načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komu zvoní hrana - John Donne

Komu zvoní hrana

Elektronická kniha: Komu zvoní hrana
Autor:

John Donne (1572–1631), typický „básník dvojí podoby“, je v celé Evropě zcela jedinečnou osobností z přelomu renesance a baroka a neopakovatelným způsobem vyjadřuje skeptické ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  124
+
-
4,1
bo za nákup

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 163
Rozměr: 19 cm
Vydání: V českém jazyce vyd. 2., V nakl. Prostor 1.
Spolupracovali: vybral, uspořádal a přeložil Zdeněk Hron
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-726-0297-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dílo vrcholného představitele anglické renesanční literatury je neobyčejně rozmanité a zasahuje od náboženské a milostné poezie až k esejistickým statím či dokonce překladům z latinského písemnictví. John Donne je autorem, jenž v sobě ztělesňuje myšlení kavalírského šlechtice své doby podtržené bohatými milostnými zkušenostmi, jež se však ocitne později v příkrém rozporu s jeho okázalými projevy, s nimiž jako kazatel vystupoval v londýnské katedrále. Jeho neobyčejná vzdělanost mu zároveň umožnila obsáhnout a dokonale ovládnout různé formy na poli tehdejšího básnění. Donneovi nečinilo potíže psát sonety či epigramy, dokázal se plynule vyjádřit v elegickém stylu nebo v písňové melodičnosti. Editor Zdeněk Hron se pokusil do tohoto výboru, doplněném komentářem a statí o Donneově literárním odkazu a životě, zařadit ukázky ze všech autorových tvůrčích období, z nichž největší část pochopitelně zaujímají jeho verše. Vedle se nich se tu ale objevují například i vtipná pojednání, v nichž Donne galantně brání ženskou nestálost, přemítá o darech těla nebo přiznává ženám právo líčit se a malovat. Tato rytířská gesta pak končí tvrzením, "že žena je nejrozkošnější věc, jakou svět viděl." Reedice výboru z díla jedné z nejvýznamějších postav alžbětinské poezie v uspořádání a přetlumočení anglisty Zdeňka Hrona, vycházející téměř po třiceti letech v opravené a nově upravené verzi.

Popis nakladatele

John Donne (1572–1631), typický „básník dvojí podoby“, je v celé Evropě zcela jedinečnou osobností z přelomu renesance a baroka a neopakovatelným způsobem vyjadřuje skeptické životní pocity, jaké taková přechodná období provázejí, i manýristickou metamorfózu tehdejší poezie. Donneova vnitřní polarita vystihuje nejen peripetie jeho životní dráhy – od elegantního hejska se sklony k válečnickým a milostným dobrodružstvím ke konvencemi doby zaskočeného mladého muže, který se musel oženit a z existenčních důvodů stát učeným a uznávaným kazatelem v londýnské katedrále svatého Pavla –, ale i dovršení a zlom alžbětinské poezie, její doznívání a vyústění do „metafyzického“ básnictví baroka. Z toho období pochází po celém světě zdomácnělé citáty o tom, že „žádný člověk není ostrov“ a že se nemáme ptát, „komu zvoní hrana“. (Druhý převzal Ernest Hemingway.) Knížka obsahuje výbor ze všech období tvorby – Elegie, Veršované dopisy, Paradoxy a problémy, Písně a sonety, Anatomie světa, Duchovní básně, Zbožné sonety –, nezbytný komentář i esejistický medailon. Reedice překladu Zdeňka Hrona (Klub přátel poezie v roce 1987) vychází v opraveném a nově upraveném vydání po sedmadvaceti letech.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

a 1 A


a 2 A


a 3 A

John Donne

Komu zvoní hrana

PROSTOR


a 4 A


a 5 A

John Donne

Komu zvoní hrana

přeložil Zdeněk Hron

PROSTOR | PRaha | 2014


a 6 A

Selection, commentary and epilogue © Zdeněk Hron, 1987, 2014

Translation © Zdeněk Hron, 1987, 2014

© PROSTOR, 2014

ISBN 978-80-7260-297-1

Na obálce reprodukce Donneova portrétu

od Isaaca Olivera (kolem roku 1616).

Na frontispisu reprodukce Donneova portrétu

se širákem Melancholie (kolem roku 1595).

a 7 A

Já, básník dvojí podoby...

Horatius

a 9 A

Pobožnosti při naléhavých případech,

17. meditace (1624)

... Žádný člověk není ostrov, celý sám pro sebe,

každý je kusem kontinentu, částí souše, a kdyby

moře spláchlo jedinou hroudu, Evropa by byla

menší stejně jako nějaký mys nebo panství tvých

přátel či tvé vlastní. Smrt každého člověkazmen

šuje mne samého, protože jsem zahrnut v lidstvu,

a proto nikdy neposílej někoho zjistit, komu zvoní

hrana. Zvoní tobě...

a 10 A

Dopis adresovaný pravděpodobně siru

Henrymu Wottonovi (kolem roku 1600)

Pane, do děl jiných se příliš nepouštím, autory

nehltám, nepolykám ani nenapodobuji. Snad je to

tím, že jsem se narodil s dostatečnou mírouvlast

ních znalostí a schopností, za což (aniž se tímvy

stavuji zmrhání či ztrátě skromnosti) vděčímBo

hu (rád to uznávám), a proto pociťuji povinnost

uvažovat o něm i o sobě: mám-li doma utěšenou

zahradu, netoužím se procházet po luzích a lesích

jiných, už proto ne, že můj bystrozrak nesahá tak

daleko, abych si věděl rady se vším, co už znám;

pachtit se za dalšími poznatky by bylo totéž jako

domoci se žaludku a pak nemít co do něj. Umět

žít podle knih je pedanterie a praktikovat takový

život otroctví. Vždyť posluchači i hudebníci mají

větší požitek z improvizované hudby než z pevné

partitury. Kdo žije podle autorit, tomu sepocti

vost dlouho nedostane do krve: kdo denně sbírá

dvě pírka, dočká se proleženin dřív než peřiny...

a 11 A

ELEGIE a 12 A

a 13 A

Parfém

Jednou, jen jednou viděli mě s tebou,

a o všem, cos prý vyvedla, svou vedou;

tak jako zloděj, jehož zpovídají

všichni, kdo ten rok krádež k soudu dají,

jsem na tom já (úskokem zaskočený) –

tvým vodnatelným otcem osočený.

Ačkoli skelným zrakem dohlížel,

jako by baziliška zabít chtěl,

ačkoli přísahal, že připraví

o krásu krásu, zbaví potravy

lásku, hned jak by nás dva spatřili –

my jako duše lásku ukryli.

Tvá nesmrtelná matka leží chorá,

pohřbena v loži, přesto neumírá,

má výhodu, tak zaspí denní svit

a hlídá v noci, kdy zpět ráčíš jít,

a když tě hladí, v dobré náladě,

jen slídí, jestli prsten nenajde,

a když tě líbá, tvář ti prozkoumá

a objímá, zda nejsi těhotná,

číhá, zda o lahůdkách nemluvíš,

zda vzdycháš, bledneš, potíš se či rdíš,

a svěří se ti – což je vrchol lsti –

s hříchy své vlastní mladé chlípnosti –

zlo jí však láska zlomí, od ní víš,

jak kvůli mně ji ukolébat smíš.

a 14 A

Tvé bratříčky, co jako trpaslíci

vtrhli k nám vždycky v oné slastné noci,

ty otec hýčká, na to naladěn,

aby mu všechno řekli příští den.

Ten chlap jak hora, tupý služebník,

co Boha znát jen v nadávkách si zvyk,

ten, který hlídá dveře, pořád jen,

na Rhodu kolos, stojí rozkročen,

mně – jestli v pekle jiná hrůza není –

nahání z pekla strach, vždyť z něj zub cení.

Jen k tomu najal si ho papínek –

a přece dotek nezřel, polibek.

Však běda, jako každý přines jsem

si sám věc, kterou jsem byl prozrazen:

křiklavý parfém, který zavání

až k otci – tak jsme přísně hlídáni!

Jak tyran král, když pod svou postelí

ucítil prach, div hrůzou nešílí.

Být to jen smrad, vzal by si do hlavy,

že dech a nohy vzduch tak otráví.

Jak vězení náš ostrov přece je,

dobytek s různými psy pěstuje –

proč tedy jednorožce svolával

a příšery – kde by je chudák vzal?

Šustit jsem odnaučil hedvábí,

boty, že vrznout nezkusily by,

a 15 A

tebou však, sladce trpkým, které jsem

položil k sobě, byl jsem prozrazen –

kdo pomyslil by, že se vykradeš

k němu, a přitom u mne zůstaneš!

Výkale země, který otráví

rozum, že nemoci má za zdraví,

to z tebe vdechují smrt milenci,

vždyť z tebe čiší malomocenství,

to z tebe ta nejhorší zvrácenost

dopadá na nás, mrcha zženštilost!

Jen roztahuj se třeba v palácích –

tam zdání místo pravdy není hřích!

Když bohům libě čpěl jsi, proto žasli,

že pálen jsi, ne že tvůj pach nás zkrášlí.

Jsi hnusný, jakmile zůstaneš sám:

zlo, v němž jsem namočen, milovat mám?

Jestli jsi dobrý, dobro vyčpí ti;

jsi vzácnost – a ta se vždy vytratí.

Všechny své parfémy na balzám rád

věnuji otci: Co? – Chce umírat?!

a

a 16 A

Žárlivost

Ty hloupá, co máš muže dost

a přitom vyčítáš mu žárlivost –

kdyby ho nadmul jed a v rubáši

začal už v loži lapat po duši,

popadat dech, vzduch začal polykat,

jak šestnáctinky fouká muzikant,

připraven duši z těla odporného

z jednoho pekla zvrátit do druhého,

ohluchlý z nářků, jimiž příbuzní

i slzu pro dědictví uroní,

ty neplakala bys – snad nadšením

jak otrok večer před propuštěním –

a přece slzíš, když sám s dychtivostí

polyká smrt – tráví se žárlivostí.

Spíš poděkuj mu, že nás jeho žal

zdvořile podezřením varoval.

Jako dřív nebudem se nahlas smát,

v posměšných narážkách ho snižovat,

až k stolu pozve nás, už rukama

nesmíme smilnit, slovy, očima.

Až nadýmat se bude z přecpání

a z křesla rozlehne se chrápání,

postel mu okupovat nesmíme

a jako dřív laškovat po domě.

Teď bude samá past – vždyť si v něm střeží

své království, svůj hrad, svou diecézi.

a 17 A

My však – jak hamižník, co nedělá

si tu nic z krále, minci padělá

a sám se do ciziny vyžene –

můžem jít o dům dál, anebo ne?

Tam vysmějem se jeho intrikám,

placeným špiclům, směšným nástrahám

jak měšťané v Londýně za Temží

starostovi, jak Němci papeži.

a

a 18 A

Lekce

Lásce jsem tě, laik přirozenosti,

chtěl učit – a ty jsi v té jemnosti

moc subtilní: tvé nitro nevnímá,

jak mluvit očima a rukama,

nevšimla sis, že vzdech vždy jinak zní,

jednou lže, jednou je v něm zoufalství,

ani ti neřek orosený zrak

o chtíči, proměnlivých horečkách.

Já nenaučil jsem tě tehdy mluvu

květin, jak skládají se podle druhů

a svážou se, ať tiše, bez řečí,

tajný vzkaz potajmu nám doručí.

Vzpomeň, jak koktala jsi vesele

před každým: „Já..., já, až co přátelé...,“

vždyť domácnost a jméno manžela,

to bylo všechno, nač sis vzpomněla;

mluvím, div hlasivky se neztrhnou –

na odpověď ses zmohla... hanebnou

změť z přísloví a sentencí, však víš.

Jemu vší povinností nepatříš

(když ukrývá tě, vězní v samotě,

že nevidíš a vidět není tě)

tak jako mně: já předestiloval

tě v ráj, jejž jsem ti slastmi lásky dal.

Já dal ti půvab, řeč ti obrousil,

strom poznání do tebe zasadil –

a 19 A

ať plod má jiný?! Zlatem, smaltem mám

zdobit číši – a u skla zůstat sám?

Čistit vosk jiným? Hříbě zajíždět

a odejít, když jako kůň chce jet?

a

a 20 A

Odchod na lože

Pojď už, má paní, klid si nevnutím,

než lehneš si, mám potíž s lehnutím.

Když nepřátelé na dohled si stojí,

únavou klesnou, nedojde-li k boji.

Pryč s pásem, sférou sfér se může skvět –

pod ním je schován nádhernější svět!

Rozepni živůtek, jenž dobře skryl,

co chtivý čumil rád by vyslídil.

Rozšněruj se, ať sladké bimbání

prozradí, že už myslíš na spaní.

Kostici závidím, jak blízko stát

ti smí, a jí se nemůže nic stát.

Odhoď svůj župan, ať se vynoříš

jak louka z tmy, když slunce stoupne výš.

Pryč s čelenkou, chci vidět – jen mě nech –

jak diadém ti roste ve vlasech.

Shoď střevíčky, a když jsi pro muže,

do chrámu lásky vklouzni, na lože.

V tak bílém hávu k lidem andělé

dřív chodili – ty dáváš, anděle,

ráj Mohamedův; v bílém chodí též

zlí duchové, ty si však nespleteš;

od andělů se snadno poznají:

z těch vlasy, z oněch údy vstávají.

Mým chtivým rukám přej, ať smí se hnát

dopředu, dozadu, pod, mezi, nad.

a 21 A

Má Ameriko! Moje nová zemi!

Bezpečná, když víc mužů v tobě není!

Má říše, šachto samý drahokam,

z toho, že jsem tě našel, radost mám!

Svobodu tohle pouto přinese –

kam sáhnu, tam má pečeť octne se.

Nahoto, v tobě člověk radost zkusí!

Ven z těla duše, tělo z šatů musí,

když vychutnat chce slast. Vždyť drahokamy,

jež nosíte, jak Atalanta mámí;

zasáhnou-li zrak bláznivého muže,

ne na vás – na nich oči nechat může.

Jak knihy mají pestré ošacení

pro laiky – tak jsou ženy oblečeny.

Samy jsou tajné spisy, které jen my

(kdo jejich půvabem jsme zasvěceni)

spatříme nahé. Abych mohl číst,

jak před babicí odkryj šat z těch míst.

Odhoď vše! Už té košile mám dost!

Pokáním nestíhá se nevinnost.

Příkladem jdu ti, sám jsem nahý už:

přikrýt tě přece může jenom muž!

a

a 22 A

Láska na postupu

Kdo miluje a v lásce nehledá

jediný pravý cíl, ten sám se dá

na moře kvůli mořské nemoci:

láska je medvídě – jak lízat chci

ji příliš, aby byla nevšední,

z mláděte zrůdu vypiplám si v ní.

Není snad tele příšera, když má

lidskou tvář, ať je jak chce nádherná?

Soulad je dokonalý: vyhlídni

si jednu ženu a pak jedno z ní.

Myslet si – pokud vážím zlato – smím,

jak s kujností a opracováním

to bude, jak je čisté, jak je ryzí,

že oheň, hlína, rez mu neublíží,

však rád je mám jen z toho důvodu,

že – jak chce zvyk – je duší obchodu.

Na to vše u žen můžem pomyslit

(mají-li to) – a jednu ženu mít.

Znectí muž víc, než řekne-li, že žena

mu milá je za to, co v moci nemá?

Ctnost dělá ženu? Krev si zmrazit mám,

než moudrou najdu, stejný budu sám?

Vždyť nejsem anděl! Ženu milujem –

jenomže nikdy z lásky ke ctnostem,

kráse či bohatství. Kdo splet dvě zboží

(to, čím je, s tím, co má), víc cizoloží,

a 23 A

než kdyby jí vlez k služce. Nebesklon

prohledej, a není tam Kupidon,

je to bůh pekel, božstvo podzemí,

kde Pluto je, zlato a plameny;

oběť se přináší těm hlubinám

ne na oltář, leč do děr nebo jam.

Nebeská tělesa kroužit vídáme

nad Zemí, zem však obděláváme:

o tváři, srdci můžem přemýšlet

i o ctnosti – milujem ale střed.

A duše není cennější a více

se k lásce nehodí, ač nemá konce.

Jak jednou zmocníme se oněch míst,

je tu ten blud: chceš v tváři o tom číst?!

Vlasy jsou les, v němž každý narazí

na léčky, pasti, pouta, řetězy;

na hladkém, jasném čele svůj klid máme,

a jak se zamračí, hned ztroskotáme.

Hladké je ráj, kde do skonání dob

chcem žít, a ve svraštělém najdem hrob.

Nos (nultý poledník) nám nerozpojí

západ a východ, ale slunce dvojí;

jednu líc – polokouli – z každé strany

ponechá a pak prozradí směr daný

nám k plavbě na blažené ostrovy

(ambrózii, ne madeiru, jak ví),

a 24 A

na plné rty. Až u nich přistanem,

spustíme kotvu, kde jsou přístavem,

jak zdá se: k Sirénám tam nejsme hluší,

z delfského orákula brní uši

a v potoku, z nějž perly naberem,

Remora syčí hadím jazykem.

Kolem té brady, jež mys vypíná,

vesluj dál a Helespont, úžina

tam mezi ňadry Sestu s Abydem

(dvojí láskou, ne dvojím milencem),

na širé moře vede – budeš jen

ostrůvky znamínek v něm zaražen,

a pustíš-li se k její Indii,

na Atlantiku pupku navštiv ji,

odtud ti lodivodem bude proud,

ale než octneš se, kam chtěl jsi plout,

najednou prales odněkud se vzal –

mnohý v něm ztroskotá, nemůže dál.

Až budeš tam, vzpomeň, že nedaří

se mnohým plout, když slídí ve tváři.

Pusť se spíš dolů, zakus to, co já,

vždyť určitou souměrnost noha má

s částí, již hledáš; na mapě se tam

zastav, však sbohem dej těm končinám:

proměnit ani zakrýt nejde to –

čertu je nejvíc k vzteku kopyto.

a 25 A

Noha je emblém, na kterém se zračí

pevnost; a první do postele kráčí.

Mravy se zjemňují: a polibek,

co začal na rtech, našel náramek,

ruku a majestátní koleno,

má na papežskou nohu spadeno.

Když králové vstanou a myslí si,

že cestu zkrátí – proč ne milenci,

ať – jako stíny letí rychleji

než ptáci vzduchem – blížíme se jí

spíš prázdným, éterickým prostorem,

nežli když v jejím živlu zůstanem.

Dvě různé mošny, ženo, dala ti

příroda – ale leží naproti:

Ti, kteří níže něco dluhují,

kam hledí pokladník, se stěhují.

Kdo ne, ať přestane ho nosit zem –

vždyť žaludek chce krmit klystýrem!

a



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist