načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kniha zrcadel – Eugen Ovidiu Chirovici

Kniha zrcadel

Elektronická kniha: Kniha zrcadel
Autor: Eugen Ovidiu Chirovici

Několikavrstevnatá detektivní záhada se odvíjí v několika časových rovinách a přináší čtenáři vzrušující hlavolam k vyřešení. Literární agent Peter Katz obdrží torzo velmi zajímavého autobiografického příběhu, ve kterém jistý Richard Flynn ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6%hodnoceni - 65.6% 70%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 307
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: z anglického originálu The book of mirrors ... přeložila Lenka Kapsová
Skupina třídění: Anglická próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1880-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Několikavrstevnatá detektivní záhada se odvíjí v několika časových rovinách a přináší čtenáři vzrušující hlavolam k vyřešení. Literární agent Peter Katz obdrží torzo velmi zajímavého autobiografického příběhu, ve kterém jistý Richard Flynn líčí svůj milostný vztah ke studentce psychologie Lauře a komplikovaný napůl pracovní a napůl přátelský vztah ke slavnému profesorovi Wiederovi. Rukopis však končí v nejnapínavějším místě příběhu, ve chvíli, kdy je nalezen ubitý zavražděný Wieder. Peter Katz se pustí do pátrání, do kterého zaúkoluje další účastníky a po letech tak spustí pozvolnou lavinu získávání potřebných informací, které nakonec povedou až ke skutečnému rozuzlení zamotaného příběhu a odhalí vraha. Sugestivní spletitý psychologický detektivní thriller pracuje s premisou, že pravda jednoho je lží druhého. Několik lidí a jedna brutální vražda, každý má svou verzi příběhu, každý může být vrahem.

Popis nakladatele

 .

Pravda jednoho je lží druhého.

Literární agent Peter Katz obdrží nedokončený rukopis s názvem  Kniha zrcadel  a je z něj nadšený. Autor knihy Richard Flynn popisuje svá studia na Princetonské univerzitě koncem osmdesátých let a svůj vztah se studentkou psychologie Laurou, chráněnkou slavného profesora Josepha Wiedera. Jedné noci těsně před Vánoci roku 1987 byl Wieder ve svém domě brutálně zavražděn, avšak policie jeho smrt nikdy neobjasnila.

Peter Katz je přesvědčen o tom, že kompletní rukopis odhalí, kdo čin před pětadvaceti lety spáchal. Jenže chybí konec! Katz začne po autorovi a zbytku rukopisu pátrat, ale zjistí, že Flynn umírá v nemocnici a rukopis není k nalezení. Přesto chce vraždě přijít na kloub, a proto případ předá svému kamarádovi, investigativnímu novináři Johnu Kellerovi, aby se pokusil tehdejší události rekonstruovat.

Jenže cizí vzpomínky jsou nebezpečné a některé by možná měly raději zůstat navždy pohřbené.

-----

Inteligentní a sofistikovaný — detektivní příběh vyprávěný způsobem, jakým Picasso maloval své obrazy. Opravdu doporučuji.  - Lee Child, spisovatel

 

Chirovici své postavy skvěle vykresluje a dráždí čtenáře precizně načasovaným odkrýváním pravdy. Elegantní, sofistikovaný vražedný hlavolam, který potěší literárně náročné nadšence krimi žánru.  - Kirkus reviews

 

Tento spletitý a brilantní příběh nevyřešené kruté vraždy v Princetonu pokládá otázku, zda se můžeme spolehnout na své vlastní vzpomínky. Jemně vyvážená, několikavrstevnatá kniha s třaskavou zápletkou pohltí všechny fanoušky thrillerů.  - The Sun

 

Eugen Ovidiu Chirovici (nar. 1964) se narodil v Transylvánii do rumunsko-maďarsko-německé rodiny, od roku 2012 žije ve Velké Británii. Řadu let pracoval jako novinář, přispíval do BBC a rádia Svobodná Evropa. Byl také poradcem rumunského předsedy vlády. Jeho první román Masacrul (Masakr, 1991) zaznamenal velký úspěch, během jednoho roku se v Rumunsku prodalo sto tisíc výtisků. Od té doby napsal deset románů a pět nebeletristických knih. Vydání jeho prvního anglicky napsaného románu Kniha zrcadel provází obrovský zájem nakladatelů po celém světě. Ještě před vydáním knihy v roce 2017 koupilo práva třicet čtyři zemí.

 

Zařazeno v kategoriích
Eugen Ovidiu Chirovici - další tituly autora:
Kniha zrcadel Kniha zrcadel
Kniha zrkadiel Kniha zrkadiel
The Book of Mirrors The Book of Mirrors
 (e-book)
Kniha zrkadiel Kniha zrkadiel
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

E. O. CHIROVICI

KNIHA

ZRCADEL

E. O.

CHIROVICI

Pravda jednoho je lží druhého

HOST

Literární agent Peter Katz obdr

ží nedokončený rukopis s názvem

Kniha zrcadel a je z něj nadšený.

Autor knihy Richard Flynn popisu

je svá studia na Princetonské uni

verzitě koncem osmdesátých let

a svůj vztah se studentkou psycho

logie Laurou, chráněnkou slavného

profesora Josepha Wiedera. Jedné

noci těsně před Vánoci roku 1987

byl Wieder ve svém domě brutálně

zavražděn, avšak policie jeho smrt

nikdy neobjasnila.

Peter Katz je přesvědčen o tom,

že kompletní rukopis odhalí, kdo

čin před pětadvaceti lety spáchal.

Jenže chybí konec! Katz začne po

autorovi a zbytku rukopisu pátrat,

ale zjistí, že Flynn umírá v nemocni

ci a rukopis není k nalezení. Přesto

chce vraždě přijít na kloub, a pro

to případ předá svému kamarádo

vi, investigativnímu novináři Johnu

Kellerovi, aby se pokusil tehdejší

události rekonstruovat.

Jenže cizí vzpomínky jsou nebez

pečné a některé by možná měly ra

ději zůstat navždy pohřbené.

329 Kč

ISBN 978-80-7491-880-3

foto © archiv autora

NÁHLED

Eugen Ovidiu Chirovici (1964) se

narodil v Transylvánii v rumunsko

-maďarsko-německé rodině. Řadu let

pracoval jako novinář, přispíval do

BBC a rádia Svobodná Evropa. Byl

také poradcem rumunského před

sedy vlády. Jeho první román Ma

sacrul (Masakr, 1991) zaznamenal

velký úspěch, během jednoho roku

se v Rumunsku prodalo sto tisíc vý

tisků. Od té doby napsal deset romá

nů a pět nebeletristických knih. Od

roku 2012 žije ve Velké Británii a vy

dání jeho prvního anglicky napsa

ného románu Kniha zrcadel provází

obrovský zájem nakladatelů po ce

lém světě. Ještě před vydáním kni

hy v roce 2017 se práva prodala do

třiceti čtyř zemí.

Inteligentní a sofistikovaný —

detektivní příběh vyprávěný způsobem,

jakým Picasso maloval své obrazy.

Opravdu doporučuji.

Lee Child,

autor bestsellerů

Do Knihy zrcadel jsem se nezamilovala

jen kvůli jejímu dokonalému citu pro

atmosféru nebo kvůli tajemstvím, která

pohánějí kupředu kriminální zápletku,

ale hlavně kvůli tomu, jak skvěle

ukazuje, že každý z nás má v sobě něco,

co je pro ostatní nepoznatelné.

Megan Reidová,

Emily Bestler Books

Chytrá hra s tématem zrcadel —

literárních i metaforických —, napsaná

mimořádně elegantním stylem.

Barbara Heinziusová,

nakladatelství Goldmann



E. O. CHIROVICI

KNIHA

ZRCADEL



E. O. CHIROVICI

BRNO 2017


The Book of Mirrors

Copyright © RightsFactory SRL, 2017

Translation © Lenka Kapsová, 2017

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2017

(elektronické vydání)

iSbn 978-80-7577-068-4 (Formát PDF)

iSbn 978-80-7577-069-1 (Formát ePub)

iSbn 978-80-7577-070-7 (Formát MobiPocket)


Mé ženě Mihaele, která nikdy nezapomněla,

kdo doopravdy jsme a odkud jsme přišli.



Mnozí lidé jsou jinými lidmi.

Oscar Wilde



ČÁST PRVNÍ

PETER KATZ

Vzpomínky jsou kulky. Některé hvízdnou kolem

a jen vás vyděsí. Jiné vás rozervou na kusy.

Richard Kadrey, Zabij mrtvé



13

Ten rukopis ke mně dorazil v lednu, kdy se všichni v agen

tuře ještě vzpamatovávali z povánoční kocoviny.

Zprávě se podařilo nezapadnout do spamu a  objevit

se v doručené poště, kde se zařadila mezi desítky dalších

nevyřízených mailů. Dopis, který jsem přelétl očima, mě

za ujal, a tak jsem si ho i s přiloženou ukázkou rukopisu

vytiskl a  celý štos jsem zastrčil do zásuvky psacího sto

lu. Pracoval jsem zrovna na nějaké smlouvě, takže jsem si

na text až do konce měsíce nevzpomněl. Objevil jsem ho

teprve o  prodlouženém víkendu kolem svátku Martina

Luthera Kinga v hromadě rukopisů, které jsem během vol

na hodlal přečíst.

Na konci dopisu byl podepsán jakýsi Richard Flynn

a stálo v něm toto:

Vážený pane redaktore,

jmenuji se Richard Flynn a před pětadvaceti lety jsem

studoval na Princetonu anglický jazyk a  literaturu.

Snil jsem o tom, že se stanu spisovatelem. Publikoval


14

jsem několik povídek v  časopisech, a  dokonce jsem

napsal román v rozsahu sto tisíc slov. Poté co ho ně

kolik nakladatelství odmítlo, jsem ho však zahodil

a  dnes i  mně samému připadá průměrný a  nezají

mavý. Nějaký čas nato jsem začal pracovat v  malé

reklamní agentuře v New Jersey a v oboru jsem zů

stal dodnes. Zpočátku jsem si nalhával, že se reklam

ní tvorba přece jen v  něčem podobá literatuře a  že

se jednoho dne ke spisovatelskému řemeslu vrátím.

Jak vidíte, nic takového se nestalo. Dospělost podle

mého názoru pro většinu lidí znamená to, že postup

ně naskládají všechny své sny do krabice a  hodí ji z  mostu do řeky. Zdálo se, že ani já v  tom nejsem

výjimkou.

Před třemi měsíci jsem se však dozvěděl něco dů

ležitého, co mi připomnělo tragický sled událostí,

které se odehrály během podzimu a zimy roku 1987,

kdy jsem byl v  posledním ročníku na Princetonské univerzitě. Možná to znáte — člověk si myslí, že na

něco úplně zapomněl, ať už je to událost, osoba, či

situace. Jenže pak zčistajasna zjistí, že vzpomínka

celou tu dobu živořila někde v  temných zákoutích

jeho mysli a že na danou věc či člověka nikdy nezapomněl. Vše je náhle tak živé, jako by se to odehrálo

včera. Jako když otevřete starou skříň plnou haram

pádí  — pohnete jedinou krabicí a  vyvalí se na vás

všechno ostatní.

Ta záležitost na mě zapůsobila jako rozbuška. Ho

dinu poté, co se ke mně ta zpráva dostala a já jsem

si uvědomil, co znamená, jsem zasedl ke stolu a pře

možený návalem vzpomínek jsem začal psát. Přestal

15

jsem až o půlnoci, kdy jsem měl v počítači napsáno

přes pět tisíc slov. Měl jsem pocit, jako bych na sebe

v průběhu let úplně zapomněl a teď si najednou uvě

domil, kdo jsem. Když jsem si šel do koupelny vyčistit

zuby, zdálo se mi, že se na mě ze zrcadla dívá někdo

úplně jiný.

Poprvé po mnoha letech jsem usnul bez prášku

na spaní. Druhý den jsem zavolal do agentury, že

budu dva týdny nemocný, a znovu jsem se pustil do

psaní.

Události oněch měsíců se mi vybavily se všemi de

taily a tak silně a zřetelně, že pro mě záhy byly živěj

ší a skutečnější než veškeré dění v mém současném

životě. Měl jsem pocit, jako bych se probudil z  hlu

bokého spánku. Jako by se moje mysl celou tu dobu

připravovala na okamžik, kdy začnu psát o  událos

tech, jejichž protagonisty jsme byli já, Laura Baine

sová a profesor Joseph Wieder.

Vzhledem k tragickému vyústění se příběh tehdy

pochopitelně dostal na stránky novin, alespoň čás

tečně. Já sám jsem byl dost dlouhou dobu vystaven

obtěžování ze strany policejních vyšetřovatelů i  no

vinářů. To byl ostatně jeden z důvodů, proč jsem ode

šel z  Princetonu a  dva nekonečně se vlekoucí roky

strávil v zaprášené Ithace, abych dokončil magister

ské studium na Cornellově univerzitě. Celou pravdu

o událostech, které mi navždy změnily život, se však

nikomu odhalit nepodařilo.

Jak už jsem řekl, pravda mi spadla do klína před

třemi měsíci a já jsem pocítil, že ji musím odkrýt i pro

ostatní, ačkoli mnou doposud zmítá hněv a  pocit frustrace. Bolest a  nenávist někdy mohou být stejně silným hnacím motorem jako láska. Právě tyto

emoce daly vzniknout rukopisu, který jsem dokončil

před dvěma týdny ve stavu naprostého fyzického

a duševního vyčerpání. V souladu s pokyny na vašich

webových stránkách vám v příloze posílám ukázku.

Ruko pis jsem několikrát zrevidoval a nyní je komplet

ní a připravený k odevzdání. Pokud byste měl zájem

přečíst si ho celý, obratem vám ho zašlu. Jeho pra

covní název je Kniha zrcadel.

Na tomto místě skončím, protože na monitoru vi

dím, že jsem již překročil limit pěti set slov. O  mně samém toho ostatně není mnoho co dodat. Vyrostl jsem v  Brooklynu, a  jak už jsem se zmínil, vystudo

val jsem anglický jazyk a  literaturu. Nikdy jsem se

neoženil ani neměl děti; možná i  proto, že jsem nikdy úplně nezapomněl na Lauru. Mám bratra jménem Eddy, který žije ve Filadelfii a  s  nímž se téměř nestý kám. Moje pracovní kariéra v oboru reklamy se nevyznačuje ničím pozoruhodným — nenajdete v ní

vrcholné výkony, avšak ani žádný nepříjemný skan

dál. Vedu dokonale šedý život daleko od výsluní slávy.

Dnes, kdy se můj produktivní věk chýlí ke konci, pra

cuji jako hlavní reklamní textař v jedné nevýznamné

agentuře na Manhattanu poblíž Chelsea, kde už více než dvacet let bydlím. Nejezdím v porsche a neubyto

vávám se v pětihvězdičkových hotelích, ale zároveň se

nemusím obávat, co přinese následující den, alespoň

pokud jde o peníze.

Děkuji vám za čas, který jste věnoval čtení toho

to dopisu, a  prosím o  sdělení, zda byste měl zájem


17

přečíst si celý rukopis. Svou adresu a telefonní číslo

uvádím níže.

V úctě

Richard Flynn

Dole byla uvedena adresa poblíž Penn Station. Znal jsem

tu čtvrť dobře, protože jsem tam během svých student

ských let nějakou dobu bydlel.

Ten dopis byl dost neobvyklý.

Za těch pět let, co jsem byl zaměstnaný v literární agen

tuře Bronson & Matters, jsem přečetl stovky, možná tisíce

žádostí autorů o zastupování. Tato agentura, kam jsem na

stoupil hned po škole jako elév, byla otevřená všem a při

jímala rukopisy i od neznámých lidí. Dopisy byly většinou

prapodivné nebo působily neslaně nemastně  — chybělo

v nich to nepopsatelné cosi, z čeho vycítíte, že spisovatelský

adept oslovuje vás osobně, že to není jen kopie dopisu, kte

rý rozeslal do všech agentur z profesního adresáře Literary

Market Place. Některé dopisy byly rozvláčné a plné nepod

statných detailů. Dopis Richarda Flynna však nezapadal

ani do jedné z těchto kategorií. Byl stručný, dobře napsaný

a navíc z něj vyzařovala jakási lidská vřelost. Autor výslov

ně nezmiňoval, že píše jen mně, ale i když jsem nedokázal

vysvětlit proč, cítil jsem, že to tak je. Z nějakého důvodu ne

považoval za nutné to ve svém stručném dopise zmiňovat.

Odsunul jsem ostatní ukázky, které jsem chtěl číst, uva

řil si kávu a usadil se na gauči v obývacím pokoji. Doufal

jsem, že v rukopisu objevím něco, co mi umožní dát tomu

člověku kladnou odpověď — člověku, k němuž jsem z ne

vysvětlitelné příčiny už teď cítil tajné sympatie.

Pustil jsem se do čtení.



19

1

Pro většinu Američanů byl rok 1987 rokem, kdy akcie na

burze závratně vyletěly nahoru a vzápětí se zase propadly,

kdy se pod Ronaldem Reaganem otřásala židle v souvislos

ti s aférou Írán-Contras a kdy do amerických domácností

vtrhl seriál Báječní a bohatí. Pro mě to byl rok, kdy jsem

se poprvé zamiloval a  zároveň zjistil, že ďábel opravdu

existuje.

Začínal jsem v té době na Princetonu třetí rok studia

a  bydlel jsem v  ošklivém starém domě na Bayard Street

mezi muzeem a  teologickým seminářem. V  přízemí byl

obývák propojený s  kuchyní a  nahoře dva pokoje, kaž

dý se dvěma lůžky a vlastní koupelnou. Od domu to bylo

k  budově McCosh Hall, kde jsem měl většinu seminářů,

pouhých dvacet minut chůze.

Jednou v  říjnu, když jsem se odpoledne vrátil ze ško

ly, na mě doma v  kuchyni čekalo překvapení. Stála tam

vysoká štíhlá dívka s  dlouhými blond vlasy, učesanými

na pěšinku uprostřed. Zpoza brýlí s  masivními obrouč

kami, které působily zároveň přísně i  sexy, na mě vrhla


20

zkoumavý, ale vstřícný pohled. Snažila se vymáčknout

hořčici z  tuby, jenže si neuvědomila, že musí nejdřív od

loupnout ochrannou fólii pod víčkem. Vzal jsem od ní

tubu, fólii odtrhl a hořčici jí podal zpět. Dívka poděkova

la a vymáčkla kus husté žluté hmoty na obrovský párek,

který si zrovna ohřála.

„Bezva, díky,“ řekla s protáhlým přízvukem, který jasně

prozrazoval, že pochází odněkud ze Středozápadu. Zjevně

se ho nehodlala vzdát jen proto, aby zapadla mezi ostatní.

„Chceš taky?“

„Ne, v pohodě. Jinak já jsem Richard Flynn. Ty jsi nová

nájemnice?“

Dívka přikývla. Strčila párek mezi dvě půlky bagety

a  hladově si ukousla. Snažila se sousto překotně spolk

nout, aby mi mohla odpovědět.

„Laura Bainesová, těší mě. Poslyš, neměl ten, co tu

bydlel přede mnou, za mazlíčka tchoře? Je tady takovej

puch, že by z  toho člověku vypadaly chlupy z  nosu. No,

stejně ten pokoj budu muset vymalovat. A  není něco

s  bojlerem? Musela jsem čekat půl hodiny, než se ohřá

la voda.“

„Hrozně kouřil,“ vysvětloval jsem. „Teda ten týpek, ne

bojler, a  nehulil jenom cigarety, jestli mi rozumíš. Ale ji

nak byl v pohodě. Ze dne na den se rozhodl vzít si na rok

volno a  odjel domů. Měl kliku, že po něm bytná nechtě

la nájem za zbytek roku. A  pokud jde o  ten bojler, tak

už ho zkoušeli opravit tři různý chlápci, ale bez úspěchu.

Pořád se nevzdávám naděje. Znáš to, tonoucí se i  stébla

chytá.“

„Tak pá pá a šťastnou cestu,“ utrousila Laura mezi dvě

ma sousty párku na adresu předchozího nájemníka.


21

Pak ukázala na mikrovlnnou troubu na lince. „Dělám

si popcorn. Chci se koukat na telku, dávají v přímým pře

nosu záchranu Jessiky.“

„Kdo je Jessica?“

Mikrovlnná trouba cinkla na znamení, že popcorn je

hotový a může se nasypat do velké skleněné mísy, kterou

Laura vytáhla z hloubi skříňky nad dřezem.

„Jessica McClureová je přece ta holčina z  Texasu, co

spadla do studny,“ vysvětlovala mi. „Cnn živě přenáší zá

chrannou operaci. Jak to, žes o tom neslyšel? Vždyť o tom

mluví celá Amerika.“

Nasypala popcorn do mísy a pokynula mi, abych šel za

ní do pokoje.

Sedli jsme si na gauč a  Laura zapnula televizi. Chvíli

jsme oba mlčky sledovali, co se děje na obrazovce. Říjen

byl toho roku nezvykle mírný a teplý, na rozdíl od jiných

let skoro nepršelo a  prosklenou zdí pokoje se dovnitř

vkrádalo měkké podvečerní světlo. V  dálce se rozprostí

ral temný, trochu tajuplný park u  kostela Nejsvětější

Trojice.

Laura dojedla párek v rohlíku a nabrala si z mísy hrst

popcornu. Vypadalo to, že na mě úplně zapomněla. V tele

vizi nějaký inženýr vysvětloval, jak pokračují práce na

hloubení souběžné šachty, kterou se záchranáři hodlali

dostat k holčičce uvězněné ve studni. Laura odkopla pan

tofle a složila nohy pod sebe. Všiml jsem si, že má fialově

nalakované nehty.

„Co studuješ?“ zeptal jsem se nakonec po chvíli ticha.

„Psychologii,“ řekla a neodtrhla přitom oči od obrazov

ky. „Je to už moje druhá vejška. Mám vystudovanou ma

tiku na Chicagský univerzitě. Narodila jsem se a vyrostla


22

v Evanstonu v Illinois. Byl jsi tam někdy? V tom státě, kde

lidi žvejkají tabák a pálí kříže?“

Uvědomil jsem si, že Laura musí být přinejmenším

o dva tři roky starší než já, a trochu mě to zastrašilo. Roz

díl tří let v tomhle věku připadá člověku propastný.

„Myslel jsem, že tohle se dělá v Mississippi,“ pozname

nal jsem. „Ne, v  Illinois jsem nikdy nebyl. Vyrostl jsem

v Brooklynu a na Středozápadě jsem byl jen jednou v létě,

když mi bylo asi patnáct. Jeli jsme s  tátou na ryby do

Ozarks v Missouri. Stavili jsme se taky v St. Louis, jestli si

dobře vzpomínám. Tak tys šla po matice na psychologii?“

„Ve škole mě považovali za malýho génia,“ utrousila

Laura. „Na střední jsem pořád vyhrávala mate matický

soutěže, v  jednadvaceti jsem už měla hotový magister

ský studium a mohla jsem si začít dělat doktorát. Jenže

já jsem se vykašlala na všechny stipendia a  přijela jsem

sem studovat psychologii. Díky tomu, že jsem měla ma

gistra z přírodních věd, jsem se dostala i do výzkumnýho

programu.“

„Jasně, ale pořád jsi mi neodpověděla na otázku.“

„Měj trošku trpělivost.“

Smetla si z trička drobky popcornu.

Pamatuju si to dodnes úplně přesně. Měla na sobě dží

ny se spoustou zipů — takové ty, kterým se říkalo plísňá

ky a tou dobou právě přicházely do módy — a k nim bílé

tričko.

Došla si do lednice pro kolu a zeptala se, jestli si dám

taky. Otevřela plechovky, do každé strčila brčko a vrátila

se na gauč. Jednu plechovku mi podala.

„Když jsem skončila vejšku,“  — vyslovila to protáhle

jako véšku — „zamilovala jsem se v létě do jednoho kluka


23

z Evanstonu. Přijel domů na prázdniny. Studoval elektro

niku na MiT, něco kolem počítačů. Byl to fešák a taky chyt

rej, jmenoval se John Findley. Byl o dva roky starší než já

a znali jsme se od vidění ze střední školy. Po měsíci mi ho

ale přebrala Julia Craigová, jedno z nejpitomějších stvoře

ní, jaký jsem kdy viděla. Normální neandrtálka, co uměla

akorát vyslovit asi deset slov, oholit si nohy a jíst příbo

rem. Zjistila jsem, že sice chápu rovnice a  integrály, ale

nemám ani ponětí o tom, jak uvažujou normální lidi, teda

hlavně chlapi. Došlo mi, že když si nedám pozor, strávím

zbytek života v bytě, kde mi budou dělat společnost koč

ky, papoušci a morčata. Proto jsem na podzim přijela sem.

Mámu to trápilo a  snažila se mi to rozmluvit, ale znala

mě natolik dobře, aby věděla, že by bylo snazší naučit mě

lítat na koštěti než mě donutit, abych změnila názor. Teď

jsem v posledním ročníku a svýho rozhodnutí jsem nikdy

nelitovala.“

„Já jsem taky v posledním ročníku. A dozvěděla ses, cos

chtěla?“ zeptal jsem se jí. „Myslím o  tom, jak uvažujou

chlapi.“

Poprvé se mi podívala přímo do očí.

„Nejsem si jistá, ale nějakej pokrok jsem určitě uděla

la. John se s tou kreaturou po pár týdnech rozešel. Od tý

doby jsem mu nebrala telefon, i když se mi pokoušel volat

několik měsíců. Možná jsem moc vybíravá.“

Dopila kolu a  prázdnou plechovku položila na stolek.

Pak jsme v  televizi sledovali, jak pokračuje záchrana

holčiny z Texasu, a skoro do půlnoci jsme si povídali. Po

píjeli jsme kávu a občas si zašli na zahradu vykouřit marl

borku z krabičky, kterou Laura přinesla ze svého pokoje.

Pomohl jsem jí taky odnosit z garáže dovnitř zbytek věcí,


24

které ještě měla naskládané ve svém starém hyundai,

a smontovali jsme spolu šatní skříň.

Laura byla milá, měla smysl pro humor, a  jak jsem si

brzy všiml, byla i hodně sečtělá. Jako každý, kdo teprve ne

dávno překročil práh dospělosti, jsem byl otrokem svých

hormonů. V té době jsem s nikým nechodil a zoufale jsem

toužil po sexu, ale jasně si vzpomínám, že tehdy na za

čátku mě vůbec nenapadlo, že bych mohl jít s Laurou do

postele. Ačkoli jsme o tom nikdy nemluvili, byl jsem pře

svědčený, že má určitě přítele. Příjemně mě ale rozrušova

la představa, že budu sdílet domácnost s dívkou, což se mi

nikdy předtím nestalo. Jako bych najednou získal přístup

k tajemstvím, která mi až dosud byla odepřena.

Na univerzitě se mi nelíbilo a nemohl jsem se dočkat, až

dokončím poslední ročník a vypadnu odtamtud.

Narodil jsem se i vyrostl v Brooklynu, ve čtvrti Williams

burg poblíž Grand Street, kde bylo tenkrát bydlení o dost

levnější než dnes. Moje máma učila dějepis na dívčí a chla

pecké střední škole v  Bed-Stuy a  táta pracoval jako oše

třovatel v Kings County Hospital. Nepocházel jsem tedy

přímo z  dělnického prostředí, ale v  podstatě jsem si tak

připadal, protože jsem bydlel ve čtvrti, kde většinu obyva

tel tvořili manuálně pracující.

V dětství jsem nikdy nepoznal vyslovenou bídu, ale zá

roveň si naši nemohli dovolit spoustu věcí, které bychom

si byli přáli. Obyvatelé Brooklynu pro mě měli zvláštní při

tažlivost a v tamějším babylonu jazyků a národností jsem

se cítil jako ryba ve vodě. V sedmdesátých letech prochá

zel New York těžkým obdobím a vzpomínám si, že spousta

lidí žila takříkajíc z ruky do huby a na ulicích bujelo násilí.


25

Když jsem přijel na Princeton, přihlásil jsem se do ně

kolika akademických spolků, stal se členem jednoho z pro

slulých jídelních klubů na hlavní třídě a trávil čas s ama

térskými herci z klubu Triangle.

Před členy literárního kroužku s  exotickým názvem

jsem přečetl několik povídek, které jsem napsal ke konci

střední školy. Kroužek vedl jeden mírně slavný spisovatel,

který tam působil jako hostující profesor, a jeho členové

se vzájemně trumfovali v  tom, kdo víc znásilní anglický

jazyk, aby vypotil nějakou bezvýznamnou báseň. Když si

ostatní uvědomili, že své povídky píšu v „klasickém“ stylu

a inspiruju se Hemingwayem a Steinbeckem, začali mě po

važovat za blázna. Další rok už jsem každopádně veškerý

volný čas trávil raději v knihovně nebo doma.

Většina studentů pocházela ze středostavovských rodin

z  východního pobřeží. Příslušníci střední třídy za sebou

měli noční můry z šedesátých let, kdy to vypadalo, že se jim

úplně zhroutí svět, takže své potomky vychovali tak, aby

se podobné šílenství už nemohlo opakovat. K  šedesátým

letům patřila charakteristická muzika, protestní pochody,

léta plná lásky, experimenty s drogami, Wood stock a anti

koncepce. Sedmdesátá léta znamenala konec noční můry

ve Vietnamu a byla pro ně typická disko hudba, zvonáče

a rasová emancipace. Takže jsem měl pocit, že osmdesátá

léta nejsou zajímavá vůbec ničím a  že naší generaci ujel

vlak. Panu Reaganovi se jako nějakému prohnanému šama

novi podařilo obloudit celý národ duchem padesátých let.

Peníze postupně bořily oltáře všech ostatních bohů a  už

už se chystaly zakřepčit vítězný tanec, při kterém by ba

culatí andílci s kovbojskými klobouky na zlatých kučerách

prozpěvovali ódy na svobodné podnikání. Ronny, do toho!


26

Ostatní studenty jsem navzdory jejich rebelským pó

zám považoval za snoby a konformisty. Rebelství zřejmě

vycházelo pouze z  jejich přesvědčení, že k  univerzitám

Břečťanové ligy prostě trocha té revolty patří, aby se

uchovala blednoucí vzpomínka na předchozí desetiletí.

Na Princetonu se vůbec všechno točilo kolem tradic, ale

pro mě to bylo jenom divadýlko, které už dávno pozbylo

jakéhokoli významu.

Připadalo mi, že většina pedagogů jsou průměrní jedin

ci, kteří se zuby nehty drží svého prestižního místa. Stu

denti, kteří si za peníze svých zazobaných papínků hráli

na marxisty a  revolucionáře, pořád dokola četli nudné

a  bezcenné knihy, jako byl Kapitál a  podobně. Ti, kteří

se považovali za konzervativce, se zase chovali, jako by

byli přímí potomci onoho poutníka z lodi Mayflower, kte

rý si zavěšen na špici stožáru zaclonil rukou oči a zvolal:

„Země na obzoru!“ Pro ty první jsem byl buržoustský sy

nek, jehož třídním zázemím se pohrdalo a jehož hodnoty

bylo třeba pošlapat. Pro ty druhé jsem nebyl nic než bílá

spodina z Brooklynu, které se nějak záhadně podařilo in

filtrovat do jejich úžasného kampusu, a to za nějakým po

chybným a bezesporu nekalým cílem. Měl jsem dojem, že

Princeton ovládli arogantní roboti mluvící s bostonským

přízvukem.

Je však možné, že tohle všechno se odehrávalo jen v mé

hlavě. Od chvíle, kdy jsem se ke konci střední školy roz

hodl stát se spisovatelem, jsem si za nedocenitelné pomo

ci pánů Cormaka McCarthyho, Paula Austera a Dona De

Lillo postupně vypěstoval chmurný a skeptický pohled na

svět. Byl jsem přesvědčen, že opravdový spisovatel musí

být smutný a  opuštěný, pobírat tučné autorské honorá


27

ře a trávit dovolenou v luxusních evropských letoviscích.

Říkal jsem si, že kdyby ďábel nezničil Jóba natolik, že zů

stal sedět zničený a  ztrápený na hromadě hnoje, Jób by

se nikdy neproslavil a lidstvo by bylo o jedno mistrovské

literární dílo chudší.

Snažil jsem se netrávit na kampusu víc času, než bylo

nutné, takže jsem se o víkendech většinou vracel do New

Yorku. Prolézal jsem antikvariáty na Upper East Side, vy

metal představení v  alternativních divadlech v  Chelsea

a  chodil do nově otevřeného klubu Knitting Factory na

Houston Street na koncerty Billa Frisella, Cecila Taylora

a Sonic Youth. Vysedával jsem v kavárnách na Myrtle Ave

nue a občas přešel přes most do Lower East Side a zašel

s rodiči a mladším bratrem Eddiem, který tehdy ještě cho

dil na střední školu, na večeři do některé z tamějších ro

dinných restaurací, kde se všichni znali jménem.

Zkoušky jsem skládal bez obtíží a držel se v pohodlné

zóně dvojek, abych si nezadělal na žádný stres a  přitom

měl dost času na psaní. Napsal jsem desítky povídek a pus

til se do románu, se kterým jsem se však nedostal přes prv

ních pár kapitol. Psal jsem na starém psacím stroji znač ky

Remington, který táta našel na půdě jakéhosi domu  —

opravil ho a dal mi ho jako dárek, když jsem odcházel na

vysokou. Poté co jsem si své texty po sobě znovu přečetl

a  nesčetněkrát je opravil, většinou skončily v  odpadko

vém koši. Pokaždé když jsem objevil nového spisovatele,

podvědomě jsem ho začal napodobovat jako šimpanz, kte

rého fascinuje pohled na ženu v červených šatech.

Televize v  té době ještě nebyla nekonečnou přehlídkou

pořadů, kde jsou různí zoufalci nuceni zpívat, nechat se


28

urážet od vulgárních moderátorů nebo lézt do bazénu

plné ho hadů. Americké televizní pořady ještě nepřipomí

naly pustý žvást idiota s  doprovodem umělého smíchu

a zvuků bez významu. Můj zájem však nepřitahovaly ani

pokrytecké politické debaty té doby, ubohé komediální

pořady nebo béčkové filmy o uměle vyhlížejících teenage

rech. Těch pár slušných producentů a novinářů ze šedesá

tých a sedmdesátých let, kteří dosud řídili televizní studia,

připomínalo těžkopádné dinosaury vyhlížející na obzoru

meteorit, který ukončí jejich éru.

Jak jsem však brzy zjistil, Laura byla na každovečerní

příděl pokleslých televizních pořadů zvyklá. Tvrdila, že je

dině při jejich sledování se její mozek dostane do stavu

jakési stagnace, kdy může vyhodnocovat, třídit a ukládat

všechno, co v průběhu dne vstřebal. Takže během podzi

mu léta Páně 1987 jsem zhlédl víc televizních pořadů než

předtím za celý život. Našel jsem svým způsobem maso

chistické potěšení v tom, že jsem vedle ní seděl zabořený

do gauče a společně jsme komentovali každou talk show,

zprávu z televizních novin i přihlouplý seriál. Museli jsme

vypadat jako ti dva slavní dědci, kteří žvaní na balkoně

v loutkovém seriálu Muppet Show.

O profesoru Josephu Wiederovi mi Laura neřekla hned.

To, že se s  ním zná, mi prozradila teprve o  Halloweenu.

Byl to jeden z nejvýznamnějších pedagogů na Princetonu

a všichni k němu vzhlíželi jako k nějakému Prométheovi,

který sestoupil mezi obyčejné smrtelníky, aby jim předal

zázrak ohně. Dívali jsme se zrovna na talkshow Larryho

Kinga, kam byl Wieder pozvaný jako host. Mluvil o  dro

gové závislosti, protože den předtím zemřeli tři mladíci

na předávkování v  nějakém srubu poblíž města Eugene


29

v Oregonu. Laura mi prozradila, že jsou s profesorem „dob

ří přátelé“. V té době jsem už do ní musel být zamilovaný,

i když jsem si to ještě neuvědomoval.



31

2

Následující týdny patřily k  nejšťastnějším v  mém životě.

Většina seminářů z psychologie probíhala v Green Hall,

což bylo jen pár minut pěšky od budovy McCosh and Dic

kinson, kam jsem chodil na přednášky z  angličtiny, tak

že jsme byli s Laurou skoro pořád spolu. Chodili jsme do

Fire stonovy knihovny, cestou domů jsme prošli kolem sta

dionu, zastavili se v galerii a některé kavárně tam v okolí

nebo si zajeli vlakem do New Yorku podívat se na něja

ký film — vybavuju si z té doby třeba Hříšný tanec, Wall

Street nebo Posledního císaře.

Laura měla spoustu přátel, většinou ze svého oboru.

Některým mě představila, ale nejraději jsme stejně trávili

čas spolu. Pokud šlo o hudbu, měli jsme dost rozdílný vkus.

Ona měla ráda nejnovější trendy, které v té době předsta

vovali Lionel Richie, George Michael nebo Fleetwood Mac,

ale solidárně mi dělala společnost i  tehdy, když jsem si

pouštěl svoje alternativní rocková a jazzová alba.

Někdy jsme zůstali dlouho vzhůru, dopovali se nikoti

nem a kofeinem a povídali si skoro až do rána. Po dvou


32

třech hodinách spánku jsme odcházeli na přednášky úpl

ně vyřízení. Laura sice měla auto, ale moc s ním nejezdila

a většinou jsme chodili pěšky nebo si vzali kolo. Když jsme

večer zrovna neměli náladu na televizi, Laura vyvolala dži

na dřímajícího v herní konzoli a stříleli jsme kachny nebo

se převtělovali do rybičky Bubbles ve hře Clu Clu Land.

Jednou, když jsme už asi dvě hodiny hráli nějakou po

dobnou hloupost, Laura najednou povídá: „Hele, Richar

de,“ — nikdy mi jméno nezkracovala na Richie nebo Dick —

„věděl jsi, že lidský mozek většinou nedokáže odlišit sku

tečnost od fikce? Proto dokážeme u jednoho filmu plakat

a u druhýho se smát, i když víme, že na plátně jsou jenom

herci a že hrajou příběh, kterej si vymyslel nějakej scená

rista. Bez tohohle defektu bysme byli jenom robíci.“

Robíci se přezdívalo robotům R.O.B., které japonští vý

vojáři vymysleli jako hračku pro osamělé teenagery. Laura

snila o tom, že by si takového robíka koupila, pojmenovala

by ho Armand a vyškolila by ho, aby jí nosil kávu do po

stele nebo kupoval květiny, když by byla smutná. Netušila,

že všechno tohle, a ještě spoustu dalších věcí, bych pro ni

ochotně dělal já, a ani by mě na to nemusela školit.

Člověk neví, co je bolest, dokud ho něco nezraní oprav

du do hloubky. Teprve pak si uvědomí, že předchozí rány

byly jen povrchové škrábance. Na začátku jara, když jsem

si ještě zvykal na vysokou školu, se zátěž plynoucí z  té

hle životní změny znásobila tragickou událostí — umřel

mi táta.

Dostal v práci infarkt a byl prakticky na místě mrtvý.

Nezachránil ho ani rychlý zásah kolegů — lékaři konsta

tovali smrt ani ne hodinu poté, co zkolaboval na chodbě


33

chirurgického oddělení ve třetím patře nemocnice. Tu zprá

vu mi zavolal bratr, zatímco maminka vyřizovala formality.

Skočil jsem do prvního vlaku a  jel domů. Když jsem

dorazil, byt už byl plný příbuzných, sousedů a přátel. Ta

tínka za několik dnů pohřbili na hřbitově v  Evergreenu

a nedlouho potom, už začátkem léta, se maminka rozhod

la přestěhovat se i s Eddiem do Filadelfie, kde bydlela její

mladší sestra Cornelia. Když jsem si uvědomil, že brzy zmi

zí všechno, co mě spojovalo s dětstvím, a že už nikdy ne

vstoupím do dvoupokojového bytu, kde jsem prožil celý

život, byl to pro mě hrozný šok.

Odjakživa jsem tušil, že maminka Brooklyn nesnáší

a  že tam bydlí jedině kvůli tátovi. Svým založením byla

melancholička, která nejraději ležela v  knihách. Na tom

měla podíl její výchova — její otec byl luterský pastor ně

meckého původu jménem Reinhardt Knopf. Matně jsem

si vzpomínal, že k nám jednou za rok, v den svých naroze

nin, jezdil na návštěvu. Byl to vysoký a přísný muž a bydlel

ve čtvrti Queens v  dokonale udržovaném domě s  malou

zahrádkou, která rovněž vzbuzovala dojem, že je v ní peč

livě učesané každé stéblo trávy. Žena mu zemřela při po

rodu, když se narodila moje teta. Nikdy se znovu neoženil

a dcery vychovával sám.

Dědeček zemřel na rakovinu plic, když mi bylo deset,

ale dokud ještě žil, maminka čas od času naléhala na ta

tínka, abychom se přestěhovali k němu do Queensu — do

čistého a důstojného bydlení, jak říkávala. Argumentovala

tím, že chce být blíž otci. Nakonec to ale vzdala, protože

pochopila, že to nemá cenu. Můj otec Michael Flynn byl

paličatý Ir, který se narodil a vyrostl v Brooklynu a neměl

v úmyslu stěhovat se kamkoli jinam.


34

Můj nástup do druhého ročníku se tedy odehrál ve stej

né době, kdy se maminka s bratrem stěhovali do Filadelfie.

Když jsem se seznámil s  Laurou, začínalo mi teprve po

stupně docházet, že už se do Brooklynu nikdy nevrátím,

leda jako host. Věci, které jsem si nevzal s sebou na Prin

ceton, skončily ve Filadelfii, ve dvoupokojovém bytě na

Jefferson Avenue u hlavního nádraží. Navštívil jsem tam

maminku a bratra, hned jak se přestěhovali, ale od prvního

okamžiku jsem cítil, že tohle místo pro mě nikdy nebude

představovat domov. Kromě toho se nám dramaticky sní

žil rodinný příjem. Na stipendium mi známky nestačily,

a tak jsem si musel najít práci na částečný úvazek, abych

se do konce studií nějak protloukl.

Táta umřel nečekaně, takže zvyknout si na jeho nepří

tomnost nebylo snadné. Často jsem o něm přemýšlel, jako

by byl pořád s námi. Někteří lidé jsou výrazněji přítomní

po smrti než během života. Jejich památka, nebo přinej

menším vzpomínka, jakou jsme si na ně uchovali, nás nutí

snažit se jim zavděčit mnohem víc, než by nás k tomu byli

schopni donutit za svého života. Po tátově smrti jsem se

začal chovat zodpovědněji a už jsem nenechával věci tak

lhostejně proplouvat kolem sebe jako dřív. Živí lidé dělají

chyby, ale mrtvé brzy obestře aura neomylnosti, kterou je

zahalí jejich pozůstalí.

Moje nové přátelství s  Laurou tedy vykvetlo v  době,

kdy jsem se cítil osaměleji než kdykoli předtím, a tím dů

ležitější pro mě byla její přítomnost.

Dva týdny před Díkůvzdáním, když už venku začalo být

pošmourno, mi Laura nabídla, že mě představí profeso

ru Josephu Wiederovi. Podílela se pod jeho dohledem


35

na výzkumném projektu, který chtěla zpracovat ve své

dizertaci.

Laura se zaměřovala na kognitivní psychologii, což byl

tehdy v podstatě průkopnický obor. Nedlouho předtím ví

tězně vtrhly lidem do života i do domácnosti počítače a ka

ždý se oháněl pojmem „umělá inteligence“. Spousta lidí byla

přesvědčena, že během deseti let si budeme povídat s to

pinkovačem a ptát se pračky na volbu vhodného povolání.

Laura mi o své práci vyprávěla, ale moc jsem tomu nero

zuměl, a protože jsem byl jako většina mladých mužů po

někud sebestředný, ani jsem se o to příliš nesnažil. Utkvěl

mi jen fakt, že profesor Joseph Wieder, který v mládí stu

doval v  Evropě a  v  Cambridgi si udělal doktorát z  psy

chiatrie, se blíží k závěru velkolepého výzkumného projek

tu. Ten měl podle Laury způsobit průlom v chápání lidské

mysli, osvětlit její fungování a souvislost mezi duševními

podněty a reakcemi na ně. Z jejího líčení jsem vyrozuměl,

že se projekt týká lidské paměti a  způsobu, jak si vytvá

říme vzpomínky. Laura tvrdila, že její znalost matema

tiky je pro Wiedera požehnáním, protože exaktní vědy

jsou odjakživa jeho Achillovou patou, ovšem ve svém vý

zkumu potřebuje používat matematické vzorce ke kvanti

fikaci proměnných.

Onoho sobotního večera v polovině listopadu jsme se

plácli přes kapsu, koupili láhev Côtes du Rhône Rouge,

kterou nám doporučil prodavač v  lahůdkářství, a  vydali

jsme se k profesorovi domů. Bydlel ve čtvrti West Wind

sor, a tak Laura rozhodla, že bude lepší jet k němu autem.

Asi po dvaceti minutách jsme zastavili před domem po

staveným ve viktoriánském stylu a zaparkovali u jezírka,

které bylo obklopené nízkou kamennou zídkou a taju plně


36

se třpytilo v podvečerním světle. Vrata byla otevřená, a tak

jsme vykročili po štěrkové cestě protínající pěstěný tráv

ník. Lemovaly ji keře růží a ostružin. Nalevo se rozpínal

obrovský dub, jehož holá koruna se tyčila nad střešními

taškami domu.

Laura zazvonila. Po chvíli se dveře otevřely a v nich se

objevil urostlý, rozložitý muž. Byl téměř holohlavý a sko

ro až k hrudníku mu splýval šedý plnovous. Na sobě měl

džíny, tenisky a zelené tričko Timberland s ohrnutými ru

kávy. Vypadal spíš jako fotbalový trenér než jako slavný

univerzitní profesor, který se právě chystá otřást světem

vědy průlomovým objevem. Vyzařovalo z něj sebevědomí

typické pro lidi, kterým v  životě všechno vychází podle

jejich představ.

Pevně mi stiskl ruku a pak políbil Lauru na obě tváře.

„Moc rád tě poznávám, Richarde,“ řekl a mě překvapi

lo, jak mladý má hlas. „Laura mi o tobě hodně vyprávěla.“

Společně jsme prošli halou s  vysokým stropem, kde na

stěnách visela spousta obrazů, a profesor nám pověsil ka

báty na věšák. „Obvykle se o lidech, se kterými se seznámí,

vyjadřuje dost jízlivě. O tobě ale mluví jen v dobrém, tak

jsem na tebe byl zvědavý. Račte za mnou.“

Vešli jsme do obrovského obývacího pokoje s vestavě

ným patrem. V jednom rohu byl kuchyňský kout s masiv

ní pracovní deskou uprostřed, kolem které visela spousta

mosazného nádobí. U  západní stěny stál starý pracovní

stůl s bronzovým kováním a kožená čalouněná židle. Na

stole byly poházené papíry, knihy a psací potřeby.

Ve vzduchu se vznášela libá vůně jídla a mísila se s pa

chem tabáku. Posadili jsme se na pohovku s  plátěným

přehozem, ozdobeným orientální výšivkou. Profesor nám


37

oběma nalil gin s tonikem a prohlásil, že víno, které jsme

donesli, si necháme až k večeři.

Styl zařízení domu na mě působil trochu tísnivě. Inte

riér byl plný uměleckých děl — bronzových sošek, obrazů

a starožitností — a připomínal spíš muzeum. Na naleštěné

podlaze ležely na několika místech ručně tkané koberečky.

Nikdy předtím jsem v takovém domě nebyl.

Wieder si nalil whisky se sodou, posadil se do křesla

naproti nám a zapálil si cigaretu.

„Richarde, tenhle dům jsem koupil před pěti lety a dva

roky jsem na něm dřel, aby vypadal takhle. Místo jezírka

tu byla jen zapáchající bažina plná komárů. Ale myslím, že

to stálo za to, i když tu žiju trochu v ústraní. Podle toho, co

mi říkal chlapík, který se v tom vyzná, se hodnota domu

mezitím skoro zdvojnásobila.“

„Je úžasný,“ ujistil jsem ho.

„Ukážu ti pak ještě knihovnu nahoře. To je moje radost

a chlouba — všechno ostatní jsou jen takové serepetičky.

Doufám, že tu nejsi naposled. V  sobotu občas pořádám

večírky. Nic velkého, prostě pozvu pár přátel a  kolegů.

A  poslední pátek v  měsíci za mnou chodí pár kamarádů

na poker. Ale nelekej se, hrajeme jen o drobné.“

Konverzace hladce plynula a asi po půlhodině, kdy jsme

se posadili ke stolu (hostitel uvařil boloňské špagety po

dle receptu od italského kolegy), jsem už měl pocit, jako

bychom se znali dávno, a moje počáteční rozpaky se úplně

rozplynuly.

Laura se do hovoru skoro nezapojovala a ujala se obslu

hování u stolu. Naservírovala nám jídlo a po večeři odnes

la talíře i příbory a naskládala je do myčky. Neoslovovala

Wiedera ani „pane profesore“, ani „pane Wiedere“, říkala


38

mu prostě „Joe“. Připadalo mi, že se u něj cítí jako doma,

a bylo zřejmé, že tady hostitelku nedělá poprvé. Profesor

mezitím řečnil na různá témata, zapaloval si jednu ciga

retu od druhé a  svou řeč doprovázel rozmáchlými gesty.

V jednu chvíli jsem uvažoval, jak blízce se asi znají, ale

pak jsem si řekl, že mi do toho nic není, protože v té době mě

ani nenapadlo, že by mohli být něco víc než dobří přátelé.

Wieder pochválil víno, které jsme přinesli, a udělal nám

sáhodlouhou přednášku o francouzských vinicích. Snažil

se mi vysvětlit pravidla pro servírování jednotlivých odrůd

a kupodivu se mu to podařilo podat tak, že to nepůsobilo

snobsky. Prozradil mi, že v  mládí žil několik let v  Paříži.

Vystudoval na Sorbonně psychologii a pak odjel do Anglie.

Tam si udělal doktorát a vydal první knihu.

Po chvilce vstal a odněkud z útrob domu vylovil další

láhev francouzského vína. Vypili jsme ji ve dvou — Laura

před sebou pořád ještě měla první skleničku. Připomněla

profesorovi, že musí cestou domů řídit. Zjevně ji těšilo, že

si tak dobře rozumíme. Pozorovala nás jako nějaká chůva,

která má radost, že si její svěřenci pěkně hrají a neperou se.

Vzpomínám si, že náš hostitel ten večer přeskakoval od

jednoho tématu k druhému s lehkostí kejklíře. Na všechno

měl názor — od toho, jak v uplynulé sezoně hráli Giants,

až po ruské romány devatenáctého století. Jeho znalosti

mě ohromovaly, to ano. Bylo zřejmé, že toho hodně pře

četl a že se s věkem jeho intelektuální zvídavost nijak ne

umenšila. (Někomu, kdo nedávno dosáhl dvacítky, se člo

věk mezi pětapadesáti a  šedesáti lety nutně musel jevit

starý.) Zároveň mi však připadal jako neúnavný misionář,

který si vytkl za cíl trpělivě vzdělávat divochy, o  jejichž

duševních schopnostech nemá valné mínění. V sokratov


39

ském duchu kladl otázky, ale než jsem stačil otevřít pusu,

vždycky si na ně sám odpověděl a okamžitě snesl i proti

argumenty, jen aby je vzápětí opět rozmetal na kousky.

Pokud si dobře vzpomínám, náš rozhovor byl v podsta

tě jeden dlouhý monolog. Po pár hodinách jsem nabyl do

jmu, že profesor bude v proslovu klidně pokračovat, i když

my už budeme dávno pryč.

Během večera několikrát zazvonil telefon ve vstupní

hale. Wieder se pokaždé omluvil a šel ho zvednout. Jednou

tam zůstal dost dlouho a hovořil s někým hodně potichu,

aby to nebylo do obývacího pokoje slyšet. Nerozuměl jsem,

co říká, ale v jeho hlase zaznívalo podráždění.

Když se vrátil, byl rozčilený.

„Ti lidi jsou snad padlí na hlavu,“ řekl Lauře popuzeně.

„Jak můžou něco takového chtít po vědci mého formátu?

Podej jim prst a  oni schramstnou celou ruku. Zaplést se

s těmi pitomci byla ta největší hloupost, jakou jsem kdy

udělal.“

Laura na to nic neřekla a někam zmizela. Netušil jsem,

o kom Wieder mluví, ale on už to dál nerozváděl a došel

pro další láhev vína. Když jsme ji vypili, zdálo se, že už

na nepříjemný telefonát zapomněl. Pronesl bonmot, že

opravdoví chlapi přece pijí whisky, a vrátil se s láhví laga

vulinu a  miskou ledu. Když bylo půl láhve pryč, změnil

názor a řekl, že krásné nové přátelství nic nezpečetí tak

dobře jako vodka.

Až když se mi začalo chtít na záchod a dohrabal jsem se

do koupelny, uvědomil jsem si, že jsem úplně namol — do

té doby jsem se hrdinně držel. Nohy mě přestaly poslouchat

a  málem jsem se svalil rovnou na podlahu. Nebyl jsem

žádný abstinent, ale v životě jsem toho nevypil tolik jako


40

ten večer. Wieder si mě se zájmem prohlížel, jako bych byl

nějaké roztomilé štěňátko.

V koupelně jsem se podíval do zrcadla nad umyvadlem

a uviděl povědomou tvář, jenže dvojmo. Vybuchl jsem smí

chy. Na chodbě jsem si pak uvědomil, že jsem si zapomněl

umýt ruce, a  tak jsem se do koupelny vrátil, jenže voda

byla moc horká a opařil jsem si ruce.

Laura přišla zpátky do obývacího pokoje, vrhla na nás

dlouhý a nevlídný pohled a oběma nám uvařila kávu. Sna

žil jsem se poznat, jestli je profesor taky tak opilý, ale pů

sobil docela střízlivě, takže to vypadalo, jako bych popíjel

jen já. Měl jsem pocit, že si ze mě vystřelil, a zjistil jsem,

že už nedokážu pořádně artikulovat. Taky jsem toho hod

ně vykouřil a bolelo mě na prsou. Přestože byla obě okna

dokořán, v pokoji se jako nějací džinové vznášely oblaky

šedého dýmu.

Klábosili jsme ještě asi hodinu a  už pili jenom vodu

a kávu. Pak mi Laura naznačila, že je čas se zvednout. Wie

der nás doprovodil k autu, rozloučil se s námi a vyjádřil

naději, že mě zase někdy uvidí.

Když jsme jeli po Colonial Avenue, kde tou dobou ne

byl skoro žádný provoz, otočil jsem se k Lauře. „Fajn chlap,

co? V životě jsem neviděl nikoho, kdo by dokázal takhle

nasávat. Ty bláho! Máš představu, kolik jsme toho vypili?“

„Možná si předtím vzal nějakej prášek nebo tak něco.

Většinou tolik nepije. A protože nejsi psycholog, ani sis ne

všiml, že z tebe tahá informace o tobě, kdežto sám o sobě

ti neprozradil vůbec nic.“

„Náhodou mi toho o  sobě řekl spoustu,“ namítl jsem

a přemýšlel, jestli bychom neměli zastavit, abych se někde

v příkopě vyzvracel. Točila se mi hlava a musely se ze mě


41

linout takové výpary, jako kdybych se vykoupal v bazénu

plném alkoholu.

„Neřekl ti vůbec nic,“ řekla Laura stroze. „Leda to, co se

všeobecně ví a co by sis mohl přečíst na záložce každý jeho

knihy. Zato tys mu prozradil, že se bojíš hadů a že tě ve

čtyřech a půl letech málem znásilnil nějakej šílenej soused,

kterýho pak tvůj táta zmlátil tak, že to málem nepřežil. To

jsou dost zásadní věci.“

„To že jsem mu řekl? Nevzpomínám si, že bych...“

„To je jeho oblíbená hra, přehrabovat se lidem v mozku

jako na půdě s  harampádím. Není to jenom profesní de

formace, u něj je to skoro patologická zvědavost, kterou

nedokáže ovládnout. Proto taky začal dělat supervizora

toho projektu, co...“

V  půlce věty se zarazila, jako by jí došlo, že už toho

řekla až moc.

Neptal jsem se, co chtěla říct. Otevřel jsem okénko a cí

til, jak mi čerstvý vzduch čistí hlavu. Na obloze visel bledý

půlměsíc.

Tu noc se z nás stali milenci.

Bylo to úplně prosté a obešlo se to bez pokryteckých

prohlášení typu „Nechci pokazit naše kamarádství“ a po

dobně. Když Laura zaparkovala v garáži, chvíli jsme stáli

na zahrádce za domem, zalité nažloutlým světlem pouliční

lampy. Mlčky jsme společně vykouřili jednu cigaretu. Pak

jsme šli dovnitř, a  když jsem se chystal rozsvítit v  před

síni, Laura mě zarazila, vzala mě za ruku a odvedla k sobě

do ložnice.

Druhý den byla neděle. Zůstali jsme celý den doma, milo

vali se a objevovali jeden druhého. Vzpomínám si, že jsme


42

u  toho skoro nemluvili. Později odpoledne jsme zašli do

hospody U Páva, najedli jsme se a pak se až do tmy pro

cházeli po Severním obecním parku. Před nějakou dobou

jsem Lauře řekl o svém úmyslu najít si práci, a když jsem

o  tom během procházky znovu začal, bez okolků se mě

zeptala, jestli by mě bavilo pracovat pro Wiedera. Prý hle

dá někoho, kdo by mu udělal systém v knihovně, o které

se včera zmínil, ale nestihl mi ji ukázat. Překvapilo mě to.

„Ty myslíš, že by o to stál?“

„Už jsem s  ním o  tom mluvila. Proto se s  tebou chtěl

seznámit. Ale jako typický chlapi jste probrali všechno

možný, jen tohle ne. Myslím, žes mu byl sympatickej, tak

by to mělo být bez problémů.“

V duchu jsem se zamyslel, jestli byl sympatický on mně.

„V tom případě jsem taky pro.“

Laura se ke mně naklonila a dala mi pusu. Pod levou

klíční kostí měla hnědé mateřské znamínko o  velikosti

větší mince. Ten den jsem si ji tak bedlivě prohlížel, jako

bych si chtěl každičkou část jejího těla navěky vtisknout

do paměti. Měla nezvykle štíhlé kotníky a  dlouhé prsty

na nohou, kterým v legraci říkala „moji basketbalisti“. Její

pleť ještě nesla stopy letního opálení a já na ní objevil i to

nejskrytější znamínko nebo skvrnku.

V té době byla rychlá láska stejně běžná jako rychlé ob

čerstvení a já jsem v tom nepředstavoval žádnou výjimku.

O  panictví jsem přišel v  patnácti na posteli, nad kterou

visel obrovský plakát Michaela Jacksona. Postel patřila

dívce jménem Joelle, která bydlela na Fulton Street a byla

o  dva roky starší než já. V  následujících letech jsem vy

střídal spoustu partnerek a dvakrát nebo třikrát jsem měl

dokonce pocit, že jsem se zamiloval.


43

Ten večer jsem ale pochopil, že to byla jen iluze. Mož

ná mě některé z těch dívek přitahovaly a cítil jsem k nim

náklonnost nebo i vášeň. S Laurou to ale bylo něco úplně

jiného. Kromě těchto věcí v tom byla i palčivá touha být

každou minutu, každou vteřinu s ní. Možná jsem nejasně

tušil, že čas vyměřený našemu vztahu je krátký, a tak jsem

se pokoušel co nejrychleji nasbírat tolik vzpomínek, aby

mi vystačily až do konce života.



45

3

Začal jsem u Wiedera v knihovně pracovat hned další ví

kend. Zajel jsem za ním sám autobusem z Trinity Sta tion.

Vypili jsme spolu na lavičce u jezírka pivo a on mi přitom

vysvětlil, jakým způsobem chce těch několik tisíc knih

uspořádat.

Koupil za tím účelem nový počítač a umístil ho do hor

ního patra do místnosti bez oken, jejíž stěny byly obesta

vené dlouhými dřevěnými regály. Mým úkolem bylo  vy

tvořit kodifikovaný katalogizační systém, aby se dalo

vyhledat umístění kterékoli knihy. To znamenalo zanést

veškeré údaje — název, autora, vydavatele i katalogizační

číslo knihovny Kongresu — a roztřídit knihy podle kate

gorií. Udělali jsme hrubý časový odhad a  došli k  závěru,

že mi práce zabere veškeré víkendy během následujícího

půlroku, pokud jí tedy nevěnuju ještě pár dnů v  týdnu

navíc. Měl jsem sice rozepsanou diplomku, ale doufal

jsem, že si v týdnu vyšetřím aspoň jedno volné odpoled

ne, abych zvládl dokončit práci, na kterou si mě Wieder

najal.


46

Profesor navrhl, že mě bude vyplácet každý týden.

Část ka byla více než velkorysá, navíc jsem dostal zálohu

za první tři týdny. Všiml jsem si, že když s námi není Laura,

Wieder je méně výřečný a mluví víc k věci.

Dvě nebo tři hodiny mi trvalo, než jsem se seznámil

s počítačem a programem na katalogizaci knih. Během té

doby mě profesor nechal o samotě. Když jsem z knihovny

konečně sešel dolů, právě v  kuchyni připravoval send vi

če. Společně jsme posvačili a debatovali přitom o politice.

Docela mě překvapilo, že zastává značně konzervativní

názory a „liberály“ považuje za stejně nebezpečné jako ko

munisty. Říkal, že Reagan dělá dobře, když Moskvě hrozí

pěstí, protože jeho předchůdce Jimmy Carter Rusům leda

lezl do zadku.

Kouřili jsme v obývacím pokoji a z kuchyně se ozývalo

brblání kávovaru. Zničehonic se mě Wieder zeptal: „Jste

s Laurou jenom kamarádi?“

Jeho otázka mě zaskočila, takže jsem nedokázal zfor

mulovat smysluplnou odpověď. Málem už jsem mu vmetl

do tváře, že do vztahu mezi mnou a Laurou mu nic není.

Věděl jsem ale, že si Laura jejich přátelství váží, a tak jsem

se pokusil zůstat v klidu.

„Jo, jenom kámoši,“ zalhal jsem. „Nastěhovala se shodou

okolností do stejného domu a spřátelili jsme se, ale jinak

nemáme moc společného.“

„A máš přítelkyni?“

„Teď jsem náhodou zrovna sám.“

„Tak na co čekáš? Laura je krásná, chytrá a  ve všech

ohledech přitažlivá. Podle toho, co říkala, spolu trávíte

dost času.“

„Nevím, co na to říct. Třeba se to tak vyvine, třeba ne.“




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.