načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Konec černého vraha - Petr Kettner

-15%
sleva

Kniha: Konec černého vraha
Autor:

Od jmenování Reinharda Heydricha do úřadu až po hrdinský čin československých výsadkářů 27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  249 Kč 211
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Computer press
Rok vydání: 2016-08-17
Počet stran: 152
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 149 stran
Vydání: 2. vydání, v nakladatelství CPress vydání 1.
Vazba: vázaná s laminovaným potahem a přebalem
ISBN: 9788026411819
EAN: 9788026411819
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Od jmenování Reinharda Heydricha do úřadu až po hrdinský čin československých výsadkářů 27. května 1942 byl spáchán atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Tento ojedinělý čin na představitele německých ozbrojených sil v průběhu celé druhé světové války byl vyvrcholením pečlivě naplánované operace Anthropoid, kterou provedli českoslovenští výsadkáři Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Kniha Konec černého vraha odhaluje dramatický příběh o tom, jak celá tato operace probíhala i kdo byli jeho jednotliví aktéři. Od jmenování Heydricha do funkce v Protektorátu až do posledních bojů v kryptě pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje. Přináší dobové citáty, detaily vyšetřování, osobní příběhy plné odvahy, ale i zrady v jednom z nejdramatičtějších momentů naší historie. (operace Anthropoid: Atentát na Reinharda Heydricha)

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Petr Kettner - další tituly autora:
Konec černého vraha Konec černého vraha
Kettner, Petr
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tajemství starého lomu /49/
Kapitola pátá
„Ten bývalý lom najdete snadno, vede k němu pěšina.
Vyšlapali ji kluci, když si tam chodili hrát na
partyzány.“
Rada místního občana
Tajemství starého lomu
Nebe má barvu světlé šmolky a ozimy se už zelenají. Traktory blafají po
obou stranách silnice. V drátech, spojujících dřevěné sloupy elektrického
vedení, to zvoní jarním větrem. Tam, kde silnici protíná cesta, je po
kotníky bláta. Ale chceme-li zachovat dokumentární cenu té pouti, musíme
zrovna tudy, i když stopy smazal čas. Právě tudy ty stopy totiž vedly. Polní
cestou, pak z ní odbočily vlevo až do místa, kde se před námi otevře malá
úžlabina, rozšiřující se v nevelký, kruhový amfi teátr, obklopený ostrými
výběžky skal. Je to bývalý lom, kde se těžil kámen už před mnoha
staletími. Odtud se dokonce vozil na stavbu Karlova mostu...
Tady našli svůj první úkryt Gabčík s Kubišem. Ptáte se, jak je to možné?
Divíte se, že na stavbu Karlova mostu vozili kámen až z Plzně? Zbytečně.
Neboť nejsme u Plzně. Cesta, kterou vás vedeme ve vzpomínkách po
stopách parašutistů ze skupiny Antropoid, je necelých dvacet kilometrů od
Prahy u obce Nehvizdy. Neboť tady oné prosincové noci v jednačtyřicátém
dopadli se svými zavazadly oba výsadkáři, nedaleko odtud zablikalo čer-





/50/ Konec černého Vraha
vené světélko v obrovitém halifaxu a ozvalo se z pilotní kabiny významné:
„Action station“. Tady dal usměvavý poručík Hockey znamení štábnímu
kapitánu Šustrovi. Dovedete si představit chvíli, kdy se před oběma
výsadkáři konečně objevila země, zasypaná závějemi čerstvého sněhu?
V okamžiku, kdy se opět sešli – po násilném roztržení vzdušnou poutí – marně
hledali podle své důkladné mapy návrší, které měli obejít, les, kde se měli
ukrýt, zakopat padáky a vyčkat zde jitra. Gabčík byl po pádu zraněn.
Kotník mu nabíhal a každý krok mu působil potíže.
Co teď? Kam to dopadli? I přes všudypřítomnou tmu zpozorovali
nepříliš vzdálené chalupy vesnice. Jsou u Plzně, nebo až u Rokycan? Nebo
kde vlastně? Mapy, které drželi, i ty další, složené zatím v zavazadlech,
nebyly k ničemu. Výchozí bod chyběl. Tma nebyla tak hustá, jak slibovali
pokyny v Londýně, mlha z podhůří se směrem do vnitrozemí čím dál
více rozptylovala. Pološero mohlo být zrádné. Dopadli nedaleko chalup.
Viděl je někdo? Náhodný chodec či probuzený spáč? Zahlédlo
nepovolané oko bílá, vzdouvající se břicha padáků klesajících k zemi v odlesku
měsíčního světla?
Jan Kubiš podpíral Gabčíka, když šli tehdy v nočním pološeru právě
touto cestou k lomu, zanechávali za sebou klikatou stopu nejistých kroků.
Pak narazili na zelinářskou zahradu, vlastně ohraničené pole, rozdělené
do záhonů. A uprostřed zahradnickou budku, do níž majitel schovával
nářadí, konve na zálivku, skleníková okna a slaměné rohože. Ne,
neotevřeli je násilím, neurazili visací zámek, ačkoli by to nedalo mnoho práce.
Uvolnili jen několik prkének, aby mohli dovnitř. Do bedny pod rohožemi
ukryli všechno, co jim překáželo na další cestě. Nechali tu plechové krabice
od sucharů, do sněhu zahrabali padáky... a teď dál, dál...
A pak objevili opuštěný lom. Místo, které mohlo posloužit ke
krátkému úkrytu. Osmadvacetiletý rotmistr, Moravák Jan Kubiš, skromný,
klidný, nevýbojný chlapec, a rotmistr Jozef Gabčík, jen o rok starší než
jeho přítel, Slovák, hezký muž, kdysi voják francouzské cizinecké legie.
Sloužil v ní po útěku z okupovaného Československa a tam se s Kubišem





Tajemství starého lomu /51/
také seznámil. Složili v lomu věci a odpočívali. Byli vyčerpáni cestou?
Ztratili nervy? Způsobila to únava? Nebo Gabčíkovo bolestivé zranění?
Jak mohli – vyškolení parašutisté – nechat povalovat okolo zelinářovi
budky krabice od sucharů? Jak mohli nechat padák pod tenkou vrstvou
sněhu a ani sníh nezahladit? Proč nemaskovali své stopy? Proč se alespoň
Kubiš, který nebyl raněn, nevrátil a nesvedl stopy jinam?
Byla to první šťastná náhoda, že ihned po seskoku nepadli do rukou
gestapa. Druhý den ráno, když vyšel hajný honitby Alois Šmejkal
z Nehvizd založit do krmítek seno zvěři, objevil ty stopy.
Pytláci, řekl si s jistotou a vydal se po křivolakých šlépějích. Vedli
k zelinářské zahradě. Tady našel krabice od sucharů. A vyražená prkénka,
jimiž neznámý pachatel vnikl do dřevěné boudy, i padák, zahrabaný ve
sněhu.
Vydal se ještě dál a došel spolehlivě až k lomu, k otvoru ve skále, kde
ti dva našli svůj prozatímní úkryt. Potom je spatřil. Měli na sobě civilní
převlečníky a tvářili se tak nenápadně, až to bylo nápadné. Pozdravil je
a zeptal se, co tu hledají.
„Jsme inženýři... Hodláme obnovit práci v lomu,“ odpověděl ten vyšší
s jistotou.
Podíval se na ně překvapeně a s neskrývaným údivem.
„To snad přece ne?“ namítl.
„Proč ne?“
„Chcete si hrát na schovávanou? A co ty věci v zahradnické boudě
a ten padák ve sněhu? Pánové, já vám chci pomoci, rozumějte. Jsem hajný
Šmejkal – tady z Nehvizd...“
„Z Nehvizd,“ opakoval po něm jeden z mužů. „Jak je to daleko od
Plzně?“
„Od Plzně? Snad od Prahy, ne? Asi dvacet kilometrů.“
Ti dva se spolu začali tiše domlouvat. Teď to byli oni, kdo nedokázal
utajit překvapení. Něco nebylo v pořádku. Stalo se cosi, co se stát nemělo.
Hajný Šmejkal byl v rozpacích. Rád by jim nějak pomohl.





/52/ Konec černého Vraha
„Mohl bych pro vás něco udělat, pánové?“ nabídl nesměle. Prohlíželi si
ho podezřívavě. Mají mu věřit? Je-li to léčka, budou se muset poradit.
Není-li, nezbývá, než se chopit příležitosti.
„Ví už se o nás ve vsi?“
Hajný pokrčil rameny: „Zatím jsem nic neslyšel.“
„Věříme vám,“ řekl najednou ten menší a přistoupil blíže. „Jestliže
chcete pomoct, přineste trochu lihu a octan.“
Líh a octan? Trochu málo toho chtějí. Ale přejí-li si to, proč ne? Patrně
pro to mají svůj důvod...
Když přinesl octan na Gabčíkovo zranění, dostal další úkol. Zjistit, co
dělají četníci a co se říká po vsi. Zdálo se mu to zbytečné. Co kdo může
vědět? Ale pravda byla jiná.
Skutečně se oné osudné noci našel člověk, který nemohl spát. A pohled
z okna přišel v nepravou chvíli. V okamžiku, kdy se nadmuté padáky
zmítaly v jedné rovině s vížkou kostela. Neudržel tajemství a ti, kterým je
prozradil pod slibem mlčení, je dávali pod stejným slibem dál. A tak hajný
Šmejkal vyslechl v hospodě U Hejtlíků zprávu, šeptem sdělovanou od ucha
k uchu.
„Cože? Parašutisti v Nehvizdech? Lidi, neblázněte... ještě nás tu
postřílejí. To byl nějaký omyl...“ říkal s předstíraným klidem.
„Má pravdu,“ souhlasilo několik hlasů.
Spěchal s tou hroznou novinkou zpátky do lomu. Má jim říct, že nejsou
v takovém bezpečí, jak si sami myslí? Nebo jim to zatajit? Co je pro ně lepší?
Když došel do skalní chodby, kde našli muži ze skupiny Antropoid svůj
první úkryt, nebyli sami. Objevil je další člověk, horoušanský mlynář
Bauman. Podezřele mnoho lidí ví najednou o parašutistech. Když zahradník
Sedláček přišel do své boudy a našel vytržená prkna a krabice od konzerv,
domníval se, že ty krabice s anglickými nálepkami pocházejí z nějaké
krádeže. Zaskočil tedy na četnickou stanici a ohlásil to.
Četnický strážmistr je naštěstí rozumný člověk. Povídačkám
o parašutistech moc nevěří a kdyby – jistě se sebrali a už jsou bůhví kde. Četnická





Také Silver A ská če do neznáma /53/
stanice, když se do něčeho takového zamíchá, jednak zbytečně riskuje
nepříjemnosti, jednak si přidělává práci. A potom – jednou válka skončí
a lidé se budou ptát: „Kamaráde, jak to bylo tenkrát s těmi parašutisty...?“
Nu, rozumný četník lepší než poplužní dvůr, upravil si pan strážmistr
přísloví po svém a udělal z hlášení pytláckou záležitost. Pro jistotu si sám
vyrobil několik drátěných ok jako corpus delicti a Sedláčkovi poradil, aby
o té věci s nikým nemluvil. Že je to v zájmu pátrání. A kdyby snad mluvil,
že by z toho třeba musel vyvodit důsledky.
Ale nakonec i Sedláček rozmnožil řady těch, kteří oběma parašutistům,
ukrytým v opuštěné skalní chodbě, pomáhali. Okruh lidí, kteří s nimi
mluvili, viděli je nebo alespoň věděli něco bližšího o jejich existenci,
nezadržitelně rostl.
Štěstí je však neopouštělo ani za této nebezpečné situace. Do širokého
okruhu lidí se totiž nevloudil gestapácký agent, denunciant nebo
kolaborant. A zpráva se brzy donesla i k členům odbojového hnutí. Jen této
náhodě mohou vděčit za to, že bez jakéhokoli předběžného ohlášení,
doporučení nebo londýnských adres se dostávají přímo do centra ilegální
sokolské organizace JINDRA. Členové organizace je pak převádějí ze skalního
úkrytu v bývalém lomu k manželům Khodlovým do Valtické ulice v Praze
Vysočanech. A tady se o nich dozvídá muž, který organizaci řídí. Muž
s krycím jménem Jindra – profesor Vaněk...
Také Silver A skáče do neznáma
Už při seskoku měl Siver A smůlu. Radista Potůček vyskočil přesně ve 2:37.
Po něm Bartoš, velitel výsadku. Pak se snesla vysílačka. Další zavazadlo
s osobními potřebami parašutistů se vzpříčilo v otvoru pro pumy. Jsou to
sice jenom vteřiny, závada byla odstraněna, ale každý okamžik představuje
nejméně padesát metrů. Které urazí letadlo na své dráze.
Pak teprve seskočil Valčík. Je bystrý, dobře trénovaný. Dělá, co může.
Tahá za provazy, manévruje, aby se vrátil do původního směru. I vítr





/54/ Konec černého Vraha
jej sráží. Bojuje s ním zoufale. Když se konečně přiblíží země, po obou
druzích není ani památky. Valčík je rád, že neztratil orientaci a ví aspoň
o zavazadlech. Co by si počala zpravodajská skupina bez vysílačky?
Valčík přistál se svým padákem na zasněžené zemi. Ukryl vysílačku pod
smrčkem nehluboko do zamrzlé země. S padákem a kombinézou se příliš
nezdržoval. Zahrabal je do sněhu a vydal se hledat své druhy. Měli dopadnout
u Heřmanova Městce. To bude asi ona silueta splývající na obzoru s šedivou
klenbou nebe. Ale už za několik kroků narazil na silniční ukazatel, který tu
připevnili na rozkaz Němců, aby se nacistické kolony dokázaly snáze
orientovat v každé krajině.
Směr PODĚBRADY.
Valčík se podíval ještě jednou. Směr Poděbrady? Dopadli tedy špatně.
Hrom uhoď do toho poručíka Hockeye, hrom uhoď do kapitána Šustra! Ale
nedá se nic dělat. Vydal se na cestu.
Jestliže přálo štěstí oběma mužům z Antropoidu, náhoda pomohla
i Silveru A. Ačkoli každý přistál na jiné straně vsi, sešli se nakonec v Senici
u Poděbrad. A tak všichni společně klepou v těch časných ranních
hodinách na bílou budovu školy. Aniž věděli, kdo je ta rozespalá postava, která
jim přišla otevřít, říkají bez okolků:
„Jsme parašutisté z Londýna. Potřebujeme u vás do rána přespat.“
Řídící učitel jim ochotně nabídl nocleh. A ukryl je ještě na celý den.
Skupina Silver A začala plánovat další postup, když se tak náhle ocitla zcela jinde,
než kde měla být podle programu vysazena. Porušili ovšem základní pravidlo
konspirace, prozradili prvnímu člověku, s nímž se na půdě nesvobodné vlasti
setkali, že jsou parašutisté a že přicházejí z Londýna. Dokonce i taxikář
z Pardubic se to dozvěděl, když ho Valčík požádal, aby ho odvezl do Chrudimi.
„Do Chrudimi? Znáte protektorátní předpisy, člověče? Víte, že na takovou
cestu se nesmím vydat ani se starostou, natož s nepřítelem?“
Pomohly peníze. Částka se zvyšovala jako při licitovaném mariáši. Až
na pět tisícovek. To už byla suma, za kterou byl i bázlivý taxikář ochoten
riskovat.





Záloha se ztratila /55/
„Když tedy musíte být v Chrudimi, tak pojedeme. Snad se vyhneme
kontrolám.“
Vyhnuli se jim. Dostali se až do Chrudimi. Valčík vzpomínal na adresy,
které jim dali v Londýně. Nebyly k ničemu. Někteří lidé seděli ve vězení,
jiní byli v koncentračních táborech, jiní se nechtěli znát k žádnému
spojení se zahraničím, strach jim svázal ruce, když zavírali dveře před
nebezpečnými hosty, jejichž návštěva by mohla přinést smrt... Pak se všichni
tři výsadkáři sešli v Pardubicích. Za pomoci přátel a vypůjčeného vozu
vyzvedli ukrytou vysílačku Libuši v polích u Poděbrad. Chtěli vzít i padák,
zahrabaný do sněhu. Hledali marně. Padák tu už nebyl. Stopy přivedly
k úkrytu příliš iniciativního rolníčka, který neotálel a s podivným
nálezem si pospíšil na gestapo.
Nebyl to dobrý ani opatrný začátek. Řetěz zbytečných rizik pak
pokračoval... První čin, jímž začínají svou bojovou činnost: Velitel skupiny
nadporučík Bartoš uděluje dva dny dovolené telegrafi stovi Potůčkovi, aby
mohl navštívit svou matku ve Vranově u Rokycan. Valčík píše dopis svému
bratrovi, v němž ho zve na návštěvu do Mikulovic, kde se také skutečně
setkají. A konečně velitel skupiny Bartoš se vydává za svou snoubenkou
Věrou Junkovou do Studénky a pak ještě navštíví svou matku v Pernerově
ulici v Ostravě.
Pokud jde o zahájení zpravodajské a operační činnosti, rozhodli se
muži prvního výsadku zatím čekat.
Záloha se ztratila
O osudu Silveru B, který měl být zajišťovací skupinou Silveru A, se
v Londýně nedozvěděli vůbec nic. Pro ně prostě zmizel výsadek ze světa, jako by
se po něm země slehla. Jan Zemek a Vladimír Škácha měli být zálohou pro
případ, že by se cokoli stalo se Silverem A. Měli ihned po přistání
navázat spojení s Londýnem prostřednictvím své vysílačky s krycím jménem
Rebekka. Speciálním posláním této skupiny byla špionáž v oblasti Moravy





/56/ Konec černého Vraha
a neustálý styk s Bartošovou skupinou. A skutečnost? Dnes už ji známe
celkem do podrobností.
Již v letadle, které dopravovalo všechny tři výsadky nad
československé území, se zdála skupina Silver B deprimovaná. Hovoří o tom výpovědi
posádky a štábního kapitána Šustra, když začalo v Londýně pátrání, proč
tato skupina vůbec neodpovídá, proč se nehlásí podle původního rozkazu.
To nejhorší však čekalo Silver B po přistání. Výsadek měl být podle
rozkazu uskutečněn v prostoru řeky Svratky na Vysočině. Nebyl. Stejný osud,
jaký potkal obě předcházející skupiny, očekával i Silver B. Výsadkáři se
snesli se svými padáky u obce Kasaličky na Přeloučsku. Po seskoku byli
prakticky vyřazeni z činnosti. Jejich vysílací stanice se pádem porouchala
tak, že vůbec nebyla schopna provozu. Zemek zůstal viset, zapleten do
padákových lan, na vysokém smrku. Skočil dolů, ale sundat padák bylo
nad síly obou mužů. Bílé hedvábí padáku zářilo do dálky z větví stromu
a upoutávalo pozornost vesničanů. Oba muži se vydali k vesnici. V domě
číslo jedna bydlil rolník Chvojka. Vyšel na zaklepání a oba parašutisti ho
požádali o pomoc.
Chvojka je vyslechl, přesvědčil se, že to, co mu říkají, je pravda. Na
smrku stále ještě visel bílý padák a vlál tu jako prapor bezpodmínečné
kapitulace. Ani rolníkovi se nepodařilo dostat padák dolů. A tak prostě
strom podřízl. Druhého dne, když se na statku v yspali, v ydali se oba
parašutisté hledat svá spojení na domácí odboj podle adres, které dostali
v Londýně. Také oni nepochodili. Někteří už byli zatčeni, jiní je vyhnali od
svých prahů jako provokatéry gestapa.
Nakonec měli jedinou naději: Navázat spojení se Silverem A a jeho
velitelem Alfrédem Bartošem v Pardubicích. Nepodařilo se jim to. A tak
nenašli jiné východisko než bojovat proti okupantům na vlastní pěst. Tímto
skončilo poslání Silveru B, který se utopil v protektorátním moři, aniž
o něm v Londýně dostali jedinou zprávu.
Záloha se ztratila beze zbytku.





V Pardubicích se d ěje ledacos /57/
V Pardubicích se děje ledacos
Pardubický pobyt Silveru A má přídech romantického dobrodružství.
Velitel skupiny Alfréd Bartoš jde za svou matkou. Ta je ovšem šťastná, že se její
nezvěstný syn vrátil. A která matka – i když tím synovi škodí – by nedala
radost najevo? Tak se novinku o Bartošově návratu dozvědí nejbližší známí
rodiny. Najde se i rada. Když má falešné papíry na jméno Sedlák a je to
úředník, ať nastoupí úřednické místo.
Ač se to zdá neuvěřitelné, Bartoš místo pojišťovacího úředníka
skutečně přijal. Ten příběh – kdybychom jej vykládali dál – by měl docela
veselou zápletku. Prvními zákazníky, které pojistil ve své nové funkci
v pojišťovně Securitas na život, byl jakýsi učitel Tolar z Brna a obchodní
akademik Toušek z Olomouce. Tedy Potůček a Valčík pod falešnými
jmény. Ale stačí jediný pohled, jediné vážné zamyšlení nad situací
a přeběhne po zádech mráz.
Kolem dokola gestapo. Policejní slídilové, špiclové, udavači
a kolaboranti. Zakrátko ví o Bartošovi příliš mnoho lidí. Kdekdo sdílí s paní
Bartošovou její radost, že se jí „kluk“ vrátil. Valčík se stal zatím pomocným
číšníkem v baru hotelu Veselka. A nalévá sklenice protektorátních koktejlů
nacistickým důstojníkům, nosí tácy s pitím. Ale nejen nacističtí předáci
chodí za zábavou do Veselky. Najdou se tady lidé, kteří poznají v číšníkovi
bývalého rotmistra. Muže, který přece kdysi zmizel přes hranice... Kdekdo
ví, že parašutisté z Londýna se pohybují volně po městě. Jen pardubickému
gestapu tato zajímavá pozoruhodnost zatím unikla.
Jediný z těch tří nebydlí v Pardubicích. Telegrafi sta Potůček musí být
v bezprostřední blízkosti své vysílačky. Vysílačka je ukryta v přístěnku
strojovny místního lomu, kde se zdá v bezpečí. A skutečně – je tu
v bezpečí. Zatím totiž nevydala ani hlásku a moderní kufříkový krátkovlnný
přijímač zatvrzele mlčí. Spojení s Londýnem nebylo obnoveno jen proto,
že zařízení nefunguje.





/58/ Konec černého Vraha
Naštěstí je tu František Valenta, vojenský radiotechnik. Pomoc na
dosah. Našel závadu a tak konečně pan učitel Tolar může vleže na břiše,
nepohodlně stísněn v přístěnku lomu Hluboký v Dachově u Miřetic,
vyklepávat své šifry. Jenže Londýn zase neodpovídá. Ačkoli z Londýna vysílají
na třech různých vlnách nejsilnější britské krátkovlnné vysílačky, všechno
je marné. Vzájemné spojení se nepodaří navázat. Teprve 15. ledna
Potůčkova vysílačka Libuše zahájila skutečnou činnost. První tři radiogramy
jsou odeslány a na oplátku přijaty příkazy. Přijdou na řadu šifrovací klíče.
Šestnáctého ledna 1942, den po navázání spojení, leží radista Potůček
na břiše ve své sloji a zaznamenává nový radiogram. Po rozšifrování, čtou:
„Blahopřeji k povýšení Sedláka na kapitána, Toušky na podporučíka
a Tolara na rotmistra. Současně blahopřeji k udělení československého
válečného kříže za statečnost před nepřítelem.“
Jenže v té chvíli už mají všichni tři zase nová jména. Českobratrský
farář Dobiáš ze Semtěše jim opatřil falešné křestní listy, na jejichž základě
dostali domovské listy a na jejichž základě... zkrátka Valčík se jmenuje
Miroslav Šolc z Hodonína, Bartoš je Otto Motyčka a Potůček se stal
Procházkou...
Večer v baru hotelu Veselka si poručí šéf pardubického gestapa
podnapilým hlasem:
„Dvakrát cherry... a pospěšte si, ano?“
Novopečený nositel československého válečného kříže za statečnost
před nepřítelem si pospíšil. Postavil tác na stůl a řekl:
„Prosím, pane.“
A usmál se.
Ale nic netrvá věčně. Ani tato vzrušující hra výsadkářů...
Plány tisícileté říše
Začal únor a Heydrich usilovně pracoval na svých germanizačních
a vyhlazovacích plánech. Dokazoval vůdci, Himmlerovi, Bormannovi





Plány tisícileté říše /59/
i svým podřízeným, nejvyšším nacistům v protektorátu, že každé slovo,
které řekl při svém nástupu, myslí vážně. Zákon o vydání „kennkart“, které
měly být podkladem k rasovému rozlišení obyvatelstva, byl připraven. Pět
rentgenových přístrojů, které měly dodat první podklady pro důkladnou
„prověrku rasové čistoty“, mohlo začít svou činnost. Heydrich sám šel ve
svých plánech tak daleko, jako by teorie o tisíciletém trvání říše byla už
beze vší pochyby.
A tak 4. února 1942 promluvil na dalším tajném projevu v tzv.
Německém sále Pražského hradu – Rudolfově galerii – o konkrétních cílech
a opatřeních. Citujeme-li tyto dokumenty – jejich některé pasáže –, pak
jen proto, aby měl čtenář představu, jakým nebezpečím se stával
Heydrich pro české obyvatelstvo i jak neustále své záměry zdokonaloval. Ale
rozevřeme již dokument a vybírejme z něho zajímavá místa. Zde je jejich
doslovný překlad:
„... Zdánlivě to nyní vypadá tak, jako bychom byli vytvořili
takovou českou vládu, která dovede do říše celý český národ. To by však
muselo znamenat, jako bychom jednou chtěli poněmčit celý tento národ.
Chtěl bych zdůraznit jako naši interní základní zásadu cíl, podle něhož
poněmčení zamýšlíme, ale pouze těch, kteří jsou skutečně k poněmčení
způsobilí. To předpokládá, že nyní přistoupíme k masovému provedení
tzv. národního soupisu. Je přece jasné, chceme-li poněmčovat, musíme
vědět, kdo je k tomu způsobilý. Počítám zhruba se 40 až 60 procenty. Teď
tedy dojde k národnímu soupisu, a to pravděpodobně prostřednictvím
osobních průkazů. Nařízení už vyšlo a sestavuje se dotazník, v němž
budou údaje, jež potřebujeme jak pro osobní průkaz, tak pro předběžný
výběr podle vnějších znaků. Pravděpodobně budeme moci tímto
způsobem vyřadit asi třetinu těch, kteří nejsou způsobilí k poněmčení a snad
další třetinu těch, jež považujeme už při povrchním posouzení za
způsobilé poněmčení.





/60/ Konec černého Vraha
... Říkám-li, že bych chtěl poněmčit z českého národa 40 až 60 %,
nesmím jako německý úředník prostě říci: Nyní budu jednat s Čechem,
kterého pokládám za způsobilého poněmčení tak, jako by už poněmčen
byl. To by oslabilo naši jednotnou frontu a údernost a dalo by
protivníkovi – českému živlu – opěrné body k podvratné činnosti. K něčemu
takovému nesmí vůbec dojít.
... Těm, kteří jsou způsobilí poněmčení, by se později pokud možno
zprostředkovala práce v říši, aby se sem už nikdy nevrátili. Ti, kteří
poněmčení způsobilí nejsou, se odešlou po otevření osídlovacího
prostoru kolem Ledového moře, v němž umístíme v budoucnu koncentrační
tábory pro 11 miliónů židů z Evropy. Tam bychom pak mohli usadit Čechy,
kteří nejsou způsobilí poněmčení. Jejich úkol by tam byl pozitivní, udělali
bychom z nich dozorce, předáky, měli by možnost přivést si sem rodiny.
... Dalším problémem, a to nejdůležitějším, je otázka českých škol
a otázka mládeže. Obě budou vyřešeny společně. Je tu protektorátní
ministr Moravec, jehož chceme řešením těchto problémů pověřit. Zvláště
podstatné je, že česká universita se sem už nevrátí.
... Dále je tu problém ostatních škol. Zde je třeba uhodit především
na české učitelstvo, které je sborem vychovatelů opozice. Tady do toho
musíme jasně říznout. Není technicky možné dát zavřít všechny české
učitele a vytrhnout mládež z dosavadního ovzduší. To půjde bezpochyby
při českém postoji k těmto věcem asi nejlépe na poli sportu...“
Heydrichovy plány nabývaly stále konkrétnější podoby.
Proto si ani na okamžik nepřipustil možnost, že by jeho myšlenky
mohly zůstat neuskutečněny. Ani ho nenapadlo, že nad jeho životem visí
Damoklův meč. Že lidé, kteří mají za úkol s ním skoncovat, jsou již na
místě.
Kruh kolem Reinharda Heydricha se začal zvolna utahovat...






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist