načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Konec černého vraha - Petr Kettner

-6%
sleva

Elektronická kniha: Konec černého vraha
Autor:

Od jmenování Reinharda Heydricha do úřadu až po hrdinský čin československých výsadkářů 27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149 Kč 140
+
-
4,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 149
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 2. vydání, v nakladatelství CPress vydání 1.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1181-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od jmenování Reinharda Heydricha do úřadu až po hrdinský čin československých výsadkářů

27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento ojedinělý čin na představitele německých ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války byl vyvrcholením pečlivě naplánované operace Anthropoid, kterou provedli českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš.

Kniha Konec černého vraha odhaluje dramatický příběh o tom, jak celá tato operace probíhala i kdo byli jeho jednotliví aktéři. Od jmenování Heydricha do funkce v Protektorátu až do posledních bojů v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Přináší dobové citáty, detaily vyšetřování, osobní příběhy plné odvahy, ale i zrady v jednom z nejdramatičtějších momentů naší historie.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Kettner - další tituly autora:
Konec černého vraha Konec černého vraha
Kettner, Petr
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
Konec černého vraha
Vyšlo také v tištěné verzi
Objednat můžete na
www.cpress.cz
www.albatrosmedia.cz
Petr Kettner
Konec černého vraha – e-kniha
Copyright © Albatros Media a. s., 2016
Všechna práva vyhrazena.
Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována
bez písemného souhlasu majitelů práv.





Petr Kettner
Konec
černého vraha
Operace Anthropoid:
Atentát na Reinharda Heydricha
CPress
Brno
2016





Obsah
Kapitola první 5
Nový pán na Pražský hrad 5
Muž s doporučením 7
Než přišel Heydrich 10
Kapitola druhá 15
Nástupní projev 15
Střetnutí králů špionáže 19
Přísně tajné 21
Kapitola třetí 28
Agent A 54 přichází 28
Kdo je Paul Thümmel? 30
Kapitola čtvrtá 37
Na scéně je Moravec 37
Historie skotských farem 39
Silver A na startu 42
Povel ke startu 44
Kapitola pátá 49
Tajemství starého lomu 49
Také Silver A skáče do neznáma 53
Záloha se ztratila 55
V Pardubicích se děje ledacos 57
Plány tisícileté říše 58
Kapitola šestá 61
Pistole na stůl! 61
Vzpomínky po letech 64
Hra pokračuje 66
Výsadky podle tradice 70
Nová vláda věcí Němců 73
Kapitola sedmá 77
Nikdo nechce peníze? 77
Hovoří profesor Vaněk 79
Akce „Škoda“ 81
Poslední kulku pro sebe 83
Gabčík se nedá zastavit! 84
Kapitola osmá 87
Atentát 87
Nebezpečný náklad 92
A ještě Jindra 95
Na slovíčko u Janotků 97
Kapitola devátá 100
Represálie 100
Vzpomíná Tereza 104
V úkrytu výsadkářů 106
Kapitola desátá 110
Vrahův konec 110
Pát rá ní 116
Zrada 119
Gestapo chystá past 137
Kapitola jedenáctá 141
Konec mistrů špionáže 141
Vdova beze smutku 142
Konec statečných 144
Po stopách Silveru B 145
Ji nd ra 147





Nový pán na Pražský hrad /5/
Kapitola první
Praha, 27. září 1941 ČTK: Vůdce a říšský kancléř Adolf
Hitler pověřil SS-obergruppenführera a generála
policie Reinharda Heydricha po dobu nemoci říšského
protektora von Neuratha výkonem funkce zastupujícího
říšského protektora v Čechách a na Moravě.
Nový pán na Pražský hrad
Od Terezína svištěla kola mercedesek rychleji. Jako by z řidičů opadala
únava namáhavé cesty z Berlína, čím více se blížili k cíli. Mnozí z nich
nejeli tuto trasu poprvé, vezli už nejrůznější nacistické hodnostáře
k jednání v Praze. Ale tentokrát je účel cesty významnější: Do hlavního města
protektorátu přijíždí nový pán. Jmenování je ovšem formulováno vyhýbavě.
Generál Heydrich bude prý jen „zastupovat“ nemocného Neuratha.
Jenže řidiči a každý z toho průvodu pospíchajících limuzín ví, jak je to
doopravdy. Heydrich si s sebou neveze nadarmo celý svůj štáb,
sekretářky, radiotelegrafisty, spojaře, fotografy a archiváře a samozřejmě své
osvědčené referenty a důvěrníky, připravené splnit bez odmluvy všechny
příkazy. Každý z nich chápe, že příkazy to budou tvrdé a nemilosrdné.
Protože záleží hned na prvních krocích nového vladaře.
Na Pražském hradě sedí poslušné loutky, které národ, jemuž vůdce
velkoryse nabídl svou ochranu, nebere vážně. Senilního prezidenta





/6/ Konec černého Vraha
Háchu a jeho vládu přijímají lidé jako kývaly, kteří plní jen rozkazy
z Berlína. A připojení protektorátního území pod mateřská křídla Vel -
koněmecké říše nazývají okupací a na zdi píší za noci hesla
„OKUPANTŮM SMRT!“. Ti věrní, fašisté a oddaní spolupracovníci říše, jsou
tupeni jako kolaboranti a zpupní Češi jim hrozí pomstou. Situace je
nebezpečná a krize vrcholí. Je nutný spolehlivý, tvrdý zákrok, dřív
než bude pozdě. Vypukne- li otevřené povstání, znamená to oslabení
říše. Vojenský zákrok by odčerpal jednotky potřebné na frontě právě
v době ofenzívy, a vojenské akce proti civilnímu obyvatelstvu je navíc
vždycky nepopulární, i když se správně vysvětlí a postaví se
v propagandistických prostředcích jako boj proti hrstce podvratných
elementů, s nimiž bylo nutno – v zájmu ostatní veřejnosti i bezpečnosti
říše – rázně zúčtovat.
Každý z průvodu nového mocipána věděl ještě víc. Starý von
Neurath byl příliš měkký a pustil si Čechy k tělu. A státní sekretář Karl
Hermann Frank, který si na funkci protektora dělal zuby a záměrně
Neuratha v Berlíně denuncoval, musel nutně ostrouhat. Hitler tu chtěl
mít muže, jemuž mohl stoprocentně důvěřovat, že splní jeho plány
z Mein Kampfu. A tím byl právě Heydrich.
Na pohled vládl všude pořádek a klid. Veřejné demonstrace
a viditelné projevy odporu byly zlikvidovány. Obyvatelstvo bylo „loyální“,
což museli vlastnoručně podepsat vládní činitelé; prohlašovali, že
všechno dělají v zájmu svého národa, dobrovolně a rádi, bez
jakéhokoli donucení, a že němečtí ochránci jsou tak velkorysí, že do vnitřního
života země nezasahují.
Pod nánosem spořádaného klidu vřely utajené síly. Heydrich sám se
nedal mást idylou, do níž vjížděl. Aniž přivoněl ke kytici růží, kterou
mu připravili na pracovní stůl jako pozornost, usedl krátce po příjezdu
v nové pracovně a podepsal první sérii poprav. Alois Trneček
z Rousínovce, Rudolf Pospíšil z Drnovic, Ladislav Kumzák a Václav Franc
z Prahy, to byla první jména na rudých plakátech s černým písmem.





Muž s doporučením /7/
V sobotu 28. září 1941 se ubytoval na Hradě nový pán a druhý den se
objevily tyto plakáty na ulicích českých měst poprvé. A pak tam visely
stále. Vyměnili je vždy jen za nové a nové, s jinými jmény. Se jmény hrdinů,
jež tady hanobili jako zrádce. A zrádci byli naopak vynášeni za svou
loajalitu. Jenže matení pojmů zůstalo jako neomylný průvodce své doby a lidé
si věci vysvětlovali po svém. Naučili se poslouchat zprávy a číst noviny.
Dokázali najít mezi řádky i to, co tam nikdy nebylo. Protože jinak se
nedalo žít a vydržet.
Pankrác a Kobyliská střelnice se stávaly symbolem nacistické krutosti,
kterou vystupňoval Heydrichův příjezd. A každý den jeho pobytu v budově
Černínského paláce znamenal nové oběti. Bezejmenní hrdinové
i legendární postavy odboje dostávali v této chvíli svého kata.
Muž s doporučením
Kdo byl Reinhard Heydrich, zastupující říšský protektor?
Na začátku jeho kariéry byl – zločin. Čestný soud vyloučil roku 1931
tehdy sedmadvacetiletého nadporučíka telegrafické a zpravodajské služby
Reinharda Heydricha z říšského námořnictva pro čin takového druhu, že
se jej ve veřejném oznámení rozsudku neodvážil nikdo ani blíže označit.
Němečtí námořníci se neodhodlali k tak tvrdému a neobvyklému zásahu
pro nic za nic. Šlo o kriminální zločin sexuální povahy.
Konec konců, když Heydrich jako šestnáctiletý vychodil ve svém
rodišti v Halle nad Saalou reformní gymnázium, ukázal hned, po jaké
kariéře prahne: V roce 1920 se přihlásil jako dobrovolník do úderného
sboru „Halle“ ve středním Německu. Později se dal k námořnictvu. Udě -
lal rychle kariéru... a pak stejně rychle spadl.
Ztracené existence, mladíci štítící se pořádné práce, ale ochotní
k ledasčemu měli útočiště v Hamburku, kde se právě formovala SS. A v této
organizaci se Heydrich osvědčil dokonale. Hravě rozbíjel hlavy svých
politických odpůrců, komunistů a sociálních demokratů, dělal „pořádek“ na





/8/ Konec černého Vraha
veřejných schůzích, v dělnických čtvrtích v Hamburku, při demonstracích.
Dovedl organizovat zdařilé masakry proti odpůrcům nacismu s takovým
lišáctvím, že to neuniklo Himmlerovi. Heydrich byl na příslušných mís -
tech dobře zapsán. Počítalo se s ním v budoucnosti.
A ona budoucnost přišla záhy. Nacisté převzali moc v Německu.
Hamburský rozbíječ hlav byl povolán do Himmlerova mnichovského
policejního prezidia. Ale to byl jen začátek. V roce 1934 je Heydrich jmenován
SS-brigadeführerem, což se rovná hodnosti generála, a stává se
Himmlerovým zástupcem ve vedení tajné státní policie. A pak další skok:
Sicherheitsdienst. Nacistická bezpečnostní služba. Všechna jmenování podle
zvyku schvaloval sám Hitler.
Začíná rok 1936. Dvaatřicetiletý Heydrich stojí na vrcholu moci. Za
pouhých pět let od chvíle, kdy ho čestný soud kamarádů vyloučil
z námořnictva, se z pouličního rváče stává šéfem sicherheitsdienstu, šéfem gestapa
a kriminální policie. Muž, skrývající se za osobou Himmlera. A přece si je
vědom, že jeho moc ještě daleko přesahuje moc Himmlerovu. Heydrich –
důvěrník a oblíbenec samotného „vůdce“. Mohl si přát víc?
Věděl všechno na všechny. Byl pánem nejtajnějších materiálů
v říšských policejních archívech. Zpravodajská služba SD, kterou obstarávali
nejspolehlivější nacisté, špiclovala ve všech vrstvách německého
obyvatelstva. Hledala nepřítele říše ve všech krajích země, ve vědeckých ústavech
a laboratořích, v posluchárnách vysokých škol, v úřadech, mezi umělci,
v továrnách, mezi prostými lidmi ve městech a na vesnicích. Všude měli
své konfidenty. Nikdo si nebyl před působením tajné policie jist, ať byl
příslušníkem nacistické strany, nebo ne.
Sicherheitsdienst dostávala důležité informace ze zahraničí. Heydrich
byl prakticky nejvyšším náčelníkem německé zahraniční civilní špionáže.
Pohrdal mezinárodním právem, řídil nájezdy svých gestapáků na německé
emigranty, kteří pracovali proti Hitlerovi za hranicemi.
I Československo se seznámilo s Heydrichovou činností daleko dříve,
než usedl za protektorský stolec na Pražském hradě. Z jeho podnětu





Muž s doporučením /9/
a podle jeho instrukcí byla v lednu 1935 zorganizována vražedná výprava
proti Hitlerovu odpůrci, inženýru Formisovi, kterého zavraždil
Heydrichův muž, esesák Alfred Naujocks. Na jeho příkaz zastřelili nacističtí
agenti v Mariánských Lázních německého antifašistu, profesora Lessinga.
Dvě fémové vraždy, které ve své době vzrušily svět.
Z Heydrichovy úřadovny vyšly příkazy německému vyslanci v Praze
ke špionážním akcím, k budování páté kolony. A jak ukazují objevené
dokumenty, sehrál Heydrich svou provokatérskou, krvavou úlohu i v akci
Fall Grün (Případ Zelený), což je krycí název pro přepadení
Československa. Pozdější protektor měl prsty i v celé řadě incidentů, které
vyprovokovali lidé pod jeho vedením, a Heydrich měl již předem vypracované
ospravedlnění, proč bylo porušeno mezinárodní právo. Dával příkazy
a přímé pokyny nacistické propagandě, jak jeho argumentů využít. Sám
Himmler v jednom svém projevu řekl, že právě „Heydrich měl velkou
zásluhu na tom, že se podařilo nacistické armádě bez vlastních ztrát
obsadit Rakousko a Československo, že se povedla invaze do českých
zemí a odtržení Slovenska“.
Heydrich pomocí své vyzvědačské sítě získal a sestavil seznam
nepřátel nacismu, vypracoval podrobný přehled demokratických sil v těchto
zemích, seznam jejich organizací a funkcionářů. Když potom začala
válka, řídil Heydrich nacistický teror od nejsevernějšího Norska až
k nejjižnějším výběžkům balkánského poloostrova, od francouzského pobřeží
až po Ukrajinu a Bílou Rus.
Jak Heydrich zasahoval již před rokem 1938 a na začátku roku 1939
do českých a slovenských záležitostí, vypověděl před Mezinárodním
tribunálem v Norimberku po prohrané válce plukovník Alfred
Naujocks, příslušník tajné služby a blízký Heydrichův spolupracovník, jeden
z vedoucích činitelů sicherheitsdienstu. Onen Naujocks, který se pak
z Norimerka záhadně ztratil, aby ušel potrestání. Co vyprávěl Alfred
Naujocks po svém zatčení do protokolu vyšetřujícího soudce? Citujeme
přímo z dokumentu:





/10/ Konec černého Vraha
„... Začátkem března 1939 nebo asi čtyři až pět dní před slovenským
vyhlášením samostatnosti přikázal mi Heydrich, abych se hlásil u Nebeho,
velitele kriminální policie. Heydrich řekl Nebemu, aby urychlil výrobu
výbušnin, které jeho oddělení připravovalo pro potřebu určitých sloven -
ských skupin. Výbušniny byly v malých konzervách, vážících přibližně pět
set gramů. Dovezl jsem je v automobilu do malé vesnice Engerau
(Petržalka – pozn. autora) těsně při slovenské státní hranici u Bratislavy.
Bezpečnostní policie měla v této vesnici úřadovnu, zabývající se činností SD.
Odevzdal jsem výbušniny v kanceláři a našel tam skupinu Slováků včetně
Karmazina, Macha, Tuky a Ďurčanského. Sdělili mi, že výbušniny mají
být odevzdány Hlinkovým gardám za slovenskými hranicemi pro
incidenty, které měly pomoci, aby se vytvořila vhodná atmosféra pro ‚revoluci‘.
O týden nebo dva později jsem se setkal v Berlíně se slovenskou
delegací, skládající se z Macha, Tuky, Ďurčanského a Karmazina, které jsem
poznal již v Engerau. Letěli do Berlína na konferenci s Göringem.
Heydrich mě žádal, abych je osobně hlídal a hlásil mu, co se přihodilo během
konference, na níž se jednalo hlavně o organizačních otázkách při
uspořádání nového slovenského státu.“
Tolik výpověď Naujockse. Svědectví o novém pánovi Pražského hradu.
Takového muže dostala tedy Praha. „Vůdce“ očekával od Reinharda
Heydricha mnoho. Zastupující říšský protektor vůdcovu důvěru nezklamal.
Jeho první kroky na pražské půdě to dokázaly nadmíru přesvědčivě.
Než přišel Heydrich
„Noviny! Zítřejší noviny! Národní práce, České slovo, Národní politika!
Zítřejší noviny!“
Kamelotův hlas se zařezával do jednotvárného šumu ulice.
Nikdo nesáhl do kapsy pro peníze. Co se s těmi lidmi děje? Kamelot,
zvyklý na pravidelný cinkot drobných do kožené brašničky na krku,
prošel celé Příkopy. Prodal sotva dvacet čísel.





Než přišel Heydrich /11/
Ředitelé vydavatelstev seděli s tužkou v ruce nad remitendou. Jindy
se počítala na procenta. Na desetiny procent. V prvním zářijovém týdnu
roku 1941 se vrátila nejméně jedna polovina nákladu.
Celý týden znamenal pro zfašizovaný protektorátní tisk sedm
černých dní. A sedm černých dnů, to byl výsledek bojkotu protektorátního
tisku, obrovská odezva centrálně řízené akce. Akce, která dokazovala
jednotný postup odbojových organizací.
V té době patřil k nejaktivnějším ÚVOD (Ústřední výbor odboje
domácího). Organizace sdružovala zástupce tří zakázaných
politických stran a několik dalších odbojových skupin, například skupinu
JINDRA – sokolskou organizaci profesora Ladislava Vaňka, který přišel
do Prahy z Brna a užíval rovněž krycího jména Jindra. V Praze začal
hledat spojení s komunisty, s Karlem Aksamitem, Karlem Hanušem
a dalšími. Spolupráce byla nezbytná.
Týdenní bojkot protektorátního tisku znamenal tedy začátek. Ale
nezůstalo jen při něm. První akce ukázala, jak velké je odhodlání
našeho lidu bojovat. Nepodlehnout depresivním náladám, které šířili
opatrníci svými teoriemi klidu, loajality, teoriemi přežít, vyjít s Němci,
prostě se podřídit a mlčet.
Hnutí národního odporu po příchodu nacistických jednotek
neustále sílilo. A výsledky? Rostly nové ilegální organizace, obyvatelstvo
se aktivizovalo, protinacistická propaganda se šířila všude a množily
se akce směřující k ohrožení fašistické okupační moci v protektorátu.
V srpnu 1941 došlo k velké sabotáži v Praze, při níž byl zničen hlavní
stožár dálkového elektrického vedení, spojujícího Prahu s Ervěnicemi.
O čtrnáct dnů později byla zničena trať na důležitém úseku Praha –
Vlárský průsmyk v blízkosti hranic. A to všechno se dělo v samém srdci
země, přímo před očima nových mocipánů.
Okupantů se zmocňoval zmatek. Cítili, že se jim situace vymyká
z rukou. Co dál? Sicherheitsdienst hlásí z Prahy do Berlína v tajné
depeši:





/12/ Konec černého Vraha
„Ilegální činnost jednotlivců i skupin se mění v masový odpor národa
jako celku... Tato vlna je patrně důsledkem skutečnosti, že nebyl splněn
vůdcův rozkaz dobýt během tří měsíců Moskvu... Objevují se nebezpečné
sabotážní akce...“
Situace nedává spát ani odpovědným nacistům v protektorátu.
Bylo 17. září 1941. Pražskými ulicemi mířily přepychové automobily
s nacistickými hodnostáři v nejrůznějších uniformách k Petschkovu paláci.
K té smutně proslulé budově, kde sídlilo gestapo, hlavní ústředna německé
tajné státní policie pro celý protektorát. Byli tu představitelé gestapáckých
služeben z Prahy a Brna, zástupci sicherheitsdienstu z Prahy, velitelé vyš -
ších jednotek SS v protektorátu, nejvyšší představitelé NSDAP. Jediný vůz
tady chyběl. Jediný muž z nejvyšších nebyl mezi účastníky tajného
zasedání v „Pečkárně“: Říšský protektor v Čechách a na Moravě, svobodný
pán Konstantin von Neurath.
Zasedání konstatovalo, že odpor českého lidu je masový, že je to odpor
vedený jednotným orgánem a v tom orgánu hrají význačnou roli
komunisté. Usnesení: Vypravit zvláštního posla s dopisem přímo k Adolfu
Hitlerovi. Obsah dopisu: Otevřená žádost o přímý zásah v této situaci.
Ve vůdcově hlavním stanu zprávy z Prahy ani na okamžik
nepodceňovali. Hitler svolal poradu svých nejbližších spolupracovníků a rádců
a rozhodl: Praha potřebuje muže silné ruky.
Pak byl určen Reinhard Heydrich.
Proč právě on? Pro svou oblibu u „vůdce“? Pro své zkušenosti
policisty, gestapáka a špióna? Pro své zásluhy? Byl přece už v Polsku,
v Norsku, v Holandsku, ve Francii, a konečně i v SSSR. Cožpak právě
tam nevyužil dokonale svých zkušeností z masových poprav norských
vlastenců, když ve Smolenské oblasti SSSR nechal zavraždit několik
tisíc nevinných obyvatel? Nebo snad právě proto, že v jeho berlínské
špionážní úřadovně na Prinz Albrecht-Strasse 8 se již řadu let sbíhaly
nitky o všem, co se v Československu dělo? Že právě v této ďábelské
dílně byl vypracován za Heydrichova osobního vedení návrh na
proNež přišel Heydrich /13/
vokační pokus o atentát na Eisenlohra, německého vyslance v Praze,
jehož vražda se měla stát záminkou k bleskové operaci „Fall Grün“,
což byl krycí název chystaného přepadení Československa? Nevadí, že
toto spiknutí nevyšlo. Československá zpravodajská služba se
dozvěděla o chystané provokaci včas a tak došlo tehdy k paradoxní situaci:
Čeští policisté střežili život německého vyslance Eisenlohra, nepřítele
republiky a muže, který proti nám organizoval nepřátelské akce,
špionáž a diverze. Střežili jeho život proti jeho vlastním lidem
z hitlerovského Německa.
Nebo padla volba na Heydricha proto, že z jeho špionážní
centrály v Hlavním úřadu říšské bezpečnosti proudili už léta před okupací
špió ni, kurýři a vyzvědači do českých zemí, kde měli speciální úkoly,
příkazy k vraždám, teroru a sabotážím?
Skutečností tak či onak zůstává, že mužem tvrdé ruky, který měl
určovat další osudy protektorátu, byl Heydrich...
Říšský protektor, svobodný pán von Neurath, protřelý diplomat liščí
tváře, se choval navenek noblesně. I když už za jeho vlády se teror začal
stupňovat, přiostřoval se, umíraly první oběti – studenti, funkcionáři
protifašistických organizací –, bylo to hnědé smečce okolo Hitlera
v Berlíně stále málo. Protektor von Neurath byl pro ně příliš měkký. Nechal
se prý ovlivňovat tak zvanou protektorátní vládou. A tak dovršil tajný
dopis z Prahy „vůdcovu“ trpělivost. Neurath musí pryč!
S decentností, v nacistické straně neobvyklou, dostal doporučení,
aby se šel léčit.
Noviny přinesly diskrétní zprávu: „Říšský protektor v Čechách a na
Moravě, svobodný pán K. von Neurath, považoval za nutné navrhnout
vůdci, aby mu udělil delší zdravotní dovolenou za účelem obnovení
jeho otřeseného zdraví. Poněvadž nynější válečná doba vyžaduje plného
uplatnění říšského protektora, požádal pan von Neurath zároveň vůdce,
aby ho přechodně zprostil až do doby, než se obnoví jeho zdraví, funkce
říšského protektora a ustanovil na tuto dobu jeho zástupce.“





/14/ Konec černého Vraha
Vůdce skutečně nemohl za současných okolností nevyhovět žádosti
pana protektora von Neuratha o dlouhodobou dovolenou a nejmenovat
jeho zástupce.
Při Neurathově příjezdu do Prahy, když se krátce po okupaci ujímal
svého úřadu, nahnali studenty, školní děti a osazenstvo úřadů a kanceláří
do ulic, aby „manifestovali svou radost nad příjezdem pana protektora“.
Heydrichův průvod přijel neohlášen, jako zdrcující úder, který vede útoč -
ník bez výstrahy. Jen několik pracovníků odboje a náhodní chodci viděli
tu kolonu přijíždějící smrti. Jen „bezpečnostní služba“ hlídala cestu vraha
v černé uniformě...





Nástupní projev /15/
Kapitola druhá
Dokumenty. Řeč faktů, které léty nestárnou. Naopak,
každý další vnáší nové pohledy na události, zaváté
třemi desítkami let. Ze zažloutlých stránek strojopisu,
objeveného dlouho po válce, vyniká výrazné Heydrichovo
písmo. Z textu, doplňovaného a opravovaného perem
zastupujícího říšského protektora, k nám hovoří
koncentrovaná zášť proti všemu českému. Vysvítá z nich
osud, který nacisté připravovali českému národu.
Nástupní projev
Nástupní projevy, to bývá často formalita. Zastupující říšský protektor
se ovšem nemínil zdržovat formalitami. Rozhodl se jít hned k jádru věci.
Protože byl příslušníkem SS. A jak sám formuluje definici, „SS je
údernou složkou strany všude tam, kde jde o zajištění vnitřní politiky prostoru
a o národně socialistické ideje. Tam jednáme jako výkonné orgány, které si
jsou vědomy poslání našeho vůdce a říše, onoho poslání, které postupuje
od Velkoněmecké říše k říši velkogermánské“.
Právě týden po nastoupení svého úřadu v Praze – 2. října 1941 – si
zavolal do Černínského paláce, kde se sám usídlil, 35 nejvyšších představitelů
nacismu na protektorátním území a k nim pronesl svůj nástupní projev.
Prohlásil jej za přísně tajný a všichni účastníci byli zavázáni mlčením.





/16/ Konec černého Vraha
Třicet pět posluchačů tleskalo vývodům zastupujícího říšského protektora
a doplňovalo je vlastními návrhy.
„Nyní jsme za vůdcova vedení obsadili v Evropě nesmírný
prostor. Je to vojenský předpoklad pro další vedení
a vítězné ukončení války. Musíme si uvědomit, že
obsazení těchto prostorů v mnohých zemích není samozřejmě
přechodné. Je lhostejné, jaká bude forma vztahů těchto
zemí k nám, ale je to pouto definitivní,“ prohlásil nový
pán v protektorátu. „Bude nutno rozeznávat tři velké
skupiny. Především země s germánským obyvatelstvem. To
jsou lidé, mající naši krev a tím i naši povahu.
Myslím tím Norsko, Holandsko, Flandry, v další budoucnosti
Dánsko a Švédsko. Prostory, které jsou osídleny
Germány a jež nějakým způsobem - to si bude třeba ještě
ujasnit, zda ve svazu států, župách či jinak - budou
patřit k nám. Je jasné, že s těmito lidmi musíme jednat
jinak, než s příslušníky jiné rasy, národy slovanskými.
Druhá skupina jsou východní prostory, osídlené
částečně Slovany. Tam si musíme uvědomit, že dobrotivost
si budou vykládat jako slabost. To jsou území, která
nyní máme na východě spravovat a podržet si je. Do
nich musí být dosazena současně s vojenským postupem
hluboko do ruského vnitrozemí německá vedoucí vrstva.
To jsou území, která budou surovinovou základnou pro
velké hospodářské úkoly...“
Po vzoru četných německých „historiků“ mluvil Heydrich o českých
zemích jako o zemích praněmeckého původu. Řekl, že již v dějinách vychá -
zely zákeřné rány k zničení říše nejčastěji právě odtud. A že je to i případ





Nástupní projev /17/
současného pokusu ohrozit říši ilegálním hnutím odboje a vpadnout jí do
zad v osudovém historickém boji proti bolševismu.
„Situace v posledních týdnech byla taková,“
pokračoval protektor, „že lze mluvit o těžkém ohrožení
jednoty říše. Vřelo to pod povrchem, a proto bylo nutno
včas zakročit. Každý Němec, který zde má význačné
postavení, se musí považovat za vůdcova politického
vojáka. Veškeré počínání Němců musíme usměrnit tak,
že v dané chvíli nesmíme z válečně důležitých a tak -
tických důvodů přivádět Čechy k zuřivosti a k výbuchu.
Ze stejných důvodů však musíme být dnes i tvrdí, avšak
musíme jednat tak, aby se Češi nedomnívali, že jim
nezbývá než jít do rozhodného povstání. Hlavní
myšlenka a cíl našeho jednání musí zůstat nevysloveny.
Že totiž tento prostor bude německý a že Čech v tomto
prostoru konec konců nemá co pohledávat!“
Heydrich pak rozdělil svůj úkol v českých zemích na dvě etapy: bez -
prostřední válečný úkol a úvod ke konečnému řešení české otázky. Řekl:
„První bezprostřední úkol je diktován nutností: Vedeme
válku. Potřebuji tu klid, aby český dělník podřídil
svou pracovní píli úplně německému válečnému úsilí
a abychom při zdejší ohromné síle válečného průmyslu
nezdržovali přísun na frontu a další naše
vyzbrojování. K tomu ovšem patří, že se českým dělníkům musí
dát přirozeně nažrat tak, aby mohli konat svou práci...
Tento bezprostřední úkol předpokládá, abychom Čechům
ukázali, kdo je tady pánem v domě, aby zcela přesně





/18/ Konec černého Vraha
věděli, že zde platí německý zájem a že jediným
rozhodujícím činitelem je říše... Ani jeden Němec nesmí
Čechovi nic odpustit právě tak, jako v říši židům.
Nesmí být jediný Němec, který by řekl: Ale tento Čech
je slušný...“
V další části projevu hovoří Heydrich o třech možnostech, které Češi
mají: 1. Češi schopní poněmčení se poněmčí. 2. Další část národa se vysídlí
k Ledovému moři, kde budou působit v zájmu říše. 3. Zbytek se odstraní
v plynových komorách a tzv. Sonderbehandlungem, tedy likvidací bez
soudu.
Nástupní projev byl pronesen. Heydrich se odebral do své pracovny. Byl
spokojen. Dva úkoly mu dal osobně vůdce, když ho jmenoval do nového
úřadu: rozbít ilegální hnutí v protektorátu a zlikvidovat český národ jako
celek. Poněmčení, vysídlení, vyvraždění. A konečně tu byl třetí úkol, který
si dal Heydrich sám! Najít neznámého muže, který se podle jeho názoru
skrýval v protektorátu. Muže s krycím jménem „René“ nebo také „Franta“.
Špióna, který znal nejdůležitější plány wehrmachtu, Říšského hlavního
bezpečnostního úřadu i Ribbentropova ministerstva zahraničních věcí.
Heydrich měl mnoho důvodů věřit, že tajemný „René“ žije právě zde.
Nejenže jeho zprávy dostávala britská zpravodajská služba Intelligence
Service. Měli je i pracovníci československého odboje a není vyloučeno,
že to byli právě oni, kdo tyto zprávy zprostředkovávali...
Nejlepší lidé Heydrichova bezpečnostního úřadu, osvědčení borci kon -
trašpionáže, přijeli s Heydrichem také proto, aby „Frantu“ konečně
vypátrali. Stanné soudy se rozbíhají, následují popravy českých vlastenců. Až
třicet lidí umírá každý den. A pro likvidaci „českého ksindlu“, jak s oblibou
nazývá lid, který vůdce „vzal do své ochrany“, již podnikl první kroky.
Seznámil muže, kteří budou jeho příkazy vykonávat, se svou důkladně
promyšlenou koncepcí likvidace. Jenom René – Franta, záhadná postava
špionáže, se kdesi skrývá.





Střetnutí králů špionáže /19/
Heydrich se posadil do křesla ve své pracovně. Jeho prsty si bezděčně
pohrávaly s textem právě předneseného tajného projevu. Oči bloudily po
prejzových střechách historického města.
Střetnutí králů špionáže
Již v minulé kapitole jsme si položili otázku: Jak to, že právě Heydrich se
stal mužem, kterému Hitler svěřil nesnadný úkol dát do pořádku
protektorátní záležitosti tak, aby odpovídaly nacistickým představám? Bylo to
pro jeho zásluhy? Nebo někdo ovlivnil vůdcovo rozhodnutí? A kdo by na
tom mohl mít svůj zájem?
Na Západě – i v některých českých pracích na toto téma – lze
vytušit v pozadí celé záležitosti spletitou síť kontradmirála Canarise. Co
sledoval Canaris Heydrichovým odchodem do protektorátu? Stoprocentní
německý nacista a fanatik, rasista Reinhard Heydrich, podezíral již delší
dobu Canarise – a šéf vojenské špionáže o tom prý věděl.
Kdo byl Canaris? Když vystudoval mladý Canaris gymnázium císaře
Friedricha ve Vídni, vzal své maturitní vysvědčení s výborným
prospěchem a vstoupil na námořní akademii v Hamburku. Ovládal v té době
několik řečí, dokonce jazyk „jiddiš“, jímž se domlouvali pravověrní židé
po celém světě.
Avšak v Hamburku se s romantickým nadaným chlapcem udála
významná změna. Jeho spolužáky na námořní akademii byli synkové
z předních patricijských, prušáckých šlechtických rodin. Tady podlehl beze
zbytku wilhelmovskému němectví a spojil svůj osud s osudem německého
militarismu. Zde, na hamburské námořní akademii, je jeho spolužákem
i kníže Hohenlohe. Spřátelili se spolu důvěrně a slibovali si své přátelství
navždy. (Netušili tehdy, že budou v životě ještě spolupracovat a že se znovu
po letech setkají za dramatických okolností ve Švýcarsku.)
Když mladý Canaris vyšel z hamburské námořní akademie,
ovládal již perfektně jedenáct světových jazyků. A právě znalost cizích řečí





/20/ Konec černého Vraha
a nesmírná bystrost tohoto mladého muže upoutaly pozornost plukov -
níka Nicolaie, který ho získal pro německou zpravodajskou službu. Tak
Canaris vykročil na životní dráhu špióna. A za jeho prožitky, za událostmi,
v nichž hrál první housle, zůstávají daleko různé fantastické romány ze
světa vyzvědačů a vymyšlené filmy.
Koho by bývalo v Americe, v době první světové války, napadlo, že ten
nenápadný žid, klenotník Moses Neyberk z Amsterdamu, který hovořil
napůl polsky a napůl jiddiš, je ve skutečnosti důstojník německé císařské
služby Wilhelm Johann Canaris? A tak tento „nenápadný polský žid“ brzy
nalezl cestu do antimilitaristické organizace v Detroitu a už tu byly první
výsledky jeho spojení: Potápěly se americké lodi i se svými náklady. Do
vzduchu létaly továrny...
Právě tak se podílel Canaris na rozdmýchávání nepokoje v Irsku,
intrikoval v Mexiku a založil celou zpravodajskou síť, která zasahovala nejen
do podmaněných zemí, ale i do nepřátelských a neutrálních států. Chytrý
a vzdělaný muž, lišák všemi mastmi mazaný, měl úspěchy. Jeho vliv
a známosti zasahovaly daleko a Canaris jich dovedl využívat. Jeho jméno
proniklo na veřejnost poprvé v době první světové války, kdy kulky popravčí
čety ukončily život krásné vyzvědačky – Maty Hari, údajně Canarisovy
milenky. Po příchodu Hitlera se Wilhelm J. Canaris dal do služby
nacistické říše, protože plány na podmanění celého světa ho zcela upoutaly.
A Canarisova dvojí tvář? Mnozí západní autoři se snaží po léta
udělat z tohoto nacisty hrdinu. Zdá se však, že jejich líčení šéfa abwehru je
značně přehnané. Co by vedlo Canarise k této hře, vysoké a nebezpečné
a přitom pro prostý lidský rozum nepochopitelné? Na čí straně vlastně
stál? Canaris snad sledoval jakousi vlastní linii. Bojoval však rozhodně
za cíle velkoněmecké říše, byl nacista. Ale k Hitlerovi a jeho nejbližším
důvěrníkům zřejmě pociťoval odpor. Byl to dobrodruh, toužící po moci
a po bohatství. Ale netoužil po slávě a veřejném uctívání. Chtěl být mužem
ve stínu, který tahá za provázky svých loutek. Pečlivě rozvažoval, co
z nejtajnějších německých materiálů vydá protivníkům a – zač.





Přísně tajné /21/
Pro špionážní službu získal i svého bývalého spolužáka z Hamburku,
prince von Hohenlohe. Toho von Hohenlohe, do jehož zámečku
v Červeném Hrádku u Chomutova přijel za svého pobytu v ČSR v srpnu 1938
deštníkový lord Runciman, kterého se zmocnili Britové a Francouzi v době
před Mnichovem jednáním s československou vládou. Z materiálů
Canarisova archívu vyplývá, že německá výzvědná služba byla v té době
prostřednictvím von Hohenlohe informována o všech podrobnostech a průběhu
Runcimanovy mise, včetně tajných instrukcí britské vlády a tajných
informací vlády československé.
To všechno by vydalo ne na jednu kapitolu knížky, ale na
několikasvazkový román nabitý dobrodružstvím, kdybychom chtěli psát o Canarisově
podílu na všech agresivních akcích hitlerovského Německa až do února
1944, kdy on sám byl odstaven a jeho nejbližší společník a spolupracovník
generál Oster zatčen gestapem.
Zdá se, že konec Canarisovi slávy a moci začal v okamžiku, kdy šéf
hlavního bezpečnostního úřadu Reinhard Heydrich proti němu pojal
podezření, za nímž pak šel jako honící pes po stopě.
Přísně tajné
„Vážený soukmenovče,
porada u zastupujícího říšského protektora se koná dne
17. října 1941 v 16 hod. Dostavte se přesně.“
Pozvánku, spěšně doručenou osobním poslem, dostali: SS-gruppenführer
Frank, SA-brigadeführer dr. Von Burgsdorf, SS-obersturmbannführer
dr. Geschke, SS-obersturmbannführer Sowa, SS-obersturmbannführer
von Gregory, SS-sturmbannführer dr. Bertsch, ministerský ředitel dr.
Fuchs, nejvýznamnější představitelé v protektorátu.





/22/ Konec černého Vraha
Porada se sešla přesně a pánové zaujali svá místa. Po boku zastupujícího
protektora K. H. Frank. Ostatní muži se rozesadili kolem konferenčního
stolu, připravili si poznámkové bloky a odšroubovali uzávěry plnicích per.
Chladný a nedůvěřivý Heydrich upíral svůj rysí pohled na každého z nich
a současně na všechny zároveň.
„Povolal jsem vás, soukmenovci, abych vás seznámil se svými záměry,
pokud jde o plánování budoucí práce a činnosti v protektorátním pro -
storu,“ řekl Heydrich a pera se dala do práce. Nejpilněji se zaplňovaly
bílé archy Frankova bloku. Byl vždycky důkladný a potrpěl si na to, aby
o každém jednání měl záznam co nejúplnější, důležité formulace pokud
možno zachycoval autenticky. Věděl, že taková přesnost není nikdy na
závadu. Heydrich pak navíc vzbuzoval u Franka neobyčejný respekt. Jeho
jistota, úsečnost a strohost mu imponovaly, jeho krutosti a nelítostnosti
se obdivoval, a zároveň se jí děsil. Před očima přítomných pánů se
odvíjela příští historie českých zemí, jak ji rýsoval muž, jehož tímto posláním
pověřil sám vůdce.
„Na politický vývoj posledních dnů se musíme podívat ze dvou
hledisek. Jednak je třeba uvážit, jak chceme, aby naše jednání působilo,
jednak vidět samu skutečnost. To je také důvod, proč rozsudků stanných
soudů přibývalo a zase ubylo. Sledujeme propagandistický cíl: Ukázat, že
se důkladně zasáhlo, že byli pachatelé dopadeni, potrestáni a že účinné
potírání sabotážní činnosti přineslo své ovoce: Nepřátelských činů ubylo.
Dal jsem pokyn, aby se soudily jen skutečné případy. Jenže i těch – jak
se ukázalo – je tolik, že bychom nedosáhli proponovaného poklesu
rozsudků. Proto se nyní – na oko – a jen na osm dní – rozsudky stanných
soudů zastavují úplně.“
Heydrich se odmlčel a hned vysvětlil blíže, jak si takovou úlevu
„z propagandistických důvodů“ představuje.
„Uložil jsem úřadům bezpečnostní a státní policie předložit příslušné
návrhy, jakým způsobem – pochopitelně navenek maskovaným – se
bude popravovat v případech, kdy je to přesto nutné. Je tu i další řešení.





Přísně tajné /23/
Můžeme delikventy převážet do tábora Mauthausen a jiných, kde se
zorganizuje pokus o útěk a přitom se ti lidé zastřelí. Každý návrh však musí
pamatovat na to, že navenek je nutné vzbudit dojem, jako by
v protektorátu panoval naprostý klid. A to bude také později odpovídat
skutečnosti. I když uveřejněné rozsudky stanných soudů poklesnou v krátké
době na jeden až dva týdny, stanný soud bude působit nadále
v dosavadn í m duchu .“
SS-obergruppenführer Heydrich se opět odmlčel a podíval se po
přítomných, jako by očekával dotaz nebo vlastní návrhy. Všichni však byli
v této chvíli skloněni nad svými poznámkami a jen hlavy přikyvovaly na
souhlas. Frank zaznamenal další problém, který začal rozvíjet zastupující
protektor – židovskou otázku.
„Nejdříve bude evakuován do Lodže transport pěti tisíc židů,“ psal
státní tajemník. „Teprve až bude pět tisíc pryč, dát do novin krátkou
zprávu. Vhodným způsobem! Pak krátká přestávka, aby nebyly rušeny
přípravy další evakuace do ghett.“
A ghetta už se chystala. Heydrich dal příkaz, aby se z Terezína
vystěhovaly všechny jednotky branné moci, civilové dostali „doporučení“, aby
se přestěhovali jinam. Terezín byl připraven pojmout desetitisíce
židovských občanů. To vše bylo narýsováno zhruba na této poradě
u Heydricha.
„Na veřejnost nesmí proniknout ani to nejmenší,“ poznamenává si
Frank, „aby se nedala možnost ani čas k protiopatření.“
Iniciativní státní tajemník si na okraj svých poznámek ještě zapisuje
okamžitý nápad: „Stálo by za úvahu, jestli by se neměli propagačně
pranýřovat dva či tři známí Češi, kteří se spolčovali s židy.“
A pak už nový protektor rozvíjí svůj plán na likvidaci českého národa
jako celku. Státní tajemník K. H. Frank si o tom napsal doslova:
„Konečným cílem veškeré činnosti v protektorátu je úplné poněmčení
tohoto prostoru. K tomu patří vyhošťování a evakuace lidí rasově
méněcenných a dále plánovitě a ve všech oblastech života dobře psychologicky





/24/ Konec černého Vraha
připravené poněmčování rasově dobrého zbytku. Všechna opatření, jež
se toho času provádějí, musí mluvit „o kmenu“, nikoli o Češích, a musí
zdůrazňovat osudovou nutnost toho, že tento prostor je svázán s říší.
Předpokladem pro posouzení obyvatelstva je národní soupis, jímž
se jednorázově podchytí všichni občané protektorátu a roztřídí se podle
určitých hledisek. Soupis se snadno může provádět podle kartotéky, v níž
jsou zachyceni příslušníci celého českého národa, abychom měli přehled
v maskované podobě. Říšský vůdce SS vzhledem k tomuto návrhu při -
slíbil, že se provádění tohoto opatření nedá do rukou pořádkové policie,
ale bezpečnostní policie.
S tím souvisí další opatření, jež je nutno také udržet v přísné tajnosti.
Je snazší převést Čechy do německé oblasti na poli kulturním. Jestliže
využijeme správně například sportu a tělovýchovy vůbec, můžeme
snadno odvést české obyvatelstvo od politických záležitostí, a tím
rychleji je poněmčit.
Rozčlenit obyvatelstvo na nepolitické stavy, kdy by se zájmy malého
člověka plně rozplynuly v jeho denních materiálních starostech, jež
přináší jeho povolání. To je provázeno posílením církve, neboť stavovský
stát je myslitelný jen ve spojení s církevním státem. Vše, co je ovlivněno
a podmíněno citem, může se dít jen na náboženském poli církve. Tím
se neutralizují všechny politické snahy a soustředí se na náboženství.“
Dokument nese Frankovu osobní značku. Ale odložme tento zápis.
Máme totiž po ruce důkazy, které jasně svědčí, že všechna zvůle
nepřinášela žádoucí výsledky. Že to byli právě antifašisté, kteří se nedali
Heydrichovou krutostí zastrašit. V čele s komunisty i přes nesmírné
ztráty pokračovali v domácím odboji. Pevný postoj odbojového hnutí
mařil většinu tak pečlivě střežených záměrů a tajných plánů, jak
zlikvidovat český národ jako celek. Heydrich si to představoval příliš
jednoduše. Již 16. listopadu ve svém hlášení do Berlína prostřednictvím
Bormanna musel – ač nerad – přiznat první nečekané porážky, které ve
svém protičeském boji utrpěl. Z této Heydrichovy zprávy ze 16. listopadu





Přísně tajné /25/
1941 je také patrný rozmach ilegálního hnutí KSČ proti okupantům po
napadení SSSR:
„... Od vypuknutí německo-ruské války zesílila
ilegální komunistická strana v protektorátu podstatně
svou činnost. Jen v Čechách bylo od počátku ruské
války zatčeno 1275 osob, převážně funkcionářů, pro
činnost v ilegální KSČ. Zatímco se počátkem října po
zavedení stanného soudu ilegální práce poněkud
omezila, následovala koncem října široce založená
letáková akce komunistů. Odhalování jednotlivých skupin
a organizací je všude v plném proudu. V Praze byla
v říjnu odhalena komunistická teroristická
organizace, která začala s hromadnou výrobou zápalných
a výbušných zařízení a provedla s nimi šest
sabotážních akcí. Jen v září a říjnu bylo v Čechách
odhaleno 18 komunistických závodních buněk, převážně ve
zbrojních podnicích. Jak silná je tato podvratná
činnost v závodech, vysvítá z toho, že jen v jedné dílně
Českomoravských drah byla odhalena závodní buňka,
která měla 55 členů. Přitom sympatizující a řadoví
členové ani nemohli být zatčeni, protože by tím byla
ochromena práce v celé dílně, která pracuje pro říšské
dráhy. Ilegální ústřední vedení pro Čechy a Moravu,
které bylo odhaleno počátkem roku 1941, se utvořilo
znovu. V posledních dnech se podařilo do tohoto nového
ústředního vedení proniknout a zatknout řadu
vedoucích funkcionářů.“
A ještě na konci roku píše Heydrich ve zprávě, kterou posílá do vůd -
cova hlavního stanu:





/26/ Konec černého Vraha
„... Tak nebezpečná byla v protektorátu situace a ještě
mnohem by se zhoršila, kdyby se byl odbojovému hnutí
ponechal čas, byť i jen pouhých 14 dní. Bylo nebezpečí,
že se aktivizuje většina obyvatelstva!“
Vzdor surovým opatřením, vzdor stanným soudům, popravám a vraž -
dám objevují se v této době první partyzánské oddíly, nastává tvrdý boj
národních mstitelů, bojovníků za svobodu, proti násilí okupantů. Svědčí
o tom opět celá řada dokumentů, jako bylo například i toto hlášení
brněnského gestapa, v němž se říká:
„... Ve Vsetíně zformovalo okresní vedení komunistické
strany tři partyzánské skupiny a uložilo jim zničit
důležité stroje ve vsetínské zbrojní továrně,
poškodit elektrárnu v pyrotechnické továrně v Jablunkově,
podniknout útoky na nákladní vlak a jiné akce. Tento
úkol byl splněn...“
O dva dny předtím, 12. listopadu 1941, konstatuje i pražské gestapo ve
své pravidelné denní zprávě:
„... Vypuknutí německo-ruské války bylo pro všechny
Čechy vyvrcholením jejich boje proti velkoněmecké říši.
Zatímco před touto válkou byla heslem jejich
politického boje především pasivní rezistence, po 22. červnu t.
r. se mluví už zásadně jen o aktivním odporu...“
Zastupující říšský protektor byl druhý měsíc v Praze. Sebevětší krutost
nepomáhala. Přes oběti, které přinášel český národ, ilegální hnutí pokra -
čovalo ve své činnosti. Reinhard Heydrich cítil, že zůstává daleko za svými
plány. Což jenom podněcovalo jeho zuřivost...





Přísně tajné /27/
A co teprve kdyby tušil, že v té době se daleko odtud zrodila první
varianta operace Antropoid – plánu na osobní likvidaci všemocného
protektora...





/28/ Konec černého Vraha
Kapitola třetí
Příběhy muže, který se skrýval za jmény Franta, René,
Voral a desítkou dalších, nechybí ani v dramatu
heydrichiády.
Agent A 54 přichází
Začátkem února 1936 dostal vedoucí zpravodajského oddělení tehdejšího
ministerstva národní obrany v Praze dopis. Nebyl podepsán, ale obsahoval
nabídku ke spolupráci. Kdosi v něm tvrdil, že může dodat cenné infor -
mace o nacistické armádě, o politických cílech Hitlerovy říše, o agentech
gestapa a abwehru na území ČSR, informace o nové organizaci německé
špionáže... znělo to neuvěřitelně. Ten věcný a stručný dopis neplýtval
slovy, ale každá skutečnost byla pro zpravodajskou službu lákavá...
Nakonec ten neznámý nabízel československým zpravodajcům schůzku. Žádal
zachování přísného inkognita a 15 000 říšských marek.
Náčelník zpravodajské služby, plukovník Hájek, seděl s hlavou
v dlaních. Vyhlíželo to slibně. Ale přece měl pochybnosti. Jde asi o provokaci,
protože zní nepravděpodobně, aby kdosi sám od sebe nabízel takovou
spolupráci.
Přesto však šla na smluvenou adresu odpověď. Neurčitá, vyhýbavá, aby
se nedala zneužít. Ale připouštějící možnost schůzky nedaleko
československo-německých hranic v prostoru Vejprt. Šéf pátrací skupiny
zpravoAgent A 54 přichází /29/
dajské služby, podplukovník František Moravec, obsadil se svými lidmi
místo noční schůzky, vše bylo připraveno, aby pokus o provokaci mohli
zlikvidovat. Divadlo může začít. Ale byla to tentokrát zbytečná opatrnost.
Žádná provokace, nic. Přišel poměrně mladý člověk s typickým
„bubikopfem“, příjemné tváře, s energickou, lopatovitě rozšířenou bradou.
Bezpochyby říšský Němec, mluvil saským přízvukem a hlásil se smluveným
heslem. Hovořil stručně a věčně.
„Přinesl jsem na ukázku některé dokumenty, které by vás mohly patrně
zajímat,“ řekl úvodem a vytáhl svazek listin. Schéma organizace
německého abwehru, organizace služebny gestapa v Drážďanech, náčrt
pohraniční agenturní sítě proti Československu a agenturní sítě uvnitř republiky
podle působení agentů. Nebylo pochyb – ty dokumenty byly pravé. Muž
řekl částku, kterou požaduje. Tři tisíce marek a 200 Kčs. Šéf
zpravodajské služby neváhal ani okamžik. Za ty peníze to byly znamenité zprávy.
A muž sliboval další...
Byla dohodnuta spolupráce. Nový člověk dostal krycí označení A54.
Tak se objevil na scéně Paul Thümmel, agent, jehož zprávy od roku
1936 až do roku 1942 tvořily podklad pro mnohá významná rozhodnutí
představitelů bývalé československé zpravodajské služby i západních
rozvědek, hlavně Intelligence Service. Jak se vyjádřili tehdejší důstojníci
generálního štábu, stal se z Thümmela – agenta A54 – nejlepší a nejvýkonnější
spolupracovník československé zpravodajské služby. A nebylo to přehnané
hodnocení.
Vždyť právě od Thümmela dostával později plukovník Moravec – který
se mezitím stal šéfem vojenské zpravodajské služby – údaje o nacistických
agentech na naše území, o politických, vojenských, i policejních
přípravách hitlerovců k odtržení našeho pohraničního území; po mnichovských
událostech pak pravidelně informoval Československo o činnosti nacistů
související s přípravou okupace zbytku republiky. Zpravodajci získali od
Thümmela dokumentární zprávy z „Abwehrstelle Dresden“, centrály, v níž
se koncentrovala činnost nacistické vojenské špionáže proti předmni-





/30/ Konec černého Vraha
chovské republice, zprávy o pohybech 4 sboru wehrmachtu, rozloženého
v Sasku, zprávy o mobilizačních přípravách a další informace neobyčejné
vojenské ceny.
Ale i potom, když došlo k Mnichovu a později 15. března 1939 k okupaci
Československa a šéf vojenské zpravodajské služby, plukovník František
Moravec, odešel na Západ, udržela se s agentem A54 plodná spolupráce.
Paul Thümmel se v té době přestěhoval do Prahy a přistoupil na spojení
pomocí krycích adres, a to jak na západ, tak v obráceném směru, do Prahy.
Máme před sebou tři krycí adresy v Curychu, Haagu a Stockholmu, na
které agent dopisoval. V Dlouhé třídě v Praze měl Thümmel milenku,
do jejíhož bytu si rovněž nechal posílat šifrované vzkazy. Několikrát se
Moravcovi lidé sešli s Thümmelem v cizích zemích, například v roce 1939
čtyřikrát v Haagu v roce 1940 v Bělehradě a v Turecku. Byly to schůzky,
na které přicházel A54 s cennými dokumenty. Podle svědecké výpovědi
odevzdal Paul Thümmel na schůzce v Holandsku majoru A. Frankovi
z bývalého československého generálního štábu kromě jiného materiálu
i náměty první fáze německé operace proti západu, operační plán s časo -
vou kalkulací balkánského tažení, některé závěry nacistického generálního
štábu o připravenosti sovětské armády a poznatky z příprav na válku proti
Sovětskému svazu. Na dalších schůzkách dostaly spojky od Thümmela
jména pracovníků sicherheitsdiensdtu a abwehru, krycí značky abwehru
v Turecku, zprávy o tom, co vypovídali zatčení agenti, opisy tajných spisů
gestapa a četné další materiály. Doma s ním na Moravcův pokyn tajnou
vysílačkou navázal osobní spojení štábní kapitán Václav Morávek...
Kdo je Paul Thümmel?
Narodil se v roce 1902 v Neuhausenu v Sasku a vyučil se pekařem. Již ve
dvacátých letech se stal příznivcem Hitlerova hnutí. Získal si důvěru. Byl
nositelem tzv. „čestného odznaku NSDAP“. Jeho odznak měl číslo 61574.
Od roku 1928 se zabýval zpravodajskou činností jako „čestný
spolupraToto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné
verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist