načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha zvláštních nových věcí - Michel Faber; Viktor Janiš

  > > > > Kniha zvláštních nových věcí  

Kniha: Kniha zvláštních nových věcí
Autor: ;

Příběh o vztahu mezi dvěma lidmi, které od sebe dělí světelné roky, a o prosté lidské víře z pera Michela Fabera, autora brilantního románu Kvítek karmínový a bílý .
Titul je skladem 3ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  381
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma
Doporučená cena:  449 Kč
15%
naše sleva
12,7
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2%hodnoceni - 77.2% 90%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » KNIHA ZLÍN
Rok vydání: 2017-02-01
Počet stran: 450
Rozměr: 165 x 235 mm
Úprava: 449 stran
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu The book of strange new things ... přeložil Viktor Janiš
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2016-41
ISBN: 9788074734458
EAN: 9788074734458
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Misionář Peter Leigh se vydává na důležitou výpravu. Jeho cesta ho zavede na mnoho světelných let vzdálenou planetu, kde má šířit učení bible, které místní obyvatelé hladovějící po slovu Božím říkají "kniha zvláštních nových věcí". Mise se stane zatěžkávací zkouškou jeho víry a hlavně jeho citu k milované manželce Bee, kterou nechal doma.
Kniha vypráví originální příběh na velmi silné téma a přitom se vymyká všem žánrovým očekáváním. V roce 2015 získala cenu Saltire za nejlepší knihu roku.

Kniha je zařazena v kategoriích
Michel Faber; Viktor Janiš - další tituly autora:
Zápisky z tureckého bordelu Zápisky z tureckého bordelu
Ceallaigh, Philip Ó; Horáková, Pavla; Janiš, Viktor
Cena: 228 Kč
Někdy prostě prší Někdy prostě prší
Faber, Michel; Janiš, Viktor
Cena: 254 Kč
Fahrenheitova dvojčata Fahrenheitova dvojčata
Faber, Michel
Cena: 130 Kč
The Crimson Petal and the White The Crimson Petal and the White
Faber, Michel
Cena: 355 Kč
Jablko -- Povídky ze světa Kvítku karmínového a bílého Jablko
Faber, Michel
Cena: 202 Kč
Fahrenheitova dvojčata (paperback) Fahrenheitova dvojčata (paperback)
Faber, Michel; Janiš, Viktor
Cena: 220 Kč
Kniha zvláštních nových věcí Kniha zvláštních nových věcí
Faber, Michel
Cena: 234 Kč
 
Zákazníci kupující knihu "Kniha zvláštních nových věcí" mají také často zájem o tyto tituly:
Okamžiky štěstí Okamžiky štěstí
Hartl, Patrik
Cena: 281 Kč
Aristokratka na koni Aristokratka na koni
Boček, Evžen
Cena: 230 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






Copyright © 2014 by Michel Faber
Translation © Viktor Janiš, 2016
ISBN 978-80-7473-445-8





13
1
za čtyřicet minut už byl na obloze
„Chtěl jsem něco říct.“
„Tak to řekni,“ ona na to.
Mlčel, nespouštěl oči z vozovky. Ve tmě na předměstí nebylo vidět
nic krom koncových světel dalších aut v  dálce, nekonečně se odvíjejí -
cího asfaltového běhounu a obřích utilitárních dálničních konstrukcí.
„Boha možná zklame, že mě to vůbec napadlo,“ řekl.
„No,“ povzdychla si, „on už to ví, tak to klidně můžeš prozradit
mně.“
Střelil po ní pohledem, protože chtěl vědět, v jaké náladě to řekla,
ale horní část hlavy včetně očí jí halil stín vrhaný okrajem čelního skla.
Spodní část obličeje měla měsíčně jasnou. Při pohledu na její tvář, rty
a bradu – které tak důvěrně znal a které byly tak důležitou součástí jeho
dosavadního života – a při pomyšlení, že ji ztratí, ho bodlo u srdce.
„Svět vypadá v umělém osvětlení hezčí,“ pronesl.
Jeli dál v tichu. Oba nesnášeli brebentění rádia i rušivou
reprodukovanou hudbu. Byl to jeden z mnoha důvodů, pro něž se k sobě hodili.
„A to je všechno?“ zeptala se.
„Ano,“ přisvědčil. „Chtěl jsem tím říct... nedotčená příroda má být
vrchol dokonalosti, že, zatímco všechny ty krámy, co lidé vyrobili, ji
údajně jen zaneřádily. Ale přece jen bychom se ze světa ani z poloviny
tak netěšili, kdybychom my – lidstvo... totiž lidé...“
(Zamručela, aby si pospíšil a konečně se už vymáčkl.)
„...kdybychom všude nezavedli elektrické osvětlení. Ono je totiž
docela příjemné. Díky němu je takováhle noční jízda snesitelná. Dokonce
krásná. No jen si představ, že bychom dnes museli jet v naprosté tmě.
Protože to je přece přirozený stav světa v noci, ne? Naprostá tma. Jen
si to představ. Člověk by byl vystresovaný z  toho, že neví, kam jede,





14
že nevidí před sebe dál než na pár metrů. A kdybys měla namířeno do
města  – no, v  netechnologickém světě by nejspíš vůbec žádná města
nebyla  – ale kdybys tedy měla namířeno na místo, kde žijí další lidé, kde
žijí v  souladu s  přírodou, možná s  pár táborovými ohni... Tak bys je
neviděla, dokud bys tam doopravdy nedorazila. Nenaskytl by se ti ten
kouzelný výhled, jako když jsi pár mil od města a všechna světla blikají
na svahu kopce jako hvězdičky.“
„Hmm.“
„A  i  uvnitř tohohle auta, pokud bys vůbec mohla mít auto, nebo
uvnitř nějakého vozidla, jejž by v tomhle přirozeném světě nejspíš táhli
koně... by byla tma jako v hrobě. A v noci a v zimě by v něm taky byla
pěkná kosa. Ale podívej, co tu místo toho máme.“ Pustil jednou rukou
volant (vždycky svíral volant oběma rukama, symetricky proti sobě)
a ukázal na palubní desku. Zářila tam obvyklá světýlka. Teplota. Čas.
Kontrolka chladicí kapaliny. Hladiny oleje. Tachometr. Ukazatel
spotřeby paliva.
„Petere...“
„Hele, podívej!“ Několik set metrů před nimi stála v kaluži světla
lampy postavička shrbená pod tíhou batohu. „Stopař. Nabereme ho, ne?“
„Ne, nezastavuj.“
Tón jejího hlasu ho varoval, aby jí radši neodporoval, i když si jen
zřídkakdy nechali ujít příležitost prokázat laskavost cizím lidem.
Stopař s nadějí zvedl hlavu. Jak ho zalilo světlo reflektorů, na
okamžik se jeho neurčitě humanoidní tělo proměnilo ve zřetelně
jedinečného člověka. Držel ceduli s nápisem HETHROW.
„To je divné,“ řekl Peter, když prosvištěli kolem něj. „Člověk by si
myslel, že prostě sedne na metro.“
„Poslední den v  Británii,“ uvažovala Beatrice nahlas. „Poslední
příležitost vyhodit si trochu z  kopýtka. Nejspíš utratil poslední
anglické peníze v  hospodě. Myslel si, že si nechá právě tolik, aby měl na
vlak. O šest piv později je venku na čerstvém vzduchu, pomalu střízliví
a v kapse má jen letenku a libru sedmdesát pencí.“
Znělo to věrohodně. Pokud to ale je pravda, proč nechávat tu
ztracenou ovečku na holičkách? Bea by obyčejně nikoho takhle trčet
nenechala.
Otočil se zase k její potemnělé tváři a vylekalo ho, když si všiml
slziček třpytících se na její bradě a v koutcích úst.
„Petere...“ řekla.





15
Zase jednou rukou pustil volant a tentokrát jí zmáčkl rameno. Dale -
ko před nimi se nad dálnicí vznášela značka se symbolem letadla.
„Petere, tohle je naše poslední příležitost.“
„Poslední příležitost?“
„Pomilovat se.“
Blinkry jemně zablikaly a udělaly tik, tik, tik. Hned potom Peter
opatrně přejel do pruhu vedoucího k letišti. Slova „pomilovat se“ mu
bzučivě narážela do mozku a snažila se dostat dovnitř, i když tam nebylo
místo. Skoro řekl: „To si děláš legraci.“ Jenže i když měla skvělý smysl
pro humor a ráda se smála, o důležitých věcech nikdy nevtipkovala.
Jel dál a do auta se vloudil nepříjemný pocit, že nejsou stejně
naladění – že v tomto klíčovém okamžiku potřebují každý něco jiného. Myslel
si – cítil –, že včera ráno si dali sbohem jaksepatří a že tahle jízda na letiště
je skoro jen... taková douška. Včerejší ráno se to prostě vydařilo.
Konečně si odškrtli poslední položky na seznamu všeho, co je potřeba vyřídit.
Už měl sbaleno. Bea si v práci vzala na celý den volno, spali jako zabití
a probudili se do zářivého slunečního světla, které zahřívalo jejich žlutou
prošívanou peřinu. Kocour Jošua jim v  komické poloze ležel u  nohou;
vyšťouchli ho z  postele a  mlčky se pomilovali, pomalu a  velmi něžně.
Jošua si potom zase vyskočil zpátky na postel a  zkusmo položil přední
pracku na Peterovu obnaženou holeň, jako by mu chtěl říct: Nejezdi; já si
tě tu přidržím. Byl to hluboce dojemný okamžik, který dokázal vystihnout
celou situaci lépe, než by se to dalo vyjádřit slovy, pokud to nebylo jen
tím, že exotická kocouří roztomilost přetáhla syrovou bolest ochrannou
heboučkou vrstvou, aby byla snesitelná. Na tom nesejde. Bylo to
dokonalé. Objímali se, poslouchali, jak Jošua hrdelně přede, pot se z nich na
sluníčku pomalu vypařoval a tep se jim postupně vracel k normálu.
„Naposledy,“ řekla mu teď, aby to bylo slyšet i přes hluk motoru na
potemnělé dálnici, cestou k letadlu, které ho odveze do Ameriky a dál.
Mrkl na digitální hodiny na palubní desce. Za dvě hodiny má být
u odbavovací přepážky; od letiště je dělilo zhruba patnáct minut.
„Jsi báječná,“ řekl. Kdyby se mu povedlo trefit správnou intonaci,
třeba by jí došlo, že se nemají snažit včerejšek vylepšovat, že by to měli
prostě nechat být.
„Nechci být báječná,“ odsekla. „Chci tě mít v sobě.“
Pár vteřin mlčky řídil a rychle se přizpůsoboval okolnostem. Rychlé
přizpůsobování změněným okolnostem byla další věc, která jim oběma
byla vlastní.





16
„Hned u letiště je spousta těch hnusných korporátních hotelů,“ nad -
hodil. „Mohli bychom si tam najmout pokoj jen na hodinku.“ Zalitoval,
že řekl „hnusných“; vyznělo to, jako když se snaží jí ten záměr
nenápadně rozmluvit. Ale on to myslel jen tak, že takovým hotelům se oba
vyhýbali, pokud to bylo jen trochu možné.
„Prostě najdi nějaké opuštěné odpočívadlo,“ odpověděla. „Můžeme
to udělat v autě.“
„Krize!“ vyhrkl a oba se zasmáli. Když se z něj stal křesťan, naučil se
říkat „krize“ místo „Kriste“. Ta dvě slova zněla dost podobně na to, aby
dokázal zneutralizovat rouhání, ještě než mu ulétlo od úst.
„Myslím to vážně,“ řekla. „Je mi celkem jedno, kde to bude. Hlavně
nezaparkuj někde, kde by do nás někdo mohl zezadu napálit.“
Jeli dál a  jemu teď dálnice připadala jiná. Teoreticky to byl stejný
pás asfaltu, ohraničený stejnými dopravními náležitostmi a  chatrnými
kovovými ploty, ale teď ho jejich úmysl proměnil. Nešlo už o  přímku
k letišti, ale o záhadné zázemí plné temných oklik a skrýší. Zase jeden
důkaz, že realita není objektivní, ale pořád čeká na to, až ji náš postoj
přetvoří a přejmenuje.
Moc přetvářet realitu má pochopitelně každý na světě. Byla to jedna
z věcí, o kterých Peter a Beatrice hodně diskutovali. Jak je náročné
vysvětlit lidem, že život je jen tak neutěšený a svazující, jak ho člověk
vnímá. Jak je náročné lidi přesvědčit, že danosti nejsou nakonec tak dané.
Jak je těžké najít pro „danost“ jednodušší slovo než „danost“.
„Co třeba tady?“
Beatrice neodpověděla, jen mu položila ruku na stehno. Hladce
odbočil na odpočívadlo pro nákladní auta. Budou muset doufat, že
rozmačkání čtyřiačtyřicetitunovým kamionem není v Božím plánu.
„V životě jsem tohle nedělal,“ pronesl, když vypnul motor.
„A myslíš si, že já ano?“ opáčila. „Nějak to zvládneme. Pojď si vlézt
dozadu.“
Oba se vyhoupli ze dveří a shledali se za pár vteřin na zadním
sedadle. Seděli jako cestující, bok po boku. Čalounění bylo cítit dalšími
lidmi – kamarády, sousedy, členy jejich kongregace, stopaři. I kvůli tomu
Peter čím dál víc pochyboval, zda by se tady a teď mohl a měl milovat.
Ačkoli... bylo na tom i  něco rajcovního. Natáhli se po sobě, chtěli se
hladce obejmout, ale stěží se ve tmě našmátrali.
„Jak rychle by se nám se zapnutým stropním světlem vybila
baterie?“ zeptala se.





17
„Nemám ponětí,“ odpověděl. „Radši to nebudeme riskovat. Navíc
bychom připravili pěknou podívanou všem projíždějícím autům.“
„To asi ne,“ namítla a natočila tvář k reflektorům svištícím kolem.
„Kdysi jsem četla takový článek o  malé holčičce, kterou právě unesli.
Podařilo se jí vyskočit z auta, když na dálnici zpomalilo. Únosce ji po -
padl, ona se mu začala ze všech sil bránit, křičela o pomoc. Kolem
projela řada aut. Nikdo nezastavil. Novináři pak pořídili rozhovor s jedním
z  těch řidičů. Řekl jim: ‚Jel jsem tak rychle, že jsem nevěřil tomu, co
vidím.‘“
Peter si celý nesvůj poposedl. „To je ale hrozná historka. A možná sis
pro ni nevybrala tu nejlepší chvíli.“
„Já vím, já vím, promiň. Jsem teď trochu... rozhozená.“ Nervózně se
zasmála. „Když ono je tak těžké... ztratit tě.“
„Však mě neztrácíš. Jen letím na čas pryč. Budu...“
„Petere, prosím tě. Teď ne. To už jsme probrali. Popasovali jsme se
s tím, jak jsme mohli.“
Naklonila se dopředu a jeho napadlo, že začne plakat. Místo toho
vylovila cosi z prohlubně mezi předními sedadly. Malou svítilnu na
baterky. Zapnula ji a opatrně ji položila na hlavovou opěrku sedadla pro
spolujezdce; stejně spadla. Pak ji zaklínila do úzkého prostoru mezi
sedadlem a dveřmi a naklonila ji tak, aby snop paprsků svítil na podlahu.
„Hezké a tlumené,“ pronesla, teď už zase klidným hlasem. „Právě
tolik světla, abychom se v tom šeru rozeznali.“
„Nevím nevím, jestli to zvládnu,“ ozval se.
„Tak prostě zkusíme, jak to půjde,“ řekla a začala si rozepínat
košili, až z  ní vykoukla bílá podprsenka a  obliny ňader. Nechala košili
sklouznout po pažích dolů a pak zakroutila rameny a lokty, aby
hedvábnou látku setřásla ze zápěstí. Sundala si sukni, kalhotky i punčochy
na jeden zátah silných palců a ten pohyb v jejím podání vypadal ladný
a snadný.
„Teď ty.“
Rozepnul si kalhoty a  ona mu je pomohla stáhnout. Pak sklouzla
na záda, zkroutila ruce, aby si mohla sundat podprsenku, a on se zkusil
přemístit, aniž by ji při tom zvalchoval koleny. Hlavou se praštil o strop.
„Jsme jako párek bezradných teenagerů,“ postěžoval si. „Tohle je...“
Položila mu ruku na tvář a zakryla mu ústa.
„Jsme tu ty a já,“ řekla. „Ty a já. Muž a jeho žena. Všechno je
v pořádku.“





18
Teď už byla nahá až na hodinky na útlém zápěstí a perlový náhrdel -
ník na krku. Ve světle baterky již náhrdelník nebyl elegantním darem
k výročí svatby, ale stal se primitivní erotickou ozdobou. Prsa se jí třásla
silou srdečního tepu.
„No tak,“ vybídla ho. „Udělej to.“
A tak začali. Jak byli k sobě natěsnaní, už jeden druhého neviděli;
baterka už jim k  ničemu nebyla. Ústy se tiskli k  sobě, oči měli pevně
zavřené, jejich těla mohla být těly kohokoli od stvoření světa.
„Přitlač,“ vyhekla Beatrice po chvíli. Hlas měla drsnější a zabarvený
živočišnou urputností, s níž se u ní zatím nikdy nesetkal. Jejich
milování bylo vždycky uhlazené, přátelské, dokonale ohleduplné. Někdy
poklidné, někdy energické, občas dokonce sportovní – ale nikdy zoufalé.
„Přitlač!“
Snažil se v tom nepohodlném a stísněném prostoru ze všech sil
(prsty na nohou narážel do okna a kolena se mu odírala o chlupatou
viskózu potahu sedačky), ale netrefil rytmus ani úhel, a tak špatně odhadl,
kolik času ona ještě potřebuje a jak dlouho on dokáže vydržet.
„Nepřestávej! Dělej! Dělej!“
Ale bylo po všem.
„To je dobrý,“ hlesla nakonec a vykroutila se zpod něj, celá upocená.
„To je dobrý.“
Do Heathrow se dostali s velkou časovou rezervou. Paní u odbavovací
přepážky Peterův pas zběžně přelétla pohledem. „Takže to máme
jednosměrnou letenku do Orlanda na Floridě, že?“ zeptala se. „Ano,“
přisvědčil. Zeptala se ho, zda chce odbavit nějaká zavazadla. Hodil na pás
sportovní brašnu a  ruksak. Celé to působilo poněkud pochybně. Ale
logistika jeho cesty byla příliš složitá a nejistá, než aby umožňovala
koupit si zpáteční letenku. Byl by nejradši, kdyby Beatrice nestála vedle něj
a neposlouchala tahle potvrzení jeho blížícího se odletu; byl by radši,
kdyby nemusela slyšet slovo „jednosměrnou“.
A samozřejmě, když pak dostal palubní lístek, měl dost času nazbyt,
než ho pustí do letadla. Bok po boku se s Beatricí odcourali od
odbavovacích přepážek, trochu oslepení silným světlem a monstrózními
rozměry terminálu. Vypadala Beatricina tvář ztrhaně a úzkostlivě kvůli
světlu zářivek? Peter ji vzal kolem pasu. Povzbudivě se na něj usmála, ale
jeho to nepovzbudilo. NECHCETE ZAČÍT DOVOLENOU O PATRO
VÝŠE? vlísávaly se reklamní poutače. AŽ SE SEZNÁMÍTE S NAŠÍM





19
STÁLE SE ROZŠIŘUJÍCÍM SORTIMENTEM, TŘEBA UŽ NEBU -
DETE CHTÍT ODLETĚT!
Touhle dobou večer nebyly na letišti žádné davy, ale pořád tu bylo
dost lidí, kteří táhli kufry a prohlíželi si obchody. Peter a Beatrice se usa -
dili u informační tabule a čekali, až se na ní objeví číslo jeho odletové
brány. Vzali se za ruce, a místo aby se dívali na sebe, sledovali desítky
budoucích pasažérů procházejících kolem. Z  bezcelního obchodu se
vynořilo hejno pohledných mladých dívek obtížených nákupními
taškami a oblečených jako tanečnice u tyče na začátku šichty. Na vysokých
podpatcích vrávoraly a tu hojnou kořist sotva unesly. Peter se naklonil
k Beatricině tváři a zamumlal:
„Proč se vůbec někomu chce letět takhle naložený? A až se dostanou
do cíle, koupí si zas další věci. A podívej: sotva se udrží na nohou.“
„Hmm.“
„Ale možná právě o tohle jde. Třeba se tohle představení hraje
speciálně pro nás. Vezmi si, jak je to všechno šíleně nepraktické – až po ty
směšné boty. Každému to signalizuje, že tyhle holky jsou dost bohaté,
aby si nemusely lámat hlavu s  reálným světem. Bohatství z  nich dělá
jakoby jiné tvory, exotické bytosti, které nemusejí fungovat jako lidé.“
Bea zavrtěla hlavou. „Tyhle holky nejsou bohaté,“ řekla. „Bohatí lidé
necestují ve smečkách. A bohaté ženy na člověka nedělají dojem, že
nejsou zvyklé chodit na vysokých podpatcích. Tyhle holky jsou jen mladé
a baví je nakupovat. Vyrazily si na dobrodružnou výpravu.
Nepředvádějí se nám, ale jedna druhé navzájem. My jsme pro ně neviditelní.“
Peter sledoval, jak dívky klopýtají ke kavárně Starbucks. Zadečky
se jim v pomačkaných sukních natřásaly a z jejich odvázaného hovoru
trčela nářeční slůvka. Bea měla pravdu.
Povzdychl si a  stiskl jí ruku. Co si bez ní v  terénu počne? Jak to
zvládne, když s  ní nebude moci probírat svoje postřehy? To ona mu
bránila tlachat a  krotila jeho sklon vymýšlet velkolepé a  všezahrnující
teorie. Stahovala ho k sobě na zem. Kdyby ji měl na téhle výpravě po
svém boku, cenil by si toho víc než miliónu dolarů.
Jenže vyslat už jen jeho samotného přišlo na mnohem vyšší částku
než milión dolarů a účet platil USIC.
„Nemáš hlad? Můžu ti něco koupit?“
„Najedli jsme se doma.“
„Čokoládovou tyčinku, nebo tak něco?“
Usmála se, ale vypadala unaveně. „Nic mi nechybí. Vážně.“





20
„Je mi hrozně líto, že jsem tě zklamal.“
„Zklamal?“
„Však víš... V autě. Připadá mi to nespravedlivé, nedotažené, tím spíš
dneska... Hrozně nerad tě takhle opouštím.“
„Bude to hrozné,“ přikývla. „Ale ne kvůli tomuhle.“
„Ten úhel, to kvůli tomu nezvyklému úhlu jsem...“
„Prosím tě, Petere, tohle vůbec není potřeba. Nezapisuju si výsledky
ani si nedělám bilanci. Pomilovali jsme se. To mi stačí.“
„Připadá mi, že jsem...“
Položila mu prst na ústa, aby už přestal, a políbila ho. „Jsi ten nej -
lepší mužský na světě.“ Dala mu další pusu, tentokrát na čelo. „Jestli
už se chceš v něčem pitvat, tak na téhle misii k tomu určitě budeš mít
mnohem lepší příležitosti.“
Nakrčil čelo pod jejími rty. Co myslela tím „pitváním“? Měla tím na
mysli překážky a  dílčí prohry, na něž nevyhnutelně narazí? Anebo je
přesvědčená, že celá výprava skončí nezdarem? Smrtí?
Vstal; ona vstala s ním. Pevně se drželi. Do haly se nahrnula početná
skupina turistů, kteří právě opustili autobus a už se nemohli dočkat, až
poletí za sluncem. Cestou k určené bráně se dav hlaholících hýřilů
rozestoupil do dvou proudů obtékajících Petera a Beu. Když zmizeli a hala
zase relativně ztichla, z  místního rozhlasu se ozvalo: „Nevzdalujte se
prosím nikdy od svých zavazadel. Věci ponechané bez dozoru budou
odstraněny a mohou být zlikvidovány.“
„Máš nějaké... tušení, že tahle výprava ztroskotá?“ zeptal se jí.
Zavrtěla hlavou a narazila mu při tom spánkem do brady.
„Ty v tomhle necítíš Boží ruku?“ nedal se odbýt.
Přikývla.
„Myslíš, že by mě On poslal až na –“
„Prosím tě, Petere. Nemluv,“ požádala ho chraplavě. „Tohle už jsme
probrali tolikrát. Teď už je to zbytečné. Musíme prostě věřit.“
Zase se posadili a  pokusili se uvelebit na sedačkách. Položila mu
hlavu na rameno. Přemýšlel o  dějinách, o  lidských obavách skrytých
za závažnými událostmi. O  triviálních maličkostech, které nejspíš
trápily Einsteina, Darwina či Newtona, když formulovali své teorie: třeba
hádky s paní domácí nebo starosti s ucpaným krbem. Piloti, kteří
bombardovali Drážďany a užírali se přitom nad nějakým obratem v dopisu
z domova: Co tím myslela? Anebo co takový Kolumbus, když se plavil
k  Nové zemi... kdo ví, co mu vrtalo  hlavou? Možná poslední slova,





21
která mu adresoval dávný kamarád, člověk, jenž není zaznamenaný ani
v historických pojednáních...
„Už ses rozhodl,“ zašeptala Bea, „jak budou znít tvoje první slova?“
„První slova?“
„K  nim. Až se s nimi setkáš.“
Přinutil se myslet. „Přijde na to...“ řekl. „Nemám ponětí, na co tam
narazím. Bůh mne povede. Vnukne mi potřebná slova.“
„Ale když si to představíš... to setkání... jaký obraz se ti vybaví?“
Díval se přímo před sebe. Zaměstnanec letiště v kombinéze se zářivě
žlutými reflexními páskami odemykal dvířka opatřená nápisem NENE -
CHÁVEJTE ODEMČENÉ! „Neumím si to představit dopředu,“
odpověděl. „Znáš mě. Nedokážu nic prožít, dokud se mi to nestane. A věci se
stejně nakonec vyvrbí jinak, než si člověk představuje.“
Povzdychla si. „Mám takový obraz. V duchu.“
„Povídej.“
„Slib mi, že si ze mě nebudeš utahovat.“
„Slibuju.“
Mluvila mu do hrudníku. „Vidím tě, jak stojíš na břehu ohromného
jezera. Na noční obloze se třpytí spousta hvězd. Na hladině se
kolébají stovky malých rybářských člunů. V  každém člunu je přinejmenším
jedna osoba, v  některých tři nebo čtyři, ale nevidím je pořádně, na to
je moc velká tma. Ani jeden z těch člunů nikam nepluje, všechny
zakotvily, protože všichni poslouchají. Vůbec nefouká vítr, takže ani nemusíš
křičet. Tvůj hlas se prostě nese přes vodu.“
Pohladil ji po rameni. „Hezký...“ Chtěl říct „sen“, ale to by vyznělo
přezíravě. „Hezký obraz.“
Vydala ze sebe zvuk, který mohl být souhlasným zabrouknutím,
nebo potlačeným výkřikem bolesti. Váha jejího těla na něj doléhala, ale
on ji nechal, ať se o něj opře, a snažil se neošívat.
Šikmo naproti Peterovu a Beatricinu sedadlu byl obchod s čokoládou
a sušenkami. I přes pozdní hodinu v něm vládl čilý ruch; pět zákazníků
stálo frontu u pokladny a několik dalších si prohlíželo zboží. Peter
sledoval, jak si mladá a dobře oblečená žena vybírá z regálů plnou náruč
dobrot. Rodinná balení pralinek, dlouhé tenké kartóny máslových sušenek,
čokoládu Toblerone o  velikosti obušku. To všechno si přitiskla k  hrudi
a odloudala se za sloup podepírající strop obchodu, jako kdyby se chtěla
podívat, zda ještě nejsou nějaké laskominy vystavené venku. Načež
jednoduše odkráčela pryč, do víru kolemjdoucích, k dámským toaletám.





22
„Právě jsem se stal svědkem trestného činu,“ zamumlal Peter Beatri -
ci do vlasů. „Co ty?“
„Já taky.“
„Myslel jsem, že už začínáš klimbat.“
„Ne, i já ji viděla.“
„Neměli jsme ji sbalit?“
„Sbalit? Myslíš jako provést občanské zatčení?“
„Anebo na ni alespoň upozornit personál obchodu.“
Beatrice se mu hlavou zavrtala do ramene. Společně sledovali, jak
žena mizí na toalety. „Pomohlo by to někomu?“
„Mohlo by jí to připomenout, že krást se nemá.“
„O tom pochybuju. Kdyby ji chytili, jen by nenáviděla lidi, kteří se
o to postarali.“
„Takže bychom jí jako křesťané měli prostě umožnit krást?“
„Jako křesťané bychom měli šířit Kristovu lásku. Pokud se zhostíme
svého úkolu správně, vytvoříme lidi, kteří nechtějí páchat zlo.“
„‚Vytvoříme‘?“
„Však víš, jak to myslím. Že musíme povzbuzovat. Vzdělávat. Ukazo -
vat cestu.“ Zvedla hlavu, políbila ho na čelo. „Přesně to, co budeš dělat
ty. Na téhle misii. Ty můj statečný muži.“
Zarděl se a jako žíznivé dítě tu lichotku vděčně spolkl. Ani si
neuvědomil, jak ji zrovna teď potřebuje. Dmul se pýchou tak, až mu
připadalo, že mu hrudník co nevidět pukne.
„Jdu do modlitební místnosti,“ řekl. „Chceš jít se mnou?“
„Za chvilku. Jdi napřed.“
Vstal a bez zaváhání se vydal k heathrowské kapli. Bylo to na
heathrowském, gatwickém, edinburském, dublinském a  manchesterském
letišti jediné místo, které uměl hravě najít. Pokaždé šlo o  nejošklivější
a nejošuntělejší místnost v celém komplexu, na hony vzdálenou třpytu
a činorodému hemžení komerce. Ale měla duši.
Jakmile kapli našel, prostudoval si harmonogram vyvěšený na
dveřích, kdyby snad náhodou dorazil právě včas na zřídkavé svaté
přijímání. Ale to další bylo naplánované až na čtvrtek odpoledne ve tři, a tou
dobou už bude odsud nepředstavitelně daleko a Beatrice začne na
dlouhé měsíce spát sama s Jošuou.
Opatrně dveře otevřel. Tři muslimové uvnitř nevzali jeho příchod
na vědomí. Klečeli obrácení k  papírku na zdi, na němž se skvěl
vytištěný piktogram velké šipky připomínající dopravní značku. Ukazoval





23
k  Mekce. Muslimové se uklonili, vytrčili zadek do vzduchu a  políbi -
li látku místních křiklavě barevných modlitebních koberečků. Byli to
bezvadně oblečení muži, s drahými hodinkami a obleky na míru. Jejich
vyleštěné lakýrky ležely pohozené stranou. Paty v ponožkách se jim při
klanění kroutily nadšením.
Peter vrhl rychlý pohled za závěs rozdělující místnost na poloviny. Jak
vytušil, byla tam žena muslimského vyznání, zahalená do šedých šatů,
a mlčky prováděla týž rituál. Měla s sebou dítě, zázračně slušně
vychovaného chlapečka oblečeného jako malý lord Fauntleroy. Seděl matce
u nohou, nevšímal si, jak padá na kolena, a četl si komiks. Spider-Mana.
Peter přešel ke skříňce, kde se přechovávaly svaté knihy a brožurky.
Bible (gedeonská), samostatné vydání Nového zákona a Žalmů, Korán
a  potrhaná knížečka v  indonéštině, patrně další Nový zákon. Na
nižší poličce ležela vedle Strážné věže a  novin Armády spásy optimisticky
vysoká kupa brožurek. Jejich loga mu připadala povědomá, a  tak se
sklonil a  podíval se pořádně. Pocházely od velmi početné americké
evangelikální sekty, jejíž londýnský pastor se ucházel o místo na stejné
misii jako on. Peter ho vlastně i potkal ve vestibulu USIC, zrovna když
dotyčný uraženě rázoval pryč. „Taková ztráta času,“ sykl ten chlápek
cestou k východu. Peter čekal, že neuspěje, ale místo toho... ho vybrali.
Proč zrovna jeho, a ne duchovního z církve se spoustou peněz
a politickým vlivem? Pořád si nebyl jistý. Otevřel jednu brožurku a oko mu
hned padlo na obvyklé žvásty o numerologickém významu čísla 666,
čárových kódech a děvce babylónské. Možná byl problém právě v tomhle:
USIC o fanatismus nestojí.
Z  reproduktorku, který visel ze stropu jako nějaká přílipka, se ve
ztichlé místnosti zničehonic rozlehlo hlášení místního rozhlasu.
„Společnost Allied Airlines s lítostí oznamuje, že z důvodu
technické závady letadla došlo k dalšímu zpoždění letu AB31 do Alicante.
Další oznámení přijde ve 22.30. Žádáme cestující, kteří si ještě nevyzvedli
poukázky na jídlo, aby tak učinili. Společnost Allied Airlines se vám
ještě jednou omlouvá za jakékoli nepříjemnosti.“
Peterovi se zdálo, že se zvenčí začíná ozývat sborový nářek, ale
nejspíš si to jen představoval.
Otevřel návštěvní knihu, která svou velikostí připomínala knihu
účetní, listoval jejími stránkami a  četl poznámky, které pod sebe
naškrabali pasažéři z celého světa. Nezklamaly ho, to ony nikdy. Už jen
dnešní zápisky zaplnily tři stránky. Některé byly vyvedeny čínskými





24
znaky nebo arabským písmem, ale většina jich byla v  angličtině, byť
občas kostrbaté. Tady je Bůh, rozlévá se tu ve směsi náplní propisek
a fixů.
Kdykoli se ocitl na letišti, pokaždé ho ohromilo, že celý ten roz -
lehlý několikaposchoďový komplex se stylizuje jako rejdiště světských
rozkoší, galaxie konzumu, v  němž náboženská víra jednoduše
neexistuje. Z  každého obchodu, z  každého reklamního poutače, z  každého
centimetru budovy až do posledního nýtu a odtoku záchodu vyzařuje
předpoklad, že tady Boha nikdo nepotřebuje. Davy, které čekají na
občerstvení a cetky, ustavičný proud cestujících zaznamenaný na
průmyslových televizích, to je zázračný důkaz neobyčejné různorodosti
lidských tvorů, až na ten předpoklad, že jsou uvnitř úplně stejně bez víry,
osvobození od cla i povinnosti. A přesto by nikdo nikdy neodhadl,
kolik z těch hord lovců slev, novomanželů na svatební cestě, turistů, kteří
vyjeli za sluníčkem, manažerů zabraných do svých obchodů, otrokyní
módy smlouvajících o  další vylepšení... zapadlo do téhle místnůstky
a napsalo vroucí vzkazy Všemohoucímu a svým souvěrcům.
Milý Bože, prosím vyndej ze světa všechno, co je zkažený. – Johnathan.
Odhadl, že tohle psalo dítě.
Juko Ojamová, Hjógo, Japonsko. Modlím se za děti nemoci a mír planety.
A modlím se za najití dobrého partnera.
Kde je KŘÍŽ KRISTA našeho ZMRTVÝCHVSTALÉHO PÁNA? Probuďte se!
Charlotta Hoggová, Birmingham. Modlete se, prosím, aby má milovaná
dcera a vnuk dokázali přijmout mou nemoc. A modlete se za všechny
v nesnázích.
Marijn Tegelaarsová, Londýn/Belgie. Za mou nejdražší přítelkyni G, aby
našla odvahu být, kým je.
Jill, Anglie. Modlete se prosím za duši mé nebožky matky, ať najde klidné
spočinutí, a modlete se za mou rodinu, která není svorná a navzájem se
nenávidí.
Alláh je nejlepší! Na Boha nikdo nemá!
Další zápisek byl přeškrtaný takovým způsobem, že z něj nešlo nic
rozluštit. Patrně šlo o  hnusné a  nesnášenlivé popření výše uvedeného
muslimského sdělení, vymazané dalším muslimem nebo správcem
modlitební místnosti.
Coralie Sidebottomová, Slough, Berkshire. Díky za nádherný Boží svět.
Pat & Ray Murchistonovi, Langton, Kent. Za našeho drahého syna Dava,
který včera zahynul při autohavárii. Navždy zůstane v našich srdcích.





25
Thorne, Frederick, hrabství Armagh, Irsko. Modlím se za uzdravení planety
a za probuzení VŠECH národů na ní.
Matka. Srdce mi puká, neboť můj syn se mnou nepromluvil od té doby, co
jsem se před 7 lety znovu provdala. Modlete se prosím za usmíření.
Děsnej smrad z levnýho osvježovače vzduchu to nemuselo bejt.
Moira Vengerová, Jihoafrická republika. Bůh má vše ve své moci.
Michael Lupin, Hummock Cottages, Chiswick. Nějakou jinou vůni než dez -
infekci.
Jamie Shapcott, 27 Pinley Grove, Yeovil, Somerset. Prosím, mohlo by moje
letadlo British Airways do Newcastlu nespadnout? Děkuji.
Victoria Samsová, Tamworth, Staffordshire. Hezká výzdoba, ale světla
neustále blikají.
Lucy, Lossiemouth. Ať se můj muž vrátí živý a zdravý.
Zaklapl knihu. Ruce se mu třásly. Věděl, jak poměrně slušná je
šance, že v  následujících třiceti dnech zemře, nebo že se nikdy nevrátí,
i když přežije cestu. Tohle je jeho getsemanský okamžik. Pevně zavřel
oči a  modlil se, aby mu Bůh řekl, co má dělat; zdali by jeho záměru
posloužilo lépe, kdyby popadl Beatrici za ruku, vyběhl ven k parkovišti
a jel rovnou domů, než si Jošua vůbec povšimne, že byl pryč.
Namísto odpovědi ho Bůh nechal poslouchat hysterické blábolení
jeho vnitřního hlasu rozléhající se ozvěnou v jeho lebeční klenbě. Pak
za sebou zaslechl zacinkání drobných mincí, když jeden muslim
vyskočil pro své boty. Peter se obrátil. Muslim mu na odchodu zdvořile
kývl na pozdrav. Žena za zástěnou si rtěnkou lehce přejela rty,
malíčkem načančala řasy a  zatoulané pramínky vlasů zastrčila pod okraj
hidžábu. Když pak muž prudce otevřel dveře, šipka na zdi se lehce
zatřepetala.
Peterovi se přestaly třást ruce. Teď už konečně viděl vše v náležitých
souvislostech. Tohle není Getsemanská zahrada: nesměřuje na Golgotu,
vydává se na větší dobrodružství. Vybrali ho z  mnoha tisíc uchazečů,
aby se zhostil nejdůležitějšího misionářského poslání od té doby, co se
apoštolové vypravili dobýt Řím silou lásky – a on ze sebe vydá to
nejlepší.
Beatrice nebyla na sedadle, kde ji zanechal. Na okamžik uvěřil tomu,
že ztratila nervy a radši utekla z terminálu, než aby se s ním naposledy
rozloučila. Píchlo ho u srdce. Pak ji však zahlédl o pár řad dále u stánku
s  kávou a  muffiny. Klečela na podlaze a  tvář jí halily volně splývající





26
vlasy. Před ní rovněž na všech čtyřech dřepělo dítě – tlusté batole, jehož
elastické kalhoty se nadouvaly špatně skrytou plínkou.
„Podívej se! Mám... deset prstů!“ vykládala dítěti. „Máš ty deset
prstů?“
Tlusté batole pošouplo ruku po podlaze a  skoro se dotklo Beiny
ruky. Bea na oko spočítala prstíky a pak řekla: „Sto! Ne, deset!“
Klouček se zasmál. Jeho starší sestřička stála ostýchavě stranou a cucala si
klouby na ruce. Po očku sledovala svou matku, ale matka se
nedívala ani na děti, ani na Beatrici; veškerá její pozornost patřila přístroji
v dlani.
„Á, ahoj,“ řekla Beatrice, když si všimla přicházejícího Petera.
Odhrnula si vlasy z tváře a zastrčila si je za uši. „Tohle je Jason a Gemma.
Letí do Alicante.“
„Kéž by,“ řekla matka unaveně. Přístroj tiše pípl na znamení, že
zanalyzoval hladinu cukru v ženině krvi.
„Ti lidé tu jsou už od dvou odpoledne,“ vysvětlila Beatrice. „Jsou
vystresovaní.“
„Tohle je naposledy,“ zamumlala žena a  začala v  kabele šátrat po
inzulinových injekcích. „Přísahám. Nechají si zaplatit a  pak se na vás
vyserou.“
„Joanne, tohle je můj manžel Peter. Petere, tohle je Joanne.“
Joanne kývla na pozdrav, ale byla natolik ponořená do svého
neštěstí, že ani nezapředla zdvořilostní rozhovor. „Ono to v brožurce vypadá
všechno děsně levně,“ poznamenala trpce, „ale pak člověk spláče nad
výdělkem.“
„Ale no tak, Joanne,“ ozvala se Beatrice. „Určitě si to užijete. Vždyť
se vlastně nestalo nic hrozného. Vezměte si, že kdyby mělo letadlo
odlétat o  osm hodin později, dělala byste totéž co teď  – čekala, akorát
doma.“
„Tihle dva by už měli být v  posteli,“ zareptala žena, obnažila kus
břicha a zapíchla jehlu do kůže.
Jason i  Gemma, spravedlivě rozhořčení obviněním, že jsou spíš
ospalí než ztýraní, vypadali, že co nevidět ztropí další scénu. Beatrice
zase klesla na kolena. „Myslím, že jsem ztratila nohy,“ postěžovala si
a krátkozrace zamžourala po podlaze. „Kam se poděly?“
„Tady jsou!“ vykřikl malý Jason, když se otočila od něj. „Kdepak?“
zeptala se a otočila se zpátky.
„Díky Bohu,“ ozvala se Joanne. „Tady je Freddie s jídlem.“





27
Šouravě se vynořil vůčihledně uštvaný chlapík bez brady a ve větrov -
ce barvy ovesné kaše. V každé ruce svíral několik papírových taštiček.
„Větší zlodějnu svět neviděl,“ postěžoval si. „Nechají vás tam stát
s tou šestákovou poukázkou. Je to jako na pracáku. Říkám vám, jestli se
do půl hodiny ti debilové ne–“
„Freddie,“ pronesla Beatrice vesele, „tohle je můj manžel Peter.“
Muž položil balíčky a potřásl Peterovi rukou.
„Vaše manželka je tak trochu anděl, Pete. To se pokaždé smiluje nad
bezprizornými dětmi?“
„My oba... věříme na to, že člověk se má chovat přátelsky,“
odpověděl Peter. „Nestojí vás to nic a život je díky tomu zajímavější.“
„Kdy uvidíme moře?“ zeptala se Gemma a zívla.
„Zítra, až se vzbudíš,“ řekla matka.
„Bude tam ta hodná paní?“
„Ne, ta letí do Ameriky.“
Beatrice pokynula holčičce, ať si k  ní přijde sednout a  opře se jí
o  boky. Batole už odpadlo a  teď spalo rozvalené na plátěném batohu
nacpaném k prasknutí. „To jsme si trochu nerozuměli,“ řekla Beatrice.
„Letí můj manžel, ne já.“
„Vy zůstanete doma s dětma, co?“
„Žádné nemáme,“ opáčila Beatrice. „Tedy zatím.“
„Jestli vám můžu poradit,“ povzdychl si muž, „tak si je ani
nepořizujte. Prostě to přeskočte.“
„Ale však vy to tak nemyslíte,“ namítla Beatrice. A  když si Peter
všiml, že jí ten muž chce něco ledabyle odseknout, dodal: „Ne
doopravdy.“
A tak hovor pokračoval. Beatrice a Peter se dostali do rytmu, doko -
nale sladění na cestě za svým cílem. Dělali to už mnohosetkrát předtím.
Rozhovor, skutečný nenucený rozhovor, ovšem s  potenciálem stát se
něčím mnohem významnějším, pokud se naskytne příležitost zmínit se
o Ježíšovi. Možná ten okamžik přijde; možná ne. Možná jen na
rozloučenou řeknou „Bůh vám žehnej“ a to bude všechno. Ne každé setkání
může člověka proměnit. Některé hovory jsou jen milou výměnou
vydýchaného vzduchu.
Oba cizí lidé, vmanévrovaní do této výměny, proti své vůli roztáli.
Během pár minut se už dokonce smáli. Bydlí v Mertonu, ona má
cukrovku, on deprese, oba pracují v železářském velkoobchodu a na tuhle
dovolenou si šetřili celý rok. Nebyli moc bystří ani příliš fascinující.





28
Žena si odfrkovala, což nebylo moc sexy, a  její manžel hrozně smrděl
pižmovou vodou po holení. Byli to lidé a Hospodinovi vzácní.
„Já už budu muset nastoupit k odletu,“ pronesl Peter nakonec.
Beatrice pořád seděla na podlaze a  hlava cizí holčičky jí ležela na
stehně. Oči měla zamžené slzami.
„Jestli s tebou půjdu až k bezpečnostní prohlídce,“ řekla, „a budu tě
držet za ruku, ještě než projdeš rámem, tak přísahám, že to nezvládnu.
Neudržím se, udělám scénu. Tak mě polib na rozloučenou tady.“
Peterovi bylo, jako by mu někdo sekal srdce vejpůl. V  modlitební
místnosti se mu ta výprava zdála jako velké dobrodružství, ale teď ji
pokládal spíš za oběť, protože ho olupovala o to nejcennější. Přidržel
se slov apoštola: Konej dílo zvěstovatele evangelia a cele se věnuj své službě.
Neboť já již budu obětován, přišel čas mého odchodu.
Sklonil se a  Beatrice si ho jednou rukou přidržela za týl a  rychle
a drsně ho políbila na rty. Peter se omráčeně narovnal. Celý tenhle
scénář s neznámou rodinkou – ona ho zosnovala, teď už to viděl.
„Budu psát,“ slíbil.
Ona přikývla a tím pohybem si vyhnala slzy až na líce.
Rázným krokem odešel do odletové haly. Za čtyřicet minut už byl
na obloze.






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist