načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Komiksodějky – Laydeez do Comics Praha

Komiksodějky

Elektronická kniha: Komiksodějky
Autor: Laydeez do Comics Praha

– Jsme holky, baví nás komiks a chceme, aby nás bylo víc a víc. Tvoříme, kreslíme, píšeme a chceme, aby se o tom vědělo. Scházíme se, debatujeme a snažíme se neustále posouvat dál, zdokonalovat vše, co děláme. I samy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Pointa Publishing
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 89
Rozměr: 30 cm
Úprava: 27 nečíslovaných stran: ilustrace (některé barevné), portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Literatura různých forem a žánrů
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-907-3066-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Jsme holky, baví nás komiks a chceme, aby nás bylo víc a víc. Tvoříme, kreslíme, píšeme a chceme, aby se o tom vědělo. Scházíme se, debatujeme a snažíme se neustále posouvat dál, zdokonalovat vše, co děláme. I samy sebe.

První skupina „Laydeez do Comics“ vznikla ve Velké Británii. Brzy se přidaly další - Glasgow, Bristol, Leeds, Dublin, San Francisco, Chicago. V roce 2015 na seznamu přibyla i Česká republika, kde jsme pobočku založily my, Tereza Drahoňovská se Štěpánkou Jislovou, a daly tak vzniknout Laydeez do Comics Praha.

Naše první komiksové sympozium jsme uspořádaly v roce 2016 a vysloužilo nám komiksovou cenu Muriel za přínos českému komiksu. Nejsme ale žádné troškařky, a tak nové téma, sympozium a výstavu vytahujeme z rukávu každý rok. Zajímají nás příběhy vyprávěné ženami a chceme dávat prostor začínajícím i zkušeným autorkám od nás i ze zahraničí. A jak vidíte v tomto sborníku, výsledky stojí za to!

Předmětná hesla
Ženy v uměníČesko – 21. století
KomiksyČesko – 21. století
Gender
Zařazeno v kategoriích
Laydeez do Comics Praha - další tituly autora:
Komiksodějky Komiksodějky
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tereza Alešová

Jan Karabina

Komiksodějky

Vyšlo také v tištěné verzi

Vyrobeno pro společnost Palmknihy - eReading

Laydeez do Comics Praha

Komiksodějky – e-kniha

Copyright © Pointa, 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Komiksodějky

Laydeez do Comics Praha

Redigovala Tereza Drahoňovská

Výtvarný redaktor Štěpánka Jislová

Korektury Iveta Křenková

Grafická úprava a sazba Honza Chabr

Vysázeno písmy Skolar Latin

a Montserrat

Vydala Pointa Publishing, s. r. o.

Na Pankráci 1618/30, 140 00 Praha 4

roku 2019

První vydání. Počet stran 116

Vytiskl FINIDR, s. r. o.

Lípová 1965, 737 01 Český Těšín

ISBN 978-80-907-3066-3 tištěná verze

ISBN 978-80-883-3503-0 ePub

ISBN 978-80-883-3504-7 Mobi

ISBN 978-80-883-3505-4 PDF

www.pointa.cz 2 Nicola Streeten: Jak to všechno začalo 4 Tereza & Štěpánka: My a Laydeez 6 Dvojrozhovor: Lucie Lomová & Renáta Fučíková 13 Dvojrozhovor: Toy_Box & Lela Geislerová 20 Dvojrozhovor: Kamila Pokorná & Anežka Židková 25 Tomáš Prokůpek: Tvůrkyně československého komiksu 37 Sympozium 2016: Gender: Redefined 38 Eva Mária Ondová 40 Eli Sochneva 44 Ester Kuchynková 46 Lenka Šimečková 48 Terezie Unzeitigová 52 Štěpánka Jislová 55 Zuzana Čupová 57 Sympozium 2017: Princezny: šťastně až navěky? 58 Kateřina Čupová 62 Anna Mastníková 66 Anna Trousilová 70 Daria Bolšich 74 Lucie Šťastná 76 Rufina Bazlova 80 Štěpánka Jislová 84 Lucie Vostárková 86 Tereza Drahoňovská 89 Sympozium 2018: Žena 2.0 90 Oipooik 92 Justine Sarlat 102 Helena Lasovská 106 Aliona Baranova 108 Anežka Židková 111 Markéta Brecherová 114 Štěpánka Jislová 116 Poděkování Sborník o ženách a komiksu

Nicola Streeten

Je společně se Sarah Lightman zakla

datelkou první skupiny Laydeez do Co

mics, ilustrátorkou a  antropoložkou. Za

autobiografický komiks Billy, Me & You,

ve kterém popisuje bolestnou ztrátu ma

lého syna, získala hned několik ocenění.

Nicola vystudovala PhD na univerzitě

v Sussexu, kde se věnovala tématu kul

turní historie britského feministického

komiksu v letech 1970 až 2010. Momen

tálně vede kurzy kritické teorie a historie

či kulturních věd a médií. Nicola Streeten: Jak to všechno začalo

2–3

Se Sarah Lightman jsem se poprvé potkala

v roce 2009, když jsme se díky našemu zájmu

o grafické novely začaly vyskytovat na stejných

přednáškách s  tímto zaměřením. Brzy jsme

objevily společný zájem ve výtvarném umění,

zároveň jsme ale sdílely mnohem víc - doktorské studium s genderovou tematikou či práci na vlastních autobiografických komiksech.

Domluvily jsme si schůzku na výstavě Bobby

Baker, která ve svých kresbách čerpá z bolestné zkušenosti mentálního kolapsu. Se Sarah nás její umění velice zasáhlo a výsledkem byla dlouhá a velmi zajímavá debata s jasným závěrem - podobnými příběhy by se měl komiks zabývat více. Okamžitě jsme začaly rozebírat, jak skvělé by bylo mít skupinu, ve které bychom se mohly bavit o typech komiksů, jež nás zajímají, nebo o tom, na čem právě pracujeme. A výsledek? Zarezervovaly jsme prostory ve staré továrně, kde většinou herci nacvičovali divadelní představení, dokonce se tam jednou konalo sympozium zinů. Vedla nás kombinace feminismu, který nám nabízel teoretickou linii, a touhy zahájit setkání vedená ženami, ale s dveřmi otevřenými pro všechny. Je třeba poznamenat, že naše chápání žen zahrnuje každého, kdo se identifikuje jako žena (včetně těch, kteří se nepřiklání k žádnému pohlaví). Původně se náš model podobal knižnímu klubu. Jednalo se o akce založené na diskusi, postupně nás ale víc a víc zajímala tvorba umělců, které jsme postupně objevovaly. Začaly jsme si říkat „Laydeez do Comics“, s trochu ironickou

referencí k našemu statutu privilegovaných bí

lých žen. Komiksová komunita byla převážně

mužská, přestože dnes se už tento stav v Bri

tánii postupně mění. Scéna je ženám mnohem

otevřenější, i tak se ale povětšinou skládá z bě

lošek. Název „našeho uskupení“ byl také jem

nou úklonou americké kreslířce Trině Robbins,

která založila Wimmin’s Comix, kde se uměl

kyně nazývaly jako „girls“ nebo „grrlz“.

Ten pocit, když LDC rostou...

Rok 2019 přináší desetileté výročí našeho fun

gování. A že jsme toho stihly! Od vzniku ně

kolika „poboček“ po celém světě přes zahájení

projektů v  oblasti profesního rozvoje a  uve

dení britské ceny pro komiksové tvůrkyně až

po ocenění Britské Umělecké Rady, které jsme

obdržely již podruhé v řadě. Sarah se z LDC po

stupně stahuje, ale já a můj core tým v Británii

jsme tu proto, aby se naše reputace i aktivity

nadále rozvíjely. Mám velkou radost z toho, ko

lik „cestovních pasů“ už LDC získalo a jak glo

bálním hnutím se stává. Díky tomu máme mož

nost sdílet zkušenosti, nové nápady a zároveň

získávat nová přátelství. Přesně to je element,

který nás nadchl, a na který jsme pyšné u Lay

deez do Comics Praha.

Praha jako další srdce Laydeez

Vždy jsem zdůrazňovala, že je to právě osobní

setkávání, které je silou Laydeez do Comics.

Proto obdivuji způsob, jakým pražské Laydeez

pojaly svou aktivitu a vtiskly jí vlastní podobu.

Začaly pouze online skrze recenze a  profily

českých komiksových autorek, postupně se pak

přesunuly k organizaci sympozií. Teď přichází

chvíle, kdy vše zabalí do uceleného sborníku.

Zaujalo mě, že i přes naše odlišné kulturní per

spektivy se v  tomto bodě potkáváme, jelikož

i my v Británii připravujeme podobnou publi

kaci. Význam budování a následného uchová

ní historie ženského komiksu má globální vý

znam a čím více žen na něm spolupracuje, tím

lepší bude výsledek!


Tereza & Štěpánka Tereza Drahoňovská (1990) Vystudovala žurnalistiku a mediální vědy, v  absolventské práci se zaměřovala na komiksové stripy v  českých kulturních magazínech. Od roku 2006 se věnuje komiksové publicistice, články a rozhovory publikovala například na iDnes.cz, v Lidových novinách nebo v komiksovém časopis Aargh!. V běžném nekomiksovém životě pracuje v  oblasti marketingové komunikace, kde si vysloužila dva Zlaté středníky a cenu Grand Prix pro nejlepší obsah za koncept časopisu TheCurrent v oblasti českých B2B periodik. Poslední době pokukuje po komiksové scenáristice a proniká do tajů vyšívání.

Štěpánka Jislová (1992)

Vystudovala ilustraci a komiks na Fakul

tě designu a  umění Ladislava Sutnara.

Do podoby komiksu zpracovala jeden

z dílů devítidílné edice Češi (Mladá fron

ta, 2016). V  roce 2017 vydala své první

zcela autorské album s názvem Klášter

Nejsvětějšího srdce (Meander, 2017). Na

triku má i řadu knížek pro děti, výběrem

např. hned tři knihy o Kallu Bromkvisto

vi od Astrid Lindgrenové (Albatros, 2018)

nebo dětské zpracování Daniela v jámě

lvové (Meander, 2018). Spadá do skupiny

mladých českých komiksových autorů

označovaných jako Generace 2. 0.

4–5

Je to pět let, co jste založily Laydeez do Comics Praha. S čím jste začínaly a co je vaší největší hnací silou teď? Tereza: Už od prvního momentu, kdy jsem o založení LDC vůbec začala uvažovat, mě hnalo kupředu nadšení z objevování komiksu jako média a údiv nad tím, proč autorky nejsou vidět stejně jako autoři. S odstupem času je to pak velmi přátelská a inspirativní komunita, která kolem LDC roste. Důkazem je ostatně i tento sborník, na kterém jsme spolupracovaly společně. Jsem neskutečně hrdá na to, kam až jsme to dotáhly! Štěpánka: Ze začátku jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Mělo to vzdáleně feministický nádech, zahrnovalo to komiksy. To stačilo k tomu, abych na to kývla. Dnes mě nejvíc motivuje fakt, že jsme byly schopné vytvořit instituci, která na české komiksové scéně dává prostor nezávislé tvorbě a zároveň funguje jako platforma typu tvůrci tvůrcům. Ještě donedávna

jsem měla za to, že je třeba mainstreamovou

a  nezávislou část komunity za každou cenu

propojovat. Teď si myslím, že nám bude každé

mu lépe na vlastním písečku.

Co vás za tu dobu překvapilo v oblasti práce

s mladými komiksovými autorkami?

Š: Překvapivé pro mě bylo to, jak mladé uměl

kyně vidí feminismus. Měly jsme pár hrdých

feministek, ale nemalá část se od feminismu

distancuje nebo má pocit, že v dnešní společ

nosti je jeho existence překonaná. Feminismus

je dnes natolik rozšířený, že nad jeho názory

a postupy nelze vynášet obecné soudy. Pro kaž

dého znamená něco jiného. Pro mě je to myšlen

kový směr podporující rovnocenná práva a pří

ležitosti pro všechna pohlaví, a to na politické,

ekonomické i sociální úrovni. Jedním dechem

dodávám: jeho cílem je rozložení patriarchátu.

Co to znamená? Aktuální „genderová politika“

je sice nespravedlivá ve větší míře k ženám, ale

tratíme na ní všichni. U mužů se to namátkou

projevuje vysokou mírou sebevražd, emocio

nální odtažitostí nebo problematikou budování

vztahů s vlastními dětmi.

T: Musím se přiznat, že mě občas překvapují

emoce, které se k LDC vážou. Snažíme se uka

zovat, že komiksové autorky existují, je jich

hodně a jejich tvorba je skvělá. Reagujeme na

mediální obraz a stereotypy, které se s komik

sem často pojí. Je zajímavé, že někoho může po

pudit to, že na sympozia jezdíváme v ženském

kolektivu. Když jsem nad tím přemýšlela a do

sadila si na místo komiksu jiné aktivity, třeba

vyšívání nebo trhání husího peří... Zajímalo

by mě, jestli by někoho takový zájezd popudil

i tak.

Kam byste rády Laydeez do Comics Praha

posunuly v budoucnu?

T: Líbilo by se mi, kdybychom byly schopny

holkám nabídnout širší podporu co se týče roz

voje jejich kariéry, kdybychom dál spolupraco

valy a společně se posouvaly. Líbí se mi i kon

cept pravidelných setkání, který mají ostatní

pobočky, momentálně ale svou energii raději

investujeme do větších sympozií a výstav.

Š: Přemýšlím, jak LDC víc otevřít světu. Už pár

krát padla myšlenka udělat smíšené sympozi

um, ale ještě na to není správný čas. Chceme

dát prostor ženám a jejich příběhům, protože

historicky byly jejich hlasy potlačovány. I tak se

naše témata stále budou točit kolem genderu,

sociální problematiky nebo udržitelného život

ního stylu.

Lucie & Renáta

Obě studovaly v době, kdy došlo k převratu a z univerzity už vyšly do „nového světa“. Bylo jen na nich, jakým způsobem se vrhnou do nově definovaného kontextu českého umění. Využily jsme toho, že se v tomto rozhovoru můžeme dotknout jak komiksu, tak ilustrace, protože tyto dva formáty u nás často jdou ruku v ruce. Renáta i  Lucie jsou dnes uznávanými autorkami s pedagogickou praxí. Jak se dívají na současné trendy a  podmínky, které ovlivňují umělecký svět? Lucie Lomová (1964) Od divadla se postupně posunula ke komiksu a stala se jednou z prvních autorek, které se úspěšně zhostily tvorby scénáře i  kresby. Její komiksovou dvojici Anča a Pepík zná ze Čtyřlístku snad kaž dý. Komiks Anna chce skočit jí vyne

sl komiksovou cenu Muriel, kniha Divoši

potom hned dvě. Její tvorba je známá

nejen v Česku, díla Lucie Lomové už byla

přeložena do francouzštiny, španělštiny

nebo čínštiny.

Renáta Fučíková (1964)

Vedoucí ateliéru didaktické ilustrace na

Fakultě designu a umění Ladislava Sut

nara v Plzni se věnuje zejména ilustraci

historických publikací, ale i publikaci au

torských knih. Její tvorba čítající přes 40

knih si vysloužila celkem jedenáct cen

Zlatá stuha, pět ocenění White Raven

nebo nominaci na prestižní Astrid Lind

gren Memorial Award.

6–7

Vy obě jste zkušenými vysokoškolskými pe­ dagožkami. Když ale zavzpomínáte na vlast­ ní univerzitní léta, jak vás umělecké vzdělá­ ní a jeho tehdejší forma ovlivnily? Renáta: Ve výsledku asi jinak, než si mysleli profesoři, ti nás chtěli ovlivňovat hlavně politicky, někteří z nich byli zarytí komunisté a sezení s nimi byla hodně orwellovská. Začala jsem studovat UMPRUM v roce 1982, absolvovala jsem těsně před převratem. Díky tomu jsme zažili neskutečné věci – skončili jsme školu a svět se změnil. Už v době studia bylo ve vzduchu cítit, že se bude něco dít. To, co jsme se měli učit a dělat pro školu, bylo na houby. Skutečné věci se děly mimo, v našem volném čase. Rodila se skupina Tvrdohlaví a naši spolužáci a zakladatelé Jarda Róna a Zdeněk Lhotský dění na škole ovlivňovali možná víc, než profesoři. Ve škole jsme dostávali šílená zadání typu „Pražské povstání“, série velkoplošných linorytů, všechno doplněno třeba ilustracemi Canterburských povídek, to měl náš profesor Mikula rád. Měli jsme s ním každý pátek takzvaný kolektiv, doslova čtyři hodiny nenávisti. Vedl monolog

v  pluralu majesticus, tedy: „My, strana, jsme

pro vás tolik udělali...“ Dokonce i po skončení

čtyřhodinovky se občas pod nějakou záminkou znovu vracel a držel nás ve třídě dál. Lucie: Já vystudovala dramaturgii na DAMU.

Chtěla jsem tehdy psát hry, kreslení pro mě

bylo něco samozřejmého a zdálo se mi, že by mě možná nebavilo „jenom“ kreslit, že bych vlastně nevěděla co. Později jsem měla období, kdy jsem trochu litovala, že jsem nešla radši na scénografii, ale dramaturgie byla užitečná. Došlo mi, že vyprávění i stavba příběhu mají pravidla, která platí univerzálně, v různých typech umění. Ve filmu, v divadle, všude. Nedokážu říct přesně, co všechno jsem se ve škole naučila, ale byl to asi právě způsob přemýšlení o příbězích. Komiks se částečně podobá divadlu – jen jste zároveň scenáristou, režisérem, hercem i scénografem. Na UMPRUM jsem si tehdy netroufla. Chodila tam moje maminka, učil tam slavný pradědeček, proto jsem k této škole měla velikou úctu.

Držela jsem se divadla, které mě bavilo už na

gymnáziu. Milovala jsem Ionesca a  absurdní divadlo, jednou jsem v tomto duchu sepsala komorní komedii Holoubátka. Přinesla jsem ji do studia Rubín, kam jsme často chodili a byli jsme nadšenými obdivovateli Divadla na okraji. Z toho jsem usoudila, že i oni mi porozumí... Do

nesla jsem text režisérovi Zdeňkovi Potužilovi,

on mě mile přijal a slíbil, že si to přečte. Když

jsem si pak přišla pro reakci, spolu s Miki Jelín

kem na mě nevěřícně koukali a ptali se: „To jste

myslela vážně?!“ Dneska je úplně chápu, prostě

z toho nebylo úplně jasné, že to má být legrace.

Když se zpětně podíváte na svá studijní lé­

ta a zážitky, zkusíte to porovnat s dnešní

dobou a vašimi nynějšími studenty? Lze

u nich najít nějakou výraznou změnu, nebo

naopak podobnost?

L: Dříve bylo uměleckých vysokých škol méně,

konkurence byla tedy mnohem větší. Navíc jste

nemohli studovat víc univerzit zároveň. Zdá

se mi, že si studenti víc vážili toho, že se tam

dostali. Dnes studenty nikdo nenutí tolik pra

covat, nemusí se tak snažit. Pozitivní změnu

vidím v tom, že dnes jsou mladí lidé mnohem

odvážnější. Už ví, že je dobré mít zdravé sebe

vědomí. Někdy slýchávám, že jde o drzost, ale

to si nemyslím.

R: Přijde mi, že dnešní mladá generace zdánlivě

nemá důvod se rvát, na první pohled nemá nic,

o co by jí opravdu šlo. My jsme měli náš černo

bílý svět a bylo to přehledné. Dnes to tak není,

v politice i ve společnosti se všechno polarizuje

novým způsobem. Nastupují nová témata, ale

zatím se samotný systém jen těžko definuje.

Momentálně vidím jediný společný cíl, který

je univerzální, a to udržet planetu naživu. Baví

mě, že se to dostává do stylu života. Všichni sni

žují spotřebu, nakupují v sekáčích, je to přiroze

né, ne póza či „image“ umělce.

Jak tedy vypadá váš přístup k učení a peda­

gogické praxi jako takové? Funguje tam také

učící proces?

L: Já už na vysoké škole neučím, dělám spíš be

sedy pro děti, což je trochu jiná disciplína. Nejde

tolik o to něco naučit, ale ukázat jim, jak knížky

a obrázky vznikají, jaké to je být ilustrátorkou

a dělat komiksy. Snažím se jim rozšířit obzory.

Děti nejvíce baví živé kreslení, když se mohou

dívat, jak něco vzniká, když spolu na místě vy

mýšlíme krátký příběh. To je fascinuje – z niče

ho je najednou něco.

Když zavzpomínám na vyučování scenáristiky

a dramaturgie, které jsem vedla, bylo to složitěj

ší. Komiks jako takový se u nás nikdy předtím

samostatně neučil, takže když jsem souhlasila,

že to zkusím na Literární akademii, musela jsem

si vytvořit vlastní metodiku. Učila jsem tam dva

roky, byl to takový pokus, jestli by komiks mohli tvořit i literáti, kteří nemají výtvarný talent. Vysvětlovala jsem, že v  zásadě nepotřebujete umět moc kreslit, můžete vytvořit komiks, kde figurují třeba jen trojúhelníčky a kolečka. Každý kreslil na takové úrovni, které byl schopen, zaměřovali jsme se na vystavění příběhu. Ale ukázalo se, že to nefunguje a lidem bez výtvarné představivosti to moc nešlo. Co bylo nejčastějším problémem u lidí, kteří se chtěli učit komiksovou scenáristiku? Co byste v tomto ohledu označily jako nejdůle­ žitější radu? L: Vždy potřebujete nápad a důvod, proč to děláte. Nejde jen o to, jak se zajímavým způsobem dostat z bodu A do bodu B, ale taky proč. Nemyslím tím nutně nějaké hluboké filosofické téma, ani to vlastně předem nemusíte umět přesně pojmenovat... Je to hodně individuální a nikoho to nenaučíte, ale pomoci se dá. I když děláte dvoustránkový komiks, musíte vědět, proč ho chcete vytvořit. Základem, který se ale naučit dá, je struktura díla. Stručnost je univerzálním pomocníkem, je třeba vybrat to podstatné a nezbytně nutné, abychom se domluvili se svým čtenářem. Všechno musí mít funkci. Snažila jsem se nutit studenty o tom přemýšlet. Nezáleželo mi tolik na

tom, co nakonec bylo na stole, což někdy bylo,

přiznejme si, trochu tragické. Naopak záleželo

na tom, čím si během práce prošli, na co přišli.

To často vidět není.

R: Lucie, víš, co je úžasné? Jak tě už pár let

znám a teď mluvíš o základech, které chceš li

dem vštípit... To je přesně ta věc, díky které si tě neskutečně vážím. Jsi jeden z nemnoha lidí, kteří hledají podstatu, chtějí věcem přijít na kloub a navíc jsi schopná to pojmenovat. Kdykoli máme nějakou debatu v hospodě, vždy mě

potěší, že otevřeš něco, co se schovává vespod,

hluboko... L: Jé, děkuju! A jak to vidíš ty? R: Hodně dám na intuici a  zkoušení toho, co funguje, co do sebe zapadá. Tak jsem si postupně

vybudovala svůj přístup k vlastní tvorbě a čer

stvě i přístup ke studentům ze Sutnarky. Mým

pravidlem je dělat s nimi věci tak, jak je dělám já sama. Je to stejné jako plavání, nejlepší je rov

nou skočit do hluboké vody, ne se složitě připra

vovat a přemýšlet, jak to budu dělat. Přijde mi

zbytečné se v  prvním ročníku připravovat na

něco, co budu možná dělat za dva roky. Nedáv

no jsem dostala možnost pracovat už s prváky

a připadá mi samozřejmé, že se zapojí do celoa

teliérových projektů, jen s  menším objemem

výstupů. Na začátku mého působení v ateliéru

bylo nastavené, že studenti mají dělat vlastní

autorské projekty. Jenomže jen málokteří z nich

mají natolik nosné zážitky, aby stálo za to dělit

se o ně s publikem. Hodně studentů pak jen re

cykluje fantasy nebo sci -fi příběhy. V tom je kro

tím. Snažím se jim vysvětlit, že je lepší sáhnout

po výrazné klasice, než se mdle opakovat. Teď

nemluvím o komiksu, ale o ilustraci. Ostatně, až

studenti budou v nějaké redakci jednou předvá

dět své portfolio, nad klasikou se jim bude lépe

vysvětlovat, co vlastně ilustrovali.

Cítíte, že by studenti měli zájem tvořit au­

tobiografii, ale chybí jim témata?

R: Spíš nemají téma, a tak začnou kreslit tře

ba... deník. I když je krásně nakreslený, moc

se na tom nenaučí. Deníky jsou skvělou skico

vací průpravou, ale vedle nich je třeba se učit,

jak pracovat s výrazem, s kompozicí, barvou,

rytmem.

L: To je sranda, to totiž bylo moje první zadá

ní – dělejte si deník!

R: Ano, jak říkám, je to dobrý start, ale potře

buješ jít dál a opřít se o nějaké výrazné a pro

věřené téma. Jinak zůstaneš jen u příběhů typu

„je zase ráno, mám depresi“ nebo „nechal mě/

nechala mě“, to je zkrátka hromada klišé...

L: Ty snídaně! Ty jsou nejhorší. Úplně vidím

nakreslenou stránku typu: Budík – snídaně –

tramvaj...

R: Tím mě málokdo oslní, to všichni známe.

L: Opuštěný hrnek na lince!

R: Přesně! Myslím, že je pro studenta mnohem

užitečnější učit se pracovat s  cizím textem.

Buď ilustrovat klasickou literaturu, nebo tře

ba zpracovat nějakou historickou událost, bio

grafii, výročí. Vytvořit funkční celek, knihu,

a vydat ji. Je to něco hmatatelného, dáváme tím

o sobě vědět a budoucí studenti pak mají něco

v ruce. Díky tomu, že se práce mých studen

tů dostaly mezi opravdu širokou veřejnost, se

u talentovek objevují lidi, kteří vědí, proč u mě

chtějí studovat.

Když si představíte, že je vám znovu osm­

náct a rozhodujete se, na jakou školu chcete

jít, jak nastartovat svou uměleckou karié­

ru... Jak by to vypadalo?

8–9

L: Pokud přijmeme hru na „kdyby“... Asi bych

začala intenzivním kurzem francouzštiny a ná

sledně bych jela studovat komiks do Lyonu nebo

do Angoulême. Ale to by byl někdo jiný než já!

R: Tak tady opravdu nevím, co odpovědět. Mám

pocit, že kdyby mi bylo zase osmnáct, byla bych

asi dost blbá. Rozhlížela bych se a metodou po

kus omyl něco zkoušela. L: Je neskutečně těžké v osmnácti vědět, co budeš dělat. Jsi tolik plná rodiny, kamarádů, představ... Než se z toho vyhrabeš, je ti dvacet devět! R: Podle mě se člověk nejčastěji rozhodne právě až po dokončení školy. Je to jen inkubátor, kde žijeme pod deklem. Každému, kdo v sobě ten drive má, se možnosti následně otevřou. Rozhodně ale doporučuji využít stáže, jet do zahraničí, objevovat... L: Často přemýšlím o tom, co bych dělala na místě mých dětí. Že bych určitě jela do ciziny, šla bych za nejlepšími učiteli a tak dále, ale to jsou jen mé představy. Mně by kolikrát stačilo, kdybych s jistotou věděla, co mám dělat právě teď.

Pro dnešní generaci je internet naprostou

samozřejmostí a lidé jsou zvyklí na okamži­

tou dostupnost umění. Umělci jsou propoje­

ní a zároveň izolovaní, může i to mít souvis­

lost s tím, že mají menší touhu cíleně hledat,

objevovat a posouvat hranice?

R: Určitě, internet je i dost zrádný. Já například

úplně nesnáším Inktober. Lidé v tu chvíli pře

stanou dělat, co by dělat měli, a ustrnou v de

mentních jednodenních kresbách.

L: Instagramy a Facebooky jsou příšerně návy

kové. Vidím to bohužel sama na sobě. Odvádí od

toho, co je důležité. My museli chodit do knihov

ny, potkávat se s lidmi... Dnes toho paradoxně

stihnete vidět desetkrát víc, když sedíte doma

u počítače.

R: Všechny sociální sítě vyvolávají u  umělců

mylný dojem o tom, jak jsou skvělí a úspěšní.

Když přijde na konzultaci uchazeč a  vytáh

ne kresby s tím, kolik tisíc „lajků“ má... Je to

omyl, který je ale zároveň těžké vyvrátit. For

ma odezvy na sociálních sítích je pokřivená.

Lucie Lomová — Anna chce skočit (2007)


Jak vnímáte už zmíněnou dostupnost infor­

mací a třeba i možností rozvoje tvorby po­

mocí návodů, tutoriálů, doporučení...?

L: Základem je vědět, co chcete. Pak můžou

být tutoriály užitečné. Ale dovedu si před

stavit, že v  tom mnozí snadno zabloudí, za

hltí se milionem zajímavostí, cizích svě

tů, které jim ve výsledku nic nepřinesou.

Navíc se postupně stává nemožné získat kou

sek ticha a samoty, být sám se sebou. To k ži

votu ale patří, stejně jako trocha nudy. Když

se člověk nudí, nutí ho to něco vymýšlet. Mu

síme si hlídat, abychom se sami neztratili. Samy jste zmiňovaly, že k sociálním médiím máte také blízko. Máte nějaký systém, jak to zvládat? Hlídáte se, abyste s nimi netrá­ vily příliš mnoho času? L: To je příliš intimní otázka! Odmítám odpovídat! (smích) Štěpánka: Já si musela nainstalovat aplikaci, která mi po nějaké době vypíná feed, jelikož se mi neustále tříštila pozornost a nezvládala jsem to. L: Můj tablet teď dělá takovou hnusárnu, že mi v neděli ukáže informace o tom, kolik hodin jsem proinstagramovala, profacebookovala... Hrozné! R: Mně to dává najevo můj pes. Bohužel jsem si takovou závislost vypěstovala před pár lety, když jsem dělala akvarely. Čekala jsem, než mi zaschne barva a měla jsem prostoj, který jsem vyplňovala scrollováním. L: Ty nefénuješ?

R: Není to přirozené a  udělá to úplně jinou

strukturu! Když dělám drobné věci, pigment

si musí sám sednout. Úplně to změní výsledek!

Možná to trochu souvisí právě s interne­

tem – máte pocit, že jsme dnes stále ještě

schopni pozorovat trendy, které hýbou ko­

miksem, nebo uměním jako takovým?

L: Je zábava sledovat, jak se vynořují napodo

bitelé výtvarně výrazných autorů. To se sta

lo třeba Davidovi B, který na francouzský trh

uvedl Marjane Satrapi a ona adoptovala jeho

styl. Sama se pak paradoxně stala (možná jen

na čas) populárnější než on. Něco podobného

očekávám i u Brechta Evense, jehož překrásné

akvarelové komiksy taky svádí k napodobová

ní. Velký vliv na komiksové trendy mají i silní

pedagogové, například skvělá Anke Feuchten

berger, která učí v Hamburku - nápadně vel

ké množství německých komiksů je najednou

kreslené tužkou. A samozřejmě asi největší vliv

na evropský komiks má asijská manga.

R: Z pohledu knižní ilustrace trendy nejsou tak

markantní. Loni na veletrhu v Boloni mi ale

došlo něco, co jsem nikdy dřív neuměla pojme

novat. Že rozdíl v rámci evropské ilustrace se

skrývá v dělení toho, co funguje už od středo

věku – protestantství a katolictví. Katolíci, tedy

Francie, Španělsko a Itálie, mají v krvi vytvářet

iluzivní malby plné postav. Velké detaily, velké

hlavy a precizně dělané atmosférické krajiny

a pohledy. Ale směrem na sever – Hamburk,

Berlín – se čím dál tím více projevuje příklon

k  čistému grafickému designu. Má hypotéza

je taková, že styl definuje už dětství a věci, co

vidíme kolem nás. Památky, architektura, mís

ta, kam rodiče dítě berou. Protestantské stavby

jsou čisté, prázdné, jako grafika. Tam se sedí,

myšlenky vám běží v hlavě a vy je musíte or

ganizovat. Zatímco na jihu na vás padají pří

běhy a velmi silné obrazy. Doteď jsme se na

cházeli v období, ve kterém sklízely pochvaly

spíše atmosférické styly, ale momentálně jsou

i u nás trendem grafická vyjádření. Obě polohy

jsou krásné, ale u té katolické je mnohem těžší

udržet dílo na takové úrovni, aby nespadlo do

kýče. Letos jsme do Boloni vyvezli práce našich

studentů, které v sobě nesou obě tyto polohy.

Sklidili jsme obrovský úspěch právě za roz

manitost, verismus a figurativnost. Mám do

jem, že výrazný grafický styl, který je trendem

v posledních deseti letech, už začíná unavovat.

Zdá se, že se kyvadlo zájmu obrací k opačnému

Renáta Fučíková — Letní slunovrat (2015)


10–11

pólu, k ilustraci postavené na obsahu. Jak se stavíte k překladům vašich děl, nebo obecně knížek, na kterých jste pracovaly? Čí­ hají tam nějaká nebezpečí z pohledu autora? L: Když mi v překladech vyšla Anča a Pepík, bylo zvláštní je vidět s jinými jmény. Ale je to příjemné, když běhají po světě jako Anita a Pepe... Zvláštní bylo, když v animovaném seriálu promluvili. Herci to namluvili dobře, ale chvíli mi trvalo zvyknout si na to, že mají konkrétní hlasy, navíc dospělých lidí. R: Mně vydali komiks o  Antonínu Dvořákovi v korejštině. A protože neumím číst jejich písmo, musím jen věřit. Dostal se k vám feedback na knihy od zahra­ ničních čtenářů? Byl třeba jiný, než od těch z Česka? L: Zajímavá byla recenze Divochů od José Alani

ze v časopise Ulbandus Review. Perfektně knihu

analyzoval, ocenil detaily, o kterých nikdo jiný

nepsal, od kompozice po jednotlivá přemostění.

Jenže se zároveň pozastavoval nad tím, že jsem,

stručně řečeno, přistoupila na stereotypy – kon

krétně na paternalismus až rasismus, které teh

dy panovaly a v jejichž duchu jsem vyobrazila

i oba hlavní hrdiny, Friče a Čerwuiše. Byla jsem

překvapená, to jsem přece vůbec nechtěla. Měla

jsem pocit, že tam onu dvojznačnost v chování

Friče ukazuji. On, extrémně pokrokový a svo

bodymilovný člověk, třeba jednou indiána na

veřejnosti přepral a násilím odvedl, protože řeči

nebyly nic platné... Konkrétní doba a poměry

se přece nedají od příběhu oddělit. Musela jsem

přemýšlet o  tom, jak je americká perspektiva

odlišná, o tom, jestli nevězím opravdu až po uši

ve stereotypech, o nichž nevím... Takhle si před

stavuji práci kritika. Dokonale porozumí struktuře a cílům a na základě toho poukáže na to, co se mu nezdá. R: Po mnoho let jsem dělala knihy, které vycházely v  jazykových mutacích pro několik trhů najednou. V takovém případě musíte být připraveni, že to každý bude vnímat jinak. Na druhou stranu, když jsem připravovala knihu o historii Evropy, měla jsem za to, že o podobné téma bude zájem v různých zemích. Ve výsledku to ale vů

bec nefungovalo. V dějinách je poměrně silný

národně podmíněný výklad a každé zemi tam

„něco chybí“. Letos se mi ale podařilo zaujmout

zahraničního nakladatele klasickým způsobem: španělské nakladatelství Zorro Rojo vydalo kni

hu o Kafkovi, kterou napsal Radek Malý a já ji

ilustrovala. A mají zájem o další moje knihy.

Jsme ženy. Zažily jste nějakou situaci, ve

které by tento přirozený fakt nějak ovlivnil

dění, vyznění vaší práce nebo způsob, jakým

s vámi ostatní spolupracovali?

L: V prvních ročnících KomiksFESTu tvořili ko

munitu kolem komiksu hlavně kluci, minimál

ně tak o deset let mladší než já. Rozvalovali se

tam s pivem a povídali si o Spidermanech, já si

připadala jako z jiné planety. Jediné holky tam

byly ty „od“ kluků. Ale necítila jsem se špatně.

R: Zase se odkloním od komiksu ke knižnímu

prostředí. Občas je mi líto, že jsem žena. Když se

řeší výstavy nebo jedu prezentovat, v galeriích

a redakcích obvykle pracují jen ženy. Paradox

ně pak vznikají situace, že jakmile je vedle mě

muž, který dělá to samé, dámská redakce nakle

pe peří a začne si všímat jeho. Autorky musely

do redakce docházet osobně, za autory redak

torky s chutí jezdily až do jejich ateliérů. Mám

za sebou padesát knih, ale mnohdy to nestačí.

Dámy se radši baví s panem umělcem. Jednou mi

z toho bylo opravdu fyzicky zle a brečela jsem.

Ale tohle je spontánní ženská reakce, obávám se,

že se s tím nedá nic dělat.

L: Já si přece jen na jednu situaci vzpomněla!

Byla jsem v Bergenu na „ženském“ ročníku tam

ního komiksovém festivalu. Proč ne. Při zahájení

jsme vylezly na pódium, seřadily se do půlkruhu

a organizátoři nás představovali. Na závěr kaž

dá z nás dostala panenku Pipi Dlouhé punčochy.

Trochu zmateně jsme po sobě koukaly, nikdo ale

nic neřekl, jelikož organizátoři byli neskutečně

Renáta Fučíková — Vítání jara (2015)


milí a bylo by to hrozně neslušné. Když jsem se o tom ale později bavila s dalšími účastnicemi, vzpomínaly jsme, jak trapné to bylo. Teď si představte, že by tam nastoupili chlapi a oni by jim rozdali angličáky. R: Unikátně maskulinní prostředí je ve filatelii, kde se vyskytují převážně starší muži. Když jsem udělala úplně první známku, pozvali mě na hromadný křest. Na pódium zvali všechny autory, rytce – vždy s manželkami. Bez nich by to nešlo, protože symbolizují podporu mužů -tvůrců. Na pódiu manželka dostala květinu, pak odcházela, pýřila se, sestupovala s kosatci. Když ale měli oslovit mě, byli úplně bezradní. Rytce oslovovali tituly jako „mistře“. Ale co já? Mistryně? To je strašné! Tam mi to ve výsledku připadalo legrační, nepatřila jsem tam. Horší je to ve vlastním oboru. Dovedete odhadnout, jak se tento stav bude dál vyvíjet? R: Mám pocit, že maskulinní svět přirozeně mizí a pro mladé lidi už je to něco nepředstavitelného. My jako ženy jdeme vpřed. Po tom, co se dělo ve 20. století, zřejmě musí svět řízený muži ustoupit něčemu novému, co se teprve rodí. L: Muži to mají z určitého pohledu těžší, jelikož my ženy máme svůj úděl částečně biologicky daný. U mužů role obránce a živitele rodiny padá. Co mají teď dělat? Jejich role je zpochybněna. Dřív bylo jasné, co se od nich chce. Oni roz

hodují, jsou vládci, ženy jsou ty druhé, z jejich

žebra. Během několika posledních stovek let to

bylo jednoduché.

R: Přitom v dávných dobách nebo ještě v raném

středověku ženy nebyly žádné chudinky! L: To mi připomíná komiks od Mathilde ter

Heijne s názvem The Empire of Women. Pojed

nává o minoritě Mosuo v Číně, kde se zachova

la matriarchální tradice. Bylo to hrozně hezké! Systém fungoval tak, že všichni žili ve velkém domě a když se dívka vdala, muž se nastěhoval k ní, do domu její matky. Měli spolu děti. Když si nerozuměli, on se zase vrátil ke své matce. R: Nadvládu mužů nám vnutili kočovníci. V je

jich původní domovině, ve stepích a polopouš

tích, má takový systém logické opodstatnění.

Tam musí muž rozhodovat a žena sedět ve stanu

a starat se o děti, je to pro její dobro. Muž vyrážel

do vedra a do nebezpečí. Tyhle příběhy známe

z Bible. Pokud to ale aplikujeme na sever Evro

py, přestává to fungovat. Bylo nám vnuceno po

kroucené „žena má být krásná a muž velí“.

L: A jaké bylo to válčení v matriarchátu?

R: No, žádné!

L: Pamatuji, že když jsem měla malé děti, ne

mohla jsem války vůbec pochopit. Vždyť to dá

takovou práci dítě vypiplat! A pak někdo přijde

a zabije ho.

R: Nejstarší evropské rolnické kultury byly

matriarchální, šlo o to pěstovat, starat se, žít ve

stabilitě. Pastevci to měli naopak – tam šlo o to

rychle se přesouvat. To, co potřebovali, si brali

odjinud, rozšiřovali teritorium.

L: Souhlasím s tím, že přichází posilování žen

ského principu, ale je třeba si pamatovat, že

muži potřebují naopak podpořit. U nás těch mi

litantních feministek asi moc není, ale je to klišé

mezi těmi, kteří chtějí feminismus dehonesto

vat. Dnes už musíte vést delší rozhovor, abyste

zjistili, co člověk pod pojmem feminismus vidí.

Velkým tématem pro každého umělce je stále

více budování osobní značky a toho, jak chce

být publikem vnímán. Ať už je to téma, styl,

nebo jednotlivé aktivity, které dělá... Jak to

vnímáte vy?

L: Tohle řeším maximálně tím, že se prezen

tuju na sociálních sítích. Otravuje mě, jak se

v  rozhovorech lidé neustále ptají na můj pří

běh, jako by je víc zajímalo to, že mi umřel

pes, než moje práce. Jako by se předpokláda

lo, že se člověk chce hlavně sám zviditelnit.

Máte pocit, že vás z tohoto pohledu lidé a ve­

řejnost nějakým způsobem škatulkují? Jak

třeba?

L: Třeba mi říkají první dáma českého komiksu!

Už se nevztekám, ale odmítám to řešit. Pro mě

jsou důležité jiné věci.

R: Mě v tomhle směru kdysi potkala nepříjem

nost. Měla jsem tehdy velkou radost, že mě po

žádali o rozhovor. Problém ale byl, že novináře

mnohem více zajímaly moje nemoci a osobní po

tíže. To pro mě bylo tabu a rozhovor se nakonec

nekonal. Teď už se o ilustraci a o ilustrátorech

naštěstí mluví hodně, už smíme mluvit přímo

o své práci.

L: Jen tak na okraj - kdyby bylo nejhůř, mám

plán. Kdybych byla úplně na mizině, žádné za

kázky, nic... Úplně stačí, když dáš do titulku své

knížky slovo Hitler. Je statisticky dokázáno, že

se to pak prodá.

LDC: Tak to nevím, jestli tam můžeme vůbec

dát, abychom to neprozradily!


12–13

Propojila je výstava Generace 0, která sdružovala nejvýraznější komiksové autory publikující v letech 2000-2010. Lela s Toy_Box tehdy patřily mezi 3 autorky z  celkem 34 prezentovaných umělců. Od té doby se toho ale hodně změnilo. Jak vnímají dnešní genderové rozdělení scény, ale i autobiografický komiks nebo publikování v časopisech, se kterým mají obě bohaté zkušenosti? Toy_Box Sociální témata a  silné ovlivnění street artem, to jsou prvky, které se pojí s umělkyní skrývající se za pseudonymem Toy_ Box. Držitelka dvou komiksových cen Muriel za autobiografickou knihu Moje

kniha Vinnetou pracuje jako ilustrátor

ka (Hospodářské noviny a knihy O díře

z trychtýře, Černá sanitka) a své malby

vystavovala například v Egon Schiele Art

Centru v Českém Krumlově nebo v Ob

lastní galerii Vysočiny v Jihlavě.

Lela Geislerová (1975)

Začínala jako průkopnice graffiti, postup

ně se propracovala ke komiksu, za který

si odnesla tři komiksové ceny Muriel. Dvě

z nich jí přinesl pravidelný strip Zen žen,

který již od roku 2010 vychází v týdeníku

Respekt. Její příběhy vycházely například

v sérii Brutto nebo v komiksovém časo

pisu Aargh!. Toy_Box & Lela Obě jste byly součástí výstavy a později tiš­ těné publikace spojující komiksové autory tvořící v době po roce 2000. Co pro vás zna­ mená pojem Generace 0? Identifikujete se stále s touto skupinou? Toy_Box: Pro mě to byl okamžik, kdy se veřejnost v širší míře začala zajímat o komiks a tvůrce, kteří přišli po revoluci. Významný moment, co se týče naší komiksové scény. Výstava byla

skvělá, ale z mého pohledu tam žádná generač

ní sounáležitost tvůrců neexistuje. S těmi lidmi se znám, sleduji je, to je ale všechno. Lela: Byla jsem z toho nadšená. Generace 0 se skládala z  různorodých a  dost introvertních osobností. Díky tomu, že to někdo pojmenoval, se tito lidé mezi sebou mohli začít bavit. Komiks jsem předtím jen pokoutně sledovala, ale s nikým jsem se neznala. I to, že Tomáš Prokůpek dělal časopis Aargh!, mi najednou ukázalo, že věci mají odezvu. Na akcích jsem se potkala s lidmi, kteří se zajímají o podobné věci. Poprvé jsem tak měla někoho, s kým jsem se mohla bavit o kreslení. Dřív jsem nejprve kreslila a až

potom sledovala, co se ve mně děje. Proto pro

mě bylo hrozně zajímavé vidět, jak o tom přemýšlí ostatní. Jak sledují linku, rozložení stránky... Porovnávali jsme své přístupy.

T: V té době mi také přišlo, že se na scéně zača

ly objevovat věci nezatížené superhrdinským

mýtem. Tvůrci na něj reagovali a tahle doba

byla prvním okamžikem, kdy se komiks eman

cipoval a stal se svébytným uměním. Když se do

té doby řeklo komiks, lidé si mysleli, že kreslíte

superhrdiny.

Shodou okolností to byla zhruba doba, kdy lidé

přestali očekávat, že jsem muž. Poprvé jsem se

svou identitou vyšla víc na světlo. Do té doby se

mi stávalo, že jsem si domluvila schůzku přes

internet, a druhá strana byla překvapená, že

kreslím komiksy a jsem holka. Cítila jsem na

sobě, že když jsem holka a dělám komiks, tak

je to potenciální problém. Neví se čí jsi holka,

nemůžeš být moje holka, je to nevyjasněná si

tuace. Měla jsem dojem, že kdyby přišel chlap,

tak si pokecají, zanadávají, mají společný zájem

v komiksu. S holkou je to jiné – představuje to

jakousi nejistotu.

Obě zmiňujete sounáležitost a spoluprá­

ci mezi komiksovými autory jako něco, co

dlouhou dobu chybělo. Jak to z vašeho po­

hledu vypadá dnes? Změnila se situace?

T: Hrozně moc, a to k lepšímu! Díky akcím jako

Lustr, dnes už nefungujícímu KomiksFESTu,

Toy_Box — Moje kniha Vinnetou (2014)


14–15

nebo i díky aktivitám nakladatelství Labyrint se lidé mnohem více propojují a  potkávají. I v rámci workshopů Czech Illustrators vidíme, jak se z ilustrátorů, kteří si o sobě ale nemyslí, že ilustrátoři jsou, stávají lidé, kteří sdílejí profesní zkušenosti, baví se o cenách a způsobu práce na zakázkách... Scéna je otevřenější a semknutější. Pořád ale platí, že mnoho skvě

lých ilustrátorů a umělců potřebuje jakousi po

volenku k tvorbě samotné, k tomu, aby mohli

mít ve své práci sebevědomí. Právě to se jim

snažíme dávat. Teď jsme se dotkly roviny autorského sebe­ vědomí a částečně i standardů tvorby. Jak u vás ale vypadá proces získávání feedbac­ ku na vlastní práce? T: Mám kurátora, se kterým řeším obrazy a výstavy. Na názor na mou tvorbu se ptám i kamarádů, nebo mladších umělců. Jednou jsem si něčím nebyla úplně jistá a zavolala jsem Tomášovi Staňkovi, komiksovému autorovi, který dělá XRXmag. Byl překvapený, že se ho ptám, ale myslím, že ho to potěšilo. Svou práci se snažím konzultovat s odborníky v dané oblasti. Když jsem dávala dohromady scénář, zavolala jsem spisovatelce Petře Soukupové. Nebojím se oslovit klidně i cizího člověka, kterého respektuji. Je to vždycky sázka do loterie, protože se stává, že zpětná vazba není úplně příjemná, ale stojí to za to. Nemůžeme vynechat mezník, kterým v rámci uměleckého života může být pří­ chod rodiny. Jak jste ho prožívaly vy? T: Vezmu si slovo, protože si pamatuju skvělý komiks od Lely na tohle téma. V něm na posledním panelu stojí žena v pozici ukřižovaného Krista a na ní různě sedí a visí její děti po cestě ze sámošky a ona úpí: „Proč jsi mě opustil?“ Když jsem to četla (protože tvorbu Lely pravidelně sleduji a jsem její fanoušek), bylo mi jasné, že pořídit si rodinu nebude žádná brnkačka. Na druhou stranu mně narození dětí pomohlo. Než jsem je měla, byla jsem schopná jeden obraz malovat třeba tři týdny. Teď je to jinak. Jednou se mi třeba povedlo přislíbit výstavu bez toho, aniž bych na ni měla připravené obrazy. Původně jsem si myslela, že se mělo jednat o výstavu komiksů, když mi ale došlo, že jde o velká plátna, docela mě polil studený pot. Vrhla jsem se do malování – dala jsem do toho

každou volnou chvíli. Malovala jsem i s dětmi

na břiše - mám fotku, jak maluji s malou Klár

kou v nosičce. Výsledku to nakonec dost po

mohlo, obrazy byly technicky lepší, čistší.

Zatím to tedy vypadá, že se jednalo jen o po­

zitivní změny, které ti svým způsobem po­

mohly i v životě...

T: Určitě. Naučila jsem se třeba mluvit o peně

zích. Dřív jsem měla minimální náklady, by

dlela jsem ve spolubydlení, s kamarády jsme

vařili někdy i z jídla vyhozeného do popelnice.

Když se ale narodily děti, došlo mi, že to tak dál

nejde. Že mimina dumpstrovat nemůžou. Zba

vila jsem se prokletí, které má spousta uměl

ců – jakmile jim někdo třeba i chce dát za jejich

práci peníze, začnou se bránit a raději s tím

nechtějí nic mít, jelikož financím nerozumí.

Pro mě byla cesta nechat si v tomhle pomoct –

najala jsem si finanční poradkyni a naučila se

o ceně za svou práci bavit, vyjednávat.

Kromě toho jsem se srovnala i psychicky. Mys

lím, že možná příroda potřebuje, aby maminky

byly fit – přestala jsem mít deprese, které mi

bránily v  tvorbě. Dost jsem tomu ovšem po

mohla i sama - začala jsem dobře jíst, držet ži

votosprávu, meditovat, abych na naše všechny

čtyři děti nic nepřenášela.

L: Já to prožila trochu jinak. Děti jsem měla

brzy. Tvorbu jsem v té době nikam nesměřova

la, neměla jsem žádný cíl. Narození dětí pro mě

bylo zlom, protože do té doby jsem byla hodně

mezi lidmi, dělali jsme s partou graffiti, zpívala

jsem ve dvou hiphopových kapelách. To pro mě

s mateřstvím skončilo. Lidé mi začali vykat. Mí

kamarádi jeli dál, já jsem odpadla, ale vlastně

mi to nevadilo. Na děti jsem se hodně napoji

la a změnilo to moje vnímání času, jejich rané

dětství jsem si hrozně užila. Postupem času mi

ale můj předchozí život začal trochu chybět.

Jediný kontakt sama se sebou jsem měla, když

jsem jednou za dva týdny tvořila letáček do

Wakaty – to byl pro mě důkaz, že ještě existuji.

Přestala jsi tvořit?

L: Kreslila jsem si blbosti, občas jsem si přivy

dělávala storyboardy. Než jsme měli děti, můj

partner styl mého života hrozně podporoval.

Byl pyšný, že má holku, která dělá tolik věcí.

Najednou začal razit přístup „Máš děti, teď už

nebudeš nic dělat“. Najednou se objevily termí

ny „ženská práce“ a „mužská práce“. Když jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.