načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konec světa, tak jak ho známe - Erlend Loe

Konec světa, tak jak ho známe

Elektronická kniha: Konec světa, tak jak ho známe
Autor:

Doppler je zpátky. Potřetí a naposledy. Po mnoha letech strávených v hlubokých opuštěných lesích si uvědomí, že má rodinu. Losa Bonga umístí do útulku pro jelení zvěř a putuje ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 302
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: v překladu Kateřiny Kryštůfkové
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-3676-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Doppler je zpátky. Potřetí a naposledy. Po mnoha letech strávených v hlubokých opuštěných lesích si uvědomí, že má rodinu. Losa Bonga umístí do útulku pro jelení zvěř a putuje zpátky do Osla. Pevně rozhodnut vrátit se k normálnímu životu se těší na shledání s manželkou a dětmi, jenže jejich dům ve vilové čtvrti vypadá cize. Je natřený na modro a na poštovní schránce je pod jménem Dopplerovy ženy uvedeno ještě jedno jméno: Egil Hegel. Jak se zakrátko ukáže, je dotyčný krasavec a sportovec, podporuje dvě adoptované děti v Kolumbii a Bangladéši, a ke všemu vydělává přes sedmdesát tisíc měsíčně. Jak moc sympatický může člověk vůbec být? klade si zdrcený Doppler otázku. Ačkoli si původně myslel, že už dosáhl dna, jeho utrpení sotva začalo. Velké finále při hledání sebe samého na něj teprve čeká. I v závěrečném dílu volné trilogie prokazuje Erlend Loe své vypravěčské umění, a tak se můžeme opět těšit na jeho suchý humor a naprosto absurdní situace.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Konec světa,

tak jak ho známe

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.knihazlin.cz

www.albatrosmedia.cz

Erlend Loe

Konec světa, tak jak ho známe – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.




V překladu Kateřiny Krištůfkové


Tento překlad vychází s finanční podporou nadace NORLA.

This translation has been published with the financial support

of NORL A.


„Accept the mystery.“

A Serious Man (Joel & Ethan Coenovi)



ČÁST PRVNÍ

Měsíce na borovici



11

Jednoho časného rána vyšel Doppler z hlubokých lesů,

tající voda mu přitom tekla bujaře vstříc a brkoslavové

sedící v křoví doufali, že se přihodí něco hezkého. Pípa­

li na něj z plna hrdla, jako by právě na něj čekali, jako

by byl v  ideálním případě jakýsi mesiáš. Minul pod­

niky, kde už instalatéři instalovali potrubí, obchody,

kde konzumenti vesele konzumovali první produkty

toho dne, a mateřské školky, kde děti tiskly tváře k ok­

nům a prohlížely si vousáče kráčejícího kolem. Přešel

Okruh 3, Okruh 2, Okruh 1 a putoval centrem celého

toho podivuhodného hlavního města, které jen málo­

kdo opustí, aniž by jím byl poznamenán, a přece se do

něj nakonec vždycky vrátí.

V těle i v duši cítil nezvyklé napětí, jaké cítí ti, kteří

strávili jistou dobu obklopeni stromy, vodou a  losy

a nyní se vracejí mezi lidi.

Když zabočil do staré známé slepé ulice, už málem

pociťoval cosi jako optimismus. Takřka radost. Těšil se,

až uvidí děti. Nepochybně vyrostly a leccos se naučily.

Doufal, ovšem neodvažoval se úplně věřit, že se jim

po něm stýskalo. Doufal, že se jim po něm stýskalo


12

až chorobně a  že je stesk po otci uvrhl do problémů.

Doufal, že začaly experimentovat s drogami a že ze škol

posílali na sociálku znepokojená hlášení a sociálka se

dožadovala vysvětlení a vyhrožovala, že zasáhne. Dou­

fal, že děti budou plakat a hýkat radostí, až ho uvidí,

a že za den či dva řeknou – nahlas, aby to slyšela jejich

matka –, že se poprvé po dlouhé době cítí jako celí lidé.

Jakmile spatřil dům, zarazil se. Sněžnice připevněné

vzadu na batohu popruhem v barvách norské vlajky do

sebe narazily jako větvičky visící z lapače snů. Něco tu

nehrálo. To mu došlo na první pohled. Dům tu stál jako

dřív, ale co ta barva? Vždycky býval bílý. Nebyl důvod

natírat ho jinou barvou než bílou. O tom s manželkou

hodně diskutovali. Solveig dotáhla katalog barev a lis­

tovali jím až do roztrhání. Doppler navrhl buď tmavě

zelenou, velice opatrně a tónem, který naznačoval, že

na své představě nelpí, ačkoli ve skutečnosti na ní lpěl,

nebo některý z matných odstínů černé, které, jak pro­

hlásil, si začínají získávat oblibu u zámožných obyva­

tel, s nimiž se rádi identifikujeme. Solveig tento návrh

okamžitě zamítla, a to způsobem, který naznačoval, že

s tímhle by Doppler podle jejího názoru neměl prudit,

když oba vědí, že v  podstatě nemá o  barvách ponětí.

Dům musí být a bude bílý, stanovila. A tak se stalo. Je­

nomže teď byl modrý. A nejenže byl modrý, byl modrý

způsobem, který svědčil o slepé důvěře jak ve vlastní vý­

jimečnost, tak ve společensky nosné finanční instituce

a struktury. Byl modrý sebejistým způsobem, jenž ne­

reprezentoval tu rodinu, kterou Doppler znal, a ani jí

neslušel. Právě naopak. Poslední metry urazil Doppler


13

pomalu a nadmíru opatrně. Jako by modrá barva vyza­

řovala silové pole, které cizím lidem brání se přiblížit.

Nechápal to. Nebyl cizí. Měl by mít možnost přiblížit

se k vlastnímu domu bez tohoto rušivého pocitu odci­

zení. Prozatím nevěděl, co všechno bude barevný šok

znamenat, přesto instinktivně vycítil jeho zlověstnost

a osudovost. Přepadla ho nevolnost a pochopil, že bude

potřebovat čas, než se bude moci dát rodině poznat. Po­

kud tady ovšem jeho rodina nadále bydlí. Už se pomalu

klonil k názoru, že se přestěhovala na neznámou adresu

a že dům natřel namodro někdo jiný. To by vysvětlova­

lo mnohé. Někoho jiného by klidně mohlo napadnout

natřít dům namodro. Lidé si navymýšlejí spoustu vul­

garit. Ale moje rodina ne, pomyslel si. Ta taková není.

Naštěstí bylo uvnitř zhasnuto. Solveig a děti, pokud

tu tedy dál bydlí, jsou jinými slovy zcela jistě v  práci

a ve školských zařízeních. Doppler zazvonil a utekl za

roh, odkud pokukoval ke vstupním dveřím. Nikdo ne­

otevíral. Poněkud se uvolnil a  pomalu dům obcházel.

Navzdory odporné barvě cítil nad svým návratem jisté

ulehčení. Přece jen to byl ve zlomových letech nabi­

tých intenzivními zážitky jeho domov. Zažil tu naro­

zení dětí a  odpovědnost živitele, smích a  pláč, rychlé

tempo a značný počet zdarů. Jaký člověk tehdy byl. Co

všechno zvládal. Poskytoval ochranu, byl životaschop­

ný, houževnatý a nezřídka veselý až rozjařený. Nikdy

nemarodil, vždycky chodil do práce a bylo na něj tako­

vé spolehnutí, až mu kolegové záviděli. Sypal z rukávu

vhodná slova jak během večeří se spolupracovníky, tak

na seminářích nebo v  případech, kdy měl například


14

kolega nemocné dítě a  dělal si starosti, jestli to není

něco vážného, pár rychlých kontrolních dotazů a pak

přívětivý závěr: ne, tak to zánět mozkových blan nebu­

de. Takové věci prostě věděl, ačkoli nebyl lékař. Tako­

vý býval. Tehdy ho v podstatě vystihoval výraz opora

společnosti. Býval nejlepší. Zkrátka a  dobře. Poklad.

Jako by žil v bublině, kam nepronikaly potíže. Neexis­

tovaly. Každé ráno si v novinách čítával o problémech

jiných lidí. A vrtěl hlavou. Zamýšlel se. Ne, to ne. To

snad není možné. Lidi litoval. Soucítil s těmi chudáky,

kterým zavařila jejich přílišná impulzivnost, absence

vědomostí, smůla, hloupost, zvědavost, chtíč nebo růz­

né kombinace zmíněného.

Tento z retrospektivního pohledu naprosto nepravdě­

podobně skvělý život žil natolik naplno, že si nevšiml,

že v té rychlosti přestává vnímat. Přitom to muselo tr­

vat několik let. Nevybavoval si detaily, ale vzpomínal si,

jak se v jistém okamžiku začaly vytrácet kontury všeho

okolo. Rychlost a  spokojenost se sebou samým leccos

pomalu rozpíjela, až nakonec ani lidé, ani události ne­

měli obrysy ani čisté linie, všechny tvary se rozplizly.

Nadále se ke všemu stavěl tak, jak se člověk stavět má.

K  pracovním povinnostem, k  domácím povinnostem,

ke školám a k mateřským školám dětí, k volnočasovým

aktivitám, sousedským brigádám, přátelům, ke cvičení,

k dovoleným, dárkům, porozumění a pozornosti. Ne­

ustále byl o krok napřed. A pak najednou nebyl.

Co kdyby se tam vrátil. Co kdyby dobyl zpět kaž­

dičký val, na jehož vrcholku dříve neochvějně stával.

Pochyboval o tom, že by to bylo možné, avšak těšilo ho


15

vědomí, že kdysi býval nejlepším mužem v celé jejich

čtvrti.

Chtěl i  nechtěl se vrátit zpátky. Rozlišoval teď víc

nuancí než tehdy. Ony intenzivní roky nebyly tak bez­

problémové, jak se domníval. Žil v takovém tempu, že

ztratil přehled. To si nyní uvědomoval. Ale přesto. Teď

v zahradě ho přepadaly vzpomínky. Tamhle bývalo No­

řino pískoviště. Aby pro něj získal místo, musel z velké

plochy vykopat tavolníkové keře. Kořeny měly rozrostlé

do všech směrů. Musel si vypůjčit minirypadlo, no před­

stavte si to. Chtělo se mu smát, když si na to vzpomněl.

Tehdy pro něj nic nebylo problém. Narazil ­li na překáž­

ky, odstranil je, než se stihly proměnit ve skutečné po­

tíže. Minirypadlo mu dovezli až před dům a on s ním

projezdil celou jednu sobotu. Solveig a dvouletá Nora

mu mávaly z velkého okna v obývacím pokoji. Těsně

před zavírací dobou stihl doběhnout do obchodu se dře­

vem, nakoupil tlakově impregnovaný materiál, úhelníky

a vhodné vruty do dřeva a celý večer a celou noc budo­

val o sto šest za svitu přenosného reflektoru, který si po­

stavil na trávník. To by tak hrálo, aby pískoviště nebylo

hotové, až se Nora v  neděli ráno probudí. Dcera tam

pak šťastně vysedávala celé hodiny. Solveig ho políbila

a prohlásila, že je nejlepší táta na světě. A měla pravdu.

Tamhle visela Nořina houpačka, trochu našikmo na

vlastně ne úplně vhodné větvi staré jabloně. Přejel rukou

po kovové tyči, kam umísťoval závěsná ptačí krmítka

se zobem, ta tu teď nebyla, očividně nedokázal vštípit

péči o ptáčky další generaci. A Solveig vlastně jeho lás­

ku k těm ubohým tvorečkům nikdy nesdílela. Byla toho


16

názoru, že jsou otravní a  špinaví. Nemůžou si shánět

potravu sami? Jakožto výtvory přírody by přece měli

být zrozeni k  tomu, aby se uživili bez pomoci. Nikdy

se nesmířila s touto závislostí na člověku, s tímto příživ­

nictvím. Zahradní nábytek byl nový a křiklavý. Doppler

stáhl plachtu a objevil pod ní plynový gril o velikosti

trabantu. Do zdi lemující vybetonovanou terasu byla

vsazená ošklivá a sem se nehodící pec na pizzu vytápěná

dřevem, jako někde na Kanárech. Co to má být? Modrý

dům a sprosté zahradní rekvizity? Tomuhle je třeba přijít

na kloub. Doppler se klusem vydal k  poštovní schrán­

ce, aby si v té věci udělal jasno jednou provždy. Při pří­

chodu schránku nejdřív minul, oslepený optimistickou,

avšak chorobnou modrou barvou.

Zjistil, že jeho jméno, Andreas Doppler, ze štítku na

poštovní schránce zmizelo. Ne že by bylo přeškrtnu­

té, bylo úplně a naprosto pryč. Někdo si dal tu práci

a  samolepicí písmena seškrabal. Musel na to použít

odlamovací nůž, říkal si. A  muselo mu to zabrat ně­

jakou chvíli. Někdo vážně chtěl jeho jméno odstranit.

Tam, kde původně stálo: Nora, Gregus, Bjørnstjerne,

Solveig a  Andreas Dopplerovi/Rohdeovi, stálo nyní:

Nora, Gregus, Bjørnstjerne, Solveig (dlouhé prázdné

místo) Rohdeovi.

A  pod tím, poněkud většími samolepicími písme­

ny sestávajícími výhradně z  verzálek, bylo napsáno:

EGIL HEGEL.


17

Egil Hegel? Kdo je ksakru Egil Hegel? Snad Solveig

Dopplera neodepsala a nepořídila si jen tak beze všeho

nového chlapa? Neměl by mít člověk právo nechat si tak

dva tři roky pauzu na životně důležitou kontemplaci

a seberozvoj? Nabízí se snad prostor pro všelijaké kur­

vení a hédonismus, jen co člověk na chvilku vytáhne

paty? A když na to přijde, je Solveig, s níž Doppler celá

léta sdílel život i lože, jen poběhlice?

Doppler cítil, že tohle je víc, než dokáže vstřebat.

Matoucí lidské signály, před nimiž uprchl, nyní vy­

skočily a  začaly ho dusit. V  lese takové signály ne­

existovaly. Tam byl v bezpečí. Dlouhý výlet do lesa

byl útěkem před lidskými signály. Signálním útěkem.

Ovšem lidské signály nezmizely. Jenom číhaly v  zá­

loze. Ve své vychytralosti byly tiše jako pěny a těšily

se, až se na něj po návratu, kdy bude nejzranitelnější,

opět sesypou. Zapomněl, jak matoucí umějí být. Lidé

něco chtějí, pak chtějí opak a potom možná stejně ješ­

tě něco jiného a nakonec se naštvou, protože ten dru­

hý nepochopil, že vlastně chtěli něco jiného, než na­

značovali. Mnohem snazší je porozumět losům, říkal


18

si v  duchu Doppler. Ti chtějí žrát, odpočívat, žádný

hokus pokus.

Doppler se neovladatelně roztřásl a  vyděšeně poku­

koval po velkém modrém domě, který mu byl najednou

tolik cizí. Oči se mu zalévaly tekutinou, jež se mu do

nich tlačila, a dům se rozplýval, ztrácel tvary, měnil se

v neurčitý modrý objekt s oblými rohy a výčnělky, po­

dobal se velrybě, která kolem vás hrozivě propluje jed­

noho poklidného dopoledne koncem léta, kdy si jdete

dopřát ranní koupel a myslíte si, že jste sami. Doppler se

zadýchaně opřel o borovici stojící na kraji zahrady. Měl

pocit, že se potřebuje opřít o něco pevného, jedno co,

jen když to nebude modré. Opíral se o ten velký strom

dlouho, zatmělo se mu před očima a pozvracel se. To

ho udivilo. Obvykle nebyl ufňukánek, který by zvracel

kvůli každé maličkosti, ale tentokrát očividně překročil

jistou mez. Během let strávených v lese si zcela zřejmě

nestihl znovu vytvořit toleranci vůči lidským signálům.

Takový návrat domů si nepředstavoval. Minuty uplýva­

ly. Dál se třásl a nakonec se musel posadit. Batoh nechal

klesnout na zem a opřel se o strom zády k domu. Tak

tam seděl, aniž si dokázal uspořádat myšlenky v hlavě

a  aniž se staral o  to, že mu vlhká jarní půda promáčí

látku na zadku. Po drahné chvíli, nevěděl jak dlouhé,

zareagoval na dobře známý zvuk: vrzla branka, zakvíle­

la, tak jako vždycky. Stará tepaná branka, kterou natřel

načerno ten rok, kdy dům koupili. Panty skřípaly už

tehdy, a i když je namazal, brzy skřípaly zase. Byla to ta­

ková branka. Prastará, a přesto mnohem hezčí než to,

co bylo k  mání dnes. Vyhrabal se do kleku a vzhlédl,


19

stále pěkně ve skrytu borovice, a uviděl hladce oholené­

ho muže v černých elasťácích, běžecké bundě, běžecké

čepici, běžeckých botách, běžeckých rukavicích a s bě­

žeckým měřičem tepu, jak vytahuje ze schránky poštu.

Byl propocený a poštou na pohled převesele zalistoval.

Došel k popelnici na papír stojící u plotu a dvě tři ne­

žádoucí zásilky z lesklého papíru do ní hodil, pak si to

namířil ke vstupním dveřím a zároveň si naučeným po­

hybem sundal z  ramene batoh a  z  kapsy v  bederním

pásu vytáhl klíče připevněné k batohu šňůrkou s logem

jisté automobilky. Dopplerovi došlo, že tohle bude Egil

Hegel. Nepochybně Egil Hegel. Vypadal přesně jako

muž, kterému by Solveig, ta malá poběhlice, mohla pro­

padnout. Muž, který má ve všem pořádek, ne nepodob­

ný Dopplerovi v dobách jeho největší slávy, ovšem ještě

vysportovanější a nepřiměřeně veselý. Jako pes.

Jako rozjařený pes, který si neumí pomoct.

Dopplerovi nezbylo než konstatovat, že Egil Hegel je

bohužel to, čemu se říká hezký chlap. Měl proklatě pra­

videlné obličejové rysy. Byl celý symetrický. Všechno, co

měl na jedné straně, měl i na druhé. Doppler si vybavil,

že někde četl, že ženská srdce symetrie přitahuje. Ženy

jsou naprogramované k tomu, aby symetrii vyhledávaly.

O nepravidelnost nestojí. Pravidelnost u nich vyvolává

ovulaci. Jakmile spatří muže jako Egil Hegel, dostanou

chuť se pářit. Krucifix. Dopplerovi s hrůzou došlo, že

právě to, tedy páření, se v současné době v modrém po­

běhlickém domě odehrává.

Instinkt mu velel vyskočit zpoza borovice, složit Egi­

la Hegela na zem a prokousnout mu hrdlo, avšak jeho


20

předkové neprošli tisíciletími vytříbeného vývoje pro

nic za nic. Proto pochopil  – a  jestliže ne ihned, pak

rozhodně dosti rychle –, že vyštípat Egila Hegela bude

vleklá záležitost. Vražda by byla kontraproduktivní.

Man Down. Rum pa pa pum, Rum pa pa pum.

Kdepak. Na tohle se musí lstí.

21

Pokud je tu Egil Hegel natolik doma, že se sprchuje

ve velké koupelně v  suterénu, říkal si Doppler, bude

to signál, že do puntíku převzal můj život a  funkci.

V tom případě už je přechod dokonán. V tom případě

vklouzl hladce do role pána domu a vyštvat ho bude

náročné. Jestliže se ovšem sprchuje nahoře, ve stejné

koupelně jako ostatní, možná přece jen existuje naděje.

To bylo třeba zjistit, a proto se Doppler po vojensku, na

loktech a  kolenou, doplížil po trávníku nadále pokry­

tém jinovatkou ke dvěma sklepním okénkům v severo­

západním rohu domu, nyní modrého, a  nahlédl jimi

dovnitř. A opravdu. Egil Hegel se tam vilně sprchoval

ve velkorysém sprchovém koutu bez závěsu, k jehož vy­

budování zavdal před deseti jedenácti lety podnět sám

Doppler. Všechno bylo beze změny, všechno bylo tak,

jak být mělo, s  výjimkou přítomnosti toho cizího na­

hého Egila Hegela. Těšil se dobré fyzické kondici, měl

zcela ploché břicho, což už samo o sobě působilo dost

provokativně, a ke všemu štíhlé šlachovité paže běžce.

Tenhle člověk běhá hodně a často, ne že uběhne čtyři

celé tři desetiny kilometru a hned postuje na Facebook

22

a Twitter, že uběhl čtyři celé tři desetiny kilometru. Egil

Hegel byl skutečný běžec. To bylo očividné. Při chůzi

došlapoval nejprve na špičku nohy, jako pravěký člo­

věk. Tohle byl muž stvořený k běhu. Naštěstí má menší

pohlavní orgán než já, zapsal si Doppler za uši. Tenčí

i kratší, díkybohu, ačkoli když do něj nateče krev, může

samozřejmě dojít k lokálním změnám. Ale i tak. Kromě

toho působil Egil Hegel mírně a přívětivě. Kdyby jim

okolnosti hrály do karet, mohl by se s ním Doppler nej­

spíš kamarádit. Jenže za dané situace musí Egil Hegel

pryč. Doppler si slíbil, že nezamhouří oka, dokud Egil

Hegel nezmizí. No, zamyslel se, zas tak doslova ne. Ně­

kdy spát musí. Bez spánku by to nešlo. Ne, ještě to tak.

Spát se musí.

23

Doppler strávil zbytek dne za borovicí. Sledoval, jak

rodina popořádku přichází domů. Nejprve Gregus. Vy­

rostl a stal se z něj statný školáček, který spokojeně vešel

brankou se školním batohem visícím mu na jednom ra­

meni lehce nakřivo. Doppler ho rád viděl, ovšem nelíbi­

lo se mu, že působí dost suverénně. Jestliže někomu na

téměř tři roky zmizí otec, neměl by být tak lehké mysli,

mínil. Gregus otevřel dveře, a když vstoupil, energicky

a  přívětivě zavolal „ahoj“. Krátce nato Doppler uviděl,

jak světlo v obývacím pokoji změnilo charakter, a usou­

dil, že se Gregus sesunul před televizi, jak se od dnešních

dětí očekává. Po chvíli dorazila Solveig s Bjørnstjernem.

Šourali se pomalu k domu, vedli se za ruku a vypadalo

to, že si vesele povídají. V jednom okamžiku pohodila

Solveig hlavou a zasmála se něčemu, co Bjørnstjerne řekl.

Její nakažlivý smích se donesl až k Dopplerovi a ten si

vybavil, že měl Solveig vlastně hodně rád. Nikdy neměl

v úmyslu opustit ji. Jen její signály. Rozbíhaly se tolika

směry. Egil Hegel nejspíš interpretuje lidské signály jako

pánbůh. Zcela jistě si Solveig přečetl jako nenáročnou

knihu psanou velkými písmeny a lstí ji dostal na záda.

24

Mimochodem, Bjørnstjerne vypadal jako kabrňák.

Doppler na okamžik pocítil hrdost, že má syna, který

dokáže rozesmát svou matku, když ho za úplně běž­

ného všedního dne vede domů ze školky oblečeného

v  zelené kombinéze. Oba zmizeli v  modrém domě

a Dop pler vůči tomu konceptu – dům, lidé v něm, Egil

Hegel – začínal pociťovat čím dál větší nechuť. Když se

nad tím zamyslel, říkal si, že Egil Hegel vlastně vypadá

jako nadrženec. Doppler si představil kradmé pohledy

mezi Solveig a Egilem Hegelem a možná i letmý polibek

obsahující příslib obšírnějšího tělesného styku poté, co

si děti půjdou lehnout. Nadržený Egil Hegel byl přece

jen čerstvě osprchovaný a jistě něco jako neřízená střela.

To ostatně platí pro všechny, co běhají, říkal si Doppler,

snaží se utéct před chtíčem, ale nakonec si vytrénují těla

natolik, že jakoukoli absenci sexu považují za pohanu.

Solveig vyhodila Dopplera ze svého srdce a vpustila

do domu monstrum.

25

Aby mohl sledovat chodbu v prvním patře, vylezl Dop­

pler na borovici. S pomocí lana vytáhl nahoru batoh

a  jakžtakž pohodlně se uvelebil v  rozsoše na straně

odvrácené od domu. Dokonce se mu podařilo rozbalit

tady karimatku a zalézt si do spacáku. Bylo mu příjem­

ně a teplo. Měl výhled na vstupní dveře, ba i na číselník

bezpečnostního systému, a jestliže si vezme dalekohled,

rozpozná kód. Dále viděl jedním oknem do obývacího

pokoje, do chodby v prvním patře, kde se nacházely

dveře do koupelny a čtyř pokojů, a rovněž, v neposled­

ní řadě, dalším oknem do ložnice, kterou kdysi se Sol­

veig sdílel. V dobách, kdy tu bydlel, nebývaly závěsy

nikdy zatažené. Tímto směrem beztak neměli žádné

sousedy a nikdy je nenapadlo, že by někdo mohl vylézt

na borovici, nebyl to strom vhodný ke šplhání, na to

měl větve příliš vysoko a příliš hustě u sebe. Dopplerovi

nyní připadalo, že má celkem dobrý přehled. Teď ať si

tam uvnitř dělají svoje, on se bude pěkně dívat, hodno­

tit a soudit.

26

Doppler zjistil, že pokud zapne zip tak, aby byly oba

jezdce ve středu spacáku, snadno tím vytvoří malý otvor

a pak mu stačí se jen zavrtět a může se vyprazdňovat,

aniž by strom opustil. Jeho výkaly končily v  keři na

sousedním pozemku. To bylo samozřejmě poněkud

nešťastné, protože v této čtvrti nebylo mnoho sousedů,

které by výkaly na pozemcích těšily, ovšem Sára, která

ve vedlejším domě bydlela, byla milá a velkorysá, velmi

vzdělaná a  informovaná, a  dokonce i  pohledná. Pra­

covala na ministerstvu klimatu a  životního prostředí

a  před mnoha lety vykopla svého ošklivého hloupého

manžela. Doppler jí ze stromu viděl do ložnice. Snažil

se tím směrem nedívat, ovšem párkrát mu tam pohled

přece jen zcela neúmyslně zalétl. Z borovice bylo zkrát­

ka vidět leccos.

Doppler ve spacáku relaxoval. Měl pocit, že má moře

času. Čekal, až k němu dorazí ona informace. Nic víc

se dělat nedalo. Ovšem výživový standard mohl být

lepší. Pokusil se pozřít šišku, nechutnala však dobře.

Časem bude muset zajít do obchodu a  ukrást si něco

z  pultu s  čerstvým zbožím. Podle jeho názoru to byl

27

nejjednodušší způsob, jak krást jídlo. Vejít, objednat

si rybí karbanátek nebo vepřovou krkovici se slani­

nou a s cibulí, převzít produkt v sáčku a pak ho celý sníst

v obchodě, například za stohem balíků toaletního papí­

ru nebo na jiném vhodném místě. Mimochodem, v po­

sledních letech se musel naučit jíst méně. Ne proto, že

by si přál zhubnout, nýbrž proto, že život v lese, nejprve

v norském a poté ve švédském, mu změnil metabolismus.

Jeho tělo už neočekávalo jídlo tak často jako dřív a s lu­

xusními potravinářskými výrobky se dávno definitivně

vypořádal. Nyní jedl to, co bylo po ruce, a  po ničem

se mu nestýskalo. Našel ­li v opuštěné chatě knäckebrot,

s radostí ho slupl, našel ­li jen suchary, spokojil se i s nimi.

Kvečeru přišla Nora. Doppler strnul. Dospěla v ženu.

Houpavou chůzí se blížila k domu, až jí dlouhá barevná

šála vlála. O levý bok se jí opírala těžká kabela. Sakra,

pomyslel si Doppler. Děti. Na chvíli se k  nim člověk

otočí zády a  najednou si vyrostou a  jsou z  nich lidé,

jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.

Doppler předpokládal, že Nora začala studovat na

vysoké škole. To by nebylo žádné překvapení. V  dět­

ství se záhy pustila do čtení románů, o  jejichž auto­

rech Dop pler nikdy neslyšel. Už tehdy tomu měl učinit

přítrž, přinejmenším jí měl klást dotazy, co se to děje,

bojoval však dost sám se sebou. Nyní odhadoval, že

se Nora vrací ze studovny, kde jistě vysedávala déle

než  většina ostatních, zahloubaná do studia oboru,

o  němž si zaručeně myslí, že je zajímavý, a  který se­

hraje v jejím životě určující roli a bude jí otevírat jedny

dveře za druhými. Nejspíš si nevšimla, jak čas ubíhá,

28

nebo tomu nevěnovala pozornost. Ale co ji proboha

táhne do modrého domu nadržence Egila Hegela? To

Doppler ani při nejlepší vůli nechápal. Samozřejmě je

z ekonomického hlediska rozumnější bydlet doma, jen­

že o to se mladí lidé nestarají. Je tak zatraceně prakticky

založená? Deset minut chůze na univerzitu, střecha nad

hlavou zdarma, teplá voda ve sprše, neomezený přístup

k potravinám a současně absolutní svoboda.

Třeba tu nebydlí, zadoufal, nýbrž se tu hodlá jenom

zastavit a svému nevlastnímu otci vynadat a možná při

jednom trochu pumpnout matku.

Když ani po dvou hodinách nevyšla ven, byl Doppler

nucen dojít k  závěru, že v  modrém domě bydlí i  ona.

Cítil zklamání, vztek, smutek a  intenzivně toužil tu

odpornou rodinnou idylku zničit, i kdyby mu to mělo

zabrat zbytek života.

29

V závěru svého dlouhého a pěkného, ale v zásadě špatně

promyšleného pobytu ve švédských lesích se Doppler jed­

noho dne náhle a zdánlivě iracionálně zastavil ve chvíli,

kdy se právě chystal nastražit bobří past na zamrzlém

vodním toku kdesi na severu v Jämtlandu. Co to prová­

dím? položil si otázku, a protože si nedokázal adek vátně

odpovědět, podrážděně vrhl pohled na Bonga, který po

losovsku odíral kůru z  mladé břízky. Co tady vlastně

děláme? pronesl nahlas. Bongo jen přežvykoval. Nějak

mě přepadají pochyby, pokračoval Doppler. Bongo, jsi

svým způsobem můj kouč, tvým úkolem je myslet na

moje blaho a klást mi překážky a poskytovat mi rady,

ale teď se zdá, že jsi úplně zapomněl, že v Oslu žijí lidé,

kteří nás mají rádi a stýská se jim po nás, přinejmenším

tedy po mně. Jistě se jim po mně stýská náramně. O tvé

existenci bohužel vůbec nevědí, zato já ano. Pustil bobří

past na zem. Pojď, vyzval Bonga, zvedl batoh, vykročil

k chatičce, v níž strávil dvě zimy, posbíral kožešiny, které

za tu dobu nashromáždil, a nabral kurz k domovu.

Putování na jih a poté na západ přes lesy a pole, po

cestách a stezičkách, které za války využívali převaděči

30

a které nyní ve svém volném čase udržovali a označo­

vali vymírající místní historikové, mu trvalo necelých

padesát dní. Zabralo by mu výrazně kratší dobu, kdyby

ho nezdrželo loučení s Bongem. Jenže ho zdrželo. A po­

řádně. Bylo to těžké a komplikované loučení. Doppler

předal Bonga do péče útulku pro jelení zvěř, které se

z nejrůznějších důvodů nevedlo dobře, ale které majitel

útulku, mladý nadšenec, rozhodně hodlal navrátit její

divokost.

No, tady s tím uvidíme, pronesl nadšenec, když spat­

řil, jak se Bongo otírá Dopplerovi o nohy, jako by byl

kočka, a chce neustále hladit a mazlit se.

No uvidíme, zopakoval zamyšleně.

31

Nadšenci se nelíbilo, že Doppler rozloučení několik dní

natahoval. Patřil ke škole zastávající názor, že pupeční

šňůru je třeba přestřihnout bez zbytečných emocí. Pro­

dlužování všechno zhoršuje. To podle jeho soudu platilo

i pro děti nastupující do mateřské školy. Odevzdejte dítě

a zmizte. O potomka se postará kompetentní personál.

Jakmile budete pryč, dítě se rychle zklidní. A tenhleten

los, prohlásil, to bude to samé.

Tenhleten los, opáčil Doppler, se jmenuje Bongo a je

to můj nejlepší přítel.

Jméno musí pryč, rozhodl nadšenec, zvířata jména

nemají, je to nepřirozené. Zvířata prostě jen jsou, dělají

to, co jim velí instinkty, jména je pouze matou a všech­

no komplikují. A to s tím přítelem je prostě blbost. To­

hle do toho vztahu vkládáte vy, protože to potřebujete.

Losovi je to šumák.

Doppler odevzdaně sledoval nadšencova ústa, pohybo­

vala se, otevírala, zavírala, neustále, řeči, řeči, cosi o tom,

že až bude mít nadšenec vlastní děti a budou si zvykat

na školku, vždycky je tam předá a  hned půjde, navíc

možná bude mít děti zanedlouho, má totiž v hledáčku

32

jednu ženu, mimochodem s nikoli nevýznamnou hrudní

partií, jak naznačil gestem subtilnějším, než jakého by

dle Dopplerova soudu měl být schopen.

Podle Dopplera šlo o  proces. Sám odevzdával děti

v mateřské školce, klepal se v brance a uvažoval o za­

tracené pomíjivosti života. Nyní se mu ten pocit plíživě

vracel. Je bolestné a proklatě brutální předávat svého

potomka systému se vší jeho socializací, etablováním

nových referencí a nových horizontů, které v dlouho­

dobém výhledu vzdálí dítě od jeho původu, jako se od

sebe čím dál víc vzdalují driftující kontinenty, odstup se

rok od roku zvyšuje, cizí krajiny nabývají tvarů, pouta

se oslabují a vytvářejí se nové vzpomínky, to je snad to

nejhorší, připadalo Dopplerovi, to, že Bongo si vytvoří

vzpomínky, jejichž součástí on, Doppler, nebude. Na­

konec je z dítěte samostatné individuum, neovladatelné,

nezávislé. To je zkrátka a dobře příliš velká hrůza.

Doppler se krok za krokem loučil a  odcházel, pev­

ně rozhodnut se neobrátit. Jenže v duchu si představo­

val Bongovy zarudlé oči, chvějící se spodní pysk a pláč

zadržovaný ze strachu před represemi ze strany onoho

přísného cizince. Prostě se musel otočit a ještě naposle­

dy se rozloučit. Bongo se rozzářil a celou dobu si myslel,

že jeho přítel a pán změnil názor a vrátil se navždy.

Nakonec nadšenci došla trpělivost.

Tak už běžte, vyzval Dopplera podrážděně.

Zdáte se mi hodně mladý, odpověděl Doppler, mož­

ná až příliš mladý na to, abyste dokázal porozumět

nejhlubším citům a  touhám zvířat i  lidí. Kdy jste se

narodil, mladý příteli?

33

1987, odtušil nadšenec.

Okamžíček, pronesl Doppler, zavřel oči a v duchu se

vrátil do minulosti. To byl dobrý rok. Byl jsem na vý­

měnném pobytu u francouzské rodiny jižně od Paříže.

Aha, opáčil nadšenec.

Naučil jsem se jazyk, pokračoval Doppler, jedl jsem

sýrové fondue a pochopil jsem, že Francouzi si myslí, že

francouzská kultura je báječná, téměř se jim nedostává

slov pro to, jak skvělá podle jejich názoru je.

Nadšenec bez viditelného zaujetí přikývl.

Myslel jsem si, že dozrávám, mluvil dál Doppler, jen­

že tak to nebylo a trvalo ještě spoustu, spoustu let, než

jsem pochopil některé hodnoty. Po tváři se mu rozlil

lehký úsměv, jako by se mu vrátila vzpomínka na to, co

tehdy pochopil. Takže v tom roce jste se narodil. Kdo

by si to pomyslel.

Nadšenec opatrně kývl.

1987, zopakoval si Doppler pro sebe. To je krásné, že

jste tak mladý. Představte si, kolik zim a jar máte před

sebou, kolik radostí, zklamání, ústrků, ran. Představte

si, kolikrát si koupíte nové boty a přečtete noviny a koli­

krát vás udiví, kolik toho spořádá drobné ptactvo a ko­

lik pitomostí lidé nadělají. Váš život bude jistě bohatý,

vykládal Doppler, bude jako na houpačce a bude při­

pomínat kaleidoskop pocitů, které sotva dokážete po­

jmenovat. Pojďte na mou hruď, pronesl s potlačovaným

pláčem a rozevřel náruč. Čert to vem. Pojďte na mou

hruď a dovolte mi, abych vás objal.

Nadšenec k němu nejistě přistoupil a Doppler ho se­

vřel v náruči, objímal ho pevně a dlouho, tak jako dítě

34

objímá plyšového medvídka. Bongo se k nim přišoural

a byl vpuštěn do mazlicího kroužku.

Chvíli tam tak všichni tři stáli a plakali.

35

Během následujících dní se Doppler s Bongem důklad­

ně loučil. Od rána do večera seděl v oploceném výbě­

hu uzpůsobeném pro jelení zvěř a  obíral se nutnými

podmínkami toho, co se má a  musí stát, nebylo jiné

cesty, přesto nezanechával svého přítele v  pohraničí

s lehkým srdcem, to ať si Bongo rozhodně nemyslí, byla

to poslední možnost, vždyť přece víš, kámo, řekl mu

Doppler a posunul si hlavu na Bongově břiše tak, aby

se mu leželo pohodlněji, že mám rodinu, kterou jsem

dlouho neviděl, to jsem ti nejspíš dostatečně nezdůraz­

ňoval a lituju toho, ovšem důvodem byl fakt, že mě to

bolelo. Tvářil jsem se jakoby nic, jenže tak bolest ne­

zmizí, právě naopak, tlačí jako vřed, Bongo, a nepřejde.

Pravda je bohužel taková, že jsem v posledních letech

byl nepříliš ideální manžel a  ještě horší otec. Jediné,

co mi jakžtakž šlo, bylo být tvým přítelem, Bongo. Ve

všech ostatních vztazích jsem selhal. Tak to je. Moje

žena mě možná odepsala a nebylo by divu. Ale možná

neodepsala. Něco mi napovídá, že by mohla být ten

typ, co trpělivě a  bez hořkosti čelí zkouškám, které

jí osud staví do cesty. Budu to muset prověřit. Navíc

36

mám dceru, která podle mých výpočtů už nepochybně

dospěla, syna, kterému bude tak asi šest, možná sedm

let, a jako by toho nebylo dost, ještě jednoho syna, kte­

rého jsem sotva zahlédl, tomu teď musí být tak dva tři

roky. Vyrůstá bez otce, Bongo, a to je chyba, to nevede

k  ničemu dobrému, mě to trápí a  říkám si, že šance,

že mě rodina vezme zpátky, bude vyšší, pokud před

ně předstoupím nahý a se srdcem na dlani, sám, bez

domácího mazlíčka či jiných rušivých rekvizit. Tak to

prostě je. Chápu, že to zní brutálně, ale takové jsou

rodiny, víš, nemají rády to, co se vymyká, nejsou zvyklé

mít nablízku losy, to je zneklidňuje. Rodiny chtějí, aby

vše bylo v normálu, a proto musíš zůstat tady, Bongo.

Věz však, že tohle není definitivní rozloučení. Vůbec ne.

Přijedu si pro tebe, jakmile si všechno sedne, budeme

pak zase spolu, o tom není pochyb, ale nejdřív musím

udělat pořádek v rodině a nevím, jak dlouho to bude

trvat, možná chvilku, možná delší chvilku, to se nedá

říct, protože rodiny, Bongo, jsou to nejkomplexnější vů­

bec, představují nejpropracovanější lidský organizační

model. Množství signálů v rodině je obří, Bongo, obří.

Abys byl v obraze, musíš dokázat zprocesovat miliony

zlomků informací za vteřinu. Všechno působí tiše a po­

klidně, ale pod povrchem vřou pocity, tuny pocitů, Bon­

go, a každičký jednotlivý pocit se rozvětvuje a ty větve

se všemožně proplétají v naprosto nepřehledný chaos,

cítím únavu, jen na to pomyslím, Bongo, je to džungle.

Jenomže ať chci, nebo nechci, jsem její součástí. Musím

do ní vstoupit, beze zbraně, bez losa i  bez jakýchkoli

dalších pomůcek, sám, a musím v ní přežít, musím dbát

37

na to, aby mě neštípl hmyz a neuštkli jedovatí hadi, na­

učit se, které rostliny léčí a které zabíjejí, a nejlepší bude

vylézt na některý z těch velkých stromů, abych se mohl

porozhlédnout po krajině, podívat se, jestli někde není

louka nebo řeka nebo něco, co by mi ukázalo cestu do

zabydlenějších oblastí.

Tiše leželi a řečené vstřebávalli. Doppler jemnými po­

malými pohyby drbal Bonga za uchem. Připadala ti ta

metafora s džunglí trochu přehnaná? zeptal se po chvíli.

Nejspíš ano. V tom případě se omlouvám. Nejsem na me­

tafory zrovna expert. V téhle oblasti mám co zlepšovat.

38

Nadšenec sledující tento důkladný proces loučení zví­

řete a  člověka ucítil v  srdci pokoru. Otevřely se mu

nové obzory a  napadaly ho myšlenky, které ho nikdy

předtím nenapadly. Doppler mu pomohl objednat kni­

hu The Secret Language of Animals, Tajná řeč zvířat, a pak

seděli u táboráku hořícího v míse na oheň a pili špiritus.

Na otázku, jestli má nějaké oblíbené zvíře, nadšenec

odpověděl, že losa aljašského.

Proč?

Protože je tak veliký.

Vám velikost imponuje?

Ano.

Doppler se usmál. Mládí. Jak krásná nevinnost. Bude

se muset zvednout a nadšence znovu obejmout.

Dávejte mi na Bonga pozor. Odměnou dostanete tyto

vybrané kůže z  bobrů, které jsem systematicky a  po

dlouhou dobu sprovozoval ze světa. Popravdě řečeno

mám špatné svědomí, protože jsem bohužel přírodě víc

bral, než jsem jí vracel. Dneska je to dost běžné, ale

i tak. Nejsem na to hrdý. Maso jsem samozřejmě jedl,

zvlášť ocas byl delikatesa, porozuměl jsem primitivním

39

obyvatelům severu, kteří za tučný bobří ocas neváhají

prodat duši, tak to je, ale bohužel jsem přírodě nic ne­

vracel, pokud tedy nepočítáme moje výkaly, ano, to je

samozřejmě něco, ty svým způsobem podporují nový

zrod a růst, ano ano, už moc mluvím. Nicméně ty kůže

dostanete. Měly by jako úhrada bohatě stačit. Jistě si za

ně budete moci koupit auto nebo tak. A já se pro Bonga

vrátím, jakmile udělám pořádek na domácím poli.

Co jestli se mi vašeho losa do té doby podaří rehabi­

litovat? namítl nadšenec.

Nepodaří.

Ale co kdyby?

Na to zapomeňte. Bongo je jako vy a já. Nehodí se

k tomu, aby se potuloval po lesích sám a nechal se štvát

vlky nebo zastřelit nějakými mladíky s nebetyčně vyso­

kou hladinou testosteronu. Ne. Bongo míří výš. A  vy

i já mu musíme pomoct. Jste v mých očích osobně zod­

povědný za jeho uzdravení.

Když se nadšenec druhého dne ráno probudil, byl

Doppler pryč. Stopy sněžnic vedly přes stále zasněžená

pole do lesa.

40

Během měsíců, které Doppler strávil na borovici, měl

dost času pomalu přemýšlet. Když měl na něco tako­

vého čas naposledy, byl natolik mladý, že nepochopil,

jak velké privilegium to je. Na borovici také postupně

nahlédl, že kdykoli si v posledních desetiletích myslel,

že přemýšlí, ve skutečnosti nepřemýšlel, nýbrž se ne­

chal jen unášet city. A namlouval si, že to je přemýšlení.

Přesně tak. Tohle mu došlo na borovici a na borovici se

v drobných záblescích přiblížil také jinému pochopení,

ovšem to bylo křehké a Doppler se snažil tyhle zábles­

ky zachytit, přál si v nich setrvat, jenže pak mu došlo,

že v  záblescích nikdo existovat nemůže, protože člo­

věk je neustále tím, kým je, a vteřiny ubíhají, a jestliže

chce být člověk někým jiným, vyžaduje to značné oběti

a vele toče, pochopil Doppler na borovici.

Představte si, že by se narodil někde jinde, jedl by

jiné jídlo, mluvil by jiným jazykem, díval by se z jiných

oken na jiné městské čtvrti, jiné části světa. Představ­

te si, že by poznal jiné lidi. Představte si, že by nikdy

neviděl sníh. Představte si, že by Dopplerovu spermii

předběhla jiná spermie, představte si, že by byl jako

41

dítě dobrý ve fotbalu nebo že by uměl skládat hudbu.

Představte si, že by byl voják, pekař, holka, ryba, vač­

natec. Představte si, že by byl albatros.

Na borovici měl každičký den stovky hodin.

42

Z  borovice Doppler postupně získal naprostý přehled

o pohybech rodiny a v neposlední řadě o pohybech Egi­

la Hegela. Zapamatoval si, kdy členové rodiny odjíždějí

z domova a kdy se vracejí, kdo má jaké kroužky, kdo na­

kupuje, vaří večeři, nosí prádlo nahoru a  dolů, kdo je

veselý, mrzutý, nadržený, vzteklý nebo kdo má náladu,

která je kombinací výše uvedeného. Doppler zjistil lec­

cos. Vypozoroval, že Gregus hraje v úterý fotbal a ve

středu na kytaru. Fotbal Dopplerovi nešel moc pod nos,

podle jeho názoru byl známkou slabosti a konformismu,

ale kytarový kroužek to tak trochu vyvažoval, hudba

je přece jen hezká věc, člověk přijde do styku s pocity

a náladami, v ideálním případě přijde už v raném věku

dokonce do styku sám se sebou, říkal si. A to musí být

pěkné. Zcela jistě to nevěděl. Sám se sebou přišel totiž

do styku až těsně před čtyřicítkou, a když se nad tím teď

zamyslel, nebyl si vůbec jistý, jestli to opravdu byl ten

případ. Klonil se nyní k tomu, že to možná byla iluze,

jeden z mnoha ďábelských mechanismů života. Člověk

si namluví, že je ve styku se svým nitrem, aniž tomu tak

skutečně je. Může to znít neuvěřitelně. Jenže život je liš­

43

ka podšitá, říkal si. Navzdory všemu prostě jen přežívá,

a pokud zaznamená, že dotyčný, který ho nese na svých

bedrech, potřebuje mít dojem, že je ve styku sám se se­

bou, ano, pak mozek snadno dokáže vytvořit takovou

iluzi. Ovšem proč o tomhle začal přemýšlet? Ano. Gre­

gus. Hudba. Život si patrně lze vybudovat na mnohem

horších věcech než na hudbě, usoudil.

Zjistil, že Bjørnstjerne vlastní králíka, kterého pravdě­

podobně chová v kleci v suterénu. Přepadl ho pocit ode­

vzdanosti. Se Solveig se vždycky shodovali na tom, že

domácím mazlíčkům je třeba se vyhýbat. Tu havěť sem

musel donést Egil Hegel, pomyslel si. Koupil si Bjørn­

stjerneho s pomocí králíka. Možná nemůže sám mít děti.

Ten neplodný nadrženec. A tak se pokouší koupit si ty

moje, říkal si Doppler. Dráždilo ho, že Solveig nevidí,

jak špinavou hru Egil Hegel hraje.

Dále si povšiml, že Nora přichází a  odchází podle

libosti. Jedné studené sobotní noci přišla například

domů v půl páté ráno spolu s individuem opačného po­

hlaví. Očividně to byl vyhřebelcovaný týpek obdařený

hromadou materiálních statků a rovněž realistickými

a racionálními ambicemi a zářivou budoucností. Dop­

pler bojoval sám se sebou. Takové lidi by bylo vhodné

upozornit na jejich chyby a nedostatky. Dostal chuť za­

sáhnout, pochopil však, že by to bylo vzhledem k jeho

dlouhodobým plánům kontraproduktivní. Jinými slovy

nemohl udělat nic jiného než si vytáhnout notýsek a udá­

lost zaznamenat, tak jako z borovice po několik měsíců

zazna menával všechny zpozorované události. Králík.

Neplodný a nadržený. Nepoužitelná známost. Postupně se

44

mu hromadila hesla. Bylo třeba vytvořit si úplný obrá­

zek. Všechno má svůj čas. Teď byl čas sběru informací.

Pak nastane čas analýzy a po ní, snad, čas jednání.

45

Po zajímavém, ale v  mnoha ohledech nepraktickém

a nepříliš pohodlném čase na borovici se Doppler jed­

noho dne vydal pěšky do centra a tam ukradl takzvaný

závěsný stan, získal dojem, že ten nejlepší na trhu. Po­

dle slov prodejce, který byl příjemný, ale dal se snad­

no obalamutit, s inovativní středovou tyčí vyrobenou

z hliníku T6, který samozřejmě poskytuje maximální

nosnost v poměru k hmotnosti, a který je navíc eloxo­

vaný, aby byl odolný vůči korozi. Polyesterová plachta

s  dvojnásobnou tloušťkou na exponovaných místech.

Takový stan používají horolezci, pokud musejí přeno­

covat ve stěně. To lidstvo, říkal si Doppler. Jaká je to

skvělá partička. Vynalezne a vyrobí prakticky cokoli.

Chcete spát ve skalní stěně? Jak je libo.

Po chvíli zápolení visel stan pěkně vysoko na borovi­

ci. Dokonce byl zelený, a tak více či méně splýval s hus­

tým větvovím. Tímto způsobem se Doppler nastěhoval

do borovice. Bydlel v ní. Jsem člověk, co bydlí v boro­

vici, říkal si. Takhle jsem to dopracoval.

46

Jakmile se Doppler blíže seznámil s rytmem v modrém

domě, začal dovnitř vnikat ve chvílích, kdy byla rodi­

na a Egil Hegel pryč. Náhradní klíč ještě pořád ležel

v garáži, v plastovém květináči ukrytém v bedně, a kód

k alarmu si zjistil za pomoci dalekohledu. Sprchoval se

v dolní koupelně a bral si z ledničky jídlo. Občas si po­

sloužil i bonbonem nebo dvěma a denním tiskem. Ně­

kdy si také přivlastnil spodky Egila Hegela, a nabídla ­li

se příležitost, nahlížel mu do výpisů z účtu. Pročítal si

je s velkým zájmem. Nákup zboží, nákup zboží, trvalá

platba na adoptované dítě v Kolumbii, mýtné, nákup

zboží, telefonní účet, kabelová televize, adoptované

dítě v Bangladéši. Ovšemže měl Egil Hegel dvě adop­

tované děti. Jak moc sympatický může člověk být? říkal

si Doppler. A s takovými lidmi je jeden nucen soutěžit.

V pravé kolonce stálo: Mzda, 73.400,–. V této čtvrti cel­

kem běžný měsíční příjem. Tak to má být. Dopplerovi

se na jednu stranu ulevilo, že to není víc, ale na stra­

nu druhou se ho to také dotklo, protože mu došlo, že

Solveig se s Egilem Hegelem nedala dohromady kvůli

penězům. Obával se, že se s ním dala dohromady proto,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist