načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komnata bez oken - Jenny Nowak

Komnata bez oken

Elektronická kniha: Komnata bez oken
Autor:

Nemrtvý kníže Vlad, rozhodnutý stáhnout se z lidské společnosti a opustit dvorský i válečný život, netouží po jiném, než uchýlit se do samoty na své milované dračí hnízdo – ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  170
+
-
5,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Netopejr
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 316
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-870-4449-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Chronologicky pátý román z dobrodružně hororové série je románovou fikcí příběhu života nesmrtelného knížete Vlada Draculy. Románová fikce vychází z pověstí o tajemném knížeti Draculovi a v příběhu jeho života rozvíjí řadu variací na upírské motivy. V dobrodružství, které je časově zasazeno mezi Trůn pro mrtvého a Krvavé býlí, opouští kníže Vlad společenský život, aby se uchýlil na samotu do svého sídla Poenari. Na hradě s ním ve vyhroceném partnerském vztahu žije divoženka Mihaila, jejíž žárlivost se zdá být bezbřehá. Vlad čím dál raději tráví čas s mladým kurýrem Aurelem, ale ten není tím, kým se zdá být. Na hradě též nedobrovolně pobývá mladý italský mistr stavitel, ovládající zvláštní věci ze svého oboru. Ani život mimo ostatní společnost nezabrání tomu, aby si ke knížeti vnější okolnosti nenašly cestu.

Popis nakladatele

Nemrtvý kníže Vlad, rozhodnutý stáhnout se z lidské společnosti a opustit dvorský i válečný život, netouží po jiném, než uchýlit se do samoty na své milované dračí hnízdo – Poenari. Brzy ho však stihne zpráva, že knížecí kurýr je na smrt poraněn, takže dědičný úřad musí přejít do rukou nejmladšího potomka rodu. Nikdo však netuší, jak brzy a jak velice jeho příchod zamíchá poklidnou hradní atmosférou. Nestává se tak často, aby byl i sám vojvoda Vlad nadobro vyveden z rovnováhy… Do toho všeho přijme – ne tak docela dobrovolně – pohostinství na jeho horském sídle medikus samotného arcibiskupa, aby se zde zhostil jistého delikátního úkolu. Panu Minzillovi, Vladovu věrnému strážci, z toho jde hlava kolem. Zvlášť když se ještě nečekaně objeví knížecí stavitel, starý italský mistr, který kdysi pozvedl Poenari z trosek…  Ve věži, která byť poničená a zbořená, se ke karpatskému nebi tyčí dodneška, je skutečně jedna komnata, v jejíchž zdech není ani jediné okno. Dnes do ní padá světlo dávno probořenými krovy, ale před staletími v ní musela být tma hluboká, hustá a tajemná. Taková, v níž se vzpomínky vlnily jako řeka.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

KOMNATA BEZ OKEN

Jenny Nowak


3

KOMNATA

BEZ OKEN

Jenny Nowak


4

Jenny Nowak: KOMNATA BEZ OKEN

Copyright © 2012 Jenny Nowak

All rights reserved. No part of this book may be reproduced in

any form or by any electronic or mechanical means, including

information storage and retrieval systems, without permission in

writing from the publisher.

Cover Art Copyright © 2012 K&J

Copyright © 2012

ISBN 978−80−87044−49−0 (tištěná kniha)

ISBN 978-80-87044-63-6 (ePub)

ISBN 978-80-87044-64-3 (mobi)

ISBN 978-80-87044-65-0 (PDF pro čtečky)


5

PROLOG

Hlubiny pekla byly nekonečné. Daleko, předaleko bylo

od samého dna až nahoru, cesta nedozírná a strmá,

a kamení, které vláčel vzhůru zástup zoufalců, těžké

jako jejich hříchy. Den za dnem se jich nekonečná řada

táhla od řeky, šouravý had strhaných šedivých stínůs vyhaslýma očima a cáry hadrů na vyhublých tělech. Věčně, bez ustání, bez oddechu. Tisíce balvanů, tisícepřetěžkých košů hlíny, přitesané kmeny, které svou tíhou

už nejednoho strhly do propasti. V noci pak pár hodin

odpočinku, v  hrubě sbité boudě podobné rozlehlému

chlévu dole u vody; chléb, sýr a miska polévky, polykané

už v polospánku. A za svítání bič dozorce, znovu aznovu, stále dál, bez ustání.

Dokud vám poslední nitka nespadne z těla...

Ano, tak to řekl. Tenkrát. Když se peklo otevřelo, aby zaryčelo jeho hlasem. Toho roku se transylvánští bojaři nedobře spaktovali a za zády Bohem poručeného knížete Vlada, třetího z Draculů, spřádali zradu. Nebudou už víc umíratv sebevražedném boji s nekonečně silnějším nepřítelem, mocnou tureckou říší. Je to holé šílenství, říkali. Vždyť co mohou v takové válce získat? Nic. Zato všechno ztratit. Majetek i životy. A pro co? Pro nic.

A tak bylo třeba zabít ty, kteří jim stáli v  cestě a tvrdě trestali každé provinění, každičký náznak zrady. Jakoprvního mladého Mirceu, Vladova blízkého příbuzného po krevní linii jeho přeslavného děda, křtěného rovněžMircea a s přízviskem cel Batrîn, Starý. A tak ho zabili.Strašlivě zabili. Donutili ho kopat si vlastní hrob. A pak ho do něj, s rukama i nohama spoutanýma, srazili, aby jejřvoucího a dusícího se hlínou pohřbili zaživa. To proto, že byl schopným, knížeti oddaným velitelem a na jeho rozkaz už jednu rebelii utopil v krvi. A tak se pomstili.

Když ta zvěst dospěla ke knížeti, zesinal. Dlouhoneřekl ani slova, kamenný, s rukama sevřenýma v pěst. Ta zvěrská troufalost nebyla rukavicí vmetenou do tváře, ne, na to byli moc zbabělí. Nepřiznali se k svému činu, nevyhlásili nepřátelství a nepostavili se čelem. Jen zbaběle kousli ze zálohy, jako krysa, která zaútočí a zasezmizí ve smrduté tmě. I tak ale věděl, kteří to byli. Ti, kteří se mu do očí stavěli nejúlisněji, nejponíženěji se klaněli před trůnem.

„Blíží se svátky Vzkříšení,“ dal se slyšet o nejbližšíbojarské radě. „A s nimi čas oslav.“ Napjatě na něj hleděli, když pak promlouval o bohaté slavné hostině,velikonočním hodokvasu, na němž budou uděleny odměny těm, kdo mu slouží. Ne ale všem. Jen těm nejvybranějšímz vybraných. Těm, kterým se od něho v tuto chvíli dostane výsady osobního pozvání.

Zvolna pak sestoupil z trůnu a pomalu, s rozmyslem procházel podél dlouhých vyřezávaných lavic, mezidvěma řadami urozených mužů všech rodů. Koho vybere? Kteří to budou? Ticho bylo tak hluboké, že bylo slyšet jemný šustot jeho pláště, skřípění zrníček písku pod podrážkami bot a občas sotva slyšitelné vydechnutí,které někdo v  tom napětí neudržel v prsou. Všechny oči se na něj upíraly a všechny hlavy se otáčely za ním.Jednoho minul. Druhého též. U třetího se zastavil apodíval se mu do tváře. „Ty,“ pronesl tiše. A dál. Dva přešel a třem vedle sebe pokynul. Ti, které neuznal za hodny té cti usednout po jeho boku k slavnostní tabuli, polykali hořký pocit křivdy a snažili se nedat najevo zklamání. Což mu dost věrně nesloužili? Konečně bylo vybráno a vyvolení hrdě zvedali hlavy. Na leckterých rtech se mihl dokonce slabý úsměšek, pohledy se nakratičkovýznamně střetly. Nemá tušení... Nic neví.

Ještě než se ale všichni rozjeli do svých domovů, na své dvorce, tvrze a hradiště, obešel knížecí pobočník a důvěrný přítel, obrovitý plavovlasý pan Walter, tyzklamané, ty ponížené. A s každým krátce, důrazněpromluvil. Buď on, nebo jeho syn Michail. A s některýmipohovořil dokonce kníže osobně. Jeden vedle druhého odjeli poté v míru a mlčky.

Na velikonoční svátky se všichni vrátili, ač nebylizváni do hodovní síně. Knížecí dvůr v sídelním městěTargovišti ožil ozvěnou hlasů, komnaty byly přeplněné, za starým palácem se tyčily barevné stany pro ty, co už na ně nezbylo místo pod střechou; panské síně, kuchyně i čeledníky bzučely mocným ruchem. Všechno sechystalo k hostině.

Usedli k dlouhému stolu, namačkáni jeden vedledruhého, aby se vůbec vešli, jakkoli byl rytířský sál prostorný bezmála jako kolbiště se šraňky a tabule pokrytábrokáty se táhla ode zdi ke zdi. Všude plno skvostných oděvů, blýskavých šperků, bradaté tváře a oči upřené na to množství pochoutek, které se vršily na stole. Mísykořeněného masa v omáčce, ryby, hotové hory sladkých calt, kapouni a holoubata, na obrovském zdobenémpodnose celý pečený divočák, korbely vína a medoviny. Mnozí už hlasitě polykali sliny a nemohli se dočkat, až kníže pronese řeč a zahájí hostinu. Dával si načas. Konečně vstal, zvedl se ze svého místa v čele stolu a pomalupřejížděl pohledem po tvářích přítomných, jako by si je chtěl navěky vepsat do paměti. Bylo v tom něco zlověstného. Tak podivného, že se někteří zachvěli. Škubli sebou a napjali se, jak měla jejich těla náhle chuť utíkat, ale ještě větší strach je přikoval na místě.

Konečně promluvil.

„Vy všichni jste zabili urozeného Mirceu,“ pronesl tiše, klidně, téměř bez výrazu. Kdyby se náhle s rachotem protrhla nebesa, nemohli by zůstat ohromenější. „Vy všichni jste mě zradili,“ pokračoval stejně nevýrazným hlasem podobným svistu umrlčí kosy. Nikdo se nezmohl na protest, nikdo se nedal do křiku, že on je nevinen. Bylo to příliš děsivé. Příliš nenadálé a zdrcující. O to víc, že to byla pravda. Síň, ještě před chvílí šumící radostným očekáváním, se změnila ve zkamenělékrálovství děsu. Vypoulené oči, potem zalité tváře, pramínky slin kanoucí z koutků. Vzduch se naplnil odpornýmštiplavým pachem strachu. Konečně někdo vykřikl, zaúpěl jako ubíjené dobytče, další vyskočil, převrhl židli a chtěl se hnát ke dveřím. Ty se však samy otevřely. Avpochodovala jimi knížecí armáda. Jeho osobní garda s tasenými zbraněmi a za nimi se svými ozbrojenci ti věrní –nepozvaní. Každý hodovník měl náhle na hrdle ostří meče.

„Zemřete,“ pronesl kníže Vlad, když se rozruch zas utišil a v síni opět zavládlo ticho. „Ne však na popravišti jako urození muži, nýbrž v  blátě a hlíně jako bezectní červi. Mí ozbrojenci vás poženou k řece Argeş, kde můj děd Mircea kdysi kázal stavět hrad. Za ta léta se začal rozpadat, ale vy mi jej obnovíte. Vystavíte mi ho znovu. Jako otroci budete od řeky vláčet kamení na nejvyššívršek, tak dlouho, dokud z  vás nespadne poslední nitka vašeho panského šatu, do něhož jste se zpupněvystrojili, a dokud pod karabáči mých dozorců nevypustíte své zrádcovské duše. Taková je má vůle. Jděte.“

Zůstal stát, dlaněmi opřený o stůl, s hlavou schýlenou tak, že mu dlouhé černé prameny zakrývaly tvář, anepohnul se, dokud nebyli všichni venku a do prázdné síně, kde se kroky pod vysokou klenbou hlasitě rozléhaly, se nevrátil sir Walter.

„Bude, jak poroučíš,“ oznámil prostě.

A bylo. Na východní straně vyrostl druhý pás hradeb, po novém způsobu zpevněný silnou zdí z  pálených cihel, rozbité střechy byly opravené a svítící novotou, obě kulatéhlásky, každá na jedné straně hradu nad propastí, se zvedaly do výšky. Přibylo také pár nových komnat, hezčích apohodlnějších, než byly ty, které sloužily dosud. A vpředu, vlevo za předsunutým půlkulatým barbakánem u brány, začala vyrůstat mohutná hranatá věž, která za časůknížete Mircei vůbec žádnou věží nebyla; jen částí obytných budov, sotva převyšující západní hradby. Do prvního sněhu ale bude vyčnívat nad nimi a dalšího roku, až mrazy zase pominou, ještě výš.

Stavitelský mistr, po otci i matce původem z  Itálie, země kamenné nádhery, jehož si kníže vzal s sebouz Targoviště, byl neskutečně mlád, ale jeho dílo už teď mluvilo za něho. Opevnění, které postavil dvěma klášterůmv Bukovině, bylo hotovým divem světa. Jeho otec prý strávilživot na stavbě legendárních templářských pevností, a než se odebral na věčnost, předal synovi ze svého umění, co mohl. A šeptávalo se, že to byly všelijaké věci...

Nad podlahou, do níž budou usazeny bytelné šestihranné dlaždice z červeného kamene, už se kolemdokola začaly zvedat zdi, i když zatím jen kousek od země. Tahle komnata musí být tou nejkrásnější v celém hradě, jelikož právě tu si milostivý kníže vyvolil pro sebe. Zde bude trávit čas v soukromí, o samotě a nerušen, četbou, rozjímáním a odpočinkem.

Mladý stavitel nespouštěl oči z jeho tváře, pátraje po sebemenší stopě nelibosti. Nebo uspokojení. Líbí se mu, co pro něj vytvořil? Podlaha bude tmavorudá, před lomenými dveřmi výklenek na svíci, zdi z  hladkého lámaného kamene, šedivého jak štičí hřbet, stropz vyřezávaných tmavých trámů.

Zdálo se, že se jeho vladař pousmál, a tak se odvážil. „A okna, Milosti? Kde ta si přeješ mít?“

Kníže odvrátil pohled od staveniště a podíval se na něho, jako by mu tak docela nerozuměl.

„Mohu je udělat na téhle straně, s výhledem na údolí Argeş,“ pospíšil si tedy stavitelský mistr s vysvětlováním, „nebo tady vpravo, k západu slunce. Anebo v obou zdech, to jak poručíš, jak jen bude tvá vůle, Milosti. Budou sice muset být uzoučká jako střílny, to je v  pevnosti, jako je tato, jistě nezbytné, ale zevnitř bych je mohl zaklenout, či olemovat polosloupky, jak jen by si tvá Milost přá–“ „Ne!“

Kamenický mistr poplašeně zamžikal, umlkl v  půli slova a skoro couvl. Co ne? Co řekl špatně?

„Žádná okna.“

Zíral na svého vladaře v tichém ohromení – určitě mu musel špatně rozumět –, ale ten ještě zostra a důrazně zopakoval: „Žádná!“

„Jak si Tvá Milost přeje,“ uklonil se knížecí stavitel a zůstal skloněn o chviličku déle, než bylo obvyklé.Přinejmenším než si byl jistý, že se mu nic z  jeho pocitů neodrazí ve tváři.

Komnata bez oken.

Kdo to jaktěživ slyšel?

* * *

Tma byla nerušená a měkká. Nepronikalo jí vůbec nic,

ani ten nejslabší nádech světla v  podobě temné modři, jaký v noci občas probleskne, přestože na nebi není

ani hvězda. Byla černá. Jako brána do věčnosti. Někdy

doléhala nehybně a těžce jako hebký plášť, jindy se vlnila jako podsvětní řeka. Hladila po těle, po kůži. Stačilo zavřít oči a nechat se obtékat, pohupovat, unášet.

Vznášely se v ní neviděné tvary, zaznívaly neslyšné hlasy.

Jemně tlačila na víčka, která se nechtěla otevřít, snad ve

strachu, aby tekoucí černočerná temnota nezalila náhle

nechráněné oči jako pálivý inkoust.

Teprve, když křísl kamínek a pod dlaní vykvetl malý plamen, stáhla se neochotně do koutů, odtekla jako dunajské bahno po záplavě, ale ne docela. Zůstalo jí tu všude dost. Vklouzla za těžké čalouny, pod lože s řezbou zdobenými sloupky, ke stropu, kam nažloutlé světlo olejové lampy nedosáhlo. A poslední zbytek, ten, který nikdy neprchal před světlem, se stáhl do duše.

Pokud v tom těle jaká duše vůbec byla.

11

I

KURÝR JEHO MILOSTI

Za úzkými lomenými okny, zahloubenými v  silných

zdech hodovní síně, už se pomalu šeřilo, okolní horské

štíty se zvolna utápěly v soumraku, ale stíny tady uvnitř

byly ještě tmavší. Stůl, židle s vysokými vyřezávanýmiopě

radly, rozestavené kolem, lavice u zdí a misník v  koutě

vypadaly už jen jako temné siluety; vzory čalounů nastě

nách zmizely a splynuly s šedou kamennou zdí vjedno.

Dragomir se otočil od okna a přejel síň nepřítomným

pohledem. Přemýšlel, kolik času uplynulo od chvíle, kdy

sem vkročil poprvé, kdy ponejprv spatřil na vlastní oči

tohle skalní hnízdo vprostřed hor, nejodlehlejšíz kníže

cích hradů, divokými pověstmi opředené Poenari...My

slel si tenkrát, že snad sní, když pro něj milostivý kníže

vzkázal, pro pana Dragomira z Albešti – právě takhle to

řekl! –, aby sem za ním s hrstkou věrných přijel. Jako by

mu nebylo pouhých šestnáct jar a nebyl pasován teprve

před chvílí, v  tom všeobecném nadšení a zmatku, kdy

celá země po ostudné porážce zrádného Radua z Kra

šiny s divokým jásotem holdovala svému nověnalezené

mu, Bohem poručenému pánu, knížeti Vladoviz Dracu

lova rodu. A jako by – což bylo to nejpodivuhodnější ze

všeho – on sám, Dragomir, právě samozvanci z Krašiny

až do té doby nesloužil, až do onoho osudného turnaje,

který pana Radua zbavil mužství i neprávem urvanévlá

dy. Nebyla to, pravda, jeho vina – co zmohl dvanáctiletý

kluk osiřelý na zbožíčku jako dlaň? Musel jít, když si pán

Krašiny, Breasty a Morunglavu kývl, a on nechtěl přijít o hlavu. Jiný než kníže Vlad by však na to nedbal amávnutím ruky by ho po Raduově porážce odsoudil na kůl, jako všechny ty, co mu sloužili z  vlastního rozhodnutí. A že jich bylo, až se nebe černalo hejny vran. Jiný by takovému, jako byl Dragomir, nevěnoval víc pozornosti než toulavému psisku, natož aby ho pozdvihl k sobě, jako to udělal jeho nový pán, Jeho Milost Vlad, Bůh mu žehnej...

Mládenec už skoro zdvíhal ruku ke hrudi, aby sedotkl malého křížku, který od matčiny smrti nesundal, a vroucně Všemohoucího o přímluvu za svého dobrodince poprosil, když mu paže jako nadána vlastní vůlí klesla. A zamrazilo ho u srdce. Jistě. Věděli to všichni. Jenomže o tom nikdo nemluvil. A nikdo na to radši ani moc nemyslel. Bylo to o rozum, ne jen o duši.

„Buď vůle tvá,“ zamumlal místo toho jenom. Tím nic nepokazí, Bůh sám nejlépe ví, co si přeje.

Nebyl tady na Poenari ještě nijak dlouho, ale věděl, že i kdyby tu strávil stovky let, nikdy nad tím žasnout nepřestane. Nad svým štěstím i nad tímhle prapodivným místem, nejpodivnějším, jaké kdy spatřil. Náhle si však s údivem uvědomil, že přes to všechno, vzdor tomu všemu, začíná nehostinné, vichrem vyfoukané Poenari v srdci opovážlivě nazývat svým domovem. Zamrkal, aby tu myšlenku strávil, a radši se znovu zahleděl z okna,nechal pohled rozběhnout po úbočí, skákat z vrcholku na vrcholek a vzlétnout do tmavomodrého nebe.

Klapnutí dveří za zády ho vyrušilo tak znenadání, že sebou trhl a s rozbušeným srdcem se otočil. Nemusel se ptát, kdo to vstoupil, ani kdyby proti loučím hořícím na chodbě na okamžik nezahlédl obrys vysoké, štíhlépostavy, s širokými rameny a vlasy spadajícími zpod čelenky. Spěšně se schýlil v hluboké úkloně a chystal seproklouznout kolem něho ven.

„Odpusť, Milosti,“ zamumlal se staženým hrdlem. Přes všechnu tu nezměrnou úctu a vděčnost, jež k němu cítil, si za celou tu dobu na jeho přítomnost nepřivykl, ale hanbit se za to věru nemusel – nebyl sám. I vousatým rváčům v letech se z něj tajil dech a roztřásala kolena.

„Není co odpouštět,“ namítl klidně Vlad. „Ničím ses neprovinil.“ A jako by snad vyslechl jeho předchozímyšlenky, dodal: „Jsi tady doma, takže nevidím nicodsouzeníhodného na tom, že si zajdeš posedět – nebo postát,“ pozdvihl koutek úst v úsměvu, „do síně, nebo kamkoli je ti libo. Máš na to právo jako kdokoli jiný.“

Dragomir zamžikal a nadechl se, ale hlavu měl najednou úplně prázdnou. Ani kdyby na tom závisel jeho život, nevypravil by ze sebe slova. Kníže ale nejspíš nic nečekal. Přešel dlouhými kroky síň a opřel se nataženou paží o zeď na druhé straně okna. A stejně jako jehomladý rytíř se mlčky zahleděl do krajiny. Skalnaté štíty zase o trochu víc ztmavly, nad nimi blikla první hvězda.

„Chtěl bys být kastelánem?“ zeptal se Vlad po chvíli mlčení. Vyslovil to jako něco vcelku obyčejného, co ho právě teď napadlo, ale na čem nic pozoruhodnéhonespatřuje.

Kastelánem? Dragomir málem nadskočil a srdce se mu už zase dralo do hrdla. Co to má znamenat? Kdo bynechtěl? Na chvíli si to představil – spatřil sám sebe jako úctyhodného muže neurčitého věku, důležitého, v honosném šatu...

„A-ano, ovšem, jistě...,“ zadrmolil zmateně, když si s hrůzou uvědomil, že něco prostě říct musí. „Jistěže bych, Milosti... jednou, někdy, někde, na některém z tvýchhradů, kdybys mě uznal za hodna té cti –“

„Očividně mi nerozumíš,“ přerušil jeho zmatenoulitanii Vlad. „Ne někde, ale tady. A ne jednou, nýbrž teď.“

Mladý pan z  Albešti polkl. A úpěnlivě se mu zadíval do tváře. Tohle přece nemůže být pravda. Kastelán na Poenari? Knížecí purkrabí? Ne, určitě si to špatněvysvětlil. Tolik světla, aby z  té blízkosti spatřil jemné zaškubnutí rtů, ještě bylo, ale hlas, který se ozval, zněl úplně vážně. A trochu netrpělivě. A rozladěně.

„Nebudu tady stát celou noc. Přijímáš ten úřad, nebo ne? Pokud sis všiml, tak tu kastelána ještě nemáme, a já si – i když jako je Pánbůh nade mnou, nevím proč –myslím, že bys to zvládnout mohl. Takže? Co na to říkáš?“

Neřekl nic. Jen padl na kolena. A vkleče políbil ruku svého pána.

„No... dobře,“ vyprostil se mu s trochou špatněskrývané nelibosti Vlad. „Budu to tedy považovat za tvoje ano. A teď jdi popohnat kuchty a zeptat se jich, proč je tady pořád ještě tma jako v hrobě a proč mí rytířiještě nemají na stole jídlo. Takové věci budou ode dneška patřit k tvým povinnostem.“ Podíval se na zkoprnělého mládence, který se zatím jen svedl jakž takž vyškrábat na nohy. „Vyjádřil jsem se jasně, pane kasteláne?“

Úsměv si dovolil, teprve když se nejnovější knížecí úředník vyřítil ze dveří. Jakkoli mnozí měli pochybnosti a po straně potřásali hlavami – byť před knížetem by se neodvážil žádný –, nakonec museli uznat, že pan kastelán je přes své neřehlédnutelné mládí nanejvýš horlivý a schopný. Věděl o všem a byl u všeho, hradní posádka v každé chvílivěděla, co má dělat, a všechno běželo jako po drátkách.

A když se nový kastelán, sotva pár neděl ve svémúřadu, do krve pobil s Konstantinem a Gabrielem,mladými pány z Valea Luienache, kteří se ke knížeti jednoho dne prostě přidali a už se od něj odmítli hnout, tvářili se všichni, že si ničeho nepovšimli a že šrámy na žádném ze tří zúčastněných nevidí.

„O co šlo?“ zadržel Vlad svého osobního strážce,hromotluckého knížecího comiše Minzillu, když už byl skoro na odchodu. „Nemůžu nevidět, jak všichni tři vypadají, ale oni jsou němí a všichni ostatní slepí, takže vlastně nevím, pro co se bili.“

Bělovlasý obr, který prý jednou koně ve hřbetě přelomil a sekerou, ač v letech, mával pořád ještě jakopírkem, se tedy vrátil a dveře, ve kterých už stál, za sebou pečlivě zase zavřel.

„Inu,“ usmál se pak pod hustým převislým knírem, když si byl jistý, že jeho slova ze síně neproniknou. „Ti dva rytíři z nemanic si Dragomira dobírali, že jezhýčkánek a páňátko. Že jen proto od tebe ten úřad obdržel a oni se mu prý nepodvolí.“

Vlad mlčky povytáhl obočí. Už začínal chápat, proč došlo na zbraně. Konstantina s Gabrielem by od nějnevzdálila žádná moc světa, takže se o to dávno přestalpokoušet, a jejich věrnost byla neochvějná.

Měli jsme už jen dědečka, vyložili mu tenkrát. Nikohojiného na širém světě. A ten nám nakázal: „Najděte Jeho Milost Vlada a chraňte ho jako oko v hlavě.“ A to jsme přísahali.

Jak prosté, šli by za ním i do chřtánu pekel.Přivandrovalec, holobrádek mladší než oni a nadto donedávna panoš nepřítele, jim nutně musel být trnem v oku,terčem pošklebků a drsných žertů. Tím spíš teď, když se – alespoň podle jejich mínění – ukázalo, že je to zazobaný panský synáček, kterému se horempádem musí dostat úřadu, aby ho oni, v  bitkách ostřílení rytíři ještě nakonec snad poslouchali. Jenže Dragomir si to nedal líbit.

„Takže se pobili,“ konstatoval Vlad očividné. „Víc mě ale zajímá, jestli si to vyříkali. Jestli Dragomir při tom souboji těm dvěma nejenom natloukl hlavy, ale také jim natloukl do hlav, že je možná ještě chudší než oni a nic takového, co by mezi nimi mělo budit zášť, neexistuje.

„Zdá se, že ano,“ zachechtal se pod vousy Minzilla. „Tedy alespoň soudě podle toho, že nahoru se vrátili společně a v poledne se u stolu svorně drželi kolemramen.“

„Tak to rád slyším,“ kývl Vlad. „O žádné bitky a rvačky mezi svými rytíři nestojím. Můžeš jít,“ propustil potom ramenatého strážce, ale ještě chvíli po jeho odchodu se zamyšleně usmíval.

Když se však kdesi pod klenbami nezřetelně rozlehly ženské hlasy, úsměv mu z tváře zmizel a husté obočí se nad kořenem nosu srazilo jako dvě temná mračna. Kéž by se všechny sváry daly řešit tak přímočaře a jednou provždy, ranou pěstí nebo čestným soubojem „do první krve“, jako to udělali ti tři bouřliváci, zatoužil nerozumně. Oč snáze by se žilo, kdyby ženy nebyly tak jiné. Nemůže bez nich žít, ale přesto je nikdy nepochopí. Je to jako tápat se zavázanýma očima krajinou plnousmrtelně nebezpečných nástrah, kdy člověk nejen netuší, nač na dalším kroku narazí, ale hlavně s  tím nemůže nic dělat. Myslel si, že Mihailu zná. Celou, skrz naskrz a odjakživa. Skoro odjakživa.

Bylo jí sotva devět, když se po nekonečných dvanácti letech pekla v  žaláři uherského krále Matyáše vrátil domů, na svůj milovaný Bran, tolik hýčkaný vevzpomínkách. Už ani nedoufal. A vlastně se ani tak docelanevrátil. Ten, který odešel, už nebyl. Ten, co přijel zpět, měl sice jeho podobu, ale duši ne. Ta zmizela kdesiv předeklí a na její uprázdněné místo vtrhl démon. Krvavý duch temnot, jemuž v  zoufalství a šíleném vzdoru sám otevřel brány svého těla a dovolil mu, aby jej změnil k  svému obrazu. Za svobodu, svou vlastní i svého lidu, za nějž byl odpovědný před Bohem, uzavřel smlouvu se  Satanem. Jak paradoxní. A jak účinné. Za svobodu a za věčný život pak tvrdě platil – právě tak věčnoutouhou po krvi, která se mu od té chvíle stala jedinouobživou, po horké krvi z živých žil, a nikdy nekončícímutrením. Něco za něco. A už nebylo cesty zpět.

Mihaila, malá Mihaila jej před lety, se samozřejmostí mláďat a bez výhrad, hned při prvním setkání přijala do svého dětského srdce a už nikdy mu z  něj nedovolila odejít. Dcera Andrii z Draculů a Michaila z Langley,sestra Mihney, zvaného cel Rău, Zlý, který nedávno dosedl na transylvánský trůn, aby se ujal práva i povinnostisvého rodu. Vlad ji viděl vyrůstat z dítěte, měnit se v dívku a mladou ženu a prostoduše věřil, že zná všechna zákoutí její mysli. Bohužel neznal ani temné propasti své vlastní. Byla to láska, trosky lidského citu, které se občas draly ven ze žaláře jeho nitra? Nebo jen chtíč a touha po mladičkém těle a jiskrné krvi, jíž nedokázal odolat? Ne, když ji měl dnem i nocí po boku, svlečenou v lázni,vlahou vedle sebe v loži. Jistěže ji měl rád. Srdce by si pro ni nechal zaživa vyrvat, chránil ji vlastním tělem, byla mu blízká a milá, ale láska, ta skutečná lidská světlojasná láska, jíž zaplanula ona k  němu, to nebyla. To nebylo v jeho moci. Toho už nebyl schopen.

Rozhodl se tedy přetnout ten trýznivý řetěz výčitek a závazků, jimž nikdy nemohl dostát, opustit ji jednou provždy a dát tak sobě i jí možnost se osvobodit. Věřil, že když to udělá, Mihaila dokáže zapomenout a žít jako lidská bytost, Boží výtvor, ne jako krvavá hračka lidského démona, o jehož lože se musí dělit se služkami.

Chtěl odjet přímo z  Mihneovy svatební hostiny a už nikdy se nevrátit. Už tak byl nejvyšší čas. Věděl, že se svou nestárnoucí tváří už nemůže dál setrvat na trůně, ale ani lidem na očích, když i těm o celá léta mladším už líce rozrývají vrásky a hlavy šedivějí. Bylo načasestáhnout se do ústraní, dřív než se ústa, až doteď zamčená – ať z úcty, přátelství, lásky či strachu – otevřou avychrlí všechno, co oči viděly.

Dračí hnízdo vysoko v  horách, kde za pustých nocí zní jen zpěv vlčích smeček, ukryté tak, že je mnozípovažovali za pouhou legendu, bylo dokonalým doupětem pro tvora, který už dávno byl víc vlkem nežli člověkem. Všechno už bylo připraveno. Zbývalo jen nasednout a jet. Jaká zbraň mu v tu chvíli proklála srdce a připravila drtivou porážku? Láska? Snad. Soucit? To spíš. A neuoslechnutí hlasu rozumu, který mu křičel do uší, aby se neloučil. Aby se na ni už ani nepodíval. Natož aby rozpřáhl náruč a nechal se obejmout. Co čekal? Že se Mihaila s úsměvem rozloučí a popřeje mu šťastnoucestu? Opravdu mohl být takový hlupák? Očividně ano. A tak podlehl. A dokonce z toho měl radost. Dovolil jí, co chtěla. Odvezl si Mihailu na Poenari.

Zpočátku byla šťastná. Chtěla být. A všechno, co by jí snad její štěstí mohlo kalit, si umínila nevidět. Zkoušel to tedy taky. Aby se v té pustině – a v divokém vřenívlast

18

ních myslí – nakonec nezbláznili. Snažil se přesvědčit

sám sebe, že ji miluje. Tak, jako by byl člověkem. Tak

jako obyčejný muž svou družku. Prostě anekomplikova

ně. A často tomu sám věřil. Ona také. V těch chvílích se

i on cítil šťastný. Ano, byla to láska. Jen – jiná.

Mihailin jasný hlas, se zřetelnou stopou rozladění, se

nesl od kuchyně. Vlad ani nemusel rozumět, co říká,

aby věděl, oč jde. Myře a Iše, dvěma děvečkám, které

tu sloužily a staraly se o úklid a mužům o jídlo, sice pod

nejpřísnějšími tresty nakázal, že musejí chodit pečlivě

zahalené, loktuše utažené kolem krku, aby ani kousíček

holé kůže nevyhlídl, a o jistých věcech nesmějí s nikým

promluvit ani slova, ale to ještě neznamenalo, žeMihai

la je hloupá. Obořit se na ně přímo a tím přiznat, že je

vlastně považuje za něco jako sokyně, by jí hrdostnedo

volila, ale příjemná na ty dvě být taky nedokázala. Nikdy

by se ovšem nesnížila natolik, aby jim dopřála tozado

stiučinění a přiznala skutečný důvod své zášti. Na to jimi

příliš pohrdala. Považovala je za užitečná zvířata, která

poslouží a odeženou se, než je potřebujeme znovu.Přes

to v  ní žárlivost vřela tak, že plameny šlehaly navenek.

A tak, ač o pravé příčině nepadlo ani slovo, kdykoli

přišly Myra nebo Iša Mihaile do cesty, začaly lítat jiskry

a zlá slova. A někdy i rány. Jak kdy. Vlad k tomu mlčel.

Jsou to nevolnice a Mihaila urozená panna knížecího

rodu. Může s nimi zacházet jakkoli, a když jenespokoje

na, trestat. Má na to právo a tak to chodí, co svět světem

stojí. Bylo pohodlnější zůstat u toho, než uvažovat opří

čině. Stejně s tím nemohl nic dělat. Snad kromě toho,

že rozkázal, aby se ty dvě klidily urozené panně z cesty

a obsluhovala ji výhradně stará služka, jediná další by

tost ženského pohlaví na Poenari, vrásčitá a drmolivá

tak, že nikdo neznal ani její jméno a všichni ji podle

jejího původu volali Unguroaică, Maďarka. Hrad byl ale

malý, práce mnoho a vždycky to pochopitelněnevychá

zelo tak, jak by si představoval. Přistihl se, že zatíná zuby,

a stoupá v  něm sílící plamen nelibosti. Nepůjde tam. Zapálí další svíci a usedne k  novému foliantu, který si dal nedávno přivézt z bibliotéky při biskupském kostele v Curtea de Argeş. Nebo si dá osedlat koně, skočí na něj a vyrazí z hradu. Až na to, že zavírat se před ženskými, nebo před nimi dokonce utíkat z vlastního domu senehodilo pro nikoho, kdo se chtěl nazývat mužem. A už vůbec ne pro knížete.

Prásknutí dveřmi, těžkými a okovanými, se rozlehlo po celém hradě jako výstřel z  houfnice a do náhlého zděšeného ticha se za ním vracelo ozvěnou, ještě když rázoval ze své komnaty.

„Co se děje?“ zahřímal rozladěně. Vařilo to v  něm vzteky. Zatínal pěsti a tyčil se v  úzké chodbě jako bůh pomsty.

Ty dvě, zakuklené ve svých hadrech, zalezly pozpátku do kuchyně jako raci a uvnitř možná i pod stůl. Bylo mu to jedno. Na nich nesešlo. Mihaila si odhrnula hřbetem ruky vlasy z  tváře a ruku s jezdeckým bičíkem nechala klesnout k boku. Nijak provinile se ovšem netvářila.Naopak.

„Nikdy neudělají nic pořádně a ještě drze čučí!“ vyjela hlasem třesoucím se zlostí. „Ošklivá, hloupá venkovská hovádka –“

„Jistě,“ přerušil ji tiše Vlad, ale v jeho hlase bylo něco, co ji přimělo zmlknout v půli věty. „Mohu tě jich zbavit, pokud ti tolik vadí. Poslat je pryč. A vzít sem hezké dívky znalé dvorských mravů a služby. Udělám to, jestliže si to přeješ.“ Mlčky se jí zadíval do očí. Mihaila se ostře,hlasitě nadechla, ale neřekla nic. Jen ramena se jí zdvíhala prudkým dechem. Nakonec jeho pohled nevydržela a se vzteklým zasyknutím odvrátila hlavu. Vlad jenompovytáhl obočí a obrátil se k odchodu. Teď už si může vyjet do lesů, aniž by měl sám ze sebe dojem, že utíká předsukněmi. A taky to udělá. Dnes v noci nechce vidět žádnou.

„Milosti!“ vyřítil se z  ohybu chodby Dragomir. Lepší chvíli si vybrat nemohl. „Přijel kurýr,“ vychrlil ze sebe.

„Dimitri?“ zeptal se kníže a pocítil jistou zvědavost a snad i radost. Zprávy k němu nedoléhaly tak rychle, jak by si přál, a zrovna moc poslů sem nejezdilo. Kromě toho se jen s málokterým dalo mluvit. Většinou sezajíkali, hrůzou bez sebe z nejrůznějších povídaček – a, málo platno, i z pravdy –, žmoulali čapky a civěli do země. Předali list, počkali na odpověď a ujížděli odtuds modlitbou, aby se sem už nikdy nemuseli vracet. Ostatně, pokud přijeli jen s  listem a neměli výslovně nakázáno se s  ním setkat, ani mu je nahoru nevodili. Proč taky? Strážní, kteří hlídali dnem i nocí, je zastavili dole nacestě, tak daleko od pevnosti, že ani její věže nezahlédli, a pouzdro s listinami poslali na hrad.

S Dimitrim to ale byla jiná. Stejně jako předtím jeho otec a před ním děd, jezdil Dimitri Petrescu, dědičný kurýr Draculů, v knížecích službách věrně a pilně. Byl to muž v plné síle, jezdec, jakému nebylo rovno.

„Nu, ano... Dimitri...,“ zadrmolil Dragomir v odpověď. „Jenom asi ne tak docela... ten, kterého myslíš,Milosti, a taky nepřijel sá–“

„Co to meleš?“ přerušil Vlad svého kastelána neuctivě a se zjevnou netrpělivostí v půli slova. „Kdo tedy vlastně přijel?“

Na vysvětlení ale čekat nemínil. Otočil se na patě a rázným krokem zamířil do jídelní síně.

Byl to Dimitri Petrescu. Až na to, že ten starší. Za ta léta, co ho Vlad neviděl, se mu ramena nahrbila, kdysi dohněda osmahlá tvář vybledla a také vlasy a vousprokvetly. Stál nachýlený ke straně a levou rukou si podpíral ve stehně nohu, kterou mu před časem poranili a rána se ne a nechtěla hojit. Vypadal na zhroucení a nebylo divu – naopak bylo s  podivem, že vůbec dokázal vydržet v  sedle, celou cestu až... Odkud to vlastně jede? A proč přijel on, a ne jeho syn? Než ale kníže stačil své otázky vyslovit, všiml si, že kurýr nepřijel sám. Za jeho zády, s jedním strážným po každém boku, stál drobný mládeneček, skoro dítě. Nebo tak aspoň mezi dvěmaramenatými ozbrojenci působil. Kdyby se odvážil přikročit blíž, sahal by mu sotva k ramenům. Nic takového by ovšem knížecí strážní nikdy nedopustili, i kdyby mu ta neslýchaná opovážlivost snad přišla na mysl. Drželi ho v  uctivé vzdálenosti a šátek, kterým tu příchozím zavazovali oči, pokud se jim dostalo té cti, že směli vystoupit na hrad, mu zatím taky ještě nesundali. Dědičnémuknížecímu poslu se oči samozřejmě zakrývat nemusely, ale bylo až příliš zřejmé, že ve věci neznámého hošíka, byť by přijel v  doprovodu důvěryhodné osoby, byly Draculovy stráže neoblomné. Svým způsobem ho to potěšilo. Spoléhal na ně.

„Sundejte mu to,“ přikázal přesto vzápětí. A s jistým pobavením zaznamenal, že ten černovlasý klučík,zatímco jeden ozbrojenec plnil vydaný rozkaz, podrážděně trhl hlavou, jako by chtěl říct, že teď už si to u něj tedy nevylepší. Kníže se nad tím neznatelně pousmál.

„Posaď se, Dimitri,“ vyzval hned nato starého kurýra a úspěšně se tvářil, že tu výsadu uděluje dlouholetému služebníku jen z uznání či rozmaru, a ne pro jehoočividnou slabost. Natolik se jeho hrdosti dotknoutnemínil. Posel se zkroucenou tváří okamžitě a bez protestů dopadl na lavici, oběma rukama svíraje nohu vystrčenou před sebou. „Jsi příliš laskav, Milosti...,“ vydechl mezisevřenými zuby.

Kníže ho jen mávnutím rukou přerušil a rychle usedl taky, aby to přece jen tolik nebilo do očí. „Takže?“ vybídl ho vzápětí. „Co tady děláš a kde je tvůj syn?“

Kurýr Petrescu si odkašlal. „Na smrt raněn,“odpověděl pak prostě, ač trochu ochraptěle. „Posekali ho tak, že možná nepřežije. Byl právě na cestě k panuz Hrádku, jak sis přál, Milosti. Nějaký čas trvalo, než jsem se to dověděl a pochopil, že na Malý Hrad nikdy nedojel a neveze ti odtamtud zprávy, jak měl. Jen co mě o tom ale zpravili, vsedl jsem na koně a jsem tady, Milosti.Místo něho.“

Vlad těžce polkl. Najednou nevěděl, co říci. Jakprosté. Povinnost, nad níž nesmí zvítězit ani zranění a smrt, natož tělesná slabost. Osud, jemuž mladý Petrescu neunikl, mohl na cestách dosud neklidnou zemí potkat kohokoli, tím spíš pak posla, který musí jet, kamkoli mu poručí, bez ohledu na nebezpečí.

„Ví se, kdo to má na svědomí?“ zeptal se celkemzbytečně, takže ho nijak nepřekvapilo, že starý Dimitri jen chmurně zavrtěl hlavou.

„Lapkové? Zplozenci pekel, co se ještě nevzdali toho vykleštěného zrádce? Kdo ví.“ Zaťal zuby a zhluboka se nadechl, než mohl znovu promluvit. „Ptal ses ale, kde je můj syn, Milosti. A tak ti odpovídám: Tady.“

Vlad překvapeně zvedl hlavu; v první chvilce si nebyl jistý, jestli se jeho poslu náhodou nemate rozum. Hned ale postřehl, kam se dívá. Na toho droboučkéhočernovláska, který ovšem celou tu dobu nepřestával utkvěle, a samozřejmě proti vší dvorské etiketě, zírat na něho. S očividnou směsicí bázně, obdivu a úcty upíral pohled na knížete a ani nedýchal.

„Jmenuje se Aurel, Milosti, a po Vzkříšení měl čtrnáct jar,“ pronesl dědičný kurýr prostě.

Mládenec při těch slovech klesl na kolena, jak sepatřilo, ale Vlad měl neodbytný dojem, že mu zezadutrochu pomohla pěst jeho ozbrojence.

„Tak Aurel,“ zopakoval kníže a zkoumavě se na hocha zadíval. Na to, že mu mělo táhnout na patnáctý, působil pořád dětsky. I přes tu útlost a drobnou postavu se sice zdálo, že bude obratný, ale jeho hebká tvářprozrazovala, že na první náznaky mužného kníru si ještě nějakou dobu počká.

„Nevěděl jsem, že máš ještě jednoho, takhlepozdního potomka,“ prohodil k  jeho otci. Vlastně za ta léta věděl o svém jezdci dost málo.

„Milosrdný Bůh mi požehnal,“ pokývl knížecí posel. „Ačkoli z pěti synů, které jsem se svou ženou měl, k sobě tři povolal ještě v dětském věku a Dimitriho mi možná vezme teď, mého Aurela mi ponechal.“

Vlad dobře věděl, co to znamená. Dokud Dimitri mladší znovu nevsedne do sedla, bude tenhledrobounký tmavovlásek jezdit místo něho. A jestli Bůh dopustí a povolá ho k sobě, dědičný úřad přejde do dalšíchrukou. I když těmhle by slušel spíš ještě dřevěný mečík než ostrý tesák a kamizola kurýra.

„Zvládne to?“ zeptal se bez obalu. „Nechci se tě dotknout, Dimitri, ale zdá se mi na to příliš mladý a slabý.“

„Jsem si jist, že si ho vyzkoušíš, můj pane,“ schýlil pokorně hlavu knížecí jezdec. Zato ten mladší ji zvedl. A blýskl po knížeti takovým pohledem, že bylomoudřejší dělat, že si ho vůbec nepovšiml. Rozhodně lepší než ta druhá možnost, která se nabízela. Naštěstí se to odbylo tak krátce, že se to tím vlastně vyřešilo. Nikdo jiný nic neviděl a ten nečekaný vzdor v mladíkových očích hned zase nahradila poslušnost s posvátnou úctou, jako by šlo jen o náhodnou hru světel.

„O tom nepochybuj,“ ucedil Vlad. „Zítra může ukázat, co umí v  sedle. Teď ho odveďte, ukažte mu, kde bude spát. A ty mluv. Co mi vezeš od Marka z Hrádku?“ Od chvíle, kdy mu starý Dimitri vypověděl, s  čím přijel, uplynul už celý den. Načervenalé podzimní slunce zapadlo a opět vstalo nad Poenari, aby se vzápětí zase skrylo za hustá mračna jako vrtošivá tanečnice za závoji a setrvalo tak až do pozdního odpoledne. Snad proto byl kníže na nohou dřív než v jiné dny. Anebo proto, že za tmy by se jezdecká zkouška dala skládat jen stěží. To, co se včera doslechl, ale nemohl dostat z hlavy. List mu Dimitri nepřivezl – nebylo to třeba, a nešlo-li o přísně důvěrné zprávy, bylo to tak dokonce lepší. Pokud bytotiž nevěděl, co v takovém dopise stojí, a někde na cestě ho oloupili a list mu vzali, zpráva by se k adresátovinikdy nedostala. Mnohem lepší bylo mít všechno v hlavě a doufat, že nepřijde i o ni.

„Urozený pan z  Hrádku vedl svou korouhev do Targoviště,“ pustil se kurýr včera do vyprávění, jen co jeho mladičkého nástupce odvedli a on sám se trochu najedl a napil. „Chtěl ji tam nechat nádavkem k posádce pana Cristiana, kdyby se něco semlelo a bylo třebatargovišťský dvůr bránit, jeden nikdy neví.“

Vlad trochu netrpělivě poposedl. Tohle nebylo nic nového, vždyť to Markovi sám nařídil, než se rozloučili: posílit posádku sídelního města. Kvůli tomuhle by se sem kurýr jistě nehnal. Měl však stále neodbytnějšípocit, že to, co se nakonec doví, se mu nebude ani dost málo líbit.

Dimitri vzdychl: „Nu, bylo to prý takhle, Milosti: Pan Marco se na své zboží hned nevrátil, chvíli pobyl...“

Nic divného, pomyslel si Vlad. Kam by spěchal? Nadto když se mu naskýtala možnost strávit zase nějaký čas ve společnosti svého přítele Cristiana, se kterým se v těch rušných dobách moc neužili, a už vůbec ne v  poklidu, u džbánu dobrého vína, jehož v targovišťských sklepích věru nebyl nedostatek. Jenže ani tohle nebyla zpráva, s jakou by se zmrzačený starý muž hnal přes půl země.

„Došlo k  bitce,“ vychrlil ze sebe posel spěšně. Snad už to chtěl ze sebe vyzvrátit jako rmut, nebo si všimlstále patrnější netrpělivosti svého pána. „Nějací antikristi, zlolajníci, kteří se chtěli mstít za Radua z Krašiny, toho vrahouna a vlastizrádce, se jako vzteky šílené krysy vrhli na posádku pana z Targoviště. Pan Marco tam ještě byl, takže vyrazil z brány s  nimi. Jak taky jinak? Prý si ještě zpíval. Těšil se na boj jako do tanečku...“

„Zabili ho?“ vyhrkl Vlad a pocítil ledové sevření usrdce.

„Ne, Milosti,“ zavrtěl staroch šedivou hlavou. „Jen... sekli do zad. Nebyla to prý velká rána, skoro žádná krev, žádné mdloby. Přesto od té doby urozený pán nestoul na nohy. Zmrtvěly mu jako dva kusy hadru. Od pasu dolů je mrtvý.“

Vlad při těch slovech zavřel oči, jako by ho uhodili, a neubránil se tomu ani teď, když na to jenom myslel. Tohle bylo snad ještě horší, než kdyby byl Marco mrtev celý. Z radostného bouřliváka, jímž nepřestal být ani ve svém věku, se v  jeden ráz změnit v  bezmocnou trosku, kterou musejí jiní strojit a přenášet... to byl dozajista úděl těžší než smrt.

To další, co mu měl kurýr vyřídit – že Marco nese vůli Boží statečně, že Mihnea si na trůně vede dobře a že knížecí věrní, včetně Markových synů, ze všech sil plní, co jim bylo přikázáno –, ho sice potěšilo, ale osten té strašné zprávy neztupilo. Nemohl na to přestat myslet. A čím usilovněji se snažil si to představit, tímnemožnější se mu to zdálo. Marco, divoký bojovník Marco, dávný přítel, s nímž prošel nespočet šarvátek, dnem i nocípřioután na lože, už nikdy v sedle... ne, to pomyšlení bylo horší než rána mečem.

„...kterého koně, Milosti?“ dolehlo mu k uším, ateprve teď si uvědomil, že v tom chmurném zamyšlení došel až ke stájím. A že se kolem motá už tolik lidí, až se nanevelké prostranství před maštalí, přilepenou ke skále na plošince pod hradbami, málem nevejdou. I když nebylo divu. O nejmladším výhonku Petresců už jistě věděl celý hrad, a ti, kteří ho i viděli, byli na jeho jezdeckou průbu o to zvědavější. Pískle...

„Kterého z koní poroučíš, abych mu osedlal, Milosti?“ zeptal se knížecí podkoní, pan Junis, podruhé, když se napoprvé nedočkal odpovědi.

„Vîntoasu!“ vykřikl kdosi z té tlačenice a byl odměněn výbuchem smíchu. Žert, který se o téhle klisně tradoval, znali všichni: Že se Vichřice nejmenuje pro rychlostsvého běhu, ale pro rychlost, s níž dokáže každého jezdce setřást z hřbetu.

„Nebo Marga,“ mínil jiný, když viděl, že kníže nemíní tu drzost ztrestat, ale se založenýma rukama a vcelkupobaveně čeká, s čím kdo ještě přijde. Jakékoli rozptýlení mu připadalo lepší než ten obraz bezvládného Markova těla před očima...

„Toho lenocha?“ zasmál se Dragomir, který u tohosamozřejmě nemohl chybět. „To bychom tady všichnizestárli a sešli věkem, než by ho vůbec dokopal dolů,línějšího koně, než je náš Margo, svět neviděl.“ Nápad to ale byl dobrý, možná lepší, než ho nechat sletět z Vîntoasy, byl by zázrak, kdyby ho ten mlíčňák vůbec rozhýbal, na to musí být fortel. Proto nechápal, proč mu Konstantin uštědřil nenápadný, ale o to citelnější rýpanec do žeber, až se zajíkl. Co se mu na tom nezdá? Došlo mu to, teprve když si všiml, co mu nehlasně rty naznačuje a s  očima vyvrácenýma k  nebi přitom kroutí hlavou: Zestárli! Sešli věkem! Dragomir se lekl tak, až se mu málem podlomila kolena. Panebože! Tohle opravdu nebylo nic, o čem by bylo před Jeho Milostí radno mluvit, nebo nedejbože ještě žertovat. Je hlupák. Puncovaný hlupák. Naštěstí se zdálo, že si kníže ničeho nepovšiml, nebo se tím aspoň nehodlal zabývat.

„Incanu,“ rozhodl vzápětí.

„Co-cože, vlastně eeh... prosím, Milosti?“ vykoktal ze sebe pan podkoní, šlachovitý muž s  úzkým knírem a krátkou bradkou. „Tvoji Incanu?“

„Je tady snad ještě jiný kůň toho jména?“ utrousil suše Vlad.

Nebyl. Ani toho jména, ani té krásy.

Když kníže před časem zatoužil po hříběti od svémilované Innocentie, černé jako hlubina pekel, obrátil se právě na Marka z Hrádku. Klisna, jíž po latinsku nazval Nevinností, byla zvláštní dar. Ztělesněná vzpomínka na poslední návštěvu Branu – ano, návštěvu, protože jeho domovem byla v  té době už dávno krypta na Snagově, ostrově sebevrahů, a na svém bývalém sídelním hradě byl tenkrát jen krátce pobyvším hostem. Když odjížděl, s pukajícím srdcem a palčivou horkostí v očích, věnoval mu jeho přítel a od dětství víc než bratr Michail – v tom čase ovšem kníže Michail První v  zastoupení na jeho trůně – jednoho z nejlepších koní z branských stájí. Už nikdy se potom Vlad od své Nevinnosti neodloučil.

S Markem pro ni vybrali sněhobílého Al-Sahirra,nejkrásnějšího arabského hřebce, jehož kopýtka tepala tuto zemi. A když přišla na svět Incana, ukázalo se, že se jí od

27

obou ušlechtilých rodičů dostalo toho nejlepšího.Zdě

dila po nich dlouhé, neúnavné a rychlé nohy, klenutou

hruď a moudré onyxové oči. A ještě něco. Srst měla po

matce černočernou, ale protože každičký chloupek, od

nosu až po spěnky zadních nohou, poznamenal její otec

atlasově bílou špičkou, vypadala jako noc postříbřená

hvězdným prachem, jako stříbrná jinovatka v zamrzlých

černých polích. Vytrvalejšího koně aby pohledal a výcvik

měla takový, až to bylo k nevíře, a někteří se i znamenali

křížem ve strachu, aby za tím nebyly nekalé čáry. Což

snad kůň může rozumět lidské řeči? Což je možné, aby

uposlechl nejen každičkého slůvka Jeho Milosti, aledo

konce i každého pohybu, tak drobného a nepatrného,

že jej oko pozorovatele málem nepostřehlo. Buď bylo

to zvíře očarované, nebo mu četlo myšlenky. A nikdo

nepochyboval, že na sebemenší lusknutí prstů svého

pána pošle k zemi kohokoli, byť by byl jezdec nevídaný.

Pan Junis, knížecí podkoní, si byl sice jistý, že neviděl

ještě zdaleka všechno, co tahle klisna svede, ale i tak to

stačilo. Třeba když na vlastní oči spatřil, jak se na jedi

ný nehlasný pokyn vrhla po člověku, na něhož jí kníže

ukázal, a s divoce vyceněnými zuby na něj zaútočila jako

pes. Nejinak si vedla i v bitce, takže se mnozí dušovali, že

je křížená s vlkem, ale tomu pan Junis, zkušený štolba,

pochopitelně nevěřil. I tak to ale stačilo.

Takže Incanu... Podkoní se pod vousy usmál. Pánbůh

pomáhej tomu jelimánku. A dej, ať je kníže milostivě naladěn,

a tohle rozhodnutí neznamená, že mu chce nechat zpřelámat

kosti nebo rovnou vaz.

Dole se shromáždily snad všechny duše z  hradu i pod

hradí. Koňáci, ozbrojenci i nevolní se vyhrnuli z nízkých

roubených stavení u řeky, kde měli své pryčny, dobytčí

stáje, kovárny a kuchyni, hradní čeleď i s rytíři seběhla

dolů, byli tady snad všichni do jednoho. I když... ne tak

docela. Mihaila zůstala nahoře, jako by o ničem nevě

děla nebo jí to bylo úplně jedno. Že by to ale zrovna ji,

28

která byla v sedle víc než doma a o koních věděla první

poslední, nezajímalo, nebylo k  uvěření. Spíš trucovala.

Trápila se tím, co nemohla změnit. A polykala hořkost

Vladových slov, kterými po ní šlehl jako bičem. Nikdo se

však o nepřítomnosti urozené panny slovem nezmínil,

a pokud se milostivý kníže tvářil, že se nic nezvyklého

neděje, tvářili se tak, to dá rozum, i oni. Popudit ho

nebo k sobě přitáhnout nežádoucí pozornost vzteklého

draka, bylo to poslední, co si přáli. Byli rádi, žeproten

tokrát spočívá jeho studený pohled na někom jiném.

Když se mladý Aurel v doprovodu svého otce tamna

hoře objevil, viditelně se mu rozsvítilo v  očích, jen co

uviděl, jaké zvíře pro něho osedlali. Vzápětí utkvěludi

veným pohledem na knížeti, jako by nechtěl uvěřit, že

úsečné gesto rukou znamená opravdu to, co si myslí: že

má nasednout už tady před bránou a z tohokrkolomné

ho srázu sjet dolů. Byl si jistý, že koně odtud svádějí na

ruce. Stačilo mu, co včera jen poslepu cítil pod noha

ma, natož když tu propast pak uviděl z hradeb. Podařilo

se mu ale zachovat lhostejnou tvář. Vyhoupnout se do

sedla a zatvářit se, jako by každý den sjížděl z  kostelní

střechy a už ho to začínalo malinko nudit. Někohomož

ná i obelstil, i když u všech si takové iluze rozhodněne

dělal. A nakonec to kupodivu zase tak strašné nebylo.

Zvlášť když přišel na to, jak klisnu vést, aby v nejprudších

místech sestupovala bokem a ne střemhlav dolů. Taky

ho uklidnilo, když při jednom obratu bezmála na místě

za sebou zahlédl, že jeho otce posadili na širokohřbe

tou kobylu, kterou někdo z koňáků vedl u hlavy, aby

ho svezli dolů právě tak, jako ho včera dopravili vzhůru.

Po svých by to Dimitri Petrescu se svou dobitou nohou

nikdy nedokázal. Přesto se Aurel moc ohlížet nemohl.

Stačila chvilka nepozornosti a klisně podjely nohy na

kamení, podsadila zadní, až se musel rychle zaklonit

a vyrovnávat. Dolů se ale dostali ve zdraví a rychleji, než

sám čekal. Ten shromážděný dav ho docela zaskočil, ale

nedal to na sobě znát.

Nějaký dřevař v  otrhané šubě, kterých tu postával celý hlouček, nakopl psa, až zakňučel, aby se nepletl v  cestě. Všichni houfně uhýbali a dělali místo. Ale ne jemu. S čapkami v rukou se hluboce klaněli. Kníže sjel dolů také koňmo – to ho mohlo ostatně napadnout, že se Jeho Milost nebude obtěžovat pěšky –, v  sedle nádherného stříbráka čisté arabské krve. Zastavil na volném prostranství a zadíval se na Aurela.

„Tamhle k tomu uschlému stromu,“ ukázal před sebe, „přes řeku, tam a zpět, a zpátky sem. Pochopitelněcvalem,“ zavelel stručně.

„Jak se jmenuje?“ zeptal se budoucí kurýr, jako by nic neslyšel, místo aby okamžitě uposlechl, jak by učinilkaždý se zdravým rozumem v hlavě. V  davu to zašumělo, knížecí comiš Minzilla hlasitě zafuněl, těžko říct, jestlipobavením či nelibostí. Tohle bude čertovo mládě...

Kníže naklonil hlavu k  rameni, jako by se snad přeslechl, a se zájmem se na mladíčka zadíval. Pak se ale neznatelně pousmál a povytáhl obočí.

„Incana,“ odpověděl.

„Děkuji, Milosti,“ usmál se na oplátku její dočasnýjezdec, nebo mu spíš jen vesele blýsklo v očích. Otočilklisničku ťuknutím do boku a vyrazil z místa, až se jí zadní kopyta zaryla do hlíny a vylétla zpod nich sprškakamínků. Cválala rovně, jako když střelí, a na určeném místě se obrátila k řece. Nebylo tady hluboko a na dně písek, takže přeběhnou jedna radost...

V  příštím okamžiku klisně málem přeletěl přes hlavu a měl co dělat, aby se vůbec udržel v sedle, když tak nenadále zastavila, jako by před ní vyrostla zeď. Nějaký výkřik sice předtím zaslechl, ale nerozuměl, co kdokřičí. A že by to mohlo způsobit něco takového, rozhodně nečekal. Jeho chyba. Měl to čekat. Měl čekat cokoli.Rychle se zase srovnal a ostře pobídl koně dopředu. Ať si kdo chce, volá co chce, to zvíře do vody půjde.

„Incana! Inapoi!“ Tentokrát už ten hlas poznal. Arozuměl zřetelně, co rozkazuje. Zpátky! Volá ji k sobě! Než si ale stačil rozmyslet, co udělá, klisna divoce hodila hlavou a mohutným skokem se otočila. Přikrčil se jí za krkem a vyklonil se ze sedla, aby ji zastavil a obrátil vlastní vahou, popadl ji přitom za kruh udidla a přitáhl jí hlavu až k pleci. Zuřila. Neviděla tam, kam se toužila rozběhnout, tak se ho aspoň pokusila hryznout do kolena a shodit. Uhnul a nachýlil se tak, aby jí mohl křičet do ucha. Spustil divokou koňáckou litanii, rytmickouříkačku, kterou doma prozpěvovali svéhlavým hříbatům. Zmátlo ji to a přehlušilo hlas jejího pána. Volá na ni ještě vůbec...?

V půlce řeky se postavila na zadní, zdivočelá azmatená, ale její jezdec si jen stoupl do třmenů, přimkl se jí ke krku a udržel se na ní bez potíží. Na druhém břehu ji otočil, znovu vehnal do proudu, a když se zběsilým tryskem – to už bez pobídek – rozletěla po břehu zpět, vyhodil obě ruce nad hlavu a se smíchem vykřikl:„Inaoi, Incana!“

Ticho, ve kterém se bubnování kopyt najednouohlušivě rozléhalo, mu napovědělo, že takový žertík asi nebyl to nejvhodnější. Zkusil si toho mrazivého mlčenínevšímat. Zastavit, povolit otěže a tvářit se, že úplně klidný čeká na další zkoušku.

Kníže mlčel a sjížděl po něm ledovým pohledem. Dlouho. Ve chvíli, kdy už se Aurel musel nadechnout a trochu poposedl, to udělal. Vlastně ani nevěděl přesně co. Pohnul rukou, nebo jen luskl prsty? Důležité bylo, že to ďábelské zvíře se vzápětí zřítilo k zemi. Tak tak stačil skrčit nohu, aby mu nezůstala ve třmenu a pod koňským tělem, a odkulit se stranou. Incana se převalila pohřbetě, div nezlomila sedlo, a hřívou vymetla zemi, ale jen co se obrátila na břicho a natáhla nohy před sebe, aby vyskočila, vklouzl Aurel hladce zpátky do sedla, dřív než se ocitla zas na všech čtyřech. Zasmál se, když se pod ním pak, široce rozkročená, otřásla od prachu, až mu zacvakaly zuby. Smích mu však dlouho nevydržel.Přesněji jen do dalšího povelu, i když ani tenhle nepostřehl. Zato se v tu chvíli pod ním zmítalo a létalo do vzduchu cosi podobného spíš zdivočelému mořskému hadu než obyčejnému koni. Jako by neměla žádné kosti. Skákala, točila se, kroutila, s  vyhrbeným hřbetem vyhazovala jako zběsilá. Vyrazilo to z  něj dech a kolem sebe viděl jen rozmazané ujíždějící šmouhy. Někdo zařval. Porazili a podupali někoho? Možná. Nebylo by divu.

Jednu ruku zabořil do hřívy, druhou se rozhánělkolem, aby udržel rovnováhu. Zašlápl se do třmenů apřestal myslet. Zavřel oči a splynul s  ní. Její tělo bylo jeho tělem. Nemusel přemýšlet, co udělá, stačilo dát se vést. Poznal ten okamžik, kdy to vycítila, kdy se oba stalijedním. Tohle bylo něco, čeho se nikdy nenabaží, něco, pro co stálo za to žít. Důvod, proč ho Bůh přivedl na svět.

Vlnobití pozvolna ustávalo, svět kolem zpomalil,z vířící změti vystoupily tváře. Incana prudce vydechla,sklenula zpocenou šíji a potřásla hlavou. Popleskal ji po krku a naklonil se kupředu, aby ji políbil do hřívy.

„Dolů!“ ozval v tu chvíli úsečný rozkaz. Poslechl snad ještě dřív, než dozněl, a když doskočil do trávy, zadoufal, že se mu netřesou kolena. Nebo aspoň ne viditelně. Má to za sebou. Obstál. Bude knížecím kurýrem. Díky Bohu.

„Bič!“ zasykl kníže vzápětí a někdo úslužný mu ho hned podal. Pevný spletený řemen zasvištěl vzduchem, jak se jím zkusmo rozmáchl, než ztrestá provinilou, že ho zklamala a nesplnila, co po ní žádal. Incana sebou při tom sykavém zvuku trhla, sklopila uši a odskočila. Aurel málem zaječel, jak ten palčivý šlehanec, který tu napjatou hladkou kůži vzápětí rozšvihne do krve, cítil už bezmála na vlastním těle. Jak může? Co je to probůh za člověka?

„Ne!“ zavřískl v příštím okamžiku nahlas, a než sistačil uvědomit, co dělá, skočil mezi klisnu a jejího pána a rozpřaženýma rukama se ji před ním pokusil zaštítit. Rána však nedopadla. Ani na ni, ani na něho. Zatím. Dlouhý těžký bič se vlnovkou stočil, jako když se čikoši, pastevci z pusty, předhánějí v práskavém tanci, zakroužil knížeti nad hlavou a jako krvelačný had se vracel zpět.

„Prosím ne! Nebij ji! Nebij!“

Aurel se vrhl kupředu. Nepřemýšlel. Jeho tělo to udělalo samo, právě tak, jako z  něj bezděky vyletěl ten opovážlivý výkřik. Snad zešílel natolik, že mu chtěl vyrvat bič z ruky. V příštím okamžiku však zkameněl, jako pták zmrzlý v  letu, zůstal bez pohybu, jen s  divoce bušícím srdcem – a s hroty dvou mečů na hrdle. Knížecíozbrojenci byli rychlí. Zasvištění zbraní vytahovaných z pochev snad ještě ani nedoznělo, a už ho měli. Ten starší a vyšší se tázavě ohlédl po knížeti.

Hned, nebo později na kůlu? ptaly se jeho oči, ale hned nato se do nich vloudil zmatek.

Na rtech Jeho Milosti pohrával úsměv. A nezmizel, ani když jim úsečným pohybem ruky naznačil, že mají provinilce pustit. Poslechli, jak jinak. Kníže si bezespěchu, stále s úsměvem na tváři, stahoval rukavici, jeden prst po druhém. A díval se přitom na Aurela. Ne – díval se mu přímo do duše.

„Věřil jsi, že to udělám?“ zeptal se potom, ale naodpověď nečekal. „Doufám, že ano. Kdyby sis totiž nemyslel, že ji zbičuju, a nevěřil, že za svůj nemoudrý vzdor půjdeš na popraviště, neměla by ta poslední zkouška smysl.Jezdec, který dovolí bezdůvodně zpráskat koně a nepostaví se na jeho obranu komukoli, byť by to byl třeba sámcísař, je pro mě bezcenný.“ Ještě chvíli si hocha zamyšleně prohlížel a pak ho pobídl: „Nu tak, na co ještě čekáš? Nasedni a vrať se zpátky na hrad... kurýre Petrescu.“ „Nebudeš se tady bát, děťátko?“ zašklebil se jeden z  koňáků a naklonil se do stání, kde Aurel dlouhými tahy přejížděl po nohách svého ryzáka, prohmatával je a pátral po sebemenší rance či nateklině. Kurýr, kterýsvěří péči o svého koně jiným, je sebevrah... Tohle dom



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist