načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konec křížů – Martin Moudrý

Konec křížů

Elektronická kniha: Konec křížů
Autor: Martin Moudrý

Brutální fantasy českého autora. Lovení v antikvariátech může být ve skutečnosti daleko dobrodružnější zábavou, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve chvíli, kdy vcelku nezajímavý mladík sáhne po tajemné knize vázané v černé kůži, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Leonardo
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 557
Rozměr: 16 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Leonardo, 2008
ISBN: 978-80-859-5151-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Brutální fantasy českého autora. Lovení v antikvariátech může být ve skutečnosti daleko dobrodružnější zábavou, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve chvíli, kdy vcelku nezajímavý mladík sáhne po tajemné knize vázané v černé kůži, roztočí se kolotoč událostí, jaké si předtím ani nedokázal představit. Stačí pár přečtených stránek a do jeho života vstupují členové církve, pro něž má slovo odpuštění velmi specifický význam. Nebesa se otřásají, krev stříká, živí umírají a mrtví... mrtvým je všechno jedno.

Popis nakladatele

Lovení v antikvariátech může být ve skutečnosti daleko dobrodružnější zábavou, než by se mohlo na první pohled zdát. Ve chvíli, kdy vcelku nezajímavý mladík sáhne po tajemné knize vázané v černé kůži, roztočí se kolotoč událostí, jaké si předtím ani nedokázal představit. Stačí pár přečtených stránek a do jeho života vstupují členové církve, pro něž má slovo odpuštění velmi specifický význam. Nebesa se otřásají, krev stříká, živí umírají a mrtví... mrtvým je všechno jedno.

Zařazeno v kategoriích
Martin Moudrý - další tituly autora:
Temné záblesky Temné záblesky
Devátá sféra  - první část Devátá sféra
Grafomág 2 - Nemoáry Grafomág 2
Kniha bolesti Kniha bolesti
 (e-book)
Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry Grafomág, Kniha druhá: Nemoáry
 (e-book)
Grafomág, Kniha první: Kamarád do deště Grafomág, Kniha první: Kamarád do deště
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Martin Moudrý

KONEC

KŘÍŽŮ

LEONARDO

OSTRAVA

2008


Martin Moudrý

KONEC KŘÍŽŮ

Copyright © 2008 by Martin Moudrý

Cover art © 2008 by Martin Izák

For Czech Edition © 2008 by Lenka Pilchová – Leonardo

ISBN: 978-80-85951-51-6

ISBN PDF: 978-80-7477-001-2

ISBN PDF pro čtečky: 978-80-7477-002-9

ISBN ePub: 978-80-7477-003-6

ISBN mobi: 978-80-7477-004-3


Eudoxovi, Saille a vůbec všem věrným čtenářům.

A hlavně a především Ondřeji Čadovi

za jeho nedocenitelnou pomoc

při práci na této knize.


Obsah

I. ................................................................................................................... 6

II. ................................................................................................................ 20

III. .............................................................................................................. 39

IV. .............................................................................................................. 56

V. ................................................................................................................ 92

VI. ............................................................................................................ 122

VII. ........................................................................................................... 143

VIII. .......................................................................................................... 157

IX. ............................................................................................................ 187

X. .............................................................................................................. 220

XI. ............................................................................................................ 249

XII. ........................................................................................................... 278

XIII. .......................................................................................................... 300

XIV. ......................................................................................................... 330

XV. ........................................................................................................... 350

XVI. ......................................................................................................... 380


I.

„Nashle,“ zavolal jsem na šéfa a rázně práskl dveřmi. Možná až příliš rázně, ale po dnešním dni jsem na tom byl s nervy poněkud špatně. Od rána se mi nedařilo, kancelář se během dne změnila v imitaci pece a moje kolegyně nejspíš vstala z postele levou nohou. A to nemluvím o tom, že ručičky hodinek se vinou nějaké podivné závady pohybovaly poloviční až třetinovou rychlostí než normálně.

„No jasně, ty aby ses nepřidal,“ zavrčel jsem na výtah, jemuž se na dveřích skvěla úhledná cedulka. „Mimo provoz,“ svěřovala kolemjdoucím.

Se zachmuřeným výrazem na zpoceném obličeji jsem pomalu sestoupal sedm pater, rozloučil se s vrátnou a vyšel do krásného slunečného letního dne.

Nemám rád krásné slunečné letní dny. Nesnáším, když se mi slunce snaží uvařit mozek v lebce, nemám rád, když mi míří do obličeje odlesky žhavého kotouče na všem možném a už vůbec nemám rád svou alergii na nějaký nespecifikovaný rostlinný život, která mě nutí vypadat za třicetistupňových veder jako někdo, kdo nastydl na severním pólu.

„Že jsem se nehodil marod,“ zavrčel jsem opět sám k sobě, když se mi do zorného pole dostal bílý autobus, vzdálený ode mě zhruba tři sta metrů. Byl to můj autobus a zrovna se loudavě rozjížděl. Jako by chtěl odjet beze mě.

Po krátké úvaze jsem se rozhodl, že nebudu pokračovat v samomluvě a neprokleju žádnou z okolností, které způsobily, že mi právě odjíždí jediný dopravní prostředek, jímž se mohu v tuhle denní dobu dostat domů. Částečně jsem si za to mohl sám – jsem zvyklý vysedávat v kanceláři tak dlouho, abych pak došel k autobusu zrovna ve chvíli, kdy přijíždí a nemusel se péct na prostranství, které je podezřele dokonale zbaveno veškerých poskytovatelů stínu. No a dneska mi to nějak nevyšlo.

Stát a zírat do prázdna víc než hodinu se mi vůbec, ale opravdu vůbec nechtělo. Sebrat se a vyrazit do centra města s nejasným plánem na návštěvu několika knihkupectví mi přišlo jako daleko lepší nápad.

V Librexu se mi nezalíbila ani jediná kniha. Ty, o kterých jsem věděl, že jsou dobré, jsem už měl a ty další jsem nepotřeboval. Můj oblíbený autor odsunul vydání své nové knihy kvůli nějakým korekturám o půl roku (už podruhé) a zbytek spisovatelů, jejichž knihy čtu, měl snad hromadné prázdniny, či co.

Totálně znechucený tím, jak můj den pokračuje, jsem vyšel z domu knihy a vyrazil jen tak namátkou do spletitých uliček města. Hlavou se mi proháněly chmurné myšlenky, náladu jsem měl pod psa s ultrakrátkýma nožičkama a davy lidí proudící ulicemi mě do extáze taky nepřiváděly. Nechci působit jako vyložený negativista, ale lidi, slunce a vedro opravdu nemám rád.

Ve snaze vyhýbat se proudícímu lidstvu jsem zahýbal do stále užších a užších uliček a nořil se do temnějších a temnějších úvah, až jsem se najednou rozhlédl kolem sebe a zjistil, že vůbec nevím, kde jsem. Rozhlédl jsem se kolem dokola a nespatřil nic, než otlučenou omítku po stranách a temnou uličku přede mnou i za mnou. Pod nohama ještě špinavý asfalt a poměrně souvislou vrstvu odpadků.

„Kam jsem to zas vlez...“ zamumlal jsem si pod nos a vykročil svižnějším krokem. Normálně mám orientační smysl docela dobrý, ale ve městech tak nějak... nefunguje.

Pokračoval jsem asi pět minut a podivoval se nad tím, jak je tady podivné ticho a liduprázdno (domy kolem vypadaly jako byty nejnižší kategorie, ze kterých se už dávno vystěhoval i poslední nájemník), když mi zrak najednou padl na nějaký nápis nad otlučeným vchodem jednoho z domů.

„Antiquariat,“ stálo tam.

Usmál jsem se nad roztomile starobylým vzhledem nápisu a řekl si, že přesně tohle hledám. Antikvariáty bývají občas plny neuvěřitelně hodnotných pokladů za neuvěřitelně nízké ceny. Svou nejcennější knihu (vlastně dvě knihy) jsem před deseti lety získal právě v jednom podobně zapadlém obchůdku za směšných padesát korun. Dneska bych mohl požadovat od kteréhokoli sběratele tisícinásobek a ještě bych byl považován za výjimečně skromného člověka.

S myšlenkou na to, že dnes se mi možná podaří něco podobného (byla by to skvělá kompenzace dnešního dne), jsem opatrně překročil hromádku cihel a ještě opatrněji strčil do vchodových dveří. V jejich skleněné výplni zela zubatá díra a zbylé sklo vypadalo, že jen jen čeká, až se bude moci připojit ke střepům na chodníku.

Z chodby na mě dýchl překvapivě a příjemně studený vzduch a také nezaměnitelný pach plísně. Pomyslel jsem si, že jsem nápis nad vchodem možná pochopil špatně – temná chodba vypadala, že jestli tu někdy podobný obchod byl, dávno se odstěhoval i se všemi knihami. Ale i přes hlas rozumu jsem si řekl, že opatrný průzkum neuškodí a vyrazil po schodech hlouběji do domu. Nenápadná cedulka s šipkou ukazovala směrem ke sklepům a nevypadala tak staře a omšele, jako venkovní nápis. Tak jsem pokračoval.

Chládkem a příšeřím (velice příjemné) jsem sestoupil až dolů a uviděl, že místo sklepů je tady opravdu obchod. Uvnitř se matně svítilo a vůbec to vypadalo, že mají otevřeno.

„Dobrý den,“ otevřel jsem opatrně dveře a pozdravil zaprášeně vyhlížející důchodkyni téměř zakrytou haldami knih.

„Dobrej,“ zaskřehotala mi v odpověď a vrátila se ke čtení.

Jako nepříliš společenský člověk jsem tím byl maximálně potěšen a s chutí se pustil do procházení mezi regály.

Obchod podle mého skromného úsudku zabíral snad všechny místnosti, které původně sloužily jako sklepy na uhlí. Teď byly podél černošedých zdí seřazeny těžké police nacpané všemi možnými knihami. Jak v antikvariátech obvykle bývají knihy seřazeny podle žánrů, tak tady něco takového nebylo ani omylem. Žádné žánry, žádná písmena abecedy, nic. Jen knihy v policích, knihy na zemi, knihy napodobující šikmou věž v Pise, knihy ložené všemi myslitelnými způsoby. Být to kterýkoli jiný den, asi bych se na to vykašlal a z obchodu zase hezky pomalu vycouval. Ale teplota blízká dvaceti stupňům a příjemné příšeří na mě působily tak, že se mi zpátky do rozpáleného dne ani trochu nechtělo.

Tak jsem se pustil do procházení mezi hromadami čtiva.

Bylo to jedním slovem neuvěřitelné. Pro obyčejného člověka se na zemi válely jen staré knihy. Ale pro mě... hromada velikosti zhruba dvou metráků uhlí obsahovala snad všechno ze science fiction, co kdy vyšlo. S myšlenkou na to, že zde snad přece jenom existuje nějaký řád, jsem se ohlédl po jediném dalším živém tvoru v místnosti a usadil se na hromádku rozpadajících se časopisů pro zahrádkáře. Pak jsem se pustil do systematického prohlížení hromady vědecké fantastiky ležící přede mnou.

Jestli jsem si poprvé pomyslel, že je to něco neuvěřitelného, tak jsem byl nemístně úzkoprsý. Bylo to víc než neuvěřitelné, bylo to přímo pohádkové.

„To se mi snad zdá,“ mumlal jsem si zase sám pro sebe (takový můj zvyk, kterého se nemůžu a nechci zbavit).

Po pěti minutách přehrabování jsem měl vedle stohu časopisů, co jsem na něm seděl, dobře metrovou hromádku knih. Všechno prakticky nesehnatelné kousky, které jsem chtěl mít už hodně, hodně dávno.

„No to už se musím každou chvíli probudit,“ vydechl jsem ve chvíli, kdy jsem kousek od své šátrající a přehrabující pravé ruky zahlédl nenápadnou vyblitě modrou obálku.

„Vždyť to je třetí Cesta!“ vydechl jsem nábožně. Kdyby mi dneska ráno někdo vykládal, jaký poklad najdu ve starých sklepech nějakého baráku určeného k demolici, asi bych se mu vysmál, nebo ho rovnou poslal někam. Podle nálady. Vždyť jsou-li první dva díly téhle knihy absolutně nesehnatelné, je tento závěrečný díl ještě o stupeň dál. V kruzích sběratelů kolují legendy zpochybňující samotnou existenci této knihy, stejně jako mýty, které dílo popisují jako dávno zapomenutý samizdat vydaný v kůži ve velmi omezeném nákladu. Opravdu úzké kruhy sběratelů pak pravdu znají a jsou ochotny knihu zaplatit její vahou ve zlatě. Aspoň tedy co jsem slyšel. A já teď padnu na jeden výtisk na takhle nepravděpodobném místě.

S rostoucím pocitem nereálna jsem knihu otevřel s větší úctou, než kdybych držel Bibli podepsanou Ježíšem a namátkou přečetl pár věkem zažloutlých stránek. Z textu na mě dýchl žhavý dech pouště, mrazivá temnota vesmíru a nekonečná, podmaňující pohoda, pro kterou je tohle dílo tak ceněno.

Opatrně, přeopatrně jsem knížku uložil na hromádku jejích kolegyň a přehraboval tu velikou hromadu dál s pocitem, že jestli jsem našel něco takového, tak klidně můžu najít i dávno ztracené papyry z Alexandrijské knihovny.

Papyry jsem nenašel.

Zato jsem našel něco jiného, možná ještě neuvěřitelnějšího.

„Necronomicon,“ slabě mi do očí zableskla zlatá písmena na uhlově černé ošoupané vazbě.

„Tak to ne, to ne, to se určitě za chvíli vzbudím a budu muset do práce,“ zasmál jsem se skoro nahlas a jen tak mimochodem zalitoval, že můj krásný úlovek je jen sen.

Člověk má někde v mysli zabudovaný mechanismus, který mu dokáže spolehlivě říct, co je sen a co realita. Tenhle mechanismus funguje bezvadně v případech, kdy je člověk vzhůru. Bohužel, ve snech už je to podstatně horší.

Vědom si této skutečnosti jsem zašátral v pouzdře, které nosím na opasku a jednou rukou pootevřel kapesní nožík. Pak jsem na hrot přitlačil prst.

„Au, sakra, to bolí,“ zaklel jsem, až se to ve sklepení rozlehlo.

„Potřebujete něco?“ houklo to odkudsi z dáli.

„Ne, děkuju, jen jsem zakopl!“ zahalekal jsem v odpověď a připadal si jako naprostý pitomec. Normálně nebývám tak mimo, abych musel testovat, jestli jsem vzhůru, ale teď mě k tomu nepravděpodobné okolnosti tak nějak dohnaly. Olízl jsem si krvácející prst (nůž nosím nabroušený tak, že se jím mohu na sucho oholit, i když uprostřed civilizace je to naprosto nepravděpodobné kritérium) a otevřel těžkou černou knihu.

Považuji se za pragmaticky uvažujícího člověka a tak mi teď mozek přihrál jediné možné vysvětlení toho, co držím v rukou – samozřejmě nemůže jít o pověstmi opředenou a pravděpodobně vymyšlenou knihu napsanou (či inspirovanou, nejsem si jistý) samotným ďáblem. To je prostě nesmysl i v realitě, ve které se válejí sběratelské klenoty na podlahách starých sklepů. Pravděpodobně jde o nějaký amatérský pokus vydělat na známém jméně. Sice jsem nikdy neslyšel o tom, že by někdo napsal zrovna Necronomicon, ale o tenhle literární žánr se zas tak moc nezajímám.

Kniha byla plná podivně znějících veršů, byly tu nějaké dřevoryty, mnoho geometrických obrazců představujících bůhví co... působilo to skoro autenticky. Až na to, že v Necronomiconu by jeden nehledal text psaný staročesky.

„No co, minimálně jako ozdobu knihovny to určitě použiju,“ uložil jsem reprezentativně vypadající knihu na hromadu těch, které jsem si hodlal odnést, a jen tak mimochodem mi při tom pohled zavadil o malé zaprášené okénko nacházející se téměř u stropu. Nebyl jsem si tím jistý, ale takhle temné asi nebylo, když jsem sem přišel. Když mi vzápětí padl zrak na hodinky, bylo mi jasné, že jsem se zdržel poněkud přes plán. Bylo půl desáté večer. Čili jsem tu seděl dobrých pět hodin.

Kdyby mi poslední autobus neodjížděl za necelou hodinu a kdyby právě nepanovala celostátní stávka železničářů a kdyby mi cena za případnou dopravu taxíkem nehrozila rozbořit pečlivě komponovaný domácí rozpočet, seděl bych tu dál. Takhle jsem si pomyslel, že se sem zítra vypravím s pořádnou nákupní kabelou a vybrakovaným bankovním kontem a vstal jsem. V nohou mi začalo nehezky mravenčit, ale to nevadí. Opatrně jsem sebral svůj nákup a ještě opatrněji se s ním začal proplétat k babce za pultem.

„Klidně ještě zůstaňte a vybírejte, jestli chcete, mívám otevřeno celou noc,“ zodpověděla mi ta žena nevyřčenou otázku ohledně její pracovní doby a dokonce se na mě mile usmála. Asi má ráda velké čtenáře.

„Kdepak, musím domů,“ usmál jsem se i já, „ale zítra jsem tu zpátky jako na koni, to vám slibuju. Tak fantastický výběr jako u vás jsem ještě nikde jinde neviděl.“

„Můj nebožtík manžel byl sběratel, to víte,“ pokrčila rameny ta milá babička a zapisovala přitom drobnými písmenky názvy mnou vybraných knih na staře vypadající účtenku. Chtěl jsem se zdvořile podivit nad velikostí jeho sbírky i nad tím, že se jí jako památky na muže babička zbavuje, ale další pohled na hodinky mě upozornil na fakt, že autobus nečeká, já se v neznámých uličkách neorientuju, a na lavičkách v parku se spí mizerně.

„A tady máte zdarma tašku,“ naskládala mi žena cenný nákup do pevně vyhlížející igelitky, podala mi účtenku, převzala ode mě dvoutisícovku (jen necelé dva tisíce, já snad fakt spím!) a popřála dobrou noc. Já jí popřál totéž, popadl nákup a totálně nadšený vyběhl do schodů.

*

„Přišel jsem odtamtud, musím tedy tam,“ prohlásil jsem na čerstvém vzduchu jako absolvent vyšší mentální a otočil se do směru, odkud jsem přišel. Pak jsem vyrazil svižným krokem a doufal, že mě paměť neklame a jdu správným směrem.

Po pěti minutách se ukázalo, že jdu. V dálce jsem spatřil světelný paprsek bloudící po obloze a to jsem věděl, že mířím správně k centru plnému diskoték a podobných producentů stroboskopických efektů.

Takové intenzivní světlo v dáli je skvělá pomůcka pro orientaci. Věděli to stavitelé majáků, pochopili to Jeníček s Mařenkou, uznal jsem to i já. Kdyby světla nebylo, bloudil bych temnými uličkami dodnes. Takhle mi netrvalo ani půl hodiny a stanul jsem v ulici, která mi byla povědomá. Zabočil jsem doleva, prošel další ulicí, pak doprava a už jsem si to rázoval po náměstí. Koukl jsem na hodinky, přidal do kroku, přeběhl most, prokličkoval mezi bujarou mládeží (taky bych chtěl prázdniny!) a už jsem byl na zastávce. Autobus jsem předběhl o dobré dvě minuty.

„Na konečnou,“ oznámil jsem řidiči, vyfasoval jízdenku a usadil se pod jediné funkční světlo v celém vozidle. Nehodlal jsem zabít hodinu cesty tím, že bych zíral z okna do tmy, když mám v igelitce takový poklad.

„Necronomicon ne, ten si nechám na doma, Cestu budu číst jen v chirurgických rukavicích...“ probíral jsem se v duchu knihami a nakonec otevřel starého dobrého Kinga. Ten se dá číst vždycky.

*

Čas asi opravdu bude relativní. Dneska v práci se táhl poloviční rychlostí než normálně, teď se zase obvyklá hodina cesty smrskla do desíti minut. Aspoň tak mi to připadalo, když jsem zvedl oči od knihy a uviděl, že se blíží moje zastávka.

S nechutí jsem knihu zaklapl, uložil do tašky, zkontroloval, jestli jsem nedejbože něco nevytrousil a vydal se ke dveřím. Řidič zastavil klasickým dupnutím na brzdy, já se zkušeně zapřel, aby mě setrvačnost nepřevrátila, a pak už jsem byl skoro doma.

Deset minut chůze, čtyři patra schodů, jeden zámek, druhý zámek, třetí zámek, a pak už jsem byl doma opravdu. Sice jsem si říkal, že bych mohl zalézt do postele a do rána si číst, ale v tomhle nade mnou zvítězilo moje rozumnější já. Musím ráno vstávat a abych přežil v práci, musím se vyspat. Takže přetrpím zítřek (naštěstí je pátek) a do čtení svých pokladů se pustím až potom. Zato pak na to budu mít celý víkend.

Dal jsem si osvěžující sprchu, vlezl do postele a s myšlenkou na literární skvosty a blížící se volno spokojeně usnul.

*

Pátek se táhl hodně podobným způsobem jako čtvrtek. Jako se zrak tonoucího ve studni upírá ke kruhu světla nad jeho hlavou, tak já jsem upíral své myšlenky ke třetí hodině, kdy mi skončí šichta. Táhlo se to neuvěřitelně, ale dočkal jsem se, dočkal.

Skoro v poklusu jsem se rozloučil se šéfem a už zcela v poklusu seběhl sedm pater. Málem jsem se přerazil o nějakou hyperaktivní uklízečku drhnoucí naprosto nečekaně schody, ale to nevadí. S vyhlídkou na zbytek dne stráveného v chladném antikvariátu mi nemohlo náladu zkazit vůbec nic.

„Kudy jsem to jen včera šel?“ řekl jsem si v duchu bezradně, když jsem došel k Librexu. Ve včerejší náladě jsem vyrazil jen tak nazdařbůh a teď jsem si ani nebyl jistý, kterým to bylo směrem. Po dobrých pěti minutách jsem si vybavil, odkud jsem se to v noci vracel a zamířil tím směrem. Šel jsem asi čtvrt hodiny, pochybnosti mnou cloumaly, ale pak jsem přece jenom dorazil do uličky, která mi byla hodně povědomá. Vzhledem k rychlé chůzi jsem se už slušně potil, ale i tak jsem nedočkavě přidal do kroku.

Pak jsem překvapeně zpomalil.

Ke vchodu antikvariátu jsem došel už docela pomaloučku.

Tam, kde včera byl opršený a odřený nápis, visela dnes jen nějaká ohořelá deska.

Na místě vytlučených vchodových dveří se nacházely jen zčernalé pokroucené zárubně.

A nad okénky vedoucími do sklepa byly sytě černé fleky, jako by z oken ještě před nedávnem šlehaly plameny.

I ve vzduchu se vznášel sytý kouřový odér.

„To ne, to fakt ne!“ zanaříkal jsem, když jsem se ke sklepnímu okénku sklonil a nahlédl dovnitř. Co jsem v kalném světle uviděl, připomínalo bažinu vytvořenou z popela – jako by nejdřív hořely hromady papíru a pak se do toho vložili hasiči s hektolitry vody.

Smutně jsem se ještě naposled podíval na zářivě žlutou policejní pásku, kterou byla pokroucená futra vchodových dveří polepena, a sklesle jsem se vypravil k zastávce. Utěšoval jsem se pomyšlením na to, jaké jsem měl obrovské štěstí, že se mi sem podařilo včera zabloudit, ale stejně jsem měl náladu zkaženou. Tolik pokladů se proměnilo v rozmočený popel! Tolik skvělých věcí jsem ještě mohl objevit, kdybych nepospíchal trapně na autobus! Vždyť co by se mi mohlo stát horšího, než že bych byl dneska v práci trochu nevyspalý? Nic!

S podobnými myšlenkami jsem se došoural na zastávku, půl hodiny se opékal na prudkém slunci, pak se další hodinu dusil ve skleníku na kolech, a potom už jsem si na hlavu pouštěl proudy studené vody, abych zabránil vlastnímu sebevznícení. Nejsem si jistý, jakou teplotu vzplanutí má lidské tělo, ale určitě jsem se tomuto extrému dost blížil.

*

Po lehké večeři mi nálada o něco stoupla. Uvelebil jsem se do svého oblíbeného koženého ušáku, po pravici si nechal rozpouštět led v broušené sklenici z jedné pětiny naplněné whisky a za tichého šumění lopatek ventilátoru se pustil do čtení.

Nálada se mi s každou stránkou zlepšovala, kvalitní pitivo bylo tomuto procesu rozhodně nápomocno a tak mě bylo možno kolem deváté hodiny večerní zastihnout, jak se polohlasně uchechtávám jednotlivým pasážím a jak piju už pátou sklenku.

„To jsem potřeboval,“ prohlásil jsem nahlas do ticha pokoje rušeného jen výkřiky romských spoluobčanů linoucími se zvenčí, a zaklapl dočtenou knihu.

„Co tu máme dál?“ vstal jsem (už poněkud nejistě) a prohlédl si svůj včerejší úlovek rozložený na stole.

„Že by trocha černé magie?“ usmál jsem se nenadálému nápadu a sáhl po Necronomiconu. Jak už jsem říkal, nejsem žádný satanista či mág, ale tajemno mě celkem zajímá.

Usadil jsem se zpátky do ušáku a pohladil černou kůži knihy. Byla nečekaně jemná, jako by kniha byla uchovávána v klimatizovaném trezoru a kůži někdo promazával jednou týdně kvalitním olejem. Když jsem si vzpomněl na slova staré ženy o sbírce jejího manžela, napadlo mě, že možná nejsem daleko od pravdy.

Otevřel jsem knihu na první straně a začetl se do předmluvy. Psalo se v ní o tajemných, dávno zapomenutých vědách, zakázaných vědomostech a nekonečné moci, kterou získá ten, kdo bude dost odvážný či šílený, aby obsah knihy dokázal využít v praxi.

„No s tou odvahou nevím, ale ta moje samomluva určitě o něčem svědčí,“ prohlásil jsem ke knize a nalil si další skleničku. Normálně takhle nenasávám, ale k dobré knize dobré pití patří.

Při pohledu na tmavě hnědou čmáranici pod předmluvou jsem si pomyslel, že tahle kniha je opravdové umělecké dílo – nejenže si někdo dá práci s vázáním do drahé kůže, ale ještě napodobuje podpis psaný krví.

Za předmluvou se nacházel obsah – podle něj byly v knize odborné stati pojednávající o teorii magie, byla tu zaklínadla, magické obrazce a příběhy z minulosti doprovázené ilustračními dřevoryty. Namátkou jsem zalistoval a začetl se do příběhu o mnichu, který dřívější vydání tohoto díla vlastnil někdy v šestnáctém století. Ač byla kniha ve staročeštině (alespoň na mě, laika, to takhle působilo), četla se celkem dobře. Mnichův příběh byl plný nenaplněné lásky, touhy po vědění a boje s vlastním svědomím. S mírně znechuceným výrazem jsem si přečetl, jak mnich získal pomocí zaříkadla z téhle knihy svou tajnou lásku, jak sobě i jí zaopatřil bohatství a jak byl posléze zkorumpován mocí, kterou mu kniha nabízela. Ženu, kterou miloval nade vše, připoutal k oltáři, rituálně ji zneužil a o půlnoci na pátek třináctého pak z jejího těla získal dva litry krve, kterou o hodinu později použil v prastarém rituálu, jenž z něj měl učinit poloboha. Než rituál byl přerušen nenadálým příchodem inkvizitorů, mnich byl uvězněn a po strašlivém mučení pomalu upálen na náměstí. Dřevoryt doprovázející text znázorňoval právě ono strašlivé mučení. Nechutné.

„Že bych to taky vyzkoušel?“ zeptal jsem se sám sebe a vzpomněl na svou bývalou lásku, se kterou jsem se před půl rokem rozešel. Nepřišlo mi na mysl ani tak to, že bych ji mohl získat zpátky, jako spíš ty dva litry krve a následné polobožství. Občas bývám nechutně morbidní. Lucie spíš používala výraz „úchyl“.

Jak jsem byl nasáklý kvalitní lihovinou, začal jsem nad nápadem přemýšlet důkladněji. Samozřejmě, nejsem žádný sociopat, který by vyrazil v deset večer do města, přitáhl svou bejvalku za vlasy do svého bytu a pak ji použil pro černokněžnické účely, to ne. Spíš mě napadlo, že zkusím něco méně drastického. Něco jednoduššího. Nějaké to zaklínadlo pro začátečníky.

Nebyl to zase tak náhlý vrtoch – už dřív jsem uvažoval o tom, že v magii se věřilo po staletí a tisíciletí lidské existence a i dnes se ještě na Haiti provozuje Voodoo a podobné věci. Kdyby to prokazatelně nefungovalo, museli by toho lidi nechat už dávno. Navíc nejnovější poznatky z oboru kvantové mechaniky mátly učencům hlavy takovým způsobem, že by tomu soudně uvažující člověk nevěřil. Pravděpodobnost, neurčitost a podobné fenomény se zdály být pro fungování reality důležitější, než se věřilo ještě na konci dvacátého století. Čím dál tím populárnější byly názory, že žádná objektivní realita neexistuje a že vše kolem nás si vytváří pouze naše vědomí. Když jsem pod jednou takovou teorií našel podpis dnes už víc než stoletého profesora Hawkinga, uvěřil jsem v neprokazatelnost objektivně existujícího světa i já.

Takže teď, po šesté skleničce whisky, mi přišel praktický test černé magie jako docela dobrý a rozumný nápad. Když vlastním slavný Necronomicon.

„Neodolatelnost v posteli ne, bohatství by mi zkazilo charakter, nesmrtelnost bych neměl jak otestovat,“ brumlal jsem si pod nosem, jak jsem jel prstem po názvech kapitol.

„Tohle bych mohl vyzkoušet!“ zvolal jsem vzápětí.

„Vzkříšení mrtvého!“

*

Nebojte se, nechystám se vám říct, jak jsem vylovil ze skříně Lucčinu mrtvolu a jak jsem se pustil do zaříkání. Pro potřeby experimentu jsem měl v bytě daleko přijatelnější objekty – akvarijní rybičky.

Jednu starou jsem pomocí síťky vylovil z jejího přirozeného životního prostředí (jde to blbě, když má člověk v hlavě a rybička není smířená s osudem) a co nejšetrněji ji sprovodil ze světa.

Když se přestala mrskat, uložil jsem ji na talířek, který měl být svědkem vzkříšení, a ještě jednou očima přelétl popis kouzla.

„Měsíční světlo bych měl,“ podíval jsem se oknem na žlutě stříbřitý kotouč vznášející se přímo naproti mému oknu, „lidskou krev seženu, svíci bych tu taky měl mít, křídu taky mám... takže mám všechno.“

Nejdřív jsem z komory vyhrabal starou a otlučenou svíci, kterou mám pro případ nefungující dodávky elektrického proudu a ztracené baterky, a pak jsem se v alkoholu namočenou jehlou bodl do prstu. Pro vzkříšení z mrtvých je potřeba jisté množství krve – na člověka bych potřeboval kýbl, na rybičku bude stačit kapička.

Ukápl jsem rybce krev na oko, zažehl svíčku, na stůl nakreslil kolem talířku a svíce složitý diagram přesně podle návodu v knize, a mohl jsem se pustit do kouzlení. Ještě jsem se posilnil zbytkem ohnivé vody ze sklenice a potom jsem pohřebním hlasem spustil:

„Keriime bei. Ah dulaan dei kalas,

den koobe, del kaas.

Ker nei, kal ooman,

mal rei,

del pas.“


Slova mi ze rtů splývala zpočátku neochotně a jen tak tak, že jsem se

nepřeřekl, ale posléze jsem našel ten správný rytmus a začalo mi to jít:

„Ah dulaán,

lob noe,

Aqu rose, neq pon.

Torena hossa, vou-lé di nekoré,

as wertouvó, de roque.“

Jak jsem se soustředil na text, napadlo mě, že jsem si měl na kouzlení

asi radši sednout. Nějak se mi začala točit hlava a světlo svíčky mi začalo nepříjemně zářit do očí. Jako by nějak nabylo na intenzitě. V duchu jsem se pousmál nad tím, jak na mě začíná magická atmosféra působit, a pustil se do dalšího odstavce:

„Kelime dou, dech doi, dech den.

Askerte notre dame, askerte nocturne dam.

As morte poerto dei, as quarte noverté ver.

As boextra lobano extrovere, des noi guana noi!“

V tu chvíli jsem knihu s úlekem zabouchl. Jestli jsem to mohl před

chvílí svádět na hladinu alkoholu v mé krvi, tak teď už ani náhodou. Svíčka hořela intenzitou blízkou svářečskému plameni a obyčejná křída, kterou jsem namaloval obrazec, začala světélkovat.

„To je blbost, jseš ožralý, máš vidiny,“ vysvětlil jsem sám sobě, ale hlas

se mi třásl tak, jak se mi to už dlouho nestalo.

Vyřešil jsem to jako chlap. Dopil jsem na jeden zátah zbytek lahve a

usnul jako špalek.

*

Sobotní ráno nebylo zrovna nejveselejší.

Z kvalitní whisky hlava nebolí, ale nesmí se jí vypít moc. Já měl v sobě

celou láhev (což zas není tak moc), takže stačil studený hadr na čelo a silné kafe.

Se znechuceným výrazem jsem vyhodil vysušenou rybičku do záchodu,

seškrábl zbytek svíce se stolu a umyl křídovou čmáranici. Necronomicon jsem zastrčil hluboko do police a bylo po úklidu.

Pak jsem se k zážitku postavil znovu jako chlap a odsunul ho do hlubin zapomnění.

S dobrou knihou v ruce se zapomíná velice snadno.

Když mě kniha baví, dokážu zapomenout skoro na všechno. Okolo půl třetí mě burácející žaludek dokázal upamatovat na skutečnost, že dneska se ještě nejedlo, takže jsem uklohnil menu à la „co dům dal“, a dál se věnoval čtení.

Vydrželo mi to až do večera.

Pak zvídavost vyhrála na plné čáře.

„Je polovina jedenadvacátého století, sakra!“ prohlásil jsem do relativního ticha pokoje a pevně odhodlán přijít záhadě na kloub jsem vylovil založený Necronomicon.

Druhá rybička položila život stejně neochotně jako ta včerejší, svíčku jsem taky našel, křída mi zůstala ještě od včerejška a diagram na stole byl stále trochu vidět. Opět jsem postupoval přesně podle návodu v knize a kreslil čáry ve správném pořadí a směru. Jako by to sakra mohlo mít nějaký význam.

Když jsem na obloze konečně spatřil měsíc dostatečně jasně, bodl jsem se do prstu se smíšenými pocity. Jedna část mého já byla přesvědčena, že jsem toho včera nevypil ani zdaleka tolik, abych mohl mít tak živé halucinace. Ta druhá, ani ne o tolik silnější jako spíš hlasitější, pořvávala sebevědomě cosi o materialismu, vědeckých faktech a zdravém rozumu.

„Tak jo, jdeme na věc,“ otřel jsem si nervozitou zpocené dlaně o kalhoty a uchopil těžkou knihu.

Pak jsem začal číst.

„Keriime bei. Ah dulaan dei kalas,

den koobe, del kaas.

Ker nei, kal ooman,

mal rei,

del pas.

Ah dulaán,

lob noe,

Aqu rose, neq pon.

Torena hossa, vou-lé di nekoré,

as wertouvó, de roque.


Kelime dou, dech doi, dech den.

Askerte notre dame, askerte nocturne dam.

As morte poerto dei, as quarte noverté ver.

As boextra lobano extrovere, des noi guana noi!“ V tuto chvíli jsem na krátký okamžik musel zavřít oči. To když nakreslený obrazec začal opět světélkovat, svíčka začala

vytvářet na zdech ostré stíny a můj hlas se začal znatelně třást. Během

kratičkého okamžiku jsem si stačil pomyslet, že bych mohl přestat se

čtením, znovu se opít jako Dán, zítra ráno Necronomicon založit někam

hodně hluboko a na celou věc zapomenout. Zároveň mi bylo jasné, že

zapomenout bych nikdy nedokázal – nejsem ten typ, co by dovedl na

dlouho dostat z hlavy myšlenku na skutečnost, že magie možná opravdu

funguje.

Tak jsem četl dál.

„Est muerto nienté dextro,

des dadah native yeast.

Jaxa quer naxa,

Hoelle nasa qar!

Este muerto nienté dextro, Kellime kai gan!“ Zbýval poslední odstavec. Polkl jsem a mocným hlasem zadeklamoval:

„Kerime tai Gamballaah!“ Jako by se pokoj kolem mě trochu zavlnil. Přidal jsem na hlase:

„Kerime tai Gamballááh!“ Jak bylo psáno v knize, ukázal jsem prstem na mrtvou rybičku politou

mou krví a zvolal ještě hlasitěji:

„Kerime tai Gamball...“ Do levého oka mě bolestivě zasáhlo nesnesitelně ostré rudé světlo. „Áááh!“ zaječel jsem. Pak si už nějak nemůžu na nic vzpomenout.

II.

Vzbudil jsem se pět minut před polednem.

Hlava mě bolela jako střep, tlustá černá kniha se válela na koberci pět centimetrů od mojí hlavy a v pokoji cosi nepříjemně smrdělo.

„Ááá, mně praskne hlava!“ informoval jsem prázdný byt a přitiskl si ruku na čelo. Byla příjemně studená.

Posadit jsem se dokázal na třetí pokus. Ten první mě informoval o skutečnosti, že bych na věc měl jít co možná pomalu, druhý dodal něco o tom, že hlavou bych u toho měl hýbat co možná nejméně a ten třetí se konečně podařil. Jen jsem se při něm bolestivě zatahal za vlasy (jako bych je měl přilepené ke koberci) a škubl si tak hlavou velice nešetrným způsobem.

„Co to sakra je?“ zamumlal jsem znechuceně, když jsem se otočil a podíval, v čem že jsem to ležel.

Na koberci se rozprostírala poměrně nevelká skvrna nějaké rezavě hnědé látky. S odporem jsem k tomu zdálky přičichl a zjistil, že to smrdí divně železitě a nahnile. Abych do toho strčil prst a prozkoumal to zblízka, na to jsem se psychicky necítil.

Vsedě jsem se rozhlédl po pokoji a do očí mě udeřil ostrý záblesk slunce. Přes zavřené balkónové okno se zatřpytil nějak divně.

S velkým sebepřemáháním jsem vstal a došoural se až k balkónu. Tam jsem zjistil příčinu nepatřičného blýskání – ve skle byla pravidelná kruhová dírka lemovaná pavučinou prasklin. Něco takového zná každý z filmů – ve výplních oken to zůstává po průstřelech.

V prvním okamžiku se mi hlavou prohnala myšlenka na to, že po mně někdo střelil a dokonce se trefil. Proto mě bolí hlava a proto mám na koberci krvavou skvrnu. V dalším okamžiku mě napadlo, že kdyby mě někdo trefil do hlavy kulkou, která do skla vyvrtá otvor, aniž by ho rozbila, těžko bych tu teď stál a uvažoval o tom.

„Nejspíš zas ti parchanti černí se vzduchovkou,“ prohlásil jsem zamyšleně a snažil si vzpomenout, jestli jsem někdy neslyšel o tom, co udělá sklu výstřel ze vzduchovky.

„Určitě vzduchovka, kdo by se mě snažil zastřelit ostřelovací puškou!“ rázně jsem si vysvětlil a zamířil do koupelny, abych si zavázal postřelenou hlavu.

„To je sakra zajímavý...“ mumlal jsem totálně zmatený do zrcadla, když jsem se do té koupelny dopotácel. Chodí se mi nějak divně, jako bych měl tělo ze dřeva. Jako po pořádné kocovině, kterou jsem si odbyl včera. Daleko divnější než residuální kocovina byl fakt, že jsem na hlavě nedokázal objevit jediné škrábnutí. Nejdřív jsem sice přímo uprostřed čela objevil nepřehlédnutelnou šmouhu krve, ale po důkladném umytí se ukázalo, že pod ní není vůbec žádné zranění. Vzadu na hlavě to bylo stejné – krve ve vlasech jsem měl tolik, jako by mi někdo vystřelil mozek, ale když jsem si vlasy umyl, nenašel jsem vůbec nic.

„Těch záhad na mě začíná být nějak moc,“ mumlal jsem si zmateně, zatímco jsem uklízel propriety včerejšího magického pokusu. Rybička na talíři byla vysušená stejně jako ta předešlá, křída nešla úplně umýt a vypálil jsem už druhou svíčku. Jinak jsem kromě své paměti neměl zase žádné důkazy o tom, že se podivné události včerejška – a předvčerejška – skutečně staly.

Možná bych o nepřirozeně jasných svících a světélkující křídě uvažoval ještě dlouho, kdybych při úklidu na něco nešlápl.

Bylo to tvrdé, lesklé a kovové a vypadalo to jako něco, co se dá taky vidět ve filmech.

Jako vystřelená zdeformovaná kulka.

*

„Musím si zajít k psychiatrovi,“ zamumlal jsem, když jsem se ztěžka svalil do křesla s kulkou v prstech. Bolest hlavy rychle ustupovala, ale začínalo to vypadat, že tak činí jen proto, aby udělala místo své silnější kolegyni. Podivných nálezů a zážitků začalo být tolik, že mi to opravdu nedělalo dobře.

Otáčel jsem si lesklou věcičkou v prstech a přemýšlel, kde se to v bytě mohlo vzít. S diabolkou by si to nespletl ani slepec s artritidou v prstech, takže se myšlenka na chuligány se vzduchovkou začala jevit poněkud nereálnou.

Pak jsem si vzpomněl, jak mě do oka udeřil záblesk rudého světla, vybavil se mi laserový zaměřovač připevněný na pušce a to mi taky nepřidalo. Pomyšlení na to, že po vás střílí nájemný vrah, zkrátka není zrovna příjemné.

„Fajn, uvažuj logicky,“ instruoval jsem sebe sama vyděšeným hlasem. „Kulka přiletěla odtamtud, měl bys zjistit, jestli nepřiletí další.“ Myšlenka to zřejmě nebyla špatná, ale na klidu mi rozhodně nepřidala. Nejdřív jsem zatáhl roletu, pak záclony, a potom jsem se po bytě začal pohybovat tak, abych se co nejméně dostával do zorného pole vraha, který možná pořád ještě číhá na stejném místě.

Po hodině jsem se uklidnil natolik, že jsem ze skříně vydoloval starý vojenský dalekohled a nenápadně se odplížil do ložnice. S vědomím, že strašlivě riskuji, jsem poklekl u okna a zamířil dalekohled na protější dům. Když jsem si prohlížel díru ve skle, připadalo mi jasné, že střílet se muselo buď z bytu v posledním patře, který je přímo naproti tomu mému, nebo dokonce ze střechy. Po zapojení elementárních geometrických znalostí mi ta střecha přišla jako pravděpodobnější – díra ve skle byla o něco výše než moje hlava. Teď jsem sledoval dva staré manžele, jak se pomalu pohybují po bytě a chovají se naprosto normálně. Rozhodně to nevypadalo, že by u nich v bytě číhal střelec s ostřelovací puškou a ani jeden z důchodců mi nepřipadal jako někdo, kdo po nocích loví sousedy. I když kdo ví.

Zatímco se mi žaludek svíral hrůzou, nasměroval jsem dalekohled na střechu. Nevím přesně, co jsem čekal že uvidím – černě oblečeného chlapa pekoucího se na rozpáleném plechu střechy? Policejní komando opírající se o cihlový komín a čekající, až vytáhnu roletu v obýváku? Střecha vypadala stejně klidně a mírumilovně jako kdykoli jindy a nic nenaznačovalo tomu, že by se po ní včera válel chlapík s puškou. Ačkoli netuším, jaké stopy se dají na plechové střeše zanechat.

Schoval jsem dalekohled zpátky do skříně a zbytek neděle se psychicky potácel mezi dvěma stavy. Buď jsem seděl ustrašeně v křesle a uvažoval nad tím, kdo na moji hlavu vypsal odměnu, nebo jsem se nervózně plížil bytem a přemýšlel, jestli psychiatři pracují i o víkendu. A zda bych si takové sezení mohl finančně dovolit.

Došel jsem až tak daleko, že jsem sáhl po Zlatých stránkách a opravdu si jednoho psychiatra vyhledal. Jmenoval se MUDr. J. Bouček a měl soukromou ordinaci v honosném domě poblíž náměstí, pokud si správně vykládám adresu. Od zvednutí telefonu mě odradila chladná tvrdá kulka, se kterou jsem si celou dobu pohrával. Její nepopiratelná reálnost mi našeptávala, že návštěvou u doktora nic nevyřeším a jen tím dopřeju svému kontu redukční dietu.

„No tak co mám dělat?“ zeptal jsem se kulky zhruba v pět odpoledne, kdy už to se mnou bylo tak špatné, že jsem se po bytě pohyboval v podřepu, abych ze sebe udělal menší cíl.

Střela mi pochopitelně neodpověděla, ale zato mi v mozku něco sepnulo a já si vzpomněl na kamaráda Luboše.

Luboš dělá u policie, je vášnivý střelec a určitě dokáže pomoci s identifikací kousku kovu, který jsem našel na koberci. Kromě toho jako policajt má se zločinem praktické zkušenosti a v případě, že se mě někdo snaží skutečně zabít, mi bude moci poradit.

Sáhl jsem po mobilu, chvilku se přehraboval v jeho paměti, a pak už jsem volal.

„No tak, sakra, zvedni to, mě tu chtějí zabít,“ hučel jsem vynervovaně do oznamovacího tónu.

„Uživatel je momentálně nedostupný, chcete-li nechat vzkaz, zmáčkněte jedničku,“ oznámil mi svůdný ženský hlas, který by mohl udělat kariéru na úplně jiném telefonním čísle.

Nechtěl jsem nechat vzkaz.

Místo toho jsem vytočil číslo svého šéfa a vzal si na pondělí dovolenou. Dnešek nějak přečkám a hned zítra se rozjedu do Havířova, kde Luboš pracuje. Můj nadřízený sice nezněl zrovna nadšeně, ale zaimprovizoval jsem a použil hlas, za jaký by se nemusel stydět umírající. Tak jsem dostal neplacené volno.

Kdybych řekl, že jsem zbytek víkendu strávil nějak příjemně, lhal bych. Knihy, nad kterými jsem před dvěma dny tak jásal, mě teď nezajímaly ani co by se za nehet vešlo. Abych se nějak zabavil, rozstrkal jsem své nové úlovky do polic. Necronomicon jsem znechuceně zastrčil tak hluboko, jak to jen šlo. Měl jsem intenzivní pocit, že kdybych tuhle zatracenost nekoupil, neřešil bych teď záhadu neznámého vraha. Ani nevím, proč mě něco takového napadlo, ale ve stavu, v jakém jsem byl, jsem se dotěrné myšlenky nemohl zbavit. Chvíli jsem uvažoval i o tom, že knihu vezmu, vyjdu s ní na balkón a budu ji tam držet nad hlavou tak dlouho, až se neznámý vrah osmělí, zaklepe na dveře mého bytu a slušně mi oznámí, že přesně kvůli tomuhle po mně střelil a jestli by si to nemohl odnést. Naštěstí ve mně zvítězil zdravý rozum, tak jsem to neudělal.

Nakonec jsem si odtáhl oblíbené křeslo do rohu tak, aby mě chránily dvě solidní zdi a hned mi bylo o něco líp. Pak jsem usoudil, že trocha alkoholu by mi mohla příjemně zklidnit nervy, takže jsem se opatrně proplížil k baru, navštívil lednici a nalil si do sklenice štědrou dávku. Pak jsem zapnul televizi. Tradičně nedávali nic zajímavého, ale já bych se stejně nesoustředil. Jen jsem tedy seděl, koukal do blba a přemýšlel o tom, že ta whisky na mě dneska vůbec nepůsobí.

*

Ráno jsem se probudil s daleko lepší náladou.

Narychlo jsem do sebe naházel snídani, oblékl se a vyrazil k autobusové zastávce. Jen tak mimochodem jsem mrkl na teploměr a obrátil oči v sloup. Už teď, v osm hodin ráno, bylo pětadvacet stupňů. V pomalém proskleném dopravním prostředku bude na chcípnutí.

*

Kupodivu nebylo. Cesta se vlnila takovým způsobem, že slunce svítilo jednou na tu, jednou na druhou stranu, takže před ním nebylo úniku, ale ani když se mi jeho ostré paprsky opřely do obličeje plnou intenzitou, necítil jsem víc než příjemné teplo. „Asi jsem se blbě koukl na teploměr,“ zabručel jsem si pod nosem a přestal se o slunko starat.

*

Policejní stanici, kde Luboš pracuje, jsem našel bez problémů. Tedy bez problémů poté, co jsem objevil veřejnou mapu města. Byla nová, plně funkční a místní omladina ji ještě nestačila ani ozdobit svými svéráznými projevy uměleckého ducha. Takže jsem na klávesnici vyťukal adresu a nechal si vytisknout malou mapku s jasně vyznačenou nejkratší cestou k cíli. Tyhle mapy jsou pro lidi mých orientačních schopností pravý poklad.

„Dobrý den, kde bych našel kapitána Schwarze?“ zeptal jsem se na vrátnici tučného policisty vybaveného propocenou košilí a kulatou koblihou. Image amerického poldy zdá se dorazila i k nám.

„Třetí patro, dveře 412, pokud teda není na střelnici,“ zahuhlal policista plnými ústy a trochu při tom poprskal plexi, které jej oddělovalo od okolního světa.

„Díky,“ odvětil jsem mile a vyrazil k výtahům.

Do třetího patra jsem vyjel naprosto bez problémů, systém číslování dveří byl natolik jasný, že jsem během dvou minut stál před Lubošovou kanceláří.

„Kpt. L. Schwarz,“ stálo na dveřích černým strohým písmem.

Zaklepal jsem a vstoupil.

„Co si přejete?“ nezvedl můj starý kamarád hlavu od nějakých papírů.

„Ehm, ehm,“ odvětil jsem já.

„Ondra!“ vykřikl Luboš, když ho můj hlasový projev donutil upřít na mě zrak.

„Nazdar,“ usmál jsem se rozpačitě.

„No pojď dál, nestůj u těch dveří, tady tě nekousnem,“ vstal Luboš od stolu a pořádně mi potřásl pravicí.

„No ne, ty máš ale stisk!“ zatřepal vzápětí rukou. „Že tys posiloval?“

„Posiloval? Ne, to fakt ne, vždyť mě znáš,“ podivil jsem se. Sport opravdu není moje hobby a na mé fyzičce je to tak trochu znát. Tak trochu dost.

„No nic, tak co tě k nám přivádí? Přiznání? Přiznání je polehčující okolnost!“

„Ale prd přiznání,“ zašklebil jsem se na něj a svalil se na nabízenou židli. „Objevil jsem u sebe v bytě něco, co by tě mohlo zajímat.“ A s těmi slovy jsem zalovil v kapse.

„No ne, kdes to sebral?“ vzal si Luboš kulku z mých prstů a důkladně si ji prohlédl.

„No jak říkám, našel jsem to u sebe v bytě,“ pokrčil jsem rameny s výrazem člověka, který se vyzpovídal a teď čeká, že za něj problém vyřeší kněz, případně jeho nejvyšší nadřízený.

„Jo, jasně,“ zašklebil se Luboš. „Jak tě znám, tak největší úspěch v tomhle oboru je, když se ti podaří na vánoce klepnout kapra. A teď mi budeš tvrdit, že ses dal na lov. Navíc něčím takovým.“

„Přiznám se, nechápu,“ řekl jsem na to. „Nemám ponětí, kde se to u mě vzalo, do jaké pušky se to hodí, ani nic dalšího. Takže případné vtipné narážky mě nechají chladným, protože je nepochopím.“

Luboš se mi zkoumavě zadíval do očí (to se musel naučit na akademii, to je jasné) a snad po celých dvou minutách pokračoval:

„Tak abys věděl, tohle vypadá na standardní střelivo používané ve vojenských ostřelovacích puškách nové generace. Tyhle mikrovýbrusy,“ podal mi lupu a ukázal, co má na mysli, „zajišťujou daleko větší přesnost a menší odchylku od přímého kursu, což je u střílení na dálku hodně důležitá vlastnost. Podle toho je na první pohled jasné, o co jde, žádné jiné střelivo se s takovýmahle vylepšeníma nevyrábí. Tomu taky odpovídá cena střeliva – neumím si představit žádného zákona dbalého civilistu, který by používal tohle namísto klasických puškových nábojů.“

A odmlčel se. Takzvaně významně.

„Co tím chceš říct?“ zvedl jsem hlavu od zkoumání miniaturních rýh, kterým jsem jako laik předtím nevěnoval žádnou pozornost.

„Tím chci říct, že ses buď přišel pochlubit, žes udělal kurs ostřelovače v armádě NATO, nebo jsi mi přišel ukázat výuční list nájemného vraha,“ vysvětlil mi Luboš. Tentokrát jsem se do očí podíval já jemu. Nevypadalo to, že by žertoval.

„To si děláš srandu,“ zkusil jsem to pro jistotu.

„Nedělám. Ani naši hoši ze speciálky nic takového nedostávaj, musí jim stačit obyčejné střelivo, které fasoval už můj fotřík. V obchodě to neseženeš, na vojně se ti o tom může maximálně tak zdát, jako policajt to možná zahlédneš na nějakém kursu. Na obrázku. A ty mi to teď přineseš, navíc očividně použité a chceš vědět, jestli si nedělám srandu. Jasně, že si nedělám prdel, tady jde spíš o hubu. Takže mi teď řekneš, s kterým volem jste tenhle vtípek na mě připravili a nebo si tě tu nechám.“

„No hele...“ začal jsem defenzivně, pak jsem se zhluboka nadechl, podíval se svému kamarádovi pevně do očí a vylíčil mu všechny události sobotního večera minutu od minuty. A očima jsem při tom neuhnul ani na vteřinku.

„Černá magie, to seš celej ty,“ zachechtal se Luboš nostalgicky, ale hned zase zvážněl.

„Ty mi chceš fakt namluvit, že ses ráno probudil s hlavou od krve, na zemi leželo tohle a na stole se ti sušila akvarijní rybička?“

„Jo.“

„Cos udělal s tou krví na koberci?“

„Zatím jsem ji jenom lehce vyčistil, ale pořádně to nepustilo,“ odpověděl jsem. Když jsem si vzpomněl, jak špatně šla krev dolů, po tváři mi přeběhl temný mrak. Budu muset kupovat nový koberec.

„Tak jedem.“

„Kam jedem?“

„K tobě domů. Vezmu si vybavení na analýzu DNA a podívám se na ten tvůj koberec. Ale jestli tam nic nebude, tak ti dám přes hubu. Víš, že podobný vtipy nesnáším.“

„Není to vtip, přísahám. Teda pokud ho někdo nesehrál na mě. Ale zase si neumím představit, kdo by se mi dostal do bytu, vyvrtal do skla díru a na zem pohodil něco, co se podle tebe nedá sehnat.“

„Uvidíme,“ uzavřel Luboš debatu a se mnou v patách opustil kancelář.

Navštívili jsme laboratoř, Luboš vzal kufřík na analýzu biologických vzorků, do pouzdra na opasku zasunul služební zbraň a už jsme jeli. Policejním autem jsem jel poprvé.

„Fuj tajbl, nesnáším vedro,“ svěřil se mi policejní kapitán.

„Jo, to mně povídej,“ souhlasil jsem s ním upřímně. „I když dneska je nějak nečekaně příjemně, na to, jaký hlásili vedro.“

„Příjemně? Jsem zpocený jak dveře od chlíva!“ zavrčel Luboš a věnoval se řízení.

„Asi na tebe něco leze,“ pokrčil jsem rameny. Já se většinou dost potím, ale teď jsem neměl na čele ani kapku, takže takové teplo být nemůže.

*

Do Ostravy jsme dojeli téměř mlčky. Sice jsme se neviděli dlouho, ale oba nás tížila záhada nadstandardní střely. Já se jinak cítil o dost líp než včera. On doprovod schopného policisty přeci jen dodá jistý pocit bezpečí.

Luboš zastavil před mým domem takřka smykem. S pobaveným uchechtnutím jen o vlas minul jednoho z mých romských sousedů a se spokojeným šklebem v obličeji vystoupil. Sám jsem se musel usmát, jak jsem ho tak pozoroval – vystoupil jako osoba jednající v moci úřední a pomalu a důkladně se rozhlédl po okolí. Místní dospívající etnikum sedící na polorozbořené lavičce před vchodem nápadně rychle ztichlo a nějak se srazilo, či co. Jako by měli špatné svědomí.

Luboš pomalu a rozvážně prošel kolem nich a zamířil si to po schodech k mému bytu. Já, s koutky škubajícími smíchem, jsem ho následoval.

„Naposled tě varuju, jestli je to vtip, tak tě seberu i s těma připosranejma negrama před vchodem,“ řekl Luboš vážně, když jsem odemykal byt.

„Klid, jestli nenajdeme ani kapku mojí krve a sklo bude celé, tak máš u mně flašku Jacka,“ uklidnil jsem ho a odemkl poslední zámek. V téhle čtvrti je dobré zamykání nezbytnost.

Když jsem vstoupil do bytu, vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl vytáhnout tmavou roletu. V chodbě bylo šero, jako by venku nepanovalo třicet nad nulou.

„Tak pojď, nemůžu se dočkat, co mi řekneš,“ popohnal jsem Luboše zavírajícího dveře.

Vzápětí jsem si uvědomil, že něco je strašně špatně.

V bytě už někdo byl. Nevím, jak jsem si to uvědomil, ale vzápětí už to bylo úplně jedno. Do dveří vstoupila tmavá postava a bleskurychlým pohybem mi namířila do obličeje. Šeré světlo se zalesklo na masivní černé zbrani. Ještě jsem stačil zaregistrovat, že z hlavně trčí tlustý černý válec tlumiče a stihl jsem se vyděšeně otočit na Luboše, když se v chodbě zablesklo a zaznělo tlumené pufnutí. Sledoval jsem, jak můj kamarád držící v napůl zvednuté ruce zbraň třeští oči a jak mu ruka s pistolí bezvládně klesá. Uprostřed čela měl tmavou, téměř černou skvrnu. Působila jako třetí oko a dívala se na mě strašlivě vyčítavě. Služební zbraň mu vypadla z ruky. Tlumeně to bouchlo.

Žaludek mi spolu s duševním zdravím udělal přemet vzad a já se otočil. Temná postava stála přede mnou a už zase na mě mířila pistolí.

Chtěl jsem říct, že si může vzít peníze, elektroniku a všechno, co v bytě najde, ale nemohl jsem. Nestihl jsem to.

Chodbu naplnil zvuk téměř neslyšných výstřelů.

*

„Au, kurva, moje hlava...“ zasténal jsem a nadzdvihl se na loktech. Nechápu, proč ležím v chodbě a už vůbec netuším, proč je mi tak blbě. Přece jsem nenasával tak, že bych měl okno. To mi není podobné.

Jemně jsem se dotkl rukou čela a blaženě zasténal. Ruka působila jako ručník namočený do studené vody – něco takového je na bolavou hlavu nepopsatelně příjemné.

Opatrně jsem se vyškrábal do sedu a pak jsem za asistence zdi dokonce vstal.

Neměl jsem to dělat.

Hlava se mi zatočila jako ruské kolo, ale to nevadí. Proto mi vstávání nevadilo. Daleko, daleko horší bylo to, že jsem se při tom procesu otočil směrem ke dveřím a zrak mi padl na něco příšerného.

Na kamaráda, kterého jsem neviděl dva roky.

Teď jsem si ho mohl prohlédnout po libosti – ležel zhroucený na dveřích, zíral slepě do stropu a uprostřed čela měl úhlednou dírku. Jako po průstřelu.

Následující minuty jsem strávil v předklonu nad toaletní mísou a nasucho dávil.

„Kurva, to ne, to ne, to ne, to byl přece sen!“ zaječel jsem do hloubi odpadu, když se mi bleskově vybavila moje včerejší cesta do Havířova a vše, co po ní následovalo. Kdybych před několika okamžiky neuviděl Luboše válejícího se na podlaze s obličejem zalitým krví, asi bych přesvědčil záchod i sebe. Takhle jsem s tím měl vážné problémy.

„Klid, klid, klid,“ vyrážel jsem s každým výdechem a upíral oči do hlubin toalety. „Vypili jsme toho víc než zdrávo, takže Luboš usnul na odchodu a já mám delirium tremens. Jen místo bílých myšek vidím díry po kulkách. Nic víc v tom není. Nic.“

Nechybělo mnoho a přesvědčil bych sám sebe o své pravdě. Jenže náhoda bývá občas pořádná svině. Jak jsem se shýbal nad mísu, shrnula se mi košile takovým způsobem, že se mi dostala do zorného pole.

„Kurva, kurva, kurvááá!“ řval jsem vzápětí hystericky.

Na světlé látce se skvěly hnědorudé skvrny. Každá z nich lemovala malou nenápadnou kruhovou dírku.

Serval jsem ze sebe košili tak rychle, až knoflíky zabubnovaly na podlaze všude kolem mě. Se srdcem tlukoucím zběsilou rychlostí jsem očima nezdravě rozšířenýma zíral na pětici otvorů rozmístěných nepravidelně v přední části mojí košile. Tmavá zasychající tekutina byla lepkavá a kovově páchla. Jako krev, co si budeme namlouvat.

Stejnou tekutinu jsem měl i po těle, navíc zhruba ve stejných místech, jako ty malé otvory na košili.

„Někdo si ze mě dělá prdel, někdo mě chce dostat do blázince,“ horečnatě jsem si mumlal, zatímco jsem si z trupu to svinstvo omýval. Přesně jako s ranou na čele, ani teď jsem pod tou „krví“ neměl ani škrábnutí. Jen několik světlých modřin.

Vzpomínka na čelo mě donutila podívat se do zrcadla.

Zase jsem zařval.

Přesně jako včera, měl jsem i teď uprostřed čela tmavou skvrnu. Automaticky jsem si prohrábl vlasy a nebyl jsem zklamán – „krev“ byla i tam.

„Jasně, nějaký hajzl zasraný se mě snaží vytočit,“ vrčel jsem při umývání vlasů.

Vydrbal jsem si hlavu dosucha, hodil košili do koše a šel se podívat na Luboše. Nebyl jsem si zatím jistý, jestli je on součástí spiknutí, nebo se stal náhodnou obětí, ale byl jsem rád, že jsem odhalil pravdu. Lepší debil vtipálek, než opravdu mrtvý kamarád na koberci.

„Ať je to, kdo je to, má cit pro detail,“ musel jsem nechtěně uznat, když jsem se podíval Lubošovi na fingované zranění na čele. I takhle zblízka vypadalo nechutně skutečně – krev kolem okrouhlé dírky plné další krve... k tomu ty oči...

Něco v mojí hlavě potichu zazvonilo na poplach.

Ty oči.

Nejdřív jsem Lubošovi zamával rukou před obličejem.

Nic.

Pak jsem naznačil bleskurychlý úder pěstí.

Nic.

Potom jsem se třesoucím prstem dotkl kamarádovy bulvy.

Zas nic.

Zvony v hlavě vybuchly v záplavě poplašného burácení a teorie o debilu vtipálkovi se zhroutila jako domeček z karet.

Teoreticky je možné, aby se mi někdo vloupal do bytu, nasypal mi něco do pití a pak vyrobil absurdně působící indicie. Je možné, aby omráčil mě i trénovaného policistu a je možné, aby indicie vyrobil znovu. Ale není možné, aby vyrobil figurínu, kterou bych nedokázal rozeznat od skutečné mrtvoly. To prostě nejde.

Můj zdravý rozum se pokusil ještě o poslední záchranu a donutil mě, abych si Luboše prohlédl skutečně zblízka. Neodhalil jsem jediný náznak toho, že přede mnou neleží skutečná mrtvola.

„Třeba není mrtvý, třeba je to nějaká paralyzující



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.