načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kočičí host - Takashi Hiraide

-7%
sleva

Elektronická kniha: Kočičí host
Autor:

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 158
+
-
5,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Počet stran: 157
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z japonského originálu Neko no kjaku ... přeložila a doslov napsala Anna Křivánková
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1778-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti a o tom, jaké to je prožívat život po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane… ----- Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.  - The Guardian   Ty nejlepší romány jsou často takové, které nás změní. Zůstávají s námi jako malé zázraky. Je to vzácný poklad, krásný a hluboký, nesmíte si ho nechat ujít, ať už jste milovníkem koček, nebo ne.  - Juan Vidal, NPR   Nádherný, propracovaný příběh, který překypuje filozofickými postřehy, humorem a důvtipem.  - Publishers Weekly     Takaši Hiraide (nar. 1950) je japonský autor se širokým literárním záběrem. Největší část jeho díla tvoří poezie, ale publikoval také sbírky esejí, biografie či cestopisy. Je profesorem na Akademii výtvarných umění v Tame, kde je členem Institutu antropologie umění. V současné době žije v Tokiu se svou ženou, básnířkou Micijo Kawano. Kniha  Kočičí host  (2001) získala japonskou Cenu Šóheie Kijamy a stala se bestsellerem  Sunday Times  a New York Times .

Zařazeno v kategoriích
Takashi Hiraide - další tituly autora:
The Guest Cat The Guest Cat
Hiraide, Takashi
Cena: 239 Kč
Kočičí host Kočičí host
Hiraide, Takashi
Cena: 211 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Takaši Hiraide (nar. ) je japonský
autor se širokým literárním záběrem.
Největší část jeho díla tvoří poezie,
ale publikoval také sbírky esejí,
biografie či cestopisy. Je
profesorem na Akademii výtvarných umění
v Tamě, kde je členem Institutu
antropologie umění. V současné
době žije v Tokiu se svou ženou,
básnířkou Mičijo Kawano. Kniha Kočičí
host (‘) získala japonskou Cenu
Šóheie Kijamy a stala se best sellerem
Sunday Times a New York Times.
Foto © Takewaki of Rengo
˜™š
Citlivý a mimořádně krásný příběh
o pomíjivosti a o tom, jaké to
je prožívat život po svém
Manželé po třicítce bydlí v malém
pronajatém domku v klidné části
Tokia, on je redaktor, ona
korektorka, pracují z domu a prožívají
klidný život. Jednoho dne si chlapec
od sousedů osvojí toulavé koťátko.
Kočka dostane jméno Čibi, což
znamená „maličká“, a brzy začne
objevovat sousední zahrady. Tak se stane,
že jednou zabloudí i na zahrádku
manželského páru. Další den přijde
znovu a nakonec se odváží vstoupit
do domku. Manžele tento tajemný
host fascinuje. Čibi je svobodný
duch, chladná a zářivá jako paprsek
světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří
jim a nepatří. Manželé jí kupují
dobroty, pozorují její dovádění v
zahradě a rádi si o ní povídají. Život
jako by pro ně byl najednou
příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější
a barevnější. Příběh překypuje
drobnými radostmi a okamžiky
ohromující poetičnosti, a pak se něco stane...
H
O
S
T
T
A
K
A
Š
I
H
I
R
A
I
D
E
K
O
Č
I
Č
Í
H
O
S
T
ISBN 978-80-7491-778-3
249 Kč
Někdy se bestsellerem stane knížka, od níž by to člověk
nečekal. Toto je něžná, přemýšlivá a opravdu poctivá
kniha, která nic nepředstírá a na nic si nehraje.
THE GUARDIAN
Ty nejlepší romány jsou často takové, které nás změní. Zůstávají
s námi jako malé zázraky. Je to vzácný poklad, krásný a hluboký,
nesmíte si ho nechat ujít, ať už jste milovníkem koček, nebo ne.
JUAN VIDAL, NPR
Nádherný, propracovaný příběh, který překypuje
filozofickými postřehy, humorem a důvtipem.
PUBLISHERS WEEKLY
1















B
R
N
O
2
0
1
6










Copyright © Takashi Hiraide, 2001
Calligraphy © René Ochiai
Cover picture credit: Peonies and Butterfly
by Katsushika Hokusai
Translation © Anna Křivánková, 2016
Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016
(elektronické vydání)
isbn 978-80-7491-818-6 (Formát pdf)
isbn 978-80-7491-819-3 (Formát ePub)
isbn 978-80-7491-820-9 (Formát MobiPocket)





7
1
Nejdřív se zdálo, že mráčky rozptýlené po oblo -
ze zůstanou zcela nehybné, ale potom zavál vítr
a začal si s nimi zprava i zleva zvolna pohrávat.
Okénko v rohu naší kuchyně se nacházelo
přímo proti vysokému dřevěnému plotu, který
dosahoval až k vrchnímu okennímu rámu. Mezi oknem
a plotem bylo tak málo místa, že by se tudy člověk
stěží protáhl. Mléčné okenní sklo vypadalo zevnitř
jako potemnělé plátno v promítacím sále. V
dřevěném plotě byla malá díra po suku, skrze niž se na





8
to naše skromné filmové plátno slabě promítala
zeleň asi tři metry širokého živého plotu rostou -
cího na severní straně ulice.
Pokaždé když tou uzounkou uličkou někdo
pro cházel, promítla se jeho postava přes celou
plo chu okna. Nevím, čím to bylo, snad to nakonec
celé fungovalo na stejném principu jako camera
obscura, ale uvnitř zšeřelé místnosti se slunečné
dny zdály neobyčejně zářivé a jasné a postavy
kolemjdoucích promítané na okno skrze díru v plotě
působily převráceným dojmem. A co víc, vypadalo
to, že přicházejí z opačného směru, než tomu bylo
ve skutečnosti. Když se kolemjdoucí přiblížili k
otvoru v plotě, jejich převrácený obraz naše okno
zcela zaplnil, a ve chvíli, kdy přešli, zase okamžitě
zmizel, dočista jako nějaký zvláštní optický klam.
Avšak toho dne se obraz rozptýlených
oblaků téměř nehýbal, a když se konečně jeden mrak
přiblížil k otvoru po suku, nijak znatelně se
nezvětšil. Dokonce i ve chvíli, kdy se měl na našem
okně objevit v plné velikosti, pořád ještě vypadal,
že by se hravě vešel do dlaně. Váhavě se vznášel
nad uličkou, jako by si nebyl jistý, kterým
směrem se vydat, a právě v tu chvíli se zvenku ozval
slabý výkřik.
Spolu se ženou jsme té ulici říkali „Blesková
ulička“.
Nacházela se jihozápadně od čtvrti Šindžuku.
Nejprve jste museli jet asi dvacet minut soukro-





9
mou železniční linkou, potom bylo třeba
vystoupit na malé stanici, kde ani nestavěly expresní vla -
ky, a vydat se na jih po cestě, která zhruba po
deseti minutách chůze začala mírně stoupat. Na
vrcholku tohoto kopečku se nacházela
křižovatka, a když jste úhlopříčně přešli tu jedinou
silnici, jež se vyznačovala jakýms takýms provozem,
začala se cesta zase svažovat. Asi po sedmdesáti
metrech pozvolného sestupu jste zahnuli
doleva, kde stála stará vila s tradiční vstupní bránou
a hliněnou zídkou, jejíž dolní polovina byla
obehnána bambusovými laťkami. Pak už jen stačilo
odbočit vlevo a ocitli jste se v napohled mnohem
skromnější uličce vedoucí podél dřevěného plotu.
Náš pronajatý domek se nacházel na stejném
rozlehlém pozemku obehnaném plotem, jen v
poněkud vzdálenějším koutě od staré vily, která
před stavovala hlavní budovu. Asi v půli cesty
uličkou byla v dřevěném plotě zasazená branka, jež
domácím pánům sloužila jako postranní vchod
na pozemek, zatímco nájemníci ji používali jako
vchod hlavní. Hned vedle ní byla v plotě ta díra
po suku připomínající kukátko nenápadně
vyhlížející přímo do uličky.
Když jste šli dál podél plotu — netušíce, že se
váš obraz bezostyšně promítá na naše okno —,
téměř ihned jste narazili na cihlovou zeď
vybíhající zleva, která vás donutila zahnout ostře
doprava. Jenže v tu chvíli už před vámi stál domek,





1
0
jehož střechu téměř celou zakrývala ohromná
zelkova, takže jste jen po pár krocích museli
znovu zahnout, tentokrát opět doleva. A právě díky
tomu zvláštnímu bleskovitému tvaru, jenž těmi
ostrými zatáčkami vznikl, dostala Blesková
ulička svou žertovnou přezdívku.
Ta zelkova, jejíž koruna stínila celou ulici, byla
skutečně věkovitá. Místní úřady ji dokonce
prohlásily za památný strom. Dům byl navržen a
postaven tak, aby stromu zbyl dostatek místa k
životu, takže se teď jeho dlouhé a ničím nespoutané
větve volně rozpínaly jak na východ, kde stála
stará vila našich domácích, tak na severovýchod,
kde se v koutě krčil náš nájemní domek. Obě
budovy se tedy mohly těšit z požehnaného
zeleného stínu. Na sklonku podzimu její opadané
listy vytvářely na dvorku hustou podestýlku, což
naše stará paní domácí vždy kvitovala mnoha
po vzdechy.
A právě toho dne se pětiletý chlapec z domu
u zelkovy rozhodl, že se ujme toulavého koťátka,
které se v posledních několika dnech potulovalo
v Bleskové uličce.
Do té doby jsem toho chlapce nikdy nepotkal
tváří v tvář, byli jsme sice sousedé, ale od přímého
kontaktu nás dělily ostré zákruty Bleskové
uličky a jeho dům byl navíc k nám do zahrady
natočen holou zdí, kterou porušovalo jen jediné
větrací okénko. Ke všemu jsme byli pouze nájemníci





malého domku schovaného v koutě rozlehlého
pozemku patřícího někomu jinému, takže jsme
vlastně ani v pravém slova smyslu sousedé nebyli.
Chlapec si často za pronikavého výskání hrával
v Bleskové uličce, ale protože jsme každý žili v
jiném čase — on ve dne, já v noci u svého
pracovního stolu —, neměli jsme téměř nic společného.
Přesto jsem však poznal jeho hlas, když jsem
to dopoledne seděl doma u pozdní snídaně a
zničehonic se ke mně zvenku zřetelně doneslo:
„Chci si tu kočičku nechat!“
V posledních dnech jsem tu kočku několikrát
viděl pobíhat po naší malé zahrádce, kam se
sotva vešel sušák na prádlo, a tak jsem se nad
chlapcovými slovy mimoděk pousmál.
Když teď o tom tak přemýšlím, byla to
promarněná šance.










1
1
2
Chlapcovo nadšené zvolání zřejmě zaslechla i naše
stará paní domácí, poněvadž toho večera jsem
uslyšel její mírně nakřáplý hlásek od branky
sousedního domu:
„Vy budete mít kočku?“
Potom sáhodlouze vykládala, jaká je s
kočkami v sousedství hrozná potíž — jak se jí ze všech
stran slézají na pozemek, dělají nepořádek v
zahradě a rámusí na střeše, či dokonce lezou dovnitř





1
1
do domu a nechávají na podlaze otisky zabláce -
ných tlapek.
Chlapcova maminka jí odpovídala tiše a
zdvořile a zdálo se, že stížnosti osmdesátileté stařenky
přijímá laskavě a bez výhrad, ale přesto se jim
nepoddala. Možná tušila, že se její syn někde v
pozadí zoufale modlí, aby si směl zvířátko nechat.
Stařenka nakonec kapitulovala.
Vzpomněl jsem si tehdy, že když jsme se před
dvěma lety nastěhovali do domku na jejím
pozemku, kladla si paní domácí dvě podmínky: žádné
děti ani zvířata.
Mé ženě i mně už sice tou dobou bylo dost přes
třicet, ale po dětech jsme nijak zvlášť netoužili.
Podobně vlažně jsme se stavěli i k domácím
mazlíčkům. O kočku jsme příliš nestáli a ani o psu jsme
nikdy vážně neuvažovali, takže jsme se naší
stařičké paní domácí museli jevit jako vzorní nájemníci.
Mezi našimi blízkými přáteli bylo několik
velkých milovníků koček a mně někdy nad tou jejich
urputnou láskou zůstával rozum stát, obzvláště
když jsem viděl, že jsou svým mazlíčkům oddáni
tělem i duší a nijak se za to nestydí. Když o tom tak
přemýšlím, nebylo to tím, že bych kočky neměl rád.
Spíš jsem měl dojem, že mezi mnou a lidmi,
kteří kočky milují, zeje nějaká propast. Hlavně jsem
však s kočkami neměl vůbec žádné zkušenosti.
Jako malý kluk jsem měl psa. Náš vztah byl
jasně daný. Napětí, jež rozechvívalo vodítko spojující





1
1
toho, kdo vede, s tím, kdo je veden, na mě
mělo osvěžující účinek. Jenže jsem toho psa neměl
dlou ho — když mi bylo asi tolik jako tomu
chlapci od sousedů, někdo ho ukradl. Žili jsme tehdy
v obecním řadovém domku. Muselo se to stát
někdy o víkendu. Otec si všiml, že náš špic, který byl
do té doby uvázaný venku před domem, je pryč.
„Zloději psů,“ zamumlal, ale vzápětí se
vzchopil a začal jednat. Vyběhli jsme z domu a
hledali, kde se dalo, avšak po psu či zloději nebylo ani
vidu, ani slechu.
Jasně si vzpomínám, že něco na tónu otcova
hlasu, když mluvil o zlodějích psů, mi zabránilo,
abych se vyptával na podrobnosti. Má sestra
tvrdí, že jsem prý tehdy proplakal celou noc, ale já
se na nic takového nepamatuji.
Naznačil jsem sice, že má žena ke kočkám
nechovala žádné zvláštní sympatie, ale rozhodně je
neměla nerada, protože odjakživa tíhla ke všem
živým tvorům.
Odmalička chytala se starším bratrem ráčky
a čolky, které pak chovali v akváriu. Dokonce
sbírala i zakuklené motýly a nechávala si je doma,
takže jí potom poletovali po pokoji. K tomu ještě
chovala domácí ptáky, kanárky a chůvičky, a na
dvoře měla kuřata. Dokonce se starala o ptáčky
vypadlé z hnízda a jednou ošetřovala i
zraněného netopýra. Dodnes se ráda dívá na
dokumentární filmy o zvířatech a každé z nich dokáže





1
6
pojmenovat odborným názvem, dokonce i ta
cizokrajná. Takže když říkám, že ke kočkám
nechovala zvláštní sympatie, myslím tím jen to, že jim
nedávala přednost před psy nebo jinými zvířaty.
Od té doby, co se sousedé ujali té kočky,
vídali jsme ji často procházet se u nás po zahradě. Na
krku měla červený obojek s rolničkou.
Mezi naším dvorečkem a velkou zahradou
náležející k hlavnímu domu stál pouze dřevěný plot,
který tak rozděloval kdysi jednotný pozemek na
dvě nestejně velké části. Velká zahrada se všemi
svými záhony, kopečky a jezírkem ovšem byla pro kotě
jednoznačně přitažlivější než náš dvoreček.
Nejprve se však odvážilo k nám a teprve potom se
pomaloučku polehoučku vkradlo do velké zahrady.
Kdykoliv zůstala naše vrátka otevřená,
stavovala se kočička na zpáteční cestě u nás, a
dokonce někdy nakukovala až do domu. Dovnitř však
nešla nikdy, přestože se lidí nebála ani co by se za
nehet vešlo. Snad za to mohla její vrozená
opatrnost, ale vždycky jen tiše stála a hleděla na nás,
ocas trčící rovně vzhůru. Zkoušeli jsme ji vzít do
náruče, ale pokaždé hned utekla. Když jsme se
nedali a dál se s ní snažili pomazlit proti její vůli,
kousala. Raději jsme se tedy o nějaké velké
sbližování nepokoušeli — ostatně paní domácí by nám
to stejně netrpěla.
To všechno se tedy stalo na sklonku podzimu
roku 1988 čili na samém konci éry Šówa.





1
7
1
Kočka dostala jméno Čibi. Často jsem chlapce od
sousedů slýchával, jak na ni volá svým
mimořádně pronikavým hláskem. Uličkou přitom zněl
dusot jeho botiček, vzápětí následovaný cinkotem
kočičí rolničky.
Čibi byla nádherná kočka. Kromě několika
světle hnědých a uhlově černých kulatých skvrn byla
celá zářivě bílá a v podstatě se podobala typické
japonské kočce, až na to, že byla nezvykle malá
a hubeňoučká.





1
8
Kromě neobyčejně drobného a štíhlého těla
pro ni byla charakteristická i krásně nastražená
ouška, kterýma čile pohybovala, a také naprostý
nezájem o mazlení. Zpočátku jsem si myslel, že si
za to mohu sám, protože to s kočkami neumím.
Potom se však u Čibi zastavilo děvčátko
procházející Bleskovou uličkou. Když se k ní sklonilo,
kočka nehnula ani brvou, ale ve chvíli, kdy k ní
vztáhlo ruku a chtělo ji pohladit, okamžitě
vyskočila a jedním ladným skokem byla pryč. Svou
odtažitostí připomínala chladný, zářivě bílý
paprsek světla.
Navíc téměř nikdy nemňoukala. Když se
poprvé objevila u nás v ulici, měl jsem dojem, že jsem
zaslechl nějaké mňoukání, ale to bylo poprvé a
naposledy. Zdálo se, že Čibi vůbec nemá v úmyslu
předvést nám svůj hlas.
Už jako kotě byla velice činorodá a tahle
vlastnost jí zůstala až do dospělosti. Vždy bleskově
reagovala na každého broučka či ještěrku — snad
proto, že byla odmalička zvyklá hrát si sama v té
širé, rozlehlé zahradě. A nejen to, věnovala
pozornost každému sebemenšímu hnutí vyvolanému
vánkem či zábleskem světla, které lidské oko ani
nedokázalo postřehnout. Takové chování je
nejspíš u koťat běžné, ale Čibi skutečně reagovala
mimořádně rychle.
„Však je to kočička z Bleskové uličky!“
Moje žena si ji postupně oblíbila, a vždy když





1
9
ji viděla procházet kolem, nadšeně mi ji
ukazovala a vychvalovala její přednosti.
Chlapec od sousedů Čibi naučil hrát si s
míčkem a to byla další věc, ve které kočka vynikala.
Chlapec měl gumový míček, malý tak akorát do
dlaně. Když se jeho veselé bouchání odráželo od
zdí Bleskové uličky, působilo to tak mile a
domác ky, že jsem sám dostal chuť vyjít ven a
zkusit si zapinkat v naší vlastní zahrádce. Dlouho
jsem si s tou myšlenkou pohrával, až jsem
jednoho dne konečně vylovil z rohu zásuvky
pingpongový míček.
Vzal jsem jej a hodil jím o betonový chodníček
pod naší verandou. Čibi zpozorněla, posadila se
a upřela na míček zrak. Netrvalo dlouho a
přikrčila se, napjala svaly a schoulila se jako smrštěná
pružina. Potom se mocně odrazila a vzápětí už se
hnala za malým bílým balonkem. Chvíli si s ním
v běhu pohazovala a nakonec mi jej prohodila
mezi nohama. Její osobitost se prostě
projevovala i během tak vynikajícího atletického výkonu.
Když ji míček přestal zajímat, na chvilku se
oto čila, přičemž zkroutila tělo téměř do pravého
úhlu, ale vzápětí lehce třepla tlapkou po malé
ropuše ukrývající se ve stínu ozdobného plochého
kamene a v dalším okamžiku se rozběhla na
úplně opačnou stranu a zajela jednou z předních
pacek pod keř, vystrkujíc přitom bílé bříško. Přitom
na mě letmo pohlédla a slabě sebou trhla, jako by





2
0
mě zvala ke hře, ale pak už mi nevěnovala
pozornost a raději se rozběhla ke šňůře na prádlo, kde
chňapla po otvoru v sušícím se nátělníku, a pak
prolétla brankou směrem k hlavnímu domu.
Od jednoho ze svých kočkomilných přátel jsem
slyšel, že s míčkem si hrají jen koťata, ale když Čibi
dospěla, hrála si ještě divočeji.
Čibi se ovšem vyznačovala i jinými kvalitami.
„Je to opravdová krasavice,“ nechala se slyšet
naše paní domácí, a ta o tom přece musela něco
vědět — však se za celý život něco navyháněla
všemožných koček ze své zahrady.
Podle jisté fotografky prý všichni milovníci
koček považují za nejkrásnější právě ty svoje a nic
je nedokáže přesvědčit o opaku. Ona sama kočky
také zbožňovala, ale přesto si byla této vlastnosti
všech kočkomilů vědoma a oni ji za to podle
všeho neměli rádi, takže jí nakonec nezbylo než fotit
jen toulavé kočky.
Čibi si s balonkem hrála ráda a postupem času
začala přicházet sama od sebe a lákat nás ke hře.
Vždycky zlehka vstoupila do pokoje, chvíli upřeně
hleděla a potom se obrátila a zase vyšla ven, jako
by nás zvala na zahrádku. A to se opakovalo
několikrát. Moje žena většinou ráda všeho nechala
a hned nazouvala sandály.
Když se Čibi dostatečně vydováděla,
přicházela si k nám odpočinout. Uléhala na pohovku
zkroucená do půlměsíčku jako jadeitový korálek





2
1
a spolu s ní přicházel pocit nefalšovaného štěstí,
dočista jako by si celou tu scénu vysnil sám náš
starý dům.
Ve vší tajnosti jsme Čibi nechali, aby k nám
chodila, jak se jí zlíbí, a pomalu jsme začínali vidět
svět očima milovníků koček. Bylo nám totiž jasné,
že taková výjimečná kočka je jen jedna a žádná
z těch, které jsou k vidění v televizi nebo na
stránkách kalendářů, se jí nevyrovná.
Jenže ačkoliv jsme ji považovali za tu nejlepší
kočku široko daleko, přece jen nebyla naše.
Cinkylink — nejprve jsme vždy zaslechli cinkat
její rolničku a vzápětí se objevila. Občas jsme jí
tak přezdívali, a když se po ní mé ženě
zastesklo, říkávala:
„Cinkylink nám dneska nějak nejde, co?“
A jen to vyslovila, už jsme slyšeli zacinkání. Tou
dobou už Čibi vyšla ze dveří sousedního domu ve
druhém zákrutu bleskové uličky a proklouzla
dírou v drátěném pletivu zakrývajícím mezeru pod
plotem ohraničujícím náš pozemek. Poté
proběhla podél domu, vyskočila na verandu, oběma
tlapkami se opřela o okenní rám ve výši lidských kolen
a nahlédla dovnitř.
V zimě si Čibi zvykla chodit do domu. Den za
dnem se opatrně vkrádala pootevřeným oknem
dovnitř a postupně se tak vkradla i do našeho
života. Avšak v tutéž dobu na nás začalo doléhat
něco, čemu snad můžeme říkat osud.










2
1
1
Slovo osud jsem nepoužil proto, že bych je měl
nějak zvlášť v oblibě. Říkám to proto, že čím
častěji nás kočička navštěvovala, tím víc bylo zřej -
mé, že se začínají dít věci, které prostě jinak
popsat nelze.
Hlavní dům si na počátku éry Šówa nechal
vystavět nějaký vojenský důstojník z Kjóta, který si
prý dokonce najal tamního zahradního architekta,
aby mu navrhl zahradu. Celý podlouhlý pozemek
táhnoucí se od východu k západu měl rozlohu asi





2
1
čtyři sta šedesát metrů čtverečných. Jižní částí
zahrady vedl potůček a zároveň zde rostla spousta
nejrůznějších stromů a květin, uspořádaných tak,
aby odlišnou dobou květu odrážely sebejemnější
proměny ročních období.
Uprostřed zahrady, mírně východním směrem,
se nacházelo malé jezírko, kam stékala voda z
umělého vodopádu. Kousek dál, hned vedle verandy,
byly do země zapuštěny dva velké květináče plné
vody, na jejíž hladině se vznášely bílé lekníny a
žluté stulíky. Kromě toho byl u vzdálenějšího cípu
jezírka umístěn ještě květináč z kobaltově modrého
čínského porcelánu, rovněž plný leknínů.
Naši staří domácí dům prý koupili někdy
koncem padesátých let. Když jejich čtyři děti postupně
vylétly z hnízda, zůstali tu sami a starost o
zahradu, kterou zdědili po předchozím majiteli, pad la
na jejich bedra.
Má žena a já jsme se do domku pro hosty
přestěhovali v létě roku 1986 na doporučení realitní
kanceláře sídlící naproti nádraží. Výpověď z
našeho předchozího bydliště přišla náhle, skoro
jako nějaká živelní pohroma. Dost nás to zasáhlo
a úplně nám to vzalo jakýkoliv elán k hledání
nového bydlení. Nechali jsme si tedy od známého
udělat věštbu, vydali se pátrat směrem, který nám
určil jako šťastný, a poměrně hladce jsme našli
náš nový domov.





2
1
Když jsme prošli starobyle působící obchodní
čtvrtí a vystoupali do mírného kopce, rozkládala
se na jih od nás čtvrť rezidenční. Silnice tam byla
poměrně široká, avšak provoz jen mírný. Kolem
rostly nejrůznější stromy a všude dýchal klid. Když
jsem tam poprvé vstoupil, měl jsem pocit, jako by
se mé hrudi dotkla ruka někoho velmi blízkého,
a prostoupil mě podivný mír. Zaujalo mě, kolik
starých lidí v sousedství bydlelo.
Zanedlouho jsme zahnuli doleva a dorazili ke
starému domu s tradiční hliněnou zídkou, jejíž
dolní polovina byla obehnána bambusovými
laťkami, a bránou stíněnou větvemi borovice.
Zahnuli jsme za roh a vešli do uličky.
Podle Nicolla Machiavelliho řídí lidské životy
více jak z poloviny osud, zatímco zbylou hybnou
silou je lidský vzdor vůči osudu. Machiavelli si
osud představoval jako vrtkavou bohyni či
divokou řeku, která se může kdykoliv vylít z břehů.
Machiavelli se účastnil politického života
Florentské republiky a proslavil se nejen jako myslitel
a dokonalý politický realista, ale také jako básník
květnatého stylu, jenž po sobě zanechal mnoho
básní, bajek a divadelních her. Hlavním tématem
jeho pestré tvorby byla „Fortuna“ čili Štěstěna,
a „virtù“, což může znamenat schopnost, ctnost,
odvahu, kuráž, sílu, vynalézavost a ještě asi dvacet
dalších vlastností. Ve spojení se slovem „necessità“,





2
6
jež značí potřebu či naprostou nutnost, pak zís -
kává kromobyčejně povznášející smysl.
Machiavelli totiž říká, že pouze „virtù di necessità“
neboli „ctnost vycházející z nut nosti“ je tím jediným, co
dokáže osudu vzdorovat.
Když přirovnával osud k řece, měl prý na
mysli řeku Arno, která Florencii často zaplavovala.
Machiavelli jakožto florentský kancléř
spolupracoval s Leonardem da Vincim, kterého najal coby
vojenského architekta, aby se pokusil řeku
zkrotit, a společně vymysleli plán, jak to udělat. Jenže
tento pět set let starý pokus byl nakonec jedno
velké selhání — zhatilo jej množství lidských chyb
i přírodní katastrofy.
V Machiavelliho díle, mimo jiné v pětadvacáté
kapitole Vladaře, tedy tato metafora
zpodobňující osud jako řeku, která každou chvíli hrozí
záplavou, zaujímá velmi význačné místo. Snad proto,
že on sám takovéto selhání zažil na vlastní kůži.
Přirovnal bych osud k rozvodněné řece, která
zaplavuje roviny, vytrhává stromy, boří domy,
splavuje hlínu a jinde ji ukládá. Všichni před
ní utíkají, vzdávají se před nezkrotností živlu
a nesnaží se vzdorovat.
Mimochodem, nevytvářejí snad živé bytosti své
vlastní malé řeky — například tím, že zahnou za roh
uličky nebo se protáhnou škvírou v pootevřeném





okénku? Každý den činíme rozhodnutí, která vy -
tvářejí další a další malé proudy. A protože i malé
proudy jsou přece jen proudy, nakonec se vlijí do
velké řeky, a možná právě to měl politik, básník
a dramatik Machiavelli na mysli.










2
9
1
Naše kuchyňka a zároveň jídelna byla
namáčknutá v prvním ostrém úhlu Bleskové uličky. Z okna
nad dřezem orientovaného na západ bylo vidět
na kuchyňské okno hlavního domu. Naproti na
východní straně, tedy v koutě, kde jsme jedli, se
nacházelo velké arkýřové okno, jež nabízelo výhled
na plot opatřený ve vrchní části drátěným
pletivem a plující hlavy kolemjdoucích, kteří v těch
místech zahýbali za roh.





1
0
Když jste vstoupili do našeho domku a posta -
vili se čelem k jihu, ocitli jste se v maličké
předsíňce o dvou rohožích. Po pravé straně jste měli
prosklené vchodové dveře, po levé vestavěnou skříň.
Potom následoval tradiční pokoj se šesti rohožemi,
kde se hned napravo u vchodu nacházel ozdobný
výklenek s kaligrafií a květinami, a zbytek stěny
zabí ra la další vestavěná skříň. Na východní straně byly
prosklené posuvné dveře, jimiž bylo přes plot vidět
záda lidí zahýbajících za druhý roh Bleskové uličky.
Za tradičním pokojem byl ještě jeden, o něco
menší pokoj, kde byla místo rohoží dřevěná
podlaha. Z něj byl výhled na dvoreček se sušákem na
prádlo, obehnaný plotem tak šikovně, že k nám
ze zahrady hlavního domu vůbec nebylo vidět.
V domku bylo mnoho oken. Na západní
stěně pokoje s dřevěnou podlahou bylo kulaté okno
s bambusovou mřížkou — možná dřív sloužil jako
místnost pro čajový obřad či jako pokojík určený
k pozorování měsíce. Prý z něj býval
nejkrásnější výhled na uměle vytvořené pahorky v zahradě.
Nyní mu však zvenčí překážela přistavěná
koupelna a zevnitř zase kazil dojem náš nepříliš
elegantní nábytek.
To množství oken však působilo uklidňujícím
dojmem. Na jižní straně pokoje se táhlo po celé
délce zdi okno vysoké zhruba od úrovně kolen až
ke stropu. Bylo z něj vidět široko daleko, avšak
nikdo neviděl k nám dovnitř, jelikož velký dům na





1
1
východ od nás neměl na té straně okna, která by
stála za řeč, a také protože pozemek se směrem
k jihu svažoval, takže do domku nikdo nedohlédl.
Zkosená střecha byla napůl prosklená, a dovnitř
tak proudila spousta slunečního světla.
Jednoho dne na počátku jara roku 1987 čili ne -
celý půlrok poté, co jsme se nastěhovali, jsem
doširoka otevřel okno a dovnitř zavál jižní vítr
studený jako lavina. Potom jsem jedno po druhém
zotvíral i všechna ostatní okna — jedno v
kuchyni, potom obě okna v tradičním pokoji, arkýřové
okno v jídelně, a dokonce i okénko na záchodě —
a z domu se najednou stala dutina proháněná
větrem. Když jsem omámeně zvedl oči k mrakům
honícím se po obloze nad dvorečkem, všiml jsem
si, že se dvě větvičky poblíž rostoucí cesmíny ve
větru zlomily a spadly na zem. Vzhlédl jsem k
obrovské zelkově, jejíž větve přesahovaly až do naší
zahrady, a viděl, že se celá divoce zmítá.
Proskleným stropem se dovnitř vkradlo několik šikmých
slunečních paprsků, ale hned zase zmizely. V tu
chvíli, skoro jako kdyby je přilákalo to slunce, do
pokoje vlétlo několik okvětních plátků slivoně.
Po podlaze se válely papíry, které spadly na zem,
když se převrhl stůl, a jakoby obdařeny vlastní
vůlí se snažily vzlétnout. Když znovu zavládl klid
a všechno se vrátilo na své místo, zaplavil mě
pocit souznění s novým domovem. Snad na mě tolik
zapůsobila ta změna ročního období.





1
2
Zkosený strop na jižní straně pokoje zvenku
navazoval na střechu. Tvořila jej okénka matné -
ho skla, takže připomínal tradiční mřížkovaný
papír a v podstatě představoval jedno velké stropní
okno. S rukama za hlavou jsem si lehl na
ratanovou rohož a čekal, až se začne měnit světlo.
Z nebe se začal snášet jarní déšť. Při pohledu
na první krůpěje dopadající na sklo mi připadalo,
že jde o vzorky preparátů připravené pod
mikroskop, abych mohl zkoumat změny ve velikosti
kapek. Nazdařbůh jsem sledoval pohybující se mraky
a tanec listoví. Zahnědlý stín, který se mi pomalu
převalil nad hlavou, bylo dlouhé bříško jedné z
divokých koček, jež se často vkrádaly na pozemek.
Na prosklenou střechu dosedly růžové ptačí
nožky a ve stejný okamžik začaly po šikmé ploše
sjíždět dolů. Pták usoudil, že takové kluzké místo
není bezpečné, a přelétl na některý z dřevěných
nosníků. Protože sklo bylo matné, nedokázal jsem
rozeznat, o jakého ptáka šlo.
V té době jsem pomalu sbíral odvahu opustit
místo nakladatelského redaktora, které jsem
posledních několik let zastával. Měl jsem pocit, že mi
brání ve vlastním psaní, jelikož jsem trávil
spoustu času povinným popíjením s kolegy a víkendy
jsem promrhával hraním baseballu a podobnými
kratochvílemi. Dny pak ubíhaly stále rychleji a já
jsem postupně začal odbývat i svou práci
redaktora podporujícího ve psaní jiné lidi.





Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její
plné verze je možné v elektronickém obchodě
společnosti eReading.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist