načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Koho miluješ - Jennifer Weinerová

-20%
sleva

Elektronická kniha: Koho miluješ
Autor:

Někdy se bojíme uskutečnit svůj sen ze strachu, že bychom přišli i o to málo, co máme nyní. Bylo jim osm let, když se setkali v čekárně na pohotovosti. Rachel Blumová je v ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99 Kč 79
+
-
2,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8%hodnoceni - 76.8% 82%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 1 recenze

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 408
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Who do you love ... přeložila Tereza Horáková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-8132-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Někdy se bojíme uskutečnit svůj sen ze strachu, že bychom přišli i o to málo, co máme nyní. Bylo jim osm let, když se setkali v čekárně na pohotovosti. Rachel Blumová je v nemocnici jako doma, má totiž vrozenou srdeční vadu. Andy Landis potřebuje jen zasádrovat zlomenou ruku. On se jí představí. Ona mu povypráví svůj příběh. A pak se rozejdou v domnění, že se vidí naposledy. Mýlí se. Rachel vyrůstá v honosném domě, rodiče ji zbožňují a udělali by pro ni první poslední. Není divu, že Rachel postupem času zjistí, že vlastně ani neví, co by od života měla chtít. Naproti tomu Andy žije na chudém předměstí se svou osamělou mámou. Jedinou šancí na vymanění z mizérie takového života je jeho neobyčejný sportovní talent. Ano, Andy se má stát jedním z nejlepších běžců své generace. Rachel a Andy se náhodně setkávají po celá tři desetiletí. Oba v tom čase vystudují střední i vysokou školu, projdou si manželstvím i peklem rozvodu, zažijí chvíle sladkých vítězství i rozčarování z porážek. Celou dobu jeden o druhém vědí, ale přesto se pokaždé rozcházejí s pocitem, že tentokrát se už opravdu vidí naposledy. A pokaždé se znovu mýlí. Jejich příběh je totiž jedním z nejsilnějších milostných příběhů, jaké jste kdy četli.

Zařazeno v kategoriích
Jennifer Weinerová - další tituly autora:
Dobrý v posteli Dobrý v posteli
Weinerová, Jennifer
Cena: 88 Kč
Až úplně dolů Až úplně dolů
Weinerová, Jennifer
Cena: 88 Kč
Koho miluješ Koho miluješ
Weinerová, Jennifer
Cena: 88 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu



Jedinečný příběh, mnohými nazývaný nejsilnějším milostným románem současnosti boboking 2016-07-08 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Nový román americké autorky Jennifer Weinerové „Koho miluješ“ (orig. Who Do You Love, 2015) v sobě nese tuto myšlenku – nemůžeme si vlastně vybrat, koho budeme skutečně milovat, srdce rozhoduje za nás. Stejně jako je život spíše jízda na horské dráze, kdy jednu chvíli stoupáme k oblakům a následně opět se propadáme až na samé dno, tak i láska si nevybírá jednoduchou a přímou cestu. I ona se klikatí, přibližuje ke spřízněné duši, ale mnohdy nabírá i nečekaných směrů. Přesně jako v příběhu „Koho miluješ“.

Jako v každém vztahu jsou na počátku dva – ona a on. Ona je Rachel, z dobře situované současné židovské rodiny, která celkem jasně ví, kterým směrem by se měl Rachelin život ubírat. On je Andy, sportovně založený kluk, který v běhání vidí svoji jedinou šanci na lepší budoucnost. Ale nic není tak jednoduché a přesně určené. Rachel už od malička trpí vážnou srdeční poruchou, a v nemocnicích strávila více času než ve škole. Je ve svých rozhodnutích trochu zmatená, jestli má dát více na své sny a city, nebo na očekávání okolí či rodiny. Andy je kluk z chudého předměstí, vychovávaný pouze svobodnou matkou, otce nikdy neviděl, protože je mrtvý. A k tomu z rasově smíšeného vztahu. Nepatří ani tam, ani k druhým. Už při jejich prvním setkání, kdy jako děti se zcela náhodou setkají v nemocnici na pohotovosti, dokázala autorka vykreslit prostředí a rozdílný svět, ze kterého oba pocházejí. Román, který svým stylem připomíná slavnou knihu „Jeden den“ od D. Nichollse, je psaný na ploše téměř tří desítek let. Desetiletí, kdy se naši dva hrdinové náhodně setkávají, zamilovávají do sebe, aby se opět od sebe oddělili a vydali se za jinými hlasy srdce.

Autorčino vypravěčské umění právě v kombinaci s nápadem postupného seznamování s jednotlivými postavami, psané v časových skocích a vždy z pohledu jednoho z aktérů, z knihy udělalo něco jiného než pouhou další romanci, další milostný příběh. Už jen to, že zde nenahlížíme do milostného života dvou lidí, ale vlastně na cestu v délce desetiletí, kdy oni dva k sobě vůbec hledají cestu, kdy se setkávají, rozcházejí, prožívají si manželství s jinými, kteří by mohli být těmi pravými na zbytek života, jen aby se krutě zklamali. A to vše s tím neodbytným pocitem, že ten pravý už tu byl, ale nějak si toho pouta nevážili.

Poutavý a neobvyklý příběh o lásce, o všech jejích podobách, nádherných i krutých, o životních podivnostech, které lidi v sobě skrývají, o oddanosti i nenávisti, to z románu dělá jedinečný příběh, který v sobě má něco více než jen „příběh“. Kniha, kterou proto mnozí nazývají nejsilnějším milostným příběhem současnosti.

A tak spolu s Tess Stimsonovou už i Jennifer Weinerová teď patří mezi mé oblíbené autorky z ediční řady Inteligentní romány pro inteligentní ženy, a jak vždy poznamenávám, ale i pro inteligentní muže.

V překladu Terezy Horákové vyšlo v ostravském nakl. Domino v květnu 2016. (méně)
reagovat
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











2016





Copyright © 2015 by Jennifer Weiner, Inc.
Translation © 2016 by Tereza Horáková
Cover design © 2016 by DOMINO
Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být
reprodukována ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího
písemného souhlasu majitele autorských práv.
Z anglického originálu WHO DO YOU LOVE,
vydaného nakladatelstvím Atria Books, New York 2015,
přeložila Tereza Horáková
Jazyková redaktorka: Hana Pušová
Korektura: Milena Nečadová
Sazba písmem Minion Pro: Rajka Marišinská a Dušan Žárský
Obálka: Rajka Marišinská
Vydání první
Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, Ostrava 1,
v květnu 2016
ISBN 978-80-7498-133-3





Pro Billa










Pátého května jsem si svou Isis vzal
Však dlouho jsem ji za ruku nemohl vést
Tak jsem si ostříhal vlasy a na cestu se dal
Do divoké cizí země, kde nešlo se splést.
Bob Dylan, „Isis“










Prolog










11
Rachel
2014
„Rachel?“
Neodpovídám. Mám zavřené oči, zadržuji dech a 
doufám, že ať už je to kdokoli, bude si myslet, že tu nejsem, a zase
odejde.
Ťuk, ťuk, ťuk , pak zase mé jméno. „Rachel, jsi tam?“
Zavrtám se hlouběji do  peřin. Luxusní lněné povlečení
jsme dostali jako svatební dar a po každém vyprání ještě
získávalo na jemnosti. Polštář si přetáhnu přes hlavu a hned
cítím, že povlak už zrovna moc čerstvě nevoní. Možná to
souvisí s  tím, že jsem se už tři dny nesprchovala a  postel jsem
opouštěla, jen když jsem šla na  záchod nebo si trochu
loknout vody z  kohoutku. Na  nočním stolku leží balení
mátových čokoládových sušenek, které jsem vytáhla z  mrazáku,
a čokoládové piškoty připravené pro chvíli, kdy dorazím
mátové dobroty. Je jaro, slunečný den, příjemná teplota, já mám
ovšem zavřená okna a stažené rolety, abych neviděla
příslušnice armády matek, jak okázale tlačí své přemrštěně velké





12
kočárky po  ulici, čtyřicátníky v  drahých semišových
polobotkách a s vousy pěstěnými pečlivě jako bonsaje, jak
za chůze vyřizují esemesky, ani turisty, kteří se fotí před módními
restauracemi, kde je všechno bio a z místních zdrojů.
V ložnici je tma, dveře mám zamčené, dcery jsou jinde. Ležet
v  měkoučkých peřinách, které voní po  nás obou i  po  sexu,
který jsme si užili před dvěma týdny, skoro působí dojmem,
jako bych vůbec nežila.
Ťuk, ťuk, ťuk ... a pak – do prdele – zvuk klíče. Pevně
svírám víčka, choulím se, jsem jako holčička, která si
představuje, že když nikoho nevidí, nevidí ani on ji. „Běž pryč,“ říkám.
Host ovšem neodchází, namísto toho si sedá na kraj
postele a dotýká se mého ramene, které se rýsuje jako boule pod
peřinou.
„Rachel,“ říká Brenda, ta největší potížistka ze všech
mých klientek, za  nimiž jsem se měla v  pátek zastavit. Asi
minutu uvažuji, jak se dostala do mého domu, než si
uvědomím, že jsem před rokem dala klíč jejímu vnukovi
Marcusovi, aby mi během jarních prázdnin mohl zalévat kytky
a vybírat schránku, za  což jsem mu zaplatila královskou sumu
deseti babek. Nesměle se mě zeptal, jestli bych ho nevzala do
obchodu s komiksy, kde by vydělané peníze rád utratil, a já
jsem ho tam odvedla za ruku.
„Promiň, že jsem na  tebe zapomněla,“ zamumlám. Můj
hlas zní, jako by vycházel z ucpaného okapu. Odkašlu si. Bolí
to. Všechno mě bolí.
„Nedělej si starosti,“ říká Brenda. Stiskne mi rameno,
vstane z  postele a  já slyším, jak se pohybuje po  místnosti.
Zvedá rolety, otevře okno a  z  průvanu mi na  holých pažích
naskočí husí kůže. Podaří se mi otevřít jedno oko. V náručí





13
má bílý plastový prádelní koš, do  nějž rychle vrší oblečení
pohozené na podlaze. V rohu stojí koště, mop a kbelík plný
čisticích prostředků: Clin a Pronto, Jar a jeden z těch
pěnových odstraňovačů skvrn Mr. Proper, ten by mohl být
užitečný na skvrnu na zdi, kam jsem mrskla vázu plnou tulipánů
a zakalené vody.
Zavírám oči a znovu je otevírám, když mě do nosu praští
pronikavě nasládlá vůně prostředku na  mytí podlah. Jako
ochromená sleduji, jak Brenda nejdřív zametá, načež
namočí mop, vyždímá ho a začíná mi vytírat zem.
„Proč?“ zachroptím. „Nemusíš...“
„Nedělám to pro tebe, ale pro sebe,“ odpovídá Brenda.
Má sklopenou hlavu, hnědé vlasy stažené do culíku
a ukazuje se, že vlastní i tričko s normálním výstřihem, kalhoty, které
ji neobepínají jako druhá kůže, a  boty, jež nezdobí
podpatek jako pro striptérku nebo nedej bože zlatá rybka zatavená
v patnácticentimetrové vrstvě umělé hmoty.
Brenda myje zem a  stírá prach. Rozstřikuje pěnový
odstraňovač skvrn, dokud nejsou mé stěny zase hladké a 
bělostné jako v  den, kdy jsme se nastěhovali. Otevřeným
oknem se linou zvuky ze sousedství. „Na  webových
stránkách se píše power vinjása jóga, ale já jsem se skoro
nezapotila,“ slyším, načež následuje: „Máš tady signál?“ a dál:
„Sebastiane! Ošklivý pes!“
Cítím jarní město: horký omastek z obchodu s koblihami,
který nedávno otevřeli na rohu, čerstvou trávu a blátivé
kaluže i závan psích výkalů, nejspíš od ošklivého Sebastiana.
Slyším plakat dítě, mumlat matku a tlupu hlučných kluků, kteří
jsou nejspíš na  cestě do  tělocvičny, kde se trénuje parkour
a CrossFit. Docházím k závěru, že moje okolí je trapné. Žiju





14
v ulici Klišé, na třídě Očekávaného. Co hůř, sama jsem
takové klišé: je mi skoro čtyřicet, těhotenská kila, jichž jsem se
nikdy nezbavila, mi obtáčejí břicho jako pneumatika, mám
vrásky, vlasy mi u kořínků šediví a má prsa vypadají dobře,
jenom když je upnu do tvarované podprsenky. Na Wikipedii
by mohli vystavit mou fotku: Opuštěná manželka, Brooklyn,
2014.
Brenda mě jemně nadzvedne a pobízí, abych vylezla
z postele a posadila se na židli v rohu – objevila jsem ji na bleším
trhu, je čalouněná světle žlutou potištěnou látkou a sedávala
jsem v  ní, když jsem kojila své holčičky, četla knihy a  psala
zprávy. Sleduji, jak Brenda zručně stahuje povlečení,
vytahuje polštáře ze zmačkaných povlaků a  každý pořádně
natřepe na koleni, než ho usadí zpět na postel. Ložnice se plní
prachem a jeho zrníčka víří v paprscích světla, jež se dovnitř
dere ušpiněnými okny, která jsem plánovala umýt.
Choulím se v županu se svěšenými rameny a koleny
přitaženými k hrudi. „Proč to děláš?“ ptám se.
Brenda se na mě laskavě podívá. „Jsem užitečná,“
prohlásí. Vynáší z  ložnice náruč špinavého prádla a  vrací se s 
čistou sadou. Když se jí nedaří natáhnout prostěradlo, vstanu
ze židle a  pomůžu jí. Pak se vydá do  koupelny a  pustí spr -
chu. „Pojď,“ vyzve mě a já si přetáhnu noční košili přes
hlavu a  postavím se pod sprchu s  rukama bezmocně visícíma
podél těla. Zakláním hlavu, abych cítila horkou vodu
stékající po tvářích, bradě a očních víčkách. Slzy se mísí s vodou
a mizí v odpadu. Když jsem byla malá a vrátila jsem se
z nemocnice se stehy zakrytými sterilní náplastí, maminka mě
namydlila houbou, pak mě posadila na  okraj vany, umyla
mi vlasy, opláchla mi hlavu teplou vodou, napěnila šampon,





15
znovu vlasy opláchla, nanesla kondicionér a  naposled ho
spláchla. Dotkla se silné klikaté růžové jizvy, jež se mi táhla
uprostřed hrudi, a pak ji jemně osušila. Má překrásná
holčičko, říkávala. Má nádherná, rozkošná holčičko.
Povlečení mám zase hedvábné a chladivé jako voda
v rybníce, avšak nelehnu si. Opřu se o čelo postele a zachroptím
otázku, kterou jsem slyšela snad tisíckrát od desítek různých
klientek: „Co teď budu dělat?“
Brenda se posmutněle usměje. „Začneš znovu,“ řekne mi.
„Stejně jako my ostatní.“










CˇÁST 1
Polovicní srdce










19
Rachel
1985
Narodila jsem se s  porouchaným srdcem. Tahle věta mi
získávala spoustu soucitu od školky až do šesté třídy, ale pak
jsem si řekla, že vrozená srdeční vada není nic, čím bych se
chtěla proslavit, a přestala jsem o ní ve škole mluvit. Mé
nemoci se říká trikuspidální atrézie, což znamená, že chlopeň
mezi komorou a síní na pravé straně srdce není správně zfor -
movaná. Krev, která by měla hladce plynout ze srdce do plic,
namísto toho teče jen pomalým čůrkem – jako lenivý
školák, který zaspal, ale nehodlá utíkat na autobus. Pro přežití to
není nic moc, jak říkají doktoři.
Diagnostikovali mi ji šestatřicet hodin po narození, když
jsem udělala lékařům tu laskavost a  nabyla jsem
rozkošného švestkového odstínu. V místní nemocnici přesně
nevěděli, co se děje, ačkoli jim bylo jasné, že to nedokážou spravit,
a  tak mě přepravili vrtulníkem do  Miamské dětské
nemocnice, kde mi provedli takzvanou Blalockovu-Taussigovu
anastomózu a pomocí shuntu vytvořili pro krev nové koryto.





20
Jakmile jsem se vzpamatovala, vyděšení rodiče si mě
odvezli domů spolu s kyslíkovým přístrojem a pokyny, co dělat,
pokud bych zmodrala nebo začala lapat po dechu. První rok
života jsem spala v  přenosné postýlce přiražené k 
manželské posteli a  s  matčinou rukou na  hrudníku. Fotky ukazují
drobné vrásčité miminko v příliš velkých dupačkách, nemá
v  sobě nic z  dětské baculatosti, která svádí k 
pomuchlování. „Neprospívá“, psali mi do zdravotní dokumentace
a matka to brala, jako by premiantka poprvé neuspěla u zkoušky,
jako by to byla její vina, že mě nedokáže vypiplat, i když to
přece já jsem mohla za to, že nerostu. Než jsem se narodila,
byla matka knihovnice – po bratrově narození jen
na částečný úvazek, ale svou práci milovala. Po zjištění mé diagnózy
odešla z práce a plně se oddala péči o mě.
„Do jídla jsme ti přidávali olivový olej,“ řekla mi – to když
jsem se v dospívání vrhla na první z diet majících za cíl
zhubnout dvě kila týdně, přičemž tato sestávala z grepů a okurek.
Na rýžové vločky mi kapala rozpuštěné máslo, v silné vrstvě
mi je mazala na chleba i krekry a lila do mě mléčné koktejly,
i když ostatní děti směly jen neslazené mléko. Přesto trvalo
léta, než jsem se vůbec dostala do  nejnižších křivek
poměru výšky k  váze pro děti mého věku, léta, než jsem dostala
vlastní pokoj, kde jsem se po celé dětství i dospívání
přinejmenším jednou týdně budila s matčinou dlaní na hrudníku
a s pohledem na její tvář zkřivenou hrůzou, jež se přetavila
v úlevu, jakmile se ujistila, že stále dýchám, že mi srdce
dosud bije a já jsem naživu.
„Mysleli jsme, že o  tebe přijdeme,“ opakovala mi pořád
dokola. Nemohla jsem jí to zazlívat. Kromě všech operací
a s nimi spojených rizik jsem ještě v šesti letech prodělala zá-





21
nět pohrudnice, plicní infekci, kvůli níž mi nebezpečně
poklesla úroveň saturace krve kyslíkem. Rodiče mě zavezli ke
kardioložce, která mě odeslala rovnou do nemocnice, kde se
chirurgové hned v  noci pustili do  akutního zákroku, který
měl sevřít tepny, jež se příliš rozšířily v marné snaze pomoci
tělu vypořádat se s tou zdeformovanou chlopní. Hned druhý
den jsem ale šla domů, přestože matka doktory prosila, aby si
mě ještě nechali v nemocnici, protože pokud mě ještě jednou
uvidí fialovět, tak už to nezvládne. Do  sedmých narozenin
jsem za sebou měla šest hospitalizací – jednu po zánětu
pohrudnice, jednu se zápalem plic a čtyři kvůli srdeční
katetrizaci, aby mohli doktoři zkontrolovat shunt.
Když mi bylo osm, vrátila jsem se do  Miamské dětské
kvůli takzvané hemi-Fontanově operaci srdce, jež měla
nahradit původní shunt a kvůli níž jsem měla strávit
v nemocnici celý měsíc. Matka se operace děsila, hlavně toho, že mi
zase otevřou hrudník a obnaží mé nebohé zbité srdce.
Každý pátek už tři měsíce před oním velkým dnem mě odvlekla
do synagogy, a když se rabín zeptal, zda někdo potřebuje
mišeberach, zvláštní modlitbu za uzdravení, odvedla mě k bimě,
oltáři před tórou, aby mi mohl rabi položit dlaně na ramena
a pomodlit se za mě. Neřekla jsem mámě, že se potají
na operaci vlastně těším. Možná se po ní přestane tolik strachovat
a já se budu moct v pátek večer dívat na televizi.
Jediné, co si z operace pamatuju, je anesteziolog Bob,
který mi říká, abych počítala pozpátku od desítky. „Deset...,
devět..., osm...,“ řekla jsem... a  pak jsem se probudila v 
pooperačním pokoji, kde vedle mé postele seděla plačící matka.
Prvních pár dnů jsem byla připojená na  dýchací přístroj.
Máma mě držela za  ruku, nechtěla odejít, živila se sendviči





22
a  jablky, která si nakrájela, aby je mohla jíst jednou rukou,
a neustále na mě mluvila. Otec přicházel po práci a pokaždé
přinesl plyšáka – chundelatou žlutou kachničku, medvídka,
růžového zajíčka s  hedvábnýma ouškama lemovanýma
kožešinou. Každou novou hračku mi vtiskl pod paži a  políbil
mě na čelo.
„Je to bojovnice,“ říkával mámě, podal jí kapesníček
a poplácal ji po  zádech. Pak se posadil do  rohu a  četl si
časopis, zatímco máma mi česala vlasy, urovnávala noční košili
a  plakala, když si myslela, že spím. „Jsi ta nejlepší máma,“
ujišťovala jsem ji a ona mě odměnila statečným, roztřeseným
úsměvem. Celé dny a několik bezesných nocí jsem
vymýšlela správná slova, kterými bych ji utěšila a zároveň jí nelhala.
Nabízelo se slibuju, že neumřu..., ale nebyla jsem si jistá,
jestli jí to můžu slíbit, a navíc jsem si říkala, že by se jí asi
nelíbilo, že o smrti vůbec uvažuju. Zůstala jsem tedy u „nejlepší
mámy“, což jsem také napsala na hrneček, který jsem jí
namalovala k narozeninám.
V osm večer konečně odcházeli. Máma mi dala pusu,
pihovatou tvář měla bledou a  vlnité hnědé vlasy, které měla
obvykle vyfoukané do rovna a pečlivě upravené, si ledabyle
stáhla do culíku. Táta ji vyvedl ze dveří a pomalu kroužil
těžkou dlaní položenou mezi jejími lopatkami. Někdy jsem
zahlédla, jak mu položila hlavu na rameno. Jindy jsem
zaslechla, jak jí do ucha šeptá: „Miluju tě.“
Druhý týden hospitalizace jsem stále trávila na lůžku
připojená na sondu a kanyly a z hrudníku mi trčely drény. „Fakt
ti to sekne!“ prohlásila má nemocniční kamarádka Alice,
která nakukovala do mého pokoje, ačkoli myslím, že
neměla opouštět ten svůj. Když jsem k němu došla já, na dveřích





23
byl přilepený obrovský nápis NUTNO NASADIT MASKU
A UMÝT RUCE, a slyšela jsem, jak ji sestry kárají, že se
potuluje po chodbách. Alici bylo dvanáct, chodila do šesté
třídy, ale byla tak drobná, že jsme vypadaly jako vrstevnice.
Alice prodělala v  útlém věku leukémii, což ovlivnilo její růst.
Říkala, že bude vždycky malá, i když dospěje. „Teda jestli tak
dlouho vydržím,“ dodávala. Doktoři si chvíli mysleli, že je
vyléčená. Bez recidivy zvládla pět let. Když jí ovšem bylo
deset, znovu se jí přitížilo. Přesto se ve světě pohybovala natolik
dlouho, že mi mohla vyprávět o hřišti pro kolečkové brusle,
kam mě rodiče nikdy nepustili, o mládeži nepřístupných
filmech a o domácích úkolech, jaké člověk dostává v šesté třídě.
Když hrála flašku na oslavě kamarádčiných narozenin,
políbila tam dva kluky a viděla film Flashdance, o němž mí
rodiče řekli: „V žádném případě.“ Dokonce mi nechtěli koupit
ani soundtrack. Musela jsem přemluvit babičku, aby mi ho
dala k narozeninám.
Začátkem třetího týdne doktoři prohlásili, že se
výborně hojím a že už můžu přejít na normální stravu. Matce už
slzy netekly proudem, jen občas ukáply. Přestala si vlasy
ledabyle stahovat látkovou gumičkou, namísto toho si je
natáčela a pak načesala mě. Nenosila už trička a džíny, ale vrátila
se ke své obvyklé uniformě sestávající z pečlivě nažehlených
bavlněných halenek a  lněných kalhot s  úzkým koženým
páskem a  já jsem mohla nemocniční košili se zavazováním
na zádech vyměnit za pyžamo. Hrály jsme scrabble a dámu,
hrací desky jsme odkládaly na stolek, který se dal spustit nad
mou postel, a když si jednou vyšla před pokoj tiše
pohovořit s  lékaři a  sestřičkami, dovolila mi vyzkoušet svůj mej -
kap.





24
Otec mě stále navštěvoval po večerech a přinášel věci, se
kterými se dalo něco dělat a nebyly jen na mazlení – puzzle
ze sto dílků, walkmana s novými kazetami – Wham!
a Madonnou, Whitney Houston a  Billym Oceanem. Jakmile
rodiče odešli, nosila jsem své nové dárky do  Alicina pokoje.
Pokud jsem si vydrhla ruce a nasadila chirurgickou masku,
mohly jsme si sednout na  její postel a  poslouchat hudbu,
přičemž jsme sluchátka natahovaly do šířky, aby ona slyšela
zvuk v levém a já v pravém uchu.
„Sundej si tu pitomost,“ říkala a  ukazovala prstem na
mou masku. „Jako by to mohlo něčemu pomoct!“ Alice
byla v  terminálním stadiu. „To znamená, že umřu,“ svěřila
mi první den, kdy jsem opustila lůžko a  seděly jsme vedle
sebe na gauči v herně. Září na Floridě bylo slunečné a teplé,
za  okny jsme viděly palmy a  slyšely vrčení sekačky, kterou
muž v khaki uniformě postrkoval po trávníku. Pětiletý kluk,
jemuž v  nemocnici transplantovali ledvinu, pobíhal kolem
a  předstíral, že je požárník. Holčička s  holou hlavou seděla
vedle maminky a četla si Kocoura v botách. „Přede mnou to
nikdo neřekne, ale já to vím.“
Zajímalo mě, jestli se bojí, ale nechtěla jsem ji urazit.
„Bolí to?“ zeptala jsem se místo toho.
Ukázala na  vak s  čirou tekutinou, jež jí z  infuze kapala
do paže. „Dávají mi prášky.“
Přikývla jsem. Po  nedávné operaci jsem měla u  postele
tlačítko, které jsem mohla zmáčknout, kdykoli to začalo
bolet.
Alice sklopila pohled a upravila si šálu, takže jsem jí
neviděla do tváře, načež pronesla: „Myslím, že ke konci to možná
bude bolet fakt hodně.“ Pak zvedla hlavu a přehodila si jeden
z konců dlouhé rozevláté šály přes rameno.





25
„Je to elegantní?“
„Moc.“ Alice nosila šátky nebo šály s  výstředními
třásněmi a  překrásnými vzory, tyrkysové, zářivě růžové a  zlaté.
Jednou jsem šla kolem jejího pokoje a ona seděla v tureckém
sedu na posteli se šálou vedle sebe, takže jsem zahlédla
holou hlavu. Namísto vlasů ji pokrývalo jen světlounké
chmýří a přes lebku se křižovaly růžové jizvy. Noc po rozhovoru
v herně mě trápila příšerná noční můra, v níž se Alice
proměnila v kočku, přišla ke mně a sedla mi na hrudník. Kočka
Alice mi tlapkami zakryla nosní dírky, a když jsem otevřela
ústa, dýchla mi do nich a poslala svou nemoc do mého hrdla,
takže byla zase zdravá a  já jsem místo ní dostala rakovinu.
„Bude to pěkně bolet,“ zasyčela kočka Alice a já jsem se
probudila zpocená a srdce mi bilo tak silně, až jsem se vyděsila.
„Uzdraví se Alice?“ zeptala jsem se Sandry, své
nejoblíbenější sestřičky. Když mi Sandra dávala injekci nebo zaváděla
kanylu, měla jistou a  jemnou ruku, a  než přede mě
postavila tác s  jídlem, vždycky pronesla: „Podává se oběd,
madam!“ a odklopila plastová víka, jako by mi servírovala něco
úžasného, i když jsem ještě byla na tekuté stravě. Jakmile se
uvolnila vedlejší postel, narovnala na ni čím dál tím
bohatší sbírku plyšáků a aranžovala je do směšných poloh – zajíc
s dlouhýma ušima se natáhl na polštář a opice visela za ocas
ze stojanu na infuze.
Sandra zavrtěla hlavou, jako by si chtěla vytřepat vodu
z uší. „O jiných pacientech nesmíme mluvit.“ Pak se usmála,
aby dala najevo, že se mě nechtěla dotknout. Měla
roztomilý přízvuk – její rodiče přišli z Kuby, takže rodným jazykem
jí byla španělština, ne angličtina. Měla tmavé a  lesklé vlasy,
veselé hnědé oči a voněla nasládlým květinovým parfémem.





26
Zhluboka jsem se nadechovala, kdykoli se přiblížila,
a snažila jsem se uchovat vůni v nose, aby přerazila pach
nemocnice, dezinfekčních prostředků, kuřecího vývaru a moči.
„Doufám, že se uzdraví. Je to moje kamarádka.“ Sandra
neodpověděla, ale viděla jsem, že sevřela rty, a slyšela jsem,
jak jí culík pleskl o záda, když prudce odvrátila hlavu.
Pochopila jsem, že tímto způsobem dospělí říkají pravdu, ne slovy,
ale tím, co dělají. Druhý den po večeři jsem se procházela po
chodbě, což byla jediná tělesná aktivita, kterou mi dovolili,
a  zahlédla jsem, jak před Aliciným pokojem s  jejími rodiči
tiše hovoří jakási žena v sukni a střevících na podpatku,
nikoli v uniformě a pantoflích. Jméno na cedulce jsem
nepřečetla, ale zahlédla jsem slova HOSPICOVÁ PÉČE. Asi špatně
napsali hotelová, napadlo mě. Alicina maminka byla bledá
a mlčela, ale její otec plakal, zajíkavě vzlykal, až se mu třásla
ramena, a tvář si tiskl do dlaní. Rychle jsem odešla a vlekla
za sebou stojan s infuzí. Byla jsem zvyklá na plačící matky –
alespoň na  svou vlastní –, ale vidět v  takovém stavu otce
bylo zneklidňující. Můj táta byl vysoký a silný, měl mohutný
hrudník. Nedovedla jsem si představit, že by plakal,
a netušila jsem, co bych dělala, kdyby k tomu došlo.
Začátkem čtvrtého týdne jsem se už cítila skoro úplně
dobře, zato Alice takřka stále spala a nemocniční život už mě
přestával bavit. Máma přicházela každé ráno, pobíhala po
pokoji a urovnávala mi přikrývky, knížky, plyšáky i pohlednice
s přáním brzkého uzdravení, které lepila na zeď. Posadila se
vedle mě na postel a dívaly jsme se na soutěž Cena je
správná. Sázely jsme se, kolik co stojí, a  zapisovaly, kdo vyhrál.
Když o půl šesté přinesli večeři, sledovala mě, monitorovala
každou lžíci polévky a suchar, který jsem snědla, a pokud se





27
zrovna podávalo něco, co jsem neměla ráda, měla
připravenou tašku plnou housek s máslem a marmeládou, třešní
(ačkoli nebyla jejich sezóna) a smažených brambůrků. („Neříkej
to tatínkovi,“ šeptala, když mi podávala sáček.) V pátek večer
s  sebou brávala mého bratra Jonaha a  pak odcházeli na 
šábesovou bohoslužbu, kde se modlili za mé uzdravení. Jonah
stával ve  dveřích v  plátěných kalhotách, košili, s  jarmulkou
v  kapse a  čistými nehty, které mu matka určitě prohlédla,
a  pokud se máma nedívala, bezhlesně vyslovoval
rozmazlenej spratku. Nevadilo mi to. Aspoň se ke mně pořád choval
jako k normální mladší sestře.
Po večeři následovala další televize a pak čas na pohádku.
Měla jsem velké vydání Pohádek bratří Grimmů – ne
přepracování od Disneyho, ale původní verze, kde si Popelčiny
zlé sestry osekaly paty a prsty, aby se nacpaly do skleněných
střevíčků, a  na  obrázcích byla vidět krev. „Víš jistě, že se ti
o  tom nebude zdát?“ ptávala se matka. Vrtěla jsem hlavou,
nezmínila jsem se o  snu, v  němž vystupovala Alice,
nepoložila jsem jí žádnou otázku. Rozrušilo by ji, kdyby musela
myslet na umírající dítě, přestože to bylo dítě někoho jiného.
Nakonec se z prskavých reproduktorů ozvalo hlášení, že
návštěvní doba skončila. Matka se postavila, protáhla se, dala
si ruce za hlavu a otáčela se ze strany na stranu, až jí
praskalo v zádech. Zastrkala si košili do kalhot, vytáhla pudřenku
se zrcátkem, nanesla si rtěnku a  vycenila na  sebe zuby, aby
se ujistila, že jsou čisté. „Buď hodná holčička,“ nabádala mě,
než odešla. Její podpatky hlasitě klapaly a za ní se táhl závan
vůně Giorgio.
Vydala jsem se do  Alicina pokoje. Po  večeři na  to byla
vhodná doba. „Sarah upekla sušenky,“ řekla třeba a ukázala





28
na plechovku, kterou tam nechala její máma. „Mike při nesl
knížky z  knihovny.“ Oslovovala rodiče křestním jménem,
což mi přišlo troufalé a  velmi dospělé. Učila mě na  prstech
přebírat šňůrky nebo jsme si hrály se spiritistickou tabulkou,
kterou si Alice vymohla na  Mikeovi a  Sarah. „Vdám se
někdy?“ ptávala se a já jsem sunula ukazovátko a prakticky je
dotlačila do rohu ANO, zatímco Alice vrtěla hlavou a říkala:
„To bys neměla dělat!“
V osm hodin se střídaly směny. Pokud se na to Alice cítila,
seděly jsme tiše na pohovce u příjmu a sledovaly sestry, jak
se snaží rychle dokončit papírování, než si vezmou krabičku
od oběda a kabelku a někdy zajdou do koupelny pro
zaměstnance, aby se převlékly z  uniforem, setřásly ze sebe
povinnosti a  vrátily se jako regulérní dámy. Jednou jsme viděly,
jak se Sandra vynořila v  upnutých černých šatech a  botách
na vysokém podpatku. Nanesla si červenou rtěnku a mejkap,
díky němuž její tmavé oči působily jako hluboké studánky.
„Nějaký žhavý rande?“ zeptala se jiná sestra a Sandra jí
věnovala potěšený úsměv, načež si pod paži zasunula zlaté
psaníčko a odkráčela k výtahu.
Ve  všem tom zmatku – denní směna na  odchodu,
noční sestry přebírající povinnosti, různí doktoři navštěvující
pacienty – bylo nesmírně snadné proklouznout do  výtahu
a postavit se dostatečně blízko k nějaké sestře, aby lidé
předpokládali, že mě bere do jiného patra, ale zároveň dost
těsně u  jiného dospělého, aby se dotyčná sestra domnívala, že
jsem tu s rodičem. Alice jet nemohla, takže jsem byla její
zástupkyní, špionkou, kterou vysílala do  světa. „Až se vrátíš,
budeš mi o  tom vyprávět,“ říkala Alice a  po  většinu večerů
tomu skutečně tak bylo. Sjela jsem do  prvního patra, našla





29
si dětský invalidní vozík, připnula stojan s  infuzí na  háček
vzadu a pak se projížděla po chodbách, pomalu a rovnoměr -
ným tempem, jak mě nabádali lékaři. Občas jsem nakoukla
do  otevřených dveří a  sledovala scény, které se odehrávaly
za nimi: viděla jsem spícího starce, z nějž trčelo tolik hadiček,
až to vypadalo, že na něj zaútočila chobotnice, dvě ženy,
které si šeptaly u paty čísi postele, dva sekundáře, kteří využili
prázdný pokoj a vyměnili si polibek.
Jednou ve středu večer jsem se zastavila u Alicina
pokoje, ale dveře byly zavřené. Slyšela jsem hlasy a uvažovala, zda
jsou tu ještě její rodiče, i  když je po  návštěvních hodinách.
Na  místě někdejší cedulky ohledně mytí rukou a  nasazení
masky visel jiný nápis: NR, psalo se tam. NE... a pak
následovalo dlouhé slovo, které jsem nedokázala přečíst, a pod ním
ještě spousta menších písmenek. Sandru jsem neviděla, a tak
jsem zastavila první sestřičku, která se objevila na  chodbě,
hubenou ženu s krátkými šedivými vlasy a vrásčitou tváří.
„Promiňte, co se tam píše?“ zeptala jsem se a poklepala na
dlouhé slovo. Její vrásky se ještě prohloubily.
„Copak tady venku děláš? Už máš být v posteli.“ V ostrém
světle zářivek jsem zahlédla tři stříbřité chlupy, jež jí trčely
z brady. Takové detaily Alice milovala.
Sestra ukázala do chodby. „Do postele. Nechceš lékařům
ztěžovat práci, že ne?“
„Ne, jenom chci vědět...“
Sklonila se. Všimla jsem si dalšího chlupu přímo
uprostřed tváře. Uvažovala jsem, jestli doma nemá zrcadlo nebo
proč jí nikdo neřekl, že by to chtělo pinzetu. „Zlatíčko, tady
jsou hodné nemocné děti, a kdyby se lékaři nebo sestry
potřebovali rychle dostat do  jejich pokoje, určitě bys jim
nechtěla překážet.“





30
Tehdy jsem už měla s nemocnicemi dost zkušeností,
takže jsem věděla, že někdy člověk dostane, co chce, a jindy je to
beznadějné. „Dobrou noc,“ popřála jsem s nevinným
úsměvem. Vrátila jsem se do  svého pokoje a  rozhodla se, že se
vydám dolů a zjistím, jestli se tam neděje něco zajímavého,
o čem bych mohla vyprávět Alici, až její rodiče odejdou.
Vytáhla jsem z dárkového koše, který máma poslala pro
sestřičky, sáček mini koblížků politých čokoládou, zabalila
sladkosti do ubrousku a schovala pod růžovofialovou deku, kterou
mi uháčkovala babička. Vybavená zásobami, dekou
a nejnovějším plyšákem, jímž byl malý medvídek, jsem vystrčila
hlavu ze dveří, rozhlédla se po chodbě, abych si byla jistá, že tam
nikdo není, a sjela výtahem na pohotovost.
U vchodu jsem našla kolečkové křeslo a počkala, dokud
se recepční nezabrala do  telefonického rozhovoru, načež
jsem pomalu dojela do rohu čekárny. V televizi dávali Dallas
a zdálo se, že jinak se nic moc neděje. Jakýsi puberťák civěl
na svou pravou ruku, kterou měl omotanou gázovým
obvazem, a vedle něj seděla dáma, jež vypadala jako jeho máma
a četla si časopis Dobrá hospodyňka. V další řadě ztěžka
oddychoval starý pán v košili s krátkým rukávem a ošoupaném
hnědém klobouku. Občas sykl, chytil se za  břicho a  vyjekl:
„SAKRA, to je bolest!“ Jeho žena, zachumlaná v  pleteném
svetru, se v  klimatizované místnosti třásla a  pořád
opakovala: „Monty, určitě to je jenom pálení žáhy.“ Na druhé
straně místnosti seděli mladí rodiče s  holčičkou. „Jak tě jenom
mohlo napadnout strkat si do nosu Barbiin střevíček?“
slyšela jsem otázku jejího otce.
Uždibovala jsem koblížek a  doufala, že se stane něco
vzrušujícího. Předchozí noci došlo k dopravní nehodě, tak-





31
že jsem viděla, jak na  příjem uhánějí s  nosítky, vedle nichž
běželi záchranáři, volali kódy a žádali o jednotky krve,
přesně jako v televizi, až na to, že jeden ze zdravotníků byl starý
a tlustý a během deseti vteřin bylo po všem.
Konečně se otevřely dveře a  vešel kluk asi mého věku,
za nímž se vlekla paní v sukni a modrém saku. Kluk byl
vysoký, kůži měl o několik odstínů tmavší než já a husté kudr -
naté vlasy mu spadaly skoro až na límec, takže by nejspíš
potřeboval ostříhat. Tvář měl zkroucenou bolestí a levou rukou
si na hrudníku přidržoval pravačku. Společně se ženou došli
k recepci a zaslechla jsem, jak paní říká: „Je mu osm let.“ Pak
se otočila k chlapci, popřála mu hodně štěstí a vyšla ze dveří.
Recepční ukázala na prázdnou řadu židlí a vyzvala ho:
„Posaď se.“
Podívala jsem se na kluka. Měl hubené nohy, důlek
v bradě, plné rty a oči se šikmými koutky.
Dojela jsem vedle něj. „Ahoj,“ pozdravila jsem.
Asi minutu nereagoval. Oči měl vykulené šokem a 
kousal se tak silně do  spodního rtu, že jsem zahlédla kapičky
krve. Jedna noha mu poskakovala nahoru dolů, jako by byl
nervózní nebo potřeboval čurat. Nakonec se na mě podíval
koutkem oka.
„Co je?“
„Co se ti stalo?“
„Poranil jsem si ruku,“ zamumlal a sklopil zrak, jako by
si chtěl ověřit, že je paže na svém místě. Měl ty nejdelší řasy,
jaké jsem kdy u kluka viděla, husté a zatočené.
„Jak?“
Odmlčel se a nešťastně si zíral do klína.
„Spadl jsem,“ řekl nakonec.





32
„Kde jsi spadl?“
„Z balkonu.“
„Ty jsi spadl z balkonu?“ Při té představě jsem sebou
cukla. „Ze kterého patra?“
„Jenom z  prvního,“ odpověděl. Mluvil tak potichu, že
jsem ho skoro neslyšela. „Cvičil jsem na zábradlí.“
„Proč?“
„Cirkusový triky.“ Vstal, prudce se nadechl, když se mu
paže pohnula, a přešel místnost, aby si promluvil s recepční.
Na něco se jí ptal. Zavrtěla hlavou. Otočil se zpátky, rozhlédl
se po  čekárně, vybral si místo co nejdál ode mě, posadil se
tam s  nachýlenými rameny a  sklopenou hlavou a  noha mu
dál podupávala.
V duchu jsem pokrčila rameny a upřela pozornost
na televizní rodinu Ewingů. Doufala jsem, že budu moct vyprávět
o něčem zajímavějším než o děcku se zlomenou rukou, které
se ani nechtělo se mnou bavit. Zhruba o minutu později
zavolala recepční: „Andrewe?“
Chlapec zvedl hlavu.
„Napadá tě, kde jinde by ještě maminka mohla být?
V hotelu se nám ji nepodařilo zastihnout.“
Andrew zavrtěl hlavou a zase sklopil oči k podlaze,
zatímco já jsem civěla na něj. Stěží jsem dokázala pochopit, že dítě
mého věku je v nemocnici úplně samo.
Přejela jsem čekárnu k jeho místu. Andrew se na mě
unaveně zadíval, ale neřekl mi, abych zmizela. Místo toho se
zeptal: „Proč jsi tady ty?“
„Mám vrozenou srdeční vadu a  voperovali mi speciální
trubičku, aby krev proudila tam, kam má.“
„A proč jsi na vozíku? Ty nemůžeš chodit?“





33
„No, můžu,“ připustila jsem a ztišila hlas. „Ale nudím se
tady, a když si sednu na vozík, lidi si prostě myslí, že sem
patřím. Přijel jsi sanitkou?“ Doufala jsem, že ano a že mi o tom
bude vyprávět. Já jsem jela jednou v šesti letech, ale moc jsem
si to nepamatovala. Andrew zavrtěl hlavou a už nic neříkal.
Snažila jsem se vymyslet, na co bych se ještě zeptala, aby
nemohl odpovědět jen pokývnutím nebo jedním slovem.
„Kde máš rodiče?“ zajímala jsem se.
„Mám jenom mámu a nevím, kde teď je.“ Při posledním
slově se mu zlomil hlas a pak ze sebe začal rychle chrlit
další informace: „Podařilo se jí dovolat do rádia Q102 a vyhrát,
takže jsme museli jet sem, jít na  premiéru filmu a  setkat se
s  hvězdami. Říkala, že jde dolů k  bazénu na  večírek jenom
na jeden drink, že mám zůstat v posteli a že se vrátí
do devíti, jenomže pak bylo devět, ona zpátky nebyla, a  tak jsem
vylezl na balkon, abych se po ní podíval, a uklouzl jsem...“
Hlas se mu opět zlomil a odvrátil tvář, v níž měl zuřivý
výraz. Zdravou rukou si otíral oči tak silně, že to muselo pálit.
„Běž pryč,“ pronesl a znělo to, jako by pořád plakal. „Prostě
mě nech být.“
Namísto odchodu jsem se zadívala z okna, ale viděla jsem
jen tmu. Žádné sanitky s blikajícími majáčky, žádní
zakrvácení lidé jako před dvěma dny, kdy vešel muž, který se při
krájení dalamánku řízl do ruky. Když jsem to vyprávěla Alici,
hodně jsme se nasmály, nejspíš proto, že dalamánek zní tak
trochu směšně.
„Jsem Rachel Blumová,“ představila jsem se. „Píše se to
B-L-U-M-O-V-Á, ale nemá to nic společného s  tím
ovocem.“ Jelikož se neusmál a  ani se na  mě nepodíval, dodala
jsem: „Je mi taky osm.“





34
„Mně už je skoro devět. Za dva týdny mám narozeniny,“
zareagoval.
„Odkud jsi?“
„Z Filadelfie,“ odpověděl, načež za chvíli dodal: „Ta paní
říkala, že budu asi potřebovat na rentgen.“
„Rentgen nebolí,“ ujistila jsem ho.
„To vím,“ opáčil a zase odvrátil zrak. Měl na sobě jen
tričko s krátkým rukávem a všimla jsem si, že má husí kůži.
„Nechceš půjčit deku? Uháčkovala mi ji babička.“ Než
stačil odmítnout, stáhla jsem si deku z klína, rozhlédla se
a vyklouzla z vozíku, abych mu ji mohla rozprostřít přes nohy.
„Díky.“
„Máš hlad?“ Podala jsem mu jeden koblížek a  on si
kousl – nejspíš chtěl být jenom zdvořilý. Začaly mi docházet
nápady, co říct nebo na co se zeptat, a tak jsem vzala do ruky
medvídka.
„Ahoj, Andrewe!“ pronesla jsem hloupoučkým hlasem,
kterým jsem mluvila za  všechny plyšáky, když mi bylo pět
nebo šest a ještě jsem ráda předstírala, že umějí mluvit.
Někdy jsem to předváděla malým dětem v herně, mí medvídci,
sovy a  králíčci se potkávali, šli první den do  školy nebo se
prali.
Neusmál se, ale zeptal se: „Jak se jmenuje?“
Rozhodla jsem se, že je to medvědí holka, a pojmenovala
jsem ji Penelope, ale to jsem říkat nechtěla. „Ještě žádné
jméno nemá.“
Andrew převracel medvídka a  zkoumal cedulku. „Tady
píšou Darwin.“
„Jo, ale tak se mu říkat nemusí. Může se to změnit. Jestli
chceš, můžeš si ho nechat.“





35
„Vážně?“
„Mám snad miliardu plyšáků. Táta mi nosí každý den
jednoho. Asi je prodávají v  dárkovém obchodě, protože je
nosí všichni tátové. Máma říká, že je to příhodné.“
Andrew zase sklopil zrak. „Můj táta je mrtvý.“
Netušila jsem, co na  to říct. Tiše jsme spolu pár minut
seděli, zatímco Dallas vystřídaly zprávy o  jedenácté a  muž
v klobouku provázel zprávu o nevyřešené vraždě v Malé
Havaně svým sténáním.
Kluk se podíval na  mou jizvu. Vršíček jí vykukoval pod
límcem kabátku od pyžama. „Bolí to?“ zeptal se.
„Na začátku to bolelo hodně.“ Pokaždé, když jsem
zakašlala nebo se pohnula, mne sevřela bolest, jako by se mi
nějaké ohromné zvíře s  čelistí plnou ostrých zubů pokoušelo
prokousnout hrudník. Usilovně jsem se snažila nevzpomínat
na to, jak to bylo hrozné a jak příšerné to zase bude, pokud
budu potřebovat další operaci. „Teď je to v pohodě,“ ujistila
jsem ho. „Nejhorší je, jak se rodiče pořád strachují. Když si
máma myslí, že spím, tak pláče. Bojí se, že umřu. Táta mi
jenom nosí dárky a  skoro se mnou nemluví.“ Dotkla jsem se
jizvy, pod bříšky prstů jsem cítila okraje náplasti i výstupky
stehů pod ní. „Všichni ve škole si říkají, že jsem divná.
Musím trávit spoustu času doma nebo v  nemocnici a  vždycky,
když se vrátím, učitelé z toho dělají vědu a všichni na mě civí,
jako bych byla...“
Nebyla jsem si jistá, jestli chlapec poslouchá, ale zeptal se:
„Jako bys byla co?“
„Jako bych byla porouchaná. Jako polámaná hračka nebo
kolo s  píchlou duší. O  přestávce si se mnou nikdo nechce
hrát. U jídla sedíme v lavicích, takže nejsem sama, ale o pře-





36
stávce všichni skáčou panáka, hrají si na  princezny a  želvy
Ninja nebo na rybičky a rybáře, jenomže mě k tomu
nechtějí.“ Neřekla jsem mu to nejhorší, že totiž si i já sama někdy
připadám porouchaná a  bojím se, že už se nikdy
neuzdravím. Prostě budu jenom pořád jezdit do nemocnice, kde mě
už nakonec nedokážou opravit, a já umřu.
„Snobácký hrátky,“ prohlásil Andrew. Podíval se na
medvídka. „Možná by se mohl jmenovat Rudolf.“ Pak
pohlédl na mě. „Ani já vlastně nemám kamarády.“ Narovnal se
a škubl sebou, když se mu pohnula ruka. „Můj táta byl čer -
noch a máma je běloška, takže černý děcka si myslí, že jsem
namyšlenej, a bílý si zase hrajou jenom s bílýma.“
Ani na  to jsem neměla co říct. V  celé mé škole byly
jenom dvě černé děti a žádné z nich nechodilo ke mně do
třídy. Chtěla jsem mu říct, že nevypadá na černocha, ale pak mě
napadlo, že by to mohlo vyznít jako hrubost. „Máma říká, že
když se chceš s  někým skamarádit, musíš se chovat
kamarádsky.“ Když to vypustila z  úst máma, znělo to nesmírně
moudře, ale teď mi to najednou připadalo hloupé. Mně to
tedy rozhodně nijak nepomohlo. Snažila jsem se být
kamarádská, ale zatím to nefungovalo.
„Moje máma zase říká, že se mám držet stranou,“
prohlásil Andrew. „Podle ní my dva stojíme proti celýmu světu.“
Vytáhl si deku od mé babičky výš a zvládl to jednou
rukou.
„Byl jsi v poslední době v kině?“
Jmenoval nějaký film, který měl v názvu krev a určitě byl
mládeži nepřístupný. Zase začal podupávat nohou, čím dál
tím rychleji. „Nejlepší bylo, když mě máma vzala na  pláž,“
pronesl. „Nikdy předtím jsem v oceánu neplaval.“





37
Já jsem měla pláž necelý blok od domu. Nedokázala bych
ani spočítat, kolikrát jsem byla u oceánu, ale nikdy jsem
neplavala. Směla jsem jenom chodit po  písku a  brouzdat
nohama v  mořské pěně, přičemž máma ve  slamáku s  širokou
krempou se vlekla za  mnou a  sledovala každý můj krok.
Neustále těkala pohledem od  mých nohou k  vodě, jako by
se mohla přihnat vlna a  odnést mě s  sebou. Vyprávěla mi
o spodních proudech, o neviditelné síle, která plavce vcucne
a  už nepustí, ale oceánu jsem se bála už předtím, jeho
nekonečnosti i  toho, jak se táhne do  nedohledna a  je
nepředstavitelně hluboký. Dávala jsem přednost bazénům, ostatně
všechny domy v sousedství nějaký měly na dvorku, obdélník
či ovál jasné, chlorované modři. Žádné mořské řasy, žádné
obavy z toho, že mě proud odnese až na Kubu, a v hlubinách
se tam neproháněli žádní podivní tvorové.
„Líbilo se ti to?“
Andy přikývl. Měl krásně vykrojené rty, plné a  růžové,
jako by si nějaký umělec dal hodně záležet, aby je
vytvaroval a vybarvil. Připadal mi hezčí než Bryan Adams, zpěvák,
o němž Alice tvrdila, že je nejhezčí na světě. „Bylo to skvělý.
Voda byla nejdřív fakt studená a plavaly tam řasy. To se mi
nelíbilo.“ Chápavě jsem přikývla. „Ale pochopil jsem, jak se
splývá, a pak jsem se dostal za vlny, položil se na záda
a jenom se nechal nadnášet.“ Skoro se usmíval. Dokázala jsem si
představit jeho štíhlé tělo ve vodě, jak se kolem něj vzdouvají
vlasy a tvář má obrácenou ke slunci. „Bylo to jako na horské
dráze. Přál jsem si, abychom tam zůstali napořád, ale máma
se na sluníčku spálila, a tak jsme se museli vrátit.“ Hlasitě si
povzdechl a zachumlal se ještě víc do deky.
„Určitě tu brzy bude,“ slíbila jsem mu. Pak jsem se ho
ve snaze o rozptýlení zeptala: „Chceš slyšet pohádku?“





38
Pokrčil rameny a  řekl: „Jestli chceš, tak mi ji můžeš
vyprávět.“
„Pro děti, nebo děsivou?“ zajímala jsem se. Podívala jsem
se na  svoje růžové pyžamo s  medvídky Pú a  zalitovala, že
jsem si nevzala župan.
„Děsivou,“ odpověděl.
Chvíli jsem přemýšlela a v duchu listovala pamětí, až jsem
nasadila co nejhlubší a  nejstrašidelnější hlas. „Kdysi dávno
žil jeden dřevorubec se svou ženou a  dvěma dětmi.
Bydleli v prosté chaloupce v nejhlubším a nejtemnějším lese, kde
slunce svítilo jen hodinu denně. A přestože dřevorubec
pracoval od rána do noci, nevydělal dost peněz na jídlo pro svou
rodinu, a tak pořád hladověli.“
„Perníková chaloupka,“ poznamenal Andy, ale neříkal, že
mám přestat. Když jsem popisovala, jak dřevorubcova žena
zhubla tak, že jí z  prstu sklouzl snubní prsten, naklonil se
ke  mně blíž, a  jakmile jsem se dostala k  vyprávění o  tom,
že měla celá rodina na  den jen jediný brambor a  maličkou
mrkev, zarazil mě: „Počkej.“
„Co je?“
„Proč si prostě něco neulovili, třeba koroptev nebo
zajíce?“ zeptal se.
Zamyslela jsem se. „Ptáci i  zajíci také hladověli, a  tak
odešli na  místa, kde bylo víc potravy,“ řekla jsem
normálním hlasem. Pak jsem ho zase změnila. „V celé zemi panoval
veliký hlad. Přehnala se přes ni sarančata,“ dodala jsem,
neboť jsem si vzpomněla na pesachový příběh, který jsem znala
z hebrejské školy.
„Co jsou sarančata?“
„Vypadají jako kobylky, ale všechno sežerou.“





39
Andy spokojeně přikývl. Pokračovala jsem ve 
vyprávění o  tom, jak už byli dřevorubec a  jeho žena tak zoufalí, že
se rozhodli nechat své děti v  lese. Pak mě napadlo, že jsem
možná nezvolila nejlepší pohádku. Opuštěné děti v lese příliš
připomínaly opuštěného kluka v čekárně na pohotovosti. Už
bylo ale pozdě něco měnit.
„Dobře, takže děti byly samy v lese, jenomže Jeníček měl
naštěstí v kapse chlebové kůrky.“
„Víš, nad čím jsem vždycky přemýšlel?“ přerušil mě Andy.
„Když hladověli, proč nesnědli ty chlebové kůrky?“
To mě nikdy nenapadlo. Zato mi došlo, že Andy možná
doopravdy ví, co znamená mít hlad, opravdový hlad, ne ten
pocit, když člověk vyskočí ze školního autobusu a říká si, že
od oběda už uplynuly tři hodiny a teď má chuť na pořádnou
svačinku.
„Kůrky byly tak tvrdé, že by si na nich vylámali zuby,
kdyby je zkusili sníst. A taky byly plesnivé. Od plísně celé zelené
jako smaragdy!“
Andy se usmál a  v  koutcích očí se mu udělaly malinké
vrásky. „Jenomže jestli byly ty kůrky zelené, tak by je přece
nemohli vidět, kdyby je házeli v lese na zem.“
Zasténala jsem a řekla: „To si snad děláš legraci!“ Stejně to
říkal táta, když jsme někam jeli autem a Jonah chtěl zastavit
na záchod deset minut potom, co jsme vyjeli na dálnici.
„Možná byla zem v  lese pokrytá suchým jehličím, které
je hnědé, takže na něm smaragdově zelené kůrky vynikly.“
„Aha.“ Když se ozval sykavý zvuk otevíraných dveří,
s Andym jsme se k nim oba obrátili, vešla však jen šedovlasá
žena, která spěchala k páru s holčičkou a cosi spustila
rychlou španělštinou. Několikrát jsem zachytila slovo Barbie.





40
„A co teda bylo dál?“ zajímal se Andy.
Popsala jsem, jak hledali Jeníček s Mařenkou cestu z lesa
ven. Jak spali sami v  tmavém křoví, nocí se rozléhalo
děsivé houkání i  skřeky, za  postel jim sloužilo borové jehličí
a za přikrývku listí. Vyprávěla jsem, jak chytili jedinou
maličkou rybku a upekli si ji na ohni, který rozdělali třením
kamene o kousek pazourku, jejž našli v řece.
„Scott Lindsey?“ zavolala sestra. Puberťák se zvedl
a klátil se v  ohromných vysokých botách, v  nichž jeho chodidla
vypadala v porovnání s nohama neúměrně velká, k lítačkám,
za ním mířila matka s časopisem v ruce. Sténající muž jeho
odchod sledoval a  zaskučel: „Kuuur-va.“ Jeho manželka se
podívala na mě a Andyho a pronesla: „Omluvte ho.“
Vyměnili jsme si s  Andym pohled a  začali se hihňat.
„Kuuur-va,“ zašeptal Andy v dokonalé imitaci, načež jsem já
zareagovala: „Omluvte ho.“ Oba jsme se rozesmáli ještě
hlasitěji, načež mě Andy vybídl: „Pokračuj.“
„Jeníček s  Mařenkou zabloudili ještě hlouběji do  lesa
a  snažili se najít svou chaloupku. Namísto toho ale objevili
odpornou čarodějnici. Měla kudrnaté černé vlasy jako dráty
a  na  bradě obrovskou červenou bradavici.“ V  mém podání
čarodějnice vypadala jako slečna Bonitatibusová, má
učitelka hudební výchovy. Pokaždé, když jsem se po nemoci
vrátila do třídy, říkávala: „Jaká čest, že ses k nám uráčila připojit.“
„Čarodějnice řekla: ,Jen dál! Ukážu vám něco, co jste ještě
nikdy neviděli!‘ A vedla je lesem až k chaloupce, která byla
celá postavená z  cukrátek.“ Popisovala jsem stěny z 
perníku, krb naplněný peprmintovými špalky a střechu pokrytou
kulatými sušenkami s  růžovou, mentolovou a  melounovou
náplní.





41
„Byly v  chaloupce taky nějaké koblihy?“ zeptal se Andy
a zvedl zbytek pečiva, které jsem mu darovala.
„Místo klik byly na dveřích koblihy, podlaha z mléčné
čokolády a...“
V  tu chvíli se dveřmi na  pohotovost prohnala žena.
Zarazila se, přehlédla všechny přítomné a kroutila hlavou,
dokud neuviděla Andyho. Pleť, od sluníčka bolestivě spálenou,
měla daleko světlejší než její syn. Na hlavě měla vrabčí
hnízdo nepřirozeně blond vlasů, na  sobě vysoké černé kozačky,
modré džíny a  černé tričko s  hlubokým výstřihem. Jednu
paži jí od  zápěstí až po  loket pokrývaly černé gumové
náramky („Vypadají lacině,“ odfrkla matka, když jsem ji
prosila, aby mi nějaký koupila), a zatímco kráčela k nám, ucítila
jsem čpavý, ostře sladký pach alkoholu. Vůbec se nepodobala
mé mámě ani jiným matkám, které jsem znala. Mámy v mém
světě neměly na  hlavě divokou změť vlasů, dlouhé, třpytivě
nalakované nehty ani čtyři náušnice. Uvažovala jsem, jak by
moje máma asi vypadala, kdyby si namísto nažehlené
bavlněné sukně, lněných kalhot a  twinsetu nazula vysoké
podpatky a  oblékla halenku s  tak hlubokým výstřihem, že by
z něj vykukovala prsa.
„Co se stalo?“ zeptala se v předklonu, aby se Andymu
dívala přímo do očí.
Andy jí mumlavě zopakoval to, co řekl mně – že na ni
čekal, ale ona nešla, tak se vydal na balkon a pokusil se
nahlédnout dolů k bazénu, ale spadl. Jednou se krátce dotkla jeho
ramene. Zavřela namalovaná víčka a asi minutu zůstala stát.
„Dobře,“ povzdechla si nakonec. „Kdo tě našel?“
„Paní z hotelu,“ odpověděl Andy.
Jeho matka si opět povzdechla, načež se narovnala –
na podpatcích vypadala opravdu hodně vysoká – a pronesla





42
natolik nahlas, aby to nemohl přeslechnout nikdo
v místnosti: „Haló? Pomůže nám tady někdo?“
„Promiň,“ zašeptal Andy. Já jsem to slyšela, ale jeho
matka ne.
Otevřely se dveře výtahu a do čekárny vstoupila Sandra.
Culík měla nakřivo, z gumičky vyklouzlo několik pramínků
a tak unavenou jsem ji ještě nikdy neviděla. Jakmile mě
zahlédla, spěchala ke mně, a to právě v okamžiku, kdy
Andyho matka říkala do prázdna: „Vsadím se, že tohle pojišťovna
nehradí.“ Některá slova vyslovovala směšně, vsadím se znělo
jako sadim se, a  přitom stále otáčela hlavou zleva doprava,
nejspíš se rozhlížela po někom, koho by mohla seřvat.
„Rachel, musíš nahoru,“ prohlásila Sandra.
Andrewova matka po  mně vrhla krátký pohled,
zaznamenala dětské pyžamo, kolečkové křeslo, stojan s  infuzí
i  identifikační náramek na  zápěstí. Pak se podívala na 
sténajícího muže a  jeho ženu i  na  rodinu s  malou holčičkou.
Všichni na ni civěli, ale ona jako by si toho nevšimla.
Obrátila se k Sandře.
„Jak dlouho už tu můj syn čeká? Proč se o něj nikdo
nepostaral? Kde je doktor?“ Její přízvuk zvláštně natahoval
a přesouval slabiky a mluvila stále hlasitěji, s každou otázkou
se zdála větší, vyšší a  doslova doutnající vzteky. „Jak jste tu
mohli nechat jen tak sedět malého kluka?“
Manželka sténajícího pána se na ni otočila. „Kdepak jste
byla?“ zeptala se, jenomže tichým hlasem, takže ji Andyho
máma buď neslyšela, nebo to alespoň předstírala. Recepční
vyšla zpoza pultu. „Paní, nemůžeme ošetřit vašeho syna ani
jiného nezletilého bez souhlasu rodičů. Nikdo vás nemohl
najít. Nikdo v hotelu netušil, kde jste...“





43
„Aha, takže je to moje chyba?“ Andyho matka vykročila
k recepční a zastavila se až těsně před ní. „Můj syn se zraní,
vy ho tu necháte celé hodiny sedět, a je to moje chyba?“
Zatímco Andyho máma s rukama v bok a třesoucími se
ňadry mluvila, Andy se tiskl do židle a snažil se vypadat co
nejvíc nenápadně. Natáhla jsem se pro jeho dlaň a  on mi
pevně tiskl ruku, pustil mě, až když do čekárny vstoupil
doktor, drobný muž v bílém plášti s vykasanými rukávy. Bradu
měl posetou tmavým strništěm a kravatu nakřivo. „Copak tu
máme za problém?“
„Problém je,“ oznámila Andyho matka, „že můj syn tu
vysedává už hodiny a nikdo z vás údajných profesionálů pro
něj nehnul prstem.“
„Vida, matka roku,“ pronesla manželka sténajícího muže.
Tentokrát už Andyho máma nemohla předstírat, že
neslyšela. Prudce otočila hlavu a zardělá tvář jí ještě víc zrůžověla.
„Ptal se vás snad někdo na něco?“
„Kdepak jste byla?“ zeptala se žena znovu. „To nebohé
dítě tu sedí už přes hodinu.“ Potřásla hlavou a  zatvářila se
znechuceně.
„No tak, dámy,“ napomenula je Sandra. Doktor podal
Andyho matce ruku a  sklonil hlavu, skoro jako by se chtěl
uklonit.
„Jsem doktor Diallou.“ Byl baculatý, s tmavou pletí
a chomáči vlasů nad ušima, tak trochu připomínal tučňáka. Hlas
měl melodický, jako by nemluvil, ale zpíval. „Mohla byste mi
prokázat laskavost a představit se, madam?“
„Lori Landisová.“ Lori znělo jako Lóri. Přemýšlela jsem,
jestli se tak ve Filadelfii mluví pořád, nebo jenom ve vzteku.
Doktor Diallou položil jednu dlaň na její předloktí a druhou





44
velmi jemně na Andyho rameno. „Tak se na toho
pohledného mladíka podíváme.“
„Konečně!“ pronesla Andyho máma a vrhla ostrý pohled
na ženu, která se jí postavila. „Konečně tu někdo dostal
rozum!“ Postrkovala Andyho do lítaček za doktorem
a na podpatcích vypadala velmi vysoká. Andy měl pořád pod paží
plyšového medvídka.
Ještě asi minutu mi v  uších hučel její hlas. Má
přikrývka zůstala ležet na volné židli vedle místa, kde předtím seděl
Andy. Natáhla jsem se pro ni a zvedla ji. Sandra se na mě
podívala, jako by předtím zapomněla, že tu vůbec jsem. Výraz
jí zněžněl, obvyklá břitkost a  úsečnost byly tytam. Tichým
hlasem mě vyzvala: „Je čas jít na kutě.“
„Chci tu zůstat,“ namítla jsem. „Chci se přesvědčit, že je
v pořádku.“
„Teď už je se svou mámou.“ Což ovšem nebyla valná
útěcha a soudě podle výrazu v Sandřině tváři to tušila i ona.
„Chci tu zůstat,“ zopakovala jsem. „Nestačila jsem mu
dopovídat pohádku O perníkové chaloupce.“
„Já mu ji dopovím,“ ujistila mě Sandra. „Řeknu mu, že
Jeníček s Mařenkou zabili čarodějnici, nastěhovali se do per -
níkové chaloupky a žili tam šťastně až do smrti.“
Takový konec jsem si nevybavovala. „Copak se nevrátili
k rodičům?“ zeptala jsem se.
Sandra zavrtěla hlavou. „Myslím, že moje verze se mu
bude líbit víc.“
Aliciny dveře na  horním oddělení byly pořád zavřené.
Sandra mě doprovodila do mého pokoje, kde jsem si
připevnila kanylu pod nos a vylezla do postele s povlečením zdo-



       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist