načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kondiční trénink -- 207 cvičení s medicinbaly, expandery a aerobary - Jaroslav Krištofič

Kondiční trénink -- 207 cvičení s medicinbaly, expandery a aerobary

Elektronická kniha: Kondiční trénink -- 207 cvičení s medicinbaly, expandery a aerobary
Autor:

Publikace je zaměřená na kondiční trénink s využitím tří různých náčiní - medicinbalů, expanderů a aerobarů. Cvičení, která lze většinou provádět jak v tělocvičně, tak ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 193
Rozměr: 25 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-2197-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příručka obsahuje sestavy kondičních cvičení, které lze provádět v tělovičně i doma, samostatně, ve dvojicích nebo hromadně. Je určena pro široký okruh zájemců. Úroveň zátěže je možno regulovat podle individuálních potřeb s ohledem na věk a fyzickou kondici. Soubory cviků jsou rozděleny podle použitého náčiní - s medicinbaly, expandery (pružné gumové lano s úchyty na koncích) a aerobary (pružná laminátová planžeta s rukojetí uprostřed). Popis jednotlivých cviků je doplněn fotografiemi. Sestavy cviků pro zlepšení tělesné kondice využívající tří cvičebních náčiní - medicinbalů, expanderů a aerobarů.

Popis nakladatele

Publikace je zaměřená na kondiční trénink s využitím tří různých náčiní - medicinbalů, expanderů a aerobarů. Cvičení, která lze většinou provádět jak v tělocvičně, tak doma, nejsou určena pouze kondičně zdatným jedincům, zvládnou je všichni, protože úroveň zátěže je možné regulovat s ohledem na individuální dispozice a potřeby. Pohybovou monotónnost, která je charakteristická pro současný životní styl, je potřebné kompenzovat širším spektrem pohybových aktivit, a to jak u jedinců, jejichž problémy vznikají z nedostatku pohybu, tak u těch, kteří jsou pohybově hyperaktivní, ale jen v jedné specifické oblasti. V knize je uvedeno 207 účinných cvičení, která vás určitě osloví a stanou se inspirací pro váš trénink kondice. (207 cvičení s medicinbaly, expandery a aerobary)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jaroslav Krištofič - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

JJaarroossllaavv KKrriiššttooffiičč

KKoonnddiiččnníí ttrréénniinnkk

207 cvičení s medicinbaly, expandery a aerobary

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

obchod@grada.cz, www.grada.cz

tel. +420 220 386 401, fax +420 220 386 400

jako svou 2984. publikaci

© Grada Publishing, a.s., 2007

Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2007

Odpovědná redaktorka Erika Mravinačová

Grafická úprava a sazba Lenka Neumannová

Fotografie Miroslav Šneberger

Počet stran 196

První vydání, Praha 2007

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

Husova ulice 1881, Havlíčkův Brod

ISBN 978-80-247-2197-2

Autor děkuje Kateřině Tvrdé a Adamovi Ramešovi za úspěšné zvládnutí role figurantů a firmě

Adidas za poskytnutí oblečení pro demonstrátory.

ISBN 978-80-247-6230-2

© Grada Publishing, a.s. 2011

(tištěná verze)

(elektronická verze ve formátu PDF)4––55

OObbssaahh

ÚÚvvoodd . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7

TTeeoorreettiicckkáá ččáásstt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Tělesná kondice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Vztah kondice a koordinace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

Pohybové učení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

„Core training“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Intenzita cvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Rozcvičení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12

Kompenzace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Výchozí poloha a průběh pohybu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

PPrraakkttiicckkáá ccvviiččeenníí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .19

Medicinbaly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

Cvičení jednotlivců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Cvičení dvojic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .56 Expandery . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Cvičení jednotlivců bez kotvení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73

Cvičení jednotlivců s kotvením . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

Cvičení dvojic . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129 Aerobary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

Cvičení s jednou planžetou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

Cvičení se dvěma planžetami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 160 Smíšená cvičení – mix . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16 5 Kruhové posilování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 Organizace kruhového posilování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182

ZZáávvěěrr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

LLiitteerraattuurraa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193



ÚÚvvoodd

Každodenní běžné činnosti nám vyplní většinu dne a uberou spoustu sil, ale pro stimulaci opti

mální psychofyzické kondice to většinou nestačí. K dosažení, nebo alespoň přiblížení se k tomuto

stavu, je nutné ještě něčím přispět – především aktivním přístupem k životu. Pohybovoumono

tónnost, která je charakteristická pro současný životní styl, je potřebné kompenzovat širším

spektrem pohybových aktivit. A to jak ve smyslu hypokineze, tedy u jedinců, jejichž problémyvzni

kají z nedostatku pohybu, tak u jedinců, kteří jsou pohybově hyperaktivní, ale jen v jedné specifické

pohybové aktivitě. Společným jmenovatelem většiny činností zaměřených na zvýšení pohybové

aktivnosti (součet pohybových aktivit za určitý čas) je ttěělleessnnáá kkoonnddiiccee, což je pojem s širokým

významem a individuálně rozdílnou úrovní jeho složek.

K orientaci v této problematice má napomoci i tato publikace, v jejíž praktické části je nabídka

konkrétních souborů kondičních cvičení, která lze provádět bez velkých materiálních, nebopro

storových nároků. Cvičení, která lze z velké většiny provádět jak v tělocvičně, tak doma, nejsou

selektována pouze pro kondičně zdatné jedince. Jsou určena všem. Úroveň zátěže můžeme

regulovat s ohledem na individuální dispozice a potřeby. V této publikaci jsme se zaměřili nakon

diční trénink s využitím tří různých náčiní: medicinbalů, expanderů a aerobarů. Chtěli jsmepřipo

menout způsoby jejich používání a také rozšířit rejstřík možných využití tak, abychom popsali co

nejvíce možností, které tyto prostředky skýtají. Medicinbaly jsou z této trojice historickynejstar

ším náčiním, které však mnozí ke své škodě přehlížejí. Na druhém místě v chronologickémžeb

říčku je expander, známý prostředek pro kondiční posilování, jehož možnosti zůstávají stále ještě

nedoceněny. Posledním a nejmladším náčiním z této trojice je aerobar, který mnozí ještě neznají.

Ten přináší do tohoto procesu oživení a změnu. Vzhledem k již zmíněné regulaci zátěže, kdy může

s ohledem na věk a aktuální fyzickou kondici většinu zde prezentovaných cviků zvládnout téměř

každý, není tato kniha určena pro konkrétní věkovou skupinu, ale pro věkově široké spektrum.

Kromě krátkého teoretického úvodu obsahuje kniha hlavně konkrétní soubory cviků k praktické

aplikaci, které by se měly stát inspirací pro široké využití těchto náčiní v procesu péče o tělesnou

kondici a psychofyzické zdraví.

66––77


Teoretická část

TTeeoorreettiicckkáá ččáásstt

TTěělleessnnáá kkoonnddiiccee

Pojem tělesná kondice lze definovat jako souhrn funkcí organismu, které nám umožňují obstát ve

fyzicky náročných podmínkách a adekvátně reagovat v konkrétní situaci. O dobré tělesné kondici

hovoříme u člověka, jenž uběhne maraton, stejně jako u člověka, který udělá velký počet shybů,

nebo u jedince, který si přes svůj pokročilý věk zachovává velký rozsah pohybu. Jedná se tedy

o komplex pohybových funkcí ve vztahu k základním pohybovým schopnostem, kterými jsouvytrvalost, síla, rychlost, koordinace a kloubní pohyblivost. Naším cílem by mělo být dosažení jejich

vyvážené úrovně. Obdobný význam má pojem ttěělleessnnáá zzddaattnnoosstt, který můžeme vnímat jakoprodukt adaptace organismu na pohybovou zátěž. Faktory, které jsou podkladem pro hodnocení

komplexně vnímané tělesné kondice, jsou následující:

FFaakkttoorryy ssttrruukkttuurráállnníí – to je především výška, váha a složení těla. Některé z těchto faktorů jsou

neměnné (např. výška – genetická determinace), ale některé lze v určité míře regulovat. Cílem

regulace v tomto smyslu je dosáhnout proporční vyváženosti výšky vůči váze, a to jak pohybovou

aktivností, tak uplatňováním hesla „jsi to, co jíš“. Buňky tělesných tkání (máme na mysli především

svalovou tkáň) nejsou věčné a mají určitý „poločas rozpadu“. Jejich novotvorbu lze v jistémrozsahu pozitivně ovlivnit také složením stravy a pitným režimem. Předpokladem je kvalita avyváženost základních složek stravy, což lze vhodně podpořit účelně volenou skladbou výživových

doplňků. Tak zajistíme tělu přísun potřebných látek, které v dlouhodobém horizontu kvalitativně

ovlivňují složení těla, což má pozitivní dopad na konkrétní pohybové a vegetativní funkce.

FFaakkttoorryy ffuunnkkččnníí – zde máme na mysli především svalovou zdatnost z pohledu silové a funkčněsvalové dostatečnosti (obecně platí – bez síly není pohybu, ve větší míře pak u dynamických

pohybů). K funkčním faktorů dále řadíme vytrvalostní dispozice, které jsou předpokladem kdlouhodobému provádění určité činnosti (vlastnosti srdečně-cévního a respiračního systému, aerobní

kapacita, aerobní výkon) a kloubní pohyblivost ve smyslu rozsahu pohybu v jednotlivých kloubních

spojeních (u zdravých jedinců je limitována především svalovým tahem – zkrácenými svaly).

Vzhledem k jedinečnosti každého z nás mají tyto funkční faktory úzkou vazbu na faktorystrukturální (somatotyp). Jiné podmínky jsou nastaveny například pro „vysokého ektmorfa“ a jiné pro

vzrůstem „menšího endomorfa“. To se promítá i do způsobu držení těla, které je pro každého z nás

typické, ale není neměnné. Proto je na místě mluvit o individuálně optimálním držení těla, které vychází z našich biologických dispozic a může se mezi jednotlivci různit. Postura ve smyslumomentálního stavu, kdy vědomou aktivitou krátkodobě ovlivňujeme držení těla ve snaze přiblížit se kurčitému optimu, je jedna kvalita. Posturální reflex, který odráží navyklý způsob držení těla (řízenopodvědomě) je jiná kvalita a dosažení její pozitivní změny je mnohem obtížnější, než v prvním případě. Naším cílem by mělo být dosažení vyvážené úrovně výše zmíněných faktorů, což je podkladem pro dobré hodnocení tzv. zdravotně orientované zdatnosti. Komplexně to představuje úroveňpohybového potenciálu, který ovlivňuje kvalitu života každého jedince, a to jak oblasti civilní, tak i sportovní.

Testování tělesné kondice – je předmětem zájmu odborníků jak ve vztahu k jednotlivýmspecifickým skupinám (např. věkovým), tak k populaci jako celku. Testování dělíme na laboratorní

a terénní. Obsažnější a přesnější jsou laboratorní testy, které se zaměřují především nazátěžovou diagnostiku fyziologických funkcí:


hodnoty srdeční frekvence v závislosti na zátěži – dynamika nárůstu a poklesu SF;

respirační hodnoty vzhledem k zátěži (např. minutový objem, poměr O2 aCO2);

biochemické vyšetření krve a moči vzhledem k zátěži (zplodiny metabolismu – např. hodnoty

laktátu v krvi). Stav nervosvalového aparátu ve smyslu zkrácených a ochablých svalů se orientačně zjišťuje funkční diagnostikou na základě standardizovaných svalových testů. Tuto oblast odbornězastřešují obory fyzioterapie a rehabilitace společně s tělovýchovným lékařstvím. Ovšem základníznalosti z této oblasti by měl mít každý trenér nebo učitel. Kromě obecných testů fyzické způsobilosti se používají i specifické testy, které odrážejí konkrétní nároky jednotlivých sportovních odvětví a disciplín. Co se týká terénních testů, i těch je celá řada – od obecných (např. Cooperův test), po speciální. U nás je patrně nejpoužívanější UNIFITTEST 6–60 (Měkota, Kovář, 1996), jehož obsahem je souhrnné testování somatických, fyziologických a psychických předpokladů vzhledem k pohybové zátěži pro populaci od 6 do 60 let. Při plném respektování důležitosti a provázanosti jednotlivých výše zmíněných faktorů s celkovým stavem tělesné kondice se vzhledem k zaměření této publikace budeme dále věnovat (především v praktické části) posilovacím cvičením. V cizojazyčné literatuře bývá tato forma tělesných cvičení nazývána rreezziisstteennččnníí ttrréénniinnkk, kdy rezistenci lze volně přeložit jako odolnost. Tento název trefně vystihuje, jaký účinek by měly mít pohybové aktivity na tělesnou kondici – měly by stimulovat(dráždit, provokovat) nervosvalový aparát ke zvýšení odolnosti vůči vnějším i vnitřním vlivům, a topředevším ve smyslu:

zvýšení svalové síly a prevence svalové atrofie;

upravení tonické nerovnováhy mezi svaly;

zvýšení úrovně svalové vytrvalosti;

stimulace vnitrosvalové a mezisvalové koordinace;

zvýšení úrovně kloubní stability;

stimulace způsobilosti kontrolovat pohyb a adekvátně reagovat;

zvýšení účinnosti transportního a metabolického systému (výživa a energetická saturace tkání).

VVzzttaahh kkoonnddiiccee aa kkoooorrddiinnaaccee

Pohybový potenciál představovaný výše zmíněnými faktory je možné efektivně využívat jenúčelnou koordinací dílčích pohybových aktů a operací, což představuje kvalitu řídicích procesů odnejnižších až po nejvyšší etáže centrální nervové soustavy (CNS). Síla je příčinou změny pohybového

stavu těles a pro vykonání jakéhokoliv pohybu je nutné její určité množství (to představuje kondiční složka). Ale konkrétní pohyb (cvik) lze provést více možnými způsoby a jednotlivé svaly plní

při jeho provádění různé funkce. Jsou více nebo méně zapojovány v různých časovýchposloupnostech (to představuje koordinační složka). Z tohoto pohledu lze vztah kondice a koordinacepřiodobnit ke dvěma ozubeným kolům, která do sebe přesně zapadají. K jejich společnému

pohybu, k účelnému zvládnutí pohybového úkolu, je zapotřebí koordinovat silové působení.

Základním posláním kondičního tréninku je vytvořit ffuunnkkččnníí ssvvaalloovvýý kkoorrzzeett. Svalová hypertrofie

není zárukou funkčnosti a přívlastek „funkční“ zde akcentuje schopnost eliminovat nefyziologické

držení těla, dále pak „způsobilost unést se“, vnímat své tělo a naučit se účelně koordinovat pohyb

jeho segmentů. Jedním z efektivních způsobů rozvoje této způsobilosti jsou cvičení, která v sobě

spojují jak kondiční, tak koordinační nároky. Snažíme se použít jen takovou sílu a s takovýmnača>88––99


Teoretická část

sováním, abychom splnili pohybový úkol s minimem vydané energie (ekonomizace pohybových

funkcí). To platí i v případech, kdy používáme přídavnou vnější zátěž (např. medicinbaly – naučit se

koordinovat pohyby i s větší než vlastní hmotností). Mohu-li provést nějaký cvik technicky – tedy

účelným využíváním pohybových zákonů, není zapotřebí „hrubé síly“. Cílem tohoto přístupu není

rozvoj maximální síly (absolutní síly, nepoužívají se zde velké odpory), ale rozvoj tzv. ssiilloovvéé oobbrraatt-nnoossttii, což můžeme s trochou nadsázky vnímat jako „chytrou sílu“. Její motto je: „použij jentakovou sílu, která postačuje ke splnění daného pohybového úkolu, a nauč se to provádět způsobem,

při němž využíváš co nejvíce svých biologických předností a obecně platných fyzikálních zákonitostí“. Zvýšení kondičního potenciálu a úrovně způsobilosti účelně koordinovat pohyby jednotlivých

tělesných segmentů zlepšuje kvalitu života ve smyslu zdravotní prevence a navýšení možností

pohybově se seberealizovat.

Patrně nejpoužívanějším pojmem v této knize je v různých vazbách používané slovo „funkce“.

Dáváme mu velkou důležitost a přisuzujeme mu mimo jiné i ten význam, že – laicky řečeno – „mít

svaly ještě neznamená umět je účelně používat“. Systém je více než součet prvků. Nervosvalový

aparát je také systém složený z jednotlivých prvků – svalových jednotek. Ty jsou vzájemněpospojovány ve složitých mechanických, reflexních a řídicích vazbách (různé etáže CNS). Každý prvek

má vliv na funkci systému jako celku a současně je ostatními prvky ovlivňován. Každý pohybprochází celým pohybovým systémem a toto akcentuje ffuunnkkččnníí ppřřííssttuupp, pro který je charakteristický

důraz na mezisvalovou koordinaci. Rozdílný je aannaattoommiicckkýý ppřřííssttuupp, který se věnuje jednotlivýmsvalům jako relativně izolovaným jednotkám. Proto je nám, s trochou nadsázky, bližší myšlení oprocvičování pohybů než procvičování svalů, při plném vědomí toho, že příčinou pohybu je aktivita

konkrétních svalů. Ano, ale jejich součinnost je koordinovaná – řízená!

PPoohhyybboovvéé uuččeenníí

Přijmeme-li tezi, že výsledkem mentální inteligence je myšlenka, měli bychom stejně nahlížet i na

pohybovou inteligenci, jejímž výsledkem je kultivovaný pohyb. Každý jedinec je, co se týkápohybových dispozic (kondiční i koordinační faktory), vybaven rozdílně, ale ne každý je schopen tytodisozice účelně využívat. Člověk se rodí jako motoricky nedokonalý tvor a konkrétním pohybovým

dovednostem se v průběhu dospívání teprve učí. Prioritou v procesu pohybového učení by měla

být ssttaabbiilliizzaaccee zzáákkllaaddnníícchh ppoohhyybboovvýýcchh aa ppoossttuurráállnníícchh sstteerreeoottyyppůů (chůze, běh, držení těla), které jsou podkladem pro efektivní osvojování konkrétních pohybových dovedností. Na stav komplexní pohybové výbavy jedince má vliv především úroveň spektra pohybových dispozic (některé jsou geneticky zatíženy), kvalita a rozmanitost pohybové výchovy a vnější vlivy (např. zdravotní). Otřepanou frázi „člověk se učí celý život“ lze aplikovat i v této oblasti. Člověk roste, přetváří se a musí se naučit tyto změny zapracovat do řízení pohybu (například v pubertě, v období růstového spurtu, pro který jsou charakteristické klátivé, nekoordinované pohyby). Ale k obdobným změnám dochází i v procesu stárnutí, kdy ubývá sil, zhoršuje se flexibilita, zvyšuje se váha apod. I tento stav je třeba zapracovat do schématu řízení hybnosti, respektive aktualizovat tento systém tak, abychom se stále ještě unesli, vnímali se a koordinovali své pohyby a nedegradovali tak některé oblasti našeho života. Jako jeden z možných způsobů řešení se nabízí kkoonnttiinnuuáállnníí kkoonn-ddiiččnníí ttrréénniinnkk.

Při veškeré úctě k technickým vymoženostem toto za nás počítač nezastane, to nelze řešit jinak

než pohybem. Je na každém z nás, jakou formu pohybové aktivity si zvolí, ale měla by to býtčinnost, do které se nemusíme nutit a která nám je příjemná. Síla prožitku je emoční vzpruhou,


která proces formování komplexu psychofyzického zdraví dynamizuje. Hektický způsob života

u mnohých jedinců vytlačuje sport a pohyb vůbec až do okrajových sfér škály hodnotové orientace. Nejčastěji slýcháme argumentace typu „rád bych, ale není čas, rád bych, ale není kde“ apod.

Ale při troše dobré vůle se jistě najde způsob, jak efektivněji organizovat volný čas, a jestliže se

toto povede, je již krůček k tomu přijmou za své, že cvičit se dá takřka všude a téměř se vším.

„„CCoorree ttrraaiinniinngg““

Jak jsme již zmínili, má kondiční trénink více podob a v poslední době se ve spojitosti s tímtotématem stále častěji setkáváme s výrazem „core training“, který, volně přeloženo, znamená posilování

svalů tělesného jádra. Za tělesné jádro je považována oblast, kde se v klidném postoji nachází

těžiště. Je to systém svalů, které stabilizují polohu – pohyb pánve a páteře. Stabilita tělesného

jádra je, zjednodušeně řečeno, rozhodující pro transfer „energie“ z velkých svalových skupin na

malé. TTěělleessnnéé jjááddrroo jjee ppřřeevvooddnníí ssttuuppeeňň mmeezzii hhoorrnníímmii aa ddoollnníímmii kkoonnččeettiinnaammii. Funkce tělesného jádra ovlivňuje jak produkci silových účinků (například výšku výskoku), tak jejich absorbci (například ztlumení doskoku) a vstupuje do hry při každém pohybu. V tomto přístupu se svaly nedělí na tonické a fázické, ale rozhodující je, jakou měrou se podílejí na stabilizaci tělesného jádra. Doporučuje se posilovat současně svaly přední i zadní strany trupu tak, aby se mezisvalovákoordinace a vyváženost silových účinků blížila reálným životním podmínkám. Proces zpevňování těla začíná vždy od středu, od tělesného jádra (hluboký stabilizační systém), a pokračuje směrem k periferii (končetiny). Stabilita tělesného jádra je předpokladem efektivní kontroly pohybu a zároveň účinným prostředkem prevence zranění. Tento přístup respektuje zásadu

nneezzoobbttíížžňňoovvaatt ppoohhyybboovvýý úúkkooll nnaavvýýššeenníímm zzááttěěžžee vv jjeejjíí aabbssoolluuttnníí hhooddnnoottěě ((ppřřiiddáávváánníímm vvááhhyy nnaa ččiinnccee)),,

aallee ppřřeeddeevvššíímm zzvvyyššoovváánníímm kkoooorrddiinnaaččnníí nnáárrooččnnoossttii. Tímto způsobem efektivně ovlivňujeme oblast

řízení a stimulujeme kinestetickou citlivost a diferenciaci (polohocit a pohybocit).

Je to účinný způsob společného rozvoje kondičních a koordinačních pohybových funkcí a v tomto

procesu často používáme bbaallaannččnníí tteecchhnniikkyy. Balancování je specifický způsob posilování, kdy

nemaximální silou, koordinací participujících svalových jednotek, plníme pohybový úkol. Děje se

tak v labilní poloze (malá plocha opory) výdrží, vedenými, nebo dynamickými pohyby. Efekt není

cílen do oblasti tvarování jednotlivých relativně izolovaných svalů (samozřejmě k nějakým změnám dochází), ale do oblasti funkční způsobilosti a komplexní pohybové vybavenosti s univerzální

využitelností jak v civilním životě (schopnost adekvátně reagovat v nečekaných fyzicky náročných

situacích), tak v jednotlivých sportech.

IInntteennzziittaa ccvviiččeenníí

Jedním ze základních témat kondičního tréninku je intenzita cvičení, což, zjednodušeně řečeno,

odráží náročnost cvičení, a to jak ve smyslu absolutní velikosti zátěže, počtu opakování a rychlosti

pohybu, tak i způsobu odpočinku. Dávkování zátěže musí vždy vycházet z individuálních dispozic

a účelu, pro nějž je zátěž aplikována. Jiný bude přístup k regulaci intenzity cvičení ve vrcholovém

sportu, jiný v oblasti rekreačního sportu apod. Tato publikace není určena některé vyhraněnéskuině uživatelů, a proto se u praktických aplikací k dávkování vyjadřujeme jen okrajově s tím, že by

vždy měl být respektován princip přiměřenosti (vzhledem k věku a aktuálnímu stavu) a princip

postupnosti. To znamená ppoossttuuppnněě zzvvyyššoovvaatt zzááttěěžž ddllee iinnddiivviidduuáállnníícchh mmoožžnnoossttíí a nejít

1100––1111


Teoretická část

cestou rychlého dosažení výsledků (registrovatelných změn) bez ohledu na zdravotní a jiné

aspekty. Regulace zátěže se také odvíjí od účelu, pro který je aplikována, tedy od toho, jestli se

jedná o snahu udržet současnou kondici, nebo je cílem obnova její dřívější úrovně či její růst nad

dřívější úroveň. Chceme-li postupně zvyšovat úroveň tělesné kondice, musí tomu odpovídat

i postupný nárůst zátěže. V každém případě je na místě diagnostika, respektive archivace dat,

která odrážejí námi dosahované parametry v dlouhodobém intervalu, a to jak ve smyslu velikosti

zátěže (počet opakování za čas a objemy), tak ve smyslu odezvy organismu. Za příklad můžeme

vzít dlouhodobé sledování srdeční frekvence v průběhu zátěže a po ní pomocí sporttesterů apod.

Slovo „dlouhodobé“ akcentuje technické možnosti těchto zařízení, kdy lze po připojení k počítači

graficky přehledným způsobem porovnávat současně dosahované hodnoty s hodnotami z dřívější

doby. Tyto údaje jsou výrazným indikátorem stavu tělesné kondice ve vztahu k vytrvalosti. Na trhu

je široká nabídka těchto zařízení za dnes již přijatelné ceny.

Kondiční trénink je proces v čase, v jehož průběhu dochází z různých příčin k výkyvům úrovnějednotlivých složek tělesné kondice (aktuální zdravotní stav, změna životního stylu apod.), ale podstatný je dlouhodobý trend. Jeho směr (růst, pokles) a dynamika jsou mimo jiné ovlivňovány také

cykličností v aplikaci zátěže. Chceme-li dosáhnout pozitivních změn, musí se zátěž bez dlouhých

časových prodlev opakovat. Kondiční trénink jednou za deset dní k výrazným progresivnímzměnám nevede. Dále je nutné rreessppeekkttoovvaatt ppřřííssttuupp oodd oobbeeccnnééhhoo kkee ssppeecciiáállnníímmuu. Chceme-li se zurčitého důvodu výrazně zlepšit v některé konkrétní pohybové dovednosti, která vyžaduje specifickou kondiční přípravu, je účelné a žádoucí neopomíjet obecný (komplexní) kondiční základ. Ten vytváří stabilní základnu pyramidy, ze které se specifické požadavky (vrcholy pyramidy) vyprofilují. Na druhé straně extrémně dlouhodobá aplikace a velké dávky obecné zátěže nás směrem ke zvládnutí specifické zátěže neposunou a představují neekonomické plýtvání energetickýmpotenciálem. Poměr mezi mírou obecné a specifické zátěže nelze generalizovat – uplatňují se zdeindividuální aspekty. Každá lidská činnost v určité míře člověka formuje. V případě tělesných cvičení je formativní účinek tím větší, čím více je tato činnost uuvvěěddoommoovváánnaa aa pprroožžíívváánnaa. Toto je hlavní pilíř Pilates metody, jejíž renesance jsme v současné době svědky. Její principy každý smysluplnýkondiční program respektuje, aniž by muselo být jméno Pilates v jeho názvu. Bylo tomu tak i dříve a znovuobjevení tohoto přístupu jako symbolu něčeho bombasticky nového je především komerčně úspěšným tahem.

RRoozzccvviiččeenníí

Před každou pohybovou aktivitou, ať už jde o rekreační, nebo vrcholový sport, je nutné připravit

pohybový aparát na zátěž formou rozcvičení. To je obecně přijímáno, ale ne vždy v plné mířepraktikováno. Redukce rozcvičky na několik protahovacích cviků, respektive pouze na statický strečink, je toho příkladem. Strečink má však více podob, a proto si připomeňme několik důležitých

informací:

protahované svaly musí být relaxované, proto by se strečink měl provádět po předchozím

„uvolnění“, respektive prohřátí – dle teploty (strečink tedy není rozcvička);

statický strečink „oslovuje“ především svalovou a vazivovou tkáň, jednotlivé etáže CNS, ne tolik

již kloubní struktury;

jinou charakteristiku, a tedy i účinky, má statický a dynamický strečink.


Častým jevem jsou rozcvičky typu: proběhneme se několik koleček kolem tělocvičny a budeme se

„tahat za hlavu“. Tento slovní obrat jen dokumentuje skutečnost, že většina protahovacích cvičení

začíná od hlavy, následuje protažení svalů pletence ramenního, svalů trupu a dolních končetin,

a tím mnohé rozcvičky končí. Má-li bezprostředně poté následovat vlastní tréninková činnost

(nebo hlavní část hodiny tělesné výchovy), je na místě otázka: rozcvičili jsme se dostatečně, jsou

dostatečně připraveny klouby? Než odpovíme, připomeňme si několik dalších fyziologických údajů:

proprioceptory – svalová vřeténka ve svalech jsou inervována dvěma různými typy nervových

vláken, kromě rozlišení délky svalových vláken zprostředkovávají i rozlišení rychlosti jejichkontrakce – polohové i pohybové čití;

mobilizační cviky jsou volné, nenásilné, krouživé nebo kyvadlovité pohyby končetin, při kterých

dochází k prohřátí a prokrvení kloubních struktur, vyplavuje se sinoviální tekutina a tím se

zmenšuje tření v kloubu, současně jsou aktivovány kloubní receptory a dochází k reflexnímu

uvolnění svalů kolem kloubu;

střídání tlaku a tahu zlepšuje látkovou výměnu v kloubních strukturách.

K odpovědi na výše položenou otázku se propracujeme širším úhlem pohledu. Předevšímrespektujeme skutečnost, že každé sportovní odvětví klade na rozcvičku specifické požadavky a pro

organizaci rozcvičení jsou neméně důležité i klimatické podmínky, za kterých tento proces probíhá. Nemyslíme si, že účelná rozcvička je pouze jednoho typu, jeden model s pevně řazeným

obsahem. Naopak, má mnoho podob a modifikací, ale vždy by měla vycházet z toho, pprroo kkoohhoo jjee

uurrččeennaa,, ccoo bbuuddee ppoo nníí nnáásslleeddoovvaatt aa vv jjaakkýýcchh ppooddmmíínnkkáácchh pprroobbííhháá. Potom můžeme mluvit oblocích, které by účelná rozcvička (míněno obecně bez specifického zaměření) měla obsahovat

a jejichž organizace by měla odpovídat místním podmínkám a účelu.

Ve všech oborech lidské činnosti s sebou vývoj přináší nová poznání a nejinak je tomu v oblasti

tělesných cvičení, kdy se do praxe dostávají nové přístupy a některé z dřívějších jsouzpochybňovány. V poslední době se například objevují pochybnosti o způsobu aplikace statického strečinku.

Když Bob Anderson v sedmdesátých letech minulého století ve svém díle vyzdvihl významprotahovacích cvičení (strečinku), která byla používána již v dávnověku (viz jóga), odborná veřejnost

zajásala a strečink byl přijat bez vážnějších připomínek. Ale není strečink jako strečink, a vsoučasnosti jsou připomínky k zařazování statického strečinku v rámci rozcvičky stále četnější.

Především je z více zdrojů zpochybňován účinek statického strečinku před rychlostně-silovým

výkonem. „Provádění statického strečinku před tréninkem tvořeným dynamickými pohyby jekontraproduktivní“ (Kurz, 1994). „Statický strečink před sprintem může negativně ovlivnit rychlost

běhu“ (Giftaff, 2006). „Není vhodné aplikovat pouze statické strečinkové stereotypy, protože

nelze vyloučit jejich potenciálně nepříznivý vliv na svalovou výkonnost“ (Alter, 1999). Objevují se

i názory, které zpochybňují funkci statického strečinku před tréninkem maximální síly. „Statický

strečink redukuje maximální sílu a není vhodný před silovým tréninkem (Kokkonen et al., 1998)

a snižuje reflexní aktivitu šlach“ (Rosenbaum a Hennig, 1995). Fyziologickým podkladem většiny

těchto výhrad je tvrzení, že při intenzivním protažením s dlouhou výdrží se prodlouží svalové

vlákno a v důsledku toho se kontrahuje pomaleji.

Odborníci na tuto oblast se shodují na rreeggeenneerraaččnníímm vvýýzznnaammuu ssttaattiicckkééhhoo ssttrreeččiinnkkuu po zátěži, kdy

se uplatňuje jeho tlumivý vliv. Doporučují po tréninku aplikovat protahovací cviky do mírného tahu

s výdrží 30–60 s, čímž dochází k odplavení metabolitů, k uvolnění svalové tkáně, předchází se

ztrátě její elasticity a vzniku svalových dysbalancí. U ostatních druhů strečinku je podle Kurze

nutné rozlišovat „balistický strečink“ (aktivní pohyby končetin, které se účinkem kinetické energie

a setrvačnosti dostávají až do krajních poloh anatomického rozsahu) a „dynamický strečink“, kdy

1122––1133


Teoretická část

je pohyb končetin neustále pod kontrolou a kdy dochází k postupnému zvětšování jeho rozsahu,

případně i rychlosti. Současně nedoporučuje provádět dynamický a balistický strečink ve stavu

zvýšené únavy, kdy hrozí zranění. Unavené svaly neumožňují dosáhnout maximálního rozsahu

pohybu a tato informace zůstává v kinestetické paměti. Dále je podle Kurze nutné kontinuálně

provádět jak posilovací, tak protahovací cvičení v plném rozsahu. Jinak si zaděláváme na problém, kdy se nervosvalová kontrola míry protažení a tenze nastavuje na zkrácení.

Balistický strečink do rozcvičky jistě nepatří, ale to neplatí pro dynamický strečink ve smyslu

aktivního kontrolovaného pohybu končetin a trupu nevyjímaje. Rozcvičení oslovuje nejen výkonnou

složku (svaly a klouby), ale také řídicí složku (CNS). Vlastní náplní tréninku budou různě koordinačně náročné pohybové dovednosti, a na to je nutné připravit pohybový i řídicí aparátkoordinovanými pohyby, respektive účelně ssttiimmuulloovvaatt pprroopprriioocceeppccii aa vvyyššššíí eettáážžee CCNNSS. I z tohoto důvodu je

potřebné zařadit do rozcvičky mobilizační cvičení a procvičit klouby ve všech směrech volnosti

(dle konkrétního kloubu). Protažení v jednom směru není pro klouby dostačující.

Bylo by nemoudré na základě uvedených připomínek paušálně vyřadit statický strečink z rozcviček.

V případě vrcholového sportu u rychlostně-silových disciplín to stojí minimálně za úvahu, především ve smyslu redukce výdrže v protažení. U mnohých sportů k tomu již došlo a trenéři zařazují

statický strečink ve větší míře až na konec tréninku. Obecně (mimo zmíněné případy) si myslíme,

že statický strečink má v rozcvičce své místo. Ale současně je potřeba si uvědomit, že může být

jen součástí rozcvičky, ne její hlavní částí a že v této fázi nejsou potřebné, na rozdíl od závěrečného

strečinku, dlouhé výdrže. Před jeho aplikací je třeba se zahřát (dle okolní teploty) a zrelaxovat

ztuhlé svaly. Z výše uvedeného textu vyplývá jednoznačná odpověď na otázku položenou v úvodu:

ssaammoottnnýý ssttaattiicckkýý ssttrreeččiinnkk nneenníí ddoossttaatteeččnnoouu ppřříípprraavvoouu ppoohhyybboovvééhhoo aappaarrááttuu nnaa vvýýkkoonn. Rozcvička by

měla být pestřejší a jako minimum by měla obsahovat následující bloky (platí to pro obecné rozcvičení bez ohledu na specifické požadavky jednotlivých sportů):

1. RRuuššnnáá ččáásstt – každá rozcvička by měla obsahovat rušnou část, kdy se pozvolna zvyšuje

srdeční frekvence a teplota tělesného jádra, dochází k prokrvení a prohřátí vnitřních orgánů

a svalové tkáně (usnadní se cirkulace krve). Většinou tímto rozcvička začíná, ale v letních

měsících si dovedeme představit rozcvičku, která začne například mobilizačními nebodechovými relaxačními cviky a rušná část bude následovat až později. Specificky se k tomuto stavějí

příznivci Power jógy nebo Tai-chi, kteří klusové variace nepoužívají (nebo jen výjimečně). Ale

rušná část neznamená pouze běh a požadovaného účelu lze dosáhnout více možnými způsoby (např. rotoped, švihadlo nebo opakované pohyby na místě). 2. MMoobbiilliizzaaččnníí ččáásstt – z výše uvedených fyziologických poznatků vyplývá, že pro přípravu kloubních

struktur není statický ani dynamický strečink dostačující a že je potřebné mobilizovat klouby

nejlépe krouživými a kyvadlovitými pohyby bez výrazné silové podpory. Zpočátku pozvolna

a v malém rozsahu, který postupně zvětšujeme a můžeme zvýšit i rychlost pohybu. Je třeba

rozcvičit všechny klouby s důrazem na kyčelní a ramenní. Za příklad můžeme vzít opětvyznavače Tai-chi, pro něž jsou vedené krouživé pohyby základem a kteří v tomto kontextu mluví

o „promazávání kloubů“. Od fyzioterapeutů pochází doporučení, abychom předřadili mobilizaci

ramenních kloubů před mobilizaci krční páteře. Kroužení hlavou není pro člověka přirozeným

pohybem a segment krční páteře je na tyto pohyby citlivý. Proto by mobilizace horní části těla

mohla začít např. rameny, potom by následovaly úklony a pak případně krouživé pohyby hlavy

s regulovaným rozsahem (postupné zvětšování). 3. SSttaattiicckkýý ssttrreeččiinnkk – protažení do citelného (nikoliv výrazně bolestivého) tahu s krátkýmivýdržemi (cca 8 s). Tato cvičení mají především budivý vliv, kdy se aktivizují svalové, šlachové


a kloubní proprioceptory, jejichž prostřednictvím se zvyšuje aferentace (množství dostředivých informací z nervosvalových jednotek do vyšších etáží CNS).

4. DDyynnaammiicckkáá ččáásstt (dynamický strečink) – kontrolované švihové pohyby horních i dolníchkončetin s postupným zvětšováním rozsahu, popřípadě rychlosti. Součástí tohoto bloku by měly být

nejen pohyby končetin, ale také celostní pohyby, do kterých je více zapojeno svalstvo trupu

(hmity úklonmo, předklonmo, záklonmo). Zde je na místě zdůraznit přínos rytmizace, například

počítáním, kdy střídáme tempo a počítací doby. Tento blok by měl následovat až po statickém

strečinku.

5. KKoooorrddiinnaaččnníí ccvviikkyy – rozcvička by měla připravit jak výkonný, tak řídicí aparát i ve smysluaktivace percepčních procesů (vnímání), což můžeme považovat za „mentální rozcvičku“.

Zařazení tzv. koordinačních cviků stimuluje člověka k většímu sebevnímání a současně jeprostředkem psychorelaxace, kdy se jedinec oprošťuje od problémů, se kterými na trénink přišel

(to platí pro děti i dospělé) a soustřeďuje se více na své tělo a prostředí, ve kterém se nachází.

Pro tyto cviky je charakteristická současná, ale odlišná činnost končetin, kdy např. levá ruka

dělá jiný pohyb než pravá a na to se musí jedinec soustředit.

6. ZZppeevvňňoovvaaccíí ččáásstt – účelem zpevňovacích cvičení (měla by být řazena až v závěru rozcvičky)

není posilování, ale stimulace způsobilosti zpevnit tělo jako celek. Jestliže je účelem úvodní

části rozcvičky prohřátí a uvolnění svalů, měl by její závěr naopak stimulovat svalstvo ktonizaci, která je úměrná činnosti, jež bude následovat. K tomuto účelu jsou vhodné například

krátké izometrické výdrže, kolébavé pohyby zpevněného těla v lehu na zádech nebo lokální

pohyby určitého tělesného segmentu bez souhybů trupu.

Výše zmíněné bloky jsou pouze minimem, které by účelná rozcvička měla obsahovat, určitě

nejsou vyčerpávajícím výčtem. Můžeme do ní zařazovat i další bloky, jako například hry,průpravnou část zaměřenou na již zvládnuté dovednosti (tzv. zapracování) apod. Velice vděčnou formou

je také rozcvička s hudbou. Rozcvičení nemusí být pokaždé stejné, je účelné střídat formy, aby se

z něj nestal nudný stereotyp. Pro zprůhlednění celé této problematiky by bylo vhodné sjednotit

užívané pojmy. Přidávání přívlastků typu balistický strečink apod. ke zprůhlednění nevede a tuto

tematiku spíše komplikuje. Budeme-li vnímat pod pojmem strečink pouze protahovací cviky

s výdrží, stačí rozlišit krátké výdrže s aktivačním účinkem (rozcvičení) a delší výdrže s tlumivým

účinkem (po tréninku v relaxačně-regenerační fázi). Dynamické pohyby typu přednožování, unožování, hmitání úklonmo apod. stačí označovat těmito názvy bez dalšího zařazování k nějakému

poddruhu strečinku, protože jinak by se do této kategorie vešel téměř každý pohyb. Obsah

a řízení rozcvičení by vždy mělo vycházet z toho, co bude následovat, z klimatických podmínek

a individuálních dispozic jedince. To platí pro veškeré pohybové aktivity, kondiční trénink nevyjímaje.

KKoommppeennzzaaccee

Tato publikace je zaměřená na kondiční trénink, respektive na možné využití medicinbalů,expanderů a aerobarů k posilování. Ale jak již bylo řečeno v úvodu, tělesná kondice je souhrn funkcí,

které nám umožňují zvládat fyzicky náročné situace, a není to tedy jen svalová síla. Tutoskutečnost respektujeme, ale komplexní obsažení problematiky kondičního tréninku je nad rámec

tohoto textu. Proto jen několik poznámek ke kompenzačním cvičením, která by měla doprovázet

veškerésportovněohybové aktivity, tedy i kondiční trénink.

1144––1155

+


Teoretická část

Úkolem kompenzačních cvičení je nastolit rovnováhu v aktivaci jednotlivých částí nervosvalového

systému, dosáhnout vyváženosti svalového napětí mezi jednotlivými tělesnými segmenty apřispět k harmonizaci vegetativních funkcí. To platí jak vůči horizontální ose (např. horní a dolnífixátory lopatky), tak vůči vertikální ose (symetrie pravé a levé poloviny těla). Funkce tvoří orgán

a orgán zpětně ovlivňuje okolní funkce. Platí to také ve spojitosti s tvarováním tělesných segmentů a jejich vzájemným postavením, kdy například při hyperkyfotickém držení těla není možné

využívat celou vitální kapacitu plic, a to ovlivňuje další vegetativní i pohybové funkce. Formoukomenzačních cvičení ovlivňujeme vvýýkkoonnoovvýý ssyyssttéémm (svalová zdatnost), řřííddiiccíí ssyyssttéémm (koordinované

zapojování jednotlivých svalů – etáže CNS) i mmeettaabboolliicckkoo--eenneerrggeettiicckkýý ssyyssttéémm (biochemické procesy ve tkáních). Účinek je komplexní a týká se jak měkkých tkání (svaly, vazy, podpůrné struktury),

tak pevných tkání, kdy se mění denzita kostí (struktura kosti – cvičením lze předcházet vzniku

osteoporózy). Vyváženosti svalového napětí je možné dosáhnout jen kombinací uuvvoollňňoovvaaccíícchh,, pprroo-ttaahhoovvaaccíícchh aa ppoossiilloovvaaccíícchh ccvviiččeenníí. Výklad, že ffáázziicckkéé ssvvaallyy pouze posilujeme a ttoonniicckkéé ssvvaallyy pouze

protahujeme je zavádějícím zjednodušováním, protože i fázické svaly plní posturální funkce

a i u nich může dojít ke zkrácení. Stejně tak neplatí zjednodušení, že pouze fázické svaly produkují

pohyb a tonické svaly pouze udržují posturu, jedná se o koaktivaci obou systémů. Žádný sval není

složen jen z jednoho druhu svalových vláken (mluvíme o převaze), přičemž jednotlivé části stejného svalu mohou vykazovat rozdílné charakteristiky (fázická nebo tonická).

Lidské tělo se v dlouhodobém procesu adaptace přizpůsobuje tomu, jak je s ním zacházeno. Jednak

v pozitivním slova smyslu, kdy se například cíleným procvičováním vyrovnává napětí dolních ahorních fixátorů lopatky, ale také dochází i k vůlí neřízeným procesům, kdy se například díky zkrácenému

bedro-kyčlo-stehennímu svalstvu reflexně snižuje aktivita hýžďového svalstva a vzniká náhradníprogram řízení pánevního sklonu, respektive dojde k přebudování chůzového stereotypu. Tento proces

je dlouhodobý, zpočátku nenápadný a o to nebezpečnější. Zařazování kompenzačních cvičení jejednak preventivním opatřením proti vzniku těchto dysbalancí (a následně i náhradních programů),

a současně je i prostředkem k opětnému nastolení stavu svalové vyváženosti. Patří sem cvičení bez

náčiní, s náčiním, na nářadí..., prostě široká, ničím neomezená škála pohybových činností, které jsou

využívány v kompenzačních programech. V tomto smyslu lze použít i posilovací cvičení prezentovaná

v praktické části (ale nesmíme zapomenout ani na uvolňovací a protahovací cvičení). V kapitole

o principech rozcvičení byla zmínka o rozdílnosti statického strečinku s aktivačním účinkem (větší

intenzita a krátké výdrže) a relaxačního statického strečinku (malá intenzita a dlouhé výdrže) stlumivým účinkem. V rámci kompenzačních cvičení využíváme obou těchto technik, ale i dalších, jako

například PIR (postizometrická relaxace). Na závěr této kapitoly pouze zmíníme nejproblémovější

oblasti, u kterých se projevuje svalová nerovnováha s tím, že doporučení k řešení této problematiky

čtenář nalezne v příslušné literatuře.

PPrroobblléémmoovvéé oobbllaassttii jjssoouu::

nerovnováha mezi svaly na přední a zadní straně krku (hyperaktivita svalů na zadní straně krku);

nerovnováha mezi prsním svalstvem a dolními fixátory lopatky (ochablé fixátory);

nerovnováha mezi horními a dolními fixátory lopatky (tzv. horní zkřížený syndrom);

nerovnováha mezi břišním svalstvem a bederními vzpřimovači (projevuje se předevšímhyperlordotickým držením);

nerovnováha mezi ohybači kyčle a hýžďovým svalstvem (povysazená pánev);

nerovnováha mezi svaly pánevního dna a svaly kolem pánve (ovlivňují pánevní sklon a posuny

v sakroiliakálním skloubení);

zkrácené svaly na zadní straně stehna (zmenšený rozsah pohybu do přednožení a předklonu trupu);

zkrácené lýtkové svaly (neumožňují provést dřep na plných chodidlech).


VVýýcchhoozzíí ppoolloohhaa aa pprrůůbběěhh ppoohhyybbuu

Při aplikaci tělesných cvičení by měl být kladen důraz na dodržování definované výchozí polohy

a na kontrolu průběhu pohybu (to má obecnou platnost a vztahuje se to tedy i na kondičnítrénink). Nedůslednost v tomto směru může snížit fyziologický účinek konkrétního cvičení, nebo

může působit až kontraproduktivně. Způsob provádění jednotlivých cviků je stejně důležitý jako

jejich výběr. Každý pohyb prochází celým tělem a i malá změna polohy tělesného segmentu vyvolá

odezvu v celém pohybovém systému, tedy i u segmentů vzdálených od místa pohybu. Výchozí

poloha oslovuje celý pohybový systém, který se podle ní nastaví (řetězení).

S tím souvisí také respirační funkce, kdy se snažíme sladit dýchání s pohybem tak, aby k výrazné

svalové aktivaci docházelo při výdechu. Při některých cvičeních je dýchání ztíženo, ale platípravidlo rraadděějjii mměěllkkéé ddýýcchháánníí,, nneežž zzaattaajjoovvaatt ddeecchh. Jednou z metod, které mohou poodhalit práci svalů při různých pohybech, respektive registrovat změny jejich aktivity vůči různým výchozím polohám, je povrchová elektromyografie (zkráceně PEMG). Při jejím použití se nalepí na svalová bříškasledovaných svalů elektrody, které snímají elektrickou aktivitu pod nimi ležících svalových vláken, vzniklou v důsledku jejich kontrakce (signál prochází přes tukovou tkáň a kůži). Pomocí počítače jsme schopni takto monitorovat amplitudy jednotlivých svalových porcí a časové relace jejich nástupu (koordinaci). Tuto krátkou pasáž zde uvádíme proto, abychom pomocíelektromyografie dokumentovali vliv rozdílné výchozí polohy na práci svalů na konkrétním příkladu azdůraznili tím důležitost tohoto tématu. Za ukázkový příklad jsme vybrali výpony, klasický cvik, který se používá k posilování lýtkových svalů. Trojhlavý sval lýtkový se skládá ze dvou svalů:

mm.. ggaassttrrooccnneemmiiuuss – dvouhlavý sval (laterální a mediální hlava), který se upíná jedním koncem

do Achillovy šlachy a druhým nad kolenem na epikondyly kosti stehenní;

mm.. ssoolleeuuss – jednohlavý sval (šikmá hlava), který se upíná jedním koncem do Achillovy šlachy

a druhým pod kolenem na kost lýtkovou a holenní.

Výpony lze provádět různě, v pozici, kdy jsou nohy paralelně, se špičkami vtočenými dovnitř, nebo

ven. V naší ukázce porovnáme aktivity lýtkových svalů při výponech prováděných se zevněvytočenými špičkami (obr. A) a při výponech se špičkami vtočenými dovnitř (obr. B).

1166––1177

AA BB


Teoretická část

Horní část grafu vyjadřuje aktivitu mediální hlavy m. gastrocnemius, střední část grafu aktivitulaterální hlavy a dolní část grafu aktivitu m. soleus během výponu. Z průběhu křivek tohoto grafu a ze

sloupcových grafů (vyjadřují střední hodnotu aktivity, což je dáno plochou pod křivkou) vyplývánásledující:

1. Při výponech prováděných v zevní rotaci (špičky vytočené ven) se více aktivuje mediální

(vnitřní) hlava m. gastrocnemius. Pro posilování, respektive tvarování zaměřené cíleně na tuto

partii je účelné provádět výpony v zevní rotaci dolní končetiny. 2. Při výponech prováděných ve vnitřní rotaci (špičky vtočené dovnitř) se více aktivuje laterální

(vnější) hlava m. gastrocnemius. Pro posilování, respektive tvarování zaměřené cíleně na tuto

partii je účelné provádět výpony ve vnitřní rotaci dolní končetiny. 3. Šikmá hlava trojhlavého svalu lýtkového (m. soleus) nevykazuje výrazné změny aktivity vzávislosti na vnitřní nebo vnější rotaci. Jiná, zde neuváděná měření potvrdila, že se m. soleusnejvíce aktivuje při výponech prováděných v podřepu. Uvedená ukázka potvrzuje důležitost tohoto tématu, kdy výchozí poloha ve vztahu k průběhu pohybu ovlivňuje práci konkrétních svalů a má tak vliv na pohybový systém jako celek. Stejně tak bychom mohli demonstrovat např. vliv polohy hlavy (záklon, předklon) na práci okolních ivzdálených svalů v konkrétním pohybu, ale omezíme se pouze na tradiční slogan užívaný vgymnastických sportech „hlava nejlépe cvičí, když necvičí“ (hlava je v prodloužení trupu). Myografická aktivita lýtkových svalů – výpony


PPrraakkttiicckkáá ccvviiččeenníí

V úvodu praktické části, která je pro tuto publikaci stěžejní, se musíme vyjádřit k organizaci

tohoto procesu. Kondiční trénink má mnoho podob, ať již obsahových, tak i organizačních. Může

to být cvičení jednotlivců, dvojic, nebo hromadná forma – například kruhové posilování. Jak již bylo

zmíněno, cvičit se dá takřka všude a skoro se vším. My jsme se zaměřili pouze na využití třívybraných náčiní při plném respektování toho, že škála použitelných prostředků je mnohem širší a že

ani zde prezentované ukázky nejsou vyčerpávajícím výčtem možných uplatnění těchto náčiní, ale

pouze příkladem, návodem a inspirací. Námi předkládané soubory jsou organizovány podlepoužitého náčiní a je pouze na čtenáři, které cviky si vybere a jaká bude celková skladba kondičního

programu. Přesto by měl být respektován princip komplexnosti a výběr by měl postihnoutveškeré podstatné svalové partie a různorodé pohyby. Neměl by se omezit pouze na jednosměrné

pohyby typu flexe – extenze, abdukce – addukce, ale je třeba zařadit také rroottaaččnníí ppoohhyybbyy, které

se z našeho běžného života postupně vytrácejí, avšak pro vybudování funkčního svalového korzetu jsou velmi důležité. Stejně tak se osvědčuje prokládat sseeggmmeennttoovvéé ppoohhyybbyy (např. pohyby paží

při posilování svalů pletence ramenního) s cceellkkoovvýýmmii ppoohhyybbyy, při kterých se více zapojí i svalstvo

trupu a je lépe stimulována mezisvalová koordinace.

Kondiční program jako celek sestává z více položek (bloků a ty ze sérií – série je určitý početopakování téhož cviku) a ty lze organizovat více možnými způsoby, podle různých kritérií:

I. Prvním kritériem je dávkování zátěže vzhledem k jednotlivým tělesným segmentům, které se

vyjadřuje ke způsobu odcvičení konkrétního bloku – jako celku, po částech, nebo sprokládáním. Za nejčastěji používané lze označit jednak ppřřííssttuupp bbllookkoovvýý, kdy vybíráme a aplikujeme

v jednom bloku cviky zaměřené selektivně na určitou partii (např. posilování svalů pletence

ramenního). Na další blok se přechází až po odcvičení všech sérií tohoto bloku. Tento přístup

je často používán v kulturistickém posilování se zaměřením na tvarování svalového reliéfu.

Nebo se jedná o ppřřííssttuupp ssttřřííddaavvýý, kdy po odcvičení jedné série jednoho bloku přecházíme na

procvičení jiné partie, na sérii z jiného bloku. Po odcvičení této série se buď opět

vracíme k prvotní partii a pokračujeme další sérií stejných, nebo jiných cviků (ale stejného

zaměření), nebo následují další série z různých jiných bloků (tedy zatěžujeme postupně různé

partie), tvořících uzavřený cyklus a ten se vícekrát opakuje. Výhodou tohoto přístupu je, že

v relativně krátkém čase procvičíme hlavní tělesné partie. Proto je také často využíván jedinci

s malou frekvencí tréninků, kteří se zaměřují především na zachování určitého stavu tělesné

kondice (udržovací režim). II. Druhé kritérium je dávkování zátěže s ohledem na posloupnost bloků – sérií, tedy na účel

řazení jednotlivých položek kondičního programu. Mezi často užívané přístupy patří řazení dle

aannttaaggoonniissttiicckkýýcchh ddvvoojjiicc, kdy po procvičení určité svalové partie pokračuje další blokzatěžováním protilehlé antagonistické partie (využívá se reflexních vazeb mezi relativně vzdálenými

svaly, dosahuje se i kompenzačního efektu). Může se jednat jak o řazení bloků, tak ijednotlivých sérií mezi dvěma bloky. Další přístup preferuje střídání vvzzhhlleeddeemm kk aakkttiivviittěě, kdy vždy další

blok (nebo série) je zaměřen na partii, která byla v předchozí sérii málo aktivní a je relativně

odpočatá. Tento způsob se používá především u komplexně pojatého kondičního tréninku

s delším časovým rozsahem (např. rozvoj svalové vytrvalosti – kruhové posilování), kdy se

tímto snažíme oddalovat nástup únavy. V případě posilovacích cyklů, kdy je za sebou řazeno

několik sérií na různé svalové partie (cyklus se vícekrát opakuje), se jejich posloupnost odvíjí

od výše zmíněných přístupů, nebo respektuje jinak účelově zaměřený plán. Kondiční trénink

1188––1199




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist