načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Kocour z Montmartru – Michaela Klevisová

Kocour z Montmartru
-15%
sleva

Kniha: Kocour z Montmartru
Autor: Michaela Klevisová

Autorka tento "druhý díl kočičích povídek" začala psát na základě velkého čtenářského ohlasu na ten předchozí, dokonce i kvůli němu odložila právě rozepsanou detektivku. V této ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  219 Kč 186
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
6,2
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » MOTTO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013
Počet stran: 176
Rozměr: 115 x 185 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: Vyd. 1.
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Novinka týdne: 2013-40
Datum vydání: 25. 9. 2013
Nakladatelské údaje: Praha, Motto, 2013
ISBN: 9788072468843
EAN: 9788072468843
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Autorka tento "druhý díl kočičích povídek" začala psát na základě velkého čtenářského ohlasu na ten předchozí, dokonce i kvůli němu odložila právě rozepsanou detektivku. V této knize opět vypráví o vztahu koček a lidí, o obyčejných lidských starostech, trápeních a tužbách. Povídky spojuje láska ke kočkám alespoň jednoho hrdiny a jejich děj umístila jak do Čech, tak i do jiných evropských měst. Např.: úvodní povídku Kocour z Montmartru napsala pod vlivem pobytu v Paříži, Coco Chanel se odehrává v Saint Tropez, Berlín je zase dějištěm Checkpoint Charlie, povídku Černá kočka přes cestu autorka zasadila do svého oblíbeného holandského města Ameland a inspirovala se v ní skutečným příběhem. Volné pokračování úspěšné povídkové knihy Čekání na kocoura, která obsahuje deset nových úsměvných i smutných příběhů o kočkách, jejichž osudy se proplétají s těmi lidskými.

Popis nakladatele

Druhá kniha povídek o kočkách a jejich lidech Veronika touží po dobrodružství a chtěla by zažít něco, co se stává jednou za život. Adam se před přítelkyní stydí za matku, která miluje zvířata víc než lidi. Else už by ráda měla dítě, jenže manžel je proti. Sebastien kdysi snil o tom, že bude slavný hudebník a změní svět, jenže místo toho pracuje jako noční hlídač a připadá si zbytečný. Hrdinům úsměvných i dojemných příběhů zasáhne do života láska ke kočkám nebo setkání s kočkou. Možná se v některém z osudů poznáte. „Říká se, že lidé, kteří nemají rádi kočky, se v příštím životě narodí jako myši. Klevisové to nehrozí, spíš bude tou nejopečovávanější kočičí královnou. Koťata, kočky a kocouři jsou totiž pro ni a její hrdiny středobodem světa, terapeutickým nástrojem, smyslem života, symbolem svobody, terčem laskavosti a hromosvodem láskyplných tendencí...“ - Klára Kubíčková, MF Dnes 26. července 2012 Michaela Klevisová se narodila v roce 1976 v Praze. Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově a od roku 1997 v tomto oboru pracuje. Jejím největším koníčkem je cestování; navštěvuje nejraději severské země a největší dojem na ni zatím udělalo putování po finském Laponsku. Již v dětství propadla světu koňských dostihů, o něž se intenzivně zajímá dodnes. Za svou prvotinu, román s detektivní zápletkou Kroky vraha (2007) obdržela v roce 2008 od české sekce Asociace autorů detektivní literatury (AIEP) Cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní knihu roku. V roce 2009 vyšla její druhá detektivka Zlodějka příběhů a zatím poslední detektivní román vyšel v roce 2011 pod názvem Dům na samotě. V roce 2012 sáhla po jiném žánru a vydala povídkovou knihu Čekání na kocoura.

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Michaela Klevisová - další tituly autora:
 (e-book)
Zmizela v mlze Zmizela v mlze
Dům na samotě Dům na samotě
Ostrov šedých mnichů Ostrov šedých mnichů
 (e-book)
Zlodějka příběhů Zlodějka příběhů
Sněžný měsíc Sněžný měsíc
 (e-book)
Sněžný měsíc Sněžný měsíc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

11

Kocour

z Montmartru

Edith milovala kočky, a tak je Jean-Pierre krmil na je

jím hrobě, aby si tam nepřipadala tak sama. Na žu

lovou desku rozestavěl nerezové misky a každý den

je naplnil konzervovaným kočičím žrádlem, granu

lemi a vodou. Záleželo mu na tom, aby se hřbitovní

kočky u Edith cítily jako doma, a tak jim vyrobil pe

líšky; ze dřeva stloukl dvě krabice, vystlal je senem

a umístil do křoví za náhrobek. Když jednou na rohu

ulice opravovali kanalizaci, v noci si odnesl kus plas

tové armatury, přesně tak široké, aby se do ní mohla

schovat kočka. Položil ji pod túji u hřbitovní zdi, kde

porostla břečťanem a  po  třech letech už vypadala,

jako by tam byla odjakživa.


12

Polodivoké kočky si na  něj zvykaly postupně; nejdřív se u  Edith usídlilo černobílé odrostlé kotě, pak se začal pravidelně objevovat starý černý kocour s ušima roztrhanýma od rvaček a po něm přišla tříbarevná kočka, která v  pelíšku z  armatury letos na  jaře přivedla na  svět čtyři koťata. Krátce poté Edithinu smečku doplnil ještě plachý zrzavý kocour Léon Foucault, který se k Jeanu-Pierrovi přiblížil nanejvýš na dva metry a ze zlatých očí mu ani při jídle nemizel strach. Jean-Pierre si dal úkol: ochočit zrzka natolik, aby se nechal pohladit. Pak mu bude moct dát za krk kapky proti klíšťatům, blechám a vnitřním parazitům. Ostatní Edithiny kočky už takhle ošetřil; považoval to za  samozřejmost. Žena by určitě chtěla, aby jí společnost dělala zdravá, silná zvířata s hezkou srstí, žádné prašivé mátohy.

Jean-Pierre si rád představoval, jak za soumraku, když už je brána hřbitova zamčená, loví tříbarevná kočka v  opuštěných hrobkách myši a  nosí je koťatům na  Edithinu žulovou desku. Koťata se mezitím proplétají vysokou trávou, trénují si rvačky, skáčou po náhrobku, šťouchají packami do větviček a věří, že takhle jednoduchý bude život už napořád. Jean-Pierre se při té představě vždycky usmál. Byl na sebe pyšný. Zařídil to pro Edith hezky.

„Ještě musím na hřbitov,“ vysvětloval kumpánům na pétanque, na fotbalovém stadionu nebo na dostizích, když se ptali, proč se nemůže zdržet déle. Obdivovali ho, že je tak svědomitý, a za jeho zády se nejspíš divili. Nepřehání to, když po třech letech pořád tolik truchlí? Jean-Pierre zpočátku opravdu na Cimetière de Montmartre chodil za Edith; za šestatřicet let společného života spolu tak srostli, že se od ní nedokázal jen tak ze dne na  den odstřihnout. Postupně však čím dál víc myslel na  kočky. Byly živé. Čekaly na  něj. Některé mu dokonce občas chodily naproti k bráně. Měl úkol.

Edith se určitě nejvíc líbí černý kocour Alexandre Dumas, říkal si Jean-Pierre v pátek odpoledne, když sypal do  misek granule. Alexandre si vždycky po jídle vyskočil na masivní žulový kříž na vedlejším hrobě pana a  paní Droissartových, olízal si kožíšek a  pak zapomněl zatáhnout jazyk. Seděl na  omšelém kříži jako na  vyhlídkové plošině, líně mrkal žlutýma očima a  dlouhý vyplazený růžový jazyk mu zářil proti černé srsti. Turisté, kterých byl v tuhle roční dobu hřbitov plný, se ho lekali. Někteří si ho vyfotili, jiní vyjekli „Lucifer!“, další rovnou udělali čelem vzad a  šli raději jinudy. Jean-Pierre z nich měl legraci.

Dolil kočkám vodu a  mrkl na  hodinky; za  hodinu mu začíná pétanque. Předtím ještě udělá jednu věc, která by se Edith rozhodně nelíbila, ale – vzhlédl k zatažené obloze – těžko mu to může zakázat. A  kdy jindy by si bezdětný chlap měl splnit celoživotní sen, když ne ve  čtyřiašedesáti, v  důchodu, po  manželčině smrti? Tělo mu ještě slouží, a  přitom už nemá moc co ztratit. Jediný, komu na něm opravdu záleží a za koho svým způsobem nese zodpovědnost, jsou tyhle kočky, a ty si bez něj jistě nějaký čas poradí. Žily na hřbitově dávno předtím, než je začal krmit, a nějak přečkají, i když on za nimi chodit nebude.

Pohladil Alaxandra Dumase, posbíral z hrobu prázdné konzervy a pytel od granulí, vytáhl z břečťanového houští zmačkanou plechovku od piva – škoda, že Alexandre neděsí turisty natolik, aby se k Edithinu hrobu vůbec nepřibližovali – a zamířil podchodem pod hlavní silnicí k bráně.

Ze zvědavosti ještě vystoupal do  kopečka k  hrobu Dalidy, aby zjistil, jestli u ní už zase nepostává ten chlap. Byl tam. Mladík v černé bavlněné mikině s kapucí a v džínech stál s rukama v kapsách a hypnotizoval zpěvaččinu sochu. Tomu tedy říkám oddanost, pomyslel si Jean-Pierre, proti němu jsem břídil. Vždyť Dalida zemřela před dobrými pětadvaceti lety! Pak mu došlo, že v té době zpěvaččin obdivovatel možná ještě ani nebyl na světě. Zamiloval se do mrtvé ženy.

„Bang, bang,“ zanotoval Jean-Pierre jeden ze zpěvaččiných hitů, když procházel okolo mladíka, ale ten podivín se ani nepohnul. Zíral na Dalidu, jako by čekal, že mu před očima obživne. Jean-Pierre pokrčil rameny a pokračoval k bráně. Třeba by toho magora mohl požádat, aby místo něj kočkám nosil jídlo a vodu. Stejně se tu ochomýtá denně, stává u Dalidy dokonce i  v  dešti. Asi to nemá v  hlavě úplně v  pořádku – pochybovačně se ohlédl přes rameno – ale nakoupit a otevřít kočičí konzervy snad zvládne, ne?

Jen o něco málo staršího syna mohli s Edith mít, kdyby tenkrát v pětaosmdesátém nepotratila první a poslední dítě, které se jim spolu povedlo počít.

* * *

Vždycky když Sebastien hypnotizoval Dalidinu sochu dostatečně dlouho, pousmála se. Opravdu. Jako by jí nepatrně zacukaly koutky. Vždycky na ten okamžik čekal. Byl to jenom zlomek vteřiny, náznak, ale Sebastien víc nepotřeboval. Věřil, že mu tím Dalida dodává odvahu. Vím, že jsi tady a  díváš se na  mě. Ještě vydrž, nevzdávej se, dobře to dopadne.

Jenže Sebastien už ani nevěděl, co by mělo dobře dopadnout. Všechno vzdal. Připadal si jako nula. Nejspíš opravdu je nula.

Narodil se talentovaným rodičům, kteří automaticky předpokládali, že v  synovi se jejich umělecké nadání znásobí. Otec byl uznávaný houslista, matka úspěšná malířka. Odmalička Sebastienovi strkali do  rukou pastelky, štětce, modelínu. Dostal housle, kytaru, flétnu. Žádný nástroj pořádně neovládl. Jak se někdo může dobrovolně šprtat noty, říkal si, když venku zrovna dozrály třešně? Na školním kurzu malování se třináctiletý Sebastien naučil akorát lákat holky do koupelny a při zhasnutém světle jim sahat pod tričko.

„Jen ho nech, však on se nakonec najde,“ uklidňoval otec matku, ale znělo to čím dál bezradněji. Sebastien už si vlastně ani nevybavoval, v kolika letech pochopil, že je pro rodiče zklamáním. Možná to věděl odjakživa.

Chtěl se stát sociálním pracovníkem a pomáhat přistěhovalcům, jenže matka ho přes známé protlačila na uměleckou střední školu a rozumělo se samo sebou, že taková příležitost se nezahazuje. Sebastien nakonec malbu studoval docela rád – vyhovovala mu uvolněná atmosféra ve škole a benevolentní kantoři – jenže celou dobu cítil, že spolužákům nestačí. Byl nejméně talentovaný z celé třídy a všichni to věděli. Rovnou mohl nosit tričko s nápisem Protekčák.

Celou tu dobu ho doopravdy bavila vlastně jenom jediná věc, kterou dlouho držel v tajnosti, protože by mu ji rodiče nikdy neschválili.

„Cože?“ vyjevil se otec, když osmnáctiletý Sebastien konečně sebral odvahu a prozradil mu, čím by se rád stal. „Chtěl bys být hip-hoper?“ Vyslovil to štítivým tónem, jako by mluvil o  ošklivém jedovatém pavoukovi. „Jako nějakej Alžířan ze severní Marseille? To si snad děláš srandu, ne?“

Sebastien už se o  tom víckrát nezmínil. Chodil se sluchátky na  uších a  v  garáži zkoušel rapovat. Ve dvaceti založil kapelu, ale o rok později ji zase rozpustil, protože společně nedokázali nic víc než si pronajmout zkušebnu, v níž místo zkoušení nakonec jen poslouchali cizí muziku a  kouřili trávu. Někdy v  té době se od  rodičů – kteří mu už dávali nepokrytě najevo, jak moc je zklamal – odstěhoval do sklepního bytu na Montmartru. Holky o  něm říkaly, že je pošuk, a  žádná s  ním dlouho nevydržela, ale nevadilo mu to, zvykl si žít sám. Už to takhle táhl šest let. Na nájem si vydělával jako noční hlídač ve skladu elektrospotřebičů; když ho tam poprvé přišla navštívit matka, rozplakala se. Ve  strážní budce vymýšlel texty na  album, které třeba jednoho dne přece jenom vydá; nejdřív byly provokativní, plné vzteku, ale v poslední době spíš smutné, protože ho trápily deprese. Poslal svoje nahrávky do  několika hudebních vydavatelství, ale ani se neobtěžovali mu odpovědět. Kamarádi se mu pomalu vytráceli; zakládali rodiny, kupovali byty na hypotéku, málokdy měli čas. Sebastien žil pořád stejně. Občas chodil rapovat na ulici do sedmého obvodu před obchod svého známého – doufal, že si ho tam všimne nějaký hledač talentů – ale zatím si ho všímali akorát policajti, kteří ho měli za  žebráka. Majitel obchodu s  teniskami každopádně Sebastiena viděl rád – alespoň se mu před výlohou zastavovali lidi.

Kdybych se pořádně snažil, říkal si Sebastien ve světlejších dnech, třeba bych dokázal dát dohromady opravdovou hip-hopovou kapelu, jaká tu ještě nebyla. Jenže na něj padala únava už jenom z představy, kolik úsilí by musel vynaložit. Stejně by to byla zbytečná snaha. Na co sáhne, to pokazí. Ještě nikdy se mu nic nepovedlo.

Je hodně takových lidí jako on? Lidí, kteří jsou úplně k ničemu?

Loni zjara mu doktor předepsal prášky proti úzkosti, ale mnohem víc než pilulky Sebastienovi nakonec pomohla Dalida. Kdo by řekl, jak moc může člověka potěšit mrtvá ženská? Poprvé se u  jejího hrobu zastavil čistě ze zvědavosti – dozvěděl se, že kdysi bydlela na Montmartru kousek od jeho sklepního bytu, a chtěl u ní zabít trochu času, kterého měl neustále přebytek. Jenže pak se na  něj kamenná Dalida usmála a on se na Cimetière de Montmartre musel vracet znovu a znovu.

Ta holka byla talentovaná a bohatá, říkal si, vždycky když se na ni díval a čekal na úsměv, ale štěstí jí to nezařídilo. Rodiče na ni mohli být pyšní, ona sama na sebe mohla být pyšná, ale přesto nakonec spolykala prášky a na rozloučenou napsala, že měla nesnesitelný život.

Sebastien u  ní stál a  přemýšlel, co by tak mohl udělat, aby to s ním dopadlo líp.

* * *

Před každým zápasem Paris Saint-Germain dal Jean-Pierre ráno žebračce na rohu pětieurovku. Říkával, že si tak uplácí Štěstěnu. Dnes se sice fotbal nehrál, ale Jean-Pierre ženě s  poďobaným obličejem bankovku stejně podal. Bude štěstí potřebovat.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist