načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Knihy Jihozemě 2 - Jan Rampas

Knihy Jihozemě 2

Elektronická kniha: Knihy Jihozemě 2
Autor:

Vítejte u druhého dílu fantasy ságy z velkolepého světa Jihozemě, ze světa zrozeného z krve a oceli. Na bitevním poli proti sobě stojí upadající království lidí, krvežízniví ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-2020-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vítejte u druhého dílu fantasy ságy z velkolepého světa Jihozemě, ze světa zrozeného z krve a oceli.
Na bitevním poli proti sobě stojí upadající království lidí, krvežízniví skřeti a nevypočitatelní elfové a trpaslíci. Všichni společně pak čekají na reakci prvních pánů Jihozemě- draků. Odhalte, kdo pro sebe nakonec získá vavříny vítězství a kdo skončí hluboko v poli poražených.

Zařazeno v kategoriích
Jan Rampas - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1


2

JAN RAMPAS

KNIHY JIHOZEMĚ 2


3

Copyright

Autor: Jan Rampas

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-7512-018-2 (epub)

978-80-7512-019-9 (mobi)

978-80-7512-020-5 (pdf)


4

Události v Jihozemi se daly do pohybu. V neklidném Haenoru zuří válka jak

s nepřáteli, tak i ve vlastních řadách, přičemž se do něj stahuje temnota. Ve Vejeneji

se intrikuje proti králi, což odnesl nakonec nejen král samotný, ale i korunní

princové. A k tomuto všeobecnému neklidu se ještě zničehonic opět objevují skřeti,

disciplinovanější a odhodlanější než kdy dřív.

OBECNÁ FAKTA O JIHOZEMI

Jihozem byla součástí mnohem většího a obydlenějšího kontinentu. Ten od ní byl

oddělen Velkou pouští, čímž od sebe tyto dva světy byly silně izolovány a setkávaly

se jen při výjimečných výpravách. Naposledy to bylo při zkáze „Starého světa“ lidí,

kdy do Jihozemě dorazil Menelthil Tarastar.

Letopočet se v Jihozemi počítá od východu největší hvězdy Světlonošky, který nastal

prý asi před 400 lety, kdy také vládl první král spojeného království všech lidí. Jeden

rok se pak dělí do šesti měsíců o 30-ti dnech- 1 je jarní, 2 jsou letní, 1 je podzimní a 2

jsou zimní.

Hlavním náboženstvím celého kontinentu je víra v jednoho Stvořitele a jeho

následovníky. Trpaslíci ovšem na Stvořitele nevěří a uctívají praotce trpaslíky.

Elfové pak uctívají prastaré přírodní síly a živly.


5

SLOVNÍČEK POSTAV, JEJICH ČINŮ A CHARAKTERŮ:

království Vejenej - princ Mercion z RasPharas- třetí syn krále Anduira I. z Ras Pharas, bratr prince Caelise, Berethora a princezen Aony a Faory - vykonával funkci velitele Velké rady po dobu královi nepřítomnosti, kdy odhalil skrytou rebelii vedenou lordem Allistarem z Dol Anastasu - nedokázal rebelii zabránit a nakonec byl donucen uniknout - po toulání se ho ujal Irak, vůdce tajemné organizace s pověřením ochrany artefaktu „zdroje“ - s Irakem a trpaslíkem Rakišem prošel Mercion Jelkalou, Hrubým kamenem, kde se seznámil s neznámým zabijákem a došel až do Bažiniště, kde byla jeho výprava zajata - lord Allistar z Dol Anastasu - lord protektor říše a předseda Velké rady - milenec Triary, komorné krále Anduira I. - otec synů Rollanda, Hyriana a Vejeneje - stál v čele povstání proti koruně, jež jako jeden z mála dotáhl do úspěšného konce nejen díky zradám, intrikům a politickým kontaktům, ale především díky finanční pomoci bohaté generála Paelona, šlechtice z Cirrdy - stále pronásleduje prince Merciona, na něhož nasadil zkušeného vraha, -Groleon- plešatý sluha lorda Allistara pocházející z neznámých zemí - podílel se na rebelii lorda Allistara z Dol Anastasu a vraždě krále i zajetí prince Berethora

6

- za své zásluhy byl povýšen se žoldáka a nájemného vraha na velitele stráží v Ras

Pharas

-Rufillus MettelusPucus

- šlechtický bastard, pán posádky ve Hvozdu

- spojenec lorda Allistara a jeho věci

- cílevědomí

- touží se zmocnit Merciona a politicky využít, ať živého nebo mrtvého

království Haenor

- králMithrandir

- král Haenoru, otec prince Euriase, princezny Morrigen a nevlastní otec prince

Theobalda

- válčil nejprve se synem Euriase, po jeho porážce se odměnil pomáhajícím skřetům,

jež pozval do Haenoru, a daroval jim území, které ale jen oddálilo vzájemný válečný

střet

- princeznaMorrigen

- dcera krále Mithrandira

- zasnoubena za Caelise z Ras Pharas

- hrabě Cyrilias řečený Mezek

- dříve královský rytíř, pak přítel Euriase a jeden z vůdců v občanské válce

- v bitvě před Haenorem je skřety vážně zraněn

7

Ostatní území

- Arawn, králskřetů

-na počátku otrok, po úniku se díky znalosti haenorské technologie stal vůdcem

skřetů

- po jejich sjednocení a získání zlobrů na svou stranu vytáhl na Haenor, nejdříve pod

praporem krále, jemuž pomohl ukončit vlkelou občanskou válku

- má starodávný meč Drakobij, jehož sílu plně neovládl a při jedné ze slabostí jím

zabil svou lásku Aššantí

- generál Paelon Tarastar zCirrdy

- méně urozený člen královské/císařského rodu v Cirrdě

- díky bohatství získaném na moři se stal proslulým po celé Jihozemi, když si

podmanil piráty a zavázal Svobodné země

8

Liga Haenoru vedená nástupcem Thyngollovým Euriasem, princem haenorským,

dostala nejsilnější ránu porážkou skřetů u města Haenoru. Pro Ligu to měla být

největší bitva spojená s opojným vítězstvím. Ale ve skutečnosti tato bitva zanmena

zkázu Ligy a její zánik. Také znamenal příchod skřetů do Haenoru a počátek války

skřetí krále Arawna a krále opět jednotného Haenoru Mithrandira VII.. Začátek

dlouhé a krvavé války, která skončí nekonečným proudem slz a marného pláče...

Svannova velká kronika- Zápis o Válce Haenorské

KNIHA DRUHÁ- I.- XXV.

PROLOG Záznam z palubního deníku HLAS 1: Tady posádka lodi Menelthil 400-NoMaR. Dnes jsme se vydali na první průzkum nově objevené oblasti, kde naše loď před třemi dny ztroskotala. Po hloubkovém průzkumu jsme zjistili, že se nacházíme v poušti daleko od jakékoliv civilizace. Nalezli jsme ale několik druhů brouků, ptáků a vodu, což znamená, že na objevené planetě existuje život. HLAS 2: Také jsme provedli analýzu minerálů z hornin, která odhalila podobné složení jako na naší staré planetě. HLAS 1: Po průzkumu okolí jsme se vydali hlouběji do vnitrozemí, kde jsme nalezli několik památek nedávného osídlení. Podle toho usuzujeme, že místní obyvatelé jsou něco jako nomádi- kočují z místa na místo a nikde nezůstávají příliš dlouho. HLAS 2: Všechny zachycené informace jsme zachytili na hologram a uložili do centrálního počítače pro další průzkum. Také jsme dnes vyslali tři sondy, aby pro nás zmapovaly další terén a určily, kudy se máme dál vydat. HLAS 1: Naši roboti také začali pracovat na opravě lodě, která by mohla být brzy funkční. Než se ale tak stane, máme v plánu provést ještě jeden průzkum vnitrozemí a zmapovat, co nejvíce půjde. HLAS 2: Ano. Dá se říci, že tahle planeta- jako první planeta po desítkách let marného hledání- konečně splňuje kritéria pro přesun života. Možná, podotýkám možná, že se ukáže jako neosídlená vyspělou civilizací, což by byla šance pro nás usadit se a začít znova. HLAS 1: Bohužel, stále musíme využívat staré pohony. Ony zkázonosné a vražedné. Naštěstí si ale myslíme, že brzy narazíme na jezero nebo něco podobného a budeme tak moci pohon změnit. Poté bychom zanechali většinu starého pohonu zde... HLAS 2: Místo naší havárie jsme pojmenovali Město racků, protože kromě ptáků jim dost podobným jsme tady první den žádnou jinou formu života nespatřili. Už jen přítomnost racků ale dokládá, že nablízku musí být voda. HLAS 1: Pokračujeme v hledání a brzy přidáme další informace...

10

***

Varro Daecius, zmrzačený kormidelník lodi Zářivý příhon, navigoval kormidelníka

okolo několika skalisek. Loď jeho pána, ctěného Paelona Tarastara, právě opouštěla

Svobodné země a mířila do Ras Pharas. Tam se totiž náhle změnila politická situace.

Starý král Anduir zemřel, princové Caelis a Mercion zmizeli a princ Berethor byl

obviněn ze smyšlených zločinů a uvězněn. Pánem města se stal lord Allistar z Dol

Anastasu. Který byl Paelonu Tarastarovi zavázán.

Paelon tak opustil po krátké inspekční cestě města Celde a Nassau a zamířil do

Vejeneje. Moře bylo klidné, tiché a plavba příjemně utíkala. Paelon se procházel po

palubě a kochal se výhledem, zatímco okolo něj pobíhala celá suita jeho služebníků.

Varro o něm mnoho nevěděl. Jen to, že v království Cirrda je vlivnou personou a že

má zájmy všude v Krvavém i Cirrdském moři. Jaké však, to Varro netušil.

Byl jen kormidelníkem s chromou rukou, kterého si mecenáš vybral do své družiny.

Bez něj by nyní hynul někde v chudinské čtvrti ve Finwe a jako invalida by neměl

naději na získání peněz, rodiny nebo střechy nad hlavou. To všechno by ale Varro

v mžiku vyměnil za novou ruku. Ona ruka ho totiž činila výjimečným. Nejlepším

kormidelníkem a navigátorem v Krvavém moři. Ty časy už ale byly dávno pryč.

Přišla vzpoura, zmar, oheň, krev a časy Varrovi slávy neodvratně minuly. Nyní byl

mrzákem, který byl rád, že může být opět na Zářivém příhonu a sloužit.

„Jak dlouho ještě do Ras Pharas?“ zeptal se náhle Paelon znuděně.

„Dva dny cesty, pane,“ zasalutoval Varro.

„Tak nekoukej a popožeň to! Neplatím tě za lelkování,“ řekl Paelon a zpražil Varra

nepřejícným pohledem. Ten naprázdno polkl a rozkázal vytáhnout plachty. Zpět na

moři byl Varro zase šťastný a v této chvíli rozhodně nechtěl svého pána zklamat.

11

...město Haenor vzniklo jako hlavní výspa království Haenor. Bylo budováno po

několik desetiletí s cílem vyrovnat se věčnému městu Cirias Maeras. V době

největšího rozkvětu Haenorského království mělo ovšem jen funkci přístavu a tak

postupnému rozpadu ušlo jen opevněné centrum města-Haenorská pevnost

vyztužená hradbami a několik ulic v podhradí. V období pádu Haenoru zůstávalo

sídlem králů stále rozpadající se Cirias Maeras. Ale návštěvy v městě Haenoru se

zvětšovaly, až bylo přebudováno v královskou rezidenci na plný úvazek a po

opuštění Cirias Maeras se stalo nezpochybnitelným hlavním městem království.

Svannova velká kronika-úryvek z Historie měst a vesnic Haenoru

12

I. Haenor

Bylo sychravé podzimní ráno, kdy se každý raději zdržuje u své práce a hledí si

svého. V Haenoru také dnes začínalo vinobraní. Jenže letos, poprvé po stovkách let,

neměl kdo a co sklízet. Většina vinic na jihu a východě byla zničena a většina

obyvatel mrtvá, uvězněná nebo na útěku v lesích. Země čelila krizi, jakou nikdo

nepamatoval a válkou mezi partyzány a králem nakonec ztratili všichni. Princ

Freomveld byl mrtvý. Princ Eurias byl mrtvý. Princ Theobald nelegitimní, princezna

Morrigen unesena zbytky partyzánů, na jihu se usadili skřeti a vyčkávali. Mnoho lidí

chtělo utéct jak na západ, tak na jih, jenže lodě byly zničeny a námořníci raději

odpluli na Panenské ostrovy, aby nemuseli čelit zkáze jejich rodné země.

V tomto společenském rozkladu se ale museli najít lidé, kteří povedou ostatní dál.

Král Mithrandir mezi ně ovšem nepatřil. Po smrti korunního prince na okolní svět

rezignoval a vůdce zbytku partyzánů, hrabě Cyrilias, byl příliš zraněn na to, aby

kohokoliv vedl. Naděje zbývalo po málu...

Gorazd se za svůj život nikdy nestyděl. Dělal v něm sice převážně zlé věci a u

Stvořitele by při posledním soudu jistě neobstál, ale on jen dělal to, co každý v jeho

pozici. Když po hádce v patnácti letech zabil otce, který ho bil, ranou o stůl, říkal si,

že si to otec beztak zasloužil za své chování. V 18-ti letech otrávil matku, ale ta si to

podle něj také zasloužila, jelikož spala s cizími muži. Po tomto činu musel Gorazd

utéct z domova, přičemž brzy se přidal k pytlákům a stal se jejich vůdcem. A to

hlavně díky své násilné povaze, kdy začal zabíjet jen pro potěšení. A tak za tři roky,

kdy byl mezi pytláky, zabil kolem sedmi lidí, mezi nimiž byl i syn jednoho hraběte z

okolí, který pak pořádal na pytláky doslova hony. Stovky ozbrojenců pročesávaly

lesy ve snaze dopadnout lupiče, a nakonec jen Gorazd unikl jejich snaze. Ten se totiž

ukryl v jedné chaloupce u stařenky, která o něj pečovala jako o vlastního. Gorazd jí

ovšem pouze zneužíval, a když nebezpečí pominulo, zabil jí, vzal jí veškeré peníze, a

zamířil do velkého světa- do města Mithrandin. Tam zpočátku okrádal kupce ve hře

Oko bere a po večerech likvidoval nevhodné osoby pro místní lichváře. Toho si brzy

všiml místní cech vrahů, který zaměstnal Gorazda na plný úvazek. Dalších 5 let tak

měl Gorazd vystaráno, za což mu těch pár desítek životů nebohých obětí stálo.

Avšak jednou si nedal pozor, byl dopaden při činu a odsouzen k oběšení. Naštěstí

Gorazd vojáky přepral a včas unikl do lesů, kde se rok skrýval a opět pytlačil. Dokud

13

náhodou nezachránil prince Euriase, utíkajícího před královskými vojáky, a ten mu

nenabídl členství mezi partyzány, což Gorazd nadšeně přijal. A po dalších čtyřech

letech rebelie byl Eurias mrtvý, jeho povstání rozdrceno a schopný Gorazd se mohl

stát čímkoliv od vůdce partyzánů po králova důvěrníka.

Nyní bylo Gorazdovi 33 let jména a byl podle svých měřítek těsně pod vrcholem

moci. Nikdy nepatřil mezi oblíbence dívek- zvláště pro mnoho jizev, které si odnesl

ze vztahu s otcem, kvůli přeraženému nosu a temně hnědým očím, ze kterých šel

strach- a jediný, kdo se na něj dokázal dívat a být v klidu, byl princ Eurias.

Gorazd nikdy nebyl ani žádný svalovec, ale i tak byl celkem vysoký a jen trochu

podsaditý. Nedostatek svalů pak vynahrazoval přesnou muškou a schopností vyhrát

boj muže proti muži ne díky svalům, ale lstí. Díky moci, kterou nyní disponoval, byl

Gorazd oděn v hedvábné modré košili s erbem království, za zády mu vlál červený

saténový plášť a na rukou měl černé kožené rukavice, ze stejného materiálu, jako

černé podšité kalhoty. Vše pocházelo od prince Euriase, který ovšem toto oblečení již

nepotřeboval a pro Gorazda se výborně hodilo.

Po smrti Euriase a jmenování Cyriliase jeho nástupcem se jím stejně stal Gorazd, a to

kvůli tomu, že Mezek byl stále upoután na lůžko a jeho noha se nezlepšovala. Gorazd

své moci využíval podle svého nejlepšího svědomí. Začal totiž navštěvovat princeznu

Morrigen, urozeného vězně, kterého získali partyzáni u Mithrandinu. Té se snažil

všemožně zalíbit. Mladá princezna se Gorazda, kterého také občas nazývala

„nemytým trhanem“, bála a snažila se držet si od něj co největší odstup. Ještě více

pak poté, kdy se dozvěděla o úmrtí svých dvou bratří a ústupu zbytku partyzánů do

lesů. Gorazda ale dívka plně uhranula svoji krásou jak tělesnou, tak i duševní,

spočívající v její morální čistotě.

Gorazd se nikdy o dívky, zvláště kvůli svému vzhledu a jejich nedůležitosti, příliš

nezajímal. Spíše tíhl k boji a těch pár vystoupení s kurtizánami ani nestálo za řeč. Po

měsíci návštěv u princezny Morrigen k ní ale zahořel touhou, kterou zatím nepoznal,

a rmoutilo ho, že ona ji nesdílí. Jednoho dne to nevydržel a vyznal se jí z lásky k ní,

ona ho ovšem, zavřená v kleci bezbranná a vyhladovělá a před jeho vlastními lidmi s

posměškem odmítla. To Gorazda rozrušilo, načež se k její kleci přikradl v té

nejhlubší noci, otevřel ji rezervním klíčem a pod rouškou tmy nebohou nádhernou

princeznu Morrigen, nejkrásnější ženu království a jedinou legitimní dědičku trůnu,

brutálně znásilnil. Morrigen křičela a sténala, ale Gorazd si chtěl jen přijít na své a

užít si pocit moci. Když dokončil to, proč přišel, opět se pod rouškou tmy odebral

pryč a nechal plačící Morrigen v kleci jejímu osudu.

14

Další den pak za ní jako by nic přišel a začal vyzvídat, co se stalo, načež mu to

zničená Morrigen vypověděla a on ji začal utěšovat. Věděl, že je s ní na dobré cestě.

Kromě lásky k Morrigen měl ale i jiné povinnosti, jako například vedení partyzánů

skrývajících se v lesích jihozápadně od Haenoru. Gorazd zatím nařídil shánět zásoby

a léčit raněné, ale věděl, že brzy bude muset určit směřování- zda se vzdát nebo dále

vytrvat, což byla ta nejnepravděpodobnější možnost. Jednotky partyzánů byly

zdecimovány, počet mužů nebyl více než dvě stě a v lesích se jim nedostávalo ani

jídla, ani zbroje a rozhodně ne bezpečného přístřeší. Zatím si ale Gorazd užíval

příjemnější stránky své pozice a uvězněnou princeznu Morrigen k tomu.

***

Hrabě Cyrilias, všemi svými známými pro svoji tvrdohlavost přezdívaný Mezek, ležel

od osudné bitvy se skřety v lékařském stanu a jeho stav se nelepšil. Pahýl po ruce

mu neustále otékal a opuchlá noha ne a ne splasknout. K tomu všemu se ještě podle

poslední vůle Euriase stal jeho nástupcem. Mezek se cítil rozpolcený a přál si dát

všechnu zodpovědnost na hlavu někomu jinému. Na lůžku ležel již týden a jeho stav

se neměnil, což znamenalo, že se bude muset přejít k amputaci. Mezek se ale modlil

ke Stvořiteli, což dělal poprvé v životě, aby mu v nelichotivé životní situaci pomohl a

dal, byť jen malé, znamení.

A ten jako by ho vyslyšel. Otoky na noze začaly splaskávat a Mezek se po dalších

dvou dnech mohl konečně vydat na procházku okolo stanu. Věděl, že na levou nohu

bude už navždy kulhat a do pravé ruky již nikdy nevezme meč. Ale žil a za to byl

vděčný. Když svého vůdce uviděli partyzáni, jak se prochází okolo tábora, jejich

morálka se prudce zvedla a začali tušit naději. Mezek si toho všiml a ihned večer

začal úřadovat.

Lidé pozvaní do jeho stanu si mohli všimnout, jak se Mezek po zranění změnil. Zcela

si oholil svoje husté černé vlasy, které dříve nosíval spletené do copu, a tvář si nechal

zarůst nepěkným strništěm.

Jeho modré oči pohasly a dívaly se kamsi do prázdna. Ale byl to vůdce a jeho muži ho

respektovali.

15

Hrabě Cyrilias byl vždy věrný králi a hleděl si jen své malé državy na východě. Tu mu

ovšem jednoho dne král odebral s tím, že odvádí příliš malé daně. To Cyriliase

rozpálilo, zběhl s penězi a zbraněmi do lesů a od těchto dnů byl váženým členem

partyzánů.“Pánové," začal Cyrilias klidně.

„Jdeme na rovinu. Ano? (všichni přikývli) Tato válka se již vyhrát nedá a naší

jedinou nadějí je vyjednat s králem podmínky smíru. Proto navrhuji sestavit tým

vyjednavačů o pěti členech s urozenou krví. Než ale přejdeme k jejich volbě, rozhodl

jsem se, že je na čase přestat si říkat nelichotivým označením, kterým nás častují

naši nepřátelé. Ode dneška nejsme „partyzáni" ale „Liga nového Haenoru" prostě

ligisté." Ozval se malý potlesk, Mezek se tedy na chvíli odmlčel.“Tak, pánové, a teď k

volbě. Já navrhuji samozřejmě sebe, poté hraběte Louise, hraběte Roberta, hraběte

Alexiase a hraběte Tronda."

Chvíli bylo ticho, načež to začalo mezi hosty šumět, až se hrabě Robert, šedovlasý

padesátník nyní bez držav a majetku, sedící po Mezkově pravici, naklonil k Mezkovi

a zašeptal: „Prosaď Gorazda, vytvořil si velký vliv."„Ale vždyť je to zloděj a pytlák?"

podivil se Mezek. Raději ale dal na hraběcí rady. „A ještě ctěného... mistra Gorazda."

Po těchto slovech se šum uklidnil a vystoupil Gorazd, jenž se zdvořile uklonil a

poděkoval za vyslovenou důvěru, přičemž ale Mezek, schopný to muž ve čtení lidské

povahy, zpozoroval v Gorazdovi zlo a uvědomil si, že v něm má silného nepřítele a

vůdce opozice.

Rada pak ještě jednala o rozdělení jídla, zisku peněz a zdravotní péči, aby se přesně o

půlnoci rozešla s tím, že za dva dny vyjede do Haenoru hrabě Cyrilias, Louise, Gorazd

a čtyři vojáci jako doprovod. Mezek si ve svém stanu ponechal jen hraběte Roberta.

„Co to má znamenat? Takhle se chováte ke svému pomazanému vůdci?“ osopil se

Mezek.“Mrzí mě, čeho jste byl svědkem, pane. Ale byl jste dlouho nemocen a vojáci

potřebovali velitele. A jediným schopným byl Gorazd.“„Gorazd?! Gorazd! Ten zloděj,

pytlák a kurevník? Jak jste to mohli připustit?“„Byli jsme zdecimováni a vyhladovění.

Neměli jsme jinou naději,“ odpovídal prosebně hrabě Robert.

Mezek zrudl hněvem, ale více již nepromluvil. Pokynul hraběti k odchodu a osaměl.

Trpce poznal, že je jen nastrčenou figurkou v partii pytláka Gorazda. A nehodlal na

to přistoupit...

Za dva dny vyjela z tábora ligistů malá družina ve složení: hrabě Cyrilias řečený

Mezek, Gorazd, hrabě Louis a čtyři pěšáci s kušemi jako doprovod. Cesta nebyla

dlouhá, ale na jednání bylo potřeba vše náležitě připravit. Proto když dojeli na

dohled Haenoru, nařídil Gorazd zastavit a postavit stany, načež po jejich postavení

měl být udělán signální oheň.

Po jeho rozdělání se brzy z hradeb vyrojilo asi 10 jezdců, kteří v mžiku padli do

tábora. „Jménem krále Mithrandira VII., kdo jste a co chcete?" zakřičel velitel jezdců

16

neurvale a Mezek mu začal uctivě a klidně vysvětlovat, kdo že jsou a z jakého důvodu

k Haenoru přijeli. Jezdec si ho netrpělivě vyslechl, a když domluvil, rychle pobídl

koně, aby se poradil s králem. Vrátil se sám, až časně zrána druhého dne, kdy řekl

Mezkovi, že král souhlasí s jednáním o příměří, které se má uskutečnit mezi ním a

vůdci „ligistů" příštího večera.

Mezek byl tímto vývojem událostí nadšen, stejně tak i hrabě Louis, ale Gorazd měl

smíšené pocity. Proto se rozhodl realizovat svůj záložní plán. Téhož dne se pod

rouškou noci vytratil z tábora a zamířil k hradbám. „Co jsi zač?" zastavil ho najednou

ve tmě hlas z věže. „Jsem Gorazd jeden z... vysoce postavených ligistů a chtěl bych...

chtěl bych něco projednat s králem."

Strážný na chvíli zmizel ve věži, ale brzy se vrátil. „Tak pojď. Máš 20 minut," zavolal

a začal se skřípěním otevírat bránu.

Gorazd přikývl a rychle zmizel ve městě, kde se mezi troskami domů dostal až k

padacímu mostu do hradu, který byl rozložen, a on po něm rychle přešel dovnitř,

kde byl ihned eskortou doveden do královy komnaty.

Král Mithrandir za dobu míru značně pobledl a vyhubl. Jeho jasné rysy a statná

postava byly pryč a on připomínal spíše umírajícího staletého monarchu než svěžího

padesátníka. Seděl na své posteli a jen pokynul Gorazdovi, aby se posadil na

pohovku v rohu pokoje. Ten vzal rychle místo a začal bez vyzvání mluvit. „Vaše

Veličenstvo, jsem zde, protože jsem nikdy nezradil Vaši důvěru ani jedinou pravou

říši. Nejdříve jsem byl zajatcem prince Euriase, načež jsem byl omilostněn a musel

jsem přistoupit do jejich řad. Díky tomu jsem mohl jet až sem jako zástupce ligistů,

kteří od začátku byli podváděni princem Euriasem, a kteří chtějí zpět pod Vaše

ochranná křídla."

Po těchto slovech se král unaveně zasmál a vybídl Gorazda, aby pokračoval. „... hrabě

Cyrilias má v plánu na zítřejší schůzi nabídnou jako výkupné za svoji svobodu život

vaší drahé dcery, princezny Morrigen. Já Vám ale nabízím, že, pokud schůzi o jeden

den oddálíte, princeznu zachráním a v bezpečí ji v noci dovedu k Vám do hradu.

Výměnou za moji svobodu a svobodu mých spojenců. To je vše, oč žádám."

Král Mithrandir chvíli mlčel, pak se ale napřímil v posteli a zadíval se na Gorazda

jako otec na nezvedného syna. „Zachoval jsi se moudře. Ta rebelie byla od počátku

omyl, za který se tvrdě zaplatilo. Přiveď mi mojí holčičku a já ti nejen dám svobodu,

17

ale také tě zahrnu zlatem a tvé přátele taktéž. Teď jdi za těmi zrádci a vrahy." Po

těchto slovech se Gorazd s úklonou odebral pryč, jak z královy komnaty, tak z hradu.

Byla hluboká noc, když Gorazd spěchal zpět do tábora. A rozhodně nečekal, že bude

někdo vzhůru. Byl už skoro u svého stanu. Už lezl dovnitř. Když náhle...“MhMh

nepřekvapuje mě, že tě tady vidím, zrádče," ozval se hlas hraběte Louise. „Cyrilias

mě pověřil dohledem nad tebou a jaké překvapení... Jdu tě zkontrolovat a ty nejsi ve

své posteli. Ba ani v táboře. Místo toho jednáš s králem o svoji svobodu. Hned ráno tě

necháme popravit! Jsi červ a jako červa tě taky zamáčknu!“

Hrabě se chystal pokračovat v plamenné řeči, ale Gorazd nelenil, vytáhl od opasku

nůž a vrazil ho hraběti přímo do srdce. Ten se zakymácel a padl mrtev k zemi. „Uf,"

oddechl si Gorazd zhluboka a rychle táhl hraběte směrem k hradnímu příkopu, kde

ho za rozbřesku pohltil vodní příkop. Gorazd si s ulehčením mohl jít lehnout s tím, že

je vše na dobré cestě.

***

Král Mithrandir byl zvyklý se o většině svých rozhodnutí radit se svým synem

Freomveldem. Vždy, než došel k rozhodnutí, chtěl slyšet jeho názoraokud princ

nesouhlasil- jinou možnou variantu. Teď byl ale princ Freomveld pryč. Ušlapán

kopyty koní, rozdrásán zbraněmi skřetů a okraden lůzou. Jeho zohavené tělo tlelo

pod zemí a jeho duše již byla někde v blažené říši na severu, odpočívaje

v nekonečných síních.

Tam už se princ nezaobíral starostmi, které tížily jeho otce. Předně tím, že skřeti,

zapřisáhlí nepřátelé Haenoru, byli skoro před branami, poddaní neměli co jíst a

princezna Morrigen, v současnosti jediné legitimní dítě krále, byla v zajetí partyzánů.

Nebo ligistů, či jak si ta cháska teď říkala. Král byl ochoten udělat cokoliv pro

princeznin návrat. Rozdat milosti, podepsat popravy, nebo i abdikovat a odejít do

ústraní. Jen aby byla jeho holčička zpátky za pevnými zdmi města Haenoru.

„Copak tě trápí, drahý?“ zeptala se komtesa Annete, králova oficiální milenka, která

se vynořila v otevřených dveřích na rozlehlou chodbu. Přisedla si ke králi a on jí

rukou pohladil dlouhé kaštanové vlasy.

„Mám starosti. Mnoho starostí. Dalo by se říci, že až příliš mnoho na jednu hlavu,“

postěžoval si král. Komtesa Annete mu sevřela hlavu v dlaních. „Ty to zvládneš, můj

milý. Vždycky jsi to zvládl. Vždycky sis poradil. Jistě to zvládneš i tentokrát.“ Král si

povzdechl a po tvářích mu steklo několik slz. Komtesa Annete ho políbila na čelo a

potichu odešla. Zvenku začalo do komnaty dopadat první ranní světlo a několik

ptáků zasmušeně spustilo svou píseň. Král Mithrandir se pomalu zvedl z postele a

zamířil do trůnního sálu. Vždyť Annete má pravdu. Vždycky si dokázal poradit a nyní

18

tomu nebude jinak! Získá Morrigen zpět a zúčtuje se všemi, kdo mu odporovali.

Haenor ještě uvidí, jak silného muže má v čele!

***

Ráno samozřejmě v táboře ligistů nikdo nelenil a hledal ztraceného hraběte. I

Gorazd se mohl div ne přetrhnout. Hledání ale nakonec dopadlo neúspěšně, přičemž

Gorazd vyslovil domněnku, že hrabě byl možná zrádce a jako takový zběhl k

nepříteli.

„Hloupost," namítal Mezek, který znal hraběte již roky a věděl, že stojí za svým

slovem a nikdy by nikoho bezdůvodně nezradil. Důkazy ale neměl a tak se raději

stáhl, protože věděl, že jejich vojenský doprovod vybíral Gorazd a ten by jistě nevzal

s sebou někoho, kdo by za něj nepoložil život.

Již jako pobočník Euriase byl Gorazd krysa snažící si pouze přilepšit. Jenže jak šel

čas, a zejména v posledních dnech, Eurias se dostal na zcela novou úroveň, kdy ucítil

šanci a začal usilovat o moc. O reálnou moc, kterou Stvořitel daroval nobilitě. Chtěl

dávat rozkazy, rozhodovat o tom, kdo bude žít, či kdo zemře, a možná si pro sebe i

získat hrad město nebo vlastní zástavu. Využil bezvládí a získal si mnoho spojenců a

tak nyní již hrabě Cyrilias prakticky neměl komu velet. Když totiž nejednal podle

doporučení Gorazda, nikdo ho neposlouchal. Jak se ukázalo při poradě o členech

družiny, kdy ho vlastní lidé nebrali v potaz a otevřeně se přidali ke Gorazdovi.

Cyrilias začínal tohoto muže ze srdce nenávidět a pochyby o zběhnutí hraběte

nabrali na velikosti.

Při cestě zpět do stanu se Mezek zařekl, že zjistí, jak to s hrabětem je a to i kdyby měl

kvůli tomu zemřít. A také, že zničí Gorazda. Ale to všechno až po večerním jednání.

Večer se kvapem blížil a Mezek byl nervózní z toho, jak má zapůsobit na krále

(shodou okolností jeho strýce přes koleno). Zatímco se Mezek nervoval, Gorazd s

vojáky hodoval na skromných zásobách a bavil je veselými historkami ze svých lovů,

což oni oceňovali bouřlivým smíchem a často i potleskem.

„Jak ubohé," pomyslel si Mezek. Náhle se v dálce objevili tři jezdci nesoucí

haenorskou královskou standartu.

19

Mezek na nic nečekal a s pomocí levé ruky se vyšvihl na koně, aby mohl poselstvu

vyjet naproti. Zpozoroval proti sobě jednoho generála a dva nižší šlechtice. Trochu

ho zklamalo, že se král nezúčastní jednání, ale pořád lepší vyjednávání o míru, než

masakr zbylých mužů „Ligy“.

„Zdravím pánové," řekl Mezek a uklonil se, v čemž ho jezdci následovali. Mezitím

stihl na koni přijet i Gorazd, který se taktéž uklonil.

„Prosím posaďte se, ať co nejdříve projednáme naši věc," vybízel Mezek, ale jezdci se

začali ošívat.

„Co se děje, stalo se snad přes den něco? Něco, co brání naší snaze o mír?“

„Pane, máme jisté zvěsti o nelegitimnosti tohoto jednání a o Vašich skrytých

úmyslech."

„Ujišťuji vás, že nemám žádných skrytých úmyslů. Ani nikdo z mých mužů."

„Samozřejmě. A jak tedy vysvětlíte, že Vaši lidé drží jako zajatce ctěnou princeznu

Morrigen."

„Cože?" Mezek byl tímto zjištěním zaražen a podíval se na Gorazda, který jemně

přikývl.

„Takže on zajal princeznu a nepovažoval za důležité se mi o tom zmínit. Ta krysa,"

přemítal v duchu Mezek a vařila se v něm krev. Nakonec se přestal ovládat, strhl

koně na stranu a levou rukou chytil Gorazda pod krkem.

„Proč jsi mi to neřekl, ty kryso!" zasupěl a pevně Gorazda stiskl. Když jeho obličej

zmodral, Mezek povolil a čekal na vysvětlení.

„Zajali jsme ji náhle a stalo se tolik věcí... nedokázal jsem Vás informovat v čas.

Omlouvám se," zašeptal Gorazd tak, aby se to nedoneslo ke královým jezdcům.

Mezek, pln hněvu vůči svému zrádnému pobočníkovi, povolil sevření a Gorazd se mu

tak snadno vykroutil. Rychle pobídl koně a popojel k jezdcům, načež s nimi začal

jemně konverzovat: „Omlouváme se, vyskytly se menší problémy, možná kdybyste

tuto radu odložili na zítra. Vše by se vyřešilo lépe." Po těchto slovech se jezdci

uklonili a s úklonou se odebrali zpět do pevnosti.

Po jejich zmizení v dáli se Gorazd otočil a spatřil brunátnou tvář Cyriliase řečeného

Mezek. „Nelíbí se mi, jak jednáte za mými zády!" zakřičel Mezek a díval se Gorazdovi

zpříma do očí, zatímco on přemýšlel, co odpoví, aniž by prozradil své skutečné

úmysly. Mezek by mu jistě neschvaloval, že se chystá zradit své vlastní muže a

přeběhnout ke králi.

„Velice se omlouvám, ale v této chvíli jsem to nepovažoval za důležité,“ vykoktal

Gorazd a nasadil nejnevinnější výraz, jakého byl schopen.

20

„Kdybych na tebe něco měl, už bys visel jako krysa,“ zabručel Mezek a popohnal

koně zpátky do tábora. Celou cestu ze sebe sypal nadávky a výhružky ohledně toho,

co udělá s Gorazdem po dohodnutí příměří. Gorazd si ale kupodivu oddechl. Pro

dnešek byl jistojistě zachráněn. A zítra už se bude na celou věc dívat ze zcela jiné

perspektivy.

21

Irak Cirrdarion, známý také jako Poutník neboProrokotomek cirrdských králů,

věštec schopný vidění obrysů budoucnosti, učitel a průvodce Merciona na počátku a

uprostřed jeho cesty. V pozdějších letech takřka svatořečen a učiněn nesmrtelným

v duších všech lidí Jihozemě...

Svannova velká kronika-Irak Cirrdarion

22

II. Vejenej

Ulice pokojného města Ras Pharas se za oné noci, kdy byl uvězněn král Berethor a

zavražděn mimojiné i moudrý lord Hiron, proměnila v krvavou stoku. Lord Allistar

z peněz, darovaných mu bohatým mecenášem generálem Paelonem, zkorumpoval

městské hlídky, najal žoldnéry a získal si na svou stranu ty nejbezskrupulóznější

šlechtice města. Právě ti všichni se s rozsvícením první lucerny a odbytím půlnoci

rozeběhli do ulic města, kde plenili, drancovali, znásilňovali a to vše ve jménu práva.

Práva, které nikde neexistovala- vyjma jejich měšců a úst lorda Allistara z Dol

Anastasu. Práva, které nemělo hlavu ani patu, a které se zakládalo na tom, zda se

ozbrojený muž rozhodne toho neozbrojeného ušetřit či zabít a okrást. Na takto málo

se oné kruté noci smrskla spravedlnost.

Král Anduir, toho času již nebožtík nacházející se v síních Stvořitele, by si jistě při

pohledu na masakr vybavil podobný, který se odehrál za doby jeho mládí v Cirias

Maeras. Tam tehdy, také pomocí zrady a úplatků, šlechtičtí urozenci společně

s žoldáky zhubili nejednoho haenorského pána, samotného krále nevyjímaje.

Stvořitel tomu chtěl, že právě nyní se celá krutá historie opakovala. Jen na jiném

místě a s jiným obsazením. Tentokrát krvácelo největší město Jihozemě Ras Pharas a

ránu mu zasadil lord Allistar z Ras Pharas, který zatkl krále Berethora po obvinění

z absurdních zločinů, zlikvidoval všechny jeho přívržence a schopné politiky Velké

rady, načež se, snad jako výsměch všem svým sokům, nechal prohlásit Protektorem

říše do doby řádného soudu. Který ale nemusel nikdy nastat a on se tak mohl stát až

do konce života pánem Vejeneje. Tedy v případě, že stejně snadno, jako se zmocnil

hlavního města, zmocní se i těch ostatních. Protože ta, ač šokována a oslabena, měla

stále moc rozpínavost lorda Allistara zastavit.

Lord Sallor prchl do svého opevněného Reveranu, lord Vakchus do lesů Caelie,

synovec krále lord Ulldart opustil Errol a zamířil i s celým dvorem do exilu

Svobodných zemí, Urilia pak vyčkávala... ještě stále byla naděje.

Každému, kdo by se chtěl zmocnit vlády nad Vejenejí, muselo být jasné, že jen dobytí

hlavního města k tomuto účelu nestačí. Věděl to samozřejmě i lord Allistar. K čemu

by mu byly dlouhé roky plánování, uplácení a intrikaření, kdyby si svou cestu k moci

přesně nenaplánoval. Věděl, že království má své centrum a srdce na severu

23

v hlavním městě Ras Pharas. Další střediska pak byla v Jižní Marce, kde bylo

největším městem město Dol Anastas, v takzvané Vysočině s městem Bereg, bránou

do říše vinic a obilnice království, a hlavně a především v přístavním městě Napleos.

Právě tam kotvila mohutná vejenejská námořní flotila a právě tam probíhal obchod

s Haenorem a Severními ostrovy. Pokud lord Allistar zvládne po Ras Pharas silou či

politikařením získat tato města, má vyhráno. Než ale začne rozhazovat sítě, musí

nepoddajné hlavní město pevně chytit pod krkem.

Nad obzorem pomalu vycházela Světlonoška, když lord Allistar opustil své komnaty

a jal se procházet městem. Opatrně překračoval mrtvoly, vyhýbal se potůčkům krve

a přehlížel skupiny odranců, které bezostyšně před procházející stráží vylupovaly

opuštěné domy zahubených urozenců a obíraly jejich zohavená těla.

„Zdá se, že Vaše věc obdivuhodně pokročila,“ ozval se svalnatý obr Groleon,

služebník lorda Allistara a jeho pravá ruka.

„Nic ještě není dokončeno. Ale vše je na správné cestě,“ poznamenal lord Allistar

ledabyle a opatrně prohlédl okolí, kde se to jen hemžilo toulající se chudinou. „Město

by mě nikdy nepřijalo. Vždycky mě budou nenávidět. Tohle byla jediná možnost,“

zamumlal si lord Allistar sám pro sebe. Nikdy nechtěl zajít tak daleko, ale jen akt síly

mu mohl v nynější situaci zajistit potřebný respekt. Jen smrt mohla jeho odpůrcům

zabránit, aby se mu neustále troufale stavěli na odpor. Jako například lord Hiron.

Muž, kterého lord Allistar kdysi hluboce uznával. Ale časy se mění a starý lord byl

příliš tvrdohlavým. A zaplatil za to nejvyšší daň. To princ Berethor skončillépe

podepsal doznání a nechal se dobrovolně eskortovat do žaláře. Myslel si, že tím

veškeré útrapy skončí. Ale spletl se. Lord Allistar nemohl Berethora zabít, ale

zneuctít ano. Zneuctít a pojistit se, že už ho Berethor nebude moci nikdy ohrozit.

Právě proto dal rozkaz Groleonovi, aby prince (nebo krále bez trůnu?) nechal

potajmu vykleštit a navrátit do hladomorny. Díky tomu už zbýval jen jeden princ,

který by mohl rozvrácené město zachránit.

Kde byl ale tomu princi konec? Naposledy prince Merciona viděli snad někde

v Jelkale, ale to bylo již před několika týdny. Teď mohl být kdekoliv- mohl mířit do

Caelie, do Reveranu nebo třeba do Hvozdu. Lord Allistar nemohl mít jistotu a to ho,

ač nyní jen krátkou chvíli oslavoval svůj velký a náhlý triumf, velmi rmoutilo. Princ

Mercion mohl být třešničkou na dortu, posledním hřebíčkem. Jenže je někde daleko

a zatím v bezpečí, což znamená, že si lord Allistar ještě nemůže být svou pozicí zcela

jist. Což nemohl připustit. Překročil tělo kněze, který v noci před vojáky urputně

bránil poklad svého chrámu, nakázal dvojici mužů, aby prohledali domy v blízké

ulici, zdali se tam neskrývá nepřítel, a přitočil se ke Groleonovi.

24

„Potřebuji, abys rozhodil sítě a našel prince Merciona. Nesmíme připustit, aby se

potuloval bez dozoru. Využij, kolik prostředků budeš potřebovat. Hlavně ho ale

dostaň.“

Groleon přikývl a lord Allistar mu povolil odejít. Měl v toho obra bezmeznou důvěru,

protože ho ještě nikdy nezklamal. A neměl důvod nevěřit v něj ani nyní. Jen kdyby

věděl, kam se ten zatrolený Mercion poděl...

***

Irak cítil, jak ho opouštějí síly. Měl za úkol ochránit Merciona a dovést ho k naplnění

jeho osudu, ale on zklamal a teď byl vězněm nespokojených obyvatel Bažiniště. Byla

noc a Mercion s Rakišem spali. Irak tušil, že pro případný útěk mu již nezbývá

mnoho sil, proto se rozhodl udělat pro Merciona poslední možnou pomoc.

Ležel na staré medvědí kůži a jednu nohu měl v železech končících ve velkém

kameni poblíž, což znamenalo, že byl neschopen pohybu. Stále měl ale i jiné

možnosti. Starý muž se upřeně zahleděl na kámen, ve kterém byla železa upevněna.

Kámen sice chvíli nereagoval, pak se ale zničehonic začal rozžhavovat a pukat, až

puknul zcela a konečně uvolnil řetěz. To byla chvíle pro Iraka, jenž se zesláble

zvednul a opatrně se plížil tmavou nocí k chýši, kde přebývala ona dívka, se kterou

se byli potkali již prvního dne.

Irak ji dobře znal, stejně jako znal její rod a stejně jako věděl, že její přítomnost zde

předznamenává něco zlého.

Když se vplížil do malé světničky, dívka spala na stejné medvědí kůži, jakou měli

vězni. U hlavy pak měla dohasínající svíci. Tu Irak chytil do ruky a zasvítil dívce do

obličeje.

„Je opravdu krásná,“ pomyslel si a pohladil ji po tváři svými zimou zkřehlými prsty.

To dívku vyděsilo a v mžiku již třeštila na Iraka své krásné oříškové oči. „Jen tiše,

děvenko, jen tiše,“ zašeptal Irak a opatrně ji položil ruku na pusu, přičemž se dívka

uklidnila a s pomalým oddechováním čekala, co se bude dít dál.

„Znám tě a ty znáš mě,“ začal Irak a klekl si k dívce. „Nevím, proč jsi tady a co se stalo

tam, odkud jsi musela odejít. Ale věz, já potřebuji, abys vykonala něco zde. Jak víš,

jsem zde společně s mými společníky toliko jako vězeň neurvalých obyvatel

Bažiniště. Nikoliv však jako vězeň obyčejný. Jedním z mých společníků není totiž

25

nikdo jiný než princ Mercion, syn krále Anduira a stejnou měrou i syn velkého města

Ras Pharas. Mým úkolem bylo odvést ho k jeho osudu. Ten ale není v jeho rodném

Ras Pharas, kde, jak tuším, nyní lord Allistar hanobí jeho rod. Mercionův osud leží za

mořem v zemi Cirrda, kde bude jedním z těch, kteří odhalí tajemství věru obrovské.

Tajemství, které má moc změnit celý svět...“ náhle se Irak odmlčel a usmál se na

nevěřícně zírající dívku.

„Ptáš se, jak to vím? Měl jsem vize. Již od mládí mám vize. A navíc tohle všechno bylo

předpovězeno. To, co se stalo v Ras Pharas, není náhoda. Pochod skřetů ve stejnou

dobu taktéž není náhoda. Vše bylo dáno, a ač se to může zdát jako nesouvisející, vede

to k jedinému cíli, který může změnit vše.

Tím tě ale nebudu a nechci zatěžovat. Od tebe chcijedinéřevezmeš moji úlohu a

odvedeš Merciona k cílí jeho cesty. Staneš se jeho průvodcem a možná i něčím víc.

Dokážeš to Bueno, vnučko předsedy Velké rady a mého bratra ve zbrani, ctěného a

váženého lorda Hirona?“

Při posledních slovech dívce přejel po obličeji vyděšený výraz, pak ale jen mlčky

přikývla.

„Odpřisáhneš mi, tady a teď, na svou čest, že budeš prince chránit a opatrovat?“

Buena přitakala.

„Odpřisáhneš mi ale zároveň, že to, co jsem ti dnes vyjevil, před ním zachováš

v přísné tajnosti. Protože kdyby věděl více, než je nutno, mohl by se cítit zneužit.

Mohl by mě- a jistě ne bezpříčinyokládat za někoho, kdo ho odvolal z jeho

legitimní cesty, od obrany rodiny a říše, k cestě vynucené. K cestě prospěšné spíše

mě nežli jemu, protože já vím, proč a nač je cesta konána a on nikoliv.Přiznávám

nejsem bez viny. Zatím jsem princi odhalil zoufale málo a čekám, kdy nastane

vhodná chvíle zcela ho zasvětit. Říci mu, jak moc je jeho cesta důležitá nejen pro

osud Vejeneje, ale celé Jihozemě! Snad dá Stvořitel a ona chvíle nastane. Kdyby k ní

ale již nedošlo, musíš ho udržet na cestě- za jakoukoliv cenu se musí princ dostat do

Cirrdy a to z pohnutí vlastní vůle. Rozumíš mi, děvče?“ Buena opět mlčky přikývla a

zamrkala svýma krásnýma očima.

„Stvořitel ti žehnej,“ zašeptal Irak, zhasl svíci a rychle se kradl zpět k Mercionovi, kde

si opět lehl na medvědí kůži a se zvuky zrychleně tlukoucího srdce usnul. Na rtech

mu stále ještě ulpíval onen Stvořitel. Bytost, kterou jako první spatřil Menelthil

Tarastar, civilizovaný to předek dnešní lidské populace Jihozemě. Právě on jako

první prohlédl, nalezl Stvořitele, promlouval s ním a zjistil, že skrze něj a skrze

vykoupení jde najít spásu, blahobyt a věčný život. Stvořitel se právě díky němu a

jeho (mnohdy až fanatickým) spolubojovníkům rozšířil do celé Jihozemě a vydržel

tam déle než půl tisíciletí. Přitom veskrze entita tak abstraktní a skrytá, živená jen

skrze kázání biskupů a mnichů v chrámech.

26

Přesto v ní ale Irak hluboce věřil. Vždyť kdo jiný, než Stvořitel, dal, aby přežil

masakry na cirrdském dvoře, aby se dostal do laskavé péče trpaslíků v Hrubém

kameni, aby dostal dar vědění... kterýž mu vyjevil události, které musejí nastat, a

ukázal mu cestu. Musí získat prince Merciona, musí ho dostat do Cirrdy a tam najít

„Zdroj“. Irak nevěděl, kdo nebo co onen „Zdroj“ je. Vytušil pouze, že je to něco

mocného, tajemného a starého. A že ten, kdo ho získá první, povládne obrovskou

mocí. Proto všechno obětoval vůli Stvořitele, zapletl se do staletých náboženských

půtek a jal se cestovat s princem Mercionem a věrným trpaslíkem Rakišem.

Možná i kvůli tomu zradil svůj řád, který důsledně zakazoval míchat se do chodu

věcí, a rozhodl se konat dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

Blažení a Vzbouřenci- dvě dávné sekty, které sebe až donedávna těmito jmény nikdy

nenazývaly. Přežívaly ve skrytu a stával se z nich mýtus. Jen některé urozené rody

Cirrdy patřily ten k tomu, ten k onomu. Pak ale přišly temné vize, strach proroků a

začaly se hýbat ledy. Někdo snad s touhou po moci, nebo možná jen z nevědomosti,

opět uvedl do chodu legendu o zázračném „Zdroji“. Vlivem níž se pak opět rozjel

dávný boj o jeho ovládnutí, či zničení a začal se tak psát Irakův úděl, který měl nyní

na svých bedrech. Tedy prozatím- dokud ho lidé v Bažiništi nechávali naživu.

***

Mercion jasně poznal, že všechno okolo něj je sen. Cítil, že nic není skutečné a

všechno je jen klam, i přesto ho ale něco neustále pohánělo a nutilo jít dál. Z oblohy

na něj nepřestával mluvit podivný dutý hlas.

„Vítej ve Městě Racků, mladý princi. Vítej ve Městě Racků a uzři svůj osud.“

Mercion se podíval na místo, ke kterému se blížil, a ono skutečně připomínalo město,

okolo nějž poté létalo obrovské množství ptáků se sněhově bílým zobákem a

prošedivělými křídly. Místo, kam kráčel, bylo vybudováno na obrovských skalách,

jejichž vrcholky zakrývaly mraky. Z nedaleka bylo slyšet burácení moře, jak vlny

narážely na skaliska, a skřehotavé zvuky racků. Mercion udělal několik kroků, když

se pod ním náhle začala země zvedat a vytvořila jakési schody, po kterých mladý

princ kráčel stále vzhůru.

„Vítej ve Městě Racků. Ve městě, kde seznáš svůj osud!“ ozval se opět onen hlas a to

znatelně blíže, než předtím. Mercion ale nepátral po jeho původci. Stále jen stoupal

27

po prazvláštním schodišti a zadržoval dech v očekávání, co na něj bude čekat na jeho

vrcholu. Náhle zaslechl známé hlasy.

Otočil hlavu po směru, odkud přicházely, a spatřil svého otce krále Anduira. Ten,

pobledlý, ale stále usměvavý, lehce poletovala okolo Merciona a, ač nevydal ani

hlásku, jeho rty se neustále hýbaly, jako kdyby se tak dělo při tiché modlitbě.

Za králem Anduirem se pak objevil princ Caelis.

Byl vysoký, ztepilý a na sobě měl tlusté šedé brnění, v rukou pak dřevec. Princ se

také usmíval a pohrával si s neznámými slovy na rtech.

Kromě toho ještě ale několikrát na Merciona zamrkal, načež se společně s otcem

rozplynuli. Na jejich místě se objevila mladší sestra Merciona Aona. Několikrát

zakroužila a změnila se ve starší Faoru, která se zase proměnila v Mercionovu

tragicky zesnulou matku, které si neužil déle než rok.

Tato žena pak vypadala úplně přesně jako dáma z obrazu, který dlouhá léta visel

v ložnici krále Anduira. Jak kdyby obraz na chvíli opustila, zaletěla si za synem a poté

se tam opět uvelebila zpátky.

Mercionovu matku pak nahradil princ Berethor. Šarmantní, okouzlující a trošku

nemotorný. Proletěl okolo Merciona a beze slova zmizel. Nikdo další už se pak na

jeho místě neobjevil. Mercion znovu osaměl a pokračoval v cestě vzhůru po

schodech.

„Vítej ve Městě Racků. Městu, kde se minulost, přítomnost i budoucnost potkávají a

vytvářející věčnost. Městu, kde odhalíš svůj osud,“ promluvil opět dutý hlas.

Schody pod Mercionovýma nohama náhle zmizely a on stanul na široké kamenné

plošině. Ta byla po všech stranách zaplněna podivnými skříňkami, velikostí

sahajícími Mercionovi skoro pod bradu. Každá skříňka byla tvořena podivným

šedým lesklým materiálem, do něhož byl zhruba uprostřed vsazen obdélník, v němž

se nacházel podivný nápis v neznámém jazyce. Mercion při podrobnějším průzkumu

přišel na to, že nápis se neustále mění.

Získal skoro pocit, jako kdyby se jednalo nikoliv o písmena, ale o čísla, která jako

kdyby snad něco odpočítávala.

28

„Vítej ve Městě Racků. Vítej tam, kam dojdeš, ale kde nenaplníš svůj osud,“ ozval se

znovu dutý hlas. Společně s ním se pak začala celá plošinka třást a podivné skříňky

začaly jedna po druhé mizet. Nakonec zmizely všechny. V ten okamžik se nedaleko

Merciona objevil obrovský vzdušný vír, který vířil do všech směrů a neustále se

přibližoval k plošince. Mercion polknul, zahleděl se do víru a zavřel oči.

A v tu chvíli se probudil, ležíce spoutaný na zemi co vězeň vzbouřených obyvatel

Bažiniště...

29

III. Haenor

Gorazdovi temně hnědé oči pročesávaly temnotu tábora ligistů, kam se vypravil pro

princeznu Morrigen, a hledaly jakékoliv potenciální nebezpečí. Nad táborem ale byla

tou dobou hluboká noc, kdy z obrovské tmy jen nesměle vykukoval malý roj hvězd, a

většina ligistů již dávno odešla spát. Na tuto chvíli, kdy bude tábor jako vymetený,

Gorazd čekal. Opatrně popohnal koně, sesedl z něj a přivázal ho k malému keříku, na

kterém se ve tmě třpytily trny velké jako ruka se schopností zabít člověka jen

jediným otřením se o ně. Gorazd ale koně přivázal v dostatečné vzdálenosti a

spěchal do klece.

Princezna Morrigen zrovna spala stočená v klubíčku, aby mohla odolat

všudypřítomné zimě, znamenající blížící se půlnoc. Zrovna se jí zdál krásný sen o

tom, jak sedí v paláci, všichni se smějí a hodují a její bratři Freomveld a Eurias se

baví jako nejlepší přátelé. Najednou ji však ze snu probudil šťouchnutím Gorazd.

„Vstávejte, princezno, musíme jít,“ zašeptal a Morrigen na něj zamžourala ospalýma

očima, které Gorazdovi připadaly jako dvě nekonečně hluboká jezera. Morrigen na

sobě měla otrhanou kožešinu, která nepropustila slunce ale ani nezahřála, a vlasy

měla ledabyle svázané do copu. I tak ale vypadala jako pravá a vznešená princezna.

Gorazd z ní byl u vytržení.

„Kam?“ otázala se ho princezna překvapeně.

„Dal jsem slib Vašemu otci, že Vás k němu dnes v noci bezpečně dovedu,“ zašeptal

Gorazd a pokusil se (i když neúspěšně) usmát.

„Co Vám za to slíbil?“

„Milost pro mě a moje přátele.“

„Vy máte přátele? To mě překvapuje.“

„To Vám vysvětlím cestou, teď se rychle seberte a pojďte za mnou.“

Morrigen se na Gorazda stále dívala užasle, nakonec se ovšem těžce zvedla a

následovala ho ke koni. Gorazd chvátal a neustále Morrigen pobízel, ona ale šla jako

v mrákotách a dokonce několikrát upadla. Po chvíli, kdy Gorazd málem přišel o

nervy, se jim ale podařilo dojít ke koni, na kterého princezna Morrigen s elegancí

nasedla a Gorazd se neobratně vyšvihl hned za ní. Potom rychle trhl a špagát se

přetrhl, takže mohl kůň vyrazit směrem k hradu.

30

Protože byla hluboká noc, jeli pomalu a Gorazd si ty chvíle náležitě vychutnával.

„Kdyby jen věděla, jak moc jsem se s ní poznal,“ říkal si Gorazd pro sebe a usmíval se

při vzpomínce na tu osudovou noc, kdy se vplížil do klece Morrigen pod rouškou tmy

a uspokojil svoje choutky, kterým už se nešlo vzpouzet. Jak tenkrát prosila, jak

plakala. Ale Gorazd byl neoblomný a šel za svým cílem, načež se po uspokojení opět

vytratil a druhý den Morrigen utěšoval jako zcela jiný člověk. A nejspíše to zabralo,

když se mu Morrigen rozhodla uvěřit a vydala se s ním na cestu. Klidně by se teď

mohl zastavit a něco na ní zkusit. Možná by se ani nebránila. „Ne, mám úkol!“

zamumlal si pro sebe Gorazd a raději koně pořádně nakopl do slabin, aby přidal do

klusu.

Cesta z lesa k Haenoru nebyla dlouhá. Trvala asi jen hodinu ve dne a dvojnásobný

čas v noci. V lese dokonce ani nezbyli žádní lupiči a vrazi, jelikož ti všichni se připojili

k ligistům. Gorazd s Morrigen tedy pomalu klusali po jemné písčité cestě v

černočerné tmě, kdy jen kůň věděl, kam je vlastně vede a Gorazd ho v tom násilím

jen utvrzoval.

K patníku sloužícímu jako směrnice k pevnosti Hanoer dorazili už za rozbřesku.

Morrigen jemně oddechovala opřená o Gorazda, kterému tím způsobovala

nevýslovné potěšení, a kůň začal ještě více zvolňovat vlivem vlastní únavy z nesení

dvojnásobné zátěže. Gorazd ho ale jemným kopnutím do slabin přinutil opět zrychlit

krok. Díky tomu byli asi deset minut po minutí patníku přímo před nejvzdálenější

branou pevnosti, právě před tou, kde padl Eurias a která jediná padla. Nyní již ale

byla opravená a každou hodinu se nad ní střídala stráž pěti kušníků.

Gorazd nechal koně přijet tak blízko k bráně, aby byli vidět hlídkou, a vytáhl z vaku,

který visel vedle sedla, malou louč, kterou zkušeným pohybem zálesáka v mžiku

zapálil a udělal s ní tři rychlé kruhy na noční obloze. To byl signál pro hlídku, která

začala opatrně spouštět padací most, po kterém se Gorazd s Morrigen dostali až k

bráně.

Ta se po chvíli také opatrně otevřela a Gorazd za chvíli nesl ospalou Morrigen po

schodech ke komnatě jejího otce, kde on sám byl na audienci před dvěma dny.

Když král Mithrandir uviděl svoji dceru, srdce mu radostí poskočilo a šedivý svět

kolem opět nabral barev. Morrigen sice spala, to ale jejímu otci nebránilo v tom, aby

jí začal zuřivě objímat a laskat její nádherné vlasy, přičemž mu po tvářích kanuly

obrovské slzy. „Už jsi zase doma, v bezpečí, holčičko moje,“ šeptal král zajíkavě

Morrigen do ucha a šťastně se usmíval.

31

Gorazd na to hleděl ode dveří a očekával svoji chvíli. „Děkuji ti, ctěný

mistře...Gorazde... za záchranu mojí dcery. Jako odměnu si můžeš vybrat cokoliv...

cokoliv, co jen budeš chtít,“ řekl král dojatě a upřeně se vybledlýma očima zadíval na

Gorazda. Ten nejdříve přemýšlel, že si řekne o princeznu, ale pak ho napadlo, že ta

jediná nejspíše nepatří mezi trofeje. Koruna je pro něj nepřípustná a bezcenná. Léna

jsou nyní zničena nebo obsazena skřety. Příval peněz vyschl již před měsíci. Co tedy

žádat jako odměnu?

„Upřímně nevím, co bych si od Vás mohl přát, jsem šťastný jen z toho, že vy jste

šťastný,“ řekl Gorazd a zadíval se na krále. Ten stále objímal svoji dceru a usmíval se.

„Vrať se tedy do tvého tábora, zítra tě tam navštíví mí muži a dají ti dar, který ti

podle mě právem náleží,“ řekl král po dlouhé chvíli mlčení a Gorazd postřehl, jak mu

po jeho rozjasněné tváři přelétl drobný stín.

Vše, co potřeboval, bylo vyřízeno a vše, co mohl udělat, bylo uděláno. Gorazd svůj

slib a těšil se na odměnu, která ho čeká. Nyní se ovšem musel rychle dostat do tábora

ligistů a pokračovat v hraní komedie na Cyriliase. A také vymyslet komu se dostane

té cti, aby byl spolu s ním ušetřen. Zatím o nikom nevěděl.

***

Král Mithrandir měl po konečném vítězství nad rebely ve svých komnatách čas na

přemýšlení nejen o svém životě, ale i o životě svých synů a dcery a o proměně celého

království.

Svoji první ženu král velmi miloval, bohužel po porodu Freomvelda chřadla a již

nikdy se znovu neusmála. Po Freomveldových 10 narozeninách pak přišla lady z

Northrondiru, veselá plná života a láskyplná, navíc brzy těhotná. Jenže lady

nemilovala krále, ale zrůdného draka, z čehož vznikl posel Theobald-nevlastní syn

bez královské krve. Lady při jeho porodu zemřela a tím se vlastně zachránila.

Poprava by ji totiž stejně neminula.

Po tomto zklamání začal král více pít a zajímat se o ženy na dvoře, s tím, že mu bylo

jedno, zda jsou vdané, panny nebo vdovy v období smutku. Chtěl si vynahradit své

zklamání na úkor jiných.

32

Princ Freomveld v dobách otcovy nepřítomnosti, kdy byl na lovu nebo někde s

milenkami, vykonával úřad správce království a to díky svým mimořádným

schopnostem již od jeho 14 let.

Jedna událost ale všechno změnila. Na úrodném jihu vypuklo povstání, které král

sice potlačil, ale partyzáni, jak je hanebně nazýval, měli jeden čas v držení jeho syna

a hrozili jeho zabitím. Od té doby král Freomvelda zuřivě ochraňoval až do jeho

soudného dne.

Tato událost ale také urychlila přípravu zásnub krále s jednou mladou hraběnkou,

která v době sňatku již čekala prince Euriase a král si nikdy nebyl jistý, zda je Eurias

skutečně jeh



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist