E-kniha: Koncert velmocí -- Mezinárodní vztahy v letech 1871-1914 - Vladimír Nálevka

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 1 — #1

i

i

i

i

i

i

TRITON

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 3 — #3

i

i

i

i

i

i

Dějiny do kapsy

Vladimír Nálevka

Koncert velmocí

Mezinárodní vztahy v letech 1871–1914

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 4 — #4

i

i

i

i

i

i

Tuto knížku věnuji památce svého dědečka,

ruského legionáře Františka Nálevky (1884–1967),

který se narodil v čase koncertu velmocí

a prošel hrůzami velké války.

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 5 — #5

i

i

i

i

i

i

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 6 — #6

i

i

i

i

i

i

Vladimír Nálevka

Koncert velmocí

Tato kniha ani žádná její část nesmí být kopírována,

rozmnožována ani jinak šířena bez písemného

souhlasu vydavatele.

autor:

prof.PhDr.Vladimír Nálevka, CSc.

recenzoval:

doc.PhDr.Martin Kovář, Ph.D.

Ústav světových dějin, FF UK Praha

© Vladimír Nálevka, 2006

© Triton, 2006

Cover © Eva Bystrianská, 2006 Vydalo Nakladatelství TRITON Vykáňská 5, 100 00 Praha 10

www.triton-books.cz

ISBN 80–7254–763–1

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 7 — #7

i

i

i

i

i

i

Obsah

Úvod .............................................. 11

Panoráma Evropy v 70.letech 19.století ............. 15

Spolek tří císařů .................................... 23

Východní krize ..................................... 31

Rusko-turecká válka ................................ 40

Berlínský kongres .................................. 44

Rakousko-německé spojenectví ..................... 50

Obnovení Spolku tří císařů .......................... 54

Druhá afghánská válka ............................. 58

Povstání v Egyptě .................................. 61

Francouzská okupace Tuniska ....................... 66

Vznik Trojspolku ................................... 69

Francouzsko-čínská válka ........................... 74

Bulharská krize ..................................... 78

Angažovanost evropských mocností v Africe ......... 83

Francouzsko-německé napětí r.1887 ................ 88

Středomořské dohody .............................. 91

Zajišťovací smlouva s Ruskem ....................... 94

Bismarckův pád .................................... 98

Francouzsko-ruské sblížení .......................... 100

Capriviho „nový kurs“ německé zahraniční politiky ... 103

Francouzsko-ruská vojenská konvence ............... 106

První britsko-německé spory ........................ 110

7

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 8 — #8

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

Arménská krize .................................... 115

Čínsko-japonská válka .............................. 119

Jihoafrická krize, 1895–1896 ........................ 124

Řecko-turecká válka ................................ 129

Dálněvýchodní spory ............................... 133

Španělsko-americká válka ........................... 140

Fašoda ............................................ 144

Bagdádská dráha ................................... 147

Haagská konference ................................ 151

Anglo-búrská válka ................................. 154

Boxerské povstání v Číně ........................... 158

Na prahu 20.století ................................ 164

Anglo-japonská smlouva ........................... 168

Rusko-japonská válka ............................... 171

Anglo-francouzská „srdečná dohoda“ ............... 179

Marocká krize ...................................... 182

Britsko-německé námořní soupeření ................ 187

Anglo-ruská dohoda ............................... 191

Aféra listu „Daily Telegraph“ ........................ 197

Oživení východní otázky ............................ 200

Mladoturecká revoluce ............................. 204

Bosenská krize ..................................... 207

Druhá marocká krize ............................... 213

Italsko-turecká válka ................................ 217

Haldanova mise .................................... 220

Balkánské války .................................... 224

8

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 9 — #9

i

i

i

i

i

i

OBSAH

Sarajevo ........................................... 232

Poslední měsíc míru ................................ 235

Závěrečný akord ................................... 241

Základní chronologie ............................... 245

Doporučená literatura .............................. 254

9

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 10 — #10

i

i

i

i

i

i i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 11 — #11

i

i

i

i

i

i

Úvod

Hudební encyklopedie definuje koncert pro orchestr jako

nejen náročnou souhru, ale i soupeření jednotlivýchnástrojových skupin. V teorii mezinárodních vztahů sekoncertem označuje systém politické rovnováhy mezivelmocemi. Poprvé byl tento pojem aplikován na období mezi

vídeňským kongresem, který probíhal v letech 1814 až

1815, a krymskou válkou v polovině 19.století. Nová

konstelace mocenské politiky se vytvořila po sjednocení

Německa v roce 1871, kdy se dosavadní souhrapředních evropských států – Velké Británie, Francie, Ruska,

Rakousko-Uherska a Pruska, podmíněná mimo jinévědomím společné odpovědnosti za udržení existujícího statu

quo, postupně měnila v soupeření dvou aliančníchsystémů – Trojspolku a Dohody. Menším státům byla vkoncertu velmocí přisouzena pouze role mlčenlivých statistů.

Přes občasné falešné tóny a okázalé prezentaceambiciózních sólistů se klíčovým hráčům orchestru dařilo až do

roku 1914 zabránit celkové evropské disharmonii. Války

byly vytěsněny za hranice starého kontinentu, případně

na jeho balkánskou periferii. Zápas o kolonie či o sféry

vlivu byl často vydáván za civilizační poslání – „úděl bílého

muže“ – a rozsáhlé kořistění v jednotlivých državách bylo

omlouváno snahou o nutné zajištění vzestupného trendu

hospodářského rozvoje. V roce 1914 ovšem regulační

mechanismus koncertu velmocí selhal. Disharmonie se

stala děsivou skutečností. Nebyl to však náhlý kolaps.

Jeho varovné příznaky se objevovaly v mnohameziná>11

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 12 — #12

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

rodních krizích, a to již od bouřlivé erupce „východní

otázky“ v polovině 70.let 19.věku. Mnohé, veřejností

často podceňované, politické, diplomatické i ozbrojené

konflikty urychlily korozi koncertem jištěného systému

rovnováhy sil a výsledkem již prakticky neovladatelného

procesu postupující konfrontace obou koaličních celků

byla válka z let 1914 až 1918.

Celé generace historiků hledaly a dosud hledajíodpově¤ na základní otázky: Proč k této válce došlo? Jaké byly

její příčiny? Výmarská republika, která podpisem pařížské

mírové smlouvy v r.1919 musela akceptovatjednostrannou vinu císařského Německa na zažehnutí válečného

požáru, se rozsáhlou edicí diplomatických pramenů z let

1922 až 1927 snažila prokázat, že i dohodové mocnosti

přispěly velkým dílem ke vzniku světové války (Die Grosse

Politik der Europäischen Kabinete 1871–1914. Sammlung

der Diplomatischen Akten des Auswärtigen Amtes. Berlin

1922–1927). Také Britové a Francouzi záhy zpřístupnili

svoji zahraničněpolitickou dokumentaci (HaroldTemperley – George Peabody, ed.: British Documents on theOrigins of the War 1898–1914. London 1927; Documents

Diplomatiques Francais 1871–1914. 1e série 1871 až

1900. Paris 1929 an.). Sovětská vláda ve 20.a 30.letech

pravidelně publikovala původně přísně tajné materiály

carského ministerstva zahraničí v odborném časopisu

„Krasnyj Archiv“. Pozadu nezůstalo ani Rakousko, které

v roce 1930 vydalo osmisvazkovou edici dokumentůtýkajících se vídeňské zahraniční politiky v době od bosenské

krize do léta roku 1914 (Österreich-Ungarns Aussenpolitik

von der Bosnischen Krise 1908 bis zum Kriegsausbruch.

I–VIII. Wien, Leipzig 1930).

12

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 13 — #13

i

i

i

i

i

i

ÚVOD

V meziválečném čase vyšly i paměti předníchprotagonistů evropského koncertu – O.Bismarcka (Gedanken

und Erinnerungen. Stuttgart, Berlin 1928), B.Bülowa

(Denkwürdigkeiten. I–IV. Berlin 1930–1931), A.P.Izvol-

ského (Vospominanija A.P. Izvolskogo.Petrograd, Moskva 1924), V.M.Lamzdorfa (Dnevnik V.M.Lamzdorfa, 1886 až

1980. Moskva, Leningrad 1926), A.Tirpitze(Erinnerungen. Leipzig 1919), Viléma II. (Ereignisse undGestalten auf den Jahren 1878–1918. Berlin, Leipzig 1922;

česky: Události a osoby 1878–1918. Praha, Brno 1922) –

a mnoha dalších.

Literatura ke zkoumané problematice je prakticky

téměř nepřehledná. Z autorů novějších titulů lze mimo

jiné uvést M.S.Andersona (The Eastern Question, 1774 až

1923. London 1966), F.R.Bridgeho (From Sadowa toSarajevo. The Foreign Policy of Austria-Hungary 1866–1914.

London 1972), E.M.Carolla (Germany and the Great

Powers 1866–1914. Hamden 1966), G.F.Kennana (The

Fatefull Alliance: France, Russia and the Coming of the

First World War. New York 1979) W.L.Langera (TheDiplomacy of Imperialism 1890–1902. New York 1951), P.Ken-

nedyho (The Rise of Anglo-German Antagonism 1860 až

1914. London 1980), H.Kissingera (Diplomacy. New York 1994; česky: Umění diplomacie. Praha 1996), A.Z.Man-

freda (Obrazovanije russko-francuzkogo sojuza. Moskva 1975), A.Palmera (Bismarck. London 1976; TheChancellereries of Europe. London 1983) a N.Riche (Friedrich

von Holstein. Politics and Diplomacy in the Era ofBismarck and Wilhelm II. I.–II. Cambridge 1965).

Z původní české produkce je stále inspirujícím dílem

Šustova šestisvazková Světová politika (Praha 1924 až

13

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 14 — #14

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

1931). Dominantní osobností soudobého výzkumu dějin

mezinárodních vztahů na přelomu 19.a 20.století je

profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy PhDr.Aleš

Skřivan, CSc., jehož četné publikace mají zcela zásadní

význam. Z jeho diplomního semináře vyšli i další,současní badatelé na poli této problematiky – M.Hlavačka,

F.Stellner, V.Horčička, M.Pečenka, F.Dufek a mnozí další.

(Relevantní publikace A.Skřivana, M.Hlavačky a F.Stell-

nera jsou uvedeny v závěrečné bibliografii doporučené

literatury.) Osobně jsem se tak jakožto autor tétopublikace, jehož zájmovou oblastí je především problematika

druhé poloviny 20.století, mohl v této studii věnované

„koncertu velmocí“ bezpečně opřít o badatelské výsledky

svých přátel a kolegů z Ústavu světových dějin FF UK.

Jim také náleží můj upřímný dík. Za pomoc a kritické

připomínky děkuji i prvním čtenářům – Martě Nálevkové,

Martinu Kovářovi a v neposlední řadě paní redaktorce

dr.Olze Baranové.

14

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 15 — #15

i

i

i

i

i

i

Panoráma Evropy

v 70.letech 19.století

V mrazivém čase končící prusko-francouzské války – dne

18.ledna 1871 – bylo v Zrcadlové síni zámku Versailles

slavnostně prohlášeno ustavení německé říše. Tímtoak

tem vyvrcholilo nejen úsilí knížete Otty von Bismarcka

(1815–1898) o sjednocení Německa „krví a železem“, ale

definitivně skončilo i období evropské mocenskérovno

váhy vytvořené na vídeňském kongresu v letech 1814

až 1815. Proměna dosavadní geopolitické situaceini

ciovala postupné rozdělení starého kontinentu na dva

soupeřící celky, a otevřela tak cestu k propuknutí první

světové války.

Uplynulo sotva deset dní od povýšení pruského krále

Viléma I. (1797–1888) na německého císaře, kdyžkapitu

lovala Paříž a nová vláda historika napoleonské epochy

a pozdějšího prezidenta Adolpha Thierse (1797–1877) –

Francie byla od 4.září 1870 opět republikou – podepsala

na sklonku února 1871 předběžnou mírovou smlouvu

s vítěznou říší, ve které souhlasila se ztrátouAlsaska

-Lotrinska a zaplacením válečné náhrady ve výši 5 miliard

zlatých franků. Tento preliminář byl 10.května 1871po

tvrzen ve Frankfurtu nad Mohanem. Německá anexe

Alsaska-Lotrinska trvale zatížila vzájemné vztahy obou

mocností a zablokovala jakékoliv pokusy o smíření.

Ve Velké Británii se v roce 1868 prosadila liberální

strana a její vůdce William Ewart Gladstone (1809–1898)

stanul v čele vládního kabinetu Jejího Veličenstva královny

15

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 16 — #16

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

Viktorie (1819–1901). Osobní vztahy mezi panovnicí ajejím ministerským předsedou sice nebyly příliš dobré, ale

to Gladstonovi nikterak nebránilo v realizaci zásadních

reforem. Odlukou církve od státu v Irsku bylo oslabeno

tamní dominantní postavení anglikánské církve a zákon

o irské pozemkové reformě z léta 1871 – by ́ v Dolní

sněmovně prosazený jen s velkými obtížemi – vytvořil

předpoklady pro navázání dialogu s politickýmipředstaviteli hnutí za samosprávné uspořádání „Zeleného ostrova“.

Po roznětu prusko-francouzského konfliktu prosadilGladstone u obou válčících stran smluvní garanci neutrality

Belgického království. Neuspěl však se svým návrhemprotestu proti „německému záboru Alsaska-Lotrinska bez

přihlédnutí k mínění místních obyvatel“.

Na Apeninském poloostrově využili italští vlastenci

pádu císaře Napoleona III. (1808–1873) i následnéhoodchodu francouzské posádky z Říma a spolu s královskými

vojáky „věčné město“ 20.září 1870 obsadili. Dokončili

tak sjednocení Itálie. Král Viktor Emanuel II. (1820 až

1878) přesídlil z Florencie na Quirinal a papeži Piovi IX.

(vlastním jménem: Giovanni Maria, hrabě Matai Ferreti,

1792–1878; na Petrově stolci od r.1846) bylo zaručenoexteritoriální držení Vatikánu. Papež ovšem toto rozhodnutí

nepřijal a prohlásil se za „vatikánského vězně“.

Španělská monarchie procházela od září 1868 vleklou

politickou krizí, kterou nevyřešila ani nová liberální ústava

z června 1869. Po útěku královny Isabely II. (1830–1904)

do Francie usedl na vratký madridský trůn druhorozený

syn italského panovníka Viktora Emanuela II.,Amedeo-Ferdinand Maria, vévoda z Aosty (1845–1890). Snažil

se vládnout ve shodě s ústavou, získal si sympatieniž>16

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 17 — #17

i

i

i

i

i

i

PANORÁMA EVROPY V 70.LETECH 19.STOLETÍ

ších společenských vrstev, ale trvající politická anarchie

a vzestup republikánského hnutí ho přiměly v lednu 1873

k abdikaci. Po odstoupení Amedea I.Kortesy vyhlásily

republiku, jejíž nedlouhý čas ukončilo vojensképronunciamento na sklonku roku 1874.

Porážka habsburské monarchie ve válce s Pruskemvýrazně oslabila rakouský vliv v německém prostoru a reálná

hrozba uherské revolty uspíšila prosazení dualistického

uspořádání státu. Vídeňská vláda Friedricha Ferdinanda

Beusta (1809–1886) realizovala v květnu 1867 tzv.ra-

kousko-uherské vyrovnání a již v červnu byl císař František

Josef I. (1830–1916) v Budapešti korunován na uherského

krále. Reforma z dubna 1873 zavedla v západní polovině

státního celku, v tzv. Předlitavsku, přímé volby do říšské

rady. Po ztrátě severoitalských provincií a vytlačení zněmeckého teritoria se rakouské mocenské elity orientovaly

na postupné pronikání na Balkán, čímž ovšem vytvářely

třecí plochu s Ruskem.

Východní samoděržaví procházelo po prohranékrymské válce z let 1853–1856 postupnou modernizací –

zásadním opatřením bylo zrušení nevolnictví v únoru

1861 –, nicméně celková civilizační zaostalost ruského

impéria byla velkou překážkou hospodářského ispolečenského rozvoje země. Car Alexandr II. (1818–1881) musel

čelit jak teroristickým útokům radikálních „narodniků“,

kteří se neustále pokoušeli o vyvolání rolnických povstání,

tak silné konzervativní opozici, rezolutně odmítající jeho

liberální reformy. Na druhé straně úspěšně pokračovalo

dobývání Střední Asie. V červnu 1873 obsadila ruskáarmáda Chivu a o tři roky později připojila k carské říši ikokandský chanát. Přestože mezi Ruskem a Velkou Británií

17

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 18 — #18

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

existovala od roku 1869 dohoda o vytvoření jakéhosinárazníkového pásma na území afghánského emirátu, které

mělo oddělovat zájmy obou mocností v této strategicky

významné oblasti, spory o zachování „teritoriálního statu

quo“ trvaly až do ledna 1873, kdy Petrohrad dočasněpřistoupil na Brity navrženou severní hranici Afghánistánu.

Souběžně probíhala i ruská penetrace na západočínském

pomezí. V létě roku 1871 obsadil turkestánský generální

guvernér Konstantin P.Kaufman (1818–1882) městoKuldžu a postupně i celý Ilijský kraj. Těmito územními výboji

si carské Rusko vytvářelo své vlastní koloniální državy.

Mýtus tzv.civilizačního poslání ve Střední Asii se stal

konstantou ruské a posléze i sovětské imperiální politiky.

V druhé polovině 19.století se v Evropě prosadila

idea národního státu, ale hraniční linie se mnohdyneshodovaly s etnickými hranicemi. Menšinové problémy poté

vytvářely neuralgická ohniska národnostního neklidu.Početní růst evropské populace doprovázely významnémigrační pohyby – z venkova do měst a ze staréhokontinentu do Nového světa. Tíživé sociální podmínkyvzedmuly novou vystěhovaleckou vlnu z Apeninskéhopoloostrova, Španělska, Rakousko-Uherska a z Ruska. Z carské

říše odcházeli především Židé, kteří tak unikali rasově

motivovanému násilí.

Společným jmenovatelem evropských hospodářských

a společenských změn byla postupující industrializace,

která vytvářela kompaktní průmyslové zóny například

mezi Manchesterem a Liverpoolem v Anglii, v německém

Porúří či mezi belgickými řekami Sambrou a Maasou.

Kolem roku 1875 se k úrovni produktivity dosud vedoucí

britské ekonomiky přiblížily Německo, Belgie a Francie.

18

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 19 — #19

i

i

i

i

i

i

PANORÁMA EVROPY V 70.LETECH 19.STOLETÍ

Naproti tomu výrazně opožděný a nerovnoměrnýhos

podářský rozvoj v Rakousko-Uhersku, Itálii, Španělsku

a nakonec i v Rusku inicioval vznik několika málo tamních

průmyslových regionů, obklopených rozsáhlým agrárním

zázemím. V poslední třetině 19.století byla již taképrak

ticky dokončena kontinentální sí ́ železničních tratí, která

usnadnila spojení s více či méně odlehlými oblastmi světa.

V roce 1888 vyjel z Paříže do tureckého Cařihradu první

„Orient expres“ a počátkem 20.věku byla zprovozněna

transsibiřská magistrála.

Elektrická energie začala postupně vytěsňovat páru.

V roce 1882 dokončil Thomas Alva Edison (1847–1931)

v New Yorku stavbu elektrárny s rozvodnou soustavou,

která se stala vzorem pro elektrifikaci evropských měst,

ale až generátor na střídavý proud Sebastiana Ferrantiho

(1864–1930) umožnil vybudovat dálková vedeníelek

trického proudu. (V letech 1888–1889 staví své první

pražské elektrárny i František Křižík, 1847–1941.)Rov

něž rozvíjející se chemický průmysl se stal jednou znos

ných bází novodobých technologií, napříkladvelkový

roby papíru, organických barviv či umělých hmot. (V této

souvislosti nelze nepřipomenout německého chemika

Adolfa Bayera /1835–1917/ a jeho vynález syntetické

výroby indiga z roku 1878.) Předzvěstí nového času se

stal čtyřtaktní spalovací motor Němce Nikolause Otta

(1832–1891) z r.1876.

Mechanizace zasáhla i zemědělství. Na sklonku 70.let

19.století let začaly do Evropy přicházet americkésamo

vazací žací stroje a posléze i kombajny. Na velkostatcích

se běžně používala parní mlátička, sestrojená již v r.1811

Angličanem Richardem Trevithickem (1771–1833).

19

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 20 — #20

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

Přes trvající polaritu mezi chudobou a bohatstvím –

životní úroveň většiny námezdně pracujících byla stále

katastrofálně nízká – se postupně emancipovala vlivná

střední společenská vrstva, která se posléze stalaoporou vznikající evropské občanské společnosti. Až dosud

se kontinentální politické strany dělily na konzervativní

a liberální. Jejich společným jmenovatelem byl důraz na

politickou demokracii a funkční – by ́ v jednotlivýchzemích různě limitovaný – parlamentní systém. Lišily se však v poměru ke státu – liberálové usilovali o omezení

jeho role na nutné minimum, a to i v ekonomické sféře –,

dále v hodnocení tradičních společenských hodnot,naříklad církve, rodiny, či v důrazu na společenský pokrok.

V tomto obecném rámci se vyvíjely a diferencovaly ievropské vládní struktury. Zatímco ve Velké Británii nemohla

královna jmenovat vládu bez souhlasu parlamentu, ve

sjednoceném Německu byl kancléř a jeho ministřiodpovědni pouze císaři, a nikoli zastupitelskému sboru. Vládní

moc ve třetí francouzské republice se zodpovídalasenátu a poslanecké sněmovně. Prosincová ústava z r.1867

zavedla v předlitavské části habsburské monarchieněkteré občanské svobody, například nezávislost soudců,

náboženskou toleranci či svobodu tisku, ale i nadáleponechala omezené volební právo. V Rusku byl panovník

ničím neomezeným, „samoděržavným“, vládcem. Slova,

která v roce 1818 napsal Metternichův důvěrník Friedrich von Gentz (1764–1832), platila i o půl století později:

„Pro ruského cara neexistují žádné z překážek, kteréomezují jiné panovníky a maří jejich záměry – nemusí se

dělit o pravomoc, respektovat ústavní normy, veřejné

mínění atd. O čem v noci sní, to může ráno uskutečnit.“

20 i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 21 — #21

i

i

i

i

i

i

PANORÁMA EVROPY V 70.LETECH 19.STOLETÍ

V 70.letech se však dosavadní politická struktura

začala obohacovat o nová seskupení, budovaná natřídním, profesním, zájmovém či náboženském principu.

Karlem Marxem (1818–1883) a Bedřichem Engelsem

(1820–1895) v roce 1864 založené „Mezinárodnídělnické sdružení“ iniciovalo vznik sociálnědemokratických

stran v Německu, Belgii, Rakousku, Holandsku a v r.1878

i v českých zemích. Ve Francii, kde bylo dělnické hnutí

oslabeno rozdrcením Pařížské komuny v květnu 1871,

se skutečně vlivná socialistická strana zformovala až

na přelomu 19.a 20.století. V témže čase seprosadily i politické strany, které se opíraly o rolnické zázemí

a národně či konfesně orientovaná hnutí. Otto vonBismarck byl jedním z prvních evropských státníků, kteří

pochopili, že vzestupu socialistického hnutí nelzečelit pouze zákazy a represemi. V listopadu 1871 mimo

jiné prohlásil: „Nynější vládnoucí státní moc můžečelit zmatkům socialistického hnutí, a to tak, žerealizuje to, co se zdá v socialistických požadavcíchoprávněné a slučitelné se státním a společenskýmpořádkem.“ Proto mimo jiné prosazoval určení maximální

možné délky pracovní doby, mzdové pořádky, starobní

a nemocenské pojištění, výstavbu levných dělnických

bytů atd.

Novým společenským fenoménem se stal sport. Ze

Švédska se šířilo lyžování, od r.1877 se pravidelně konal

wimbledonský tenisový turnaj, prosazovaly se i jednotlivé

atletické disciplíny, vzmáhala se organizovaná cyklistika

a na sklonku století i automobilismus. Železnice, telegraf

a posléze i telefon učinily svět „menším“ a dostupnějším.

Součástí životního standardu bohatších vrstev se stalo

21

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 22 — #22

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

rekreační cestování, především návštěvy lázní a horských

středisek.

Ve výtvarném umění se objevil nový směr:impresionismus – nazvaný podle obrazu Clauda Moneta (1840–1926)

z r.1874 „Impression, soleil levant“ („Dojem, východ

slunce“) –, který akcentem na tvorbu v plenéru, světlo,

barevnou instrumentaci a zachycení atmosféry okamžiku

oponoval dosud převládající malbě v ateliéru.

V tomto prostředí postupující všestrannémodernizace a nesporného sociálně-technického pokroku se vnásledujících desetiletích odehrával imocenskoolitický

souboj klíčových evropských mocností.

22

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 23 — #23

i

i

i

i

i

i

Spolek tří císařů

Bismarckovou noční můrou po roce 1871 byla obava ze vzniku protiněmecké koalice. Proto vytrvale usiloval oizolaci poražené Francie, která se samozřejmě nechtěla smířit

se ztrátou Alsaska-Lotrinska, přičemž vědomí vlastnívojensko-politické slabosti motivovalo její opatrné hledání

možného spojence pro budoucí odvetu. Thiersova vláda vkládala určité naděje jak do předpokládanéprotiněmecké orientace Rakousko-Uherska, tak do sílícíhoslovanského hnutí v Rusku. Vídeňský kabinet hraběte Karla

Sigmunda Hohenwarta (1824–1899) se skutečně netajil

svojí nelibostí s novým uspořádáním středoevropského

prostoru, přičemž neodmítal ani názory konzervativců,

kteří se nechtěli smířit s výsledkem prusko-rakouské války

z roku 1866. Jeho snaha o důslednou federalizacimonarchie, včetně státoprávního vyrovnání s Čechy, ovšemvyvolala bouři odporu domácí německo-ma¤arské politické

elity. Polínko do již vydatného ohně nesouhlasu s tzv.„favorizováním Slovanů“ přiložil i Otto von Bismarck přisrpnovém setkání císařů Františka Josefa I. a Viléma I. v Bad

Ischlu, a tak výsledkem tohoto soustředěného tlaku bylříjnový pád Hohenwartovy vlády a jmenování knížete Adolfa

Auersperga (1821–1885) novým předlitavskýmministerským předsedou. Ministerstvo zahraničí převzal vlivný

uherský magnát a oblíbenec císařovny Alžběty (1837 až

1898), hrabě Gyula Andrássy st. (1823–1890), kterýotevřeně usiloval o vytvoření protiruského spojeneckého

svazku s Německem a Velkou Británií. Ostrovní království,

23

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 24 — #24

i

i

i

i

i

i

KONCERT VELMOCÍ

přestože byly jeho državy ohroženy ruským pronikáním

do nitra Asie, se však nemínilo na kontinentu nikterakvázat a nadále pokračovalo ve své politice „skvělé izolace“.

Rusko, které se v roce 1871 opět prosadilo v Černém

moři, rozšířilo své expanzivní záměry – vedlestředoasijského prostoru – i na Balkán. Imperiální ideu podpořili vůdčí představitelé všeslovanského hnutí, napříkladNikolaj Jakovlevič Danilevskij (1822–1885), jehož kniha Rusko

a Evropa se stala biblí panslavismu. Pravoslavnouortodoxií umocněné mesianistické představy o mocenském

a duchovním poslání samoděržaví sicenekorespondovaly s jeho všestrannou civilizační zaostalostí, ale silně

rezonovaly na dvoře cara Alexandra II. Zejména ministr války Dmitrij Alexejevič Miljutin (1816–1912) a vyslanec v Istanbulu hrabě Nikolaj Pavlovič Ignatěv (1832–1908)

chtěli využít emancipačního hnutí jižních Slovanů nejen

proti Turecku, ale i vůči Rakousko-Uhersku. Naproti tomu

se stařičký kancléř kníže Alexandr Michajlovič Gorčakov

(1798–1883) oprávněně obával výbušného potenciálu

jihoslovanských národních aktivit, přičemž ovšem ani on

nehodlal tolerovat jak případný rakouský průnik k úžinám,

tak německé porušení dosavadní evropské rovnováhy sil.

Proto také skrytě podpořil cílevědomou snahu Francie

o obnovení svého tradičního vlivu a„politicko-mocenského statu quo“ na rýnské hranici. Obdobně smýšlel

i car Alexandr II., který se však především obávalrevolučního rozvratu nesourodého impéria a s pochopením

naslouchal Bismarckovým úvahám o nutné solidaritě

konzervativních monarchií. Důsledkem carova strachu

z opakování polského povstání z roku 1863 byla i jeho

silná skepse vůči politickým vizím slavjanofilů.

24

i

i

kniha — 2006/4/25 — 10:54 — page 25 — #25

i

i

i

i

i

i

SPOLEK TŘÍ CÍSAŘŮ

Na září 1872 byla připravována návštěva císařeFrantiška Josefa I. u Viléma I. a Alexandr II. si otevřeně řekl – v rozhovoru s německým velvyslancem – o přizvání k tomuto, původně čistě protokolárnímu, setkání dvou panovníků. Bismarck souhlasil, a tak se ve dnech 3.až

11.září v Berlíně konala schůzka tří císařů. Říšský kancléř,

s ironií jemu vlastní, výstižně glosoval tuto událost před

britským velvyslancem Odo Russelem: „Poprvé v dějinách

zasedli tři císařové ke společnému obědu v zájmu míru.

Chtěl bych, aby vytvořili svornou skupinu, podobnou

Canovovým ‚Třem gráciím‘. Přál bych si, aby se nechali

mlčky obdivovat. Rozhodl jsem se proto, že je nenechám

mluvit. Toho jsem také dosáhl, jakkoli to bylo těžké,nebo ́ se všichni tři považují za významnější státníky, než ve

skutečnosti jsou.“

V průběhu berlínské schůzky nebyly podepsány žádné úmluvy, pouze Gorčakov s Andrássym se ústně dohodli na zachování statu quo na Balkáně. Bismarckova snaha o zdůraznění protifrancouzského ostří panovnického summitu byla poněkud oslabena Gorčakovovým sdělením francouzskému velvyslanci v Berlíně vikomtu A.Gontaut-

-Bironovi, že Rusko „potřebuje silnou Francii“. A tak se

hlavním výsledkem zářijového setkání tří „východních

císařů“ stala okázalá demonstrace jejich „politického

sblížení“.

Začátkem roku 1873 však Rusové Berlínu navrhliuzavření obranné vojenské konvence. Otto von Bismarck

tuto ideu akceptoval, ovšem s podmínkou jejíhorozšíření i na Rakousko-Uhersko. V květnu císař Vilém I. –

v doprovodu Bismarcka a generála Helmutha Moltkeho

(1800–1891) – oplatil carovi jeho nedávnou berlínskou

25