načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konkláve - Tajemství papežské volby - Hubert Wolf

Konkláve - Tajemství papežské volby

Elektronická kniha: Konkláve - Tajemství papežské volby
Autor:

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 253
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace, plánky
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložila Daniela Petříčková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0385-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Volbu papeže, Kristova zástupce a následovníka apoštola Petra na jeho stolci, provázely v dějinách mnohé problémy. Jak zajistit, aby se na tento akt volitelé v klidu soustředili, jednali podle nejlepšího svědomí, pokud možno bez průtahů, aby se nerozutekli, kde je to pravé místo, kam neproniknou intriky a vlivy představitelů světské moci? Jedině v izolaci v uzavřeném prostoru, tedy v konkláve. Od doby vzniku ve 13. století funguje konkláve podle ustálených principů, z nichž jeden – naprosté utajení interních informací – nebyl vždy naplňován zcela úspěšně. I díky tomu může fundovaný autor čtenáři zprostředkovat některé nečekané, mnohdy bizarní okolnosti a podrobnosti týkající se samotné volby i osobností papežů. Zasvěceně také obeznamuje s místem, kde se tradičně volební akt odehrává, s papežskými symboly a inauguračními rituály. Závěrem v osobité vizi vykresluje podobu volby podle nového dekretu, jak by se mohla odehrát v nedaleké budoucnosti.           Hubert Wolf (1959), německý církevní historik, vystudoval na univerzitách v Tübingenu a v Mnichově katolickou teologii se zaměřením na středověké a moderní církevní dějiny. V roce 1992 se stal profesorem na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem a později také v Münsteru. Dlouhodobě se věnuje výzkumu římské inkvizice a studiu významných církevních osobností. V roce 2003 získal cenu Gottfrieda Wilhelma Leibnize a o tři roky později Gutenbergovu cenu. Kromě jiného je autorem několika monografií, některé z nich byly přeloženy také do angličtiny, francouzštiny, italštiny a dalších jazyků. Jedná se například o knihy Index. Der Vatikan und die verbotenen Bücher (2006, Vatikánský index zakázaných knih), Papst und Teufel. Die Archive des Vatikan und das Dritte Reich (2008, Papež a ďábel. Vatikánské archivy a třetí říše). V českém překladu vydalo nakladatelství PROSTOR v roce 2017 jeho knihu Případ Sant’Ambrogio. Utajený skandál římských řeholnic.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Hubert Wolf - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Hubert Wolf


2

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

Konkláve

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.eprostor.com

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Huber t Wolf

Konkláve – e-kniha

Copyright © PROSTOR, nakladatelství, s. r. o., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


3

Hubert Wolf


4

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

Hubert Wolf

Konkláve

Tajemství papežské volby

PROSTOR


5

Hubert Wolf

přeložila Daniela Petříčková

PROSTOR | PRaHa | 2018

Hubert Wolf

tajemství

papežsk é

volby

Konkláve


6

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

Originally published under the title

Konklave. Die Geheimnisse der Papstwahl

© Verlag C.H.Beck oHG, München 2017

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Daniela Petříčková, 2018

Cover picture © shutterstock/isifa, 2018

ISBN knihy 978-80-7260-385-5


7

Hubert Wolf

OBSAH

Jako o V ánocích: mysterium papežské volby 9

1. Kdo volí papeže? 25

Ježíš předává klíče 27

Vytvoření apoštolské následnosti 29

Duchovenstvo, lid a císař 35

V rukách římských klanů 39

Zrození papežské kurie 42

Dekret z r oku 1059 a volební právo kardinálů 46

Kostnický model: papeže volí koncil 49

Za fasádou tradice: volební řád z roku 1996 56

2. Kdo se vlastně může stát papežem? 59

Římská synoda mrtvých 61

Tisíc let nevěry 66

Proč papežka ve skutečnosti neexistovala 67

Samozřejmě pouze kardinálové 69

3. Kde se volí papež? 75

Konkláve je vynalezeno! 77

Pravidla konkláve z roku 1274 80

Z Vit erba do Sixtinské kaple: místo konkláve 88

Jan Pavel II. vtiskne konkláve sakrální rozměr 89

Od zadržovací vazby k mysteriu 96

4. Jak se volí papež? 99

Adorační volba Giovanniho Angela Mediciho 101

Mýtus jednomyslnosti 104

Dekret z r oku 1179 a dvoutřetinová většina 109

Korunní kardinálové a zbraň exkluzivity 114

Reforma z roku 1621 a svědomí volitelů 118

Transsubstanciace kardinála 122

Už žádné kompromisy: reforma z roku 1996 124


8

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

5. Co papeže dělá papežem? 133

Korunován tiárou 135

Z Lateránu do Vatikánu: kde se papež stává papežem 139

Nejprve římským biskupem, poté papežem 142

Intronizace a byzantský císařský ceremoniál 147

Tiára a pallium jako přenosné výsostné znaky 153

Drama a jeho dějství od roku 1488 160

20. století: služba Bohu 166

Jméno papeže jakožto symbol znovuzrození 170

Od roku 1996: inscenace tajemství 172

6. Jak tajná je papežská volba doopravdy? 177

Zakázaný deník z konkláve 179

Top secret: pravidla utajení 181

Informace ze zákulisí 183

Jan Pavel II. a nová tajemství 187

7. Jak papež odstupuje? 189

„Opoziční papež“: odstoupení Benedikta XVI. 191

Papa emeritus jako druhý papež 195

Historie nabízí model abdikace 201

Odkouzlené papežství 203

Pravidla abdikace 207

Když Vánoce a Letnice spadají vjedno:

řád papežské volby z roku 2059 209

Doslov 221

Poznámky 225

Doporučená literatura 231

Seznam a původ ilustrací 245

Jmenný rejstřík 249


9

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

Jako o Vánocích:

mysterium papežské volby


10

Hu b e r t Wo l f: Ko nK l á v e


11

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

Volba nového papeže lidi fascinuje bez ohledu na to, jsou-li

katolíky či nikoli. Miliarda diváků sledovala naobrazovkách pohřeb Jana Pavla II. a zvolení Josepha Ratzingera

za papeže Benedikta XVI. Jeho rezignace v roce 2013zaůsobila jako bomba, protože poprvé po šesti stech letech

vy užila hlava katolické církve této možnosti, kteroucírkevní právo principiálně připouští. A opět celý svět upřeně

pozoroval měděný komín na střeše Sixtinské kaple, v níž

se shromáždili kardinálové k volbě papeže.

Z této volby vzešel jako papež Jorge Mario Bergoglio, který jako první následovník apoštola Petra přijaljméno František po chudém muži z Assisi. A volitelé papeže, izolovaní od světa, opět komunikovali s napjatěčekajícími věřícími a zvědavci, kteří stáli venku, pouze znamením kouře: černý kouř znamená neúspěšnou papežskou volbu, bílý naproti tomu oznamuje volbu úspěšnou. Eminencím je výslovně zakázáno používat twitter nebo psátesemesky. Počítače, notebooky či tablety jsou tabu. Kardinálové také nesmějí číst denní tisk nebo časopisy, poslouchatrádio nebo se dívat na televizi, natož surfovat po internetu.

Papežská volba má být skutečně tajnou volbou; možná jedinou tajnou volbou na světě, která je hodna tohojména: shromáždí se pouze volitelé a pod Michelangelovým Posledním soudem v Sixtinské kapli jsou jenom oni a jejich Bůh. Třebaže malba po posledním zrestaurování svítípastelovými barvami a už nepůsobí tak temně jako předtím, dává přesto každému kardinálovi, odevzdávajícímu hlas, jasně najevo: Kristus potrestá toho, jehož rozhodnutí je

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

vedeno sobeckými důvody. Těm, kteří nevolí Bohemvyvoleného, hrozí věčné zatracení. Před svými zraky naopak

kardinálové vidí věčnou blaženost, jež čeká na ty, kdož

jsou poslušni Boží vůle. Proto každý kardinál, podlestanoveného pořadí, opouští své místo a kráčí, drže vysoko

v pravé ruce vyplněný hlasovací lístek, k oltáři podMichelangelovou freskou, a než ho hodí do hlasovací urny,

prohlašuje: „Dovolávám se jako svědka Krista, našehoPána, jenž bude mým soudcem, že volím toho, jemuž musím

dát svůj hlas, veden Boží vůlí.“

1

Jak však kardinálové zjistí, co je Bohu milé a odpovídá

jeho soudu? Jak si mohou být jisti, že zvolili tohosprávného papeže? Baví se o tom spolu? Nebo hovoří v modlitbách

výlučně s Bohem? Taktizuje se tu, stejně jako u každé jiné

Habemus papam: když

jako na této fotografii

z 2. března 1939vystoupal při volbě

Pia XII. z komínaSixtinské kaple bílý kouř,

znamenalo to, žekardinálové zvolili vkonkláve nového papeže.

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

volby, uzavírají se koalice, intrikuje se a uplácí? Nebo je

papežská volba přece jen nakonec zbožným aktem,jedinečnou bohoslužbou, skoro nekonečným sledem svatých

mší, žalmů a zpěvů spojených s volebními akty?

Kdo by u toho nechtěl být a nechtěl si vychutnat vhled do velkého tajemství? Kdo by se nechtěl proměnit v myšku, když po zvolání „extra omnes“ musejí ven všichni ti, kteří s volbou nemají nic společného, dveře Sixtinské kaple se zavřou a kardinálové konečně osamí? Kdo by se netoužil dozvědět, který kardinál zvolil kterého kardinála a v kolikáté volbě a jak se v průběhu konkláve proměňovalpoměr hlasů jednotlivých pretendentů? Ti, kdož zůstalivenku, jsou nicméně o počtu kol informováni prostřednictvím komína na střeše Sixtinské kaple, neboť po každé druhé volbě jsou vyslány kouřové signály. Hlasovací lístkyspolu se všemi možnými poznámkami kardinálů jsou spáleny v bubínkových kamnech Sixtinské kaple. Nic nesmíohrozit zachování tajemství volby. Nic nesmí dát pozdějihistorikům příležitost, aby nahlédli do oficiálních podkladů papežské volby. Nejtajnější ze všech tajných voleb musí zůstat tajemstvím – po tisíc let. Tak tomu i dnes chceplatné papežské nařízení o volbě papeže.

Rádi bychom věděli, měl-li Jorge Mario Bergoglioskutečně již v roce 2005 šanci získat většinu, ale nikomu setehdy nechtělo do předlouhého bojovného hlasovacíhopřetahování s Josephem Ratzingerem. Nanejvýš zajímavé by také bylo dozvědět se, zda se během pohřební mše, kterou sloužil Joseph Ratzinger jakožto děkan kardinálů naSvatopetrském náměstí za Jana Pavla II., opravdu ukázal jako klíčový moment, když vítr nebo možná přece jen závan Ducha svatého zalistoval evangeliářem, který spočíval na prosté dřevěné rakvi zemřelého papeže. V tomto okamžiku

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

se údajně vytratila skepse mnoha kardinálů, kterouchovali k obávanému nejvyššímu strážci víry. Náhle se zdálo,

že Ratzinger může být nejen ostrým hlídacím pastýřským

psem, ale i pastýřem.

Rádi bychom se také dozvěděli, jestli kardinálové vezbožném záchvatu chtěli opravdu zvolit papežem reformátora,

protože byli ovlivněni hlubokou krizí, do níž upadla církev

a papežství po úniku dokumentů „Vatileaks“, po vatikánské

bankovní aféře, pedofilním skandálu a v neposlední řadě

po odstoupení Benedikta XVI., a protože doufali, že muž

z druhého konce světa udělá konečně pořádek v chaosu

V bubínkovýchkamnech Sixtinské kaple

se po každé druhévolbě spalují hlasovací

lístky a všechnyostatní volební podklady.

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

římské kurie. Nebo byl naopak pro řadu volitelůArgentinec především mužem v letech, a proto vhodný jako papež

na přechodnou dobu, který bude výhledově vládnout jen

krátce? Pak by kardinálové zase rozhodnutí o správné cestě

církve mohli protentokrát odložit, tak jako tomu vcírkevních dějinách bylo častokrát. Jenže jak ukázal pontifikát

Jana XXIII., právě domnělí přechodoví papežové dokážou

překvapit. Uvedou do pohybu během pěti let víc než jiní

v průběhu pětadvaceti. To zřetelně ukázal druhývatikánský koncil, který v roce 1959 svolal Jan XXIII. – a to během

jeho volby nikoho ani ve snu nenapadlo.

Odpovědi na tyto otázky se pohybují v roviněspekulací, byť se opakovaně ten nebo onen kardinál vědoměnebo mimochodem prořekne a prozradí detaily z konkláve, a podstupuje tak nebezpečí, že poruší tajemství, což by mělo za následek exkomunikaci, vyloučení z církevního společenství. A i když něco pronikne ven, nelze většinou tyto informace objektivně přezkoumat. Jenže přesně to činí papežskou volbu tak zajímavou. Zatímco moderní média všechno vláčí veřejností a občas si můžeme nainternetu pohodlně přečíst i veletajné informace tajných služeb, brání se konkláve tomuto trendu transparentnosti.Pozornost světové veřejnosti je obratně směřována k tomu, co je skryté. Jde v pravém slova smyslu o zdařilé „inscenování tajemného“, jak to případně formuloval GüntherWassilowsky.

2

Neboť právě to, co je skryto a cudně zastřeno,

podněcuje fantazii a poskytuje jedinečnou projekčníplochu pro spiklenecké teorie a zbožná přání, pro thrillery

a hollywoodské filmy.

Papežská volba má podobu pevně stanoveného průběhu symbolických aktů, jejž nejen s ohledem na napjatéčekání na nadílku spojuje s Vánoci více, než bychom si zprvu

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

mysleli. Avšak kdy se bude nadělovat, je v tomtopřípadě naprosto nejasné. Počet černých kouřových znamení

nic nevypovídá o tom, zdali se kardinálové případně již

nacházejí v právě posledním aktu dění. Teprve bílý kouř

ukáže, že tato část theatrum sacrum, svatého divadla,dospěla ke konci.

Kdo se stal papežem a jaké jméno přijal, to stáleještě nevíme. Musíme pokorně čekat, až se na prostředním vnějším balkonu Svatopetrského dómu otevřou dveře. Ve „scénáři“ papežské volby, Ordo rituum conclavis, se píše, že věřící na Svatopetrském náměstí radostně aplaudují, když je jim oznámen nový Pontifex maximus. Aklamace jako znamení souhlasu je pěkná věc, pro platnost volby však nikoli nutná, protože už nemůžeme nic změnit: vmomentě, kdy zvolený přijme volbu, se stává papežem, a to bez dalších rituálů, vysvěcení a požehnání. Electio facit papam, volba dělá papeže – a hotovo. I kdyby všichnizachovávali ledové mlčení, nic by se nezměnilo. Kdo by však v takovém okamžiku nebyl radostně dojat? Kdo bynepodlehl zbožné, někdy spíše davové, každopádně ale jedinečné atmosféře Svatopetrského náměstí a Berniniho kolonády? Jásot všech je nakažlivý.

Konečně je to tady:kardinálrotojáhen jakožtoslužebně nejstarší ze statusové skupiny kardinálů-jáhnůvstupuje na prostřední balkon Svatopetrské baziliky. Přirozeně má také biskupské svěcení, nejen jáhenské – kdo všakdoopravdy pochopí tuto logiku nejvyšších církevních úřadů? Dveře se otevřou a on pronáší očekávanou avysvobozující větu: „Habemus papam.“ Máme papeže. Pak následuje malá promyšlená pauza, drobná retardace, než alta voce, silným hlasem, odhalí tajemství.

3

Uvede nejprve křestní

jméno a příjmení zvoleného, poté jméno, které v budoucnu


17

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

nový papež ponese. Navzdory svému monumentálnímutitulu nemá kardinál žádný tvůrčí prostor nebo příležitost

k osobnímu projevu. Jako během liturgie recituje pevně

určenou formuli, v níž mění jen aktuální jméno.

Při poslední papežské volbě předstoupil 13. března 2013 ve 20.13 kardinál Jean-Louis Tauran před davy a oznámil úspěšné zvolení kardinála Bergoglia, který přijal jméno František, za papeže. Pak se po chvilce váhání –porozuměli jsme správně jménu vybraného: Jorge Mario jakže? Zase nějaký Ital? Ne, ne, Argentinec! – ozval potlesk.

Následuje rozhodující okamžik. Nový papež přichází na balkon Svatopetrského dómu. Jedině jemu poskytujepřísný rituál určitý prostor. Nakonec on je papež, jeneomylný, má v církvi univerzální primát, a tak je také nejvyšším pánem nad rituálem a liturgií. Pevně je určeno jen to, že na závěr svého prvního veřejného vystoupení musí dát velké požehnání Urbi et orbi, městu a světu. Na rozdíl od Benedikta XVI. se František objeví celý v prosté bílé, bez mozzetty, purpurové pláštěnky kryjící ramena. Namísto slavnostního liturgického pozdravu pozdraví zcelasvětsky buona sera, dobrý večer. Nekyne jako vítěz, netváří se milostivě jako triumfátor, nýbrž se před svým lidem pokorně sklání a prosí ho o modlitbu ještě předtím, než požádá o Boží požehnání pro něj. Po několika větách se tvůrčí prostor opět uzavírá. Teď do hry zasahuje rituál: „Et benedictio Dei omnipotentis ...“

4

– nechť vám požehnávšemohoucí Bůh, Otec, Syn a Duch svatý; a nový papež zase

zmizí za dveřmi balkonu. Výstup trval jen několik minut,

ale stály za to: stali jsme se součástí mocného aprastarého rituálu. Byli jsme uvnitř, možná jsme v tomtomomentě pocítili závan věčnosti – byl to okamžik, v němž Bůh

píše dějiny světa.


18

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

A vtom si náhle vzpomeneme na větu, kterou vyslovil kardinálrotojáhen předtím, než zaznělo Habemus papam, a sice: Annuntio vobis gaudium magnum.

5

Na ni si přece

vzpomínáme z vánoční pasáže Lukášova evangelia, kde

se vypráví o narození Ježíše v betlémské stáji. Zde anděl,

který zvěstuje Ježíšovo narození, pronáší významyzatíženou větu „Zvěstuji vám velikou radost“, stejnou, jakou

pronáší jáhen na balkoně. Co už kardinál neříká,pokračuje u Lukáše takto: „... která bude pro všechen lid. Dnes

se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově.“

6

Tato slova jsou na balkoně Svatopetrského dómupřítomna, i když je nikdo nevysloví přímo.

Nyní je zřejmé, co se na lodžii chrámu vlastněinscenuje. Dneska je světu darován nový Kristus – tak zníposelství. Papež je podle učení katolické církve alter Christus, nový Kristus. A není snad jeho nejvýznamnějším titulem vicarius Christi, náměstek Ježíše Krista na zemi? Za tím se skrývá nevídaný nárok: kdo je poslušen papeže, poslouchá Krista. Rituály papežské volby mají obnovit věštbuspojenou s narozením Krista. Symbolicky vytvářejí vzdor všem krizím a zvratům kontinuitu i jistotu a slibují naději aspásu. Papežství jakožto úřad je věčné, byť jednotlivý papež coby osoba musí zemřít: to jsou dvě těla papeže, podobně jako existují dvě těla krále, o nichž historiografie od doby Ernsta Kantorowicze tolik mluví.

Zdánlivá neměnnost postupů a symbolů papežskévolby i způsob, jakým je do úřadu uveden náměstekKristův a následovník apoštola Petra, mají demonstrovat, že jde o ztělesněnou věčnost. Rituály opravdu úspěšně budí dojem, že se o věčnost vskutku jedná, takže nemálo lidí na Svatopetrském náměstí i doma před televiznímiobrazovkami věří, že spoluprožívají dva tisíce let starý rituál.

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

Proti postupujícímu „odkouzlení světa“ (Max Weber) je nasazen silný protikladný impulz „zakouzlení“, i kdyžmožná netrvá příliš dlouho. „Tato symbióza archaicky sejevících rituálů a nejmodernějších forem komunikace působí přitažlivě a tkví v ní, profánně řečeno, vysoká informační hodnota, kterou papežství dnes vyzařuje daleko zahranice katolické církve,“ konstatuje historik René Schlott ve studii o medializaci papežské smrti, jejíž výsledky lze bez dalšího aplikovat i na téma papežské volby a konkláve.

7

V současnosti se zdá, že k papežské volbě patří celá řada zásadních momentů: papeže volí konkláve, jedinýmivoliteli jsou kardinálové, volba vždy probíhá v Římě, pokaždé je zvolen kardinál, nový papež pokaždé přijímá nové jméno, ideální scénou této svaté hry je Vatikán nebo přesnějiřečeno: Sixtinská kaple, balkon Svatopetrské baziliky, Petrův hrob pod papežským oltářem a Svatopetrské náměstí.Jediné, co se skutečně změnilo, je národnost papežů: do roku 1978 se neměnně volili Italové. V roce 1978 to byl poprvé Polák, poté v roce 2005 Němec a nyní v roce 2013 dokonce Jihoameričan, tj. z římského pohledu muž z konce světa.

O tom, proč byl v roce 1978 po čtyřech a půl stoletíchzvolen první papež, který nebyl původem Ital, můžeme opět jen spekulovat. Jelikož neexistují žádné historickyspolehlivé prameny o posledních papežských volbách, které by přesně popisovaly, co se opravdu odehrávalo za zavřenou branou Sixtinské kaple, zbývá zvědavcům v podstatějediná možnost: zaměřit se na pravidla papežské volby. Tu totiž určují velmi diferencované právní a liturgicképředisy, jež stanovují, jak má probíhat, a to jak pokud jde o technický postup, tak i pokud jde o ceremoniál, resp.bohoslužebný rituál.

V současnosti platné nařízení o papežské volbě stanovuje

20

Hu b e r t Wo l f: Ko nK l á v e

apoštolská konstituce Universi Dominici gregis, kterouvy

dal 22. února 1996, v den svátku Stolce sv. Petra, Jan Pavel II.

K tomuto právnímu ustanovení se pak ve třech knihách

rituálů objevují liturgické prováděcí předpisy. Ve svatém

roce 2000 nejprve vyšel Ordo exsequiarum RomaniPonti

ficis. Jde o posmrtnou liturgii, která zahrnuje ceremonie

v úmrtním pokoji papeže, vystavení pozůstatků veSva

topetrské bazilice a devítidenní modlitby za mrtvé irek

viem na náměstí sv. Petra a pohřební liturgii v kryptě

svatého Petra. Ve stejném roce spatřil světlo světa také

Ordo rituum conclavis, který upravuje postup aceremo

nie konkláve před mší, v níž kardinálové prosí opřímlu

vu Ducha svatého, vstup volitelů do konkláve a přísahu,

dále samotná volební kola a prezentaci nově zvoleného

papeže na balkoně Svatopetrského dómu.Bezprostřed

ně po svém zvolení uvedl Benedikt XVI. v platnost Ordo

rituum pro ministerii petrini initio Romae episcopi, jenž

byl vypracován ještě za jeho předchůdce. Zde jsoufor

mulovány liturgické zásady týkající se vlastního uvedení

papeže do úřadu, především intronizační mše naSvato

petrském náměstí.

Právní předpisy obsažené v Universi Dominici gregis pak

v letech 2007 a 2013 ještě nepatrně změnil a upřesnil papež

Benedikt XVI. Je příznačné, že dosud neexistují anipráv

ní, ani rituální předpisy upravující odstoupení papeže,ač

koliv tato možnost byla teoreticky vždycky ve hře. Jelikož

však k takovému kroku nedošlo po celých šest století,ne

považoval zjevně Vatikán za nutné zformulovat přesnější

pravidla. Musíme si tedy počkat, zda k rituálům rezignace

na papežský úřad bude v budoucnosti patřit také letvr

tulníkem do papežského letního sídla v Castel Gandolfu

v Albanských horách.

21

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

Je překvapivé, že s výjimkou Benedikta XV. (1914–1922)

a jednatřicetidenního papeže Jana Pavla I. cítil každý zpa

pežů 20. a 21. století puzení vydat vlastní úpravu volby

následovníka, zatímco dříve se nutnost modifikacíobje

vovala vždy většinou po pár staletích, a i pak byly změny

přijímány s velkými časovými průtahy. Takzvaná věčnost

papežské volby, jež se má vyjevit při inscenaci Habemus

papam na náměstí svatého Petra, dostane díky této prosté

a snadno doložitelné skutečnosti první zásah.

Jan Pavel II. zdůvodnil svou obsáhlou reformu z roku

Jan Pavel II., nasním

ku na berlínském

olympijskémstadio

nu v roce 1996, vydal

v tomto roce novéna

řízení o papežskévol

bě „Universi Dominici

gregis“.

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

1996 nevídanou dynamikou moderní doby, jež sibezpodmínečně žádá neustálé přizpůsobování norem papežské

volby tak, „aby odpovídala požadavkům příslušnéspecifické historické situace“.

8

Papež se sice zaklínalnepřerušovanou kontinuitou „substance a základních principů“

pravidel papežské volby a sliboval, že se ve svékonstituci „neodchýlí od linie moudré a do dnešního dne platné

úctyhodné tradice“,

9

avšak zároveň „u vědomí změněné

situace, v níž nyní církev žije“, vidí nutnost, ba dokonce

povinnost „přepracovat“ pravidla, která „regulujíobsazování biskupského stolce v Římě“.

10

Tímto krokem vytvořil v katolické církvi papež, projehož pontifikát byly v otázkách víry a mravů rozhodující spíše „věčné pravdy“, překvapivě velký prostor promyšlenku vývoje: podle jeho názoru si historické změnyžádají přizpůsobení církevních předpisů. To není nikterak samozřejmé. V církevních dějinách byly reformynezřídka odmítnuty, či dokonce prohlášeny za zásadně nemožné s argumentem, že tak tomu bylo vždycky. Sám JežíšKristus ustanovil církev takovou, jaká dneska je.

Přitom se badatelé přou o to, odkdy můžeme vůbecřímského biskupa označovat jako papeže, a tedy hovořit opaežské volbě. Původně pochází titul „papež“ z východní části římské říše a používali ho četní opati a biskupové. Od druhé poloviny 4. století se tak pojmenovávali římský biskup a patriarchové Konstantinopole, Alexandrie,Antiochie a Jeruzaléma. Těchto pět společně představovalo vrchol univerzální církve, a jsou proto označováni jako pentarchie neboli vláda pěti. V průběhu 5. století si titul papež nárokoval pro oblast západní církve výlučně římský biskup, ale teprve v průběhu 11. století se pro římského biskupa jako jedinečné označení prosadil papa a papatus,

Jako o Vánocích: mysterium papežské volby

tedy papež a papežství, vedle jiných titulů jako pontifex

Romanus, apostolicus nebo vicarius Christi. V evangelické

perspektivě lze „ve smyslu definice papežství jako nároku

římských biskupů ... coby následovníků a dědiců Petrových

na vedení a na primát v jurisdikci a učení v univerzální

církvi mluvit ... o papežství ve vlastním slova smysluterve od středověku a pouze pro latinský Západ; v případě

rané církve jde o dějiny římského biskupství akřesťanské římské obce“.

11

Toto pojmové vyjasnění je třeba mít

na mys li, až budeme na dalších stránkách zjednodušeně

hovořit o „papeži“ a „papežské volbě“.

Tato kniha se věnuje napětí mezi změnou a neměnností, mezi přizpůsobením se nové době a lpěním naúctyhodné tradici, kterou zmiňoval i Jan Pavel II. v řádupapežské volby z roku 1996. Navíc zodpovíme nejčastější otázky týkající se volby papeže: Kdo volí papeže, a má tudížaktivní volební právo? Kdo se vlastně může stát papežem? Kde se papež volí? A jak? Co dělá papeže papežem? Jak tajná je volba papeže doopravdy? Jak funguje rezignace papeže a jaký status má papež, který se zřekne Petrova stolce? A na úplný závěr: Jak by v budoucnu mohlyvypadat papežské volby?

Pohled do dva tisíce let trvajících dějin církve apapežství u každé otázky ukáže, do jaké míry se Jan Pavel II. opravdu držel „úctyhodné“ tradice a v kterých případech a z jakých důvodů se od ní odchýlil.

24

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

25

1. Kdo volí papeže?

1

Kdo volí papeže?

26

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

1. Kdo volí papeže?

Ježíš předává klíče

Poblíž města Caesarea Filipova, zhruba padesátkilometrů severně od Genezaretského jezera, se v roce 13 Ježíš

ptá učedníků: „‚Za koho lidé pokládají Syna člověka?‘ Oni

řekli: ‚Jedni za Jana Křtitele, druzí za Elijáše, jedni zaJeremjáše nebo za jednoho z proroků.‘ Řekne jim: ‚A zakoho mě pokládáte vy?‘ Šimon Petr odpověděl: ‚Ty jsi Mesiáš,

Syn Boha živého.‘ Ježíš mu odpověděl: ‚Blaze tobě, Šimone

Jonášův, protože se ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec

v nebesích. A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skálezbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou. Dám ti klíče

království nebeského, a co odmítneš na zemi, budeodmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.‘“

12

Kdo zvolil prvního papeže, vědí přinejmenším katoličtí křesťané naprosto přesně. Nezvolili ho v konkláve zavatikánskými zdmi kardinálové oblečení v červeném rouchu, nýbrž ho zcela veřejně vyvolil sám Ježíš Kristus,Spasitel a Pán. Přitom dostal hned nové jméno, jak je zvykem i dnes při volbách papežů: ze Šimona, syna Jonáše, se stal Petr, skála. A od něj přechází papežství v nepřetržité řadě z jednoho následovníka k dalšímu až k dnešnímu papeži Františkovi. Tradici zajišťuje následnost, jež nemá trhlin.

V každém případě to tak stojí v dogmatickékonstituci Pastor aeternus, kterou vydal první vatikánský koncil 18. července 1870. Obsahuje dogma o papežověneomylnosti a o jeho primátu nad celou církví v jurisdikci a v to mají všichni katolíci, chtějí-li být katolíky, věřit stejně jako

28

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

příběhu o Petrovi z Matoušova evangelia. Argumentace

tohoto dokumentu postupuje ve čtyřech krocích: 1.Kris

tus Pán „přislíbil bezprostředně a přímo svatémuapošto

lu Petrovi“ primát nad celou církví a „přenesl ho na něj“.

2. Petrův primát pokračuje v římských papežích: „Kdokoliv

následuje po Petrovi na tomto stolci, získává podle Kristova

zakládajícího ustanovení Petrův primát nad celou církví.“

3. Papeži jakožto „skutečnému zástupci Krista“ jsoupovi

nováni „skutečnou poslušností ... v hierarchicképodříze

nosti“ všichni biskupové a věřící ve všech otázkách víry

a mravnosti, ale také ve všech otázkách disciplíny avede

ní. V otázkách víry a mravnosti je papež, kdyžpromlou

vá ex cathedra – doslova z učitelské stolice –, neomylný.

„Proto jsou tyto definice římského biskupa samy sebou,

nikoliv však na základě souhlasu církve, nezměnitelné“.

13

Podle katolické představy to, že Ježíš Kristus předal klíče od království

nebeského apoštolu Petrovi, zakládá papežský úřad, který je vnepřeru

šované následnosti předáván až do dneška od jednoho papeže k dalšímu.

Perugino zvěčnil v roce 1482 scénu popsanou v Matoušovi 16,18 a násl.

na severní stěně Sixtinské kaple v rámci cyklu o Ježíšově životě.

1. Kdo volí papeže?

Z historického pohledu však věc není zdaleka takjednoduchá. Nepochybně byl Petr v rané křesťanské církvirozhodujícím mužem. O tom exegetické bádání nijak nepochybuje. Pocházel z Betsaidy v Galileji a Ježíš ho spolu s jehobratrem Ondřejem povolal jako prvního učedníka. Podleevangelií byl Šimon Petr po Ježíšově smrti na kříži také jedním z prvních svědků jeho vzkříšení. O tom, zda věta o předání klíčů, jež se nachází v Matoušově evangeliu sepsanémokolo roku 80, pochází opravdu od Ježíše Krista, nebo patří-li do pozdější fáze raně křesťanské tradice, vedou protestanti a katolíci do dnešní doby spory. Ale ať už se Petrovopovolání odvozuje od historického Ježíše či vzniklo později,nelze z něj podle mnoha interpretů odvodit, že se vztahuje na možné následovníky a s nimi související papežský úřad.

Vytvoření apoštolské následnosti

Při této interpretaci bychom byli s tématem papežskévolby a aktivního volebního práva vbrzku hotovi, a to ještě

předtím, než bychom se do něj pořádně pustili. Potom by

nanejvýš platila designace Šimona Petra coby pevnéhozákladu, resp. skály církve. Ježíš Kristus by tedy byl jediným

„volitelem papeže“ v celých církevních dějinách.

Pokud však spatřujeme v příslibu Matoušova evangelia vytvoření základů Petrovy služby v církvi, pak byjedinými legitimními voliteli papeže byli ti, kdo obsadilipapežský úřad a ještě za svého života určili designací svénásledovníky, stejně jako Ježíš určil Petra. V tomto případě by bylo třeba přes Středozemní moře vybudovat most, který by vedl z Caesarey Filipovy, resp. z Jeruzaléma do Říma,

Hu b e r t Wo l f: Ko nK l á v e

neboť v jeruzalémské rané křesťanské obci určitě žádný

papež nebyl. Tento úřad je teologicky, historicky a z hlediska církevního práva nedělitelně spojen s funkcířímského biskupa.

Teologické řešení tohoto problému vypadá takto: Petr je prohlášen za zakladatele římské obce, minimálně však za prvního biskupa hlavního města římské říše. A Petr zase ustanovil „Lina za prvního v nepřetržité řadě svýchnásledovníků“.

14

Tak se i druhá papežská volba v církevních

dějinách děje podle biblického vzoru cestou designace.

Tento pohled na počátek papežských voleb vychází ze tří předpokladů: zaprvé, že byl Petr skutečně v Římě;zadruhé, že byl také biskupem této obce; a zatřetí, že určil Lina za svého následovníka ještě za svého života.Všechny tyto tři předpoklady však církevně historické bádání zpochybňuje. Fakt, že Petr přišel do Říma a v roce 64nebo 67 zemřel za císaře Nerona mučednickou smrtí, nelze sice s jistotou dokázat, ale je možné ho pokládat přece jen za pravděpodobný. Skutečnost, že se pod dnešníSvatopetrskou bazilikou opravdu nachází jeho hrob, jerovněž předmětem pochybností. Chybí tu písemné prameny. Archeologické nálezy z vykopávek vypovídají pouze to, že tu v hrobě, jenž se rychle stal místem uctívání, spočinul důležitý křesťan z 1. století. Četní odpůrci římské církve, i ti interní, ovšem v prvních stoletích křesťanství nikdynezpochybňovali, že jde o Petrův hrob – přičemž by se toto zpochybnění nabízelo jako argument, který by umožňoval odmítnout rostoucí římské mocenské nároky. Topřesvědčivě mluví pro skutečnost, že římský pahorek je opravdu místem, kde byl Petr pohřben.

Jenže Petr s velkou pravděpodobností římskou obecnezaložil. V hlavním městě římské říše, v tomto ústředním

31

1. Kdo volí papeže?

překladišti zboží, názorů a náboženských idejí, sekřes

ťanství rychle rozšířilo, aniž by však jeho počátky bylo

možné přesně historicky popsat. Pravděpodobně s sebou

obchodníci z Východu přinesli i své nábožensképřesvěd

čení. Když v roce 56 píše apoštol Pavel dopis Římanům,

římská křesťanská obec už dávno existuje. Pavel ji chcena

vštívit a konečně ji poznat; chce rovněž požádat křesťany

v hlavním městě o podporu své plánované misijní cesty

do Španělska. Je příznačné, že v Pavlově dopise Římanům

se Petr, který jinak v jeho dopisech hraje podstatnou roli,

vůbec neobjeví.

Rozhodující argument proti papeži Petrovi, jenž by svůj

úřad předal designací papeži Linovi, tkví však vestruktu

ře úřadů a systému vedení rané církve. Dnes samozřejmě

vycházíme z toho, že platí věta: Ubi episcopus, ibi ecclesia –

Kde je biskup, tam je církev, což zároveň znamená: žádná

církev není bez biskupa. Jenže raná církev se svýmiuči

teli, charismatickými osobnostmi, potulnými kněžímine

bo představenými zaujímajícími vlivné pozice měla zprvu

naprosto odlišnou koncepci obce. V počátcích existovalo

nejspíše kolektivní vedení. V čele církevní obce stálasku

pina jáhnů a episkopů (doslova dohlížitelů, odtudodvo

zený výraz biskupové), jimž se leckde říkalo taképresby

teři (doslova nejstarší, odtud v němčině odvozený výraz

Priester; česky kněz). „Ve struktuře kolektivního vedení

samozřejmě neexistovalo pořadí jednotlivců, nýbrž seřídí

cí grémium aktuálně doplňovalo,“ případně poznamenává

církevní historik Norbert Brox.

15

Zda tu fungovalakoop

tace, tedy že skupina sama vždycky, když nějaký její člen

zemřel nebo rezignoval pro nemoc, určila následovníka,

který postoupí do užšího kruhu vedení, nebo zdalivoli

li všichni věřící obce, už nedokážeme jednoznačně určit.

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

V nějakém podobném kolektivním řídícím grémiu římské

obce hrál patrně Petr, když přišel do Říma, důležitou roli.

Římským biskupem ale určitě nebyl, protože v této době

takový typ římského biskupa neexistoval. Pak ale takénemohl určit designací svého následovníka Lina. Vylučuje se

proto jako jediný „volitel papeže“.

Monepiskopát – jeden biskup pro jednu obec, resp.diecézi – se začal na východě říše prosazovat již na počátku 2. století, jak ukazuje příklad Ignáce z Antiochie.Badatelé se však shodují v tom, že v Římě se pravděpodobně objevuje až po roce 150. Ignác ve svém postavení biskupa Antiochie okolo roku 110 píše výslovně nikoli římskému biskupovi, ale Boží církvi v hlavním městě, která „je na předním místě v lásce“.

16

„Pro dobu před roky 140 a 150

nemůžeme počítat s jednotlivými, po sobě následujícími

římskými biskupy, které bychom mohli interpretovatjako papeže celé církve.“

17

Papežská volba proto v této době

prostě neexistovala.

Jak je ale pak možné, že všechny příslušné dějinypaežství, a zvláště oficiální vatikánská příručka Annuario Pontificio, nabízejí nepřerušený seznam 269 papežů, který začíná Petrem a končí současným papežem?

To úzce souvisí se situací křesťanské církve na konci 2. století. Opětovně se tehdy objevovali gnostici avizionáři, kteří tvrdili, že disponují zvláštním tajným věděním, které přesahuje obsah evangelií a apoštolských listů.Proti tomuto údajně hlubšímu vhledu do víry, jež by měla být dostupná toliko jedné elitní skupině speciálnězasvěcených, staví takzvaní apologetové na Písmu svatém ahistoricky uchopitelné tradici. Ke křesťanské víře proto patří jen to, co je zaznamenáno v evangeliích a v dopisechapoštolů, nebo to, co se ústně traduje od apoštolů či jejich žáků

1. Kdo volí papeže?

a následovníků. Podle tohoto principu sukcese a tradice

získaly na významu ty církve, které se mohly díkypostavě zakladatele odvolávat na nějakého apoštola nebo jeho

žáka, jejichž svědectví víry bylo zajišťováno nepřetržitou

souvislostí tradice.

Ve své polemice s gnostiky, kterou vedl ve spise Adversus haereses – Proti bludům –, kladl církevní otec Irenej zLyonu důraz zejména na kontinuitu římské církve, v níž jako v žádné jiné byla zachována „apoštolská“ tradice. „Neboť pro její zvláštní zakladatelskou autoritu se s ní musíshodovat každá jiná církev,“ píše Irenej, jelikož je zdenepřetržitou řadou biskupů „pro veškeré časy udržována tradice odvozená od apoštolů“. Měl na mysli zakladatele římské obce, apoštoly Petra a Pavla.

18

„Když tedy svatí apoštolové

založili a vybudovali církev, vložili do Linových rukoubiskupský úřad, aby vedl církev. Je to onen Linus, jehožzmiňuje Pavel ve svých dopisech Timoteovi... Jehonásledovníkem byl Anaklét. Po něm biskupský úřad obdržel Kliment.

Ten ještě viděl svaté apoštoly a byl s nimi v kontaktu... Po

Klimentovi následoval Evaristus a po Evaristovi Alexandr;

pak jako šestý od apoštolů nastoupil úřad Sixtus, po něm

Telesforus, slavný mučedník; poté Hyginus, dále Pius, po

něm Anicetus, po němž následoval Soter a jako dvanáctý

po apoštolech obsadil úřad Eleutherus. To je pořadí anáslednost, jimiž se nám dostává v církvi tradice a zjevení

pravdy, pocházející od apoštolů. A je tonejpřesvědčivější důkaz pro to, že jde o jednu a tutéž životodárnou víru,

která se uchovává v církvi od apoštolských dob dodnešních časů a je v pravdě předávána.“

19

Irenej z Lyonu sepsal své dílo v roce 185. Posledního římského biskupa, uváděného na seznamu, Eleuthera,který byl v úřadu pravděpodobně v letech 174 až 189, patrně

34

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

znal alespoň podle jména. V této době se i v západníčás

ti římského impéria významně v církvi prosazovalmon

episkopát. Pokud jde o ostatní jména ze seznamu římských

biskupů, v těchto případech Irenej sotva mohl disponovat

spolehlivými informacemi. Není jasné, jestli sestavilse

znam sám, nebo zdali použil nějaké podklady. V každém

případě Irenej projektuje model vedení obceprostřednic

tvím biskupa až do počátků církve, kdy existovaloproka

zatelné kolektivní vedení sboru, a sice podle zásady: když

je v mé době v obci jeden biskup, pak tomu tak muselo

být odevždy.

Je sporné, jestli vůbec Linus, Anaklét, Kliment,Evaris

tus, Alexandr, Sixtus, Telesforus, Hyginus a Piusexistova

li a zdali se na seznam dostali proto, že hráli ve vedení

římské obce důležitou roli. Proto musíme přitakathod

nocení Norberta Broxe, podle něhož je Irenejův seznam

„konstruktem“, jenž měl překlenout v „zájmuautentické

ho apoštolství současného církevního kázání“ období do

„zavedení monarchického episkopátu v Římě“.

20

V bazilice svatého Pavla za hradbami se nachází úplná řada portrétů

všech papežů od Petra po dnešní dobu. Pochopitelně tu nejsouvzdoro

papežové. Takto se působivě inscenuje fikce nepřetržité sukcese Petrova

stolce. Medailony ukazují směrem zleva doprava Kristovy náměstkyPet

ra, Lina, Anakléta, Klimenta, Evarista a Alexandra.

35

1. Kdo volí papeže?

Je však zajímavé, že Irenej nekonstruuje jednoduchou

linii od Petra jakožto prvního „papeže“ k třináctémuEleu

therovi, nýbrž to podle jeho mínění byli Petr a Pavel, kteří

coby – údajní – zakladatelé římské obce společně ustavili

Lina jako prvního biskupa. Nemluví se tu také výslovně

o tom, že by Petr předal moc nad klíči Linovi, ani oná

slednictví v Petrově úřadě. Slovem: tehdy nešlo o papežský

úřad, ať už jakkoli chápaný, nýbrž o biskupský úřad v Římě.

Duchovenstvo, lid a císař

Již v průběhu 3. století se římští biskupové opakovaně

pokoušeli zaujmout v univerzální církvi vůdčí postavení.

Odvolávali se přitom jednak na to, že jejich obeczaloži

li Petr a Pavel, a jednak na její velikost a význam, který

zaujímá v hlavním městě římského impéria.Nedokáza

li však prosadit svůj nárok na primát; katolická církev

se pojímala jako communio, jako síť rovnoprávných obcí,

které byly vždy reprezentovány svým biskupem. Podle

Bernharda Schimmelpfenniga, jednoho z nejlepšíchod

borníků na antické a středověké dějiny papežství, pochází

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

„první zaručené datum vztahující se k dějinám římskéobce teprve z 3. století: jde o rok 235. Všechna dřívější data

jsou fiktivní.“

21

V roce 235 byl římským biskupem zvolen

Anterus, jehož hrob byl v 19. století objeven v římských

katakombách.

I když pro první období monepiskopátu nedisponujeme žádnými jednoznačnými prameny, vycházíme z toho, že římský biskup získával svůj úřad stejně jako ostatníbiskupové tehdejší církve: byl volen duchovenstvem a lidem. Výmluvné svědectví pochází z Traditio apostolica, z raně křesťanských církevních předpisů z počátku 3. století. Ty pravděpodobně odrážejí tehdejší poměry v římské obci. Dříve byly připisovány Hippolytovi Římskému, jenžvstouil do dějin jako vzdoropapež a jako takový jezaznamenán pro roky 217 až 235 v oficiálním papežskémseznamu. Traditio apostolica mimo jiné obsahuje pravidla pro volbu a svěcení biskupů včetně odpovídajících světicích modliteb. Píše se zde: „Biskup je závazně zvolen poté, co ho zvolí veškerý lid.“

22

Tento výklad potvrzuje také svatý Ambrož z Milána,který v roce 396 napsal: „Podle práva vzchází z volby ten,jehož zvolila celá obec. V souladu s právem je třebapředokládat, že byl Božím rozhodnutím zvolen ten, jehož si žádali všichni.“

23

Do jaké míry byl tento postoj rozšířený

i v pozdější době, dokládá výrok papeže Lva I. Velikého

(440–461) z poloviny 5. století: „Kdo má být v čele všech,

musí být také všemi zvolen.“

24

Tento ideál aktivního volebního práva pro duchovenstvo a veškeré věřící fungoval v dřívější době, v časepřehlédnutelné obce. Volební shromáždění všech věřících lze však sotva zorganizovat, má-li obec věřících tisíce. Proto začali při volbě římského biskupa hrát stále větší roli presbyteři

1. Kdo volí papeže?

a jáhnové i vlivné římské rodiny. Prostí věřící pak mohli

po volbě nanejvýš aplaudovat.

Po takzvaném konstantinovském obratu z roku 313, kdy se křesťanství z pronásledovaného náboženskéhospolečenství stalo povoleným, a později dokonce státnímnáboženstvím, se na scéně objevil další nadmíru vlivný volitel biskupa: římský císař. Pakliže se měla coby základ vlády úspěšně prosadit zásada „jeden císař, jedna říše, jednonáboženství, jeden Bůh“, nemohlo být císaři lhostejné, kdo obsadil důležitý biskupský stolec impéria. Zčásti se vládci spokojili s potvrzením nebo zavržením zvolenéhořímského biskupa, zčásti si však osobovali právo ho přímodosazovat. Tak Konstantin II. sesadil Liberia (352–366) a poslal ho do vyhnanství v Thrákii, protože zastával vchristologických otázkách, v učení o Kristově osobě, pozici, která se císaři nezamlouvala. Konstantin II. pak za římského biskupa prosadil jáhna Felixe, jenž se však jako Felix II. (355–365) v Římě natrvalo neetabloval, takže se Liberius nakonec mohl vrátit.

Tento vliv světských panovníků – ať už šlo ozápadořímské či východořímské císaře nebo o germánské krále jako Odoakera či ostrogótského Theodericha – si vnásledujících staletích podržel rozhodující význam. Všechnypokusy papežů a římské obce potlačit císařská práva skončily v podstatě bez úspěchu. Typický je dekret římské synody, jež se konala v roce 499 za papeže Symmacha (498–514).

Rok předtím došlo ke dvojí volbě. Jedna skupina v Římě zvolila za papeže Laurentia (498–506), který se chtěl opětvíce připoutat k východořímskému císaři v Konstantinopoli. Jiná strana římské obce naopak vyzdvihovala Symmacha, jenž usiloval o větší nezávislost Říma na Konstantinopoli. Ostrogótský král Theoderich, který v té době vládl v Itálii,

H U B E R T WO L F : KO NK L Á V E

prohlásil Symmacha za plnoprávného papeže sargumentem, že byl na rozdíl od svého protihráče vysvěcen jako

klerik dříve a kromě toho byl zvolen většinou.

Pro platnou církevní volbu platil do této doby princip jednohlasnosti, minimálně však mělo být dosaženojednomyslnosti. Pro převzetí biskupského úřadu nebo jiné církevní vedoucí funkce nestačila většina hlasů voličů. Za unanimitas, o niž se usilovalo, se skrýval strach předrozkolem a rozbroji. V církvi mělo být vše rozhodovánokonsenzuálně. Buď se vyjednávalo tak dlouho, až se všichni dokázali sjednotit na jednom kandidátovi, nebo„jednomyslný projev Ducha svatého“ vedl k takzvané volběinspirací a veškerý lid prohlásil jednoho kandidáta za biskupa.

Na synodě roku 499 si nechal Symmachus vlastnívolbu, která měla ten nedostatek, že nebyla v rozporu scírkevní tradicí jednomyslná, dodatečně sankcionovat tímto rozhodnutím: v zásadě „má být pomazán ten, kdo bylzvolen jednohlasnou volbou provedenou veškerýmduchovenstvem; pakliže však, jak se také často děje, panuje nadšení pro různé kandidáty, mají zvítězit hlasy většiny“.

25

Tím byl

minimálně nárok na aktivní volební právo – a to jerozhodující – omezen na duchovenstvo a už se nemluvilo ospoluúčasti věřících, jakkoli diferencované.

Kromě toho synoda také rozhodla, že má papež vzásadě sám designovat svého nástupce. Pouze přinečekaném úmrtí papeže mohou římští duchovní výjimečně volit nástupce. V neposlední řadě tím chtěla synoda podstatně omezit vliv světských panovníků. Jenže to bylo jen zbožné přání. Ve skutečnosti nedokázali papežové právo nadesignaci svého nástupce prosadit. Jakmile se o to pokusili, byli světskou vrchností vždy okamžitě odkázáni do patřičných mezí. Výmluvným příkladem je případ papeže Bonifáce II.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist