načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Knihovna nájemných vrahů – Kim Onsu

Knihovna nájemných vrahů

Elektronická kniha: Knihovna nájemných vrahů
Autor: Kim Onsu

Sirotka Resenga se ujal muž přezdívaný Starý mýval a vychoval z něj profesionálního zabijáka. Dospělý Reseng podléhá zákonům trhu pro nájemné vraždy - sám je pouhým vykonavatelem, potřebné informace i žádaný průběh zločinu dodávají skrytí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  319
+
-
10,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2%hodnoceni - 78.2% 90%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Vendeta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 325
Rozměr: 21 cm
Spolupracovali: z anglického originálu The plotters přeložil David Petrů
Skupina třídění: Korejská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-5589-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Sirotka Resenga se ujal muž přezdívaný Starý mýval a vychoval z něj profesionálního zabijáka. Dospělý Reseng podléhá zákonům trhu pro nájemné vraždy - sám je pouhým vykonavatelem, potřebné informace i žádaný průběh zločinu dodávají skrytí plánovači. A každému vykonavateli hrozí, že se časem sám dostane na seznam nežádoucích osob, které toho moc vědí. Když se to stane Resengovi, snaží se zachránit pátráním, kdo je plánovačem jeho smrti. Věřit nemůže ani knihovnici či prodavačce... Cynický svět asijského zločinu je v tomto románu podán s porcí melancholie a černého humoru.

Popis nakladatele

Za každou vraždou stojí anonymní mistr, který pracuje ve stínech. Tito nájemní vrazi řídí nejnebezpečnější činnosti městských zločinců, ale jejich existenci není možné dokázat. Jsou pouhou legendou.

Co jsou zač? Co chtějí? Reseng je jedním z vrahů – dělníků. Poslouchá nevrlého vraha jménem Old Racoon, který je členem kriminální skupiny „Knihovna“. Reseng se nikdy na nic neptal. Kam má jít, koho má zabít, nebo proč je jeho domov plný knih, které nikdo nikdy nebude číst.

Ale jednoho dne Reseng vystoupí ze stínu své práce a převrátí pečlivě vytvořené plány. A když odhalí mimořádné schéma, které je dílem výstředního tria mladých žen – úřednice, její postižené sestry a knihovnice – Reseng se musí rozhodnout, jestli zůstane pěšcem, nebo se konečně stane členem zápletky.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KNIHOVNA

NÁJEMNÝCH

VRAHŮ


This book is published with the support

of Literature Translation Institute of Korea (LTI Korea).

THE PLOTTERS

Copyright © 2010 by Un-su Kim

All rights reserved.

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu nakladatele.

Translation © David Petrů, 2019

Cover © Kreatika s. r. o., 2019

© DOBROVSKÝ s. r. o., 2019

ISBN 978-80-7642-661-0 (pdf)


KNIHOVNA

NÁJEMNÝCH

VRAHŮKim

Onsu


Obsah

O POHOSTINNOSTI 5

ACHILLOVA PATA 27

MEDVĚDOVO ZVÍŘECÍ KREMATORIUM 35

KNIHOVNA ZVANÁ PSÍ BOUDA 85

PIVNÍ TÝDEN 113

ŠEDÝ TRH 151

MITO 169

ŠTRIKOVÁNÍ 213

ZUB ZA ZUB 237

HOLIČ A JEHO ŽENA 257

DVEŘE VLEVO 271


O POHOSTINNOSTI


Stařec vyšel na zahradu.

Reseng zaostřil teleskopická mířidla a zabral za nata

hovací páku. Náboj hlasitě cvakl do komory. Reseng se roz

hlédl. Kromě vysokých jedlí natahujících se k obloze se nic

nehýbalo. V lese vládlo ticho. Žádné pleskání ptačích křídel,

žádné cvrkání hmyzu. V takovém klidu se zvuk výstřelu jistě

ponese hodně daleko. Co když ho někdo uslyší a přiběhne

sem? Reseng tu myšlenku zapudil. S tím si teď nebude dělat

hlavu. Střelba je tu jistě slyšet každou chvíli. Budou si mys

let, že jsou to pytláci na lovu divokého kance. Kdo by mar

nil čas a vlekl se bůhvíjak hluboko do lesa kvůli jedinému

výstřelu? Reseng si prohlížel horu na západě. Slunce bylo

na dlaň nad hřebenem. Ještě má čas.

Stařec začal zalévat květiny. Některé dostaly pořádný

doušek, jiné jen srknout. Konev nakláněl velmi obřadně,

jako by jim naléval čaj. Občas trochu zahýbal rameny, jako

při tanci, a krátce pohladil některý květ. Pokynul jedné kvě

tině a zasmál se. Vypadalo to, že s ní rozmlouvá. Reseng přeostřil a prohlédl si květinu, k níž stařec mluvil. Připa

dala mu povědomá; určitě už ji někde viděl, ale nevzpo

mínal si, jak se jí říká. Zkusil si vybavit, co kvete v říjnu –

krásenky? cínie? chryzantémy? –, jenže žádné z těch jmen

mu k téhle květině nepasovalo. Proč si nemůže vzpome

nout? Nakrabatil čelo a zápolil se svou pamětí, ale zakrátko

▸ 8

i tuhle myšlenku vyhnal z hlavy. Je to jen kytka – co na tom

záleží?

Z opačného konce zahrady se přišoural ohromný černý

pes a otřel se hlavou o starcovo stehno. Mastif, čistokrev

ný. Julius Caesar si tohle zvíře přivezl z dobyvačného tažení

do Británie a starověcí Římané ho pak využívali k lovu lvů

a k nahánění divokých koní. Stařec psa poplácal, ten zavr

těl ocasem a začal se mu motat kolem nohou a plést se mu

do cesty, když chtěl muž pokračovat v zalévání. Hodil tedy

přes zahradu splasklý kopačák, pes se za ním radostně rozběhl a stařec se vrátil ke květinám. Stejně jako prve je zdra

vil, gestikuloval na ně, promlouval k nim. Pes přiběhl hned

zpátky se splasklým míčem v zubech. Stařec mu tentokrát

hodil kopačák dál a pes se za ním opět rozběhl. Z lítého

mastifa, který kdysi lovil lvy, se stal pouhý klaun. A přece se

zdálo, že si stařec se psem dobře rozumějí. Opakovali tutéž

hru pořád dokola. Vůbec nepůsobili znuděně, naopak je to

oba zjevně bavilo.

Stařec skončil se zaléváním, napřímil se, protáhl se a spo

kojeně se usmál. Potom se otočil a zahleděl se ke svahu hory,

jako by věděl o Resengově přítomnosti. Starcova usměva

vá tvář se ocitla uprostřed vlasového kříže Resengových

mířidel. Ví, že slunce už je níž než na dlaň nad obzorem?

Ví, že než se zanoří za horu, bude on sám po smrti? Proto

se usmívá? Ačkoli stařec se možná neusmíval. Možná měl

tvář do téhle podoby staženou natrvalo, jako by nosil dře

věnou alegorickou masku z vesnice Hahe. Někteří lidé tak

zkrátka vypadají. Jejich skutečné emoce nikdy neodhalíte, protože se věčně usmívají, i když jsou uvnitř smutní nebo

naštvaní.

Měl by stisknout spoušť už teď? Pokud ji stiskne, mohl by

být před půlnocí zpátky ve městě. Napustí si horkou vanu,

dá si pár piv, aby se pěkně zmastil, nebo si na gramofonu

pustí nějakou starou desku od Beatles a bude vymýšlet, jak

9 ◂

si užije ty peníze, co už míří na jeho bankovní účet. Až do

končí poslední zakázku, mohl by začít žít jinak. Mohl by si

otevřít pizzerii naproti střední škole nebo prodávat v parku

cukrovou vatu. Reseng si představil, jak dětem rozdává náru

če balonků a cukrové vaty a jak klímá pod hřejivým sluncem.

Proč by přesně takhle nemohl žít? Ta představa mu najed

nou připadala naprosto úžasná. Jenže si ji musí schovat na

později, až stiskne spoušť. Stařec je zatím naživu a peníze

na účtu ještě nejsou.

Stín hory se rychle prodlužoval. Jestli má stisknout spoušť,

musí to udělat teď. Stařec skončil se zaléváním a kaž dou

chvíli se vrátí dovnitř. Pak bude všechno mnohem těžší. Proč

si to komplikovat? Stiskni spoušť. Udělej to a vypadni odsud.

Stařec se usmíval a černý pes běhal s kopačákem v mor

dě. Starcův obličej byl v puškohledu vidět naprosto zřetelně.

Měl tři hluboké vrásky na čele, bradavici nad pravým obočím

a jaterní skvrnu na levé tváři. Reseng se zahleděl na místo,

kde kulka už brzy provrtá srdce. Starcův svetr, podle všeho

ručně pletený, bude za chvíli nasáklý krví. Stačí o malinký

kousíček pohnout spouští, úderník dopadne na roznětku

náboje ráže 7,62 mm a zažehne střelný prach v mosazné

nábojnici. Exploze vymrští kulku vpřed podél drážek ve vý

vrtu hlavně, kde získá potřebnou rotaci, a následně proletí

vzduchem přímo do starcova srdce. Vysoká rychlost a niči

vá síla střely zajistí, že při výstupu z těla vytvoří ve spodní

části zad otvor, kterým vyrve ven starcovy potrhané vnitřní

orgány. Při té představě se Resengovi zježily chloupky po

celém těle. Kdykoli držel v hrsti život druhého člověka, měl

z toho zvláštní pocity.

Tak stiskni.

Stiskni už.

A přece Reseng bůhvíproč spoušť nestiskl a místo toho

postavil pušku na zem.

„Teď není ta pravá chvíle,“ zašeptal.

▸ 10

Sám by nedokázal říct, proč se tenhle okamžik nehodí.

Ale věděl, že pro všechno existuje pravá chvíle. Pravá chvíle

na zmrzlinu. Pravá chvíle na polibek. A i když to může znít

hloupě, existuje i pravá chvíle na stisknutí spouště a pravá

chvíle na kulku v srdci. Proč by neexistovala? A bylo by jistě

skvělé, kdyby Resengova kulka vyletěla vstříc starcovu srdci

právě tehdy, když taková pravá chvíle nastane. Samozřejmě

tady na tu jedinečnou pravou chvíli nehodlá čekat, protože

tak dokonalý okamžik by vůbec nemusel přijít, nebo by mu

mohl proklouznout přímo před nosem. Jen si zkrátka řekl,

že teď ještě spoušť nestiskne. Sám netušil proč. Zapálil si

cigaretu. Stín hory přelezl přes starcovu chatu.

Když se setmělo, stařec vzal psa domů. V chatě zřejmě

nebyla zavedená elektřina, protože uvnitř vládla ještě větší

tma než venku. V obýváku hořela osamělá svíčka, ale Reseng

puškohledem nedokázal rozeznat žádné detaily interiéru.

Na cihlové zdi se chvílemi rozpínaly stíny starce a jeho psa.

Teď by Reseng ze svého stanoviště mohl muže zabít jedině

v tom případě, pokud by si stařec stoupl se svíčkou v ruce

přímo do okna.

Jakmile se slunce zanořilo za hřeben, pohltila tma celý les.

Byl bezměsíčný večer; Reseng téměř nedokázal rozeznat ani

předměty v nejbližším okolí. Ve starcově chatě svítil jen pla

mínek svíčky. Tma byla tak hustá, až se zdálo, že sám vzduch

zhutněl a ztěžkl. Proč Reseng prostě neodešel, proč i v té tmě

setrvával na místě? Sám nevěděl. Nejspíš chtěl počkat na

úsvit. Jakmile vyjde slunce, vystřelí jedinou kulku – stejně

jako už celá léta chodí střílet na cvičný dřevěný terč – a pak

pojede domů. Uložil si nedopalek cigarety do kapsy a vlezl

do stanu. Protože se neměl čím zabavit, jen snědl sušenku,

zachumlal se do spacáku a usnul.

O dvě hodiny později Resenga náhle probudily těžké kroky

v trávě. Mířily přímo k jeho stanu. Tři nebo čtyři nepravidelná

11 ◂

dupnutí. Tělo prodírající se vysokým porostem. Nedokázal

rozlišit, co se to k němu blíží. Mohl by to být kanec. Nebo

divoká kočka. Reseng odjistil pušku a namířil ji do tmy

směrem ke zvuku. Stisknout spoušť zatím nemohl. Slyšel

o žoldácích, kteří někde vleže číhali a vystřelili ze strachu

do tmy, přestože neviděli, po čem střílejí, a následně zjis

tili, že trefili jelena nebo policejního psa, nebo hůř, jiné

ho vojáka, který při průzkumu v lese zabloudil. Potom se

vedle mrtvoly svého bratra ve zbrani, připraveného o ži

vot palbou z vlastních řad, neovladatelně rozbrečeli jako

malá holka, až se celé jejich svalnaté, potetované tělo třás

lo. Velícího důstojníka přesvědčovali: Já ho nechtěl zastře

lit, přísahám. A nejspíš opravdu nechtěli. Jenže nikdy dřív

nemuseli čelit strachu z věcí, které dupou kdesi ve tmě,

a člověk, který má místo mozku svaly, neumí nic jiného než

namířit a vystřelit do noci. Reseng nehybně čekal, až se to,

co tam dupe, samo ukáže. K jeho překvapení se před ním

vynořil stařec se psem.

„Co tady děláš?“ zeptal se stařec.

To byla vážně komická situace. Stejně komická, jako kdy

by červený střed terče na střelnici napochodoval až k němu

a zeptal se: Proč jsi do mě ještě nestřelil?

„Co tady děláte vy? Mohl jsem vás zastřelit,“ odvětil Re

seng rozechvěle.

„Ty mě? Nemáš to nějak popletené?“ pronesl stařec

s úsměvem. „Tohle je můj pozemek. Ty tady nemáš co po

hledávat, jsi tu na cizím.“ Působil uvolněně. I když to roz

hodně byla velmi nezvyklá situace, nezdál se ani v nej

menším zaskočený. Naproti tomu Reseng byl zaskočený

dost.

„Vylekal jste mě. Myslel jsem, že na mě jde divočák.“

„Ty jsi lovec?“ zeptal se stařec a významně se zahleděl

na Resengovu pušku.

„Ano.“

▸ 12

„Tohle je dragunovka. Ty už dneska člověk vidí jen v mu

zeu. Copak pytláci teď chodí lovit s puškami z vietnamské

války?“

„Mně je fuk, jak je stará, hlavně když s ní složím divočá

ka,“ Reseng se snažil tvářit nenuceně.

„Pravda. Pokud zastaví divočáka, tak je jedno, co je to za

pušku. Ono kdyby se dal divočák zastavit jídelními hůlka

mi – nebo třeba párátkem –, nepotřeboval by člověk pušku

vůbec.“

Stařec se zasmál. Pes trpělivě čekal u jeho nohy. Byl mno

hem větší, než se zdál v puškohledu. A mnohem hrozivější,

než když běhal za splasklým kopačákem.

„Máte pěkného psa,“ řekl Reseng. Stařec na zvíře pohlédl

a pohladil ho po hlavě.

„Ano, je to hodný pes. To on tě tu zvětřil. Ale už je starý.“

Pes ani na okamžik nespustil zrak z Resenga. Nevrčel

a necenil zuby, ale nepůsobil ani nijak zvlášť přátelsky. Sta

řec ho znovu poplácal po hlavě.

„Když už tady chceš strávit noc, pojď ke mně do chaty.

Venku si uženeš rýmu.“

„Díky za pozvání, ale nerad bych vás obtěžoval.“

„Nijak mě to neobtěžuje.“

Stařec se otočil a se psem v patách vykročil dolů po sva

hu. Neměl baterku, ale zjevně mu nečinilo potíže najít cestu

potmě. Resengovi vířily hlavou myšlenky. Drží nabitou a od

jištěnou pušku a jeho cíl je jen pět metrů daleko. Sledoval,

jak stařec mizí ve tmě. Potom si hodil pušku na záda a vy

kročil po svahu za ním.

V chatě bylo teplo. V cihlovém krbu hořel oheň. Nebyl tu

žádný nábytek ani výzdoba, jen prošoupaný koberec, stolek

před ohněm a pár fotek na krbové římse. Na všech fotkách

byl stařec s dalšími lidmi, přičemž on pokaždé seděl nebo

stál uprostřed skupinky a ostatní se strnule usmívali, jako

13 ◂

by pro ně byla nesmírná čest, že se s ním smějí vyfotit. Žád

ný snímek nepůsobil rodinně.

„Není takhle zkraje podzimu na oheň ještě brzy?“ zeptal

se Reseng.

„Čím je člověk starší, tím je mu větší zima. A letošní rok mi přijde obzvlášť studený.“

Stařec přiložil na oheň několik suchých polínek a na chví

li tím přidusil plameny. Reseng si sundal z ramene pušku

a opřel ji o rám dveří. Stařec na zbraň krátce pohlédl.

„Je vůbec v říjnu lovecká sezóna?“

Krátce se mu zalesklo v očích. Od první věty Resengovi

neformálně tykal, jako by byli staří známí, ale Resengovi to nevadilo.

„Kdyby měl člověk dodržovat všechny zákony, umřel by hlady.“

„Pravda, všechny zákony se dodržovat nemusejí,“ podotkl

stařec. „O to by se snažil jenom trouba.“

Rozhrábl polena kovovým pohrabáčem, plameny hned

vyskočily a začaly olizovat dřevo, které ještě nechytlo.

„Mám tady čaj a trochu tvrdého – co by sis dal?“

„Čaj úplně stačí.“

„A nechceš něco silnějšího? Určitě jsi z venku pořádně

prochladlý.“

„Já na lovu obyčejně nepiju. A když člověk spí venku, může být alkohol i nebezpečný.“

„Tak si dneska bez obav dopřej,“ vybídl ho stařec s úsmě

vem. „Tady určitě neumrzneš.“

Odešel do kuchyně a přinesl dva plechové kalíšky a láhev

whisky. Pomocí kleští opatrně vyndal z krbu konvici s čer

ným čajem. Plynulými, přesnými pohyby nalil čaj do jednoho kalíšku a podal ho Resengovi. Potom nalil sobě a Resenga

překvapilo, že si do čaje přidal trochu whisky.

„Jestli ti ještě není teplo, kapka whisky tě najisto zahřeje.

Na lov stejně můžeš až ráno.“


▸ 14

„Hodí se whisky do čaje?“ zapochyboval Reseng.

„Proč ne? V žaludku se stejně všechno smíchá.“

Starci se kolem očí udělaly vějířky vrásek. Měl hezký

obličej. Zamlada nepochybně sklízel spoustu komplimentů.

Díky ostře řezaným rysům působil zároveň drsně i laskavě.

Jako by čas mírně obrousil ty nejhrubší hrany a zjemnil jeho

povahu. Reseng natáhl ruku s kalíškem a stařec mu do něj

kápl whisky. Teplý čaj hned příjemně zavoněl alkoholem.

Z opačného rohu obýváku se k nim přiloudal pes a lehl si

vedle Resenga.

„Jsi dobrý člověk.“

„Prosím?“

„Santa si tě oblíbil,“ řekl stařec a pokynul k mastifovi.

„Pes na první pohled pozná, jestli je člověk dobrý, nebo špat

ný. “

Takhle zblízka měl pes překvapivě něžné oči.

„Třeba je jen hloupý,“ namítl Reseng.

„Ochutnej ten čaj.“

Stařec se usmál. Zvedl svůj kalíšek ke rtům a Reseng ná

sledoval jeho příkladu.

„Není to špatné,“ řekl Reseng.

„Překvapivě, že? V kafi mi chutná taky, ale v černém čaji

je lepší. Zahřeje žaludek i srdce. Skoro jako když člověk obe

jme milou ženskou,“ dodal a dětinsky se uchichtl.

„Když má člověk milou ženskou, proč by skončil u objí

mání?“ ušklíbl se Reseng. „Milá ženská je vždycky lepší než

čaj s kořalkou.“

Stařec přikývl. „To máš nejspíš pravdu. Milé ženské se

žádný čaj nevyrovná.“

„Ale chutná výtečně, to musím uznat.“

„Černý čaj je nasáklý imperialismem. Ten mu dodává chuť.

Cokoli, co je takhle lahodné, v sobě nutně skrývá neuvěři

telné krveprolití.“

„Zajímavá teorie.“


15 ◂

„Mám tu zbytek kančího a brambory. Dáš si?“

„Rád.“

Stařec vyšel ven a vrátil se s hrstkou brambor a zčerna

lým kusem masa. Maso vypadalo odporně. Bylo celé od hlí

ny a prachu a místy dosud s chlupy, ale ještě horší byl ten

zatuchlý puch. Stařec strčil maso do horkého popela v krbu

a celé ho v něm obalil, potom ho napíchl na železný rožeň

a zavěsil nad oheň. Pohrabáčem prohrábl plameny a zastr

kal do popela brambory.

„Musím říct, že to moc vábně nevypadá,“ podotkl Reseng.

„Žil jsem nějakou dobu v Peru. Tenhle způsob pečení jsem

se naučil od indiánů. Nepůsobí to zrovna hygienicky, ale

chutná skvěle.“

„Popravdě to vypadá dost odporně, ale jestli je to tajný

domorodý recept, tak na tom asi něco bude.“

Stařec se na Resenga usmál.

„Zrovna před pár dny jsem zjistil, že mám s domorodými

Peruánci společného ještě něco.“

„A to?“

„Nemám ledničku.“

Stařec otočil maso. Jeho obličej působil v záři ohně velmi

vážně. Když propíchával brambory jehlicí, polohlasem jim

nakazoval: „Koukejte se pro našeho vzácného hosta dobře

upéct.“ Zatímco se maso dělalo na rožni, stařec vypil čaj, dolil

si do kalíšku čistou whisky a pak nabídl Resengovi.

Reseng mu podal svůj kalíšek. Líbilo se mu, jak ho whisky

pálí v hrdle a jak z prázdného žaludku příjemně sálá vzhů

ru a rozlévá se po celém těle. Na okamžik si připadal jako

ve snu. Tohle by ho vážně nikdy nenapadlo: odstřelovač

a jeho cíl sedí u praskajícího ohně a předstírají, že jsou nej

lepší přátelé... Pokaždé, když stařec otočil maso, zavanu

la od něj lákavá vůně. Pes došel ke krbu, aby si maso oči

chal, ale v posledním okamžiku ucukl a zamručel, jako by se

bál ohně.


▸ 16

„No tak, no tak, Santo. Nic se neboj,“ řekl mu stařec a po

plácal ho. „Taky dostaneš.“

„Ten pes se jmenuje Santa?“

„Seznámili jsme se na Boží hod. On ten den přišel o pána

a já přišel o nohu.“

Stařec nadzvedl lem levé nohavice a ukázal protézu.

„Zachránil mě. Odtáhl mě skoro pět kilometrů po zasněžené silnici.“

„To je tedy seznámení.“

„Nejlepší vánoční dárek, jaký jsem kdy dostal.“

Stařec dál hladil psa po hlavě.

„Na tak velkého psa je dost mírný.“

„Ne úplně. Dřív jsem ho musel mít pořád na řetězu. Jak

mile zmerčil někoho cizího, hned útočil. Ale teď na stará

kolena se zklidnil. Je to zvláštní. Nemůžu si zvyknout na to,

že se takhle kamarádí s lidmi.“

Maso už se podle vůně zdálo hotové. Stařec do něj píchl

jehlicí a sundal ho z ohně. Zoubkovaným nožem ho rozkrá

jel na silné plátky. Jeden dal Resengovi, jeden sobě a jeden

Santovi. Reseng oprášil popel a kousl si.

„Zvláštní chuť. Vůbec mi to nepřipadá jako kančí maso.“

„Dobré, co?“

„To jo. Ale neměl byste sůl?“

„Ne.“

„Bez ledničky, bez soli – to je teda život. Domorodí Pe ruán

ci taky žijí bez soli?“

„Kdepak,“ pronesl stařec rozpačitě, „před pár dny mi došla.“

„Lovíte?“

„Už ne. Asi před měsícem jsem našel divočáka chyceného

v pytlácké pasti. Byl ještě naživu. Sledoval jsem, jak lapá po

dechu, a v duchu jsem si říkal: Mám ho dorazit, nebo počkat,

až dodělá sám? Kdybych počkal, až umře sám, mohl bych

z jeho smrti vinit pytláka, který tam tu past nalíčil; kdybych


17 ◂

ho dorazil, byl bych za jeho smrt zodpovědný já. Co bys na

mém místě udělal ty?“

Stařec se nevyzpytatelně usmál. Reseng zatočil kalíškem

a polkl zbytek alkoholu.

„Těžko říct. Myslím, že na tom, kdo konkrétně toho divo

čáka zabil, až tolik nezáleží.“

Stařec se nad tím nejprve krátce zamyslel a teprve pak

odpověděl.

„Asi máš pravdu. Když o tom tak přemýšlím, je nejspíš

vážně jedno, kdo ho zabil. Každopádně si teď můžeme po

chutnat na kančí pečínce po peruánsku.“

Stařec se hlasitě rozesmál. Reseng se k němu přidal. Ne

byl to kdovíjak povedený vtip, ale stařec se smál dál a Reseng

ho hlasitě doprovázel.

Stařec byl v dobré náladě. Nalil Resengovi do kalíšku to

lik whisky, že málem přetekla. Potom nalil i sobě a pozvedl

kalíšek k přípitku. Oba do sebe obrátili celý kalíšek naráz.

Stařec vzal jehlici a vylovil ze žhavého popela dvě brambory.

Z jedné si ukousl, prohlásil, že je vynikající, a dal druhou Re

sengovi. Reseng ji očistil od popela a také ochutnal. „Vážně

je vynikající,“ potvrdil.

„Neznám nic lepšího než pečenou bramboru ve studený

zimní den.“

„Kdykoli jím brambory, vždycky si u toho vzpomenu na

jednoho člověka...“ Reseng začínal blábolit nesmysly. Byl

v obličeji celý rudý od alkoholu a záře ohně.

„Tuším, že tahle historka nemá šťastný konec,“ podotkl

stařec.

„Nemá.“

„Je ten člověk naživu, nebo mrtvý?“

„Dávno mrtvý. Byl jsem tehdy v Africe a uprostřed noci

nás povolali k naléhavému případu. Skočili jsme do auta

a vyrazili. Šlo o rebelujícího vojáka, který utekl z tábora a dr

žel jako rukojmí jednu stařenku. Byl to mladý kluk – skoro


▸ 18

mu ještě teklo mléko po bradě. Mohlo mu být nanejvýš čtr

náct, možná patnáct. Z toho, co jsme viděli, nám bylo jas

né, že je celý vystresovaný a vyděšený, ale nepředstavuje

vážné nebezpečí. Ta stařenka mu něco pořád opakovala.

On jí jednou rukou mířil kalašnikovem na hlavu a druhou

si cpal do pusy bramboru. Všem nám bylo jasné, že jí nic

neudělá, jenže pak jsme vysílačkou dostali rozkaz ho zlik

vidovat. Někdo stiskl spoušť. Seběhli jsme se k němu, aby

chom si ho prohlédli. Měl ustřelenou půlku hlavy a v puse

pořád tu rozžvýkanou bramboru, kterou ani nestihl

spolknout.“

„Chudák. Určitě měl hrozný hlad.“

„Byl to zvláštní pohled, kluk bez půlky hlavy a s brambo

rou v puse. Jak by to dopadlo, kdybychom ještě deset vte

řin počkali? Pořád jsem musel myslet na to, že kdybychom

počkali, aspoň by před smrtí stačil tu bramboru spolknout.“

„Ale i kdyby ji spolkl, nic by se tím pro něj nezměnilo.“

„Ne, to samozřejmě ne.“ Resengovi se zachvěl hlas. „Ale

stejně je to zvláštní pomyšlení, že umřel s rozžvýkanou

bramborou v puse.“

Stařec dopil zbytek whisky a párkrát píchl jehlicí do po

pela, aby zjistil, jestli tam nejsou ještě nějaké brambory. Na

šel jednu v koutě a nabídl ji Resengovi, ale ten se na ni tupě

zadíval a potom zdvořile odmítl. Stařec si bramboru přeměřil

pohledem, pak se zamračil a hodil ji zpátky do popela.

„Mám ještě jednu láhev whisky. Co říkáš?“ zeptal se.

Reseng se na okamžik zamyslel. „Nechám to na vás,“ od

pověděl nakonec.

Stařec přinesl z kuchyně druhou láhev a nalil mu. Mlč

ky popíjeli a dívali se, jak v krbu tančí plameny. Reseng byl

čím dál opilejší, připadal si čím dál víc jako ve snu. Stařec

nespouštěl zrak z ohně.

„Oheň je nádherný,“ podotkl Reseng.

„Popel je ještě nádhernější, když ho líp poznáš.“


19 ◂

Stařec pomalu kroužil kalíškem a dál hleděl do plamenů.

Potom se usmál, jako by se mu vybavilo něco komického.

„Můj dědeček byl velrybář. To bylo ještě v době, než lov

velryb zakázali. Přitom nevyrostl nikde u oceánu – pochá

zel z vnitrozemí provincie Hamgjong, ale odešel za prací do

přístavu Čangseng a nakonec se stal nejlepším harpuná

řem v zemi. Při jedné velrybářské výpravě ho vorvaň stáhl

pod vodu. Hodně hluboko pod vodu. Trefil totiž velrybu

harpunou do hřbetu, jenže lano se mu omotalo kolem nohy

a velryba ho strhla přes palubu. Tehdejší vratké koloniální lodě a chabé harpuny se s tak ohromným zvířetem nemohly měřit. Samec plejtváka dorůstá až osmnácti metrů a může

vážit i šedesát tun. Představ si to. To je jako patnáct dospě

lých slonů. I kdyby to byl jenom nafouklý balon, já bych si

s něčím tak ohromným rozhodně nezahrával. Ani za nic. Ale můj dědeček byl z jiného těsta. Zapíchl té obrovské velrybě harpunu rovnou do hřbetu.“

„Co se stalo pak?“ zajímal se Reseng.

„Naprostá pohroma, samozřejmě. Vyprávěl mi, že byl ná

sledkem toho pádu z přídě celý zpitomělý a sám nedokázal

říct, jestli to celé není jenom sen nebo halucinace. Mezi

tím ho tahle pořádně namíchnutá velryba táhla do temných hlubin oceánu. Povídal, že když se konečně probral, ze

všeho nejdřív uviděl takové modré světlo, které vycházelo

z vorvaňových ploutví. A když se na to světlo díval, dočista zapomněl, v jakém je nebezpečí. Když mi to vyprávěl, veli

ce obšírně líčil, jak tajemně, poklidně a krásně to působilo. Osmnáctimetrový behemot s modře zářícími ploutvemi

plující černočerným oceánem. Pokusil jsem se namítnout –

co nejvlídněji, protože měl při těch vzpomínkách slzy na krajíčku –, že velryby nejsou bioluminescentní, takže není možné, aby jim svítily ploutve. Hodil po mně nočník! Ha! Byl hrozně prchlivý. Vyprávěl tu historku každému na potkání.

Snažil jsem se mu naznačit, že kvůli těm řečem o ploutvích


▸ 20

to všichni celé považují za výmysl. Ale na to mi řekl jen:

‚Všechno, co lidi tvrdí o velrybách, je lež. Protože všechno

znají jenom z knížek. Jenže velryby nežijou v knížkách, ži

jou v oceánu.‘“

Stařec si nalil ještě půl kalíšku a napil se.

„Poté, co ho ten vorvaň stáhl do hlubiny, tak prý omdlel.

Když se znovu probral, měl nad sebou noční nebe s měsícem

v úplňku a do ucha mu šplouchaly vlny. Pomyslel si, že měl

štěstí a že ho moře vyneslo na nějaký útes. Jenže se ukázalo,

že leží na hlavě té velryby. K neuvěření, co? Ležel uprostřed

oceánu na vorvaňovi, zíral na bóji, voda kolem postupně rud

la lepkavou velrybí krví a velryba sama, s harpunou zapích

nutou v hřbetu, ho hlavou držela nad hladinou. Dokážeš si

představit něco zvláštnějšího a nepochopitelnějšího? Slyšel

jsem o tom, že velryby vyzvedávají na hladinu poraněného

druha nebo čerstvě narozené mládě, aby se mohli nadech

nout. Jenže on nebyl žádný poraněný druh ani velrybí mládě,

ba ani tuleň nebo tučňák, byl to můj děda, člověk, dokonce

tentýž člověk, který vorvaně trefil harpunou! Vážně nechá

pu, proč ho ta velryba zachránila.“

„Ne, to skutečně nedává smysl,“ potvrdil Reseng a napil

se whisky. „Spíš bych čekal, že ho roztrhá na kusy.“

„Povídal, že i poté, co se mu vrátilo vědomí, ležel na té

velrybí hlavě ještě pořádně dlouho. Byla to prekérní si tua

ce. Co má dělat člověk uvízlý na velrybě? Nebylo tam nic

kromě stříbřitého měsíce, tmavých vln, vorvaně chrlícího

kýble krve a jeho samotného – zkrátka pěkná šlamasty

ka. Vyprávěl mi, že když ve svitu měsíce viděl ty spousty

krve, začal se té velrybě omlouvat. Měl pocit, že to je to

nejmenší, co pro ni může udělat. Chtěl dokonce vytáh

nout tu harpunu, jenže to se snáz řekne, než udělá. Hození

harpuny je jako špatné životní rozhodnutí: provést to jde

raz dva, ale jakmile jsou škody napáchány, už se to nedá

vzít zpět. Nakonec aspoň vytáhl nůž, co měl za opaskem,


21 ◂

a odřízl lano. Sotva to udělal, velryba se potopila a vyno

řila se o kus dál, ale pak se vrátila na místo, kde se můj

děda držel bóje a zoufale se snažil zůstat na hladině. Prý

ho chvíli sledovala, jak tam sebou žalostně mrská, plný

studu, zamotaný v tom lanu od harpuny, kterou sám hodil.

Doplula údajně až těsně k němu a prohlížela si ho ohrom

ným tmavým okem, s nevinnou zvědavostí, jako kdyby se

v duchu ptala: ‚Jak se takovému škvrněti, jako jsi ty, povedlo

vrazit harpunu do někoho, jako jsem já? Budeš asi odváž

nější, než se zdáš!‘ Potom do něj prý hravě šťouchla, jako

by říkala: ‚To od tebe byla pěkná rošťárna, ty prcku. Příště

takovéhle nebezpečné triky radši nezkoušej!‘ Ztratila to

lik krve, že z toho zrudla voda všude kolem, a přece jako

by byla ochotná nechat celou tu záležitost s dědečkovou

harpunou plavat. Kdykoli se ve vyprávění dostal k téhle

části, plácl se do kolene a zvolal: ‚Ta potvora měla srdce

stejně velké jako zbytek těla! Kam se na ni my, malicherní

človíčkové, hrabeme!‘ Vykládal, že s ním vorvaň zůstal ce

lou noc, dokud je nedohonila velrybářská loď. Ostatní vel

rybáři pátrali po bóji v naději, že dědečka ještě někde obje

ví. Jakmile se loď vyhoupla na obzor, velryba ho naposledy

obeplula dokolečka, jako kdyby se s ním loučila, a znovu se

zanořila, ještě hlouběji než prve, s harpunou, do které bylo

vyřezané dědečkovo jméno, dosud zapíchnutou v hřbetu.

To je historka, co?“

„To tedy je,“ přisvědčil Reseng.

„Poté, co na moři takhle těsně unikl smrti, začal se na

velrybařinu dívat úplně jinak než dřív: řekl mojí babičce, že

už se tam nechce vrátit. Moje babička byla velice laskavá

a trpělivá ženská. Objala ho a prohlásila, že jestli se mu lov

velryb tolik protiví, měl by s ním přestat. On jí v náruči bre

čel jako děcko a opakoval: ‚Já se tak hrozně bál, tak hrozně

jsem se bál!‘ A vážně si potom od velrybařiny držel nějakou

dobu odstup. Ale tohle ufňukané období netrvalo dlouho.


▸ 22

Byli chudí, doma byla spousta hladových krků a dědeček

nic jiného než házet harpunou neuměl. Nevěděl, jak jinak by všechna ta svoje hladová ptáčata nakrmil. Takže se nako

nec vrátil na loď a až do svých sedmdesáti vrhal harpuny po

každé velrybě, kterou ve Východočínském moři uviděl. Ale přihodila se mu ještě jedna zajímavá věc: v devětapadesá

tém narazil na toho samého vorvaně. Přesně třicet let po oné

zázračné záchraně. Jeho stará, zrezivělá harpuna mu pořád

trčela ze hřbetu, ale velryba si plavala jakoby nic, vznešeně

a nenuceně, jako by harpuna byla odjakživa součástí jejího

těla. Vlastně to není nic nezvyklého, že velryba přežije útok

harpunou a žije dál jako dřív. Dokonce jsem slyšel, že v de

vatenáctém století ulovili jednu, která měla v těle zaraženou

harpunu z osmnáctého století. Každopádně tenhle vorvaň se při spatření velrybářské lodi nedal na útěk, naopak připla

val přímo ke člunu mého dědečka a s harpunou, která trčela

nad hladinu jako periskop, ho pomalu obeplaval. Skoro jako

kdyby říkal: ‚Nazdárek! Dlouho jsme se neviděli, příteli! Ale

copak to vidím? Pořád lovíš velryby? Ty vážně nevíš, kdy

přestat, co?‘“ Stařec se zasmál.

„To se váš děda v tu chvíli asi pěkně zastyděl,“ podotkl

Reseng.

„To nepochybně. Námořníci vyprávěli, že mu stačil jeden

pohled na toho vorvaně, hned zaskučel a padl na kolena. Rozbrečel se a volal: ‚Odpusť mi, velrybo! Omlouvám se! Ta

ková hrůza, celé ty roky plaveš s harpunou v zádech! Když

jsme se posledně rozloučili, chtěl jsem přestat, přísahám.

Ty to nejspíš nevíš, protože žiješ v moři, ale na pevnině to

není žádný med. Dodneška bydlím v podnájmu a ta moje

sebranka toho tolik spořádá, ani si neumíš představit, co to

stojí jenom je nakrmit. Odpusť mi to! Pojďme se sejít ještě

jednou a zapijme to spolu. Když chytíš krakatici, aby bylo co

zakousnout, tak já zase přinesu kořalku. Deset beden sodžu

a jedna grilovaná krakatice by měly stačit. Omlouvám se ti,


23 ◂

velrybo. Moc mě mrzí, že jsem ti zapíchl harpunu do hřbetu.

Mrzí mě, že jsem takový trouba.‘“

„Vážně na toho vorvaně tohle všechno volal?“ zeptal se

Reseng.

„Vyprávěli mi, že ano.“

„To byl dost zvláštní chlapík, ten váš děda.“

„To tedy byl. Každopádně po tomhle zážitku už opravdu

pověsil velrybářství na hřebík a nadobro odešel z Čangsengu.

Odešel do Soulu a trávil veškerý čas s láhví alkoholu. Mys

lím, že si tam nejspíš připadal jako vězeň, když už nemohl

na moře. A kvůli ostnatým drátům nataženým podél osma

třicáté rovnoběžky se nemohl vrátit ani na sever do svého

rodného města. A tak kdykoli se opil, našel si nějakou oběť

a začal s tou svojí obehranou vorvaní historkou. Vykládal

ji pořád dokola, přestože ji všichni slyšeli už aspoň stokrát

a nikdo neměl chuť poslouchat ji znovu. Ale on se k ní nevra

cel proto, že by se chtěl vychloubat svými dobrodružstvími

na širém oceánu. Věřil, že lidé by se měli od velryb poučit.

Tvrdil, že v dnešní době jsou lidé malí a vychytralí jako kry

sy a že doby velkých, rozvážných a krásných činů jsou věcí

minulosti. Éra obrů skončila.“

Stařec se napil whisky. Reseng si dolil a také se napil.

„Ke konci zjistil, že má rakovinu jater v pokročilém sta

diu. To nebylo žádné velké překvapení. Coby námořník se

naléval kořalkou od svých šestnácti až do dvaaosmdesáti.

A myslím, že to pro něj vůbec nic neznamenalo, protože

sotva přišel od doktorky, už měl zase v ruce láhev. Svolal

k sobě všechny svoje děti a řekl jim: ‚Do žádné nemocnice

nepůjdu. Když se přiblíží konec, velryba se s tím umí smí

řit.‘ A k doktorce už víckrát nešel. Zhruba o měsíc později

se oblékl do svátečního a vrátil se do Čangsengu. Podle

tamních námořníků si naložil do člunu deset beden sodžu,

přesně jak o tom tenkrát mluvil, a odvesloval na moře,

až se ztratil za obzorem. A nikdy se nevrátil. Jeho tělo se


▸ 24

nikdy nenašlo. Možná vážně vesloval tak dlouho, dokud ve

vzduchu neucítil ambru a nevystopoval toho svého vorva

ně. A jestli se mu to povedlo, vůbec nepochybuju o tom, že

když si pak večer vyprávěli o všem, co se událo za ta léta,

co se neviděli, vypili u toho všech deset beden. A pokud

se mu to nepovedlo, nejspíš se nechal unášet oceánem

a popíjel o samotě, dokud nezemřel. Nebo tam někde plu

je dodneška.“

„Tomu říkám konec.“

„Důstojný odchod ze světa. Podle mě by člověk měl mít

možnost vybrat si takovou smrt, která důstojně uzavře jeho

život. Jenom ten, kdo si skutečně jde svou cestou, si taky

může zvolit svoji smrt. Já takový nejsem. Celý život jsem se

flákal, takže si důstojnou smrt nezasloužím.“

Stařec se trpce usmál. Reseng nevěděl, jak na to reago

vat. Stařec se v tu chvíli tvářil tak zasmušile, že by ho Re

seng rád něčím utěšil, ale nenapadalo ho, co říct. Stařec si

dolil whisky a jedním hltem ji vypil. Seděli tak ještě dlouho.

Kdykoli začaly plameny skomírat, Reseng přidal na oheň

dřevo. Takhle spolu v přátelském tichu popíjeli, nová polena

postupně chytala, praskala, pak mocně vzplála a nakonec

pomalu shořela na řeřavé uhlíky a bílý popel.

„Měl jsem dneska nějakou povídavou. Říká se, že čím je

člověk starší, tím častěji by měl otevírat peněženku a zaví

rat pusu.“

„Ale kdepak, bylo to zajímavé.“

Stařec zatřásl láhví a zadíval se na dno. Zbýval už jen asi

kalíšek whisky.

„Nevadí, když to dopiju?“

„Jen do toho,“ pobídl ho Reseng.

Stařec si zbytek nalil a obrátil ho do sebe.

„Už radši pojďme na kutě. Určitě jsi unavený. Měl jsem tě

nechat vyspat, a místo toho tady žvaním.“

„Nic se nestalo, byl to příjemný večer, díky vám.“


25 ◂

Stařec se schoulil na podlaze napravo od krbu. Santa se

přiloudal za ním a natáhl se vedle něj. Reseng se uložil na

levo od krbu. Stíny dvou mužů a psa tančily na protější zdi.

Reseng se zadíval na svoji pušku opřenou u dveří.

„Než ráno odejdeš, udělám ti něco k snídani,“ řekl ještě

stařec a otočil se na druhý bok. „Ať nejdeš lovit s prázdným

žaludkem.“

Reseng na okamžik zaváhal a pak řekl: „Dobře, něco rád

sním.“

Praskání ohně a mastifův dech zněly nezvykle hlasitě.

Stařec už nic dalšího neřekl. Reseng dlouho poslouchal, jak

stařec a pes ve spánku hvízdavě oddechují, až se k nim na

konec připojil. Spal velmi pokojně.

Když se probudil, stařec už chystal snídani. Byla velmi

prostá, jen rýže, kimči z bílé ředkve a polévka ze sójové pasty

s kousky brambor. Stařec byl nemluvný. Najedli se mlčky. Po

snídani se měl Reseng honem k odchodu. Než vykročil ke

dveřím, stařec mu dal na cestu šest vařených brambor zaba

lených do hadru. Reseng si uzlík vzal a zdvořile se rozloučil.

Brambory byly ještě teplé.

Než došel Reseng zpátky ke stanu, stařec už zase zaléval

květiny. Stejně jako včera nahýbal konev tak opatrně, jako

kdyby naléval čaj. A potom, stejně jako včera, ke květinám

a stromům promlouval a gestikuloval na ně. Reseng nepatr

ně přeostřil. Důvěrně známý květ v mířidlech na okamžik jas

ně vystoupil z pozadí a znovu se rozmazal. Reseng si pořád

nemohl vybavit, jak se jmenuje. Měl se na to starce zeptat.

Byla to hezká zahrada. Nonšalantně tu stály dva tomely

a květiny na záhoncích trpělivě čekaly na své roční období.

Přišoural se Santa a otřel se starci hlavou o stehno. Muž ho

poplácal. Rozuměli si. Stařec hodil přes zahradu splasklý

kopačák. Zatímco pro něj Santa běžel, stařec pokračoval

v zalévání květin. Co jim to asi říká? Při pozornějším pohledu


▸ 26

bylo vidět, že skutečně trochu kulhá. Škoda, že se ho Reseng

včera večer nezeptal, co se mu to s tou levou nohou stalo.

Ale teď už na tom nezáleží. Santa se vrátil s míčem. Tento

krát mu ho stařec hodil dál. Santa měl zřejmě dobrou ná

ladu, protože starce nejprve několikrát oběhl a teprve pak

vyrazil na konec zahrady pro míč. Vypadalo to, že stařec se

zaléváním skončil. Postavil konev a radostně se usmál. Sku

tečně se směje? Skutečně se ta vyřezávaná dřevěná maska

obličeje směje?

Reseng posunul vlasový kříž na mužův hrudník a stiskl

spoušť.


ACHILLOVA PATA


Resenga našli v popelnici. Nebo, kdo ví, možná se v té po

pelnici narodil.

Posledních osmadvacet let mu dělal náhradního otce

Starý mýval. Ten, kdykoli se opil, si Resenga kvůli jeho pů

vodu rád dobíral. „Našli tě v popelnici před ženským kláš

terem. Nebo tě možná ta popelnice porodila. Těžko říct.

Každopádně moc vznešený původ nemáš. Ale něco pozi

tivního se na tom určitě taky najde. Třeba to, že popelnice

užívaná jeptiškami určitě byla ta nejčistší popelnice široko

daleko.“

Reseng si z  popichování Starého mývala nic nedělal.

Usoudil, že narodit se v čisté popelnici je rozhodně lepší

než narodit se rodičům, kteří svoje dítě hodí mezi odpadky.

Do čtyř let žil Reseng v klášterním sirotčinci, načež ho

adoptoval Starý mýval a vzal ho k sobě do knihovny. Kdyby

byl Reseng zůstal v sirotčinci, kde se výchově dětí přepečlivě

věnovaly laskavé jeptišky a kde každého jako jarní slunce

oblažovala boží požehnání, vypadal by dnes jeho život nepo

chybně hodně jinak. Místo toho však vyrostl v knihovně, kde

se to hemžilo samými nájemnými zabijáky a lovci lidí. Stej

ně jako rostlina roste tam, kde zapustí kořeny, také všechny

tragédie lidského života pramení z toho, kde dotyčný strávil

dětství. A Reseng byl v té době příliš mladý na to, aby ono

místo, kde zapustil kořeny, sám od sebe opustil.


▸ 30

V den svých devátých narozenin ležel schoulený v Mý

valově proutěném houpacím křesle a četl si Homérovy pří

běhy. Přitroublý trojský princ Paris právě natahoval tětivu,

aby vypustil šíp do paty Achilla, hrdiny, kterého si Reseng

během četby oblíbil. Jak každý ví, jde o nesmírně napínavý

okamžik, a tak Reseng vůbec nepostřehl, že mu za zády už

nějakou dobu stojí Starý mýval a sleduje, jak čte. Tvářil se

rozzlobeně.

„Kdo tě naučil číst?“

Starý mýval odmítal Resenga posílat do školy. Kdykoli se

Reseng vyptával, jak to, že nechodí do školy jako ostatní děti,

Starý mýval odpovídal: „Ve škole by ses nenaučil vůbec nic

o životě.“ V tom měl pravdu. Přestože Reseng nechodil do

školy, za celých těch dvaatřicet let nezažil jedinou situaci,

kdy by mu to způsobilo nějaké problémy. Problémy? Cha!

Jaké problémy by asi tak měl mít? A tak Starého mývala

přirozeně pořádně vyvedlo z míry, když Resenga, který ne

strávil ani den ve škole, přistihl s knížkou. Ba co hůř, výraz

v jeho tváři naznačoval, že se cítí podvedený.

Zatímco na něj Reseng jen bez odpovědi zíral, Starý mý

val změnil tón a pokračoval oním tichým, hlubokým hlasem,

který používal, když chtěl někoho zastrašit.

„Povídám: Kdo. Tě. Naučil. Číst?“

Znělo to skutečně hrozivě, jako kdyby se chystal tu oso

bu, která Resenga naučila číst, okamžitě dopadnout a něco

příšerného jí provést. Reseng rozechvěle zapípal, že ho to

nenaučil nikdo. Starý mýval se dál tvářil stejně výhružně

jako doposud; zjevně Resengovi nevěřil ani slovo, a tak mu

Reseng vysvětlil, že se číst naučil sám, z obrázkových knížek.

Starý mýval mu vlepil facku.

Reseng se zoufale snažil potlačit pláč a přísahal, že se do

opravdy naučil číst z obrázkových knížek. A nelhal. Prolezl

všech dvě stě tisíc svazků nacpaných do regálů v bludišti

Mývalovy zšeřelé knihovny, vybral si mezi nimi pár takových,


31 ◂

které stály za prohlížení (komiks o americkém otroctví, la

ciný lechtivý časopis a ohmatanou obrázkovou knížku se

žirafami a nosorožci), a když si v nich potom spojoval slova

s obrázky, rozluštil díky tomu, jak funguje korejská abece

da. Teď ukázal na stoh obrázkových knížek v koutě. Starý

mýval k nim na své chromé noze dopajdal a jednu po druhé

si bedlivě prohlédl. Vypadal zaskočeně; patrně sám nechá

pal, jak se pro všechno na světě tenhle brak dostal do jeho

knihovny. Potom se s týmž podezřívavým pohledem v očích

přibelhal zpátky k Resengovi a vytrhl mu z rukou Homérovy

příběhy v pevné vazbě. Dlouho pak upřeně hleděl střídavě

na Resenga a na knihu.

„Čtení knih tě uvrhne do života ve strachu a studu. Tak

co, máš ještě chuť si číst?“

Reseng na něj jen tupě hleděl – jinak ani hledět nemohl,

protože vůbec nechápal, o čem to Starý mýval mluví. Ve

strachu a studu? Jak by kluk, který právě oslavil deváté na

rozeniny, mohl tušit, co si pod takovým životem představit!

Takový kluk si uměl představit jedině život plný remcání na

večeři, kterou pro něj někdo druhý připravil. Život, v němž

se na člověka hrnou nahodilé události stejně nevyhnutelně,

jako mu kroužek cibule sklouzává z namazaného chleba. Slo

va Starého mývala mu nepřipadala jako volba, ale spíš jako

hrozba nebo kletba, kterou na něj uvalil. Ta slova působila

podobně, jako kdyby Bůh řekl Adamovi a Evě: „Jestli sníte

tohle ovoce, budete vyhnáni z ráje. Tak co, ještě ho chcete

sníst?“ Reseng měl strach. Nechápal, co se za touhle volbou

skrývá. Ale Starý mýval z něj nespouštěl zrak a čekal na od

pověď. Sní to jablko, nebo ne?

Nakonec se Reseng trochu sebral, ztuhle zvedl hlavu a se

zaťatými pěstmi a odhodlaným výrazem ve tváři prohlásil:

„Budu číst dál. Vrať mi tu knížku.“ Starý mýval hleděl na

chlapce, který zatínal zuby a s obtížemi zadržoval slzy, a Ho

mérovy příběhy mu vrátil.


▸ 32

Reseng však o vrácení knihy nepožádal proto, že by až

tolik toužil si ji dočíst, nebo proto, že by Starému mývalovi

chtěl za každou cenu odporovat. Požádal o ni zkrátka proto,

že nerozuměl té představě života ve strachu a studu.

Když Starý mýval odešel, Reseng si otřel slzy, které se mu

začaly hrnout z očí, a schoulil se na proutěném houpacím

křesle do klubíčka. Rozhlédl se po Mývalově setmělé pracov

ně, v níž se večer šeřilo velmi brzy, protože okna byla obrá

cená na severozápad – rozhlédl se po knihách vyrovnaných

až ke stropu a seřazených podle jakéhosi komplikovaného,

nepochopitelného klíče, po bludišti regálů, na něž tiše sedal

prach, a přemítal, proč Starého mývala tak rozzlobilo, že si

čte. Nerozuměl tomu ani dnes, ve svých dvaatřiceti letech,

protože dobře věděl, že Starý mýval sám strávil většinu živo

ta usazený v koutě knihovny s knihou v ruce. Tenkrát, jako

devítiletému, mu připadalo, že se Mýval zachoval stejně ne

hezky jako člověk, který má plnou kapsu sladkostí, a přece

Resengovi sebral jeho jediný bonbon přímo z pusy.

„Dědku jeden, doufám, že z toho dostaneš průjem!“

Takhle Reseng Starého mývala proklel a otřel si hřbe

tem ruky poslední slzy. Potom znovu otevřel knížku. Jak by

ji mohl neotevřít? Četba najednou nebyla jen obyčejnou

kratochvílí, teď to bylo jeho významné a nezadatelné právo,

právo velmi obtížně vydobyté, dokonce za cenu facky a pro

kletí „života ve strachu a studu“. Vrátil se v Homérových pří

bězích ke scéně, kde Paris natahuje tětivu. Ke scéně, kde šíp

vystřelí z luku a letí na jeho hrdinu Achilla. Ke scéně, kde

ten proklatý šíp probodne Achillovi patu.

Když Achilles na pahorku Hisarlik vykrvácel, Reseng se

celý roztřásl. Do poslední chvíle si byl jistý, že si jeho hr

dina šíp z paty snadno vytrhne a okamžitě vrazí Paridovi

kopí do srdce. Ale stalo se nemyslitelné. Jak je to možné?

Jak mohl božský syn zemřít? Jak mohl hrdina s nesmrtel

ným tělem, nezasažitelný žádným šípem, neprobodnutelný




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.