načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Konec řetězce (paperback) - Jana Thomsen; Fredrik T. Olsson

-15%
sleva

Kniha: Konec řetězce (paperback)
Autor: ;

Brilantní thriller o tisíciletém tajemství zakódovaném v lidské DNA, které ohrožuje budoucnost světa jak ho známe.
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  289 Kč 245
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 584
Rozměr: 120 x 195 mm
Úprava: 578 stran
Vydání: Vydání druhé
Spolupracovali: ze švédského originálu Slutet p kedjan ... přeložila Jana Thomsen
Vazba: brožovaná lepená
ISBN: 9788074734625
EAN: 9788074734625
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Několik původně zdánlivě nesouvisejících událostí uvozuje příběh o strašlivém tajemství, které může stát za koncem lidské populace. Bývalý vojenský kryptolog William Sandberg a nadaná sumeroložka Janine Haynesová se snaží rozluštit zprávu, která je zakódovaná v lidské DNA. Postupně odhalují poselství, které ohrožuje celý současný svět. A s hrůzou sledují, že předpovězený osud se začíná naplňovat. Bude ještě dostatek času katastrofě zabránit?
Dějové linie příběhu jsou rozprostřeny po celém světě a hrdinové se na nich vydávají po stopách velkých záhad a událostí lidské historie. Konec řetězce je napínavý román, který nutí čtenáře k zamyšlení nad původem lidského druhu a jeho chování, které se mu v budoucnu může stát osudným. Kritiky pozitivně hodnocená kniha je připodobňována k bestsellerům Michaela Crichtona nebo Dana Browna.

Kniha je zařazena v kategoriích
Jana Thomsen; Fredrik T. Olsson - další tituly autora:
Konec řetězce Konec řetězce
Olsson, Fredrik T.; Thomsen, Jana
Cena: 339 Kč
Konec řetězce Konec řetězce
Olsson, Fredrik T.
Cena: 187 Kč
Reťazec skazy Reťazec skazy
Olsson, Fredrik T.
Cena: 200 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Copyright © Fredrik T Olsson, 2014
Published by arrangement with Partners
in Stories Stockholm AB, Sweden
Translation © Jana Thomsen, 2016
ISBN 978-80-7473-224-9





11
1.
Muž, kterého v uličce zastřelili, zemřel příliš pozdě.
Bylo mu něco přes třicet let, na sobě měl džíny, košili
a  větrovku. Na tohle roční období to bylo dost málo,
ale byl celkem čerstvě osprchovaný a  celkem najede -
ný – to mu slíbili a to taky dodrželi.
Ale nikdo mu neřekl, co se bude dít potom. A teď je
tady.
Prudce se zastavil mezi kamennými fasádami za
starou poštou, ztěžka dýchal a ve tmě před ním se v rytmu
jeho dechu objevovaly a mizely lehké šedé obláčky.
Zadržoval pocit paniky vyvolaný tím, že mřížová brána
na konci uličky je zamčená. Riskl to a teď neměl kudy
uniknout, zatímco zezadu se blížily tři reflexní vesty.
Ve skutečnosti byl ještě naživu, když informace o čtvrt
hodiny dřív dorazila do redakcí evropských novin,
ztracená v  záplavě dalších agenturních zpráv. Tři strohé
řádky o  muži, kterého krátce po čtvrté hodině v  noci
na čtvrtek našli mrtvého v centru Berlína. Nestálo tam
výslovně, že to byl bezdomovec a  že byl pod vlivem
drog, ale vyvolávalo to takový dojem. To byl taky
záměr. Když už člověk lže, má se držet pravdy.
V ranním vydání novin pronikne noticka do
postranního sloupku mezi další bezvýznamné zprávy. Bylo to
jedno z mnoha bezpečnostních opatření, které pravdě-





12
podobně ani nebylo nutné. Vysvětlení pro případ, že
by je někdo viděl ve tmě zvedat bezvládné tělo, odná -
šet ho do čekající sanitky, zabouchnout zadní posuvné
dveře a odjíždět v mrznoucím mrholení s příslušně
blikajícím modrým světlem.
Ne do nemocnice.
Koneckonců nemocnice by už byla k ničemu.
V autě tiše seděli tři muži a doufali, že přijeli včas.
Nepřijeli.





13
2.
Policii trvalo jen pár vteřin, než vyrazila krásné dvojité
dveře u  domovního schodiště, rozbila okenní tabulky
zasazené do olověných rámů a odemkla zevnitř.
Víc času jim zabraly bezpečnostní mřížové dveře,
těžké a nejspíš hodně drahé, a teď navíc zamčené. By -
la to poslední překážka, která jim bránila vstoupit
dovnitř a pomoct muži ve středním věku, který se podle
informací měl v bytě nacházet.
Pokud byl ještě naživu.
Norrmalmská policie přijala tísňové volání brzo
dopoledne a trvalo nějakou dobu, než se spojovatel
ujistil, že žena, která volá, je důvěryhodná, střízlivá a myslí
to vážně. Zná toho muže? Ano, zná. Nemůže se
nacházet někde jinde? Ne, to je vyloučené. Jak dlouho už ho
pohřešuje? Moc dlouho ne, mluvili spolu po telefonu
včera večer, byl zamlklý a  vyhýbal se tématu. A  to ji
vyděsilo. Když si stěžoval, věděla, na čem je. Ale teď
byl plný odvahy, pokoušel se mluvit zvesela a ona
nedokázala přesně říct proč. Jako by něco skrýval. Když
mu pak ráno volala a on to nezvedal, projelo jí hlavou:
tentokrát to opravdu udělal.
Žena se vyjadřovala jasně a  přesně, takže když se
spojovatel konečně nechal přesvědčit, zavolal policii
i záchranku a vzal další hovor.





14
Hned první hlídka, která na místo přijela, musela
konstatovat, že žena nejspíš měla pravdu.
Dveře byly zamčené. Za nimi byly přes barevná skla
vidět rozmazané kontury mříže. A  z  ještě větší vzdá -
lenosti bylo z  rádia slyšet klasickou hudbu, mísící se
s bublavými zvuky vody tekoucí do již přeplněné vany.
To bylo hodně špatné znamení.
Na elegantním domovním schodišti o  dva schody níž
stála Christina Sandbergová, upřeně zírala skrz černě
natřenou ocelovou mříž obklopující výtahovou šachtu
a  pozorně sledovala, co se děje u  vchodových dveří
k bytu, který kdysi patřil i jí.
Z  úhlové brusky sršely žluté, žhavé kovové piliny,
jak se zámečník násilím dobýval přes ty zatracené
mřížové dveře. Tak dlouho proti nim protestovala, až jí
nakonec došlo, že po tom večeru, kdy se všechno obrátilo
vzhůru nohama, na ně musí přistoupit.
Nechali je namontovat pro vlastní ochranu. A  on
dnes možná kvůli nim zemře. Kdyby nebyla tak
ochromená a nervózní, byla by příšerně naštvaná.
Za zámečníkem přešlapovali na místě čtyři policisté
a čekali, až budou moct něco udělat, a za nimi dva stejně
neklidní záchranáři. Ze začátku na něj volali „Williame!
Williame Sandbergu!“, ale žádná odpověď nepřišla,
a  tak to nakonec vzdali,  ztichli a  nechali brusku dělat
svoji práci.
A Christina nemohla nic než přihlížet.
Přijela na místo jako poslední. Hodila na sebe džíny
a semišový kabát, svázala si jemně melírované vlasy do
culíku a nasedla do auta, přestože stálo na ulici, kterou
měli uklízet až příští týden, a ona sama sobě slíbila, že
ho tam nechá stát až do víkendu.
Tou dobou se mu snažila už několikrát dovolat,
nejdřív hned, když vstala, potom cestou do sprchy a pak





15
znovu, než si vůbec stihla vysušit vlasy. Poté volala na
policii, kde jim trvalo celou věčnost, než jí uvěřili to, co
už věděla. Co v hloubi duše věděla, už když se probu -
dila, ale pokoušela se to odehnat jako špatné svědomí,
které vždycky narostlo poté, co spolu mluvili.
Po pravdě řečeno se nesnášela za to, že je s ním
pořád v  kontaktu. Vzal to tehdy hůř než ona. Ne snad
proto, že by jí z  toho bylo míň smutno. Spíš proto,
že on to sám sobě dovolil. A  i  přes dva roky
omílání téhož, diskutování a  uvažování „proč“ a  „možná“
a  „kdyby“ se všechno zdálo stejné jako tehdy. Ona
měla tu velkou čest nést smutek za oba dva, a  navíc
trpěla pocity viny, protože jí tohle rozdělení rolí
nepřipadalo spravedlivé.
Ale život není spravedlivý.
Kdyby byl, nestála by teď tady.
Mříž nakonec povolila, policie a záchranáři se
nahrnuli do bytu a  čas jako by přestal existovat. Jejich záda
zmizela v  dlouhé hale a  prázdnota za nimi narůstala
a nebrala konce. Po několika nesnesitelných vteřinách
nebo minutách nebo letech někdo uvnitř vypnul rádio,
pak vodu, a potom nastalo naprosté ticho.
Až se konečně vrátili na chodbu.
Když se proplétali mezi hranami stěn a úzkou
chodbičkou kolem výtahu, vyhýbali se jejímu pohledu. Ostře
zahnuli, aby se dostali k točitému schodišti, aniž by
narazili do drahých zdí s  dekorativními malbami, a  pak
jen dolů, dolů, rychle, ale opatrně, klidně, ale spěšně.
Christina Sandbergová se namáčkla na ocelovou
mříž, aby nosítka mohla kolem ní projít k sanitce
čekající na chodníku.
Pod lesknoucí se umělohmotnou kyslíkovou maskou
ležel muž, který kdysi byl její manžel.





16
– – –
William Sandberg ve skutečnosti nechtěl zemřít.
Lépe řečeno, nebyla to jeho prvotní volba.
Mnohem radši by žil a cítil se dobře, vedl slušný život
a naučil se zapomenout, měl proč prát oblečení a každé
ráno se probudit, obléct se, jít ven a dělat něco, co by
pro někoho mělo smysl.
Ani to nebylo zapotřebí všechno. Stačilo by pár věcí.
Přál si jen najít důvod, aby už nemusel myslet na to, co
bolelo. A ten nenašel, takže další možností na seznamu
bylo to všechno skončit.
Jenže ani to mu, zdá se, tak úplně nevyšlo.
„Jak je vám po těle?“ zeptala se mladá ošetřovatelka
stojící před ním.
Vyhrabal se do polosedu, po staru přikrytý tuhým,
naškrobeným prostěradlem pod žlutou erární dekou,
jako by zdravotnictví stále odmítalo přijmout fakt, že
existuje povlečení.
Podíval se na ni a snažil se nedat najevo, jak je mu
špatně ze všech těch jedů, co měl ještě v těle.
„Hůř, než byste chtěla,“ odpověděl. „Líp, než jsem
si představoval.“
Usmála se tomu, což ho překvapilo. Bylo jí maxi -
málně dvacet pět let, blondýnka a navíc docela hezká.
Nebo to bylo tím měkkým světlem z okna za ní.
„Zdá se, že ještě nebylo na čase,“ pronesla. Znělo to
prostě a téměř konverzačně, což ho překvapilo.
„Budou další příležitosti,“ řekl.
„Samozřejmě,“ odpověděla. „Člověk musí být
optimista.“
Její úsměv byl dokonale vyvážený. Dost široký na to,
aby zdůraznil ironii právě řečeného, ale ne tak široký,
aby potlačil její suchý humor. Najednou se nezmohl na
žádnou odpověď a přepadl ho nepříjemný pocit, že
rozhovor je u konce a ona vyhrála.





17
Několik minut potichu ležel a díval se, jak pracuje.
Efektivní pohyby podle daného schématu: vyměnit
kapačku, nastavit rychlost, zapsat něco do chorobopi -
su a  všechno zkontrolovat. Tichá efektivita, až ho
napadlo, jestli to všechno nepochopil špatně a ona s ním
vlastně vůbec nežertovala.
Dokončila svoje úkoly, automaticky upravila
prostěradlo, aniž by dosáhla nějaké změny, a pak se zastavila.
„Až odejdu, neudělejte žádnou hloupost,“ řekla.
„Dokud jste tady, byla by to zbytečně práce navíc jak pro
vás, tak pro nás.“
Přátelsky na něj na rozloučenou mrkla, prošla šikmo
přes celý pokoj do chodby a  nechala dveře za sebou
zaklapnout pomocí samozavíracího mechanismu na
horní zárubni.
William zůstal ležet v posteli a cítil se tak nějak
nepříjemně. Ne že by k tomu měl nějaký pádný důvod.
Prostě se necítil příjemně. Proč? Protože na něj
nemluvila tím pečujícím tónem, který očekával a který by ho
rozčiloval? Nebo proto, že její suché komentáře byly
tak nečekané, až měl chvíli pocit, že ho provokuje,
nebo dokonce baví?
Ne.
Trvalo jen chvíli, než mu to došlo.
Zatnul zuby.
Byl to její humor. Přesně ten humor.
Úplně stejně by to řekla i ona.
Najednou už mu nedělalo starosti to nejasné hučení
v těle, způsobené asi nedostatkem soli nebo vody, nebo
naopak přebytkem nějakého sajrajtu ze všech těch práš -
ků, co se bez užitku rozpustily v jeho unaveném
pětapadesátiletém těle na pokraji kolapsu. Ani ho netrápila
palčivá bolest z řezných ran, které se pomalu začínaly
hojit pod obinadly ovinutými kolem zápěstí. Starosti
mu dělalo něco jiného. Pocit, který se neustále dokola
vracel a s dvojnásobnou silou ho zasáhl pokaždé, když





18
si na něj troufl zapomenout. Kvůli kterému včera ode -
šel do koupelny a rozhodl se to udělat.
Protože nebyl schopen rozluštit znamení.
Jinak to říct nešlo, ať to znělo sebevíc ironicky.
Zrovna on nebyl schopen rozklíčovat znamení.
Sakra.
Než sestřička odešla, měl ji poprosit o něco na
uklidnění. Nebo něco proti bolesti, nebo diazepam. Nebo
nejlíp střelit do hlavy, to by pro něj snad mohla udělat.
Ale asi nemohla.
Byl přesně tam, kde včera večer: nekonečný pád
temným tunelem, zničující touha po dosažení dna, kde se
konečně zabije a  unikne všem těm myšlenkám, které
ho úspěšně ovládají. Které mu dopřávají světlé chvilky
naděje, a vzápětí se vracejí a tvrdě ho zpohlavkují, aby
mu ukázaly, kdo tady má navrch.
Sáhl po kabelu, který visel na zdi, a přitáhl si
podlouhlé tlačítko, aby přivolal pomoc. Doufal, že nepřijde
tatáž sestra jako předtím. Byla by to trapná prohra – od
cynických a trefně formulovaných poznámek k prosbě
o prášek na spaní. Ale možnost, že by snad alespoň na
chvíli usnul, mu za to stála.
Pomyslel si a stiskl tlačítko.
Ke svému údivu nic neslyšel.
Stiskl znovu, podržel tlačítko déle.
Pořád nic.
Asi na tom není nic zvláštního, uvažoval. Nezvoní
přece sám na sebe. Stačí, že to zazvonilo někde
v pokoji, kde jsou lékaři, kteří dělají svou práci, takže k němu
pošlou sestru, aby zjistila, co potřebuje.
Pak si všiml světla, červeného, kuželovitého,
umělohmotného krytu na stěně přesně nad zástrčkou, kde
vyčníval kabel. Nemělo by svítit? Když už neslyší
žádné zazvonění, nemělo by se alespoň rozsvítit světlo na
důkaz, že stiskl tlačítko správně?
Stiskl ho znovu. A ještě jednou. Ale nic se nedělo.





19
Byl tak zaujatý nefunkčním systémem přivolání po -
moci, že když se najednou otevřely dveře, trhl sebou.
Mžoural směrem k nim a zvažoval, jestli má volit útok,
nebo obranu. Nadávat, že je světlo rozbité, nebo se
omluvit, že zvonil tak hystericky?
Obě možnosti však vyloučil, jakmile oči přivykly
protisvětlu.
Muž u nohou jeho postele nebyl ani lékař, ani
ošetřovatel. Měl na sobě oblek, košili bez kravaty a kotníčkové
boty, které byly vzhledem k obleku neúměrně
sportovní. Bylo mu asi kolem třiceti. Ale u mužů, kteří mají
oholenou hlavu, se věk odhaduje těžko, navíc když držení
těla prozrazuje, že za sebou mají dlouhý a tvrdý trénink.
Možná že vypadal na svůj věk starší. Nebo naopak.
„Ty jsou pro mě?“ zeptal se William. Nic lepšího ho
nenapadlo.
Kývl na květiny, které muž držel v rukou. Příchozí se
na ně podíval, jako by na ně sám skoro zapomněl.
Neodpověděl a odložil kytici do umyvadla. Byla to jenom
zástěrka, aby dobře zapadl a  došel chodbami až sem,
aniž by byl nápadný.
„William Sandberg?“ zeptal se.
„Jen tak tak,“ řekl William. „Ale pořád jsem to já.“
Muž stál na místě, v tichosti sledovali jeden druhého.
Jako kdyby se přeměřovali pohledem, i  když William
by se ve své situaci sotva zmohl na odpor. Bylo to celé
strašně zvláštní a  William cítil, jak se jeho mysl snaží
vzchopit.
„Hledali jsme vás,“ řekl muž nakonec.
Aha? William přemýšlel, na co naráží.
Neuvědomoval si, že by ho někdo v  nedávné době kontaktoval,
ale na druhou stranu si nebyl jistý, že by si toho vůbec
všiml.
„Měl jsem dost o čem přemýšlet.“
„To jsme pochopili.“
My? Co to sakra má znamenat?





20
William se posadil trochu vzpřímeněji a s námahou
se suše usmál.
„Moc rád bych vám něco nabídl, ale nečekal jsem, že
tu budou tak skoupí na morfin.“
„Budeme potřebovat vaši pomoc.“
Řekl to bez okolků, nějak moc rychle, a něco v jeho
hlase přimělo Williama trochu polevit v  ostražitosti.
Mladík se na něj díval pohledem, který sice byl stále
pevný, ale bylo v  něm i  něco víc. Naléhavost. Možná
dokonce strach.
„Tak to se obávám, že jste nenašel toho pravého,“
řekl William a  rozhodil rukama. Tedy spíš zkusil roz -
hodit rukama. Hadičky od kapačky a kabely od EKG
dost omezovaly jeho pohyblivost a tím jenom
dokreslovaly, co se snažil říct: William Sandberg je sotva ve
stavu někomu s něčím pomoct.
Ale vypracovaný mladík zakroutil hlavou.
„Víme, kdo jste.“
„Kdo my?“
„To není důležité. Důležitý jste vy. Důležité je to, co
umíte.“
Pocit, který Williamovi projel celým tělem, byl sou -
časně známý i  nečekaný. Tenhle rozhovor by si uměl
představit před deseti lety, nebo ještě spíš dvaceti. To
byl připravený. Ale dnes?
Muž v nohách jeho postele mluvil výborně švédsky,
ale někde v hloubi byl slyšet přízvuk. Příliš obroušený
na to, aby se dalo říct, odkud. Ale stoprocentně tam byl.
„Odkud jste?“
Mladík se na něj podíval pohledem plným hraného
zklamání. Jako by William měl pochopit, že odpovědi
se nedočká, a  jako by bylo pod jeho úroveň vůbec se
ptát.
„Tajná policie? Obrana? Zahraničí?“
„Je mi líto. To nemůžu říct.“





21
„Dobře,“ řekl William. „Každopádně je pozdravujte,
a že děkuju za kytku.“
Řekl to tónem naznačujícím konec rozhovoru. A na
znamení toho, že domluvili, zase zvedl kabel s  tlačít -
kem. Palcem ho dlouho tiskl, s pohledem pořád
upřeným na mladého muže, aby mu dal najevo, jak
naprosto totálně jasně spolu skončili. Ani tentokrát se nic
nestalo.
„Kdyby to fungovalo, rozsvítilo by se to červené
světlo,“ pronesl muž nečekaně.
William se na něj podíval.
Uběhl další okamžik, kdy si pohledem přeměřovali
síly, až William nakonec pustil kabel z ruky. Spadl mu
na břicho, na žlutou erární deku.
„Je mi pětapadesát,“ řekl. „Nepracuju už několik let.
Jsem jako opuštěná pohraniční pevnost. Kdysi dávno
jsem byl důležitý, ale dnes už se jenom rozpadám.“
„Moji nadřízení to vidí jinak.“
„A kdo jsou vaši nadřízení?“
Řekl to příkře. Rozhovor ho už unavoval. Chtěl
svoje prášky na spaní a  zmizet odsud, ne si hrát na
studenou válku s  namakaným usmrkancem, který přišel
s mnohaletým zpožděním.
Ale rozhovor nakonec ukončil mladík.
„Je mi líto,“ zopakoval. Omluvně povzdechl, přenesl
váhu na nohu blíže dveřím a otočil se.
Je na odchodu, pomyslel si William. Divný konec
divného setkání.
Když však mladík otevřel dveře do chodby, stáli tam
další dva muži a čekali, až budou moct vejít.
– – –
Byla jedna hodina a deset minut odpoledne
a chodbami jednotky intenzivní péče Karolinské nemocnice se





22
ozývaly kroky lékařského týmu, který se šel podívat,
jak na tom jsou jejich pacienti.
Bez větších překvapení už za sebou měli polovinu
vizity. Další pacient byl pětapadesátiletý muž, který si
chtěl vzít život. Otrava léky a řezné rány na rukou. Ne -
byl důvod, aby na jednotce intenzivní péče strávil
nějakou delší dobu. Dostal krev, aby se vykompenzovala
ztráta z řezných ran a snížila se koncentrace léků, které
spolykal. Při příjmu však jeho hodnoty nebyly nijak
závažné. Buď toho omylem spolykal moc málo, nebo
to byl jen další z mnoha riskantních pokusů, jak na
sebe přitáhnout pozornost příbuzných, kteří mu nechtěli
naslouchat.
Ať tak či tak, nebylo pochyb, že ho už brzo nebudou
mít na starost. Doktor Erik Törnell se zastavil přede
dveřmi, zavřel chorobopis, ve kterém před chvílí
listoval, a krátce kývl na kolegy: tohle bude rychlá návštěva.
Když vešli do pokoje, ze všeho nejdřív uviděli
prázdnou postel.
V umyvadle ležela kytice, váza na nočním stolku se
převrátila a  rozbila, přikrývka a  prostěradlo se válely
na podlaze a z kapačky volně visela hadička.
Koupelna byla prázdná a ze skříňky zmizelo
všechno, co měl pacient při příjmu u sebe. Zásuvka malého
prádelníku byla vytažená a otočená vzhůru nohama.
William Sandberg byl pryč.
Po hodině hledání se dalo konstatovat leda to, že se
vůbec nenachází v areálu nemocnice a že nikdo netuší,
jak a proč k tomu došlo.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist