načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kolem světa za 50 let - Albert Podell

Kolem světa za 50 let
-13%
sleva

Kniha: Kolem světa za 50 let
Autor: Albert Podell

Text této knihy zahrnuje vše – dobrodružství, katastrofy, humor, moudrá slova, nesmírně zajímavá fakta, příběhy úžasných lidí, vnímavé postřehy, historii, geografii, kulturu, ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  368 Kč 320
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
10,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 49Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8%hodnoceni - 33.8% 20%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: EUGENIKA
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 300
Rozměr: 237,0x160,0x22,0 mm
Úprava: ilustrace, portréty
Vydání: První vydání
Skupina třídění: Regionální geografie
Hmotnost: 0,328kg
Jazyk: česky
Vazba: Brožovaná bez přebalu lesklá
Datum vydání: 201804
ISBN: 978-80-8100-533-6
EAN: 9788081005336
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Text této knihy zahrnuje vše – dobrodružství, katastrofy, humor, moudrá slova, nesmírně zajímavá fakta, příběhy úžasných lidí, vnímavé postřehy, historii, geografii, kulturu, politiku i množství vtipných historek a úvah. To vše je podáno poutavým, čtivým způsobem, díky němuž si budete připadat, jako byste všechny těžkosti, jež člověka na cestách mohou potkat, prožívali společně s autorem.

Přestože jde především o dobrodružný příběh, nechybí v něm postřehy ohledně pochopení dnešního světa a jeho nástrah, krás, nepřátelství, zvláštností, politiky, problémů a různých národností. Pomůže čtenáři porozumět tomu, jaký náš svět doopravdy je, ale i pochopit, jak si člověk může kousek po kousku (rok po roce a desetiletí po desetiletí) splnit sen, který se zdál nesplnitelný, a to díky tomu, že vyvine potřebné úsilí, odmítne se vzdát a bude vytrvale překonávat nesčetné nezdary.

Albert Podell procestoval celkem 203 zemí, ale sedm z nich již neexistuje, a tak je výsledným počtem 196 dnes oficiálně uznaných států. (má dobrodružství ve všech zemích světa)

Další popis

Táto vtipná a zaujímavá kniha zahŕňa všetko dobrodružstvo, nebezpečné až katastrofické situácie, humor, múdrosť, fascinujúce fakty, príbehy úžasných ľudí, vnímavé postrehy, históriu, geografiu, kultúru, politiku aj množstvo humorných historiek a úvah. To všetko je podané pútavým, dobre sa čítajúcim spôsobom, vďaka ktorému si budete pripadať, ako keby ste všetky ťažkosti, ktoré môžu postretnúť človeka na cestách, prežívali spoločne s autorom. Aj keď ide predovšetkým o humorne dobrodružný príbeh, nechýbajú v ňom postrehy týkajúce sa dnešného sveta a jeho nástrah, krás, nepriateľstva, zvláštností, politiky, problémov a rôznych národností. Pomôže čitateľovi porozumieť tomu, aký náš svet naozaj je. A v neposlednom rade je táto kniha aj opisom toho, ako si človek môže (postupne, krok za krokom) splniť sen, ktorý sa zdal byť nesplniteľný. Albert Podell si totiž kedysi dal za cieľ navštíviť úplne každú jednu krajinu alebo štát na svete a to sa mu aj, v priebehu zhruba 50 rokov, podarilo. Je to typ cestopisu, ktorý by sa dal prirovnať k Tam tamom Borisa Filana.


Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

5

Obsah

Předmluva ..................................................................9

Kapitola 1: Mezi mlýnskými kameny ......................................... 12

Kapitola 2: Pozdní začátek .........................................................16

Kapitola 3: Země tisíce hrůz .......................................................20

Kapitola 4: Zatěžkávací zkouška v Egyptě .................................41

Kapitola 5: Do tygřího chřtánu ..................................................55

Kapitola 6: Měníme cíle ..............................................................67

Kapitola 7: Dělám dojem ............................................................72

Kapitola 8: „Klidně mi říkejte Bože“ ..........................................87

Kapitola 9: Kdy země není země? ...............................................97

Kapitola 10: Konám Boží dílo .....................................................103

Kapitola 11: Cestuji v zemi lančmítu ...........................................112

Kapitola 12: Průtahy s Čadem .....................................................122

Kapitola 13: „Dnes žádné únosy!“ .............................................140

Kapitola 14: Váš muž v Havaně .................................................. 147

Kapitola 15: Jste to, co jíte ......................................................... 155

Kapitola 16: Sníh pod Jižním křížem ...........................................161

Kapitola 17: Srážka s prasetem ..................................................169

Kapitola 18: Tohle není země pro starce ................................... 174

Kapitola 19: Do zemí v Indickém oceánu ...................................184

Kapitola 20: Dračí rozmary .........................................................193

Kapitola 21: Murphyho zákony v Zemi zítřka ........................... 197

Kapitola 22: Do země Velkého vůdce ........................................ 210

Kapitola 23: Po stopách Čingischána ......................................... 219

Kapitola 24: Na křídlech draka ...................................................227


6

Kapitola 25: Tropická deprese ...................................................239

Kapitola 26: Pochybnosti ........................................................... 248

Kapitola 27: Chaos na Středním východě ..................................253

Kapitola 28: Partyzáni a gorily ...................................................263

Kapitola 29: Plán X a šedomodré oči ........................................ 289

Kapitola 30: A ještě jedna na cestu ...........................................293

Navštívené země ....................................................296

Poděkování .............................................................298

Pouštní vítr truchlivě dul z holých kopců a mezi hroby až dolů k pobřeží. Věčné Středozemní moře hrálo na klávesnici pobřežních skal smuteční sonátu. Slunce se nachýlilo k obzoru. Odvážnému muži patří každá země.

Sklesle a se slzami v očích jsme zamířili k bráně. Naposled jsem se ohlédl na náhrobky a pomyslel na ty, kdo tyto muže milovali, ale nikdy nespatří místo jejich posledního odpočinku. Leží v dálné cizině, nespočinul naposled ve své domovině.

Za hřbitovem jsme zůstali stát a se zamlženými očima shlíželi na neúrodné kopce, všudypřítomný písek a rozlehlou pustinu. Slunce se mezitím přehouplo na vzdálenou stranu hory a chystalo se na svou noční pouť za obzorem Sahary. Jakmile jsme zamířili na východ směrem k Alexandrii, donesly se k nám zádumčivé tóny večerky. Dal ten největší dar ze všech, obětoval vlastní život.

Nazítří ráno se silnice změnila na obtížně sjízdnou cestu tvořenou volně ležícími bílými kameny. Na jednom obzvlášť zrádném místě se na drsné rozpálené silnici lopotilo kolem 60 feláhů neboli místních usedlíků. V bílých róbách a turbanech a se zaprášenými tvářemi vypadali trochu jako přízraky. Pracovali bez pomoci traktoru, srovnávače terénu nebo vrtačky a útočili na tvrdé kameny jen vlastní silou a svaly. Měli k ruce pouze primitivní nástroje, sekali kámen dlátem, bušili do něj kladivy a přenášeli otesané kvádry na zádech. Tou úpornou dřinou nám připomněli dávné stavitele pyramid a jejich otrockou práci; i po čtyřech tisících letech se tady našli jejich nástupci. Čtrnáct kilometrů východně od El Alameinu se silnice blížila k moři. Zastavili jsme a s požitkem se ponořili se do zpěněné vody, abychom spláchli prach z egyptské pouště a válečného hřbitova. Pak jsme vyrazili do Alexandrie, perly Středozemního moře.

Alexandrii se nepodobá žádné jiné město na světě, a to je asi dobře. Je to zábavní park plný podvodníků, karneval přátelských zločinců, bujará sešlost bývalých trestanců. Žádná metafora nemůže zcela zachytit bezstarostnou vilnost a nonšalantní zločinecký duch města, ale povím vám o našem setkání s pikareskními starousedlíky, při němž jsme dostali tvrdou školu, abychom si uvědomili, že takzvaná perla Středozemního moře je jen bezcenná tretka.

Alexandrijské předměstí tvořily nevzhledné obytné čtvrti zakouřené komíny sousedních oceláren a cementáren. Lidé obývali polorozpadlé činžáky i jeskyně vydlabané v kopcích. Celkově působilo předměstí jako změť elektrického vedení, trolejbusových drah, prodejců s vozíky a šňůr s prádlem, zablácených ulic, čadících komínů, zvířeného písku, postranních uliček posetých odpadky, všudypřítomného hluku a pouličních rošťáků.

Jakmile jsme vjeli do města, vrhla se na nás horda dětí. Vmžiku vylezly na karavan, vyšplhaly na plátěné střechy automobilů, vyskočily na stupačky, lezly přes kapotu a strkaly hubené ruce do každého otvoru. Škemraly o bakšiš nebo si samy braly, co se dalo. Jen co jsme je setřásli, rozběhly se za námi a s pokřikem a se smíchem po nás házely ovčí trus.

Když jsme se přiblížili k centru Alexandrie, vrhli se na nás další útočníci, o poznání starší. Tihle měli jiné zájmy než skotačení po kapotě.

„Pssst, chceš hezkou holku? Pannu?“ zeptal se jeden šilhavý kuplíř, který se přitočil k našemu vozu.

„Pssst, chceš radši zkušenou?“ zeptal se jeho parťák na druhé straně auta. Než jsem stačil trochu zrychlit, na stupačku vozu vyskočil muž v orientálním plášti a vdechl mi do obličeje závan česneku: „Chceš směnit peníze? Dobrá cena: pět liber za deset dolarů. Nejlepší cena v Alexandrii. Kolik směníš?“

Přibrzdil jsem, abych směnárníka odstrčil, ale mezitím naskočili na stupačky dva jeho konkurenti, chytili se dveří, a zatímco jsem řadil dvojku, křičeli mi jeden přes druhého do ucha své nabídky, obě značně nevýhodné. Mezitím se z druhé strany vrhli na stupačku další dva dotěrové. Jeden nám nabízel prodej čehokoli, co bychom mohli potřebovat, zatímco ten druhý chtěl od nás pro změnu cokoli koupit. Willy na oba křikl, aby se klidili.

Jen co jsme zastavili na křižovatce, obklopila nás skupinka místních, mávali whisky, fotkami nahých žen, cigaretovými krabicemi, nylonovými punčochami, egyptskými penězi, balíčky hašiše a halasně se překřikovali, aby nám sdělili cenu. Všichni věděli, že právě dorazila dvě červená terénní vozidla s plně naloženými přívěsy a v nich pět cizinců, a všichni chtěli něco urvat, než Alexandrii blíže poznáme a zjistíme, co je zač.

Rozhodli jsme se, že vozy a přívěsy raději někde necháme alespoň do setmění, kdy budeme méně nápadní a kdy se snad nám snad podaří vyhledat kemp, aniž bychom měli v patách polovinu města. Zaparkovali jsme na třídě 26. července, nejhezčí ulici v Alexandrii, širokém bulváru, který se v širokých serpentinách vinul dolů k mořskému pobřeží. Zamířili jsme do atraktivní restaurace s venkovním posezením, kde jsme doufali, že bychom mohli a) dostat dobrou večeři, b) setřást doprovod pasáků a obchodníků, c) hlídat vozy, aby z nich nikdo nic neukradl a d) užít si západ slunce nad Středozemním mořem. Částečně se nám přání splnilo: viděli jsme západ slunce.

Pouliční prodavači se nevzdali snadno, a jen co je číšník odehnal, objevili se dal ší . Dobře věděli, že nakonec jejich nabídkám přece jen podlehneme. Willy koupil dvanáct barevných kapesníků za výhodnou cenu 30 centů a hned po prvním použití se mu zbarvil nos do zelena. Woodrow si koupil náramkové hodinky za čtyři dolary. Samozřejm ě si je nejprve pečliv ě prohlédl, ale záhy vyšlo najevo, že za sv é peníze dostal jen prázdnou schránku vyplněnou hlínou, kterou mu prodavač nepozorovaně podstrčil místo modelu na ukázku. Manu si u muže se čtyřmi kufry oblečen í vybral plavky. Byla to velikost 36, jak obchodník sliboval, ale v rozkroku odpovídaly sotva velikosti 24. Steve si koupil bal íček chesterfieldek:sicezadostvysokoucenu,alestále vcelku výhodně v porovnání s tím, kolik b ěžně stoj í americk é cigarety v zahraničí . Jednu hned zapálil a zakuckal se. Obchodník se mezitím vytratil, ale kdosi jiný mu vysvětlil, že tohle jsou „egyptsk é chesterfieldky“.

To všechno se událo, zatímco jsme se snažili povečeřet. Obchodníci s taškami a krabicemi se zbožím oblehli náš stůl ze všech stran, mávali nám před očima hedvábnými spodky a máčeli nám v naší polévce mosazné náramky, což, jak jsem přiznal, mohlo jen zlepšit její chuť, protože kuchař se rozhodně nijak nevyznamenal. A to jsme za posledních pět dní nic pořádného nejedli a za takových okolností je člověk ochoten pozřít téměř cokoli. Polévka byla nestravitelná, salát se nedal pokousat, chléb nešlo rozlomit a maso bylo tuhé jako podešev – a navrch nás šokoval přemrštěný účet. U všeho si restaurace účtovala o 50 % víc, než uváděla na jídelním lístku, kde byly ceny už tak dost vysoké. Číšník nám vysvětlil, že to platí pro hosty, kteří jedí uvnitř, ale my jsme večeřeli venku. Účet zahrnoval také zvláštní příplatek za chléb, za máslo, za cukr a sůl. A taky za ubrus. A ještě jsme museli zaplatit květiny, jež jeden z obchodníků ukradl z vázy na stole. K tomu si ještě připočítali poplatky a daně určené, jak nám vysvětlil vedoucí restaurace, na takové věci, jako je starobní důchod číšníka, malování kuchyně, zlepšení platební bilance Egypta a rozšíření Suezského kanálu.

Nyní jsme si plně uvědomili, že Alexandrie je jedna velká herna plná falešných hráčů a podvodníků. Ale mohlo to být horší: alespoň jsme z restaurace pohodlně sledovali své zaparkované vozy.

Když jsme k nim přešli, všimli jsme si, že se džíp podivně naklání. Přeběhli jsme na druhou stranu a spatřili pět uličníků v akci. Tři z nich měli zdviženou stranu se sedadlem spolujezdce a právě sundávali pneumatiky, čtvrtý vypouštěl z nádrže benzin a pátý se snažil zdolat zámek na dveřích karavanu. Měli tu drzost, že když jsme je chytili, ani se nepokoušeli utéct. Vůdce, asi tak 15letý otrlý výrostek, tvrdil, že pracují pro autoservis a mysleli si, že naše vozy patří lidem, kteří si objednali opravu. Když jsem se ho zeptal, proč nám tedy vypouštěli benzin z nádrže, odpověděl, že je nebezpečné opravovat auto s plnou nádrží. Přivolali jsme policistu, ale ten se s vůdcem gangu zjevně velmi dobře znal a nakonec jsme měli štěstí, že jsme nemuseli zaplatit za odvedenou „práci“.

Zatímco jsme nasazovali pneumatiky, přišoural se ke Stevovi nějak ý muž a s lascivním úsměvem mu nabízel sbírku pornografických snímků. Kdy ž je Steve odmítl, mu ž vytáhl z kapsy tucet ampulí s „afrodiziakem“ vyrobeným z údajn ě š panělských mušek, absintu, velrybích spermií, pr áš ku ze žralo čí ch ploutv í a pepřového extraktu. Steve ho ujistil, že nic takového nepotřebuje.

„Dobře. Nic na probuzení touhy. Muneer rozumí. Ty silný muž. Ty potřebovat tohle.“ Mrkl a z druhé kapsy vytáhl celý sortiment kondomů v různých velikostech, barvách a tvarech. Steve ho rázně poslal pryč a řekl mu, ať to zkusí u mě.

Mezitím se vrátil Willy se svazkem egyptských liber, které dostal od směnárníka za slušnou sazbu sedm liber za deset dolarů; získal je tedy o 35 % výhodněji, než kdyby kupoval místní měnu za vládní sazbu. Willy ukázal na tlustého chlápka v nadměrně velkém kabátě – stál u stromu pár metrů od nás. Muž se usmál a v ústech se mu zaleskly zlaté zuby. Roztáhl ruce, aby nám ukázal, že má v kabátě spínacími špendlíky připevněné spousty balíčků nejrůznějších bankovek: egyptské libry, americké dolary, švýcarské franky, francouzské franky, britské libry, liry, pesety, marky, dirhamy...

Woodrow k němu spěchal s desetidolarovkou v ruce.

„Co jsi dostal?“ zeptal se ho Willy, když se vrátil.

„Sedm liber. Dal jsem mu deset a on mi dal – hej, je tu jen šest liber! Hej, pane, dal jste mi jen šest liber.“

„Samozřejmě,“ zavolal směnárník. „Kvůli kolkům. To je za kolky. Na černém trhu stojí kolky jednu libru.“

„Jo tak. To jsem nevěděl. O žádných kolcích na černém trhu nic nevím. No, totiž, myslím, že...“

Směnárník se zatím pohotově vytratil.

„Víte, hoši,“ řekl jsem, „tohle místo může mít svůj půvab, člověk se na to musí dívat z té lepší stránky. Zkrátka je to banda sympatických podvodníků. Myslím, že mu přicházím na chuť. Někdy se sem určitě vrátím.“

Po chvíli se objevili dva muži a chtěli vědět, jestli nemáme na prodej nějaké šperky nebo parfémy z ciziny.

Prodal jsem jim pět lahví repelentu na hmyz značky OFF! od našeho sponzora a zbavil se „hodinek“, jež prve koupil Woodrow.

Manu se vrátil s lahví whisky a už z dálky volal, že sehnal Cutty Sark za dobrou cenu.

„To jsem papež, jestli je tohle Cutty Sark. Koupil jsi obarvenou vodu,“ prohlásil jsem poté, co jsem si láhev blíže prohlédl.

„Jaká obarvená voda? Vždyť má neporušenou pečeť.“

„Jistě, však ji taky sami tiskli.“

Vzal jsem od něho láhev, uložil ji do bedny mezi bourbon a čekal. Během deseti minut přišel další obchodník a snažil se nám vnutit Chevas Regale (přesně tak!) za jednu egyptskou libru.

„Ale jděte, člověče,“ řekl jsem mu. „Na takové padělky vám neskočíme. My pijeme jen značkový alkohol. Máme tady plnou bednu opravdové whisky, kterou jsme dnes propašovali.“

„Opravdové whisky?“ zvolal.

„Jistě, člověče. Však ochutnejte.“ Nalil jsem mu panáka amerického bourbonu Wild Turkey.

Prodejce se napil, povzdechl a usmál se. „Nechcete něco prodat?“

„Jistě, tohle vám dám za osm liber.“

„Ne, to je moc.“

„Dobře, tak vám můžu nabídnout láhev Cutty Sarku s pečetí za pouhé tři libry.“

Když jsme odjížděli, se smíchem jsem prohodil, že takové místo jako Alexandrie je bezpochyby jen jedno na světě. A úplně to stačí.

Trochu jsme váhali, kam se vydáme dál. Měli jsme v plánu utábořit se mimo město, abychom se vyhnuli podvodníkům, a příští ráno si přijet prohlédnout Pompeiův sloup, Malou sfinguaKatakombyKoumElShoukkafa. Ale místo za městem nebylo tak snadné najít, protože opuštěnou poušť, na níž jsme mohli kdekoli zaparkovat karavan a postavit stany, vystřídala niská delta. Každý kus země zde sloužil jako zemědělská půda nebo byl zaplavený vodou. Nil se zde blížil k moři a rozvíral se do trojúhelníku dlouhého kolem 160 kilometrů. Díky dostatku vláhy se vše svěže zelenalo a delta poskytovala potravu, oblečení, práci i nadějné vyhlídky do budoucna většině z 30 milionům Egypťanů. Pouze 50 000 obyvatel Egypta se mermomocí pokoušelo přežít v jiných částech země, jež tvořily 97 % její rozlohy; zbytek se soustředil kolem Nilu, proto zde už nezbylo žádné příhodné místo, kde by se dalo tábořit.

Poté, co jsme ve tmě nějaký čas bloudili rozbahněnými cestami a brodili se přes potoky, nám nezbylo než zastavit na širokém odpočívadle prašné silnice v blízkosti palmového háje sousedícího s bavlníkovým polem. Zuřivě na nás dotírali komáři: první, s nimiž jsme se v Africe setkali, a vzduchem se nesl pach hnoje, ale mohli jsme se alespoň spolehnout, že nás tady nenajdou alexandrijští podvodníci a zloději.

Namísto toho nás objevila policie. Sotva jsme rozložili karavan a chystali se zalehnout, vynořili se z pole tři policisté a gestikulovali na nás, abychom odjeli. Nemluvili anglicky, ale pořád ukazovali kolem sebe, stále dokola opakovali výraz klefti a s dlaní u krku vydávali syčivý zvuk. To nám stačilo, abychom si domysleli, že v okolí číhají hrdlořezi, kteří nás ve spánku zabijí. V tom okamžiku bychom byli ochotni uvěřit čemukoli, co by nám kdo Alexandrii napovídal, a tak jsme se sbalili a vzali do každého auta jednoho policistu, aby nám ukázal, kde se dá bezpečně přenocovat. Po půl hodině jízdy po silnicích pár centimetrů nad hladinou vody, přes rozvrzané mosty a po blátivých uličkách jsme dorazili na místo, které se příliš nelišilo od toho původního a neleželo od něj až tak daleko.

Poděkovali jsme hochům v modrém za pomoc a sdělili jim, že jsou první poctiví obyvatelé Alexandrie, s nimiž jsme se setkali. Že se k nám zachovali jako přátelé v nepřátelském táboře. A mezitím jsme ani nepostřehli, kdy odjeli.

A také jsme nepostřehli, kdy se jim podařilo ukrást nám baterku, expozimetr, francouzský klíč, polovinu bezpečnostního pásu a popelník z palubní desky.

Nazítří ráno se jeden z policistů vrátil a zabouchal na dveře karavanu. Gestikuloval, že chce, abychom mu dali kartáček na zuby, který zřejmě předešlého večera zapomněl ukrást. To nás natolik vyvedlo z míry, že jsme mu ho dali.

Opustili jsme Alexandrii a po nové rušné dálnici jsme napříč deltou zamířili ke Káhiře. Poušť jsme nechali za sebou a míjeli zavlažovaná pole, skupinky stromů, mešity, domy, továrny a restaurace. Ocitli jsme se v úplně jiném Egyptě, mechanizovaném a moderním.

Káhira v nás po osmi dnech chození po úřadech a po památkách zanechala spousty často zmatených dojmů. Vybavují se mi jednotlivé vzpomínky: tři dny strávené sháněním víza do Sýrie, Iráku, Libanonu, Indie a Pákistánu; přeplněné ulice; neustálé bloudění po nesprávném břehu řeky; mešity a památky; Káhirské muzeum s nejvýznamnější sbírkou archeologických objektů na světě naskládaných v temných útrobách budovy jako pytle s moukou ve skladu; Woodrowova úplavice a lehká forma zažívacích potíží zvaných faraonova pomsta, jež postihla Willyho a Manua; hotel Continental, památka na starosvětskou eleganci, a jeho obrovské sály s hustými vysokými koberci a prostornými pokoji, kde jsme poprvé po návštěvě Benghází spali v povlečené posteli, a to podruhé během 77 dní.

Vzpomínám si, jak jsme se celý týden usilovně snažili uvést vozy a vybavení do stavu, v němž by zvládly náročnou cestu přes pouště Blízkého východu; jak jsme odpovídali na několik desítek dopis ů od p řá tel a sponzorů, jim ž jsme se naposledy ozvali ze Španělska a kte ří už nad námi málem zlomili hůl; a jak jsme se báječně najedli v restauraci Rex, skvělém bistru v blízkosti hotelu, kde si za deset centů můž ete dát lahodnou porci špaget se salátem a chlebem. A předev ší m se mi při vzpomínce na Káhiru vybavují úchvatn é ž eny, totalitní atmosféra a jeden naprosto úž asn ý jezdec na velbloudu.

Káhira byla rájem žen s bronzovou pletí, půvabných, atraktivních – a nedostupných. Obyvatelky Káhiry, ty nejsvůdnější ž eny v muslimském světě, odložily závoj a přejaly západn í módu v podob ě krátkých sukní, vysokých podpatk ů a hlubokých výstřihů. Hned první den pobytu ve měst ě jsem si mohl vykroutit krk, jak jsem se za nimi ohlížel. Jako dobré muslimky se ovšem nepouštěly do řeči s cizinci. Nepomohl mi ani můj vzhled, díky němž jsem se mohl snadno vydávat za Araba. A věř te mi, že jsem to na ně zkoušel.

Jeden nejmenovaný člen naší skupiny – říkejme mu třeba XY – ovšem nabyl dojmu, že se mu podařilo dosáhnout nedosažitelného, a to s Iftitani, naší krásnou pokojskou z hotelu Continental. Měla všechna plus: byla to okouzlující a žádoucí dívka s jasnýma modrýma očima, lesklými černými vlasy, jež jí splývaly k ramenům, bezchybnou olivovou pletí a postavou, již by jí mohla závidět i samotná Sfinga.Všechny nás uchvátila, jenže neuměla ani slovo anglicky. XY, který se domníval, že ji přitahuje, třetí den vyčkal, až přijde uklízet k němu do pokoje, a pozval ji na večeři. Použil pantomimu a ukázal na ni, pak na sebe a poté si přiložil ruku k ústům, jako by jedl. Co myslíte, že Iftitani udělala? Zavolala mu pokojovou službu.

XY se rozhodl vyzkoušet přímý přístup. Poté, co mu utřela v pokoji prach, ukázal na sebe, pak na postel, zvedl tenkou přikrývku, uhladil prostěradlo, pak ukázal na Iftitani a pak opět na postel. Napotřetí pochopila. A souhlasně přikývla! Měl obavy, aby ji nenazlobil svým tak přímým návrhem, ale dívka se usmála.

Pot é se obrátila k odchodu. XY se za ní vrhl a ukázal na postel. Iftitani jej přikývnutím ujistila, že rozumí, ukázala mu čas na hodinkách, pak se přistoupila ke kalendář i pov ěš enému na stěně a ukázala datum – tak se bez mluveného slova milenci dohodli, že si daj í rande nazítří ve dv ě hodiny odpoledne.

XY se celý den tvářil navýsost šťastně, ale všichni ostatní jsme na něho tajně žá rlili a jeho rozjaření nám spíše kazilo náladu. Druhý den jsme před polednem odešli všichni kromě XY na oběd do bistra Rex o něco dříve; ne že bychom chtěli projevit diskrétnost, spíše proto, abychom se nemuseli dívat na jeho blažený výraz, zatímco očekával naplnění svého milostného dobrodružství.

Ve dvě hodiny vstoupila Iftitani ve své vypasované modré uniformě do pokoje XY a zavřela za sebou dveře. XY se jen taktak ovládal. Zamířila přímo k posteli a odtáhla přikrývku. Nechtěla nic zbytečně protahovat, což XY naprosto vyhovovalo, a tak se začal spěšně svlékat.

Načež Iftitani zděšeně vykřikla a vyběhla z pokoje.

XY zůstal stát jako opařený. Vůbec to nechápal, protože si byl jist, že se jí líbí a že po něm Iftitani touží. Když jsme se vrátili, politovali jsme ho, ale pokrytecky jsme za zachmuřenou tváří skrývali škodolibou radost.

Později odpoledne přišel ředitel hotelu se stížností na chování XY. Jak se zdálo, naše bezelstná Iftitani se domnívala, že si host přeje převléknout postel.

Díky tomuto nedorozumění jsem získal cenné poučení na další léta strávená na cestách do cizích zemí: pokud mluvíte jiným jazykem než osoba, s níž jednáte, ujistěte se, a to velmi důkladně, že máte na mysli jednu a tutéž věc. Jste-li v nadřazené pozici, například jako hotelový host vůči zaměstnanci hotelu, chovejte se ohleduplně. Nikdy nepředpokládejte, že se příslušník jiné kultury dá snadno přesvědčit, aby udělal něco, co má ve své společnosti zakázáno. A také si nikdy nemyslete, že vám někdo vyhoví jen proto, že žije v nuzných poměrech – ani kdybyste byli šéfem Mezinárodního měnového fondu.

Kamkoli jsme se v Káhiře hnuli, všude jsme se setkávali s průvodními znaky policejního státu: armádními tábory, sklady munice a komunikačním vedením. Na všech mostech a na mnoha továrnách byly umístěny tabule se zákazem fotografování. Kdykoli jsme si vyzvedli poštu v kancelář i American Express, většina zásilek nesla známky toho, že je otevírali vládn í cenzoři, a později jsme se dozvěděli, že dopisy, které jsme poslali domů, byly také otevřeny a pak znovu zalepeny a opatřeny razítkem cenzora. Při registraci v hotelu Continental nám na recepci zabavili pasy a nechali si je několik dní, zatímco nás prov ěř ovala tajná policie. Ze souborů fotografií, je ž jsme si nechávali vyvolat, vždy záhadn ě zmizely ty, které zachycovaly chudobu Egypta. U větší ch nákup ů na nás obchodníci požadovali potvrzení, že jsme egyptské libry směnili oficiální cestou, a všude visela varování před pokutami za výměnu peněz na černém trhu. Noviny a rozhlas byly poplatné vládě a neviděli jsme žá dn é známky svobody tisku nebo projevu. Když Al žíř an é svrhli Ben Bellu, hlavního spojence prezidenta Násira, šokovan á egyptsk á hierarchie diskrétn ě – vlastn ě až tak diskrétn ě ani ne – rozmístila vojska kolem Káhiry, aby zabránila šíř en í protirežimních revolucí. (K revolucím tam tak jako tak došlo, ale a ž během Arabského jara o dlouhých a tvrdých 46 let později.)

Jenže Egypt nemůžete nemít rádi, pokud v něm žijí lidé jako Lamyi-Lamyi Ibrahim Ghoneim – ten nejúžasnější a nejcharismatičtější jezdec na velbloudu na světě jako vystřižený z filmového plátna, jak by on sám jistě potvrdil.

Jednoho pozdního odpoledne jsme se Stevem zajeli k pyramidám, abychom prozkoumali terén pro fotografie,které jsme slíbili sponzorům. Jak jsme se tak rozhlíželi, přiharcoval k nám na velbloudu oplácaný, asi tak šedesátiletý Arab v jasně zelené galabeji a zavolal na nás: „No tak, děcka. Jen se na mě koukni, baby! Kolosální podívaná, že? To je jízda! Prostě senzace!“ Třikrát nás objel dokola a zvolal: „To je, co? Co vy to, pánové? Tenhle velbloud je živoucí legenda. Krasavec nad krasavce. Dovolte, abych se představil. Já jsem Lamyi a tohle je Canada Dry.“ Název známé americké značky zázvorového piva a současně jméno svého velblouda vyslovil naprosto přesně, ale na vizitce, kterou nám podal, měl několik pravopisných chyb:

CANDA DRAY

veblout k pronájmu

Majtel: Pyramid Post, Gýza

LAMYI IBRAHIM GHONEIM Gíza, Egypt.

Po neblahých zkušenostech s alexandrijskými šejdíři jsme byli ještě stále obezřetní, ale Lamyi nás přesvědčil, když na nás spustil dle svého domnění nejnovějším hollywoodským slangem. „Už čtyřicet let tady pracuju pro turisty. Tohle řemeslo mě naučil táta. Nikdo se v tomhle byznyse nevyzná tak dobře jako já, to si piš, kámo. Kdykoli sem dorazí ňáké velké zvíře, lidi z vlády po mě chtějí, abych ho svezl na velbloudovi. Canada Dry je krotký jako beránek a sedí se na něm pohodlně jako na kanapi. Nechcete si to zkusit? Švédský král a královna říkali, že Kanada Dry je super. Podívejte, tady je fotka, jak na něm sedí královna. Stárne, ale je ten nejlepší velbloud široko daleko, vážení. Jel na něm i předseda vlády Churchill. Žádá si ho každá evropská princezna a hraběnka, co sem přijede. Dokonce i váš prezident Roosevelt se dal slyšet, že nikde v Egyptě neviděl krásnějšího velblouda. A znáte ty turistické plakáty, ty s pyramidama a velbloudem? No, tak to jsme my, baby. Každý se s náma fotí. Na fotkách mi to fakt sekne, to si piš. I filmový producent Cecil B. DeMille říkal, že jsem jeho nejoblíbenější jezdec na velbloudu. A znám taky jiné producenty. Se starým Cecilem B. DeMille jsem natočil hodně filmů, tak třeba Desatero přikázání a další takové parádní věci. Objevil jsem se ve 30 filmech, moji milí , ve 30. A jakpak vám mohu sloužit?“

Nazítří ráno dorazil Lamyi na místo, které nám přislíbil, a přivedl s sebou bratra, dva velbloudy, tři psy a koš plný rekvizit a kostýmů, abychom mohli udělat fotografie pro sponzory. Připravil scénu, zkontroloval úhel slunečních paprsků, upravil si oblečení, zapózoval pro každý snímek a dal Willymu a mně pokyny, jak máme fotografovat. Zkrátka a dobře rozhodně nezapřel svou rozsáhlou filmovoukariéru. Zvládl současně roli producenta, režiséra, tiskového agenta a filmové hvězdy.

V poušti vedle velkých pyramid v Gíze v Egyptě jsem splnil dva úkoly od sponzorů, když

jsem se podělil o krabici macesů Manischewitz a láhev bourbonu se třemi arabskými jezdci

na velbloudu včetně Lamyiho Ibrahima Ghoneima (vpravo). Willy Mettler




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist