načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komunikace a prezentace -- Umění mluvit, slyšet a rozumět - 2., doplněné vydání - Jiří Plamínek

Komunikace a prezentace -- Umění mluvit, slyšet a rozumět - 2., doplněné vydání

Elektronická kniha: Komunikace a prezentace -- Umění mluvit, slyšet a rozumět - 2., doplněné vydání
Autor:

V novém vydání knihy uznávaného lektora a konzultanta se dozvíte, jak se chovat v nejčastějších komunikačních situacích - když potřebujete něco pochopit, něco vysvětlit, vést s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  212
+
-
7,1
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Zabezpečení proti tisku: ano
Médium: e-book
Počet stran: 198
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace , 1 portrét
Vydání: 2., dopl. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-247-4484-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V novém vydání knihy uznávaného lektora a konzultanta se dozvíte, jak se chovat v nejčastějších komunikačních situacích - když potřebujete něco pochopit, něco vysvětlit, vést s někým rozhovor, řídit diskusi, zařídit, aby si někdo něco pamatoval, někoho o něčem přesvědčit či dokonce motivovat k určitému jednání. Nové vydání je rozšířeno o kapitolu o osobnostních typech, jejich vlivu na průběh komunikace a rady, jak s různými typy jednat, diskutovat či je o něčem přesvědčit. Čtivý a prakticky zaměřený výklad je prokládán řadou obrázků a příkladů z praxe. Komunikační návyky významně spolurozhodovaly o úspěchu a přežití vlastně od doby, kdy vznikl život. Toto své kouzlo neztratily ani dnes, v moderním světě globálních sítí, všelidských problémů i sdílených nadějí. Poučte se z knihy, jejíž tichou spoluautorkou je současná komunikační praxe. (umění mluvit, slyšet a rozumět)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KOMUNIKACE

A PREZENTACE

Umění mluvit, slyšet a rozumět – 2., doplněné vydání

Jiří

Plamínek

 získávání a udržování pozornosti, zájmu

a důvěry

 porozumění pocitovému obsahu sdělení

 šíření informací a prevence vzniku fám

 argumentace a zvládání námitek v dialogu

 komunikace v konfl iktech a krizích Komunikace dnes, kdy většinu věcí děláme ve spolupráci s ostatními, stále více rozhoduje o úspěchu a neúspěchu. Kolik dobrých nápadů se již ztratilo bez užitku, protože je autor neuměl vysvětlit ostatním, tedy vlastně prodat? Kolik vztahů se již rozpadlo ne proto, že se lidé přestali mít rádi, ale proto, že si to neuměli říci? A kolik nenávisti již vzniklo z nepochopení?

V novém vydání knihy uznávaného lektora a konzultanta se dozvíte, jak

se chovat v nejčastějších komunikačních situacích – když potřebujete něco

pochopit, něco vysvětlit, vést s někým rozhovor, řídit diskusi, zařídit, aby

si někdo něco pamatoval, někoho o něčem přesvědčit či dokonce motivovat

k určitému jednání. Nové vydání je rozšířeno o kapitolu o osobnostních typech,

jejich vlivu na průběh komunikace a rady, jak s různými typy jednat, diskutovat

či je o něčem přesvědčit. Čtivý a prakticky zaměřený výklad je prokládán řadou

obrázků a příkladů z praxe.

Komunikační návyky významně spolurozhodovaly o úspěchu a přežití

vlastně od doby, kdy vznikl život. Toto své kouzlo neztratily ani dnes,

v moderním světě globálních sítí, všelidských problémů i sdílených nadějí.

Poučte se z knihy, jejíž tichou spoluautorkou je současná komunikační praxe.

Grada Publishing, a. s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400, e-mail: obchod@grada.cz

Dále doporučujeme:

KOMUNIKACE

A PREZENTACE

KOMUNIKACE A PREZENTACE

Jiří Plamínek

2., doplněné vydání



Grada Publishing

KOMUNIKACE

A PREZENTACE

Umění mluvit, slyšet a rozumět – 2., doplněné vydání


RNDr. Jiří Plamínek, CSc.

Komunikace a prezentace

Umění mluvit, slyšet a rozumět

2., doplněné vydání

autor kapitoly 3.3: Daniel Franc, MSA

TIRÁŽ TIŠTĚNÉ PUBLIKACE:

Vydala Grada Publishing, a.s.

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

www.grada.cz

jako svou 4946. publikaci

Odpovědné redaktorky Mgr. Marie Zelinová, Mgr. Irena Koušková

Sazba Jan Šístek

Počet stran 200

Druhé vydání, Praha 2012

Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s.

© Grada Publishing, a.s., 2012

Cover Photo © fotobanka allphoto

ISBN 978-80-247-4484-1

ELEKTRONICKÉ PUBLIKACE:

ISBN 978-80-247-8274-4 (ve formátu PDF)

ISBN 978-80-247-8275-1 (ve formátu EPUB)

ISBN 978-80-247-8276-8 (ve formátu MOBI)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Obsah

O autorovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10

1 Malý úvod do praktické psychologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13

1.1 Osobnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.1.1 Zděděné vrstvy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

1.1.2 Naučené vrstvy osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17

1.2 Chování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

1.2.1 Jak fungujeme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

1.2.2 Proč vlastně myslíme . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24

1.3 Vývoj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

1.3.1 Psychické zrání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29

1.3.2 Životní křivka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32

2 Sdělování a naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37

2.1 Modely komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

2.1.1 Komunikační buňka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Komunikační kanály . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38

Komunikační hladiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42

Komunikační pasti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44 2.1.2 Transakční model . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 2.1.3 Vytváření syntéz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 2.1.4 Stabilita komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

2.2 Komunikační poruchy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

2.2.1 Spontánně vznikající potíže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

Vynášení soudů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54

Naléhání a napravování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56

Separace a ideová partenogeneze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58

Lhostejnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59 2.2.2 Manipulativní techniky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Tertium non datur . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Podsouvání argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 61

Vyhrožování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 62

Nálepkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

Zesměšňování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Falešné apely . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Slibování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 65

Logická salta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

Zavádějící srovnávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 66

2.3 Efektivní komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67

2.3.1 Užitečné návyky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Sebepřijetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Opravdovost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69

Porozumění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71


Respekt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Nadhled . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 72

Nestrannost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74

2.3.2 Tři příklady využití . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Půltucet pravidel pro úspěšný prodej . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

Jednání s nespokojeným klientem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 77

Odmítání návrhů a žádostí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 80

3 Uchovávání a šíření informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 83

3.1 Zapamatování informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

3.1.1 Význam kontextu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 84

3.1.2 Vliv metody předání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

3.1.3 Vliv objemu informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 89

3.2 Spontánní předávání informací . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

3.2.1 Zákon kvantity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

3.2.2 Zákon kvality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

3.2.3 Zákon změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 91

3.2.4 Zákon zachování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 92

3.2.5 Shrnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93

3.3 Elektronická komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

3.3.1 Vítejte v cyberspace! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

3.3.2 Zkrocení e-mailu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 98

3.3.3 Volíme správný e-nástroj . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

3.3.4 Komunikace v sociálních sítích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108

4 Vedení dialogů a diskusí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 113

4.1 Struktura dialogu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

4.1.1 Přímý dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 114

4.1.2 Potvrzovací dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

4.1.3 Ověřovací dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

4.1.4 Facilitovaný a mediovaný dialog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 120

4.2 Vztahové aspekty dialogu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

4.2.1 Aktivní naslouchání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 122

4.2.2 Kladení otázek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 124

4.2.3 Akceptace partnera . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

4.2.4 Zpětná vazba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127

4.2.5 Věcná argumentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

Používání argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 129

Posuzování argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131

4.2.6 Vyjadřování pocitů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

4.3 Porady a veřejná projednávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

4.3.1 Témata porad . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 134

4.3.2 Dynamika skupinové komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136

4.3.3 Struktura porady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137

4.3.4 Role na poradě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

4.3.5 Veřejná projednávání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

Komunikace v davu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 140

Komunikace s davem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141


5 Základy prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 145

5.1 Faktory a příprava prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

5.1.1 Proč se chystám promluvit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 146

5.1.2 Ke komu budu mluvit? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

5.1.3 Co jim vlastně povím? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

5.1.4 Jak jim to sdělím? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

5.1.5 Kde a kdy se to bude konat? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

5.1.6 Jak to nejspíše zvládnu? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

5.2 Dynamika a struktura prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

5.2.1 Zahájení prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Pozornost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 159

Zájem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

Důvěra . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161

5.2.2 Jádro prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 162

Vliv velikosti skupiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

Vliv délky prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Další vlivy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 168

5.2.3 Závěr prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Racionální složka závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Emotivní složka závěru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

5.3 Obsah a forma prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 172

5.3.1 Zlatá zásada prezentace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173

5.3.2 Nejčastější chyby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

5.3.3 Prezentační desatero . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175

6 Styl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

6.1 Klíčové faktory a srovnatelné přístupy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Interaktivní typy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Vyjednávací styly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Motivační založení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179

Komunikační styl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

6.2 Orientační test . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181

Znění testu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 182

Vyhodnocení testu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 184

Poloha v diagramu KSPM . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

6.3 Komunikační styly . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

Kazatelský styl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188

Soudcovský styl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

Programátorský styl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 191

Moderátorský styl komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192

Interakce komunikačních stylů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 193

Doporučené zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 195

Přehled obrázků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197


komunikace a prezentace8

O autorovi

RNDr. Jiří Plamínek, CSc.

Ve své poradenské praxi se hrdě hlásím kmyšlenkám tří českých velikánů – Jana Ámose

Komenského, Josefa Švejka a Járy Cimrmana.

Ámosova hravost, Švejkova prostota aCimrmanova všestrannost – to jsou ideály, kekterým nemotorně směřuji.

Zatím jsem pod jejich vlídným vlivem dospěl v zarostlé individuum, jež bývá pro svůj zanedbaný zevnějšek, marně vydávaný za nedbalou eleganci, odháněno od vrat firem a přednáškových síní, dokud se nelegitimuje.

Protože jsem naprosto neschopný uživit se rukama, zkusil jsem to hlavou. Z podobnosti dějů v přírodních a ekonomických systémech jsem odvodil teorii vitality, která dnes sice skromně, ale stále spolehlivěji pomáhá identifikovat a odstraňovat problémy našich firem a institucí.

Vedle managementu se věnuji i řešení konfliktů. Moji kamarádi dokonce tvrdí, že konflikty vytvářím, abych je potom mohl řešit. Dlouho jsem to považoval zapovedený bonmot – než jsem si uvědomil, že v teorii vitality skutečně takový postup existuje pro případ, že je firma příliš nehybná a konzervativní. Řešení konfliktů je totiž podstatou vývoje.

Jako zatvrzelý pacifista jsem se zamiloval do nenásilného řešení sporů. Z výletů do USA jsem přivezl do tehdejšího Československa mediaci – řešení sporů zapomoci neutrálního odborníka – a stal se prvním českým mediátorem. Na tu dobu rád vzpomínám – občas jsem musel vysvětlovat, že v rámci mediace nebudeme ani meditovat, ani vyvolávat duchy.

Vystřídal jsem devatero řemesel – rád jsem byl prospektorem v poušti, českým koordinátorem programu řešení konfliktů a rozhodování při OSN, ředitelem odboru na federálním ministerstvu, koordinátorem vzdělávání trenérů při Johns Hopkins University v Baltimoru, ale třeba i členem komise pro vyčíslování škod po okupaci Československa v letech 1968 – 1991.

O aUtOrOvi 9

Posledních zhruba 20 let jsem nezávislým lektorem a konzultantem. Píšutradiční a e-learningové tréninkové programy, snažím se být užitečný jako facilitátor a mediátor. Tato praxe je neuvěřitelně bohatá na ojedinělé případy a neobvyklé zkušenosti. Jejich tíhy se zbavuji psaním příruček. Pokud dobře počítám, tato je již patnáctá. Vůči našim krutě zkoušeným lesům jsem se provinil i několika knihami s přírodovědeckou tematikou.

Vzděláním se hlásím k jilemnickému gymnasiu, pražské Universitě Karlově a marylandské JHU, teritoriálně ke zbylým lesům, vodám a skalám v širokém okolí Krkonoš. Celý život mne neopustil pocit, že kdo si při práci hraje, udělá víc.

Jiří Plamínek

jplaminek@seznam.cz

www.jiriplaminek.cz


komunikace a prezentace10

Úvod

„Problém nebývá v tom, co neříkáme,

ale v tom, co neslyšíme.“

S tajemstvím úspěšné komunikace souvisí jeden velký dluh, který my všichni vůči

sobě i vůči komunikaci máme a který narůstá stejně nebezpečně jako schodkystátního rozpočtu. Ten dluh je vlastně tak nápadný, že je až těžké si jej všimnout:původní význam slova komunikace totiž není nějaký tok informací odněkud někam

(jak je to dnes zpravidla chápáno), ale společné sdílení.

Všichni rozumíme slovům jako komunita. Obsahují klíč k pochopeníkomunikace. Communicare znamená společně něco sdílet, nikoliv někomu něco vnucovat. Je možné, že toto jemné pozapomenutí způsobuje mnohé naše potíže – a nemusí to být jen patálie s komunikací.

Cesta od sdílení k vnucování je přímá a dobře dlážděná – a vcelku zákonitě vede k ohrožení dobrých vztahů mezi lidmi a narušení stability společností. Zblízka jsme to mohli sledovat, když ke dvěma počátečním slabikám slova komunikace přibyla ona vždy trochu podezřelá přípona „-ismus“.

Sdílení jako smysl a významové jádro komunikace je ostatně naznačeno i v našem mateřském jazyce, ve slově sdělení: je-li něco sděleno, je to i sdíleno – samozřejmě jen tehdy, pokud se o to zaslouží užitečný obsah a zajímavá forma. Tato příručka ukazuje, jaké překážky se naší komunikaci staví do cesty a jak tyto překážky z cest vedoucích od člověka k člověku šetrně a účinně odstraňovat. O komunikaci ovšem píšu s jistými rozpaky. Vše, co jsem vepsal do této knížky, je vesměs snadno pochopitelné a všichni to v nějaké formě víme nebo alespoň tušíme. Přesto komunikace mezi námi občas selhává a tato selhání, zejména pokud seopakují, mohou pustošit zájem a důvěru, jež si navzájem věnujeme. A tady leží důvod mé rozpačitosti: knihy samotné s tím mohou udělat jen velmi málo. Pochopit zásady je báječně snadné, změnit návyky však nesmírně obtížné.

První příčinou je sama komunikace. Je vždypřítomná a všudypřítomná.Komunikujeme celý život, základní komunikační návyky zčásti přímo dědíme nebo si je osvojujeme již v raném dětství a tyto návyky prostupují naší osobností a v jistém smyslu s ní srůstají. Ke změně je tedy třeba velké energie a mimořádné vytrvalosti.

ÚvOd 11

Druhou vlivnou příčinou jsme my lidé. Máme tendenci vyžadovat spíše formální rady – pátrat po nejrůznějších fintách, tricích, obranných a útočných technikách, „komunikačních kuchařkách“ – a podceňovat obsah a smysl komunikace. Prostředek jako by začínal dominovat nad účelem. Tato poznámka není pouhým povzdechem nad časy a mravy, ale důsledkemzásadního trendu: jako by bylo stále méně důležité, co říkáte, a stále důležitější, jak to děláte. Asi nejdéle se tento trend projevuje v politice, kde forma (kravaty a úsměvy) stále častěji vítězí nad obsahem a  strany nepřizpůsobené populistickým trendům bývají často neúspěšné.

Přizpůsobilo se mu i vzdělávání – lektoři se čím dál tím víc zabývají slovníkem, oděvem či nácvikem grimas než podstatou sdělení. Činí tak především proto, že to klienti chtějí a vzdělávací firmy nabízejí, a mnohdy i proto, že se to dá lehce naučit a odříkat před lidmi.

Kursy prezentace dnes často odbudou věcnou podstatu sdělení nějakounacvičenou poznámkou o její důležitosti a už se vrhají na daleko prodejnější formální témata. Na trhu vypučely celé kolonie specialistů, jako jsou vizážisté a image-makeři, kteří vás za vaše peníze rádi odvedou daleko od obsahu sdělení do příjemnéhoparalelního světa barevných kombinací oblečení, volby barvy a tvaru účesu či vhodných a nevhodných kombinací kravat a ponožek.

Jenže ve skutečném světě se mezitím hromadí problémy – bez ohledu nadokonalé úsměvy politiků, kravaty manažerů a lodičky konzultantek. A my bychom si o nich měli umět povídat. Mění se ovšem i samotná komunikace – a jak už je to u současného člověka obvyklé, vývoj se řítí vpřed stále rychleji. Beze slov umíme komunikovat miliony let, stálesložitějšími slovy se domlouváme zřejmě již stovky tisíc let, doba, po kterou dovedeme zaznamenávat slova do kamene či na papír trvá přinejmenším tisíce let, množit texty jinak než opisováním umíme celá dlouhá staletí, ale jen necelé století telefonujeme, několik desítek let si zvykáme na obraz televize a vlastně jen zhruba deset let na nás naplno působí nový fenomén – elektronická komunikace zprostředkovaná počítači.

Ve stále rychlejším tempu se mění i prostředky komunikace: zvuky dostalypodobu slov, kámen byl nahrazen papírem, dálnopis „dálnozvukem“, cyklostylkopírkami, dopisy „esemeskami“, faxy e-maily, magnetofonové pásky „cédéčky“. I když nová elektronická komunikace stále zůstává komunikací mezi lidmi, jež podléhá zákonitostem, o kterých v knize píšu, některé její aspekty nabývají – ve srovnání s tradičním komunikačním prostředím – neobvyklých až extrémních podob.

Můžeme kupříkladu komunikovat a nemít přitom ty nejzákladnější informace o  komunikačním partnerovi  – vlastně nemusíme ani vědět, zda jde vůbec o člokomunikace a prezentace12

věka. Tato nebývalá anonymita ostatně obnažuje naši biologickou, psychologickou

a sociální podstatu a umožňuje nové směry bádání a testování.V kyberprostoru si

můžeme najít alternativní identitu – nebo hned několik takových identit.V kyberrostoru se můžeme ztratit, utéci do něho z prostoru reálného – i když nemůžeme

utéci důsledkům takového úniku, jež se projeví ve skutečném světě.

Kyberprostor nás pohlcuje i aktivně – zvyšuje naši závislost na sobě. Elektronicky zajišťujeme svou bezpečnost, ukládáme peníze v bankách a nakupujeme. Novodobí elektroničtí loupežníci mohou pracovat se sklenkou whisky v ruce a s nohama na stole vedle klávesnice svého počítače. V  této knize se věnuji nezprostředkované komunikaci mezi lidmi, jež nám neumožňuje skrýt se za papír či za obrazovku nebo se rozpustit v „netu“. Občas, je-li to nutné, připomenu nejdůležitější zásady specifických typů komunikace, jako je komunikace zprostředkovaná, intimní nebo davová.

Komunikace je dnes opravdu rozsáhlým oborem lidského bádání i lidské praxe. Vlastně jsem stál s  jakýmsi pomyslným podběrákem na břehu obrovského jezera plného lákavých úlovků a dlouze vážil, který z ulovených poznatků pustit zpátky do jezerní vody a kterému najít místo v malém rybníčku téhle knížky. Vybíral jsem vesměs podle toho, do jaké míry určitá znalost či dovednost pomáhá mně nebo mým klientům v manažerské a poradenské praxi.

O  kapitolku věnovanou trendu elektronické komunikace jsem požádal svého učeného kolegu Dana France – experta na teorii a praxi elektronické spolupráce, který dokáže vidět svůj obor z odstupu a také o něm poutavě vyprávět, což dokazuje i jeho výklad v podkapitole 3.3 této příručky. Děkuji, Dane. A Vám, čtenářům, přeji radost z úspěšné komunikace s ostatními. A také Vám děkuji za Váš zájem o knihu, díky kterému mohu po třech letech poslat na trh myšlenek její druhé, doplněné vydání, i za všechny dopisy a maily, které mi od Vás přišly. Ne že by se komunikace na této planetě od doby, kdy jsem před třemi lety psal úvod k této knížce, nějak zásadně zlepšila, díky Vám ale vím, že nejsem sám, komu to vadí. Dobrá komunikace je předpokladem dobrých vztahů mezi lidmi a jejím základem je dobrá vůle a schopnost rozumět druhému. Se schopnostmi pochopit jiné lidi může snad trochu pomoci i tato knížka, ale o dobrou vůli se nemůže postarat nikdo jiný než my – vy i já. Tak ať se nám to daří.

Jiří Plamínek

jplaminek@seznam.cz

www.jiriplaminek.cz


1

„Člověk je ten,

kdo v sobě nosí větší bytost,

než je sám.“

Antoine de Saint-Exupéry

Malý úvod do praktické

psychologie


komunikace a prezentace14

M

imořádně vhodným úvodem k přehledu psychologie osobnosti se mi zdá být

přirovnání, jež jsem slyšel od pana primáře Karla Nešpora z bohnické léčebny.

Říkal, že osobnost je jako autobus, ve kterém jede mnoho lidí. A mezi těmito lidmi

se vždycky najde nějaký blbec. Aspoň jeden. Aby tam nebyl, to se prostě nedá zařídit.

Musí tam být. Nemá smysl ho vyhazovat, on tam z nějakého důvodu patří. To, co

má smysl, je snažit se mu zabránit v tom, aby se dostal k volantu.

To je výborná taktika. Osobnost člověka je marné předělávat, je možné jinanejvýš poznat a pohlídat, aby se její příznivé složky mohly příznivě projevit a složky nepříznivé zůstaly pod kontrolou. Této chvályhodné taktice se však nestaví do cesty nic menšího než sama psychologie. Je totiž nesmírně nepřehledná. Je ukázkou toho, že „měkké“ obory typu sociologie, politologie nebo právě psychologie dosud čekají na sjednocující teorie, jakých se dostalo přírodním vědám.

Taková fyzika nebo matematika jsou na tom totiž v tomto smyslu daleko lépe. Obě se vyvíjejí zdokonalováním ověřených teorií – klasická fyzika například nebyla tou relativistickou popřena, ale v jistém smyslu pozřena a zařazena do nadřazeného, obecnějšího systému. Podobně euklidovská geometrie nebyla smazána geometriemi neeuklidovskými – byla vřazena do jiného, vyššího a obecnějšího systému. Teorienavíc prorůstají mezi sebou, relativistický pohled na gravitaci a neeuklidovské vnímání prostoru nám umožní dívat se na prostor a hmotu v jejich vzájemné interakci.

Psychologie je jiná  – v  jejím lůně dnes koexistuje množství velmi rozličných teorií, z nichž mnohé se spíše vylučují, než aby se podporovaly. Sváří se tu různé pohledy na člověka. Jedny říkají, že člověk je jakýsi mechanismus, biologický stroj, jehož chování je možné do velké míry ovlivňovat zvenčí, druhé vidí v člověku živoucí osobnost, jež má do jisté míry tendenci chovat se autonomně, nezávisle na vnějších podmínkách, a dokonce se z vlastní potřeby rozvíjet.

Psychologie dnes působí dojmem, že každý jen trochu ambiciózní teoretický psycholog si vytvořil vlastní teorii osobnosti  – občas to dokonce vypadá, že tak učinil v reakci na zvláštnosti své vlastní psychiky. Vysvětlení lidského chování takpsychologové hledali ve fylogenezi (Jungovo „kolektivní nevědomí“), ve fyziologických silách (Freudovo „libido“), ve víceméně mechanických procesech učení(behavioristé), v interpersonálních vztazích (Sullivanův „prs v ústech“), v překovávání pocitů méněcennosti (Adlerovo „usilování o nadřazenost“), v naplňování života (Franklova „vůle ke smyslu“), ve směřování k  dokonalosti (Maslowova „sebeaktualizace“) či v jakési touze po dobrém životě (Rogersova „plně fungující osoba“).

Přes snahy různé pohledy propojovat (patrné již u Jungovy analytické teorie či Frommova rozlišování temperamentu a charakteru a zřetelně proklamovanékupříkladu v systematickém eklekticismu Gordona W. Allporta) zatím nikdo nenabídl takovou psychologickou teorii, kterou by ostatní byli ochotni alespoň většinově sdílet.

Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 15

1

Pochopitelně to z mnoha důvodů nemohu udělat ani já v této malé knížce. Mohu

ovšem – když už jsem si dal práci s pročtením (ostatně velmi zajímavé) psychologické

literatury – vybrat z různých zdrojů to, co je podstatné pro mezilidskou interakci,

doplnit tento výběr v místech, kde z praktického manažerskéhopohledu psychologii něco chybí, a uspořádat vše do jednoduchého a srozumitelného systému. Jako

výsledek takového úsilí je možné vnímat a využívat tuto kapitolu. 1.1 Osobnost Naše osobnost je poměrně složitým dílem přírody. Je v ní pamatováno na různésituace, které nás v životě potkávají, i na jejich četnost a závažnost. Jasně jí prostupuje dvojí zadání, které evoluce při své tvůrčí práci měla. Musela vše zařídit tak, aby to bylo maximálně výhodné jak pro jednotlivé lidi, tak pro lidstvo jako sociálně žijící živočišný druh.

Prvním nápadným výsledkem tohoto dvojího zadání je harmonická koexistence

dvou způsobů, jak své osobní vlastnosti, postoje a schopnosti získáváme. Část z nich

dostáváme s sebou do života již v okamžiku početí. To jsou naše zděděné vlastnosti.

Další část vzniká postupně, osvojujeme si ji v  průběhu svého života fascinujícím

procesem, kterému říkáme učení.

1.1.1 Zděděné vrstvy OsObnOsti

Proč vlastně potřebujeme dva různé procesy formování osobnosti? Protože tovyžaduje bezpečí a prospěch jedince i druhu. Dědíme to, co potřebujeme od prvního

okamžiku svých životů. Uvnitř tohoto zděděného okruhu vlastností jsou ovšem dvě

odlišné kategorie. První z nich souvisí se dvěma potřebami, jež jsou klíčové propřežití: jako jedinci se neobejdeme bez základní orientace ve světě, který nás obklopuje,

a také se musíme umět od počátku bránit ohrožení svého života.

Ohrožující situace a základní pilíře orientace se ovšem opakují a bývají stejné

pro všechny. Všichni například potřebujeme umět odlišit vlastní a cizí (například

lidi ze svého kmene či rodiny od lidí z jiných kmenů a rodin) nebo vstupovat do

komplementárních vztahů, jako je vztah dítěte a rodiče nebo lovce a kořisti (a později

i ženy a muže). Na takovéto opakované, ale život limitující situace a vztahy máme

ve své výbavě určité starobylé programy, které jsme zdědili. A co je velmi důležité,

zdědili jsme je všichni v  zásadě stejně. Carl Gustav Jung říkal těmto starobylým

programům archetypy.

>


komunikace a prezentace16

Můžeme si představovat, že vedle zcela pudového, instinktivního chování tvoříarchetypální vzorce chování úplný základ naší psychiky. Projevují se zejména v krizových, existenci ohrožujících situacích. Jsou v naší psychice jakousi základní vrstvou zděděných a přitom sdílených vlastností, na které je postaveno všechno ostatní (obrázek 1). Obrázek 1 Pyramida osobnosti

Dále je důležité, jak se vyrovnáváme s různými podněty, které na nás v životě neustále působí. Podnětů zásadně odlišné povahy není v přírodním světě nijak vysoký počet a díky tomu je možné reakce na nejvýznamnější z nich také dědit. Početprogramů, které je nutné do naší psychiky nahrát, není nezvládnutelný, takže základní programy pro práci s podněty patří do rodiny zděděných vlastností.

Tuto idylu ovšem komplikuje druhá část zadání přírodního vývoje. Nestačí, aby psychické vlastnosti byly výhodné pro jedince, musí také vyhovovat z hlediska rodu. Kdyby šlo jen o jedince, prostě by se nahrály nejnovější verze dědičných programů, které obstály v přírodním výběru, a všichni bychom si byli v těchto oblastech stejně podobní, jako jsme si podobní například ve vztahu rodiče – děti.

Tím bychom si ovšem koledovali o velký problém. Tlupa, která by měla jen samé dynamické vůdce nebo samé udržovatele pořádku před jeskyní, by zřejmě nebyla stejně úspěšná jako ta, kde jeden vede, druhý se rve s medvědy, třetí kope pasti na mamuty, jiný opatruje ohniště a další uklízí v jeskyni. Ve vývoji se postupně prosadily tlupy vnitřně rozrůzněné, v nichž pokud možno každého bavilo dělat něco trochu jiného a kde různé lidi vzrušovaly poněkud odlišné podněty.

VĚDOMĚ

NEVĚDOMĚ

ROZDÍLNÉ

NAUČENÉ CHOVÁNÍ

ZDĚDĚNÉ

CHOVÁNÍ

SDÍLENÉ


Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 17

1

Obrázek 2 Distribuce znaků v populaci

a – vývojově nezajímavá distribuce

b – znak testovaný přírodním výběrem

c – vývojově zdůrazněná diferenciace ve znaku

Práci s podněty jsme tedy sice z velké části také zdědili, ale každý trochu jinak.

Na obrázku 1 jde o zděděné, ale rozdílné vlastnosti. Zatímco rozložení vlastností

v  populaci v  prvním patře pyramidy je charakterizováno normálním rozdělením

(tedy onou známou hladkou Gaussovou křivkou zvonovitého tvaru), křivky četnosti

vlastností ve druhém patře mají složitější tvar a obsahují lokální minima a maxima

(obrázek 2). Do skupiny zděděných, ale rozdílných vlastností patří i motivačnízaložení lidí.

1.1. 2 naučené vrstvy OsObnOsti

Diversita zděděných lidských programů pro práci s podněty sice vyhovujespolečensky, ale z hlediska jednotlivce je v zásadě přítěží, protože se takový jednotlivec musí

učit jednat a dobře vycházet s různými typy lidí, kteří se od něho navíc mohou svými

preferovanými podněty nebo způsoby práce s nimi výrazně lišit.

Různých kombinací, kdo s kým se může setkat, je velmi mnoho. Museli bychom

mít hlavy velikosti dobře narostlé tykve, kdybychom v  nich chtěli nosit všechny

specializované programy pro všechny myslitelné specifické typy vztahů.

a

b

c


komunikace a prezentace18

Co když se setká silně dynamický a mírně nadprůměrně sociálně orientovaný člověk s výrazným mrzoutem, který má vysokou potřebu jistoty a bezpečí?Podobných kombinací přece existuje počet v zásadě nekonečný. Stejně rozmanité budou také parametry různých situací, v nichž se takové dvojice mohou setkat.

Navíc nám – konkrétním lidem – některé programy budou úplně nanic,protože náš způsob práce s podněty je přece dán, zdědili jsme jej, ale programyvztahového chování bychom museli dostat jako balík, tedy včetně těch, které bychom ne využili.

Poskytnout zděděný návod pro všechny myslitelné situace prostě není možné. Hledá se tedy jiný způsob získávání psychických vlastností a  je také nalezen: jde o proces učení. Vše, co se týká běžných vztahů, se učíme. Přitom se učíme jen to, co v podmínkách, do kterých jsme byli počati (a hlavně v podmínkách, do kterých se později rodíme), opakovaně potřebujeme.

Když nám jako dítěti nějaké jiné dítě vezme oblíbenou hračku, zkoušíme různé možnosti reakcí. Ty, které se nám opakovaně osvědčují, fixujeme a později jimdáváme stále dospělejší podobu.

Příklady

ve sporu můžeme například jít a praštit jiné dítě motyčkou do hlavičky (takto byl ve třech

letech testován autor této knihy a dodnes si to živě pamatuje). když se to opakovaně osvědčí,

osvojíme si zřejmě styl násilného řešení sporů a proneseme jej z dětství do dospělosti. – Nebo

můžeme běžet s pláčem za rodiči, a pokud se to bude trvale osvědčovat, možná získáme

návyk vyhledávat ve sporných situacích autority, který budeme využívat i jako dospělí.

Důležité je, že toto učení je v  zásadě nevědomé. Probíhá podle schématu naznačeného na obrázku 3. Z něho je zřejmé, že rejstřík, ze kterého vybíráme efektivní

vztahové chování, pramení v zásadě ze dvou zdrojů: můžeme pozorovata napodobovat chování jiných lidí nebo nové vzorce chování sami vytvářet.

Kterou cestou se vydáme, závisí především na relativní velikosti nápodobného a tvůrčího potenciálu (tedy na odpovědi na otázku, kolik je v okolí vzorů, a kolik toho tedy můžeme a chceme napodobit, a na odpovědi na otázku, jak velká je naše ochota a  schopnost nové vzorce chování vytvářet). Jsou-li oba potenciály zhruba stejně veliké, často se rozhodujeme podle svého hlubšího psychického založení, konkrétně podle svých motivačních preferencí, jež sídlí ve druhém patře pyramidy na obrázku 1.

*


Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 19

1

Obrázek 3 Model procesu učení

(Převzato z knihy Sebepoznání, sebeřízení a stres, 2. vyd., Grada, 2008, tabule 19,

s. 57)

potvrzení,

fixace

N >> T

ano

nový

pokus

příjemné důsledky?

ne

T >> N

napodobování

neznámá situace, nová výzva

vytváření

rozhodují

osobní

preference

N = T

~

kvalita

a dostupnost

existujících

vzorců

chování

ochota

a schopnost

vytvářet

nové vzorce

chování

tvůrčí

potenciál

T

nápodobný

potenciál

N


komunikace a prezentace20

Nevědomě naučené jsou zejména vztahy, především vztahy mezi lidmi a vztahy lidí

k hodnotám. Ke klíčovým faktorům patří naše afinita k soutěži nebo ke spolupráci

a míra našeho pragmatického či principiálního zaměření. Podle těchto dvou kritérií

je možné vytvořit velmi užitečnou typologii lidí, kterou jsem popsal v jedné ze svých

předchozích knih (interaktivní typy lidí, viz atlas Sebepoznání, sebeřízení a  stres,

Grada, 2008, s. 60–65). V této vrstvě vznikají i preference pro různé typy týmových

rolí a základ pro typologie, jako je například ta od Mereditha Belbina (Management

teams: why they succed or fail, 1984).

V tomto patře také vzniká individuální víra konkrétního člověka v nejrůznější božstva a řada našich podobných přesvědčení, k nimž důkazy buď neexistují, nebo je z nějakých důvodů nežádáme.

Některé věci se učíme vědomě. Příkladem jsou cizí jazyky, tedy všechny jazyky, které jsme si neosvojili nevědomě stykem s rodiči v raném dětství. Vědomě naučené věci jsou v naší psychice podle obrázku 1 ukotveny nejmělčeji. Používáme je zejména ve standardních situacích, kdy jsme v pohodě a klidu. Jakmile se dostaneme donestandardní, zátěžové situace, jsou tím prvním, na co zapomínáme a co nahrazujeme hlouběji zakotvenými vzorci chování.

Příznivější situace nastává, když se z používání takto naučených věcí stane návyk, tedy fakt, že je užíváme nevědomě, bez přemýšlení vždy v  situaci, kdy nastanou určité podmínky.

Tím se ovšem dostáváme do nevědomých prvků chování a propadáme sez nejvyššího do třetího patra pyramidy na obrázku 1. Vzorce chování osvojené mechanismy působícími na úrovni třetího patra jsou o něco trvanlivější a ztrácejí význam pouze pod velkým tlakem. 1. 2 Chování Osobnost člověka se navenek projevuje jeho chováním. Člověk ovšem jedná (chová se) také v závislosti na vnějších podmínkách. Vnější podněty vytvářejí spolus osobností jeho postoje, zájmy, potřeby, tužby, schopnosti a další faktory, které chování ovlivňují. Mezi vnějšími podmínkami a chováním člověka je vztah různé míryvolnosti či těsnosti: někdy je chování člověka podmínkami zcela diktováno, jindy se člověk může – řečeno slovy Viktora Emila Frankla – od podmínek osvobodit.

>


Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 21

1

1. 2 .1 Jak funguJeme

Obrázek 4 ukazuje, v jakých situacích jednotlivá patra osobnosti dominují. Nejvyšší

patro se projevuje v klidu a pohodě standardních situací, kdy je dost času soustředit

se a  promýšlet vlastní chování. Třetí patro dominuje v  nestandardních situacích,

v  nichž sice o  něco jde, ale v  nichž zároveň existují jistá pravidla a  mechanismy,

které umožňují hledat řešení. Druhé patro má zásadní vliv na chování v  krizích,

tedy v  situacích, kdy je ohrožena stabilita, tj. jsou zpochybněna pravidla vztahů

a jsou odstraněny mechanismy, které umožňují hledat rovnováhu. Nejnižší patro

přebírá vládu nad naším chováním především při zásadním ohrožení jedince(a ně

kdy i společnosti či rodiny).

To, že zděděné chování přebírá kontrolu nad naším chováním, kdykoliv jdeo pře

žití nebo zásadní krizi, je docela logické. Bylo testováno přírodním výběrem miliony

a v některých případech i stovky milionů let ve velkolepé aréně evoluce životaa ví

tězná řešení jsou předávána jako rodový zkušenostní poklad z generace na generaci.

Tyto hluboce zakořeněné, nevědomé složky našeho chování jsou také – ne bez

souvislosti se svým dlouhým vývojem – vázány na starší části našeho mozku, typicky

na mozkový kmen, strukturu, jejíž analogii známe již ze stavby těla devonských

VĚDOMĚ

NAUČENÉ

CHOVÁNÍ:APLIKACE: PŘÍKLADY:

uplatňování

znalostí a dovedností

vztahy k lidem

a hodnotám

příjem a zpracování

podnětů

zachování

sebe a rodu

ve standardních situacích,

kdy je čas přemýšlet

v nestandardních situacích

se standardními postupy

řešení

v krizích, když

standardní postupy

nejsou k dispozici

v zásadním

ohrožení

NEVĚDOMĚ

NAUČENÉ

ROZDÍLNĚ

ZDĚDĚNÉ

SDÍLENĚ

ZDĚDĚNÉ

Obrázek 4 Uplatnění jednotlivých pater pyramidy osobnosti


komunikace a prezentace22

plazů. Od té doby již ovšem uplynulo více než 350 milionů let a mozkový kmen

se stihl s tělem dobře sžít. Je proto ve svých reakcích rychlý v procesu a spolehlivý

ve výsledku.

Mozková kůra, centrum vědomého chování, je oproti kmeni mladičkýmorgánem, který se do dnešní podoby vyvíjí sotva pár milionů let. Její práce je pomalá a nespolehlivá. Myšlení, vázané na mozkovou kůru, je rovněž mladou, z hlediska vývoje v podstatě experimentální funkcí, což znamená, že mu nemůže být svěřeno nic, co je v hlediska přežití opravdu důležité.

Vždy, když o něco skutečně jde, dostává tedy mozkový kmen se svými hluboce vžitými reakcemi přednost před mozkovou kůrou a  jejím vědomým zvažováním situace. Tento mechanismus nás chrání, když se na nás valí ze svahu velký kámen nebo se dotkneme horkého předmětu. V těchto a podobných případech zareagujeme ještě dříve, než stačíme nebezpečí vědomě registrovat.

Naopak ve chvílích klidu a pohody to vypadá, jako by nás řídilo myšlení. Je to ale jen klam – ve skutečnosti se mnoho vědomě nepřístupných funkcí stará o to, aby vše běželo optimálně. Tyto funkce jsou kdykoliv připraveny odsunout myšlení na vedlejší kolej.

Naše nevědomí tedy žije dosti svébytný život, který je nejen nezávislý na vědomí, ale je mu v mnoha (ne-li ve všech) ohledech i nadřazen. Vědomí a nevědomí se také mohou kdykoliv při komunikaci mezi lidmi rozdvojit a vyprávět o nás každé svým specifickým jazykem. K tomuto zajímavému jevu se společně vrátímev podkapitole 2.1. Ještě předtím bych rád vysvětlil, proč se často lišíme v tom, jak vnímáme svět kolem sebe, a proč je myšlení – přes všechno, co jsem o něm dosud napsal – tolik důležité.

Pro přežití je podstatné, aby se do procesů, které v mozku nepřetržitě probíhají, dostávaly neustále informace v  nezbytném množství a  kvalitě. Dodatek o nezbytném množství a kvalitě je velmi zásadní – mozek totiž při zpracování informací postupuje velice selektivně – vybírá si pouze některé informace z těch, které jsou mu nabízeny, přičemž jde o redukci skutečně rozsáhlou.

Příklad

podle Frederica vestera (1996) přijímá člověk svými smyslovými orgány zhruba 1 miliardu

bitů informací za vteřinu. Je ovšem velmi vybíravý: zpracovává z nich pouhou stovku. tyto

informace, vpuštěné k dalšímu zpracování, ovšem interagují s informacemi, které jsou zde

již uloženy. díky této interakci tak podle profesora vestera počet zpracovávaných informací

prudce stoupne, takže nakonec náš organismus pracuje každou vteřinu se zhruba 10 miliony

informačních jednotek. celý proces má tedy podobu významného zúžení, které je vzápětí


Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 23

1

následováno významným rozšířením (což schematicky, nikoliv tedy ve správném měřítku,

ilustruje obrázek 5).

Obrázek 5 Příjem a interakce informací v mozku

(Sestaveno z údajů Frederica Vestera)

Rozhodování o tom, které informace projdou úzkým hrdlem na obrázku 5, ovšem –

jak zřejmě již tušíte – podle profesora Vestera není svěřeno mozkové kůře. Pokud

by bylo svěřeno kůře, probíhalo by racionálně. Rozhodováním o výběru informací

se ovšem zabývá spíše limbický systém, tedy struktura v mozku, jež odpovídá za

prožívání příjemných a nepříjemných pocitů a emocí.

Výběr informací pro zpracování tedy není zcela objektivní. Je minimálně zčásti

podřízen emocionálnímu stavu a  emocionálním zkušenostem člověka. To ovšem

znamená, že naše vidění světa není a ani nemůže být objektivní – u různých lidí se

může i velmi významně lišit a záviset nejen na lidech, ale i na situaci.

Příklady

představte si, že do vás někdo na ulici téměř vrazí, mine vás doslova o chlup. Může se stát,

že ve stejné chvíli si vy o něm pomyslíte, že se žene bez ohledů na lidi kolem, a on o vás, že

bez ohledu na jeho spěch překážíte. – když se skupina neúmyslně rozdělí v terénu na dvě

části, obě mají tendenci o sobě navzájem říkat, že se ta druhá ztratila či zabloudila.

Tyto komplikace mohou být ostatně z hlediska vývoje účelné – pro přežití lidské

tlupy (i zvířecích skupin) mohlo být užitečné, když si každý jedinec všiml trochu

jiných aspektů reality.

10

9

bitů · s

–1

10

7

bitů · s

–1

10

2

bitů · s

–1


komunikace a prezentace24

Subjektivní vnímání světa je způsobeno i tím, že subjektivní není jen příjem dat ke zpracování, ale i proces jejich zpracování. Ten závisí na asociačním vzoru, tedy na způsobu, jakým se – podle Frederica Vestera zčásti geneticky a zčásti v raném postnatálním vývoji člověka – propojily neurony v našem mozku. Asociační vzor do značné míry ovlivňuje způsob myšlení a podobnost či rozdílnost asociačních vzorů partnerů v  komunikaci do jisté míry souvisí s  tím, jak si spolu budou rozumět. Asociační vzor se dotváří v prvních letech života a v zásadě se už dál nemění.

Odlišné vidění světa se dále prohlubuje zvláštnostmi ukládání vjemů v mozku. Důležité vzpomínky ukládáme do paměti. Když je potřebujeme oživit, „vyvoláme si je“ – vzpomeneme si, „jak to tehdy bylo“. Toto vyvolávání je důležité z hlediska paměti – vzpomínky, které nejsou vyvolávány, se mohou postupně propadnout do nevyvolatelna nebo možná i zcela vymizet.

Při každém vyvolání, při každé práci se vzpomínkou pochopitelně docházík určitým nepřesnostem – vzpomínka se trochu mění, něco se může ztratit, něco přibýt. A tady je skryta velká záludnost: zdá se totiž, že zpět do paměti ukládáme vzpomínku v této poněkud pozměněné podobě. Po dlouhé době mohou tyto drobné nepřesnosti vzpomínku významně pozměnit.

Celý proces je pochopitelně individuální, takže dva lidé, kteří zažili určitou událost, ji mohou nejen zcela jinak vnímat, ale dokonce si ji postupně upravovat – a to opět velmi individuálně a poměrně nezávisle na realitě. Pro téma této knihy – komunikaci – to znamená sice možná vývojově užitečnou, ale přece jen značnou komplikaci.

Aby to bylo ještě složitější, o další rozdíly se starají lidé svými komunikačními preferencemi  – vyhledávají přednostně ty partnery, se kterými si lépe rozumějí. Může to vést až ke vzniku relativně izolovaných skupin lidí (viz také zmínka o ideové partenogenezi v podkapitole 2.2.1).

1.2.2 PrOč vlastně myslíme

Myšlení je tedy podle předcházející kapitoly z vývojového hlediska velmi mladým

procesem, jde o jakýsi vývojový experiment. V lidském organismu je myšlení jako

vývojová novinka v mnoha směrech hodně diskriminováno – dostává prostor a může

uplatnit svůj větší vliv na naše chování vlastně jen ve chvílích, kdy prožívámerelativní pohodu, kdežto v zátěžových situacích (například v ohrožení) dominují starší

a rychlejší funkce typu instinktů nebo intuice.

Původ a  smysl této pozoruhodné experimentální funkce lidského organismu zůstává dosud jen předmětem teorií. Z pohledu rychlého praktického užití je mezi těmito teoriemi zvláště zajímavá teorie memů. Protože v této malé kapitolce musím

Malý ÚvOd dO praktické psychOlOgie 25

1

být velmi stručný, zájemce o další podrobnosti odkazuji na dílo tří velkých myslitelů,

na jejichž myšlenkách dnes celá teorie memů stojí.

Jde o Charlese Darwina (jeho práci On the Origin of Species by Means ofNatural Selection z  roku 1859 dnes přečte asi jen málokdo, je ovšem pravda, že právě

jí byl nalezen, či spíše prokázán motor biologické evoluce), Richarda Dawkinse

(v jeho proslulé knize The Selfish Gene se v roce 1975 poprvé objevilo slovo mem,

ale Richard Dawkins především ve svých pozoruhodných dílech vysvětlil význam

memů pro evoluci lidské mysli) a Danniela Dennetha (za přečtení stojí například

Darwin ́s Dangerous Idea z roku 1995 – byl to právě Danniel Denneth, který poprvé

vyslovil předpoklad, že lidský mozek je dílem memů).

Teorie memů nepřichází s  ničím menším, než je objev nového typu vývoje,

nezávislého na biologické evoluci. Biologickou evoluci dnes vnímáme jako soutěž

genů. Geny jsou vlastně jakýmisi návody na výrobu proteinů. Pro účely svéhopřežívání si vytvářejí organická těla. Vlastnosti těchto těl jsou proto podřízeny potřebám

replikace genů.

Teorie memů říká, že u lidí jsou vedle genů ve velkolepé hře vývoje přítomny

i memy – na genech nezávislé replikátory, které pohánějí evoluci lidské mysli. Memy

jsou také návody – tentokrát ovšem na „výrobu“ chování. Jde v zásadě o myšlenky,

informace, které se původně skladovaly výhradně v lidských mozcích, ale později

pro ně vznikla i jiná prostředí, například knihy nebo počítače. Zatímco geny se šíří

rozmnožováním a jednotlivé generace jsou určeny potomstvem, memy se šíří imitací

(tedy v  podstatě učením se cestou nápodoby) a  mohou jít i  proti směru evoluce

genů, například ze syna na otce.

Důležité je, že memy jsou stejně „sobecké“ (tento termín používá Richard

Dawkins) jako geny. Jejich cílem je prostě nechat se zkopírovat, a to bez ohledu na

prospěch nosiče. Vznikají buď v lidské mysli, nebo jako mutace a kombinacepreexistujících, „služebně starších“ memů při jejich přenosu mezi jednotlivými skladovacími

místy (viz také kapitola 3, věnovaná uchovávání a šíření informací). Memy se šíří

bez ohledu na svou pravdivost a užitečnost, spíše rozhoduje jejich atraktivita.

Příklad

v době zcela nedávné se českou společností poměrně úspěšně šířil zjevně nepravdivý mem,

že jeden známý politik místo zdolání vysoké hory tajně pobýval v neméně známéprotialkoholické léčebně. přestože každému šiřiteli muselo být v zásadě jasné, že jde o prokazatelný

nesmysl, mem prosperoval do té doby, dokud se na událost nepozapomnělo (níže ještě

připomenu, že memy se nejlépe šíří pohromadě, ve vzájemných asociacích). Zajímavé bylo,

že na šíření se podíleli jak příznivci zmíněného politika, tak i ti, kteří mu příliš nepřejí.

komunikace a prezentace26

Produkty působení memů jsou některé velmi pozoruhodné jevy a věci, mimo jiné

i lidské vědomí a lidský mozek. Mozek člověka je jakousi zaslíbenou zemí, kam se

každý mem touží dostat a kterou si také přetváří a zdokonaluje, aby se mu v ní dobře

bydlelo a žilo a aby mohl snadno cestovat do jiných mozků. Během svého pobytu

v mozku i během cest mezi mozky se mem – jak víme – může měnit. Návodk náodobě tedy neurčuje chování do posledního detailu, což vlastně umožňuje memům

vyvíjet se a způsobuje kulturní evoluci. Ostatně – podobně se mění i geny, nehledě

na to, že geny také přesně neurčují fenotyp (tedy výslednou podobu) organismu,

ten závisí na povaze surovin, z nichž tělo vzniká, a na povaze vnějšího prostředí, do

kterého se organismus rodí.

Je tedy zřejmé, že kulturní evoluce splňuje stejné tři spouštěcí podmínky jako evoluce biologická. Je v ní přítomna dědičnost (tedy předávání memů), variabilita (memy se při skladování a předávání mohou měnit) a selekce (zajímavé a atraktivní memy se šíří přednostně).

Oba typy evoluce jsou na sobě do značné míry nezávislé – mohou se podporovat (například když se mladší generace lidí učí od zkušenějších starších generací), ale také jít proti sobě. Ekologické potíže lidstva souvisejí jistě do velké míry právě s tím, že se přírodní a kulturní evoluce dostaly do konfliktu. Působivě píše o tomto konfliktu profesor Josef Šmajs v knize Drama evoluce (Hynek, 2000).

Lidé se tedy odlišují od ostatních organismů tím, že jejich vysoká schopnost imitovat vytvořila zcela nové replikátory (tedy memy), které jsou ve své replikaci na genech nezávislé, jsou stejně vlivné a sledují své vlastní zájmy. Mohou působit proti zájmům genů a jejich nosičů – mozek je například uvyklý neustále myslet, protože v něm o své místo na slunci neustále soutěží obrovská množství velmi sobeckých memů, a to všechno se děje navzdory skutečnosti, že myšlení je energeticky poměrně náročné. Někteří lidé to již vytušili i bez příslušné teorie a snaží se z moci memů osvobozovat a metodami jako meditace „vyprazdňovat“ své mozky a navozovat stavy „nemyšlení“.

Memy často vstupují do větších celků – memplexů, v nichž jsou systematicky uspořádány. Nejlépe se proto šíří memy, které buď dobře zapadají do existujících memplexů, nebo vytvářejí vhodnou možnost pro jiné memy, aby se připojily a začaly s nimi memplex vytvářet. Pokud jso



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist