načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Vlk samotář - Miroslav Žamboch

Vlk samotář

Elektronická kniha: Vlk samotář
Autor: Miroslav Žamboch

Lovec artefaktů a nájemný zabiják Koniáš se ocitá v centru spletitého příběhu, kde úkol jeho protivníků je jednoznačný - zabít ho. Propletenec zajímavých postav se točí kolem ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Triton + EF
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 631
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2008
ISBN: 978-80-738-7193-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lovec artefaktů a nájemný zabiják Koniáš se ocitá v centru spletitého příběhu, kde úkol jeho protivníků je jednoznačný - zabít ho. Propletenec zajímavých postav se točí kolem jedné z nich - Koniáše, který představuje ukázkový prototyp kladného záporáka. Ošklivý, zkušený, lhostejný, místy krutý a chladně uvažující, přesto dokáže rozeznávat tenkou hranici mezi dobrým a zlým. Proti němu stojí Bamegi, vůdce klanu ninjů; lord Varatchi, bratranec císaře; Konvent pro potírání magie - situace, z níž se zdánlivě nedá vybruslit. Přesto to Koniáš svede a v košatém příběhu se živý probojuje až na samotný konec.

Popis nakladatele

Hrdina knihy Muž na stezce a románu Na ostřích čepelí se vrací v novém příběhu Vlk samotář. Lov artefaktů z dávné minulosti je sám o sobě velmi nebezpečná záležitost, tentokrát však přímo sebevražedná. Nejmocnější z vládců pochopili, že za problémy, které jim už po celá desetiletí znepříjemňují život – za ztrátu monopolu na obchod s obilím, krach na smaragdové burze, diplomatický skandál v Gutawské poušti a za spoustu dalších věcí – může jediný muž – cestovatel, zvěd, dobrodruh, nájemný meč; člověk skrývající se pod jménem Koniáš. Začíná hon, který v historii nemá obdoby. Císařští komandos, ninjové, Konvent pro potírání magie a nakonec i čarodějové. Všichni chtějí jediné… zabít ho. 

(vlk samotář)
Zařazeno v kategoriích
Miroslav Žamboch - další tituly autora:
Agent JFK 14: Prokletí legendy - Hra gentlemanů Agent JFK 14: Prokletí legendy
Hitman Agent X-Hawk 01 Hitman Agent X-Hawk 01
O olši, která nikdy nic nevzdala O olši, která nikdy nic nevzdala
Koniáš - Na ostřích čepelí Koniáš
 (e-book)
Koniáš Koniáš
Bakly - Hledání smrti Bakly - Hledání smrti
 
K elektronické knize "Vlk samotář" doporučujeme také:
 (e-book)
Líheň (+BONUS: Deník Mrtvého) Líheň (+BONUS: Deník Mrtvého)
 (e-book)
Dlouhý sprint s ozvěnou Dlouhý sprint s ozvěnou
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIFID


Miroslav Žamboch

Koniáš: Vlk samotář

Copyright © Miroslav Žamboch, 2008

Cover © Lubomír Kupčík, 2008

Illustrations © Petr Vyoral, 2008

© Stanislav Juhaňák – TRITON, 2008

ISBN 978-80-7553-405-7 (pdf)

Vydal Stanislav Juhaňák – TRITON,

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.tridistri.cz





7

Prolog

Dubové dveře vyztužené železem se zavřely se zaskřípěním pronikajícím až do morku kostí, plameny pochodní se jako na povel napřímily a přestaly se třepetat v průvanu.

„Působí to tu hrůzostrašně,“ pronesl muž, který do temného prostoru vstoupil první.

Od stěn ukrytých v černi se vrátila ozvěna vylepšená zvukem odkapávající vody.

„A je tu zatraceně vlhko, to mým kloubům neudělá dobře.“

„Je to vaše vězení, Výsosti,“ poznamenal druhý návštěvník téměř posměšným tónem. „Asi byste si nepřál, aby si tu vězni jen tak hověli.“

„Jsem rád, že se vždy mohu spolehnout na váš ostrovtip, Excelence,“ pronesl muž oslovený jako Jeho Výsost a hlas neskrýval pobavení. „A co pro svého císaře uděláte teď?“

Jeho Excelence, Rick Varatchi, bratranec císařské Výsosti Orlanda Saxmundsena a současně jeho pravá ruka, sundal ze stěny pohasínající pochodeň a mávnutím donutil plamen, aby se opět rozhořel.

„Posvítím nám na cestu, abychom nespadli z těch kluzkých strmých schodů. Možná jsme Blatvovičovi neměli povolit, aby to své divadlo uspořádal právě tady.“

„Je to blázen,“ poznamenal s pokrčením ramen císař.

Oba začali opatrně sestupovat dotěrnou temnotou, z níž pochodeň vykousávala jen nepatrné kousky prostoru.

Sychravá vlhkost, ponurost a neživotnost celého podzemí sílily s každým dalším stupněm.

„Blatvoviči, jsme tady!“ zahřímal do tmy druhý muž impéria.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 8

Z neviditelné klenby vysoko nad nimi se uvolnil hrozen těžkých kapek. Džbán by naplnily sotva do třetiny, ale k tomu, aby uhasily pochodeň, stačily.

Oba okamžik čekali ve tmě, pak několik metrů pod nimi někdo odstranil poklop z hromady řeřavějícího popela a rudá se smísila s černou. Matně rozeznávali siluetu muže stojícího u pohasínajícího ohniště, nad ním visel na lanech člověk zavinutý do tolika vrstev plátna, až se změnil v obrovský kokon.

„Moc toho nevidím,“ zamumlal nespokojeně císař. „Jestli to nebude stát za nic, předhodím ho katům. Udělají s ním krátký proces.“

„Ale to mi budete muset vrátit sklepmistra, co jste ho na mně vyhrál v kartách,“ připomněl Varatchi sázku. „Já mu od začátku nevěřím ani slovo.“

„Tím hůře pro Blatvoviče, katové dostanou za úkol předvést na něm, co doopravdy dovedou.“

Muž dole pozvedl ruce, v jedné držel nůž a ve druhé rozměrný trychtýř. Obě věci se i ve slabém světle stříbrně leskly. Okamžik stál nehybně, pak se začal kolébat ze strany na stranu a vypadalo to, že zpívá. Nic však neslyšeli. Až po chvíli k nim začala doléhat nelibozvučná, postupně zesilující melodie, nakupení disharmonických zvuků postrádajících jakýkoliv rytmus, jakoukoliv pravidelnost.

„Blázen,“ zamumlal císař znovu.

Muž náhle strnul, čepel se mihla temnotou, oběť v kokonu sebou škubla, na zlomek sekundy zbytnělé ticho přerušilo umrtvující zabublání vzápětí vystřídané staccatem tryskající vazké tekutiny tříštící se o kov.

„Prořízl mu krkavici,“ zhodnotil nespokojeně Varatchi.

Uhlíky probuzené k životu zvířeným závanem vzduchu vzplály, oba šlechtici zřetelně spatřili, jak muž lapá do trychtýře tryskající krev a současně ji hltavě polyká.

„Odporné,“ pronesl znechuceně císař.


9

Prolog

Nechutné divadlo trvalo několik dlouhých sekund, možná desítek sekund, temnota měnila čas v natahující se gumu, pak kov odhozeného trychtýře a dýky zařinčel na kamenech, lidský upír se obrátil stranou, zatočil rukama ve zdánlivě chaotickém mlýnu a předklonil se, jako by se chystal vyzvracet.

Místo nestrávené krve však z jeho úst vyšlehl záblesk modrého plamene, který se zahryzl do kamenné stěny a v jediném mžiku ji změnil v rozžhavenou plotnu. Císař i jeho průvodce instinktivně uskočili před žárem až do nejzazší části mezipatra. Nadpřirozené peklo trvalo ještě několik dalších tepů srdce, pak ke štěstí všech přítomných proud ohně konečně pohasl, muž se zhroutil a bubliny varu na kamenech tvořících základy hradu začaly pomalu a neochotně tuhnout.

Vlhkost podzemí byla náhle ta tam a s ní i temnota, kterou teď plašila rozžhavená stěna.

„Málem nás zabil,“ zkonstatoval Varatchi a upíral pohled na bezvládné tělo kus pod nimi. „Na druhou stranu, nemohu říct, že by to nebyla působivá demonstrace.“

„Ale ne způsob, jak ovládnout moc,“ přidal suše císař. „Musíme najít jinou cestu. Sázku jsi vyhrál.“

Velkovévoda Varatchi nevypadal ani v nejmenším potěšeně, spíš zamyšleně.

„Stráže!“ zavolal císař.

Těžké dveře o patro výš se rozlétly a do horkého dusna podzemního žaláře se vřítila čtveřice ozbrojenců.

„Pokud žije,“ ukázal Saxmundsen na bezvládné tělo, „nechejte ho ošetřit, a až se vzpamatuje, předejte ho katům. Chci, aby na něm vyzkoušeli jeho vlastní inkviziční postupy. Před nějakou dobou mě s nimi otravoval.“

Muži bez váhání vyrazili po schodech dolů vstříc žáru. Císař nepotřeboval doplňovat své rozkazy výhružkami. Každý věděl, co následuje, pokud nebudou splněny do posledního bodu.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 10

Varatchi chvíli sledoval, jak muži bleskově odtahují tělo dál od nebezpečného zdroje žáru, a pak se jako první téměř nezdvořile otočil k odchodu

„Budeme to muset zkusit úplně jinak,“ zamumlal spíš pro sebe než ke svému společníkovi. „Ale zatím víme stále příliš málo.“

O několik desítek minut později, když se neformálně rozloučil se svým bratrancem a císařskou Výsostí v jedné osobě, vládcem nad životy miliónů a většinou známého světa, usedl do dřevěného křesla v komnatách, které si i tady, v císařském paláci, zvykl považovat za své.

Starý sluha mu do poháru nalil červené víno a bez dalšího vybídnutí se vzdálil. Věděl, že pro přemýšlení vyžaduje jeho pán naprostou samotu a klid.

Na stole z leštěné slonoviny po jeho pravé ruce ležely odřené kožené desky napěchované zažloutlými papíry a pergameny. Rick Varatchi si je k sobě přitáhl a opatrně je otevřel. Autor je kdysi nadepsal slovy Knihy žoldnéřů. Obsahovaly jména mužů, jejich popisy, popisy věcí, které vykonali, popisy věcí, o nichž se věřilo, že je vykonali. Někdy bylo těžké odlišit, co je pravda, co smyšlenka a co záměrná lež. Ale i lež v sobě nesla informaci, protože byla vytvořena za jistým účelem.

Původního majitele před lety sám Varatchi přikázal zabít, ale i přesto pak musel vynaložit ještě hodně úsilí, aby je získal. Od té doby do nich sám přidal desítky dalších listů popsaných jeho rozmáchlým, energickým rukopisem. Stejně jako tehdy, i dnes byla největší část Knih žoldnéřů věnována člověku označenému jménem Koniáš.

„To je on,“ pronesl tiše Rick Varatchi a napil se vína, aniž by věnoval pozornost jeho chuti. „Ten, který ví víc než já. Ale to se změní.“


11

Ospalá díra

Slunce se blížilo k obrysu kopce a světla v místnosti rychle ubý

valo. Samuel Wicker znechuceně pohlédl malým oknem ven.

Za uplynulých pár let už věděl, kde přesně ve kterou roční dobu

slunce zapadá. Z jeho hlediska nemohl být dům situován hůř.

V létě, kdy by mohl studovat dlouho do večera, se utápěl ve stí

nu kopce, v zimě – v zimě tady prostě byla příšerná zima, a to

i po veškerém utěsňování oken, dveří a vůbec. Wicker pomalu

věřil, že v samotných trámech stavení jsou díry, jimiž na něho

odevšad fouká studený vzduch. A létě samozřejmě nechutně

horký. I když jim vesnice poskytovala spolehlivý úkryt po celých

uplynulých pět let, nenáviděl to tady. A s časem se to nelepšilo,

nezvykal si, právě naopak.

S povzdechnutím zavřel starý foliant. Dnes už stejně ne

měl čas na studium, a to byla další věc, která ho rozčilovala. Až

v příliš mnoha záležitostech nemohl věřit nikomu a musel je

řešit osobně. Tahle byla navíc opravdu choulostivá; stále váhal

s konečným rozhodnutím. Věnoval knize ještě jeden lítostivý

pohled. Naprosto nesmyslně byla psána na lidskou kůži, ale vy

padalo to, že opisovači z prvního století po Velké válce odvedli

dobrou práci a kouzelným diagramům se dalo věřit. Jen kdyby

věděl, jak se s nimi ve skutečnosti pracuje. Právě ty nejjednoduš

ší věci bylo velmi obtížné zjistit. Dávní čarodějové je do svých

knih nezapisovali stejně, jako finanční mágové nevysvětlují, jak

sčítat nebo odčítat. Ale to se mohlo změnit – změní se to, po

kud on, Samuel Wicker, velmistr Rumělkového klanu, neudělá

chybu a nesejde z klikaté cesty. Na okamžik se zasnil. Všechno

by bylo mnohem jednodušší, kdyby objevil Nucleus, mýtickou

knihu geniálním způsobem vedoucí adepty magie nebezpeč

ným labyrintem studia moci. Prý byla napsána ještě před po


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 12 čátkem Velké války a i ti nejméně schopní z nadaných díky ní dokázali probudit svůj talent a využít ho na maximum. Jenomže manuskript Nucleus pravděpodobně už dávno neexistoval, o tom, kdo ho napsal, kolovaly jen pověsti. Ale kdyby ho získal – ta představa pozvedla Wickera až k absolutním výšinám, z nichž byl návrat do reality bolestivý. Přesto mu stačila chvíle, aby se vzpamatoval a jako pokaždé se dokázal soustředit na to, co pro něj bylo v dalším okamžiku nejdůležitější – na jednání s lovcem artefaktů.

Vyšel z místnosti a chodbou, původně rozdělující dům na část obývanou lidmi a část vyhrazenou zvířatům, ven. Samuel Wicker ve svém domě samozřejmě žádná prasata nestrpěl a nejraději by dávno nechal udusanou hlínu nahradit dřevěnými parketami, nebo alespoň dlažbou, ale to by mohlo upoutat nežádoucí pozornost. Takhle měl pořád pocit, že žije ve vepříně.

Jeho osobní sluha okamžitě zaregistroval pohyb svého pána a vynořil se z kuchyně. Janick, vybavil si jeho jméno. Horlivý, nadšený, ale s naprosto minimální, sotva postřehnutelnou stopou magického nadání. To mu ale Wicker nikdy neprozradil.

„Půjdu do sadu. Ukliď v pracovně, nezapomeň na pasti na myši a vrať knihu na její místo. Až přijde cizinec, pošli ho bez velkého vybavování za mnou a po chvíli nám přines něco k pití.“

Janick horlivě přikývl, protáhl se chodbou a zmizel v pracovně. Přístup ke starým tiskům měli jen ti nejzasloužilejší s nezpochybnitelným nadáním a úklid foliantu byl svým způsobem úplatek, kterým velmistr Janicka odměňoval – a udržoval si jeho naprostou loajalitu.

Wicker pomalu stoupal kameny vydlážděnou stezkou až k jabloním. Byl dobrý rok a oni za jablka získají docela slušné peníze. Další věc, kterou nenáviděl – starat se o peníze. Bylo jich pořád tak málo a omezovalo ho to – klan to omezovalo


13

Ospalá díra

v rozletu. Přesto, sad byl jedno z mála míst, která tady měl rád.

Přesněji, když už ne rád, tak mu aspoň nevadil. Další výhodou

místa bylo, že odsud uvidí přijíždějícího návštěvníka už z dálky.

Chtěl mít dost času, aby si ho pořádně beze spěchu prohlédl.

Už jen zkontaktovat se s ním stálo dost peněz a jeho odměna

se bude pohybovat v řádově ještě vyšší částce. Wicker si však

uvědomoval, že tomu muži nedokáže nabídnout zdaleka tolik

jako ostatní. V posledních několika letech začínala být po arte

faktech sháňka a díky tomu i po těch, kteří je dokázali obstarat.

Muž, kterého sem on – velmistr Rumělkového klanu – pozval,

patřil k těm nejlepším, tedy pokud to byl opravdu ten, jenž zís

kal poklady ze staré mrtvé schránky historického klanu Augu

pů. Nikdo si nemohl být úplně jistý, protože všude, kde se hrálo

o velké peníze a hrozilo nebezpečí smrti, byly pravdivé a přesné

informace vzácnější než voda v Gutawské poušti.

Wicker se usadil na dřevěnou lavici pod jedním z největších

stromů, který už téměř ani nerodil. Tady, pokud tomu počasí

přálo, s oblibou probíral s dalšími členy rady důležité otázky.

Tuhle konkrétní, na níž záviselo tolik, však hodlal projednat

sám. Poslouchal bzučení včel a každou chvíli zalétl pohledem

ke stezce. Co je ten chlap zač? Věděl o něm, že je chytrý a zkuše

ný a že velmi často dokáže v rámci zakázky získat víc zboží, než

objednavatel požaduje. Pak si za ně samozřejmě nechává velmi

dobře zaplatit. Wicker toho využil a své hledače lovce artefaktů

instruoval, aby dali jasně najevo, že finanční možnosti zákazní

ka jsou omezené, ale současně aby naznačili, že jsou k dispozici

velmi dobré informace, jak se ke kýženému zboží dostat... a po

tenciálně získat víc. Bylo tak těžké vyjít se skrovnými prostřed

ky, jež měl posledních pár let k dispozici. Lítostivě zavrtěl hla

vou nad situací, do níž se on, jeden z nejlepších, pokud vůbec

ne nejlepší velmistr jediného skutečného čarodějnického klanu

na území impéria, dostal.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 14

Najednou zjistil, že po hlavní ulici vesnice jede muž na koni. Plouží se muž na koni, byl lepší termín. Jak se sem ksakru dostal? Pokud by přijížděl po cestě, zaregistroval by ho mnohem dřív. Proč po ní k čertu nejel? Wicker neměl rád, když věci neprobíhaly přesně podle jeho plánů. Současně však v duchu ucítil uspokojení ze svých dalších opatření. Přestože to klanovou pokladnu stálo několik desítek zlatých, teď nelitoval. V jednom z domů už dva dny seděl jiný cizinec. Toho najal Wickerův zástupce Majal. Wicker si ho prohlédl jen jednou z dálky. Neforemný primitivní chlap poskládaný ze samých velkých a těžkých kostí obalených svaly, s hustým obočím a očima utopenýma pod mohutnými nadočnicovými oblouky. Připadal mu jako poloviční zvíře, tvor ležící o mnoho stupňů žebříčku dokonalosti pod ním. Ale díky tomu byl současně ideálním nástrojem pro věc, na kterou si ho vybral. V případě, že budou s lovcem artefaktů problémy, měl ho zabít. Opatrnost měla samozřejmě i své stinné stránky: Primitiv už dva dny na útraty klanu jedl a pil neskutečné množství jídla a prvotřídního cideru.

Cizinec už se objevil na úpatí svahu mezi prvními ovocnými stromy. Koně nechal ve vesnici, kráčel dlouhými, zdánlivě línými kroky, ale přesto se blížil překvapivě rychle. Byl vysoký a hubený, dlouhé, už notně prošedivělé vlasy měl stažené do culíku. Tvář, Wicker téměř nedokázal potlačit znechucení, byla zlým snem estéta. I v původním neponičeném stavu příliš protáhlá a hubená, teď navíc poznamenaná mnoha jizvami; nos vypadal jako něco, co bylo do obličeje přidáno mnohem později, a protože tvůrci se původní tvar nezamlouval, snažil se ho později vylepšit několikanásobným zpřerážením. Oči lemovaly věnce drobných jizviček, následky dávno zapomenutých pěstních soubojů, starý šrám prodloužil levý koutek úst směrem dolů a cizinec vypadal, že se permanentně šklebí.


15

Ospalá díra

Se zle poznamenanou tváří však ostře kontrastovala lehkost jeho pohybů a zjevná sebedůvěra. Wicker se soustředil a snažil se nahlédnout pod povrch, alespoň na zevní okraj myšlenek neznámého. V životě se mu hodněkrát podařilo zjistit, co si někdo jiný myslí, i když ze starých zápisů věděl, že obrana proti telepatickému vyzvídání je poměrně snadná. Teď mu stačilo dozvědět se, jak muž vnímá svět okolo a sám sebe. Možná za to mohl klid místa a zelené stromy kolem něj, povedlo se mu to téměř okamžitě. Cizincova sebedůvěra nebyla předstíraná, patřila k němu stejně jako jeho příšerná tvář. Nejvíc velmistra překvapil dojem úžasu, radosti, kterého byl neznámý plný. Něco podobného několikrát objevil u dětí, ale u tohoto muže někde v půli cesty mezi čtyřicátým a padesátým rokem života to bylo naprosto překvapující. Jeho fascinace světem byla současně stejná i jiná než dětská; poznamenána zkušenostmi, ale současně jimi vycizelovaná – rychle se od něj odtrhl. Potřeboval se soustředit na praktické záležitosti, a ne na nějaký pochybný psychologický rozbor. Jaké má zbraně, například... podle nich mohl zjistit, zda je to ten pravý. Viděl meč, pod rozevírajícím se pláštěm celou řadu zřejmě vrhacích nožů v prsním bandalíru; pak menší, skrytě nošený meč na pravém boku, který mohl být ale obzvlášť velkým nožem nebo dýkou, Wicker si nebyl jistý. Poslední nůž objevil v pouzdře na levé botě. Lovec artefaktů byl očividně dobře vyzbrojen, a podle toho, jak vypadal a jak požehnaného věku se ve své branži dožil, se svými vražednými nástroji uměl i dobře zacházet.

Wicker se nepostavil, pouze na něho upřel pohled. Mnohé takhle dokázal znervóznit, rozleptat, připravit o veškerou sebedůvěru. Tady však podobný účinek ani nepředpokládal. Cizinec jeho trénovanou uhrančivost vůbec nezaregistroval, samozřejmě kývl na pozdrav, rozhlédl se po větvích stromu, pod nímž se nacházeli, a utrhl si jablko. Byl vysoký, ke své po


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 16 stavě měl navíc ještě velmi dlouhé ruce. Jablko, které si vybral, rostlo zdánlivě mimo dosah kteréhokoliv člověka bez žebříku a patřilo k těm červenějším. S chutí se do něj zakousl a posadil se na lavici.

Do líných zvuků podvečera se přidalo hlasité křoupání šťavnaté dužiny, jak s požitkem a beze spěchu jedl.

Wicker si uvědomil, že on je tady ten nervózní. A to bylo špatně. Nacházel se na svém území, stačil výkřik, aby se sem seběhli všichni jeho lidé. Jenomže, pomohlo by to něčemu?

„Jmenuji se Samuel Wicker a jste tady, protože jste jednal s některým z mých prostředníků. Tedy předpokládám,“ začal rozhovor, současně na stezce spatřil Janicka s košem s občerstvením. Jídlo a pití se mu bude hodit, aby zamaskoval svou nečekanou nejistotu.

„Koniáš,“ představil se lovec artefaktů jménem, které určitě nebylo jeho, ale pod nímž nejčastěji vystupoval. „Prý máte zájem o proniknutí do báze Maaterenditů,“ přešel přímo k věci a Wicker se málem rozkašlal.

Kde k čertu k tak přesné informaci přišel? Nic takového svým informátorům nesděloval.

„Jak to víte?“ zeptal se se skrývanou nervozitou.

Ten muž byl ještě nebezpečnější, než vypadal. Měl si všimnout jeho očí, byly úplně jiné než u chlapa, kterého najmul Majal.

„Z toho mála, co mi vaši lidé byli ochotni a schopni sdělit, vyplývalo, že se jedná o místo někde nedaleko odsud.“

„Nedaleko?“ neudržel se velmistr.

„Řekněme do vzdálenosti pár set kilometrů, to je nedaleko,“ ozřejmil Koniáš svůj zvláštní pohled na věc. „Navíc předpokládám, že to bude někde blízko původního centra impéria. Tohle území v době, o níž hovoříme, patřilo do sféry vlivu Maaterenditů. Jiná báze by zde neměla existovat.“


17

Ospalá díra

„Nejedná se o bázi,“ opravil ho Wicker a vzápětí se odmlčel, když se k nim přiblížil Janick.

Zatímco jeho osobní sluha servíroval občerstvení, prohlížel si Koniáše novýma očima. Byl opravdu dobře informovaný. Měl to předpokládat, protože pokud se mu podařilo vyloupit pečlivě chráněnou černou schránku klanu Augupů, musel být informovaný. Jinak by nepřežil.

„Vlastně musíte mít pravdu,“ souhlasil hubený muž, když před ně Janick stavěl džbán s ciderem a dvě sklenice. „Všechny báze byly zničeny hypermágem Tekuardem. Válce a následnému století drancování mohly uniknout jen vedlejší základny, sklady, tajné úkryty a hospodářské jednotky jednotlivých klanů. Ale i tam se dá hodně najít. A vzhledem k tomu, že jste si dali spoustu práce, abyste mě vyhledali, předpokládám, že se nejedná o nějaký statek, který kdysi Maaterenditům patřil a zůstalo tam pár zajímavých věcí, ale o něco víc.“

„Skutečně jste našel mrtvou schránku Augupů?“ změnil Wicker téma a zadíval se na větev kousek za Koniášem, aby se mohl maximálně soustředit na intonaci hlasu, současně periferně vnímal hru svalů v obličeji a posílil tak svůj šestý smysl, který mu umožňoval odhadnout, kdy někdo lže, a kdy mluví pravdu.

„Ano, našel, dostal se dovnitř a pak i ven,“ připustil Koniáš.

Mluvil pravdu, tím si byl Wicker jistý. Navíc si teď vzpomněl, že kdysi dávno, ještě předtím, než se usídlili v téhle zapomenuté, špinavé a páchnoucí vesnici, jméno Koniáš slyšel. Jen si nedokázal vybavit, v jaké souvislosti.

„A nemáte ještě nějaké věci na prodej?“ zeptal se s těžce potlačovanou dychtivostí, i když nepředpokládal, že odpověď bude kladná.

Dobře znal šeptandu, která opisovala události po úspěšném vyloupení mrtvé schránky. Zájemci o artefakty se slétli jako


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 18 mrchožrouti. Mršina sice byla tučná víc, než kdo čekal, ale to přilákalo další hyeny a dnes už nebylo naživu mnoho těch, kdo původně celou akci iniciovali.

„Bohužel nic zajímavého. Jen kuchařku.“

„Možná bych se na ni rád podíval,“ nadhodil Wicker.

„Beze všeho, mám ji v sedlových brašnách,“ dostal až nečekaně vstřícnou odpověď. „Takže do jakého objektu byste konkrétně chtěli proniknout?“ vrátil se Koniáš k hlavní příčině své návštěvy.

„Podle námi objevených dokumentů se to nedá jednoznačně určit, některé informace si protiřečí. Bohužel to určitě nebude zbrojnice, ale ani obyčejná klanová hospodářská jednotka s obvyklým úkrytem pro zasvěcené. Předpokládáme, že by se mohlo jednat o tajnou základnu pro stav nouze, kde se v případě zničení báze měli shromáždit bojovníci klanu a připravit se k protiúderu.“

Koniáš uznale pokývl hlavou.

„Tam by asi bylo možné objevit mnoho zajímavých věcí,“ zkonstatoval a naplnil obě číše ciderem. Pak se na svého hostitele tázavě a současně významně podíval. Když Wicker zdvořile jako první nesl pohár k ústům, uvědomil si, že hladina je zarovnána s okrajem a musí se soustředit, aby nerozlil, a přesto se mu to nepovedlo. Jeho host sedící za stolem proti němu ten problém neměl, nevyplýtval ani kapku.

Ta vesnice, i když na první pohled malebná a v úrodné krajině, na mě působila jako zlý sen. Lidé se po polích ploužili, jako by závodili, kdo vykoná práci pomaleji, a nikdo z nich netušil, že existují slova jako žně, zima a hlad. Polovina domů působila naprosto neudržovaným dojmem, spíš zříceniny než skutečná stavení, jejich obyvatelé patřili k těm nejšpinavějším a nejzuboženějším stvořením, která jsem v posledních letech potkal. Skoro jako by ani nebyli normální, poloviční idioti, mající problém


19

Ospalá díra

vnímat okolní svět. Občas se to stávalo, v izolovaných malých osadách odříznutých od světa, kde se lidé po dlouhé generace křížili jen sami mezi sebou. Nebo tam, kde trpěli nedostatkem jódu. Tady jsem však u nikoho zduřelé vole neviděl a do další vesnice to odsud bylo den a půl cesty. Možná je v minulosti postihla nějaká epidemie, která z nich udělala poloviční mrzáky. Naštěstí tu zůstalo pár obyvatel, kteří vypadali relativně normálně a život ostatních organizovali. Okolí však bylo nádherné, úrodná krajina, kde se divoké lesíky střídaly se starými po generace neopečovávanými sady, údolími mezi nevysokými kopci protékaly na vodu bohaté říčky plné ryb. Půvab země, do níž se pomalu vracela divočina, ale kde stále přetrvával vliv práce zemědělců z doby, kdy žilo lidí víc než dnes.

V průběhu rozhovoru jsme s Wickerem neprobrali všechny podrobnosti a dohodli jsme se, že budeme pokračovat ráno. Stařec věděl samozřejmě mnohem víc, než mi říkal. Nepřekvapovalo mě to a doufal jsem, že v průběhu svého pobytu zjistím víc. Občas jsem pátrání, co je zákazník zač, věnoval víc času a úsilí než vlastní zakázce. Janick mě zavedl do dřevěnice, která by potřebovala vyměnit ucpávky mezi trámy a celkově trochu zvelebit. Slíbil, že mi za chvíli přinese večeři a něco k pití. Aby mě odradil od večerních vycházek, snažil se mě postrašit báchorkou o vzteklých psech pobíhajících v noci okolo. Viděl jsem, že i jemu samotnému to přišlo nevěrohodné, ale dostal to za úkol a jako správný sluha neodmlouval. Otevřel jsem okna i dveře, abych místnost zbavil odéru zatuchliny, a na chvíli se natáhl na lavici.

Proč volil Wicker k setkání právě toto místo? Stranil se lidí a vzhledem k jeho věku a fyzickému stavu mu asi cestování činilo problémy. Musel bydlet někde v okolí nebo přímo tady. Před čím se ukrýval? Před Konventem stíhajícím užívání magie, vlastnictví magických artefaktů? Spíš ne, moc téhle inkviziční orga


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 20 nizace slábla každým rokem, možná měsícem. Co byl zač, že ho zajímala magie? Z toho, jak se vyptával a co mi prozradil, vyplývalo, že ví víc než průměrní zákazníci, se kterými jsem se až dosud setkával. Obvykle šlo o bohaté šlechtice, kteří hledali buď nějakou hračku, nebo častěji zbraň dávající jim v případném konfliktu proti soupeřům nějakou výhodu. A pak tu byl samozřejmě císař, jehož zájem byl globální a motivovaný pohledem do vzdálené budoucnosti.

Vrzlo zápraží, někdo vstoupil. Nepohnul jsem se, ze svého místa jsem dobře viděl na chodbu. Objevil se mladík, Janick. Oproti ostatním obyvatelům mi připadal nezvykle mladý a ještě víc, jak to říct, dychtivý a zvědavý.

„Nesu jídlo a pití,“ oznámil mi nervózně a pohledem přitom zalétl ke knize na stole. Byla to kuchařka, o níž jsem se jeho šéfovi zmínil.

„Polož to na stůl,“ požádal jsem ho.

Když věci vykládal z košíku, viděl jsem, jak se snaží přečíst název knihy. Měl to ztížené, protože text byl z jeho pohledu hlavou dolů, navíc ve staré saxpolištině. Tenhle jazyk znalo dnes jen pár vzdělanců.

„Prozíravá dieta,“ přeslabikoval nahlas. „Co to znamená?“ obrátil se na mě.

„Nevím,“ pokrčil jsem rameny. „Význam některých slov se s časem posunul nebo docela změnil. Navíc každý kouzelnický klan používal vlastní slang, kterému je do detailů těžké porozumět.“

Ve skutečnosti jsem knihu už prostudoval a tušil jsem zhruba, o co jejímu autorovi nebo autorům šlo. Byla mnohem užitečnější, než její název sliboval.

„Jestli tě to zajímá, můžeš si ji do rána půjčit. Ale pak ji potřebuji, možná ji prodám tvému šéfovi,“ řekl jsem, i když jsem o tom pochyboval.


21

Ospalá díra

Přestože jsem se rozhodl nabídnout své služby, jak nejlaciněji to půjde, aniž bych tím vzbudil podezření, odhadoval jsem, že Wickerovi, nebo těm, které reprezentuje, zbude jedna kapsa prázdná a druhá vysypaná.

„Ó! Děkuji. Velmi– “ zarazil se uprostřed slova. „Velmistr se zmiňoval, že budete jednat o nákupu nějakého vzácného tisku.“

Uvědomil si své přeřeknutí a rychle odešel. Takže Wicker se považoval za velmistra, zajímavé. Sklouzl jsem z postele, a jak nejtišeji to šlo, přikradl se k oknu.

V Janickově koši toho ještě dost zůstalo a já chtěl vědět, kam další porci ponese. Mířil po jediné skutečné ulici ven z vesnice. Z toho směru bych přijel, pokud bych si záměrně nezajel a nevzal to přes okolní pastviny. Nepředpokládal jsem, že by roznášel jídlo vesničanům. Tam zřejmě přebýval další klanový host. Uvažoval jsem o něm jako o klanovém hostu, protože skutečnost, že se Wicker považoval za velmistra, ukrýval se i se svými lidmi na maximálně nenápadném, současně však od centra říše nepříliš vzdáleném místě, mi napověděla, kdo má zájem o mé služby – Rumělkový klan. To znamenalo, že se zcela jistě připletu do cesty císařovým vyšetřovatelům a vojákům, k tomu samozřejmě Varatchiho tajným agentům. Stálo mi to za to?

Nic dalšího zajímavého se venku nedělo, Janick se mi ztratil z očí. Místnost, v níž jsem byl ubytován, měla tři okna, to nejmenší ve stěně odvrácené od ulice. Po chvíli zápolení s zástrčkami a navlhlými okenicemi se mi podařilo otevřít, protáhl jsem se jím ven a ocitl se vedle hromady dříví štípaného na zimu. Mezi stromy, ostrovy nepokoseného křoví a neudržovanými hospodářskými přístavky se dalo v houstnoucím šeru postupovat rychle a nepozorovaně. Janicka jsem spatřil ve chvíli, kdy vycházel z malého domku stojícího kus od všech ostatních. Pohupoval si prázdným košem a pod paží tiskl půjčenou knihu. Spěchal a nerozhlížel se nalevo ani napravo. V zákrytu dvou ne


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 22 prořezaných švestek jsem nějakou dobu počkal, ale smrákalo se a v domě, o který mi šlo, nehořel oheň. Dnes už jsem dalšího hosta Rumělkového klanu spatřit nemohl.

Vrátil jsem se, vynesl si slamník ven do zahrady, na něj hodil deku a ustlal si pod širým nebem. Nechtěl jsem spát tam, kde o mně věděli. Chvíli jsem uvažoval, zda si mohu dovolit napít se a najíst donesené večeře. Vzhledem k tomu, že jsme měli zítra jednat a Janick nevěnoval sebemenší pozornost tomu, kterou láhev a kus masa zabaleného v plátně mi z košíku podává, jsem usoudil, že ano.

Velkovévoda Varatchi

„Víno, čaj, kávu, nebo vodu, Excelence?“ nabídl Hani Ferusi.

Rick Varatchi vzhlédl ke svému hostiteli. Za dva roky, po které se osobně neviděli, Ferusi zestárl a zpohodlněl. Stále chodil ostříhaný na ježka, ale vlasy, které mu ještě zbyly, měly barvu studeného popela, kdysi ostrou bradu rámoval rodící se podbradek. Volná halena přepásaná hedvábnou šerpou nedokázala zakrýt rostoucí břicho.

„Víno, pokud máte nějaké slušné,“ vybral si Varatchi.

„Myslím, že budete spokojen,“ usmál se Ferusi.

Nesmál se jen ústy, ale i očima, a na okamžik byl zosobněním všeho dobrého, co se v lidech může ukrývat.

Varatchi byl kdysi svědkem, jak právě při takovém přátelském úsměvu jediným pohybem zabil dva lidi, s nimiž právě hovořil. Podřezal jim hrdla jako kuřatům.

„Rád si dopřeji dobré jídlo a ještě lepší pití, myslím, že je to na mně vidět,“ mluvil Ferusi dál, zatímco se probíral křišťálový


23

Velkovévoda Varatchi

mi karafami a hliněnými zapečetěnými džbánky na pojízdném stolku po levé ruce.

Už ve chvíli, kdy Varatchi dorazil, tady na něho hostitel čekal a vše bylo připraveno na jeho návštěvu. A to ho hlídky nezdržovaly a přidělený průvodce ho sem zavedl nejkratší možnou cestou.

Ferusi možná zestárl a zpohodlněl, ale lidi měl zorganizované víc než dobře. Navíc se své slabosti nesnažil skrýt, a to bylo další plus.

Varatchi se v křesle usadil pohodlněji a díval se, jak vůdce ninjovského klanu Godetů otevírá hliněný džbán, nalévá z něj do dvou pohárů, klade je na tácek a dává mu na výběr, který si vezme.

Ferusi si pak vzal ten zbylý, přivoněl k nápoji a bez zdržování se jako první napil. Potom zavřel oči, na okamžik setrval s nosem ukrytým v číši a beze spěchu si dopřál dlouhý požitkářský lok. Nijak svůj dojem z vína nekomentoval a posadil se do druhého křesla.

Teprve teď se napil sám Varatchi. Najevo nedal nic, ale v duchu se neubránil překvapení. To víno bylo jako samet; samet, co zůstane na jazyku, pak se změní v hedvábí a nakonec ve vzpomínku na poslední teplý den babího léta.

„Jak to, že mě vaši lidé tak samozřejmě pustili do hradu a nežádali rozhodnutí autority?“ zeptal se Varatchi na první věc, která ho překvapila.

„Znají vaši tvář. Všichni. Náš klan vám slouží,“ odpověděl stručně Ferusi.

Císařův bratranec přikývl. Odpověď ho uspokojila.

Ferusi se znovu napil a beze spěchu vychutnával víno. Nepocházelo ze žádných známých vinic, byl to jeho soukromý objev a tak trochu se o kvalitu sám zasloužil – zařídil, aby vinař dostával ty nejlepší sudy a nejčistší síru ke konzervaci.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 24

„Co pro vás mohu udělat, Vaše Excelence? Předpokládám, že jste nevážil cestu sám a v noci jen tak pro nic za nic,“ přešel Ferusi k důležitým věcem.

Tento způsob přivítání nebyl náhodný, ale plánovaný. Chtěl, aby si druhý nejmocnější muž v říši uvědomil, že jeho služebník Ferusi má co ztratit, pokud by on nebyl se službami klanu spokojen. Oba muži setrvali v delším mlčení, oba věděli, že ten druhý ví.

Nakonec Varatchi sáhl pod plášť a položil na stůl složku papírů.

„Jedná se mi o muže vystupujícího pod jménem Koniáš. Vše, co o něm vím, je uvnitř,“ řekl na vysvětlenou.

„A co je žádoucí?“ zeptal se Ferusi, aniž by si složku přitáhl k sobě.

„Zjistit o něm víc? Najít, chytit, vyslechnout? Zajmout a dopravit k vám?“

„Zabít,“ odpověděl stroze Varatchi.

Stárnoucí ninja a vůdce klanu přikývl.

„V tuto chvíli vím příliš málo, abych mohl klást ty správné otázky. Dovolíte mi navštívit vás později?“

Varatchi jen přikývl.

Ferusi okamžik přemýšlel. Za roky služby se naučil dobře chápat myšlení svého zaměstnavatele a pána. Godetovci byli několik uplynulých let v nemilosti, protože nesplnili očekávání. Druhý klan, Haerenové, se naopak hřál na výsluní Varatchiho přízně. Doba, kdy to Ferusi bral osobně, byla dávno pryč, skončila ve chvíli, kdy skutečně dospěl. Samozřejmě že ne fyzicky, ale psychicky – pochopil základní pravidla mocných tohoto světa a zjistil, že se musí řídit podle nich, pokud si chce vydobýt své místo pod sluncem.

Dnes Varatchiho politiku obdivoval a sám ji v rámci měřítek klanu napodoboval, aby mladé muže udržoval patřičně nabroušené a nutil je dosahovat hranic jejich možností.


25

Velkovévoda Varatchi

Cítil se sám se sebou spokojen. Práce uplynulých dvou let, kdy jeho lidé docílili mnoha malých i větších úspěchů, byla oceněna, kyvadlo se obrátilo.

„Haerenové na tom muži pracovali?“ zeptal se Ferusi přímo na druhý konkurenční ninjovský klan, který jeho host zaměstnával.

Varatchi pouze přikývl. Kroužil vínem ve sklenici a těšil se z buketu.

„Pokud na něm pracovali a neuspěli, znamená to, že ten muž je výjimečně dobrý,“ začal Ferusi pomalu. „Nepodceňuji schopnosti Haerenů, to zdaleka ne. Pokud však máme uspět my, nesmějí nám oni házet klacky pod nohy. To by Koniáši,“ zdůraznil jeho jméno, „velmi pomohlo.“

„Nebudou,“ odpověděl Varatchi a napil se. „Výslovně jsem na to upozornil. Navíc nás všechny v budoucnu čeká příliš mnoho práce a nebudeme mít čas na hry.“

Ferusi pochopil, co ta zdánlivě nevinná poznámka znamenala. Přicházel čas velkých změn. Ukázal na kameninový džbán a jeho pán přikývl. Dolil jemu i sobě.

„A pronásleduje ho ještě někdo?“ položil další otázku.

„Druhá sklenka chutná ještě lépe než první, a to je co říct,“ uvolil se Varatchi pochválit víno. „Císař toho muže chce také – hledají ho agenti jeho tajné služby. A určitě po něm jde Konvent, pravděpodobně také najatí zabijáci těch, které někdy napálil.“

„A stále je naživu,“ pronesl zamyšleně Ferusi.

„Zatím,“ doplnil Varatchi. „Vy máte výhodu informací, které jsem přinesl. A také – jste nejlepší. Nebo snad ne?“

„Samozřejmě, Vaše Excelence,“ Ferusi pozvedl svůj pohár k přípitku.

Varatchi pozoroval, jak se ninjovský vůdce téměř obřadně napil. Nedokázal odhadnout, zda gesto myslí ironicky, nebo vážně, nebo je to divadlo hrané před jednočlenným publikem. Už se však smířil s tím, že ty nejvýkonnější nástroje jsou nejslo


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 26 žitější a občas také nejnebezpečnější. A právě v tom spočívalo jeho umění. Využívat až do morku kostí, nenechat se jimi poranit a ve správnou chvíli je nemilosrdně zničit.

„Pokud nejste příliš unaven, můžete věnovat pozornost ještě jednomu problému, Vaše Excelence?“ vrátil se Ferusi k pracovním záležitostem.

Vnitřní říše

„Dokumenty,“ požádal mě voják u závory.

Uvědomil jsem si, že vstupuji na území Vnitřní říše, do oblasti tvořené saxmundsenovskými a varatchiovskými državami.

Oba šlechtici, vlastně jejich předkové, území ovládali už v době, kdy bylo císařství jen snem v myslích ctižádostivých mužů.

Sáhl jsem pod plášť a chvíli šmátral po vnitřní kapse haleny. Voják, podle dvou proužků šedé látky našité na jednoduše střiženém kabátě, desátník, mě znuděně pozoroval. Jeho společníci bez výložek byli oblečeni stejně. Až teď mi došlo, že jde o jakousi jednoduchou uniformu. Císařství se opravdu vzmáhalo, když byly do uniforem oblékány i ty nejobyčejnější hlídky.

Podal jsem desátníkovi své dokumenty. Pracoval jsem pro barona Schwina, pověření a doporučující listy o mně poněkud neurčitě hovořily jako o nákupčím. Vyhovovalo mi to, vystavil jsem si je totiž sám.

„Co nakupuješ?“ zeptal se svobodník.

Jeho druhové se líně povalovali u čadícího ohýnku pod primitivní stříškou ze svázaných větví dvou u sebe stojících smrků.


27

Vnitřní říše

Podíval jsem se na vojáka, zda svou otázku myslí vážně. Měl jsem doporučení šlechtice, mé oblečení i výstroj mě stavěly vysoko nad něj a on dělal zbytečné problémy, aniž by k tomu měl jakýkoliv důvod. Škoda, že jsem svého koně musel nechat v té ospalé díře, Červenkavě. Natáhl si šlachu a potřeboval klid. To by mi zaručilo ještě větší odstup od obyčejného pěšáka.

„Do toho ti nic není,“ odpověděl jsem suše.

Budou problémy, tím jsem si byl jist. Buď horlivec, nebo hlupák, možná obojí. Ze mě nic nekoukalo, neměl jsem žádné zboží, nepotřeboval jsem uplácet.

Ustoupil o krok a položil ruku na meč, podle rukojeti spíš jednostranně broušený sekáč. Tyhle hračky byly méně náročné na výrobu i zpracování než šavle a meče, taky většinou mizerně vyvážené, a hlavně velmi laciné. I když, setkal jsem se s výjimkou potvrzující pravidlo. A málem za to zaplatil rozpáraným břichem.

„Jsem císařův voják a hlídám hranice říše! Žádný přivandrovalec mi nebude říkat, co mám a nemám dělat!“ vykřikl.

Jeho společníci zpozorněli, pomalu a neochotně se stavěli na nohy, jeden se natáhl po píce opřené o kmen stromu, druhý vykročil jen tak.

„Pracuji pro barona Schwina, dokumenty máš v ruce,“ snažil jsem se o smířlivý tón. „Nestojím o žádné problémy.“

„Poznáš, co to znamená mít problémy,“ chytil svobodník vítr do plachet.

Udělal jsem chybu, měl jsem zahrát náfuku, zadupat ho do země a byl by klid.

„Patriku, znáš ho? Ty jsi přece u Schwina byl, pocházíš odtamtud.“

Blbec, blbec, blbec. Stálo mu to za to? S naoko vstřícným výrazem jsem se podíval na osloveného. Jednadvacet, určitě ne víc, kulatá brada, předčasně ustupující vlasy. Vypadal jako někdo, komu je i jednoduchá strážní služba těžká.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 28

„Odešli sme, eště když sem byl malej,“ zabručel. „Je to deset let.“

„Bohužel, nepamatuji si tě,“ odpověděl jsem s hranou lítostí.

„Ten chlap lže a má zfalšované papíry!“ vybuchl svobodník.

Praštil jsem ho. Byla to obyčejná facka, ale sedla dokonale a po nejistém zavrávorání padl do prachu cesty.

„Ještě jednou mi řekneš, že lžu, a zpráskám tě jako psa,“ řekl jsem vztekle.

Tohle byla poslední šance vyjít z toho bez velkých problémů.

Patrik se ušklíbl, zjevně to považoval za správnou odpověď nadřízenému. Zato toho to vytočilo do běla.

„Na co čekáte! Napadl mě, zatkněte ho!“ vyskočil na nohy a tasil zbraň.

Byl to opravdu jen sekáč.

Píka zamířila mým směrem. Místo aby se mě pokusil praštit násadou, voják až groteskně pomalu nemotornou zbraň otáčel. Krok, přísun, z vnitřní strany jsem zatlačil kotníkem na jeho lýtka, zaklesl mu pravačku v podpaží a strčil ho před sebe do cesty jeho rychlejšího velitele. Výkřik, rozzuřený svobodník sklopil zbraň příliš pozdě a ošklivě píkovníka sekl přes bok. To už se na mě hnal i Patrik, sekáč, který musel mít položený někde na dosah, vysoko ve zdvižené ruce. Meč zasyčel, ostří ho zastavilo v pohybu a hrudník mu poznamenala ošklivá krvavá čára od boku k rameni. Teprve tohle desátníka zchladilo. S vypoulenýma očima pozoroval, jak jeho druh padá k zemi a umírá mezi smrkovými šiškami.

„Já... nezabíjej mě,“ zablekotal.

„Jsi fakt chytrý a máš postřeh,“ obrátil jsem se na něj. „Opravdu nejsem nákupčí lorda Schwina. Jak jsi to poznal?“

Druhý voják se mezitím zvedl a odpotácel se stranou, kalhoty měl zbrocené krví a zůstávaly za ním tmavé cákance. Musel mít proseknutou nějakou velkou žílu.



Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 30

„Nepoznal, opravdu!“ zaklínal se desátník. „Nikomu to neřeknu, prosím! Nezabíjej mě.“

Měl jsem vztek a stěží jsem se ovládal.

„Věřím ti, že to nikomu neřekneš,“ přikývl jsem a otočil se k odchodu.

Píkovník padl k zemi, rty modré, tvář bílá jako sníh, jeho krv se roztékala po jehličí na všechny strany.

„Ach,“ vydechl desátník úlevou.

V tom okamžiku jsem se na špičce a patě vytočil, sek ho zastihl uvolněného, s klidným výrazem ve tváři. Už mu zůstal, i když jeho hlava dopadla na cestu a odkutálela se stranou do trávy.

Blbec, blbec, blbec. Cítil jsem pulzování žil ve spáncích a zuřivý vztek. Právě jsem kvůli němu zabil tři lidi. Blbec. Potlačil jsem chuť do jeho mrtvoly kopnout a začal těla místo toho rychle odnášet z cesty.

Ten den už jsem se nikam nedostal, protože jsem si musel dát práci s tím, abych je pečlivě zakopal. Zahladil jsem i stopy jejich předchozího táboření, pečlivě si očistil meč a zkontroloval šaty a teprve potom jsem se v lese, daleko od cesty, utábořil.

Nebyla to dobrá noc. Ležel jsem pod stromem na suchém rezavém jehličí, pozoroval hvězdy a nemohl usnout. Takové zbytečné smrti. Byli to mladí nezkušení jelimani, co toho moc nezažili a ani neuměli. Díky štěstí získali pohodlnou bezpečnou službu. Co jsem zač, odkud jdu a kam? Proč? Nebylo by lepší, kdybych vůbec nebyl? Nepamatoval jsem si, kdy naposledy mi bylo líto, že jsem někoho zabil. Možná ale bylo těch smrtí okolo mě trochu moc. Usnul jsem až pozdě v noci a pronásledovaly mě vzpomínky na věci, o nichž jsem předpokládal, že jsem je dávno zapomněl.

Vzbudil jsem se brzy a okamžitě se vydal na další cestu. Téměř celý den mi zabralo trmácení se lesem, abych na území Vnitřní říše přišel z jiného směru, než kde později začnou pát


31

Vnitřní říše

rat po zmizelé hlídce. Až k večeru jsem došel do vesnice. Pokud jsem se orientoval správně, patřila přímo císaři. Nikdo mě nezastavil a bez vyptávání jsem došel až do hostince. Stačil pohled a věděl jsem, že všichni uvnitř jsou zde místní a nikdo se tu nepoflakuje. To mi vyhovovalo.

Posadil jsem se, objednal si a dostal jídlo. Všímali si mě, ale nechávali mě na pokoji. Buď se jim můj zevnějšek nezamlouval, nebo byli zdvořilí, nebo zde cizinci nebyli žádnou zvláštností.

„Přišels z daleka?“ přistoupil k mému stolu menší muž s kulatým břichem, když hostinský odnesl prázdnou misku a přinesl džbán se svařeným vínem.

Dosud s dalšími třemi chlapi hrál karty.

Přemýšlivě mě pozoroval a vyčkával.

„Z daleka,“ souhlasil jsem.

Trochu moc trpké, příliš koriandru, ale po celodenním pochodu jsem si ho stejně užíval.

„A máš na zaplacení daně?“

Pochopil jsem, že nenavazuje rozhovor pro vlastní potěšení, ale jde o nějakého místního úředníka. Nebo se mě snaží připravit o trochu zlata do vlastní kapsy.

„Mám. Daň z čeho, kolik činí a komu ji mám zaplatit?“ zeptal jsem se stručně.

„Je to daň ze vstupu. Zaplatíš starostovi a starosta jsem já,“ prohlásil bez jakékoliv stopy pýchy. „A za to dostaneš do dokumentů razítko. Máš přece nějaké dokumenty, doporučení, list od cechu nebo,“ znejistěl, „nebo něco podobného.“

„Mám,“ potvrdil jsem. „A kolik?“

„Pět měděných, protože nemáš zboží.“

Bez dalšího vyptávání jsem položil na stůl stříbrňák a ukázal mu papíry. Zmiňované razítko nosil na krku pod kazajkou, v kapse kazetu s hubkou namočenou v inkoustu.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 32

„Mám to pořád u sebe,“ vysvětloval, zatímco mžoural do dokumentů a vybíral, kam umístí otisk. „Když cizince neodchytím já, udělají to v další vesnici. A to by byla škoda.“

Konečně si vybral a obřadně, téměř důstojně se zhostil svého úkolu. Ostatní muži ho při tom pozorovali.

„Každý peníz se vesnici hodí.“

Podařilo se mi vybavit si dlouhý seznam daňových poplatků, který návštěvníky Vnitřní říše čekal. Vlastně nebyl špatný nápad nechat z nich pár drobných přímo lidem žijícím blízko hranice. Byli pak pozorní a určitě neváhali upozornit na nezvané hosty.

Opět jsem se napil, horký nápoj povzbudil únavu, aby se pomalu rozlézala do každého kousku těla. Proč ne, dnes mě čekala pohodlná postel.

„A co těch pět měďáků, které jsem dal navíc?“ zeptal jsem se, když starosta schoval stříbrňák do kapsy.

„Chceš drobné nazpátek?“ zeptal se a zamračil se.

Jeho tvář připomínala jablko rozpůlené mělkým záhybem a nevypadala o nic výhružněji než před chvílí.

„Ne, spíš ještě dva džbánky tohohle vína,“ řekl jsem. „Jeden pro tebe a jeden pro mě.“

Při džbánku za dva měďáky mu pořád ještě jeden zůstal, navíc se zadarmo napil. Chvíli mu trvalo, než si to sám spočítal, a pak potěšeně přikývl.

„Nebudu tě rušit od povinností, určitě toho musíš spoustu projednat se svými lidmi,“ ukázal jsem ke stolu, kde předtím seděl.

Zatvářil se téměř nadšeně, vyhlídka na mou společnost se mu moc nezamlouvala.

„Máš meč. Asi ti ho dal tvůj pán a máš právo ho nosit, ale,“ zaváhal, jako by si nebyl jist, zda mi může radit, „ale ve městě nemají rádi, když obyčejný muž chodí ozbrojen. Mohou ti způ


33

Vnitřní říše

sobit spoustu problémů. Nevypadáš jako někdo, kdo vyhledává problémy,“ řekl, než zamířil ke svému stolu.

Vzhledem k tomu, jak vypadám, to byl překvapivý úsudek.

„Přesně, to jsem já. Nevyhledávám žádné problémy,“ souhlasil jsem nahlas.

Pak jsem nad jeho slovy chvíli přemýšlel. Už dříve se císař a velkovévoda Varatchi snažili uspokojit šlechtice znepokojené rostoucím bohatstvím měšťanů a obchodníků tím, že na podnikavé plebejce uvalovali nejrůznější perzekuční a znevýhodňující zákony. Tohle byl jeden z těch méně důležitých a v době, kdy jsem zde byl naposledy, se na něm nijak nebazírovalo. Teď se zřejmě situace změnila. Mohl jsem si samozřejmě vystavit další dokument, který by mě zmocňoval, abych zájmy svého barona hájil s mečem v ruce, ale toužil jsem se vyhnout veškeré možné pozornosti. Obejít se bez meče nepředstavovalo žádný problém. Vrátil jsem se v myšlenkách k práci, na kterou si mě Rumělkový klan najal: proniknout do zapomenuté tvrze, tajného skladiště a záložní báze Maaterenditů, a vynést z ní všechno, co bude možné. Všechno, co bude možné, znamenalo, že sami nemají ponětí, co tam mohu najít. Podle toho, co mi velmistr neochotně prozradil, se báze nacházela kousek od hranice Vnitřní říše ve městě Krachtiburg, které mělo už od vzestupu dynastie Saxmundsenů značnou míru svrchovanosti.

„Hej, zasedls mi stůl!“ vyrušil mě z úvah nerudně vyhlížející chlap, který byl téměř tak vysoký jako já a o třicet čtyřicet kilogramů těžší. A o patnáct let mladší.

Lopatovité ruce doplňoval zavalitý trup, klenutý hrudník jen lehce prohrával s ještě klenutějším břichem.

Zlý muž vesnice, odhadl jsem ho. Na tak malou vesnici docela dost dobrý, nebo zlý, záleželo na úhlu pohledu.

Osazenstvo hospody ztichlo a čekalo, co bude dál.

Zloun trochu znejistěl, zřejmě ho zaskočilo mé mlčení.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 34

„Hej, zasedl jsi mi stůl!“ zopakoval.

Podle všeho už si někde ve skrytu domova dopřál pár hltů pálenky a zastesklo se mu po společnosti – nebo po rozbíjení stolů.

„Omlouvám se, pane,“ odpověděl jsem a zvedl se. „Nestojím o žádné problémy.“

Starosta si po mých slovech viditelně oddechl

Se džbánem v ruce jsem zamířil do patra a dával si pozor, aby na mě bitkař nemohl jednoduše dosáhnout. Než se vzpamatoval, došlápl jsem na první schod, než se rozhodl, že jsem zbaběle vycouval a musí mi dát za vyučenou, zmizel jsem mu z dohledu.

Pokoj nebyl ani lepší, ani horší než stovky těch, v nichž už jsem přebýval. Otevřel jsem okno a vyhlédl ven. Kousek za kurníky a kůlnami se dřevem začínala pole a za nimi les. Snadná úniková cesta v případě potřeby. Napodruhé jsem zaregistroval studnu – to znamenalo docela komfortní umytí. Brašnu jsem nechal na místě a sešel dolů, kde jsem v kuchyni dostal kousek mýdla. Přitom jsem se v myšlenkách vrátil k nové zakázce. Wicker mi zatím samozřejmě neprozradil, kde se tvrz Maaterenditů nachází, to by neudělal ani intrikán o několik tříd méně prohnaný než on. Pouze mi představil dva lidi, kteří se se mnou v Krachtiburgu zkontaktují. První byl podsaditý černovlasý chlap mého věku s čelistí udělanou podle židle, tak hranatá mi připadala. Druhý vzdělaně vyhlížející třicátník s těkavýma očima.

Mohl být některý z nich skutečný čaroděj? Na svých cestách jsem se potkal s mnoha lidmi, kteří o sobě tvrdili, že dokážou manipulovat mocí. Nevěřil jsem jim a oni mě z omylu většinou žádným svým činem nevyvedli – půl čtvrtého století vybíjení a pronásledování čarodějů si vybralo daň; talent k ovládaní magie, schopnost čarovat, vymizely. Nebo téměř vymizely. Z doby


35

Vnitřní říše

mocných čarodějů, kteří prakticky vládli světu, zbyly jen pověsti, knihy, kterým málokdo rozuměl, a pár více nebo méně nebezpečných artefaktů. Bylo jich pár až donedávna, dokud se o ně šlechtici nezačali opět zajímat. A vznik poptávky vždy iniciuje nabídku...

Po umytí jsem si vypral jednu ze svých dvou košil, na pokoji se oblékl do té druhé a s úlevou se uložil na postel. Plánoval jsem, že ráno vstanu brzy a odejdu dřív, než se probudí první lidé. Nepotřeboval jsem žádné nepohodlné vyptávání.

Ferusi snad podesáté odsunul složku, kterou mu před týdnem zanechal Rick Varatchi. Propletl prsty rukou v gestu soustředění a zhluboka vydechl. Nepodceňoval svého zaměstnavatele, to ani v nejmenším. Spíš ho obdivoval způsobem, jakým může jeden muž vědomý si vlastních kvalit obdivovat jiného. Nebylo pochyb, že složka o člověku jménem Koniáš byla vypracována za vynaložení enormního množství práce a informace v ní obsažené muselo shromažďovat velké množství lidí. Přesto se mu obraz, který si na jejím základě utvořil, čímsi nelíbil. Pohlédl z okna, slunce se právě ztrácelo pod horizontem – čas, který dostal vyhrazený pouze pro studium protivníka, se naplnil. Rick Varatchi přikládal úkolu, který Godetům svěřil, opravdu velkou důležitost a osobně chtěl vidět, komu ho Ferusi svěří.

Starý ninja se tvrdě pousmál. Přišel čas ukázat pánu nad jejich životy, že si jeho důvěry váží a dokáží ji ocenit. A také přišel čas zjistit, kdo z mladých bojovníků bude schopen čelit tajemnému přízraku ukrývajícímu se za jménem Koniáš.

Opustil svou oblíbenou komnatu s výhledem na západ i východ a zšeřelou chodbou po paměti seběhl do audienčního sálu. Velkovévoda Varatchi už tam čekal, právě usedal do čelního křesla nahrazujícího trůn. Přestože to nebyl jeho hrad, on zde byl právoplatným vládcem.


Miroslav Žamboch / Koniáš: Vlk samotář 36

„Pane,“ pozdravil ho téměř žoviálně Ferusi a lehce se uklonil.

Respektoval svého pána, ale nepodlézal mu. Z dlouhodobého hlediska se to nevyplácelo.

Excelence Rick Varatchi místo odpovědi pouze přikývl.

„Mám málo času, ráno musím být v paláci,“ pronesl stroze.

Ferusi sklouzl pohledem ke dvěma mužům, kteří druhého muže v císařství doprovázeli. Z představy, že budou muset za tmy urazit potmě třicet kilometrů, nevypadali nijak nadšeni a z držení jejich těla se dalo vyčíst, že pociťují únavu. Postoj víc než dvakrát staršího Varatchiho naproti tomu neprozrazoval nic. Dokonalé sebeovládání nebo neskutečná fyzická odolnost, to se Ferusi neodvažoval soudit.

„Jistě, rozumím. Začneme ihned. Venku je připraveno místo, odkud uvidíme na celý průběh, ehm, výběru. Tudy, Vaše Excelence,“ ukázal k východu ze sálu, počkal, až se Varatchi zvedne, a pak ho bez jakéhokoliv dalšího doprovodu zavedl k pět metrů vysoké věži uprostřed nádvoří hradu.

Dokončili ji krátce po poledni a byla postavená způsobem, který dovoloval jednoduché rozebrání.

Ferusi opět nepustil dopředu žádného z Varatchiho osobních strážců a sám se vyšplhal po žebříku jako první. Rychle zkontroloval, zda je svařené víno v tlustostěnné porcelánové konvici stále dostatečně teplé. Muž zastávající roli sluhy ji sem umístil už před hodinou a velkovévoda dorazil těsně před další plánovanou výměnou. Všechno muselo dokonale klapnout. Dotyčný naštěstí přes konvici přehodil ještě kus silného plátna, takže nápoj měl stále správnou teplotu. Dvě prostá dřevěná sedátka s prošívanými dekami pro zahřátí nohou byla také úhledně složená. Ferusi byl spokojen, přes všeobecný zmatek, který plánovaná téměř inspekční návštěva jejich pána vyvolávala, jeho lidé plnili své úkoly na výbornou.

Než se Varatchi usadil, měl už připravené poháry vína.


37

Vnitřní říše

„Až se setmí, bude zima, a je zbytečné prochladnout,“ řekl s úsměvem, který byl spíš slyšet než vidět.

Varat



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist