načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Koncert bez básníka -- Román o tom, jak básník Rilke zmizel z nejslavnějšího obrazu německé secese. - Klaus Modick

  > > > > Koncert bez básníka  

Elektronická kniha: Koncert bez básníka -- Román o tom, jak básník Rilke zmizel z nejslavnějšího obrazu německé secese.
Autor:

Román o tom, jak básník Rilke zmizel z nejslavnějšího obrazu německé secese. Román o vzniku jednoho z nejslavnějších obrazů německé secese, o komplikovaném vztahu umělců a o ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  168
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  179 Kč
6%
naše sleva
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 235
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z německého originálu Konzert ohne Dichter ... přeložil Tomáš Dimter
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1553-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román o tom, jak básník Rilke zmizel z nejslavnějšího obrazu německé secese. Román o vzniku jednoho z nejslavnějších obrazů německé secese, o komplikovaném vztahu umělců a o lásce. Malíř Heinrich Vogeler je na vrcholu tvůrčích sil. V červnu 1905 je mu udělena Zlatá medaile za umění a vědu, kterou dostane za celoživotní dílo, ale především za obraz  Koncert  neboli  Letní podvečer , dokončený po pěti letech práce. Ten je na veřejnosti oslavován jako mistrovské dílo, ale pro Vogelera představuje výsledek trojího ztroskotání: jeho manželství se ocitlo v krizi, jeho umělecké sebevědomí je jako na houpačce a jedno křehké přátelství skončilo nenávratně v troskách. Rainer Maria Rilke, literární hvězda na nebi worpswedské umělecké kolonie, a jeho spřízněná duše Vogeler se navzájem odcizili — a obraz to ukazuje: Rilkovo místo mezi dvěma ženami, které miluje, zůstává ostentativně prázdné. Klaus Modick mistrně vypráví o tom, co oba muže svedlo dohromady, co je rozdělilo a jaký podíl na tom měly ženy, umění, peníze a politika.

Předmětná hesla
Vogeler, Heinrich, 1872-1942
Rilke, Rainer Maria, 1875-1926
* 19.-20. století
Výtvarní umělci -- Německo -- 19.-20. století
Německy píšící spisovatelé -- 19.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Klaus Modick - další tituly autora:
Koncert bez básníka Koncert bez básníka
Modick, Klaus
Cena: 234 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

I
Worpswede
7. června 1905
II
Z Brém do Oldenburgu
8. června 1905
III
Oldenburg
9. června 1905
Poznámka autora
Poděkování překladatele
host
Koncert
bez
básníka
Klaus
Modick
Rilke a Vogeler, jejich dílo
a jejich ženy





— 9 —
I
Worpswede
7. června 1905
Šuškání. Zbytky snů. Pleskající tlukot křídel. Kdo to
mluví? Kolem temné věže krouží popelaví tažní ptáci,
vyrážejí ze sebe skřehotavé vábivé zvuky, písně v ne ­
srozumitelných jazycích. Jejich letové dráhy kreslí nad
mokřady, vřesovišti a zrcadly řeky a kanálů nahodilé
živoucí obrazce. Nebo snad šepot prosakuje z nezadrži­
telného přílivu šírání, jež se do pokoje vkrádá s pochy­
bami, zda už nadešel jeho čas?
Vstane a oblékne si temně modrý župan, zpola tra­
diční kimono, zpola středověké šlechtické roucho. Vý­
šivku, párek štěbetajících slavíků v trnitém křoví, si
navrhl sám, stejně jako navrhl vše, co jej zde obklopuje,
od velké postele z leštěného březového dřeva přes lam­
py, svícny a tapety až po matně bílou komodu. V celém





— 10 —
domě od hřebenu střechy až po vinný sklep není jediná
místnost a sotva nějaký předmět, které by sám nevy ­
tvořil nebo nevytvaroval, a věci, které sám nenavrhl,
jsou umístěny a naaranžovány tak, aby zapadaly do jeho
představ a nápadů, fantazií a přání.
Otevře křídlové dveře na balkon a přes dosud po­
temnělou květinovou zahradu hledí k březovému háji,
jemuž dům vděčí za jméno — Březový statek, Barken­
hoff. I stromy vysázel už před lety sám, kmínek za kmín­
kem, aby byl dům od silnice patrný skrze rastr jemného
šrafování, jako by si příroda kreslila svůj vlastní obraz.
Jenže v přítmí je čerstvá zeleň listů ještě potažena še­
di vým padlím noci a světlé kmeny se spojují a vytvářejí
jakési černé mřížoví. Vyděluje se tím ze světa? Nebo se
tím uzavírá do svého vlastního díla, do domu a statku
se ženou a dětmi a koňmi a psem a mnoha hosty, kteří
přicházejí a odcházejí?
V zahradě a na polích kolem statku má blízko ke
každému stromu i křovisku, každý den je vyhledává,
pomáhá jejich růstu, hnojí je, staví jim oporu, zastři­
huje je a dává jim směr, který se zdá danému organis mu
přiměřený. Všechno vypadá tak bohatě, šťastně a uspo­
řádaně, plody dozrávají, vysemeňují se a stromy rostou
a projevují svou svébytnost, které již není pomoci. Tak
je jeho zahrada do skutečnosti vrostlé, oživlé umělecké
dílo. Přesto se člověk někdy probudí z dlouho letého
snu, dobrovolného Růženčina spánku, a začíná chápat,
že nestvořil pražádný ostrov harmonie a krásy, nýbrž





— 11 —
živými i jinými ploty, zídkami a březovým mří žovím
obehnané vězení.
Opět zaslechne ten šepot. Jako by si šuškaly ženy.
Jenže teď ví, že to jsou modříny, jejichž hlasy připlouvají
od bříz zroseným vzduchem. Co říkají? Že ještě není den,
ale už ani noc? Možná o tom leccos tuší básníci a pak
pro to nacházejí slova. Jenže hlasy se dají kreslit tak málo
jako noční vítr, jenž povívá zahradou a jako po špičkách
obchází dům, nebo tak málo, jako se dá namalovat hudba.
To je jeden z důvodů, proč se ten velký obraz, se kte­
rým se celá léta soužil, tak zásadně nezdařil. Zachycuje
hudebníky, ale nezní. Zůstává němý. A naslouchající ne­
slyší vůbec nic. Jsou hluší. Proto také Koncert není dobrý
název. V katalogu k umělecké výstavě, která bude zítra
zahájena, jistý takzvaný odborník tento obraz oslavuje —
prý je to šumící hymnus na podvečerní mír, nanejvýš
realistický a nevyumělkovaný a plný hudby, naplněný
něžnými lyrickými tóny, slavnostní chvíle, usebraná,
cudná radost ze života, od světa a času vzdálený, pro­
stý požitek. Tento expert nepopisuje, co na obraze vidí,
nýbrž co tam chce vidět; a říká to tak pateticky a lyricky
přepjatě, že to zní jako špatná parodie na básníka, který
na obraze chybí. Byl by měl sedět mezi Paulou a Clarou,
tak jako mezi nimi sedával, když se onehdy objevil na
Barkenhoffu, záhadný, předčasně vyzrálý génius, pod
jehož slovy a pohledy ženy roztávaly. Jenže tam, kde měl
sedět, je prázdné místo, proto by byl vhodnější název
Koncert bez básníka.





— 12 —
Paula obraz nazývala jen Rodina, jenže tahle rodina
se rozpadá, ba už se rozpadla. Sladká básnická slova ji
dávno nedrží pohromadě, doznívají jen jako prázdné
ideologie, jako šarlatánovo kázání. Rozpadlá rodina by
ovšem nebyl dobrý název. Hvězdy počínají blednout
a do prchající modři noci se od východu pozvolna sune
zelenavý nádech letního rána. Nebyl by snad Letní pod­
večer lepší název?
Jako by záleželo na názvu! Pokrčí rameny, zívne, pro ­
táhne ústa do mdlého úsměvu, vejde zpátky do pokoje.
Nehtem přejede přes struny kytary, pověšené na zdi. Zní
rozladěně. Jak dlouho už na ni nehrál? Rozladěná jako
mnohé v tomto domě, rozladěná jako jeho život.
Teď už neusne. Vyrazí na procházku dolů k řece,
vstříc jitru, jež s narůžovělým přísvitem tiše vchází do
domu a zanedlouho, přes rudou záři, téměř lomozně
přeroste ve všeobjímající symfonii barev. Šourá se
v modro ­bíle pruhované lněné košili a volných modrých
kalhotách, pracovním oděvu, ve kterém se cítí dobře.
Úbor biedermeierovského bohéma, v němž se před­
vádí světu — se stojacím límečkem a nákrčníkem, ves­
tou a redingotem, v kamaších po kolena, s cylindrem
a špacírkou —, mu nic neříká, považuje ho za směš­
ný a trapný, ale jelikož ho svět takhle chce vidět, od
zítřejšího rána mu tuhle roli opět zahraje. Pohádku
o Worps wede a jeho pohádkovém princi. Prodává se tak,
jak se musí prodávat pohádkový princ, který svůj domov
uprostřed mokřadů obklopuje růžemi a břízami a vedle





— 13 —
těžkopádných, ponurých hrázděných statků buduje dům
s bílými zdmi a velkými okny. Stvořil zcela svébytný
umělecký styl a do jeho středu umístil sám sebe. A až
dosud nabízel pokaždé jen to, co se po něm požado ­
valo, spolehlivě a přesně, vkusně a vybraně, a to včetně
postavy umělce. Dnes pojede do Brém a zítra dál na
Severo západoněmeckou uměleckou výstavu. Kvůli tomu
se navleče do svého přestrojení, svého kostýmu umělce,
a velkovévodkyně nebo velkovévoda, jejichž slavnostní
oděv je také jenom převlekem, mu předá Velkou zlatou
medaili za umění a vědu. Za letní podvečer, za koncert
bez básníka, za rozpadlou rodinu.
Bosý vychází na chodbu, nehlučně otevírá dveře
modrého pokoje, vrhne pohled do místnosti, v níž spí
jeho dcery. Skoro každý večer, když dívenky leží v posteli,
jim předčítá. Pod zkoseným stropem, ponořen do uklid­
ňujícího azuru stěn, působí dětský pokoj jako beduínský
stan, v němž dny nějakým příběhem končí a noci za­
čínají; jsou to příběhy veselé i smutné, krátké i dlouhé.
V těchto hodinách mezi bděním a sněním vládne dobré
kouzlo, jímž se písmena proměňují v pronesená slova,
mezi vyprávějícími ústy a naslouchajícíma ušima se
vytváří neviditelný most, zatímco kocour, stočený u no­
hou jedné z dívek, k tomu souhlasně přede. Někdy děv­
čátkům předčítá ještě chvíli poté, co usnou — snad aby
jim do snů poslal pár slov, ale možná také proto, že se
nechce od čtení odtrhnout, neboť z něj cosi vyrůstá,
něco, co mlčenlivá čtenářská samozřejmost dospělých





— 14 —
již nezná — zvuk. To se naučil od Rilka, který své básně
také předčítá způsobem, že znějí jako zaklínadla nebo
modlitby. Jenže Rilke dětem nerozumí, nechce o nich
nic slyšet — dokonce ani o vlastní dceři.
Vogeler pokračuje dál k ložnici své ženy. Závěsy
jsou zatažené. V temnotě slyší pravidelné oddecho­
vání. Škrt ne zápalkou. Zelenavý nádech bavlněných
závěsů postele s nebesy překryje ve slabém svitu její
tvář a propůjčí jí zdání choroby. Už to není dívka, do
níž se zamiloval na první pohled, už to není ta křehká,
pohádkově tichá žena, kterou maloval znovu a znovu
a která měla jako královna panovat v říši krásy a sou­
časně být jejím nejvzácnějším klenotem. Tak ji chtěl
uhníst, učinit ji svým výtvorem. Tak ji také umístil do
obrazu, jako éterickou, zasněnou a do neurčitých dálav
hledící vládkyni Barkenhoffu. Ten obraz lže. Je to monu ­
mentální životní lež, metr pětasedmdesát vysoká a tři
metry deset dlouhá. Pravda leží tady před ním v mi­
hotu zápalky. Po dvou porodech Martha zmohutněla
a zeselkovatěla a teď na ni třetí těhotenství doléhá jako
těžký, zelenavě churavý stín. Brzy se bude podobat své
matce, která v zatuchlých komůrkách rodila jedno dítě
za druhým.
Trhne sebou, když mu zhasínající zápalka ožehla
palec a ukazováček. Náladovost, nevysvětlitelná zvůle
života. Den co den je mu stále méně jasné, proč žije
právě teď, a ne dříve a ne později. Proč vůbec přišel na
svět. Dostal život, o který se neprosil a který mu zase





— 15 —
bude odňat, aniž se ho dotážou. Není jeho touha po ži ­
votě vždycky mimořádně velká, když si jako právě teď
myslí, že ztrácí směr? Nemá všeho nadbytek? Naslou­
chá zrychlujícímu se rytmu svého srdce. Život je silnější
než veškeré umění, všednost zaplavuje vše vytvořené.
Teď, když je jeho dům téměř dokončen, plní se sytostí
a konvencemi, těžkopádností a rutinou. Teď, na vrcholu
svého časného, až příliš časného úspěchu, se mu jeho
umění jeví ploché a jalové, až příliš krásný život nala­
mují trhlinky jako krakeláž na olejomalbě.
Dole ve světnici vklouzne do dřeváků. Vedle velké
skříně na nádobí, na níž stojí cínové džbány a stříbrné
svícny, a vedle kameninového nádobí s modrými a žlu­
tými kvítky visí na okrově natřené zdi zátiší. Od Pauly.
Bílé, stříbrošedé tóny ubrusu, sklenice na vodu a láhve.
Hluboká čerň pečicí pánve s volskými oky. Teplá žluť
vajec. Pod tím studená žluť rozpůleného citronu. Pro­
sté. Upřímné. Jasné. Člověk má pocit, že cítí vůni vajec,
vnímá čerstvost citronu. Paula umí namalovat pachy.
Možná by dokonce svedla namalovat i hudbu, koncert,
který je nejen vidět, ale který jako byste také slyšeli. Ob­
raz nezískává svou sílu z toho, co malujeme, nýbrž z če­
hosi, co tahy štětcem a tvary obklopuje, co je obestírá
jako neviditelná síť, z něčeho, co je nepřítomné, a právě
proto mimořádně přítomné — jako nepřítomný básník.
Ano, Paula vytvořila to nejchytřejší a nejlepší, co kdy kdo
ve Worpswede namaloval. A zrovna od Pauly na výstavě
žádný obraz nevisí...





— 16 —
Po schodech vedoucích na zahradu s jejich ven se
otevírajícími bočnicemi, mezi vázami na balustrádách
míří vstříc řece, letmo se ohlédne na prokomponova ­
nou symetrii domu. Vázy po obou stranách štítu kore­
spondují s empírovými vázami na schodišti, mrtvolně
bledé vystupují ze svítání a odcházející noc s sebou nad
střechou táhne poslední hvězdu. Okna zejí jako ponuré
oční důlky a v dosud neprobuzené zahradě stojí dům
tak chladně, jako by jeho vzletná harmonie zamrzla
nebo odumřela. Stupínky schodiště, jež jindy vyzařují —
nebo by přinejmenším vyzařovat měly — cosi zvoucího
a plné ho očekávání, čnějí odmítavě. Nač by také měly
čekat? Na nějaký zázrak?
Zimomřivě povytáhne ramena. Jako červ v jablku ně­
kterého ze stromů, které zde pěstuje a o kte ré se stará,
v  něm začaly hlodat pochybnosti. Tuší nedostateč­
nost svého snažení inscenovat před kulisami Barken­
hoffu zdravý svět a simulovat harmonii. Uprostřed jím
stvořeného světa se vine trhlina. Postavil si dům, je­
hož zahradě přivrácená strana s panským vstupním
schodištěm je průčelím a sálá z ní cosi ne umětelského.
Ale ve staré části domu, ve světnici, ještě žije jeho
láska k prostým věcem, k řemeslné poctivosti a k oné
čistotě a upřímnosti, které jsou typické i pro Pauliny
obrazy.
Přes mokřadní louky, podél kanálů a hrází lemova­
ných břízami, duby a kručinkami došel k lávce, u níž má
uvázaný člun. Usadí se na lavici, lokty si opře o kolena





— 17 —
a hlavu do dlaní. Do přídě s jemným šploucháním na ­
ráží temná řeka. V sítině a rákosí chřestí vodní ptac­
tvo. Do zeleně svítajícího horizontu se přimíchává zlatý
nádech a rozprostírá se nad zemí. Louky se probouzejí.
Černobílé čejky vzlétají s těžkopádným plácá ním křídel
o hladinu, ale pak — ve svém živlu — volně a bez tížně
vystřelují do nebe. Odkudsi zdálky je slyšet naklepá­
vání kosy.
Nasadí vesla, navede loď mezi vysoký orobinec a lek­
níny, sítinu a rákosí, nějakou chvíli pluje jen tak, bez
záměru, až dorazí k polorozpadlé chatrči s mechem po­
rostlou, poškozenou střechou. Vždycky sem rádi chodí­
vali básníci a malíři, zejména malíři se svými model­
kami. Utábořili se na travnatém břehu, mezi břízami
si natáhli šňůry a zavěšovali na ně pestrobarevné lam­
piony, a z blankytných nocí pak prosvítaly světlé šaty
a někdy i bělost nahoty.
Rákosí je tady tak vysoké, že člověk sedící ve člunu
není ze břehu vidět a z loďky je možné rozeznat jen
proděravělou střechu chatrče. Vytáhne z kapsy dýmku,
opatrně a poněkud zdlouhavě si ji nacpe, a když škrtne
sirkou a chce si připálit tabák, najednou zaslechne hlas.
Polohlasné, nesrozumitelné mumlání. Jednoduchá me­
lodie. Rapsodické zajíkání. Hlas, který zní kadidlem,
hlas modlícího se...






— 18 —
„... už se zasejc modlí.“
Lina, prastará hospodyně, pociťovala vůči podiv ­
nému hostu, jenž se po návratu z cest po Rusku ob­
jevil koncem toho začarovaného léta na Barkenhoffu,
stud hraničící s odporem. Bydlel v podkrovním po­
koji s výhledem na dvůr. Když se procházel po zahradě
v provazem převázané zelené rubašce a pestře zdobe­
ných, červených tatarských kožených holínkách, v ruce
drže zápisník tak, jako kněz nosívá breviář, a jednou
tišeji, jindy hlasitěji si pro sebe cosi mumlal, někdy se
zarazil a tužkou si něco naškrábal do notesu, pak po­
věrčivou Linu přepadal strach, že by mumlání nemu­
selo být modlitbou, nýbrž zaříkáním, uhranutím nebo
uřknutím.
Možná se děsila také jenom proto, že by tenhle podi­
vínský svatý mohl ve svém cizokrajném vyšňoření vyra­
zit do vesnice a svým zjevem by Barkenhoff přivedl do
řečí a drbů a připravil ho o dobrou pověst. Od té doby,
co Worpswede pro sebe objevili umělci, usadili se zde
a přijížděli je sem navštěvovat jejich přátelé z velkých
měst a dalekých zemí, bylo možné ve Worpswede spatřit
rozličné karnevalové kostýmy a směšné obleky, ovšem
Rilke je všechny předčil.
Lina byla každopádně rozrušená. „Tomu chlapovi
visí košile z kalhot.“
A když pak s podolkem košile vytaženým z kalhot
přecházel po pokoji v patře sem a tam, rudé ruské ho­
línky vydusávaly do prkenné podlahy těžký, nepravi­





— 19 —
delný rytmus a jeho hlas někdy zesílil natolik, že proni ­
kal trámovím až do přízemí, pak Lina vyšla do předsíně,
rozrušeně naslouchala a upracovanou, vrásčitou rukou
ukazovala ke stropu.
„Modlí se k drahýmu spasiteli,“ šeptala. „Porát se
modlí.“
Vogeler se usmál, poplácal ji konejšivě po rame ni.
„Nemodlí se, Lino. Básní. Pan Rilke přece jenom básní.“

Tehdy, před pěti lety, když byla barkenhoffská „rodina“
s Rilkem kompletní, Vogeler ještě netušil, že tenhle
básník jenom nebásní. Nyní už ví, že Rilke svému ta­
lentu, svému nadání slouží s tak nelítostnou vážností,
že se jeho práce rovná osudu, sebezotročení. Za jedinou
šťastnou, blaženou a posvátnou milost považuje a pro­
hlašuje svou tvorbu, své dílo, a fáze bez tvoření pro něho
nepředstavují zotavení nebo uvolnění neustále poně­
kud vysoko naladěných strun. Pomyšlení, že se občas
musí objevit prázdné chvíle jako pohon k tvorbě, že je
nezbytná dokonce nuda, aby se duch mohl zase usebrat
a stát tvůrčím, je Rilkovi zcela cizí. Že umění vzniká
také ze hry a nahodilých improvizací, vydanosti nebo
naslouchání živoucímu okamžiku, o tom tento básník
nic neví nebo vědět nechce.
Opovrhuje zahaleči. A  obává se zahálky, protože
v podstatě je sám zahaleč, který se i v nečinnosti tváří,





— 20 —
jako by byl pohroužen do vážné práce. Rilkovo básnické
šacení jde mnohem dál než jen k ruské rubašce, kterou
ovšem mezitím odložil, mnohem hlouběji než Vogele ­
rovy biedermeierovské maškarády. Rilke vydává sám
sebe za poetu i ve chvílích, kdy mu veškerá inspirace
došla, předstírá světu roli, kterou si nerozlučně ve­
tkal do své osoby.
Fritz Mackenson kdysi s cynickým, oplzlým alkoho­
lovým humorem prohlásil, že Rilke by ze sebe vyrážel
rýmy i na latríně a popisoval jimi papír, který by tam na­
šel. Jak by měl Vogeler vědět, zda to, co si teď a tady sám
pro sebe časně ráno povídá, je pískání v temném lese,
touha vynutit si inspiraci nebo předstírání práce, bleko­
tání, jímž zahání panickou hrůzu z prázdnoty, nebo zda
mu v této chvíli z úst kane jedna z jeho rozplývavě krás­
ných, mezi kýčem a hloubkou těkajících básní? Zvuky,
jež Rilke při básnění vydává, jsou řečí, které nikdo ne­
rozumí. Rozumí jí sám Rilke?

Jednou společně stáli v muzeu před obrazem Arnolda
Böcklina. Zachycoval v trávě ležícího fauna s překříže­
nýma nohama a rozhozenými pažemi, kterak s našpu­
lenými rty pohvizduje na kosa, sedícího na pohupující
se větvi nad faunovou hlavou. Avšak flétna a notový zá­
znam — mohly by to být i papíry s rukopisem a držák
na plnicí pero — leží vedle něho v trávě.





— 21 —
„Znamenitý obraz,“ prohlásil Vogeler s  obdivem
a mír nou závistí o motivu a Böcklinově technickém
mistrov ství a malířské síle.
Rilke si pohladil bradku, svraštil čelo a pevně zavřel
oči, skoro jako by se mu to příčilo. „Je dobře namalovaný,
to jistě,“ řekl nakonec přísně, „ale je falešný.“
Vogelera to udivilo, protože Rilke byl přece Böckli ­
novým věrným, neskrývaným obdivovatelem. „Jak to
myslíte, můj drahý? Falešný?“
„Ten faun má možná smysl pro umění, ale není
to žádný umělec. Je to lenoch. Nepracuje.“ A jakmile to
Rilke řekl, vytáhl z kapsy saka zápisník a s nezvučně
pohybujícími se rty si do něj cosi zapsal.
Vogeler měl pocit, že mu Rilke udělil lekci, že ho
chtěl trochu poškádlit, a byl by mu rád něco namítl,
jenže ho žádná odpověď nenapadla. Když z muzea opět
vyšli do prosluněného parku, najednou odpověď znal.
Našpulil rty a zahvízdal krátkou melodii. „Kdybych byl
ptáčkem...“
Rilke se nezasmál, ale vrhl na něho jeden ze svých
smutně­přísných, vyčítavých pohledů. Jak je to dlouho,
co se Rilke usmál naposledy? Zasmál se vůbec někdy?
Nebo si aspoň pohvizdoval?

Když ho teď Rilke vidí sedět na lavici v loďce, jak v ruce
místo skicáře svírá napěchovanou dýmku a  lenivě





a uvolněně se oddává ranní náladě na řec e, měkkým
proudům a pohupování, aniž se tuto náladu chystá za­
chytit a zformovat, pravděpodobně jím bude Rilke po­
hrdat ještě hlouběji, než jak tomu bylo doposud. Pocho­
pitelně mu to neřekne přímo do očí, přesto se za jeho
zády od úst k ústům a dopis za dopisem šíří drby a po­
mluvy, jak už to v rodinách chodí — a v rozhádaných
a rozpadlých rodinách tím spíše.
Vogelerovo umění, řekl Rilke své ženě, jež to donesla
Paule a Paula to zašeptala Martě, která to téměř vyčí­
tavě opět svěřila svému muži, Vogelerovo umění je tedy
jen dekorativní hříčka, čirý povrch, stává se prý stále
nejistějším, ustavičně mu schází náhled, je zcela odká­
záno na nahodilost hravých objevů, které se vzdalují
věcem, a hlubokou vážnost, na níž jedině záleží, prý ni­
kdy nemělo.
Na tom, připouští Vogeler, může být zrnko pravdy. Je
ješitný a o své ješitnosti ví. V narůstající nespokojenosti
s vlastní prací dobře zná i pochybnosti o sobě samém.
Ale Vogelera trápí, že Rilke lije svůj jed do studny „ro­
diny“. Připomene si, kolik toho jen pro básníka a Claru
v průběhu let vykonal...
— 22 —






       

internetové knihkupectví - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.