E-kniha: Konkurenceschopnost zemí Visegrádské čtyřky v rámci EU - Jindřich Soukup

ManagEMEnt PrEss

Konkurenceschopnost

zemí Visegrádské čtyřky

v rámci EU

Konkurenceschopnost

zemí Visegrádské čtyřky

v rámci EU

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.mgmtpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Jindřich Soukup a kol.

Konkurenceschopnost zemí Visegrádské čtyřky v rámci EU – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

ManagEMEnt PrEss

Konkurenceschopnost

zemí Visegrádské čtyřky

v rámci EU

Konkurenceschopnost

zemí Visegrádské čtyřky

v rámci eU

Jindřich soukup a kol.

ManageMent Press, Praha 2017

5

OBSAH

0. Hypotézy a metodologie (Jindřich Soukup) 9

a) Vymezení problému 9

b) Východiska odborné monografie 10

c) Metodologie 10

d) Poděkování 11

e) Souhrn 12

Literatura 12 1. Ekonomický růst a rozvoj ve světle endogenních

AK modelů (Pavel Sirůček) 14

1.1 Ekonomický růst i rozvoj v kontextu vývoje a pokroku 14

1.2 Zdroje ekonomického růstu prizmatem modelování růstu 20

1.3 Konstituování a vývoj endogenních teorií růstu 31

1.4 Modely s AK technologií a jejich extenze 44

1.5 Fakta o růstu versus endogenní a exogenní růstové modely 51

Literatura 55 I. Technologický pokrok 61 2. Znalostní ekonomika a konkurenceschopnost zemí

Evropské unie (Jindřich Soukup) 61

2.1 Koncepce znalostní ekonomiky 61

2.2 Indexy znalostní ekonomiky a inovační indexy 63

2.3 Znalostní ekonomika a inovace – porovnání výsledků Souhrnného

inovačního indexu Evropské komise a Inovačního indexu FPH 69

2.4 Znalostní ekonomika, inovace a konkurenceschopnost 75

2.5 Znalostní ekonomika, inovace a ekonomický růst 77

2.6 Závěry 78

Literatura 79 3. Vztah finančního sektoru a reálné ekonomiky s ohledem

na technologické bubliny (Petr Makovský) 81

3.1 Úvod 81

3.2 Rešerše literatury 82

3.3 Metodika – riziková prémie na FOREXovém trhu (C-CAPM) 83

3.4 Riziková prémie na FOREXovém trhu – empirická zkušenosti 84

3.5 Technologické bubliny a jejich dopad na výnosnost devizových

aktiv – metodika 86

3.6 Výsledky výzkumu 87

3.7 Diskuse 89

3.8 Závěry 90

Literatura 91 II. Lidský kapitál 93 4. Lidský kapitál, finanční kapitál a hospodářský růst (Vít Pošta) 93

4.1 Hospodářský vývoj zkoumaných ekonomik 95

4.2 Data a model 102

4.3 Simulace VAR modelu 103

4.4 Závěry 106

Literatura 107 5. Data Envelopment Analysis (DEA) konkurenceschopnosti

zemí Visegradské čtyřky (Petr Makovský) 108

5.1 Metodologie 108

5.2 Empirická analýza 110

5.3 Diskuse 119

5.4 Závěry 119

Literatura 120 6. Vliv lidského kapitálu na rozvoj a na konkurenceschopnost

(Libuše Macáková, Tomáš Pavelka) 121

6.1 Index lidského rozvoje 121

6.2 Struktura Indexu lidského rozvoje 123

6.3 Index lidského rozvoje – výsledky za rok 2014 125

6.4 Globální index konkurenceschopnosti a Index

konkurenceschopnosti zemí EU 132

6.5 Závěry 135

Literatura 136 III. Konkurenceschopnost a ekonomický růst 137 7. Národní konkurenceschopnost zemí Visegrádské čtyřky

(Marta Nečadová) 137

7.1 Firemní versus národní konkurenceschopnost – analogické

nebo rozdílné pojmy? 137

7.2 Firemní versus národní konkurenceschopnost – možnosti

měření 140

7.3 Národní konkurenceschopnost a kompozitní indexy –

metodologie a analýza pořadí zemí Visegradské skupiny (V4) 143

7.4 Konkurenceschopnost zemí V4 v mezinárodních srovnáních 145

7.5 Národní konkurenceschopnost, ekonomický růst

a ekonomická úroveň 155

7.6 Závěry 157

Tabulková příloha 158

Literatura 162 8. Vliv síťových odvětví na konkurenceschopnost ekonomiky:

příklad logistiky (Bedřich Rathouský) 164

8.1 Síťová odvětví a logistika 164

8.2 Logistika a konkurenceschopnost 165

8.3 Porovnání úrovně logistické infrastruktury států

Visegrádské skupiny 167

8.4 Závěry 176

Literatura 177 9. Shrnutí výsledků (Jindřich Soukup) 178 Rejstřík 0. Hypotézy a metodologie

Jindřich Soukup

a) Vymezení problému Výzkum, jehož závěry obsahuje předkládaná odborná monografie, vychází z koncepcí endogenních modelů ekonomického růstu, zejména pak z AK modelů. Tento typ modelů je podrobně popsán v úvodní kapitole monografie nazvané „Ekonomický růst a rozvoj ve světle endogenních AK modelů“.

Z teritoriálního hlediska jde v monografii o analýzu ekonomik zemí

Visegrádské skupiny (tj. České republiky, Slovenska, Maďarska a Polska), v kontex tu s jejich členstvím v Evropské unii.

Z časového hlediska jde v analýze zejména o období od roku 2000 do

současnosti. Volba období dovoluje zahrnout úsek hospodářského růstu do roku 2008, dobu recese počínaje rokem 2009 a v současnosti probíhající proces oživení evropských ekonomik.

Jak již bylo naznačeno, výzkum se po metodologické stránce inspiroval

modely endogenního růstu (zejména AK modely). Autoři však zkoumali eko - nomiky zemí Visegrádské skupiny (dále též V4) s jejich specifickými problémy. Pro tento účel byly zformulovány a ověřovány tyto základní otázky: 1. Jak ovlivňoval technologický pokrok hospodářský růst ve zkoumaném

období a jaký lze očekávat vliv technologického pokroku na národní kon -

kurenceschopnost? Výchozí hypotézou je tvrzení opírající se o závěry

AK modelů, podle nichž je technologický pokrok endogenním prvkem,

který zabezpečuje ekonomice dané země šanci na trvale udržitelný růst

a na zlepšování národní konkurenceschopnosti.

2. Jak rozvoj lidského a fyzického kapitálu ovlivňoval hospodářský růst

v posledních 10 až 15 letech a jaký lze očekávat vliv obou typů kapitálu

na národní konkurenceschopnost? Smyslem výzkumu bylo ověřit na pa -

nelu dat zemí V4 relativní váhu vlivu, který má lidský a fyzický kapitál

na národní konkurenceschopnost. Výchozí hypotézou je závěr vyplývají

cí z AK modelů o rostoucím významu lidského kapitálu.

3. Jaká je vazba mezi národní konkurenceschopností a ekonomickým růs -

tem (případně ekonomickou úrovní) vybraných zemí?

Hlavní přidanou hodnotou projektu z akademického pohledu je aplika

ce myšlenek modelů endogenního růstu na podmínky střední a východní

Evropy a jejich verifikace na datech zemí Visegrádské skupiny.

10

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

Hledáním odpovědí na první otázku jsou věnovány druhá a třetí kapitola této odborné monografie. Druhou otázkou se zabývají čtvrtá až šestá kapi - tola. A konečně třetí otázce se věnují sedmá a osmá kapitola. b) Východiska odborné monografie V první řadě je nutné zdůraznit, že východiska monografie jsou podrobně popsána v úvodní kapitole „Ekonomický růst a rozvoj ve světle endogenních AK modelů“. V úvodu se pouze odkazujeme na některé výchozí či z hlediska monografie významné publikace.

V polovině 80. let článek Paula M. Romera „Rostoucí výnosy a dlouhodobý růst“ (Romer, 1986) podnítil nový pohled na teorie hospodářského růstu. Jde o koncepci, která v teorii dala základ různým verzím AK modelů. V těchto modelech závisí ekonomický růst na technologickém pokroku (vy - jádřeném přes souhrnnou produktivitu faktorů) a na objemu kapitálu. Poje - tí kapitálu je zde však podstatně širší než v neoklasických modelech, zahr - nuje nejen fyzický, ale i lidský kapitál. Širší pojetí kapitálu (včetně lidského kapitálu) dovoluje do modelů zabudovat předpoklad konstantních výnosů z rozsahu, nahlížet na růst jako na endogenní proces a zkoumat možnosti trvale udržitelného hospodářského růstu.

Často bývají odlišovány dvě základní etapy vývoje této části ekonomických teorií: V první fázi se mění pojetí kapitálu, s důrazem i na kapitál lidský – např. P. M. Romer (1986), S. T. Rebelo (1991) či R. E. Lucas (1988). Ve fázi druhé je do modelů zahrnován výzkum a vývoj, jejichž výsledkem je endogenní technologický pokrok – viz např. P. Aghion a P. Howitt (1998, 2009) aj.

AK modely jsou testovány na empirických datech řady zemí – např. v publikaci Hartwig, J. (2014), ale jsou rozvíjeny i teoreticky – viz např. Guerirni, l. (2010) či Zhang, X. (2014). Monografie zkoumá země, které jsou si blízké ze zeměpisného pohledu. Otázkou vlivu geografické blíz - kosti jednotlivých zemí na přenos znalostí se zabýval např. článek A. Tor - reho (2008). c) Metodologie Každá vědecká práce musí nezbytně vycházet a opírat se o metody kva - litativní analýzy. V rámci monografie lze upozornit na využití logických metod (analýzy, syntézy, abstrakce, analogie a dialektické logiky) a histo - rických metod prolínajících se v metodě historicko-logické. Při zmapování soudobých teorií ekonomického r ůstu je využita též historicko-komparativní metoda.

Z metod kvalitativní analýzy autoři používají též metodu komparace

(např. při analýze jednotlivých systémů, které měří dosaženou úroveň zna -

lostní ekonomiky), metodu dedukce (např. při výběru a formulaci odpovídajících ukazatelů zahrnutých do indexů znalostní ekonomiky) a syntézy

(např. při stanovení vah jednotlivých modulů obsažených v indexech zna - lostní ekonomiky).

Realizace ekonomického výzkumu je obvykle (či v některých případech

i nezbytně) spjata s použitím řady kvantitativních metod. Jako výchozí byly

v monografii uplatněny přístupy, které dovolují zkoumat závislosti (ekono

mických) veličin – šlo zde o korelační a regresní analýzu. Součástí těchto

metod bylo i použití nástrojů, kterými lze měřit a hodnotit shodu dvou i více

pořadí (Spearmanův korelační koeficient či Kendallův koeficient konkor

dance).

Z pokročilejších metod byla využita tzv. analýza obalu dat metody (Data

Envelope Analysis, DEA). Metoda DEA je založena na matematickém line -

árním programování. V matematickém lineárním programování jde o ma -

ximalizaci účelové (kriteriální) funkce za podmínky splnění určitých ome -

zení. Přívlastek lineární vypovídá o linearitě všech do modelů vstupujících funkcí (jak všech funkcí omezení, tak funkce účelové).

Metoda DEA je účinným nástrojem řízení efektivity produkčních jedno

tek nezávisle na formě jejich výstupu. Zmiňovanými produkčními jednotkami může být jakákoliv množina prvků, u nichž dochází k transformaci identických vstupů v identické výstupy.

Metodu DEA lze uplatnit i v případě, kdy předpokládáme variabilní

výnosy z rozsahu (v ekonomické realitě obvykle klesající výnosy z rozsa - hu), pro komplexnost lze také specifikovat duálně sdružené modely a také modely orientované na vstupy. Tyto modely jsou k dispozici např. v publi - kaci Jablonský, J. (2007).

Z pokročilejších ekonometrických metod byla dále uplatněna vektorová

autoregrese (Vector Autoregression, VAR). Modely VAR se používají, po - kud se analyzují vztahy mezi několika časovými řadami o dvou či více pro - měnných.

d) Poděkování

Odborná monografie je jedním z výstupů výzkumného projektu IP 307055

„Národní a firemní konkurenceschopnost z pohledu endogenních modelů

ekonomického růstu“ realizovaného na Fakultě podnikohospodářské Vyso -

ké školy ekonomické v Praze.

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

12

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu e) Souhrn

Shrnutí

Monografie ve své úvodní části analyzuje ekonomický růst a rozvoj z hlediska endogenních modelů růstu. Ve druhé části autoři sledují, jak technologický pokrok ovlivňuje hospodářský růst a jaký lze očekávat vliv technologického pokroku na národní konkurenceschopnost. Třetí část monografie obsahuje závěry analýz, které zkoumaly vliv lidského a fy zického kapitálu na hospodářský růst a na národní konkurence schopnost. Závěrečná část monografie se zabývá vazbou mezi národní kon -

kurenceschopností a ekonomickým růstem. Hlavní přidanou hodnotou

mo nografie je aplikace myšlenek modelů endogenního růstu na podmínky

střední a východní Evropy a jejich verifikace na datech zemí Visegrádské

skupiny.

Klíčová slova: ekonomický růst, inovace, konkurenceschopnost, zna -

lostní ekonomika

Summary

The monograph analyzes economic growth and development in terms of endogenous growth models in its introductory section. In the second part, the authors examine how technological progress affects economic growth and what impact of technological progress on national competitiveness can be expected. The third part of the monograph contains the conclusions

of the analysis, which examined the impact of human and physical capital on economic growth and national competitiveness. The final part of the monograph analyses the relationship between national competitiveness

and economic growth. The main added value of the monograph is seen in

the implementation of the ideas of endogenous growth models with the

conditions of Central and Eastern Europe and their verification on Visegrad countries data.

Keywords: economic growth, innovation, competitiveness, knowledge

economy

Literatura

Aghion, P., Howitt, P. (1998): Endogenous Growth Theory. Cambridge: MIT Press.

ISBN 0262011662.

Aghion, P., Howitt, P. (2009): The Economics of Growth. Cambridge: MIT Press.

ISBN 9780262012638.

13

Guerirni, l. (2010). The Ramsey Model with AK technology and a Bounded Popu -

lation Growth Rate. Journal of Macroeconomics: Volume 32, 1178–1183)

Hartwig, J. (2014). Testing the Uzawa – Lucas model with OECD data. Research in

Economics, Volume 68, Issue 2, pages 144–156). Jablonský, J. (2007): Programy pro matematické modelování. Oeconomica, Praha. Lucas, R. E. (1988): On the Mechanics of Economic Development. Journal of Mo

netary Economics, roč. 22, č. 1, s. 3–42. ISSN 0304-3932. Rebelo, S. T. (1991): Long Run Policy Analysis and Long Run Growth. Journal of

Political Economy, roč. 99, č. 3., s. 500–521. ISSN 0022-3808. Romer, P. M. (1986). Increasing Returns and Long-Run Growth. Journal of Politi

cal Economy 94 (5): 1002–1037 Torre, A. (2008). On the role played by temporary geographical proximity in know -

ledge transmission: Regional Studies: Volume 42, Issue 6, pp 869–889. Zhang, X. (2014). Open-Access Knowledge and Economic Growth: An Economic

Model. International Journal of Business and Management: Volume 9, No. 3.

HYPOTÉZY A METODOLOGIE

14 Kapitola 1

Ekonomický růst a rozvoj ve světle

endogenních AK modelů

Pavel Sirůček Standardní tzv. nové přístupy k vysvětlení faktorů dlouhodobého růstu re pre zentují především teorie endogenního růstu, které náležejí k nej dy­ namičtěji se vyvíjejícím oblastem ekonomických teorií posledních dekád vůbec. Snaží se o vysvětlení tempa růstu ve smyslu proměnné určené v rám­ ci modelu. Těžiště kapitoly, s ohledem na výstavbu celé monografie, cílí zejména na první vlnu modelů endogenních teorií růstu, na tzv. AK modely, se specifickou produkční funkcí, kde dochází k rozšíření kapitálu, se za­ pojením lidského kapitálu. Tyto koncepty obsahují závěr, že podíl kapitálu na růstu produktu je pravděpodobně vyšší, než postuluje tradiční neoklasický Solowův model růstu. Naznačen je následný vývoj pokusů o endogenizaci růstu i technologického pokroku, např. zahrnutím výzkumu a vývoje, ja­ kožto i další výzvy pro ekonomii 21. století. Koncepce endogenního růstu zdůrazňují význam investic do lidského kapitálu, inovací i znalostí, které mají podstatně přispívat k hospodářskému růstu. Vedlejší efekty založené na znalostech vedou k ekonomickému rozvoji, kdy dlouhodobá tempa růstu lze zvyšovat pomocí např. výdajů na výzkum, vývoj a vzdělává ní. Endogenní růstové teorie jsou zde zasazeny do širšího kontextu geneze a problémů teoretického modelování růstu i rozvoje. 1.1 Ekonomický růst i rozvoj v kontextu vývoje a pokroku Začněme připomenutím některých aspektů obecnějšího vymezení kategorií, které ale přitom bývají v různých vědních disciplínách a oborech, resp. v pojetí různých myšlenkových proudů i teoretických škol a ideologických systémů používány odlišně, nehledě na jejich komplexnost, multidimenzionalitu, interdisciplinaritu či dokonce transdisciplinaritu. Z materialistického hlediska nejsložitějším pohybem zůstává pohyb společenský, obsa - hující nižší formy po hybu (mechanický, chemický, biologický, ale i vědomí), včetně hospo dářských. Společenským pokrokem bývá míněna proměna chování a myšlení společ nosti, která této umožňuje lépe a déle přežívat v měnících se podmínkách. Krité riem pokroku je společenská praxe. V obecné poloze bývá pokrokem mí něno zlepšení, postup vpřed. V pojetí

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

osvícenců a evolucio nistických směrů ztělesňuje víru ve všeobecné a li -

neární zdokonalování lidstva. Společnost ve vývoji

1

má postupovat smě rem

k „lepšímu“, což se má projevovat nejen v růstu bohatství a vědeckotechnickém, resp. technologickém pokroku, ale taktéž i vývoji institucí či mravů, v pokroku myšlení či lidského ducha etc. V neposlední řadě v po - kroku sociálním a ekonomickém.

Hospodářský pokrok zde obsahuje aspekt kvantitativní (kvantitativní

růst bohatství, ideu růstu) i kvalitativní (vyšší efektivnost, včetně účelnosti i hospodárnosti, lepší organizaci, vyšší efektivnost, technologická zlepšení apod.). V mnoha představách pokrok ekonomický automaticky přináší i po - krok sociální, což se však praxí nepotvrzuje. Hospodářský pokrok mechanicky nevede k lepšímu (spravedlivějšímu, šťastnějšímu) životu či růstu společenského blahobytu. V naznačeném náhledu má ekonomický pokrok značně blízko kategorii rozvoj.

2

Tato může být chápána např. v pozitivním smyslu. Ekonomický rozvoj

tak lze vnímat jako transformace hospodářských, sociálních, demografic

kých aj. struktur, které obvykle doprovázejí ekonomický růst. S důrazem na

strukturální i kvalitativní aspekty dlouhodobého vývoje. Někteří (ekonomo

vé, sociologové, filozofové aj.) však ekonomický rozvoj vnímají normativně

ji. Například hovoří o růstu bez rozvoje, či rozvoji bez růstu, v případě chud -

ších zemí. A kladou otázky o cílech rozvoje i vývoje. Jejich jednoznačné

definice tudíž neexistují.

Připomeňme, že někteří ekonomové hospodářským rozvojem rozumějí

ekonomický růst a strukturální změny, tj. změny technicko-ekonomické

či sociálně-ekonomické (např. v oblasti životní úrovně, zaměstnanosti, vlastnictví atd.).

3

Převážně, a to i v pojetí standardních ekonomů, tak bývá

ekonomický rozvoj chápán šířeji než ekonomický růst (některým se však

odlišení příliš nelíbí např. kvůli argumentaci, že růst automaticky vede k rozvoji, jiní zase zdůrazňují neměřitelnost faktorů vývoje apod.). Zde pra - covně konstatujme, že hospodářský růst reprezentuje pouze jeden z faktorů ekonomického rozvoje, byť důležitý či pro někoho dokonce přímo klíčový. Rozvoj, jakožto kategorie sociálně ekonomická, přitom zahrnuje i vývoj

1

Od společenského vývoje nutno odlišit vývoj technický, resp. technologický. V tom -

to případě jde o soustavný proces, během kterého dochází ke změně aktuálního sta -

vu do stavu nového. Jde o tvůrčí činnost, kdy na základě výsledků výzkumu a zku -

šeností se připravují účinnější postupy výroby.

2

Rozvoj značí proces zlepšující původní stav či přetvářející tento do lepší podoby.

Rozvoj (např. technologický) bývá pojímán jako proces zlepšování, vedoucí ke vzni -

ku lepší verze, než byla předchozí, ze které vycházela. Jeho opakem je stagnace, kdy

nedochází ke zlepšování, nýbrž k pozastavení, případně zhoršování stavu.

3

Zde s využitím (Nedomlelová, 2011) či (Varadzin a kol., 2004). Srov. (Sirůček a kol.,

2007), (Sojka, 2010). K preciznímu rozlišení ekonomického růstu a hospodářského

rozvoje srov. též (Brinkman, Brikmanová, 2001).

16

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

kvalitativních aspektů a konkrétních historických forem hospodářského systému.

4

Rozvoj přihlíží nejen k růstu (např. agregátu HDP),

5

ale taktéž

i k lidskému kapitálu, zdraví, vzdělání, k sociálním či ekologickým

6

aj.

aspektům. Rozvoj – ve smyslu např. dlouhodobého zvyšování ekonomického aj. bohatství země – se tak nevztahuje pouze k hmotnému zajištění oby - vatelstva. Standardní učebnicové poučky pak např. konstatují, že hospodářský rozvoj země může být výsledkem adekvátní akumulace příslušných faktorů, včetně lidského kapitálu, která probíhá ve stabilním ekonomickém, institucionálním i politickém prostředí etc.

Stručně k vývoji kategorie rozvoj. Především v 50. a 60. letech 20. stole -

tí byl rozvoj úzce spojen s hospodářským růstem. Zejména ve světle rychlého a dlouhotrvajícího růstu vyspělých, rozvinutých, kapitalistických zemí. Kategorie rozvoj byla (a stále je) velmi často používána v souvislosti se ze - měmi méně rozvinutými, resp. rozvojovými – ve smyslu zemí, kde roz - voj teprve probíhá.

7

Těmto byly západními teoretiky rozvoje ordinovány

obdobné recepty jako u růstu zemí Západu. Přibližně od počátku 70. let však sílí pochybnosti o postupech rozvoje i ohledně předpokladu, že prostý růst HDP automaticky povede k růstu životní úrovně většiny obyvatel. Ne - rovnosti mezi zeměmi bohatými a chudými se přitom prohloubily a zvětšily. Namísto teorií rozvoje přicházejí do módy teorie závislosti či teorie jádra a periferie,

8

které už vycházejí spíše z reálií rozvojových zemí. Zaostalost

jedné části světa byla nazírána jako důsledek rozvoje jiné části globu. V 80. letech jsou formulovány otázky žádoucího typu růstu i rozvoje. Za základ rozvojového snažení je obvykle stále považován ekonomický růst, nicméně z tohoto by měly těžit i široké vrstvy obyvatel. Zejména díky Zprá - 4

„Ekonomický rozvoj z hlediska teorie je aplikací obecných vývojových teorií na ob

last ekonomického života“ (Varadzin a kol., 2004, s. 37). 5

Kritiky standardních přístupů varují, že učebnicové modely růstu (typu modelu So

lowa) ignorují sociální, kulturní, politické, institucionální aj. proměnné. A připomí

nají, že růst HDP na obyvatele rozhodně není jediným faktorem ekonomického roz -

voje. Srov. (Brinkman, Brikmanová, 2001), (Johanisová, 2008), (Nečadová, 2012). 6

Terminologické, obsahové aj. fundamentální problémy lze názorně ilustrovat na

konceptu trvalé udržitelnosti. Hovoří se o trvale udržitelném růstu, rozvoji, vývoji

i způsobu života. Nejenže neexistuje shoda ani v samotném vymezení a pojmenová

ní, ale násobně pak samozřejmě ani ve způsobech dosažení. Srov. např. (Zeman,

2002). 7

Namátkou např. učebnicový text (Dornbusch, Fischer, 1994) konstatuje, že tzv. ekono

mie rozvoje se zabývá otázkami „chudých zemí (často nazývaných také rozvojovými

zeměmi)...“ (tamtéž, s. 264). A pokračuje: „K hospodářskému rozvoji dochází, když se

hospodářské bohatství země dlouhodobě zvyšuje“ (dtto). 8

A to např. i v kontextu teorie světových systémů (především I. M. Wallersteina),

kterou nejenom ekonomicky, ale především prizmatem historické sociologie či

politologie detailně a kriticky představuje text (Holubec, 2009).

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

vám Římského klubu se začalo o rozvoji přemýšlet jako o konceptu multi - dimenzionálním, s důrazem na různé složky (materiální, sociální, envi - ronmentální, kulturní, politickou aj.), majícím dopady na kvalitu života. A posléze za všeobecné, a univerzální, zaklínadlo začal být považován růst či rozvoj udržitelný. Opomenout v teorii i praxi rozvoje nelze ani četné hla - sy volající po jeho přehodnocení – např. ve smyslu omezení výsadní role hospodářského růstu. Nicméně precizní představení jednotlivých koncepcí, včetně i problémů měření rozvoje,

9

přesahuje rámec tohoto textu.

Hospodářský růst standardní učebnice teoretické makroekonomie ob -

vykle definují jako dlouhodobý

10

růst potenciálního produktu. Jde o vzestup

eko nomického potenciálu země, díky kvantitativnímu nárůstu potenciálního reálného produktu. A to ve smyslu dlouhodobého trendu, spojeného se zvyšováním produkčních možností celého hospodářství. Jiné formulace ekonomický růst vymezují coby vzestup hospodářského potenciálu ze - mě, ke kterému dochází v souvislosti s kvantitativním zvyšováním makroekonomického agregátu typu HDP. Aktuální reálný produkt se může zvyšovat i krátkodobě či střednědobě, v souvislosti s jeho kolísáním okolo trendu, což bývá standardně pojímáno coby (střednědobý) hospodářský cyklus.

11

Hospodářským růstem standardní ekonomové, ale i média či veřejnost,

tudíž obvykle míní nepřetržité dlouhodobé zvyšování produkce, s aspekty převážně kvantitativními. A za indikátor růstu bývá obvykle považován vývoj agregátu typu HDP, případně v přepočtu na obyvatele. To znamená, že ekonomický růst bývá chápán jako růst HDP nebo jiného ekonomického

agregátu, měřícího výkonnost ekonomiky. Jde o proces, zvyšující schopnost

hospodářství produkovat výrobky a služby, a je tedy vyjadřován pomocí reálných veličin. Jde o zvyšování produkční kapacity ekonomiky s vazbou na růst kategorie potenciální produkt (např. ve smyslu maximální možné úrovně reálného produktu, který může hospodářství dosahovat při přirozené míře nezaměstnanosti a stabilní cenové hladině). Nicméně dodejme, že může být rozlišován růst (s časovým rámcem dlouhodobějším) a expanze (krátkodobá či střednědobá), nebo růst a rozvoj, přičemž rozvoj má být je - vem kvalitativním. A samozřejmě existují různé klasifikace rozvoje i růstu

9

Namátkou např. pomocí indexu lidského rozvoje (HDI). Srov. (Nečadová, 2012),

(Zeman, 2002).

10

K jednomu z nových trendů učebnicové makroekonomie náleží i formální od -

dělení výkladu pro různě dlouhá období, přičemž jejich jednotné označení ani

vymezení neexistuje. Ekonomický růst je pak interpretován jako fenomén obdo -

bí nejdelšího (včetně působení technologického pokroku), někdy dlouhého, jindy

velmi dlouhého. 11

Přičemž jednotná definice neexistuje. K terminologii ohledně ekonomických aj.

cyklů i k různým teoriím cyklů (krátkodobých, střednědobých, dlouhodobých aj.)

podrobněji viz (Heczko a kol., 2016) a (Sirůček, 2016a).

18

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

(namátkou rovnovážný/nerovnovážný, extenzivní/intenzivní, ale i neoklasický/keynesovský/institucionální, tj. růst v duchu modelování dle těchto směrů

12

atd.).

Hospodářský růst je tradičně vnímán jako klíčový předpoklad zvy -

šování ekonomické úrovně.

13

Přičemž základní informace o ekonomic

ké úrovni a výkonnosti země poskytuje velikost HDP (resp. HDP na obyvatele) a jeho změna v čase (růst HDP). Mimo rámec tohoto textu jsou problémy měření prosperity, resp. problémy agregátu HDP, který bývá všestranně kritizován např. ve smyslu měřítka produkce, přidané hodnoty, výkonnosti, blahobytu, životní úrovně, kvality života i pokro ku.

14

Stabili

tu a udržitelnost hospodářské výkonnosti země pak ovlivňuje vývoj uka - zatelů vnitřní a vnější ekonomické rovnováhy. Dlouhodobý růst reálného HDP na hlavu přitom bývá chápán jako základní předpoklad zvyšování životní úrovně. Chápeme-li tedy základní cíl hospodářské politiky ve smyslu maximalizace ekonomického a šířeji společenského blahobytu (či životní úrovně každého občana), bývá uvedené ve standardních teoriích obvykle ztotožňováno s maximalizací právě dlouhodobého hospodářského růstu.

15

12

Neoklasické a keynesovské modely růstu jsou precizovány níže. Ve slovníkové po -

době lze shrnout, že u keynesovců je stimulem růstu zvyšování poptávky, u neokla

sických modelů bývá růst závislý na růstu kapitálu, souvisejícím s růstem úspor,

institucionalizující směry zdůrazňují roli smysluplných institucí atd. Koncepce en -

dogenního růstu ústí v závěry o klíčové roli lidského kapitálu, investic do vzdělání,

výzkumu a vývoje apod.

13

Zde je prezentován náhled především z pozic učebnicové makroekonomické teorie.

Hospodářským růstem se samozřejmě zabývají i texty věnované hospodářským po -

litikám či makroekonomické analýze. Srov. namátkou (Kadeřábková, Ždárek,

2006) s precizací základních pojmů i ukazatelů ve vztahu k hospodářskému růstu

(s vyjadřováním ekonomické výkonnosti, ekonomické síly, ekonomické úrovně,

sledováním vývoje HDP atd.).

14

Podrobněji viz (Nečadová, 2012).

15

Standardní teoretická ekonomie i hospodářská praxe přitom uvažuje optikou

„růstového a technologického imperativu“. Zjednodušeně: Růst je stálým problé

mem lidstva (tj. o tezi, že trvalý hospodářský růst je žádoucí a nutný se nikterak

nediskutuje, stala se součástí „elitářského konsensu“) v duchu logiky „v í c e =

lépe“. Kvantitativní růst zvyšuje bohatství, ekonomický a společenský blahobyt

a vede i k růstu kvality života, štěstí a spokojenosti. Každá nová technologie musí

být aplikována (a ziskově vytěžena), což opět automaticky znamená vyšší pro -

duktivitu a produkci, společenský pokrok a zlepšení hospodářské úrovně i celého

života. Nestandardní přístupy však kriticky upozorňují na mnohé aspekty – např.

růst nemusí být trvalým problém lidstva, růst (i nové technologie) mohou přiná -

šet i negativa a ohrožení, v systému s omezenými zdroji není exponenciální růst

trvale uskutečnitelný, existují bariéry růstu, větší bohatství a spotřeba nevedou

k většímu štěstí a spokojenosti atd. Standardní modely taktéž nepřihlížejí k tomu,

19

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

K významným zdrojům ekonomického růstu bývá řazen technologický

pokrok. Dále, pro přehlednost, nebude rozlišován pokrok technický, techno

logický či vědecko-technický aj.

16

a bude zjednodušeně používán vždy ter -

mín technologický pokrok. Standardní (především neoklasická) ekonomie

technologický pokrok chápe např. jako souhrn prvků umožňující zvýšit pro -

dukci při nezměněném množství vstupů (práce, kapitálu aj.). Na technolo

gický pokrok bývá standardně nahlíženo jako na autonomní veličinu, jako

na další faktor figurující v makroekonomických produkčních funkcích. Ve

smyslu rezidua, tedy co z přírůstku výstupu nebylo vysvětleno pomocí růs -

tu množství i kvality kapitálu a práce. Realističtějším přístupem je určité

začlenění pokroku pomocí částečného ztělesnění

17

ve faktoru kapitál (např.

v logice, že investice ovlivňují pokrok a zásoba kapitálu je rozložena na

následné generace, čím je kapitál mladší, tím je i produktivnější) i práce (se

souvislostí mezi vzděláním, kvalifikací a produktivitou práce atd.). Ovšem

i při tomto pojetí obvykle zbývá jisté „reziduum rezidua“, které je někdy

považováno za produkt všeobecného pokroku vědy. Vzniká zde řada dal -

ších problémů, namátkou např. obtížnost rozlišování akumulace kapitálu

a růstu produktivity. Růst produktivity lze chápat i jako akumulaci znalostí,

které jsou též ztělesněny v kapitálu atd.

Vedle modelů s technologickým pokrokem jakožto autonomním,

18

figu -

rují koncepce s pokrokem ve smyslu veličiny indukované. A to např. v ne -

oklasické logice, že změny relativních cen vstupů podporují inovace, šetřící

nejvíce nákladný vstup. Podle jiných (např. postkeynesovských) přístupů je

zase tempo technologického pokroku do značné míry určeno tempem aku -

mulace kapitálu. Souvisejícím problémem je kontinuita, resp. diskontinuita

technologického pokroku. Zde je možné připomenou především ucelenou

koncepci sociálně-ekonomického vývoje, založenou na inovacích, v duchu

J. A. Schumpetera

19

(kde inovace přicházejí ve shlucích, vyvolávají růst

i cyklus a pokrok nabývá podoby tvořivé destrukce).

že z růstu ekonomiky nemusejí mít všichni stejný užitek apod. Blíže viz (Sirůček

a kol., 2007). Srov. (Meadowsová et al., 1972, 2004) či (Johanisová, 2008), (Ze -

man, 2002).

16

K terminologii, resp. též k technologickým, průmyslovým, vědecko-technickým aj.

revolucím, inovačním vlnám apod. v rámci různých periodizací vývoje podrobněji

viz (Sirůček, 2016a) či (Sirůček a kol., 2007).

17

Stále nejznámější model hospodářského růstu – Solowův neoklasický růstový mo -

del – operuje v původních interpretacích s pokrokem exogenním, nezpředmětně

ným a neutrálním. Srov. (Solow, 1956, 1957, 1962.)

18

Kam některé interpretace řadí např. i marxistické úvahy o dialektice výrobních sil

a výrobních vztahů. Do výrobních sil zde mají být řazeny i prvky autonomního

technického a technologického rozvoje.

19

K Schumpeterově systému, zejména v rámci teorie dlouhodobých cyklů, resp. K-vln

blíže viz (Sirůček, 2016a, b).

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

V dalším textu budeme však spíše hovořit o technologickém pokroku

exogenním (tj. generovaným faktory mimo ekonomický model, resp. fakto - ry nikoli „čistě“ ekonomické povahy) a pokroku endogenním (tedy pokrokem generovaným samotným ekonomickým, resp. sociálně-ekonomickým systémem). A hned úvodem konstatujme, že právě exogennost technologického pokroku – a to násobně ve světle rozporných procesů soudobé globalizace – náleží mezi klíčové problémy standardní, stále dominantně neoklasické, ekonomické vědy. Do standardního (včetně mainstreamových podob keynesovství) teoreticko-metodologického systému endogenní technologický pokrok nezapadá. Jde totiž o kvalitativní fenomén v historickém čase, který přesahuje neoklasickou matematickou logiku a jejím instrumentáriem je ve své komplexnosti z podstaty neuchopitelný. V tomto duchu tedy ani pokusy o endogenizaci technologického pokroku, resp. faktorů růstu ve standardní ekonomii a níže naznačené tzv. endogenní teorie ekonomického růstu nejsou endogenními v pravém slova smyslu, neboť neoklasický rámec v podstatě zásadněji nepřekračují. Jde pouze o jeho jisté zrealističtění a o pokus reagovat na faktické problémy, které už nelze pouze přehlížet.

Vstupní pasáž zakončeme znovu připomenutím, že v teorii i praxi eko -

nomického růstu (obdobně jako hospodářských cyklů) panuje silná termino

logická neujasněnost. Jednoznačná a obecně akceptovaná – a to v rovině

různých vědních disciplín i praktických oborů, resp. odlišných teoreticko

-metodologických, světonázorových aj. přístupů – vymezení neexistují. 1.2 Zdroje ekonomického růstu prizmatem modelování růstu Zopakujme, že k měření hospodářského růstu je využíván růst reálného HDP a standardní ekonomická teorie růstem míní fenomén dlouhého (resp. velmi dlouhého) období, ve smyslu determinace výrobní kapacity ekonomiky, tj. růst potenciálního produktu. V realitě jsou pak důležitá příslušná srovnání, časová i prostorová, produktu (resp. důchodu) na hlavu. Modely hospodářského růstu usilují o vysvětlení rozdílů v čase i prostoru. Zůstává však silně diskutabilní otázkou, do jaké míry se jim uvedené daří, přes - něji ovšem nezřídka spíše nedaří. Zejména autoři mimo „hlavní proudy“ ekonomické vědy rádi připomínají, že ačkoli vysvětlení růstu bezesporu náleží mezi fundamentální otázky ekonomie (a dnes se opět těší značnému zájmu ekonomů i širší popularitě), standardní modely adekvátní odpovědi neposkytují. Poukazováno např. bývá na přílišné soustředění se makroekonomie ohledně hledání makroekonomické rovnováhy a nedostatečný zájem na odhalování příčin blahobytu.

20

20

Například text (Lipka, 2004) nahlíží naznačený problém prizmatem liberální ra -

kouské, resp. neorakouské tradice. Upozorňuje, že významnou roli hraje i to, že

lidé žijí v iluzi ohledně vhodnosti použití prostředků k dosažení blahobytu. K iluzi

21

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

Ke stanovení příspěvků jednotlivých faktorů k dlouhodobému růstu

slouží postupy růstového účetnictví, které rozkládá celkový růst výstupu na příspěvky položek. Příslušné teoretické modely (které zjednodušeně formulují závislosti mezi tempem růst a vysvětlujícími proměnnými) jsou empi - ricky testovány s využitím reálných dat.

21

Faktory růstu se přitom mohou

odlišovat mezi zeměmi i v čase a lze je též ovlivnit adekvátní hospodářskou politikou.

Standardní učebnice makroekonomické teorie, ale i makroekonomické

analýzy

22

či hospodářské politiky ohledně zdrojů dlouhodobého hospodářské

ho růstu, tj. změn agregátní nabídky ve smyslu růstu potenciálního produktu, obecně uvádějí obvykle dvě základní skupiny. Jednak zvýšení množství vstu - pů (práce, kapitálu aj., tj. akumulace faktorů) jako faktor kvantitativní, resp. extenzivní. Zdrojem růstu je zapojování dalších jednotek faktorů. A za druhé, jde o efektivnější využití vstupů (s růstem souhrnné produktivity faktorů)

23

náleží především používání neadekvátního koordinačního mechanismu. V tomto

náhledu pak keynesovský Harrodův-Domarův model růstu postuluje absenci tržní

koordinace a přisuzuje dokonalé schopnosti vládě. Solowův model zavádí dokona

lou tržní koordinaci, přičemž dokonalé schopnosti vládě ponechává. Endogenní

teorie růstu pak operují s tržními selháními, kdy má předpoklad o vládě zůstat za -

chován. Autor však tyto předpoklady považuje za nezdůvodněné, a právě s nimi

spojuje i neschopnost makroekonomie odpovídat na klíčovou otázku, proč jsou ně -

které země bohaté a jiné nikoli. Jiný nestandardní pohled na problematiku růstu,

rozvoje i vývoje – a to optikou inovačních dlouhých K-vln (včetně aktuálních pro -

blémů kumulace krizí, absence růstu jako nového normálu či vize „nové sekulární

stagnace“ atd. atd.) – shrnuje monografie (Sirůček, 2016a). 21

Namátkou např. dle (Bassanini et al., 2001) jsou změny růstu v zemích OECD, tj.

změny HDP na hlavu, vysvětlovány pomocí následujících proměnných: počáteční

podmínky (s významem konvergence), růst populace, podíl investic, lidský kapitál,

intenzita výzkumu a vývoje. A politických proměnných (odrážejících i výsledky

fiskální a monetární politiky) jako proměnlivost inflace, spotřeba vlády, otevřenost

obchodu atd.

22

Učební texty např. makroekonomické analýzy, typu (Kadeřábková, Žďárek, 2006),

při obecném hodnocení růstu rozlišují délku sledovaného období. V krátkodobém

horizontu zdůrazňují faktory ovlivňující agregátní poptávku a její složky, ve střed

ně a dlouhodobém horizontu faktory ovlivňující stranu nabídky. V tomto pojetí

odlišují pojetí hospodářského růstu v krátkém a dlouhém období, „což je spojeno

s různými analytickými přístupy při identifikaci zdrojů růstové výkonnosti“ (tam -

též, s. 9). Otázky cyklického vývoje a cyklů jsou pak specifickou součástí širšího

rámce tématu hospodářský růst. Za jeho součást je považována i problematika

dlouhodobého hospodářského růstu, které je věnována pozornost zde. Znovu zopa -

kujme terminologickou neujasněnost a různé pohledy i interpretace. Ke vztahu ka -

tegorie růstu a cyklů srov. (Sirůček, 2016a). 23

Jakožto váženého průměru růstu produktivity faktorů, kdy příslušné parametry vy -

jadřují jejich váhu. Souhrnná produktivita faktorů je vypočítávána jako zbytková

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

jako faktor kvalitativní, resp. intenzivní – např. vlivem technologického po - kroku či vyšší kvality lidského kapitálu. Zdrojem hospodářského růstu je růst

účinnosti výrobních faktorů, s klíčovou rolí technologického pokroku. Připo

meňme, že i učebnicově známá základní rovnice růstového účetnictví ze So -

lowova modelu ekonomického růstu není ničím jiným než operacionalizací

rozdělení zdrojů růstu na kvantitativní a kvalitativní.

24

A dodejme, že skuteč

ný hospodářský růst je kombinací zapojování dalších vstupů a růstu jejich efektivnosti.

Zdroje ekonomického růstu lze taktéž členit na zdroje lidské, přírodní,

kapitálové aj. Různé teoretické koncepce a modely přitom přikládají odlišnou váhu jednotlivým zdrojům či jejich skupinám. V souvislosti s níže precizovanými růstovými modely zdůrazněme význam kapitálu, ve standardních teo - riích především kapitálu fyzického.

25

A ve světle tzv. „nových“ teoretických

i empirických výzkumů neoklasické teorie růstu, resp. především teorií en - dogenního růstu pak bývá vyzdvihována role kapitálu lidského. Což bývá aplikováno na země bohaté i chudé i na doporučení ohledně růstu a šířeji

rozvoje – kdy makroekonomické učebnice obecně připomínají, že hospodář

ský rozvoj je výsledkem akumulace výrobních faktorů, včetně lidského kapi -

tálu, probíhající ve stabilním ekonomickém a politickém rámci.

26

Na tomto místě konstatujme, že výzkum ve sféře hospodářského růstu

je v posledních desetiletích též, a to v neposlední řadě, veden ve směru zkoumání politických, právních a dalších institucionálních podmínek, resp. zkoumání rámce, ve kterém k hospodářskému růstu (a ekonomickému roz - voji) dochází.

27

Uvedené však již přesahuje rámec „čisté“ neoklasiky i celé

ho standardního teoreticko-metodologického systému, a je zejména předmětem přístupů institucionalizujících, v čele se směry heterogenní nové institucionální ekonomie. A samozřejmě i dalších alternativních přístupů mimo „hlavní proudy“, které obvykle kriticky nahlížejí hlavně na postuláty, závěry i doporučení neoklasických teorií a modelů. Včetně níže předsta

veličina („Solowovo reziduum“) v růstovém účetnictví. Obvykle, a zjednodušeně,

bývá tato vnímána jako příspěvek technologické změny k hospodářskému růstu. 24

Ze Solowova modelu ekonomického růstu, včetně standardních neoklasických

předpokladů, vychází i zmiňované růstové účetnictví – viz např. (Solow, 1957).

Kromě R. M. Solowa bývá u počátků růstového účetnictví uváděno i jméno M.

Abramovitze. Učebnicové interpretace základní rovnice růstového účetnictví ve -

dou k závěru, že tempo růstu potenciálního produktu je rovno součtu: tempa růstu

souhrnné produktivity faktorů a temp růst kapitálu a práce, vážených podílem ná -

kladů kapitálu, resp. práce na produktu. Srov. (Mach, 2001) aj. 25

Např. středně pokročilá učebnice (Dornbusch, Fischer, 1994) – v souvislosti s pro -

blematikou růstu a rozvoje – konstatuje: „Fyzický kapitál byl vždy jádrem teorií

vysvětlující ekonomický růst“ (tamtéž, s. 265). 26

Zde s využitím (Dornbusch, Fischer, 1994, s. 270 aj.).

27

Zde s využitím (Mach, 2001, s. 355 aj.).

23

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

vovaných teorií endogenního růstu i jejich doporučení ohledně prorůsto

vých politik.

28

Společným cílem různorodých teorií růstu přitom bývá identifikace fak -

torů hospodářského růstu v dlouhodobější perspektivě. A v neposlední řadě teorie, resp. modely růstu usilují o vysvětlení rozdílné dynamiky ekonomického růstu především mezi různými zeměmi. V obecné poloze je možné odlišovat teorie exogenního a endogenního růstu. Modely exogenního hos - podářského růstu operují s tím, že ekonomický růst je ovlivňován faktory stojícími mimo model (např. když dlouhodobý růst závisí na exogenních faktorech typu tempa růstu obyvatelstva a technologického pokroku, jak je precizováno např. v kontextu modelu R. M. Solowa). Přístupy z pozic růstu endogenního stavějí na tom, že hospodářský růst je ovlivňován faktory, determinovanými uvnitř modelu (a usilují tedy vymezit tempo ekonomického růstu jako veličinu závislou na endogenních proměnných). V kontextu níže precizovaných tzv. „nových“ endogenních teorií ekonomického růstu lze rozlišovat např. modely endogenního růstu založené na akumulaci lidského kapitálu a modely založené na akumulaci znalostního kapitálu pro - střednictvím inovací.

29

A neboť naše rekapitulace směřuje právě k soudo

bým pokusům o endogenní modely růstu, zopakujme, že vývoj (nejen) stan -

dardních ekonomických teorií od cca poslední dekády 20. století vede i ke zvýšení zájmu o problematiku podmínek dlouhodobého hospodářského růstu, k nimž náležejí zejména faktory povahy institucionální či politické, a tudíž faktory pouze značně obtížně kvantifikovatelné.

30

28

Zmiňme např. hypotézu, že o hospodářské výkonnosti země (i jejím růstu, resp.

rozvoji) mnohem více – nežli vybavenost příslušnými faktory, a to včetně lidského

kapitálu, vzdělanosti, investic do výzkumu a vývoje etc. – rozhoduje především to,

kam příslušnou zemi v rámci globální dělby práce zařadily velké korporace. A tedy

země, kterým byla přisouzena např. role pouhé montovny, mohou sice investovat do

inovací, výzkumu, vývoje i zvyšovat podíly vysokoškolsky vzdělané populace, leč

žádnými „ekonomickými tygry“ se přesto nestanou. Srov. (Švihlíková, 2015). Do -

poručení koncepcí endogenního růstu ohledně podpory vzdělanosti apod. relativi

zují i závěry (vycházející např. ze srovnání vývoje produktivity a podílu vysokoško

láků u evropských zemí západních a východních), že přímé vazby mezi mírou

vzdělanosti země a její hospodářskou výkonností vlastně neexistují.

29

V případě prvém lze odkázat na model R. E. Lucase (Lucas, 1988), v druhém P. M.

Romera (Romer, 1990).

30

Ve standardní linii (s ideologickým zakotvením především v liberalismu) obvykle

se závěry a doporučeními – sice v moderní formě, ale stále v duchu klasického libe -

ralismu typu A. Smitha aj. – na podporu příznivého prostředí pro rozvoj soukromé

ho vlastnictví a soukromopodnikatelských aktivit. Prosperity mají dosahovat země

zajišťující adekvátní institucionální ochranu soukromého vlastnictví a adekvátně

respektující tržní síly s „neviditelnou rukou“. Včetně např. závěru, že méně prospe

rovat mají země s přílišnými státními intervencemi v oblasti alokace kapitálu. Od -

lišně k institucionálním faktorům přistupují přístupy nestandardní, mimo „hlavní

kOnkurEncEscHOPnOsT ZEMí vIsEGráDskÉ  TYůkY v ráMcI Eu

Ekonomické úvahy i později konstituovaná ekonomická věda se proble

matikou růstu zabývají vlastně již od pradávna. Nicméně připomeňme, že teoretický zájem o otázky růstu není v historii rovnoměrný, v některých ob - dobích nabývá větší intenzity (např. v úspěšném růstovém cca čtvrtstoletí

po II. světové válce).

31

První moderněji koncipované teorie růstu je možné

spojovat s autory řazenými ke klasické škole politické ekonomie, resp. po - klasické ekonomii. Již klasikové A. Smith a D. Ricardo hledají klíčové fak - tory ovlivňující bohatství národů. Zdroje růstu tito nalézají především v pracovní síle a její produktivitě. Smith či Ricardo přitom poukazovali na vlivy specializace a dělby práce, a to i na mezinárodní úrovni, kdy mezinárodní obchod umožňuje zvýšení růstu aj. T. R. Malthus, zejména díky aplikaci principu klesajících výnosů, upozorňoval na tendenci ke snížení pro - duktu na obyvatele při růstu populace atd. Z dobově podmíněných důvodů zmíněné koncepce neoperovaly s vlivem akumulace kapitálu a technologic

kým pokrokem. Na roli technologického pokroku však upozorňuje již kon -

cem 19. století J. G. K. Wicksell či v meziválečném období J. R. Hicks. Mezi

mnoha dalšími autory, kteří přispěli k vytvoření základů soudobých teorií

růstu, je možné namátkou uvést jména jako např. F. P. Ramsey, F. H. Knight

nebo J. A. Schumpeter.

32

Naše pozornost je zaměřena na standardní linii formování teorií růstu,

kdy bývá používáno i označení tradiční či abstraktně modelové přístupy k problematice hospodářského růstu. Vyznačují se modelovým charakterem, důrazem na abstraktně-deduktivní metodu a zopakujme, že růst pojí - mají kvantitativně a rezonují s výše zmiňovaným imperativem „více = lépe“. Známé učebnicové modely vznikají nejdříve v rámci ekonomie neo - keynesovské (R. F. Harrod, E. D. Domar aj.) a postkeynesovské (M. Kalecki, N. Kaldor, J. V. Robinsonová aj.) a o něco později i neoklasické (R. M. Solow, T. W. Swan, J. E. Meade, P. A. Samuelson apod.). Vedle toho ovšem

proudy“ (zde v čele s heterogenní novou institucionální ekonomií), které však ne

jsou předmětem tohoto textu.

31

Někteří operují s hypotézou, že teoretický zájem o růst ve 20. století, přesněji však

spíše v jeho druhé polovině či její části (alespoň částečně) koresponduje s vývojem

HDP v USA. Za „zlatou éru“ teorií růstu pak bývají označována především 60. léta,

kdy se dařilo i americké ekonomice. V méně příznivých 70. letech přichází i útlum

zájmu o problematiku růstu. 80. a 90. léta jsou naopak ve znamení nové vlny zájmu

o hospodářský růst, v čele s teoriemi endogenního růstu. Podrobnější a přesnější

náhled na reálie ekonomiky světové i hospodářství USA však přesahuje rámec to -

hoto textu – blíže viz (Sirůček a kol., 2007). Dalším možným pohledem je zasazení

„vln“ zájmu o hospodářský růst (a též i cyklus) do rámce dlouhých K-vln – podrobněji

viz (Sirůček, 2016a).

32

K různým školám sociálně ekonomického myšlení, k autorům a samotným teoriím

ekonomického růstu i jeho modelování blíže viz (Sirůček a kol., 2007), (Sojka,

2010), (Varadzin a kol., 2004). Srov. (Nedomlelová, 2011).

25

EkOnOMIcký růsT A rOZvOj vE svěTLE EnDOGEnnícH Ak MODELů

existuje nemalé množství různorodých pohledů na růst, rozvoj či vývoj etc. náležících k přístupům či školám nestandardním, mimo „hlavní proudy“. Používáno zde bývá např. i označení přístupy historicko-sociologické apod. Obvykle jde o širší náhledy na růst či rozvoj a vývoj, se šir - ším využitím také metod empiricko-induktivních. Za desítky autorů při pomeňme namátkou jména jako F. List, J. A. Schumpeter, C. G. Clark či W. W. Rostow aj.

Při vymezování základních pojmů a přístupů nelze opomenout „nové“

teorie růstu, resp. nové či tzv. „nové“ přístupy k fenoménu hospodářského růstu. Soudobá standardní ekonomie těmito míní obvykle teorie endogenního růstu, ke kterým náš přehled směřuje. A již na tomto místě konstatujme, že teorie endogenního růstu – přes svůj mohutný rozvoj, který není ukončen a stále probíhá – v podstatě stále rozvíjejí stávající teoretické koncepce, modely a přístupy. Zůstává pořád sporné, zda tedy reprezentují opravdu zásadně nový koncepční rámec pro zkoumání otázek růstu. Přetrvají přitom jejich mnohé problémy charakteru teoretického i empirického, kdy opět zůstává sporné a silně diskutabilní, zda modely endogenního růstu např. ve světle empirických výzkumů opravdu obstojí podstatně lépe, ve srovnání s predikcemi a závěry tradičních standardních koncepcí. I z těchto důvodů jsou v textu modely endogenního růstu důsledně označovány, jako tzn. „nové“ teorie růstu.

33

Dále připomeňme, že ekonomové nestandardní, včetně ekonomů „zele

ných“ aj., sociologové, politologové, filozofové atd. si s termínem „nové“ pohledy na růst spojují něco principiálně odlišného. A to obvykle úvahy ohledně zpochybňování „růstového imperativu“ oblíbené cca od konce 60. let 20. století. S koncepcemi nulového, omezeného, záporného apod. růstu, ekono mií kvality života, prvními zprávami Římského klubu atd. Cca v polovině 80. let potom nastupují dodnes populární teorie trvalé udržitelnosti, trvale udržitelného růstu, rozvoje, vývoje či života. Tyto zásadně pře -

kračují rámec standardního ekonomického uvažování a nejsou ani předmě

tem tohoto textu, který se tudíž nezabývá ani mezemi růstu.

34

A dodejme,

že předmětem nejsou ani další reakce na Solowův model, a to např. v kon - textu environmentálních omezení, resp. modelů zohledňujících problematiku život ního prostředí.

35

33

Srov. např. (Čihák, 1998), kde se autor právě termínu „nové teorie růstu“ ve smyslu

teorií endogenního růstu důsledně vyhýbá a považuje toto označování za „poněkud

paradoxní“ (tamtéž, s. 414).

34

K mezím růstu (na úrovních lokálních i globálních, s mezemi socio-ekonomický

mi, lidskými, přírodních zdrojů, hospodářskými aj.) a udržitelnosti růstu srov.

(Meadowsová et al., 1972, 2004) či (Johanisová, 2008), (Zeman, 2002). Předmětem

tohoto textu nejsou ani úvahy o n