načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Konec volného trhu - Ian Bremmer

Konec volného trhu
-20%
sleva

Kniha: Konec volného trhu
Autor:

Poslední ekonomická krize byla připsána do značné míry na vrub chybějícím regulačním mechanismům na finančním trhu. Tato skutečnost nastolila i v tradičně ... (celý popis)
Titul doručujeme za 4 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  99 Kč 79
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2,6
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018-01-01
Počet stran: 208
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 203 stran
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: End of the free market
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Eva Křístková
Vazba: brožovaná lepená
Téma: státní kapitalismus
ISBN: 9788074291722
EAN: 9788074291722
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poslední ekonomická krize byla připsána do značné míry na vrub chybějícím regulačním mechanismům na finančním trhu. Tato skutečnost nastolila i v tradičně liberálních státech znovu otázku státních zásahů do hospodářství. Ian Bremmer ve své čtivé knize pečlivě rozkrývá výchozí situaci a formuluje argumenty zastánců linie volného trhu i těch, kteří volají po větší míře státního dirigismu. Ukazuje, že ve skutečnosti neexistuje ani jedna z obou variant v ideální podobě, ale jde vždy o proměnlivou směs obojího. Protikladem liberálního kapitalismu není socialismus, ale státní kapitalismus, za nímž nestojí ideologická východiska, ale politické zájmy státu, jimž je podřízena sféra ekonomiky. Bremmer předkládá kritické zamyšlení nad jejich pozitivy i negativy a poukazuje na problémy, které s sebou každá z cest přináší. Základní znaky státního kapitalismu a popis jeho fungování v Číně, Rusku a některých arabských zemích.

Popis nakladatele

Poslední ekonomická krize byla připsána do značné míry na vrub chybějícím regulačním mechanismům na finančním trhu. Tato skutečnost nastolila i v tradičně liberálních státech znovu otázku státních zásahů do hospodářství. Ian Bremmer ve své čtivé knize pečlivě rozkrývá výchozí situaci a formuluje argumenty zastánců linie volného trhu i těch, kteří volají po větší míře státního dirigismu. Ukazuje, že ve skutečnosti neexistuje ani jedna z obou variant v ideální podobě, ale jde vždy o proměnlivou směs obojího. Protikladem liberálního kapitalismu není socialismus, ale státní kapitalismus, za nímž nestojí ideologická východiska, ale politické zájmy státu, jimž je podřízena sféra ekonomiky. Anglický politolog Bremmer, autor několika knih, předkládá kritické zamyšlení nad jejich pozitivy i negativy a poukazuje na problémy, které s sebou každá z cest přináší. (státní zásahy a jejich politická rizika)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

V Y Š E H R A D

konec

volného trhu

I a n B r e m m e r

S t á t n í z á s a h y

a   j e j i c h p o l i t i c k á

r i z i k a


Kniha vychází

v r oce 80. výročí založení

nakladatelství Vyšehrad

|1934 – 2 014|

The End of the Free Market

Who Wins the War Between States and Corporations?

First published in 2010 by Portfolio, a member of Penguin Group (USA) Inc.

All rights reserved

Copyright © Ian Bremmer, 2010

Translation © Eva Křístková, 2014

ISBN 978 ‑ 80 ‑7429 ‑172‑2


O B S A H

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1 . Vzestup nového systému . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Francis F ukuyama: Konec dějin / 15 Nadnárodní hrozba / 22 Vzestup

státního k apitalismu a budoucnost volného trhu / 25 2 . Stručná historie kapitalismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Kapitalismus a politické volné trhy / 33 „Copak je po jméně?“ / 35 Mer­

kantilismus / 37 Konec merkantilismu / 41 Merkantilismus a státní kapi­

talismus / 4 3 3 . Státní k apitalismus a jak vznikl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47

Tržní s pektrum / 48 Zastánci volného trhu / 50 Zastánci státního kapi­

talismu 5 4 Nástroje / 56 Státní ropné a plynárenské společnosti / 57

Zahraniční expanze / 62 Surovinový nacionalismus / 64 Nejen ropa / 66

Soukromí „ národní šampioni“ / 67 Státní suverénní fondy / 70 První

vlna – r opa jako zbraň / 77 Druhá vlna – rychle rostoucí trhy / 78 Třetí

vlna – c o s bohatstvím? / 80 Čtvrtá vlna – krize a příležitost / 81 4 . Státní k apitalismus ve světě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

Saúdská A rábie / 85 Spojené arabské emiráty / 90 Egypt / 95 Alžír­

sko / 9 7 U krajina / 99 Rusko / 102 Indie / 109 Afrika / 112 Mexi­

ko / 1 15 Brazílie / 117 Jihovýchodní Asie / 120 Čína / 122 Čínský

státní k apitalismus dnes / 126 Státní kapitalismus doma / 130 Finanční

krize / 1 34 5 . Výzva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Ekonomická výkonnost / 140 Protekcionismus / 144 Odtržení / 149

Hrozby / 1 53 Ř ešení problémů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 57

A t eď špatné zprávy / 162 Klíč drží Čína / 165 Co je třeba dělat? / 167

Soukromý sektor / 168 Směle orodujte za volné trhy / 169 Neuzavírejme

se obchodu / 1 73 Neuzavírejme se investicím / 174 Neuzavírejme se při‑

stěhovalcům / 176 Obezřetné počínání / 177 Investujme dál do tvrdé

moci / 1 79 Vzájemně zaručené ekonomické zničení 181 Poděkování. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 83 Poznámky. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 87 Rejstřík. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1 97

Ú VO D

|

9

Ú V O D

Jednoho pátečního odpoledne v květnu roku 2009 jsem obdržel mailem

pozvání, abych se připojil ke skupině ekonomů a akademiků „za úče‑

lem výměny názorů na současnou finanční krizi“ s náměstkem čínského

ministra zahraničí Che Ja‑f ejem. O týden později už jsem seděl v kon‑

ferenčním sále čínského konzulátu na manhattanské 12. avenue přímo

proti vysokému, přátelskému čínskému diplomatovi v dobře padnoucím

černém obleku. Po krátkém formálním uvítání, proneseném v angličtině

s l ehkým cizím přízvukem, zahájil usměvavý náměstek ministra schůzku

otázkou: „Když teď volný trh selhal, jaká bude podle vás úloha státu

v e konomice?“

Ta slova chvíli visela ve vzduchu. Diplomatův žertovně věcný tón

i o bludnost teze, kterou předestřel, mě takřka rozesmály. Včas jsem se ale

ovládl, byť pochybuji, že by se ho mé veselí nějak dotklo. Jeho vřelost

byla nelíčená, nicméně otázka, kterou nastolil, byla závažná – zběžný

pohled na n ovinové titulky nabízel množství důkazů, jež mu do jisté míry

dávaly za p ravdu. Množící se příznaky signalizující hrozbu zhroucení

finančního systému začali ekonomové vnímat už v roce 2007, nicméně

teprve oznámení z 15. srpna 2008, že investiční banka Lehman Brothers

požádala v souladu s článkem 11 amerického Zákona o bankrotu soud

o o chranu před věřiteli, znamenalo hmatatelný důkaz toho, že historický

rozsah finanční krize již nelze dál přehlížet. Během několika následují‑

cích dnů převzali vládní činitelé ve Washingtonu odpovědnost za veškeré

rozhodování, které za běžných okolností spadá do působnosti finančních

trhů, a t ěžiště ekonomické i finanční moci se přesunulo z finančních cen‑

ter do p olitického srdce Ameriky. Dne 3. října 2008 podepsal prezident

George Bush ml. zákon, jímž spouštěl záchranný plán na stabilizaci

ekonomiky (Emergency Economic Stabilization Act of 2008), který

umožňoval čerpání prostředků ze sedmisetmiliardového stabilizačního

|

Ú VO D

balíčku TARP (Troubled Assets Relief Program).

*

Přibývalo důkazů, že

dochází k c elosvětové recesi. Počátkem roku 2009, kdy debata o stabili‑

začním balíčku nabírala na obrátkách, varoval nový americký prezident

Barack Obama, že nebude‑li Washington jednat rychle, může Amerika

čelit opravdové katastrofě. Zákonodárci tehdy zareagovali na jeho výzvu

schválením záchranného balíčku ve výši 787 miliard dolarů.

Che Ja‑f ej trpělivě čekal na odpověď. „Banky očividně selhaly v auto‑ regulaci, ale to ještě neznamená, že stát musí ekonomiku trvale kontro‑ lovat,“ namítl jsem. Ačkoli chápu, proč by se ta představa mohla někte‑ rým vrcholným politikům zamlouvat, pomyslel jsem si. Do debaty poté přispěli svými názory Robert Hormats z Goldman Sachs, Don Hanna z C itigroup, ekonom Nourie Roubini i další. Během následujících deva‑ desáti minut jsme – moji američtí kolegové a já – vyrukovali se svými argumenty a pan Che zase předložil své. Každá strana si připsala na vrub určitý počet bodů a v některých případech jsme se dokonce i shodli, nic‑ méně když schůzka skončila, bylo všem přítomným jasné, že jsme se přeli o k onkrétních přednostech dvou zcela nesouměřitelných množin politických a ekonomických principů.

Tato neschopnost shodnout se na přiměřené roli státu ve fungování trhů, jíž býváme svědky i na setkáních mnohem zásadnějšího významu, která ve s větě probíhají, je jedním ze symptomů hlubokých změn, jež se dotknou každého aspektu našeho života. Nejmarkantnějším důkazem nového směřování je posun od mezinárodních summitů za účasti hlav průmyslově vyspělých států skupiny G7, kde jsou všichni jednající stou‑ penci kapitalismu volného trhu, k formátu G20, což samo o sobě svědčí o p otřebě připustit k účasti na rozhovorech i státy, jako jsou Čína, Rusko, Saúdská Arábie, Indie a další, které se k volnému trhu staví poměrně skepticky. Skupina G7 byla irelevantní již na podzim 2008 a finanční krize definitivně učinila jasno v tom, že žádné mezinárodní uskupení, jež by zahrnovalo Kanadu a Itálii, ale vylučovalo Čínu a Indii, nemůže nabíd‑ nout věrohodná řešení nejpalčivějších mezinárodních problémů dneška. V l istopadu 2008, kdy mnohé části světa zachvátila finanční panika, se vůdci G20 sešli ve Washingtonu s cílem dojednat funkční nouzové řešení. V d ubnu 2009 se v Londýně setkali znovu, aby se pokusili dál vyjedná‑ * P rogram státní pomoci finančnímu sektoru, v jehož rámci FED vykupoval od finančních institucí „toxické“ hypotéky a finanční deriváty. Pozn. překl.

Ú VO D

|

11

vat. Dnes již žijeme ve světě G20 a kdykoli přijdou někteří představi‑

telé demokracií, jež ctí princip volného trhu, s nějakou diagnózou, která

říká, co je na globální ekonomice v nepořádku, a navrhují řešení, narazí

pokaždé na skeptický úsměv Che Ja‑f eje – i v šech ostatních u jednacího

stolu. Ti věří, že volný trh selhal a hlavní roli ve fungování národních

ekonomik by měl nyní přebrat stát. To je zcela zásadní problém, který

v p říštích několika desetiletích nepochybně způsobí vážné těžkosti.

Jak se to mohlo stát? Copak konec studené války neznamenal defini‑ tivní vítězství kapitalismu a volného trhu? Dne 25. prosince 1991 pohlédl lehce oslněný Michail Gorbačov dlouze do objektivu jediné televizní kamery a o známil svému národu, že žije v novém světě. Hrdý na to, že dovedl sovětský lid „k tržní ekonomice“, rezignoval na funkci sovětského prezidenta, složil papíry, které měl před sebou, a počkal, až mu asistenti dají znamení, že jsou kamery vypnuté. Šest dní nato přestal Sovětský svaz existovat. Do tří týdnů vyjel čínský vůdce Teng Siao‑pching na své proslulé „jižní turné“, které dalo nový impuls tržním reformám v Číně, a b ěhem následujícího roku připustil potřebu trochy kapitalistického experimentování dokonce i Fidel Castro. Státy bývalé Varšavské smlouvy nastoupily cestu vedoucí ke členství v NATO a Evropské unii a vše nasvědčovalo tomu, že kapitalismus a volný trh jednou provždy zvítězily.

Jak ovšem zjistili v průběhu 90. let Rusové, cesta od plánovaného hos‑ podářství k t ržní ekonomice a kapitalismu může být dlouhá a strastiplná. Nástupce státu, který byl zvyklý rozhodovat o tom, jaké zboží a v jakém množství se bude vyrábět a kolik za ně kupující zaplatí, se najednou ocitl v p ozici organizátora největšího rozprodeje nemovitého majetku v d ějinách. Chytří (a mnohdy bezohlední) kapitáni průmyslu zbohatli doslova přes noc do té míry, že nastolili otázku, kdo vlastně v Rusku vládne. Prostí občané, kteří se jen horko těžko přizpůsobovali a často museli bojovat o holé přežití, zažívali nepředstavitelnou míru korupce, zmatků a c haosu. Toto nebyl žádný „smíšený kapitalismus“, jaký dnes vidíme ve S pojených státech nebo v Evropě. Byl to klasický kapitalis‑ mus volné soutěže, kdy je možné úplně všechno a kde trhům vládnou ti, kteří z n ich dovedou vytěžit nejvíc. Není tedy divu, že když se Boris Jelcin chystal v roce 1999 na odpočinek, sílila v ruské veřejnosti stále zjevněji poptávka po návratu k „právu a pořádku“. Příslušníci armády a b ezpečnostních složek, vedení bývalým důstojníkem KGB jménem Vladimir Putin, byli připraveni jí vyhovět.

|

Ú VO D

Není to však jen případ Ruska. Pád komunismu nevedl automaticky k v ítězství kapitalismu a tržního hospodářství, protože neskoncoval s auto‑ ritářskými režimy. Čínští vládní činitelé sledovali kolaps Sovětského svazu i n ásledné dramatické dění v Rusku, jako by na tom záviselo jejich vlastní přežití, a odnesli si z tohoto vývoje důležitá ponaučení. Za prvé si uvědomili, že nepodaří‑li se čínské komunistické straně zajistit svému lidu prosperitu, budou její dny sečteny. Za druhé pochopili, že trvalý hospo‑ dářský růst nelze jednoduše nadekretovat. Čína a její komunistická strana mohou vzkvétat jedině tehdy, dojde‑li k uvolnění ducha podnikavosti a i novačního potenciálu obrovské čínské populace. Čína zkrátka potře‑ bovala vstoupit na trh. A za třetí, členům strany svitlo, že jakmile bude tento růstový potenciál nastartován, nezbude jim už nic jiného než stůj co stůj hájit jednou vydobytý politicko‑mocenský monopol, a to tak, že se postarají, aby co největší díl bohatství generovaného trhy kontroloval stát.

Není to však pouze čínský příběh. Vstupovat prostřednictvím tržního hospodářství do mezinárodní konkurence se naučily autoritářské vlády všude na s větě. Vědí, že pokud by rozhodování o vítězích a poražených vzešlých z procesu ekonomického růstu ponechaly pouze na tržních silách, riskovaly by, že velcí hráči disponující obrovskými majetky svého bohatství dříve nebo později využijí k podkopání jejich moci. S vědo‑ mím, že plánované hospodářství je odsouzeno k zániku, avšak v obavě, že skutečně volný trh se vymkne jejich kontrole, vynalezli autoritáři něco zbrusu nového: státní kapitalismus. V tomto systému využívají vlády různých státem vlastněných společností, jejichž prostřednictvím profitují ze zdrojů, jež pokládají za rodinné stříbro, a současně vytvářejí a udržují velké množství pracovních míst. Přes vybrané soukromé společnosti pak ovládají často celá průmyslová odvětví. Kontrolují i tzv. suverénní fondy (sovereign wealth funds), kam investují přebytečnou hotovost s c ílem maximalizovat zisky státu. Ve všech těchto případech využívá stát trhu k tvorbě bohatství, s nímž poté nakládá, jak jeho představitelé uznají za v hodné. Základní motivace přitom není primárně ekonomická (maximalizace růstu), nýbrž vždy politická (maximalizace moci státu a š ancí jeho vedení na přežití). Jde sice o určitou formu kapitalismu, ale takového, ve kterém se stát chová jako dominantní ekonomický hráč a t rhů využívá přednostně k dosažení politických cílů.

K o bjasnění rozdílu mezi sovětským plánovaným hospodářstvím a r ůznými formami státního kapitalismu můžeme použít přirovnání

Ú VO D

|

13

k f otbalovému utkání. Plánované hospodářství je hra, v níž o konečném

skóre rozhoduje stát. Musí tudíž zajistit, aby všichni hráči, rozhodčí

i d iváci hráli předem určené role. Je to mnohem spíše dohodnutá partie

než sportovní utkání. Naproti tomu postsovětský kapitalismus je krvavý

sport s m inimem pravidel a s rozhodčími, kteří prosazují mnohdy zcela

protichůdné zájmy diváků, kteří si na výsledek vsadili nejvíc. Nejsilnější

vítězí a v šichni ostatní tratí. Tržní kapitalismus je přitom hra, kde mají

rozhodčí dohlížet na respektování dohodnutých pravidel a hráči hrát

v p odmínkách skutečné soutěže. Jediným úkolem vlády je zajistit, aby

byla pravidla nastavena efektivně a spravedlivě. Je to samozřejmě ideál,

o j ehož naplnění ale usiluje většina politiků v USA i v Evropě. Státní

kapitalismus je naopak zápas, v němž má vláda pod kontrolou většinu

rozhodčích i dostatečný počet hráčů, aby výrazně zvýšila svoji šanci

usměrnit výsledek podle vlastních představ. Divákům sice omezená

míra konkurence přinese občas jakýs takýs prospěch, ale stát manipuluje

hru do t é míry, že jím favorizovaní hráči mají vše potřebné k dosažení

drtivého vítězství.

Kniha, kterou držíte v ruce, pojednává o vzniku této nové odnože kapitalismu a o tom, jakou hrozbu představuje pro volný trh i pro budouc‑ nost globální ekonomiky. Hlavními aktéry jsou zde lidé, kteří vládnou v Č íně, Rusku a v arabských emirátech okolo Perského zálivu. Jak ovšem ještě uvidíme, zjevný úspěch tohoto nového modelu už stačil zaujmout i m noho dalších imitátorů ve většině zemí rozvojového světa. Je to příběh ohromujícího comebacku, jaký v první dekádě nového století zazname‑ naly státní majetek, státní investice a státní vlastnictví. Vlády zmiňo‑ vaných zemí kontrolují klíčová odvětví domácích ekonomik. Ropné společnosti v jejich vlastnictví dnes ovládají tři čtvrtiny světových zásob ropy. V l etecké a lodní dopravě, v energetice, ve zbrojním průmyslu, telekomunikacích, metalurgii, těžbě a zpracování nerostů, v petrochemii i d alších průmyslových odvětvích využívají k intervencím na světových trzích své favorizované soukromé i státní společnosti. Disponují obrov‑ skými investičními fondy, které se rychle proměnily v životně důležité zdroje kapitálu.

První kapitola této knihy pojednává o tom, jak k tomu všemu došlo, druhá předkládá stručné dějiny kapitalismu, jež umožňují odhalit kořeny vznikajícího konfliktu, třetí vysvětluje, jak státní kapitalismus funguje, čtvrtá objasňuje, jak a proč se k němu vlády v řadě různých zemí uchylují

14

|

Ú VO D

(se zvláštním důrazem na Čínu, Rusko, Saúdskou Arábii a Spojené arab‑

ské emiráty), pátá zkoumá, proč státní kapitalismus ohrožuje volný trh

i b udoucnost světového hospodářství, a šestá podrobně analyzuje, co

s t ím vším mohou dělat ti, kdo věří v kapitalismus volné soutěže a tržní

hospodářství.

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

31

K A P I T O L A 2

Stručná historie kapitalismu

Abychom pochopili, proč se tak mnohé vlády uchylují právě k té formě

kapitalismu, v níž dominuje stát, a proč tento trend ohrožuje volný trh

i b udoucnost globální ekonomiky, musíme se blíže podívat na kapita‑

lismus jako takový. Konzervativní filozof Kenneth Minogue, který se

zabýval politologií, definoval svého času kapitalismus jako „to, co lidé

dělají, když je necháte být“. Je to úsloví, které dokonale vystihuje svo‑

bodu i o sobní nasazení, jež si mnozí z nás představí, pomyslí‑li na eko‑

nomický systém, který jako jediný prokázal v průběhu věků schopnost

generovat udržitelnou prosperitu. Kapitalismus ovšem nabývá mnoha

různých podob a svoboda je relativní pojem. Pro naše účely stačí říct, že

kapitalismus znamená využívání bohatství k tvorbě dalšího bohatství, což

je dost široká definice, aby se do ní vešly jak kapitalismus volné soutěže,

tak kapitalismus státní. Stručně řečeno, v kapitalistickém ekonomickém

řádu se většina výrobních prostředků – práce, půda i kapitál – nachází

v s oukromých rukách. Měřitelným a všeobecně používaným prostřed‑

kem směny jsou peníze. Jednotlivci i soukromé instituce sami rozhodují

o t om, co koupit a kolik za to dát, co udělat a kolik za to chtít, kolik ušetřit

a k olik investovat. Úhrn všech těchto rozhodnutí formuje trhy a udržuje

je v c hodu. Nicméně i tato širší (byť zjednodušená) definice skýtá pro‑

stor pro rozdíly – odchylky, které jsou dány rozsahem vládních zásahů

do r ozhodování jednotlivých subjektů.

Ti, kdo věří v kapitalismus volné soutěže, tvrdí, že stát by si měl hle‑

dět svého a nechat prodávající prodávat a kupující nakupovat. Kromě

dohledu nad dodržováním smluv a ochrany majetkových práv umožňují

vlády fungování kapitalismu tím, že mu jdou z cesty. Adam Smith, často

citovaný otec moderního kapitalismu, se ve svém díle Pojednání opod

statě a p ůvodu bohatství národů (1776) rozepisoval o nezamýšleném

prospěchu, jaký společnost má ze ziskuchtivosti každého jednotlivce:

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

Zaměří‑l i člověk své snažení tak, aby jeho výtvory měly co nejvyšší hod‑

notu, sleduje tím pouze vlastní prospěch a v tomto konání je, stejně jako

v m noha jiných případech, veden neviditelnou rukou trhu směrem, který

možná původně ani nezamýšlel.

1

Někteří jedinci, kteří studují Smithovy spisy, ovšem mohou toto tvr‑ zení interpretovat i s přihlédnutím k jeho staršímu dílu, Teorii mravních citů (1759), kde Smith říká:

V p řirozenosti (člověka) je očividně cosi, co v něm probouzí zájem o blaho

druhých a č iní je pro něj potřebným, ačkoli z něho nic nemá.

2

Zastánci čistého kapitalismu tvrdí, že aby mohla „neviditelná ruka“ působit svým kouzlem, musí dostat volnost – a že jakákoli snaha vlády její aktivity korigovat může trhy jen zatěžovat a zkreslit jejich přirozené fungování. Jiní ovšem namítají, že uvedená pasáž o morálce a schop‑ nosti člověka vcítit se do situace druhých naopak dokazuje, že Smith by mnohé z d ogmatu skalních stoupenců liberalismu, ospravedlňovaného jeho jménem, nepochybně zavrhl. Každopádně kapitalismus v čisté podobě v r eálném světě nikdy neexistoval a jen ideologicky nejzarpu‑ tilejší ekonomičtí anarchisté věří, že by měl. Trhy nemohou uspokojit všechny lidské potřeby a strach a ziskuchtivost už se postarají, že nikdy nebudou fungovat dokonale. Navíc žádný subjekt vstupující do tržních vztahů nemá k dispozici úplné informace.

Trhy nezačaly selhávat teprve s nástupem globální recese v roce 2009, se zhroucením bank v roce 2008, se zamrznutím úvěrů v roce 2007, s krizí záložen a s pořitelen v 80. letech

3

a d okonce ani s krachem na newyorské

burze v r oce 1929. Ti, kdo v roce 1720 investovali jmění do Tichomořské

společnosti (South Sea Company) a stali se oběťmi iracionální speku‑

lační mánie, kterou vyvolal monopol této společnosti na obchod s Jižní

Amerikou, by si ušetřili nemálo trápení, kdyby se poučili z tulipáno‑

vého šílenství, jež v roce 1637 zachvátilo Nizozemí.

4

Každé zhroucení

trhu vždy vede k dočasnému vzepětí horečných aktivit, za nimiž stojí

snaha vlád zajistit, aby se něco takového už nikdy nestalo. Proto se role

státu umožňujícího existenci moderního kapitalismu neomezuje pouze

na p oskytování sociální bezpečnostní sítě. Dokonce i v Americe, domov‑

ské zemi tolika zastánců volného trhu, se od vlády očekává, že bude hrát


S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

33

roli arbitra, zajistí, aby hráči dodržovali pravidla, poslouží jako věřitel

i g arant poslední instance a poskytne občanům veřejné služby, jako jsou

obrana státu, fungující trestně právní systém, veřejné školství, ochrana

životního prostředí, zdravotní pojištění pro starší a nemajetné občany,

řízení letového provozu či pomoc v případě živelných katastrof. Tyto

služby jsou pro blaho společnosti příliš důležité, než aby mohly být

svěřeny do soukromých rukou.

Kombinace tržního hospodářství a omezených vládních zásahů vytváří

„smíšenou“ kapitalistickou ekonomiku. Od konce druhé světové války

je to mezi průmyslově vyspělými státy převládající model, jehož vliv se

po p ádu komunistického bloku před dvaceti lety rozšířil do celého světa.

Nicméně i v rámci této jedné kategorie kapitalismu existují rozdíly, neboť

některé státy se v domácí ekonomice angažují mnohem důrazněji a adres‑

něji než jiné. Přesto všechny systémy smíšeného kapitalismu sdílejí

společnou víru v zásadu, že prosperitu může dlouhodobě zajistit pouze

volný trh, a stát by se tudíž nikdy neměl stát dominantním ekonomic‑

kým hráčem. Státní kapitalismus je tomuto přesvědčení přímou výzvou.

K A P I TA L I S M U S A   P O L I T I C K É V O L N É T R H Y

Nikoli náhodou vydal Adam Smith své Pojednání o bohatství národů

v t émže roce, kdy američtí otcové zakladatelé podepsali Deklaraci nezá‑

vislosti na Británii. Hnutí, které německý filozof 18. století Immanuel

Kant nazval osvícenstvím, podnítilo lidi všeho druhu, aby se dožado‑

vali všech možných svobod – ekonomických i politických: osvobození

od k něží, od pánů i králů. Moderní kapitalismus se začal rodit poté, co

průmyslová revoluce proměnila ekonomiky států, vyvázala je ze závis‑

losti na m anuální práci a nasměrovala je k dynamičtějším modelům

založeným na mechanizovaném zemědělství a strojní výrobě. Vynálezy

a p ostupy průmyslové revoluce (například masové zaměstnávání v továr‑

nách) se rychle rozšířily po celé Evropě, v jejích koloniích i ve Spojených

státech a n ebývalým způsobem posílily kreativitu i výkon ekonomik.

Na r ozvoji domácího hospodářství bylo upřímně zainteresováno víc lidí

než kdy dříve. Podíl na rodícím se bohatství (jakkoli skromný) zároveň

přiměl široký okruh občanů požadovat lepší vládu a vzmáhající se elity

na o bou stranách Atlantiku začaly trvat na tom, že platí‑li daně, mají


34

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

nárok i n a p olitické zastoupení. Na takové požadavky, které umožňovaly

prosazení pokročilejší společenské smlouvy mezi vládci a ovládanými,

autokraté přistupovali jen neradi. Volební právo se nicméně postupně

rozšiřovalo. V průběhu 19. století vytvářel hospodářský rozvoj předpo‑

klady pro vznik ideologicky vyhraněných politických stran a hnutí usi‑

lujících o s ociální reformy, které by zrušily otroctví, zavedly standardy

upravující pracovní podmínky, schválily zákony týkající se práce dětí

a v ytvořily rámcové programy všeobecného základního vzdělání a zdra‑

votní péče pro široké vrstvy lidu. Ve 20. století pak ekonomický rozvoj

podnítil poptávku po politických právech žen, zastoupení pracujících

v o dborech a kolektivním vyjednávání, jakož i po skoncování s různými

formami diskriminace.

Politologové, ekonomové i sociologové tento trend v kolébkách moderního kapitalismu v Evropě a Americe časem zaznamenali a dospěli k z ávěru, že volné trhy přinášejí větší prosperitu, prosperita je předpo‑ kladem vzniku střední třídy a střední třída požaduje lepší vládu. „Lepší vláda“ znamenala otevřenější vládu – právo občanů vědět mnohem víc o t om, co jimi volení zastupitelé dělají, a činit je za to odpovědnými u v olebních uren a dokonce i před soudem. Transparentnost a odpověd‑ nost byly pro fungování volných trhů klíčové. Základní ekonomické svobody, které jsou podstatou kapitalismu, se staly principiálně neodmys‑ litelné od s vobod politických. V jádru obou tkví přesvědčení, že žádný člověk ani instituce nemohou uplatňovat svá práva na úkor někoho jiného. Tato práva si nelze vypůjčit od vlády a stát není oprávněn je zrušit. Trh zboží a s lužeb potřebuje ke svému rozkvětu trh myšlenek. Jinými slovy, volné trhy v ekonomické sféře fungují nejlépe v podpůrném prostředí volných trhů ve sféře politické, neboť plnohodnotné uplatňování ekono‑ mické svobody závisí na svobodném přístupu veřejnosti k informacím, na f ungujícím právním řádu a existenci sdělovacích prostředků, které jsou na v ládě nezávislé, jakož i na svobodě projevu a shromažďování, na c o nejširším přístupu k vyššímu vzdělání a na možnosti volně se pohybovat i podnikat.

S t ím ovšem zastánci státního kapitalismu nesouhlasí.

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

35

„ C O PA K J E P O J M É N Ě ? “

Pojem státní kapitalismus se sice dosud zcela neujal, ale úplně nový není.

Svůj debut zaznamenal pravděpodobně v srpnu roku 1896 v projevu

Wilhelma Liebknechta, zakladatele německé sociální demokracie. Než

po b olševické revoluci v říjnu 1917 nabyl na nesporném geopolitickém

významu marxismus, býval předmětem zdánlivě nekonečných a pla‑

menných vnitrostranických debat. Někteří, jako například sám Liebk‑

necht, tvrdě burcovali proti polovičatým krokům těch, kdo neodsuzovali

kapitalismus dost důrazně. Liebknecht ujišťoval socialistický kongres

v P aříži, že „nikdo neprokázal jasněji než já, že státní socialismus je

ve s kutečnosti státní kapitalismus.“

5

Tvrdil, že nestačí, když stát pouze

převezme výrobní prostředky. Musí proletariátu předat i politickou moc.

Když v r oce 1922 po vzniku Sovětského svazu získal marxismus reálnou

mocenskou základnu, začala být tato diskuse opravdu žhavá.

Ve 2 0. l etech byl Liebknecht už dávno mrtvý, nicméně jeho argumenty získávaly mezi některými příslušníky bolševické elity znovu na síle. „Rozpoutali jsme revoluci ve jménu dělnické třídy,“ prohlašovali. „Pokud má teď naše hospodářství řídit stát, nestalo se jen to, že dělnická třída dostala nové pány?“ Právě tehdy vstoupil pojem státní kapitalismus poprvé do o becného povědomí – jako výraz pro zneužití moci, který razili ti, jež znepokojovalo, že bolševici nejsou dost komunističtí. V roce 1922 zaznamenal jeho užívání rakouský ekonom Ludwig von Mises, pozdější ikona liberalismu, a kritizoval jej:

Socialistické hnutí se usilovně snaží zavádět stále nová pojmenování pro

svůj ideálně budovaný stát. Každý vyčpělý název je rychle nahrazován

jiným, který probouzí naděje v definitivní vyřešení neřešitelného problému

socialismu – dokud se neukáže, že s výjimkou názvu se nezměnilo vůbec

nic. Nejnovějším pojmem je „státní kapitalismus“.

6

V r oce 1934 označil Lev Trockij sovětský experiment za „zrazenou revoluci“ a varoval, že státní kapitalismus „má tu výhodu, že nikdo přesně neví, co to vlastně je“. A tvrdil, že právě v něm „tkví tajemství sovětského režimu“.

7

Tato debata probíhala po celou dobu Stalinových

čistek i z a d ruhé světové války, avšak mimo komunistické struktury jí

nikdo nevěnoval pozornost. Obrat státní kapitalismus se znovu objevil


36

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

v p odobě novinového titulku, když sovětský vůdce Nikita Chruščov

v ú noru 1956 ve svém proslulém projevu odsoudil Stalina. Tehdy také

začal narůstat rozkol mezi Nikitou Chruščovem a čínským komunistic‑

kým vůdcem Mao Ce‑tungem, který stále razantněji prosazoval vedoucí

úlohu Číny ve světě. Od roku 1956 do konce 70. let čínská komunistická

strana pojmu státní kapitalismus často užívala v podobném smyslu jako

Liebknecht a Trockij – aby poplivala ty, kdo praktikovali nedokonalou

formu socialismu. Ironií osudu je, že po tomto termínu dnes sahá i úzká

skupina maoistů z řídnoucích řad stoupenců tvrdé linie, když zatracuje

čínské ekonomické reformy posledních třiceti let.

Tento pojem si ale vypůjčili i někteří přesvědčení kapitalisté, aby na s ocialismus zaútočili z přesně opačných pozic. Žák Ludwiga von Misese Murray Rothbard jím označoval nacistický způsob řízení němec‑ kého meziválečného hospodářství, fašistickou vládu v Itálii ve 30. letech i p oválečné ekonomiky států sovětského bloku. Pro Rothbarda byl státní kapitalismus ekonomickým ekvivalentem politické tyranie – vynálezem, který může přežívat jen v totalitních režimech. Tvrdil, že klasický kapita‑ lismus, jehož základem je volný trh, se má ke státnímu kapitalismu jako „svobodná vzájemná výměna“ k „loupeži pod namířenou zbraní“. Kapi‑ talismus volné soutěže považoval za efektivní a samonosnou síť drob‑ ných směn zboží a služeb vycházejících ze svobodné vůle jednotlivých subjektů včetně práva kupujícího na odmítnutí další výměny, pokud jej ta první neuspokojila. Veškerá zdanění byla podle něj „čistá a nefalšovaná zlodějna“. Předpověděl nevyhnutelné sebezničení centrálně plánovaného hospodářství a hlásal, že kapitalismus je „jediný mravný a zdaleka nej‑ produktivnější systém (a) v industriální éře pro lidstvo i jediný schůdný“.

8

Ve s větě volného obchodu je pojem státní kapitalismus vedle Roth‑ bardova výkladu průběžně vysvětlován ještě třemi dalšími způsoby. Za p rvé bývá používán k charakteristice systému, v němž vláda dovoluje soukromým firmám, aby monopolizovaly celá průmyslová odvětví. Lidé, kteří v A merice koncem 19. století vybudovali gigantické soukromé monopoly (či téměř monopoly) v ropném průmyslu, lodní a železniční dopravě, bankovnictví i telegrafních službách, udržovali těsné kontakty s v ysokými vládními úředníky ve Washingtonu. Tímto způsobem nashro‑ máždili obrovské bohatství například Carnegieové, Rockefellerové, Vanderbildtové, J. P. Morgan a další. Odpor ke státem protežovaným monopolům posléze vyvrcholil antimonopolními zákony, z nichž většina platí v t é či oné podobě dodnes.

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

37

Za d ruhé bývá tento pojem používán k vystižení toho, jak během válečných konfliktů zasahují do tržního hospodářství samy vlády. Mnohé přední německé, francouzské i britské firmy zůstaly po vypuknutí I. svě‑ tové války v soukromých rukách, nicméně jak se konflikt, o němž zprvu všichni předpokládali, že brzy skončí, protahoval a měnil se v nákladný pat, museli vládní činitelé přistoupit k centrálnímu plánování ve velkém. Vojensko‑p růmyslovému komplexu, jak toto odvětví nazval v roce 1961 odstupující prezident Dwight Eisenhower, mobilizace státních zdrojů za I I. s větové války prospěla.

9

Obranu územní integrity státu zajišťují

všechny vlády včetně těch, které vládnou v zemích s relativně volným

trhem.

*

Za t ím účelem vytvářejí prostor pro trh, jehož garantem je stát

a n a n ěmž si soukromé společnosti specializující se na vojenskou tech‑

niku mohou vybudovat privilegované postavení, které konkurenční pro‑

středí deformuje. Bezpečnostní opatření, jež mnohé z technologií spja‑

tých s o branou zařazují do kategorie „tajné“ a kvůli kterým musí mnozí

zaměstnanci soukromého sektoru podstupovat zdlouhavé bezpečnostní

prověrky, prakticky znemožňují, aby na tento trh vstoupily menší firmy.

Za t řetí může státní kapitalismus odkazovat na situace, kdy z rozhod‑ nutí vládních činitelů zůstávají v tržních ekonomikách některá odvětví v r ukou státu. Než Margaret Thatcherová zprivatizovala dlouhý seznam velkých státních společností, nacházely se British Airways, British Gas, British Steel, British Telecom a British Petroleum, jakož i velké loděnice, vodárny a e lektrárny, řízení letového provozu, část jaderné energetiky i u helných elektráren a dokonce i Rolls‑Royce ve vlastnictví státu. Ani Margaret Thatcherová si však nedovolila zprivatizovat britské státní zdravotnictví, které je s více než patnácti miliony jmen na výplatních listinách největším zaměstnavatelem v Evropě. M E R K A N T I L I S M U S Kdyby pád Berlínské zdi opravdu znamenal definitivní triumf demokra‑ cie a t ržního hospodářství, pojem státní kapitalismus by tiše zmizel ze scény. Dnes však toto sousloví nabylo zřetelně nového významu, který * I v K ostarice, která nemá armádu, spravuje vláda ministerstvo veřejné bezpečnosti, které dohlíží na d omobranu, což je zvláštní odnož policejních sil zaměřujících se na potírání ob‑ chodu s d rogami a dalších zločinů. Ministerstvo odpovídá i za hájení svrchovanosti země.

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

bude pro mezinárodní politiku i globální ekonomiku v průběhu příštího

desetiletí nanejvýš důležitý. Tato kniha definuje státní kapitalismus

21. s toletí jako „systém, ve kterém stát přejal roli vůdčího ekonomického

hráče a v yužívá trhu primárně k politickým cílům“. Abychom opravdu

pochopili kořeny tohoto fenoménu, bude užitečné podívat se v krátkosti

na j eho předchozí verzi – tu, jež do ekonomického života vnesla revoluci

a t éměř po t ři století definovala vládnoucí společenský řád.

Merkantilismus je hospodářský nacionalismus, jehož cílem je budo‑ vání bohatého a mocného státu.

10

Od z ačátku 16. do konce 18. století to

byl převládající globální ekonomický model. V tomto systému sahaly

vlády k r egulacím, aby ve svých rukou shromáždily moc a bohatství

na ú kor všech ostatních států. Merkantilismus v postfeudální Evropě

vycházel ze dvou mylných předpokladů. Za prvé merkantilisté věřili,

že bohatství státu je totožné se sumou peněz a jiných cenin, jež tento

stát obhospodařuje. Ve zmiňovaném období byly nejčastěji uznáva‑

ným měřítkem bohatství drahé kovy, zvláště zlato. Jak napsal Adam

Smith, nejvěhlasnější kritik tohoto systému, merkantilismus byl zalo‑

žen na „ obecně rozšířeném omylu, který si pletl peníze s bohatstvím“,

což vedlo k závěru, že jakékoli navýšení peněžních zásob, zvláště zlata

nebo stříbra, učiní každého majetnějším. Za druhé merkantilisté soudili,

že celkový objem světového bohatství – a tudíž i objem mezinárodního

obchodu – je konstantní. Byli přesvědčeni, že koláč se nezvětší, a úspěch

tedy spočíval v tom, zajistit si ho co největší kus. Obchod se provozoval

jako hra s n ulovým součtem, a protože jedna země mohla získat pouze

na ú kor jiné, bylo obchodním stykům souzeno plodit konflikty.

Tyto dvě domněnky vedly k jedinému, dominantnímu cíli každého státu: nahromadit na základě kladné obchodní bilance co nejvíce drahých kovů. Maximalizace vývozu a minimalizace dovozu se staly doslova článkem víry. Metou bylo ovládnout obchod prostřednictvím velkých monopolů namnoze řízených a kontrolovaných státními úředníky, skrze zámořské trhy, jimž se říkalo korunní kolonie a jež měly zakázáno samo‑ statně obchodovat s jinými subjekty, a prostřednictvím řady protekcio‑ nistických opatření, jako byla ochranná cla na dovoz, zvláště na hotové výrobky. Doma vlády podporovaly myšlenku soběstačnosti státu jako obrany před závislostí na potenciálně nepřátelských cizincích. Obzvláštní péči pak věnovaly domácím odvětvím vyrábějícím zboží denní potřeby, jako byly oděvy, svíčky a potraviny.

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

39

Merkantilismus byl mnohem spíš kapitalistický než marxistický, pro‑ tože vycházel ze základní lidské potřeby hromadit majetek a usilovat tak o z ajištění. Zlatý meč a štít měly učinit stát bohatším, méně zranitelným a m ocnějším. Ti, kdo na rozrůstající se byrokracii potřebné ke správě takového systému vydělávali, začali časem projevovat zájem o posilo‑ vání vlastní moci a privilegií. Korporátní stát byl stále dražší, přinášel s s ebou vyšší a vyšší daně, větší neklid i nejistotu a prohlubující se závis‑ lost na b yrokracii. Ti nejbohatší a nejmocnější příslušníci podnikatelské vrstvy usilovali o to, zachovat si své státem garantované konkurenční výhody, a n avazovali proto spojenectví s vysoce postavenými úředníky, jejichž aktivity se rozrostly o vzájemně výhodné prosazování trvale expandující sítě státních regulací.

K č emu taková péče o zlato? Zjevná alternativa neexistovala. Svět neměl žádnou mezinárodně uznávanou globální rezervní měnu. Národní měny byly stěží směnitelné. Zato všude, kam se merkantilisté vypravili – dokonce i m ezi příslušníky těch nejprimitivnějších pospolitostí –, naráželi na v šeobecnou fascinaci drahými kovy. Stručně řečeno, evropští merkan‑ tilisté bohatli dvěma způsoby: vytvářením kladné obchodní bilance (kdy více zlata přibývá, než ubývá) a dobýváním území, kde mohli objevit nové rezervy. Tato druhá možnost se stala mocným impulzem k finan‑ cování objevných plaveb. Dobrodružné podniky placené ze soukromých zdrojů, jako byla cesta kupce Marka Pola, postupně ustoupily státem pod‑ porovaným projektům vedeným průzkumníky‑objeviteli jako Kolumbus, Vasco da Gama, John Cabot či Magalhaes – muži, kteří měli za úkol najít nové obchodní trasy a pomoci svým dobrodincům získat nové bohatství, v n ěkterých případech i nová teritoria. Zisk takových území znamenal přínos v p odobě zásob surovin, z nichž se vyrábělo zboží na vývoz, směňované za zlato. Ozbrojené střety o obchodní trasy a kolonie se staly nevyhnutelnými.

11

Stejně tak transatlantické otroctví. Bytnící byrokracie,

kolonialismus a ostrá konkurence na poli obchodu vyvolávaly konflikty.

Ve s naze mařit snahy konkurentů vytvářet kladnou obchodní bilanci

zavedly merkantilistické vlády cla, daně a kvóty na veškeré dovážené

zboží, zvláště na hotové výrobky, a zároveň všemožnými subvencemi,

slevami na daních a udělováním monopolů podporovali zájmy svých

vývozců. Panovníci dávali stavět stále větší nákladní lodě, které měly

vozit víc a v íce zboží s nižšími náklady. Zvětšovala se i doprovodná pla‑

vidla, jež tyto lodě ochraňovala. Rozpočty bobtnaly a čas od času bylo


40

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

třeba uvalit ještě vyšší daně. Námořní flotily jako symbol politické moci

se staly prakticky stejné důležité jako armády.

Ve s větě obchodu vládly monopoly. Králové a královny udělovali omezenému počtu vybraných společností patenty – výsadní práva jed‑ nat jejich jménem. Na samém prahu 17. století došlo v rozmezí dvou let k z aložení britské i nizozemské Východoindické společnosti. Byly to ryze soukromé podniky vydávající vlastní akcie a řízené správní radou, jejíž členové pocházeli z řad akcionářů. Tyto společnosti ale zároveň plnily vládní úkoly, požívaly značných výhod, staly se partnery politických i p odnikatelských elit a v podstatě je lze považovat za první příklady „chráněnců státu“ podporovaných vládou. Po vzoru těchto průkopníků založily podobné společnosti disponující obchodními monopoly i Dán‑ sko, Švédsko a Francie, nicméně jejich protějšky z Británie a Nizozemí byly mnohem úspěšnější. Po většinu 17. století platila nizozemská Východoindická společnost svým akcionářům roční dividendy v rozmezí 10 až 60 procent hodnoty jejich vkladu. Po šest desetiletí byla hlavním hybatelem dění v sérii nizozemsko‑španělských válek, v jejichž průběhu nakonec vytlačila Portugalce (Portugalsko bylo tehdy součástí Španěl‑ ska) z v ětšiny dnešní Indonésie i z pobřežních oblastí Indie a zajistila si monopol na obchod s kořením. V roce 1652 založila první evropskou osadu v j ižní Africe. Tatáž společnost také objevila a osídlila oblast dnešního New Yorku, který se – než jej postoupila Britům – nazýval Nový Amsterdam.

12

Britská Východoindická společnost byla ještě úspěšnější. Vláda Oli‑ vera Cromwella jí v roce 1657 propůjčila monopol na obchod s Indií

13

a s polečnost se na více než jedno století stala prakticky neomezeným

vládcem většiny subkontinentu. Vydržovala si vlastní správní aparát,

pořádkové síly i flotilu, která občas bývala větší než britské královské

námořnictvo. Když v roce 1784 v Indii formálně převzala moc britská

vláda, jmenovala prvním generálním guvernérem ředitele Východoin‑

dické společnosti Warrena Hastingse a na dalších padesát let přenesla

na s polečnost některé vládní i vojenské pravomoci. Britská Východoin‑

dická společnost rovněž vlastnila monopol na obchod s Čínou a v roce

1819 koupila Singapur. Pokud se objevili obchodní konkurenti, rozdrtila

je nebo koupila.

Vládnoucí elity tyto společnosti podporovaly. Britské obchodní zákony z d ruhé poloviny 17. století (známé též jako zákony o moře‑

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

41

plavbě) ustanovovaly, že přepravu zboží mezi Anglií a jejími koloniemi

mohou zajišťovat pouze anglické lodě s převážně anglickými posádkami.

Veškerý koloniální obchod se zeměmi mimo britské impérium musel

napřed procházet britskými přístavy, kde se za určité komodity jako cukr,

indigo, rýže či tabák mělo platit clo. Tyto zákony přímo přispěly k více

než sto let trvajícím anglicko‑nizozemským válkám, které propukly rok

poté, co první z těchto zákonů Holanďany prakticky vyřadil z přepravy

veškerého zboží, jež bylo předmětem obchodu s Anglií a jejím vzmáha‑

jícím se impériem. Tyto zákony rovněž zasely sémě vzpoury v řadách

obyvatel amerických kolonií, protože kolonisty nutily kupovat relativně

drahý cukr z britské „Západní Indie“, a c o je ještě známější, udělovaly

Východoindické společnosti monopol na bezcelní dovoz čaje. Pro samot‑

nou Anglii nicméně tyto zákony jisté pozitivní účinky měly: ba i Adam

Smith vyzdvihoval jejich význam pro zrod Británie jako vojenské a eko‑

nomické supervelmoci, neboť prohlubovaly potřebu budování obrov‑

ského obchodního loďstva a silné námořní flotily, která by je chránila.

14

A c o sami obchodníci? Podle svého vlastního mínění to byli nesenti‑ mentální realisté a v jistých údobích se dokonce považovali za válečníky na f rontových liniích velkého celonárodního úsilí o zabezpečení většího podílu na s větovém bohatství. Někteří tvrdili, že primitivním národům přinášejí Boha, civilizaci a modernitu. Mnozí z nich se pyšnili svým nově nabytým bohatstvím a stavěli si honosné domy plné pokladů dovezených z n ejvzdálenějších koutů světa. Ti nejúspěšnější využívali svého poli‑ tického vlivu a osobních konexí k usměrňování věcí ve svůj prospěch.

Tito lidé byli prvními státními kapitalisty. K O N E C M E R K A N T I L I S M U Existuje několik příčin, proč začal merkantilismus koncem 18. století zacházet na úbytě. Jak se stávala doprava po souši i po moři stále dosa‑ žitelnější a běžnější, přicházely vlády na to, že dovoz některých výrobků sice mohou zakázat, ale jejich hromadnému pašování už zabránit nedo‑ kážou. A j ak politickou moc postupně získával stále širší okruh občanů, bylo den ze dne obtížnější uhájit lukrativní monopoly před těmi (včetně některých politiků), kteří se na nich hodlali podílet. Průmyslová revoluce nakonec v b ezprecedentním měřítku zmechanizovala výrobu a prudce

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

zvýšila výrobní potenciál společnosti. Ze všech těchto důvodů bylo stále

patrnější, že časem budou vlády moci kontrolovat toky zboží v mnohem

menší míře.

Koncem 18. století se merkantilismus dostal pod palbu Adama Smitha, Davida Huma a dalších.

15

Doveden do logických důsledků není merkanti‑

lismus trvale udržitelný, volal stále hlasitější sbor kritiků. Svět, kde každý

vyváží a n ikdo nedováží, prostě nemůže existovat. Smith argumentoval

tím, že výrobci nemohou donekonečna spoléhat na systém, který podvádí

spotřebitele, protože jim upírá možnost výběru. Tvrdil, že vyprodukuje‑li

každý jednotlivec či stát určité výrobky v rámci svých komparativních

výhod a u možní, aby specializace a konkurence vedly k produkci lepších

výrobků s n ižšími náklady, mohou nakonec na obchodu vydělat všichni,

kdo na n ěm budou participovat. Smith, Hume i další vzdělanci se rovněž

vysmáli tvrzení, že zvýšení peněžní zásoby státu obohacuje celou spo‑

lečnost. Vysvětlili, že země, která hromadí zlato, ho nakonec bude mít

tolik, že jeho cena v poměru k ostatnímu zboží poklesne – a že státy, jež

zlato nemají, si nemohou dovolit nakupovat zboží, které chtějí bohaté

národy exportovat.

Systém nezanikl všude najednou. Jako první se v 19. století zbavila merkantilismu Británie a stala se předním světovým stoupencem volného trhu a s vobodného obchodu. Jiné státy včetně Bismarckova Německa a S pojených států za ní zaostávaly. Abraham Lincoln, který se názorově opíral o fi lozofická východiska Alexandra Hamiltona

*

,

16

jenž merkanti‑

lismus podporoval, často obhajoval americký protekcionismus.

17

Období

po v álce Severu proti Jihu v 60. letech 19. století se v USA vyznačovalo

existencí obchodních bariér a domácích monopolů. Koncem 19. a počát‑

kem 20. s toletí však Spojené státy nasedly na vlnu volného trhu, před‑

stihly všechny ostatní země a vybudovaly (stále ještě) nejsilnější ekono‑

miku světa. V průběhu předešlého století se Amerika více než kterákoli

jiná velká ekonomika na světě držela v blízkosti té části ekonomického

spektra, jíž dominuje volný trh, třebaže právě státní zásahy řadě americ‑

kých vlád pomohly přestát nejhorší excesy tržního hospodářství počínaje

Velkou hospodářskou krizí ve 30. letech až po finanční krizi z roku 2008.

Nicméně žádná z lidnatých zemí světa nepřijala ani v časech svého největšího hospodářského rozkvětu čistou formu klasického kapitalismu. * A lexandr Hamilton (1755 –1804), první americký ministr financí. Pozn. překl.

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

43

Všechny přistoupily na nějakou podobu regulovaného tržního hospodář‑

ství. Dnes se veškerá diskuse točí kolem relativních předností keynesián‑

ského názoru, který říká, že zvýšení státních výdajů a snížení úrokových

sazeb stimuluje poptávku, minimalizuje nezaměstnanost a pošramo‑

cené ekonomice navrací přirozenou rovnováhu. John Maynard Keynes

ovšem ve s kutečnosti některé aspekty merkantilismu schvaloval. Tvrdil

například, že přebytek obchodní bilance může povzbudit růst poptávky

a r ozhojnit bohatství státu.

18

Jen málo západních ekonomů dnes věří, že

merkantilismus má nějakou budoucnost, ale prvky tohoto systému nás

provázejí dál a státní kapitalismus jim vdechl nový život.

M E R K A N T I L I S M U S A   S TÁT N Í K A P I TA L I S M U S

Státní kapitalismus není pouhým merkantilismem 21. století. Věřit, že

objem globální ekonomiky je pevně daný a zisk jednoho státu nutně

znamená ztrátu jiného, by znamenalo zaspat dvě století růstu. Podle Svě‑

tové obchodní organizace (World Trade Organization, WTO) „statistická

data svědčí o jasné spojitosti mezi volnějším obchodem a hospodářským

růstem... Liberální obchodní politika – taková, jež připouští neomezený

pohyb zboží i služeb – zostřuje konkurenci, motivuje k inovacím a vede

k ú spěchu.“

19

Dnes už nikdo odpovědný v kterékoli průmyslově vyspělé

zemi o s chopnosti obchodu a investic přinášet prosperitu nepochybuje.

Když finanční krize na Západě vyvolala celosvětovou recesi, sešli se

v d ubnu 2009 čelní představitelé G20 v Londýně, aby jednali o tom, jak

v z ájmu zvrácení nepříznivého trendu spolupracovat. Dokonce i pre‑

zidenti Číny a Ruska, Chu Ťin‑tchao a D mitrij Medveděv, podepsali

po n ásledném letním summitu komuniké, ve kterém se uvádí: „Za půl

stoletím rostoucí prosperity stál růst světového obchodu. Nebudeme opa‑

kovat historické chyby spočívající v protekcionismu předchozích let.“

Ponechme stranou různá prohlášení a podívejme se na čísla. Podle

Světové obchodní organizace se objem obchodovaného zboží zvýšil

z 5 9 miliard v roce 1948 na 13,62 bilionů dolarů v roce 2007. Více než

polovina tohoto růstu připadá na období po roce 2000, přičemž hodnota

obchodovaných služeb se v témž období více než zdvojnásobila. Hospo‑

dářský růst bude vždy cyklický a nerovnoměrný, nicméně tyto statistiky

zřetelně odrážejí změny v globální politice. Po hromadném zhroucení

44

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

plánovaného hospodářství koncem 80. let se bývalé komunistické a další

rychle rostoucí trhy začaly plněji začleňovat do globální ekonomiky. Jen

v r oce 1995 vzrostl objem světového obchodu téměř o dvacet procent

a v r oce 2004 dokonce o více než dvacet procent. Podíl Číny na světovém

obchodu se od začátku čínských tržních reforem koncem 70. let zvýšil

zhruba desetkrát z přibližných 0,7 % na 7,7 %. Ekonomický růst v zemích

s r ychle rostoucími trhy a jejich export snížily za posledních šedesát let

celkový podíl Ameriky na globálním exportním trhu o polovinu z 28 %

přibližně na 14 %.

20

Jinými slovy, v uplynulých letech přijalo kapita‑

lismus mnoho dalších zemí světa a většina mezinárodních finančních

institucí tuto změnu reflektuje.

21

Merkantilismus je mrtvý, ale jeho vliv se projevuje dál. Vlády znovu

zasahují do svých ekonomik, aby prosazovaly deklarované národní

zájmy, a n ašly si mnohem sofistikovanější a účinnější způsoby, jak pro‑

tekcionismus uplatňovat. Dokonce i státy považované za největší stou‑

pence liberalizace a volného trhu odmítají ve věci obzvlášť citlivých

obchodních otázek ustoupit. Evropská unie, největší světový obchodní

blok, dál používá dovozní kvóty, aby své zemědělce ochránila před pří‑

livem zboží, které by si spotřebitelé mohli koupit levněji z rozvojových

zemí.

22

Zemědělská politika Evropské unie je svým způsobem dědictvím

krajního nedostatku potravin ve válečných dobách. Místní zemědělci

a m ístní potraviny jsou ještě i po desetiletích mocným symbolem národ‑

ních tradic. Zemědělské subvence a cla dnes představují přes čtyřicet

procent výdajů Evropské unie – na odvětví, které zaměstnává méně než

pět procent obyvatelstva. Kdykoli Evropané prohlásí, že rozvojové země

by měly liberalizovat své obchodní praktiky, vlády těchto států často

namítnou, že jejich „potravinová bezpečnost“ je ve větším ohrožení

než v k terékoli bohaté ekonomice světa, a protekcionismus lze tudíž

očekávat. Vlády, jež přijaly za svůj státní kapitalismus – i ty, které ho

v b udoucnu s největší pravděpodobností přijmou –, takto argumentují,

aby ospravedlnily vládní intervence a obhájily přednosti svého modelu

hospodářství. Právě zde však skýtají dějiny merkantilismu poučení pro

dnešní globální ekonomiku i směr, jakým by se měla ubírat. Stoupenci

tržního hospodářství tvrdí, že konkurence a obchod přinášejí prosperitu

nejen doma, ale slouží zároveň i obecnému blahu. Představitelé zemí,

které se rozhodly pro státní kapitalismus, využívají trhů tak jako merkan‑

tilisté především k posilování moci státu. Mají‑li si vybrat mezi ochra‑

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

|

45

nou práv jednotlivců, efektivitou výroby a zásadou, že spotřebitel má

mít na v ýběr, a dosahováním politických cílů, vyberou si vždy to druhé.

Argumentují tím, že nezávisí‑li politické přežití na této volbě dnes, zítra

by tomu mohlo být jinak.

Finanční krize na Západě a globální recese vytvořily situaci, která vážně ohrožuje politickou stabilitu v Číně. A jak zareagovala její ústřední vláda? Čínští představitelé si uvědomili, že hospodářský pokles v Ame‑ rice, Evropě i v Japonsku připravil čínské výrobce o některé z jejich nej‑ větších zákazníků, a nasměrovali podstatnou část stimulačního balíčku ve v ýši 586 miliard dolarů na podporu exportních odvětví. Globální recese už mezitím donutila mnoho čínských výrobců zastavit produkci a p ropustit zaměstnance na ulici. Subvence měly zabránit dalšímu uza‑ vírání provozů – a minimalizovat riziko, že miliony nových nezaměst‑ naných, migrujících dělníků, vyvolají občanské nepokoje, jež ohrozí politickou stabilitu státu. To za prvé. Za druhé, stejně jako merkantilis‑ mus usiloval všemi prostředky o udržení kladné obchodní bilance, přišla čínská vláda na různé finty, jak omezovat dovoz často právě prostřednic‑ tvím skrytých forem protekcionismu, jimiž chrání privilegované firmy a u směrňuje kapitálové toky. Za třetí, tak jako merkantilisté hromadili zlato, manipuluje čínské vedení s domácí měnou, aby podpořilo vývoz a z výšilo objem devizových rezerv – hotovosti, kterou lze použít k prosa‑ zování čínských zájmů ve světě. Merkantilisté spoléhali na to, že suroviny potřebné k dalšímu rozvoji jim poskytnou kolonie. Čínská zahraniční politika 21. století se snaží zajistit si dlouhodobě zásoby ropy, zemního plynu, kovů, nerostů i dalších komodit potřebných k zabezpečení trvalé čínské expanze, domácí prosperity i udržení politického kapitálu čínské komunistické strany.

Politicky spříznění moderní merkantilisté v předních státně kapita‑ listických ekonomikách světa – v Číně, Rusku a Saúdské Arábii – těží z t ěsných vazeb s institucemi (jako je čínská komunistická strana či saúdskoarabská královská rodina) nebo s jednotlivci (jako je Vladimir Putin a j eho politická klika). Tito mocní podnikatelé pohodlně působí v z emích, kde jsou zákony nastaveny a platí tak, aby chránily vládce na ú kor ovládaných. Ochota zmíněných kapitánů průmyslu jednat jako nástroje státní moci jim zajišťuje oficiální ochranu před jejich rivaly doma i v z ahraničí. V případě společností vlastněných státem nejsou vlády žádnými obyčejnými akcionáři. Pouhá hrozba, že mohou kdykoli

46

|

S T RU Č N Á H I S TO R I E K A P I TA L I S M U

změnit pravidla hry, odrazuje konkurenty od toho, aby se jim postavili.

Největší státní společnosti ani soukromí chráněnci vlád možná nikdy

nebudou mít tak obrovský vliv, jakým disponovala britská či nizozemská

Východoindická společnost, ale sdílejí s nimi mnohé výhody.

Ze státního kapitalismu se zkrátka stal velký byznys – s vážnými

důsledky pro mezinárodní politiku i globální ekonomiku. Následující

kapitola podrobně vysvětlí, jak tento systém vlastně funguje.

S TÁT N Í K A P I TA L I S M U S A   JA K V Z N I K L

|

47

K A P I T O L A 3

Státn



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist