načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Konec černého vraha - Petr Kettner

Konec černého vraha

Elektronická kniha: Konec černého vraha
Autor: Petr Kettner

Práce sleduje nástup Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941, politickou situaci v českých zemích v roce 1941, výcvik československých parašutistů v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 149
Rozměr: 22 cm
Vydání: 2. vydání, v nakladatelství CPress vydání 1.
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1181-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Práce sleduje nástup Heydricha do funkce zastupujícího říšského protektora v září 1941, politickou situaci v českých zemích v roce 1941, výcvik československých parašutistů v Británii a jejich výsadek na českém území (skupiny Anthropoid, Silver A a Silver B), plánování a provedení atentátu, reakci nacistické okupační moci na tento čin, Heydrichovu smrt, průběh boje československých výsadkářů s nacistickými ozbrojenými složkami v kostele sv. Cyrila a Metoděje. Autor rovněž sleduje osudy jiných vybraných parašutistů vysazených nad územím Protektorátu. Příprava a provedení atentátu na Reinharda Heydricha.

Popis nakladatele

Od jmenování Reinharda Heydricha do úřadu až po hrdinský čin československých výsadkářů.

27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento ojedinělý čin na představitele německých ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války byl vyvrcholením pečlivě naplánované operace Anthropoid, kterou provedli českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

Kniha Konec černého vraha odhaluje dramatický příběh o tom, jak celá tato operace probíhala i kdo byli jeho jednotliví aktéři. Od jmenování Heydricha do funkce v Protektorátu až do posledních bojů v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Přináší dobové citáty, detaily vyšetřování, osobní příběhy plné odvahy, ale i zrady v jednom z nejdramatičtějších momentů naší historie.

(operace Anthropoid: Atentát na Reinharda Heydricha)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Kettner - další tituly autora:
Konec černého vraha -- Operace Anthropoid: Atentát na Reinharda Heydricha Konec černého vraha
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Konec černého vraha

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Petr Kettner

Konec černého vraha – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Petr Kettner

Konec

černého vraha

Operace Anthropoid:

Atentát na Reinharda Heydricha

CPress

Brno

2016


Obsah

Kapitola první 5

Nový pán na Pražský hrad 5 Muž s doporučením 7 Než přišel Heydrich 10

Kapitola druhá 15

Nástupní projev 15 Střetnutí králů špionáže 19 Přísně tajné 21

Kapitola třetí 28

Agent A 54 přichází 28 Kdo je Paul Thümmel? 30

Kapitola čtvrtá 37

Na scéně je Moravec 37 Historie skotských farem 39 Silver A na startu 42 Povel ke startu 44

Kapitola pátá 49

Tajemství starého lomu 49 Také Silver A skáče do neznáma 53 Záloha se ztratila 55 V Pardubicích se děje ledacos 57 Plány tisícileté říše 58

Kapitola šestá 61

Pistole na stůl! 61 Vzpomínky po letech 64 Hra pokračuje 66 Výsadky podle tradice 70 Nová vláda věcí Němců 73

Kapitola sedmá 77

Nikdo nechce peníze? 77

Hovoří profesor Vaněk 79

Akce „Škoda“ 81

Poslední kulku pro sebe 83

Gabčík se nedá zastavit! 84

Kapitola osmá 87

Atentát 87

Nebezpečný náklad 92

A ještě Jindra 95

Na slovíčko u Janotků 97

Kapitola devátá 100

Represálie 100

Vzpomíná Tereza 104

V úkrytu výsadkářů 106

Kapitola desátá 110

Vrahův konec 110

Pát rá ní 116

Zrada 119

Gestapo chystá past 137

Kapitola jedenáctá 141

Konec mistrů špionáže 141

Vdova beze smutku 142

Konec statečných 144

Po stopách Silveru B 145

Ji nd ra 147

Nový pán na Pražský hrad /5/

Kapitola první

Praha, 27. září 1941 ČTK: Vůdce a říšský kancléř Adolf Hitler pověřil SS-obergruppenführera a generála policie Reinharda Heydricha po dobu nemoci říšského protektora von Neuratha výkonem funkce zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě. Nový pán na Pražský hrad Od Terezína svištěla kola mercedesek rychleji. Jako by z řidičů opadala únava namáhavé cesty z Berlína, čím více se blížili k cíli. Mnozí z nich nejeli tuto trasu poprvé, vezli už nejrůznější nacistické hodnostáře k jednání v Praze. Ale tentokrát je účel cesty významnější: Do hlavního města protektorátu přijíždí nový pán. Jmenování je ovšem formulováno vyhýbavě.

Generál Heydrich bude prý jen „zastupovat“ nemocného Neuratha. Jenže řidiči a každý z toho průvodu pospíchajících limuzín ví, jak je to doopravdy. Heydrich si s sebou neveze nadarmo celý svůj štáb, sekretářky, radiotelegrafisty, spojaře, fotografy a archiváře a samozřejmě své osvědčené referenty a důvěrníky, připravené splnit bez odmluvy všechny příkazy. Každý z nich chápe, že příkazy to budou tvrdé a nemilosrdné. Protože záleží hned na prvních krocích nového vladaře.

Na Pražském hradě sedí poslušné loutky, které národ, jemuž vůdce velkoryse nabídl svou ochranu, nebere vážně. Senilního prezidenta /6/ Konec černého Vraha Háchu a jeho vládu přijímají lidé jako kývaly, kteří plní jen rozkazy z Berlína. A připojení protektorátního území pod mateřská křídla Velkoněmecké říše nazývají okupací a na zdi píší za noci hesla „OKUPANTŮM SMRT!“. Ti věrní, fašisté a oddaní spolupracovníci říše, jsou tupeni jako kolaboranti a zpupní Češi jim hrozí pomstou. Situace je nebezpečná a krize vrcholí. Je nutný spolehlivý, tvrdý zákrok, dřív než bude pozdě. Vypukne- li otevřené povstání, znamená to oslabení říše. Vojenský zákrok by odčerpal jednotky potřebné na frontě právě v době ofenzívy, a vojenské akce proti civilnímu obyvatelstvu je navíc vždycky nepopulární, i když se správně vysvětlí a postaví se v propagandistických prostředcích jako boj proti hrstce podvratných elementů, s nimiž bylo nutno – v zájmu ostatní veřejnosti i bezpečnosti říše – rázně zúčtovat.

Každý z průvodu nového mocipána věděl ještě víc. Starý von Neurath byl příliš měkký a pustil si Čechy k tělu. A státní sekretář Karl Hermann Frank, který si na funkci protektora dělal zuby a záměrně Neuratha v Berlíně denuncoval, musel nutně ostrouhat. Hitler tu chtěl mít muže, jemuž mohl stoprocentně důvěřovat, že splní jeho plány z Mein Kampfu. A tím byl právě Heydrich.

Na pohled vládl všude pořádek a klid. Veřejné demonstrace a viditelné projevy odporu byly zlikvidovány. Obyvatelstvo bylo „loyální“, což museli vlastnoručně podepsat vládní činitelé; prohlašovali, že všechno dělají v zájmu svého národa, dobrovolně a rádi, bez jakéhokoli donucení, a že němečtí ochránci jsou tak velkorysí, že do vnitřního života země nezasahují.

Pod nánosem spořádaného klidu vřely utajené síly. Heydrich sám se nedal mást idylou, do níž vjížděl. Aniž přivoněl ke kytici růží, kterou mu připravili na pracovní stůl jako pozornost, usedl krátce po příjezdu v nové pracovně a podepsal první sérii poprav. Alois Trneček z Rousínovce, Rudolf Pospíšil z Drnovic, Ladislav Kumzák a Václav Franc z Prahy, to byla první jména na rudých plakátech s černým písmem.

Muž s doporučením /7/

V sobotu 28. září 1941 se ubytoval na Hradě nový pán a druhý den se objevily tyto plakáty na ulicích českých měst poprvé. A pak tam visely stále. Vyměnili je vždy jen za nové a nové, s jinými jmény. Se jmény hrdinů, jež tady hanobili jako zrádce. A zrádci byli naopak vynášeni za svou loajalitu. Jenže matení pojmů zůstalo jako neomylný průvodce své doby a lidé si věci vysvětlovali po svém. Naučili se poslouchat zprávy a číst noviny. Dokázali najít mezi řádky i to, co tam nikdy nebylo. Protože jinak se nedalo žít a vydržet.

Pankrác a Kobyliská střelnice se stávaly symbolem nacistické krutosti, kterou vystupňoval Heydrichův příjezd. A každý den jeho pobytu v budově Černínského paláce znamenal nové oběti. Bezejmenní hrdinové i legendární postavy odboje dostávali v této chvíli svého kata. Muž s doporučením Kdo byl Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor?

Na začátku jeho kariéry byl – zločin. Čestný soud vyloučil roku 1931 tehdy sedmadvacetiletého nadporučíka telegrafické a zpravodajské služby Reinharda Heydricha z říšského námořnictva pro čin takového druhu, že se jej ve veřejném oznámení rozsudku neodvážil nikdo ani blíže označit. Němečtí námořníci se neodhodlali k tak tvrdému a neobvyklému zásahu pro nic za nic. Šlo o kriminální zločin sexuální povahy.

Konec konců, když Heydrich jako šestnáctiletý vychodil ve svém rodišti v Halle nad Saalou reformní gymnázium, ukázal hned, po jaké kariéře prahne: V roce 1920 se přihlásil jako dobrovolník do úderného sboru „Halle“ ve středním Německu. Později se dal k námořnictvu. Udělal rychle kariéru... a pak stejně rychle spadl.

Ztracené existence, mladíci štítící se pořádné práce, ale ochotní k ledasčemu měli útočiště v Hamburku, kde se právě formovala SS. A v této organizaci se Heydrich osvědčil dokonale. Hravě rozbíjel hlavy svých politických odpůrců, komunistů a sociálních demokratů, dělal „pořádek“ na /8/ Konec černého Vraha veřejných schůzích, v dělnických čtvrtích v Hamburku, při demonstracích. Dovedl organizovat zdařilé masakry proti odpůrcům nacismu s takovým lišáctvím, že to neuniklo Himmlerovi. Heydrich byl na příslušných místech dobře zapsán. Počítalo se s ním v budoucnosti.

A ona budoucnost přišla záhy. Nacisté převzali moc v Německu. Hamburský rozbíječ hlav byl povolán do Himmlerova mnichovského policejního prezidia. Ale to byl jen začátek. V roce 1934 je Heydrich jmenován SS-brigadeführerem, což se rovná hodnosti generála, a stává se Himmlerovým zástupcem ve vedení tajné státní policie. A pak další skok: Sicherheitsdienst. Nacistická bezpečnostní služba. Všechna jmenování podle zvyku schvaloval sám Hitler.

Začíná rok 1936. Dvaatřicetiletý Heydrich stojí na vrcholu moci. Za pouhých pět let od chvíle, kdy ho čestný soud kamarádů vyloučil z námořnictva, se z pouličního rváče stává šéfem sicherheitsdienstu, šéfem gestapa a kriminální policie. Muž, skrývající se za osobou Himmlera. A přece si je vědom, že jeho moc ještě daleko přesahuje moc Himmlerovu. Heydrich – důvěrník a oblíbenec samotného „vůdce“. Mohl si přát víc?

Věděl všechno na všechny. Byl pánem nejtajnějších materiálů v říšských policejních archívech. Zpravodajská služba SD, kterou obstarávali nejspolehlivější nacisté, špiclovala ve všech vrstvách německého obyvatelstva. Hledala nepřítele říše ve všech krajích země, ve vědeckých ústavech a laboratořích, v posluchárnách vysokých škol, v úřadech, mezi umělci, v továrnách, mezi prostými lidmi ve městech a na vesnicích. Všude měli své konfidenty. Nikdo si nebyl před působením tajné policie jist, ať byl příslušníkem nacistické strany, nebo ne.

Sicherheitsdienst dostávala důležité informace ze zahraničí. Heydrich byl prakticky nejvyšším náčelníkem německé zahraniční civilní špionáže. Pohrdal mezinárodním právem, řídil nájezdy svých gestapáků na německé emigranty, kteří pracovali proti Hitlerovi za hranicemi.

I Československo se seznámilo s Heydrichovou činností daleko dříve, než usedl za protektorský stolec na Pražském hradě. Z jeho podnětu

Muž s doporučením /9/

a podle jeho instrukcí byla v lednu 1935 zorganizována vražedná výprava proti Hitlerovu odpůrci, inženýru Formisovi, kterého zavraždil Heydrichův muž, esesák Alfred Naujocks. Na jeho příkaz zastřelili nacističtí agenti v Mariánských Lázních německého antifašistu, profesora Lessinga. Dvě fémové vraždy, které ve své době vzrušily svět.

Z Heydrichovy úřadovny vyšly příkazy německému vyslanci v Praze ke špionážním akcím, k budování páté kolony. A jak ukazují objevené dokumenty, sehrál Heydrich svou provokatérskou, krvavou úlohu i v akci Fall Grün (Případ Zelený), což je krycí název pro přepadení Československa. Pozdější protektor měl prsty i v celé řadě incidentů, které vyprovokovali lidé pod jeho vedením, a Heydrich měl již předem vypracované ospravedlnění, proč bylo porušeno mezinárodní právo. Dával příkazy a přímé pokyny nacistické propagandě, jak jeho argumentů využít. Sám Himmler v jednom svém projevu řekl, že právě „Heydrich měl velkou zásluhu na tom, že se podařilo nacistické armádě bez vlastních ztrát obsadit Rakousko a Československo, že se povedla invaze do českých zemí a odtržení Slovenska“.

Heydrich pomocí své vyzvědačské sítě získal a sestavil seznam nepřátel nacismu, vypracoval podrobný přehled demokratických sil v těchto zemích, seznam jejich organizací a funkcionářů. Když potom začala válka, řídil Heydrich nacistický teror od nejsevernějšího Norska až k nejjižnějším výběžkům balkánského poloostrova, od francouzského pobřeží až po Ukrajinu a Bílou Rus.

Jak Heydrich zasahoval již před rokem 1938 a na začátku roku 1939 do českých a slovenských záležitostí, vypověděl před Mezinárodním tribunálem v Norimberku po prohrané válce plukovník Alfred Naujocks, příslušník tajné služby a blízký Heydrichův spolupracovník, jeden z vedoucích činitelů sicherheitsdienstu. Onen Naujocks, který se pak z Norimerka záhadně ztratil, aby ušel potrestání. Co vyprávěl Alfred Naujocks po svém zatčení do protokolu vyšetřujícího soudce? Citujeme přímo z dokumentu: /10/ Konec černého Vraha

„... Začátkem března 1939 nebo asi čtyři až pět dní před slovenským vyhlášením samostatnosti přikázal mi Heydrich, abych se hlásil u Nebeho, velitele kriminální policie. Heydrich řekl Nebemu, aby urychlil výrobu výbušnin, které jeho oddělení připravovalo pro potřebu určitých slovenských skupin. Výbušniny byly v malých konzervách, vážících přibližně pět set gramů. Dovezl jsem je v automobilu do malé vesnice Engerau (Petržalka – pozn. autora) těsně při slovenské státní hranici u Bratislavy. Bezpečnostní policie měla v této vesnici úřadovnu, zabývající se činností SD. Odevzdal jsem výbušniny v kanceláři a našel tam skupinu Slováků včetně Karmazina, Macha, Tuky a Ďurčanského. Sdělili mi, že výbušniny mají být odevzdány Hlinkovým gardám za slovenskými hranicemi pro incidenty, které měly pomoci, aby se vytvořila vhodná atmosféra pro ‚revoluci‘.

O týden nebo dva později jsem se setkal v Berlíně se slovenskou delegací, skládající se z Macha, Tuky, Ďurčanského a Karmazina, které jsem poznal již v Engerau. Letěli do Berlína na konferenci s Göringem. Heydrich mě žádal, abych je osobně hlídal a hlásil mu, co se přihodilo během konference, na níž se jednalo hlavně o organizačních otázkách při uspořádání nového slovenského státu.“

Tolik výpověď Naujockse. Svědectví o novém pánovi Pražského hradu. Takového muže dostala tedy Praha. „Vůdce“ očekával od Reinharda Heydricha mnoho. Zastupující říšský protektor vůdcovu důvěru nezklamal. Jeho první kroky na pražské půdě to dokázaly nadmíru přesvědčivě. Než přišel Heydrich „Noviny! Zítřejší noviny! Národní práce, České slovo, Národní politika! Zítřejší noviny!“

Kamelotův hlas se zařezával do jednotvárného šumu ulice.

Nikdo nesáhl do kapsy pro peníze. Co se s těmi lidmi děje? Kamelot, zvyklý na pravidelný cinkot drobných do kožené brašničky na krku, prošel celé Příkopy. Prodal sotva dvacet čísel.

Než přišel Heydrich /11/

Ředitelé vydavatelstev seděli s tužkou v ruce nad remitendou. Jindy se počítala na procenta. Na desetiny procent. V prvním zářijovém týdnu roku 1941 se vrátila nejméně jedna polovina nákladu.

Celý týden znamenal pro zfašizovaný protektorátní tisk sedm černých dní. A sedm černých dnů, to byl výsledek bojkotu protektorátního tisku, obrovská odezva centrálně řízené akce. Akce, která dokazovala jednotný postup odbojových organizací.

V té době patřil k nejaktivnějším ÚVOD (Ústřední výbor odboje domácího). Organizace sdružovala zástupce tří zakázaných politických stran a několik dalších odbojových skupin, například skupinu JINDRA – sokolskou organizaci profesora Ladislava Vaňka, který přišel do Prahy z Brna a užíval rovněž krycího jména Jindra. V Praze začal hledat spojení s komunisty, s Karlem Aksamitem, Karlem Hanušem a dalšími. Spolupráce byla nezbytná.

Týdenní bojkot protektorátního tisku znamenal tedy začátek. Ale nezůstalo jen při něm. První akce ukázala, jak velké je odhodlání našeho lidu bojovat. Nepodlehnout depresivním náladám, které šířili opatrníci svými teoriemi klidu, loajality, teoriemi přežít, vyjít s Němci, prostě se podřídit a mlčet.

Hnutí národního odporu po příchodu nacistických jednotek neustále sílilo. A výsledky? Rostly nové ilegální organizace, obyvatelstvo se aktivizovalo, protinacistická propaganda se šířila všude a množily se akce směřující k ohrožení fašistické okupační moci v protektorátu. V srpnu 1941 došlo k velké sabotáži v Praze, při níž byl zničen hlavní stožár dálkového elektrického vedení, spojujícího Prahu s Ervěnicemi. O čtrnáct dnů později byla zničena trať na důležitém úseku Praha – Vlárský průsmyk v blízkosti hranic. A to všechno se dělo v samém srdci země, přímo před očima nových mocipánů.

Okupantů se zmocňoval zmatek. Cítili, že se jim situace vymyká z rukou. Co dál? Sicherheitsdienst hlásí z Prahy do Berlína v tajné depeši: /12/ Konec černého Vraha

„Ilegální činnost jednotlivců i skupin se mění v masový odpor národa jako celku... Tato vlna je patrně důsledkem skutečnosti, že nebyl splněn vůdcův rozkaz dobýt během tří měsíců Moskvu... Objevují se nebezpečné sabotážní akce...“

Situace nedává spát ani odpovědným nacistům v protektorátu.

Bylo 17. září 1941. Pražskými ulicemi mířily přepychové automobily s nacistickými hodnostáři v nejrůznějších uniformách k Petschkovu paláci. K té smutně proslulé budově, kde sídlilo gestapo, hlavní ústředna německé tajné státní policie pro celý protektorát. Byli tu představitelé gestapáckých služeben z Prahy a Brna, zástupci sicherheitsdienstu z Prahy, velitelé vyšších jednotek SS v protektorátu, nejvyšší představitelé NSDAP. Jediný vůz tady chyběl. Jediný muž z nejvyšších nebyl mezi účastníky tajného zasedání v „Pečkárně“: Říšský protektor v Čechách a na Moravě, svobodný pán Konstantin von Neurath.

Zasedání konstatovalo, že odpor českého lidu je masový, že je to odpor vedený jednotným orgánem a v tom orgánu hrají význačnou roli komunisté. Usnesení: Vypravit zvláštního posla s dopisem přímo k Adolfu Hitlerovi. Obsah dopisu: Otevřená žádost o přímý zásah v této situaci.

Ve vůdcově hlavním stanu zprávy z Prahy ani na okamžik nepodceňovali. Hitler svolal poradu svých nejbližších spolupracovníků a rádců a rozhodl: Praha potřebuje muže silné ruky.

Pak byl určen Reinhard Heydrich.

Proč právě on? Pro svou oblibu u „vůdce“? Pro své zkušenosti policisty, gestapáka a špióna? Pro své zásluhy? Byl přece už v Polsku, v Norsku, v Holandsku, ve Francii, a konečně i v SSSR. Cožpak právě tam nevyužil dokonale svých zkušeností z masových poprav norských vlastenců, když ve Smolenské oblasti SSSR nechal zavraždit několik tisíc nevinných obyvatel? Nebo snad právě proto, že v jeho berlínské špionážní úřadovně na Prinz Albrecht-Strasse 8 se již řadu let sbíhaly nitky o všem, co se v Československu dělo? Že právě v této ďábelské dílně byl vypracován za Heydrichova osobního vedení návrh na pro

Než přišel Heydrich /13/

vokační pokus o atentát na Eisenlohra, německého vyslance v Praze, jehož vražda se měla stát záminkou k bleskové operaci „Fall Grün“, což byl krycí název chystaného přepadení Československa? Nevadí, že toto spiknutí nevyšlo. Československá zpravodajská služba se dozvěděla o chystané provokaci včas a tak došlo tehdy k paradoxní situaci: Čeští policisté střežili život německého vyslance Eisenlohra, nepřítele republiky a muže, který proti nám organizoval nepřátelské akce, špionáž a diverze. Střežili jeho život proti jeho vlastním lidem z hitlerovského Německa.

Nebo padla volba na Heydricha proto, že z jeho špionážní centrály v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti proudili už léta před okupací špió ni, kurýři a vyzvědači do českých zemí, kde měli speciální úkoly, příkazy k vraždám, teroru a sabotážím?

Skutečností tak či onak zůstává, že mužem tvrdé ruky, který měl určovat další osudy protektorátu, byl Heydrich...

Říšský protektor, svobodný pán von Neurath, protřelý diplomat liščí tváře, se choval navenek noblesně. I když už za jeho vlády se teror začal stupňovat, přiostřoval se, umíraly první oběti – studenti, funkcionáři protifašistických organizací –, bylo to hnědé smečce okolo Hitlera v Berlíně stále málo. Protektor von Neurath byl pro ně příliš měkký. Nechal se prý ovlivňovat tak zvanou protektorátní vládou. A tak dovršil tajný dopis z Prahy „vůdcovu“ trpělivost. Neurath musí pryč!

S decentností, v nacistické straně neobvyklou, dostal doporučení, aby se šel léčit.

Noviny přinesly diskrétní zprávu: „Říšský protektor v Čechách a na Moravě, svobodný pán K. von Neurath, považoval za nutné navrhnout vůdci, aby mu udělil delší zdravotní dovolenou za účelem obnovení jeho otřeseného zdraví. Poněvadž nynější válečná doba vyžaduje plného uplatnění říšského protektora, požádal pan von Neurath zároveň vůdce, aby ho přechodně zprostil až do doby, než se obnoví jeho zdraví, funkce říšského protektora a ustanovil na tuto dobu jeho zástupce.“ /14/ Konec černého Vraha

Vůdce skutečně nemohl za současných okolností nevyhovět žádosti pana protektora von Neuratha o dlouhodobou dovolenou a nejmenovat jeho zástupce.

Při Neurathově příjezdu do Prahy, když se krátce po okupaci ujímal svého úřadu, nahnali studenty, školní děti a osazenstvo úřadů a kanceláří do ulic, aby „manifestovali svou radost nad příjezdem pana protektora“. Heydrichův průvod přijel neohlášen, jako zdrcující úder, který vede útočník bez výstrahy. Jen několik pracovníků odboje a náhodní chodci viděli tu kolonu přijíždějící smrti. Jen „bezpečnostní služba“ hlídala cestu vraha v černé uniformě...

Nástupní projev /15/

Kapitola druhá

Dokumenty. Řeč faktů, které léty nestárnou. Naopak,

každý další vnáší nové pohledy na události, zaváté

třemi desítkami let. Ze zažloutlých stránek strojopisu,

objeveného dlouho po válce, vyniká výrazné Heydrichovo

písmo. Z textu, doplňovaného a opravovaného perem

zastupujícího říšského protektora, k nám hovoří

koncentrovaná zášť proti všemu českému. Vysvítá z nich

osud, který nacisté připravovali českému národu.

Nástupní projev

Nástupní projevy, to bývá často formalita. Zastupující říšský protektor

se ovšem nemínil zdržovat formalitami. Rozhodl se jít hned k jádru věci.

Protože byl příslušníkem SS. A jak sám formuluje definici, „SS je úder

nou složkou strany všude tam, kde jde o zajištění vnitřní politiky prostoru

a o národně socialistické ideje. Tam jednáme jako výkonné orgány, které si

jsou vědomy poslání našeho vůdce a říše, onoho poslání, které postupuje

od Velkoněmecké říše k říši velkogermánské“.

Právě týden po nastoupení svého úřadu v Praze – 2. října 1941 – si zavo

lal do Černínského paláce, kde se sám usídlil, 35 nejvyšších představitelů

nacismu na protektorátním území a k nim pronesl svůj nástupní projev.

Prohlásil jej za přísně tajný a všichni účastníci byli zavázáni mlčením. /16/ Konec černého Vraha Třicet pět posluchačů tleskalo vývodům zastupujícího říšského protektora a doplňovalo je vlastními návrhy.

„Nyní jsme za vůdcova vedení obsadili v Evropě nesmírný

prostor. Je to vojenský předpoklad pro další vedení

a vítězné ukončení války. Musíme si uvědomit, že obsa

zení těchto prostorů v mnohých zemích není samozřejmě

přechodné. Je lhostejné, jaká bude forma vztahů těchto

zemí k nám, ale je to pouto definitivní,“ prohlásil nový

pán v protektorátu. „Bude nutno rozeznávat tři velké

skupiny. Především země s germánským obyvatelstvem. To

jsou lidé, mající naši krev a tím i naši povahu. Mys

lím tím Norsko, Holandsko, Flandry, v další budoucnosti

Dánsko a Švédsko. Prostory, které jsou osídleny Ger

mány a jež nějakým způsobem - to si bude třeba ještě

ujasnit, zda ve svazu států, župách či jinak - budou

patřit k nám. Je jasné, že s těmito lidmi musíme jednat

jinak, než s příslušníky jiné rasy, národy slovanskými.

Druhá skupina jsou východní prostory, osídlené čás

tečně Slovany. Tam si musíme uvědomit, že dobrotivost

si budou vykládat jako slabost. To jsou území, která

nyní máme na východě spravovat a podržet si je. Do

nich musí být dosazena současně s vojenským postupem

hluboko do ruského vnitrozemí německá vedoucí vrstva.

To jsou území, která budou surovinovou základnou pro

velké hospodářské úkoly...“

Po vzoru četných německých „historiků“ mluvil Heydrich o českých zemích jako o zemích praněmeckého původu. Řekl, že již v dějinách vycházely zákeřné rány k zničení říše nejčastěji právě odtud. A že je to i případ

Nástupní projev /17/

současného pokusu ohrozit říši ilegálním hnutím odboje a vpadnout jí do zad v osudovém historickém boji proti bolševismu.

„Situace v posledních týdnech byla taková,“ pokračo

val protektor, „že lze mluvit o těžkém ohrožení jed

noty říše. Vřelo to pod povrchem, a proto bylo nutno

včas zakročit. Každý Němec, který zde má význačné

postavení, se musí považovat za vůdcova politického

vojáka. Veškeré počínání Němců musíme usměrnit tak,

že v dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a tak -

tických důvodů přivádět Čechy k zuřivosti a k výbuchu.

Ze stejných důvodů však musíme být dnes i tvrdí, avšak

musíme jednat tak, aby se Češi nedomnívali, že jim

nezbývá než jít do rozhodného povstání. Hlavní myš

lenka a cíl našeho jednání musí zůstat nevysloveny.

Že totiž tento prostor bude německý a že Čech v tomto

prostoru konec konců nemá co pohledávat!“

Heydrich pak rozdělil svůj úkol v českých zemích na dvě etapy: bezprostřední válečný úkol a úvod ke konečnému řešení české otázky. Řekl:

„První bezprostřední úkol je diktován nutností: Vedeme

válku. Potřebuji tu klid, aby český dělník podřídil

svou pracovní píli úplně německému válečnému úsilí

a abychom při zdejší ohromné síle válečného průmyslu

nezdržovali přísun na frontu a další naše vyzbrojo

vání. K tomu ovšem patří, že se českým dělníkům musí

dát přirozeně nažrat tak, aby mohli konat svou práci...

Tento bezprostřední úkol předpokládá, abychom Čechům

ukázali, kdo je tady pánem v domě, aby zcela přesně /18/ Konec černého Vraha

věděli, že zde platí německý zájem a že jediným roz

hodujícím činitelem je říše... Ani jeden Němec nesmí

Čechovi nic odpustit právě tak, jako v říši židům.

Nesmí být jediný Němec, který by řekl: Ale tento Čech

je slušný...“

V další části projevu hovoří Heydrich o třech možnostech, které Češi mají: 1. Češi schopní poněmčení se poněmčí. 2. Další část národa se vysídlí k Ledovému moři, kde budou působit v zájmu říše. 3. Zbytek se odstraní v plynových komorách a tzv. Sonderbehandlungem, tedy likvidací bez soudu.

Nástupní projev byl pronesen. Heydrich se odebral do své pracovny. Byl spokojen. Dva úkoly mu dal osobně vůdce, když ho jmenoval do nového úřadu: rozbít ilegální hnutí v protektorátu a zlikvidovat český národ jako celek. Poněmčení, vysídlení, vyvraždění. A konečně tu byl třetí úkol, který si dal Heydrich sám! Najít neznámého muže, který se podle jeho názoru skrýval v protektorátu. Muže s krycím jménem „René“ nebo také „Franta“. Špióna, který znal nejdůležitější plány wehrmachtu, Říšského hlavního bezpečnostního úřadu i Ribbentropova ministerstva zahraničních věcí. Heydrich měl mnoho důvodů věřit, že tajemný „René“ žije právě zde. Nejenže jeho zprávy dostávala britská zpravodajská služba Intelligence Service. Měli je i pracovníci československého odboje a není vyloučeno, že to byli právě oni, kdo tyto zprávy zprostředkovávali...

Nejlepší lidé Heydrichova bezpečnostního úřadu, osvědčení borci kontrašpionáže, přijeli s Heydrichem také proto, aby „Frantu“ konečně vypátrali. Stanné soudy se rozbíhají, následují popravy českých vlastenců. Až třicet lidí umírá každý den. A pro likvidaci „českého ksindlu“, jak s oblibou nazývá lid, který vůdce „vzal do své ochrany“, již podnikl první kroky. Seznámil muže, kteří budou jeho příkazy vykonávat, se svou důkladně promyšlenou koncepcí likvidace. Jenom René – Franta, záhadná postava špionáže, se kdesi skrývá.

Střetnutí králů špionáže /19/

Heydrich se posadil do křesla ve své pracovně. Jeho prsty si bezděčně pohrávaly s textem právě předneseného tajného projevu. Oči bloudily po prejzových střechách historického města. Střetnutí králů špionáže Již v minulé kapitole jsme si položili otázku: Jak to, že právě Heydrich se stal mužem, kterému Hitler svěřil nesnadný úkol dát do pořádku protektorátní záležitosti tak, aby odpovídaly nacistickým představám? Bylo to pro jeho zásluhy? Nebo někdo ovlivnil vůdcovo rozhodnutí? A kdo by na tom mohl mít svůj zájem?

Na Západě – i v některých českých pracích na toto téma – lze vytušit v pozadí celé záležitosti spletitou síť kontradmirála Canarise. Co sledoval Canaris Heydrichovým odchodem do protektorátu? Stoprocentní německý nacista a fanatik, rasista Reinhard Heydrich, podezíral již delší dobu Canarise – a šéf vojenské špionáže o tom prý věděl.

Kdo byl Canaris? Když vystudoval mladý Canaris gymnázium císaře Friedricha ve Vídni, vzal své maturitní vysvědčení s výborným prospěchem a vstoupil na námořní akademii v Hamburku. Ovládal v té době několik řečí, dokonce jazyk „jiddiš“, jímž se domlouvali pravověrní židé po celém světě.

Avšak v Hamburku se s romantickým nadaným chlapcem udála významná změna. Jeho spolužáky na námořní akademii byli synkové z předních patricijských, prušáckých šlechtických rodin. Tady podlehl beze zbytku wilhelmovskému němectví a spojil svůj osud s osudem německého militarismu. Zde, na hamburské námořní akademii, je jeho spolužákem i kníže Hohenlohe. Spřátelili se spolu důvěrně a slibovali si své přátelství navždy. (Netušili tehdy, že budou v životě ještě spolupracovat a že se znovu po letech setkají za dramatických okolností ve Švýcarsku.)

Když mladý Canaris vyšel z hamburské námořní akademie, ovládal již perfektně jedenáct světových jazyků. A právě znalost cizích řečí /20/ Konec černého Vraha a nesmírná bystrost tohoto mladého muže upoutaly pozornost plukovníka Nicolaie, který ho získal pro německou zpravodajskou službu. Tak Canaris vykročil na životní dráhu špióna. A za jeho prožitky, za událostmi, v nichž hrál první housle, zůstávají daleko různé fantastické romány ze světa vyzvědačů a vymyšlené filmy.

Koho by bývalo v Americe, v době první světové války, napadlo, že ten nenápadný žid, klenotník Moses Neyberk z Amsterdamu, který hovořil napůl polsky a napůl jiddiš, je ve skutečnosti důstojník německé císařské služby Wilhelm Johann Canaris? A tak tento „nenápadný polský žid“ brzy nalezl cestu do antimilitaristické organizace v Detroitu a už tu byly první výsledky jeho spojení: Potápěly se americké lodi i se svými náklady. Do vzduchu létaly továrny...

Právě tak se podílel Canaris na rozdmýchávání nepokoje v Irsku, intrikoval v Mexiku a založil celou zpravodajskou síť, která zasahovala nejen do podmaněných zemí, ale i do nepřátelských a neutrálních států. Chytrý a vzdělaný muž, lišák všemi mastmi mazaný, měl úspěchy. Jeho vliv a známosti zasahovaly daleko a Canaris jich dovedl využívat. Jeho jméno proniklo na veřejnost poprvé v době první světové války, kdy kulky popravčí čety ukončily život krásné vyzvědačky – Maty Hari, údajně Canarisovy milenky. Po příchodu Hitlera se Wilhelm J. Canaris dal do služby nacistické říše, protože plány na podmanění celého světa ho zcela upoutaly.

A Canarisova dvojí tvář? Mnozí západní autoři se snaží po léta udělat z tohoto nacisty hrdinu. Zdá se však, že jejich líčení šéfa abwehru je značně přehnané. Co by vedlo Canarise k této hře, vysoké a nebezpečné a přitom pro prostý lidský rozum nepochopitelné? Na čí straně vlastně stál? Canaris snad sledoval jakousi vlastní linii. Bojoval však rozhodně za cíle velkoněmecké říše, byl nacista. Ale k Hitlerovi a jeho nejbližším důvěrníkům zřejmě pociťoval odpor. Byl to dobrodruh, toužící po moci a po bohatství. Ale netoužil po slávě a veřejném uctívání. Chtěl být mužem ve stínu, který tahá za provázky svých loutek. Pečlivě rozvažoval, co z nejtajnějších německých materiálů vydá protivníkům a – zač.

Přísně tajné /21/

Pro špionážní službu získal i svého bývalého spolužáka z Hamburku, prince von Hohenlohe. Toho von Hohenlohe, do jehož zámečku v Červeném Hrádku u Chomutova přijel za svého pobytu v ČSR v srpnu 1938 deštníkový lord Runciman, kterého se zmocnili Britové a Francouzi v době před Mnichovem jednáním s československou vládou. Z materiálů Canarisova archívu vyplývá, že německá výzvědná služba byla v té době prostřednictvím von Hohenlohe informována o všech podrobnostech a průběhu Runcimanovy mise, včetně tajných instrukcí britské vlády a tajných informací vlády československé.

To všechno by vydalo ne na jednu kapitolu knížky, ale na několikasvazkový román nabitý dobrodružstvím, kdybychom chtěli psát o Canarisově podílu na všech agresivních akcích hitlerovského Německa až do února 1944, kdy on sám byl odstaven a jeho nejbližší společník a spolupracovník generál Oster zatčen gestapem.

Zdá se, že konec Canarisovi slávy a moci začal v okamžiku, kdy šéf hlavního bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich proti němu pojal podezření, za nímž pak šel jako honící pes po stopě. Přísně tajné

„Vážený soukmenovče,

porada u zastupujícího říšského protektora se koná dne

17. října 1941 v 16 hod. Dostavte se přesně.“ Pozvánku, spěšně doručenou osobním poslem, dostali: SS-gruppenführer Frank, SA-brigadeführer dr. Von Burgsdorf, SS-obersturmbannführer dr. Geschke, SS-obersturmbannführer Sowa, SS-obersturmbannführer von Gregory, SS-sturmbannführer dr. Bertsch, ministerský ředitel dr. Fuchs, nejvýznamnější představitelé v protektorátu. /22/ Konec černého Vraha

Porada se sešla přesně a pánové zaujali svá místa. Po boku zastupujícího protektora K. H. Frank. Ostatní muži se rozesadili kolem konferenčního stolu, připravili si poznámkové bloky a odšroubovali uzávěry plnicích per. Chladný a nedůvěřivý Heydrich upíral svůj rysí pohled na každého z nich a současně na všechny zároveň.

„Povolal jsem vás, soukmenovci, abych vás seznámil se svými záměry, pokud jde o plánování budoucí práce a činnosti v protektorátním prostoru,“ řekl Heydrich a pera se dala do práce. Nejpilněji se zaplňovaly bílé archy Frankova bloku. Byl vždycky důkladný a potrpěl si na to, aby o každém jednání měl záznam co nejúplnější, důležité formulace pokud možno zachycoval autenticky. Věděl, že taková přesnost není nikdy na závadu. Heydrich pak navíc vzbuzoval u Franka neobyčejný respekt. Jeho jistota, úsečnost a strohost mu imponovaly, jeho krutosti a nelítostnosti se obdivoval, a zároveň se jí děsil. Před očima přítomných pánů se odvíjela příští historie českých zemí, jak ji rýsoval muž, jehož tímto posláním pověřil sám vůdce.

„Na politický vývoj posledních dnů se musíme podívat ze dvou hledisek. Jednak je třeba uvážit, jak chceme, aby naše jednání působilo, jednak vidět samu skutečnost. To je také důvod, proč rozsudků stanných soudů přibývalo a zase ubylo. Sledujeme propagandistický cíl: Ukázat, že se důkladně zasáhlo, že byli pachatelé dopadeni, potrestáni a že účinné potírání sabotážní činnosti přineslo své ovoce: Nepřátelských činů ubylo. Dal jsem pokyn, aby se soudily jen skutečné případy. Jenže i těch – jak se ukázalo – je tolik, že bychom nedosáhli proponovaného poklesu rozsudků. Proto se nyní – na oko – a jen na osm dní – rozsudky stanných soudů zastavují úplně.“

Heydrich se odmlčel a hned vysvětlil blíže, jak si takovou úlevu „z propagandistických důvodů“ představuje.

„Uložil jsem úřadům bezpečnostní a státní policie předložit příslušné návrhy, jakým způsobem – pochopitelně navenek maskovaným – se bude popravovat v případech, kdy je to přesto nutné. Je tu i další řešení.

Přísně tajné /23/

Můžeme delikventy převážet do tábora Mauthausen a jiných, kde se zorganizuje pokus o útěk a přitom se ti lidé zastřelí. Každý návrh však musí pamatovat na to, že navenek je nutné vzbudit dojem, jako by v protektorátu panoval naprostý klid. A to bude také později odpovídat skutečnosti. I když uveřejněné rozsudky stanných soudů poklesnou v krátké době na jeden až dva týdny, stanný soud bude působit nadále v dosavadn í m duchu .“

SS-obergruppenführer Heydrich se opět odmlčel a podíval se po přítomných, jako by očekával dotaz nebo vlastní návrhy. Všichni však byli v této chvíli skloněni nad svými poznámkami a jen hlavy přikyvovaly na souhlas. Frank zaznamenal další problém, který začal rozvíjet zastupující protektor – židovskou otázku.

„Nejdříve bude evakuován do Lodže transport pěti tisíc židů,“ psal státní tajemník. „Teprve až bude pět tisíc pryč, dát do novin krátkou zprávu. Vhodným způsobem! Pak krátká přestávka, aby nebyly rušeny přípravy další evakuace do ghett.“

A ghetta už se chystala. Heydrich dal příkaz, aby se z Terezína vystěhovaly všechny jednotky branné moci, civilové dostali „doporučení“, aby se přestěhovali jinam. Terezín byl připraven pojmout desetitisíce židovských občanů. To vše bylo narýsováno zhruba na této poradě u Heydricha.

„Na veřejnost nesmí proniknout ani to nejmenší,“ poznamenává si Frank, „aby se nedala možnost ani čas k protiopatření.“

Iniciativní státní tajemník si na okraj svých poznámek ještě zapisuje okamžitý nápad: „Stálo by za úvahu, jestli by se neměli propagačně pranýřovat dva či tři známí Češi, kteří se spolčovali s židy.“

A pak už nový protektor rozvíjí svůj plán na likvidaci českého národa jako celku. Státní tajemník K. H. Frank si o tom napsal doslova:

„Konečným cílem veškeré činnosti v protektorátu je úplné poněmčení tohoto prostoru. K tomu patří vyhošťování a evakuace lidí rasově méněcenných a dále plánovitě a ve všech oblastech života dobře psychologicky /24/ Konec černého Vraha připravené poněmčování rasově dobrého zbytku. Všechna opatření, jež se toho času provádějí, musí mluvit „o kmenu“, nikoli o Češích, a musí zdůrazňovat osudovou nutnost toho, že tento prostor je svázán s říší.

Předpokladem pro posouzení obyvatelstva je národní soupis, jímž se jednorázově podchytí všichni občané protektorátu a roztřídí se podle určitých hledisek. Soupis se snadno může provádět podle kartotéky, v níž jsou zachyceni příslušníci celého českého národa, abychom měli přehled v maskované podobě. Říšský vůdce SS vzhledem k tomuto návrhu přislíbil, že se provádění tohoto opatření nedá do rukou pořádkové policie, ale bezpečnostní policie.

S tím souvisí další opatření, jež je nutno také udržet v přísné tajnosti.

Je snazší převést Čechy do německé oblasti na poli kulturním. Jestliže využijeme správně například sportu a tělovýchovy vůbec, můžeme snadno odvést české obyvatelstvo od politických záležitostí, a tím rychleji je poněmčit.

Rozčlenit obyvatelstvo na nepolitické stavy, kdy by se zájmy malého člověka plně rozplynuly v jeho denních materiálních starostech, jež přináší jeho povolání. To je provázeno posílením církve, neboť stavovský stát je myslitelný jen ve spojení s církevním státem. Vše, co je ovlivněno a podmíněno citem, může se dít jen na náboženském poli církve. Tím se neutralizují všechny politické snahy a soustředí se na náboženství.“

Dokument nese Frankovu osobní značku. Ale odložme tento zápis.

Máme totiž po ruce důkazy, které jasně svědčí, že všechna zvůle nepřinášela žádoucí výsledky. Že to byli právě antifašisté, kteří se nedali Heydrichovou krutostí zastrašit. V čele s komunisty i přes nesmírné ztráty pokračovali v domácím odboji. Pevný postoj odbojového hnutí mařil většinu tak pečlivě střežených záměrů a tajných plánů, jak zlikvidovat český národ jako celek. Heydrich si to představoval příliš jednoduše. Již 16. listopadu ve svém hlášení do Berlína prostřednictvím Bormanna musel – ač nerad – přiznat první nečekané porážky, které ve svém protičeském boji utrpěl. Z této Heydrichovy zprávy ze 16. listopadu

Přísně tajné /25/

1941 je také patrný rozmach ilegálního hnutí KSČ proti okupantům po napadení SSSR:

„... Od vypuknutí německo-ruské války zesílila ile

gální komunistická strana v protektorátu podstatně

svou činnost. Jen v Čechách bylo od počátku ruské

války zatčeno 1275 osob, převážně funkcionářů, pro

činnost v ilegální KSČ. Zatímco se počátkem října po

zavedení stanného soudu ilegální práce poněkud ome

zila, následovala koncem října široce založená letá

ková akce komunistů. Odhalování jednotlivých skupin

a organizací je všude v plném proudu. V Praze byla

v říjnu odhalena komunistická teroristická orga

nizace, která začala s hromadnou výrobou zápalných

a výbušných zařízení a provedla s nimi šest sabotáž

ních akcí. Jen v září a říjnu bylo v Čechách odha

leno 18 komunistických závodních buněk, převážně ve

zbrojních podnicích. Jak silná je tato podvratná čin

nost v závodech, vysvítá z toho, že jen v jedné dílně

Českomoravských drah byla odhalena závodní buňka,

která měla 55 členů. Přitom sympatizující a řadoví čle

nové ani nemohli být zatčeni, protože by tím byla

ochromena práce v celé dílně, která pracuje pro říšské

dráhy. Ilegální ústřední vedení pro Čechy a Moravu,

které bylo odhaleno počátkem roku 1941, se utvořilo

znovu. V posledních dnech se podařilo do tohoto nového

ústředního vedení proniknout a zatknout řadu vedou

cích funkcionářů.“

A ještě na konci roku píše Heydrich ve zprávě, kterou posílá do vůdcova hlavního stanu: /26/ Konec černého Vraha

„... Tak nebezpečná byla v protektorátu situace a ještě

mnohem by se zhoršila, kdyby se byl odbojovému hnutí

ponechal čas, byť i jen pouhých 14 dní. Bylo nebezpečí,

že se aktivizuje většina obyvatelstva!“

Vzdor surovým opatřením, vzdor stanným soudům, popravám a vraždám objevují se v této době první partyzánské oddíly, nastává tvrdý boj národních mstitelů, bojovníků za svobodu, proti násilí okupantů. Svědčí o tom opět celá řada dokumentů, jako bylo například i toto hlášení brněnského gestapa, v němž se říká:

„... Ve Vsetíně zformovalo okresní vedení komunistické

strany tři partyzánské skupiny a uložilo jim zničit

důležité stroje ve vsetínské zbrojní továrně, poško

dit elektrárnu v pyrotechnické továrně v Jablunkově,

podniknout útoky na nákladní vlak a jiné akce. Tento

úkol byl splněn...“

O dva dny předtím, 12. listopadu 1941, konstatuje i pražské gestapo ve své pravidelné denní zprávě:

„... Vypuknutí německo-ruské války bylo pro všechny

Čechy vyvrcholením jejich boje proti velkoněmecké říši.

Zatímco před touto válkou byla heslem jejich politic

kého boje především pasivní rezistence, po 22. červnu t.

r. se mluví už zásadně jen o aktivním odporu...“

Zastupující říšský protektor byl druhý měsíc v Praze. Sebevětší krutost nepomáhala. Přes oběti, které přinášel český národ, ilegální hnutí pokračovalo ve své činnosti. Reinhard Heydrich cítil, že zůstává daleko za svými plány. Což jenom podněcovalo jeho zuřivost...

Přísně tajné /27/

A co teprve kdyby tušil, že v té době se daleko odtud zrodila první

varianta operace Antropoid – plánu na osobní likvidaci všemocného pro

tektora... /28/ Konec černého Vraha

Kapitola třetí

Příběhy muže, který se skrýval za jmény Franta, René, Voral a desítkou dalších, nechybí ani v dramatu heydrichiády. Agent A 54 přichází Začátkem února 1936 dostal vedoucí zpravodajského oddělení tehdejšího ministerstva národní obrany v Praze dopis. Nebyl podepsán, ale obsahoval nabídku ke spolupráci. Kdosi v něm tvrdil, že může dodat cenné informace o nacistické armádě, o politických cílech Hitlerovy říše, o agentech gestapa a abwehru na území ČSR, informace o nové organizaci německé špionáže... znělo to neuvěřitelně. Ten věcný a stručný dopis neplýtval slovy, ale každá skutečnost byla pro zpravodajskou službu lákavá... Nakonec ten neznámý nabízel československým zpravodajcům schůzku. Žádal zachování přísného inkognita a 15 000 říšských marek.

Náčelník zpravodajské služby, plukovník Hájek, seděl s hlavou v dlaních. Vyhlíželo to slibně. Ale přece měl pochybnosti. Jde asi o provokaci, protože zní nepravděpodobně, aby kdosi sám od sebe nabízel takovou spolupráci.

Přesto však šla na smluvenou adresu odpověď. Neurčitá, vyhýbavá, aby se nedala zneužít. Ale připouštějící možnost schůzky nedaleko československo-německých hranic v prostoru Vejprt. Šéf pátrací skupiny zpravo

Agent A 54 přichází /29/

dajské služby, podplukovník František Moravec, obsadil se svými lidmi místo noční schůzky, vše bylo připraveno, aby pokus o provokaci mohli zlikvidovat. Divadlo může začít. Ale byla to tentokrát zbytečná opatrnost. Žádná provokace, nic. Přišel poměrně mladý člověk s typickým „bubikopfem“, příjemné tváře, s energickou, lopatovitě rozšířenou bradou. Bezpochyby říšský Němec, mluvil saským přízvukem a hlásil se smluveným heslem. Hovořil stručně a věčně.

„Přinesl jsem na ukázku některé dokumenty, které by vás mohly patrně zajímat,“ řekl úvodem a vytáhl svazek listin. Schéma organizace německého abwehru, organizace služebny gestapa v Drážďanech, náčrt pohraniční agenturní sítě proti Československu a agenturní sítě uvnitř republiky podle působení agentů. Nebylo pochyb – ty dokumenty byly pravé. Muž řekl částku, kterou požaduje. Tři tisíce marek a 200 Kčs. Šéf zpravodajské služby neváhal ani okamžik. Za ty peníze to byly znamenité zprávy. A muž sliboval další...

Byla dohodnuta spolupráce. Nový člověk dostal krycí označení A54.

Tak se objevil na scéně Paul Thümmel, agent, jehož zprávy od roku 1936 až do roku 1942 tvořily podklad pro mnohá významná rozhodnutí představitelů bývalé československé zpravodajské služby i západních rozvědek, hlavně Intelligence Service. Jak se vyjádřili tehdejší důstojníci generálního štábu, stal se z Thümmela – agenta A54 – nejlepší a nejvýkonnější spolupracovník československé zpravodajské služby. A nebylo to přehnané hodnocení.

Vždyť právě od Thümmela dostával později plukovník Moravec – který se mezitím stal šéfem vojenské zpravodajské služby – údaje o nacistických agentech na naše území, o politických, vojenských, i policejních přípravách hitlerovců k odtržení našeho pohraničního území; po mnichovských událostech pak pravidelně informoval Československo o činnosti nacistů související s přípravou okupace zbytku republiky. Zpravodajci získali od Thümmela dokumentární zprávy z „Abwehrstelle Dresden“, centrály, v níž se koncentrovala činnost nacistické vojenské špionáže proti předmni

/30/ Konec černého Vraha

chovské republice, zprávy o pohybech 4 sboru wehrmachtu, rozloženého

v Sasku, zprávy o mobilizačních přípravách a další informace neobyčejné

vojenské ceny.

Ale i potom, když došlo k Mnichovu a později 15. března 1939 k okupaci

Československa a šéf vojenské zpravodajské služby, plukovník František

Moravec, odešel na Západ, udržela se s agentem A54 plodná spolupráce.

Paul Thümmel se v té době přestěhoval do Prahy a přistoupil na spojení

pomocí krycích adres, a to jak na západ, tak v obráceném směru, do Prahy.

Máme před sebou tři krycí adresy v Curychu, Haagu a Stockholmu, na

které agent dopisoval. V Dlouhé třídě v Praze měl Thümmel milenku,

do jejíhož bytu si rovněž nechal posílat šifrované vzkazy. Několikrát se

Moravcovi lidé sešli s Thümmelem v cizích zemích, například v roce 1939

čtyřikrát v Haagu v roce 1940 v Bělehradě a v Turecku. Byly to schůzky,

na které přicházel A54 s cennými dokumenty. Podle svědecké výpovědi

odevzdal Paul Thümmel na schůzce v Holandsku majoru A. Frankovi

z bývalého československého generálního štábu kromě jiného materiálu

i náměty první fáze německé operace proti západu, operační plán s časo

vou kalkulací balkánského tažení, některé závěry nacistického generálního

štábu o připravenosti sovětské armády a poznatky z příprav na válku proti

Sovětskému svazu. Na dalších schůzkách dostaly spojky od Thümmela

jména pracovníků sicherheitsdiensdtu a abwehru, krycí značky abwehru

v Turecku, zprávy o tom, co vypovídali zatčení agenti, opisy tajných spisů

gestapa a četné další materiály. Doma s ním na Moravcův pokyn tajnou

vysílačkou navázal osobní spojení štábní kapitán Václav Morávek...

Kdo je Paul Thümmel?

Narodil se v roce 1902 v Neuhausenu v Sasku a vyučil se pekařem. Již ve

dvacátých letech se stal příznivcem Hitlerova hnutí. Získal si důvěru. Byl

nositelem tzv. „čestného odznaku NSDAP“. Jeho odznak měl číslo 61574.

Od roku 1928 se zabýval zpravodajskou činností jako „čestný spolupra

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist