načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Koncernová pětiletka - Patrick Zandl

Koncernová pětiletka

Elektronická kniha: Koncernová pětiletka
Autor:

Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte moje rádia, večer si sednete k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete knihu z mého nakladatelství. Když ... (celý popis)


hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Freetim(e)publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 59
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-875-3802-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji televizi, posloucháte moje rádia, večer si sednete k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete knihu z mého nakladatelství. Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší zasedání vlády, a dokonce i zubařka na mě má čas ještě tento týden. Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by dali dohromady menší městys. Kdybych vám řekl, kolik dělá můj plat, záviděli byste mi. A víte co? Já udělám něco lepšího. Řeknu vám, jak žiju. Abyste mi závidět přestali… Takhle začíná kniha Koncernová pětiletka. Příběh vyprávěný ředitelem mediálního koncernu, jednoho z "kotrčníků mediálního kapitalismu" vypadá nejdříve jako humorný úvod do řízení velké korporace. Politická jednání, zákulisní intriky, přepracovanost, mnohahodinové obídky s přáteli, kde se semele všechno. Něco na způsob červené knihovny pro pány – a následně, když se do příběhu přidává i lovestory – i pro dámy. A to už jde do tuhého... BONUS - pro všechny stávající i nové majitele jsme do knihy přidali exkluzivní ukázku z připravovaného románu Patricka Zandla - Odklon anotace: Možná vás při dočtení Koncernové pětiletky napadlo, co bylo s ostatními? Co Bína, jak si poradí s materiály, které dostal a co Oswald a jeho tažení proti premiérovi? Po Koncernové pětiletce přijde Doba odklánění...

Související tituly dle názvu:
Koncernová pětiletka Koncernová pětiletka
Zandl Patrick
Cena: 70 Kč
Husákův děda Husákův děda
Zandl Patrick
Cena: 176 Kč
Husákův děda Husákův děda
Zandl Patrick
Cena: 124 Kč
Černá nenávist Černá nenávist
Lehane Dennis
Cena: 239 Kč
Hry Patrick Marber Hry Patrick Marber
Marber Patrick
Cena: 300 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Jako autor bych vám rád poděkoval za nákup této knihy.

A pokud jste si ji nekoupili na Palmknihy.cz, ale nahrál

vám ji váš kamarád nebo k vám připutovala jinak, mám

pro vás dobrou zprávu. Zaplatit za ni můžete hned a

přímo autorovi. Jak?

Převodem 79 Kč na účet 2900065431/2010.

Nemusíte na nic čekat, prudit se s e-shopem,

objednávkami, stačí vyndat mobil a zaplatit převodem

přes mobilní bankovnictví, nebo se nalogovat do

e-bankingu. Ukázka v podobě jedné kapitoly je zdarma.

Jako autor doufám, že tento přístup přispěje k vašemu

pohodlí při nakládání s elektronickými knihami a také

k tomu, že za ně nebudete váhat zaplatit cenu dvou piv

v centru Prahy.

Příjemné čtení,

Patrick Zandl


Obsah

Prolog ................................................................................... 3

Zoufalství začíná ................................................................. 4

Chatování .......................................................................... 10

Moje práce ........................................................................ 13

Takhle mě Lakmus dlouho nevytočil... .............................. 21

Státní kartel být může? ..................................................... 26

Manželství ......................................................................... 28

Ze špicla dealera neudělám... ........................................... 30

Pochcané dlaždičky rozbouřily firmu ................................ 33

Chatovací strategie ........................................................... 36

Osobní setkání s nickem ................................................... 38

Karlopárty s dcerou .......................................................... 40

Když auto, tak křivolace .................................................... 44

Víkendové soužití .............................................................. 48

Čtyřlístek k soudu ............................................................. 50

Manažerské praktiky ......................................................... 52

Rozpočtové odměny .......................................................... 57

Na pokraji ráje .................................................................. 60

Kulturní šok ....................................................................... 60

Křestní jméno: Kristýna .................................................... 63

Šokuji odhalenou identitou ............................................... 65

Přijede Hans! .................................................................... 68

Vzpurní ředitelé ................................................................ 71

Policejní tlačenka za oktávo .............................................. 75

Narozeninové květinování ................................................. 77

Rádia prodávejme vyčůraně .............................................. 81

Dojednáno live setkání s Kristýnou ................................... 83

Koncernové licence Microsoftu ......................................... 86

Příliš vysoko na osobní zápisky ......................................... 87

Brno je docela jiný svět ..................................................... 91

Válečná porada ................................................................. 97

Druhá pozvánka do Brna ................................................. 100

Oswaldovi ukradli auto. V Brně ...................................... 102

Koňská serenáda ............................................................. 104

Trochu zamilovaný .......................................................... 110

Farářské poradovánky .................................................... 114

Jenom přátelé .................................................................. 120

Oswaldovo auto ............................................................... 122

Život ponořený do přehrady ............................................ 131

Život po životě ................................................................ 139

Po uši namočení .............................................................. 139

Po bouřce ........................................................................ 151

Uklidňování ..................................................................... 170

Říšské omalovánky .......................................................... 172

Tragédie špatné SMS ...................................................... 186

Nebyl to příběh z červené knihovny ............................... 198

Doslov k Žertvovu deníčku ........................................... 202

Odklon ............................................................................. 216

Patrick Zandl .................................................................. 223

Ukázka z knihy Japonská zahrada od Ch. D. .............. 224

Sobegha


Prolog

Denně si kupujete moje noviny, díváte se na moji

televizi, posloucháte moje rádia, večer si sednete

k časopisům, které vydávám, nebo si otevřete knihu

z mého nakladatelství.

Když zavolám premiérovi na mobil, přeruší zasedání

vlády, a dokonce i zubařka na mě má čas ještě tento

týden.

Vedu mediální koncern zaměstnávající tolik lidí, že by

dali dohromady menší městys.

Kdybych vám řekl, kolik dělá můj plat, záviděli byste mi.

A víte co? Já udělám něco lepšího.

Řeknu vám, jak žiju.

Abyste mi závidět přestali...


Zoufalství začíná

Konec dovolené snů, návrat v zimě do promrzlé

republiky – prostě leden. Jenže místo usmíření, místo

domluvy jen další a další zoufalství a slzy. Možná naděje

na to, že se všechno spraví, kdybychom ale spolu byli

schopni o všech těch věcech mluvit. A tak jsem zase byl

sám. Přicházel jsem pozdě večer z práce, aby ona mohla

odejít. Hlídal jsem unavené dítě v bytě, který připomínal

ubytovnu Rumunů. Já coby ředitel velké firmy, ona coby

žena na mateřské dovolené.

Už jsem musel být asi hodně zoufalý, když jsem se jí zeptal, co by dělala, kdyby mě doma našla s nějakou holkou v indiskrétní situaci. Zasmála se svým zvonivým trylkem, plným absurdně koncentrované jistoty, a ujistila mne, že by nám skočila koupit lahev dobrého vína, abychom tu nebyli na suchu. Jak praví klasik, neklaďte otázky, na něž neznáte odpověď. Čekal jsem cokoliv od frází typu: „To bys nikdy neudělal” nebo „Zmlátila bych tě”, až po tvrdší sebeujišťování: „Kde bys na to vzal čas, ty workoholiku?” nebo nejdrsnější: „Tebe s nějakou holkou? To by si dala”. Reakci, jíž se mi dostalo, jsem nečekal.

Kamarádi mi neustále dokola omílají, že takový vztah se už nedá zachránit. Psycholog byl střízlivějšího názoru. Pravil, že vztah je ve vážné krizi a je třeba maximálně zvážit efektivitu jeho dalšího setrvání. Setrvala u něj jen moje pětistovka.

Jsem pro lobotomii a pokus. Zítra někde opatřím milenku a uvidím, kdo s koho, říkal jsem si... Jenže jak sehnat milenku?

Přes noc ze mě původní nadšení pro shánění milenky vyprchalo. Během bezesné noci na lůžku vedle manželky, která se ihned otočila na bok a při pokusu o pohlazení zašeptala jen to své „dobrou noc“, aby mi dala najevo, že z milostných hrátek nebude nic, jsem formuloval dva problémy: Shánět milenku je maximálně trapné při mojí stydlivé povaze. Holt jsem to se ženami zřejmě nikdy neuměl. Co tedy s tím – kde ji sehnat? A za druhé: Co s milenkou, když ji seženu? Skončit s holkou v posteli jen proto, aby manželka žárlila, je na všechny strany nechutné, nehledě na to, že jsem dospěl k závěru, že se nedokážu vyspat s holkou, ke které nic necítím.

Postulování výše uvedených problémů mi ale pomohlo. Ostatně mojí prací je problémy definovat, roztřídit a vyřešit – proč se tedy nepoučit ze šéfování firmy a přejít k šéfování vlastního života? Příručky new age by ze mě měly radost.

Rozhodl jsem se oba problémy svěřit do rukou povolaných spolupracovníků a na obědě jsem opatrně naťukával proslulého holkaře Péťu. Když asi deset minut nemohl pochopit moje nenápadné sondy, protože u mě na takové náznaky, jako kde sehnat babu, nebyl vůbec zvyklý, vybalil jsem to na něj natvrdo. Málem se zadusil pizza chlebem, vysrknul mi mattonku, a když se přestal dávit, ještě jednou se přeptal tak, aby ho nikdo v restauraci nemohl přeslechnout. Aspoň mi to tak přišlo, když jsem se hanbou propadal.

Pak se uklidnil a jeho mozek šéfa IT oddělení naší firmy začal zase pracovat. Analyticky projel všechny ženské v práci a upozornil mě na výhody a nevýhody „lovu ve firmě”. Pochopil jsem, že tudy v mojí pozici a situaci cesta nevede. Pak mi nadhodil možnost zajít na dýzu nebo nějakou párty. Návrh, abych si dal do kapsy pár tabletek éčka a zkusil nějakou holku sbalit, jsem si nechal na později – i Petr sám přiznával, že tuto možnost uvádí pro úplnost, nikoliv jako doporučení. V podstatě mi Péťa nepomohl, pravil, že jeho ženská přes oči vždy praští a on pak už jede jak ohař po stopě. Oponoval jsem mu, že to se mi nikdy nestalo. Zasmál se a ujistil mě, že ta holka, co nám minulý týden prodávala bubnové scannery, po mně jela jak slepice po flusu a že kdybych ji pozval na kafe, mohl jsem skončit u ní v garsonce.

Otázku, jak Petr věděl, že bydlí v garsonce, jsem si nechal od cesty, ale zaujalo mě to. Vůbec jsem si totiž nevšiml, že po mně nějaká ženská jede... No, Péťa má v tomhle ohledu vždycky velké oči...

Nakonec usoudil, že mi může pomoci jedině kecání na chatu. Vybavil mě seznamem adres dobrých českých chatů, mobilními čísly a ICQ na jejich adminy, to abych tam hned zapadl a nahodil dobrý „imáž“, jak pravil.

„Chat,” děl nejzkušenější děvkař našeho mediálního impéria, „je ideální prostředí. Najdeš tam dostatek ženských a není hned zřejmé, kdo jsi, takže se to opovaž vyžvanit dopředu.”

“A co mám na chatu jako říkat?” přeptal jsem se v námitce, že lovení ženských na chatu není nic, s čím bych měl zkušenosti.

“Kecat, co ti slina na jazyk přinese. Je to stejná improvizace, jako když Lakmus naběhne na kontrolu výdajů. I kdyby to měla být sebevětší pitomost, plácni to, hlavně nedávej předvídatelné odpovědi. Ty jsou průšvih,” shrnul Péťa a já pokýval hlavou, protože tezi o nutnosti podávat nepředvídatelné odpovědi jsem v rámci komunikace s basilejským vedením koncernu zastával zejména já.

Nikdy bych nevěřil, že sehnat milenku je tak těžké. Jenže co s druhým problémem? Co mám s milenkou dělat, až ji seženu? Proboha, vždyť já jen chci, aby si mě manželka doma všimla. Už mě napadají šiblé myšlenky.

Z oběda s Petrem jsem dorazil do kanceláře jako vždy pozdě – s Petrem se člověk pokaždé zakecá a dvě hodiny obědvání nebyly výjimkou. Proklouznout nepozorovaně kolem Mirky se mi nepodařilo. Mirka je sekretářka – mladá, ale úderná. Ihned mě upozornila, že mě šestkrát sháněl Bína a chtěl vědět, co si myslím o článku v Týdnu, kde našim novinám Dan Prokeš podhodnotil náklad a napsal o nás, že jsme na ústupu.

Ujistil jsem Mirku, že Bína mi volal desetkrát na mobil, než mu došlo, že asi opravdu nemám chuť s ním mluvit, když jsem na obědě. Bína je náš šéf zpravodajství, dobrý kluk, jen někdy trochu neodbytný a vlezlý – co byste ale taky chtěli od zpravodajce. Zalezl jsem si do své kanceláře, zavřel za sebou polstrované dveře, výsadu to svého ředitelského postavení, a rozhodl jsem se, že dnes už toho moc neudělám a budu se oddávat svojí depresi.

Nakonec jsem si Týden otevřel, ostatně sedět v kanceláři a nic nedělat, to jaksi nejde dohromady. Článek byl založen žlutým post-it lístkem a Bínovým škrabopisem, notně roztřeseným vztekem, bylo připsáno, kdybych to nepochopil: „Debil”.

Prokešův článek nebyl nic dramatického, hoch si nenašel aktuální data naší prodejnosti a srovnával naše starší data s aktuálními daty konkurence. Ani jsem neměl chuť kvůli tomu volat Balšínkovi a začít mu šamponovat hlavu. Běžný přehmat, jaký se stane, nehledě na to, že se závěry článku jsem potajmu souhlasil.

Když jsem listoval Týdnem dál, našel jsem zajímavý článek o internetovém chatu. Autor podrobně rozebíral případy několika holek, které si přes chat sháněly kunčafty jako prostitutky. Článek bych skoro hodnotil jako skrytou reklamu – tak nadšeně vyzníval. Mladé, krásné studentky, jejichž přátelé to ani netuší, se svlékají v kójích a ševelí klientovi svůdná slůvka za to, že nechává na lince vyvěšenou svou platební kartu. Případně se nechávají vydržovat.

Druhá kladná reference, po Petrovi i Týden. Rozhodnuto, zkusím tu holku sehnat přes chat. Nakonec, nechci si nikoho vydržovat, stačí jedna schůzka, trochu randálu doma... Neříkal ten psycholog, že je vztah třeba oživit? Pokud je vůbec co. Zabalil jsem si notebook, sebral svůj kufřík a vystřelil jsem z kanceláře, na Mirku jsem jen křiknul, že dnes už nebudu.

Domů jsem dorazil nezvykle brzy, krátce před šestou. Jak by taky ne, když jsem za ten den v práci vlastně nic neudělal.

Jestli jsem doufal, že to ženu zaujme, šeredně jsem se spletl. Náladu mi vzalo to, že přes den evidentně nesáhla na nic jiného než na počítač. Bordel v bytě ze včerejška zůstal, dcera roztahala po bytě hračky, promíchala je s jídlem, a manželce to bylo jedno. Když jsem přišel, ani nezdvihla hlavu od počítače, kde se proháněla na nějakém diskusním serveru, a jenom na mě křikla ahoj.

Políbil jsem dcerku a ženě jsem řekl, že bychom si mohli udělat hezkou večeři, že jsem přišel schválně z práce dříve. To už se na mě alespoň podívala a oznámila mi, že to je fajn, že se v Růžové čajovně sejde nějaká sešlost a že tam aspoň dorazí včas, když můžu

takhle brzy pohlídat malou. Kontroval jsem jen chabě,

řka, že jsem doufal v hezkou společnou večeři. Jenže na

její tvrzení, že má přece domluvenou tu čajovnu, se

nedalo nic říct. Navíc, poznamenala, dcera má ráda

japonskou směs a tu jí tam koupí. Nedalo mi to a zeptal

jsem se, zda do čajovny dorazí i Gwal, mysteriózně

vyhlížející mladíček, zabývající se šermem a vnitřním

sebeničením, s nímž se v poslední době neustále vídá.

Odpověděla mi, že jistě dorazí. Takové blaho to vědět –

ať toho hajzla tramvaj poraziti ráčí, pomyslel jsem si.

Inu, místo smíření bude Xchat.

Chatování

Za ženou zaklaply dveře, já jsem nakrmil dceru a chvíli

jsem si s ní hrál, než začala být unavená. Pak už chtěla

svoji pohádku na dobrou noc, a tak jsem jí přečetl další

kapitolu Malého prince. Když už začala podřimovat a

začalo jí být jedno, co čtu, vytáhl jsem zápis z porady a

přečetl jí ten. Usnula, jako mám chuť na některých

poradách usnout já.

Přišla ta pravá chvíle vyrazit na chat. Podrobné

Petrovy reference mě nalákaly na Xchat, službu

s pohnutou historií. Petr vyprávěl dojemný příběh o tom,

že Xchat původně vytvořili dva studentíci

s prapodivnými jmény Franci a Bizi, jenže pak službu

dost blbě prodali NetCentru, provozovateli portálu

Centrum. Nu a NetCentrum je ve smlouvě natáhlo a v podstatě jim nedalo ani korunu. Chlapci se nasrali a „za odměnu” mu nedali skripty chatu. NetCentrum si rychle muselo naprogramovat svůj chat, protože mu zbyly jen databáze uživatelů a doménové jméno. Původní Xchat kluci zase zprovoznili pod jménem Xko. Malou českou kotlinou každá taková ojebávka prosákne... Jenže Xko zůstalo výrazně menší, než Xchat, podporovaný masivní reklamní kampaní Centra. Noví uživatelé proudili hlavně na Xchat a to byl i důvod, proč jsem tam zamířil i já.

Moje chatová premiéra nebyla jednoduchá, a to jsem s internetem docela kamarád. Což o to, zaregistrovat se na Xchatu je snadné, ale do kterého diskusního fóra jít hledat prostitutku, na to asi člověk jen tak nepřijde. Nakonec jsem si vybral nejnavštěvovanější auditorium, zdálo se mi pro moje experimenty vhodné.

Chvíli jsem sledoval cvrkot konverzace. Bohužel, ačkoliv v místnosti chatu byly dvě stovky lidí, jen málo z konverzace se odehrávalo veřejně. Na to jsem byl připraven, Péťa výslovně upozorňoval, že většina konverzace se vede přímo mezi dvěma osobami, nikoliv veřejně „na skle”. A že komunikace na skle má svá specifika. Je třeba zaujmout a přitom nebýt adminem vyhozen. Zajímavá dvojkombinace.

Nakonec jsem na sklo zahlásil, že hledám holku, která by se se mnou vyspala a že odměna je jistá. Sice jsem si už před tím umínil, že žádné spaní nebude, prostě ji přivedu domů a žena přijde, až tam bude, sklenka vína na stole, tichá hudba, prostě atmosférka, a do toho vstupuje manželka, vyvalená jak Klaus, když mu řeknete ne, jenže se mi nechtělo vysvětlovat celou epizodu svého životního dramatu, takže jsem vycházel z předpokladu, že když holka odsouhlasí vyspat, že by pak mohla divadlo vzít taky v pohodě.

Což o to, maloval jsem si to dobře, jenže žádná se nepřihlásila, a tak jsem hlášení opakoval. To už jedna nevydržela a zeptala se mě, jestli si o holkách běžně myslím, že jsou prodejné kurvy. To mi mírně vzalo vítr z plachet, protože jsem podle článku v Týdnu spíš očekával něco jako „za tisícovku cokoliv“, ale morální kázání zrovna ne. Asi bych měl Balšínkovi přece jenom zavolat a dát mu kázání o tom, jak se ověřují fakta ve článcích!

Pokoušel jsem se vykoktat nějakou ospravedlnitelnou a rádoby dojemnou omluvu, což mi vydrželo na deset minut, než ta dívčina s loginem Tandra pochopila, že nejsem dekadentní a šovinistický úchyl.

Zapovídali jsme se. Nejdřív na mě byla, pravda, slušně odměřená, ale když jsem se omluvil, začala roztávat a nakonec si se mnou povídala o všem možném. Vytáhl jsem z ní, že studuje umělecké sklářství, že ji štvou kluci, kteří jí dávají vyžrat názor, že je to mužská práce a že jako holka to nikdy pořádně nedokáže, že její táta na ni tvrdě tlačí, aby pokračovala v rodové sklářské tradici a že je mu líto, že nemá syna a musí si „vystačit” s holkou. Za čtyři hodiny jsem o ní věděl první poslední. Tandra příliš často v životě nenarazila na člověka, který se uměl nejenom ptát, ale i poslouchat, překvapovalo ji, že takové problémy znám, že zhruba tuším, co s nimi dělat, že jí umím poradit nebo – a to především – ji vyslechnout.

Když posledním metrem dorazila žena domů z čajovny, omluvil jsem se Tandře, že budu muset jít spát, a způsobně jsem se jí zeptal, zda tu bude i zítra. Pravila, že normálně nebývá, ale že se jí se mnou hezky povídá a že to zítra zkusí zase po osmé. Přislíbil jsem svoji účast v chatovací session, odhlásil jsem se a šel spát.

Duše pohlazená rozhovorem s člověkem, pro kterého to povídání se mnou nebylo pracovní povinností, ale potěšením, byla poprvé po roce klidná. Jak jsem lehl na postel, usnul jsem a po hrozně dlouhé době se mi zdál příjemný sen.

Život jde někdy ode zdi ke zdi. Nebo od chatu k chatu? Moje práce Do práce jsem dorazil krátce před osmou, tedy nečekaně brzy. Cestou metrem jsem přemýšlel, proč jezdím metrem, když mé pověsti by lépe svědčila limuzína a zajíždění přímo do garáže. Usoudil jsem, že je to mou leností. Kanceláře vydavatelství jsou v samotném centru Prahy a můj byt vlastně taky. Dojedu rychleji a pohodlněji metrem, cestou si ještě přečtu poslední zápisy a přípravy na porady.

A co že to vlastně dělám? Co je moje práce?

Titulárně zní má práce moc hezky, protože jsem výkonný ředitel jednoho z největších mediálních domů u nás. V praxi je to o něco slabší, protože tu mám ještě pověřeného zástupce majitele, takzvaného poradce, který nás, opice z východu, učí lézt ze stromu dolů. To už není titul tak hezký, ale velmi důležitý, je to jediný člověk, který na mě může efektivně něco bonznout švýcarskému vedení koncernu a namazat mi schody. Takže, když se deputace netlačí u mne, stojí klevetící a pikle kující stíny před jeho kanceláří. A jak titul výkonný ředitel napovídá, na mně je veškerá práce, zatímco „zmocněnec“ vystupuje pouze na okrasu, jezdí do Basileje za švýcarskými majiteli firmy a prezentuje jim mou práci jako svoji v případě, že ji schvalují, jako moji v případě, že se nelíbí. To je osud a nestěžuji si, to v žádném případě. Tento typ práce mi dává značnou finanční nezávislost, vliv a do jisté míry i samostatnost. Do míry dané tím, že vycházím s vedením a nepřekážím poradci v trávení většiny času hraním golfu.

Abyste pochopili poměry ve firmě, musíte také vědět, že jsem tam naplavenina. Nevyrostl jsem tu od píky, jak se vyžaduje, ale byl jsem zakoupen. Přesněji řečeno byla zakoupena moje původní firma, kterou jsem před lety založil jako maličké vydavatelství a vypiplal ji do podoby největšího českého grafického studia.

Naše grafické studio se zabývalo přímou sazbou, tedy digitálním zpracováním tiskovin od jejich návrhu, přes produkci i postprodukci, až po poslání do tiskárny. Co tahle krkolomná věta znamená? Že jste si mohli celé noviny vytisknout na obrovské tiskárně stejně, jako to děláte s jedním dopisem na laserovce. Jen jste si při tisku nastavili, že chcete dvě stě tisíc kousků, všechno jste potvrdili a za tři hodiny byl plný sklad. Bez toho, abyste laborovali s litografickými deskami nebo linorytem, odlévali olověná písmenka či používali jiné obskurní techniky, v tiskárnách z doby krále Klacka a strýčka Gutteberga tak obvyklé...

Možná vám to přijde jako triviální a myslíte si, že něco takového děláte dnes a denně s Wordem a vaší bublinkovou tiskárnou, ale zkuste si takhle za tři čtvrti hodiny vysázet dvaatřicet stránek plnobarevných novin a online je poslat do velkokapacitní tiskárny, odkud přesně za dvě hodiny vypadne tři sta dvacet tisíc výtisků. V devadesátých letech, kdy se většina českých novin a časopisů sázela a do tiskárny odnášela ručně, byl tohle velký zázrak. A stále to zázrak byl, vzhledem ke kapacitě a kvalitě, jakou jsme zvládali my.

Jak to tak chodí, rozmach a úspěch nám nebyl přán věčně. Když jsme si koupili od Heidelberga velkokapacitní tiskárnu a mysleli jsme si, že se nám podaří prorazit u novin v outsourcingu práce, vypovědělo nám náhle všech šest důležitých českých vydavatelů předběžně domluvené práce. Tiskárna v ceně 750 milionů korun stála bez práce, úvěrové splátky nabíhaly a zaměstnanci stáli s rukou nataženou každý měsíc. Byly dvě možnosti, jak se zachovat jako chlap – nacpat si do huby kvér a stisknout spoušť, nebo rychle firmu prodat dřív, než si všichni všimnou, že je na mizině. Na možnost jedna jsem neměl žaludek, a tak jsme se pustili do prodeje.

A to se kupodivu podařilo – můj nynější zaměstnavatel se rozhodl, že plně digitální zpracování tiskovin je to, co bude vládnout médiím, a firmu za slušný peníz koupil. Jenže tím se z nás staly naplaveniny – lidé, kteří jsou v rámci koncernu potřební, protože bez nich by to nefungovalo, ale jsou nedůvěryhodní, protože v koncernu nejsou desetiletí. Pětiletku jsme to pytlíkovali jako nenáviděná, ale potřebná součást tuzemské větve švýcarského koncernu.

Jenže pak se situace přece jen otočila k lepšímu. Výkonný ředitel české větve koncernu Pavel Ragan, zvaný familiérně Paragán, zejména pro svoji excelentní schopnost prokosit řady zaměstnanců i zaměstnavatelů, šel na dlažbu. Jeden den byl, druhý den nebyl. Co tak náhle? Minulá léta byl pověřen rozvojem aktivit, nakoupil rádia, nakoupil noviny, časopisy, investoval do televize i do internetu. Jenže pak na švýcarskou část koncernu přišly horší časy a místo investic v Česku si chtělo basilejské panstvo chránit zadek ve Švýcarsku, kde příjmy z inzerce poklesly až o třicet procent. Neříkám, že se nám, Čechům, v Basileji stalo poprvé, že by naše naděje byly sypány zpopelněné do Rýna. A protože obětního beránka bylo třeba, Paragán vylítnul na dlažbu za neuvážené investice a bylo potřeba sehnat nového výkonného ředitele.

Jenže nikomu ze stávajícího osazenstva, které by mělo na takovou funkci dle koncernových pravidel (délka služby, loajalita) nárok, se na tak žhavé elektrické křeslo nechtělo. Bylo jasné, že nový výkonný ředitel bude Paragána následovat ihned poté, co se situace ve Švýcarech uklidní a až bude muset vedení koncernu předhodit akcionářům obětního beránka za rozprodané a utlumené aktivity v nadějné výspě postkomunistického Česka. Přechodná funkce, tedy pocta, do které se zasloužilým nechtělo. Teplé místo má zůstat teplým co nejdéle a nemělo by se přehřívat.

A tak přišla řada na mě – s obvyklými kecy, které mi už ani nelichotily, jak jsem vhodný pro takovou funkci a jak koncern oceňuje můj přínos. Můj přínos pro koncern měl tkvít především v tom, že rozpustím a zejména rozprodám ztrátové divize, zlikviduji aktivity, které zatím jen žerou peníze, a za rok ušetřím deset milionů. Samozřejmě euro, protože deset mega v korunách by obnášelo škrtnout firemní párty a akce pro zaměstnance. Ostatně, škrtl jsem je tak jako tak.

Za první rok ve firmě jsem udělal řadu změn, ze čtyř tisícovek zaměstnanců jsem víc než dvě stovky poslal na pracák a chystal jsem se tam poslat další. Mezi zaměstnanci se mi začalo přezdívat Žertva, to jako slovanský posel smrti. A léta plynula. Jedna krize vystřídala druhou, a protože popravy vedení proběhly mezitím v Maďarsku i v Polsku, na prozatímnost mého jmenování se pozapomnělo. Systematičnost, s jakou jsem uměl zvládnout balancování mezi požadavky švýcarského vedení, neuměle tlumočenými poradcem, a našimi lidmi i trhem, mi přinesla štědré benefity a relativní jistotu, že letošní rok dodýchám. A pak jsem dodýchal další rok a ještě jeden. A pak se ze mě ve Švýcarsku stal stín. Sponka na hlášeních, kterou to všechno drželo pohromadě.

Co z pohledu podalpské Basileje vypadá jako sponka na hlášeních, z pohledu Česka vypadá jako megadůležitá pozice. Ano, vládl jsem mocí byznysplánovou, což je moc takřka neomezená, zjevovaná skrze excelové tabulky. A vládl jsem jí nad všemi součástmi české pobočky. Od rozjíždějící se televizní stanice, přes noviny, rádia, knihy a časopisy, dost na to, aby si každý politik i podnikatel zapamatoval moje jméno. Zní to jednoduše? Zní to jako práce vašich snů, kterou byste chtěli dělat, kam byste se chtěli vyškrábat po žebříčku moci a nikdy jinak, amen? Kde byste takového bambulu, jako jsem já, nahradili z fleku, páč na to máte, což je převládající názor všech lidí pode mnou? Inu, dost možná.

Jenže tak jednoduché to nemám. Kromě ředitelů jednotlivých částí koncernu, s nimiž většina konfliktů spočívá v tom, zda s ministrem Pavlem Dostálem půjdeme zachlastat nebo se bavit o DPH, jsou tady ještě ředitelé divizí, celkem patnáct chlápků rozhodnutých svoji pozici a divizi bránit zuby nehty.

A pak ještě ten poradce. Poradce je rozhraní mezi basilejskými majiteli a mnou. Nedělá vlastně nic jiného, než že shromažďuje výsledky práce mojí a ředitelů v Polsku, Slovensku a Maďarsku a referuje o tom majitelům, k nimž se já bez něj vlastně nemám šanci dostat. Přijde vám zbytečný? Ale já jsem říkal, že ten je tu jen na golf... a na důvěru. Tu my Češi nemáme.

Je jasné, že poradce je rasově zcela spolehlivá osoba, čistokrevný Němec Ditrich Rheile zvaný Lakmus, osoba veskrze důvěryhodná, neúplatná a loajální. Loajální v případě našeho koncernu znamená nekritizující vedení.

Proč se Ditrichovi říká Lakmus? Především pro jeho fantaskní zvyk utajovat jakékoli svoje myšlenkové pochody týkající se regionálních rozhodnutí. Samo o sobě by bylo v pořádku, že Lakmus neříká, zda o vašem plánu a o vaší práci bude referovat kladně nebo záporně. Jenže vtipné je, že Lakmus s sebou nosí desky, a pokud jsou materiály v deskách, bude referovat záporně. Pokud má materiály vyndané a položené na deskách, chystá se referovat kladně, protože si bude dělat na materiály poznámky. Projekty, které nechce, na ty si poznámky nedělá a už je má uklizené v deskách. Do očí vám to ale neřekne, takže si musíte dávat pozor stejně jako na Divokém západě – na jeho ruce.

Ve firmě spolu a se mnou soupeří několik protichůdných sil, které se sdružují do uskupení a aliancí. Tak především board ředitelů, což jsou šéfové našich jednotlivých dceřiných společností, které hájí svoje partikulární zájmy. Například ředitel naší televizní stanice nechce propagovat naše noviny, protože mu to ubírá regulovaný prostor pro vysílání reklamy. Pak jsou tu šéfové oddělení, jejichž práce se často kříží s prací ředitelů, protože probíhá napříč divizemi a částmi koncernu nad jednotlivými projekty. A spolu s prací se kříží i zájmy a vliv. Máme tu vedoucí jednotlivých redakcí, kteří soutěží o peníze, výhody, cesťáky a exkluzivitu, kromě toho spolu řevnivě soutěží na bázi toho, že "to jsou pisálci" a "televizácká honorace". Do toho připočtěme Lakmuse, reportujícího promptně a bez zaváhání do Švýcar o čemkoliv, co se mu zdá hodno pozornosti majitelů.

Možná to vypadá, že si stěžuji, ale není to tak. Postupem času jsem do vedení firmy protlačil lidi, na které je spolehnutí a jejichž práci věřím. Jenže udržování tohohle klubka zmijí v chodu a v relativní souhře mi zabíralo všechen čas. Moje práce je chodit s lidmi na obědy, mítinky, mluvit s nimi, přesvědčovat, manipulovat, přikazovat, propouštět a najímat, šetřit. A hlavně balancovat na ostří, přičemž bych si moc přál, aby to bylo ostří, z něhož se dá spadnout jen na dvě strany. To štěstí nemám, stran ke spadnutí je mnohem více a dobře je rozpoznáte, až když jste dole.

Tak tohle je v kostce moje práce. Určitě jste mě už viděli v televizi, určitě čtete noviny, posloucháte rádio nebo listujete knihami, které mám na svědomí. Možná byste chtěli ty peníze, výsady a postavení, jaké taková práce přináší. Ale pochybuji, že byste chtěli ty problémy. Protože tahle práce je vhodná snad jedině pro psychopata.

A tak mě vybrali dobře... Takhle mě Lakmus dlouho nevytočil... Dnešní debaty o plnění letošního rozpočtového plánu mě dostaly. Už jsme se rozcházeli ze zasedačky, když Lakmusovi vypadly podklady na další kvartál, a jak je tak sbíral ze země, co čert nechtěl, odhalil můj oblíbený podfuk. Já jsem mu totiž samozřejmě, přestože jsme se výslovně dohodli na snížení cestovních výdajů, do složky strčil původní návrh na cesťáky, protože redakcím by se to moc hodilo. Jenže jeho oko bdělého kontrolora padlo právě na to číslo, uviděl ho, zavřeštěl, vyskočil dva



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist