E-kniha: Konec poručíka Borůvky (spisy - svazek 36) - Josef Škvorecký

Books and Cards

Josef Škvorecký

Konec poručíka Borůvky

Detektivní žalozpěv

spisy 36

© Josef Škvorecký, 2010

Copyright © Books and Cards

ISBN 978-80-904186-5-3

Lucii, dceři, která se nikdy nenarodila

Já viděl takovou bídu, že každý kriminál je proti ní zrovna bla­

hobyt: a přece nás ta nejhorší bída tak neurazí jako křivda. Já

bych řekl, že v nás je nějaký justiční instinkt a že vina a nevina,

právo a spravedlnost jsou stejně prvotní, strašné a hluboké city

jako láska a hlad.

Karel Čapek

Im Hašek’s Braven Soldaten Schweik findet man den echt unposi­

tiven Standpunkt des Volkes... das eben das einzige Positive

selbst ist und daher zu nichts anderem „positiv“ stehen kann.

Bertolt Brecht

Osobními vztahy se dnes opovrhuje. Považují se za buržoazní

přepych, za plod poklidných dob, které jsou ty tam, a my jsme

vyzýváni, abychom se jich zbavili a věnovali se raději nějakému

hnutí, nějaké společné věci. Myšlenku společných věcí nenávi­

dím, a kdybych si měl vybrat mezi zradou vlasti a zradou přítele,

doufám, že bych měl odvahu zradit vlast. Moderního čtenáře

taková volba možná pohorší, sáhne třeba vlasteneckou rukou po

telefonu a zavolá na příslušná místa. Ale nepohoršila by Danta.

Dante umístil Bruta a Cassia do nejspodnějšího kruhu pekla,

protože se rozhodli zradit raději svého přítele Julia Caesara než

svou vlast Řím.

E. M. Forster

Omluvte slečnu Peškovou

Kdykoli chcete objevit Lid,

nakonec se vám vždycky scvrkne na někoho.

John Dos Passos

Ačkoliv to poručík Borůvka nikdy nikomu neřekl, věřil na zna­

mení. Tu neděli ho vzbudil gramofon jeho dcery Zuzanky, který

do slunného rána nahlas melancholicky vyhrával:

Miss Otis lituje

že nemůže přijít na lunch

Madam

zajisté budete ráda

že vám ji omlouvám...

Poručík neměl tušení, kdo je Miss Otis, ani proč nemůže spl­

nit daný slib. Zato podezříval Zuzanku, že píseň nehraje čistě

jen kvůli požitku z hudby, a zachmuřil se.

Madam...

zpíval bard na desce vtíravě mužným hlasem; obličej, podobný

měsíci, zkrabatěla poručíkovi vráska, a náhle se k barytonu

připojilo dětské zavřískání. Starý kriminalista v posteli ještě

víc zesmutněl. Nechuť ke zpěvákům s mužnými hlasy tvořila

jeden vrchol trojúhelníku, na jehož zbylých vrcholech byl pláč

nemluvněte a mladý muž, který si nepřezdíval, nýbrž se sku­

tečně jmenoval Mac, ale Zuzanka mu říkala Mák, poněvadž se

to líp skloňovalo. Mladý muž nebyl otcem nemluvněte, poručík

však doufal, že se jím stane. Proto neměl rád Zuzančiny zpě­

váky. Věděl, jak velkou má pro ně jeho dcera slabost, a obával

se, aby mladého muže Maca ze žárlivosti nepřešla ochota stát

se otcem dítěte, jehož dosavadní rodič byl znám toliko Zuzance

a poručíkovi, a tomu jen díky jistým velmi nepříjemným okol­

nostem. Paní Borůvková tvrdošíjně věřila v paternitu Oldy

Špačka, hejska a sportovního pilota Svazarmu. Zuzanka, než by

matce zjevila pravdu, raději před ní snášela postavení odhozené

milenky (děvky, ve chvílích, kdy se paní Borůvková obzvlášť

rozčilila a vzkypěla v ní italská krev).

*

———

11

* Paní Borůvková je po matce italského, ale dělnického původu. O tom viz povídku

Zločin v dívčí škole v knize Smutek poručíka Borůvky.

Crooner z gramodesky pokračoval:

V celém bytě je protivný průvan...

a starého kriminalisty se ve svěžím nedělním ránu zmocnila

předtucha. Dobře věděl, že detektiva se zmocňovat nemá, a když už, má jím být jakožto element neracionální, a proto nevědecký rázně odmítnuta. Tak uvažoval v pasivních vazbách, do nichž

plynule sklouzával, kdykoliv přemýšlel o věcech služebních,

ačkoliv jinak mluvil docela dobře česky. Protáhl se v posteli

a odhodlal se zůstat v ní až do devíti hodin (ve všední den vstá­

val v půl sedmé). Ty pasivní vazby mu přešly do krve hlavně

z denního styku s majorem Kautským, náčelníkem Oddělení

pro vyšetřování vražd, který se v ústních projevech, nejen

v hlášeních, vyjadřoval stylem a slovníkem vedoucího žurnálu.

Myšlenky šířené vedoucím žurnálem dával však dál pouze na

veřejnosti, při oslavách a školeních. V denním životě byl zvyklý

uvažovat jako člověk.

I v denním životě vyjadřoval myšlenky vedoucího žurnálu

majorův předchůdce kapitán Smrt. Když se poručík Borůvka

před lety dozvěděl jméno tohoto představeného, posedla ho

tehdy také nevhodná předtucha. Přes nevědeckost se ukázala na místě. Za krátkého působení kapitána Smrtě, jenž do Oddělení

vražd přešel z Rozhlasu, neboť vytrvale odmítal používat pseu­

donymu (původně byl nevyučený holič), jako by se roztrhl pytel

s těmi, kdož si usmyslili, že své bližní zbaví života. Až na dva

případy, jichž se kapitán Smrt ujal osobně, byli však poručíkem

Borůvkou vypátráni a posléze sami života zbaveni způsobem,

který starý kriminalista pokládal za středověký, penologické

vědy nedůstojný, a který mu pokaždé způsoboval řadu beze­

sných nocí. Na výkon trestu se nikdy nešel podívat, ačkoliv na to

měl nárok, a praporčík Málek dokonce tvrdil, že je to služební

povinnost (sám ji horlivě plnil). Na stránkách vedoucího žur­

nálu, jehož sportovní rubriku poručík každý den pročítal, býval

trest označován za „spravedlivý“, někdy za „tvrdý, ale“. O tvr­ dosti starý kriminalista nepochyboval; spravedlností si nebyl jist. Chyběly mu sice filozofické argumenty a trest nezavrhovalo

ani jeho náboženství, jež mu kdysi na kosteleckém gymnáziu

vtloukl do kulaté hlavy velebný pán Meloun tak důkladně, že

12

se poručík, třebaže z opatrnosti dávno nechodil do kostela,

nikdy nezbavil podezření na existenci boží. Proč ale Pán Bůh

připouští věci, které poručíka naplňovaly nejistotou, nebylo mu jasné.

Zlověstnost kapitánova jména definitivně potvrdila poprava,

jež korunovala velitelův osobní zásah do umění detekce. Poručík

tehdy odmítl uvěřit do očí bijícím stopám, které mu připadaly

padělané, ale zato se zalíbily kapitánovi, neboť poukazovaly

na politický motiv: zavražděný byl člen Strany a indicie vedly k bývalému lidovci. Poručík však odmítl připsat členu katolické

strany metody vlastní spíše politické víře oběti, a tak mu kapi­

tán Smrt případ odebral a dovedl jej k tvrdému trestu dřív, než

poručík stihl vypátrat skutečného pachatele po pracovní době.

Byl bezpartijní a komunistu (bývalého zlatníka) usmrtil pro

zatajené šperky. Kapitána Smrtě tehdy převeleli ke Státní tajné bezpečnosti, kde mu přes jeho protesty změnili jméno na Sed­ láček a povýšili ho na majora. Poručík se, ještě před vykonáním dalšího tvrdého trestu (tentokrát spravedlivějšího než byl první), hodil marod a odjel do Kostelce. Teprve týdenní pobyt v lesích,

spojený s několika nočními (aby ho nikdo neviděl) vigiliemi

u hrobu bezvýznamného velebníčka, jej postavil na nohy natolik,

že se mohl vrátit do Prahy, aby tam čelil svému povolání.

Proč s ním dávno nepraštil, nevěděl. Nebyl filozofického

založení, a jeho logické schopnosti se vázaly výhradně na věci konkrétní: na otisky prstů, nálezy balistických expertiz, na díry

v pečlivě zfalšovaných alibi a na rozpory ve výpovědích svědků.

Snad zůstával, protože ho za to dobře platili. A také možná, že

nic jiného neuměl. Na své původní povolání učitele tělocviku byl už příliš tělnatý, a mimoto mu zavražděných bylo líto ještě

víc než vrahů. Když o tom rozdílu v citech někdy přemýšlel,

zjišťoval, že i sem zasahují názory kosteleckého velebníčka,

převzaté ze starých rakouských katechismů: smrt, soudil kněz,

nezastihuje totiž vrahy nepřipravené jako jejich oběti.

Ale ani to nebyl dostatečný důvod, proč poručík zůstával

u kriminálky. Nutnost pátrat a usvědčovat mu prostě přešla do krve. Lovecký instinkt, jenž velmi zřetelně vedl praporčíka

Málka, to nebyl; poručík ani zabíjení zvířat ze sportu nesnášel.

Byl to nepotlačitelný talent, jemu samému nevysvětlitelný, nepo­

tlačitelná potřeba dobrat se pravdy.

13

Dal si polštář na hlavu, aby neslyšel, ale slyšel. Slyšel vlezle

mužný hlas v Zuzančině pokoji:

je tu dav kouřících lidí od novin...

a předtucha, kazící svěží nedělní ráno, protivně zesílila. Vedle

postele zazvonil telefon. Poručík jej zvedl.

„Josef!“ ozval se hlas – ne tak mužný a dost vysoký – pra­

porčíka Málka. „Nerad tě rušim z nedělní siesty. Ale máme tu

hlášenou sebevraždu. Já vim, že nejsi ve službě. Ale ty se na tu

holku asi pamatuješ, tak sem si myslel –“

„Kdo to je?“ zeptal se poručík truchlivě.

„Jedna ta tanečnice, víš? Tenkrát z toho případu v divadle

Odeón. Jak ta druhá střílela skrz větrák. Taky byla nějak zapletená

do případu Prokurátor Hynais, mám dojem.

*

Alena Pešková.“

„Počkej na mě!“ řekl poručík, zavěsil a přes značnou tělnatost

hbitě vyskočil z postele.

Zpěvák právě dokončoval verš:

ale z koupelny je cítit plyn...

Plyn nepocházel z koupelny, ale ze sporáku v koutě maličké,

studené garsoniéry. Ještě stále však byl cítit, když poručík, Málek

a starý Dr. Seifert dorazili na místo neštěstí. Byl cítit tak silně,

že si toho předtím v osm ráno všiml soused pan Vávra, závodní

skokan do vody, když chtěl odejít na jitřní trénink na Barran­

dovskou plovárnu. Přiložil proto nos ke klíčové dírce a lekl se.

Chvíli na dveře bušil, ale tanečnice neotvírala. Naběhl tedy vší

silou na dřevo, vletěl dovnitř i s výplní a okamžitě porozuměl

situaci. Zavřel kohoutek na sporáku, otevřel okno, zatelefono­

val na záchranku a až do jejího příjezdu prováděl na dívce svě­

domitě, avšak bezvýsledně umělé dýchání. Lékař pohotovostní

služby zavolal na policii.

Dívka ležela na gauči v krátkých večerních šatech a byla bílá,

doslova jako křída. Na sporáku stál stejně bílý hrnec, z něhož

přeteklo mléko a uhasilo plamen. Klasický případ.

Klasično cosi narušovalo.

14

* Oba případy vyřešil poručík v knize Smutek poručíka Borůvky v povídkách Vědecká metoda

a Konec starého kocoura.

Poblíž štíhlé ruky, bezvládně visící z gauče tak, jak ji skokan

do vody zanechal, když se vzdal pokusů mrtvou oživit, ležela

krabice s cukrem. Několik kostek se vysypalo na lýkový koberec.

Vedle krabice byla prázdná ampulka.

Dr. Seifert k ní přičichl.

„Žádný charakteristický pach. Bude to muset na rozbor.“ Pak

se podíval na dívku s křídovým obličejem. „Na otravu svítiply­

nem to ale nevypadá. Tu krása nepřežije.“

Poručík se rozhlédl. Garsoniéra měla chudičké zařízení, ale

všude, pomyslil si starý kriminalista, bylo vidět pečeť osobnosti.

Osobnosti té osůbky, jež kdysi chtěla za bráškovo studium zapla­

tit cenu, jakou ženy platívaly už ve starém Babyloně. Zachránila

ji tehdy prokurátorova manželka a odnesl to roztoužený starý

kocour, zašlý bídnou smrtí na následky otravy tetraethylem

olova.

Teď tu ležela, sama otrávená svítiplynem – a možná ještě ně­

čím jiným – a poručík klouzal očima po smutných kytičkách

v keramické váze, po obraze dlouhého aktu, o němž ovšem netu­

šil, že je to reprodukce Modiglianiho, po knihovničce s řádkou

svazků Klubu přátel poezie a Klubu čtenářů. Napadly ho verše.

V edici Přátel poezie patrně nevyšly. Zpíval je bard, jehož hlas

působil poručíkovi soukromé utrpení:

Když jsem přinášel

jako obvykle v osm ranní čaj

Madam

byt byl tak podivně tichý

a já jsem se v něm bál...

Zamrazilo ho. Ne strachem. Lítostí, novou předtuchou. Tý­

kala se něčeho jiného, nevěděl čeho. Ne obávané dohry úspěšně

vyřešených případů. Něčeho horšího. Zatřepal hlavou, aby se

zbavil detektiva nedůstojných iracionalit, a vrátil se pohledem

k mrtvé dívce na gauči. Na jedné noze měla dosud večerní stře­

víček. Z druhé se střevíček vyzul a ležel na lýkovém koberci jako

opuštěná smutná věc.

Na filigránském kramflíčku jehlového podpatku bylo něco ze­

leného. Poručík se shýbl a opatrně zdvihnul střevíček z koberce.

Ta zelená věc byl povadlý, ale zřejmě čerstvý čtyřlístek.

15

———

Výslech souseda neodhalil nic. Šel v sobotu brzo spát a spánek

měl zdravý. Nevzbudily ho žádné hluky, ani ze sousední gar­

sonky, ani odnikud odjinud. Teprve budík v půl osmé ráno. Jak­

mile otevřel dveře na chodbu, ucítil ten plyn.

Poručík chtěl nejdřív obtelefonovat několik známých taneč­

nic z divadla Odeon, ale pak si to rozmyslel. Zatím to byla jen

sebevražda, a možná ani ta ne. Bylo tu to přeteklé mléko, jehož

průkazností mohl, ale nemusel otřást výsledek analýzy prázdné

ampule. Všechno na případě bylo – zatím – relativní.

Poručík se tedy rozhodl, že počká na výsledek pitvy a na che­

mickou expertizu, a pondělí strávil vyšetřováním jiné vraždy.

Její pachatel udeřil prokazatelně nevěrnou manželku otevřenou

dlaní do tváře tak nešikovně, že upadla zátylkem přímo na roh

kovového kuchyňského stolu. V manželovi okamžitě převážila

láska nad žárlivostí a běžel se udat. Poručík měl takové případy

rád. Končily trestem sice spravedlivým, ale ne tím, jejž vedoucí

žurnál země s oblibou označoval slovy „tvrdý, ale“.

———

Pár minut před koncem pracovní doby přišel k němu Dr. Seifert.

„Josef, jsem vedle,“ pravil. „Tohle bude muset do Bohnic.

Nemám s tím zkušenosti.“

Poručík nepochopil.

„Ta holka v sobě měla úplný koktejl ze všelijakých jedů,“ pra­

vil šedovlasý lékař cynicky. „Jednak byla slušně nalízlá. Ne zas

tak, aby z toho byla otrava alkoholem. Jednak měla v plících

trochu svítiplynu. Jenže taky ne dost na exitus. A jednak – a to

si sedni –“

„Co?“ pravil poručík zachmuřeně.

„Elesdé,“ řekl doktor.

„Cože?“

„Elesdé.“

Takové slovo starý kriminalista jakživ neslyšel. Otázal se

nevinně:

„Co je to?“

„Ty nejdeš vůbec s dobou, člověče. A to máš devatenáctiletou

dceru. Nojo,“ Dr. Seifert se poškrábal na pleši. „Já vlastně jsem

16

taky za vopicema. Nejsem si jistej účinkama týhle vymoženosti.

Jak povídám: bude to muset k psychiatrům. Ty s tím pracujou.

Ale Josef –“

„Co?“

„Kde si v Praze mohla opatřit elesdé?“

„Ale co je to, Karle?“

Dr. Seifert podal neinformovanému detektivovi vysvětlení.

„Podle mě,“ řekl potom, „jsou jenom dvě možnosti. Buď jí

to dal nějakej málo zodpovědnej psychiatr, anebo to děvčátko

mělo techtlemechtle se západníma turistama. Všechny jiný mož­

nosti sou, podle mýho, zanedbatelný.“

———

Poručíkovi vrtal hlavou hlavně ten nezodpovědný psychiatr. Znal

své psychiatry. Ne ani tak služebně. Jeden však jednou chodil za

Zuzankou, která v té době bojovala s tendencí k plnosti postavy,

zděděnou, jak se kriminalista mylně domníval, po otci. Zápolila

s ní hlavně závodním hraním basketbalu, které jí sice vyneslo

nominaci náhradnice do národního týmu, jenomže zároveň pro­

bouzelo chuť k jídlu, takže tendence k plnosti postavy se prosa­

zovala spíš víc než míň. Poručíkovu vkusu Zuzančina plnější, ale

podle jeho názoru štíhlá postava vyhovovala. Zuzanka se však

tou dobou zhlédla v modelce zvané Twiggy a jejích vlastních

čtyřicet sedm centimetrů v pase ji pohoršovalo. Pak za ní začal

docházet psychiatr s divným jménem Dr. Arne Plzlý a poručíka

nebývalou silou ovládl potlačovaný sklon vidět ve jménech ne

sice mystická, ale ominózní znamení. Zuzanka ho v té pověře

nechtíc ještě utvrdila, neboť považovala jméno svého nápadníka

za podařený žert a jednou u večeře prohlásila:

„Voni mu všichni řikaj Voplzlej. Ale von není v tom směru vo

nic horší než –“ Než kdo, spolkla.

„Než kdo?“ zeptal se výhružně poručík. „A v jakém směru?“

„Ale než nikdo.“

„Někdo snad přece.“

„No nikdo, fakt!“

„S někýms ho přece srovnávala!“

„Ale s nikým jsem ho nesrovnávala. Von prostě vůbec nevybo­

čuje z obecný normy, no. Fakt teda, že dnes je norma dost tvrdá,

17

ale nemusíš se vo mě bát, tati. Já si dávám bacha. Mám přeci

výstražnej případ ve vlastní matce, žejo.“

Tenkrát to poručíka umlčelo. Nedlouho předtím projevila

jeho dcera jinou vlastnost, zděděnou, jak se – rovněž mylně –

domníval, po otci, která ho však rovněž netěšila. Když Zuzanka

vyplňovala nacionále pro přijetí na vysokou školu, obor tělesná

výchova a zeměpis, povšimla si bystře drobné nesrovnalosti mezi

datem svého narození na křestním listě a datem sňatku rodičů

na listě oddacím. Vycházejíc z předpokladu mravní zachova­

losti svých puritánských zploditelů, vypočítala si, že se narodila

ve třetím měsíci. Zrušila tedy předpoklad a radostně to, k jeho

malé radosti, oznámila otci. Kdykoli ji od té doby přistihl při

otevřenostech, jaké podle jeho mínění mladé dívce nepříslušely,

používala svého objevu k úspěšné sebeobraně.

———

Brzo po rozhovoru o psychiatrovi s neblahým příjmením

Zuzanka náhle prudce zeštíhlela. Poručík podrobil nelegální

prohlídce její skříň, objevil tři prázdné skleněné tuby a staro­

módně s nimi zašel za Dr. Arnem Plzlým.

Sice nepochodil – psychiatr z titulu své vědecké funkce nedě­

lal nic nedovoleného a přísně dbal na dodržování předepsaných

dávek – avšak kouzlo erotického příjmení na chytlavou, jenže

také přelétavou Zuzanku přestalo po zeštíhlení stejně působit

a psychiatr byl hozen přes palubu, přestože se značně bránil.

Za nějaký čas se však Zuzanka opět začala vyplňovat, hlavně

kolem pasu. Vyplnila se tak, že byla nakonec nucena odložit

zápočet ze skoku vysokého, a poručík se stal dědečkem, nikoli

však tchánem.

Trápilo ho to nesmírně, ale na dceru nedokázal být zlý, a poku­

sil se pouze o několik amatérských ukázek otcovského hněvu.

Skončily naprosto neúspěšně. Potom se na scéně, u Zuzanky

vždycky dost zalidněné, objevil hoch zvaný Mák, a už přes půl

roku na ní zůstával sám. Naděje na tchánovství se znovu vyno­

řila, a zatím sílila.

Poručík proto nyní přemýšlel o jiném psychiatrovi, nikoli o Dr.

Arne Plzlém. Když se klíčovou dírkou přesvědčil, že Zuzanka

s Macem vedle v pokoji společné přebalují pokakanou vnučku

18

Lucii, zbavil se obav pramenících z hlasu, jenž zpíval o brandy

tmavohnědé barvy jako čísi pleť, a vypravil se za tím druhým

psychiatrem.

———

Seděl na pódiu, hrál na kytaru a na poněkud alkoholicky zduřelé

tváři měl výraz absolutního štěstí. Dixielandová kapela krásně

frázovala pomalé blues a zpěvačka ve flitrové róbě šeptala mírně

zastřeným hlasem do mikrofonu:

Někdo zapomněl v předsíni zhasnout

světlo jistě hořelo po celou noc

Madam...

Třebaže píseň znovu vzbudila v poručíkovi zlou předtuchu,

rozjasnil se. Kombinace zvukových i optických efektů a osobní

vztah k několika lidem na pódiu ho zahřály ve smutné duši, trý­

zeň utišily pilulky blues. Na chvíli zmizela dívka bílá jako křída,

ležící na zeleném gauči. Poručík zpěvačku znal. Byla to zcesto­

valá, už hodně dlouho mladá žena, a po svém návratu z cesty

téměř kolem světa způsobovala, že poručík míval čas od času

úzkostné sny. Zjevoval se mu zamračený velebný pán Meloun,

káravě zdvihal ukazováček a ukazoval jím na kamenné desky

z biblické dějepravy, někam k číslici šest. Ráno poručík pokaždé

v duchu sliboval polepšení a provinile šilhal po paní Borůvkové,

která vedle na manželské posteli spokojeně spala spánkem lidí

spravedlivějších, než byl po takových nocích on. Je však známo,

co jsou sliby, obzvlášť týkají­li se mladých žen se zelenýma očima

daleko od sebe, s lákavým hlasem, jejž obdařil absolutní sluch

půvabem pro muzikálního muže neodolatelným. Ačkoli starý

kriminalista byl ve většině věcí velmi staromódní, hrával kdysi

dávno, v dobách mládí, ve swingové kapele kosteleckého gym­

názia na tenorsaxofon, a láskám svého mládí zůstával věrný. Jed­

nou, když zavraždili zpěvačku Mici Laurinovou,

*

mu ta věrnost

19

* Viz povídku ten. sax. solo v knize Smutek poručíka Borůvky. O prehistorii vztahu zpě­

vačky Evy Adamové a starého kriminalisty viz povídku Intimní záležitost v knize Hříchy

pro pátera Knoxe.

dokonce přišla vhod i služebně; většinou mu však, na počátku jeho kriminalistické dráhy, z důvodů ideových spíš vadila.

Miss Otis lituje

a nikdo nepřišel na pomoc...

Zelenooká zpěvačka dozpívala, frontline dixielandu vygra­

doval do nádherné disonance a zduřelý kytarista blahem zavřel oči a vycenil chrup ve šťastném úsměvu.

„Svinstvo to je. Ve Státech popisujou případy, kdy po tom lidi exli,“ říkal později Dr. Rus u poručíkova stolu, kde se usadili se zpěvačkou, zpěvačka hořela zvědavostí a dělala, že nehoří. „Je

to ovšem sporný. Gusman, když byl v Praze, to dokonce propa­

goval jako lék proti nedostatku inspirace. Což prosím. Fakt ale

je, že když máš mírně sebevražedný sklony a vemeš si to, musej

tě obvykle držet, abys úmyslně nevypad z okna.“

„Skutečně?“ poručík se zamyslil.

„A když máš sklony k maniakálnímu šílenství, musej tě zas držet, aby proti svý vůli z oken nevypadali ty druhý. Jak říkám, inspirovat to může. Blázny, jako je Gusman. Nabíd se nám ten­ krát do simulovaný dělohy –“

„Fuj!“ pravila pohoršeně zpěvačka a se zájmem řekla: „O co

šlo?“

„To si vymyslel náš starej. Káď v úplný tmě s tekutinou vo spe­ cifický váze lidskýho těla. Dobrovolníci se tam potápěli s dýcha­ cím přístrojem až na dvanáct hodin a volně se vznášeli ve vlažný

tmě. Což mělo simulovat situaci plodu před porodem. Mělo to

za účel vyzkoumat pocity toho plodu. Vyzkoumali jsme, že po dvanácti hodinách má plod děsnej hlad. Jednou nám tam jeden dobrovolník taky usnul, vydejchal všechen kyslík, nedal signál

a málem se utopil.“

„Gusman?“ zeptala se zpěvačka.

„Ten ne. Toho jsme k tomu nepustili, tak potom obrátil pozor­

nost k hošíkům, učil je užívat elesdé –“

Zpěvačka měla na jazyku další zvědavý dotaz, ale poručík ji

přerušil:

„Podle toho, co říkáš, rekonstruoval bych to asi tak,“ chmurně

pohlédl z Dr. Rusa na zpěvačku, která se jmenovala Eva Ada­

mová. „Nejdřív pila, asi na žalost, pak si vzala elesdé, aby se roz­

20

veselila. Jenomže to v ní zesílilo tendenci k sebevraždě, a pustila

si plyn. Než se ho stačila nadýchat, zabilo ji elesdé.“

„Možný,“ pravil Dr. Rus. „Zdá se, že kombinace s alkoholem

zvyšuje u elesdé možnost letálního účin –“

„A co to mlíko?“ pravila zpěvačka.

Oba muži na ni pohlédli. Po chvíli pravil poručík zahan­

beně:

„Máte pravdu, Evo. To je nelogické.“

„To bych řekla! Ovíněná a naférákovaná, a dostane chuť na

teplý mlíko! Já mám v takovym případě chuť jedině na kafe a na

slanečky.“

„Ne na okurky?“ zeptal se Dr. Rus.

Kriminalista přemýšlel, řekl:

„To znamená –“

„No já bych řekla, že to TO znamená! Taky že by se zlískala

sama doma a vzala si na to večerní šaty? Už ste někdy viděl, pane

poručíku, holku, když je sama doma, ve večerních šatech? Ta je

buď v županu, nebo –“

„Máš – máte,“ poručík zašilhal po Dr. Rusovi. Před lidmi si

s Evou vykali, ačkoliv před Dr. Rusem nemuseli. Ale to poručík

nevěděl. „Máte pravdu, Evo –“

„A přeteklý mlíko? To se stává jedině důchodkyním,“ pravila

plavovláska. „Kdepak. Někoho tam měla, ten jí nejdřív napojil,

potom jí nakrmil tim elesdý, to dalo dohromady letální kombi­

naci, dotyčnej se lek a vzpomněl si na ty důchodkyně –“

„Máte pravdu, Evo,“ opakoval poručík. Ve skutečnosti si však

vzpomněl na něco jiného, co plavovlásčiny dedukce poopravo­

valo.

Na čtyřlístek na jehlovém střevíčku.

———

A ještě na něco, co si hned druhý den znovu ověřil. Láhev v gar­

soniéře byla. Skoro vypitá. A taky sklenička na stolku s pečlivě

vyvedeným otiskem dívčina palce. Což všechno jenom znovu

potvrdilo význam čtyřlístku. Většinu odpoledne strávil poručík

pročítáním dívčiny korespondence.

I v tom ohledu se vyznačovala pečlivostí. Ve spodní přihrádce

šatníčku byly dopisy svázané různobarevnými stužkami a seřa­

21

zené podle abecedy. V horní našel poručík listy na linkovaném

papíře od maminky ze Svinných Lad, které se téměř bez výjimky

skládaly ze tří údajů: ze zprávy o počasí ve Svinných Ladech,

ze žádosti, aby nařídila bratrovi, ať píše, a z ohlášení zásilky

potravin. V tom bodě panovala největší pestrost. Potraviny se

střídaly podle ročních dob a církevních svátků: vdolky z posví­

cení, jitrnice ze zabíjačky, křížaly k Vánocům, mazance k Veliko­

nocům a v létě borůvkové koláče. Poručík si pomyslil, kdo si asi

pochutnával na všech těch v dnešní době už téměř neskutečných

pamlscích, a že tanečnice asi sotva, nejen proto, že by ohrožo­

valy štíhlost v jejím povolání nezbytnou, ale také proto, protože

si přečetl i dopisy od jiných odesilatelů, uložené v šatníku.

Poučil se z nich o milostném životě mrtvé tanečnice. Byl dost

pestrý, ale ne příliš uspokojivý. Tón listů, odesílaných v různých

dobách různými korespondenty, opisoval stejnou křivku od ste­

reotypní vášně, přes mechanické něžnosti až po sentimentální

adieu. To obsahovalo některý z obvyklých argumentů: Bude to lépe

pro nás oba. Nebo: Děkuji Ti za všechno a zůstaneme přáteli. Nebo: Byl

bych mizerný manžel, a Ty si zasloužíš někoho lepšího. Jeden z altruistů

zakončil valediktorický list dokonce nepřesným citátem z oblí­

beného, třebaže komunistického básníka: Bylo to překrásné, a měl

jsem toho dost! Poručíkovi se vybavily ty jitrnice.

Ale zato ho zaujala, a spíš rozčilila poslední, dosud neukon­

čená série, neboť autora těchhle amoróz dobře znal. Byl i auto­

rem proslulého románu Boj o Brnířov, na pokyn úřadů kdysi velmi

halasně napadeného všemi správně smýšlejícími, nebo aspoň

píšícími kritiky, a nakonec zabaveného.

*

Navíc to byl muž poru­

číkova věku. Navíc byl strýčkem jedné příslušnice s nádherným

drdolem, která patřila k láskám nikoli poručíkova mládí, ale

věku pokročilejšího, ale potom se vdala, a pro opětované mateř­

ství nebyla už ve službách Oddělení pro vyšetřování vražd.

**

Navíc se ten autor jmenoval Josef Kopanec a poručík věřil na

znamení, zejména na ominózní význam jmen.

22

* O literární kariéře Mistra Kopance viz románO literární kariéře Mistra Kopance viz román Lvíče. O jeho dětství viz sbírku Ze živo

ta lepší společnosti. O jeho příbuzenských vztazích viz povídku Aristotelská logika v knize

Smutek poručíka Borůvky. O jiných jeho milostných vztazích viz Matematikové z Grizzly Drive

v knize Hříchy pro pátera Knoxe.

** O historii dívky s drdolem a jejího strýčka viz povídky Aristotelská logika a Jeho nejlehčí

případ v knize Smutek poručíka Borůvky.

Dopisy prozrazovaly jednak literárního profesionála, jednak

muže typu, jaký Zuzanka označovala slovem „vošoust“, a byla za

to pokaždé otcem napomenuta. Nebyly příliš květnaté a neobsa­

hovaly metafory a příměry stereotypně se opakující v předcho­

zích svazcích dívčiny korespondence. Zato v nich byly pasáže,

nad nimiž se kriminalista ještě víc rozčilil.

Ne že by byly nemravné. Vůbec nebyly. V jedné se však slibo­

val „féráček pro mou holčičku“ a jiná byla ve formě kázání, že

féráčku už bylo dost, a žertovně milostný styl se náhle zlomil

v dikci jakoby opsanou z učebnice klinické farmakologie.

———

Poručík se opřel v křesle, zahleděl se na zlátnoucí tělo nekoneč­

ného aktu. Vzpomněl si na vlastní trapnou konverzaci na téma

féráčku pro holčičku s Dr. Arne Plzlým, na štíhlou tanečnici

s tváří jako křída. Jistě jej nepoužívala na to, na co Zuzanka.

Zadíval se na povadlé hromádky milostných dopisů v barevných

stužkách. Na to jej používala, pomyslil si, a srdce mu sevřela sen­

timentální, nicméně lidská lítost.

Ale odkud jí ho opatřoval proslulý spisovatel? Od nějakého

takového psychiatra, jako byl Dr. Plzlý? Nebo jako je Dr. Rus,

který, měl poručík podezření, se sám chemikáliím, s nimiž konal

lékařské experimenty, nevyhýbal?

Náhle se skoro lekl. Gusman. Básník slastí způsobovaných

féráčky. Dobrovolným vznášením ve vlažné tmě, kouřením jedné

obyčejné rostlinky, která je pěstitelsky tak nenáročná, že roste

sama od sebe u plotu. Cožpak k mnoha malérům notorického

Kopance nepatřil také proslulý májový malér s Gusmanem?

Otřel si čelo, které se mu orosilo z rozčilení. Náhlé spoje jako

tenhle patřily k jemu samému nevysvětlitelným schopnostem,

jimiž dosahoval úspěchu v nemilovaném řemesle. Sáhl po tele­

fonu, vytočil číslo, naslouchal vzdálenému signálu a hleděl na

město, které se jako řady barokních kulis táhlo ke slunci. Slunce

zapadalo, zbýval z něho už jen tenký rudý cíp. Autor Kopanec

nebyl doma.

———

23

Nebyl doma ani těsně před půlnocí, kdy to poručík, už z vlast­

ního bytu, zkusil naposledy. Ani ráno, než poručík odešel na

hřbitov.

Pohřeb byl přesmutný. Drobounkou stařenku v chodském

kroji podpíral mladík, jenž vypadal na páska, a stařenka ve

starobylém úboru se podivně odrážela od skupiny mladých žen

v mini s deštníčky z igelitu. Po stařence stékal déšť, mísil se

s velikými slzami, slzy stékaly pod igelitovými deštníčky. Do

bubnování dešťových kapek zpíval mladý kněz krásným teno­

rem:

Kdybys nepravosti vážil, Hospodine,

Hospodine, kdo by obstál?

Ona snad, pomyslil si sentimentální poručík, neboť si vzpo­

mněl na dávný rozhovor v kavárně Union, na mrtvého kocoura

v májové noci, a potom na květiny v keramické váze, na svazky

Klubu přátel poezie a na smutný střevíček na lýkovém koberci se

čtyřlístkem na podpatku. Snažil se, aby mu rovněž nevytryskly

slzy. Nepodařilo se mu to. Nastavil tedy kulatý obličej dešti, aby

to zamaskoval. Ona snad. Ale Kopanec? Pochybuju. A zapochy­

boval i o sobě.

———

Spisovatele objevil až odpoledne na zasedání Sjezdu spisova­

telů. Když poručík ukázal služební legitimaci muži, jenž pouštěl

delegáty do sálu, muž na něho pohlédl s dost zřejmou nechutí.

To poručíka uvedlo do stavu silného morálního pobouření,

takže se na chvíli musel opřít o stěnu v přeplněné zasedací síni

a nebyl s to se soustředit. Stávalo se mu to pokaždé, když na

něm někdo spočinul takovým pohledem. Řekl mu přece zře­

telně, uvažoval, že je od kriminální policie, a slovo „kriminální“

pronesl zvýšeným hlasem. Nebo snad hlas nezvýšil dostatečně?

Pak se ho zmocnil vztek, že kontrolor může být takový pitomec.

Copak mu není jasné, že příslušníci té druhé policie v sále už

dávno jsou a že se nikomu nelegitimovali? A když, tak legitimací

Svazu spisovatelů? Proboha, snad to tomu člověku dojde! přál

si vroucně v duchu.

24

Ohlédl se po muži ve dveřích, ale ten se jeho pohledu vyhnul

a přísně se zadíval k řečnické tribuně. Tam, hlasem poněkud

roztřeseným, četl jakýsi autor z papíru. Za ním seděli v několika

řadách spisovatelé, patrně slavní. Poručík nebyl znalcem lite­

ratury, zejména ne současné, a neznal ani řečníka. Mezi všemi

obličeji na tribuně rozeznal jen jeden, a o něm věděl, že nepatří

spisovateli. Patřil soudruhu Králi, tajemníkovi, a poručík ho

znal proto, protože se nedávno zúčastnil podnikového školení

na téma, které už zapomněl, a kde se stejně nedozvěděl nic, co

by nebyl býval slyšel na podobných školeních už mnohokrát

předtím a pokaždé to okamžitě nezapomněl. Měl paměť pouze

na konkrétní věci, a školení bývala spíš o věcech neskutečných,

jako růst socialistické uvědomělosti mezi chovanci nápravných

zařízení.

Náladu, pokleslou chováním muže u vchodu, mu však pří­

tomnost tajemníka na tribuně nezvedla; proto se pokusil sou­

středit na slova zpoceného řečníka. Zachytil větu: Je třeba vidět,

že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka.

Poručík nebyl filozof. Obsah pojmu „lidská otázka“ mu

nebyl jasný, a tajemníka na tribuně neměl rád. Přesto se v něm

vzbouřil cit pro spravedlnost. Nebo snad pro pravdu? Nikdy

si jí sice nebyl příliš jist, ale v duchu si řekl: To snad přece ne!

Něco snad – myšlenky mu přetrhl burácející potlesk. Rozhlédl

se, a pár metrů před sebou uviděl zuřivě tleskajícího Kopance,

vedle něhož nadšeně aplaudovala kyprá dívka výrazně semit­

ských rysů.

———

„Ovšem, soudruhu poručíku,“ připouštěl spisovatel. „Já mu pře­

pustil tu kandidaturu na Májovýho krále. Ale to už je kolik let

a já kvůli tomu už vyšetřovanej byl. Ale s těma jeho aférkama

s hošanama jsem neměl nic společnýho. Já na hochy nejsem. Ani

v nejmenším –“

„To já vím,“ řekl poručík.

„Nojo. To já vím, že to víte.“

„Ne odkud si myslíte, že to vím,“ přerušil ho poručík a znovu

jím zacloumal vztek. „Já ale dobře znám vaši bývalou neteř.

Tedy naši bývalou soudružku Evu –“

25

„Jo tak, to jste vy! Bu –“ spisovatel zmlkl.

„To vím taky. Bublina,“ pravil trpce poručík.

*

„A nejde o hochy.

Zjistil jsem, že jste jedné mladé dámě neoprávněně obstarával

přísně registrované drogy.“

„Já?“ nevěrohodně užasl proslulý autor a zrudl.

„Ano, vy. Přesně řečeno, tak zvaný dexfenmetrazin.“

„Vy – jste ji zhaftli – myslím zatkli?“

„Bohužel ne,“ pravil poručík a pohlédl spisovateli do uhýba­

vých očí. „Někdo ji zavraždil.“

———

Musel pak autora téměř vzkřísit pálenkou dole v restauraci.

Když spisovatel opět vnímal, pravil poručík:

„Ale nebyl to fenmetrazín. Bylo to elesdé. Chápete?“

Autor zavrtěl hlavou.

„Gusman,“ řekl poručík.

„Nechápu.“

„Gusman si s sebou přivezl elesdé a vy jste se s ním důvěrně

stýkal. A jestliže dovedete být tak pošetilý, že jste slečně Peškové

neodpovědně a neoprávněně opatřoval jednu drogu, jak vám

mám věřit, že jste natolik odpovědný, abyste jí neopatřoval jinou,

k níž jste, jako Gusmanův přítel, měl patrně přístup?“

„Neměl! Na mou duši, soudruhu poručíku, mě ty svinstva

vůbec nezajímaj, mě jedině chlast –“

„Ale zajímala slečnu Peškovou. A ta zajímala vás.“

Spisovatel opět zplihl. Potom se mu nepodařilo dokázat alibi

na osudnou noc. Opil prý se – sám doma – rumem, ze zoufalství,

a když pocítil, že blaženost opilství z něho vyprchává, vydal

se do ulic. V řadě hospod, na jejichž jména se nepamatoval,

přiživoval potom svůj blažený stav tak dlouho, až se vpravil

do rozpoložení zvaného „okno“. V tom stavu ho někdo musel

dovézt domů, protože ráno se probudil ve vlastní posteli. Kdo,

to nevěděl.

„Proč ze zoufalství?“ otázal se podezíravě kriminalista.

„Nejde mi psaní,“ řekl spisovatel.

„Vždyť vám vychází kniha za knihou. A prý ve velkých nákla­

dech.“

26

* Proč trpce, o tom viz povídku Vědecká metoda v knize Smutek poručíka Borůvky.

„No právě proto,“ řekl zasmušile autor. „Kvalita vychází

v malejch nákladech.“

„Nechápu,“ řekl kriminalista, neboť ve svém povolání nepouží­

val vědecké psychologie, a proto nikdy nepokládal za nutné se

s ní seznámit. Než mu mohl Kopanec příčinu svého zoufalství

osvětlit, zeptal se:

„A kde jste byl včera večer a dnes ráno?“

„Zase vožralej,“ pravil smutně slavný autor. „Ráno mě vzbu­

dil telefon, ale byl jsem tak na dně, že jsem ho nezved. Jo, ale

počkejte!“ rozjasnil se poněkud. „Jednu tu hospodu v sobotu

si pamatuju! Odeón bar! Tam mě znaj! Určitě mně to tam

dosvědčej!“ Pak znejistěl. „Nebo to bylo včera večer?“ zamyslil

se, zmalomyslněl. „Já vám už nevim. Já už nevim vůbec nic.

Ani –“ pohlédl krhavýma očima do sálu, odkud zazněly projevy

nadšení.

„Ani co?“ otázal se poručík.

„Ani nic,“ pravil Kopanec. „Lautr nic, soudruhu poručíku.“

———

Přesto se ještě ten večer poručík vypravil do Odeon baru. Bar

byl součástí zábavního podniku, k němuž patřilo i divadlo, kde

bylo kdysi z výtahu vidět do dámských sprch.

Dlouholetá praxe vycvičila barmanovu paměť na hosty. S jis­

totou dosvědčil, že Mistr Kopanec u něho popíjel. Věděl dokonce

přesně co a kolik. Bylo toho hodně. A přesně také věděl, že to

bylo v neděli večer. V sobotu se Mistr v baru vůbec neobjevil.

Starý kriminalista propadl habituální trudnomyslnosti

a poručil si becherovku. Ponuře se rozhlížel ztemnělou míst­

ností, vyzdobenou béžovými štukami ve formě prsatých moř­

ských panen. Utkvěl zrakem na jejich neskutečně pevných vna­

dách, ale najednou ho cosi vyrušilo. Do baru vešla krásná mladá

dívka s vlasy barvy tizián. Provázel ji skvěle ustrojený blondýn.

Když se posadila na stoličku vedle poručíka, poznal krimina­

lista, že je sice dost hezká, ale ne zrovna velmi mladá, a že ji zná.

V té chvíli poznala i ona jeho.

„Je, hele! Pan poručík Borůvka! Vy se spouštíte!“ oslovila ho

přátelsky. „Pamatujete se na mě přece? Nebo ne? Olina Žďár­

ská.“

27

„Samozřejmě!“ zalhal poručík, jemuž v paměti utkvěly spíš

tiziánové vlasy než jméno. „Jak se máte?“

„Tak a všelijak. Jako vy ne. Tancuju furt dole v Odeónu. Tohle

je Fero Lánský,“ představila blondýna, ale z další pozornosti ho

vynechala, až na to, že mu poručila, aby poručil vizoura. „Já vás

viděla ráno na funuse. To je od vás teda fakt hezký, že ste přišel.

Dyť už je to – pár let, co ste s náma měl co dělat.“

Poručík si rozpačitě odkašlal. V smaragdových očích blýskl

mylný zájem.

„Nebo ne? Já vás teda v divadle od tý doby neviděla.“

„Ale ne,“ řekl kriminalista. „Vyšetřoval jsem tu – to úmr – tu

sebevraždu slečny Peškové.“

„Jo tak. Stejně je to od vás fajn. Ubožačka,“ vzdychla krasa­

vice a použila oficiálního – snad i upřímného – zachmuření jako

záminky k doušku. Poručík se zeptal:

„Máte tušení, proč to udělala?“

„Tušení? No tušení bych měla. Ale jenom tušení.“

„To stačí. Bohužel to není trestné.“

„Počkejte! Co není trestný? Já mám dojem, že pomalu všechno

je!“

„Myslím když si někdo sáhne na život kvůli někomu jinému.

Že ten dotyčný za to nemůže být trestán.“

„Aha. Tak to opravdu bohužel. Protože jeho bych já zalígro­

vala hned, kdybych mohla. Byl jí dobrej jenom k trápení.“

„Kdo?“ řekl poručík a byl připraven, že uslyší jméno ověnčené

mnoha skandály, dosud však výhradně literárními.

„Ivan Vávra přeci. Ten parchant! Ani jí nepřišel na funus.

Vlastně,“ zamyslela se, „asi právě proto. Snad má konečně jed­

nou taky aspoň trochu výčitky svědomí!“

———

„Tak vod toho rači ruce pryč, Josef!“ pravil důrazně praporčík

Málek. „Musí ti stačit, že je referentem Comexportu. Co expor­

tuje Comexport, nás rači nezajímá. Rozumíš?“

Poručík vzdáleně porozuměl. Na sportovní stránce vedou­

cího žurnálu, kterou podle hesla každé ráno četl, se sice o tako­

vých věcech nepsalo, ale neurčitě se upamatoval na aféru nějaké

obchodní lodi, zadržené nějakou jinou, nikoli obchodní lodí

28

kvůli nákladu, jenž nebyly MOTOCYKLY, jak stálo na bed­

nách. Přestal vzpomínat na podrobnosti a pravil:

„Mě nezajímá, co exportuje Comexport. Mě zajímá, jestli

někteří zaměstnanci nejezdí za hranice.“

„To ti Bůh řek, že jezdí! Přece exportujou.“

„Mě zajímá, jestli taky neimportujou,“ pravil poručík. „Sou­

kromě. Například elesdé nebo podobné drogy.“

„Tak vod toho rači taky ruce pryč!“ Málek se téměř zděsil.

„Proč? To je přece v každém případě trestné?“

„Člověče, Josef!“ Málek se naklonil přes stůl ke svému před­

stavenému a zašeptal: „Spads z lůny nebo co? Dyť je tam šéfem

starýho syn!“

———

Přes to nejdůraznější ze všech důrazných varování poručík

o něco později vystoupil z trolejbusu na Hřebenkách. Snad kvůli

tomu varování měl divný, předtím nepoznaný pocit, že překra­

čuje hranice svého světa a vstupuje do jiného, kde ještě víc než ve

světě hezkých mladých dívek bude působit jako Honza z Bezu.

Nebyl však filozof, nedovedl ty hranice definovat. Netušil, že

hranice jeho světa definuje fakt, že všeho, čeho v něm dosáhl,

dosáhl jenom vlastní schopností (i když jemu samému nepocho­

pitelnou) a že ho nikdy ani nenapadlo usilovat o nějaké výjimky

z obecných zákonů společnosti, v níž žil a jíž, po prezidentově

vzoru, říkal lidově demokratická. Po vzoru prezidenta vyslovo­

val dokonce i „k“ ve slově „demokratická“, avšak nikoli proto, že

by se chtěl zalíbit. A stejně jako po původu svého anomálního

talentu nepátral ani po zdroji svého životního stylu. Neuvědo­

moval si, že pramení z vlivu pokorné osobnosti bezvýznamného

služebníka velmi autokratické instituce, k níž první muž ve státě

rozhodně nepatřil.

Vila byla v opulentně anglofilském stylu dvacátých let

a zbudoval ji patrně nějaký průmyslník. Dveře poručíkovi ote­

vřel mladý muž v lehkém letním saku a starého kriminalistu

intenzívně sevřel ten předtím nepoznaný pocit. Po schodišti

z temného dřeva ho mladý muž uvedl do prvního poschodí.

Usadili se v pracovně, obložené týmž tmavým dřevem a ově­

šené výjevy z honů. Slunce tam dopadalo oknem složeným

29

z drobných tabulek, pospojovaných olovem, a poručík si při­

padal jako v krabici od drahých doutníků. Propadl nesmě­ losti, prvních několik otázek vykoktal a zapomněl se dívat

s obvyklou soustředěností do tváře muže, jehož alibi hodlal

zjistit.

Mladík bez rozpaků přiznal, že byl skutečně přítelem mrtvé

tanečnice, ale nebylo to, pravil, nic vážného. Co tím myslil,

poručík přesně nevěděl. Jenom ho napadlo, že v korespon­ denci vyzdobené různobarevnými stuhami chyběly dopisy

tohoto elegantního přítele. Pohlédl na ruku s modrým prste­

nem a s americkou cigaretou a pomyslil si, že jestli tohle je

člověk, jenž v sobotu večer postavil hrnec s mlékem na plynový

sporák, nemusel se asi obtěžovat likvidováním korespondence.

Pro tohohle mladého muže jsou asi milostné dopisy stejný

přežitek jako pásky na vousy nebo – nebo – v duchu pátral po

příměru, za oknem se hluboko pod nimi rozkládala večerem

pozlacená Praha jako na Šetelíkově obraze – jako – jako svědomí,

vynořil se mu z neznámých hlubin podvědomí příměr, který ho

samého překvapil, vyděsil. Nemohl si vzpomenout, odkud jej

má. Mladý muž něco vykládal, ale poručíkovi se před vnitřním zrakem objevil zpocený spisovatel v košili, čtoucí z papíru to,

s čím poručík nesouhlasil, a za ním tlustý obličej tajemníkův

– náhle si vzpomněl na to, na co předtím zapomněl. Ano. To

bylo tématem tajemníkova školení pro příslušníky Oddělení

pro vyšetřování vražd. Poručíkovi se tehdy zdálo, že si je tajem­

ník spletl s příslušníky té druhé policie. Mluvil o buržoazních

přežitcích v práci bezpečnostních sborů, zejména o přežitku

tak zvaného Svědomí – jenomže v práci Oddělení vražd se ten­ hle přežitek osvědčoval a v jistém procentu případů se s ním dokonce počítalo víc než s deduktivním uměním příslušníků,

alespoň těch, co do Oddělení byli převeleni z aparátu vedoucí organizace nebo ze ševcáren. A dále tehdy tajemník hovořil o zásadě, že co prospívá vedoucí organizaci, je správné, bez ohledu na to, komu nebo čemu jinému to neprospívá, jenže

poručík příslušníkem vedoucí organizace nebyl a přežitek zvaný Svědomí probudil k životu tichý hlas bezvýznamného

velebníčka. I on kdysi citoval cosi o něčem podobném. Ale

nikoli ze Spisů zakladatele tajemníkova hnutí; z nějakého sva­

tého. Účel, jenž světí prostředky. Velebníček zdůrazňoval, že

30

než se sáhne k těm prostředkům, má se zpytovat svědomí, zda

by nebylo možné týchž účelů dosíci prostředky jinými, nevy­

žadujícími svěcení. Tajemník však byl zřejmě bez buržoazních

předsudků a mluvil pak o lese, z něhož lítají třísky, a o lidech,

kteří nejsou andělé. I to říkal velebníček, jenže přitom na poru­

číkovi, tenkrát studentu nižšího gymnázia v Kostelci, žádal

věci, které splnit bylo jen v silách andělských. Přesto se poručík

snažil. Ovšem bezúspěšně –

„– ještě něco?“

„Co? Ach tak. Tak tedy v sobotu jste byl celou noc na chatě se

– jakže se ta slečna jmenovala?“

Mladý muž típl cigaretu v popelníku z něčeho, co vypadalo

jako sklo a v čem byly poručíkovi neznámou technikou zata­

veny poručíkovi neznámé mince. Po tváři přelétl mladému muži

úsměv, ne pohrdavý, spíš – pobavený. Nabídl poručíkovi ame­

rickou cigaretu, starý kriminalista zavrtěl hlavou a mechanicky

vytáhl z kapsy viržinko. Mladík mu před ním přidržel perleťový

zapalovač. V poručíkovi usnul student gymnázia a probudil se

detektiv. Náhle si ve světě mahagonového pokoje počal připadat

jako někdo, kdo tam patří. Ne aby tam žil. Aby tam provozoval

svoje povolání.

„Slečna Yvetta Kubernátová,“ pravil mladý muž.

„Čím je ta slečna?“

Mladý muž se znovu usmál.

„Popravdě řečeno, o tom jsme spolu ani nemluvili.“

„Máte její adresu?“

„Mám její telefonní číslo.“

Poručík si je zapsal.

„Touhle dobou ji asi doma nestihnete,“ pravil mladík s mod­

rým prstenem. „Ale snad kdybyste to zkusil v Jaltě.“

———

V tom hotelu se poručík cítil mnohem víc doma. Nebyl tam

prvně a stejně jako všechny předchozí návštěvy i tahle byla

služební. V hale, v tu hodinu už dost plné, si všiml dívky, kterou

znal. Rovněž služebně. Vystoupila kdysi jako svědek v případě

vraždy své kolegyně. Vraždu spáchal nějaký číšník z Alcronu

kvůli nějakému černochovi z Ghany a svědkyně se jmenovala

31

Marie Mouchová, ale v zaměstnání používala jména Marilyn

Moucha. Většina jejích zákazníků to vyslovovala „Muša“, pro­

tože jejich mateřštiny neměly fonetický pravopis.

Poručík si k ní přisedl. Neměla z toho radost, ale věděla, kdo

pán s kulatou tváří je a že není radno být k němu neochotná. Proto nemlčela. Ano. Yvettu zná. Ale dnes ji tu neviděla. A v sobotu?

„To nevim.“

„Opravdu?“ poručík pohlédl na dívku velmi služebníma

očima.

„Nevim to přesně,“ pravila Marilyn Muša.

„Co víte?“

„Čistě jen co mi Yvetta řekla.“

„A co vám řekla?“

„Moc ne.“

„Mně stačí každá maličkost.“

„To vim taky.“

„Tak co?“

„Měla na večír sjednanej ňákej prima mejdan. Někde na

chatě.“

„S kým?“

„To chcete vědět moc.“

„Víte to vy?“

„Samo že ne. Přeci vim, že vám se nevyplatí lhát.“

V procesu s číšníkem, který před možnostmi valutových

výdělků dal přednost milostné vášni a následkem toho se nyní

zabýval těžkou tělesnou prací, dopustila se Marilyn svědectví,

které, i když nebylo úplně křivé, nebylo ani jako šňůra. K poru­

číkově velké úlevě vyvázla s podmínkou. Líbila se mu totiž, což

u něho nebylo nic neobvyklého. Marilyn Muša měla krásné

zlaté vlasy a poručík, třebaže teoreticky byl obeznámen s tech­

nikami paruk, falešných vousů, umělých hrbů a jiných klamadel,

v služební praxi se s nimi dosud nesetkal, a tak mu nedošlo, že

v praxi mimoslužební se některá vyskytují častěji než v detek­

tivkách. Marilyn měla původně vlasy neurčitě hnědé, takže se jí nehodily k modrým očím.

Kriminalista si však povšiml, že šaty, jež obepínaly její

plnoštíhlou postavu, jsou přece jen poněkud přehnaně na míru, neboť na boku měla naprasklý šev. Z ničeho nic se zeptal:

„Znáte Ivana Vávru?“

32

Poručík se zarazil, uvědomil si, že Vávra se jmenuje i soused

křídově bílé tanečnice, a pak řekl:

„Ne skokana. Úředníka.“

Marilyn se ušklíbla.

„Úředníci sem moc nechoděj, pane poručíku Borůvko. To

snad víte i bez mejch informací.“

„Tenhle je nějaký vyšší úředník. U – Comexportu.“

Modré oči slečny Mušové rychle sklouzly po kriminalistově

tváři k orosené sklenici a slečna se napila.

„No,“ pravila. „To by mohlo souhlasit. Ale já vo tom nic nevim.

A nic sem vám vo Ivanovi Vávrovi neřekla.“

Poručík mlčel. Marilyn poněkud ztemněla a náhle se jí zmoc­

nil nekontrolovatelný vztek:

„A vůbec! Co na mně chcete? Snad zas v něčem nevinně nelí­

tám?“

„Buďte klidná, slečno Mouchová,“ pravil ponuře starý krimi­

nalista. „Nelítáte v ničem. A jde samozřejmě o vraždu. Příživ­

nictví do mého resortu nepatří.“

A odešel a zanechal Marilyn Mouchovou v nejistotách nepří­

jemnějších, než sám tušil.

———

Byla to sezóna letních dovolených, ale poručíkovo očekávání,

že se o sobotním večeru něco dozví od sousedů Ivana Vávry, se

nesplnilo. Chata žádné sousedy neměla. Stála na kraji lesa na

stráni vysoko nad bílou a béžovou vesničkou v dálce, nad níž

se jako veselý rubín červenala právě pokrytá cibule barokního

kostelíka. Od lesa se svažovala zelená louka k silnici, mizející

v jiném lese. Příjezd k chatě byl zezadu, po soukromé cestě, už

značně zašlé a vybudované zřejmě v dobách, kdy někdo v těch

soukromě osamělých končinách vystavěl i chatu. Ivan Vávra to

nebyl. Chata musela být skoro stejně stará jako on a poručík

ponuře odhadoval její cenu. Měl v tom trochu zkušenosti. Paní

Borůvková toužila po chatě a kriminalista byl nucen občas se pře­

ptávat. Ale všechna taková rekreační zařízení přesahovala jeho

solvenci. Poručík neměl majetek, ani žádný nezdědil, a ze svého

docela slušného platu, z něhož živil čtyřčlennou rodinu, stačil

za léta působení v Oddělení pro vyšetřování vražd nashromáž­

33

dit pouze sumu pětatřiceti tisíc. Ta celá padla na rodinnou feli­ cii, kterou si paní Borůvková rovněž přála a která na žebříčku jejích tužeb byla těsně před chatou. Od koupi vozu šly veškeré

přebytky na splácení půjčky deseti tisíc korun, které poručíkovi chyběly v době, kdy touha jeho manželky po voze dospěla do

stadia nesnesitelnosti. Takže chata k úplné spokojenosti paní

poručíkové dosud chyběla. Měli byt na Malé Straně, kde kdysi bydleli v novomanželském podnájmu a který jim po osmi letech, když bytná zemřela, přiklepli – když předtím poručík předal zalepenou a dosti tlustou obálku jednomu soudruhovi na byto­

vém úřadě. Měli gramorádio a televizi. Také měli ledničku, na

niž stál jednou poručík celou noc frontu před Bílou labutí a pak byl na čtrnáct dní uznán marod, protože to bylo v zimě, a tu

felicii. Poručík počítal, že chatu se mu nepodaří koupit dřív než za pět let a na další půjčku. Po čem bude paní Borůvková toužit

potom, nevěděl.

Asi po novém autě, vzdychl a pohlédl na chatu. Takovouhle

se mu ovšem opatřit nepodaří. Bylo to velké stavení v alpském

stylu, se širokou verandou, s trojúhelníkovým štítem a nefunkč­

ními balvany na střeše. Musela stát – sedmdesát? Osmdesát? Na chaty tohoto typu se nikdy neptal. Znovu se ho zmocnil pocit

světa, kam patří pouze ve služební době, a – vzpomněl si na

Málkovy vyvalené oči – možná ani tehdy ne.

Obešel bílou a zelenou stavbu a nahlédl oknem dovnitř.

V jedné místnosti byl velký krb a křesílko potažené strakatou

kůží. Druhá byla kuchyň s plynovým sporákem na přenosné bombičky a s velikým příborníkem, plným nádobí. V místnosti

s krbem byl bar a na něm láhve. Vzadu vedla k chatě soukromá

přípojka telefonu. Táhla se na nízkých sloupech podél příjez­ dové cesty někam do lesa.

Poručíkovi bylo horko a dostal hlad. Znovu si vzpomněl na

Málka, jemuž ráno nařídil, aby pátral v hospodách po sobot­

ních pohybech opilého spisovatele. Ne že by si od té činnosti

něco sliboval, ale vytušil, že by ho podřízený na chatu úředníka Comexportu sledoval jen s velkým sebezapřením, a nerad uvá­ děl spolupracovníky do rozpaků. Proto nepoužil ani služební

volhy. Na příjezdové cestě stála jeho červená felicie.

———

34

Rozhlédl se. Bylo léto. Les voněl neskutečnými vůněmi světa,

zatím jen nepatrně dotčeného feliciemi; vůní lesních jahod, malin, ostružin, vůní hub a borůvek. Poručík už ani nevěděl, co touhle dobou roste, ale měl hlad. Ponořil se proto do křoví za chatou, aby se dostal hlouběji do lesa a uhasil hlad některými z těch plodů divoké přírody.

Tam – aniž tušil, jak je to důležité – objevil něco, co ho nejprve

přimělo k