načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy - Karel Jech

Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy

Elektronická kniha: Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy
Autor: Karel Jech

Významný český historik doc. Karel Jech přichází s ucelenou publikací o tom, proč, v jakých souvislostech a jakým způsobem u nás probíhala kolektivizace zemědělství a také proč se ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  158
+
-
5,3
bo za nákup

hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2%hodnoceni - 71.2% 90%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2008
Počet stran: 331
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksim.
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Vyšehrad, 2008
ISBN: 978-80-702-1902-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Materiálová studie. Velké množství cenných faktografických údajů. Autor se věnuje zejména státní (t.j. stranické) zemědělské politice po r. 1948, odklonu KSČ od koncepce smíšené ekonomiky a zrodu plánu na úplné přebudování individuální zemědělské malovýroby v socialistickou velkovýrobu. Tento proces probíhal zejména v 50. l. a jeho dozvuky lze zaznamenat ještě v l. 60. Zejména v 50. l. byly využívány metody ekonomického tlaku i politické perzekuce k likvidaci soukromě hospodařících sedláků. Studie se věnuje popisu metod násilné kolektivizace i osudům konkrétních osob, do jejichž života tyto události tvrdě zasáhly. Zrod politicko-ekonomické koncepce plně kolektivizovaného zemědělství a socializace vesnice. Prosazovaní této linie cestou likvidace velkých zemědělských hospodářství a zakládání Jednotných zemědělských družstev v 50. a 60. l. 20.stol.

Popis nakladatele

Významný český historik doc. Karel Jech přichází s ucelenou publikací o tom, proč, v jakých souvislostech a jakým způsobem u nás probíhala kolektivizace zemědělství a také proč se nevyhnula řadě činů proti lidskosti. Dosud nejrozsáhleji je zmapována smutně proslulá Akce K(kulak), v jejímž průběhu byly stovky selských rodin vyhnány ze svých domovů, zbaveny polí, strojů, hospodářských budov a zvířectva, vysídleny bez možnosti návratu na podřadné práce do cizího prostředí, hospodáři skandalizováni jako škůdci a nepřátelé, uvězněni a nasazováni na nejtěžší a zdraví škodlivé práce.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
K elektronické knize "Kolektivizace a vyhánění sedláků z půdy" doporučujeme také:
 (e-book)
Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů Tábor Vojna ve světle vzpomínek bývalých vězňů
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KAREL JECH

KOLEKTIVIZACE

A VYHÁNĚNÍ

SEDLÁKŮ Z PŮDY



Vyšehrad

Karel Jech

Kolektivizace

a vyhánění

sedláků

z půdy


© Karel Jech, 2008

ISBN 978 - 80 -7021- 902 -7

Kniha vychází

s finančním přispěním

Euroffice

Praha–Brusel, a.s.


Obsah

Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9

1. Střípky z rolnické a selské minulosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Sedláci dávných dob aneb trochu bájí a historie . . . . . . . . . . . . . 11

Nevolnictví a robota . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14

České baroko, kapličky a zvoničky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20

Škola základ života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Vesnice ve 20. stolet í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26

V čase nacistické totality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Osudný odsun . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31

Tradiční družstevnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Co se tehdy dělo v Sovětském Rusku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 36

Vesnice za agrární krize . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 2. Blýskání na časy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

Přelom . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 51

Změna kurzu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 55

Pojmenování nepřítele . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 59

Ve jménu zákona? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 64

Hledání argumentů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71

Problém selské půdy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 74 3. Nástup do roku 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Zostřený kurz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Trestní postih sedláků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 90

Justiční iniciativa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 95

Kulacká akce a Akce maso . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 4. Dramatické léto 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Případ Babice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Jihlavský proces a následné soudy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

5. Akce K (kulak) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Směrnice tří ministrů – říjen 1951 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118

Prováděcí pokyny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 123

Počátky Akce K (kulak) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126

6. Ven ze škol a z veřejného života! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Vylučování selských dětí ze škol . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 141

Odstraňování „vesnických boháčů“ z národních výborů . . . . . . . 146

Kulacké seznamy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150

7. Kulak se zavře třeba pro jednu slepici . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156

Podruhé v Lánech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 157

Poděbradský případ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 163

8. Druhá vlna rozkulačování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170

Akce kulak na Slovensku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171

Narůstající problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174

Jak se kdo choval . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

9. Propad Akce kulak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

Druhé zastaven í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190

V Lánech potřet í . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 196

Konec-nekonec vysídlování? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202 10. Dokončování kolektivizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Přechodné zmírnění a klamné naděje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 207

Postupy proti selskému stavu v závěrečné fázi kolektivizace . . . 211

Kulaci a jejich členství v JZD . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

Krutá bilance padesátých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222 11. Dozvuky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

Sedláci let devadesátých . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

Konec stalinského kolektivizačního modelu . . . . . . . . . . . . . . . . 232

Sedláci z přelomu tisíciletí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 234 Přílohy (kopie dobových dokumentů) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 241 Ediční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 321 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 323 Poznámky a odkazy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 325

ÚVOD

Na přelomu čtyřicátých a padesátých let dvacátého století se s nástupem kolektivizace do československého zemědělství pro soukromé hospodáře od základu měnil dosavadní způsob práce, postavení a zejména celá další životní perspektiva. Při vstupu do vznikajících JZD váhali, zda mají právo odejít od letité tradice svých rodů, zda s vidinou čehosi lepšího smějí obětovat zažitý způsob hospodaření na svých gruntech, zda se vůbec nezpronevěří svým otcům, dědům a ještě starším předkům. Rozhodovali se nejen o přítomnosti, ale i o minulosti a zejména o budoucnosti svého majetku, o svých vlastních životech, ale také o životech svých dětí a o životech jejich ještě nenarozených potomků.

Z hospodářů, kteří si do té doby sami určovali, kdy budou sít, orat či sklízet, se stávali členy pracovních skupin a vykonávali činnosti podle pokynů svých nadřízených, mnozí z nich se však z dosud řádných nebo i vážených občanů stávali bezprávnými odsouzenci, psanci a mukly. Jací to byli lidé, jací byli jejich předkové, kteří je vychovali, jaké postavení jim příslušelo v celospolečenském uspořádání a čím je poznamenaly uplynulé vzestupy či hospodářské nezdary, nepřízeň počasí, války, revoluce a reformy?

Co o nich věděli jejich současníci z měst, proč byli neteční a proč se k likvidačním krokům na jejich obranu nepostavili? A co o těchto kdysi nejpočetnějších příslušnících naší společnosti víme my dnes, když uplynulo už něco přes půl století od počáteční kolektivizační vlny a když velká část našich vrstevníků tehdejší rolníky a sedláky z vlastní zkušenosti nepamatuje a nezná? Vesnická rolnická a selská minulost byla pestrá a bohatá, útržky z ní známe z četby a vyprávění. Přesto stojí za to z ní úvodem aspoň něco ve zkratce připomenout.

9



STŘÍPKY Z ROLNICKÉ

A SELSKÉ MINULOSTI

Tak ořem, sejem, hyneme,

však pýchy dalecí,

Přec starší jsme a budeme

než rody knížecí!

J. V. Sládek Sedláci dávných dob aneb trochu bájí a historie Zemědělství spolu s lovem patřilo k nejstarším lidským činnostem a dlouho se považovalo za cosi setrvačně ustáleného, kde se třeba celá staletí nedělo nic převratného. Půdu bylo třeba obdělávat, o zvířectvo a drůbež bylo třeba pečovat, aby bylo co jíst. A ti, kteří tuto činnost vykonávali, patřili neodmyslitelně k přírodě a půdě, aN tu půdu považovali za vlastní či aN patřila panovníkovi nebo šlechtě a jim byla za poslušnost, odpracování a daně pouze propůjčena. S tím se narodili, tím žili a umírali, v tom byl smysl jejich existence. Nemnozí z nich bývali gramotní, čtenáři, písmáci a kronikáři; dokonce i do Vatikánu se v husitské době donesl varovný výrok, který pronesl Aeneas Silvius Piccolomini o tom, že kdekterá česká selka se vyzná v bibli lépe než mnohý učený teolog. Ostatní se sotva dovedli podepsat, a to dost často jen třemi křížky.

Středověcí nevolníci snad jen s výjimkou nedobrovolné účasti ve vá

lečných taženích nepřišli do světa a byli šmahem považováni za kulturně méněcennou vrstvu na okraji společnosti, mluvilo se o nich jako o vesnických buranech, zápecnících a neotesancích. Ještě v devatenáctém století padla na jejich adresu ve Stroupežnického Našich furiantech slova: žádnej z nich se nedostal dál než do Strakonic na jarmark koupit kobylu. Jako trvalá vlastnost se jim přisuzovalo neměnné používání zastaralých pracovních postupů (trojpolní systém) a návyků a celkově konzervativní myšlení, často ulpívající na té či oné náboženské víře, na jejích dogmatech a postulátech, mravních příkazech a zákazech.

Zemědělskou půdu, lesy a rybníky vlastnily ve středověku především

panovnické rody, církevní hierarchie a šlechta. Jen její malá část byla zejména pro účely společné pastvy v obecní držbě, která se postupně vyvinula ze starobylé slovanské poruky, v níž panoval režim společného vzájemného ručení (v Rusku proslulá občinová „krugovaja poruka“). S nástupem Habsburků se do rakouských rukou dostávala i veškerá

11


panovnická půda, což bylo navíc zvýrazněno též pobělohorským oslabením domácí české šlechty, jejíž místo na dlouhou dobu zaujala cizorodá aristokracie. Do českého a moravského prostředí tak ze zahraničí spolu s významným kulturním obohacením pronikaly také zhoubné odnárodňovací, zejména germanizační vlivy, kterým – jak se prokázalo – byl venkov schopen čelit úspěšněji než města.

Velkým latifundistou byla i katolická církev, jejíž představitelé obdobně jako šlechtické panstvo se zemědělstvím fyzicky nezabývali; k jejímu řízení měli propracovaný systém správců a jejich adjunktů, šafářů, poklasných, nájemců, hajných, rybářů, rychtářů, fojtů a drábů, či jiných vykonavatelů panské vůle, nadřazenosti a svrchovanosti.

Panovníkovi, aristokracii a církvi po celý středověk patřili spolu s půdou, lesy a rybníky i vesničtí lidé, celé vesnice a osady, všechen ten „neurozený“ nevolný lid. Každý, kdo dnes pátrá v matrikách, kronikách či jiných archivních písemnostech po minulosti a kořenech svého rodu, téměř bez výjimky vždy nachází po otcovské či mateřské linii některé předky zemědělského původu. Mnohdy s údivem zjišNuje, že je vlastně přes několik generací potomkem někdejších malých či větších sedláků, kteří byli podle feudálního práva poddanými určité panovnické větvi, šlechtickému rodu či církevnímu panství (např. poddaný knížeti Lobkovicovi, panství Jistebnickému apod.).

Podle historika Kamila Krofty – autora skvělého díla o nejstarší minulosti selského stavu v Čechách a na Moravě

1

– většina selského lidu na

konci předhusitské doby byla v závislém postavení. Sedlák již tenkrát nebyl skutečným vlastníkem půdy, na níž seděl, nýbrž jen jejím uživatelem a nájemcem, který ovšem nemohl být kdykoliv ze své usedlosti odstraněn; měl k němu i jisté, třeba omezené dědické právo. Z této držby platil vrchnosti jakožto faktickému vlastníku roční, smlouvou stanovený plat a úroky a kromě toho býval zavázán konat jí rozličné služby, roboty. Sedláci také z největší části nesli váhu daní (berní), které ukládal král vrchnostem. Vrchnostem zase na oplátku příslušelo, i když více slovem než skutkem, svoje poddané ochraňovat, bylo-li třeba.

Husitské hnutí probudilo myšlenky a snahy obracející se proti poddanství; nelze však říci, že by zrušení poddanství, vymanění selského lidu ze závislosti na vrchnostech, učinilo svým programem. Husitskými válkami ubylo v zemi obyvatelstva, zvláště také na venkově, celé kraje byly zpustošeny, půda ležela ladem. Zaváděla se proto opatření proti přecházení venkovského lidu z místa na místo, nutící k jeho připoutání k půdě a k odvádění obvyklých platů vrchnosti.

Jiná opatření se týkala dětí poddaných sedláků. Již počátkem 16. století docházelo k tomu, že poddaní směli dávat své syny na studie jen se

12


zvláštním svolením vrchnosti. Nejednou se stávalo, že synové poddaných, studující na pražské univerzitě bez takového dovolení, bývali od svých vrchností ze studií odvoláváni. Některé vrchnosti zbraňovaly svým poddaným dávat syny na řemesla a omezovaly jejich právo uzavírat sňatky, a to nejen s nevěstami a ženichy z cizích panství, ale i mezi poddanými stejné vrchnosti. Postupně se poddaným odpíralo právo vařit vlastní pivo, zaváděla se povinnost odebírat pivo z panských pivovarů a obdobně se i obilí smělo mlít jen v panských mlýnech.

V předbělohorské době (míněno je 13.–16. století) rozeznával Kamil Krofta tyto hlavní vrstvy poddaného lidu:

Rolníci či sedláci, tj. držitelé kmenových statků vzniklých hned při zakládání osady. Rozdíl mezi nimi byl pouze ve výměře půdy příslušné ke statku (celoláníci, půlláníci, čtvrtláníci) a v úměrně nestejné míře platů, dávek a robot povinných vrchnosti, jež se vyměřovaly po lánech.

Podsedci, podsedníci a zahradníci, tj. držitelé usedlostí menších než normální selské statky téže vesnice, vzniklých zpravidla při pozdějším osazení půdy. Takovým usedlostem se říkalo podsedky nebo zahrady, snad proto, že přidělený pozemek byl ohrazen plotem.

13

Obálka posledního vydání Kroftových Dějin selského stavu z r. 1949 s použitím malby Josefa Mánesa.

Chalupníci nebo domkáři – ti sídlili v chalupách či domcích bez po

zemků, obyčejně na panské půdě a nejčastěji sloužívali vrchnosti jako ná

deníci.

Podruzi – nevolníci bez půdy a vlastního obydlí; žili v podnájmu

u vrchnosti nebo sedláků a u nich vykonávali přikázané práce.

Někteří zemědělci zaujímali postupně jakési výsadní postavení. K nim

patřili zejména svobodníci, což byli sedláci nezávislí na nějaké soukromé

vrchnosti a nezatížení robotou. Mnozí z nich však upadali do poddanství

a někteří poddaní zase naopak dosahovali svobody

2

za plat nebo odměnou

za prokázané služby. Svobodníků bylo v polovině 16. století v Čechách asi 500, o sto let později okolo 750. Jen pro zajímavost uveSme, že ve středočeské vesnici Kostelec u Křížků se místní usedlost číslo 8 dodnes honosí tím, že tu v roce 1742 vznikl první svobodný grunt v kraji, když paní kněžna Anna Piccollomini navždy zprostila tuto usedlost všech robot a platů za to, že Matěj Dvořáček jak zdejší vrchnosti, lidem poddaným a podobně i panskému dobytku velmi prospěšným byl a s boží pomocí takové kurýrovat se vynasnažoval.

Za nápravníky byly původně označovány osoby rozličného původu,

např. z řad nižší šlechty či ze svobodníků, jež držely pozemky na způsob léna a za to byly povinny k jistým službám, hlavně vojenským.

Držiteli výsadních selských usedlostí byli také dvořáci, blízcí svobod

níkům a rozšíření hlavně na Moravě; spadali sice pod pravomoc vrchností, ale byli prosti skoro všech povinností.

K privilegovaným sedlákům nutno počítat i Chody a Králováky, jimiž

byli soukromí poddaní panovníka; sídlili na královské půdě, ale byli zproštěni robot a nadáni četnými výsadami, aby mohli hlídat zemské hranice. Nevztahovaly se na ně pravomoci vrchností a byli podřízeni přímo králi.

Nevolnictví a robota

K nevolnictví a poddanství patřila povinnost robotného lidu pracovat bez

nároku na odměnu osobně (pěšky) nebo s vlastním potahem (jezděcí ro

bota), která v nejtěžších pobělohorských dobách představovala pro sel

skou usedlost 100 až 150 dní v roce. S tím souvisely i některé osobní ne

svobody, například zákaz opustit za prací či vzděláním nebo z rodinných

důvodů příslušné panství či zákaz vstoupit do manželského svazku bez

souhlasu vrchnosti. Obecná povinnost vojenské služby se poddaných ne

týkala, neboN panovníci a šlechtičtí vojevůdci dávali k vedení svých válek

přednost rytířům a dobře vycvičeným žoldnéřům. Za vlády Habsburků

(např. při hrozivém vpádu Turků do Uher a Rakouska 1661–1664, kdy

14


byla ohrožena i jižní Morava) se však obávané vojenské odvody vesnic

kých nevolníků konaly. Až do roku 1799 a místy i déle používala vrchnost

spolu s církví velmi potupný způsob vymáhání povinností: cizoložné

osoby a nevolníci, kteří se nezúčastnili panské roboty, museli stát na pra

nýři před kostelem, přičemž věřící cestou na mši je směli poplivat nebo

pětkrát švihnout březovou metlou.

Znevolněné rolnictvo, vydírané a ponižované robotními povinnostmi,

daněmi, rekvizicemi či rabováním v případě válečných událostí, vázaností

k panskému dvoru a nesvobodou pohybu – to všechno dlouhodobě vytvá

řelo nespokojenost se stávajícími poměry, hrozilo propuknutím vzdoru,

pasivního či aktivního odporu. Pokud by se nahromaděná nespokojenost

dala do pohybu ve stejnou chvíli a pokud by měla ve svém čele odhodlané

a schopné vůdce, znamenalo by to obrovskou sílu a nebezpečí nejen pro

místní panstvo, nýbrž i pro samotný císařský dvůr a jeho armádu. K tako

vému sjednocení a revolučnímu vystoupení však nikdy nedošlo, i když

některé krajové akce z počátku osmdesátých let osmnáctého století k tomu

neměly daleko. Zradikalizovaní nevolníci se domáhali nápravy a sprave

dlnosti nejen různými stížnostmi a peticemi, ale i řadou místních selských

15

Robotní patent pro Království české

z 13. srpna 1775 – titulní list.

Robotní známka.


povstání, v nichž přišly ke slovu i kosy a vidle. Proti nejznámějšímu

z nich, které se v roce 1775 valilo z východních Čech na Prahu, zasáhla

u Chlumce nad Cidlinou císařská armáda a krvavě je potlačila. Méně

známé selské bouře se přehnaly Čechami už krátce po Bílé hoře, např.

1621 na Hradecku, 1627 na KonopišNském panství, na Kouřimsku a Čá

slavsku, 1628 na Opočensku. Roku 1639 vypukly selské bouře při vpádu

Sasů do Čech na řadě statků, které byly po Bílé hoře odňaty české ne

katolické šlechtě, a velké nepokoje se roku 1680 nesly téměř polovičkou

českého království. Neúspěch neminul koncem 17. století ani chodské

sedláky, kteří za svoji pohraniční strážní službu požívali jistých úlev a vý

hod, avšak nakonec doplatili na svoji důvěřivost k panovnickému trůnu

a neobhájili svá domněle nezadatelná práva.

Středověká vesnice držela ve velké vážnosti bájné postavy české a mo

ravské minulosti – praotce Čecha, Horymíra či blanické rytíře a zvláště

Přemysla Oráče, kterého údajně povolala na panovnický stolec přímo

z pole od pluhu sama kněžna Libuše, což bylo chápáno jako velká pocta

zemědělskému stavu. Vesnice přitom i nadále žila v bázni a pokoře před

16

Soud nad nevolníkem – rytina z knihy Georgica curiosa, 1. díl, str. 52, vydáno v No

rimberku.


dávnými pohanskými božstvy, vládci tajemných jevů přírody i podsvětí,

noci, bouří či hlubin – Perunem, Krakonošem a Radegastem počínaje,

vodníky, čerty, rusalkami a jezinkami konče. Proti vůli církve a jindy s je

jím pragmatickým přitakáním převzala a dodržovala mnohé původně po

hanské zvyklosti – slavení zimního slunovratu (které se změnilo v rituál

křesNanských Vánoc), vynášení smrtky a vítání jara, pálení čarodějnic,

uctívání domácích bůžků atd. Plně přijala za své doložené velikány už

reálných českých dějin a povýšila si je za své kultovní symboly, zejména

sv. Václava a Karla IV., náboženské a církevní autority od svatých Cyrila

a Metoděje, přes sv. Vojtěcha, svatou Anežku a Ludmilu až po Jana Husa,

po jistém rekatolizačním nátlaku i Jana Nepomuckého. Vesnice ale držela

v pokoře a úctě i žijící panovníky, jako byli Marie Terezie a Josef II., jimž

prokazovala vděk za vyhlášené úlevy a do jejichž panování vkládala

mnohé další naděje.

Při zbožnění a uctívání takových autorit se dlouhými věky utvářel du

chovní svět vesničanů, jejich náboženské představy (lidový katolicismus,

místy i protestantská či židovská víra, vlažný vztah k církevním dogmatům

17

Romantické vyobrazení Přemysla Oráče, snídajícího na „železném stole“, bájného

zakladatele knížecího rodu Přemyslovců a uctívaného patrona českých zemědělců.

Výňatek z rukopisu Kroniky české Přibíka Pulkavy z Radenína, kronikáře Karla IV.

(NA ČR)


a autoritám nebo dokonce pronásledované kacířství), mravní principy a postupně sílící národní povědomí. Tvořilo se to, čemu se dodnes říká zdravý selský rozum, i když tomu všemu bránily tisíceré přežitky, vůle i zvůle vládnoucích vrstev, církevních kruhů či jenom těch nejnižších, ale všeho schopných místních hodnostářů.

Hlubokou stopu v náboženském, mravním, ale i širším světonázoro

vém smýšlení rolnických vrstev zanechalo působení Jana Husa, jeho vynikajících stoupenců a pokračovatelů šířících jeho myšlenky z kazatelen silou slova (Jan Želivský, Jeroným Pražský, Jan Milič z Kroměříže, Jakoubek ze Stříbra, sedlák a myslitel Petr Chelčický) nebo i vojensky (Jan Žižka, Prokop Holý, Mikuláš z Husi). Tato výrazně česká ideologie přerůstající do evropských rozměrů a její zakořenění v městském i vesnickém prostředí byla v tehdejších rozjitřených dobách srovnatelná jen s kalvinismem a luteránstvím v Anglii a Německu, aniž by našla svoji obdobu třeba v ruských, ukrajinských nebo balkánských podmínkách, kde se více prosazoval vliv pravoslaví.

18

Pomník Přemysla Oráče

ve Stadicích, postaven

1841. (Foto: Archiv

NZM)

Katolická církev nakonec prosadila svůj nábožensko-ideologický monopol a podařilo se jí z velké části rekatolizovat český a moravský venkov. Ten ale místy i nadále odolával a jen se dokázal přizpůsobovat změněným poměrům. Například na Valašsku se evangelická víra udržela i přes celé pobělohorské období. Mnozí sedláci na rozdíl od městských spoluvěřících neopouštěli zemi, zůstávali doma, ukrývali svoje výtisky či opisy bible, skrytě vyznávali svoji víru a konali obřady podobojí. V tom také byla i jedna z podstatných příčin toho, proč v dobách tuhé rekatolizace a germanizace právě vesnice a její lid doslova zachránily český jazyk a už jen slabě doutnající národní cítění. V dobách národního obrození se o rolníky a sedláky spolehlivě opíraly snahy vlasteneckých vzdělanců a nadšenců – spisovatelů, básníků, učitelů, kněží, herců, skladatelů či muzikantů, z nichž ostatně mnozí z vesnického prostředí pocházeli.

Vesnice ctila i své selské vůdce, kteří usilovali o lepší hospodářské a sociální postavení poddaného lidu – chodského rebelanta Jana Sladkého-Kozinu (popraven 1695), Jakuba Kubatu z jihočeského Zbudova (popraven 1581), rychtáře-svobodníka Antonína Nývlta z podkrkonošské Rtyně († 1782) a další. O jejich postavách, činech a výrocích se po staletí vyprávělo a vznikaly lidové báje (Kubata dal hlavu za blata, údajná Kozinova výzva Lomikare, Lomikare, do roka a do dne zvu tě na boží soud!). Vesnice byla hrdá (i když někteří radili k vyčkávání a opatrnosti) na to, že se čas od času dovedla ve svém okolí vzepřít panské zvůli, přestože nikdy nedospěla k tomu, aby proti bezpráví koordinovaně a najednou povstala celá země, ač k tomu nebylo daleko. Zejména protirobotní vzpoura v severovýchodních Čechách z roku 1775 si už od počátku vytvořila z odhodlaných rychtářů autoritativní vedení v čele s Antonínem Nývltem (selské guberno) a přes svoje násilné potlačení se stala nepochybně velmi důrazným podnětem pro zmírnění poddanských poměrů.

Ke zrušení nevolnictví došlo v českých zemích roku 1781, tedy jen krátce před Francií (1789), se značným časovým předstihem před sousedním Pruskem (1807) či Bavorskem (1808), nemluvě o carském Rusku (1861), kde navíc i nadále trvaly občinové poměry. K onomu radikálnímu rozhodnutí, které pro vesnici ve svých důsledcích znamenalo revoluci shora, se odhodlal monarcha Josef II., nadšený stoupenec osvícenského racionalismu. Obdobně i druhý významný krok uvolňující cestu kapitalistickému rozvoji v zemědělství, zrušení roboty (spolu s církevními desátky) v roce 1848, si nevynutilo jen samotné hnutí nespokojeného selského lidu (např. z roku 1821 na téměř polovině Moravy nebo z roku 1846 na Opočensku, na Hradecku či Mladoboleslavsku), ale tvořilo součást širší demokratické revoluce, řešící nazrálé celospolečenské konflikty a krize

19


v tehdejší Evropě, tedy i v Rakousku, Uhrách, v Čechách, na Moravě a ve

Slezsku. Robota byla již natolik nenáviděná venkovským lidem a natolik

málo produktivní z hlediska vrchností, že její odstranění navrhovali do

konce někteří velkostatkáři. Její zrušení s částečnou náhradou se strany

rolníků bylo nakonec kompromisem výhodným jak pro někdejší poddané,

kteří získávali osobní svobodu (často ale i tíživé dlouhodobé zadlužení),

tak i pro stát, vrchnosti a průmyslové podnikatele, neboN uvolňovalo po

hyb žádoucí pracovní síly a navíc odškodnění přinášelo nemalý finanční

příspěvek pro modernizaci velkostatků.

Vývoj vesnice a zemědělství v českých zemích měl tisíceré zábrany.

Zcela nevypočitatelná byla a na věky zůstávala sama příroda, dárkyně ži

vota, živitelka, ale i původkyně živelných pohrom a katastrof, neúrody,

požárů, sucha nebo záplav a nic proti tomu nepomáhala prosebná procesí

věřících či zaříkání. Po neúrodách obilovin z tuhých zim nebo extrémních

srážek přicházel hladomor, kdy lidé na vesnici jedli i trávu, listí a kůru

stromů (1771–1775). Vysvobození přineslo až rozšířené pěstování bram

bor, i když v nepříznivých letech jejich úroda nejednou zmrzla. Nejenom

města, ale též rozptýlená venkovská osídlení byla – jak nám mj. prozrazují

matriky pokřtěných a zemřelých – téměř bezbranná proti vysoké úmrt

nosti rodiček a novorozenců, proti nemocem z podvýživy (slabost a seš

lost věkem, horká nemoc) a epidemiím moru (poslední z nich v letech

1713 –1714, která zachvátila i dobytek, postihla na 50 tisíc lidí). Války

(třicetiletá v letech 1618 –1648, sedmiletá z let 1756 –1763) vypalovaly

celé vesnice, hubily statisíce lidských životů, vojáků na bojištích i zcela

nezúčastněných obyvatel; obdobně pustošivý účinek mělo i rabování

a znásilňování při pouhých přesunech vítězných či poražených armád. Jen

během třicetileté války zanikly desítky vesnic a osad a mnohé chalupy

zely prázdnotou (pusté usedlosti, poustky). Podle jedné domněnky právě tehdy vzniklo v sousedním Německu úsloví o českých vesnicích (böhmische Dörfer) jako o něčem, co tady bylo a už není, tedy o něčem naprosto nepochopitelném a záhadném, jako je pro Čecha „španělská vesnice“.

České baroko, kapličky a zvoničky

Jak plynul čas, v zemědělské krajině se vedle dávných smírčích kamenů,

památných stromů a studánek s léčivou vodou objevovaly nově vznika

jící lidové výtvory nadané čímsi úctyhodným. Byly to dřevěné, kovové či

kamenné nebo jen prostě zděné kapličky, křížky, boží muka v místech,

kde třeba uhodil blesk, splašili se koně a převrhl se kočár vezoucí ne

věstu, kde někdo náhle podlehl svému zranění, nemoci nebo úkladnou

20


21

Boží muka u Záhoří,

okr. Neveklov, 1954.

(Foto: Archiv NZM)

Kaplička u rybníka

mezi vesnicemi Ra

díč a Dubliny, po

stavená na památku

toho, že se tam kdysi

údajně podařilo sed

láku Moulíkovi unik

nout spárům vodníka.

(Foto: autor)


rukou, kde si dva milenci vyznali lásku nebo kde se pro nepřízeň rodičů či majetkovou nerovnost museli rozejít. Stávaly osamoceně v polích, na vyvýšeném místě, ale i na rozcestích a tak byly pro pocestné důležitým orientačním vodítkem. Některé kapličky měly vysloveně náboženské poslání, ale byly i takové, které vznikaly ze zcela prozaických či humorných důvodů, jako například u rybníka mezi vesnicemi Radíč a Dubliny, kde se údajně jednou v noci podařilo sedláku Moulíkovi vymanit se ze svodů vodníka a zachránit si tak život.

3

Ta kaplička tam stojí a je udržo

vána dodnes, neboN je s ní spjata živá místní pohádková pověst a kousek vesnické historie.

I ty nejchudší vesnice si pořizovaly solidní zvoničky z nejlepšího dřeva nebo třeba ve středních Čechách z tvrdé místní žuly, odkud se krajinou nesl hlas zvonku o tom, že pro lidi i zvířata v poli přišel čas poledního spočinutí pod stinným stromem. Zvonek právě tak oznamoval rolníkovi, že nastala chvíle, aby pokleknutím uctil vykonanou práci, poděkoval za příznivé počasí a případně za sklizené plody. A tím se také lidé i na vzdálených samotách dozvídali, že už dodýchala stařenka výměnkářka Potůčková z Chaloupek. Zvonilo se i při poslední cestě nebožtíka, dokud smutek nepřehlušilo bujaré veselí a hudba k pohoštění, přípitkům, zpěvu a tanci z místní hospody na jeho počest. Ten poněkud drastický zvyk smiřující pozůstalé s novou skutečností má svoji sílu a mnohde se udržuje dodnes.

Všichni se těšili na každoroční poutě a posvícení, na moravské hody. Ve své době jich bylo tolik, že císař Josef II. se je marně pokusil sjednotit k jednomu datu.

Sedmnácté a osmnácté století dalo vzniknout svébytným vesnickým stavbám. Do značné míry to souviselo s tím, že většina starších středověkých obydlí i hospodářských budov byla ze dřeva, slaměných došků a podobných snadno hořlavých materiálů. Často tak docházelo k neuhasitelným požárům domů i celých vesnic. Stavělo se znovu, pomáhali sousedi a někdy přišlo vhod i trochu stavebního dřeva z panského lesa, kamene, písku či vápence z obecních zdrojů. Kdo na to měl, stavěl už něco bytelnějšího, bezpečnějšího i výstavnějšího. V německy osídlených nebo smíšených oblastech se stavěly hrázděné statky s výraznou kombinací zdiva a trámov ís honosnými pavlačemi a podloubím. Na Hané to byly usedlosti se širokými a vysokými vjezdy, jejichž branami mohly vjíždět žebřiňáky plně naložené snopy obilí či sena. V jižních Čechách vznikla originální vesnická architektura ve stylu českého líbivého baroka, která poznamenala jak stavby církevní, tak rolnické a selské usedlosti, a to jak jejich obytné části, tvořící mnohde kouzelně ucelené návsi s rybníčkem a stromovím uprostřed, tak části hospodářské, zejména bytelné kamenné špejchary.

22


Škola základ života

Aktivní znalost čtení, počtů a psaní byla po dlouhou dobu výsadou kněží,

kantorů, matrikářů, panských úředníků, studentů či kronikářů, zatímco

prostí vesničané v nutných případech osvědčovali svoji totožnost třemi

křížky. K zavedení povinné školní docházky došlo v českých zemích

v roce 1774, tj. sedm let před zrušením nevolnictví, pravidelné vyučování

s plnou docházkou dětí se však konalo hlavně v zimních měsících, neboN

v ostatním čase musely děti pomáhat rodičům při naléhavých zeměděl

ských pracích. Nezřídka chyběli kvalifikovaní učitelé (náhradou bývali

23

Barokní venkovská architektura – z filmu Tam, kde hnízdí čápi. (Foto: Archiv ABZ,

Miroslav Pešan)


váleční invalidé a vysloužilci). Rozhodující krok na cestě k vesnické gra

motnosti byl však zavedením pravidelné školní docházky učiněn, a tím

také stoupala vědomostní a celková kulturní úroveň zemědělského do

rostu. Od počátku 19. století se ke školní výuce přestávaly užívat nevy

hovující stísněné prostory a ve spádových vesnicích vznikaly nebo se roz

šiřovaly nové školní budovy. Od přelomu 19. a 20. století se houfně

zřizovala školní hřiště a časem i vesnické sokolovny umožňující cvičení

dětí i v nepříznivých povětrnostních podmínkách. Již v polovině 19. sto

letí vychovával pražský Amerlingův učitelský ústav stovky vlastenecky

orientovaných učitelů pro venkovské školy. Na mnoha venkovských ško

lách začínaly působit i ženy-učitelky, pečující u školních dětí zvláště

o rodný jazyk, manuální zručnost a hudební výchovu.

- - -

Feudální společenské poměry i dlouhodobě uplatňované způsoby země

dělského hospodaření měly tuhý kořínek, ale postupně musely uvolňovat

prostor prosazujícím se buržoazně demokratickým pořádkům i progre

sivnějším ekonomickým a výrobně technickým postupům. Převratný

význam měl doma i v zahraničí už samotný vynález ruchadla selských

bratranců Veverkových z Rybitví u Pardubic (1827), na který pak navázala

další technická zdokonalení (parní pluhy apod.), prospěšná především

statkům a velkostatkům, které se přetvářely v modernější velkovýrobní

podniky. Od druhé poloviny 19. století pronikaly do zemědělství (opět

převážně do velkých hospodářství) mnohé formy mechanizace a tech

nické racionalizace fyzicky náročných prací, jeho elektrifikace a moto

rizace. Překonaný trojpolní systém obdělávání půdy ustoupil efektivněj

šímu střídavému osevu, ke slovu přicházelo pěstování technických plodin

pro průmyslové zužitkování (cukrová řepa s navazujícím cukrovarnickým

průmyslem a strojírenstvím pro konstrukci výhodně vyvážených cukro

varnických kompletů, obdobně chmel).

Zatímco zemědělská malovýroba víceméně stagnovala a zůstávala

v závislosti na bohatnoucí velké agrární buržoazii, relativně dobře pros

perovala selská hospodářství, svým rozsahem a produkcí přiměřená mož

nostem sedlákovy rodiny, najímané čeledě a příležitostné sezónní výpo

moci. Selský stav se svými kořeny a tradicemi v dávné minulosti vesnice

tak vstupoval do nové podoby a éry své existence. To byli oni sedláci

a selky, jak je v dobách národního obrození a rodícího se kapitalismu

vypodobnili ve svých románech, povídkách, básních či divadelních hrách

A. Jirásek, B. Němcová, J. K. Tyl, L. Stroupežnický, J. V. Sládek,

K. Klostermann, J. Š. Baar, J. Holeček či bratří Mrštíkové, ve výtvarných

dílech J. Mánes či M. Aleš nebo i v lidově oblíbených operách, jakou

24


25

V potu tváří své chléb jísti budeš, dokavadž se nenavrátíš do země, poněvadž jsi z ní

vzat. Neb prach jsi a v prach se navrátíš. Biblí svatá, První kniha Mojžíšova, kap. 3.

(Foto: SOkA, Teplice)


byla Smetanova Prodaná nevěsta. Tehdy už také mnozí sedláci a rolníci

vstupovali do veřejného života jako starostové obcí, jako uznávaní akti

visté sokolského hnutí, vlasteneckých ochotnických spolků, raiffeisenek

a kampeliček a jako celek vytvářeli tak silnou a vlivnou součást celého

středního stavu novodobé společnosti.

- - -

Nabytá volnost pohybu za prací nebo z rodinných důvodů a vyvázání rol

níků z poddanských povinností se stalo ventilem, kterým se uvolňovalo

vnitřní napětí mnohočetných rolnických rodin i přelidněných vesnic. Ve

druhé polovině 19. století tak odcházeli zejména mladí muži z nesoběstač

ných chudých hospodářství za výdělkem a obživou do manufaktur a tová

ren s rozmáhající se hromadnou výrobou. Radikálnějším, ale také riskant

nějším řešením byla pro mnohé přechodná nebo i trvalá emigrace do

bohatších evropských zemí a hlavně do zámoří.

U těch, kteří zůstávali doma, bylo možné pozorovat zesílený vlastnický

vztah k „rodné hroudě“, prosycený značným patriotismem a úctou k dě

dictví předků. Připoutanost k půdě byla však nezřídka i zdrojem vleklých

majetkových sporů v rodinách a se sousedy o užívání cesty, o kousek meze

či louky, jindy zase důvodem k uzavírání nerovných sňatků a dokonce

i motivem k tragickým činům násilí či žhářství. Malým i velkým byla při

tom společná každodenní dřina, neboN pole i domácí zvířectvo vyžadovaly

trvalou péči. Vítanou příležitostí k odpočinku, zábavě a rozptýlení byly

pravidelně přicházející náboženské a světské zvyklosti, velikonoční,

dožínkové, adventní a vánoční rituály, poutě a posvícení a jednou z vrchol

ných společenských událostí byly svatby, pohřby, okázalá procesí a vý

pravné mše, jichž se zpravidla účastnila celá vesnice a její okolí. Pro velké

sedláky bylo vysněným přáním mít co nejvíce dobrých pozemků, co nej

honosnější usedlost uprostřed návsi, co nejlepší koně do tahu i do kočáru,

furiantské sólo při vesnické tancovačce, co nejbohatší svatební výbavu

pro dceru a starostenskou funkci v obci. Ne každý však dokázal v rozmá

hajícím se tržním a spekulačním prostředí udržet a rozmnožovat zděděný

grunt – nebyly ojedinělé případy prohýření věna, úspor či celého majetku

nebo i jeho prohry v kartách.

Vesnice ve 20. století

To všechno a mnoho dalšího vytvářelo nad převzatými zvyklostmi předků

novou vrstvu životních zkušeností a prožitků, ukládalo se do paměti i po

vahových rysů rolnického lidu a selského stavu. V takovém postavení

26


a s takovým vybavením vstupovali malí i velcí zemědělci do náročného 20. století, čemuž napomáhalo všeobecné hlasovací právo, vzmáhající se spolkový život a počáteční aktivity rodícího se družstevního hnutí. Bylo však nutno čelit silnému konkurenčnímu tlaku dováženého zámořského obilí, který vytvářel na celém evropském kontinentu závažné odbytové krize.

Dvacáté století poznamenalo celou společnost a v tom i její zemědělské vrstvy novým technickým pokrokem (traktory, samovazy, kombajny, umělá hnojiva apod.). Nesmazatelně však zapůsobily i tragické události světového významu – hospodářské krize a války. Jen z té první světové války (1914 –1918) má snad každá vesnice na čestném místě pomník se seznamem jmen svých padlých. Válka roznesla statisíce vojáků, mezi nimiž byli silně zastoupeni mladí vesničtí muži, po téměř celé Evropě a někteří si dokonce probojovávali cestu domů přes Sibiř a Dálný východ. AN už v rakousko-uherských uniformách nebo v legionářských stejnokrojích tito vesničané dostali příležitost prokázat svůj vztah k vlasti, zasloužili se o rozpad rakousko-uherské monarchie a o vybudování samostatné Československé republiky. Poznávali při tom na Balkáně, v Rusku a na Ukrajině, v Itálii či Francii úroveň tamního zemědělství a způsob vesnického života a vraceli se s celou řadou nových poznatků i předsevzetí, co by se doma mohlo či nemělo změnit.

Sedláci a rolníci po rozpadu Rakousko-Uherska a v nově vzniklé Československé republice nebyli přirozeně národnostně stejné krve. Žili a hospodařili však ve smíšených obcích a okresech vedle sebe v rámci možností, které jim poskytovalo poměrně stabilní demokratické uspořádání společně sdíleného státu a společně utvářené ekonomické prostředí, které prodělávalo jak příznivé, tak nuzné doby. Čeští, slovenští, němečtí, maSarští, polští i rusínští zemědělci měli ústavou zaručená občanská práva, měli přístup ke vzdělání ve vlastní řeči, mohli vyznávat svoji víru a konat svoje náboženské obřady, mohli si zakládat svoje politické strany, mít zastoupení v parlamentu, v okresních a místních samosprávách, působit ve svých zájmových spolcích, směli být příslušníky branných sil. Demokratické svobody byly však využitelné i pro cizorodé politické a ideologické proudy, což se na sklonku třicátých let stalo osudným jak pro republiku, tak pro jednotlivé části její společnosti, v neposlední řadě pro její zemědělské obyvatelstvo, jehož nemalá část se stala obětí a nástrojem extrémních sil.

V početně převažujícím českém a slovenském zemědělském obyvatelstvu i v jeho menšinových částech převládalo již od předchozích dob při značných populačních přírůstcích agrární přelidnění. Samo zemědělství nebylo schopno dlouhodobě uživit početné rodiny a jestliže nebylo spo

27


lehnutí na vedlejší výdělky z domácké textilní výroby, sklářství apod.,

docházelo k bídě, podvýživě a celkovému existenčnímu živoření. Mnozí

nezaměstnaní hledali východisko v krátkodobém či trvalém odchodu za

prací do zahraničí. Zejména za několikaleté agrární a průmyslové krize ve

třicátých letech byly sociální dopady právě v agrárních menšinách natolik

naléhavé, že v nich narůstala hromadná nespokojenost s neschopností státu

nalézt uspokojivé řešení. V dělnickém i zemědělském prostředí národ

nostních menšin vznikala tak příznivá živná půda pro nebezpečná politic

ká a nacionalistická hnutí, rozněcovaná zejména z okolního nacistického

sousedství. To vše vyúsNovalo do extrémních územních požadavků na od

tržení od ČSR, čímž se nejvíce vyznačovalo nacistické sudetoněmecké

hnutí a na Slovensku iredentisticky orientované hnutí maSarské.

Tragickým vyústěním pak bylo těžko řešitelné vnitřní politické a na

cionální napětí, nátlak sousedních totalitních režimů na prezidenta a na

československou vládu, zrada velmocenských garantů československé

nezávislosti. Výsledně následoval rozpad československého státu, od

tržení pohraničních území, vazalské podřízení Slovenska Německé říši,

nakonec i plná okupace českých zemí a vnucené zřízení nenáviděného

protektorátu. Je smutnou skutečností, že aktivním spoluviníkem se stala

i početná, nepřátelsky zfanatizovaná část německého zemědělského oby

vatelstva, a to jak v kritických letech 1938 –1939, tak i v celém navazují

cím okupačním období, kdy se z jeho řad rekrutovali nejaktivnější vyko

navatelé nacistické zvůle.

V čase nacistické totality

Vpád nacistického okupačního režimu do odtrženého pohraničí českých

zemí, s jásotem přivítaný německým obyvatelstvem měst i vesnic, přiná

šel s sebou rychlé včleňování místního hospodářství, surovinových a vý

robních zdrojů do velkoněmeckého hospodářského systému a jeho podři

zování přípravám k vedení celoevropské války. Patnáctým březnem 1939

staly se na dalších šest let takovou kořistí a objektem snadné exploatace

celé české země. Krátce po okupaci bylo brutálně postiženo i několik

vnitřních zemědělských oblastí, což dávalo tušit, jaký měl být chladno

krevně zamýšlený likvidační osud celých českých zemí v případě váleč

ného vítězství Říše. Dnes již je mnohé z toho ke škodě věci zapomenuto

nebo pro mladší generace skryto, a proto tím spíše patří k povinnostem

historiků připomínat varovné poselství oněch zdánlivě lokálních a okrajo

vých událostí. Jejich podstatou bylo to, že počínaje rokem 1942 byly pro

potřeby výcviku zbraní SS bezohledně vyklízeny rozsáhlé zemědělské

28


prostory ve středočeském kraji (část Benešovska, Neveklovsko a Sedlčan

sko) a obdobným způsobem na Moravě Vyškovsko, v obou případech re

giony uprostřed výrazně českého prostředí. V těchto územích bylo nejpr

ve z nařízení nacistických okupačních úřadů a zneužitých protektorátních

soudů vykázáno a vyhnáno veškeré obyvatelstvo, v němž převažovali ze

mědělci, kterým byla odebrána půda i s obytnými a hospodářskými bu

dovami. Na konfiskovanou půdu bylo v pozemkových knihách „vloženo

vlastnické právo pro Německou říši, zastoupenou říšským vedoucím SS

a šéfem německé policie“. Vstup do vyklizených a střežených prostor, kde

se připravoval nebo již konal výcvik zbraní SS včetně ostré střelby a kde

zemědělská výroba na vybraných usedlostech sloužila výlučně německým

válečným potřebám, byl přísně zakázán; vyhnaní starousedlíci nesměli

navštěvovat a ošetřovat ani hroby svých příbuzných. Nikoho přitom neza

jímalo, kde najdou vysídlenci práci a střechu nad hlavou. Kromě těchto

regionů, z nichž byly vyhnány tisíce sedláků, malých a středních rolníků,

zabraly okupační orgány pro Říši na 500 tisíc hektarů původně šlechtické

a židovské půdy. Vyklizená území se měla podle nacistických plánů po ví

tězné Hitlerově válce stát ohnisky postupné germanizace všeho českého

obyvatelstva.

29

Fotografie zemědělských objektů na území Neveklov, určených k demolici, pořízená

pro Německou osídlovací společnost r. 1942. (Foto: Archiv NZM)


30

Rozhodnutí protektorátního soudu v Krásné Hoře ze dne 20. října 1943, kterým se

s odvoláním na nařízení říšského protektora ze dne 23.7.1942 na konfiskované po

zemky v katastrálním území Prosenická Lhota vkládá vlastnické právo pro Německou

říši zastoupenou říšským vedoucím SS a šéfem německé policie. (Archiv autora)


Osudný odsun

Mimořádně hlubokým zásahem do národnostního uspořádání republiky

a jmenovitě do národnostní struktury zemědělského obyvatelstva se v roz

jitřené poválečné době stal nucený hromadný odsun německého obyvatel

stva na území poraženého a spojenci okupovaného Německa. Odsun zahá

jený živelně bezprostředně po osvobození byl z české strany ve své

počáteční „divoké“ fázi silně poznamenán léty nahromaděnou nenávistí

ke všemu německému a smutně proslul používáním gestapáckých násil

ných donucovacích metod. Rozhodující fáze se uskutečnila již organizo

vaně a pod mezinárodním dohledem v roce 1946 a s nevelkými dodatky

v následujících letech. Odsunu, který byl v souladu s návrhy českosloven

ského domácího a zahraničního odboje schválen Postupimskou konferencí

z léta 1945, podléhali němečtí obyvatelé, kteří ztratili československé

státní občanství, přičemž jejich individuální provinění se s výjimkou pro

kázaných válečných zločinů nezkoumalo. Výsledně bylo k roku 1953 vy

sídleno celkem 2996 tisíc osob (z Polska ve stejné době 3,5 milionu osob),

z nichž podstatnou část tvořili velcí i malí zemědělci, kterým byl veškerý

jejich majetek konfiskován s určením pro příděl oprávněným uchazečům

české, slovenské či jiné slovanské národnosti. O počtu takto vysídlených

zemědělců z Československa lze usuzovat jen nepřímo z rozsahu uvol

něné půdy nebo z úbytku zemědělských závodů; např. v klíčové selské ka

tegorii mezi 20 až 50 hektary se jejich počet z roku 1930 prudce snížil

z 57 tisíc na 35 159, tedy o více než jednu třetinu (i když zde působily

i další příčiny).

Obdobně zamýšlený odsun MaSarů ze Slovenska, zahájený již počát

kem května 1945, nebyl Postupimskou konferencí schválen a byl proto

zastaven, když do konce června 1945 opustilo MaSarsko 31 780 osob.

V letech 1946 –1948 uskutečňovaly československé úřady ve vztahu

k maSarské menšině pod hrubým nátlakem a přitom neúspěšně politiku je

jího odnárodňování, vnitřní kolonizace (nuceného přesídlování převážně

na zemědělské práce do pohraničí českých zemí), asimilace a reslovaki

zace. Až později byl MaSarům umožněn návrat z pracovního nasazení

v českých zemích na Slovensko a rovněž došlo vynětí zemědělské půdy

občanů maSarské národnosti z konfiskace.

- - -

Prvořadým činem po 1. světové válce, jenž se dotkl mnoha vesnic a který

současně významně ovlivnil utvářející se mocenské poměry v mladé repu

blice, byla velkoryse zaměřená pozemková reforma. Její předehru tvořil

jeden z prvních československých zákonů z 10. prosince 1918, který

31


32

Dům rodiny Trojosky – Malý Uhřínov čp. 4. (Ze soukromého archivu)

Rodina německého sedláka a starosty z Malého Uhřínova v Orlických horách v létě

1946 krátce před odsunem do Německa. (Ze soukromého archivu)


zbavil aristokracii užívání šlechtických titulů a s tím spojených dalších

výsad. Sama reforma vzala do záboru velké rozlohy zemědělské a lesní

půdy ve vlastnictví či jiné držbě šlechty, velkostatkářů, katolické církve,

pozemkových spekulantů apod. a jen malou část toho uvolnila do po

měrně výhodného přídělového řízení pro bezzemky a drobné zemědělce.

Hlad po půdě nejnižších zemědělských vrstev tím ani zdaleka nebyl uspo

kojen, přičemž velké lány ze záboru pod různými záminkami unikly nebo

byly v polovině třicátých let ponechány původním vlastníkům k dalšímu

užívání do roku 1955, případně do roku 1965. Velké politické zisky při

tom inkasovala agrární strana, která reformu iniciovala a pozvolna usku

tečňovala, aniž by současně příliš ztrácela polovičatým plněním původ

ních slibů a předsevzetí či různými finančními aférami a machinacemi.

K porušení zásad pozemkové reformy došlo mj. vytvořením a výhodným

prodejem více jak dvou tisíc průměrně stohektarových tzv. zbytkových

statků, jejichž prominentní majitelé se stali důležitou oporou hospodář

ských a politických záměrů agrární strany.

Agrární strana vyrůstala již od 80. let devatenáctého století ze základu

různých zemědělsko-hospodářských spolků. Pod vedením vůdčí selské

osobnosti Alfonse ŠNastného z Padařova se roku 1897 představila veřej

nosti jako Sdružení českých zemědělců. V říšských a zemských volbách do

zákonodárných sborů v předvečer 1. světové války byla už nejsilnější če

skou stranou a ve venkovských okresech neměla téměř žádnou rovnocen

nou konkurenci. V roce 1919 se přejmenovala na Republikánskou stranu

československého venkova a v roce 1920 přijala definitivní název Repub

likánská strana zemědělského a malorolnického lidu, i když se jí zkráceně

neřeklo jinak než agrární strana. Velmi rychle si vytvořila početnou vo

ličskou základnu, která např. ve volbách do

poslanecké sněmovny roku 1935 čítala

1 176 593 hlasů. Pod vedením schopného

selského politika Antonína Švehly († 1933)

měla rozhodující vliv v předválečných

vládních koalicích, ovládala státní aparát,

její představitelé zasedali ve vedení nejen

zemědělských družstev a svazů, ale i v ban

kách a klíčových průmyslových a zbroj

ních podnicích a nemalými tlaky působila

i na politiku prezidentů T. G. Masaryka

33

Portrét Antonína Švehly, předsedy agrární strany

(1909 –1933) a předsedy vlády (1922 –1929).




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist