načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komunikace s dětským pacientem - Ilona Plevová; Regina Slowik

Komunikace s dětským pacientem
-11%
sleva

Elektronická kniha: Komunikace s dětským pacientem
Autor: Ilona Plevová; Regina Slowik

Kniha se zabývá problematikou komunikace se zdravým i nemocným dítětem ve všech jeho vývojových obdobích. Je zaměřena na specifika komunikace s dětským pacientem při výskytu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  89 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 247
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Pediatrie
Učební osnovy. Vyučovací předměty. Učebnice
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2010
ISBN: 978-80-247-2968-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha se zabývá problematikou komunikace se zdravým i nemocným dítětem ve všech jeho vývojových obdobích. Je zaměřena na specifika komunikace s dětským pacientem při výskytu různorodých onemocnění a postižení. Zatím ještě nebyla zpracována problematika komunikace s dítětem v tak komplexní podobě. Kniha je určena zdravotnickým pracovníkům pečujícím o dětské pacienty, ale je přínosná pro rodič nemocných dětí a také je možno ji považovat za zdroj učebních opor pro vyučující předmětu komunikace.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Ilona Plevová; Regina Slowik - další tituly autora:
Ošetřovatelství I Ošetřovatelství I
Ošetřovatelství II Ošetřovatelství II
Management v ošetřovatelství Management v ošetřovatelství
 (e-book)
Management v ošetřovatelství Management v ošetřovatelství
Ošetřovatelství I -- 2., přepracované a doplněné vydání Ošetřovatelství I
Ošetřovatelství II -- 2., přepracované a doplněné vydání Ošetřovatelství II
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

PhDr. Ilona Plevová, RS, Mgr. et Mgr. Regina Slowik, DiS.

KOMUNIKACE S DĚTSKÝM PACIENTEM

Recenze:

PhDr. Andrea Pokorná, Ph.D.

© Grada Publishing, a.s., 2010

Perokresby podle návrhů autorek překreslila Miloslava Krédlová.

Fotografi e v příloze 4 použity s laskavým svolením Ing. Jana Steringy.

Cover Photo © fotobanka allphoto, 2010

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, Praha 7

jako svou 4138. publikaci

Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková

Sazba a zlom Antonín Plicka

Počet stran 256

1. vydání, Praha 2010

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s.

Názvy produktů, fi rem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými

ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno.

Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci

jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory

ani pro nakladatelství žádné právní důsledky.

Všechna práva vyhrazena. Tato kniha ani její část nesmějí být žádným způsobem reprodukovány,

ukládány či rozšiřovány bez písemného souhlasu nakladatelství.

ISBN 978-80-247-2968-8

ISBN 978-80-247-7303-2 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

(tištěná verze)


5

Obsah Úvod 11 1 Úvod do komunikace 13 1.1 Komunikační model (proces) 14 1.2 Verbální komunikace 17

1.2.1 Činitelé spoluvytvářející verbální komunikaci 17

1.2.2 Složky verbálního projevu 18

1.2.3 Kritéria úspěšné verbální komunikace 19

1.2.4 Rozhovor 20 1.3 Neverbální komunikace 24

1.3.1 Sdělování přiblížením a oddálením (proxemika) 26

1.3.2 Sdělování dotykem (haptika) 28

1.3.3 Sdělování výrazem obličeje (mimika) 28

1.3.4 Sdělování gesty 30

1.3.5 Posturologie 32

1.3.6 Kinetika 33

1.3.7 Pohledy 33 2 Zásady komunikace s dítětem podle vývojového období 34 2.1 Vývojová stadia 34 2.2 Vývoj řeči dítěte od prenatálního období 35

2.2.1 Fáze vývoje řeči 36

2.2.2 Faktory ovlivňující vývoj řeči 37 2.3 Vývoj a osvojování jazyka 41

2.3.1 Prenatální období 42

2.3.2 Novorozenecké období (první měsíc života dítěte) 44

2.3.3 Kojenecké období (1–12 měsíců) 46

2.3.4 Období batolete (1–3 roky) 48

2.3.5 Předškolní věk (3–6 let) 50

2.3.6 Mladší školní věk (6–11 let) 52

2.3.7 Období dospívání (11–20 let) 53 2.4 Rozdíly ve vývoji v závislosti na pohlaví 54 3 Zásady komunikace s rodiči 56 3.1 Výchovné postoje v rodině 56 3.2 Spolupráce s rodinou 57 3.3 Rodiče a zvládání dětské nemoci 60


6 4 Komunikace s dětským pacientem 63 4.1 Onemocnění a individualita dítěte 63 4.2 Hospitalizace dítěte 64

4.2.1 Příjem dítěte do nemocnice 66

4.2.2 Právní problematika, informovaný souhlas 67

4.2.3 Pobyt dítěte v nemocnici 68

4.2.4 Příprava dítěte na zákrok či vyšetření 69

4.2.5 Návštěvy rodičů v nemocnici 70

4.2.6 Hospitalizmus, psychická deprivace 71

4.2.7 Separace 73 4.3 Komunikace s nemocným dítětem 75

4.3.1 Novorozenec 76

4.3.2 Kojenec 76

4.3.3 Batole 76

4.3.4 Předškolní věk 78

4.3.5 Školní věk (6–12 let) 79

4.3.6 Dospívající (13–18 let) 80 4.4 Význam neverbální komunikace s dítětem 80 5 Dítě se sluchovým postižením 83 5.1 Vznik poruchy sluchu 84

5.1.1 Stupeň sluchové poruchy 85 5.2 Vývoj řeči u dětí se sluchovým postižením 87

5.2.1 Refl exní křik 88

5.2.2 Broukání 88

5.2.3 Žvatlání 89 5.3 Logopedie 91 5.4 Komunikační systémy vycházející z českého jazyka 93

5.4.1 Český znakový jazyk 93

5.4.2 Znakovaná čeština 94

5.4.3 Prstová abeceda 94

5.4.4 Gestuno 95

5.4.5 Další komunikační systémy 95

5.4.6 Augmentativní a alternativní komunikace 96 5.5 Tlumočení 96 5.6 Odezírání 97 5.7 Osobnost neslyšícího dítěte a jeho vývoj 98

5.7.1 Vývoj dítěte se sluchovým postižením 98

5.7.2 Motivace u dítěte se sluchovým postižením 99


7

5.8 Hlavní zásady komunikace s dítětem se sluchovým

postižením 100 5.9 Některé důsledky nevhodného přístupu ke specifi ckým

potřebám osob s vadami sluchu 102 5.10 Možnosti komunikace se sluchově postiženými

ve zdravotnických zařízeních 105 6 Dítě se zrakovým postižením 107 6.1 Charakteristika jednotlivých skupin zrakově

postižených 108

6.1.1 Slabozraké osoby 108

6.1.2 Osoby se zbytky zraku 110

6.1.3 Nevidomé osoby 110

6.1.4 Osoby s poruchami binokulárního vidění 111

6.1.5 Osoby se zrakovým a kombinovaným postižením 111 6.2 Vliv zrakového postižení na vývoj osobnosti dítěte 111

6.2.1 Kognitivní vývoj u dítěte se zrakovým postižením 111

6.2.2 Pohybový vývoj u dítěte se zrakovým postižením 114

6.2.3 Socializace 115 6.3 Odlišnosti v komunikaci se zrakově postiženým dítětem 116 6.4 Zásady komunikace se zrakově postiženým dítětem 117 6.5 Pomoc při orientaci a chůzi nevidomých dětí 120 7 Hluchoslepota 123 7.1 Komunikační techniky 123

7.1.1 Neverbální formy komunikace 123

7.1.2 Komunikační systémy 124

7.1.3 Zásady komunikace 126 8 Dítě s mentálním postižením 129 8.1 Dělení mentální retardace 130

8.1.1 Lehká mentální retardace 131

8.1.2 Střední mentální retardace 131

8.1.3 Těžká mentální retardace 132

8.1.4 Hluboká mentální retardace 133

8.1.5 Jiná mentální retardace 133

8.1.6 Neurčená mentální retardace 133 8.2 Etiologie mentální retardace 134 8.3 Vývoj a charakteristika dětí s mentální retardací 134 8.4 Zásady komunikace s dítětem s mentálním postižením 136


8 9 Dítě s pohybovým postižením 138 9.1 Vztah dítěte k tělesnému postižení z hlediska ontogeneze 141 9.2 Hlavní zásady komunikace s dítětem s pohybovým

postižením 144 10 Dítě a bolest 146 10.1 Mýty o dětské bolesti 147 10.2 Vnímání bolesti podle vývojových stadií 149 10.3 Faktory při hodnocení bolesti 150

10.3.1 Faktory ovlivňující vnímání bolesti 151 10.4 Topologie bolesti 152 10.5 Měřicí nástroje pro hodnocení bolesti 153

10.5.1 Observační škály 153

10.5.2 Subjektivní hodnocení u předškolních dětí 157

10.5.3 Subjektivní hodnocení u školních dětí 159 10.6 Chyby v přístupu k dítěti s bolestí 160 10.7 Důsledky nedostatečně tlumené bolesti 161 10.8 Spolupráce rodiny v péči o dítě s bolestí 162 10.9 Příprava na bolest 165

10.9.1 Nefarmakologická příprava na bolest 166

10.9.2 Farmakologická příprava na bolest 168 10.10 Sebepoškozování 169 11 Dítě v intenzivní péči 171 11.1 Ontogeneze ve vztahu k hospitalizaci na oddělení

intenzivní péče 172 11.2 Hlavní zásady komunikace a řešení problémů

na odděleních intenzivní péče 172 11.3 Rodina dítěte 176 11.4 Příprava dítěte k zákrokům 178

11.4.1 Pooperační psychické následky 178 12 Dítě s nepříznivou diagnózou 180 12.1 Kognitivní vývoj představy smrti 180

12.1.1 Batolata 181

12.1.2 Předškolní věk 182

12.1.3 Mladší školní věk 182

12.1.4 Starší školní věk 183

12.1.5 Dospívání 184


9

12.2 Periodizace umírání 185 12.3 Jak komunikovat s dětmi o smrti a umírání 187

12.3.1 Rady pro komunikaci s dětmi nevyléčitelně

nemocnými a umírajícími 188

12.3.2 Rady pro komunikaci s dětmi doprovázejícími

umírajícího, truchlící a pozůstalé 189

12.4 Hlavní zásady péče o umírající 192 12.5 Paliativní péče 196 12.6 Pastorační péče 199 12.7 Onkologická problematika 200

12.7.1 Výskyt nádorů u dětí 201

12.7.2 Základní pravidla v přístupu k rodičům a rady

pro rodiče onkologicky nemocných dětí 201

12.7.3 Sdělení onkologické diagnózy 205 Literatura 209 Použitá a citovaná literatura 209 Přehled použitých a citovaných internetových zdrojů 216 Slovníček užívaných termínů 219 Přílohy 229 Příloha 1: Charta práv hospitalizovaných dětí 231 Příloha 2: Prstová abeceda 232 Příloha 3: Ukázka slepecké Braillovy abecedy 233 Příloha 4: Pomůcky pro psaní Braillova písma 236 Příloha 5: Lormova abeceda 237 Příloha 6: Vizuální analogová škála 239 Příloha 7: Metoda Pain Chart 240 Příloha 8: Literatura k objasnění pojmu smrti 241 Rejstřík 243


Věnováno všem dětem.


Úvod

11

Úvod K  sepsání publikace Komunikace s  dětským pacientem nás vedly dva důvody. Prvním z nich byl nedostatek ucelené literatury k výuce komunikace, respektive absence knihy, která by podala komplexní přehled o tom, jak komunikovat s nemocným dítětem. Přestože v dnešní době již máme možnost využívat řady učebnic nejen o  komunikaci, ale i o komunikaci ve zdravotnictví zaměřené jak na zdravotníky samotné, tak na pacienty s různými nemocemi, takto zaměřená kniha se na našem trhu doposud neobjevila. Druhým důvodem je specifi čnost komunikace s dítětem. Ošetřovatelská péče o dětského pacienta je velmi náročný úkol, ve kterém sociální komunikace hraje významnou roli.

Domluvit se s člověkem, který je v nelehké situaci, má trápení či bolest, není jednoduché. Pokud je tímto člověkem navíc dítě, se všemi svými zvláštnostmi vztahujícími se k jeho věku a vývoji, je velmi snadné dostat se do svízelné situace a  nemoci najít způsob, jak tuto komunikační bariéru překonat.

Kniha, jak již bylo uvedeno, se zabývá problematikou komunikace se zdravým i nemocným dítětem ve všech jeho vývojových obdobích a obsahuje základní informace vztahující se k problematice komunikace s dětským pacientem s vybraným onemocněním či postižením. Je určena především zdravotnickým pracovníkům pečujícím o dětské pacienty. Může však být přínosná také pro rodiče, případně ošetřovatele nemocných dětí. Tuto publikaci je ovšem možno považovat taktéž za zdroj učebních opor pro vyučující předmětu komunikace na školách se zdravotnickým zaměřením nebo pro vyučující předmětů se zaměřením na speciální pedagogiku. V případě potřeby získání detailnějších informací k jednotlivým kapitolám doporučujeme čerpat z publikací uvedených v seznamu literatury na konci knihy.

Na závěr úvodních slov jsme zařadili vše vystihující Desatero hospitalizovaného dítěte (Krák et al., 1991), které ač staré, je morálně stále velmi aktuální a vystihuje holistický přístup k dítěti, který se prolíná celou publikací: 1. Měj ke mně úctu jako k člověku. 2. Zajímej se o mě upřímně. 3. Povídej mi o lidech v nemocnicích, o provozu oddělení. 4. Nejdříve mi řekni, co se mnou budeš dělat a co ode mne očekáváš. 5. Nezapomeň, že potřebuji ochranu, jistotu a pozornost. 6. Věnuj mi teplý lidský vztah.


Komunikace s dětským pacientem

12

7. Můžeš mi cokoli říct i přikázat, ale vyslechni mě.

8. Nauč mě něco nového.

9. Jsem raději, když svoje povinnosti vykonáváš s milým úsměvem.

10. Zkus vidět situaci mýma očima.


1Úvod do komunikace

13

1 Úvod do komunikace Komunikací obecně rozumíme způsob, kterým lidé navazují vzájemný kontakt a oznamují si své myšlenky, citové zážitky, postoje. Etymologicky slovo poukazuje na latinský původ (communicare). Toto slovo by se dalo do češtiny přeložit jako spolupodílet se na něčem společném, doručovat, propůjčovat, dávat a přijímat, sdílet s někým, něco někomu dát, dopřát. (Ivanová et al., 2005)

Komunikace ve zdravotnictví neznamená pouze mluvit, ale sdělovat

a získávat informace, na nichž závisí naše zdraví a mnohdy i život. Sestra používá dovednost komunikovat s pacientem jako součást profesionálního vybavení. Schopnost komunikovat slouží k navázání a rozvíjení kontaktu s pacientem. (Janáčková, Weiss, 2008) Nemoc, odloučení od rodiny, nemožnost pracovat, to vše může mít za následek zhoršení pacientových komunikačních dovedností. Sestry, které účinně komunikují, jsou úspěšnějšími iniciátorkami změny zaměřené na upevnění zdraví, lépe vytvářejí důvěrný vztah s pacientem a jeho blízkými a předcházejí právním problémům spojeným s ošetřovatelskou praxí. Účinná komunikace je základem vzniku vztahu sestra-pacient, v našem případě dítě.

Vzhledem ke zdravotnické praxi musí sestra a ostatní zdravotničtí

pracovníci rozlišovat specifi ka komunikace v rovinách, které jsou uvedeny v tabulce 1.1. Tab. 1.1 Oblasti komunikace (Venglářová, Mahrová, 2006)

Komunikace s pacienty a jejich okolím Komunikace se zdravotníky

– s nemocným dítětem

– s nemocným dospělým

– s nemocným se zvláštními potřebami

– s rodinou

– s blízkými, přáteli

– s kolegy

– s nadřízenými

– s jinými odborníky v rámci

multidisciplinarity

– s institucemi

Ve zdravotnické praxi rozlišujeme tři druhy profesionální komu

nikace: 1. Sociální komunikace je neplánovaná, často se odehrává během

neformálních setkání. Jedná se o běžný hovor, kontakt s nemocným.

2. Specifi cká (strukturovaná) komunikace má určitou naplánovanou

náplň. Jde o oblast komunikace, kdy sdělujeme důležitá fakta, moti

vujeme nemocného k další léčbě, působíme edukačně atd.


1 Komunikace s dětským pacientem

14 3. Terapeutická (léčebná) komunikace se v ošetřovatelství využívá

často. Odehrává se většinou formou rozhovoru s nemocným. Při

denním kontaktu s nemocným člověkem poskytujeme oporu a po

moc v  těžkých chvílích rozhodování, přijímání nepříjemných či

velmi závažných skutečností, pomoc při adaptaci na změnu apod.

Podpůrný terapeutický rozhovor s  nemocným má za úkol zvýšit

účinnost jiných léčebných přístupů u somaticky či psychosomaticky

nemocných. (Kozierová, 1995) 1.1 Komunikační model (proces) Jak již bylo uvedeno, základem komunikace je mezilidské spojení, to znamená, že přenos se děje od člověka k člověku. Komunikačním modelem rozumíme schéma, vzor, který ukazuje, jakou má komunikace strukturu. V  modelu jde podle Ivanové et al. (2005) o  schematizaci recipročního procesu komunikace, který sestává z odevzdávání a přijímání zpráv mezi dvěma nebo více lidmi. Komunikace v ošetřovatelství je organizovaný schematizovaný systém chování, který umožňuje a řídí interakci mezi sestrou a pacientem. Jde o výměnu zpráv a tvorbu jejich významů. V efektivní komunikaci v ošetřovatelství jde tedy o vzájemné pochopení významů souvisejících s odevzdávanou zprávou. Uveďme nyní jednotlivé složky komunikačního modelu. 1. Vysílač (komunikátor, produktor) Je iniciátorem komunikace, jenž vysílá sdělení. Vybírá informaci z alternativních možností a volí její kódování do určité formy sdělení. Má v dané chvíli určité vlastnosti, které ovlivňují úroveň jeho komunikace (osobnostní charakteristiky, temperament, emoce, momentální nálada, úroveň znalostí jazyka, ve kterém komunikuje, tělesný stav, pocit diskomfortu, tělesná omezení). 2. Proces kódování Proces kódování probíhá převedením našich myšlenek do určité formy sdělení. Myšlenky obvykle převádíme do takového kódu, kterému druhý rozumí, například do slov jazyka, kterým mluví příjemce, do gest apod.


1Úvod do komunikace

15

3. Proces dekódování

Proces dekódování je interpretace zprávy přijímatelem. Proces kódová

ní a dekódování je kulturně podmíněn. Nejlépe je to vidět na kódování

významů do neverbálních komunikačních prostředků.

4. Zpráva (komuniké)

Samotná zpráva může mít formu verbální (mluvenou nebo psanou),

formu neverbální (gesto, úsměv, oblečení...). Existují však faktory,

které ovlivňují proces odesílání a příjem zprávy, jako je např. fyzické

zdraví a emocionální pohoda; situace, o které se v dané chvíli mluví,

a její význam; neshody v komunikačním procesu; komunikační doved

nosti zúčastněných; lidské potřeby a zájmy; pozadí zahrnující kulturní,

sociální a fi lozofi cké hodnoty; smyslové poškození a funkční schopnost

smyslů apod. (Ivanová et al., 2005)

5. Komunikační kanál

Komunikační kanál je médium, kterým se přenášejí sdělení. Komuni

kace málokdy probíhá prostřednictvím pouze jediného kanálu, spíše

to bývají dva, tři nebo čtyři různé kanály, které jsou použity souběžně.

Při konverzaci probíhající mezi dvěma lidmi se hovoří a  naslouchá

(hlasový kanál), ale také gestikuluje (zrakový kanál). Současně se také

vysílá a  vnímá pachový signál (čichový kanál) a  často se vzájemně

dotýká (hmatový kanál). (De Vito, 2001)

6. Příjemce (komunikant, recipient)

Jedná se o příjemce sdělení. Má stejné charakteristiky jako vysílající.

Dekóduje sdělení a  vysílá zpětnou vazbu. Ve chvíli, kdy vyšle svoje

sdělení zpět, stává se komunikátorem.

7. Zpětná vazba

Zpětná vazba je defi nována jako odpověď následující po akci. Pomá

há nám vidět naše chování z opačné perspektivy. Ukazuje vysílači, jak

působí jeho sdělení na příjemce. Zpětná vazba může být odevzdávána

přímo (slovní odpovědí na naše jednání) nebo nepřímo (činem, mimi

kou). Dále ji můžeme dělit na pozitivní (pochvala, souhlas) a negativní

(kritika, odmítnutí). (Ivanová et al., 2005) Při pozitivní kritice se jedinec

po vyhodnocení zpětné vazby chová tak, že posílí své dosavadní chování.

Naopak negativní kritika znamená sebeomezení, přibrzdění a  zkoor

dinování sama sebe, tak aby byla nastolena rovnováha. (Vybíral, 2000)

+


1 Komunikace s dětským pacientem

16 8. Komunikační šum Komunikační šum způsobuje zkreslení sdělení (informace), může zasáhnout do kterékoli části komunikačního modelu. Komunikační šum může být (Ivanová et al., 2005):  vnější: hluk, slabé osvětlení, cizí jazyk, neznámé prostředí, slabá

intenzita mluvy, příliš velká vzdálenost komunikujících;

 vnitřní: bolest, strach, choroba, pocit osamocení, neschopnost po

rozumět cizímu jazyku.

Protože sdělení mohou být vizuální stejně jako verbální, může i šum

být vizuální. I sluneční brýle, které znemožňují vidět neverbální signály očí lze považovat za šum, stejně jako rozmazané písmo v tištěném textu. (De Vito, 2001) Tabulka 1.2 obsahuje výčet čtyř hlavních typů šumu s podrobnějšími defi nicemi a příklady. Tab. 1.2 Hlavní typy šumu (De Vito, 2001)

Typy šumu Defi nice Příklady

fyzické rušivé vlivy pocházející

ze zdrojů mimo mluvčího

i posluchače, které

omezují fyzický přenos

signálů nebo sdělení

hluk projíždějících aut,

šum počítače, sluneční

brýle

fyziologické vlastní fyziologické

bariéry mluvčího nebo

posluchače

vady zraku, sluchu,

výslovnosti, ztráta paměti

psychologické kognitivní nebo mentální

interference

předpojatost a klamné

úsudky o druhém

(vysílajícím i příjemci

sdělení), uzavřenost,

mylné naděje, extrémní

emoce (hněv, nenávist,

láska, zármutek)

sémantické rozdílně pochopené

významy

lidé hovořící odlišnými

jazyky, používání žargonu

nebo příliš složitých

termínů, kterým příjemce

nerozumí


1Úvod do komunikace

17

1.2 Verbální komunikace Verbální komunikací rozumíme dorozumívání se pomocí slov, popř. jinými znakovými symboly. Význam komunikovaného dotváří neverbální složka komunikace (viz kapitola 1.3). 1.2.1 Činitelé spoluvytvářející verbální komunikaci  Situační kontext Kontextem rozumíme situaci, ve které komunikace probíhá. Základní je jednosměrná komunikace. Chápeme ji, když čteme knihu, ale hůř snášíme monolog partnera v  hovoru. Lidé mají potřebu reagovat na sdělení. Pak se komunikace stává oboustrannou, dvousměrnou. Příkladem je rozhovor s nemocným. Sestra má podle Venglářové a Mahrové (2006) různé možnosti, jak ho vést. Pokud půjde o oboustrannou komunikaci, kdy se oba zúčastnění budou moci vyjádřit ke svým představám a přáním, budou moci reagovat na toho druhého, pak to bude opravdu rozhovor. Základní rozdíl mezi jednostrannou a obousměrnou komunikací je tedy v možnosti reagovat na sdělení.

Jinou variantou je masová komunikace. Setkáváme se s ní tam, kde nemáme možnost reagovat na sdělené informace.

Variantou komunikace je také naše vnitřní řeč. Komunikujeme se sebou samým, zvažujeme, analyzujeme chování své i jiných.

Porozumění situaci ovlivní také aktuální mentální schopnosti. V případě nemocných je zřejmé, že jejich aktuální stav (strach, bolest apod.) ovlivňuje možnost dobře komunikovat, porozumět situaci či významu sdělení.

Také sdělení, která mají velký význam a jsou emotivně podbarvena, mohou být špatně pochopena. Aranžmá setkání, vhodné tempo řeči, doba sdělení, to vše má význam pro další vývoj komunikace.  Vnitřní dispozice jedince Do procesu komunikace vnášíme svou individualitu. Dáváme jedinečný ráz všem projevům. Komunikace je jednou ze sociálních dovedností (další jsou sociální percepce, řešení konfl iktů, schopnost zvládat stres), kterou se učíme celý život. Nejvýznamnější je učení v rodině. Komunikační zvyky si dítě nese dál, a pokud se mu nepodaří je rozvinout, potýká se s obtížemi v mezilidských vztazích celý život.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist