načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konflikt v severním Irsku - Mgr. Jan Frank

Konflikt v severním Irsku

Elektronická kniha: Konflikt v severním Irsku
Autor:

Severoirský terorismus byl ještě na počátku 90. let 20. století jedním z nejdiskutovanějších bezpečnostních témat v Irsku a Velké Británii, ale časté zprávy o jeho obětech vnímali ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 224
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-725-4735-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Severoirský terorismus byl ještě na počátku 90. let 20. století jedním z nejdiskutovanějších bezpečnostních témat v Irsku a Velké Británii, ale časté zprávy o jeho obětech vnímali lidé na celém světě. Byl mimořádně násilným projevem důsledků společenského konfliktu, jehož příčiny sahají do dávné minulosti. Po 25 letech, kdy bylo Severní Irsko jedním z nejnebezpečnějších míst na světě, dali teroristé z IRA šanci politikům, a ti nakonec v roce 1998 uzavřeli historickou dohodu o politickém řešení konfliktu mezi ulsterskými katolíky a protestanty. Jejich usmíření, je-li možné, bude další kapitolou irských dějin.Jan Frank (1977) vystudoval historii na FF UK, kde se specializoval na nejnovější dějiny. Nyní pracuje v soukromé sféře a je externím doktorandem. Dále je autorem publikace Irsko (Libri 2005) a v tomtéž nakladatelství připravuje vydání publikace Skotsko.

Zařazeno v kategoriích
Mgr. Jan Frank - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRITON





Jan Frank

Konflikt v Severním Irsku

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována, roz

množována ani jinak šířena bez písemného souhlasuvyda

vatele.

Mgr. Jan Frank

recenzoval:

prof. PhDr. Vladimír Nálevka, CSc.

© Jan Frank, 2005

© Triton, 2006

Cover © Eva Bystrianská, 2006

Vydalo Nakladatelství TRITON

Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

ISBN 80-7254-735-6


Obsah

Seznam použitých zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Historické předpoklady konfliktu . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Ulsterské souvislosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

Národnostní otázka na začátku 20. století . . . . . . . . . 21

K rozdělení ostrova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30

Dilema rozdělení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Severní Irsko v letech 1921–1939 . . . . . . . . . . . . . . . . 40

IRA a Ulster za druhé světové války . . . . . . . . . . . . . . 44

Severní Irsko v letech 1945–1963 . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Rozdělení severoirské společnosti . . . . . . . . . . . . . . . 50

O’Neillova éra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Stížnosti katolíků v předvečer krize . . . . . . . . . . . . . . 64

Rozmach hnutí za občanská práva . . . . . . . . . . . . . . . 66

Britská intervence, návrat IRA a pád Stormontu . . . . . 75

Britské iniciativy a stávka z roku 1974 . . . . . . . . . . . . 94

Léta politické nehybnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109

Hladovky a dohoda z Hillsborough 1985 . . . . . . . . . 132

Důsledky Anglo-irské smlouvy . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Ukončení palby a mírový proces . . . . . . . . . . . . . . . 176

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 206

Chronologie vývoje irské otázky ve 20. století . . . . . . 218

Doporučená literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 221


Seznam použitých zkratek

AIA – Anglo-Irish Agreement (Anglo-irská dohoda)

AP – Alliance Party (Strana Aliance)

BD – Belfast Agreement (Belfastská dohoda)

DUP – Democratic Unionist Party

(Demokratická unionistická strana) FD – Framework Documents (Rámcové dokumenty) INLA – Irish National Liberation Army

(Irská národněosvobozenecká armáda) IRA – Irish Republican Army

(Irská republikánská armáda) IRB – Irish Republican Brotherhood

(Irské republikánské bratrstvo) NICRA – Northern Ireland Civil Rights Association NP – Nationalist Party (Nacionalistická strana)

(Severoirské sdružení za občanská práva) OIRA – Official Irish Republican Army (Oficiální IRA) OUP – Official Unionist Party (Oficiální Unionistická strana) PIRA – Provisional IRA (Prozatímní IRA) RUC – Royal Ulster Constabulary (Královská ulsterská policie) SDLP – Social Democratic Labour Party

(Sociálně demokratická labouristická strana) UDA – Ulster Defence Association (Ulsterská obranná asociace) UDR – Ulster Defence Regiment

(Ulsterský obranný regiment) UP – Unionist Party (Unionistická strana) UVF – Ulster Volunteer Force (Ulsterská dobrovolnická síla) UWC – Ulster Worker’s Council (Ulsterská rada dělníků) VM – Vanguard Movement (Hnutí Předvoj) 8


Úvod

Moderní fáze občanského konfliktu v Severním Irsku

není historií, jež by zásadněji ovlivňovala evropskou

respektive světovou politiku 20. a 21. století. Týká se

totiž příliš malého počtu lidí, kteří, třebaže jsoučas

to na smrt znesvářeni, v zásadě uznávají identické

kulturní aspekty západní civilizace. Konflikt se tak ve

20. století nemohl stát jednou z „bojových front“sou

peřících „velkých ideologií“ či společenských systémů,

ačkoli na obou jeho stranách stojí skupiny schopné

spojit se pro vlastní vítězství s kýmkoli. Z tohotopo

hledu jsou tedy dějiny Severního potažmo celého Irska

ve 20. století pro historika obecných dějin spíšeperi

ferní záležitostí, jejíž téměř úplná absence vdějepis

ných skriptech či učebnicích v podstatě odpovídáje

jímu světodějnému významu. Přesto je dnes mezi

informovanou veřejností především v Evropě a v USA

jen málo těch, kteří by neznali takové pojmy, jako je

IRA (Irská republikánská armáda), „Krvavá neděle“, či

jméno Gerryho Adamse. Pokud bychom pro tuto„po

pularitu“ severoirského konfliktu hledali vysvětlení,

museli bychom hned za faktor násilí samotnéhoza

řadit minimálně tři další příčiny: za prvé dlouhodo

bost konfliktu, za druhé fakt, že se odehrává naúze

mí tak významné země, jakou je Velká Británie, a za

třetí výraznou estetickou symboliku, jíž na sebehlav

ní aktéři sporu upozorňují (unionistické průvody,re

publikánská i unionistická sgrafita atd.). Kombinace

těchto tří faktorů způsobila, že se z ulsterskéhokon

9


fliktu, médii často snímaného jako pohled napocho

dující kapely oranžistů či symboly IRA na belfastských

zdech, stal světový symbol etnické zášti, jehožkultur

ní význam převyšuje jeho význam vojenský čibezpeč

nostní.

Z tohoto důvodu se také na irské, respektive se

veroirské dějiny od začátku 70. let 20. století, kdy IRA

proti Velké Británii zahájila svou válku, soustředila

velká pozornost historiků, antropologů a sociologů

především z Irska a z anglosaských zemí s cílempo

chopit, o co se v této zemi vlastně jedná, a snad ina

pomoci k uvolnění napětí. Od té doby na téma na

cionálního rozkolu v Irsku vzniklo velké množství

sociálněvědních prací a jejich počet roste i nadále,

protože konflikt nebyl zdaleka vyřešen. Bez nadsázky

lze říci, že se Severní Irsko stalo jakousi „akademic

kou laboratoří“, která vědcům z celého světaposky

tuje možnost prověřovat vědní kategorie a navlast

ní oči zkoumat etnicky rozdělenou společnost. Kromě

toho jsou ale moderní dějiny konfliktu v Severním

Irsku velkou lekcí o dlouho marně hledanémkompro

misu. Také proto má smysl o tomto tématu psát.

10

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


Historické předpoklady konfliktu

Porozumět problémům Severního Irska není možné

bez alespoň částečného nahlédnutí do irskéminulos

ti. S trochou nadsázky lze říci, že irská minulost a –

vzhledem k rozdělení ostrova na dvě části – taképří

tomnost, to je vztah k Velké Británii. O jehoproble

matičnosti a tragičnosti se rozhodlo již vestředově

ku, kdy anglický panovník Jindřich II. vyhověl žádosti

exilového vládce irského království LeinsteruMurcha

dy, aby mu dopomohl zpět na trůn, a povolil svým

normanským frankofonním rytířům v Anglii, aby pro

něj při této příležitosti Irsko dobyli. Vpád Normanů,

k němuž došlo na přelomu 60. a 70. let 12. století,

přerval více než tisíciletou politickou a sociální tradici

autochtonního vývoje keltských křesanskýchkrálov

ství a na několik dalších staletí zemi uvedl donepře

tržitého válečného stavu mezi anglickými dobyvateli,

kteří se v zemi natrvalo usazovali a přejímali irskézvy

ky, a domorodou irskou šlechtou.

Na přelomu 15. a 16. století se zdálo, že Irové, kteří

měli početní převahu a naučili se lépe válčit, opět

ostrov zcela ovládnou. Jejich snahu zmařili svýmod

hodláním Irsko vojensky udržet panovníci nové an

glické tudorovské dynastie (Jindřich VIII. a Alžběta I.),

kteří přijali protestantismus a v atmosféřepřiostřují

cích se mezinárodních vztahů i v kontextu sílícíchim

periálních ambicí Anglie chtěli Irsko pevněji ovlád

nout. O sílu a první kolonizační podniky opřenápo

litika anglizace, feudalizace a centralizace Irska,kte

11


rou kvůli odporu Irů k protestantismu doprovázela

i protikatolická diskriminace, vyvrcholila na konci 16.

století, kdy Angličané zlomili vojenský odpor vprovincii Munster a posléze za cenu velkéhovojenského tažení napříč Irskem i v provincii Ulster. V těchto

střetnutích Irové bojovali za svou politickouautonomii i na obranu katolické víry.

Tyto zkušenosti (v první rebelii na straně Irůintervenovali papežští vojáci, ve druhé Španělé) přiměly stuartovský dvůr Jakuba I. k tomu, aby klid v Irsku jednou provždy zajistil rozhodnou akcí. V prvníchdesetiletích 17. století proto do Ulsteru přišlo přibližně 20 000 anglických a především skotskýchprotestantských kolonistů/vojáků, kteří převzali půdu po irských exulantech a na základě příslušnosti ke státemuznávané církvi se stali privilegovanou skupinouobyvatelstva, jejíž více či méně důslednou sociální separaci od „divokých Irů“ podtrhovala i celá řada odlišnýchkulturních a etnických tradic.

Křehkost nového anglického řádu v Irsku seprojevila ve chvíli, kdy na počátku 40. let vypukla v Anglii občanská válka mezi králem, parlamentem a Skoty. Irové, v jejichž čele stanuli vyvlastnění exiloví i domácí šlechtici, posílení katolickými Staroangličany(potomky prvního anglického osídlení) a podporou katolické církve, mocenského vakua ihned využili, obrátilizbraně proti Angličanům a „ve jménu víry a krále“, odněhož očekávali politické ústupky, zanedlouho většinu Irska obsadili. Iluze povstalců skončily ve chvíli, kdy parlament roku 1649 nechal popravit Karla I. a do Irska vyslal silnou armádu pod velením Olivera Crom- 12 KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


wella, která rozklíženou irskou alianci v krátké době

vojensky zpacifikovala. Následovaly rozsáhlé majetkové konfiskace, po jejichž skončení v rukou irských

katolíků zůstala pouhá pětina půdy na ostrově.Nadlouho poslední naději na politický zvrat vyvolaly

v Irech události roku 1689, kdy se v Irsku vylodilsesazený anglický král a katolík Jakub II., který sespojil s francouzským králem Ludvíkem XIV. a doufal, že

s jeho a irskou pomocí dobude anglickou korunu

zpět. Irové Jakuba, který slíbil celou řadu podstatných

ústupků, včetně zrušení cromwellovského záboru,

podpořili, ale ani oni, ani francouzští vojácinedokázali obstát proti armádě Jakubova rivala na anglickém trůně Viléma III. Oranžského v památné bitvě na

řece Boyne 12. července 1690, po níž se jakobité již

vojensky nedokázali vzchopit.

Irské angažmá ve „válce dvou králů“ Angličany a irské protestanty dále utvrdilo v názoru, že katolíci představují nebezpečnou pátou kolonu v britském lůně. Katolická šlechta v Irsku téměř neexistovala, a tak byl další represivní úder veden proti katolíkům jako společenskému celku. Tzv. trestní zákonyvydané irským protestantským parlamentem na přelomu 17. a 18. století zakázaly katolíkům nosit zbraně,zřizovat školy, dědit půdu po protestantech apronajímat ji na dobu delší než 31 let. Katolický klérus vzemi se musel početně omezit a zaregistrovat se. Katolíci nesměli působit v právnických profesích a bylivyloučeni ze všech úřadů (včetně parlamentu) a z armády.

Jejich osudy se pak začaly měnit až na konci 18. století. Série ustanovení britského parlamentu nej>13

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY KONFLIKTU


prve zrušila přežilé trestní zákony. Vstup do parla

mentu však katolíkům i nadále zůstával zapovězen –

a to i přesto, že jej prosazovali někteří přední poli

tikové protestantského původu (Henry Grattan). Po

vypuknutí Francouzské revoluce se irská nezávislost,

národní sjednocení a svržení statkářskéhošlechtické

ho režimu v Irsku staly tématem pro některéradiká

ly (W. Tone) . Protibritské a profrancouzské povstání

revoluční organizace Sjednocení Irové (United Irish

men) však roku 1798 Britové rozdrtili.

Britský premiér William Pitt mladší po potlačenípo

vstání usoudil, že Irsko bude do budoucnastabilněj

ší, omezí-li nezávislost tamního parlamentu, který po

úspěšné agitaci protestantských patriotů získal roku

1782 autonomii. Zákon o unii mezi Irskem a Velkou

Británií vešel v platnost roku 1801. V této chvíli zhle

diska irských katolíků zbývalo odstranit poslednídis

kriminaci. Úkolu prosadit vstup katolíků do britského

parlamentu se ujal advokát a umírněný nacionalista

Daniel O’Connell. S podporou katolické církve ve

20. letech zahájil masovou politickou agitaci, jejímž

vrcholem byla jeho troufalá parlamentníkandidatu

ra v roce 1828. Dolní komora britského parlamentu

proti jeho požadavku neměla námitek, pro byl ipre

miér Wellington a názor lordů pomohla zvrátit vize

možných nepokojů v Irsku. Tzv. zákon o katolické

emancipaci, který katolíkům v Irsku umožňovalvstu

povat do parlamentu a do nejvyšších armádních ajus

tičních funkcí, vešel v platnost o rok později. Úspěch

O’Connella povzbudil k úsilí o zrušení britsko-irské

parlamentní unie, ale Britové na jeho kampaň ve 40.

14

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


letech reagovali jen represí. V téže době se začala

formovat moderní tradice irského republikanismuza

loženého na myšlence násilného vypuzení Britů z Irska

a národního sjednocení katolíků a protestantů vin

tencích Tonových myšlenek. Revoluční pokusy Mla

doirů v roce 1848 a především Feniánů, opírajících se

o iro-americkou organizaci Irské republikánskébratr

stvo (Irish Republican Brotherhood/IRB), v roce 1867

selhaly pro nedostatek zájmu samotných Irů, ale kje

jich odkazu se od té doby hlásili další a další radi

kálové.

Měly vliv i na myšlení britského premiéra W. E.Glad

stona, který pokládal odstranění křivd spáchaných na

Irech za principiální záležitost. Dokázal to tím, že na

počátku 80. let reflektoval na agitaci irské Pozem

kové ligy (Land League) a prosadil zákon, po jehož

přijetí se začaly definitivně hroutit pozice irskýchpro

testantských statkářů. V letech 1886 a 1893 se ne

úspěšně pokusil uspokojit ambice Irské parlamentní

strany (Irish Parliamentary Party) Charlese S. Parnella

a prosadit irskou politickou autonomii. Proti zákonu

však vystoupila část vlastní Gladstonovy Liberálnístra

ny, dále všichni konzervativci a především irštíunio

nisté, kteří v britském parlamentu vytvořili vlastní

frakci pod vedením Edwarda Carsona a s pomocípo

litických organizací v samotném Irsku dávali hlasitě

najevo, že s irskou autonomií zásadně nesouhlasí.

15

HISTORICKÉ PŘEDPOKLADY KONFLIKTU


Ulsterské souvislosti

Severoirský historik A. T. Q. Stewart ve své knize The

Narrow Ground z roku 1977 uvádí: „Jádremproblé

mu v Ulsteru jsou Skotové, respektive geografická

blízkost Ulsteru a Skotska.“ Narážel tím na skuteč

nost, že Ulster a západní skotské pobřeží v nejužším

bodě dělí pouhých 20 mil, což Irům již v 6. století

umožnilo podniknout invazi do Skotska, aby tamza

ložili první skotskou královskou dynastii a rozšířili svůj

gaelský jazyk i kulturu. Gaelská skotská šlechta, šířící

svůj vliv, se pak přirozenou, by svébytnou, součástí

ulsterské nobility stala od přelomu 12. a 13. století –

a až do 16. století byl Ulster vývojem ve Skotskuovliv

ňován více než poměry v Anglii.

Skotové tvořili rovněž většinu mezi kolonisty,kte

ré podnítila ke kolonizaci Ulsteru anglická koruna po

svém vítězství v devítileté válce (Nine Years War) na

přelomu 16. a 17. století. Mezi příchozími Angličany,

Skoty a domorodými Iry od počátku panovalo silné

napětí, nebo kolonisté do země přicházeli též jako

vojenská posádka a hlavním účelem jejich mise bylo

vytvořit početní protiváhu „povstalců“. Napětí pod

trhovala etnická a především náboženská odlišnost

protestantských kolonistů, kteří uzurpovali majetek

po irských exulantech a těšili se nadřazenémuposta

vení vyplývajícímu z faktu, že stát uznával (v případě

skotských presbyteriánů omezeně toleroval) jejich

církve, zatímco katolíci za neúčast na anglikánských

mších museli platit pokuty. Splynutí s katolíky se od

16


počátku kladly překážky. Kolonistů však bylo přílišmá

lo na to, aby sami obdělávali půdu, a proto vrozpo

ru s původním záměrem koruny Irům, kteří byliochot

ni platit vyšší nájmy a přijímat jejich hospodářské

zvyklosti, půdu pronajímali. Tak vznikaly dodnesexis

tující oblasti smíšeného osídlení, kde o špatnýchvzta

zích mezi obyvateli již v 17. století svědčily „národní“

ulice a další segregované enklávy.

Skotové a Angličané v Ulsteru se od počátkuobá

vali dne, kdy proti nim většinoví Irové zaútočí, apro

to se kontaktu s nimi co nejvíce vyhýbali. Tento strach,

pro nějž se vžilo dodnes aktuální označení „siege

mentality“ (obleženecká mentalita), prohloubilyudá

losti 17. století. Rebelie let 1641–1649 nemohlaza

čít jinde než v Ulsteru, kde si Irové s kolonisty ihned

začali vyřizovat účty. Do určité míry rozlišovali mezi

Angličany a presbyteriánskými Skoty, jejichžantiepis

kopální církev rovněž neměla státní status avymezo

vala se vůči etablované anglikánské církvi, ale naje

jich ochranu do Ulsteru přesto musely dorazit skotské

jednotky z Británie. Při sektářských masakrech padlo

rukou irských povstalců 4000 protestantů. Odpor

irských presbyteriánů vůči Irské církvi (Church ofIre

land) před i po rebelii byl sice místy extrémní, aleješ

tě více se vymezovali proti Římu. Projevilo se to i na

konci století, kdy podpořili věc Viléma Oranžského.

Irští protestanté se téměř rok sami bránili proti irské

armádě Jakuba II. a jejich regimenty figurovaly i ve

Vilémově protestantské mnohonárodnostní armádě,

jež zvítězila na řece Boyne 12. července 1690. Toto

datum a především přízvisko krále vstoupily do„oran

17

ULSTERSKÉ SOUVISLOSTI


žistické“ mytologie stejně jako vzpomínka nahrdin

ný odpor města Londonderry, jež se po tři měsíce

úspěšně bránilo Jakubovým obléhatelům. Obě udá

losti si oranžisté v průběhu 18. století začalipřipomí

nat formou pochodů a působivých vzpomínkových

rituálů.

Trestní zákony z přelomu 17. a 18. stoletíparadox

ně postihly i ulsterské presbyteriány. Na rozdíl odka

tolíků však směli nosit zbraně, od státu pobíralipříspě

vek na chod svých kongregací a směli volně nakládat

s majetkem. I díky tomu se v průběhu 18. stoletípro

filovali jako sociálně a ekonomicky nejúspěšnějšíul

sterská komunita. Ovládali obchod a řemesla veměs

tech a rozvinuli proslulé ulsterské plátenictví, které se

stalo prestižní položkou vývozu britské průmyslové

revoluce. Jejich pověstná protestantská pracovnívý

konnost z nich udělala elitu i mezi ulsterskýmifarmá

ři. Ulster začal vzkvétat, takže návštěvníci ho již v 70.

letech 18. století díky jeho úpravnosti a bohatstvíza

čínali srovnávat s Anglií. Etnické napětí opět vzrostlo

na konci století, kdy byla uvolněna protikatolickále

gislativa a katolíci si začali pronajímat půdu poemi

grantech do USA a prosazovat se v plátenictví.Pro

testanté se hrozbě ztráty pracovních příležitostí začali

bránit útoky na katolická obydlí, které provádělataj

ná organizace Peep of Day Boys, jejímž rivalem byli

katoličtí Obránci (Defenders). V polovině 90. letsráž

ky přerostly ve velký konflikt v hrabství Armagh,od

kud v důsledku tlaku protestantských band odešlo

přibližně 7000 katolíků. Roku 1795 po jedné z „bitev“

protestanté založili Oranžský řád (Orange Order),

18

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


z tradice zednářství čerpající a nenásilně profilovanou organizaci, jejímž hlavním úkolem bylo střežit

odkaz vítězství Viléma Oranžského. Řád, který našel

hojné podporovatele v armádě a mezi šlechtou,zosobňoval tzv. loajalismus, irské protestantské krédo,

z něhož vyplývala povinnost co nejdůslednějšíochrany britského protestantského dědictví v Irsku proti

všem jeho nepřátelům.

Ulsteru se úzce týkalo i povstání Sjednocených Irů, nebo myšlenku svržení irského statkářského režimu a povznesení středního stavu podporovala celá řada republikánsky a nesektářsky naladěnýchpresbyteriánů v Belfastu, kde revoluční organizace roku 1791 vznikla. Do povstání se jich ovšem zapojilo jen málo, nebo proti programu usmíření s katolíky vystupovala větší část presbyteriánského kléru i protestantů samotných.

Ekonomický rozvoj Ulsteru vyvrcholil v 19. století. Ve 30. a 40. letech 19. století se Belfast stal meziměsty největším světovým producentem plátna. Vedruhé polovině století se chloubou města staly takésvětoznámé loděnice Haarland and Wolf, jejichž doky roku 1912 daly světu Titanic. Pro budoucí politickou orientaci provincie mělo velký význam, že město bylo svou exportní orientací spíše britské nežli irské.Stále agrární zbytek ostrova nebyl s industrializovaným Ulsterem respektive Belfastem tak pevně spojen jako Británie, protože představoval příliš malý a chudý trh. Původně presbyteriánské osídlení města bylo v průběhu 19. století až do výše 26 % promíšenokatolíky. Úměrně tomu se rychle zhoršovaly jejichvzá>19

ULSTERSKÉ SOUVISLOSTI


jemné vztahy. „Klasická“ byla tradice diskriminace

v zaměstnávání – úspěšnější protestanté vždy hleděli,

aby nezaměstnanost postihovala především katolíky,

kteří jim opláceli stejnou mincí. V důsledkuvzájem

ných násilností mezi dělníky obou denominací se

v rámci Belfastu vytvořily segregované protestantské

respektive katolické dělnické enklávy, například Falls

Road či Shankhill Road a další. V letech 1813–1907

při všech výtržnostech v Belfastu zahynulo 68 lidí, zto

ho polovina roku 1886, kdy unionisty pobouřilGlad

stonův první zákon o irské autonomii. Stejného roku

v Belfastu vznikla Loajalistická unie proti odvolání unie

(Loyalist Anti-Repeal Union), jež zdůraznila ulsterský

příspěvek do celoirské kampaně proti zákonu oauto

nomii. Snahy loajalistů podpořil také přednípředsta

vitel britských konzervativců sir Randolph Churchill,

který přijel stejného roku do Belfastu a otevřeněpod

pořil skomírající Oranžský řád, do jehož řad vnásle

dujících 30 letech vstoupily dvě třetiny protestantské

mužské populace v Ulsteru.

20

KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU


Národnostní otázka

na začátku 20. století

19. století katolickým Irům – až na správu vlastních

věcí – vrátilo mnoho z jejich bývalé důstojnosti.Zno

vu směli zasedat v parlamentu a s přispěním státu

směli libovolně vzdělávat děti podle katolickýchzvyk

lostí, takže radikálně snížili svou negramotnost. Sma

jetkem mohli libovolně nakládat a až na několiksym

bolických výjimek neexistovalo pracovní místo, které

by nesměli zastávat. Gladstonův zákon z roku 1869

odstranil výsadní postavení anglikánské Irské církve.

Katoličtí Irové pronikali do profesí ve státní správě

a rychlým tempem zaujímali stále větší početnípro

cento v rámci střední třídy. Pozadu za politikou ne

zůstávalo ani irské literární a kulturní obrození,smí

řené s oslabením irštiny, ale vlasti sloužící všemi silami.

Na počátku 20. století stál irský katolickýnacionalis

mus před svou momentálně největší metou, kterou

byla irská autonomie. Jen málokdo věnoval pozornost

faktu, že se před Iry zároveň otevírá problém jejich

vlastní identity.

Irsko se v průběhu staletí od příchodu britskýchko

lonistů do země stalo multikulturní společností. Na

počátku 20. století byla již více než relevantníotáz

ka, co přesně lze od pojmem „irský národ“ rozumět.

Irských protestantů již nebylo pár desítek či stovekti

síc jako před 200 či 150 lety, ale více než 1.000 000,

takže tvořili téměř čtvrtinu obyvatel Irska. Dědictvím

minulosti bylo, že jejich politický a ekonomický vý

21


znam zdaleka překračoval jejich význam početní.Protestanté reprezentovali značnou část irské střednítřídy a dominovali v nejvyšší třídě, v jejímž rámci ještě

byly patrné rozdíly mezi presbyteriány a anglikány.

Presbyteriáni, z nichž většina žila v severním Irsku,

ovládali tamní obchod a průmysl, ale byli zároveň

i úspěšnými farmáři a v neposlední řadě tvořili většinu mezi dělníky belfastského průmyslu. Anglikáni

byli elitou mezi pozemkovými magnáty, mělipočetné zastoupení mezi profesemi střední třídy, jakonaříklad právníky a obchodníky, a byli páteří irskéstátní správy.

Protestanté v Irsku, a především ti ulsterští, kteří na severu vytvořili doslova „jiné Irsko“, navazovali na britskou protestantskou kulturu a jejich zemí bylyBritské ostrovy v širším slova smyslu. Irsko akceptovalijedině v pevném svazku s Británií, a to bu ve formě parlamentní unie, nebo za předpokladu dostačující vlastní politické kontroly nad ostrovem, která by toto spojení zajistila. Katolická emancipace a směřování k obnovení vlastní státnosti tuto jejich vizi narušovaly.

Proč byla pro irské protestanty vize života vautonomním Irsku tak odpudivá? Zatím se nejednalo o úplnou nezávislost, irský nacionalismus senevyznačoval, alespoň na povrchu, náboženskou či rasovou rétorikou a návrh autonomního zákona unionistům poskytoval menšinové záruky. Šéf Irské parlamentní strany Ch. Stewart Parnell a jiní v jejím vedení byliprotestanté. Teoreticky stačilo uznat realitu, že naostrově byli sice silnou, ale přece jen minoritou a žekatoličtí Irové mají historický nárok na samosprávu nad 22 KONFLIKT V SEVERNÍM IRSKU




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist