načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komunikace v ošetřovatelské praxi - Eva Zacharová

Komunikace v ošetřovatelské praxi

Elektronická kniha: Komunikace v ošetřovatelské praxi
Autor:

Komunikace je důležitou součástí kvalitního profesionálního chování sester a dalších zdravotnických pracovníků. Publikace proto přináší základní oblasti sociální komunikace mezi ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 121
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0156-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pozornost je věnována správnému využití a uplatnění sociální komunikace v ošetřovatelské péči. V knize jsou zmíněny evalvační strategie v komunikaci a také překážky v komunikaci mezi sestrou a nemocným. Publikace vymezuje na základě psychologických a sociologických poznatků základní oblasti sociální komunikace s důrazem na efektivní komunikaci ve zdravotnictví ve vztahu zdravotnický pracovník - pacient.

Popis nakladatele

Komunikace je důležitou součástí kvalitního profesionálního chování sester a dalších zdravotnických pracovníků. Publikace proto přináší základní oblasti sociální komunikace mezi zdravotnickým pracovníkem a pacientem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Eva Zacharová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Komunikace v ošetřovatelské praxi

Eva Zacharová

Eva Zacharová

Komunikace

v ošetřovatelské

praxi



GRADA Publishing

Eva Zacharová

Komunikace

v ošetřovatelské

praxi


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí

být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bezpředchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude

trestně stíháno. doc. PaedDr. Mgr. Eva Zacharová, Ph.D. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava Ostravská univerzita v Ostravě, Lékařská fakulta, Ostrava-Zábřeh Komunikace v ošetřovatelské praxi Recenzentky: doc. PhDr. Miroslava Kyasová, Ph.D. doc. PhDr. Dagmar Mastiliaková, PhD. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover Photo © allphoto, 2016 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 6245. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 128 1. vydání, Praha 2016 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky. ISBN 978-80-271-9239-7 (ePub) ISBN 978-80-271-9238-0 (pdf) ISBN 978-80-271-0156-6 (print)

Obsah

Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .7

1 V ymezení pojmu komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .8

1.1 Ú čel lidského komunikování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

1.1.1 K omunikační styly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1.2 M otivace v komunikaci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14 1.3 K omunikační modely a komunikační proces . . . . . . . . . . 16

1.3.1 K omunikační modely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16

1.3.2 K omunikační proces . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 1.4 I nterpersonální vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

2 F ormy komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

2.1 V erbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

2.2 V erbální komunikace ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . 31

2.2.1 R ozhovor – základ psychosociální komunikace . . . . 35

2.2.2 T ypy rozhovoru v klinické praxi . . . . . . . . . . . . . 45

2.2.3 N edirektivní empatický rozhovor . . . . . . . . . . . . 47

2.2.4 T ypy odpovědí a jejich význam v praxi . . . . . . . . . 49

2.2.5 Nav ázání rozhovoru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51 2.3 N everbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 2.4 N everbální komunikace ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . 56 2.5 P aralingvistická komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

3 S ociální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

3.1 E mpatie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 70

3.2 I nterakce ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

3.3 S estra a pacient jako vykonavatelé sociálních rolí . . . . . . . 81

4 Z působy chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

4.1 P asivní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

4.2 A gresivní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

4.3 A sertivní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 87

4.4 M anipulativní chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

5 K omunikace v ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97

5.1 S estra a pacient – aktivní účastníci

komunikačního procesu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 101

5.2 P řekážky v komunikaci mezi sestrou a pacientem . . . . . . 102

5.3 K omunikační chyby a omyly v klinické praxi . . . . . . . . 104 Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 109 Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 110 Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 115

Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 119

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121


7

Pčedmluva

Předmluva

Současné politické, ekonomické a sociokulturní změny se odrážejí

nejen ve společnosti jako celku, ale zasahují do našehokaždodenního života. Není tomu jinak ani na úseku zdravotnictví. Nové trendy

v ošetřovatelském vzdělání přinášejí vyšší nároky na odbornoupřipravenost poskytovatelů ošetřovatelské péče v rámci přípravy na povolání

a realizace sociální role všeobecná sestra.

Kvalitní zvládnutí ošetřovatelské péče si proto stále více žádá od každého zdravotníka znalosti, vědomosti a poznatky také o mechanismu fungování mezilidských vztahů. Zdravotník by mělrespektovat lidské a morální zásady vzájemného kontaktu s pacienty a mít na paměti, že základním sociálním vztahem na tomto úseku činnosti je vztah pacient–zdravotnický pracovník. Důležitou oblastv ošetřovatelské praxi tvoří vzájemná interakce sestra–pacient a s ní spojená sociální komunikace.

Učební text, který právě otevíráte, přináší základní poznatkyz oblasti sociální komunikace aplikované na úseku ošetřovatelské péče.

Tato publikace by měla studující seznámit se základy dobré aefektivní profesionální komunikace verbální i neverbální. Pozornost je věnována také empatii, interakci ve zdravotnictví a způsobůmchování zdravotníků. Speciální část tvoří závěrečná kapitola zaměřená na komunikaci v  ošetřovatelské péči s  důrazem na problémové oblasti komunikace v klinické praxi.

Domnívám se, že efektivní uplatňování komunikace a empatický přístup ve vztahu k pacientům jsou klíčovým směřováním při dalším zefektivňování ošetřovatelské péče.

Přeji všem studujícím, aby si z textu odnesli kromě nových poznatků také inspiraci a motivaci při hledání cest, jak zkvalitnit vzájemný vztah se svými klienty, a aby je získané poznatky vedly k rozvoji osobnosti a k novým profesionálním dovednostem.

autorka


1

8

Komunikace v ošetčovatelské praxi

1 V ymezení pojmu komunikace

Člověk je tvor sociální a od jiných živočichů na zemi se odlišujeschopností využívat řeč jako nástroj dorozumívání a myšlení.

Komunikace je univerzálním jevem lidské společnosti a přímým regulátorem úrovně mezilidských vztahů. Zároveň je podmínkou existence každého sociálního systému. Bez ní nemůže existovat žádná sociální skupina. Přispívá k uspokojování potřeby sociálního styku, je prostředkem sociálního začlenění jednotlivce do skupiny.

Slovo komunikace pochází z  latinského slova communicare, jehož význam je „činit něco společným, společně něco sdílet, něco spojovat, radit se, jednat nebo povídat si“ (Rieger, Vyhnálková, 1996, s. 93).Thesaurus linguae latinae, jeden z nejobsažnějších latinských slovníků, říká: „Communicare est multum dare“, tj. komunikovat znamená hodně dávat.

„Sdílení vyjadřuje, jak je sdělení prožíváno, jaké emoční zaujetí a i ntenzitu emocí sdělení vzbuzuje. Týká se všech zúčastněných... Sdělení neznamená přijetí...může probíhat i tehdy, když sesdělovatelem nesouhlasíme“ (Gulášová, 2000, s. 139).

Na naší komunikaci s  druhými lidmi je pozoruhodné, že ji vždy spoluvytváříme a ovlivňujeme, přispíváme k ní a zároveň jsme jejísoučástí. Bývá proto obtížné porozumět komunikační výměně, když se na ní ve stejnou chvíli podílíme. Autoři kalifornské a pobaltské školy Watzlawick, Bavelas a Jackson charakterizovali lidskou komunikaci jako médium pozorovatelných manifestací lidských vztahů. Není vždy viditelná, např. v  případě vnitřní, intrapsychické komunikace, ale většinou ji můžeme zaregistrovat a analyzovat. Podle těchto autorů má každá komunikace svou syntax, která zkoumá jevy jako kódování, komunikační kanály, kapacity komunikace, ruchy; sémantiku, jejíž podstatou je význam slov, a pragmatickou stránku, jejímž úkolem je analyzovat vztah mezi produktorem a příjemcem v konkrétnímkontextu, porozumění záměru a rozbor takových fenoménů, jakými jsou ovlivňování, přesvědčování, povzbuzování, přijímání a odmítáníkomunikovaného sebepojetí druhého. Podle uvedených autorů komunikace téměř splývá s pojmem chování. Komunikace není „jenom řeč, nýbrž veškeré chování a každá komunikace, včetně komunikačníchaspektů jakéhokoliv kontextu“ (Watzlawick, Bavelas, Jackson, 1999, s. 18).

Některé definice lidského komunikování jsou zúžené a zaměřují se buď na předávání informací, nebo na vzájemný kontakt. Tubbs (1991,

9

Vymezení pojmu komunikace

s. 15) uvádí, že lidská komunikace je „proces vytváření významu mezi

dvěma nebo více lidmi“.

V psychologii a medicíně není komunikace považována za pouhý přenos informací mezi sdělujícím a příjemcem. Jde o mnohem více, jde o s ebeprezentaci, o sebepotvrzování. Jde o vyjádření postojůk předmětu, ke komuniké, ale i k příjemci informace. Jde o různou úroveň působení, ovlivňování, znesnadňování či usnadňování porozumění. Komunikaci je možné označit také jako dorozumívání. Podle Čížkové (1997, s. 62) je komunikace „sdělování významů v sociálním chování a v  sociálních vztazích lidí“. Křivohlavý (1988, s. 20) popisuje aktkomunikace velmi podobným způsobem, neboť „hovoří o s dělování, ale navíc zdůrazňuje sdílení“. Nakonečný (1999, s. 16) definuje komunikaci také jako „sdělování určitých významů v procesu přímého nebonepřímého sociálního kontaktu“. Vybíral (2005, s. 27) zdůrazňuje„nezbytnost reciprocity v komunikační aktivitě“, alespoň v podobě možnosti.

Definicí by bylo možné uvádět velké množství. Některé zdůrazňují více aspekty obsahové, jiné formální, některé zdůrazňují stránkuprožitkovou, jiné logickou.

Nejdůležitější charakteristiky je možné shrnout do základních bodů (Mikuláštík, 2003, s. 19): ■ Komunikace je nezbytná k efektivnímu sebevyjadřování. ■ Komunikace je přenosem a výměnou informací v mluvené,psané, obrazové nebo činnostní formě a realizuje se mezi lidmi, což

se projevuje nějakým účinkem. ■ Komunikace je výměna významů mezi lidmi použitím běžného

systému symbolů. ■ Komunikace je proces, jímž jedna osoba předává sdělení jiné osobě

prostřednictvím nějakého kanálu a s určitým efektem.

S  pojmem sociální komunikace úzce souvisí pojem sociálníinterakce. Sociální interakce je obecnějším a v určitém smyslu i širším a nad řazenějším pojmem. To, co zahrnuje navíc, se týká spíše aktivity konativní a potenciální možnosti. Aktivitou zúčastněných v případě mezilidského chování mohou být i tělesné pohyby.

Sociální komunikace se dá více specifikovat jako interakce prostřednictvím kódovaných symbolů verbálních nebo neverbálních. Jde o i nterakční proces mezilidského dorozumívání. Touto cestou si lidé sdělují významy pomocí konvenčních znaků. Oba uvedené pojmy, tedy sociální interakce a sociální komunikace, lze také označit jako 10

Komunikace v ošetčovatelské praxi

dva aspekty jednoho procesu. Řada výzkumů rovněž potvrdila, že

komunikační úroveň jedince je ovlivněna sociálním kontextem, a to

jak vnějším, tak vnitřním.

Shrnutí

Komunikace je univerzálním jevem lidské společnosti a přímýmregulátorem mezilidských vztahů. Přispívá k uspokojování potřebsociálního styku a je prostředkem sociálního začlenění jedince do skupiny.

1.1 Ú čel lidského komunikování

Komunikace má zpravidla svůj účel, smysl. Můžeme také hovořit

o funkci, kterou chce splnit nebo kterou běžně plní. Každákomunikační výměna má zpravidla jednu či více funkcí (synchronně nebo

asynchronně). Účelem (funkcí) a rovněž dopadem na příjemce dostává

komunikace smysl.

Hranice mezi jednotlivými funkcemi komunikace nejsou jednoznačné, často se překrývají. Základní funkce komunikování (Mikuláštík, 2003, s. 21) ■ informativní – předávání informací, faktů, dat mezi lidmi ■ instruktivní – navazuje na funkce informační, ale s přídavkemvysvětlení významů, popisu, postupu, návodu, jak něco dělat ■ přesvědčovací – působení na jiného člověka se záměrem změnit

jeho názor, postoj, hodnocení nebo způsob konání ■ posilovací a motivující – s ouvisí s funkcí přesvědčovací; jde oposilování určitých pocitů sebevědomí, vlastní potřebnosti, oposilování vztahu k něčemu ■ zábavná – j de o t o pobavit, rozesmát, vyplnit čas komunikováním,

které vytváří pocit pohody a spokojenosti ■ socializační a společensky integrující – v ytváření vztahů mezi

lidmi, sbližování, navazování kontaktů, posilování pocitusounáležitosti a v zájemné závislosti; komunikace závisí na určitéspolečenské úrovni, v jakých společenských segmentech se nacházíme

a do jakých chceme patřit ■ osobní identity – na úrovni osobnosti: pro Já je komunikacevelmi důležitou aktivitou; pomáhá nám ujasnit si věci o sobě samém,

11

Vymezení pojmu komunikace

uspořádat si své postoje, názory, sebevědomí a osobní aspiraci; jde

o ratifikaci sebepojetí ■ poznávací – s ouvisí s  funkcí informativní; umožňuje sdělovat si

každodenní zážitky, vzpomínky a plány; prostřednictvímzkušenosti jiných získáváme ve zkrácené podobě informace, které bychom

vlastními zkušenostmi nebyli schopni v takové šíři prožít ■ svěřovací – slouží ke zbavování se vnitřního napětí, k překonávání

těžkostí, sdělování důvěrných informací, většinou s  očekáváním

podpory a p omoci; může jít rovněž o pouhé akceptování pocitové

úrovně v podobě porozumění bez jakýchkoliv snah hodnotit ■ úniková – k dyž je člověk sklíčený, znechucený, může mít chuť si

s někým nezávazně popovídat o věcech neutrálních, odreagovat se

od starostí, od shonu

V  běžných situacích se nevyskytuje mnoho čistě informativních, oznamovacích a popisných komunikačních výměn. Často jde o skryté instruování, nebo ještě častěji o přesvědčování i tam, kde je promluva nabízena jako pouhé informování. Někteří komunikující se více zaměřují na formu než na obsah, v jejich vystupování je důraz kladen na zdvořilost či spisovnost. Účel jejich komunikace je zcela jiný. 1.1.1 Komunikační styly Každý kontakt s lidmi, tedy každé mezilidské komunikování mánějaký účel a nějakou funkci, může jich mít i více najednou: utvořit, potvrdit, posílit nebo pozměnit vztah, získat informaci, udělit pokyn, přesvědčit, o něco požádat nebo se prezentovat a jen tak se projevovat, třeba se pobavit.

Má-li se účel a záměr lidských setkání naplňovat, je namístě komunikovat určitým způsobem. Označením „komunikační styl“spojujeme účel, způsob i okolnosti mezilidského komunikování (Plaňava, 2005, s. 47).

Podle účelu a průběhu mezilidského komunikování můžeme rozlišit pět stylů, které se projevují v našem kulturním okruhu – konvenční, konverzační, operativní, vyjednávací a osobní. Konvenční styl Účelem je konverzovat a stvrdit daný stav. Komunikace probíhá krátce, na bázi výměny pozdravů a nezávazných vět. Vzájemná pozice a di

1

12

Komunikace v ošetčovatelské praxi

stance se nemění. Pokud je konvenční styl zažitou součástí osobního

komunikačního repertoáru, pomáhá k tomu, že člověk neprožíváne

jistotu či rozpaky. Hladké výměně konvencí přispívá znalost norem

chování a d ovedností, což lze označit slovem bonton. Konvenční styl

předpokládá určitou optimální distanci mezi lidmi, psychologickou

i p rostorovou. Při výměně konvenčních vět nebývají emoce. Pravidla

a z ásady chování se mění v čase a prostoru. Konvenční komunikace

nedisponuje pochybnostmi ani dotazy.

Konverzační styl

Patří k z ákladům zdravého komunikování. Při konverzaci si vymě

ňujeme zajímavé informace, názory nebo se chce člověk jen pobavit,

potěšit, popovídat. Konverzační styl může být střídán s konvenčním

v z ávislosti na okolnostech a situaci. Nejdůležitější psychologickoucha

rakteristikou, a tím nejvýznamnějším předpokladem zdařilékonver

zace je symetrický vztah mezi zúčastněnými. Zdařilá konverzace bývá

provázena příjemnými pocity, emoční bilance bývá mírně pozitivní.

Operativní styl

Je využíván zpravidla při asymetrii, kdy vzájemné pozice jsoukom

plementární v tom, že jedna je „nad“ a druhá „pod“. Jde o účelné ajas

né vymezení rolí, pozic a kompetencí, kde jeden je nadřízený, druhý

podřízený. Obě strany to vědí a podle toho jednají. Při běžné a správně

probíhající operativě dochází k výměně jasných, stručných, někdy až

strohých sdělení. Znakem operativního stylu je oboustrannákorekt

nost, zdvořilost, přičemž emoční projevy mají být uměřené, minimální

a v  jistém smyslu formální. Čistý operativní styl se nejčastěji používá

u p olicie, hasičů, záchranářů, ale má své místo i v civilních povoláních

mezi pracovníky v rozdílných vertikálních pozicích. Komunikační styly

se mohou střídat, zejména při složitých a náročných činnostech.„Jest

liže má změna stylu probíhat tak, aby komunikace probíhala správně

a b yla funkční, je namístě meta-komunikace čili komunikování o ko

munikování“ (Plaňava, 2005, s. 62).

Vyjednávací styl

Jde o v ýznamnou a náročnou komunikační dovednost. Zúčastněné

strany jsou v  rovnováze, tj. ve stejné mocenské pozici. Vyjednává se

tehdy, když je nezbytné se nějak rozhodnout. Účastníky bývajízpravi

dla dvě strany. Vyjednávat lze kompetence, aby nebylo nutné o každé

13

Vymezení pojmu komunikace

záležitosti dlouze diskutovat. V  demokratické společnosti je umění

vyjednávat jednou z nejdůležitějších komunikačních dovedností.

Osobní, až intimní styl

Liší se od všech ostatních tím, že je prostředkem i samotnou cestou

uspokojování lidských potřeb a tužeb. Významná je rovinahorizontální, to znamená distanc mezi lidmi, psychologická i prostorová.Nejvýznamnější charakteristikou osobního komunikačního stylu jsou

emoce, v žádném jiném komunikačním stylu nehrají tak velkou roli.

Intimita předpokládá a vyžaduje důvěru, umění zúčastněnýchnaslouchat, empatii, akceptaci druhého, opravdovost.

V lidském životě se komunikační styly běžně střídají. Nelze je úzce specifikovat nebo omezovat, neboť komunikování v našem kulturním okruhu je proměnlivé a popisované styly nevyčerpávají širokou paletu našeho komunikování, i když zahrnují většinu našich každodenních kontaktů a interakcí s lidmi.

Vztah a k omunikace mezi sestrou a pacientem se vyvíjí v závislosti na aspektu vyváženosti nebo převahy (Kristová, 2004, s. 93). Sestra může uplatnit komunikační styl: ■ Symetrický – zdůrazňuje rovnost vztahu mezi sestrou a pacientem. Oba mají v  komunikačním procesu stejná práva, možnosti

a s vobodu projevu. Přiměřeně se zde střídá role hovořícího anaslouchajícího. Komunikují na stejné úrovni, a to nejen verbální, ale

i n everbální. Tento vztah se vyznačuje projevy přátelství, úsměvem,

přiměřeným hlasovým projevem a nabídkou pomoci. ■ Asymetrický – do popředí vstupuje vztahová nerovnost, závislost

pacienta na sestře, přičemž ona je aktivnější a kritičtější.V komunikaci převládají příkazy, zákazy, rady a doporučení, kterévyvolávají dominanci v interakci. Charakteristickým prvkem je rozpor

v neverbální úrovni.

Současné ošetřovatelství je zaměřené na aktivního pacienta, to znamená, že neplní jen roli pasivního příjemce ošetřovatelskýchslužeb. Ošetřovatelská péče bude účinná jen tehdy, když se splnípodmínka symetrického vztahu mezi sestrou a pacientem. Základním prvkem tohoto vztahu je „společně“, ne „vedle sebe“. Sestra tak staví na poznání důležitosti přátelství s  pacientem ve všech fázích oše- 14

Komunikace v ošetčovatelské praxi

třovatelského procesu. Buduje si k němu vztah založený na lidském

holistickém principu.

Shrnutí

Komunikace má zpravidla svůj účel a smysl. Účelem a rovněždopadem na příjemce dostává smysl. Má-li účel a záměr lidských selhání

naplňovat, je namístě komunikovat určitým způsobem. Spojeníúčelu, způsobu a okolností mezilidského komunikování označujeme jako

„komunikační styl“.

1.2 Motivace v komunikaci

Motivaci komunikovat má každý člověk. O motivaci je možnéuvažovat jako o l atentní funkci všude, kde máme na mysli dynamizujícíodhodlání, často i skryté. U člověka se vyskytuje v různé intenzitě, která

kolísá a z ávisí na řadě okolností, např. zda je unavený nebo svěží, zda

ovládá jazyk partnera, zda si s ním rozumí, zda jsou obsahy v naší mysli

dostatečně naléhavé, že se o ně chceme podělit. Vybíral (2005, s. 33–35)

uvádí následující motivy, které vedou ke komunikování:

■ Motivace kognitivní – s louží k  potřebě něco sdělit, vyjádřit se,

podělit se o myšlenku, znalost, názor na to, co jsme se dozvěděli.

Chceme vtáhnout komunikačního partnera do tematického světa

naší mysli. Komunikace je v podstatě předáváním smyslu. ■ Motivace zjišťovací a orientační – p omáhá orientovat sev názorovém světě druhého člověka nebo v daném aktuálním tématu.Ptáme se na informace, postoje k nim a na prožitky. Tázáním můžeme

přispět k tomu, že si dotazovaný strukturuje téma. ■ Motivace sdružovací – c ílem je navázat vztah, uspokojit potřebu

bližšího kontaktu. Tato potřeba spoluvytváří základní pyramidu

lidských potřeb, přičemž lidská spokojenost v mnoha dalšíchoblastech je bezprostředně závislá na naplnění právě potřebykomunikovat a n ěkam přináležet. Celé úseky komunikace neslouží sdělování

obsahu, ale realizaci vztahových záměrů, tj. navázání kontaktu, jeho

udržení, rozvíjení, obnovení, přerušení. ■ Motivace sebepotvrzovací – v yplývá z ochoty druhého člověka se

mnou mluvit. Jedná se o jedno z největších potvrzení toho, že máme

pro něj cenu. Komunikováním s druhými nalézáme, rozvíjíme apo>15

Vymezení pojmu komunikace

tvrzujeme svou osobní identitu, zpevňujeme a upřesňujeme vlastní

sebeobranu. Komunikací se stáváme sami sebou. ■ Motivace adaptační – signalizuje a zdůrazňuje náš status, našipozici v sociálním světě nebo profesní roli. Řečí těla a vystupováním

se přizpůsobujeme rolovým stereotypům, hrajeme komunikační

hry, signalizujeme jimi svou konformitu, nebo se konvencímvzpíráme. Všemi těmito postupy se sociálně integrujeme, začleňujeme, aby

nás druzí neodmítali. Komunikováním se přizpůsobujeme okolí. ■ Motivace přesilová – vede ke komunikování z  potřeby uplatnit

se. Mívá potřebu upoutat na sebe pozornost, předvést se. Motivací

může být vyniknout v porovnání s druhým, být lepší. ■ Motivace požitkářská – vede jedince k rozptýlení, odpočinku,úniku od starostí. ■ Motivace existenciální – ovlivňuje komunikování s druhýmilidmi, se sebou, ale i s  niterným opěrným konstruktem (bůh). Tuto

motivaci můžeme vnímat jako významně nadřazený pojem nad

výše uvedenými.

Komunikací člověk uspokojuje smysl života – proto máme zájem komunikovat. Je-li výsledkem uspokojivé komunikace životníspokojenost, naplňujeme svůj životní úkol. Život dostává smysl právě tím, že s  někým vyměňujeme a sdílíme myšlenky, vzpomínky, prožitky, že o nich hovoříme, že je sdílíme beze slov i se slovy. Komunikujeme, abychom se udrželi psychicky zdraví a lidsky celiství.

Komunikační motivy hrají v životě člověka významnou roli, jakpotvrzuje Plaňava (2005, s. 22, 23). Popisuje pět komunikačních motivů, které lze v komunikačním procesu uplatnit a které se mohou vzájemně prolínat a ovlivňovat: ■ kontaktně-vztahový ■ mocensko-kontrolní ■ poznávací ■ relaxačně-rekreační ■ sebeprezentační

Autor zdůrazňuje, že porozumění, procítění i zhodnocení interakcí s druhými lidmi není jen záležitostí komunikační motivace, ale i dalších faktorů, které do celého procesu vstupují. Také Kristová (2004, s. 13) hovoří o významu jednotlivých druhů motivace v oblasti sociálníkomunikace a plně se ztotožňuje s Vybíralem (2005, s. 33–35).

+


1

16

Komunikace v ošetčovatelské praxi

Motivace v oblasti komunikování má své místo i v ošetřovatelské péči. V interakci sestra–pacient dochází často k jednání, které má svůj důvod i v ýznam. Motivaci zde nelze přímo pozorovat, ale lze na niusuzovat z projevů pacientů, z toho, jak za určitých okolností jednají, jak se chovají. Z toho, že se různí jedinci liší v odpovědích na stejnépodněty, se usuzuje, že každého vedla k činnosti jiná pohnutka – motiv.

Navázat a r ozvíjet vzájemnou komunikaci patří k základnímpotřebám člověka. Také pacient je veden svou (pro něj novou) situací ke

komunikaci se zdravotníky. Jde o proces aktivity vyvolané motivem

a k ončící jeho realizací. V  motivech nacházíme odpověď na otázku,

proč se člověk chová a jedná tak, jak se chová a jedná, proč usiluje o to,

a ne o něco jiného.

Motivaci ke komunikaci, ať už přiměřenou, zvýšenou nebosníženou, má každý člověk. Motivy ke komunikaci mohou vycházetz vnitřní potřeby komunikovat, nebo jsou podmíněny prostředím, situacemi, v nichž je komunikace pro člověka nevyhnutelná. Shrnutí

Motivace souvisí s aktivní lidskou činností. Motivy vysvětlují, proč má chování člověka určitý směr a probíhá s určitou silou.

Motivaci komunikovat, ať už přiměřenou, zvýšenou nebo sníženou, má každý člověk. Své významné místo zaujímá i v každodenní ošetřovatelské péči. 1.3 Komunikační modely a komunikační proces 1.3.1 K omunikační modely Komunikace není nic statického. Lze ji zachytit v  podobě záznamu, ale její proměnlivost v čase je jednou z nejdůležitějších charakteristik, protože je závislá na celé řadě podmínek a vlivů.

Pochopit napsané nebo mluvené zprávy můžeme pouze tehdy, když jsou známy fáze přípravy, způsoby navazování myšlenek, vztahyk různým jiným vlivům. Ze strany člověka ovlivní komunikaci nejen určitá racionální schémata, ale i emoční stavy, které mohou určitou informaci změnit zásadním způsobem.

V dřívějších modelech se na komunikaci pohlíželo jako na něco, co jde jednosměrně přímou cestou od mluvčího k posluchači. V tomto

17

Vymezení pojmu komunikace

lineárním pohledu na komunikaci mluvčí hovořil a posluchačnaslouchal. Mluvení a naslouchání se považovaly za děje probíhající v různých

časech. Pearsonová a Nelson (1994), výzkumníci z oblasti komunikace,

uvádějí pro lineární pojetí komunikace následující schéma:

mluvčí posluchač

Když někdo mluvil, nenaslouchal, a když naslouchal, nemluvil. Tento lineární model nedokáže zachytit vzájemné přizpůsobení názorů mezi dvěma jedinci, které je charakteristické např. pro konverzaci nebo při interakci členů v malé skupině (DeVito, 2001, s. 18).

Lineární pojetí bylo brzy nahrazeno interakčním, podle kterého mluvčí a posluchač současně střídají své pozice.

mluvčí posluchač

posluchač mluvčí

Mnohem uspokojivější názor, jenž je zastáván v současné době,považuje komunikaci za transakční proces, v n ěmž každá osoba funguje současně jako mluvčí a posluchač. Ve stejném okamžiku, kdyvysíláme svá sdělení, přijímáme sdělení ze své vlastní komunikace i z reakcí druhé osoby (DeVito, 2001, s. 18).

mluvčí

posluchač

mluvčí

posluchač

Transakční pojetí považuje každou osobu za mluvčího i posluchače zároveň, za komunikujícího a současně přijímacího sdělení (Watzlavick, 1999).

Ošetřovatelská péče probíhá ve specifických podmínkách, avyžaduje proto i upravené komunikační způsoby. Vhodnou aplikací modelů 18

Komunikace v ošetčovatelské praxi

komunikace může sestra volit nejlepší přístup k pacientovi se zřetelem

na momentální situaci. Ve zdravotnické praxi jsou nejčastěji využívány

tyto modely komunikace:

■ Terapeutický model – v znikl jako součást ošetřovatelské péčezaměřené na pacienta. Zdůrazňuje zodpovědnost za kladný průběh

péče. Je zaměřen hlavně na praxi a schopnosti nemocného, jako

jsou aktivní naslouchání nebo empatické reakce. Lze jej využít při

edukaci pacienta. ■ Model kvalifikovaných lidských vztahů – p ředpokládá, žekomunikace má vliv na zdraví člověka. Tento mezilidský model jezaložen na schopnosti sestry zprostředkovat pacientovi určitý obsah

informací z různých pohledů. ■ Sociální model – p ředstavuje způsob komunikace, jenž sestrauplatňuje v praxi. Vychází z jednání a chování, které je v souladus běžnými normami a pravidly dané společnosti. Jde např. o představení

se pacientovi, podání ruky, představení pacienta ostatním aj. ■ Informační model – s oustředí se na poskytování informací bez

emocionálního projevu, např. „Zítra nebudete snídat, půjdete na

odběr krve.“ ■ Hovorové modely – j sou ve zdravotnictví často využívány. Pacient

spontánně vypráví o událostech, rodině, zaměstnání při běžném

kontaktu se sestrou v průběhu ošetřovatelské péče. ■ Dialogický model – u možňuje reciproční a obsahově hlubokoukomunikaci. Pro tento model je typická otevřenost, akceptace adůvěra. Poskytuje pacientovi prostor pro vyjádření vlastních myšlenek,

pocitů, nálad, postojů, problémů či potřeb (Kristová, 2004, s. 94).

Sestra ve své každodenní práci střídavě využívá různé modelykomunikace. Může je použít jak izolovaně, tak ve vzájemné kombinaci. Podstatou aplikace modelů v  praxi musí být kvalitní ošetřovatelská péče. 1.3.2 Komunikační proces Mluví-li spolu dva lidé, něco se děje mezi nimi i uvnitř každého z nich – tomuto dění říkáme komunikační proces (Plaňava, 2005, s. 32).

Komunikace probíhá vždy mezi dvěma nebo více lidmi. Totovzájemné působení je ukázkou jejího procesuálního charakteru, protože každý ze dvou komunikujících lidí se snaží partnera ovlivňovat,hle>



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist