E-kniha: Kolonie Waldner 555 -- Tajné plány SS v Jižní Americe – Felipe Botaya

KOLONIE

WALDNER

555

KOLONIE

WALDNER

555

555555

TAJNÉ PLÁNY SS V JIŽNÍ AMERICE

Boj teprve začíná. Jižní Amerika je novou frontou,

kde se bojuje za konečné vítězství Třetí říše.

Felipe Botaya

Felipe Botaya

ROMÁNOVÁ

FIKCE

Felipe Botaya

KOLONIE WALDNER 555

V roce 1944 se dostal do nemoc

nice Edwarda Burtona v brazil

ském Manaosu pilot, který utr

pěl záhadnou nehodu. Zvědavost

amerického lékaře vzbudil paci

entův zvláštní prsten. Burton se

rozhodl přijít celému tajemství

na kloub na vlastní pěst.

V roce 1938 dostal Helmut Lan

gert, úspěšný německý obchod

ník žijící v Jižní Americe, v Berlíně

návrh od samotného Reinharda

Heydricha, aby řídil vojensko-vě

deckou síť SS na jihoamerickém

subkontinentu. Čtrnáct tajných

pevností, strategicky rozmístě

ných po celém jihu Jižní Ameriky,

tvoří baštu SS. Řídí je nejdůleži

tější základna ze všech, Kolonie

Waldner 555.

Je to obrovská zodpovědnost, ale

Helmut Langert ví, že jeho vlast

vyžaduje maximální úsilí každé

ho jedince. Pracuje s nejlep šími

vědci a vojáky SS a svádí souboj

s časem, protože řada jihoame

rických zemí už postupně Ně

mecku vyhlásila válku a oblast se

stává pro jakýkoli pohyb Němců

nebezpečnou.

Spojené státy vědí, že nacisté

představují pro jejich zájmy

v Jižní Americe nebezpečí. Ze

svých leteckých základen na bra

zilském území je nenechávají ani

chvíli na pokoji. Nicméně netuší,

jaký je dosah této hrozby. Boj te

prve začal. Jižní Amerika je no

vou frontou, kde se bojuje za ko

nečné vítězství Třetí říše.

Grada Publishing, a.s.,

U Průhonu 22, 170 00 Praha 7

tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400

e-mail: obchod@grada.cz, www.grada.cz

N

A

C

I

S

TI

C

K

Á

T

E

C

H

N

O L

O

G

I

E

KOLONIE

WALDNER

555

Tajné plány SS

v Jižní Americe

KOLONIE

WALDNER

555

Tajné plány SS v Jižní Americe

FeliPe bo taya

Grada PublishinG

Věděli jste, že... ... druhá světová války se odehrávala také v Jižní Americe? ... Brazílie vyhlásila Německu válku v roce 1942? ... Chile a Argentina byly poslední země, které Německu

vyhlásily válku, a sice v roce 1945? ... Němci byli v Jižní Americe velmi aktivní? ... americká armáda brala hrozbu v této oblasti velmi vážně? ... zde Němci pracovali na velmi pokrokových vědeckých

projektech? ... existovalo až čtrnáct tajných německých pevností

rozmístěných v různých jihoamerických zemích?

7

ObSAh

KAPITOLA 1

INCIDENT V MATO GROSSO ..........................................11

KAPITOLA 2

PLÁN PRO JIŽNÍ AMERIKU .............................................21

KAPITOLA 3

TECHNICKÁ SCHŮZKA V KOLONII WALDNER 555 .........43

KAPITOLA 4

PŘÍBĚH PRSTENU ..........................................................83

KAPITOLA 5

TESTY V ENKLÁVĚ DIGNIDAD ........................................91

KAPITOLA 6

ÚNOS A MISE ...............................................................101

KAPITOLA 7

HON NA RÍO NEGRO ....................................................115

KAPITOLA 8

MISE V MANAOSU .......................................................129

KAPITOLA 9

SMRT V NATALU ..........................................................139

KAPITOLA 10

NOVÁ ObRANNÁ LINIE .................................................153

8

KAPITOLA 11

KAMMLERŮV ŠTÁB, PRAHA .........................................165

KAPITOLA 12

MĚSÍC ...........................................................................179

KAPITOLA 13

ZÁKLADNA ALPHA .......................................................189

EPILOG I

SETKÁNÍ .......................................................................195

EPILOG II

LOS ANGELES A WA ShINGTON ....................................207

EPILOG III

NĚKOLIK ÚDAJŮ O ADMIRÁLU CANARISOVI ...............213

EPILOG IV

PERÓN, ARGENTINA A NĚMECKÁ TECHNOLOGIE ........221

EPILOG V

VILLA WINTER, FUERTEVENTURA,

KANÁRSKÉ OSTROVY ...................................................231

BIBLIOGRAFIE ....................................................................236

INTERNETOVÉ ZDROJE .....................................................237

9

PODĚKOVÁNÍ

Alfonso Montero: Podobně jako při psaní předchozích knih mi

můj dobrý přítel Alfonso pomohl svým kritickým pohledem, který

zároveň nikdy nepostrádal konstruktivní ráz. Jeho komentáře byly

skutečně objektivní, což je velmi potřebné, když se dotýkáme tako

vého tématu, jako je Kolonie Waldner 555. Myslím si, že jeho podíl

byl zásadní.

Enrique Dauner: Spolužák ze školy, velký přítel, vynikající potá

pěč a vědec, jehož neuvěřitelné fotografie Winterovy vily na Fuer

teventuře berou dech každému, kdo by – ještě – mohl pochybovat.

Juan Manuel Desvalls: Dobrý kamarád, který také uměl vyjádřit

svůj pohled na věc a snažil se být přitom nestranný a co nejméně

emotivní. Připadalo mu nemožné, že by druhá světová válka stále

ještě mohla skrývat tolik neznámých tajemství a záležitostí.

11

KAPITOLA 1

INCIDENT V MATO GROSSO

Počátek roku 1944

L

ékař pacientovi, který ležel ve velmi špatném stavu pod ochran

nou moskytiérou, znovu změřil tep. Byl pořád stejně vysoký,

jako když ho přivezli. Doktor si procházel pacientovu kartu a různé lékařské zákroky, provedené během oněch dvou dní, co už byl těžce zraněný muž v nemocnici. Zaznamenal změřený puls a hodinu. Bylo slyšet, jak se tužka při psaní pohybuje po kovové tabulce zavěšené na posteli, na které byla připevněna pacien tova lékařská zpráva.

„Sestro Oliveirová, prosím,“ obrátil se lékař na zdravotní sestru.

Ta položila pacientovu ruku opět podél těla a opatrně ho přikryla. „Otok po popáleninách už dostatečně ustoupil, ale pacient je pořád v bezvědomí. Tep je vysoký, sto dvacet čtyři. Vzhledem k jeho celkovému stavu mě to nepřekvapuje. Utrpěl popáleniny na čtyřiceti osmi procentech těla.“ Popálený muž byl kavkazské rasy, měl světlé vlasy, ale nevěděli, o koho jde. Určitě nevypadal na Brazilce. Lékařský postup byl přesně dodržen a teď nemohli dělat nic jiného než čekat. Pokud budou mít štěstí, zraněný se probere a bude moci vysvětlit, co se stalo. Doktor ukázal sestře, jaký druh popálenin pacient utrpěl.

„Toto je popálenina druhého stupně a tyto dvě jsou třetího stup­

ně. O pravý ušní boltec prakticky přišel, spálily ho plameny a vlasy

12

KOLONIE WALDNER 555

na této straně jsou také hodně sežehnuty, ale spíše vlivem vysoké

teploty než přímého ohně. Tvář je v pořádku, i když veškeré obličejové ochlupení zmizelo, včetně řas a obočí. Oheň hluboce zasáhl kotníky, má obnažené kosti.“ Ukazoval na každou část, kterou postupně zmínil. „Kromě toho utrpěl menší pohmožděniny a několik zranění, hlavně zlomeninu stehenní kosti a levého zápěstí. Kvůli popáleninám nemůžeme pacienta prozatím zasádrovat. Kůže musí mít volný přístup vzduchu.“ Podíval se na sestru: „Aplikovala jste sulfadiazinum argenteum, sestro? Nechráněná holá kůže je semeništěm bakterií a infekcí.“ Sestra Oliveirová přikývla a ukazovala

doktorovi v lékařské zprávě příslušný záznam.

„Ano, pane doktore, už před více než dvěma hodinami.“

„Výborně, myslím, že můžeme přejít k dalšímu kroku.“

Doktor Edward Burton se znovu podíval na pacientův obličej, jehož

zkřivená ústa nevěstila nic dobrého. Dech byl přerušovaný. Pečlivě si

prohlížel zasažené oblasti, na které bylo aplikováno sulfadiazinum

argenteum. Tato mast, hygiena a trpělivost byly pro popáleného nej

lepším lékem. V každém případě, pokud tento muž přežije, nebude

už tím, kým byl. Zůstane navždy poznamenán. Burton zkontroloval

fyziologický roztok, na který byl pacient napojen a který dost rychle

odkapával. Obrátil se k sestře, která za ním tiše stála.

„Sestro Oliveirová, umyjte pacienta pořádně vodou a mýdlem.

Vydrhněte oblast popálenin a odstraňte spálenou kůži.“ Zdálo se,

že sestru tato nenadálá žádost polekala. Oddělení popálenin je jedno

z nejdrsnějších a pracovala tam teprve krátce. „Nebojte se, je to sou

část postupu pro popálené. Voda a mýdlo mají vynikající antisep

tické účinky.“ Sestra přikývla na souhlas a slabě se pousmála. „Kůže

se musí zregenerovat. Po koupeli znovu aplikujte mast a poznačte

to do zprávy. Informujte mě, až skončíte.“

„Ano, pane doktore,“ odpověděla sestra horlivě a požádala

o pomoc dva ošetřovatele, kteří se právě nacházeli ve velkém nemoc

ničním pokoji, aby odvezli pacienta do sprch.

Na počátku roku 1944 byla nemocnice sv. Josefa v brazilském městě

Manaos jediným zdejším spolehlivým zdravotnickým zařízením.

13

INCIDENT V MATO GROSSO

Přestože byla válka, působili tu jako lékaři američtí vojáci – specia

listé na tropické nemoci a všeobecné lékařství. Pomáhali jim brazilští

lékaři, zdravotní sestry a jeptišky. Bylo to výborné místo, kde se

naučit, jak tropické choroby probíhají, jak se přenášejí a jak se dají

léčit. Případů byl každý den dostatek. Komáři a další hmyz, voda,

zvířata, zkrátka všechno bylo potenciálním přenašečem zvláštních

a smrtelných chorob. Pro Evropana nebo Severoameričana to bylo

nebezpečné a často smrtící pracoviště, zvláště pro neznalé poměrů.

Výzkum v nemocnici však mohl pomoci tisícům vojáků na ticho

mořské nebo africké frontě, vyléčit je a výsledky se pak mohly vyu

žít i v civilní oblasti. Válka vždy nabízí vynikající pole působnosti

pro experimenty a vědecký pokrok všeho druhu.

Doktor Burton, který byl jediným civilním lékařem amerického

kontingentu a zodpovídal rovněž za oddělení popálenin a vše ­

obecné chirurgie, se vrátil do své ordinace v dolním patře nemoc

nice. Místnosti dominovala autentická kostra člověka zavěšená

ve svislé poloze na tyči. Nikdo nevěděl, kde se tady vzala, ale byla

v nemocnici už mnoho let. Určitě ji sem přinesli z márnice. Burto

novi nevadila a často pozoroval artrózu, kterou musel ten člověk

ještě během života trpět, zvláště v posledních letech. Viselo tam také

několik plakátů s vyobrazením pitvaných částí lidského těla. Bur

ton se specializoval na břicho a trávicí ústrojí, ale v nemocnici musel

spolupracovat s dalšími specialisty, čímž se rozšiřovaly jeho lékař

ské obzory. Myslel si, že je to vynikající praktický kurz, díky němuž

se z něj může stát, až se za maximálně dva roky vrátí do Spojených

států, uznávaný lékař, který bude mít dobré klienty. Jeho kontakty

v americké armádě mu po návratu zaručovaly slušné příjmy a také

návštěvy v soukromé ordinaci, kterou si chtěl otevřít v Saint Louis.

Posadil se, zapálil si cigaretu, silně popotáhl a začal listovat v lékař

ských zprávách dalších pacientů. Avšak zraněný muž, kterého právě

navštívil, v něm stále vzbuzoval zvědavost, takže se nemohl na práci

na jiných případech soustředit. Kromě toho se o pacienta nikdo neza

jímal, dokonce ani policie. Považovali ho jednoduše za člověka, který

měl nehodu, nic víc. To bylo přinejmenším velmi zvláštní.

14 KOLONIE WALDNER 555

Někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ řekl, aniž by zvedl oči od grafu, který se bez velkého úspěchu snažil analyzovat.

„Dobrý den, doktore Burtone.“ Na prahu se objevil jeden z brazilských lékařů a čekal, až mu bude dovoleno vstoupit.

„Pojďte dál.“ Burton ho pozval dovnitř a zvedl zrak. Usmál se. „Co si přeješ, João,“ řekl a díval se přitom na malý balíček, který příchozí držel v ruce.

João Pessoa byl asistentem doktora Manuela Cardosa, jenž měl na starosti nemocniční oddělení urgentního příjmu. Tam přijímali pacienty, kteří utrpěli jakoukoli nehodu, a poskytovali jim lékařskou první pomoc. Jejich úloha byla zásadního významu, rozhodovalo se tam o životě a smrti. Jejich zákrok se opíral o dva aspekty – rychlé zjištění choroby nebo zranění a co nejrychlejší zavedení příslušné léčby.

„Doktore Burtone...,“ začal Pessoa. Burton se na něj podíval a za šklebil se.

„João, už jsem ti mockrát říkal, abys mi tykal, já ti také tykám. Nemáme čas na formality a oba jsme lékaři.“ Doktor Pessoa mu poděkoval za laskavost a pokračoval.

„Podívej, Edwarde, vím, že ten pacient, ten popálený, je pro všechny záhadou. A tady je něco, co měl u sebe, když ho přivezli na urgentní příjem a čeho jsme si v prvním momentě kvůli otokům nevšimli.“ João Pessoa roztrhl papír, do kterého byla ta věc zabalená. „Já jsem to viděl a co nejopatrněji jsem mu ho odebral. Nikdo další si toho nevšiml.“ Na stůl vypadl prsten, ozvalo se nezaměnitelné cinknutí klenotnického stříbra. „Promiň, Edwarde,“ omlouval se Brazilec za svou nešikovnost. Rychle prsten zvedl a položil ho do nastavené dlaně Edwarda Burtona. Ten odložil cigaretu do popelníku.

Burton si pozorně prohlížel každičký detail prstenu. Dominovala mu vystouplá velká lebka. Na jejích okrajích bylo něco, co se podobalo listům, a mezi nimi byly po celém obvodu vyobrazeny různé znaky. Otočil prstenem doprava a objevil se znak podobný paprsku zarámovanému v trojúhelníku a potom šestiúhelník, uvnitř kterého byla hvězda. Pak kruh, uvnitř kterého byly další dva znaky:

15

INCIDENT V MATO GROSSO

šipka směřující nahoru a dva rovnoběžné paprsky. Tento znak byl trochu opotřebovaný, protože tvořil součást spodní hrany prstenu a při nošení se tak více odřel. Následoval kosočtverec a v něm znak, který Burtona přiměl, aby se na něj podíval znovu: byl to hákový kříž. Poslední znak, stejně jako ten první u lebky, byl znovu trojúhelník, který rámoval paprsek.

„Je to nacista, že, Edwarde?“ řekl Pessoa hlasem, ve kterém byla cítit úzkost.

Burton, aniž by se na kolegu podíval a přestal zkoumat prsten, odpověděl:

„Vypadá to tak, ale neznám význam všech těchto znaků. Jen jeden z nich je nezaměnitelný, hákový kříž.“ Ukázal ho brazilskému kolegovi. „Ale nevím, co ten prsten znamená.“ Při těchto slovech se podíval dovnitř prstenu a jeho překvapení ještě vzrostlo. „Moment.“ Burton si vzal z první zásuvky svého pracovního stolu lupu. „Tady je něco napsáno. Vypadá to na jméno, datum a podpis.“ Oddálil lupu tak, aby zvětšila oblast jeho zájmu. „Ano, je to jméno, Stukenbrok, 20/4/40, následuje podpis.“ Snažil se s lupou zaostřit. „Podpis není moc čitelný, ale řekl bych, že počáteční písmeno je H a příjmení začíná také na H. Nedá se to dobře přečíst. Obrysy písma jsou špičaté.“ S prstenem v ruce se podíval na doktora Pessou. „João, jak se k vám ten muž dostal? Slyšel jsem, že ho přivezli na loďce, ale měl zřejmě leteckou nehodu, je to tak?“ Pessoa přisvědčil pokývnutím hlavy.

„Přivezli ho rybáři. Říkají, že viděli něco jako letadlo padat v plamenech do řeky Río Negro. Nejdřív slyšeli několik detonací. Nicméně si nebyli jistí, že to bylo skutečně letadlo. Jeden říkal, že se to podobalo ,tmavé včele‘. Když dorazili na místo nehody, letoun se právě potopil a náš pacient byl na břehu, na sobě měl zbytky letecké kombinézy a utrpěl četné popáleniny, které známe. Byl v bezvědomí. Svlékli ho, protože oblečení ještě doutnalo a na některých místech hořelo. Více informací nemám.“

Burton se na něj podíval.

„To znamená, že nebyl mokrý, možná že vyskočil z plamenů dříve.“ Na chvíli se zamyslel. „Je to všechno velmi divné.“ Myslel na onu „tmavou včelu“. „Víme, kdo jsou ti lidé, co ho našli?“

+

16 KOLONIE WALDNER 555

Doktor Pessoa zavrtěl hlavou.

„Nechali ho na recepci a vyprávěli sestře to, co jsem ti právě řekl. Je mi líto. Kromě toho to byl pro urgentní příjem velmi komplikovaný den, měli jsme hodně pacientů. Nebylo času nazbyt a jistě chápeš, že jsme chtěli pacienta co nejdříve ošetřit.

„Jasně,“ řekl Burton, „takový je postup, ale je to škoda, protože tato záležitost je složitější, než vypadá. Náš pacient může být podle tohoto prstenu Němec. Jeho vzhled to, zdá se, také potvrzuje. Nevíme, jestli je to voják, nemá identifikační znaky. Může se jmenovat Stukenbrok. Spadne s hořícím letadlem nedaleko Manaosu a kromě toho je slyšet detonace. A nacházíme se uprostřed světové války, i když Brazílie není bitevní frontou. Co to má všechno znamenat? Co tady dělá nějaký Němec?“ Zařinčel telefon. „U telefonu doktor Burton, prosím.“ Uběhlo několik nekonečných vteřin, během nichž Edwardova tvář postupně změnila výraz. „Zůstaňte na místě, sestro. Hned jdu za vámi,“ řekl odhodlaně, zatímco zavěsil. Podíval se na doktora Pessou, který neskrýval po vyslechnutí hovoru úžas. „Někdo spáchal na našeho tajemného pacienta atentát. Jeho stav je velmi vážný...“ Vyrazil ze své pracovny jako střela v patách s Joãem Pessoou. Vyběhli do prvního patra a vešli do pokoje popálených. Podivný pacient přerývaně dýchal a jeho hrudník se s námahou zvedal a zase klesal. Z rány v dolní části krku mu prýštila krev, kterou se sestra snažila zastavit. Jeden z ošetřovatelů měl na sobě také stopy krve a zranění na ruce, které zřejmě nebylo vážné.

„Co se stalo, sestro Oliveirová?“ zeptal se nevěřícně doktor Burton. Sestra vzlykala a snažila se zastavit silné krvácení. Burton i Pessoa jí okamžitě pomohli.

„Když jsme šli do sprch, jak jste nařídil, potkali jsme na chodbě člověka, kterému jsme nevěnovali pozornost a který se najednou jako blesk obrátil a pokusil se pacientovi proříznout hrdlo.“ Zarazila se, vzlykla a přerývaným hlasem pokračovala. „Měl v ruce mačetu a jen díky tomu, že si toho Manuel všiml, pacienta na místě nezabil. Manuel se snažil ránu odvrátit, je zraněný na ruce, ale úplně

17

INCIDENT V MATO GROSSO

se mu to nepodařilo. Zatímco jsme se z toho vzpamatovávali, muž uprchl.“ Oba ošetřovatelé potvrdili slova sestry Oliveirové. „Je mi to velmi líto, pane doktore,“ dodala a pod vlivem dojmů se znovu rozvzlykala.

„Nedělejte si starosti, udělali jste, co jste mohli. Manueli, běžte, ať vám vyčistí ránu a píchnou protitetanovou injekci,“ řekl doktor Burton a přitom se snažil pacientovu ránu obvázat, poté co ji dezinfikoval. Doktor Pessoa ránu velmi rychle zašil, jak nejlépe uměl. Bylo znát, že pracuje na urgentním příjmu a ví, jak jednat. Nebyl moc optimistický a pohledem to dal Burtonovi najevo. Ten také nechtěl klamat sám sebe, protože stav pacienta byl velmi špatný. Stříkli mu morfium, aby utišili bolest a uklidnili ho. Pokrývka a prostěradlo byly nasáklé krví. Ostatní pacienti byli situací velmi rozrušeni a nervózně skupinku pozorovali.

Burton se snažil napjatou situaci poněkud zmírnit a zeptal se:

„Vybavujete si toho muže?“ Druhý ošetřovatel, Andrés, se vložil do hovoru.

„Neměli jsme moc času a byli jsme překvapení, pane doktore. Byl to normálně vysoký muž a na hlavě měl slaměný klobouk.“ Vzhledem k tomuto detailu mohl být útočník kdokoliv z téměř šesti

Totenkopfring příslušníků SS (nazývaný prsten se smrtihlavem)

18

KOLONIE WALDNER 555

set tisíc mužů, kteří v té době žili v Manaosu, pomyslel si Burton,

„a měl na sobě tmavé kalhoty a košili. Neviděl jsem mu do tváře,

doktore. Bohužel ne.“ Sestra Oliveirová potvrdila, že ani ona nevi

děla agresorovi do obličeje.

„Velmi se nám to komplikuje. Budu muset zavolat policii,“ řekl

ponuře doktor Burton s očima upřenýma na své lidi.

„To nebude třeba, doktore Burtone.“ Burton a všichni ostatní se

obrátili k místu, odkud se tak znenadání ozval ten zvláštní, autoritativní hlas. „Od této chvíle se o celý případ postaráme my. Spadá do vojenské jurisdikce USA.“ A zatímco se neznámý muž v doprovodu dvou vojáků nižší šarže blížil ke skupině, pokračoval: „Jsem generál Robert White z letectva Spojených států a tento pacient, August Stukenbrok, bude okamžitě převezen na naši základnu v Natalu.“ V tom okamžiku vstoupilo do místnosti dalších šest vojáků s nosítky

a bez otálení začali pacienta nakládat. Burton je užasle pozoroval.

Vzpomněl si na jméno vyryté na prstenu. Naprosto přesně se sho

dovalo s tím, které právě vyslovil generál.

„Okamžik.“ Burton se postavil mezi generála a vojáky s paci

entem a sebevědomě prohlásil: „Za prvé sem nemůžete jenom tak

vtrhnout bez povolení. Nejenže na rozdíl od nás znáte pacientovo

jméno, ale zároveň to vypadá, že znáte i mě. Ale já nevím, kdo

jste vy, ani proč si chcete tohoto muže odvézt, ani jaký má pro

vás význam. Hovoříte o Natalu, který je odsud více než tři tisíce

kilometrů daleko. Tento muž po cestě zemře. Nemůžete ho odvézt,

a kromě toho je pod mou lékařskou kontrolou. Jsem zodpovědný

za jeho stav!“

„Vy už za něj zodpovědný nejste a nebudu o tom s vámi disku

tovat, doktore Burtone,“ namítl generál White. „Pacienta si odvezeme hned teď.“ Vytáhl služební pistoli, stejně jako jeho podřízení, a přiložil ji doktoru Burtonovi ke spánku. „Rozuměl jste, co jsem právě řekl? Nechci zbraň použít, ale udělám to, když to bude nutné. Nepochybujte o tom, doktore. Jde tu o národní bezpečnost.“ Generálův hlas nedával prostor pochybám. Burton ustoupil zpět.

Zatímco vojáci ukládali pacienta opatrně na nosítka a zavěšovali

infuzi, obrátil se generál White na Burtona.

19

INCIDENT V MATO GROSSO

„Neděláte to kvůli mně, doktore, děláte to kvůli své zemi, která je také mojí vlastí. Jsme ve velkém nebezpečí a tento muž je pro nás velmi důležitý. Postaráme se, aby přežil. Máme lepší zařízení než vy tady. Už jsme posbírali v oblasti zbytky jeho letounu a vše, co bylo zajímavé, a převezli jsme to do Natalu k rekonstrukci.“

Doktor Burton a jeho lidé se bezmocně dívali, jak vojáci velmi obratně sbírají vše, co nějak souvisí s pacientem, a nesmírně opatrně se s nosítky vydávají k východu. Generál White se podíval na Burtona.

„Měl ten muž u sebe ještě něco?“ Burton zavrtěl hlavou. „Dobře, děkuji vám za spolupráci.“ Skupina zmizela stejně rychle, jako se objevila. Na několik vteřin zavládlo ticho. Burtonova hlava pracovala na plné obrátky. Snažil si představit, co to všechno má znamenat a kdo je ten August Stukenbrok, proč je tak důležitý, že do jeho nemocnice poslali z Natalu, ležícím daleko na atlantickém pobřeží Brazílie, generála, důstojníky a vojáky a k tomu ještě letadlo s lékařským vybavením. Zdálo se, že pacienta dobře znají. Neměl nejmenší tušení, o co jde, i když to muselo být něco nesmírně významného, souvisejícího s národní bezpečností Spojených států.

„Tak to tady ukliďte a pamatujte si, že se tu něco takového nikdy nestalo,“ řekl nakonec s mrzutým výrazem ve tváři.

Pessoa se na něj spiklenecky podíval a Burton s pousmáním pohladil prsten ve své kapse.