načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Knihovna na Černohůrce - Scott Hawkins

Knihovna na Černohůrce

Elektronická kniha: Knihovna na Černohůrce
Autor:

Román Knihovna na Černohůrce je zároveň hrůzostrašný i k popukání: přetéká zástupem nezapomenutelných postav, vypráví příběh, který vás šokuje v tom nejlepším slova smyslu. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  263
+
-
8,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 463
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The library at Mount Char ... přeložila Martina Šímová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-719-7592-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Carolyn a její adoptované sourozence vychoval zvláštní muž zvaný Otec. Své svěřence vedl podivným způsobem, aby si dokázali osvojit některá tajemství jeho moci. Využívali přitom velmi ojedinělou Knihovnu, kterou je nyní potřeba chránit. Otec totiž náhle záhadně zmizel a pokud by si kdokoliv Knihovnu přivlastnil, mohl by získat absolutní moc nad životem a smrtí. Carolyn se svými přáteli tak bude vystavená ohromnému tlaku ze strany všehoschopných konkurentů. Nevšední poutavý moderní fantasy román je zajímavým debutem amerického spisovatele. Dívka Carolyn disponuje specifickými schopnostmi a díky nim se bude snažit chránit vzácnou a mocnou Knihovnu.

Popis nakladatele

Román Knihovna na Černohůrce je zároveň hrůzostrašný i k popukání: přetéká zástupem nezapomenutelných postav, vypráví příběh, který vás šokuje v tom nejlepším slova smyslu. Kniha působí dojmem, jako by byla z jiného světa, je však dojemně lidská, psaná s neskutečnou dávkou představivosti a snílkovství, svébytná a vzrušující. To vše naznačuje příchod nového, významného hlasu současné fantasy literatury.

Zařazeno v kategoriích
Scott Hawkins - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

KNIHOVNA NA

ČERNOHŮRCE

SCOTT HAWKINS

TALPRESS


Pro mou laskavou a nanejvýš trpělivou

ženu Heather s láskou a díky

Copyright © 2015 by Scott Hawkins

Translation © 2016 by Martina Šímová

This translation published by arrangement with Crown Publishers, an

imprint of the Crown Publishing Group, a division of Penguin Random

House LLC

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část této knihy není dovoleno použít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat a šířit bez souhlasu nakladatele.

ISBN 978-80-7197-627-1 (pdf)


ČÁST PRVNÍ

KNIHOVNA

NA DUBOSÁDKÁCH


Kapitola první

Východ slunce

I

C

arolyn šla bosá po dvoupruhovém asfaltovém pásu,kterému Američané říkali Silnice 78. Byla zmáčená krví.

Většina knihovníků, Carolyn nevyjímaje, silnici znala jako„Cestu Tacos“: pojmenovali ji tak na počest místní mexickérestaurace, do níž se čas od času tajně vytratili. Guacamole,pomyslela si, je opravdová pochoutka. Zakručelo jí v žaludku. Suché

červenooranžové listí z okolních dubů při chůzi příjemněšustilo pod nohama. Od úst jí stoupaly bílé obláčky páry a srážely

se na chladném ranním vzduchu těsně před svítáním.Nabroušený obsidiánový nůž, kterým zavraždila detektiva Minera,

měla schovaný v malém důlku ve spodní části zad.

Usmívala se.

Po silnici moc aut nejezdilo, ale sem tam se nějaké přece jen objevilo. Carolyn jich během své noční vycházky zahlédla pět. TeP u ní zabrzdil otlučený Ford F-250. Bylo to už třetí vozidlo, které zpomalilo, aby si ji řidič mohl lépe prohlédnout. Ozvalo se chroupání štěrku, jak auto zajelo k protější krajnici a potom zastavilo. Řidič stáhl okénko a Carolyn ucítila vůni žvýkacího tabáku, vazelíny a slámy. Za volantem seděl bělovlasý muž. Na sedadle vedle něj trůnil německý ovčák a měřil si jipodezřívavým pohledem.

7


Krucinál. Nechtěla jim ublížit.

„Proboha,“ řekl ten muž. „Stala se tu nehoda?“ V jeho hlase zaslechla starost – šlo o skutečný zájem, ne o falešnou účast lovícího dravce, kterou na ni zkoušel chlap před ním. Carolyn to poznala. Ten starý muž se na ni díval jako na dceru. Trochu se uvolnila.

„Kdepak, ni ctakového,“ odpověděla s očima upřenýma na psa. „Jen nepořádek ve stodole. Jeden z našich koní.“ Stodolu i koně si samozřejmě vymyslela. Z mužova pachu ale poznala, že má rád zvířata a bude chápat, že některé věci s nimi spojené mohou zahrnovat větší množství krve. „Těžký porod, pro mě i pro ni.“ Smutně se usmála a obtočila si ruce kolem těla. Její zelené, hedvábné šaty byly ulepené zčernalou krví detektiva Minera. „Zničila jsem si oblečení.“

„Zkuste trochu sodovky,“ pronesl muž suše. Pes slabězavrčel. „Ticho, Buddy!“

Carolyn sice nevěděla, co je to sodovka, ale z tónu jehohlasu poznala, že šlo o vtip. Ne ten ,při kterém se popadáte zabřicho ,ale takový ,kterým lidé vyjadřují soucit. Odfrkla si. „To udělám.“

„Klisna je v pořádku?“ Znovu zaslechla skutečnou účast.

„Ano. I hříbě. Byla to dlouhá noc. Šla jsem se projít, abych si vyčistila hlavu.“

„Bosá?“

Pokrčila rameny. „U nás doma máme tvrdou výchovu.“ To byla pravda.

„Chcete svézt?“

„Ne. Ale děkuju. Dům mého Otce je kousek tímhle směrem.“ Ani tentokrát nelhala.

„Kudy, směrem k poště?“

„V Dubosádkách.“

V očích starého muže se objevil prázdný výraz. Marně se

8


pokoušel vzpomenout si, odkud to jméno zná. Chvílipřemýšlel, ale pak to vzdal. Carolyn mu mohla říct, že i kdyby kolem

Dubosádek jezdil čtyřikrát denně tisí clet, stejně by si jenezaamatoval, ale neudělala to.

„Ahaaa...“ řekl muž neurčitě. „Ale jistě.“ Pak věnoval jejím nohám obzvlášY otcovský pohled. „Určitě nechcete svézt?Buddymu to nebude vadit, viP, brachu?“ Poplácal tlustého psa po hřbetě. Buddy se jenom díval, v očích měl divoký, podezřívavý výraz.

„Nechci. Ještě jsem si nevyčistila hlavu. Ale děkuju vám.“ Vyloudila na tváři něco jako úsměv.

„Žádný problém.“ Muž zařadil rychlost a jel dál. Carolyn zahalil teplý oblak dieselových plynů. Stála tam a dívala se za ním, dokud zadní světla auta nezmizela za zatáčkou.

Řekla bych ,že pro jednu noc bylo společnosti až dost.Vy- škrábala se na kope ca vklouzla do lesů. Měsí cv úplňku byl stále vysoko na obloze. Američané téhle roční době říkali„říjen“ a někdy taky „podzim“, ale knihovníci počítali čas podle nebes. Dnes byl sedmý měsíc, což byl měsíc černého nářku. Stíny holých větví se v jeho bledém světle míhaly přes jizvy na jejích rukou.

Asi po míli došla ke starému vykotlanému stromu, dokterého ukryla zničené šaty. Vyklepala z nich kůru a očistila je, jak nejlépe mohla. Kousek zakrváceného oblečení si schovala pro Davida, zbytek odhodila. Potom se zahalila do svéhoroucha, kápi si stáhla do obličeje. Ty šaty měla ráda – hedvábí bylo příjemné – ale drsný dotek bavlny, ze které byl plášY utkaný, ji uklidňoval. Byl to dobrý, známý pocit a Carolyn na oblečení ni cjiného nezajímalo.

Postupovala hlouběji do lesa. Kamení ukryté pod listím aborovým jehličím ji tlačilo přes podrážky bot. Kameny jako by byly přesně na svých místech a učinily přítrž nepatrnémuvtí>9


ravému svrbění, které si stěží uvědomovala. Ještě jeden kopec,

prolétlo jí hlavou. Dubosádky. Chtěla to místo spálit na popel

a zároveň si pomyslela, že by bylo pěkné znovu ho vidět.

Domov.

II

C

arolyn a ostatní se nenarodili jako knihovníci. Za onoho

času, před mnoha a mnoha lety, byli Američané jako

každý jiný. Trochu si na to vzpomínala – vybavovala si jakýsi

pořad jménem Bionická žena a taky věci, kterým se říkalo

Reeseiny arašídové košíčky. Ale jedno léto, když bylo Carolyn

osm let, na Otce zaútočili jeho nepřátelé. Otec přežil, stejně

jako Carolyn a několik dalších dětí. Jejich rodiče zahynuli.

Pamatovala si, jak se k ní černým kouřem páchnoucím po roztaveném asfaltu donesl Otcův hlas a jak za ním v místě, kde stával její dům, sálal obrovský oranžový kráter. Ote cpromluvil.

„TeP jste Pelapané,“ řekl jim. „Je to staré slovo. Znamená něco jako knihovník a taky něco jako žák. Vezmu vás do svého domu. Vychovám vás starým způsobem, tak jako vychovali mne. Vzdělám vás ve věcech, kterým jsem se naučil.“

Na to, co chtějí oni, se jich neptal.

Carolyn mu byla vděčná a ze začátku se snažila, seč mohla. Máma s tátou byli pryč. To chápala. TeP měla jenom Otce a nejdřív se zdálo, že toho po ní mo cnežádá. V jeho domě to ale vypadalo jinak než u nich doma. Místo sladkostí a televize byl plný stínů a starých knih psaných rukou na tlustémpergamenu. Děti postupně pochopily, že je Otec velmi starý. Během svého dlouhého života ovládl umění utvářet divy. Dokázalpřivolat blesky nebozastavit čas. Kameny mu říkaly jménem. Teorie a praxe všech těchto dovedností byly roztříděné do dvanácti

10


katalogů – jako náhodou vyšel jeden na každé dítě. A Ote cpo

dětech nechtěl nic jiného, než aby pilně studovaly.

O pár týdnů později si Carolyn začala uvědomovat, co to ve skutečnosti znamená. Zrovna se učila v jedné z osvětlených budek roztroušených po nefritově zelené podlaze Knihovny, když v tom Margaret – tenkrát jí bylo asi devět let – vyběhla zpoza ohromných stinných regálů věnovaných šedému katalogu. Křičela, jako by ji na nože brali. Děs ji dočista oslepil; přepadla přes malý stolek a přistála na zemi přímo u Carolyninýchnohou. Carolyn jí mlčky pokynula, aby se schovala pod její stůl.

Margaret se ve tmě pod stolem choulila dobrých desetminut. Carolyn se jí šeptem ptala na všechno možné, ale dívka nepromluvila, dost možná ani nemohla. Její slzy však bylysmíšené s krví, a když ji Ote codtáhl zpátky mezi poli ce knih, počůrala se. To jako odpověP stačilo. Carolyn si občasvzpomněla na to, jak se vlhký, amoniakový pach moči mísil sezatuchlou vůní starých knih, jak se Margaretin zoufalý křik rozléhal mezi prastarými regály. Právě tehdy jí to poprvé došlo.

Carolynin katalog byl spíš nudný než děsivý. Ote cjí přidělil studium jazyků a dívka skoro rok poslušně vstřebávala jejich základy. Rutina ji ale ubíjela. První léto svého výcviku, když jí bylo devět let, přišla za Otcem a dupla nohou o podlahu. „To stačí!“ řekla. „Knih už jsem přečetla dost. Znám dostatek slov. Chci být venku.“

Ostatní děti se před Otcovým výrazem vystrašeně nahrbily. Nemluvil nadarmo – skutečně je vychovával tak, jak byl sám vychován. Většina z nich, Carolyn nevyjímaje, už měla několik jizev. Ote cse za chmuřil, ale tentokrát ji neuhodil. Místo toho chvíli mlčel, a potom řekl: „Opravdu? No tak dobrá.“

Ote cotevřel dveře Knihovny a vyvedl ji ven, kde poprvé po mnoha měsících opět spatřila slunce a modrou oblohu.Carolyn byla nadšením bez sebe. K její velké radosti se Ote cv okolí

11


domu dlouho nezdržel a odešel s ní do lesů. Po cestě zahlédla

Davida, jehož katalog byl zaměřený na válku a vraždu, jakmáchá nožem v poli na konci cesty. Michael, který se měl stát

Otcovým vyslancem v říši zvířat, balancoval opodál na větvi

stromu a rozmlouval s rodinou veverek. Carolyn jim oběma

zamávala. Ote cse zastavil na břehu malého jezera na okraji

sousedství. Carolyn, bez sebe blahem, sundala boty, cákala se

v mělčinách a chytala pulce.

Ote cze břehu přivolal laň Ishu, která nedávno porodila kolouška. Isha a její mládě, Asha, samozřejmě poslušněpřiběhly. Audienci započaly tím, že Otci upřímně a dlouzeodpřisáhly věrnost. Carolyn téhle části nevěnovala pozornost. Tvorů, kteří se před Otcem plazili, měla až po krk, a srnčí řeč bylanavíc skutečně těžká.

Když se odbyly formality, Ote cIshe nařídil, aby Carolyn učila spolu se svým mládětem. Dal si záležet, aby nepoužíval příliš složitá slova a Carolyn mu rozuměla. Isha se nejprve zdráhala. Lesní srny měly přes deset výrazů pro ladnost a ani jediný z nich neodpovídal Carolyniným velkým, lidskýmnohám. Ty působily v porovnání s útlými kopýtky Ashy aostatních koloušků těžkopádně a neohrabaně. Ale Isha byla oddaná Nobunungovi, Císaři zdejších lesů, a tím pádem i Otci. Také nebyla hloupá. Ni cnenamítala.

Celé léto se Carolyn učila s lesními srnami z údolí. Bylo to poslední laskavé období jejího života, dost možná i tonejšYastnější. Pod Ishiným vedením běhala s rostoucí dovedností po pěšinách nižšího lesa, jediným skokem se lehce přenesla přes padlý dub porostlý mechem, poklekla, aby pojedla sladký jetel a upila ranní rosy. Carolynina skutečná matka byla tou dobou mrtvá zhruba rok. Jejího jediného přítele vykázali. Ote cbyl mnoho věcí, ale rozhodně nebyl něžný. Když ji Asha první mrazivou no cv ro ce přizvala, aby ležela s ní a jejím mládětem

12


a zahřála se, v Carolyn se něco pohnulo. Neplakala, nedalanajevo žádnou slabost, ale Ishu milovala celým svým srdcem.

Nedlouho poté nastala zima a svůj příchod ohlásilastrašlivou bouřkou. Carolyn se takových věcí nebála, ale Isha sAshou se při každém zahřmění roztřásly strachy. Všechny tři teP tvořily jednu rodinu. Skryly se společně u kořenů buku,Carolyn s Ishou vzaly Ashu mezi sebe a tiskly se k ní, aby ji udržely v teple. Takhle ležely celou noc. Carolyn vnímala, jak se jejich útlá těla třesou, cítila, jak sebou trhly pokaždé, když zaburácel hrom. Zkoušela je upokojit hlazením, ale srnky před jejím dotykem ucukly. Jak noc pomalu ubíhala, Carolyn se snažila rozpomenout na Otcovy lekce, pátrala v nich po slovech,kterými by zvířata utišila – stačilo by prosté „nebojte se“ nebo „za chvíli bude po všem“ anebo „ráno tu poroste jetel“. AleCarolyn byla poslední dobou špatná žačka. AY se snažila sebevíc, vhodná slova nenacházela.

Těsně nad ránem dívka ucítila, jak sebou Isha trhla.Zabubnovala kopýtky o zem a odhodila spadlé listí, pod nímžvykoukla černá hlína. O chvíli později déšY zkrápějící Carolynino tělo zteplal a v ústech ucítila slanou chuY. Pak oblohu rozčísl blesk a ona spatřila Davida. Tyčil se nad ní, stál na větvi vevýšce asi deseti metrů nad zemí a usmíval se od ucha k uchu. Z levé ruky mu visel stříbrný řetěz zakončený těžkým závažím. Aniž by chtěla, využila poslední prchavé světlo měsíce a očima přelétla celou délku řetězu. Při dalším zablesknutí se už jen dívala do Ishiných mrtvých očí. Laň i její mládě bylynabodnuté na konci Davidova kopí. Carolyn natáhla ruku a dotkla se bronzové rukojeti, která srně trčela z těla. Kov byl ještěteplý. Lehce se pod jejími prsty zachvěl, zesiluje sotva patrný, slábnoucí tlukot Ishina laskavého srdce.

„Ote cříkal, aY se dobře díváš a poslou cháš,“ zamručelDavid. „Kdybys našla ta správná slova, měl jsem je nechat žít.“

13


Škubnul s řetězem zpátky a vytrhl ho z jejich těl. „Povídal, že

je čas na to, aby ses vrátila domů,“ řekl a obratně smotával

řetěz zkušeným, naučeným pohybem. „Je nejvyšší čas, abys

začala se skutečným studiem.“ S těmi slovy zmizel v bouři.

Carolyn se postavila. Stála sama ve tmě, z níž od té doby už nikdy nevystoupila.

III

N

yní, o čtvrt století později, Carolyn klečela na všech

čtyřech za kmenem padlé borovice a nakukovala přes

okraj kopce přes hustý porost cesmíny. Když správněnatočila hlavu, otevřel se jí výhled na mýtinu s býkem. Paseka měla

v průměru asi dvacet metrů a zela prázdnotou. Za povšimnutí

stál jedině býk a pak masivní žulový kámen označujícíMargaretin hrob. Býk, dutý bronzový odlitek v mírně nadživotní

velikosti, se nacházel přesně ve středu mýtiny a ve svituletního slunce hrál zlatavými barvami.

Paseka byla z vnější strany ohrazená hájkem cedrů,které Carolyn posloužily jako skrýš. Na její vzdálené straně, na okraji prudkého srázu, který znenadání roztínal úbočí kopce, aby vytvořil více prostoru pro Silnici 78, stáli David sMichaelem. Zhruba šest metrů dolů po silnici byla zašlá dřevěná cedule označující vjezd do Dubosádek. Visela na zrezivělém řetězu, a když ji zachytil dostatečně silný vítr, skřípání bylo slyšet až nahoru na kopec.

Carolyn se plížila vpřed. Nakone cbyla tak blízko, žedokázala spočítat Michaelovy propletené blonPaté dredy a slyšela bzučení much poletujících kolem Davidovy hlavy. David se bavil tím, že Michaela nevybíravě zpovídal ohledně jeho cest. Když to Carolyn viděla, zakabonila se. Michaelův katalog byla zvířata a on ho studoval možná až příliš pilně. Lidská řeč se

14


pro něj postupně stala obtížnou, dokonce mu působila ibolest – zvlášY tehdy, když se zrovna vrátil z lesů. A co bylo horší,

chyběly mu lstivost a vychytralost.

Emily navštívila ostatní knihovníky minulou no cve snu a sdělila jim, že David nařizuje, aby se všichni shromáždili u býka „před západem slunce“. To znamenalo něco jiného než „co nejdřív“; byl v tom rozdíl, který postřehli všichni kromě Michaela. Ale možná to tak bylo lepší. Jennifer byla s Davidem sama celé týdny, protože čekali na nové zprávy o Otci.Zatímco David trýznil Michaela, Jennifer, nejmenší a nejútlejší ze všech knihovníků, bořila Margaretin hrob. Plahočila semýtinou sem a tam, hrbila se pod tíhou žulových úlomků velikosti lidské hlavy, jahodově blonPaté vlasy měla zmáčené potem. Jenže po týdnu stráveném o samotě s Davidem bylo i tahání žulových kamenů na horkém slunci úlevou.

Carolyn si v duchu povzdychla. Asi bych měla jít dolů apomoct jim. David alespoň rozdělí svou pozornost mezi tři oběti místo dvou. Jelikož jí však lstivost nechyběla, rozhodla senejdřív poslouchat.

David a Michael shlíželi dolů na Dubosádky. Michael,stejně jako šelmy kolem něj, byl nahý. David měl na soběneprůstřelnou vestu izraelské armády a světle fialovou baletnísukýnku, která byla pokrytá zaschlou krví. Vesta patřila jemu. Sukni našel ve skříni syna paní McGillicuttyové. Za jehoneobvyklý úbor mohla částečně Carolyn.

Když totiž začalo být jasné, že zpátky do Knihovny se jen tak nedostanou, Carolyn ostatním vysvětlila, že si budoumuset obléknout americké šaty, aby splynuli s davem. Přikývli, aniž by doopravdy pochopili, co to znamená. Potom se začali přehrabovat v šatnících paní McGillicuttyové. David si vybral baletní sukýnku, protože nejví cpřipomínala jeho obvyklou bederní roušku. Carolyn mu chtěla vysvětlit, že to sesplývá>15


ním nemá ni cspolečného, ale pak tu myšlenku zavrhla. Mo c

příležitostí k zasmání neměla, a tak se naučila využít každou,

která se jí naskytla.

Nakrčila nos. Ve vzduchu bylo cítit hnilobu. To už se vrátila i Margaret? Ale ne! Uvědomila si, že hnilobou páchl David, kterému kolem hlavy bzučelo hejno much. Ten se asi předdvěma lety uchýlil k praktice, při které vymačkával krev ze srdcí svých obětí a vtíral si ji do vlasů. Byl chlupatý jako medvěd a každé srdce vydalo jen na pár polévkových lžic, ale jejichpočet rostl závratnou rychlostí. Směs krve a vlasů postupně ztvrdla v jakousi helmu. Carolyn se jednou ze zvědavosti zeptalaPetera, jak silná taková přilba je. Peter, jehož katalog zahrnoval matematiku a inženýrství, se na chvíli zamyšleně podíval ke stropu. „Celkem silná,“ odpověděl nakone chloubavě.„Sražená krev je tvrdší, než by se mohlo zdát, ale drolí se. Tomu částečně zabrání prameny vlasů. Funguje to na stejnémprincipu jako betonářská výztuž. Hmm.“ Sehnul se ke svému bloku, chvíli na něj čáral nějaká čísla, a potom přikývl. „Jo. Celkem silná. Nejspíš by zastavila malorážku. Možná idevítimilimetrovku.“ David si krev nějakou dobu vtíral dokonce i do vousů, ale Ote cho donutil, aby si je odřezal, protože nemohl pořádně otáčet hlavou. TeP mu zbyl jen podlouhlý knír.

„Kdes byl?“ zeptal se David, popadl Michaela za ramena a zatřásl jím. Mluvil v pelapštině, která se nepodobalaangličtině ani žádnému jinému modernímu jazyku. „Zase sis hrál v lesích, že jo? Svou práci jsi dokončil už před týdny! Nelži mi!“

Michael neměl daleko k panice – divoce koulel očima,mluvil trhaně a zakoktával se. Slova mu dělala potíže. „Byl jsem...plyč.“

„Plyč? Plyč? Myslíš snad pryč? A kde pryč?“

„Byl jsem s... s... malými. Otec říkal... Otec říkal, že mám studovat způsoby malých a pokorných.“

16


„Otec chtěl, aby se učil o myších,“ zavolala Jennifer přes rameno, a přeložila tak Michaelovo zmatené blábolení.Oddychovala pod tíhou nového kamene. „Jak se pohybují a skrývají a tak podobně.“

„Zpátky do práce,“ zakřičel David. „Mrháš denním světlem!“

Jennifer se doplahočila zpátky k hromadě suti a sezasténáním zvedla další kámen. David, který měřil skoro dva metry, a každý centimetr jeho těla hrál svaly, ji sledoval. Carolynpřiadalo, že se usmívá. Potom se otočil zpátky k Michaelovi: „Pche! Zrovna myši,“ zavrtěl hlavou. „Nevěděl jsem, že je to možné, ale nejspíš budeš ještě větší darmošlap než Carolyn.“

Carolyn mu z bezpečí své skrýše ukázala vztyčenýprostředníček.

Jennifer upustila kámen na lesní porost. Ozvalo se tupé zadunění. Narovnala se a roztřesenou rukou si otřela zpocené čelo. Těžce oddychovala.

„Carolyn? Cože? Já... já nevědět... já...“

„Zmlkni,“ přikázal mu David. „Abych si to ujasnil – zatímco my ostatní tu hledali Otce jako diví, ty ses někde poflakoval a hrál sis s bandou myší?“

„Myší... ano. Myslel jsem –“

Mýtinou se rozlehlo tupé plesknutí. Carolyn, která měla s Davidovými políčky dlouholetou zkušenost, opět zamrkala. Tenhle byl pořádný.

„Neptal jsem se tě na to, co sis myslel,“ zavrčel David.„Zvířatanemyslí. To ty přece chceš, Michaeli. Být zvířetem. A když na to přijde, přesně to taky jsi, nemám pravdu?“

„Jak říkáš,“ zašeptal Michael.

David k ní stál zády, ale Carolyn si jeho obličej dokázala představit stejně jasně, jako by se jí díval přímo do očí. Určitě se usmíval, aspoň trochu. Jestli poteče krev ,možná nám ukáže i 2olíčky ve tvářích.

17


„Prostě jen... zmlkni. Bolí mě z tebe hlava. Jdi třeba pomoct Jennifer.“

Jedna z Michaelových pum zavrčela. Michael ji přerušiltlumeným zakňučením a zvíře zmlklo. Carolyn přimhouřila oči. Když se podívala za Davida, z vlnící se trávy na západním okraji mýtiny poznala, že se stáčí vítr. Co nevidět zavane jejím směrem a ti tři ucítí pro změnu zase ji. Za dobu strávenou mezi Američany si stačila zvyknout na rozmanitost jejich pachů – Marlboro, Chanel, Vidal Sassoon – a už jí z nich ani neslzely oči. Jenže David s Michaelem k nim byli pořád stejně citliví. TeP, když foukalo od západu, bylo jen otázkou času, kdy si jí všimnou.

Zariskovala a pohlédla jim přímo do očí – od Ishy věděla, že to přitahuje pozornost, ale někdy neexistovala jiná možnost. Carolyn doufala, že je rozptýlí něco na sever od ní. A taky že ano, za chvíli Michaelův pohled přitáhla třepotající se můra, která dosedla na Margaretin hrob. David a pumy se po vzoru dravců podívali stejným směrem. Carolyn toho využila avklouzla zpátky do křovinatého podrostu.

Obešla kopec z jihu na východ. Když od nich byla asi čtvrt míle, vrátila se zpátky. Nyní už nedávala pozor; kráčela zpříma a svůj příchod oznámila tím, že schválně šlápla na suchou větev. Ta pod její nohou hlasitě zapraskala.

„Á,“ zvolal David. „Carolyn. Jsi ještě hlučnější aneohrabanější než obyčejně. Za chvíli z tebe bude opravdováAmeričanka. Slyšel jsem, jak se k nám šineš od samého úpatí kopce. PojP sem.“

Carolyn poslechla.

David jí pohlédl do očí a jemně ji pohladil po tváři. Prsty měl zčernalé zaschlou, sraženou krví. „V Otcověnepřítomnosti musíme všichni dbát na svou bezpečnost. Tomu přecerozumíš?“

18


„Samozř–“

S prsty stále na její tváři ji udeřil přímo na solar. Čekala to – tohle anebo něco podobného – a přesto jí ta rána vyrazila dech. Na kolena však nepadla. Alespoň tak, pomyslela si a na jazyku ucítila měděnou chuY nenávisti.

David si ji chvíli prohlížel krutým, zabijáckým pohledem. Když nezachytil žádný náznak vzdoru, kývl hlavou a odvrátil se. „Běž jim pomoct s tím hrobem.“

Donutila se zhluboka nadechnout. Mlha před očima se za chvíli rozestoupila. Došla k Margaretině mohyle. Suchépodzimní listí jí šustilo pod bosýma nohama, na Silnici 78,skryté za okolními stromy, se ozvalo tlumené burácenínáklaPáku. „Ahoj, Jen,“ pozdravila. „Ahoj, Michaeli. Jak dlouho je mrtvá?“

Michael neodpověděl, ale když k němu přišla, láskyplně jí očichal krk. Ze zdvořilosti udělala to samé.

„Ahoj, Carolyn,“ řekla Jennifer. Kámen, který vláčela,upustila na lesní podrost a otřela si pot z čela. „Je pod zemí odposledního úplňku.“ Oči měla podlité krví. „Jak je to dlouho? Asi dva týdny.“

Ve skutečnosti to byl skoro měsíc.Ta je zase sjetá, pomyslela si Carolyn a zamračila se. Pak byla o něco vlídnější: Ale kdo jí to může mít za zlé? Byla tu sama s Davidem. Řekla jenom, „Páni. To je o hodně déle než obyčejně. Co tam dělá?“

Jennifer ji počastovala nechápavým pohledem. „Hledá Otce, samozřejmě. Co sis myslela?“

Carolyn pokrčila rameny. „Jeden nikdy neví.“ Michaeltrávil většinu času se zvířaty a Margaret bylo nejlépe vespolečnosti mrtvých.

„Našla ho?“

„To za chvíli uvidíme,“ odpověděla Jennifer a významněpohlédla na horu kamení. Carolyn, které došlo, co po níkama>19


rádka chce, přistoupila k hromadě a zvedla z ní středně velký

kámen. Všichni tři pracovali potichu a rychle, tak jak bylizvyklí. Netrvalo dlouho a po hromadě nezůstalo ani památky;

jednotlivé kameny ležely rozházené po okolí. Země podnáhrobkem se od pohřbu slehla jen nepatrně. Pořád bylapoměrně kyprá. Padli na kolena a začali hrabat rukama v hlíně. Když

se dostali asi šest palců pod zem, vzduch naplnil silný zápach

Margaretina tlejícího těla. Carolyn, která si už stačilaodvyknout, v sobě potlačila dávivý zvuk. Dala si dobrý pozor, aby ji

neviděl David. Když byla díra hluboká asi dvě stopy, ucítila

něco měkkého. „Mám ji,“ řekla.

Margaret byla nafouklá, fialová a hnila. V očních důlcích se jí hemžili červi. Jennifer vylezla z hrobu a šla si pro věci.Michael s Carolyn očistili Margaret obličej a ruce od hlíny, ale pak už na ni cnečekali a spě chali ven.

Jennifer ze své brašny vytáhla stříbrnou fajfku, zapálila jisirkou a zhluboka popotáhla. Potom si povzdechla, skočila do hrobu a dala se do práce. Přestože byla závislá na drogách, měla obrovský talent. Před rokem jí Ote csložil vr cholnýkomliment, když jí osobně předal bílou šerpu hojení. Od té doby byla Jennifer, a nikoliv Otec, mistryní svého katalogu.Žádného jiného knihovníka tak neuctil.

Smrtelná rána měla tentokrát podobu vertikální rýhy vMargaretině srdci, která přesně odpovídala délce a šířce Davidova nože. Jennifer si na mrtvolu sedla a přikryla ránu dlaní. Držela ji tam po tři nadechnutí. Carolyn ji zaujatě sledovala.Zapamatovala si jednotlivé fáze, během nichž Jennifer postupně zašeptala slova mysl, tělo a duch. Carolyn se měla na pozoru, aby svůj zájem nedala sebemenším způsobem najevo. Kdyby vás někdo přistihl při tom, že sbíráte vědomosti mimo svůjkatalog, byl by to přímo hazard se životem.

Michael odešel na druhou stranu mýtiny, kde zápach nebyl

20


tak silný, a dobromyslně se kočkoval se svými pumami.Usmíval se od ucha k uchu a ostatních knihovníků si nevšímal.Carolyn byla opodál; nenuceně se opírala o nohu bronzového

býka, ale přitom stála dost blízko na to, aby mohla sledovat

Jennifer při práci. Všimla si, že když kamarádka konečně stáhla

ruku z Margaretiny rány, díra v jejím hrudníku zmizela.

Jennifer se v hrobě postavila. Carolyn došlo, že se chcenejspíš jen nadechnout čerstvého vzduchu a k léčebnémupostuu to nepatří. I venku cítila příšerný zápach. V jámě proto musel být přímo strašlivý. Jennifer se zhluboka nadechla aznovu padla na kolena. Svraštila čelo, smetla většinu hmyzu, který se hemžil kolem, a pak přiložila svá teplá ústa na Margaretiny studené fialové rty. Zůstala bez hnutí po tři nadechnutí, potom se rychle stáhla a téměř se pozvracela. Když přemohla dávicí reflex, začala do kůže mrtvé vtírat rozličné masti. Bylozajímavé, že vodičky nanášela v určitých vzorech, v piktogramech psaných pelapštinou – nejprve ambice, potom vnímáníanakonec lítost.

Jakmile byla hotová, honem se postavila a vylezla z hrobu. Zamířila ke Carolyn s Michaelem, ale po dvou krocích senajednou zastavila a vyvalila oči. Rychle si dala ruku před pusu a rozběhla se k lesnímu podrostu, kde se konečně vyzvracela. Potom pomalu kráčela ke Carolyn a nohy se jí při chůzi ještě třásly. Čelo měla lesklé potem.

„Špatné?“ zeptala se Carolyn.

Jennifer místo odpovědi odvrátila hlavu a odplivla si. Pak si přisedla blíž a na chvíli jí položila hlavu na rameno. Znovu vytáhla malou stříbrnou fajfčičku – byl to americký dárek od Carolyn – a zapálila si. Mýtinu naplnil sladký marihuanový dým. Nabídla dýmku kamarádce.

„Ne, díky.“

Jennifer pokrčila rameny a znovu popotáhla, tentokrát oně>21


co víc. Světlo ze žhnoucího uhlíku se odrazilo v bronzovém

břichu býka. „Někdy si říkám...“

„Co?“

„Říkám si, jestli se s hledáním Otce vůbec obtěžovat.“

Carolyn se odtáhla. „To myslíš vážně?“

„Ano, já –“ Jennifer si povzdychla. „Ne. Možná. Nevím. Jen... o tom přemýšlím. Bylo by vážně o tolik horší, kdybychom to prostě... nechali plavat? Dovolili Vévodovi nebo někomu jinému, aby převzali moc?“

„Jestli se Vévoda zhojí do té míry, že bude schopný znovu přijímat potravu, komplexní život jako takový skončí.Netrvalo by to dlouho. Pět, možná deset let.“

„Já vím.“ Jennifer si znovu zapálila. „A tak místo něj máme Otce. Vévoda... s ním by to bylo alespoň bezbolestné. Možná dokonce i mírumilovné.“

Carolyn se zatvářila kysele, ale potom se usmála. „Máš za sebou pár drsných týdnů s Davidem, viP?“

„Ne, to není –“ začala Jennifer. „Tedy, možná ano. Když o tom mluvíš, bylo to zatraceně drsné. Kdes vůbec byla?Pomo cby se mi hodila.“

Carolyn ji poplácala po rameni. „Mrzí mě to. Ukaž, dej to sem.“

Jennifer jí podala fajfku. Carolyn zlehka popotáhla.

„Ale stejně,“ pokračovala kamarádka. „To tě to vážně nikdy netrápí?“

„Co?“

Jennifer mávla rukou a ukázala na rozrytý hrob, naDubosádky, na bronzového býka. „Všechno.“

Carolyn o tom chvíli přemýšlela. „Ne. Nijak zvlášY. Už ne.“ Ulpěla pohledem na Jennifeřiných vlasech a vyndala z nichčerva. Svíjel se jí na konečku prstu. „Štvalo mě to, ale zvykla jsem si.“ Červa rozmáčkla. „Člověk si zvykne skoro na cokoliv.“

22


„Možná ano.“ Jennifer si vzala dýmku zpátky. „Někdy mi připadá, že my dvě jsme jediné, které se ještě nezbláznily.“

Carolyn chtěla vzít Jennifer kolem ramen, chtěla ji obejmout nebo něco podobného, ale nakonec se rozhodla, že to neudělá. Už tak byl jejich rozhovor až příliš sentimentální a začínalo jí to být už nepříjemné. Aby změnila téma, kývla hlavou směrem k hrobu. „Jak dlouho bude trvat, než...?“

„Nevím přesně,“ odpověděla Jennifer. „Nejspíš to nebude hned. Tak dlouho tam dole ještě nebyla.“ Zašklebila se a znovu si odplivla. „Fuj.“

„Podívej,“ řekla Carolyn. „Něco jsem ti přinesla.“ Chvíli se přehrabovala v igelitové nákupní tašce a nakonec z ní vytáhla poloprázdnou láhev Listerinu.

Jennifer si ji vzala. „Co to je?“

„Dej si trochu do pusy a propláchni si ji. Nic nepolykej. Počkej pár vteřin, a pak to vyplivni.“

Jennifer si láhev nedůvěřivě prohlížela, jako by přemýšlela, zda si z ní kamarádka nedělá legraci.

„Věř mi,“ řekla Carolyn.

Jennifer chvíli váhala, ale potom vzala tekutinu do úst.Vyvalila oči.

„Propláchni si pusu,“ radila Carolyn a vyboulila nejprvelevou a potom pravou tvář, aby jí ukázala, jak na to. Jennifer ji napodobila. „A teP to vyplivni.“ Dívka poslechla. „Lepší?“

„Páni!“ zvolala Jennifer. „To je –“ Ohlédla se přes rameno, aby zkontrolovala Davida. Nedíval se na ně, ale i tak radějiztišila hlas. „To je úžasné. Obyčejně trvá hodiny, než tu pachuY dostanu z pusy!“

„Já vím,“ odpověděla Carolyn. „Je to americký vynález. Říká se mu ústní voda.“

Jennifer chvíli přejížděla prsty po etiketě s dětským úžasem ve tváři. Pak se zjevnou neochotou vrátila láhev Carolyn.

23


„Ne,“ řekla dívka. „Nech si ji. Je pro tebe.“

Jennifer neodpověděla, ale usmála se.

„Skončila jsi?“

Dívka přikývla. „Myslím, že ano. Margaret je každopádně připravená. Volání slyšela.“ Potom zvýšila hlas. „Davide?Budeš chtít ještě něco?“

David k nim byl otočený zády. Stál na okraji útesu a hleděl přes Silnici 68 směrem k Dubosádkám. Roztržitě mávl rukou. Jennifer pokrčila rameny.

„To nejspíš znamená, že jsem hotová.“ Obrátila se keCarolyn. „Co si o tom všem myslíš?“

„Nevím,“ odpověděla Carolyn. „Jestli je Ote cmeziAmeričany, nemůžu ho najít. Dozvěděli jste se něco?“

„Michael tvrdí, že mezi živými ani mrtvými zvířaty taky není.“

„A ostatní?“

Jennifer pokrčila rameny. „Zatím jsme tu jen my tři. Ostatní dorazí za chvíli.“ Natáhla se na trávu a položila hlavu Carolyn do klína. „Díky za ten – jak se to jmenovalo?“

„Listerine.“

„Lis-te-rýn,“ zopakovala Jennifer. „Děkuju ti.“ Zavřela oči.

Celé odpoledne se na mýtinu trousili další knihovníci,přicházeli po jednom i v párech. Někteří nepřišli s prázdnou.Alicia držela černou svíci, která stále hořela tak jako ve zlaté ruině na konci času. Rachel a její dětští duchové si mezi sebou šeptali o budoucnosti, která nikdy nenastane. Dvojčata Peter aRichard pozorně sledovali, jak knihovníci zaplňují dvanáct bodů zkráceného kruhu, a zkoumali nějaký hlubší řád, kterýostatním zůstával skrytý. Jejich ebenová kůže se ve světle ohně leskla potem.

Nakonec, těsně před západem slunce, se na světle objevila Margaretina bledá, třesoucí se ruka.

„Je zpátky,“ zamumlala Jennifer.

24


David došel s úsměvem k mohyle. Sklonil se a vzalMargaret za ruku. S jeho pomocí se zvedla na roztřesené nohy.Padaly z ní nánosy hlíny. David ji vytáhl z hrobu: „Zdravím tě, lásko moje!“ Stála před ním – sahala mu sotva k hrudníku – a potom zaklonila hlavu a usmála se. David z ní oprášil tunejhorší špínu, zvedl ji za boky a dlouze a hluboce ji políbil. Její malé nožky se ochable houpaly patnáct centimetrů nadčernou zemí. Carolyn si nepamatovala na barvu šatů, ve kterých Margaret pohřbili. Mohly být popelavě šedé anebo v barvěvyběleného masa, kterou získá dětská panenka, když ji necháte dlouho na slunci. Už tu skoro není. Jediné ,co z ní zbylo ,je ten smrad.

Margaret se chvíli potácela kolem a nakonec se posadila na hromadu měkké hlíny vedle své mohyly. David na ni mrknul a jazykem si olízl zuby. Margaret se zachichotala. Jennifer se znovu začala dávit.

David si přidřepl vedle Margaret a prohrábnul jí zašpiněné, černé vlasy. „No tak?“ zavolal na Richarda s Peterem a ostatní, „Na co čekáte? Všichni jsou tady. Na svá místa.“

Utvořili přibližný kruh. Carolyn Davida pozorovala. Chvíli neklidně sledoval bronzového býka a nakone cse postavil tak, aby k němu byl zády.I po všech těch letech se na něj nerad dívá. Neměla mu to za zlé.

„Tak dobrá,“ řekl potom. „Všichni jste měli měsíc. Kdo z vás má pro mě odpovědi?“

Nikdo nepromluvil.

„Margaret? Kde je Otec?“

„Nevím,“ odpověděla. „V zapomenutých zemích není.Nekráčí vnější temnotou.“

„Takže není mrtvý.“

„Možná ne.“

„Možná? Co to znamená?“

25


Margaret dlouho neodpovídala. „Kdyby zemřel vKnihovně, bylo by to něco jiného.“

„Jak to myslíš? Neodešel by do zapomenutých zemí?“

„Ne.“

„A kam tedy?“

Margaret se zatvářila vyhýbavě. „Neměla bych ti to říkat.“

David si promnul spánky. „Podívej se, neptám se tě na tvůj katalog, ale... už je pryč hodně dlouho. Musíme zvážit všechny možnosti. Mluv obecně. Co by se stalo, kdyby opravdu zemřel v Knihovně? Byl by –“

„NebuP směšný.“ Carolyn nekřičela, ale mluvila silným hlasem. Obličej měla brunátný. „Ote cnemůže být mrtvý – ani v Knihovně, ani nikde jinde, zatraceně!“ Ostatní souhlasně zamručeli. „VždyY je to... je to Otec.“

David se zachmuřil, ale nechal to být. „Margaret? Co si o tom myslíš?“

Margaret, kterou to příliš nezajímalo, jen pokrčila rameny. „Carolyn má nejspíš pravdu.“

„Hmm.“ Nevypadal, že by ho to přesvědčilo. „Rachel? Kde je Otec?“

„Nevíme,“ odpověděla a rozpřáhla ruce, aby ukázala na mlčenlivé šiky dětských duchů za jejími zády. „Není v žádné z možných budoucností, které vidíme.“

„Alicio? Co skutečná budoucnost? Je tam?“

„Ne.“ Prsty si prohrábla špinavě blond vlasy, očividně byla nervózní. „Zkontrolovala jsem všechny cesty vedoucí ktepelné smrti normálového prostoru. Nic.“

„Není v žádné z budoucností a není ani mrtvý. Jak je to možné?“

Alicia a Rachel se na sebe podívaly a pokrčily rameny. „Je to skutečná záhada,“ řekla Rachel. „Nedokážu to vysvětlit.“

„To není žádná odpověP.“

26


„Možná se špatně ptáš.“

„Vážně?“ David k ní došel. Zubil se od ucha k uchu ačelistní svaly mu hrály jedna báseň. Vypadal nebezpečně. „Opravdu?“

Rachel zbledla. „Nemyslela jsem –“

David ji chvíli nechal, aY se před ním plazí, a potom jí přiložil prst na rty. „Později.“ Klesla na zem. V měsíčním světle bylo vidět, že se třese.

„Petere, ty se vyznáš ve všech možných abstraktníchpitomostech. Čísla, hodnoty a tak dále. Co si o tom myslíš?“

Peter zaváhal.

„Existují jisté aspekty Otcovy práce, které mi nikdy neukázal –“

„Ote ctajil vě ci před námi všemi. Odpověz na otázku.“

„V době, kdy zmizel, pracoval na něčem jménem regresivní kompletnost,“ řekl. „Jde o teorii, podle které je svět vystavěn způsobem, že bez ohledu na to, kolik záhad vyřešíte, vždycky se objeví další, zapeklitější záhada. Otec se zdál velice –“

„Do prdele s tebou. Víš, kde je Otec, nebo ne?“

„Ne tak docela, ale pokud budeme sledovat tutomyšlenkovou linii, možná se nám podaří vysvětlit –“

„To je jedno.“

„Ale –“

„Zmlkni. Carolyn, sedneš si s ním a všechno to přeložíš do jazyka, kterému dokáže porozumět normální člověk.“

„Samozřejmě,“ odpověděla.

„Michaeli, co Daleký vrch? Našels tam nějaké stopy?“

„Ne. Tam ne.“ Jeho řeč se lepšila.

„A Lesní bůh? Je –“

„Lesní bůh spí. NeshromažPuje proti nám žádné armády. Jeho smečka pletichaří jako vždycky, ale neviděl jsem nic, co by se týkalo přímo nás. Nemám jediný důvod si myslet –“

„Myslet? Ty? Nechtěj mě rozesmát.“ David se odvrátil.„Emily, co je s –“

27


„Je tu ještě něco,“ přerušil ho Michael. „Budeme mítnávštěvu.“

David na něj zíral. „Návštěvu? Proč jsi mi to neřekl dřív?“

„Uhodils mě do obličeje,“ odpověděl Michael. „Přikázals mi, abych byl zticha.“

Svaly v Davidově čelisti znovu poskočily. „A teP tipřikazuju, abys mluvil,“ zavrčel. „Kdo přijde?“

„Nobununga.“

„Cože? Sem?“

„Má starost o Otcovu bezpečnost,“ vysvětlil Michael. „Chce celou věc prošetřit.“

„Do háje,“ vyhrkla Carolyn. Tohle ji zaskočilo. Tak brzo Nobunungu nečekala. Naštěstí měla dost duchapřítomnosti, aby mluvila potichu a anglicky. Nikdo si ničeho nevšiml.

„Kdy přijde?“

Michael zkrabatil čelo. „On... přijde, ehm... až tu bude?“

David zaskřípal zuby. „A kdy by to asi tak mělo být?“

„Později.“

„A to je kdy přesně?“ Sevřel ruku v pěst.

„On ti nerozumí, Davide,“ řekla Jennifer mírně. „Nevnímá čas stejným způsobem jako lidé. Už ne. Tím, že ho uhodíš,ničemu nepomůžeš.“

Poplašený Michael těkal očima z jednoho na druhého.„Viděly ho myši! Blíží se!“

David povolil pěst. Promnul si spánky. „To je jedno,“ řekl nakonec. „Na tom nesejde. Snad má dokonce pravdu.Nobununga přijde, až přijde. Jediné, co můžeme dělat, je zajistit, aby se tu cítil vítaný. Petere, Richarde – posbírejte totemy.“Dvojčata nadskočila a rychle spěchala vykonat rozkaz.

„Carolyn – ty se musíš vrátit do Ameriky. Budemepotřebovat nevinné srdce. Nabídneme ho Nobunungovi, jakmiledorazí. Myslíš, že to zvládneš?“

28


„Nevinné srdce? V Americe?“ Zaváhala. „Možná.“

David, který ji špatně pochopil, řekl: „Je to jednoduché. Prostě řízneš skrz žebra.“ Zastříhal ve vzduchu prsty. „Takhle. Jestli to nezvládneš sama, pošli pro mě.“

„Ano, Davide.“

„To bude pro dnešek všechno. Carolyn, ty můžeš odejít, jakmile budeš připravená. Vy ostatní se držte poblíž.“Neklidně pohlédl směrem k býkovi. „Richarde, Petere, pospěšte si s tím. Chci, ehm... chci se vrátit k paní McGillicuttyové,“ řekl a mrknul přitom na Margaret. „Brzo bude večeře.“

Rachel se posadila na zem. Její děti se shlukly kolem ní, takže ji nebylo vidět. Carolyn si chtěla promluvit s Michaelem, ale on i jeho šelmy už mizeli v lese. Jennifer si na mýtiněrozrostřela kůže na spaní a se zasténáním na ně ulehla. Margaret se točila kolem Davida.

David se chvíli přehraboval ve svém tlumoku. „Tady máš, Margaret. Přinesl jsem ti dárek.“ Ven vytáhl uříznutou hlavu starého muže. Zvedl ji za dlouhé prořídlé vousy. Několikrát s ní zhoupnul tam a zpátky a nakonec ji hodil Margaret.

Dívka ji chytla do obou rukou a slabě zasténala pod jejíváhou. Pak se blaženě usmála od ucha k uchu. Měla úplně černé zuby. „Děkuju ti.“

David si sedl vedle ní a shrnul jí vlasy z očí. „Jak dlouho to bude trvat?“ houkl přes rameno.

„Hodinu,“ odpověděl Richard a prsty prohrábl mísu stotemy – nádoba obsahovala Michaelovy chlupy Lesního boha, černou svíčku, kousek Carolyniných šatů ztvrdlý zaschlou krví a kapku vosku z černé svíce. Předměty měly být použity jako uzly n-rozměrného sledovacího zařízení, které je mělo – tím si byli jistí, tedy... celkem jistí – navést směrem k Otci. Možná. Carolyn o tom měla své pochybnosti.

„Víc ne,“ souhlasil Peter s bratrem.

29


Margaret si položila hlavu do klína. Neskrývala své nadšení: obracela ji ze všech stran, hladila ji po tvářích, žvatlala na ni, uhlazovala její huňatá obočí. Když o starce chvíli pečovala, zachvěla se mu víčka a nakonec otevřel oči.

„Modré!“ vykřikla Margaret. „Ach, Davide, děkuju ti!“

David jen pokrčil rameny.

Carolyn na hlavu kradmo pohlédla. Muž měl snad kdysiskutečně modré oči, nyní však byly zapadlé a pokrývala je mázdra. I tak ho poznala. Býval menším dvořanem v jednom zOtcových kabinetů a před mnoha lety také premiérem Japonska. Takový člověk by byl obyčejně chráněný. Davidovi muselo pořádně stoupnout sebevědomí ,že si tak troufá. Hlavaznovu zamrkala a pohledem ulpěla na Margaret. Muž zvedl jazyk a začal pohybovat rty, ale bez pli cnemohl vydat žádný zvuk.

„Co říká?“ zeptal se David. Po šesti týdnech vyhnanstvívětšina z nich pochytila alespoň základy angličtiny, ale Carolyn byla jediná, kdo mluvil japonsky.

Nahnula se blíž a svraštila nos před hnilobným zápachem. Potom hlavu naklonila a dotkla se mužových tváří. „Mooichido itte kudasai ,Yamada-san.“ Mrtvý muž zkusil znovupromluvit. Prosil Carolyn slepýma očima.

Pohodlně se usadila a zdrženlivě složila ruce v klíně: levou dala přes pravou, takže dlaň každé ruky zakrývala prsty tédruhé. Ve tváři měla klidný, skoro milý výraz. Věděla, že Emily umí číst myšlenky, i David je dokázal vycítit, alespoň jejich podstatu. Poznal, když mu chtěl někdo ublížit. V bitvě dovedl nahlédnout do myslí svých nepřátel a spatřit jejich strategie, odhalit zbraně, které by proti němu mohli použít. Carolyn měla podezření, že kdyby to bylo nutné, viděl by i mnohem dál. Na tom však nezáleželo. Pokud by teP Emily nebo David nahlédli do jejích myšlenek, nic závadného by v nich nenašli. Spatřili by jen ochotu pomoci.

30


Něco jiného byl samozřejmě opravdový cit tvořícísamotnou podstatu bytostného já. Nešel odcítit, ignorovat aniodklonit jiným směrem. Alespoň ne na moc dlouho.

Ale s trochou cviku a důslednosti ho bylo možné skrýt.

„Ptá se na Čieko a Kiko-Čan,“ řekla Carolyn. „Myslím, že jsou to jeho dcery. Chce vědět, jestli jsou v bezpečí.“

„Aha,“ pochopil David. „Pověz mu, že jsem je vykuchal, abych se trochu pocvičil. Jejich matku taky.“

„Je to pravda?“

David pokrčil rameny.

„Sorera wa anzen desu ,Yamada-san. Ima yasumu desu nee.“ Carolyn mu řekla, že jsou v bezpečí, že už může v kliduspočinout. Mrtvý muž zavřel oči. Na konci levého víčka se muzachvěla jediná, veliká slza. Margaret ji sledovala lesklým,chamtivým pohledem. Když se kapka uvolnila a začala stékat po Yamadově tváři, naklonila hlavu jako pták a slízla ji jediným kmitnutím jazyka. Mrtvý muž nabral vzduch do úst, naplnil si jím tváře a pak ho vyfoukl. Byl to ten nejtišší, nejjemnější anejsmutnější zvuk, jaký kdy Carolyn slyšela. David a Margaret se zasmáli.

Carolynin úsměv byl přiměřeně nucený. Přemohla ji snad lítost k tomu nebohému muži? Možná za to mohl ten zápach. Tak či onak, kdyby se někdo obtěžoval nahlédnout do jejímysli, i tentokrát by v ní našel jen starost o Otce a upřímnou – třebaže trochu nervózní – snahu potěšit Davida. Avšak při vzpomínce na nepatrné, slábnoucí záchvěvy vibrující rukojeti mosazného kopí se Carolyn roztřásly konečky prstů. V jejím srdci vzplanula temná nenávist k nim oběma a zahořela jako černé slunce.

31


Kapitola druhá

Buddhismus pro blbce

I

„T

akže,“ řekla, „chtěl by sis střihnout vloupačku?“

Steve ztuhnul a zůstal na ni zírat s otevřenou pusou.Veředu u baru zaznělo několik cvaknutí, jak někdo upustil cent

do útrob jukeboxu od firmy AMI. Steve odložil netknuté pivo

zpátky na stůl. Jak že se to jmenuje? Christy? Cathy?

„Prosím?“ vypravil ze sebe nakonec. Potom si vzpomněl: Carolyn. „Děláš si legraci, že jo?“

Popotáhla z cigarety. Její špička zaplála oranžovým světlem, ozářila půl tuctu prázdných panáků a hromádku kuřecíchkostí. „Ne. Myslím to naprosto vážně.“

Jukebox zavrčel. O chvíli později se barem rozlehly úvodní tóny písničky Bennyho Goodmana „Zpívej, zpívej, zpívej“; zaburácely jako válečné bubny nějakého ztraceného divošského národa. Steve ucítil, jak se mu v hrudi zběsile rozbušilo srdce.

„Oukej. Fajn. Očividně nežertuješ. Pokud bys to náhodou nevěděla, jde o celkem závažný zločin.“

Nic na to neodpověděla, jenom se na něj dívala.

Chtěl říct něco chytrého, ale v té chvíli se zmohl na jediné: „Jsem instalatér.“

„Nebyls jím vždycky.“

32


Zíral na ni. Měla pravdu, ale na světě neexistovala možnost, jak by to mohla vědět. O podobných rozhovorech míval Steve noční můry. Ve snaze zakrýt své zděšení sebral z talíře poslední křidýlko a namočil ho do plísňového sýru na stole. Zastavil se dřív, než ho mohl sníst. Pach octa a pepře se k němu donesl jako tiché varování. „Nemůžu,“ vypravil ze sebe. „Musímdomů nakrmit Peteyho.“

„Koho?“

„Svého psa, jmenuje se Petey. Je to kokršp–“

Zavrtěla hlavou. „To počká.“

Změň téma. „Jak se ti tu líbí?“ zeptal se a zoufale se usmál.

„Je to tady celkem hezké,“ odpověděla a prsty ohmatala časopis, který měl Steve rozečtený. „Jakže se to tu jmenuje?“

„Warwick Hall. Během prohibice ve dvacátých letech tady býval ilegální bar. Cath – to je majitelka – ho zdědila po svém dědečkovi. Na fotkách, co tu zůstaly, je vidět, jak to tadytenkrát vypadalo. Cath je blázen do jazzu, takže když odešla do důchodu, bar zrenovovala a otevřela si tu soukromý klub.“

„Jasně.“ Carolyn upila ze svého piva, a pak se rozhlédla po zarámovaných plakátech – Lonnie Johnson, Roy Eldridge se svojí trumpetou, reklama na divadelní festival 3. a 4. říjnadevatenáct set dvacet něco. „TeP to tu vypadá jinak.“

„To ano.“ Steve vyklepl z krabičky cigaretu a nabídnul jí. Kdyžsijiodněhobrala,všimlsi,ženehtynapravérucemáne- nalakované a ohlodané skoro až do masa, ale ty na levé jsoupěstěné a pokryté červeným lakem. Divné. Zapálil cigarety stejnou sirkou. „Začal jsem sem chodit, protože je to jediný bar vokolí, kde se ještě může kouřit. Ale nakone cjsem si to tu oblíbil.“

„Co kdybys nad tou nabídkou chvíli popřemýšlel?“přerušila ho Carolyn. „Chápu, že jsem tě s tím trochu zaskočila. Kde jsou tu dámské záchodky?“

„Nemusím si ni crozmýšlet. OdpověP zní ne. Dámy jsou

33


támhle vzadu.“ Ukázal palcem přes rameno. „Nikdy jsem tam

nebyl, ale u pisoárů na pánech se splachuje takovýmmosazným řetízkem. Chvíli mi trvalo, než jsem na to přišel.“ Odmlčel

se. „A co vlastně děláš?“

„Už jsem ti to říkala,“ odpověděla Carolyn. „Jsemknihovnice.“

„Jasně.“ Vzhledem k tomu, jak vypadala – vánoční svetr se soby natažený přes elastické cyklistické šortky, na nohoučervené gumáky a návleky z osmdesátých let – si nejdřív myslel, že je schizofrenička. TeP o tom začínal pochybovat.

Fajn, pomyslel si, schizofrenička to není. Tak co je zač?Carolyn o sebe zjevně příliš nedbala, ale nedalo se říct, že bynebyla přitažlivá. Taky si uvědomil, že bude nejspíš zatraceně chytrá. Asi před hodinou a půl se k němu přiloudala se dvěma pivy, představila se a zeptala se ho, jestli si může přisednout. Steve, svobodný a kromě svého psa zcela bez závazků, nicnenamítal. Chvíli si povídali. Zasypala ho otázkami, ale na ty jeho odpovídala jen neurčitě. Celou dobu si ho pozorněprohlížela bystrýma tmavohnědýma očima.

Steve získal dojem, že pracuje na univerzitě. Možná to byla nějaká lingvistka? S Cath mluvila francouzsky a dalšíhoštamgasta Eddieho Hua úplně vyvedla z míry, když na něj spustila plynnou čínštinou. Ale knihovnice pasuje taky. Představil si ji, jak sedí mezi rozviklanými regály knih, vlasy jako vrabčíhnízdo, mumlá si do skvrnitého hrnku instantního kafe, který vzala v kuchyňce pro zaměstnance, a plánuje loupež. Ušklíbl se azakroutil hlavou. To není možné. Objednal ještě jeden džbánek.

Pivo dorazilo na stůl o dobrých pár minut dřív než Carolyn. Steve si dolil sklenici. Zatímco pil, rozhodl se pozměnitdiagnózu ze „schizofrenie“ na „sere na oblečení“. Spousta lidí osobě tvrdila, že jsou jim šaty ukradené, ale skutečně vážně to myslel málokdo. Ne že by takoví jedinci neexistovali.

34


Steve chodil do školy s chlápkem, který strávil dva roky vJižním Pacifiku, kde se úspěšně podílel na nějakém obchodu sdrogami. Když se vrátil, měl peněz jako šlupek – v garáži mu stála dvě Ferrari, propánakrále – ale klidně nosil staré, rozervané hadry. Vzpomínal si, že Bob kdysi –“

„Jsem zpátky,“ řekla. „Promiň.“ Měla pěkný úsměv.

„Doufám, že si dáš ještě jedno,“ kývl směrem ke džbánu s pivem.

„Jasně.“

Nalil jí. „Snad se neurazíš, ale tohle je vážně podivné.“

„Jak to myslíš?“

„Knihovnice, které znám, většinou zajímají jiné věci. Třeba čaj a nenáročné detektivky, rozhodně ne vloupání.“

„Asi ano. Já ale pracuju v trochu jiné knihovně.“

„To mi budeš muset vysvětlit.“

Svých slov zalitoval hned, jak je vypustil z úst. Snad vážně neuvažuješ o tom ,že bys do toho šel? Provedl bleskovouduševní inventuru. Ne. Neuvažuju. Zvědavý ale byl.

„Mám jistý problém,“ řekla Carolyn. „Moje sestra tvrdí, že bys mohl mít zkušenosti potřebné k jeho vyřešení.“

„O jakých zkušenostech tu mluvíme?“

„Zámky od bytů – ni czvláštního – a poplašné zařízení typu Lorex.“

„To je všechno?“ V duchu zalétl ke krabici s nářadím,kterou měl vzadu v autě. Byly v ní instalatérské nástroje –baterka, pájka, řezací stroj na trubky, hasák – ale i další věci.Štípačky, páčidlo, avomet, malé železné pravítko, které by mohl použít k – Ne. Rychle v sobě tu myšlenku zadusil, ale bylopříliš pozdě. Cítil, jak se v něm něco probouzí k životu.

„Všechno,“ odpověděla. „Brnkačka.“

„Kdo je tvoje sestra?“

„Jmenuje se Rachel. Neznáš ji.“

35


Chvíli o tom přemýšlel. „Máš pravdu. Nikoho takového si nevybavuju.“ Rozhodně nepatřila do malého okruhu lidí, kteří věděli o jeho původním povolání. „Tak jak je možné, že toho o mně tolik ví?“

„Upřímně řečeno, tomu sama nerozumím. Jakmile jde o to něco vypátrat, je vážně dobrá.“

„A co přesně o mně vypátrala?“

Carolyn si zapálila další cigaretu a z nosních dírek vyfoukla dva identické proužky kouře. „Povídala, že rozumíš technice a jsi tak trochu vyvrhel. Prý jsi spáchal přes sto loupeží.Myslím, že říkala sto dvanáct.“

To byla pravda, přestože od té doby uběhlo skoro deset let. Obrátil se mu žaludek. Věci, které tenkrát udělal, a co hůř, věci, které neudělal, ho pronásledovaly takřka neustále.Zatímco mluvila, sesypaly se na něj jako hejno dravců a zahryzly se mu do kůže. „Rád bych už šel,“ vypravil ze sebe. „Prosím.“

Chtěl si číst sportovní magazín Sports Illustrated. Chtěl přemýšlet o útočné linii Baltimore Colts, ne o bezpečnostním bytovém systému Kwikset, který by obešel za třicet vteřin i bez pořádných nástrojů. Chtěl –

„Uklidni se. Škodný nebudeš.“ Něco k němu přistrčila.Podíval se pod stůl. Na zemi uviděl modrou sportovní tašku. „Koukni dovnitř.“

Zvedl tašku za úchopy. Co v ní najde, věděl ještě předtím, než ji rozepnul. Peníze. Spoustu peněz. Většinou v padesáti a stodolarových bankovkách.

Steve položil tašku na zem a odsunul ji zpátky. „Kolik tam je?“

„Tři sta dvacet sedm tisíc dolarů.“ Típla cigaretu. „Víceméně.“

„To je zvláštní číslo.“

„Jsem zvláštní člověk.“

Steve si povzdechl. „Poslouchám.“

„Takže to uděláš?“

36


„Ne. Ani náhodou.“ Buddhista se snaží nebrat si to ,co mu nebylo dáno. Pak se zarazil a ušklíbl se. Minulý rok zaplatil na daních 58 000 dolarů. Dluh na jeho kreditní kartě byl jen o něco málo menší. „Možná.“ Zapálil si další cigaretu. „Je to hodně peněz.“

„Opravdu? Asi ano, když to říkáš.“

„Alespoň pro mě. Jsi bohatá?“

Pokrčila rameny. „Můj Otec.“

„Aha.“ Bohatý tatínek. To hodně vysvětlovalo. „Jaks přišla k – kolik že toho je?“

„Tři sta dvacet sedm tisíc dolarů. Šla jsem do banky. Peníze pro mě nejsou problém. Bude to stačit? Můžu sehnat víc.“

„Mělo by to pokrýt náklady,“ poznamenal. „Znával jsem lidi – kvalifikované lidi – co by podobnou práci udělali za tři stovky.“ Čekal, a tak trochu doufal, že nabídku odvolá nebo ho požádá o kontakt na jednoho z těch kvalifikovaných lidí. Místo toho na sebe chvíli jen mlčky zírali.

„Já chci tebe,“ řekla nakonec. „Pokud nejde o peníze, tak co ti brání?“

Nejdřív jí chtěl vysvětlit, že se snaží polepšit. Mohl říct: Někdy si připadám jako mladá rostlinka ,co právě vyrašila z hlíny a snaží se dosáhnout na slunce. Místo toho odpověděl: „Jenom úplně nechápu, co z toho budeš mít. Je to nějakýextrémní sport pro bohaté děti? Nudíš se?“

Uchechtla se. „Ne, přesně naopak.“

„Tak o co jde?“

„Před pár lety mi něco ukradli. Něco cenného.“ Drsně se zasmála. „Hodlám to dostat zpátky.“

„Budu potřebovat trochu víc informací. O čem tu mluvíme? Diamanty? Šperky?“ Zaváhal. „Drogy?“

„Ni ctakového. Má to spíš citovou hodnotu. Ví cti prozradit nemůžu.“

37


„Proč zrovna já?“

„Máš výborná doporučení.“

Steve uvažoval. Eddie Hu a Cath na tanečním parketu za Carolyninými zády se právě učili charleston. Začíná jim todocela jít. Steve si vybavil, jaký je to pocit, být v něčem dobrý. V jistých kruzích byl nějakou dobu celkem známý. Možná si někdo vzpomněl. „Tak dobrá,“ souhlasil. „Nejspíš to beru. Mám ale ještě pár otázek.“

„Jen do toho.“

„Víš jistě, že půjde o obyčejné poplašné zařízení? Žádné sejfy, žádné exotické zámky, nic podobného?“

„Vím.“

„Jak?“

„Zase moje sestra.“

Steve otevřel ústa, aby zpochybnil kvalitu takové informace. Pak si uvědomil, že přesný počet loupeží, které spáchal, by si sám nevybavil, ani kdyby mu drželi pistoli u hlavy. Ale stodvanáct zní víceméně správně. A tak se jen zeptal: „Posledníotázka. Co když tam ta vě cnebude?“

„Stejně dostaneš zaplaceno.“ Usmála se a naklonila se oněco blíž. „Možná ti dám i prémii.“ Povytáhla jedno obočí anasadila lehce koketní úsměv.

Steva něco takového napadlo. Než začala s tou loupeží aúplně mu tím vyrazila dech, doufal, že by se rozhovor mohl stočit podobným směrem. Ale teP... „Nekomplikujme to,“ řekl.„Peníze by mi měly stačit. Kdy chceš jít?“

„Takže to uděláš?“ Měla silné, opálené nohy. Když jimi hýbala, bylo vidět, jak jí pod kůží pracují svaly.

„Jo,“ řekl a hluboko uvnitř věděl, že je to špatný nápad. „Nejspíš.“

„Pak není důvod otálet.“

38


II

J

edna z věcí, kterou Steve na Warwick Hall oceňoval, byla

čistota. Naleštěné dřevo, zářící mosaz, dobře odpružené

kožené sedačky tvarované do přátelské pozvánky adresované

zákazníkovu pozadí a na podlaze černobílé dlaždičkyvyskládané ve vzorcích, které by popíchly i samotného Euklida.

Atmosféra však vzala za své, jakmile jste prošli vstupními dveřmi. Od ulice a moderního světa vás dělilo několik pater mastných betonových schodů. SchodišYová šachta se černala zašlou špínou – byla místem, kam chodí umírat zatoulanékočky. Všude se povalovaly nánosy odpadků, špačky od cigaret, tašky z restaurací s rychlým občerstvením, plastová láhev zpoloviny naplněná rozžvýkaným tabákem. Dnes v noci bylochladno, takže smrad alespoň nevzlínal vzhůru, ale v létě Steve na schodech pokaždé zadržoval dech.

Ani Carolyn se tu nelíbilo. V baru si sundala boty, ale na prahu si je znovu nasadila a zula se až na vrcholu schodiště. Její návleky vypadaly jako nadýchaná cukrátka; kýčovitě hrály všemi barvami duhy. Kruci ,musím se na to zeptat. „Kdes je, prosím tě, sehnala?“

„Hmm?“

Ukázal na její holínky.

„Bydlím u jedné paní. Měla je ve skříni.“ Když si gumáky sundala, byla úplně bosá. Parkoviště pokrýval drsný,rozdrcený štěrk, ale Carolyn to očividně nevadilo.

„Támhle mám auto.“ Ukázal směrem k bílému pracovnímu náklaPáku. Byl pár let starý a přes dveře měl červeným písmem napsáno HODGSONOVO INSTALATÉRSTVÍ. Zámky na pouzdrech s vybavením byly značky Medeco té nejlepší kvality. „Holky to milujou, já vím. Zkus se ovládat.“ Jakmile zapadlo slunce,výrazně se ochladilo. Když mluvil, od úst mu šly obláčky bílé páry.

39


Naklonila hlavu a tázavě na něj pohlédla.

„Špatný vtip. Zapomeň na to.“ Nasednul do auta na straně řidiče. Carolyn chvíli zápasila s dveřmi.

„Jsou zaseknuté?“

Nervózně se usmála a zalomcovala klikou o něco silněji. Natáhl se přes sedadlo spolujezdce a otevřel jí zevnitř.

„Díky.“ Hodila holínky a tašku s 327 000 dolary napodlahu, aby tam strádaly po boku prázdných lahví Mountain Dew a obalů od sušeného hovězího masa. Stočila se na sedačce do klubíčka a nohy dala pod sebe. Byla pružná jako osmileté dítě.

„Vzadu mám náhradní bundu. Chceš si ji půjčit? Venku je chladno.“

Zavrtěla hlavou. „Ne, díky. Jsem v pohodě.“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist