načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komunikace ve veřejné správě – Vladimír Heger

Komunikace ve veřejné správě

Elektronická kniha: Komunikace ve veřejné správě
Autor: Vladimír Heger

Publikace nastiňuje principy komunikace ve veřejné správě - a to jak komunikace funguje uvnitř úřadu, tak i ve vztahu správních úřadů k občanům. Při komunikace ve veřejné sféře dochází ke střetu dvou rozdílných světů - světa přirozené ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  314
+
-
10,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 256
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2012
ISBN: 978-80-247-3779-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Publikace nastiňuje principy komunikace ve veřejné správě - a to jak komunikace funguje uvnitř úřadu, tak i ve vztahu správních úřadů k občanům. Při komunikace ve veřejné sféře dochází ke střetu dvou rozdílných světů - světa přirozené mezilidské komunikace a neosobního světa právních norem, byrokracie a uplatňování moci. A jak se zdá, tyto světy lze propojit i díky novým informačním trendům, elektronickým médiím a sociálním sítím. I když samozřejmě komunikace uvnitř úřadu má svá specifika, stejně tak jako komunikace mezi úřadem a občany. Publikace nedává rady a návody, nejde o příručku pro zdokonalení komunikace. Autor se snaží na základě srovnávání a syntetizování poznatků různých společenskovědních oborů obecně popsat komunikaci ve veřejné správě. Nastínit principy jejího fungování, komunikační úskalí a rizika, se kterými zde musíme počítat. Kniha je určena primárně studentům společenskovědních oborů a zaměstnancům veřejné správy. Jedná se o odborný text.

Popis nakladatele

Publikace vám prostřednictvím poznatků z psychologie, sociologie, správní vědy, teorie informace a urbanismu ukáže, jak je mezilidské komunikace úzce propojená s úkony správních úřadů z hlediska vývojových trendů informační společnosti, elektronických médií a sociálních sítí.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Komunikace ve veřejné správě" doporučujeme také:
 (e-book)
Public relations, fundraising a lobbing pro neziskové organizace Public relations, fundraising a lobbing pro neziskové organizace
 (e-book)
Krizová komunikace s médii Krizová komunikace s médii
 (e-book)
Masová komunikace a veřejné mínění Masová komunikace a veřejné mínění
 (e-book)
Efektivní krizová komunikace -- pro všechny manažery a PR specialisty Efektivní krizová komunikace
 (e-book)
Public relations a politika -- Kdo a jak řídí naše osudy s naším souhlasem Public relations a politika
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Komunikace

ve veřejné

správě

Vladimír Heger

Komunikace

ve ve

ř

ejné správ

ě

Vladimír Heger

Komunikace ve veřejné správě bývá v představách

veřejnosti spojována s riskantní chůzí po laně visícím

nad hlubokou propastí , které se trvale účastní jen vy

cvičení akrobaté, zvyklí na pády a pokřik obecenstva.

Ve vrtkavé veřejné aréně je třeba našlapovat opatrně

a stále myslet na rovnováhu, protože se pohybujeme

na rozhraní dvou světů. Prvním z nich je mnohovýzna

mový svět lidské přirozenosti a inti mity, plný subjek

ti vního zaujetí , kreati vity, emocí a proměnlivosti . Proti

němu se zjevuje naopak tajemný, neosobní svět zašif

rovaných významů, neměnné objekti vity, utajeného

rozhodování a uplatňování moci. Zdá se vám, že běžná

mezilidská komunikace a úkony správních úřadů jsou

nespojitelné světy? Publikace Vladimíra Hegera vám

prostřednictvím poznatků z psychologie, sociologie,

správní vědy, teorie informace a urbanismu ukáže,

jak jsou obě sféry propojené z hlediska vývojových

trendů informační společnosti , elektronických médií

a sociálních sítí . Vysvětlí rozdíl mezi komunikací uvnitř

úřadu a řešením vztahů veřejné správy k občanům.

Knihu ocení zejména studenti společenskovědních

oborů a zaměstnanci veřejné správy. Grada Publishing, a. s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401 fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz

www.grada.cz



Komunikace

ve veřejné

správě

Vladimír Heger

Grada Publishing


PaedDr. Vladimír Heger KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ TIRÁŽ TIŠTěNÉ PUBLIKACE: Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4846. publikaci Recenzovali: prof. PhDr. Alena Vališová, CSc. doc. Ing. Jiří Patočka, CSc. Odpovědný redaktor Zdeněk Kubín Sazba a zlom Vojtěch Kočí Návrh a zpracování obálky Vojtěch Kočí Počet stran 256 Vydání 1., 2012 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice © Grada Publishing, a.s., 2012 Cover Photo © fotobanka Allphoto.cz ISBN 978-80-247-3779-9 ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE: ISBN 978-80-247-8065-8 (ve formátu PDF) ISBN 978-80-247-8066-5 (ve formátu EPUB) Publikace vznikla v souvislosti s výzkumným projektem GAČR (registr. č. 407/10/0796) „Autorita a proměny jejího pojetí v edukačním prostředí“.

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Úvod ....................................................................................................... 9

1. Sociální komunikace ....................................................................13

1.1 Modely komunikace ......................................................................14

1.1.1 Obsahový a vztahový kontext sdělení ............................. 19

1.2 Sémiotická povaha komunikace ..................................................23

1.2.1 Denotace a konotace ............................................................25

1.3 Druhy komunikace .......................................................................27

1.4 Verbální komunikace ...................................................................31

1.4.1 Ústní a psané sdělení ...........................................................35

1.5 Neverbální komunikace................................................................36

2. Veřejná správa ..............................................................................39

2.1 Základní pojmy a vztahy ..............................................................39

2.2 Od moci ke správě .........................................................................42

2.3 Územní samospráva ......................................................................47

2.3.1 Decentralizace a dekoncentrace správy ...........................49

2.4 Komunikace jako prostředek vlády.............................................51

3. Veřejný prostor .............................................................................57

3.1 Definice, variace a konotace .........................................................57

3.2 Fyzický prostor ...............................................................................63

3.2.1 Časoprostorové vztahy .........................................................74

3.2.2 Venkov a město .................................................................... 76

3.3 Sociální prostor ..............................................................................84

3.4 Diskurzivní prostor .......................................................................87

Obsah


KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ6

4. Komunikace uvnitř byrokratické organizace .............................93

4.1 Organizace .....................................................................................94

4.2 Zaměření byrokratické organizace ............................................98

4.2.1 Autorita, pravomoc a kompetence .................................104

4.2.2 Neformální vztahy, stereotypy a rituály ........................109

4.2.3 Sociální filtry a membrány, privilegované skupiny .......116

4.2.4 Konflikty a vyjednávání ...................................................120

4.2.5 Loajalita a konformita ......................................................127

4.2.6 Prostorové uspořádání úřadu ..........................................131

4.2.7 Jazyk byrokracie a politiky ..............................................134

4.3 Informační systém úřadu ..........................................................137

5. Komunikace úřadu s občany .....................................................143

5.1 Vztahy s veřejností .......................................................................143

5.1.1 Občané a klienti ................................................................. 145

5.2 Komunikační strategie ................................................................150

5.3 Davové působení a masová komunikace .................................154

5.4 Jednání na úřadech a participace občanů ................................ 161

5.4.1 Samospráva a přímá participace ...................................... 168

5.5 Sociální sítě ...................................................................................170

5.5.1 Wikiřád ............................................................................... 177

6. Úřad a média ..............................................................................181

6.1 Působení médií a veřejný prostor ..............................................182

6.2 Organizace a média .....................................................................187

6.2.1 Úřad jako médium............................................................. 193

6.3 Ovlivňování a manipulace .........................................................195

6.4 Komunikace ve virtuálním prostředí .......................................198

7. Budování mostů ........................................................................201


Obsah7

Odkazy ................................................................................................ 209

Úvod .....................................................................................................209

1. Sociální komunikace ...................................................................209

2. Veřejná správa ..............................................................................213

3. Veřejný prostor .............................................................................215

4. Komunikace uvnitř úřadu ..........................................................219

5. Komunikace úřadu s občany .....................................................225

6. Úřad a média ................................................................................228

7. Budování mostů ...........................................................................230

Literatura ............................................................................................ 233

Seznam obrázků ................................................................................. 243

Resumé ................................................................................................ 245

Summary ............................................................................................ 249

Rejstřík ................................................................................................253



9

Komunikace ve veřejné správě bývá v představách veřejnosti spojována s riskantní chůzí po laně visícím nad hlubokou propastí, které se trvale účastní jenom vycvičení akrobaté, zvyklí na pády a pokřik obecenstva. Ve vrtkavé veřejné aréně je třeba našlapovat opatrně a stále myslet na rovnováhu, protože se pohybujeme na rozhraní dvou světů. Prvním z nich je mnohovýznamový svět lidské přirozenosti a intimity, plný subjektivního zaujetí, kreativity, emocí a proměnlivosti. Proti němu se zjevuje tajemný, neosobní svět zašifrovaných významů, neměnné objektivity, utajeného rozhodování a uplatňování moci. (Vzpomínáte si na film Matrix?) Konfliktnímu prolínání těchto paralelních světů se v moderní institucionalizované společnosti nevyhneme.

Průniku těchto dvou světů se občas straní nejen pasivní občané, ale také společenské vědy, když ukazují na jedné straně člověka odtrženého od veřejného prostoru, nebo naopak byrokratické organizace jako zmechanizované továrny, v nichž nepůsobí živí lidé, ale pouhé lidské zdroje řízené předpisy a manažery. Byrokracie bývá předmětem opovržení veřejnosti i intelektuálů a vědomí institucionalizované moci utvrzuje lidi v uctivém odstupu od bran úřadů. Pro rozšířenou představu o byrokracii možná platí totéž, co se říká v Napoleonově citátu o manželství. Úřad připomíná pevnost obleženou nepřítelem. Ti, kdo jsou venku, by chtěli být na místě těch, co jsou uvnitř, a ti, kteří jsou uvězněni uvnitř, by se chtěli svobodně pohybovat venku. Zajatci uvnitř byrokratické pevnosti jsou odtrženi od reality a veřejnost nemá zdání, jaká pravidla fungují v útrobách neznámé a nepřátelské organizace.

Vztahy těchto dvou sfér jsou v praktickém životě plné rozporů a paradoxů, a přesto jsou nevyhnutelné a velmi frekventované. Na sociální komunikaci a veřejnou správu, stejně jako na jiné společenské fenomény, můžeme nahlížet ze dvou extrémních hledisek, která charakterizoval

Úvod


KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ10

A. Sen na příkladu ekonomie: na jedné straně stojí pozice etická, dbající na dodržování společenských hodnot, jež korigují lidské jednání, vyjádřená kondicionálem, na druhé straně ční pozice technokratická (A. Sen ji nazývá „inženýrskou“), která je založena na exaktnosti, pragmatismu a bývá vyjádřena rozkazovacím způsobem.

1

Dnes často používaná for

mulace „je třeba to zkomunikovat“ má v sobě právě onen technologický náboj, z něhož se vytrácí subjektivní rozměr dorozumívání mezi lidmi na úkor dosažení jednoznačného pragmatického cíle. Nepřímo se tak potvrzuje konstatování G. Simmela, jež použil při charakteristice moderní doby: „Na jedné straně odkázala osobnost na sebe samu a poskytla jí nesrovnatelnou svobodu pohybu, vnitřní i vnější, na druhé straně zase dala reálným životním obsahům stejně nesrovnatelnou objektivnost: v technice a v organizacích všeho druhu, ve výrobních podnicích a v jednotlivých profesích se stále víc ujímají vlády inherentní zákony věcí a osvobozují je od zabarvení daného jednotlivými osobnostmi.“

2

Mezi těmito póly se

bude odvíjet naše uvažování, které by nemělo směřovat ani k planému moralizování, ani k cynickému sociálnímu inženýrství.

Komunikační způsobilost, zredukovaná na pouhé technické dovednosti, se podle mnohých příruček dá vypěstovat snadno, rychle a efektivně. Nesouhlasím s tezí, propagovanou zejména brožurkami pro obchodní manažery, že účel světí prostředky a určuje obsah i formu sdělení. Názor na to, co je, nebo není správná komunikace, je dán pozicí účastníka dané situace, kontextem a účelem sdělení. Mnohé zdánlivě samozřejmé strategie a techniky, zaměřené na úspěšné způsoby komunikace, jsou determinovány kulturou dané země nebo profesním zaměřením účastníků dialogu. Proto se poznatky tohoto druhu nedají mechanicky přenášet do jiného sociálního prostředí.

Tato publikace nechce dávat konkrétní návody, spíše zobecňuje, srovnává a pokouší se syntetizovat poznatky různých oborů. Možná přináší více otázek než jasných odpovědí. V centru našeho zájmu budou vedoucí úřadů, politikové, řadoví úředníci, ale také občané v roli klientů úřadu. Všichni tito aktéři se při komunikaci mezi sebou musí držet pevných pravidel, v některých případech dokonce zákonů. Přesto v této knize nepůjde o komunikaci v čisté, laboratorní podobě, ale o podmínky a kontextové souvislosti, které mají vliv na obsah sdělení nebo na organizaci a způsob řízení. Nejde o pouhou aplikaci pravidel mezilidské komunikace na oblast veřejné správy, ale o jejich nezbytné propojení, dané četnými interakcemi jedinců z odlišných sociálních skupin. Zároveň ale tato publikace také není popisem stavu veřejné správy a politické kultury v České republice na začátku 21. století, který

Úvod 11

náleží politologům.

3

K neustálému hledání rovnováhy mezi člověkem

a organizací či mezi humanistickým a technokratickým přístupem nás nutí také rozvoj médií.

Pojmy a procesy v oboru sociální komunikace nemají přesně stanovené hranice, podle kontextu se mohou prolínat a významově posouvat. Sociální komunikace čerpá z různých vědních oborů (psychologie, sociologie, lingvistika, sémiotika, teorie informace, antropologie, hermeneutika, věda o médiích, logika) a pojmy, které přebírá z různých oborů, mohou nabývat různých významů a akcentů. Navíc se nedají vysvětlovat jednoznačně, musíme je interpretovat z hlediska použitého kontextu a často mívají pro svoji slovy neuchopitelnou složitost symbolický nebo metaforický charakter. Správní věda vyžaduje větší exaktnost, protože čerpá z práva, státovědy, ekonomie, geografie, teorie řízení a informatiky, ale také z disciplín vyžadujících podobně jako teorie komunikace interpretaci a pracujících se značným významovým rozptylem (politologie, sociologie, kulturologie).

Styl správy a vládnutí (tedy i styl komunikace) spoluvytváří obsah vládnutí a správy, určuje rámec pro dialog, vyjednávání, vymezuje druh diskurzu, míru otevřenosti systému a možnost participace veřejnosti. Při našem výkladu proto nebude možné vyhovět terminologické přesnosti podle představ jednotlivých specializovaných oborů, ale budeme se snažit najít prostor mezi (specializovanou) odborností a všeobecnou srozumitelností. Různé vědy používají různé pojmy, na něž se váží určité způsoby interpretace. Jejich propojení je složité, různé aspekty nemusí být kompatibilní, mají různou úroveň konkrétnosti a obecnosti, jiný vztah mezi teorií a praxí. Jak zdůrazňuje J. Podgórecki: „Pojmy a terminologie jsou vždy konvenční, smluvní záležitost, a tedy záležitost diskusní.“

4

Communicare znamená činit něco společným, společně něco sdílet. Ze stejného základu pochází slovo komunita, a aby byl kruh uzavřen, poznamenejme, že ustálené sociální struktury (v našem případě byrokratické organizace) produkují nejen určité sociální vztahy, ale také ustálené a předvídatelné způsoby komunikace.

Tři faktory evropské modernizace – sekularizace, byrokratizace a alfabetizace – ukazují souvislost správy s komunikační kompetencí. Tento termín byl zaveden do psycholingvistiky, aby vyjádřil širší významy, než představuje ryzí znalost jazyka. V mnoha komunikačních situacích, které vznikají mezi lidmi a organizacemi, jej můžeme chápat jako součást sociální inteligence. Komunikační kompetence jsou nezbytnou součástí úřednické profese a politické činnosti. J. Kraus řadí mezi představitele nejvíce komunikujících profesí právě také „pracovníky nejrůznějších

KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ12

úřadů a správních institucí, od těch nejvyšších až po ty u přepážky (je

jich instrukcím přece musíme rozumět, jinak za nimi musíme znovu).“

5

Svou podstatou jsme odsouzeni ke komunikaci. Mezilidské a šířeji

chápané sociální vztahy jsou nemyslitelné bez vytváření, přenosu a při

jímání informací. Žijeme ovšem v době, která má v sobě zabudován

stále se prohlubující paradox: čím snadněji vytváříme a přenášíme stále

větší množství informací, tím obtížněji tyto informace vstřebáváme

a chápeme. Informace se v době médií a virtuality stávají něčím mimo

nás, i když máme pocit, že je stále a všude kontrolujeme a využíváme

ke svému prospěchu.

„Být informován znamená stát se spoluviníkem. Nevědomost člověku zachovává důstojnost.“

(Jonathan Lynn – Antony Jay, Jistě, pane ministře)

Fenoménem komunikace se zabývá mnoho autorů z různých vědních oborů. Existuje nespočet definicí komunikace, z nichž se odvozují různá hodnocení toho, jak se lidé ve společnosti vzájemně dorozumívají. Podle J. Podgóreckého se smysl komunikace „projevuje v tom, že sama o sobě není hodnotou. Vyžaduje od příjemce doplnění a spolutvoření. Její hodnota je neúplná, pokud neexistuje člověk, který ji přijímá, prožívá a zúčastňuje se jí. Spoluúčast má individuální charakter, i když je sociální. Tímto způsobem se individualita spojuje s obecností v utváření komunikace a v její percepci.“

1

Komunikace slouží také jako prostředek socializace. Člověk se silnou místní identitou i cizinec díky komunikaci poznává prostředí, v němž se pohybuje, a pokud se dorozumí, lidé jej akceptují a přijímají mezi sebe.

Komunikace není z hlediska subjektu jenom něčím vnějším, ale souvisí také s myšlením a emocemi každého zúčastněného jednotlivce, není jenom sdělováním, ale také participací, nemá jenom věcný, ale i vztahový charakter. Například vedle verbální a neverbální formy komunikace existuje komunikace činem, jenž má kromě svého praktického zaměření také symbolický význam, kterým něco sdělujeme svému okolí. Koneckonců i neverbální gesto nebo slovo se v určitém sociálním kontextu stává činem (pravé slovo vyslovené v pravý čas na správném místě).

1.

Sociální komunikace


KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ14

1.1 Modely komunikace

Průběh komunikace můžeme schematicky znázornit na modelech, které se liší povahou komunikačního kanálu. Komunikačním kaná‑ lem budeme nazývat sociální a technické podmínky, vytvořené pro přenos informace. Komunikační kanál se nedá vymezit přesně fyzicky, protože je prostorově a časově velmi variabilní. Jeho součástí může být přirozené prostředí, jímž se šíří slova při mluvené komunikaci, nebo uměle vytvořená média (kniha či dopis při komunikaci zprostředkované písmem, televize, mobilní telefon nebo počítač připojený k internetu při komunikaci audiovizuální). Jestliže je přítomno větší množství aktérů komunikace, fungují různorodé kanály a jejich zřetězením, prolnutím nebo zkombinováním vzniká komunikační síť. V jejím mnohorozměrném rámci se díky novým technologickým možnostem komunikace po obsahové i technické stránce násobí.

Na jedné straně komunikačního kanálu stojí původce nebo autor sdělení, komunikátor v podobě mluvčího nebo pisatele, na opačném konci se nachází příjemce zprávy, recipient, vnímatel nebo posluchač, obecně adresát sdělení. Pro vyjádření toho, co sdělujeme, jaký obsah předává komunikátor adresátovi, existuje rovněž různé množství výrazů: informace, komuniké, signál, zpráva, sdělení, promluva. Nejčastěji budeme používat neutrální slovo informace nebo výraz sdělení, přičemž je důležité uvědomit si, že jejich součástí je nejen to, co se předává, ale také kdo komu jak co předává.

Nejjednodušší lineární model komunikace je založený na jednosměrném předání informace komunikátorem směrem adresátovi. Komunikátor

sdělení

komunikátor adresát

(adresáti)

Obr. 1 Lineární model komunikace

Sociální komunikace15

je aktivním subjektem, který určuje obsah a formu zprávy, zatímco adresát

se nachází v roli pouhého objektu, pasivního příjemce informace. Tento

monologický a nedemokratický model se používá v prostředí, kde mezi

komunikátorem a adresátem fungují vztahy nadřízenosti a podřízenosti

znemožňující rovnocenný dialog (např. vztah rodiče a dítěte, vedoucího

a řadového zaměstnance). Komunikátor je v pozici lépe informované

osoby, proto může vůči adresátovi uplatňovat informační převahu, která

je doprovázena mocenským postavením. (Viz obr. 1.)

Vyváženější je interakční model, v němž se v komunikačním kanálu

pozice komunikátora a adresáta střídají, základní vlastností komuni

kace se stávají dialog a zpětná vazba. Různé fáze sdělování vyplývají ze

změny pozic obou subjektů komunikačního procesu a mohou probíhat

v různých časových intervalech (asynchronně), opakovaně a za použití

různých médií (na písemný dotaz můžeme odpovědět ústně, na telefo

nát můžeme reagovat sms zprávou). Výměna hodnot sdělovaných při

interakci nemusí být reciproční.

2

Pojem interakce se používá nejen pro

vyjádření komunikace, ale obecněji vůbec pro různé typy sociálních

vztahů.

3

(Viz obr. 2.)

Součástí sociální interakce je definice situace, protože každá strana

přistupuje k jednotlivému interakčnímu aktu i celku interakce s urči

tými představami o obsahu a způsobech komunikace a s názorem na

interagujícího partnera. Komunikující subjekty mohou předvídat re

akce svého partnera a tomu přizpůsobit tvorbu vlastního sdělení. Nové

možnosti interakce a změny v sociálním chování přinášejí elektronická

média (internet, mobilní telefon) fungující v sociální síti.

komunikátor

(adresát)

adresát

(komunikátor)

Obr. 2 Interakční model komunikace

+

KOMUNIKACE VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ16

Zatímco interakce se dá schematicky vyjádřit rozfázovaným pohybem

informačních toků, transakční model je kontinuální. Každý účastník

komunikace je na stejném místě a ve stejném čase zároveň komunikáto

rem i adresátem. Jde o vyšší fázi interakce či síť mnoha interakcí, při níž

vznikají složitější vícevrstevné vztahy, do nichž jsou zapojeny najednou

různé smyslové orgány (receptory). Charakteristickými vlastnostmi

tohoto modelu jsou simultánnost a reciprocita. V každodenním životě

je transakčnost založena na vedení promluvy a souběžném sledování

reakcí partnera.

4

Pro transakčnost je typická přímá interpersonální

komunikace, která zaručuje rovnováhu mezi předávanými informacemi

a jejich vnímáním. (Viz obr. 3.)

Při tomto synchronním kontinuálním sdílení dochází k odstranění pro

storové a časové bariéry mezi účastníky komunikace. V menší skupině

osob je transakce samozřejmým způsobem výměny verbálních i nonver

bálních signálů mezi jednotlivci, ve větší skupině, kde působí rozsáhlejší

počet komunikátorů a adresátů, klesá možnost uvést do rovnováhy

předávání informací s jejich souběžným příjmem a vnímáním. V mase

je díky anonymitě jednotlivců transakce téměř znemožněna. Zatímco

při interakci je role médií posilující, u transakce má naopak spíše rušivé

účinky. Je například sporné považovat rozhovor vedený na internetu

s podporou videokamery za transakční záležitost, protože obraz, který

vnímáme, a slova, jež slyšíme, jsou technicky upravené a selektivní

prostředky. Přestože vidíme partnera komunikace, nemůžeme svými

smysly plně identifikovat časoprostorový kontext, v němž se nachází,

protože jeho podstatné části zůstávají mimo záběr videokamery. Umělým

adresát

komunikátor

komunikátor

adresát

Obr. 3 Transakční model komunikace

Sociální komunikace17

zvukem a obrazem může být manipulováno, signál může být dodáván pro různé účastníky komunikace v různém čase a s určitým záměrem, který předurčuje sdílené informace.

Přímá komunikace, vyplývající ze smyslově vnímatelné blízkosti osob, odlišuje transakční jednání od komunikace nepřímé a mediální, byť interaktivní. W. J. Ong zdůrazňuje: „Při skutečné lidské komunikaci nestojí odesilatel pouze na místě odesilatele, ale než vůbec může cokoli odeslat, musí se ocitnout rovněž na místě příjemce... Abych mohl mluvit, musím už v jistém smyslu předem komunikovat s myslí, k níž se obracím. Mohu s ní být ve styku například tak, že jsem s dotyčnou osobou navázal vztah již v minulosti, došlo mezi námi k výměně pohledů nebo si rozumím s třetí osobou, která nás s mým partnerem v rozmluvě svedla dohromady... Musím být předem takříkajíc uvnitř mysli druhého člověka, abych do ní vstoupil se svým sdělením, a druhý člověk zase musí být uvnitř mé mysli... Ve fyzickém univerzu neexistuje žádný vhodný model pro tuto operaci vědomí, která je typicky lidskou záležitostí a která naznačuje schopnost člověka vytvářet skutečná společenství, která sdílí vnitřně, intersubjektivně s jinými lidmi.“

5

Takto chápaná transakce se liší od definice používané v psychiatrii, kde se transakční analýza používá jako léčebná metoda.

6

V našem pojetí

transakce tvoří podněty a reakce na ně v určitém prostředí (komunikačním kanálu) kontinuální proces, do něhož jsou souběžně zařazeny všechny vnímající subjekty, včetně zdánlivě pasivních účastníků komunikace. Podle Z. Vybírala „komunikujeme, když jen přihlížíme slovní výměně mezi dvěma účastníky, kdybychom přítomni nebyli, kdybychom nebyli svědky jejich výměny, informace by proudily jinak nebo by byly jiné. Někteří psychologové rozumějí komunikační výměnou jak sdělování, tak sdílení.“

7

Oddělit mechanicky podněty a reakce, jednotlivá slova a gesta je

možné tehdy, pokud nahlížíme na proces komunikace z hlediska pouze jednoho subjektu a nechápeme jej jako nepřetržitý proud slov, gest, činů, pozorování, emocionálních reakcí, ale třeba také jako mlčení a introspekci.

Komunikace není jen věcí mluveného slova, ale také řeči těla, vizuálních a jiných záměrných i nezáměrných signálů. Pozice komunikátora a adresáta jsou relativní, vyplývají z jejich pozice v sociálním prostředí a z kontextu dané komunikační situace. Vytváření i přijímání informace je komplexním procesem, do něhož se zapojuje vědomá i nevědomá stránka lidské psychiky. Samozřejmou součástí předávaného sdělení je potenciální zpětná vazba.

Vedle přímé komunikace, odehrávající se při bezprostředním fyzickém kontaktu mezi komunikátorem a adresátem v jednom prostoru



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.