načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konflikt v severním Irsku – Mgr. Jan Frank

Konflikt v severním Irsku

Elektronická kniha: Konflikt v severním Irsku
Autor: Mgr. Jan Frank

Analýza historických kořenů náboženského konfliktu v Severním Irsku a přehled jeho vývoje ve 20. století. Dějiny Severního Irska od 12. století do roku 2005 včetně. Katoličtí Irové ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2006
Počet stran: 222
Rozměr: 17 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triton, 2006
ISBN: 978-80-725-4735-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Analýza historických kořenů náboženského konfliktu v Severním Irsku a přehled jeho vývoje ve 20. století. Dějiny Severního Irska od 12. století do roku 2005 včetně. Katoličtí Irové byli od 17. století utlačováni dvaceti tisíci privilegovanými skotskými a anglickými vojáky, kteří kolonizovali půdu zkonfiskovanou Irům. Potomci těchto vojáků tvoří protestantskou menšinu Severního Irska. Kniha dále analyzuje důsledky vzestupu irské ekonomiky na emancipační i separatistické úsilí Irů o samostatnost v průběhu 19. a 20. století. - Chronologie vývoje irské otázky ve 20. století, Doporučená literatura.

Popis nakladatele

Severoirský terorismus byl ještě na počátku 90. let 20. století jedním z nejdiskutovanějších bezpečnostních témat v Irsku a Velké Británii, ale časté zprávy o jeho obětech vnímali lidé na celém světě. Byl mimořádně násilným projevem důsledků společenského konfliktu, jehož příčiny sahají do dávné minulosti. Po 25 letech, kdy bylo Severní Irsko jedním z nejnebezpečnějších míst na světě, dali teroristé z IRA šanci politikům, a ti nakonec v roce 1998 uzavřeli historickou dohodu o politickém řešení konfliktu mezi ulsterskými katolíky a protestanty. Jejich usmíření, je-li možné, bude další kapitolou irských dějin.Jan Frank (1977) vystudoval historii na FF UK, kde se specializoval na nejnovější dějiny. Nyní pracuje v soukromé sféře a je externím doktorandem. Dále je autorem publikace Irsko (Libri 2005) a v tomtéž nakladatelství připravuje vydání publikace Skotsko.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON





Jan Frank

Konflikt v Severním Irsku

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, roz

množována ani jinak šířena bez písemného souhlasu vyda

vatele.

Mgr. Jan Frank

recenzoval:

prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc.

© Jan Frank, 2005

© Triton, 2006

Cover © Eva Bystrianská, 2006

Vydalo Nakladatelství TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

ISBN 80-7254-735-6


Obsah

Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Historické předpoklady konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Ulsterské souvislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Národnostní otázka na začátku 20. století . . . . . . . . . 21

K rozdělení ostrova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Dilema rozdělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Severní Irsko v letech 1921–1939 . . . . . . . . . . . . . . . . 40

IRA a Ulster za druhé světové války . . . . . . . . . . . . . . 44

Severní Irsko v letech 1945–1963 . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Rozdělení severoirské společnosti . . . . . . . . . . . . . . . 50

O’Neillova éra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Stížnosti katolíků v předvečer krize . . . . . . . . . . . . . . 64

Rozmach hnutí za občanská práva . . . . . . . . . . . . . . . 66

Britská intervence, návrat IRA a pád Stormontu . . . . . 75

Britské iniciativy a stávka z roku 1974 . . . . . . . . . . . . 94

Léta politické nehybnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Hladovky a dohoda z Hillsborough 1985 . . . . . . . . . 132

Důsledky Anglo-irské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Ukončení palby a mírový proces . . . . . . . . . . . . . . . 176

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206

Chronologie vývoje irské otázky ve 20. století . . . . . . 218

Doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221


Seznam použitých zkratek

AIA – Anglo-Irish Agreement (Anglo-irská dohoda) AP – Alliance Party (Strana Aliance) BD – Belfast Agreement (Belfastská dohoda) DUP – Democratic Unionist Party

(Demokratická unionistická strana) FD – Framework Documents (Rámcové dokumenty) INLA – Irish National Liberation Army

(Irská národněosvobozenecká armáda) IRA – Irish Republican Army

(Irská republikánská armáda) IRB – Irish Republican Brotherhood

(Irské republikánské bratrstvo) NICRA – Northern Ireland Civil Rights Association NP – Nationalist Party (Nacionalistická strana)

(Severoirské sdružení za občanská práva) OIRA – Official Irish Republican Army (Oficiální IRA) OUP – Official Unionist Party (Oficiální Unionistická strana) PIRA – Provisional IRA (Prozatímní IRA) RUC – Royal Ulster Constabulary (Královská ulsterská policie) SDLP – Social Democratic Labour Party

(Sociálně demokratická labouristická strana) UDA – Ulster Defence Association (Ulsterská obranná asociace) UDR – Ulster Defence Regiment

(Ulsterský obranný regiment) UP – Unionist Party (Unionistická strana) UVF – Ulster Volunteer Force (Ulsterská dobrovolnická síla) UWC – Ulster Worker’s Council (Ulsterská rada dělníků) VM – Vanguard Movement (Hnutí Předvoj) 8


Úvod

Moderní fáze občanského konfliktu v Severním Irsku

není historií, jež by zásadněji ovlivňovala evropskou

respektive světovou politiku 20. a 21. století. Týká se

totiž příliš malého počtu lidí, kteří, třebaže jsou čas

to na smrt znesvářeni, v zásadě uznávají identické

kulturní aspekty západní civilizace. Konflikt se tak ve

20. století nemohl stát jednou z „bojových front“ sou

peřících „velkých ideologií“ či společenských systémů,

ačkoli na obou jeho stranách stojí skupiny schopné

spojit se pro vlastní vítězství s kýmkoli. Z tohoto po

hledu jsou tedy dějiny Severního potažmo celého Irska

ve 20. století pro historika obecných dějin spíše peri

ferní záležitostí, jejíž téměř úplná absence v dějepis

ných skriptech či učebnicích v podstatě odpovídá je

jímu světodějnému významu. Přesto je dnes mezi

informovanou veřejností především v Evropě a v USA

jen málo těch, kteří by neznali takové pojmy, jako je

IRA (Irská republikánská armáda), „Krvavá neděle“, či

jméno Gerryho Adamse. Pokud bychom pro tuto „po

pularitu“ severoirského konfliktu hledali vysvětlení,

museli bychom hned za faktor násilí samotného za

řadit minimálně tři další příčiny: za prvé dlouhodo

bost konfliktu, za druhé fakt, že se odehrává na úze

mí tak významné země, jakou je Velká Británie, a za

třetí výraznou estetickou symboliku, jíž na sebe hlav

ní aktéři sporu upozorňují (unionistické průvody, re

publikánská i unionistická sgrafita atd.). Kombinace

těchto tří faktorů způsobila, že se z ulsterského kon

9


fliktu, médii často snímaného jako pohled na pocho

dující kapely oranžistů či symboly IRA na belfastských

zdech, stal světový symbol etnické zášti, jehož kultur

ní význam převyšuje jeho význam vojenský či bezpeč

nostní.

Z tohoto důvodu se také na irské, respektive se

veroirské dějiny od začátku 70. let 20. století, kdy IRA

proti Velké Británii zahájila svou válku, soustředila

velká pozornost historiků, antropologů a sociologů

především z Irska a z anglosaských zemí s cílem po

chopit, o co se v této zemi vlastně jedná, a snad i na

pomoci k uvolnění napětí. Od té doby na téma na

cionálního rozkolu v Irsku vzniklo velké množství

sociálněvědních prací a jejich počet roste i nadále,

protože konflikt nebyl zdaleka vyřešen. Bez nadsázky

lze říci, že se Severní Irsko stalo jakousi „akademic

kou laboratoří“, která vědcům z celého světa posky

tuje možnost prověřovat vědní kategorie a na vlast

ní oči zkoumat etnicky rozdělenou společnost. Kromě

toho jsou ale moderní dějiny konfliktu v Severním

Irsku velkou lekcí o dlouho marně hledaném kompro

misu. Také proto má smysl o tomto tématu psát.

10

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


Historické předpoklady konfliktu

Porozumět problémům Severního Irska není možné

bez alespoň částečného nahlédnutí do irské minulos

ti. S trochou nadsázky lze říci, že irská minulost a –

vzhledem k rozdělení ostrova na dvě části – také pří

tomnost, to je vztah k Velké Británii. O jeho proble

matičnosti a tragičnosti se rozhodlo již ve středově

ku, kdy anglický panovník Jindřich II. vyhověl žádosti

exilového vládce irského království Leinsteru Murcha

dy, aby mu dopomohl zpět na trůn, a povolil svým

normanským frankofonním rytířům v Anglii, aby pro

něj při této příležitosti Irsko dobyli. Vpád Normanů,

k němuž došlo na přelomu 60. a 70. let 12. století,

přerval více než tisíciletou politickou a sociální tradici

autochtonního vývoje keltských křesanských králov

ství a na několik dalších staletí zemi uvedl do nepře

tržitého válečného stavu mezi anglickými dobyvateli,

kteří se v zemi natrvalo usazovali a přejímali irské zvy

ky, a domorodou irskou šlechtou.

Na přelomu 15. a 16. století se zdálo, že Irové, kteří

měli početní převahu a naučili se lépe válčit, opět

ostrov zcela ovládnou. Jejich snahu zmařili svým od

hodláním Irsko vojensky udržet panovníci nové an

glické tudorovské dynastie (Jindřich VIII. a Alžběta I.),

kteří přijali protestantismus a v atmosféře přiostřují

cích se mezinárodních vztahů i v kontextu sílících im

periálních ambicí Anglie chtěli Irsko pevněji ovlád

nout. O sílu a první kolonizační podniky opřená po

litika anglizace, feudalizace a centralizace Irska, kte

11


rou kvůli odporu Irů k protestantismu doprovázela i protikatolická diskriminace, vyvrcholila na konci 16. století, kdy Angličané zlomili vojenský odpor v provincii Munster a posléze za cenu velkého vojenského tažení napříč Irskem i v provincii Ulster. V těchto střetnutích Irové bojovali za svou politickou autonomii i na obranu katolické víry.

Tyto zkušenosti (v první rebelii na straně Irů intervenovali papežští vojáci, ve druhé Španělé) přiměly stuartovský dvůr Jakuba I. k tomu, aby klid v Irsku jednou provždy zajistil rozhodnou akcí. V prvních desetiletích 17. století proto do Ulsteru přišlo přibližně 20 000 anglických a především skotských protestantských kolonistů/vojáků, kteří převzali půdu po irských exulantech a na základě příslušnosti ke státem uznávané církvi se stali privilegovanou skupinou obyvatelstva, jejíž více či méně důslednou sociální separaci od „divokých Irů“ podtrhovala i celá řada odlišných kulturních a etnických tradic.

Křehkost nového anglického řádu v Irsku se projevila ve chvíli, kdy na počátku 40. let vypukla v Anglii občanská válka mezi králem, parlamentem a Skoty. Irové, v jejichž čele stanuli vyvlastnění exiloví i domácí šlechtici, posílení katolickými Staroangličany (potomky prvního anglického osídlení) a podporou katolické církve, mocenského vakua ihned využili, obrátili zbraně proti Angličanům a „ve jménu víry a krále“, od něhož očekávali politické ústupky, zanedlouho většinu Irska obsadili. Iluze povstalců skončily ve chvíli, kdy parlament roku 1649 nechal popravit Karla I. a do Irska vyslal silnou armádu pod velením Olivera Crom- 12 KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


wella, která rozklíženou irskou alianci v krátké době vojensky zpacifikovala. Následovaly rozsáhlé majetkové konfiskace, po jejichž skončení v rukou irských katolíků zůstala pouhá pětina půdy na ostrově. Nadlouho poslední naději na politický zvrat vyvolaly v Irech události roku 1689, kdy se v Irsku vylodil sesazený anglický král a katolík Jakub II., který se spojil s francouzským králem Ludvíkem XIV. a doufal, že s jeho a irskou pomocí dobude anglickou korunu zpět. Irové Jakuba, který slíbil celou řadu podstatných ústupků, včetně zrušení cromwellovského záboru, podpořili, ale ani oni, ani francouzští vojáci nedokázali obstát proti armádě Jakubova rivala na anglickém trůně Viléma III. Oranžského v památné bitvě na řece Boyne 12. července 1690, po níž se jakobité již vojensky nedokázali vzchopit.

Irské angažmá ve „válce dvou králů“ Angličany a irské protestanty dále utvrdilo v názoru, že katolíci představují nebezpečnou pátou kolonu v britském lůně. Katolická šlechta v Irsku téměř neexistovala, a tak byl další represivní úder veden proti katolíkům jako společenskému celku. Tzv. trestní zákony vydané irským protestantským parlamentem na přelomu 17. a 18. století zakázaly katolíkům nosit zbraně, zřizovat školy, dědit půdu po protestantech a pronajímat ji na dobu delší než 31 let. Katolický klérus v zemi se musel početně omezit a zaregistrovat se. Katolíci nesměli působit v právnických profesích a byli vyloučeni ze všech úřadů (včetně parlamentu) a z armády.

Jejich osudy se pak začaly měnit až na konci 18. století. Série ustanovení britského parlamentu nej

13

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY KONFLIKTU


prve zrušila přežilé trestní zákony. Vstup do parla

mentu však katolíkům i nadále zůstával zapovězen –

a to i přesto, že jej prosazovali někteří přední poli

tikové protestantského původu (Henry Grattan). Po

vypuknutí Francouzské revoluce se irská nezávislost,

národní sjednocení a svržení statkářského šlechtické

ho režimu v Irsku staly tématem pro některé radiká

ly (W. Tone) . Protibritské a profrancouzské povstání

revoluční organizace Sjednocení Irové (United Irish

men) však roku 1798 Britové rozdrtili.

Britský premiér William Pitt mladší po potlačení po

vstání usoudil, že Irsko bude do budoucna stabilněj

ší, omezí-li nezávislost tamního parlamentu, který po

úspěšné agitaci protestantských patriotů získal roku

1782 autonomii. Zákon o unii mezi Irskem a Velkou

Británií vešel v platnost roku 1801. V této chvíli z hle

diska irských katolíků zbývalo odstranit poslední dis

kriminaci. Úkolu prosadit vstup katolíků do britského

parlamentu se ujal advokát a umírněný nacionalista

Daniel O’Connell. S podporou katolické církve ve

20. letech zahájil masovou politickou agitaci, jejímž

vrcholem byla jeho troufalá parlamentní kandidatu

ra v roce 1828. Dolní komora britského parlamentu

proti jeho požadavku neměla námitek, pro byl i pre

miér Wellington a názor lordů pomohla zvrátit vize

možných nepokojů v Irsku. Tzv. zákon o katolické

emancipaci, který katolíkům v Irsku umožňoval vstu

povat do parlamentu a do nejvyšších armádních a jus

tičních funkcí, vešel v platnost o rok později. Úspěch

O’Connella povzbudil k úsilí o zrušení britsko-irské

parlamentní unie, ale Britové na jeho kampaň ve 40.

14

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


letech reagovali jen represí. V téže době se začala

formovat moderní tradice irského republikanismu za

loženého na myšlence násilného vypuzení Britů z Irska

a národního sjednocení katolíků a protestantů v in

tencích Tonových myšlenek. Revoluční pokusy Mla

doirů v roce 1848 a především Feniánů, opírajících se

o iro-americkou organizaci Irské republikánské bratr

stvo (Irish Republican Brotherhood/IRB), v roce 1867

selhaly pro nedostatek zájmu samotných Irů, ale k je

jich odkazu se od té doby hlásili další a další radi

kálové.

Měly vliv i na myšlení britského premiéra W. E. Glad

stona, který pokládal odstranění křivd spáchaných na

Irech za principiální záležitost. Dokázal to tím, že na

počátku 80. let reflektoval na agitaci irské Pozem

kové ligy (Land League) a prosadil zákon, po jehož

přijetí se začaly definitivně hroutit pozice irských pro

testantských statkářů. V letech 1886 a 1893 se ne

úspěšně pokusil uspokojit ambice Irské parlamentní

strany (Irish Parliamentary Party) Charlese S. Parnella

a prosadit irskou politickou autonomii. Proti zákonu

však vystoupila část vlastní Gladstonovy Liberální stra

ny, dále všichni konzervativci a především irští unio

nisté, kteří v britském parlamentu vytvořili vlastní

frakci pod vedením Edwarda Carsona a s pomocí po

litických organizací v samotném Irsku dávali hlasitě

najevo, že s irskou autonomií zásadně nesouhlasí.

15

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY KONFLIKTU


Ulsterské souvislosti

Severoirský historik A. T. Q. Stewart ve své knize The

Narrow Ground z roku 1977 uvádí: „Jádrem problé

mu v Ulsteru jsou Skotové, respektive geografická

blízkost Ulsteru a Skotska.“ Narážel tím na skuteč

nost, že Ulster a západní skotské pobřeží v nejužším

bodě dělí pouhých 20 mil, což Irům již v 6. století

umožnilo podniknout invazi do Skotska, aby tam za

ložili první skotskou královskou dynastii a rozšířili svůj

gaelský jazyk i kulturu. Gaelská skotská šlechta, šířící

svůj vliv, se pak přirozenou, by svébytnou, součástí

ulsterské nobility stala od přelomu 12. a 13. století –

a až do 16. století byl Ulster vývojem ve Skotsku ovliv

ňován více než poměry v Anglii.

Skotové tvořili rovněž většinu mezi kolonisty, kte

ré podnítila ke kolonizaci Ulsteru anglická koruna po

svém vítězství v devítileté válce (Nine Years War) na

přelomu 16. a 17. století. Mezi příchozími Angličany,

Skoty a domorodými Iry od počátku panovalo silné

napětí, nebo kolonisté do země přicházeli též jako

vojenská posádka a hlavním účelem jejich mise bylo

vytvořit početní protiváhu „povstalců“. Napětí pod

trhovala etnická a především náboženská odlišnost

protestantských kolonistů, kteří uzurpovali majetek

po irských exulantech a těšili se nadřazenému posta

vení vyplývajícímu z faktu, že stát uznával (v případě

skotských presbyteriánů omezeně toleroval) jejich

církve, zatímco katolíci za neúčast na anglikánských

mších museli platit pokuty. Splynutí s katolíky se od

16


počátku kladly překážky. Kolonistů však bylo příliš má

lo na to, aby sami obdělávali půdu, a proto v rozpo

ru s původním záměrem koruny Irům, kteří byli ochot

ni platit vyšší nájmy a přijímat jejich hospodářské

zvyklosti, půdu pronajímali. Tak vznikaly dodnes exis

tující oblasti smíšeného osídlení, kde o špatných vzta

zích mezi obyvateli již v 17. století svědčily „národní“

ulice a další segregované enklávy.

Skotové a Angličané v Ulsteru se od počátku obá

vali dne, kdy proti nim většinoví Irové zaútočí, a pro

to se kontaktu s nimi co nejvíce vyhýbali. Tento strach,

pro nějž se vžilo dodnes aktuální označení „siege

mentality“ (obleženecká mentalita), prohloubily udá

losti 17. století. Rebelie let 1641–1649 nemohla za

čít jinde než v Ulsteru, kde si Irové s kolonisty ihned

začali vyřizovat účty. Do určité míry rozlišovali mezi

Angličany a presbyteriánskými Skoty, jejichž antiepis

kopální církev rovněž neměla státní status a vymezo

vala se vůči etablované anglikánské církvi, ale na je

jich ochranu do Ulsteru přesto musely dorazit skotské

jednotky z Británie. Při sektářských masakrech padlo

rukou irských povstalců 4000 protestantů. Odpor

irských presbyteriánů vůči Irské církvi (Church of Ire

land) před i po rebelii byl sice místy extrémní, ale ješ

tě více se vymezovali proti Římu. Projevilo se to i na

konci století, kdy podpořili věc Viléma Oranžského.

Irští protestanté se téměř rok sami bránili proti irské

armádě Jakuba II. a jejich regimenty figurovaly i ve

Vilémově protestantské mnohonárodnostní armádě,

jež zvítězila na řece Boyne 12. července 1690. Toto

datum a především přízvisko krále vstoupily do „oran

17

ULSTERSKÉ SOUVISLOSTI


žistické“ mytologie stejně jako vzpomínka na hrdin

ný odpor města Londonderry, jež se po tři měsíce

úspěšně bránilo Jakubovým obléhatelům. Obě udá

losti si oranžisté v průběhu 18. století začali připomí

nat formou pochodů a působivých vzpomínkových

rituálů.

Trestní zákony z přelomu 17. a 18. století paradox

ně postihly i ulsterské presbyteriány. Na rozdíl od ka

tolíků však směli nosit zbraně, od státu pobírali příspě

vek na chod svých kongregací a směli volně nakládat

s majetkem. I díky tomu se v průběhu 18. století pro

filovali jako sociálně a ekonomicky nejúspěšnější ul

sterská komunita. Ovládali obchod a řemesla ve měs

tech a rozvinuli proslulé ulsterské plátenictví, které se

stalo prestižní položkou vývozu britské průmyslové

revoluce. Jejich pověstná protestantská pracovní vý

konnost z nich udělala elitu i mezi ulsterskými farmá

ři. Ulster začal vzkvétat, takže návštěvníci ho již v 70.

letech 18. století díky jeho úpravnosti a bohatství za

čínali srovnávat s Anglií. Etnické napětí opět vzrostlo

na konci století, kdy byla uvolněna protikatolická le

gislativa a katolíci si začali pronajímat půdu po emi

grantech do USA a prosazovat se v plátenictví. Pro

testanté se hrozbě ztráty pracovních příležitostí začali

bránit útoky na katolická obydlí, které prováděla taj

ná organizace Peep of Day Boys, jejímž rivalem byli

katoličtí Obránci (Defenders). V polovině 90. let sráž

ky přerostly ve velký konflikt v hrabství Armagh, od

kud v důsledku tlaku protestantských band odešlo

přibližně 7000 katolíků. Roku 1795 po jedné z „bitev“

protestanté založili Oranžský řád (Orange Order),

18

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


z tradice zednářství čerpající a nenásilně profilovanou organizaci, jejímž hlavním úkolem bylo střežit odkaz vítězství Viléma Oranžského. Řád, který našel hojné podporovatele v armádě a mezi šlechtou, zosobňoval tzv. loajalismus, irské protestantské krédo, z něhož vyplývala povinnost co nejdůslednější ochrany britského protestantského dědictví v Irsku proti všem jeho nepřátelům.

Ulsteru se úzce týkalo i povstání Sjednocených Irů, nebo myšlenku svržení irského statkářského režimu a povznesení středního stavu podporovala celá řada republikánsky a nesektářsky naladěných presbyteriánů v Belfastu, kde revoluční organizace roku 1791 vznikla. Do povstání se jich ovšem zapojilo jen málo, nebo proti programu usmíření s katolíky vystupovala větší část presbyteriánského kléru i protestantů samotných.

Ekonomický rozvoj Ulsteru vyvrcholil v 19. století. Ve 30. a 40. letech 19. století se Belfast stal mezi městy největším světovým producentem plátna. Ve druhé polovině století se chloubou města staly také světoznámé loděnice Haarland and Wolf, jejichž doky roku 1912 daly světu Titanic. Pro budoucí politickou orientaci provincie mělo velký význam, že město bylo svou exportní orientací spíše britské nežli irské. Stále agrární zbytek ostrova nebyl s industrializovaným Ulsterem respektive Belfastem tak pevně spojen jako Británie, protože představoval příliš malý a chudý trh. Původně presbyteriánské osídlení města bylo v průběhu 19. století až do výše 26 % promíšeno katolíky. Úměrně tomu se rychle zhoršovaly jejich vzá

19

ULSTERSKÉ SOUVISLOSTI


jemné vztahy. „Klasická“ byla tradice diskriminace

v zaměstnávání – úspěšnější protestanté vždy hleděli,

aby nezaměstnanost postihovala především katolíky,

kteří jim opláceli stejnou mincí. V důsledku vzájem

ných násilností mezi dělníky obou denominací se

v rámci Belfastu vytvořily segregované protestantské

respektive katolické dělnické enklávy, například Falls

Road či Shankhill Road a další. V letech 1813–1907

při všech výtržnostech v Belfastu zahynulo 68 lidí, z to

ho polovina roku 1886, kdy unionisty pobouřil Glad

stonův první zákon o irské autonomii. Stejného roku

v Belfastu vznikla Loajalistická unie proti odvolání unie

(Loyalist Anti-Repeal Union), jež zdůraznila ulsterský

příspěvek do celoirské kampaně proti zákonu o auto

nomii. Snahy loajalistů podpořil také přední předsta

vitel britských konzervativců sir Randolph Churchill,

který přijel stejného roku do Belfastu a otevřeně pod

pořil skomírající Oranžský řád, do jehož řad v násle

dujících 30 letech vstoupily dvě třetiny protestantské

mužské populace v Ulsteru.

20

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


Národnostní otázka

na začátku 20. století

19. století katolickým Irům – až na správu vlastních

věcí – vrátilo mnoho z jejich bývalé důstojnosti. Zno

vu směli zasedat v parlamentu a s přispěním státu

směli libovolně vzdělávat děti podle katolických zvyk

lostí, takže radikálně snížili svou negramotnost. S ma

jetkem mohli libovolně nakládat a až na několik sym

bolických výjimek neexistovalo pracovní místo, které

by nesměli zastávat. Gladstonův zákon z roku 1869

odstranil výsadní postavení anglikánské Irské církve.

Katoličtí Irové pronikali do profesí ve státní správě

a rychlým tempem zaujímali stále větší početní pro

cento v rámci střední třídy. Pozadu za politikou ne

zůstávalo ani irské literární a kulturní obrození, smí

řené s oslabením irštiny, ale vlasti sloužící všemi silami.

Na počátku 20. století stál irský katolický nacionalis

mus před svou momentálně největší metou, kterou

byla irská autonomie. Jen málokdo věnoval pozornost

faktu, že se před Iry zároveň otevírá problém jejich

vlastní identity.

Irsko se v průběhu staletí od příchodu britských ko

lonistů do země stalo multikulturní společností. Na

počátku 20. století byla již více než relevantní otáz

ka, co přesně lze od pojmem „irský národ“ rozumět.

Irských protestantů již nebylo pár desítek či stovek ti

síc jako před 200 či 150 lety, ale více než 1.000 000,

takže tvořili téměř čtvrtinu obyvatel Irska. Dědictvím

minulosti bylo, že jejich politický a ekonomický vý

21


znam zdaleka překračoval jejich význam početní. Protestanté reprezentovali značnou část irské střední třídy a dominovali v nejvyšší třídě, v jejímž rámci ještě byly patrné rozdíly mezi presbyteriány a anglikány. Presbyteriáni, z nichž většina žila v severním Irsku, ovládali tamní obchod a průmysl, ale byli zároveň i úspěšnými farmáři a v neposlední řadě tvořili většinu mezi dělníky belfastského průmyslu. Anglikáni byli elitou mezi pozemkovými magnáty, měli početné zastoupení mezi profesemi střední třídy, jako například právníky a obchodníky, a byli páteří irské státní správy.

Protestanté v Irsku, a především ti ulsterští, kteří na severu vytvořili doslova „jiné Irsko“, navazovali na britskou protestantskou kulturu a jejich zemí byly Britské ostrovy v širším slova smyslu. Irsko akceptovali jedině v pevném svazku s Británií, a to bu ve formě parlamentní unie, nebo za předpokladu dostačující vlastní politické kontroly nad ostrovem, která by toto spojení zajistila. Katolická emancipace a směřování k obnovení vlastní státnosti tuto jejich vizi narušovaly.

Proč byla pro irské protestanty vize života v autonomním Irsku tak odpudivá? Zatím se nejednalo o úplnou nezávislost, irský nacionalismus se nevyznačoval, alespoň na povrchu, náboženskou či rasovou rétorikou a návrh autonomního zákona unionistům poskytoval menšinové záruky. Šéf Irské parlamentní strany Ch. Stewart Parnell a jiní v jejím vedení byli protestanté. Teoreticky stačilo uznat realitu, že na ostrově byli sice silnou, ale přece jen minoritou a že katoličtí Irové mají historický nárok na samosprávu nad 22 KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist