načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Knihy Jakubovy – Olga Tokarczuková

Fungujeme! Vážení zákazníci, knihy si u nás můžete nadále objednávat s doručením Českou poštou, GLS, Zásilkovnou či s vyzvednutím na našich výdejnách v Brně, Praze a Plzni. Tyto objednávky vyřizujeme v běžném režimu, stejně tak nákup e-knih a dalších elektronických produktů. Nařízením vlády jsou z preventivních důvodů zavřeny některé naše pobočky, bližší informace naleznete zde
Knihy Jakubovy

Elektronická kniha: Knihy Jakubovy
Autor: Olga Tokarczuková

Monumentální historický román, velkoryse vystavěný kolem příběhu polského židovsko-katolického náboženského vůdce Jakoba Franka (1726-1791). Promyšleně komponovaný román, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  289
+
-
9,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8%hodnoceni - 77.8% 88%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 848
Rozměr: 23 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z polského originálu Księgi Jakubowe ... přeložil Petr Vidlák
Skupina třídění: Polská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1551-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Monumentální historický román, velkoryse vystavěný kolem příběhu polského židovsko-katolického náboženského vůdce Jakoba Franka (1726-1791). Promyšleně komponovaný román, rozkročený přes pět desetiletí a řadu míst mnohonárodnostní a mnohonáboženské Evropy 18. století, je inspirován postavou Jakoba Franka, židovského kupce, pod jehož vedením se početná skupina Židů rozhodla přestoupit na katolickou víru, aby vznikla svébytná hereze, pronásledovaná oběma stranami. Po dlouhém věznění v Polsku žil svérázný náboženský vůdce v Brně, stal se přítelem a rádcem Marie Terezie i Josefa II., měnil své jméno i identitu a dožil na vlastním sídle v německém Offenbachu. Tokarczuková vypráví jeho spletitý příběh skrze řadu střídajících se historických postav a ve zvláštní tíživé atmosféře pečlivě staví svůj velký opus s nadčasovým přesahem. Mnohobarevný, neutěšený chaos Knih Jakubových polemizuje s romantickou představou jednotné polské "Rzeczypospolite", naopak oslavuje různost a nezávislé, rebelující myšlení a formuluje bytostné autorčino přesvědčení, že opakovaná dekonstrukce platných věrouk je podmínkou životnosti a autenticity celé společnosti. V autorčině zemi bývá román označován za jakýsi protipól k dílu Henryka Sienkiewicze. Svou šíří záběru, filozofickým přesahem a sofistikovanou stavbou, v níž mají své přesné místo i významotvorné ilustrace, způsob číslování stránek či archaizující košatý titul, ale nabízí i srovnání s postmoderními eposy Umberta Eca. V roce 2014 román obdržel prestižní polskou literární cenu Nike.

Popis nakladatele

Opus magnum světoznámé polské autorky.

 

Rok 1752. Podolí, součást Polského království, území ležící na dnešní jihozápadní Ukrajině, oblast osídlená křesťany, židy i muslimy.

Polskou společnost soužil rozkol mezi královským dvorem, venkovskou šlechtou a bezzemky, jejichž síla se v osmnáctém století začala naplno projevovat. Díky kvetoucímu obchodu s muslimským světem docházelo k bohaté kulturní výměně. Pozvolný hospodářský a morální úpadek však plíživě pronikal do všech pater společnosti, a ta se pokoušela nalézt viníka. Židé mezitím čekali na svou příležitost k emancipaci.

Podstatná část příběhu se odehrává i v židovském městě Brünn, tedy v Brně, ale ocitneme se i v jiných evropských městech. Čtenáři se tak nabízí zvláštní paralela se současným dramatickým střetem s jinými kulturami. Díky poutavému vyprávění Olgy Tokarczukové získáváme neodbytný pocit, že mezikulturní střet je v této části světa přítomen odpradávna.

Román je obrazem dávného Polska, mocného a vlivného království na vrcholu své státnosti, ale zároveň těsně před pádem do osudové propasti zájmů sousedních mocností.

 

Olga Tokarczuková (nar. 1962) je jednou z nejčtenějších a nejoceňovanějších současných polských spisovatelek. Mezinárodního úspěchu dosáhla svou třetí knihou  Pravěk a jiné časy  (1996; česky Host 1999, 2007), která byla oceněna prestižní Cenou Nadace Kościelských a cenou Paszport Polityki. Za romány  Běguni  (2007; česky Host 2008) a  Knihy Jakubovy  (2014) získala nejsledovanější polskou literární cenu Nike. Podle morálního thrilleru  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých  (2009; česky Host 2010) natočila režisérka Agnieszka Hollandová celovečerní film.

Předmětná hesla
PolskoDějiny – 18. století
Zařazeno v kategoriích
Olga Tokarczuková - další tituly autora:
 (e-book)
Okamžik medvěda Okamžik medvěda
Knihy Jakubovy -- Velká cesta Knihy Jakubovy
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Běguni Běguni
Bizarní povídky Bizarní povídky
 (e-book)
Bizarní povídky Bizarní povídky
 
K elektronické knize "Knihy Jakubovy" doporučujeme také:
 (e-book)
Obr Dobr Obr Dobr
 (e-book)
Jidáš Jidáš
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

˖ϾːϷˠϻ˲ϳˁɠ

̊Ϫˍ̞Ϫˌ̹ςˉɠ

ˁɠ˄Θːρˎ˲ϳˁɠ

ˁϺ˔Θ˒κˏϺɟς˅ΣˏϩˏϺɟ

ˋΘˎϯ˅κ˔Ϻ˒Ͼϋɟ

˪Ϫ˒εˁϯ̀Ϩ̀ɠ ̊ɠˍϳˏϭˁɠ

˒̲Ͽˎ̹Ϩˈɠˋϳˉϭɟ

ˁɠ˔Ϧˋ˰ɠːΘ˄ϳ̀Ϩ˅ϳˁɠ

ː̞Ϫ˄ϸ˔Ϧ˖Ϯ˖Θ˓Σ̀ϋɟ

ˋΣ˅ϷˠɠˊϪɟϳ˅ϯ˖˲Σ̡̀ςɟ

ː̞Ϯ˒Θ ̊Ϫˎ̹ςɟϩˁϷ˅ςɟ

˪ρˏϻ˲κˁό ː̞Ϫ˓ɠ˓Ϫ˄ς˅Ϸˏɠ ˈϷˁϳˉϨϋ ː˲ΣɟϯˁϿ ̇κ̲ϋɟ ˔̞Ϯɟϻ˅ρˋˠɠ ˎˠϧˏ̿Ϫˎϸ˔ϻ̀ ˁɠˎϪ˓εˏ˪Ϫ˔ɠ ˍϪˎ̡̀Ϩˈό

ˁϳϪ˂

Moudrým v upomínku,

krajanům k zamyšlení,

laikům pro poučení

a melancholikům pro

pobavení.

ϭˏϸ˔

˔ΘˋϦ˒Ϩ ̊ϺˋΘ˖ˠ

ˏρɧˁ

ɟκɟϮˈϾ

ˊϦˋϺ˂Θ˖ ̇

ˎ

˖Eˌκˠɠ

˃Ϫ—˔Ϧ



K IHY

JAKUBOVY

N

OLGLL A

TOKARCZUKOVÁ



BRNO

2016

K IHY

JAKUBOVY

N


Copyright © Olga Tokarczuk, 2014

All rights reserved

Translation © Petr Vidlák, 2016

Vydání bylo podpořeno Ministerstvem kultury

a národního dědictví Polské republiky

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2016 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-019-6 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-020-2 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-021-9 (Formát MobiPocket) Rodičům

PROLOG Spolknutý kousek papíru se zastaví v jícnu blízko srdce. Vlhne slina mi.

Černý, zvlášť pro tuto příležitost připravený inkoust se pomalu roz

pouští, písmena ztrácejí svůj tvar. V lidském těle se slovo rozpadá na

dvě podstaty. Jakmile první zanikne, druhá, která zůstává beztvará,

se nechá pohltit tkáněmi těla, protože neustále hledá svého mate

riálního nositele; dokonce i když se to může stát příčinou mnoha neštěstí. Jenta se probouzí, přestože už byla téměř mrtvá. Teď to cítí výrazně, je to jako bolest, jako proud řeky, chvění, tlak, pohyb.

Srdce se opět zachvívá jemnými stahy, tluče slabě, ale pravidelně,

sebe vědomě. Do Jentina propadlého a kostnatého hrudníku zase

proudí teplo. Jenta mrká a jen obtížně zvedá víčka. Vidí, jak se nad ní sklání vystrašený obličej Eliši Šora. Snaží se na něj usmát, ale na

tolik svou tvář ještě neovládá. Eliša Šor se mračí, dívá se na ni vyčí

tavě. Rty se mu pohybují, ale k Jentiným uším jeho hlas vůbec nedo

lehne. Odněkud se objeví ruce; velké ruce starého Šora se natáhnou

až k její šíji a zmizí pod přikrývkou. Šor se neohrabaně snaží otočit

bezvládné tělo na bok a podívat se pod něj, na prostěradlo. Ne, Jenta

ho nevnímá, vnímá jen teplo a blízkost vousatého, zpoceného muže.

Najednou, jako po nějakém úderu, se Jenta na všechno dívá

z výšky, na sebe samu a na lysé temeno Šora, jemuž během zápa

su s bezvládným tělem spadla čepice z hlavy.

A od tohoto okamžiku Jenta vidí všechno.

848


I. KNIHA MLHY


KAPITOLA

1

1752, Rohatyn

Je konec října, brzy ráno. Otec děkan stojí na verandě fary a čeká na vůz. Naučil se vstávat za úsvitu, ale tentokrát má pocit, že ještě spí, a vlastně vůbec neví, jak se tady ocitl, sám, tváří v tvář moři mlhy. Nepamatuje si, ani jak vstal, ani jak se oblékl, ani jestli už jedl. Překvapeně se dívá na své pevné

boty trčící zpod sutany, na poněkud otrhané okraje vybledlého vlněného pláště a na rukavice, které drží v ruce. Nasadí si levou; připadá mu uvnitř

teplá, dokonale mu sedí na ruce, jako by se dlaň a rukavice znaly už něko

lik let. Oddychne si. Dotkne se tašky přehozené přes rameno, po paměti nahmatá obdélníkové hrany, jsou tvrdé, drsné jako jizvy pod kůží, poma

ličku si vybavuje, co se nachází uvnitř, těžký, známý a příjemný tvar. Něco

dobrého, něco, co ho sem přivedlo, nějaká slova, nějaká znamení, všechno

přímo souvisí s jeho životem. Ach ano, už ví, co je uvnitř, a to vědomí mu pomalu začíná rozehřívat tělo, mlha se díky tomu stává jakoby průhlednější.

Za ním zeje tmavý otvor dveří, jedno křídlo je zamčené, nejspíš už přišla

zima, možná že první mrazík zničil švestky v sadu. Nade dveřmi je nezře

telný nápis, vidí ho, i když se nedívá, ví přece, co je tam napsáno, vždyť ho sám nařídil vyrobit; dva řemeslníci z Podhajců vyřezávali písmena do dřeva

celý týden, přikázal je totiž udělat ozdobně:

846


I. KNIHA MLHY

ZÍTRA PŘEJDE, CO DNES BYLO.

NEDOHOИÍM, CO ZMIZELO.

Ve slově „nedohoním“, a to ho velmi zneklidňuje, je písmeno „N“ napsáno

obráceně, jako jeho zrcadlový odraz.

Jako vždy nad tím šlendriánem rozčileně zakroutí hlavou, což ho úplně

probere. To obrácené písmeno, to „И“... Hrozná nedbalost! Neustále je třeba

se jim dívat pod ruce, hlídat je na každém kroku. Řemeslníci byli Židé, proto

ten nápis udělali tak nějak po židovsku, písmena jsou příliš zakroucená, ne

jistá. A ke všemu se s ním jeden z nich hádal, že tohle „N“ tak může být, že

je dokonce pěknější, protože úhlopříčka jde zdola nahoru a zleva doprava,

tedy po křesťansku, obráceně by to bylo vlastně židovsky. Podráždění v něm

probudí všechny smysly a teď už otec Benedykt Chmielowski, rohatynský

děkan, ví, proč měl pocit, že ještě spí. Stojí v mlze, jež má barvu jeho pro

stěradla — našedivělou; poražená běloba, kterou dohnala špína, obrovské

zásoby šedi, které tvoří podšívku světa. Mlha je nehybná, pečlivě naplňuje

celý dvorek, prosvítají za ní známé tvary velké hrušně, zídky a kousek dál

proutěného vozu. Je to obyčejný mrak, který spadl na zem a přitiskl se k ní

břichem. Včera o tom četl v Comeniovi.

Teď slyší známé skřípění a klapot, které ho během každé cesty nevyhnu

telně přivádějí do stavu tvůrčí meditace. Teprve za zvukem se z mlhy vynoří

Roszko s koněm, jehož vede za uzdu, a koleska otce děkana. Při pohledu

na ni cítí otec příliv energie, rukavicí si plácne do dlaně a vyškrábe se na

kozlík. Roszko, mlčky jako vždy, upravuje postroj a dlouze se na faráře za

dívá. Mlha mu zatemňuje tvář, proto faráři připadá starší než obvykle, jako

by během jediné noci náhle zestárl, a přitom je to mladý kluk.

Konečně se vydají na cestu, ale vypadá to, jako by stáli na místě, o po

hybu svědčí pouze houpání vozu a uklidňující skřípění. Jeli už touto cestou

tolikrát, že není třeba ji sledovat, nepotřebují žádné orientační body. Otec

ví, že teď vjeli na cestu, která vede okrajem lesa, a po ní budou pokračovat

až ke křižovatce, kde stojí kaplička, již kněz postavil před lety, když se ujal

fary ve Firlejowě. Dlouho přemýšlel nad tím, koho má do kapličky umístit.

Napadl ho svatý Benedikt, jeho patron, nebo Onufrius, eremita, kterého

na poušti zázračně krmila palma datlemi a jemuž andělé každý osmý den

z nebe přinášeli tělo Kristovo. Firlejów měl být pro kněze podobnou pou

ští, poté co sem přijel po mnoha letech výuky Dymitra, syna Jeho Výsosti

845


KAPITOLA

pana Jabłonowského. Pak si však celou záležitost lépe promyslel a usou

dil, že by kapli neměl stavět pro sebe, aby zaplnil vlastní prázdnotu, ale pro

prostý lid, aby si měl u křižovatky cest kde odpočinout a odkud by mohl namířit své myšlenky k nebi. Na nabílený cihlový podstavec tedy postavili

Matku boží Královnu míru s korunou na hlavě. U jejího malého špičatého

pantofl íčku se vinul had.

Ale dnes se i ona ztrácí v mlze, stejně jako kaple a křižovatka. Jsou vidět

pouze vrcholky stromů, což je znamení, že mlha ustupuje.

„Podívejte se na to, milostpane, Kaša nechce jít dál,“ řekne ponuře Rosz

ko, když se koleska zastaví. Roszko sleze z kozlíku a několikrát se rychle

pokřižuje.

Pak se nakloní a zahledí se do mlhy, jako by se díval do vody. Zpod jeho

červeného svátečního, i když už poněkud obnošeného, krátkého kabátu

vyčnívá košile.

„Nevím, kam jet,“ oznámí.

„Jak to, že nevíš? Vždyť už jsme na rohatynské cestě,“ říká udiveně kněz.

A přece! Vystoupí z kolesky a pospíchá za sluhou. Bezradně obcházejí

vůz, napínají zrak do mlhy. Připadá jim, že něco vidí, avšak oči, které se nemají čeho zachytit, si z nich začínají tropit žerty. Jak se jim něco takového mohlo vůbec stát! Vždyť to je jako ztratit se ve vlastní kapse.

„Tiše!“ řekne náhle farář a zvedne prst, naslouchá. A opravdu, někde zleva, z chuchvalců mlhy, je slyšet slabé šumění vody.

„Pojedeme za tím šuměním. Teče tam voda,“ rozhodne kněz.

Pomalu se povlečou podél řeky pojmenované Shnilá lípa. Voda je bude

vést.

Zanedlouho se kněz v kolesce uvolní, natáhne si nohy před sebe a očima

putuje po moři mlhy. Okamžitě upadne do cestovního zamyšlení, protože

člověku se nejlépe přemýšlí za pohybu. Mechanismus jeho mysli pomalu

a váhavě ožívá, zapadají do sebe kladky a převody uvádějící do pohybu

hnací kola, stejně jako v hodinách, které visí u něj na faře v předsíni; kou

pil je ve Lvově a stály ho hodně. Po chvilce se ozve tik tak. Začíná přemýšlet nad tím, jestli svět nevznikl z mlhy. Židovský historik Josef Flavius přece

tvrdí, že svět byl stvořen na podzim, během podzimního aequinoctium.*

* rovnodennosti

844


I. KNIHA MLHY

Je to možné, protože v ráji bylo přece ovoce; když bylo jablko na stromě, muselo se to stát na podzim... Něco na tom bude. Ale hned ho napadne

i něco jiného: co je to za argument? Cožpak by všemocný Bůh nemohl ta

kové bezvýznamné frukty stvořit extra, v jakémkoli jiném ročním období?

Když dorazí k hlavní cestě vedoucí do Rohatynu, připojí se k proudu

lidí, pěších nebo jedoucích na koni, a všemožných vozů, které se z mlhy vynořují jako fi gurky z chleba hnětené na Vánoce. Je středa, trh v Rohatynu, přijíždějí rolnické povozy naložené pytli se zrním, klecemi s drůbeží a vše

lijakými plodinami. Mezi nimi se hbitě prosmýkávají obchodníci s různým zbožím — jejich stánky, teď šikovně složené, se nosí na zádech jako vahadla, za chvíli se z nich však stanou stoly plné barevných látek, dřevěných hra

ček a vajíček skupovaných po vesnicích za čtvrtinu ceny... Rolníci vedou

na prodej i kozy a krávy, zvířata vyděšená hlukem se nohama zapírají v ka

lužích. Míjí je rozjetý vůz přikrytý děravou nepromokavou plachtou plný

hlučných Židů, kteří se sjíždějí z celého okolí na jarmark do Rohatynu. Za nimi se prodírá drahý kočár, který si v mlze a tlačenici na cestě jen stěží

dokáže udržet důstojnost, světle nalakovaná dvířka jsou černá od bláta

a obličej kočího v modrém plášti vypadá nevesele. Je vidět, že takový

zmatek ne očekával a teď se zoufale snaží z té ďábelské cesty sjet.

Roszko je tvrdohlavý, nenechá se odstrčit na pole, drží se vpravo, jed

ním kolem jede po trávě a druhým po cestě, obratně se pohybuje kupředu. Jeho smutný, podlouhlý obličej rudne, objevuje se v něm zvláštní nenávistná grimasa. Když to farář vidí, vzpomene si na obrázek, který si prohlížel

snad včera. Byli na něm čerti a ve tvářích měli stejné výrazy jako teď Roszko.

„Pusťte velebného pána. No tak, běžte! Na stranu, lidi!“ křičí Roszko.

Náhle, bez upozornění, se před nimi objeví první budovy. Mlha je

opravdu hustá, protože se zdá, že to překvapilo i Kašu. Najednou skáče,

trhá ojnicí, a kdyby Roszko a jeho bič rozhodně nezasáhli, převrátila by

kolesku. Je možné, že Kašu vyděsily jiskry vylétající z ohniště nebo neklid

koní čekajících, až na ně přijde řada s okováním...

Dál je krčma, chudá a rozpadající se, podobá se vesnické chalupě. Trčí

z ní studniční jeřáb jako šibenice, prodírá se nahoru mlhou a jeho konec

se ztrácí kdesi vysoko. Kněz vidí, že právě tady zastavil zaprášený kočár

a že unavený kočí sklonil hlavu téměř ke kolenům a ani neseskočil z koz

líku, nikdo nevystupuje. A už před ním stojí vysoký, hubený Žid a vedle něj malé holčičky s rozcuchanými vlasy. Jenom toto vidí otec děkan, protože

843


KAPITOLA

mlha pohlcuje každý obraz, který se jim naskýtá; ztrácí se, vsakuje se jako rozpuštěná sněhová vločka.

A toto je Rohatyn.

Na začátku je vidět hliněné domky přikryté doškovými střechami, vy

padá to, jako by tlačily stavení do země; avšak čím blíže k náměstí, tím více jsou domy štíhlejší, střechy jemnější a nakonec přecházejí do dřevěných šindelů na zděných stavbách z hliněných nepálených cihel. Je tady

také farní kostel, dominikánský klášter, u náměstí kostel svaté Barbory,

dvě synagogy a pět cerkví. Kolem náměstí stojí jako houby malé domky

a v každém je nějaký obchod. Krejčí, provazník, kožešník, všechno to jsou

Židé, a vedle pekař s příjmením Bochenek, což otce děkana vždycky po

těší, protože to vyjadřuje jakýsi skrytý řád, který by mohl být viditelnější

a důslednější, a lidé by pak žili ctnostněji. Vedle je podnik mečíře zvaného

Luba; fasáda se od ostatních liší svou okázalostí, zdi jsou čerstvě natřené na modro a nad vchodem visí velký zrezavělý meč, zjevně je Luba dobrý řemeslník a kapsy jeho zákazníků jsou plné. Ještě dál je sedlář, ten si přede

dveře vystavil dřevěný kozlík a na něm hezká sedla, jejichž třmeny jsou asi

postříbřené, když se tak lesknou.

Všude je cítit mdlý pach sladu, proniká vším zbožím vystaveným na

prodej. Je možné se jím najíst jako chlebem. Na předměstí Rohatynu, v Ba

bińcích, stojí několik malých pivovarů a právě odtamtud se šíří do celého

okolí výrazný zápach. V mnoha stáncích se prodává pivo a lepší obchody

nabízejí i kořalku a medovinu, hlavně troják. Sklad židovského kupce Vak

šula nabízí víno, pravé maďarské a rýnské a takové trochu kyselé, dová

žené až z Valašska.

Kněz kráčí podél krámků sestavených ze všemožných materiálů, z prken,

kusů hrubě tkaného plátna, proutěných košů, a dokonce i z listí. Nějaká

dobrá žena s bílým šátkem na hlavě prodává dýně z vozíku, jejich křiklavě

oranžová barva přitahuje děti. Vedle zase jiná žena vychvaluje homolky sýra

ležící na křenových listech. Opodál stojí spousta dalších kramářek, které se zabývají obchodem, protože ovdověly nebo mají za muže opilce: olejářky, plátenice, solařky. Výrobky této paštikářky si kněz obvykle kupuje a nyní posílá obchodnici milý úsměv. Za ní jsou dva krámky ozdobené zelenou větvičkou, což znamená, že se zde prodává čerstvě uvařené pivo. A tady bo

hatý krám arménských kupců — hezké, lehké materiály, nože ve zdobených

842


I. KNIHA MLHY

pouzdrech a hned vedle vyzy čili sušené ryby, jejichž mdlá vůně proniká

vlněnými tureckými závěsy. Pak člověk v zaprášeném chalátu, s krabicí za

věšenou na úzkých ramenou, odkud prodává vajíčka balená po tuctech a uložená v košíčcích upletených z trávy. Další zase nabízí vajíčka po ko

pách, ve velkých koších a za výhodnou, takřka velkoobchodní cenu. Celý

pekařův stánek je ověšený bagely, jeden z nich komusi spadl do bláta a teď

si na něm pochutnává malý pes.

Obchoduje se tady se vším, s čím se obchodovat dá. S květovanými lát

kami, šátky a šálami přímo z trhu v Istanbulu, s botičkami pro děti, s ovo

cem a ořechy. Muž u plotu má pluh a hřebíky různých velikostí, od malých

jako špendlíky až po velké, určené ke stavbě domu. Vedle si ztepilá žena

s naškrobeným čepcem rozložila řehtačky pro ponocné: malé, jejichž zvuk

připomíná spíše noční hraní cvrčků než pobídku ke spánku, a velké, ty by

zase probudily i mrtvého.

Židé mají od nepaměti zakázáno obchodovat s věcmi týkajícími se církve.

Hřímali kvůli tomu kněží i rabíni, ale nebylo to k ničemu. Takže tady jsou

pěkné modlitební knihy se stužkou mezi stránkami a s nádherně vyvede

nými postříbřenými písmeny na deskách, a když po nich člověk přejede

bříškem prstu, působí teple a živě. Čistý, téměř elegantní muž v kožešinové

čapce je drží jako relikvie, jsou zabalené do tenkého papíru, krémového pi

jáčku, aby ten umouněný, mlžný den neušpinil jejich nevinné, křesťanské

stránky vonící tiskařskou barvou. Má také voskové svíce, a dokonce i ob

rázky svatých se svatozářemi.

Kněz se blíží k jednomu z kočovných prodejců knih, doufá totiž, že na

jde něco v latině. Všechny knihy jsou ale židovské a vedle nich leží před

měty, jejichž účel kněz nezná.

Čím hlouběji pronikne zrak do bočních ulic, tím větší bída vystupuje na

povrch, jako špinavý prst z děravé boty; bída hrubá, tichá, sehnutá k zemi. Tady už nejsou krámky a stánky, ale boudy jako pro psy, stlučené z tenkých

prken posbíraných kdesi na smetištích. V jedné z nich švec opravuje boty,

které už byly mnohokrát přešívané, podrážené i záplatované. V další, ově

šené plechovými hrnci, sedí dráteník. Obličej má hubený a tváře propadlé,

čepice mu zakrývá čelo plné hnědých boláků. Otec děkan by měl strach si

u něj nechat opravit hrnec, aby se dotykem prstů toho nešťastníka nepře

nesla nějaká strašlivá nemoc na jiné. Vedle stařec brousí nože a také srpy a kosy všeho druhu. Jeho dílnu tvoří kamenné kolo, které má uvázané kolem

841


KAPITOLA

krku. Když dostane něco k nabroušení, postaví na zem primitivní dřevěný stojan a z něj pak několik kožených řemenů vytvoří jednoduchý stroj, jehož

kolo poháněné rukou brousí kovová ostří. Někdy ze stroje vyletí i několik jisker a spadnou do bláta, z čehož mají radost hlavně špinavé a zasvrabené

děti. Svým řemeslem si vydělá jen pár grošů. S pomocí tohoto kola se může

utopit v řece, to je další výhoda jeho práce.

Ženy v hadrech sbírají na ulici hobliny a lejna na podpal. Podle těch

hadrů je těžké poznat, jestli je to bída židovská, pravoslavná nebo kato

lická. Ano, chudoba nemá ani víru, ani národnost.

Si est, ubi est?* ptá se sám sebe kněz, když přemýšlí o ráji. Určitě ne

tady v Rohatynu a připadá mu, že ani nikde v Podolí. A pokud by si někdo myslel, že ve velkých městech je to lepší, tak se hrubě mýlí. Kněz se sice

do Varšavy nebo Krakova nikdy v životě nedostal, ale leccos ví z vyprávění

bernardina Pikulského, který je mnohem zcestovalejší než on, nebo z toho,

co zaslechne různě po dvorech.

Ráj neboli zahradu rozkoše Bůh přenesl na krásné a neznámé místo.

A jak stojí v Arca Noe, ráj je v zemi Arménů, vysoko v horách, ale Brunus zase

tvrdí, že sub polo antarctico, pod jižním pólem. Symbolem blízkosti ráje jsou

čtyři řeky: Gebon, Physon, Euphrates a Tigris. A jsou i takoví autoři, kteří

nemohou najít pro ráj místo na zemi, a proto ho umisťují do vzduchu patnáct loktů nad hory. Ale právě to připadá knězi poněkud nemoudré. Pro

tože jak to? Lidé žijící na zemi pod rájem by ho viděli zdola? Dívali by se na chodidla svatých?

Avšak na druhou stranu není možné souhlasit s těmi, kteří se snaží roz

hlašovat nepravdivé soudy o tom, že svatý text o ráji má mít jen mystický význam, to znamená, že má být chápán v duchovním nebo alegorickém smyslu. Kněz, nejen proto, že je kněz, ale také z vlastního hlubokého přesvědčení, soudí, že Bibli je třeba chápat doslovně.

O ráji ví skoro všechno, protože zrovna minulý týden dokončil kapito lu

své velmi ambiciózní knihy, kapitolu zkompilovanou ze všech knih, které ve Fir lejowě má, a je jich na sto třicet. Pro některé jel i do Lvova, a dokonce

až do Lublinu.

* Jestliže je, kde je?

840


I. KNIHA MLHY

Tady je nenápadný nárožní dům, sem má namířeno. To mu poradil kněz Pi

kulski. Nízké dvoukřídlé dveře jsou široce otevřené; vychází z nich kořenitá vůně, velice neobvyklá mezi vším tím zápachem koňských hoven a podzimní vlhkosti, a pak ještě jiná dráždivá vůně, kterou už otec děkan zná — vůně

kaff y. Kněz kaff u nepije, ale koneckonců se s ní bude muset blíže seznámit.

Kněz se ohlíží za sebe, hledá Roszka; vidí ho, jak s ponurou pozorností

přehazuje kožichy, a za ním celé tržiště zaneprázdněné samo sebou. Ni

kdo se na kněze nedívá, všichni jsou pohlceni nakupováním. Hluk a ruch.

Nad vstupními dveřmi visí nepříliš umně vyvedený vývěsní štít:

SKLAD ZBOŽÍ ŠOR

Pak následují hebrejská písmena. U dveří visí kovová plaketka a vedle ní

jsou nějaké znaky; kněz si vzpomíná, že Athanasius Kircher ve své knize říká, že Židé, když se žena předtím než má slehnout bojí čarodějnice, píšou na zeď slova: Adam, Chava. Chuc — Lilit, což má znamenat: „Adame s Evou, přijďte sem a ty, Lilit, tedy čarodějnice, utíkej“. To musí být ono. Určitě se

i zde nedávno narodilo dítě.

Kněz překročí vysoký práh a celý se ponoří do teplé, kořenité vůně. Chvíli

trvá, než si oči přivyknou na přítmí, světlo dovnitř vpouští jen malé okénko,

které je navíc zakryté květináči.

Za pultem stojí výrostek, jemuž právě začínají růst první vousy, má plná

ústa, která se při pohledu na kněze nejprve lehce zachvějí, ale pak se snaží vydat ze sebe nějaké slovo. Je překvapený.

„Jak se jmenuješ, chlapče?“ zeptá se kněz směle, aby ukázal, jak jistě se

v tom temném a nízkém obchůdku cítí, a aby povzbudil mladíka k rozhovoru. On však neodpovídá. „Quod tibi nomen est?“ zopakuje tedy ofi ciálně, avšak latina, která by měla sloužit k dorozumění, zní najednou příliš

slavnostně, jako by kněz přišel provádět exorcismus, jako když se Kristus

v Evangeliu podle Lukáše na totéž ptá posedlého. Ale chlapec jen ještě více

otevře oči, zopakuje „bh, bh“ a uteče za regály, přičemž vrazí do česneku

visícího na hřebíku.

Kněz se nezachoval moudře; neměl očekávat, že tu budou mluvit latin

sky. Kriticky se prohlíží, zpod kabátu mu trčí černé, chlupaté knofl íky od

sutany. Chlapec se toho určitě polekal, pomyslí si kněz, polekal se sutany.

839


KAPITOLA

Usmívá se pod nosem a vzpomene si na biblického Jeremiáše, který také

skoro ztratil hlavu a vykoktal jen: Ach, Domine Deus ecce nescio loqui! Panovníku Hospodine, nevím, jak bych mluvil.

Od té chvíle kněz v myšlenkách říká chlapci Jeremiáš. Neví, co má dě

lat, když hoch tak náhle zmizel. Rozhlíží se po obchodě a zapíná si přitom

knofl íky na kabátě. To kněz Pikulski ho přemluvil, aby sem zašel; poslechl,

ale teď mu to vůbec nepřipadá jako dobrý nápad.

Zvenku nikdo nepřichází, za což kněz v myšlenkách děkuje Bohu. Byl

by to neobvyklý pohled, katolický kněz, rohatynský děkan, čeká v obchodě u Žida na obsloužení jako nějaká měšťka. Kněz Pikulski mu poradil zajít za rabínem Dubsem ve Lvově, sám tam chodil a hodně se od něj dozvěděl.

A tak tam kněz vyrazil, ale starý Dubs měl už nejspíš dost všech těch kato

lických farářů, kteří se ho vyptávali na knihy. Prosbou byl nepříjemně zaskočen a to, co otce Benedykta zajímalo nejvíce, neměl nebo předstíral, že nemá. Zdvořile se usmál a zakroutil hlavou. Když se ho kněz zeptal, kdo by mu mohl pomoci, Dubs rozhodil rukama a otočil se, jako by za ním někdo stál. Dal tím najevo, že neví, a že i kdyby věděl, tak by to neřekl. Pak kněz Pikulski vysvětlil otci děkanovi, že jde o židovskou herezi, a i když se sami

Židé chlubí, že u nich žádné hereze nejsou, zdá se, že kvůli té jediné dělají

nějakou výjimku a upřímně ji nenávidí, bez pardonů.

Nakonec mu Pikulski poradil, aby šel za Šorem. Bydlí u náměstí ve vel

kém domě s obchodem. Podíval se však přitom na kněze nějak zvláštně,

ironicky, nebo mu to tak alespoň připadalo. Bylo nutné shánět ty židov

ské knihy prostřednictvím Pikulského? Otec děkan ho ani neměl v oblibě. Nemusel by se tady teď stydět a potit. Je v něm však spoustu vzdoru, tak

šel sám. A bylo tu ještě něco podivného, celou záležitost ovlivnila malá

slovní hříčka; i takové věci mohou měnit svět. Kněz pilně pracoval na jisté

kapitole Kirchera, kde byla zmínka o velkém volu Šoroborovi. A je docela možné, že tato podobnost slov ho přivedla až sem, Šor a Šorobor. Kroky Páně jsou nevyzpytatelné.

Ale kde jsou ty slavné knihy, kde je ta osoba vzbuzující posvátnou úctu?

Obchod vypadá jako obyčejný krámek, a přitom je majitel údajně potom

kem slavného rabína, mudrce, váženého Zalmana Naftaliho Šora. A tady je jen česnek, byliny, hrnce s kořením, nádoby a sklenice a v nich různá koření, drcená, namletá nebo ve své původní podobě, jako třeba vanilkové

lusky, hřebíčky hřebíčků nebo kuličky muškátového oříšku. Na policích na

838


I. KNIHA MLHY

stěně jsou uloženy balíky látek, asi hedvábí a atlas, velmi křiklavé a exotické. Kněz přemýšlí, jestli by časem něco nepotřeboval. Všimne si neuměle vy

vedeného nápisu na velké, tmavě zelené nádobě: „Herba the“. Už ví, o co

požádá, až k němu konečně někdo přijde. Poprosí o trochu té byliny, díky

níž se dostává do lepší nálady, což u otce děkana znamená, že může déle

pracovat. A navíc zlepšuje trávení. A koupil by si i trochu hřebíčku, aby si

okořenil večerní svařené víno. Poslední noci byly tak studené, že mu pro

chladlé nohy nedovolovaly soustředit se na psaní. Hledá nějakou lavici,

když vtom se stane všechno najednou: zpoza regálu se vynoří urostlý, vou

satý muž v dlouhých, vlněných šatech, zpod kterých mu vyčuhují turecké

boty se špičkami. Přes ramena má přehozený tenký, tmavě modrý kabát.

Mhouří oči, jako by právě vylezl ze studny. Za zády mu zvědavě vykukuje

onen Jeremiáš, který se předtím polekal, a ještě nějaké dva obličeje velmi

podobné Jeremiášovi, jsou zvídavé a zarudlé. A na druhé straně, ve dve

řích z náměstí, se objevil udýchaný drobný chlapec, nebo spíše mladý muž,

protože bohaté vousy mu vytvářejí světlou kozí bradku. Opírá se o rám

dveří a zhluboka oddechuje, je zřejmé, že běžel, jak nejrychleji mohl. Pro

bodává otce děkana pohledem, šibalsky se usmívá a ukazuje zdravé velké

zuby. Kněz si není jistý, jestli se mu nevysmívá. Vybere si důstojnou osobu

v kabátě a neobyčejně zdvořile se na ni obrátí:

„Prosím o prominutí, vašnosti, za ten vpád...“

Muž se na něj napjatě dívá, avšak po chvíli se výraz jeho obličeje pomalu

změní. Na tváři se mu objeví něco jako úsměv. Otec děkan náhle pochopí,

že muž ničemu nerozumí, a tak začne jinak, latinsky, přesvědčen, že našel

svého člověka.

Žid pomalu přesune zrak na chlapce ve dveřích, na toho udýchaného,

ten směle vejde dovnitř a upraví si krátký kabát z tmavého sukna.

„Budu překládat,“ oznámí najednou hlubokým hlasem s měkkým ru

sínským přízvukem, ukáže prstem na otce děkana a vzrušeně říká, že je to

pravý, ten nejpravější farář.

Kněze nenapadlo, že bude zapotřebí tlumočník, nějak na to nepomyslel.

Je rozpačitý a neví, jak z toho ven. Celá záležitost, ve své podstatě chou

lostivá, se náhle stává veřejnou a za chvíli přitáhne pozornost celého trhu.

Nejraději by odtud odešel do chladné mlhy zapáchající koňským lejnem.

V nízké místnosti a v hustém, těžkém vzduchu se začíná cítit nesvůj, ke

všemu už kdosi z ulice zvědavě nahlíží dovnitř, aby zjistil, co se tady děje.

837


KAPITOLA

„Chtěl bych mluvit s váženým Elišou Šorem, pokud dovolí,“ říká. „O sa

motě.“

Židé jsou překvapeni. Prohodí mezi sebou několik vět, Jeremiáš zmizí

a vrátí se teprve po delší době nesnesitelného mlčení. Kněz zřejmě získal

povolení a teď ho odvádějí za regály. Doprovází ho nějaký šepot, lehký du

pot dětských chodidel a tlumený smích, jako by za tenkými stěnami byly

davy jiných lidí, kteří se teď štěrbinami v dřevěných stěnách zvědavě dí

vají na otce děkana rohatynského procházejícího komůrkami židovského

domu.

Ukáže se také, že obchůdek u náměstí je jen předním štítem domu, je

součástí daleko rozsáhlejší struktury, jakéhosi včelího úlu: pokojů, chod

biček a schodů. Celý dům je mnohem větší a je postavený kolem vnitřního

dvorku, který kněz vidí pouze koutkem oka přes okénko v místnosti, kde

se na chvíli zastaví.

„Jsem Hryćko,“ ozve se chlapec s bradkou. Kněz si uvědomí, že kdyby

chtěl couvnout, ani by nevěděl, jak se z toho včelího úlu dostat. Začne se

při tom pomyšlení potit, když vtom se se skřípěním otevřou jedny dveře

a v nich se objeví štíhlý muž v nejlepších letech, se světlým, hladkým obli

čejem a neproniknutelným výrazem, s šedivou bradkou, v šatech až pod

kolena, v černých pantofl ích a vlněných ponožkách.

„Tohle je rabín Eliša Šor,“ šeptá vzrušeně Hryćko.

Místnost je malá, nízká a velmi skromně zařízená. Uprostřed stojí široký

stůl, na něm leží kniha a vedle ní v několika sloupcích další. Knězův pohled

se chtivě pohybuje po jejich hřbetech, snaží se přečíst názvy. Kněz toho

o Židech moc neví a ty rohatynské zná jen od vidění.

Najednou mu připadá sympatické, že jsou oba menšího vzrůstu. Vedle

vysokých lidí se vždy cítí poněkud vyvedený z míry. Stojí proti sobě a kněz

má dojem, že rabína to také těší. Žid se posadí, usměje se a rukou ukáže

na lavici.

„S dovolením a za těchto neobyčejných okolností přicházím k vašnostovi

zcela inkognito, doslechl jsem se o vaší velké moudrosti a erudici...“

Hryćko se v polovině věty zastaví a zeptá se kněze:

„In-ko-gnito?“

„Jak jinak, to znamená, že suplikuji o diskrétnost.“

„Cože? Su-pli-kuji? Dis-krét-nost?“

836


I. KNIHA MLHY

Kněz se překvapeně odmlčí. To je ale tlumočník. Vidí, že mu druhá

strana nerozumí. Jak tedy spolu mají hovořit? Čínsky? Bude se snažit mlu

vit jednoduše.

„Prosím o zachování tajemství, protože se přece jen neskrývám s tím,

že jsem rohatynský děkan, katolický kněz. Ale především autor.“ Slovo

„autor“ zdůrazní zvednutím prstu. „Dnes bych tedy chtěl hovořit ne jako du

chovní, ale právě jako autor, který vytrvale pracuje na jistém opusculum...“

„O-pus-cu-lum?“ dostihne ho Hryćkův pochybující hlas.

„...nepříliš velké dílo.“

„Aha. Odpusťte mi, otče, polsky jsem se neučil, jen takový obyčejný jazyk,

kterým mluví lid. Znám jen to, co jsem zaslechl u koní.“

„U koní?“ podiví se kněz, nazlobený na špatného tlumočníka.

„No protože pracuju u koní. Obchod.“

Hryćko mluví a pomáhá si rukama. Muž se na něj dívá tmavýma, nepro

niknutelnýma očima a kněze napadá, že má možná co do činění se slepcem.

„Už jsem přečetl několik set autorů od začátku do konce,“ pokračuje

kněz, „tu a tam jsem si něco půjčil nebo koupil, ale tuším, že mi mnoho

knih uniklo a nedokážu se k nim dostat.“

Odmlčí se, čeká na odpověď, ale Šor pouze kýve hlavou s přátelským

úsměvem, ze kterého ovšem nevyplývá vůbec nic.

„A jelikož jsem zaslechl, že vašnosta má poměrně velkou knihovnu, ne

chci ale za nic na světě vyrušovat...“ opraví se ihned neochotně, „překá

žet nebo obtěžovat, sebral jsem tedy odvahu, a navzdory zvyklostem, ale

k užitku jiných, jsem sem přišel a...“

Odmlčí se, protože dveře se prudce otevřou a do nízké, nevelké míst

nosti bez ohlášení vstoupí žena. Za ní se dovnitř dívají tváře ukryté v pří

tmí a šeptají si. Chvíli je slyšet pláč malého dítěte, který se ale náhle utiší,

jako by se všechno mělo soustředit jen na ženu: prostovlasou, s tváří orá

movanou bujnými loknami, směle kráčící s pohledem upřeným kamsi před

sebe, na muže se vůbec nedívá; na podnose nese džbán a sušené ovoce. Na

sobě má květované šaty a na nich vyšívanou zástěru. Špičatými botami

ťuká o zem. Je drobná, ale obratná, její postava přitahuje pohledy. Cupi

tá za ní malá dívenka a nese dvě skleničky. Na kněze se dívá s takovým

zděšením, že neopatrně vrazí do ženy, která jde před ní, a upadne. Skle

ničky se točí na zemi, ještě že jsou z tlustého skla. Žena si dítěte nevšímá,

jen se rychle a drze podívá na kněze. Blýskne tmavýma, ponurýma, velkýma

835


KAPITOLA

a zřejmě bezednýma očima, bílou kůži v okamžiku pokryje ruměnec. Otec

děkan, který nebývá v kontaktu s mladými ženami, je tímto náhlým vpádem

zaskočen; polkne. Žena hlučně postaví na stůl džbánek, talíř a skleničky zvednuté ze země a s pohledem opět upřeným přímo před sebe odchází. Dveře se zabouchnou. Hryćko, tlumočník, vypadá také překvapeně. Eliša Šor mezi tím vstane, zvedne dítě, posadí si jej na kolena, avšak děvčátko se mu vytrhne a utíká za matkou.

Kněz by dal hlavu za to, že žena s dítětem přišly jen kvůli tomu, aby si

ho mohly prohlédnout. Vždyť to je něco! Farář v židovském domě! Exotický jako salamandr. No a co? Neléčí mě snad židovský doktor? Nepřipravuje mi snad léky také Žid? A knihy jsou vlastně otázkou hygieny.

„Knihy,“ řekne kněz a prstem ukáže na hřbety foliantů a elzevirů ležících

na stole. Na každém z nich jsou zlatou barvou napsány dva symboly, které

kněz považuje za iniciály majitele, dokáže rozeznat hebrejská písmena:

ץײש

Sáhne pro svůj lístek na tuto cestu za lidem izraelským a opatrně před Šora položí knihu, kterou přivezl. Vítězoslavně se usmívá, protože se jedná

o Turris Babel Athanasia Kirchera, dílo významné jak z hlediska obsahového,

tak formálního, kněz hodně riskoval, když ho sem vezl. Co kdyby spadlo do páchnoucího rohatynského bláta? Co kdyby mu ho vytrhl nějaký zloděj na

trhu? Bez něj by otec děkan nebyl tím, kým je, stal by se nejspíš nějakým venkovským farářem, jezuitským učitelem na panském dvoře, prázdným

církevním úředníkem, kterého zdobí jen prsteny a lhostejnost vůči světu.

Posunuje knihu blíže Šorovi, jako by mu představoval svou ženu. Něžně

ťuká na dřevěné desky.

„Mám jich více, ale Kircher je nejlepší.“ Náhodně knihu otevře a dívá se

na obrázek Země, která je vyobrazena jako koule, na níž stojí dlouhý, štíhlý

kužel babylonské věže.

„Kircher dokazuje, že babylonská věž, jejíž popis je v Bibli, nemohla být

tak vysoká, jak se uvádí. Kdyby věž sahala až k Měsíci, narušila by celý řád

kosmu. Její základy položené na zeměkouli by musely být obrovské. Zastínila by Slunce, což by mělo katastrofální důsledky pro celé lidstvo. Lidé by museli spotřebovat všechny zásoby dřeva a hlíny na Zemi...“

834


I. KNIHA MLHY 833


KAPITOLA

Kněz se cítí, jako by hlásal herezi, a přitom ani neví, proč to mlčícímu Ži

dovi říká. Chce, aby ho považoval za přítele, a ne za nepřítele. Ale bude to

možné? Je možné se dorozumět, přestože neznají své jazyky, obyčeje ani sebe navzájem, ani předměty, ani úsměvy a gesta rukou, zkrátka nic; lze se

tedy dorozumět pomocí knih? Není to vlastně jediná možná cesta? Kdyby

lidé četli stejné knihy, žili by ve stejném světě, zatímco teď žijí v jiných, jako ti Číňané, o kterých psal Kircher. A jsou i takoví, a je jich hodně, kteří nečtou vůbec, a proto mají mysl uspanou, myšlenky jednoduché, zvíře

cí, jako ti rolníci s prázdnýma očima. Kdyby on, kněz, byl král, určil by jeden

pracovní den věnovaný jen čtení, celý rolnický stav by nahnal ke knihám

a hned by Rzeczpospolita vypadala jinak. Možná že je to dokonce otázka

abecedy — neexistuje jen jedna, ale je jich více, a proto každý člověk skládá

své myšlenky jinak. Abeceda je jako cihla, z jedněch, z těch hladkých a vypá

lených, vznikají katedrály, a z dalších, hliněných a drsných, obyčejné domy.

A i když je latina určitě nejdokonalejší, Šor ji, jak se zdá, nezná. Kněz mu

tedy prstem ukazuje rytinu a pak ještě jednu a další a vidí, že muž se nad

knihou sklání s rostoucím zájmem, až nakonec vytáhne skla zručně zarámovaná kovovým drátem. Kněz Chmielowski by také chtěl taková, musí se

ho zeptat, kde si je opatřil. Zdá se, že i tlumočník je zaujatý, a tak se všichni

tři sklánějí nad rytinou.

Kněz je spokojeně pozoruje, oba se chytili na háček; ve tmavé Židově

bradce vidí zlaté a kaštanové vousy.

„Mohli bychom si půjčovat knihy,“ navrhne.

Říká, že ve své knihovně ve Firlejowě má ještě dvě díla velkého Kirchera,

Arca Noe i Mundus subterraneus, má je pod zámkem, jsou příliš cenná na to,

aby na ně sahal každý den. Ví také, že existují i jiná díla, ale zná je jen z růz

ných poznámek. A kromě toho shromáždil ještě mnoho dalších myslitelů starého světa, včetně židovského historika Josefa, dodává, aby mu zalichotil.

Ze džbánku mu nalijí kompot a přisunou blíž talířek se sušenými fíky

a datlemi. Kněz je nábožně bere do úst, už dávno je nejedl, ta nadpozem

ská sladkost mu ihned zlepší náladu. Chápe, že už by měl vysvětlit důvod své návštěvy, je nejvyšší čas, a tak spolkne sladkost a přejde k věci; ale ještě než skončí, je mu jasné, že začal příliš brzy a že tady toho moc nepořídí.

Možná to poznal podle Hryćkovy náhlé změny chování. Vsadil by hlavu,

že k tomu, co chlapec překládá, si přidává něco svého. Jen neví, jestli to

jsou nějaká varování, nebo naopak něco, co má kněze podpořit. Eliša Šor

832


I. KNIHA MLHY

se nepatrně posune na židli, zakloní hlavu a přivře oči, jako by se odebral

na poradu do své vnitřní temnoty.

Trvá to až do okamžiku, kdy si kněz, proti své vůli, vymění spiklenecký

pohled s mladým tlumočníkem.

„Rabín poslouchá hlasy starších,“ říká šeptem překladatel a kněz pokývá

hlavou, jako by rozuměl, přestože nerozumí. Třeba je Žid opravdu v jakémsi

magickém spojení s různými démony, kolik jich jen mezi Židy je, všechny ty

lamie a lility. Šorovo váhání a jeho zavřené oči přesvědčují kněze o tom, že

by bylo lepší, kdyby sem vůbec nechodil. Situace je delikátní a neobvyklá.

Hlavně aby ho nevystavili infámii.

Šor se zvedne a otočí se ke stěně, se sklopenou hlavou u ní chvíli stojí.

Kněz začíná být netrpělivý, je to znamení, že má odejít? Hryćko také při

mhouřil oči a jeho dlouhé, mládenecké řasy vrhají stín na tvář pokrytou

měkkými vousy. Je možné, že usnuli? Kněz tiše zakašle, jejich mlčení mu

vzalo zbytky sebejistoty. Už lituje, že přišel.

Náhle se Šor, jakoby nic, vydá ke skříním a jednu z nich otevře. S posvát

nou úctou vytáhne tlustý foliant opatřený stejnými symboly jako ostatní

knihy a položí ho na stůl před kněze. Otevře knihu zezadu a otočí list. Kněz

vidí hezky vyvedenou úvodní stranu...

„Sefer ha-zohar,“ řekne Šor zbožně a schová knihu zpátky do skříně.

„Kdo by to knězi přečetl...“ ozve se Hryćko laskavým hlasem.

Kněz nechá na stole u Šora dva svazky svých Nových Atén jako nabídku pro

příští výměnu. Zaťuká na ně ukazováčkem, pak ukáže na sebe, směřuje do

prostřed prsou: „To jsem napsal já. Měli by si to přečíst, kdyby znali jazyk.

Dozvěděli by se toho spoustu o světě.“ Čeká na Šorovu reakci, ale ten jen

lehce zvedne obočí.

Kněz Chmielowski s Hryćkem společně vyjdou na studený, nepříjemný

vzduch. Hryćko ještě něco povídá, kněz si jej opět pozorně prohlíží, jeho

mladou tvář se zárodky příštích vousů a dlouhé, husté řasy, které mu do

dávají trochu dětský vzhled, a nakonec jeho rolnické oblečení.

„Ty jsi Žid?“

„No, ne...“ odpoví Hryćko a krčí rameny. „Jsem odtud, z Rohatynu, z to

hoto domu. Pravoslavný.“

„A odkud znáš jejich řeč?“

831


KAPITOLA

Hryćko se přiblíží, jde téměř bok po boku s knězem, viditelně se cítí po

vzbuzený. Vypráví, že jeho otec a matka zemřeli na mor v roce 1746. Se Šorovými dělali obchody, otec byl řemeslník, činil kožky, a když zemřel, tak se za Hryćka, za jeho babičku a mladšího bratra Ołka Šor přimluvil. Otcovy

dluhy odkoupil a pečoval o trojici sousedů. No a tak žijí v sousedství, má

teď více společného s Židy než se svými. Ani sám neví, kdy se vlastně jejich

jazyk naučil, ale hovoří jím plynule, jako by byl jeho vlastní, což se často

hodí v různých záležitostech a obchodech, protože Židé, obzvláště ti starší,

neradi mluví polsky nebo rusínsky. Židé nejsou takoví, jak se o nich říká,

a Šorovi zvlášť. Je jich hodně, dům mají teplý a pohostinný, vždycky mají

něco k jídlu, a když je zima, i sklenici vodky. Hryćko se teď učí řemeslo svého

otce, aby po něm převzal koželužství, o to bude vždycky zájem.

„A nemáš nějakou křesťanskou rodinu?“

„Mám, ale je daleko a příliš se o nás nezajímá. Tohle je můj bratr Ołek.“ Přiběhne k nim asi tak osmiletý pihovatý chlapec. „Ať se milostpán kněz

kvůli nám zbytečně netrápí,“ řekne vesele Hryćko. „Bůh stvořil člověka

s očima vepředu, a ne vzadu, což znamená, že člověk se má zabývat tím,

co bude, a ne tím, co bylo.“

Kněz to skutečně považuje za důkaz boží moudrosti, i když si nevzpo

míná, kde přesně v Bibli je to psáno.

„Nauč se u nich jazyk a můžeš překládat jejich knihy.“

„Ale prosím vás, milostpane, mě to ke knihám netáhne. Čtení mě nudí. Raději bych se věnoval obchodu, to se mi líbí. Nejlíp koním. Nebo jako Šorovi: vodce a pivu.“

„Ale, ale, ty jsi u nich nějak zdivočel,“ řekne kněz.

„A oč je to horší ve srovnání s jiným zbožím? Lidé potřebují pít, protože

život je těžký.“

Chlapec ještě něco povídá, jde za knězem, i když ten by se ho už nejra

ději zbavil. Benedykt Chmielowski stojí čelem k jarmarku a pohledem hledá

Roszka. Nejprve u kožešin, pak po celém tržišti, ale lidí tam ještě přibylo,

a tak vlastně nemá šanci svého kočího najít. Rozhodne se tedy jít ke kolesce

sám. Tlumočník natolik pronikl do své role, že mu ještě něco vysvětluje, je zjevně spokojený, že může. Vypráví, že se v domě Šorových chystá veliká svatba, protože Elišův syn (ten, kterého kněz viděl v obchodě, Jeremiáš, ve skutečnosti Izák) si bere dceru moravských Židů. Zanedlouho dorazí celá jejich rodina a také spousta příbuzných z okolí, z Busku, Podhajců, Jezierzan

830


I. KNIHA MLHY

a Kopyczyńců, a také ze Lvova, a možná dokonce i z Krakova, i když je už

pozdě. Podle Hryćka je lepší ženit se v létě. A upovídaný Hryćko říká, že by

bylo dobré, kdyby na takovou svatbu mohl přijít i kněz, a pak si to patrně

představí, protože vybuchne smíchem, stejným smíchem, který kněz zpo

čátku považoval za jízlivý. Dostane groš.

Hryćko si vezme groš a okamžitě zmizí. Kněz stojí, ihned se však ponoří

do jarmarku jako do rozbouřené vody a ztratí se v něm. Míří za lákavou

vůní paštik, které se někde tady prodávají.

829


KAPITOLA 

2

O osudném peru a ženské nemoci

Katarzyny Kossakowské

V tutéž dobu kamenecká kastelánová Katarzyna Kossakowská, rozená Po

tocká, a známá starší dáma, které jsou již několik dní na cestě z Lublinu do Kamence, právě dorazily do Rohatynu. O hodinu později za nimi přijedou vozy s kufry, v nich šaty, ložní prádlo a jídelní servis, to proto, aby měly svůj porcelán a své příbory, když přijde návštěva. Přestože zvláštní poslové s předstihem informují rodinu a přátele na dvorech, k nimž se ženy blíží,

občas se jim nepovede sehnat bezpečný a pohodlný nocleh. Potom zbývají

jen zájezdní hostince a hospody, kde bývá nevalné jídlo. Paní Drużbacká,

která již má svá léta, sotva žije. Má špatné trávení, protože každé jídlo se v žaludku okamžitě natluče jako smetana v máselnici. Pálení žáhy ale není nemoc. Hůř je na tom kastelánová Kossakowská, od včerejška ji bolí bři

cho a teď se krčí v koutě kočáru úplně vyčerpaná, prochladlá, mokrá a tak

bledá, že se Drużbacká začíná bát o její život. Proto hledají pomoc tady v Rohatynu, kde je starostou Szymon Łabęcki, příbuzný kastelánovy rodiny, stejně jako každý významnější člověk v Podolí. Je den trhu, lososový kočár na perech ozdobený jemným, zlatistým ornamentem, s erbem Potockých namalovaným na dveřích, s kočím na koz

líku a s doprovodem mužů v pestrých uniformách už od hranic vzbuzuje

828


I. KNIHA MLHY

značnou senzaci. Kočár se každou chvíli zastaví, protože cesta je zatarasena

lidmi a zvířaty. Práskání bičem nad hlavami nepomáhá. Dvě ženy schou

lené v kočáře v něm plují jako v drahocenné mušli po vzbouřených vodách mnohojazyčného davu na tržišti.

Nakonec kočár, ale to se dalo čekat, najede na oj jiného vozu a zlomí se

mu pero a toto nové vylepšení teď jen komplikuje cestu, kastelánová spadne ze sedačky na podlahu a tvář se jí zkřiví bolestí. Drużbacká s klením vyskočí přímo do bláta a sama začne hledat pomoc. Nejprve se obrátí na dvě ženy

s koši, ale ty se smějí a utíkají, mluví spolu rusínsky. Pak chytne za rukáv

Žida v čepici a v kabátě, ten se ji snaží pochopit, dokonce ve svém jazyce

něco odpovídá a ukazuje někam dolů, do městečka, směrem k řece. Pak netrpělivá Drużbacká zastaví na cestě dva dobře vypadající kupce, kteří právě vystoupili z vozu a přišli k hloučku lidí, avšak ukáže se, že to jsou

asi Arméni, kteří se tady zastavili jen na chvíli. Kroutí nechápavě hlavami.

Turci vedle nich si Drużbackou ironicky prohlížejí, alespoň jí to tak připadá.

„Mluví tady někdo polsky?“ křičí rozzlobená na dav lidí kolem sebe a na

to, kde se ocitla. Prý jedno království, jedna Rzeczpospolita, ale tady je to úplně jiné než ve Velkopolsku, odkud pochází. Je to tu divoké, jsou zde cizí

tváře, exotické, lidé nosí komické šaty, zvláštní otrhané soukenné kabáty,

kožešinové čepice a turbany a mají bosé nohy. Domy jsou shrbené, ma

ličké a jsou z hlíny, dokonce i ty na náměstí. Všude je cítit slad, lejno a vlhký zápach spadaného listí.

Nakonec před sebou zahlédne malého, šedivého staršího kněze v ošun

tělém kabátě, s taškou přehozenou přes rameno. Překvapeně se na ni po

dívá vytřeštěnýma očima. Ona ho chytí za kabát, zatřese jím a procedí mezi

zuby:

„Pro lásku boží, otče, řekněte mi, kde je tady dům starosty Łabęckého!

Ale nikomu ani slovo! Musíte mlčet!“

Kněz vyděšeně zamrká. Neví, jestli má promluvit, nebo jestli nemá ří

kat nic. Možná by mohl rukou ukázat směr? Žena, která ho tak neomaleně

tahá za kabát, není velká, je trochu při těle, má výrazné oči a velký nos; pod

čepicí je vidět zkroucený pramínek prošedivělých vlasů.

„Je to významná osoba a je tady inkognito,“ vysvětluje knězi a ukazuje

na kočár.

„Inkognito, inkognito,“ opakuje zaskočený kněz, očima vyhledá v davu

mladého chlapce a nařídí mu zavézt kočár ke starostovu domu. Chlapec

827


KAPITOLA 

pomáhá vypřáhnout koně — zručněji, než by se dalo očekávat —, aby bylo

možné se otočit.

Ve voze se zataženými okénky sténá kastelánová Kossakowská. Za kaž

dým nářkem následuje šťavnatá nadávka.

O krvi na hedvábí

Szymon Łabęcki je ženatý s Pelagií z rodu Potockých a je vzdáleným bra

trancem Katarzyny Kossakowské. Manželka není doma, pobývá u  pří

buzných na dvoře v nedaleké vsi. Vzrušený neočekávanou návštěvou si

urychleně zapíná po francouzsku střižený žaket a upravuje si krajkové

manžety.

„Bienvenue, bienvenue,“* opakuje nejistě, zatímco sloužící s Drużbackou

odvádějí kastelánovou nahoru do nejlepších komnat, jaké hostitel sestře

nici nabídl. Pak si pro sebe něco zamumlá a pošle pro rohatynského lékaře

Rubina. „Quelque chose de féminin, quelque chose de féminin,“** opakuje.

Není příliš nadšený, vlastně z té náhlé návštěvy vůbec není nadšený.

Právě se chystal odejít na pravidelnou partii karet. Už jen myšlenka na hru

mu příjemně zvedá tlak, jako by mu v krvi začal působit nejlepší alkohol.

Kolik ho ale ten zlozvyk stojí nervů! Utěšuje se jen tím, že i významnější,

bohatší a úctyhodnější lidé hrají karty. V poslední době hraje s biskupem

Sołtykem, proto má na sobě lepší oblek. Už měl odjíždět, vůz čekal zapřa

žený. A teď nikam nepojede. Vyhraje někdo jiný. Zhluboka se nadechne

a mne si ruce, jako by si chtěl dodat odvahy. No nic, zahraje si jindy.

Nemocnou celý večer spaluje horečka a Drużbacké připadá, že blouzní.

S Agnieszkou, paninou společnicí, jí dávají na hlavu studené obklady.

Narychlo přivolaný lékař ordinuje byliny a jejich vůně, podobná anýzu

a lékořici, se nyní vznáší jako sladký oblak nad postelí a nemocná usíná.

Lékař nařídí přikládat studené obklady na břicho i na čelo. Celý dům se

ztiší, svíce zhasnou. * Vítejte, vítejte ** Ženské záležitosti

826


I. KNIHA MLHY

No co, není to poprvé, co kastelánovou trápí měsíční nemoc, a určitě

ani naposledy. Je těžké z toho někoho vinit, důvodem je určitě způsob ži

vota těch slečinek na dvorech, v nevětraných komnatách, bez tělesných cvičení. Dívky sedí celé dny schoulené nad bubínky a vyšívají kněžské štóly.

Jídlo je těžké, hodně masa, svaly mají ochablé. Ke všemu Kossakowská ráda cestuje, celé dny tráví ve voze, tedy v nepřetržitém hluku a pohybu. Nervy a neustálé intriky. Politika, protože kým jiným je Katarzyna, když ne vy

slankyní Klemense Branického; to jeho záležitosti vyřizuje. Dělá to dobře,

protože je v ní mužská duše, alespoň tak to o ní říkají a stejně s ní i jednají.

Ale Drużbacká její „mužskost“ nevidí. Jen dámu, co ráda vládne. Vysokou,

sebevědomou a se silným hlasem. Také se říká, že její muž, žádný krasavec,

mrňavý divous, je impotent. Když se o ni ucházel, údajně si stoupl na pytel

s penězi, aby vyrovnal svůj fyzický nedostatek.

A pokud jí dokonce z boží vůle nejsou souzeny děti, tak vůbec nevypadá

nešťastně. Říká se o ní, že když se hádá s manželem, když se kvůli němu roz

čiluje, chytí ho za klopy a posadí na kamna a že ji takto znehybněný musí

vyslechnout až do konce, protože má strach slézt dolů. Proč si ale tato

urostlá žena vybrala zrovna takového zakrslíka? Asi proto, aby se posílily obchodní zájmy rodiny, a takové zájmy se posilují politicky.

Nemocnou ženu svlékaly obě a s každým kusem oděvu kastelánové

Kossakowské se objevovala bytost jménem Katarzyna, a potom dokonce

Kaša, když si ji plačící a naříkající předávaly z rukou do rukou. Lékař naří

dil vkládat nemocné mezi nohy obvazy z čistého plátna a dávat jí hodně pít, dokonce ji nutit pít, hlavně vývary z jakési kůry. Ta žena připadala Druż -

backé velice hubená. Hubená a mladá, i když už má alespoň třicet let.

Jakmile nemocná usnula, pustily se s Agnieszkou do zakrvácených šatů,

začaly u prádla, spodničky a sukně a skončily u tmavomodrého kabátu. Ko

lik už v životě viděly skvrn od krve, pomyslela si Drużbacká.

Kastelánová má hezké šaty, z hrubého atlasu krémové barvy a na něm

jsou sem tam červené květinky a zvonečky s jedním zeleným lístkem vlevo a s jedním vpravo. Veselý a lehký vzor, který se hodí k mírně snědé pleti

majitelky a k jejím tmavým vlasům. Teď krvavé skvrny veselé květiny zlo

věstně překryly. Nepravidelné obrysy pohltily a zničily veškerý řád, jako by

nepřátelské síly pronikly na povrch.

Na dvorech se používá zvláštní metoda na čištění krvavých skvrn. Od

nepaměti se to učí budoucí manželky a matky. Byl by to nejdůležitější obor

825


KAPITOLA 

na univerzitě pro ženy, kdyby taková někdy měla být založena. Porod, menstruace, válka, bitka, nájezd, útok, pogrom, to všechno připomíná krev, jež je neustále připravena těsně pod kůží. Co udělat s tím uvnitř, co se osmě

lilo proniknout na povrch, jakým louhem to smýt, v jakém octu vymáchat.

Možná namočit hadřík v trošce slz a jemně setřít. Nebo je třeba to naslinit?

Prostěradla, povlečení, prádlo, spodničky, košile, zástěry, čepce a šátky, kraj

kové manžety a žaboty, večerní kabáty a korzety. Koberce, prkenné podlahy,

obvazy, uniformy.

Po odchodu lékaře obě ženy, Drużbacká i Agnieszka, usínají v polosedě

u postele, jedna se hlavou opírá o ruku, jejíž otisk jí po zbytek večera zůstane na tváři, druhá v křesle má hlavu opřenou o prsa; jemné krajky ve výstřihu se pohybují jako sasanky v teplém moři.

Bílý konec stolu

u starosty Łabęckého

Starostův dům připomíná zámek. Kamenný, porostlý mechem stojí na starých základech, odtud to vlhko. Z velkého kaštanu na dvorku opadávají lesklé plody a za nimi pospíchá žluté listí. Vypadá to, jako by dvůr pokrýval krásný oranžovozlatý koberec. Z obrovského sálu se vchází

do spoře zařízeného salonu vymalovaného světlými barvami a s ozdo

bami na stěnách a na stropě. Podlaha z dubových parket je vyleštěná jako zrcadlo. Pokračují přípravy na zimu, v předsíni stojí koše jablek, které

budou zaneseny do zimních pokojů, aby tam voněly a čekaly na Vánoce.

Venku je ruch a zmatek, protože rolníci přivezli dříví a ukládají ho do hra

nic. Ženy přinášejí koše ořechů, Drużbacká se nemůže vynadivit jejich velikosti. Rozloupne jeden a s chutí sní jeho šťavnatou, měkkou dřeň, jazykem prozkoumá lehkou hořkost slupky. Z kuchyně se line vůně vařených povidel.

Dole ji míjí medik, něco si brumlá pod nosem a jde nahoru. Už se do

zvěděla, že ten „saturnin“ — jak ho nazval starosta —, Žid, lékař vzdělaný v Itálii, mlčenlivý a duchem nepřítomný, se těší velké úctě Łabęckého, jenž

tak dlouho pobýval ve Francii, až ho to zbavilo určitých předsudků.

824


I. KNIHA MLHY

Další den v poledne už Kossakowská snědla vývar, pak nařídila, aby ji

podložili polštáři a podali jí papír, pero a inkoust.

Katarzyna Kossakowská, rozená Potocká, žena kameneckého kaste

lána, paní mnoha vesnic a městeček, paláců a usedlostí, patří k dravcům.

Ti, i když se dostanou do potíží a upadnou do osidel pytláků, si vylížou

rány a hned se vrátí do boje. Kossakowská má zvířecí instinkt, jako vlčice

ve smečce vlků. Nic jí nebude. Ať se Drużbacká raději stará sama o sebe. Ať

se zamyslí, jaké zvíře je ona... Při životě ji drží právě dravci, dělá jim společ

nost, baví je svými fraškami. Ona je ochočený konipas, ptáček, který krásně

prozpěvuje své trylky, ale sfoukne ho jakýkoli vítr nebo průvan z okna ote

vřeného za bouře.

Kněz přijde už odpoledne, trochu brzy. Má oblečený stejný kabát a svou

tašku, která se hodí spíše k podomnímu obchodníkovi než k duchovnímu.

Drużbacká ho už na prahu vítá.

„Chtěla jsem se, otče, omluvit za své zbrklé chování. Nejspíš jsem vám

utrhla knofl íky,“ říká mu a vede ho za ruku do přijímacího pokoje. Neví, co

si s ním počít, jídlo bude až za dvě hodiny.

„Byl to takový simpliciter* okamžik... Nolens volens** jsem posloužil zdraví

Jasnosti kastelánové.“

Drużbacká si už zvykla na zvláštní polštinu různých panských dvorů,

tak že se těmi latinskými vsuvkami jen baví. Strávila tam polovinu svého ži

vota jako společnice a tajemnice. Pak se vdala



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist