načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Knihy Jihozemě 1 - Jan Rampas

Knihy Jihozemě 1

Elektronická kniha: Knihy Jihozemě 1
Autor:

Vítejte u prvního dílu fantasy ságy z velkolepého světa Jihozemě, ze světa zrozeného z krve a oceli. Na bitevním poli proti sobě stojí upadající království lidí, krvežízniví ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 200
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-878-5659-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Vítejte u prvního dílu fantasy ságy z velkolepého světa Jihozemě, ze světa zrozeného z krve a oceli.
Na bitevním poli proti sobě stojí upadající království lidí, krvežízniví skřeti a nevypočitatelní elfové a trpaslíci. Všichni společně pak čekají na reakci prvních pánů Jihozemě- draků. Odhalte, kdo pro sebe nakonec získá vavříny vítězství a kdo skončí hluboko v poli poražených.

Zařazeno v kategoriích
Jan Rampas - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

2

JAN RAMPAS

KNIHY JIHOZEMĚ 1


3

Copyright

Autor: Jan Rampas

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2013

ISBN:

978-80-87856-57-4 (epub)

978-80-87856-58-1 (mobi)

978-80-87856-59-8 (pdf)


4

ÚVODNÍK

Než se před vámi, Vážení čtenáři, plně rozvine příběh Jihozemě, kde si nikdo

nemůže být ničím jistý a stará pravidla dodržují již jen blázni, přičemž vše

sledují draci dychtiví po obnovení starých pořádků, rozhodně nepřeskakujte

tuto část, kde se dozvíte vše potřebné pro orientaci v tomto komplikovaném

fantasy světě.

Obecná fakta o Jihozemi

Jihozem byla součástí mnohem většího a obydlenějšího kontinentu. Ten od ní

byl oddělen Velkou pouští, čímž od sebe tyto dva světy byly silně izolovány a

setkávaly se jen při výjimečných výpravách. Naposledy to bylo při zkáze

„Starého světa“ lidí, kdy do Jihozemě dorazil Menelthil Tarastar.

Letopočet se v Jihozemi počítá od východu největší hvězdy Světlonošky, který

nastal prý asi před 400 lety, kdy také vládl první král spojeného království

všech lidí. Jeden rok se pak dělí do šesti měsíců o 30 dnech- 1 je jarní, 2 jsou

letní, 1 je podzimní a 2 jsou zimní.

Hlavním náboženstvím celého kontinentu je víra v jednoho Stvořitele a jeho

následovníky. Trpaslíci ovšem na Stvořitele nevěří a uctívají praotce trpaslíky.

Elfové pak uctívají prastaré přírodní síly a živly.


5

Geografie


6

Poznámka: Říše Vejenej a Haenor na znamení odluky od cirrdského království

nejen začaly přepočítávat letopočet (který právě tato dvě království zavedla od

východu Světlonošky), ale také otočily světové strany. Proto, zatímco zbytek

Jihozemě využívá strany podle klasického určení, Vejenej a Haenor mají sever

a jih prohozený.

Centrální Jihozem se skládá z mnoha ostrovů, kde kdysi přebývali jen piráti a

starodávné bytosti (například Kraken). Ostrovy jsou nevelké a vynikají

pestrou flórou a faunou.

Ostrovy lebek jsou velkým uskupením ostrovů s tropickým klimatem. Většina

ostrovů je nedotčena civilizací a je obývána primitivními kmeny lidí. Útočiště

na ostrovech také našli draci, kteří využívají místní obyvatele jako své otroky a

přeměňují je na tzv. spálené- dračí služebníky. Nejmocnější rasou obývající

Ostrovy lebek jsou však vodní lidé, kteří vyrážejí z ostrovů na časté loupežné

výpravy, především k břehům Cirrdy.

Cirrda je tzv. prvním kontinentem. Většina národů přišla do Jihozemě z Velké

pouště, která ohraničuje nyní známý svět na severu kontinentu (nebo najihu

dle výkladu jednotlivých jihozemských národů). Právě v Cirrdě začal lidský

věk, když na mírném pobřežním pásu vznikala po příchodu Menelthila

Tarastara první drobná lidská královstvíčka. Ta se pak spojila po vybudování

„věčného města“ Cirias Maeras. To bylo nejstarobylejším městem Jihozemě,

avšak v posledních desetiletích zažívá prudký úpadek a ústup ze slávy. Krom

lidské říše se pak na severním (pro některé národy jižním) známém cípu

kontinentu nachází Staroles- domov starobylých přírodních národů v čele s

elfy- a také Trpasličí hory s hlavním městem trpaslíků Goinií.

Celá jedna část kontinentu je však tvořena rozlehlou pouštní, která nakonec

přechází v nepropustnou pustinu, která je uznávána jako hranice Jihozemě. Za

ní prý leží „Starý svět“ lidí i domovina všech ostatních ras Jihozemě, včetně

sopek, odkud prý kdysi dávno přišli draci.

Vejenej je kontinent osídlený lidmi z Cirrdy při Velké kolonizaci. Na

kontinentu se také nachází stejnojmenné království lidí společně s rozlehlým

Hvozdem, který je spíše útočištěm než domovem pro elfy, a Říčními horami s

obchodním městem trpaslíků Hrubým kamenem. Klima Vejeneje je mírné a

právě místní lidé, ve snaze odlišit se od svých předků, začali místa bližší k

poušti v Cirrdě označovat jako sever, přičemž města blíže k zemi Nordů začali

označovat jako jih. Označili to podle svého hlavního města Ras Pharas, které

mělo být, dle názoru obyvatel Vejeneje, středem celé Jihozemě.


7

Haenor je kontinent nedaleko Vejeneje, osídlen lidmi při průběhu Velké

kolonizace. Je rozdělen mohutnou Stříbrnou řekou a lidé jsou na něm jedinými

obyvateli. Na jihu však číhá hrozba skřetů, kvůli níž museli obyvatelé

království Haenor opustit jedny z mnoha blízkých ostrovů, které jsou od té

doby známy jako Opuštěné ostrovy. Ke království dále náleží ještě několik

souostroví v blízkosti, mezi nimiž dominují Panenské ostrovy a Cínové

ostrovy, pojmenované dle hlavní získávané suroviny.

Skřetí pustiny jsou neprobádaným a obávaným kontinentem. Kdysi prý to

byly úrodné země, které byly ovšem sežehnuty drakem Chiaragem. Pustiny

jsou domovem nejobávanějších národů, mezi nimiž, krom zlobrů, trollů a

dalších temných bytostí, jednoznačně dominují skřeti. Pokud by je někdo

sjednotil, což si nikdo z lidských králů nepřipouští (ale brzy budou muset) mají

potenciál ukončit zatím krátký věk lidí. Kvůli hrozbě skřetů také vznikly

Opuštěné ostrovy, které představují jedinou hranici mezi nimi a jihozemskými

královstvími. A to především královstvím Haenor. Skřetí pustiny zatím

probádali objevitelé jen na pobřeží, kde vzniklo několik oáz. Právě tam jsou

chytáni skřetí otroci, následně využíváni v Haenoru na těžkou práci v dolech.

Svobodné země leží nedaleko Cirrdy na severu/jihu. Kdysi to byla součást

velkého království všech lidí, ale po jeho rozpadu se Svobodné země odtrhly a

osamostatnily, přičemž postupným vývojem se v nich vytvořilo devět mocných

městských států, vzájemně soupeřících o rozhodující moc.

Pirátské ostrovy, kdysi také součást lidského království, nyní však obávaná

místa, kde mezi jejich skalnatými pobřežími ve stínu hor čekají nebezpečné

pirátské bárky, a krom toho také mnoho mořských i suchozemských oblud.

Severní ostrovy jsou domovem Nordů. Ti byli v Jihozemi mnohem dříve než

potomci Menelthila ze „Starého světa“. Mají vlastní svébytnou kulturu i

způsoby (především proto, že kvůli své válečné výchově jejich kulturní rozkvět

zamrzl kdesi daleko za zbytkem Jihozemě), které působí na ostatní obyvatele

Jihozemě velmi primitivně až barbarsky. Umění boje to ale Nordům plně

vynahrazuje. Ostrovy jsou málo úrodné, studené a dny na nich jsou krátké.

Velká poušť Jihozemě- hranice kontinentu na severu/jihu. Nekončící pustiny,

za nimiž dle legend leží „Starý svět“, z něhož kdysi při velké zkáze připlul

Menelthil Tarastar. Krom toho tam je prý i pravlast elfů a trpaslíků. Velká

poušť je domovem velkého množství primitivních kmenů žijících ve stanech,

uctívajících neznámé bohy a mluvících neznámými primitivními jazyky.


8

POPULACE

Po věku draků a trpaslíků přišel do Jihozemě věk lidí, kdy v ní žijí celkem čtyři

jejich druhy.

Původní obyvatelé jsou tzv. skalní lidé žijící v kopcích na západě na nízké

úrovni kultury, a které zkulturnili až Menelthilovi nástupci. Skalní lidé jsou

silní, mohutní, zatvrzelí, velice horkokrevní a nejraději si vládnou sami.

Postupně bylo rozlišeno mnoho jejich poddruhů žijících v Jihozemi, mezi něž

patří i divoké kmeny na jihu, jichž je využíváno jako otroků.

Jednou z větví skalních lidí jsou potom i nharové, podivní lidé pouště žijící

primitivním životem a podnikající nájezdy na karavany i města bez ohledu na

ztráty, přičemž jediné, co je o nich známo, je, že si za každého zabitého

nepřítele dělají do těla zářez. Nejznámější kmeny pak ovládají velká území

pouště a jsou známy pod jmény jako Plenitelé, Pouštní vlci či Horalé.

Nejpočetnějším lidským druhem jsou nyní potomci Menelthila Tarastara,

kteří přijeli ze Starého světa k ostrovu Nomar a kteří se nejdříve živili jako

piráti, aby po svém prohlédnutí a částečném sjednocení založili v Jihozemi

první království a začali ho řídit jako králové a páni. Tito lidé jsou inteligentní,

krásní a moudří a mají mnoho starodávných pravidel, zvyků a legend, z nichž

byla ovšem část již skoro zapomenuta.

Třetím druhem jsou piráti, potomci Menelthila, kteří ale byli zbytkem jeho

potomků odvrženi. Na rozdíl od svých bratrů totiž neprohlédli jako

Menelthilovi následovníci a nezačali uctívat Stvořitele. Naopak se drželi

starých kultů a života a začali být výbojní, přičemž obsadili Pirátské ostrovy a

odtud ohrožovali království Cirrda, a to až dodnes. Jejich největší láskou je

moře a mají hodně legend o „Starém světě“, místě, odkud přišli. Nyní jich je ale

po bojích s draky jen hrstka. Část z jejich populace je také na Ostrovech lebek,

kam byli zavlečeni jako otroci vodních lidí.

Vodní lidé jsou prý potomky obyčejných lidí a prastarého druhu mořských

panen. Jsou schopni žít jak na souši, tak ve vodě, nenávidějí vše lidské a

společně se svými lidskými otroky vyrážejí na plenitelské výpravy z Ostrovů

lebek, kde je největší část jejich populace. Vodní lidé jsou velmi hrdým

národem s vlastním jazykem a bohy, sní o ovládnutí moře a jako krále uctívají

mořskou obludu Krakena.

Posledním druhem lidí jsou Nordové. Ti přijeli ze severu a od pradávna vládli

Severním ostrovům. Z jejich krve prý rovněž vznikli vodní lidé. Nordové mají

odlišný jazyk a kulturu než ostatní lidé. Jsou také větší a silnější a uctívají


9

přírodu a živly od počátku jako elfové (takže možná i oni jsou jen jedním z

poddruhů elfské rasy, jenž se jen od nich v jednu chvíli odchýlil vlastní cestou).

Spřízněným druhem Nordů jsou i tzv. Vakrové, jenž obývají zcela jiný

kontinent a do Jihozemě zabloudí jen málokdy. Jsou málomluvní, ale ovládají

neznámé vynálezy své civilizace, které prodávají.

Nejpočetnější menšinou Jihozemě jsou různé druhy skřetů. Skřeti žijí jako

otroci po celé Jihozemi, ale nejvíce v tajemných Skřetích pustinách na jihu, kde

představují prakticky neustále nebezpečí.

Druhou nejpočetnější menšinou jsou trpaslíci. Ti žili v Jihozemi již od

pradávna a říká se, že samotní skřeti jsou odvrženou linií trpaslíků. Trpaslíci

se starají především o sebe a jediná činnost, na které se podílejí s okolím, je

obchod, jelikož trpaslíci jsou výborní obchodníci, kteří cestují po celé Jihozemi

a nabízejí jak vlastní kvalitní natěžené suroviny, tak i suroviny jiných národů.

Také jsou známi jako lichváři a bankéři. Jejich víra spočívá v důvěru v Auleho,

božskou bytost, která probudila praotce trpaslíky. Před příchodem lidí obývali

trpaslíci pouze Trpasličí hory v Cirrdě, ale díky kolonizaci se část z nich

přesunula i do Říčních hor ve Vejeneji, kde založili město Hrubý kámen.

Trpaslíci často působí jako bankéři ve městech lidí, přičemž si pěstují pověst

věčně neutrálního národa, jež se nevztahuje pouze na Trpasličí klan

organizaci válečníků prosazující trpasličí zájmy v případě nouze.

Třetí důležitou menšinou jsou potom elfové. Jejich rasa pochází z neznámého

světa a do Jihozemě přišla před několika tisíci lety, kdy se v Cirrdě usídlili tzv.

staří elfové. Staří elfové mají žlutou kůži a obývají Staroles, kde se věnují péči

o rostliny a zkoumání vesmíru.

Na počátku Velké kolonizace Jihozemě se od starých elfů oddělila část jejich

mladých a nezkušených potomků, která odplula do Vejeneje. Na počátku to byl

ve Vejeneji stejně početný druh jako trpaslíci a lidé, ale po propuknutí záhadné

nemoci, chycené, dle elfí tradice, od lidí, jich zbývá již jen pár set ve Hvozdu,

přičemž tito elfové sami sebe nazývají lesními elfy.

Tito elfové zanevřeli na ostatní rasy a začali se připravovat na krvavou odvetu

vůči lidem. Na rozdíl od svých starších příbuzných mají vybledlou kůži a

výrazně špičatější uši. A protože jsou o dost mladší, elfové z Cirrdy je nazývají

mladými elfy.

Další skupina elfů pak žije v poušti. Jsou to vesměs vyvrhelové zavržení

vlastním rodem. Těmto elfům se říká pouštní elfové.


10

Čtvrtou nejpočetnější menšinou jsou ve skutečnosti menšiny dvě - inteligentní

národ kentaurů, který žije ve Starolese a o okolní svět se nestará, a pak hloupí

a nevypočitatelní zlobři a jejich různé poddruhy, které žijí v horách a potíže

dělají jen v noci, kdy si shánějí potravu v okolních vesničkách.

V Jihozemi je další spousta inteligentních ras i těch hloupějších, ale mezi nimi

je i pár ras mystických. V okolí Cirias Maeras prý kdysi dávno sídlili draci, jenž

nyní trápí Severní ostrovy. Na Ostrovech lebek zase sídlí stvůry jako Kraken

nebo dokonce obří netopýři s křídly zakrývajícími oblohu, které místní

obyvatelé uctívají jako bohy. A království Cirrda zase bojuje s prokletými

korzáryředky dnešních obyvatel Jihozemě- a také s podivnými spálenými.

Draci jsou starobylými obyvateli Jihozemě, jejichž pozice byla velice oslabena

příchodem lidí, kteří jsou jejich největšími nepřáteli a které draci touží vyhubit

stejně, jako lidé kdysi málem vyhubili je. Draků je nyní sice málo, ale každý z

nich má dostatečný intelekt i armádu následovníků na to, aby se stal hrozbou.


11

SVANNOVA VELKÁ KRONIKA- ZÁPIS O POČÁTKU VLÁDY

KRÁLE ANDUIRA I.

Král Anduir I., král Vejeneje, ostrova Palcát a ochránce Mořské brány. Syn

velkého krále Meriana z Ras Pharas a královny Adlette z Errolu. Měl tři

sourozence- Beoroga, Filliase a dívku, která nepojmenována zemřela ve věku

několika týdnů. Vlády se ujal po smrti svého otce roku 374 p.v.h. ve věku

necelých 24. let. Jeho první léta vlády byla obdobím rozkvětu a prosperity, kdy

Vejenej získávala pozici mocnosti, o kterou po své porážce a následném

vyplenění Cirias Maeras přišlo království Haenor. Krátce po jeho padesátých

narozeninách byl ovšem král stižen mrtvicí a jeho síla ochabla. Později se jeho

zdravotní stav začal zhoršovat a moc postupně převzala Velkáradaoradní

orgán království...


12

KNIHA PRVNÍ- I.- XVI.

Prolog

„Kde to jsme? Vidíš něco?“ zeptal se muž, oblečený v podivné bílé a tlusté

kombinéze, svého stejně vypadajícího druha. Oba dva právě vystoupili z

obrovského korábu s velkými černými koly a roztaženými křídly, která se

nápadně podobala roztaženým křídlům ptáků.

„Nevím. Pokusím se spojit s centrálou,“ odpověděl druh a pomalu vystoupal po

velkých lesklých schodech zpět do korábu. „Nic. Je to hluché,“ hlásil po chvíli,

„asi jsme tady zkejsli.“

„Nesmysl. Určitě budou mít data z paluby. Radary určitě něco zachytily.“

Muž venku se rozhlédl okolo sebe. Všude byla jen poušť a hory. Všude, kam až

oko dohlédlo. Mohlo to vypadat jako jeho domov. Ale on cítil, že to jeho domov

není. Ten totiž opustil již před dlouhými roky, kdy se vydal na expedici s cílem

najít místo, kam by se mohl on i celá jeho rasa přesunout. Domov totiž umíral,

pozvolna a tiše, ale všichni to moc dobře věděli. A také věděli, že až jednoho

dne Domov zemře, již nebudou mít naději na záchranu.

Proto vypravili vesmírné koráby naložené tím nejcennějším, čeho se mohli

vzdát. Vše jen proto, aby získali naději. Naději, že čas jejich rasy, rasy lidí Země,

ještě neskončil.

Mnoho korábů vyplulo na dlouhou cestu do dálek známých jako vesmír, ale jen

málo z nich vydrželo tak dlouho a dostalo se tak daleko, jako loď pojmenována

(jak stálo na její přídi) Menelthil 400-NoMaR. Ale i tato loď nyní skončila, když

uvízla v roji těles známých jako meteority a proplula prapodivnou fialovou

mlhou, aby následně skončila někde na nekonečné poušti.

„Hrom aby do toho uhodil. Žádný signál. Musíme se vydat na průzkum,“ ozvalo

se z korábu. Muž venku přikývl a sundal si prapodivnou průhlednou přilbici,

kterou měl až dosud na hlavě. Přilbici si pak začal důkladně prohlížet, až v její

spodní části našel malinkatý otvor. Do něj pak začal mluvit.

„Tady posádka lodi Menelthil 400-NoMaR. Čas: neznámý, Místo: neznámé,

Událost: Ztroskotali jsme na neznámé planetě, vyrážíme na průzkum, další


13

formy života zatím neidentifikovány.“ Když domluvil, strčil si přilbu pod

ramena a pomalým klátivým krokem se vydal do nitra nově objeveného

světa...


14

O 824 jihozemských let později, rok 424 po východu

Světlonošky

Poutník seděl na vyvýšeném skalisku, na které neustále doléhala okolní bouře,

a díval se do dáli.

Na západě bylo království Vejenej. Byl to obrovský úrodný ostrov s horami na

severu, bohatými přístavy na západě a obrovským lesem na východě. Dynastie

byla silná a lidé vycházeli s trpasličími kupci na severu v horách i s prastarými

elfy v lesích Hvozdu. Pod trůnem ale klíčila silná zrada, kterou již někteří

vytušili a snažili se, alespoň do teď, krále a jeho rod varovat. Nebo se rychle

přidat na stranu, která ho chce svrhnout. „Až se najde pravý dědic starého

krále, který lid sjednotí pod jedním cílem, zvítězí,“ řekl poutník a otočil se na

východ.

Tam uviděl obrovskou pevnost s hradem uvnitř, jak leží v obrovském údolí,

kde byly z jedné strany do nebe čnějící vrcholky hor, pod nimiž leželo

nádherné blankytně modré jezírko, a z druhé strany malý lesík skrývající za

sebou malé vesničky a obchůdky. Do Haenoru dorazila zkáza nejdříve ze

všech, protože byl nejmocnější. Lid, který kdysi poslouchal panovníka na slovo,

se rozdělil a celý obří ostrov rozpůlil na dvě nemocné říše. A aby toho nebylo

málo, kromě sporu o moc mezi lidem, hrabaty a králem, z jihu útočila dávno

zapomenutá hrozba. Krvežíznivý skřeti lačnící se pomstít svým bývalým

pánům. „Teprve až budou opět jednotní, prohlédnou. Ale nejdříve budou

muset pocítit pád a jen ztěžka se zvedat,“ povzdechl si poutník a zadíval se dál

na východ.

Tam přehlédl ledové planiny, kde se rozkládal bojovný stát Nordů. „Příliš lpí

na dávných tradicích a za to zaplatí krutou daň. Jejich osud již není více v jejich

vlastních rukou,“ pronesl suše.

Potom se upřeně zadíval na sever, kde viděl obrovský oceán a za ním malou

vybledlou pevninu se zakrslými borovicemi a háji. „Zapomněli jak bojovat, ale

jejich lodě budou k užitku,“ pronesl poutník na adresu Svobodných zemí, které

se odtrhly od království Cirrda a kde se každé město nyní řídilo samo,

nebojovalo v žádných válkách a žilo z obchodu.

Za nimi pak byla jen poušť, kde přežívali první lidé jen díky tradicím a víře.

„Utíkali až na kraj světa, až do míst, kam by se nikdo jiný neodvážil, ale ani to

nezabrání jejich pádu. Nemají ani ponětí, že ten hlavní boj-malý, ale úplně

nejdůležitější-se odehraje právě tam, na konci světa ve Městě racků,“ pronesl

na adresu království Cirrda poutník a smutně se pousmál. Ze všech říší by

Cirrdu ušetřil zkázy nejraději. Už jen proto, že pocházel z krve prvního z jejich


15

králů-Menelthila Tarastara. Věděl však, že sudba byla dána již před staletími a

on byl jen nástrojem, nikoliv luštitelem. Raději se zadíval k velkému lesu

uprostřed pouště.

„I elfové ze Starolesa si budou muset vybrat stranu a trpaslíci si svojí

nerozhodností vlastně již vybrali,“ řekl a přenesl svůj pohled na těžkou hůl, o

kterou se opíral.

Poutník se jmenoval Irak a jako jedinému mu bylo určeno velké vidění. Vidění

konce Jihozemě v plamenech a jejího nového začátku prací různých rukou.

Věděl, že se to nestane za jeho dnů, ale také věděl o povinnosti vybrat vyvolené

a připravit je na střetnutí s nepřítelem horším než kdo jiný před ním i po něm.

„Skřeti a draci jsou jen hračky, ON se ukáže, až budou na kolenou. Tu teprve se

rozhoří touha po moci, každý HO bude chtít mít. Tehdy vyjdou najevo ta

nejstrašnější tajemství a o osudu Jihozemě bude rozhodnuto,“ řekl Irak

zamyšleně.

Lidé přišli do Jihozemě (v rámci její historie) docela nedávno. Zabrali úrodné

planiny, podrobili si ostatní rasy a začali žít jako její králové. Jenže ti ostatní

byli dlouho skryti. Vyčkávali a čekali na svoji šanci. A ta teď přišla. Jen jeden

artefakt může odvrátit zkázu statisíců, jen pár vyvolených může prohlédnout,

jako kdysi prohlédl krutý pirát a násilník Menelthil. „Jsem jen slabým mužem v

těžké době,“ zasýpal Irak při pomyšlení, co všechno se brzy musí stát.

„Ještě, že mě naučili otevírat portály,“ dodal potom a opřen o hůl se vydal k

přístavu, kudy chtěl odplout do Vejeneje najít prvního vyvoleného. Nevěděl

jeho jméno. Neznal nikoho z těch, jež měl vést. Než opustil svůj domov, řekli

mu, že se v nejbližším roce vyjeví. Že zažité pořádky za jeden jediný rok

padnou a nastane anarchie, kdy celá Jihozem vpluje do problémů. Každá její

část bude mít své vlastní a ty se pak budou slévat jako polévka z talířů do

velkého hrnce až se vyjeví pravé zlo. Zlo, jež v Jihozemi nikdy nebylo a nikdo

ho neznal. Dokonce ani Irak netušil, o jaké zlo se jedná.

Ale na tom nezáleželo. Za těch pár dnů, co mu ještě zbývá, musí odhalit

vyvolené a připravit je na vedení jejich národů. Nastával rok zvratů, po kterém

přijdou roky krizí, válek, trhání svazků a zrad krvavých, jako je nebe při

východu nejjasnější hvězdy Světlonošky. Irak přidal do kroku. Musel se

stihnout nalodit, než hvězda Stvořitele vyjde a on ztratí dobrý vítr do plachet.

Než se z poutníka stane Prorok a započne velká bitva. A než se dají všechny

ostatní události do pohybu.

A vše skončí na samém konci známého světa...za dobu ne delší než sedm let.

Tam bude boj o duši Jihozemě, kde se ukáží všichni ti, kteří se podílejí na jejím

chodu. Tam každý odhalí své nejskrytější tajemství a charakter. A jeden z

Irakových, vlastně spíše poutníkových, bratrů v přísaze zemře...ale to teprve,

až přijde čas...


16

I. - Skřetí tábor- Aššarpí

Tábor skřetů v pustině okolo oázy Aššarpí byl pln hluku a třeskotu zbraní.

Když asi před měsícem tuto oázu pluk skřetů dobyl, skřeti se rychle rozhodli,

že se v ní usídlí. Proto zabili všechny místní mírumilovné obyvatele a začali

nabírat síly na další tažení. Nyní se ale všichni skřeti připravovali na cvičení,

na které má přijít i jejich milovaný vůdce Arawn. Ten byl pro mnoho skřetů

skoro bohem, jelikož po jeho příchodu se národ, který se stovky let držel na

hranici zániku a který přežíval v pouštních oázách a skalách, kde se rval o

potravu s dravou zvěří, dokázal sjednotit a získat si území a obživu.

A tak se šiky skřetů s vrčením a v potrhaných cárech brnění sestavili do šiků

podél cesty k oáze a očekávali příjezd svého nekorunovaného pána. A po pár

hodinách, které pro ně ovšem nic neznamenali, konečně uviděli Arawna v čele

jeho malého pluku, jak jede na jeho věrném koni Stínoběhovi. A pochvíli si již

Arawn potřásal rukou se skřety stojícími u cesty, zdravil je jejich jmény a přál

jim hodně štěstí, za což mu oni děkovali odvážnými bojovými pokřiky.

Když konečně Arawn projel až do tábora k velitelskému stanu, byla už skoro

noc a jemu se již klížily oči. Jako správný vůdce na sobě ale nedal nic znát a

vydal se dovnitř do stanu. Ve stanu byla prázdno a na malé posteli tam leželo

velké stříbrné brnění a helmice, na níž byla připevněna trolílebkařilba

vůdce klanu. Arawn si obě věci nasadil a podíval se do malého zrcadla

opřeného o roh postele. V zrcadle Arawn uviděl mladého skřeta s tvrdým

nebojácným pohledem, velkými ostrými špičáky a krátkou kšticí, kde mu

plešatost zakrývala právě jen velká helmice. „Vypadám jako jejich pán, teď se

jim jen musím stát,“ pomyslel si Arawn, načež vyšel ze stanu a vydal se do

největšího stanu v oáze, který byl prosvětlován ohněm, a bylo z něj slyšet

mnoho hlasů.

„Zdravím všechny své bratry“ řekl Arawn, když při vstupu do stanu ztichla celá

velká skupina skřetů, debatující okolo velkého stolu, přičemž si ho všichni

začali prohlížet. Arawn to ale přešel a začal mluvit přímo k věci. „Vítám vás

zde, v oáze Aššarpí, která ještě donedávná patřila samotnému haenorskému

králi. To že jsme v ní nyní my, svědčí o obrovském pokroku, který jsme za

poslední desetiletí udělali.“

Tato slova byla odměněna velkým souhlasným mručením a potleskem, Arawn

se odmlčel a až po chvíli pokračoval. „Ale to, že jsme konečně vylezli z pouští a

skal neznamená, že máme vyhráno. Nyní je načase naplnit náš osud a

vytáhnout na lidská království...“


17

„To je šílenost,“ zakřičel jeden ze skřetů, přesněji Mogmar Tallarský, vysoký

zavalitý šedivý skřet s velkými špičatými zuby a úzkýma hadíma očima, který

byl jedním z mála členů opozice proti Arawnovi a který spolu s jeho otcem

Margmarem Tallarským zabil deset zlobrů holýma rukama.

„Je rozdíl mezi porážkou malé armády v oáze a velké armády celého

království,“ pokračoval Mogmar, jemuž bylo odměnou souhlasné mručení

osazenstva, které čekalo na reakci od Arawna.

Ten chvíli přemýšlel, ale potom zaútočil zbraní nejsilnějšího kalibru. „Takže to

znamená, že ty velký Mogmar Zlobrodrtič, se bojíš armády lidí, kteří jsou

znesvářeni a bojují proti sobě již stovky let?“

Na tuto otázku nenašel hloupý Mogmar odpověď, jen zíral do Arawnovi

kamenné tváře a zarytě mlčel. Arawn nechal chvíli mrtvolného ticha, kdy se

ozýval jen slabý bzukot much a vítr vířící písečné duny. Až pak konečně

promluvil: „Výborně, jestli nejsou žádné námitky, navrhuji, abychom vymysleli

plán našeho tažení,“ odmlčel se, „skřetí národ opět povstane do souzené slávy.

Já vás povedu do boje a umožním vám získat vavříny! Já, Arawn, nejvyšší ze

skřetích bojovníků! Žádám vás jen o to, abyste mě následovali. Možná se mnou

budete někdy nesouhlasit, možná budete mít námitky. Věřte ale, já vím, co

dělám a vše, co dělám, dělám pro dobro své rasy.“

Stanem se rozezněl silný potlesk a Arawn hleděl zpříma do rozzářených

skřetích očí. Ode dne, kdy unikl z lidského otroctví, o tomto dni snil. O dni, kdy

skřeti povstanou a podmaní si země za mořem, o dni kdy se jejich řev rozlehne

po širých lukách a polích. Nyní byla nejlepší chvíle k útoku a jeho národ byl

mocnější než kdy předtím.

„Nyní, mí věrní, dejte dohromady všechny své zásoby a vojáky. Pokusím se pro

nás ještě získat cenné spojenectví a zásoby na dlouhou a úmornou cestu.

Pokud se mi to podaří, nic nám již nezabrání vydat se třetí den od slunovratu

na cestu k Jižnímu moři a pomstít se lidem. Na jejich tělech, zemích, ženách i

dětech je povoleno jakékoliv násilí. A jejich kořist je po právu vaše. Za skřetí

plémě!“

„Za skřetí plémě!“ zakřičeli ostatní skřeti hromově a s dychtivostí skřetům

vlastní se vydali připravit vše potřebné na invazi.


18

Svannova velká kronika-Zápisky o rebelii vejenejské

Velká rada Vejeneje-slavný poradní orgán, jehož historie sahala v době

panování krále Anduira I. k více než 100 letům fungování. Původně malý okruh

králových poradců se postupem času rozrostl na samostatně fungující orgán o

několika stech členech. Asi nejmocnějším a nejvýznamnějším předsedou Velké

rady byl dozajista lord Allistar z Dol Anastasu, zároveň také osnovatel spiknutí

a...


19

II. - Ras Pharas

Celá paluba páchla rybinou, výměšky a zelím. Silně vanoucí mořský vítr pach

roznášel po celé lodi a připravoval posádce hotová muka.

„Zasranej vítr. Ďas aby ho spral,“ zaklel jeden z členů posádky, podsaditý muž,

asi dvacetiletý, s velkým hrbem a chromou pravou rukou. Zrovna se shýbal

nad dřevěnou palubou plnou třísek a nešikovnou levou rukou, ve které držel

hadr, se pokoušel očistit staré nánosy špíny.

„Nech to bejt. Budeš nám užitečnější u kormidla!“ zavolal na mrzáka další člen

posádky, který právě vyšel z podpalubní kuchyně s vousatou bradou

umaštěnou a podbradkem vyplněným. Mrzák poslechl, odhodil kyblík i hadr a

vykročil na můstek. Můstek byl velkým obdélníkovým prostorem o velikosti

asi 5x3 metry. Kromě kormidelníka, starého vousatého muže s páskou přes

jedno oko, na ní byl ještě muž s umaštěným vousem, lodní inženýr s ledabyle

sčesanou pěšinkou a řídkým knírkem, a na stoličce tam seděl tlustý muž v

kazajce z tygří kůže, botách s medvědím páskováním a dlouhým pozlaceným

pláštěm. Nebylo sporu, že šlo o samotného kapitána lodi. Mrzák před ním

rychle poklekl, přičemž muž jen nastavil masitou ruku a mrzák mu ji políbil.

„Prý jsi před zraněním býval vynikajícím kormidelníkem...V..Va...“

„Varro. Varro Daecius,“ vydechl mrzák své jméno a ihned se napřímil.

„Dobře, Varro. Potřebuji změnit kurz, ale nikdo se zde přítomných mužů to

podle jejich vlastních slov nedokáže. Troufneš si na to ty?“ tlustý muž se zeptal

rozhodným hlasem a jeho oči se upřely na Varra. Ten nezaváhal. Konečně se

mohl opět dostat k velkým věcem. Od doby, kdy byla jeho galéra přepadena a

on zmrzačen se mohl živit jen podřadnou prací na lodích a vzpomínat na

minulá léta slávy. Nyní se mohla opět vrátit.

„Kam si budete přát, ctěný pane?“

„Do Ras Pharas,“ řekl muž s neochvějnou jistotou, ale Varro se roztřásl. Město

Ras Pharas za poslední staletí vyrostlo z malého přístavu v perlu moří

Jihozemě a největší a nejmocnější město kontinentu. Vládli v něm králové

velkého království Vejenej a přímo pod metropolí byl obrovský přístav. Do něj

mohli vjet jakékoliv lodě z celé Jihozemě. Ale lodě, jako byla zrovna ta, na které

byl Varro, v přístavech jako jediné vítány nebyly.

Varro se nyní nacházel na lodi jistého neznámé boháče z Cirrdy,

nejstarobylejšího království Jihozemě, z něhož pocházeli i sami králové

Vejeneje. Ti ale byli již staletí nezávislí a dávali to náležitě najevo. Však už také

Vejenej, a kdysi dávno i sousední Haenor, svou pramáti Cirrdu v lecčems


20

převyšovali. Král Cirrdy to chápal a udržoval s Vejenejí diplomatické vztahy v

rámci možností. Občas si tak králové vzájemně posílali blahopřání, či

organizovali svatby svých potomků nebo příbuzných. Jinak to ale bylo s

bohatými velmoži Cirrdy.

Ti nejen že praktikovaly otrokářství, ve Vejeneji hrdelní zločin, ale stejně tak

se nikdy nesmířili s dávným rozpadem říše Cirrdy a stále snili, že díky svému

bohatství a armádě Vejenej získají zpět. A dávali to dosti nepokrytě najevo.

Proto takovéto muže z přístavu s díky posílali pryč. Nebo jejich lodě rovnou

potápěli.

„Měl bych to možná upřesnit, chromý Varro,“ ozval se náhle kapitán. „Já nechci

přímo do přístavu v Ras Pharas. Chtěl bych trochu dál po proudu k čekající

galéře.“

To Varra uklidnilo. Stále se mu sice, jako ostatně i ostatním možným

kormidelníkům, k Ras Pharas nechtělo vůbec přibližovat. Ale dál od přístavu,

to by měl zvládnout. Souhlasil tedy a začal kormidlovat.

Cesta byla dlouhá a vysilující. Navíc na lodi vypukla epidemie malomocenství.

Čím blíže se ale galéra blížila k Ras Pharas, tím bylo problémů méně. Nakonec

byla galéra jen den cesty od města. Tehdy přišel z královské kajuty tlustý

kapitán, naklonil se k Varrovi, udávajícímu pokyny jednomu z plavčíků, a vzal

si ho stranou.

„Až poplujeme okolo pobřeží, chci, abys dobře prohlížel vodní hladinu. Měl by

na ní totiž být člun a v něm můj spojenec. Poznáš ho podle červeného světla z

lucerny, kterou zapálí, až budeme v jeho blízkosti. Když to udělá, zapálíš jednu

z loučí a zastavíš u toho člunu. Muž v něm je mým cenným spojencem a

všechen náklad v lodi vezu pro něj. Nesmíš mě zklamat,“ po těchto slovech

kapitán Varrovi silně stiskl zdravou ruku a chystal se odejít pryč. Varro ale

stejně neodolal a vyslovil otázku.

„A o koho se jedná, pane? Pokud to ovšem není pro mé uši tajemstvím.“

Kapitán se usmál. „Tvé nuzné uši to klidně slyšet mohou. Ten muž je vládcem

Dol Anastasu. A možná příštím králem celé Vejeneje...“

***

Varro a jeho loď nazývaná, dle velkého rudého nápisu vypáleném na boku,

Zářivý příhon se pomalu přibližovali k velkému slabě mihotajícímu kruhu

světla v širém moři. Když od něj byli asi 10 metrů, kapitán se vyškrábal na

můstek a nařídil lodi zakotvit. Varro měl sice na jazyku protesty, ale z touhy po

zachování vlastního života raději souhlasil. Námořníci vytáhli těžké železné

kotvy a ty s žuchnutím spadly kamsi do hlubin. Varro pak ještě nařídil

sešněrovat plachty a, opíraje se zdravou rukou o dřevěné zábradlí na můstku,

pozoroval, co se bude na moři dál dít.


21

Kapitán těžkým kývavým krokem nastoupil na jeden z člunů, upevněných u

lodního trupu, a v doprovodu trojice námořníků se vydal k blikajícímu člunu.

Varro na člun slabě zamžoural a všiml si vysokého šedivějícího muže, tří

vojáků v uniformách města Dol Anastasu a muže velmi podobného prvnímu,

avšak s mnohem mladšími rysy. Nejspíše lord a jeho syn.

Lord i jeho syn si potřásli s kapitánem rukou, něco dlouho probírali a

kapitánův obličej se za tu dobu několikrát zkrabatil a následně zase rozzářil.

Nakonec si opět potřásli rukama a kapitán se v doprovodu svých mužů vydal

zpět k lodi. Seskočil ze člunu, který se těžce naklonil, a začal vydávat rozkazy.

„Sejděte do podpalubí a naložte všechno zlato na čluny, zlaté cihly dejte do

pytlů, šperky do beden. Zbroj si nechám pro naše potřeby, měli bychom navíc

dostat pár palných zbraní. Až všechno naložíte, vyplujte ke kruhu světla.“

Varro se divil, kam se na malý člun vejde tolik zlata, které nyní vyplňovalo celé

podpalubí jeho lodi. Ale netrvalo dlouho a kužel světla se začal odhalovat.

Nejdříve ze tmy za ním vykoukl další stejně velký člun, pak dva, tři, deset.

Varro jich nakonec spočítal asi 30. V každém člunu byl jeden voják s

halapartnou a jeden až dva rolníci, kteří začali nakládat zlato. Pokaždé, když

jeden člun z lodi připlul ke člunu z Dol Anastasu, došlo k výměně zlata za

vojáka a truhlu, jejímž obsahem byly určitě palné zbraně. Ty byly ve Vejeneji

asi 50 let po svém vynalezení již samozřejmostí. V Haenoru je také měl skoro

každý. Jen Cirrda si je musela pořizovat touto cestou. Varro si ale nemyslel, že

kapitánovi jde o zbraně. Spíše to vypadalo, že lorda podporuje s tím, že díky

němu získá celé vejenejské království.

Budoucí král- to vypadalo, že kapitán s lordem počítá na obsazení Ras Pharas a

uzavření paktu s Cirrdou. Nebo jen s kapitánem? To Varro opravdu netušil. A

možná ani tušit nechtěl. Mnoho hloupějších mužů přicházelo každý den o

hlavu pro menší zvědavost. On je rozhodně nechtěl vbrzku následovat.

Zatímco Varro přemítal, zlato bylo odvezeno, zbraně naloženy, kapitán se

rozloučil s lordy a nastoupil zpět do lodi. Nařídil Varrovi nastavit kurz ke

Svobodným zemím, kde doplní potraviny i stavy zlata. Cesta, podle Varrových

výpočtů, neměla zabrat více než tři dny.

Když Varro podle svých pokynů nutil hybnějšího zdravého námořníka

kormidlovat oklikou okolo Ras Pharas ke Svobodným zemím, cítil, že zde nebyl

naposled. Jeho pán zde určitě rozehrál nějakou hru. A přijede ji dokončit,

stejně jako získat zpět zlato. Nikdo v Cirrdě by se totiž nenechal o zlato

připravit lacino...

***

Nad slavným velkým městem Ras Pharas pomalu ale jistě probleskovaly první

ranní paprsky, které dopadaly až do trůnního sálu a z něj až do ložnice

samotného krále Vejeneje Anduira I..


22

Král Anduir byl již starým mužem, který jako jediný z králů Jihozemě ještě

pamatovala na velkého krále a jeho dvůr v Cirias Maeras, kde on sám sloužil,

než se připojil ke vzpouře a spolu s dalšími šlechtici krále svrhnul a se zásobou

zlata odjel zpět do Ras Pharas. Tehdy se naposledy objevili draci, aby pak na

dlouhé roky Jihozem opustili. Také se tehdy začalo každé z království starat

samo o sebe a žít vlastním životem. A za těchto časů, prostým lidem skoro již

zapomenutých, nastoupil na trůn král Anduir s plnou podporou svého lidu,

svých potomků a s plnou pokladnicí. A s Velkou radou, v dobách Anduirova

mládí jen malou skupinou urozených šlechticů starající se především o výběr

daní z království a jeho distribuce na královský dvůr.

To byl ale Anduir ještě mladým energickým mužem. Nyní byl král bohužel jen

stínem sama sebe. Celou tvář měl pokrytou hlubokými vráskami, v jeho

modrých očích už mu dávno vyhasly mladistvé plamínky a jeho bujný vous už

zářil důstojným stříbrem. Nohy už králi čím dál častěji vypovídaly službu a on

tak poslední dobou čím dál tím častěji přemýšlel o tom, že předá vládu

jednomu ze svých synů a dožije své dny někde na klidné a teplé samotě poblíž

milovaného moře, kde pak jednoho dne vydechne naposledy za řevu racků a

šplouchání vln příboje.

Od toho ho ale odrazovala celá vejenejská Velká rada. To byla skupina

nejvlivnějších a nejbohatších šlechticů země, kteří byli králi oporou ve vládě,

přičemž v posledních letech od doby, kdy se královo zdraví začalo zhoršovat, v

podstatě vládli sami a král jen podepisoval listiny. Král Anduir to dobře věděl,

ale zemi se dařilo, takže se s tím nějak smířil a nechal předsedu Velké rady,

lorda Allistara z Dol Anastasu, řídit zemi.

„Caelis ho po svém nástupu na trůn zničí,“ říkával si král Anduir pro sebe, když

slyšel o zákonech, které lord Allistar prosazoval. Tyto zákony byly sice pro

státní kasu výnosné, ale lid strádal a doba prosperity byla těžce vykoupena

potem a krví prostého lidu, kterým lord Allistar vždy opovrhoval.

Ale než nadejde den, kdy se prvorozený syn krále Anduira, princ Caelis, chopí

jeho stolce, musel král přijímat rozložení sil takové, jaké bylo. A tak se nebylo

čemu divit, že se král stal zamlklým a ruku v ruce s postupující nemocí, jež ho

oslabovala na těle i na duchu, se začal stahovat do svých komnat.

„Pane je čas,“ vyrušil krále z přemýšlení hlas jeho krásné komorné Triary.

Triara se na starého krále usmála, přičemž král ocenil její nádherné tělo, což

byl hlavní důvod toho, proč si ji kdysi vybral jako osobní komornou. Triara

totiž na práci komorné příliš talentu neměla, ale její nádherné zlaté vlasy,

věčně usměvavá tvář a správné tvary na správných místech z ní udělali ideální

společnici stárnoucího krále.

Ten ji kdysi jako mladinkou krásku vykoupil z otroctví v přístavu, za což se mu

ona náležitě odvděčovala. Vždycky byl vychytralá a radost jí mohly udělat jen

ty opravdu nejdražší šperky. Když král Anduir ovdověl, nechal Triaře předat

náhrdelník jeho mrtvé ženy. Byl posázen rubíny a uprostřed měl smaragd.

Triara ho bez sebemenších skrupulí přijala a králi se za něj pak náležitě

odvděčila.


23

Uběhlo ale pár let a král Anduir již Triaru využíval jen jako prodloužené ucho,

díky kterému se dozvídal ty nejdůležitější informace z první ruky. Odkud se je

ale dozvěděla Triara, po tom starý král raději nepátral.

„Pane je čas. Musíte jít do trůnního sálu,“ zopakovala Triara a začala krále

Anduira pomalu oblékat do honosného královského šatu. Když byl král hotov,

v doprovodu své komorné vyšel ze svých komnat a zamířil do honosného

bloku paláce, kde zasedala Velká rada. Cestou se ke králi přidali jeho synové

Caelis, Berethor a Mercion.

Caelis byl korunním princem a ve svých 35 letech statným mužem jemných

tvarů, kterému padaly do tváře jeho krásné hnědé vlasy a který měl na pravé

ruce velkou jizvu mezi palcem a ukazováčkem, což byla památka na jeho velení

při bitvě ve Hvozdu před pěti lety. Měl důstojnou chůzi, a funkci, pro kterou

byl od počátku svého života vychováván, nesl s hrdostí. V otci pak viděl

mentora s cennými zkušenostmi. Caelis začal otce podepírat a kráčel vedle něj

hrdě jako král, kterým byl předurčen být.

Vedle krále po levé straně šel jeho prostřední syn Berethor. Berethor měl

krátké blonďaté vlasy a krásný úsměv, díky kterému získal každou ženu,

kterou si zamanul. Díky tomu byl znám po celém království jako největší

svůdník. Jak se Berethorovi dařilo dobývat ženská srdce, tak cizí mu byla země

a vláda nad ní. Král Anduir se ho sice pokoušel přetvořit na dobrého vojáka,

ale Berethor neustále utíkal ze služby a sváděl manželky ostatních vojáků a

důstojníků. Proto ho král Anduir raději z armády vysvobodil a svěřoval mu

malé nedůležité úkoly s tím, že Berethor se stejně nejraději toulal po obrovské

metropoli Ras Pharas, sváděl dívky, popíjel a bavil se s vojáky jako se sobě

rovnými. Král si na jeho chování po čase zvykl, ale bylo mu jasné, že jeho syn je

pro politické využití zcela nevhodný.

Posledním ze synů doprovázejících otce byl princ Mercion. Ten byl až

neuvěřitelně podobný své matce, celkově třetí ženě krále Anduira. Mercionova

matka byla samotná princezna království Cirrda, která byla ve své době

nejkrásnější princeznou celé Jihozemě, a kterou chtěl král Anduir mít ihned

poté, co ji prve spatřil. Princezna sice záhy zemřela při porodu Merciona, ale

její tvář v něm jako její posmrtný dar zůstala vryta navždy. A tak měl Mercion

krásné hnědé vlasy a hluboké velké tmavě hnědé oči, které králi Anduirovi tak

připomínali jeho krásnou ženu. Jeho tvář byla krásně zaoblená a jeho úsměv

byl odzbrojující. I když Mercion byl často zamyšlený a přemýšlel o vztazích v

okolním světě a o zprávách, které se k němu donášeli od příbuzných a přátel. O

zprávách o krutém zacházení vojáků ve Hvozdu, o podivných machinacích

členů Velké rady, o záhadných úmrtích v mocné rodině Pánů z Napleosu...

Možné i tím mohl Mercion králi Anduirovi připomínat jeho ženu. Byl ušlechtilý

a moudrý, čestný a spravedlivý, za svůj rod a národ by položil život. Byl také

skvělým šermířem a ve svých 20- ti letech měl před sebou velkou kariéru jako

vojevůdce. Král Anduir v něm navíc viděl skvělého rádce pro jeho bratra

Caelise po jeho nástupu na trůn.


24

A tak král Anduir v doprovodu svých synů vešel do velkého sálu, kde právě

zasedala Velká rada.

Předsedou velké rady byl ctěný lord Allistar z Dol Anastasu. Byl to muž

oslavivší nedávno 50 let jména, kterého zdobila vysoká atletická postava, ale

své nepřátele držel na uzdě pomocí svých vychytralých šedých očí a se svými

přáteli se domlouval pomocí úzkých rtů, ze kterých vycházela některá slova

nahlas, jiná skoro neslyšně. Lord Allistar měl v krátkých prošedivělých vlasech

vsazenou zlatou korunku předsedy Velké rady a seděl pod velkým trůnem,

vyhrazeným pro krále při jeho nepříliš časté přítomnosti. Byl oděn v zeleném

brokátovém plášti a jeho kdysi skromná dřevěná židle byla nyní bohatě

zdobená a potažená liščí kůží. Král se kdysi s lordem Allistarem přátelil a vyděl

v něm dobrého člověka, jeho chování po uzmutí moci v čele Velké rady ho však

znepokojovalo a lorda Allistara si tak raději snažil držet od těla.

Když lord Allistar uviděl krále, dlouze se uklonil a ostatní lordi ho hned

následovali, přičemž král v doprovodu svých synů stoupal k trůnu, do kterého

těžce usedl a zaposlouchal se do programu rady.

„Lord Sallor navrhuje, abychom zvedli daně z pšenice, aby mohl financovat

další výpravu proti rebelům ve Hvozdu,“ informoval lord Allistar krále.

„A nezvedne to akorát další vlnu rebelií?“ zeptal se král unaveně.

„Ne, pane, díky těmto penězům můžeme zdvojnásobit stráže, opravit opevnění

a...“

„Ano, ale daně jsou již tak vysoké...“

„Pane, věřte mi, já tuhle zem znám a vím, co přesně potřebuje,“ přerušil krále

lord Allistar a zadíval se na jemu věrné lordy, kterých seděla v zasedací

místnosti Velké rady většina. Všichni pokyvovali hlavami a lord Allistar se

zadíval na krále s potutelným úsměvem na tváři.

„Dobře, nechávám to na Vás, ctěný lorde. Co tam máme dál?“ zvolil král

Anduira smířlivější notu.

„Máme zde stížnost na zvýšení dovozního cla od velkého vládce města Spenzia,

Marqa Orcannise. Dále zde máme zprávy od lorda Skratose, našeho ctěného

velvyslance. A přišel další dopis od ctěného krále Mithrandira VII. z Haenoru

ve kterém, jako obvykle, žádá vojenskou pomoc proti rebelům a připomíná

formální zasnoubení korunního prince Caelise s jeho dcerou,“ přečetl nahlas

lord Vakchus, pán města Caelia a jeden z nejmocnějších mužů království. A

také muž věrný králi, o němž si mohl být vždy jist.

„Myslím si,“ začal lord Allistar bez vyzvání, využívaje své právo jakožto

předsedy Velké rady, „že s těmito věcmi nemusíme krále Anduira

znepokojovat. A dopis z Haenoru? Ten jistě jako vždy necháme bez

odpovědi...“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist