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist