načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kočka v botách, Dům, co postavil Jack, Tři slepé myšky - Ed McBain

Kočka v botách, Dům, co postavil Jack, Tři slepé myšky

Elektronická kniha: Kočka v botách, Dům, co postavil Jack, Tři slepé myšky
Autor:

V hlavní roli Matthew Hope Kočka v botáchPět minut rozhodlo: ve 22.40 ještě Prudence Markhamová žila, právě si odnášela domů film, na jehož střihu celý večer pracovala. Ve 22.45 ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  129
+
-
4,3
bo za nákup

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 575
Rozměr: 22 cm
Vydání: 1. souborné vyd. v českém jazyce
Spolupracovali: Dům, co postavil Jack
Tři slepé myšky : Ed McBain omnibus : v hlavní roli Matthew Hope
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-1108-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Souborné vydání tří detektivních románů populárního amerického spisovatele tohoto žánru, v nichž vystupuje jako hlavní vyšetřovatel odborník na trestní právo Matthew Hope, který nekompromisně hájí nevinu svých klientů. V prvním románu ("Kočka v botách") obhajuje advokát Hope muže podezřelého z brutální vraždy manželky, filmové režisérky, jež je nalezena ubodaná na parkovišti u studia na Floridě. Později vyjde najevo, že tato žena tajně natáčela pornografický snímek, jehož hlavní představitelka je vězněna a trýzněna neznámým násilníkem, jenž rovněž odcizil i kazetu s inkriminovaným záznamem. V druhém příběhu ("Dům, co postavil Jack") pátrá Hope po příčinách vraždy homosexuála, ze které je nařčen jeho bratr. Spolu s ním vyšetřuje tento zločin i dvojice detektivů, jež narazí na další stopy, které vedou až do nejvyšších podnikatelských kruhů města, kde vrcholí vyděračskou aférou, v jejímž důsledku uvedený muž násilně zemřel. V závěrečném případu ("Tři slepé myšky") zastupuje Hope bohatého farmáře, obviněného z vraždy tří vietnamských přistěhovalců, kteří čelili podezření z brutálního znásilnění farmářovy ženy. Soud je však osvobodil a po jejich násilné smrti míří všechny důkazy proti farmářovi, jehož nevinu se Hope snaží prokázat.

Popis nakladatele

V hlavní roli Matthew Hope Kočka v botách
Pět minut rozhodlo: ve 22.40 ještě Prudence Markhamová žila, právě si odnášela domů film, na jehož střihu celý večer pracovala. Ve 22.45 už byla mrtvá a film se ztratil. Je jedinou nadějí jejího manžela, podezřelého z vraždy. Pro advokáta Matthewa Hopea znamená neméně tolik, protože se zdá, že debakly začínají v jeho kariéře převažovat nad úspěchy.  Dům, co postavil Jack
Nikdy nikomu nevytahujte nůž z rány v hrudi, i kdyby šlo o vlastního bratra. Pokud ještě žije, po neodborném zásahu určitě vykrvácí. A pokud mu už není pomoci, dostanou se na střenku otisky vašich prstů. Nejsou-li po ruce žádní svědci, upadnete logicky do podezření z vraždy. Přesně to se stalo Ralphu Parrishovi, když chtěl zachránit život svému homosexuálnímu bratru Jonathanovi, jehož nevázaný životní styl neměl příliš v lásce – a dal to v předvečer vraždy jasně najevo…  Tři slepé myšky
Vražda tří bezvýznamných Vietnamců může být rituální pomstou, ale také pokračováním válečných zvěrstev, páchaných za války ve vietnamských džunglích. Policie se kloní k druhému závěru, zvlášť když zadržený podezřelý je vietnamským veteránem. Ten se však dušuje, že je nevinen. Matthewu Hopeovi jako obvykle nezbývá než mu věřit.  Ed McBain se narodil 15. října roku 1926 v New Yorku, napsal více než sto třicet knih, prodalo se jich sto milionů výtisků. Je oslavován jako nezpochybnitelný mistr detektivního žánru. Série knih o 87. revíru mu přinesla nehynoucí oddanost miliónů čtenářů po celém světě. V roce 1998 byl McBain prvním Američanem, který obdržel Diamantovou dýku, nejvyšší ocenění, jež uděluje Britská asociace spisovatelů kriminálních příběhů (British Crime Writers Association). Je také držitelem hlavní ceny sdružení Mystery Writers of America. Pod přijatým jménem Evan Hunter se věnoval spisovatelské kariéře táhnoucí se pět desetiletí, od prvního románu  Džungle před tabulí  z roku 1954 přes scénář k Hitchcockovu filmu  Ptáci  až po knihu  Sladký svět , kterou podepsal jmény Evan Hunter i Ed McBain. Nejznámější americký autor detektivek zemřel 6. července 2005 ve věku 78 let v americkém Westonu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2014

Bořivojova 75, Praha 3

Puss in Boots / Copyright © 1987 by Hui Corporation

(Published by Hamish Hamilton Ltd, Great Britain, 1987)

The House that Jack built / Copyright © 1988 by Hui Corporation

(Published by Hamish Hamilton Ltd, Great Britain, 1988)

Three Blind Mice / Copyright © 1990 by Hui Corporation

(Published by A Time Warner Company, USA, 1991)

All rights reserved

Z anglických originálů:

Puss in Boots / přeložil © 2000, 2012 Miroslav Košťál

Redakce textu: Richard Škvařil

The House that Jack built / přeložila © 1993, 2012 Zora Wolfová

Odpovědná redakce: Hana Müllerová

Three Blind Mice / přeložil © 2001, 2012 Miroslav Košťál

Redakce textu: Richard Škvařil

Jazyková korektura: Danuše Lišková, Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2012 Bohumil Fencl

První elektronické souborné vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7461-757-7


OBSAH

KOČKA V BOTÁCH 7

DŮM, CO POSTAVIL JACK 185

TŘI SLEPÉ MYŠKY 373




GEORGI GREENFIELDOVI


1

Zdálo se jí, že něco zaslechla.

Prudce zvedla hlavu od stříhacího pultu a naslouchala.

Venku šuměly koruny palem v ostrém listopadovém větru. Do noci zaznělo pošetilé ptačí volání.

Jinak nic.

Poslouchala dál.

Je tu spousta fotografického a nahrávacího vybavení, člověk musí mít pořád strach, aby se sem nevloupal nějaký feťák. Těžší předměty, jako je promítačka Bell&Howell či synchronizovaná nahrávací zařízení by těžko někdo odvlekl, leda by měl náklaďák. Ale všechny ty čočky a menší fotoaparáty Nikon čiHasselblad, dokonce i projektor Pageant, to vše by se snadno vešlo do kufru auta, a pak stačí zajet do Tampy nebo do St. Pete a během tří minut to někde prodat.

Poslouchala.

Opět jen vítr a šeptající koruny palem.

Projíždějící auto, syčení pneumatik na asfaltu.

V tuhle noční dobu je tady skoro nulový provoz. Tohle je dobytkářský kraj, nebo alespoň kdysi býval. Studio stálo nějakých tři sta yardů od silnice zvané Rancher Road, z obou stran obklopené mnoha akry pozemků, na něž nyní vtrhly buldozery stavebních firem. Deset hodin večer, ale člověk by skoro myslel, že už je ráno. Všude ticho jako v hrobě, jenom teď se zase ozval ten pták. Ptačí volání a vítr v korunách stromů.

Z krabičky bensonek vytřásla na modrý plastový povrch pultu cigaretu. Pult značky Steebeck stál nejmíň dvacet tisíc, ale ten by se žádnému feťákovi do rance nevešel. Uchopila zapalovač z umělé hmoty stejné barvy jako cigaretová krabička a škrtla. Několikrát potáhla z cigarety a hned ji opět zadusila. Musí se zase pustit do práce.

Během osmadvaceti dnů natočila přes devatenáct tisíc stop filmu;předpokládala, že asi tak šestina z natočených materiálů bude použitelná, a chtěla, aby celý film trval devadesát minut. Vyvolané filmy se z newyorské laboratoře vracely v pruzích dlouhých osm set stop na cívkách, jež přesně pasovaly do nerezových lůžek Steenbecku. Dnes večer si dvě takové cívky přinesla s sebou do studia a jednu z nich už několikrát prohnala strojem, při tom si dělala

9


poznámky a značila si místa na filmu i na zvukové pásce. Teď byla ve stroji

druhá cívka a také magnetofonové pásky A a B. Ještě jednou prověřilasynchron, aby se ujistila, že se zvuk a obraz přesně kryjí, pohnula pákou aroztočila cívku rychlostí třiadvaceti obrázků za vteřinu.

Na jedné z obrazovek nad stříhacím pultem se objevil první obraz.

Reproduktory po obou stranách obrazovek začaly vydávat zvuky.

Když strojem proběhl poslední obrázek, bylo už skoro půl jedenácté.

Zapálila si ještě jednu cigaretu, přepnula stroj na rychlé zpětné převíjení a pak seděla a kouřila, čekajíc, až se pracovní kopie filmu a zvukové záznamy přetočí zpátky. Při vzpomínce na to, co před chvílí viděla na obrazovce, se spokojeně usmála, ale uvědomovala si, že do prvního má před sebou ještě spoustu práce.

Musí odvézt do Mexika negativ, pracovní kopii filmu a synchronizovaný zvuk. Musí tam najít laboratoř, která dílo dokončí. Ještě spousta práce. Za předpokladu, že všechno půjde dobře. Že jí tam Jake přiveze všechno, co je potřeba. Že Henry nezačne...

Ne, nemá smysl se zbytečně nervovat.

Na paniku není čas.

Uhasila cigaretu, sňala cívky s pultu, ujistila se, že filmové i magnetofonové pásy jsou pevně svinuté, a pak přelepila jejich konce. Filmové cívky položila na sebe do šestnáct milimetrů hluboké plechové krabice, přikryla víkem a pevně zavřela. Čtyři cívky se zvukovými nahrávkami zabalila do igelitových sáčků a společně s krabicí na filmy je uložila do hliníkové přenosné schránky. Vzala schránku a postavila ji ke dveřím, potom zhasla ve studiu všechna světla kromě posledního s vypínačem u dveří.

Zvedla přenosnou schránku.

U vypínače zaváhala.

Vrátila se k pultu a přesvědčila se, že cigaretu opravdu uhasila.

Pak vykročila zpět ke dveřím.

S rukou na panelu poplašného zařízení se rozhlédla po studiu.

Na chvíli ještě schránku položila na zem a zašmátrala v kabelce po klíčích.

Znovu schránku zvedla, namačkala na panelu třímístný kód, otevřela dveře, zhasla poslední světla a vyšla ven.

Bylo půl jedenácté a deset minut.

Nad zadními dveřmi svítila lampa chráněná drátěnou mřížkou.

Ve světle žárovky vrhala její postava dlouhý stín na štěrkové parkoviště. Zamkla dveře, ve světle lampy našla klíče od auta a vykročila k vozu, když tu na štěrku spatřila druhý stín.

Chtěla se ohlédnout, začala se otáčet, ale vtom už se jí do zad kousek nad lopatkou zabořil nůž.

10


Když jí čepel vnikla do těla, pocítila pronikavou bolest.

Vykřikla.

A pak se otočila – vlastně někdo ji otočil, čísi ruka ji popadla za rameno a obrátila čelem vzad, vstříc noži, který ji znovu bodl. Upustila hliníkovou schránku. Nůž ji bodal a bodal. Vykřikla, v ústech jí zabublala krev, při výkřiku jí vytryskla z úst, křičela a křičela, až najednou nemohla křičet. Žlutou halenku měla zbrocenu krví řinoucí se z ran, i tvář měla zkrvavenou, také hrdlo a ruce byly samá krev a když upadla na bílý štěrk, zrudl krví i ten.

Nevidoucíma očima zírala k floridské obloze poseté hvězdami, palmy šuměly a z jejího rozervaného, neživého těla vytékala krev, až nakonec dotekla k aluminiové skřínce s filmy a magnetofonovými pásky.

Tu noc o půl dvanácté v jednom baru, zvaném U kozí hlavy, vzdálenémnějakých šedesát mil severně od místa, kde Prudence Ann Markhamová krvácela na štěrkovou příjezdovou cestu, házela dvě děvčata šipky a popíjela pivo. Dívky byly oblečené na aerobik, jedna byla blondýna a druhá zrzka. Blondýna měla na sobě černé přiléhavé kalhoty, žlutý trikot a žluté nátepníky, Zrzka byla oblečena do těsných kalhot modré barvy, zeleného trikotu a také její nátepníky byly zelené. Obě měly barvy pěkně sladěné a ani jedna neměla na nohou cvičky na aerobik; obuly si střevíce s přehnaně vysokými podpatky – blondýna černé, kožené a zrzka modré. V tom přiléhavém oblečení, nátepnících ajehlových podpatcích vypadaly jako tanečnice Boba Fosse.

Anebo jako děvky.

Obě dívky se právě vrátily z hodiny aerobiku, ačkoli na cvičení sipravděpodobně střevíce s vysokými podpatky neobuly. Neustále štěbetaly o tom, že bylo na hodině strašně nabito a že tam člověk sotva našel místo u zrcadla; při tom pořád házely šipky a někdy se i trefily. Pokaždé, když jim šipka ulítla úplně mimo, zavrtěly zadečky a zahihňaly se. Snažily se všem přítomným dávat najevo, že jsou v šipkách začátečnice.

Tick s Mosem si domysleli, že to představení je určeno jim. Zkoušeli to na ta děvčata už půl hodiny – od chvíle, kdy ty dvě vtrhly do místnosti jako pár závodních koní. Zatím se úspěšnost Tickova a Moseho snažení blížila nule. To proto, že hned od počátku mluvili pravdu. Pověděli těm dívenkám, že jsou od filmu. Děvčata to považovala za výmysl, který je má ohromit. Bylo jim něco málo přes dvacet a vyznávala moderní pohled na svět. Když v Tampě potkáte dva chlápky v baru, co vypadá jako anglická hospoda – samý mahagon, mosaz a okna s výplněmi v olověných obroučkách – a oni vám začnou vykládat, že jsou od filmu, jsou to docela určitě žvanilové. To byl první omyl, jehož se Tick s Mosem dopustili; řekli těm holkám o svém povolání. Měli jim namluvit, že

11


jsou stavbaři. Druhý omyl spočíval v tom, že jim prozradili svá skutečná

jména, a děvčata je považovala za vymyšlená.

George Ticknor se představil: „Mně říkají Tick.“

Ta blondýna se zeptala: „A co tvůj kamarád? Ten se jmenuje Tack?“

„Mose,“ představil se Mose. Jmenoval se Mosely Jones mladší. Jeho otec také pracoval u filmu. V Atlantě, kde se Mose narodil. Ale měl dojem, že by nebylo dobré začít znovu mluvit o filmu.

„A jak si říkáte vy, děvčata?“ zajímal se Tick.

„My si říkáme ženy,“ odsekla blondýna a shýbla se pro šipku, přičemžvystavila jejich pohledům svou nádhernou feministickou prdelku, až se Tick olízl.

Poslední půl hodiny se snažili vymámit z děvčat, jak se jmenují. Děvčata hrála šipky a při tom se pořád nakrucovala a chichotala. Tick s Mosem seděli u baru, dívali se na ně a snažili se udržovat konverzaci v řevu televize, kde právě vysílali poslední noční zprávy.

„Vsadil bych se, že se jmenuješ Trudy,“ škádlil Tick blondýnu.

„Fuj, Trudy.“ Udělala obličej.

„Ale jsem už blízko, že jo? Tak tedy Judy?“

„Ani náhodou.“

„Vsadím se s tebou, že tvé jméno obsahuje ů.“

„Maminka mi zakázala vsázet se s cizími lidmi.“

„Kdo je tady cizí?“ divil se Tick. „Já jsem se představil.“

„Neotravuj, Ticku,“ odpálila ho zrzka. „Jdi se radši projít.“ Ale znovu zavrtěla prdelkou.

„A ty musíš být Eileen,“ pokoušel Mose zrzku.

„Ne-e.“

„Nebo Colleen. Všechny rudovlásky mají irská jména.“

„Omyl,“ řekla zrzka.

„Tak jak se jmenuješ?“

„Revlon,“ opáčila a hodila šipku.

Minula terč o celou míli. Málem minula i zeď.

„Revlon?“ opakoval Mose.

„Zkus na to přijít,“ navrhla zrzka.

Mose na to zkoušel přijít.

„Tak vy jste tedy, mládenci, od filmu, jo?“ prohodila blondýna.

„Správně,“ přisvědčil Tick. Konečně, pomyslel si. Konečně aspoňminimální pokrok, hergot.

„Asi velcí producenti, hm?“ pošklebovala se zrzka.

„Režiséři,“ opravila ji blondýna. „A právě hledají nové hvězdičky. Jak to, že s sebou nemáte zkušební pohovku?“

12


„Já jsem zvukař,“ prohlásil Mose. Lhal. Byl kulisář.

Blondýna pozvedla svou pivní sklenici a olízla pěnu. Nevypadala, že by na ni udělali dojem. Obličej i horní část vzdouvajících se ňader jí pokrýval tenký film potu. Tick se opět olízl.

„Já jsem parťák od dráteníků.“ I tohle byla lež. Oba byli kulisáři.

„Co?“ divila se blondýna. „Co to je?“

„Starám se o osvětlení,“ vykládal.

„Světla, kamera, akce!“ zahalekala zrzka. Ukázala prstem na blondýnku a postavila se s rozkročenýma nohama, vystrčeným zadečkem a s jednou rukou v bok. Obě se zase rozhihňaly.

„Tak se to nedělá,“ namítl Tick.

„Co se tak nedělá?“ vyptávala se zrzka.

„Světla kamera akce. Tak to režisér neříká.“

„Já ti to povídala,“ tvrdila blondýna. „Je to režisér.“

„Ne, jsem dráteník.“

„No dobrá, tak nám tedy pověz, jak to režisér říká.“ Zrzka mrkla nablondýnu.

„Nejdřív povězte, jak se jmenujete,“ žádal Tick.

„Povíme jim, jak se jmenujeme?“ nadhodila blondýna.

„Já už jim to pověděla,“ tvrdila zrzka. „Už jsi na to přišel?“ zeptala se Moseho.

„Jasně. Revlon.“

„Jasně co?“

„Revlon,“ opakoval Mose a pokrčil rameny.

„Koukejte,“ začal Tick, „jak se máme seznámit, když nám ani neřeknete, jak se jmenujete?“

„Kdo tvrdí, že se s vámi chceme seznámit?“ zajímala se blondýna.

„Přece si spolu povídáme. To znamená, že se seznamujeme, ne?“vysvětloval Tick. „Tak už mi pověz, jak se jmenuješ. Vsadím se, že máš ve jméně ů.“

„Ne, já jsem Rachel,“ řekla blondýna téměř stydlivě.

„A jak se jmenuje tvá kamarádka?“

„Gwen.“

„Rádi vás poznáváme.“ Tick seskočil s barové stoličky a s rukama v bokpřistoupil blíž k děvčatům u šipkařského terče.

„Ty se vážně jmenuješ Tick?“ zajímala se Rachel.

„Plným jménem Ticknor,“ vysvětlil a pokývl hlavou.

„Vlastně je to docela roztomilé,“ mínila. „Tick.“

„Co teda říká režisér, Ticku?“ připomněla mu Gwen.

Tick se rozmýšlel, kterou z nich chce pro sebe. Blondýna má větší prsa, ale

13


ta zrzka má nohy, které by i dospělého chlapa dokázaly dohnat k pláči. Hodně

mu připomínala Connie. Rezavé vlasy a úžasné, nádherné nohy. Jenže žádná

na světě není jako Connie.

„Tak tedy,“ začal, „nejprve A. R. zahuláká, aby byli všichni zticha. Řekne...“

„Co je to A. R.?“ nechápala Gwen.

„Asistent režie,“ vysvětlil Tick.

„Dobrá. Tak tedy zahuláká, aby bylo ticho.“

„‚Ticho prosím‘, nebo tak něco.“

„A co dál?“

„Potom režisér řekne: ‚Připravte se...‘“

„Dobře.“

„A potom ‚Spusťte kameru...‘“

„Na to kameraman uvede film do pohybu,“ dodal Mose.

„A řekne přitom: ‚Jedem‘,“ dodal Tick.

„Ten kameraman,“ vysvětlil Mose.

„Potom režisér vydá pokyn: ‚Zvuk...‘“

„Zvukař spustí magnetofon a hlásí: ‚Točíme.‘ To dělám já,“ dodal Mose. „Já jsem zvukař,“ zopakoval svoji lež.

„Potom A. R. zavolá: ‚Klapka‘,“ pokračoval Tick.

„A tehdy teprve režisér zahuláká: ‚Akce,‘“ dokončil Tick.

„Aspoň v tom jsem měla pravdu,“ usoudila Gwen a pohlédla na ně, jak Mose doufal, s úplně jiným respektem. „Vy jste teda vážně od filmu, jo?Zvukař a... co jsi říkal, že děláš ty?“

„Dráteníka,“ opakoval Tick.

„Co je to, sakra, dráteník?“ divila se Rachel.

„Vždyť říkám, dělám šéfa osvětlovačů.“

„Takže přece jenom jsi šéf.“

„Jsem čaroděj z říše světla,“ chvástal se Tick. Rozhodl se, že si vybere tuhle.

„Poslyšte, mluvíme s váma úplně na rovinu,“ začal Mose.

„Utíkej schovat stříbro, Rachel,“ uchechtla se Gwen.

„Ne, vážně,“ bránil se Mose.

„Myslí to vážně, Rachel.“

„Opravdu.“

„A předtím jsi nemluvil vážně?“

„Nu, ano, ale...“

„A nemluvil jsi na rovinu?“

„Chce jenom říct...,“ začal Tick.

„Už jsi přišel na to, co je to Revlon?“ popichovala Gwen Moseho. To je dobře, pomyslel si Tick. Nebude problém se dohodnout, která komu připadne.

14


„Samozřejmě, že jsem na to přišel,“ tvrdil Mose.

„Tak kde jsem to vzala? Revlon.“

„Odkud jsi to vzala?“ opakoval Mose.

„Z láhve,“ řekla Gwen.

Mose na ni hleděl.

„On to ještě nepochopil,“ posteskla si Gwen.

„Ale pochopil, pochopil,“ bručel Mose.

„Mluvils přece o rudovláskách, vzpomínáš?“

„Jasně. Hele, už to chápu.“

„Tak co to znamená?“

„Revlon.“ Pokrčil rameny. „Hele, pochopil jsem to. Revlon.“

„Asi jsem si vybrala troubu,“ postěžovala si Gwen. „Tak teď siposlechneme, cos nám to chtěl povědět na rovinu, jo?“

„Tedy, zrovna, když jste přišly, děvčata, povídám tady Tickovi...“

„Počkej, nech mě hádat. Řekls mu, že bychom měly hrát ve filmu.“

„Ne. Povídám mu, že jste nádherné. Obě dvě.“

„To jsme,“ souhlasila Gwen. „No a?“

„Já vím, že jste. Taky jsem to řekl Tickovi.“

„No a?“

„Já budu pokračovat, jo?“ navrhl Tick.

„Poslouchejte světelného čaroděje,“ ušklíbla se Rachel.

„Vyklopím to hlavní,“ prohlásil Tick, „a když nás pošlete do háje, půjdeme do háje. Ale rádi bychom se s vámi poznali trochu blíž. Mám tady nedaleko pěkné místo s kvalitní stereo soupravou a taky trochou slušný trávy a kdyby se vám chtělo tam s námi zajít, myslím, že bychom si mohli užít docela prima večer. Jestli nechcete, poděkujeme vám za laskavost, že jste nás poslouchaly, a půjdeme o dům dál, o něco smutnější a o něco moudřejší. Tak, to je náš hlavní trumf,“ dodal a nasadil cosi jako chlapecký úsměv.

„Co jsi zač?“ zajímala se Gwen. „Děláš tomu troubovi agenta?“

„Jsme jenom dva slušní hoši a doufáme, že se nám podaří strávit nějaký čas ve společnosti dvou příjemných děvčat.“

„On si myslí, že jsme coury,“ pohoršila se Rachel.

„To tedy ne!“ zaprotestoval Tick a zatvářil se uraženě, i když ho to opravdu napadlo.

„To my nejsme, aby bylo jasno,“ prohlásila Gwen.

„Nemyslel jsem si to o vás.“

„Myslím to vážně, nejsme!“

„Tak co vy na to?“ zeptal se Mose.

„A hele, pan ‚Točíme‘,“ popíchla ho Gwen. „Dobře, že jsi pěknej chlap,pro>15


tože jinak jsi trouba.“ Obrátila se k Rachel. „Tak co myslíš?“ zeptala se. „Chce

se ti poslouchat stereo se slušnýma klukama, co by rádi strávili nějaký čas ve

společnosti příjemných děvčat?“

„Já nevím,“ rozmýšlela se Rachel. „Po tom cvičení jsem trochu rozlámaná.“

Tick napjatě zadržel dech.

Dívky se po sobě podívaly.

Tick čekal.

Zdálo se, že to nikdy neskončí.

„No,“ usoudila nakonec Gwen, „když půjdeš, půjdu taky.“

„Tak snad aspoň na pár minut,“ mínila Rachel.

„Dobrá,“ vyhrkl Tick. „Jenom zaplatím a můžeme...“

V tu chvíli si uvědomil, co právě říká televizní hlasatel.

Moderátor zpravodajství právě oznamoval, že před filmovým studiem v Caluse ve státě Florida bylo objeveno mrtvé tělo, identifikované jakoPrudence Ann Markhamová. Byla ubodána.

Tick pohlédl na Mose.

Mose zíral s otevřenými ústy na televizní obrazovku nad barem.

„Tak jdeme, nebo co?“ durdila se Gwen.

V pátek 28. listopadu ráno, následující den po Dni díkůvzdání, přišelMatthew do okresní věznice navštívit Carltona Barnabyho Markhama. Markham měl na sobě tmavomodré kalhoty, světlou džínovou košili, černé ponožky a černé boty. Za normálních okolností to byl hezký člověk – štíhlý, svalnatý, s blond vlasy a modrýma očima – ale erární oblečení a vězeňská bledost, jíž nabyl během čtyř krátkých dnů, které uplynuly od jeho zatčení, ho změnily v docela tuctovou figuru.

Markham byl obviněn z porušení paragrafu 782.04 Floridského zákoníku, kde se uvádí, že zabití lidské bytosti, jehož se pachatel dopustil záměrně, s cílem usmrtit dotyčnou osobu... je pokládáno za těžký zločin vraždy prvního stupně, s trestní sazbou podle paragrafu 775.02. Na Floridě má i člověkobviněný z těžkého zločinu právo být propuštěn na kauci a je na státním zástupci, chce-li dosáhnout zamítnutí kauce, aby se případně pokusil prokázat, že již důkazy dostupné v době zadržení obviněného de facto stačí k jeho usvědčení. Pouze soud má však právo zamítnout žádost o propuštění na kauci.

Markhamovi se dostalo takového zamítnutí.

Podle rozhodnutí velké poroty „chladnokrevně, vypočítavě a po zralé úvaze“ zavraždil svoji manželku Prudence „zvlášť odporným, surovým a krutýmzpůsobem“. Použití posledně uvedených výrazů umožnilo státnímu zástupcipožadovat trest smrti podle paragrafu 775.02.

16


„Zabil jste ji?“ zeptal se Matthew.

„Ne, nezabil,“ odpověděl Markham.

V době, kdy se Matthew rozhodoval, že změní specializaci a přejde na

trestní právo, učinil také důležité předsevzetí, že nikdy nepřijme obhajobučlověka, v jehož nevinu nebude schopen uvěřit. Od července, kdy započal svoji

novou kariéru (zatím nic moc), zastupoval dva klienty (tedy, skoro dva)obviněné z trestných činů. Prvním z nich byla učitelka, kterou zadrželi proporušení paragrafu 316.193 floridského trestního zákona, neboli pro ‚Řízenímotorového vozidla pod vlivem alkoholu nebo nějaké chemické či zakázané látky‘.

Tento trestný čin bývá uváděn pod zkratkou ŘPV, což znamená ‚řízení podvlivem‘. Pachateli, který se porušení tohoto zákona dopustil poprvé, hrozí trest

v podobě pokuty do pěti set dolarů a k tomu až šest měsíců odnětí svobody.

U okresního soudu v Caluse působili čtyři soudci a dva z nich přišli s inovací

trestu za ŘPV. Byl-li pachateli vyměřen jen podmíněný trest, přilepili mu na

nárazník štítek s nápisem:

ODSOUZEN ZA ŘPV

Omezená platnost řidičského oprávnění

Omezená platnost řidičského oprávnění spočívala v tom, že dotyčný řidič

směl svého vozu používat jen pro pracovní účely nebo k cestám za běžnými

pochůzkami, jako jsou nákupy, návštěva lékaře a podobně. Matthew bojoval za

svoji klientku bez úspěchu. Dotyčná dáma dostala pokutu 250 dolarů a její

auto nálepku ŘPV na celých šest měsíců.

Jeho druhým klientem – vlastně člověkem, který se skoro stal jeho klientem –

byl muž obviněný podle paragrafu 893.135 z obchodování s marihuanou. To je

závažný trestný čin, za který pachateli hrozí až tři roky vězení a pokuta do

výše 25 000 dolarů. Naprosto otevřeně Matthewovi sdělil, že ve chvíli, kdy byl

zatčen, skutečně převážel ve své dodávce pět set liber vysoce kvalitní mexické

marjánky, ale tvrdil, že dobrý odborník na trestní právo by s tím měl umět něco

udělat. Matthew neměl žádný důvod považovat se za dobrého odborníka na

trestní právo, který by s tím něco uměl udělat, a tak jako tak se rozhodl tu

obhajobu odmítnout, protože ten člověk přiznal, že je vinen. (Ještě než byl

odveden z kanceláře v horní části věznice, sdělil Matthewovi, že je pitomej

hovňousek, ovšem to se stalo právě až poté, co mu Matthew oznámil, že ho

nemá v úmyslu zastupovat.) Tak tedy jeden a půl klienta od července. Vrátil se

opět k majetkovým vypořádáním, podmínkám závětí, majetkovým vztahům –

až do chvíle, kdy mu z okresní věznice zatelefonoval Carlton Barnaby Markham.

„Můžete mi povědět, proč vás zatkli?“ otázal se Matthew.

17


„Zatkli mě, protože nemohli najít nikoho jiného, koho by zatkli,“ tvrdil Markham.

Zlobně sevřel rty a v očích se mu hněvivě zablesklo, jako by měl za to, že na něho tu past nalíčil Matthew. Mluvil s mírným jižanským přízvukem. Asi se narodil tady, na Floridě. Když člověk mluví o Floridě, představuje si pláže, vodu, plachetnice, bezmračnou modrou oblohu, palmy a pomerančovníky. Představuje si rekreační oblast. Jenže ta rekreační oblast je součástí klasického Jihu – vlastně je vůbec nejdál na jihu, kam až můžete dojít, aniž byste spadli do oceánu – a žijí tam miliony lidí, kteří tam netráví prázdniny a kteří sizatraceně dobře uvědomují, že tohle je Jih jako řemen.

„I když připustím, že se policie mohla zmýlit...,“ začal Matthew.

„Zmýlila se.“

„Ale přesto, státní zástupce by nepředložil případ velké porotě, kdyby se nedomníval, že má dostatek důkazů, aby rozhodla ve prospěch jeho návrhu.“

„Jsem si jistý, že měl návrh připravený kvalitně.“

„Stejného názoru byla i velká porota, když schválila koncepci obžaloby, a taky soudce, který zamítl žádost o propuštění na kauci. Pane Markhame, kde se ve všech těch lidech vzalo tak pevné přesvědčení, že jste zabil svou ženu?“

„Proč se nezeptáte jich?“

„Protože vy jste mě požádal, abych se stal vaším obhájcem.“

„Co vám mám říct? Proč to vypadá tak, jako bych ji zabil já?“

„Když budete tak laskav.“

„Na čí straně vlastně jste?“

„Na ničí. Zatím.“

„Mají jenom nepřímé důkazy,“ tvrdil Markham.

„Nu, tak to bývá vždycky, pokud náhodou někoho nechytí při činu nebo pokud při vraždě nebyl nějaký svědek. Nechytili vás při činu, že?“

„Samozřejmě, že ne!“

„A předpokládám, že vraždě nebyl přítomen žádný svědek.“

„Byl tam jenom vrah.“

„Tak proč vás zatkli? Proč vás obvinili?“

Markham chvíli mlčel.

Pak řekl: „Hlavním důvodem je ta krev.“

„Jaká krev?“

„Na mých šatech.“

„Krev na vašich šatech?“

„Ano.“

„Její krev? Krev vaší ženy?“

„Oni tvrdí, že ano. Prý je to stejná krevní skupina.“

18


„A vy jste ty šaty se skvrnami od krve vaší ženy – tedy od krve stejnéskuiny, jakou měla ona – měl na sobě, když vás zatkli?“

„Ne, když přišli ke mně domů s příkazem k zatčení, ležel jsem v posteli a spal jsem. Byl jsem v pyžamu.“

„Kdy to bylo?“

„Čtyři dny po vraždě.“

„Přišli k vám s příkazem k zatčení...“

„Ano.“

„V kolik hodin v noci?“

„Chvíli po dvanácté.“

„A vy jste byl v pyžamu a ležel jste v posteli.“

„Ano.“

„Co bylo dál?“

„Oblékl jsem se a oni mě odvezli do města k výslechu.“

„Kdo všechno byl u toho výslechu?“

„Detektiv jménem Sears z šerifovy kanceláře, policejní detektiv Morris Bloom a nějaký Arthur Haggerty z úřadu státního zástupce.“

„Jestli si pozvali člověka z prokuratury, museli mít za to, že zatkliskutečného pachatele. Ukázali vám ty šaty s krvavými skvrnami?“

„Ano. Ptali se mě, jestli je poznávám.“

„Poznal jste je?“

„Ano. Byly moje. Sako, košile a kalhoty. A taky moje boty a ponožky.“

„To oblečení tedy patřilo vám?“

„Ano.“

„A byla na něm krev?“

„Ano. Zaschlá krev. A bylo hrozně špinavé.“

„Špinavé?“

„Od hlíny.“

„Pověděli vám, kde ty věci našli?“

„Vykopali je na zahrádce za mým domem. Den po vraždě přišli do domu s povolením k prohlídce. Začali kopat a našli ty šaty a nůž.“

„Nůž? Jak to myslíte? Nemluvil jste o...“

„Řeznický nůž. Oni tvrdí, že jsem jím zabil Prue.“

„Viděl jste ten nůž někdy předtím?“

„Ano.“

„Kde?“

„V mé kuchyni.“

„Byl to váš nůž?“

„Byl to náš nůž. Kuchyňský nůž. Visel na poličce v kuchyni.“

19


Matthew se na něho upřeně zahleděl.

„Pane Markhame,“ řekl, „myslím, že chápete, že tohle jsou dosti silné nepřímé důkazy. I kdyby neměli nic víc...“

„Vědí, že mi ty šaty ukradli,“ přerušil ho Markham. „A ten nůž taky.“

„Ukradli?“

„Někdo se vloupal do domu a ukradl je. Ukradl i spoustu jiných věcí.“

„Kdy?“

„Deset dnů před vraždou.“

„Ohlásil jste to vloupání?“

„Ano.“

„Na policii?“

„No jistě, že na policii.“

„Vyšetřovali to?“

„Poslali k nám detektivy. Toho Blooma s černošským parťákem jménem Rawles.“

„A k tomu vloupání došlo deset dnů před vraždou?“

„Ano.“

„Kde jste byl, když se to stalo?“

„U jednoho kamaráda. Moje žena byla v práci, je...“

Zaváhal, protože se přeřekl.

„Byla filmařka,“ opravil se a použil minulý čas. „Dělala reklamy, propagační filmy a někdy i dokumenty.“

„Tady v Caluse?“

„Nu, všude možně. Ale tady měla pronajaté studio. Tu noc, kdy došlo k vloupání, pracovala na Rancher Road. A taky tu noc, kdy ji zabili.“

„Pracovala?“

„Ve studiu.“

„Co dělala?“

„Stříhala.“

„Stříhala film?“

„Ano.“

„Jaký film?“

„To nevím.“

„Nu, šlo o nějaký dokument, nebo o rekla–?“

„To mi neřekla. Někdy se tak chovala.“

„Jak?“

„Tajnůstkářsky – pokud šlo o její práci. Opatrně.“

„Takže... tu noc, kdy se k vám někdo vloupal, byla ve studiu?“

„Ano.“

20


„A vy jste byl na návštěvě u přítele?“

„Ano.“

„Od kolika do kolika?“

„No, nějakých pár hodin. Plánovali jsme rybářský výlet. Přišel jsem asi tak v devět a odcházel jsem v jedenáct.“

„A když jste se vrátil domů, zjistil jste, že vás vykradli.“

„Ano. Asi tak o půl dvanácté.“

„Co vám ještě ukradli?“

„Rádio s budíkem, fotoaparát a malou televizi.“

„A taky šaty, které se později našly zakopané u vás na zahrádce.“

„Ukradli i jiné šaty. Nějaké oblečení, co patřilo Prue.“

„A ten nůž.“

„Ano.“

„Jen ten jeden nůž?“

„Ano.“

„Zmínil se někdo při výslechu – poté, co vás zatkli – o tom vloupání?“

„Ano, já. Připomněl jsem jim, že ty šaty a nůž někdo ukradl.“

„Komentovali to nějak?“

„Haggerty řekl: ‚To je vaše verze, pane Markhame.‘“

„To přece znamená mnohem víc,“ podivil se Matthew. „K tomu vloupání skutečně došlo a vy jste je ohlásil na policii. Jestli vám ty šaty i ten nůžukradli deset dnů před vraždou...“

„Ukradli mi je.“

„Tak co vám k čertu chtějí dokázat?“

„Že jsem ji zabil,“ odtušil Markham. „Víte... já na ten večer, kdy se stala vražda, nemám alibi.“

„Kde jste byl ten večer?“

„Moje žena měla práci. Proto musela do studia. Já jsem šel sám do kina.“

„Do kterého?“

„Twin Plaza I. V nákupním centru South Dixie.“

„Nepotkal jste nějaké známé?“

„Ne.“

„V kině?“

„Ne.“

„Ani v nákupním centru?“

„Ne.“

„Od kolika hráli?“

„Od osmi.“

„A v kolik ten film skončil?“

21


„Asi o půl jedenácté.“

„Šel jste z kina rovnou domů?“

„Ne. Chvíli jsem se procházel po nákupním středisku a pak jsem zašel do baru U Harriganů.“

„V kolik hodin jste tam přišel?“

„Asi deset minut před jedenáctou.“

„A jak dlouho jste tam zůstal?“

„Jenom na jednu skleničku.“

„Co jste pil?“

„Tanqueray martini. Čisté. Velmi suché. Se dvěma olivami.“

„Jak dlouho jste ho pil?“

„No, díval jsem se na televizi. Nad barem je televize.“

„A kdy jste z toho baru odešel?“

„Asi tak... za pět minut tři čtvrtě na dvanáct? Nebo ve tři čtvrtě?“

„A kdy jste dorazil domů?“

„Kolem půlnoci. Dvacet minut po mně přijela policie.“ Markham sizhluboka povzdechl. „Vím, jak to vypadá. Na dobu, kdy ji někdo ubodal, nemám alibi a pokud jde o to vloupání, má policie jen moje slovo, že k němu opravdu došlo.“ Potřásl hlavou. „Jestli tu obhajobu nevezmete, nemůžu se vám divit. Povím vám jen jedno: Já ji nezabil.“

„Věřím vám,“ řekl Matthew.

22


2

V předtištěné žádosti o vydání důkazních materiálů Matthew zaškrtldva

náct položek v seznamu a jednu položku – všechna policejní hlášení souvisící

s případem – dopsal na stroji. Na závěr připsal: „Vzhledem k tomu, že tato

žádost o vydání důkazních materiálů je důležitá pro zajištění kvalitní obhajoby

obviněného a je zcela v souladu s platnými předpisy, soudními rozhodnutími

a příslušným článkem ústavy, obžalovaný požaduje, aby byla posouzena spří

slušnou vážností.“

Žádost byla doručena do kanceláře státního zástupce prvního prosince.

Ve středu třetího prosince ráno zástupce prokurátora Arthur Haggerty,pově

řený vedením případu, vlastnoručně donesl Matthewovi do kanceláře od

pověď.

V odpovědi stálo:

OBVODNÍ SOUD PRO DVANÁCTÝ OBVOD

OKRESU CALUSA NA FLORIDĚ

STÁT FLORIDA

VERSUS PŘÍPAD Č. 84-2207-CF-A-S9

CARLTON BARNABY MARKHAM

ODPOVĚĎ STÁTNÍHO ZASTUPITELSTVÍ NA ŽÁDOST

O VYDÁNÍ DŮKAZNÍCH MATERIÁLŮ

1. *Jména a adresy osob, schopných podat

informace týkající se trestného činu: 3.220

(a)(1) i. Viz přiložený seznam svědků

2. *Zápisy nebo nahrávky výpovědí svědků

vyslechnutých policií: 3.220 (a) (1) ii.

Viz přílohu

3. Zápisy a nahrávky všech výpovědí obviněného:

3.220 (a) (1) iii.

Viz přílohu

23


4. Zápisy nebo nahrávky výpovědi

spoluobviněného: 3.220 (a) (1) iv.

Nevztahuje se na tento případ

5. Výpověď obžalovaného před velkou porotou:

3.220 (a) (1) v. Viz přílohu

6. Dokumenty či předměty, vztahující se

k případu (obdržené od obviněného):

3.220 (a) (1) vi. Ne

7. Informace o důvěrném zdroji informací

státního zástupce: 3.220 (a) (1) vii. Ne

8. Informace o případném použití elektronických

sledovacích prostředků: 3.220 (a) (1) viii.

Ne

9. Informace o případné prohlídce

a o zabavených předmětech (s dokumentací,

je-li jaká): 3.220 (a) (1) ix.

Ano Viz přílohu

10. *Dobrozdání a výpovědi znalců: 3.220 (a) (1) x.

Ano Viz přílohu

11. ** Dokumenty a předměty, týkající se

případu, jež budou použity při předběžném

slyšení a při vlastním procesu: 3.220 (a)

(1) xi. Nůž, šaty, fotografie, pitevní

nález, nákresy místa činu, výpovědi,

magnetofonové kazety

12. Další důkazní materiál podle Floridského

zákoníku, paragraf 90.404 (musí být

zajištěn nejpozději deset dnů před

zahájením procesu.)

13. Policejní hlášení, souvisící s případem:

3.220 (a) (1) xii.

Viz přílohu

* Obhajoba je povinna vrátit materiál do sedmi

dnů.

** Obhajoba je povinna vrátit materiál do

patnácti dnů.

Obžalobě jsou ( ) nejsou (X) známy žádné

okolnosti, svědčící proti domněnce o vině

obviněného.

24


PROHLAŠUJI, že jsem kopii tohoto dokumentu

doručil do vlastních rukou: MATTHEWU HOPEOVI,

Summerville a Hope, 333 Heron Street, Calusa,

Florida 3. prosince 1986.

SKYE BANNISTER

STÁTNÍ ZÁSTUPCE

v zastoupení

ARTHUR HAGGERTY

náměstek státního zástupce

Takže měl Matthew na čem dělat.

„Upřímně řečeno,“ prohlásil Frank Summerville, „nelíbí se mi, žes tenpříad převzal.“

„Je to můj první opravdový případ od července,“ namítl Matthew.

„Mám tomu rozumět tak, že všechny ty bezvýznamné právnické drobnosti, co ses jimi zabýval mezitím, nebyly opravdové případy?“

„Franku, tohle je důležitý případ.“

„Každý případ, kterým se zabýváme, je důležitý.“

„Ano, uznávám, že když připravujeme pro majitele domu příkaz kvystěhování...“

„Jeho nájemník neplatí nájemné. Takže příkaz k vystěhování je pro nějdůležitý. A co je důležité pro klienta, je důležité i pro nás.“

Matthew znal řadu lidí, kteří tvrdili, že on a Frank si jsou podobní. Měl dojem, že to říkají titíž lidé, podle nichž všechny manželské páry po letech společného života (a sezení za jedním stolem a spaní v jedné posteli) jsou jako dvojčata. Neměl pocit, že by si s Frankem byli v čemkoli podobní – až na to, že mají oba tmavé vlasy a hnědé oči.

Matthewovi bylo osmatřicet. Frank právě dosáhl čtyřicítky. Matthew byl šest stop vysoký a sto sedmdesát liber těžký; jeho partner měřil o dva palce víc a vážil o dvacet liber méně. Frank měl kulatý obličej – on sám takovému tvaru říkal ‚prasečí tvář‘ – a Matthewův obličej byl protáhlý – podle jeho partnera ‚liščí‘. Kromě toho Frank pocházel z New Yorku a Matthewovým rodištěm bylo Chicago.

„Co když to prohraješ?“ prohodil Frank.

„Nemám v úmyslu prohrát.“

25


„Co budeš potom dělat? Dáš si do novin inzerát? Matthew Hope, advokát na

volné noze, zoufale shání klienty obviněné z jakýchkoli přestupků či trestných

činů...“

„Ne, nedám si inzerát do novin.“

„Proč ne? Zubaři to dělají,“ namítl Frank.

„Nejsem zubař. Zoufalý, ani žádný jiný.“

„Já vím. Jsi obhájce ve věcech trestních.“ Frank zdůraznil slovo trestních, jako

by na tom, že se někdo specializuje na trestní právo, bylo něco trestuhodného.

„Dokonce i nezaměstnaní herci si dávají inzeráty,“ tvrdil. „Do časopisu Varieté.“

„A stejně zůstanou nezaměstnaní,“ odsekl Matthew. „Já nejsemnezaměstnaný. Odkdy ty čteš Varieté?“

„Leona ho odebírá.“

Leona byla Frankova manželka. Další rozdíl mezi nimi. Matthew bylrozvedený.

„Zkrátka, nemám v úmyslu prohrát, a proto si nebudu muset dávat inzerát,“ prohlásil Matthew. „Ani do Varieté, ani nikam jinam.“

„Zack Norman taky inzeruje ve Varieté.“

„Zack Norman je zubař?“

„Herec. Jde o to, Matthew, že když se někdo z ničeho nic rozhodne znějakého, pro mě nepochopitelného důvodu, že se specializuje na trestní právo...“

„Nerozhodl jsem se z ničeho nic,“ přerušil ho Matthew.

„To je fakt, fušovals...“

„Nefušoval.“

„Dobře. Tak flirtoval, to bude vhodnější výraz. Flirtoval jsi s případyobvinění z vražd, což odvádělo tvou pozornost od obchodů s nemovitostmi, závětí a ostatních nedůležitých aspektů právnické profese, které dozajista musívelkému Perrymu Masonovi připadat strašně fádní.“

„Perry Mason je zubař, nebo herec?“

„Matthew, snažím se ti něco vysvětlit,“ pokáral ho Frank. „Možná si myslíš, že stačí koukat do trestního zákoníku jako do nějaký Bible...“

„Nějaké Bible...“

„... a obědvat se všemi obhájci ve městě, abys zjistil, co maj v palicích...“

„Co mají v palicích...“

„Ale čistě mezi náma dvouma...“

„Mezi námi dvěma...“

„No dobrá, jestli chceš opakovat všechno, co řeknu, místo abys měposlouchal...“

„Však já tě poslouchám, Franku. A slyším, co mi vykládáš. Vím, že jsem zatím nepředvedl žádné oslnivé úspěchy.“

26


„To je pravda.“

„Jenže tohle je velký případ...“

„Vražda? Vážně? Velký případ?“

„A jestli z toho Markhama dostanu...“

„Mně spíš dělá starosti, co se stane, když ho z toho nedostaneš. Jakénepříznivé důsledky to bude mít pro firmu, Matthew? Nedojdou všichni potenciální klienti k názoru, že jsme advokáti, kteří u soudu prohrávají? Když advokát prohrává, nevydělá žádné peníze, Matthew.“

„Kdybych chtěl vydělávat peníze, stal bych se zubařem,“ opáčil Matthew. „A dal bych si do novin inzerát.“

„Najednou pro něj peníze nic neznamenají,“ oslovil Frank neexistujícíposluchače. „Najednou je mu fuk, že musí platit alimenty, školné za svoji dceru, příspěvky v tenisovém klubu a...“

„Není mi to fuk, Franku. Ale...“

„Najednou jsme my všichni, kdo si potrpíme na příjemné stránky života, zabedněnci a chamtivci...“

„To říkáš ty, ne já.“

„Matthew, dobře mě poslouchej, ano? Požádej Bennyho Weisse, aby to vzal za tebe, dobrá? Nebo Jima Willoughbyho. To jsou odborníci na trestní právo a já jsem si jistý, že kterýkoli z nich se s radostí ujme obhajoby chuďasa, který...“

„Markham není žádný chuďas.“

„Pokud vím, je majitelem hodinářství.“

„Hodiny jsou důležité, Franku. Každý potřebuje vědět, kolik je hodin.“

„V Caluse je to každému šumafuk. Calusa není jako New York, Matthew.“

„Žádné místo není jako New York, Franku. To už všichni víme.“

„V New Yorku je důležité vědět, kolik je hodin. Ale v Caluse? Nosí snad někdo hodinky na pláž? Prodávat hodinky v Caluse je jako prodávat v Nome na Aljašce kostky ledu.“

„Nebo ledničky.“

„Správně. Nebo ledničky. Chci ti jen říct...“

„Vím, co mi chceš říct.“

„Co ti chci říct?“

„Abych to neprohrál.“

Úřady, jejichž úkolem je prosazovat a chránit zákon, jsou v Caluse celkem dva. Caluská policie se zabývá trestnými činy, spáchanými ve městě. Kancelář šerifa caluského okresu má na starosti trestné činy spáchané za hranicemi města, ale uvnitř caluského okresu. Uniformovaným příslušníkům městské

27


policie se říká strážníci. Uniformovaní zaměstnanci šerifovy kanceláře jsou

šerifovi zástupci. Detektivům v civilu se u obou organizací říká prostě detektivové.

Carlton Barnaby Markham bydlel ve městě, ale jeho žena byla zavražděna

na Rancher Road, daleko za hranicemi města, a proto její vraždu vyšetřoval

úřad okresního šerifa. Mezi dokumenty, zaslanými z kanceláře státníhozástupce, bylo i hlášení sepsané detektivem z šerifova úřadu jménem Jonas Crier.

ZPRÁVA O VYŠETŘOVÁNÍ

Kancelář šerifa caluského okresu

MÍSTO ŠETŘENÍ DATUM

Okres Calusa 20.11.86

JMÉNO POVAHA TRESTNÉHO ČINU

Prudence Ann vražda

Markhamová SPIS Č.

1143, Pompano Way 86-51175

Calusa, FL.

Pisatel se vydal na řečené místo a ve 23.15 se tam sešel s desátníkem Gandym a detektivem Searsem.

Obětí útoku – MPP – byla běloška ve věku asi 30-35 let, přibližná výška 5 stop 7 palců, přibližná váha 125 liber, světlé vlasy, modré oči, na sobě měla žlutou sukni a blůzu, hnědé sandály. Neměla kabelku a neměla při sobě nic, co by pomohlo při identifikaci.

Oběť ležela na zádech na štěrkovém parkovišti před budovou společnosti Anvil Studios na zmíněné adrese, patnáct stop a šest palců od vstupních dveří. Dveře byly zamčené, poplašné zařízení aktivováno, nikde žádné stopy po násilném vniknutí. Nad dveřmi svítila lampa s drátěným krytem, osvětlující jenom prostor parkoviště. Ve vzdálenosti dvanácti stop od těla stál modrý automobil Honda Civic, rok výroby 1985, zaparkovaný souběžně

28


s proticyklónovou zábranou, obklopující studio.

(Nákresy místa činu v příloze.)

Úřední lékař J. E. Ritzig ve 23.31 hod. prohlásil oběť za mrtvou, pravděpodobná příčina smrti: bodná a řezná poranění.

Technická skupina kriminální policie se dostavila na místo činu v automobilu Ford Econoline ve 23.35 hod.

Ve 23.40 došla služebním rádiem informace, že zmíněný vůz značky Honda je registrován u odd. motorových vozidel na jméno Prudence Ann Markhamová, bytem v č. 1143, Pompano Way, Calusa.

Ve 23.45 hod. telefonát na číslo, uvedené v caluském telefonním seznamu pod jménem C. B. Markham, 1143, Pompano Way. Nikdo se neozval.

Ve 23.50 hod. bylo tělo převezeno do márnice v nemocnici Southern Medical.

Pisatel s detektivem Searsem se 21.11.86 v 00.20 hod. dostavili na adresu 1143, Pompano Way ve čtvrti Sunrise Shores. Otevřel jim pan Carlton Barnaby Markham a uvolil se doprovodit pisatele a detektiva Searse do nemocnice Southern Medical za účelem případné identifikace oběti.

V 00.50 byla oběť s jistotou identifikována jako Prudence Ann Markhamová, manželka pana Markhama; podle jeho výpovědi jí bylo osmadvacet let.

Pan Markham vypověděl, že jeho žena pracovala na výrobě filmu a pronajala si střižnu v budově Anvil Studios. Naposledy ji viděl živou, když v devatenáct hodin odešla z domova. Dále vypověděl, že on sám odešel z domu o půl hodiny později, v 19.30, a odjel autem do kina Twin Plaza, kde zhlédl filmové představení, které začalo ve 20.00. Film skončil ve 22.30. Markham

29


tvrdí, že se procházel po nákupním středisku,

zašel do baru U Harriganů na skleničku a pak se

vrátil domů, údajně ‚krátce před půlnocí’.

(Viz přiložený zápis výpovědi.)

Pisatel se potom odebral na caluské policejní

ředitelství, kde se setkal s detektivem

Morrisem Bloomem a společně s ním sepsal

přiložené hlášení o trestném činu.

Potom pisatel předal detektivu Bloomovi

nahrávku výše zmíněné výpovědi.

Pisatel se tímto případem již dále nezabýval

a neprovedl žádná jiná šetření než ta, která

uvedl v této zprávě.

KOPIE: Det. M. Bloom, Caluská policie.

HLÁŠENÍ SEPSAL: Det. J. Crier #53, zástupce

šerifa caluského okresu, Calusa, Florida.

HLÁŠENÍ SCHVÁLIL: Gregory Younger, šerif

caluského okresu, Calusa, Florida.

V deset hodin, za jasného prosincového dopoledne, bylo těžko uvěřit, že se

parkoviště u studia Anvil před necelými dvěma týdny stalo dějištěm zuřivého

ozbrojeného útoku. Bílá štěrková příjezdová cesta se ve slunci třpytila jako sníh

a zářivý odstín růžové omítky na budově v pozadí se od ní odrážel jakoruměnec – podbarvený tmavším odstínem téže barvy ve květech ibišků a buganvílií,

hustě rostoucích podél stěn. Před domem se skvěl nápis z ocelových písmen,

hlásající, že zde sídlí firma ANVIL STUDIOS, a pod nápisem viselo logo

firmy z téhož materiálu ve tvaru kovadliny. Matthew zaparkoval svůj Karmann

Ghia přímo pod kovadlinou, vykročil ke vchodovým dveřím a otevřel je.

Recepce obložená dřevem, na stěně police s knihami, bílý umakartovýkonferenční stolek obklopený čtyřmi křesly potaženými černou koženkou, na

druhé stěně dekorativní bílé registračky a na jedné z nich ozdobený vánoční

stromek ve stojánku. Za stolem hned vedle dveří sedělo mladé děvče stelefonním sluchátkem u ucha. Vypadalo nejvýš na sedmnáct let – tmavovláska

s kulatou tvářičkou, nádhernou postavou, jiskrnýma očima a zastřiženou

lesklou ofinou, jako by měla na hlavě blyštivou černou přilbici.

30


„Ano,“ říkala právě do telefonu. „To chápu.“ Pohlédla na Matthewa aobrátila oči v sloup, jako by žádala, aby jí potvrdil, že to snad ani není možné. „Jenže jsme si ten materiál objednali už před dvěma týdny a když nemáme film, nemůžeme točit, že? Souhlasíte s tím? Že člověk nemůže do kamery naládovat slíbený materiál?“ Znovu zakoulela očima. „Ne,“ řekla. „Nejsme Twentieth Century Fox, to je pravda. Proč se ptáte? Patří snad TwentiethCentury Fox k vašim zákazníkům? Ach, chápu. To mě nenapadlo. My jsme jen obyčejná, prťavá společnost z prťavýho zapadákova jménem Calusa a natáčíme jenom devadesátivteřinové reklamní šoty pro obchody s nábytkem na Trailu, nicméně vy jste se nám zaručil, že ta dodávka přijde prvního, pane Peysere, teď už máme třetího a každou chvíli budou Vánoce, pane Peysere. Takžepošlete nám ty filmy, krucinálfagot, nebo ne?“ Podívala se na Matthewa, okatě pokrčila rameny a opět promluvila do sluchátka. „Ach, odpusťte, nenapadlo mě, že jste baptistický velebníček nebo co. Myslela jsem, že jste zvyklý jednat s výstředníky od filmu, kteří občas svůj projev okoření vulgárním výrazem, zvlášť když je někdo tak nasere, že by jeden řval! Tak mi povězte, kdy ty zásoby přijdou, ano? Povězte mi datum a přesný čas.“ Vzala do ruky tužku a začala psát. „Dobrá,“ prohlásila. „Mnohokrát vám děkuji, pane Peysere, a radši si dejte záležet, abychom to v tom termínu opravdu dostali.“ Třískla sluchátkem do vidlice, pohlédla na Matthewa, andělsky se usmála a řekla: „Tak. Co pro vás můžu udělat?“

„Mám domluvenou schůzku s panem Andrewsem,“ odvětil Matthew. „Jsem Matthew Hope.“

„Zavolám mu.“ Zvedla sluchátko a stiskla tlačítko v dolní části telefonu. „Miku,“ hlásila, „přišel za tebou nějaký pan Hope.“ Chvíli naslouchala, řekla „v pořádku“ a položila sluchátko. „Můžete jít dál,“ oznámila mu. „Tady těmi dveřmi se dostanete do velké místnosti, co vypadá jako mauzoleum. Najdete ho v promítací kabině.“

Zazvonil telefon. Zvedla sluchátko, ohlásila se jako „Studio Anvil“ amávnutím ruky mu naznačila, aby prošel recepcí až dozadu.

Matthew vstoupil do místnosti asi čtyřicet stop široké a šedesát stop dlouhé. Nikdy předtím sice ve filmovém studiu nebyl, ale tady se člověk nemohlzmýlit. Police podél stěn byly plné plechovek s filmy, každá krabice měla bílou nálepku s názvem napsaným černým fixem. U skleněné stěny, za níž, jak se Matthew domníval, se nacházelo zvukařské vybavení, stály dva obrovské šikmé pulty s vypínači a číselníky. Všude po zemi se válely otevřené krabice plné kabelů. Podél stěn stály do sloupců vyrovnané aluminiové přenosné schránky. Z nepořádku na podlaze vyčuhovalo několik kamer na dřevěných trojnožkách, jako ptáci, brodící se mělčinou. Protější stěně dominovalo velké

31


bílé plátno. Naproti němu uviděl promítací kabinu. Matthew vystoupal po

krátkých schůdkách, zaklepal na zavřené dveře a otevřel je.

Za promítačkou seděl muž ve věku něco málo přes třicet let a převíjel film. Když z původní cívky sjel konec filmu a začal se pleskavě třepetat ve vzduchu, dotkl se druhé, setrvačností se pohybující cívky, zastavil ji dlaní, sňal cívku s osy, uložil ji do krabice a teprve potom se obrátil k Matthewovi.

„Pan Andrews?“ otázal se Matthew.

„Ano.“ Muž vstal a podal Matthewovi ruku. „Rád vás poznávám.“

Měl hranatý obličej s vystouplými lícními kostmi a trochu příliš širokým nosem. Dlouhé vlnité rezavé vlasy, padající až na ramena, připomínalyrozježenou paruku. Na sobě měl pomačkané světle zelené kalhoty, bílé kotníčkové sportovní boty s červenými pruhy, vínovou košili s tenkými žlutými proužky, mrňavého modrého připínacího motýlka a růžovou polyesterovou vestuposetou chumáči černých vláken.

Kdyby ještě vystoupil z malinkého autíčka, mohli byste ho považovat za klauna. Kdyby vystoupil z nákladní lodi plné banánů, mohl by to býtpřistěhovalec. Ale jeho oči byly oči robota naprogramovaného k zabíjení. Světle modré. Zdály se být skoro průhledné, takže měl člověk dojem, že když se podívá pořádně, uvidí až dovnitř, na integrované obvody zabudované v lebce. Také ústa vypadala jako vyleptaná do tváře, jež naprosto postrádala jakýkoli cit. Úzká linka, která se pokusila o úsměv, když Matthewovi potřásl rukou, jenže ten úsměv byl naprogramovaný a bylo zřejmé, že je falešný.

„Je to čest mít možnost potkat jednoho z nejslavnějších obhájců v Caluse,“ prohlásil. Snad to i mohl myslet doopravdy, jenže to vyznělo, jako by si topředem nacvičil, a kromě toho Matthew nebyl jedním z nejslavnějších obhájců ani jiných právníků, ať už jakéhokoli druhu.

„Je od vás hezké, že jste si na mě udělal čas,“ pravil Matthew. „Vím, že máte určitě spoustu práce.“

„Obyčejně tu bývám od sedmi hodin ráno do deseti večer,“ povzdechl si Andrews. „Je to dlouhý den, to mi věřte, ale pilná práce ještě nikoho nezabila. Někdy mě napadá, že jsme si já a partner nevědomky zvolili opravdu vhodný název pro naše malé studio – kovadlina. Neustálým bušením se snažímepřekonat ocelový odpor ve snaze dosáhnout tady v tom zapadákově aspoňminimálního uznání za kvalitně odvedenou práci.“

Zase ten uzoučký, falešný úsměv.

Matthew si byl jist, že přesně táž slova vyslovil už tisíckrát předtím. Stačí na robotovi stisknout tlačítko PILNÁ PRÁCE, a můžete si poslechnout metaforu o kovadlině.

„Ve skutečnosti,“ vykládal Andrews, „je to akronym, vytvořený z našich

32


jmen. Můj partner se jmenuje Peter Villiers, po předcích je Francouz. Spojili

jsme první dvě písmena mého jména a první tři písmena jeho jména a vznikl

název Anvil. Ještě štěstí, že se nejmenujeme Hoveller a Nivalski.“

A opět tenký úsměv.

A opět týž pocit, že tenhle žertík už vyprávěl mnohokrát předtím.

„Pane Andrewsi,“ začal Matthew. „Mám zprávu šerifovy kanceláře o té noci, kdy byla zavražděna Prudence Markhamová...“

„Je jí strašná škoda,“ prohlásil Andrews. „V tomhle takzvaném městě člověk těžko hledá nadané pracovníky. Všichni v Caluse mají plnou hubu kultury, ale vyslovují to slovo dlouze, jako můůůra. Prue byla úžasná ženská. Bude mi chybět.“

„Spojila se s vámi policie tu noc?“ zajímal se Matthew. „V té složce o tom nic není...“

„Nu, já jsem tu nebyl,“ odpověděl rychle Andrews.

„Takže jste ten den nepracoval tak dlouho jako obvykle, je to tak?“

„Jako obvykle... Ach, od sedmi do deseti. Ne. Popravdě řečeno, v době té vraždy jsem byl v posteli s jednou čubkou ze Sarasoty.“

Ta slova Matthewa podráždila. Tím víc, že je doprovázel úsměv hodný androida. Andrews se pořád tvářil strašně sebevědomě, což naprostoneodpovídalo jeho postavení drobného výrobce filmů ve městě, jež touto činnostínikterak neproslulo. Takhle nadutý postoj by se snad dal očekávat u šéfa produkce v Los Angeles, i když ani tomu by to asi nikdo netoleroval. V Caluse bylo takhle přebujelé ego něčím nepředstavitelným. Navíc u tak mladého člověka...

„Tedy vám netelefonovali?“ ujistil se Matthew. „Nepožádali vás, abyste sem přišel?“

„Ne, nic takového. Dům byl zamčený a poplašné zařízení zapnuté. Uvnitř se určitě žádný vrah neschovával. Tak proč by mě tahali z postele? Jak prosté, drahý Watsone,“ dodal a znovu se usmál.

„Spolupracoval jste někdy s paní Markhamovou?“ otázal se Matthew. „Říkal jste, že byla velice nadaná...“

„Na caluské podmínky až výjimečně. Opravdu, velice nadaná. Měl bych o tom něco vědět. Umím dobře odhadnout nadání a nemám trpělivost s diletanty.“

„Tedy jste s ní pracoval?“

„Ano, na několika filmech. Dělali jsme spolu, nu, to už bude tak půl roku... ano, někdy v červenci... na pláži na Sabal Key jsme dělali jeden naučný film, určený k promítání ve školách, aby se zdejší dospívající burani dověděli něco o všudypřítomných a z velké části ignorovaných přírodních krásách, které je tady, na Floridě, obklopují.“

Tečka.

33


Další naučený proslov.

Anebo byl opravdu tak bystrý, že jeho mozek jako počítač neustále spřádal slova do perlivých sekvencí, takže chrlil do světa jednu za druhou?

„Pracoval jste s ní i na jejím posledním projektu?“ vyptával se dál Matthew. „Na filmu, který stříhala tu noc, kdy ji zabili?“

„Ne. Čas od času se Prue vyznačovala zcela nevhodným tajnůstkářstvím ve všem, co se týkalo její práce. Můj partner a já dáváme přednost tvůrčímdiskusím, stejně, jako to činili před dávnými lety američtí vystěhovalci v Paříži U dvou magotů. Možná vám připadá divné, že se přirovnávám k vystěhovalcům, když přece město Calusa se nachází na území Spojených států. Ale věřte mi, každý, kdo se zde věnuje výrobě kvalitních filmů, je ve skutečnostivystěhovalcem. Často si připadám jako Samson mezi Filištíny.“

Spíš Héraklés v Augiášově chlévě, pomyslel si Matthew. Nikde nic, jenkoňský sračky.

„Jednou dělala naučný film o zneužívání dětí,“ vykládal Andrews, který se začínal dostávat do tempa. „Moc pěkný film, jak se ukázalo. Ale byl byste si myslel, že je to dílo samotného Woodyho Allena, podle toho, jaké s tím dělala tajnosti! Byla to docela uzavřená skupina, jen ona, herci, osvětlovač, zvukař, pár kulisáků – a všichni se museli zapřísáhnout, že nikomu nic neprozradí. Stříhala tady ten film sama, v noci, v zamčené místnosti. Nikdy nikomuneukázala ani kousíček. Pámbu ví, kam ho schovávala, možná pod slamník. A pak přišla předváděčka. Fanfáry. Promítla nám to v téhle místnosti na tohle plátno. Jak říkám, úžasný film. Myslím, že potom dokonce dostal nějakou menší cenu. Ale k čemu to divadlo? Nesnáším u umělců přehnanou namyšlenost.“

„Ale paní Markhamovou jste měl rád.“

„Ano, moc rád.“

„O čem měl být ten její nový film?“

„Myslím, že jsem jasně řekl...“

„Omlouvám se, asi jsem vás...“

„... že velice často pracovala potají.“

„Ano, ale...“

„Tím jsem myslel i její nejnovější projekt. Nemám ponětí, o co šlo.Dokument o podkovových krabech? Reklamní kampaň pro některé z velkýchcaluských zlatnictví? Neprozradila vůbec nic.“

„A zeptal jste se jí?“

„Věděl jsem, že nemá smysl se vyptávat, jakmile se Prue začne tvářit jako hvězda.“

„Ale používala zdejší střihačský pult...“

„Ano. Platila za pronájem tisíc dolarů měsíčně. Já a můj partner musíme část

34


naší kapacity pronajímat; to je cena, kterou člověk zaplatí za to, že se snaží

vyrábět hodnotné filmy v zaostalé vesnici. Peter a já jsme se přistěhovali

z Pittsburghu, oba jsme vystudovali Carnegieho techniku. Rozhodli jsme se, že

se vykašleme na Hollywood, kde je to samá honička v autech a speciální

efekty. Místo toho chceme dělat klidné, jednoduché filmy, vybudovat sireputaci jako solidní filmařská firma a teprve tehdy se tam vydáme; až všichni

pochopí, že odvádíme skvělou práci. Jenže člověk musí jíst. Protopronajímáme části studia. Máme tady kvalitní zařízení a nejsme natolik povznesení,

abychom ho nepůjčili obyčejným smrtelníkům.“ Opět se usmál. „Ovšem to

neplatí o Prue. Jak říkám, byla nesmírně nadaná.“

„Pane Andrewsi, ta stříhací místnost, kterou používala...“

„Ano?“

„Mohl bych ji vidět?“

„Proč?“

„Tu noc, kdy byla zavražděna, našla policie jen její tělo a její vůz, stojící na parkovišti.“

„Hrozná tragédie.“

„Ten vůz byl zamčený. Uvnitř nebylo nic. Žádná kabelka, nic, podle čeho by bylo možné ji identifikovat... a určitě ne žádný film.“

„Je mi líto, ale nechápu, kam míříte.“

„Nu, přece tady stříhala film, že ano?“

„Řekl bych, že snad ano. Nemám tušení, proč tady byla.“

„Její manžel tvrdí, že stříhala film.“

„Ano. Jenže její manžel je vrah.“

„Tomu nevěřím, pane Andrewsi.“

„Samozřejmě, proto jste přece tady.“

„Ano. Proto jsem tady.“

„Ale pořád ještě nechápu, proč chcete vidět tu místnost.“

„Protože pokud tady stříhala nějaký film, musí zde ten film být. Máte klíč od té místnosti?“

„Jistě. Ale nerad bych narušoval soukromí těch, kdo s



Ed McBain

ED McBAIN


15. 10. 1926 - 6. 7. 2005

Evan Hunter, známý též jako Ed McBain, rodným jménem Salvatore Lombino byl americký spisovatel a scenárista.

Svá díla psal pod řadou pseudonymů. "Serióznější" výtvory zpravidla pod jménem Evan Hunter, které později přijal za vlastní. Uznání si vydobyl románem Džungle před tabulí (The Blackboard Jungle) z prostředí americké střední školy. Napsal též scénář k filmu Alfreda Hitchcocka Ptáci (The Birds). Do paměti čtenářů se však nejvíce zapsal pod pseudonymem Ed McBain jako stvořitel kriminálního cyklu 87. revír, v jehož více než pěti desítkách detektivních románů zachycuje příběhy policisty Steva Carelly a jeho kolegů ze smyšleného amerického velkoměsta Isoly, nápadně se podobajícího autorovu rodnému New Yorku. Dále je třeba připomenout jeho detektivky s hlavním hrdinou advokátem Matthew Hopem, které také došly velkého čtenářského uznání. McBainovy detektivky vynikají faktografickým realismem, vypravěčskou lehkostí a pozorovatelským talentem s nimiž autor vykresluje množství figurek svého velkoměstského panoptika. Některé jeho romány byly použity jako předlohy detektivních seriálů (např. Columbo). Jeho dalšími autorskými pseudonymy byly Hunt Collins, Ezra Hannon, Richard Marsten, John Abbot a Curt Cannon.

Narodil se roku 15. října 1926 v New Yorku na Manhattanu, ale od dvanácti let žil v Bronxu. V New Yorku také chodil do základní a střední školy. V roce 1944 byl odveden k námořnictvu; po návratu do civilu v roce 1946 dovršil své vzdělání na newyorské Hutton College, kterou opustil s titulem bakaláře svobodných umění. Na universitě se také seznámil se svou budoucí ženou, se kterou se v posledním ročníku oženil. Psát se pokoušel už za studií, ale po odchodu z university nejprve prošel celou řadu zaměstnání: odpovídal na telefonické dotazy u Americké automobilové společnosti; u jiné firmy nabízel telefonicky restauracím mořské raky a kromě platu dostával i naturálie: tolik mořských raků, kolik jich dokázal sníst. Poté se stal učitelem na odborně vzdělávací střední škole - znalost tohoto prostředí pak využil v románu Džungle přešd tabulí. U kantořiny však nezůstal a odešel pracovat do literární agentury. Do té doby byly jeho tvůrčí pokusy značně roztříštěné, vedle psaní se pokoušel i malovat (získal dokonce v soutěži stipendium Art Student's League) a nějaký čas i "trýznil" piano v džezovém orchestru. Teprve v literární agentuře se, jak uvádí, "naučil psát povídky, které měly hlavu a patu" a jeho šéf je začal pravidelně uveřejňovat v časopise. Když pak nakladatelé projevili téměř současně zájem o jeho detektivní román a románovou science fiction pro dospívající mládež, rozhodl se Hunter na doporučení svého šéfa věnovat jen psaní. Od úspěchu Džungle před tabulí vydává jednu knihu za druhou. Žil na Long Islandu s manželkou Anitou a třemi syny: Tedem a dvojčaty Markem a Richardem. Zemřel 6. července 2005, Weston, Connecticut.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist