načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komunikace s pacientem v intenzivní péči – Šárka Tomová; Jana Křivková

Komunikace s pacientem v intenzivní péči

Elektronická kniha: Komunikace s pacientem v intenzivní péči
Autor: Šárka Tomová; Jana Křivková

Komunikace s pacientem ve vážném stavu a s umělou plicní ventilací je nedílnou a velmi důležitou součástí péče o tyto pacienty. Prostudováním publikace čtenář získá komplexní ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 134
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vydání
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-271-0064-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Komunikace s pacientem ve vážném stavu a s umělou plicní ventilací je nedílnou a velmi důležitou součástí péče o tyto pacienty. Prostudováním publikace čtenář získá komplexní manuál, jak zlepšit komunikaci s pacientem v klinické praxi, včetně praktických nástrojů využitelných v obtížných situacích.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Šárka Tomová; Jana Křivková - další tituly autora:
Komunikace s pacientem v intenzivní péči Komunikace s pacientem v intenzivní péči
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Komunikace s pacientem v intenzivní péči

Šárka Tomová, Jana Křivková

Šárka Tomová, Jana Křivková

Komunikace

s pacientem

v intenzivní péči



GRADA Publishing

Šárka Tomová, Jana Křivková

Komunikace

s pacientem

v intenzivní péči


Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí

být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez před

chozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude

trestně stíháno. PhDr. Šárka Tomová, Ph.D. et PhD., Mgr. Jana Křivková KOMUNIKACE S PACIENTEM V INTENZIVNÍ PÉČI Kolektiv autorů: PhDr. Šárka Tomová, Ph.D. et PhD. (Ústav ošetřovatelství, 2. LF UK a FN Motol, Praha) Mgr. Jana Křivková (Ústav ošetřovatelství, 2. LF UK a FN Motol, Praha;

Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích)

Mgr. Daniela Bartoníčková (Jednotka intenzivní péče, Neurologická klinika 2. LF UK

a FN Motol, Praha)

Mgr. Dagmar Kusová (Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny 1. LF UK

a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze)

Mgr. Stanislava Reichertová (Katedra záchranářství a technických oborů,

Fakulta zdravotnických studií Západočeské univerzity v Plzni)

Recenze: PhDr. Vlasta Dvořáková, PhD., Mgr. Zuzana Pražáková Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2016 Cover Photo © Allphoto, 2016 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 6437. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Perokresby Michal Sýkora Fotografie Mgr. Jana Křivková, PhDr. Šárka Tomová, Ph.D. et PhD. Počet stran 136 1. vydání, Praha 2016 Vytiskla Tiskárna v Ráji, s.r.o., Pardubice Autorky děkují ARO JIP Domažlická nemocnice, a.s., Kozinova 292, Domažlice 344 22, za zapůjčení pomůcek. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo  registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění však pro autory ani pro nakladatelství nevyplývají žádné právní důsledky. ISBN 978-80-271-9540-4 (ePub) ISBN 978-80-271-9539-8 (pdf ) ISBN 978-80-271-0064-4 (print) Obsah Předmluva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .9 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 1 Šárka Tomová

Význam komunikace v ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . 11

1.1 Pohled na komunikaci z hlediska teorie osobnosti . . . . . . 16

1.2 Postavení komunikace v ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . 19

1.3 Komunikační cyklus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22

1.4 Komunikační bariéry v ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . 26

1.5 Faktory ovlivňující komunikaci s pacienty . . . . . . . . . . . 28

1.6 Komunikační dovednosti zdravotnického pracovníka . . . . 30

1.6.1 Verbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

1.6.2 Neverbální komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

1.6.3 Paralingvistická komunikace . . . . . . . . . . . . . . 43

1.7 Evalvační a devalvační projevy v komunikaci

zdravotnického pracovníka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

1.8 Komunikace činem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46

1.9 Aktivní naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 47 2 Daniela Bartoníčková, Šárka Tomová

Význam komunikace v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . 52

2.1 Postavení komunikace v intenzivní ošetřovatelské péči . . . 52

2.2 Uplatnění komunikačního cyklu

v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

2.3 Komunikační bariéry v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . 56 3 Jana Křivková

Pacient v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

3.1 Definice základních pojmů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

3.2 Pomůcky k zajištění dýchacích cest . . . . . . . . . . . . . . 62

3.2.1 Vymezení pojmu tracheotomie, tracheostomie,

tracheostomická kanyla (TSK) . . . . . . . . . . . . . . 64


6

4 Jana Křivková

Komunikační strategie v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . 70 4.1 Podmínky komunikace v intenzivní ošetřovatelské péči . . . 70

4.1.1 Skórovací systémy vědomí v intenzivní péči . . . . . . 73 4.2 Komunikační metody u pacienta

v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

4.2.1 Komunikační metody u pacienta na UPV

farmakologicky sedovaného a pacienta

s kvantitativní poruchou vědomí . . . . . . . . . . . . 80

4.2.2 Komunikační metody u pacienta na UPV

bez farmakologické sedace . . . . . . . . . . . . . . . . 82

4.2.3 Specifika komunikace u tracheostomovaných

pacientů spontánně dýchajících . . . . . . . . . . . . . 91

4.2.4 Alternativní komunikační metody u pacientů

s tracheostomií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

4.2.5 Náhradní hlasové mechanismy . . . . . . . . . . . . . 98

5 Dagmar Kusová

Bazální stimulace jako forma komunikace v intenzivní péči . . . . . . .100 5.1 Definice pojmu bazální stimulace . . . . . . . . . . . . . . . .100 5.2 Komunikace v konceptu bazální stimulace . . . . . . . . . .101

5.2.1 Biografická anamnéza . . . . . . . . . . . . . . . . . . .103 5.3 Prvky bazální stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104

5.3.1 Somatická stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .104

5.3.2 Vestibulární stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . .110

5.3.3 Vibrační stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

5.3.4 Optická stimulace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .111

5.3.5 Auditivní stimulace (sluchová) . . . . . . . . . . . . . .112

5.3.6 Orální stimulace (senzoriky dutiny ústní,

chuťových vjemů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .112

5.3.7 Olfaktorická stimulace (čichová) . . . . . . . . . . . .113

5.3.8 Taktilně-haptická stimulace (hmatová) . . . . . . . . .113

6 Stanislava Reichertová, Jana Křivková

Participace rodiny v procesu komunikace v intenzivní ošetřovatelské péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 6.1 Význam rodiny při hospitalizaci pacienta

na odděleních intenzivní péče . . . . . . . . . . . . . . . . . .114 6.2 Komunikace mezi sestrou a rodinou . . . . . . . . . . . . . .115 6.3 Účast rodiny při ošetřovatelské intenzivní péči . . . . . . . .118

7

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .120

Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .122

Seznam literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .123

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .130

Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .133

Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .134

9

Předmluva

Předmluva

Téma komunikace ve zdravotnictví je v současné době často skloňo

vaný problém, který vnímají pacienti jako opomíjený a zdravotníky

podceňovaný. Publikací na dané téma se na trhu nachází poměrně ši

roké spektrum. Autorky tohoto textu nás však uvádějí do problemati

ky komunikace v intenzivní péči, která je velmi specifická a vyžaduje

komplexní znalost strategie přístupu k pacientům, kteří jsou odkáza

ní např. na umělou plicní ventilaci či život s tracheostomií. Sestra se

tak učí dešifrovat sdělení pacienta a identifikovat signály, ať už jsou

to pouhé pokusy o slova, nebo řeč jeho „spoutaného“ těla. Čtenář má

možnost díky tomuto textu získat praktické rady, např. jak funguje

hlasový aparát, jaké lze použít pomůcky či škály u pacienta s různým

stupněm porušeného vědomí a vlivem sedace nebo jakou nejvhodnější

komunikační metodu u takových pacientů je možné zvolit. Na základě

příkladů z reálných situací, zvláště těch chybných, se můžeme naučit

vyhnout negativně působícím obratům, jež mohou snadno vyvolávat

nedorozumění či neadekvátní reakce obou zúčastněných. Autorky do

komunikování v intenzivní péči neopomněly zahrnout ani prvky ba

zální stimulace a návod, jak poučit rodinu v kontaktu s jejich blízkým

v náročném prostředí intenzivní péče.

Přeji vám, čtenářům, ať je pro vás tato monografie inspirací, zdrojem

k zamyšlení (a to i díky vhodně vybraným citátům známých osobností)

a popudem k neustálé kultivaci lidské komunikace nejen za branami

zdravotnických zařízení, ale i v běžném každodenním životě.

PhDr. Hana Svobodová, Ph.D.

přednostka Ústavu ošetřovatelství

3. lékařské fakulty UK, Praha

Komunikace sřpacientem vřintenzivní péči

Úvod V současné době je posuzování kvality ošetřovatelské péče součástí řady světových, evropských nebo národních šetření, jejichž nedílnou součástí je zjišťování spokojenosti pacienta se vzájemnou komunikací se zdravotnickým personálem. S rozvojem společnosti zaměřené na výkon, podmínkami zdravotnické péče a systémem financování se mění i přístup zdravotnických pracovníků, potažmo sester, k pacientovi.

Vztah mezi sestrou a pacientem je utvářen prostřednictvím komu

nikace. Opravdovost, trpělivost, otevřenost, srozumitelnost, jasnost, výstižnost jsou těmi atributy v interakci, které pomáhají vytvářet důvěrný a pozitivní vztah mezi aktéry komunikační výměny. Záměrem předkládané knihy je ukázat obsahovou složitost komunikace, její funkci v sociální interakci, podat přehled komunikačních strategií v ošetřovatelské péči a zaměřit pozornost na možnosti a techniky komunikace u pacientů, kteří vyžadují intenzivní ošetřovatelskou péči. Neméně významným záměrem je nastínit problematiku komunikace v  intenzivní ošetřovatelské péči a poukázat na nevyhnutelnost osobní vnímavosti, citlivosti a otevřenosti vůči pocitům pacienta i vůči sobě samému.

V profesionální komunikaci jde o uplatňování přístupu „zamě

řeného na člověka“, který zavedl americký psycholog Carl R. Rogers. Vychází z vnitřního vztažného rámce osobnosti jedince, z jeho sebepojetí. Podporuje dovednost akceptovat pacienta, schopnost empatie a autenticity ošetřující osoby. Porozumění slovní i mimoslovní interakci, různým typům verbálních projevů, běžně užívaných gest, mimiky, zvuků a jiných informačních prostředků, přemýšlení o nich, adekvátní reagování na ně a jejich vhodné a přiměřené využívání k vlastnímu výstižnému a kultivovanému vyjadřování, způsobilost pro zvládání konfliktu, způsobilost řídit a regulovat citové prožívání můžeme označit jako komunikativní kompetence, jejichž osvojování a trvalé upevňování je nezbytnou součástí celoživotního vzdělávání sester a všech zdravotnických pracovníků v tomto náročném povolání.

„Plně porozumět myšlenkám a pocitům druhého, včetně

významů, které pro něho mají, a být tímto druhým člověkem

také sám plně chápán, to je jeden z nejhodnotnějších

a nejvzácnějších lidských prožitků.“

Carl R. Rogers


1

11

Význam komunikace v ošetřovatelské péči

1 Význam komunikace v ošetřovatelské péči

Šárka Tomová

„Zdravý člověk má mnoho přání, nemocný jen jedno.“

indické přísloví

Od doby před 2300 lety, kdy Aristoteles položil základy úspěšné lidské komunikace, se naše základní hodnoty příliš nezměnily. Jeho nejvlivnější teorie se týká přesvědčivosti v komunikaci s druhými. Aristoteles tvrdil, že jakákoliv přesvědčivá promluva – ať již k jednomu člověku, nebo ke stovkám lidí – může být zábavná, hodna zamyšlení, výmluvná či jakákoliv. Pro dosažení přesvědčivosti je podle Aristotela třeba tří různých typů důkazů: ■ Ethos (etický) – vztahuje se k mluvčímu a jeho povaze, jak se ukazuje

prostřednictvím komunikace, odkazuje se k upřímnosti, jíž daná

osoba hovoří. Borg (2007) v této souvislosti dodává, že upřímnost

je důležitá, pokud chceme pracovat s empatií. Empatie je založena

na důvěře, nastává mezi lidmi, existuje ve vztazích, ne v osobnosti

člověka. Důvěryhodnost posunuje vztah dopředu, navázání důvě

ry mezi sestrou a pacientem je jedním z předpokladů kvalitní oše

třovatelské péče, jež odpovídá současným požadavkům moderní

zdravotnické péče. ■ Pathos (emocionální) – vztahuje se k emocím, které posluchač cítí.

Podle Aristotela přesvědčení přichází skrze posluchače, jakmile pro

mluva zasáhne jejich emoce. Z toho vyplývá, že je nutné zapůsobit

na emoce posluchače, abychom byli přesvědčiví. Vnímavost slou

žící ke zjištění opravdových pocitů lidí, se kterými se jedná, neboli

empatie je základem většiny úspěšných vztahů. Odborníci v oboru

behaviorálních věd si v posledních letech povšimli dvou vlastností,

jež opakovaně vykazují schopnost posílit proces komunikace, a tím

i úspěch jedince pro získávání lidí ke svému úhlu pohledu. Těmito

vlastnostmi jsou empatie a upřímnost. ■ Logos (logický) – vztahuje se k  samotným slovům mluvčího, jde

o výběr slov, faktů, jež uvádí Aristoteles jako důležité pro získání

stejného úhlu pohledu posluchače a mluvčího (Borg, 2007). 12

Komunikace sřpacientem vřintenzivní péči

Problematika komunikace je v  dnešní době jednou z nejfrekventovanějších oblastí oborů psychologie, ošetřovatelství, medicíny, ale i dalších společenskovědních oborů. Komunikace (lat. communicare – radit se s někým, dorozumívat se, činit něco společným, společně něco sdílet) není jednoznačně definována (Vybíral, 2009). Jde o specifickou formu spojení mezi lidmi prostřednictvím předávání a přijímání informací. Již Galileo Galilei tvrdil, že člověk se může naučit jen tomu, k čemu nalezne sám v sobě schopnost. K tomu, aby člověk v sobě našel schopnost komunikovat, můžeme pomoci nejrůznějšími prostředky (Linhartová, 2007). V komunikaci nejde jen o přechod informace od odesílatele k příjemci, ale také o náš podíl na celku komunikace třeba jen tím, že jsme přítomni, což je aspekt v interakci sestra–pacient z pohledu pacienta zvláště významný. Někteří psychologové rozumějí komunikační výměnou jak sdělování, tak sdílení. Rieger a Vyhnálková (1996, s. 90) vyjadřují svůj náhled na sdílení takto: „Sdílení vyjadřuje, jak je sdělení prožíváno, jaké emoční zaujetí a intenzitu emocí sdělení vzbuzuje. Týká se všech zúčastněných... Sdílení neznamená přijetí... může probíhat i tehdy, když se sdělovatelem nesouhlasíme.“ Tubbs se dívá na komunikaci jako na „proces vytváření významu mezi dvěma nebo více lidmi“ (In Vybíral, 2009, s. 27).

Vymětal (2008, s. 22) v celém přehledu definic komunikace uvádí např. komunikaci jako „proces přenosu a výměny informací v jakékoliv formě, realizovaný mezi lidmi a projevující se nějakým účinkem“. Na tomto místě uvádíme tři základní vztahy komunikace z hlediska sociální psychologie: ■ souvislost komunikace a vzájemného působení ■ souvislost komunikace a společné činnosti ■ souvislost komunikace a společenských vztahů (Janoušek, 2010)

Komunikace není osobnostní charakteristikou jedince, komunikaci se musíme učit. Jak z výše uvedených vybraných definic vyplývá, je to proces, který má jedinci stále co přinášet, o co ho obohacovat. Není to něco, co by se člověk mohl jednorázově naučit. Komunikaci je nutné chápat jako nekončící proces, který rozvíjí každého z nás. Právě sociální rozměr komunikace je základním pilířem v práci sestry. Vnímání pacienta, jeho potřeb, rozhodování a spolupráce jsou aktivity, které prokazují vyspělost komunikačních dovedností každého zdravotnického pracovníka.

13

Význam komunikace v ošetřovatelské péči

Vnější a vnitřní kontext komunikace Znalost vnějších i vnitřních komunikačních kontextů je základním předpokladem vzájemného porozumění a úspěšného dorozumění mezi lidmi. Většinou víme, s kým hovoříme, uvědomujeme si prostředí, v němž k dialogu dochází, reagujeme s určitou časovou prodlevou, v níž to, co jsme slyšeli či viděli, převádíme do svého kognitivního způsobu porozumění, přiřazujeme nové informace k již dříve vytvořeným strukturám, třídíme v myšlenkách to, co jsme přijali a co odpovíme, čelíme časovému tlaku, sami se nacházíme v momentálním emočním rozpoložení, tělesné pohodě nebo diskomfortu (Vybíral, 2009). V ošetřovatelské péči tyto souvislosti vystupují do popředí naléhavěji, jelikož jde o proces dorozumění s pacientem v intenzivní péči, částečně či zcela odkázaného na naši pomoc. Vnitřním kontextem jsou vstupní informace, vstupní zadání, z pohledu psychologického jsou to naše dosavadní zkušenosti, paměť, způsoby myšlení, schémata přístupu k řešení problému, postoje, fantazie, emoční naladění. Vnitřní kontext tvoří „všechny vnitřní podněty přicházející z minulosti a z přítomnosti, které nás informují o světě“ (Tubbs, 2000, s. 8). Vnitřní kontext se přitom neustále vyvíjí, proměňuje, doplňuje dalšími zážitky, zkušenostmi, emocemi, vztahem ke komunikačnímu partnerovi, vlastními osobnostními rysy atd. Vnější kontext může být ve své podstatě sociálně psychologický, kulturní, jazykový, společensko-politický, technologický apod. (Vybíral, 2009).

„Díky nemoci známe hodnotu zdraví, díky zlu hodnotu dobra,

díky hladu sytost, díky únavě odpočinek.“

Hérakleitos

Vezmeme-li v úvahu další přítomné aspekty komunikace, tak ve

zdravotnickém prostředí, ve kterém se odehrává interakce zdravotnického pracovníka s pacientem, se znásobuje jejich význam. Komunikaci nejčastěji ovlivňují: časové ohraničení (kdy došlo ke komunikačnímu setkání s pacientem, jaký časový úsek je mu věnován); prostor a prostorové uspořádání (došlo k setkání na chodbě, před pacienty, v soukromí); význam obsahu komunikace pro pacienta, přítomnost emocí, vztah mezi komunikujícími (komunikace např. u dlouhodobě hospitalizovaných, komunikace s  někým, koho neznáme apod.); sociální situace (přítomnost či nepřítomnost toho, o kom mluvíme, rodina, systém vztahů na pracovišti, kultura skupiny); existence kontinuity 14

Komunikace sřpacientem vřintenzivní péči

(mít možnost se k tématu vrátit); míra shody jazyka, způsob vzájemného chápání, stereo typy, věk, pohlaví účastníků komunikace, pozice z  hlediska moci (Vybíral, 2009; Mikuláštík, 2010). Nejvýraznějším aspektem v komunikaci se jeví aspekt vztahový, který se přímo podílí na založení vztahu důvěry sestry a pacienta jako výchozího bodu pro úspěšnou komunikaci. Každá komunikační výměna se skládá ze 6 základních složek: sdělujeme obsah, vyjadřujeme svůj postoj ke sdělovanému, vyjadřujeme svůj postoj k příjemci, s nímž komunikujeme, vyjadřujeme své emoce, sdělujeme další atributy o sobě samém (trpělivost, rozhodnost, ohleduplnost aj.) a v neposlední řadě sdělujeme svou představu o dalším průběhu komunikace. Existuje rozdíl mezi komunikací suportivní, při níž je vztah jednoho komunikujícího k druhému takový, že podporuje jeho myšlenky, úvahy, rozvoj; a komunikací defenzivní (podezíravou, uzavřenou, staženou). Americký psycholog Watzlavick rozebírá dvě roviny komunikace: vztahovou a obsahovou. Prokazuje, jak při mnoha nedorozuměních v komunikaci je nejvýhodnějším řešením rozdělit komunikaci na vztah mezi komunikujícími a analýzu obsahu (Vybíral, 2009). Yalom (2004, s. 109) vyjádřil tuto myšlenku zjednodušeně: „V konverzaci spočívá obsah v aktuálně použitých slovech, v podstatě toho, o čem se hovoří. Proces však znamená, jakým způsobem je obsah vyjadřovaný, a zejména – co tento způsob vyjadřování říká o vztahu mezi participujícími lidmi.“ Rozdíl mezi těmito dvěma pojetími komunikace může vést k nedorozumění a možnému konfliktu. Narušený vztah mezi komunikujícími může výrazně ovlivnit shodu a dohodu i ve zdánlivě jednoduchých obsazích. Soupeření a netrpělivost mohou silně narušit obsahovou kvalitu komunikace a člověk má sklon nesouhlasit s navrhovaným, nedodržovat doporučení ani dobře míněné rady. Funkce komunikace Každá komunikační výměna má svůj účel, smysl, funkci, kterou chce splnit nebo bezděčně plní. Dopadem na příjemce dostává komunikace svůj smysl. Na tomto místě uvedeme ty funkce komunikace, jež mají bezprostřední význam ve vzájemném kontaktu sestry a pacienta. Mezi základní funkce komunikace patří: ■ informativní – předat zprávu, doplnit, oznámit, předat fakta; tvoří

podstatnou část vzájemného setkávání sestry s nemocným ve všech

složkách ošetřovatelské péče

15

Význam komunikace v ošetřovatelské péči

■ instruktážní – naučit, zasvětit, navést, vysvětlit významy, popsat

postup, jak něco udělat, jak něčeho dosáhnout; tvoří neopomi

nutelnou součást např. následného dodržování léčebného režimu

v domácím prostředí ■ persuazivní – přesvědčit druhého, ovlivnit, pozměnit názor pa

cienta, získat někoho na svou stranu, emocionální přesvědčování

formou působení na city, racionální přesvědčování pomocí argu

mentů ■ operativní – vyjednat, domluvit se, vyřešit, dospět k dohodě; např.

při propuštění pacienta do domácího ošetření ■ zábavná – pobavit, rozveselit druhého, rozptýlit apod., zvláště

u dětských pacientů (Vymětal, 2008) Mikuláštík (2008) uvádí a doplňuje další funkce komunikace: ■ motivující – jde o posilování pocitů sebevědomí, vlastní potřeb

nosti, posilování vztahu k něčemu; pomáhá uspokovat potřeby na

nejvyšších příčkách Maslowovy pyramidy potřeb ■ socializační – vytváří vztahy mezi lidmi, navazuje kontakty, posi

luje pocit sounáležitosti ■ společensky integrující – komunikace závisí také na společenské

úrovni jednotlivce, v jakých společenských vrstvách se člověk na

chází a kam chce patřit ■ funkce osobní identity – pomáhá ujasnit informace o sobě samém,

uspořádání vlastních názorů, postojů, sebevědomí, aspirace; jde

o tzv. „ratifikaci sebepojetí“ ■ poznávací – umožňuje sdělovat si každodenní zážitky, vzpomín

ky a plány, fixuje ve zkrácené podobě zkušenosti jiných lidí, které

bychom nebyli schopni v takové šíři prožít ■ svěřovací – slouží ke zbavování se vnitřního napětí, sdělování dů

věrných záležitostí; sdílení pocitů, možnost sdělit nahlas myšlenky,

které člověka trápí; tato funkce může dosahovat různé hloubky –

může jít o přímou empatickou podporu nebo o pouhou akceptaci

emoční úrovně jedince v podobě porozumění bez projevu hodnoce

ní (viz kap. 1.9); tato funkce vyvstává do popředí především v oblasti

ošetřovatelské péče a v dalších pomáhajících profesích ■ úniková – ve stavu smutku, sklíčenosti, znechucení má obvykle

jedinec tendenci si nezávazně popovídat, odreagovat se 16

Komunikace sřpacientem vřintenzivní péči

Závěrem lze tedy konstatovat, že jednotlivé funkce komunikace se vzájemně prolínají celým procesem dorozumívání. Kontakt mezi jedinci je interaktivním procesem a komunikace je v  tomto procesu jen jeho součástí. Umožňuje nám však nacházet vzájemné souvislosti mezi vlastním myšlením, prožíváním a chováním, které vedou k dosažení očekávaných výsledků, empatii a percepční sociální senzitivitě, přirozenosti při navazování kontaktů a tvorbě širokého registru sociálních dovedností a technik (Výrost, Dobeš, 2004; Mangrulkar, Whitman, Posner, 2001). 1.1 Pohled na komunikaci z hlediska teorie osobnosti

„Znát jiné je moudrost, znát sám sebe je ještě větší moudrost.“

Lao-c’

Tato kapitola předkládá krátký výčet představitelů teorií osobnosti, které souvisejí s komunikačním procesem člověka či ho ovlivňují. Eric Berne (1910–1970) Patří mezi představitele transakční analýzy. Pokud lidé spolu komunikují, může mít jednání podle transakční analýzy různý charakter. Čím je jednání bezpečnější, tím menší zisk zaručuje. Nejméně bezpečná je intimita, pokud je vzájemný intimní vztah pociťován pozitivně, je zisk maximální. Komunikaci chápe transakční analýza jako splnění následujících podmínek: ■ Komunikace se řídí určitými pravidly. ■ Do komunikace se zapojuje některý ze tří stavů (rodič – dospělý –

dítě), nikoliv celá osobnost. ■ Mnoho transakcí je nevědomých. ■ Pozici v komunikaci lze označit jako roli ve hře. ■ Výsledkem hry jsou pocity. ■ Ke hře patří překvapení, mlžení, zmatení (Mikuláštík, 2008).

Tři úrovně osobnosti se promítají do jednání každého člověka odlišným způsobem. Rodič = ovládání, pomoc, péče, pravidla, morálka, kritika, ochrana, zákazy, příkazy. Dospělé ego = zralost, rozum, naučené pojetí života, zkušenost, racionalita, respekt, tolerance. Dětské

1

17

Význam komunikace v ošetřovatelské péči

ego = impulzivnost, emocionalita, hravost, tvořivost, zvědavost, spon

tánnost, poslušnost, pocit viny.

Carl Ransom Rogers (1902–1987)

Patří mezi představitele humanistické psychologie zaměřené na po

rozumění a pochopení člověka. Komunikaci považuje za jednu z nej

důležitějších aktivit. Ve svém díle uvádí přehled požadavků, které má

člověk splnit, aby se cítil mezi lidmi šťastný. Zmiňujeme jen některé:

být upřímný, chovat se otevřeně, uvolněně, vstřícně, s respektem a tole

rancí, vyvarovat se přetvářky, umět se vcítit, podpora jako postoj i jako

schopnost, otevřenost vůči zážitkům, sebedůvěra (Mikuláštík, 2008).

Carl Gustav Jung (1875–1961)

Patří mezi představitele humanistického pojetí člověka, předpokládá

komunikaci zaměřenou na člověka, závislou na postoji jedince, ur

čovanou vztahem a zaměřenou na proces vývoje člověka. Jeho hlav

ním přínosem je komplexní pohled na psychiku a vývoj osobnosti.

Jeho teorie staví na přesvědčení, že lidé jsou ovlivňováni jak svými

minulými zážitky, tak svými aspiracemi do budoucna. Pro dosažení

psychického zdraví je třeba integrovat všechny protichůdné síly v osob

nosti do koherentního celku. Za kritérium zralosti považoval stupeň

sebeuskutečnění člověka. Každý člověk obsahuje vzorce chování, jež

ho predisponují určitým způsobem vnímat, prožívat a reagovat. Jung

považuje vývoj osobnosti za dynamický proces, který prostupuje ce

lým životem jedince. Osobnost není statický systém, vyvíjí se a cílem

je získat a rozvinout vlastní já, nalezení sebe sama.

Alfred Adler (1870–1937)

Zdůrazňuje aktivní princip života, tvůrčí já. Adler předpokládá, že člo

věk má sice genetickou výbavu a nějakou výchovu, ale je pánem svého

osudu. Člověk je přirozený výsledek zdravého životního stylu, je dů

kazem sladění individuality a jeho sociálního postoje. Adlerovou vizí

je mít takové osobní cíle, které by byly v souladu s pokrokem lidstva;

ideálem dokonalosti není jedinec, ale lidstvo jako společenství spoluprá

ce. Adler usiloval o užitečnost pro ty, kteří chtějí sobě a druhým poro

zumět, ne o neplodné pátrání po absolutní pravdě o lidském naturelu.

Bývá považován za předchůdce soudobých humanistů a fenomenologů.

1

18

Komunikace sřpacientem vřintenzivní péči

Harry Stack Sullivan (1892–1949)

Je představitelem interpersonální teorie psychiatrie. Osobnost podle

něho neexistuje samostatně, nýbrž je výsledkem interpersonálních

vztahů. Ty začínají v dětství a probíhají po celý život člověka. Hlavním

formujícím činitelem je kultura. Základními potřebami jsou potřeba

uspokojení (spíše biologická) a potřeba bezpečí (společenská; vyhnutí

se nejistotě a úzkosti). Rozvoj osobnosti je podmíněn harmonií sociál

ních, sexuálních a kognitivních pochodů.

Erich Fromm (1900–1980)

Kladl důraz na společenský kontext lidské existence, na důležitost uvě

domění si sebe samého a vlastní vnitřní hodnoty. Základním aspektem

povahy je svoboda.

Osobnost je podle Fromma celkem zděděných a získaných vlast

ností, které ji činí jedinečným produktem. Základními složkami jsou

temperament a charakter. Temperament je vrozený, víceméně trvalý

a n emá etický význam. Charakter je tvořen hodnotovými volbami je

dince, jež jsou ovlivňovány sociokulturním okolím.

John Broadus Watson (1878–1958)

Je vůdčím představitelem klasického behaviorismu. Watson uvádí, že

aktuální chování se má studovat a ne o něm hloubat. Původně zastával

názor, že individuální zvláštnosti jedince jsou dány různými zkuše

nostmi, jejichž vlivu byl jedinec vystaven. Později pojal člověka jako

mechanismus, jehož činnost je výsledkem působení prostředí. Osobnost

je produktem soustavy zvyků; vývojovým cílem je osvojit si takovou

sadu zvyků, jež umožňuje účinné přizpůsobení se a přežití. Je před

stavitelem všemocnosti výchovy, např. je přesvědčen, že ze zdravého

novorozence lze zformovat cokoliv.

Burrhus Frederic Skinner (1904–1990)

Prosazoval teorii, že každý člověk je jedinečný, každý má jinou gene

tickou výbavu a jinou osobní historii, každý se chová jinak. Studium

osobnosti je o nalézání jedinečného vzoru vztahů mezi chováním or

ganismu a jeho důsledky.

Albert Bandura (*1925)

Uznává vedle významu vnějšího posilování také pozorování, naslou

chání a t řeba četbu o chování druhých jako formy učení. Zdůrazňuje

*



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist