načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení - Leopold Procházka

Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení

Elektronická kniha: Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení
Autor:

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  60
+
-
2
boky za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Antonín Šlechta
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Každý z nás, koho se nějakým způsobem dotklo „duchovní snažení“, každý kdo pátral v „utajených“ vrstvách své osobnosti a světa, prošel obdobím intenzivního hledání v literatuře nebo ve skupinkách podobně smýšlejících lidí nejrůznějšího zaměření a každému takovému se stalo toto období „určujícím“ a „formujícím“ i ve smyslu praktickém. Nasměrovalo jeho kroky k cestě za poznáním skutečnosti. Dílo Leopolda Procházky je zhuštěním tohoto procesu. Je výsledkem studia stovek „náboženských“ a „duchovních“ textů, vstřebáním tisíců myšlenek a vlastních vnitřních prožitků, poznatků a pohnutek. A to je pro všechny opravdově hledající jeho největším a nedocenitelným přínosem. Bylo tomu tenkrát, je tomu doposud a bude tomu tak, dokud budou knihy Leopolda Procházky dostupné.

Zařazeno v kategoriích
Leopold Procházka - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kniha o skutečnosti podle Buddhova

probuzeneckého učení

Dr. Leopold Procházka

Nakladatelství Antonín Šlechta, Úpice, květen 2015

Typografie Antonín Šlechta

Obálka Antonín Šlechta

ISBN 978-80-88083-15-3 (epub)

ISBN 978-80-88083-16-0 (mobi)

ISBN 978-80-88083-17-7 (pdf)

3

Budha a jeho učení 1926

Buddhismus světovým názorem, morálkou a náboženstvím 1928

O buddhistické meditaci 1930

Buddha a Kristus 1933

Besedování s Bohem 1934

Kniha o skutečnosti podle Buddhova probuzeneckého učení 1934

Síla a působení Buddhova učení na lidské tvory duševně spřízněné

1934

Přednáška O vědomém jevu osobnostním 1928

Přednáška nábožensko-buddhistická v Plni a Brně 1929

I.

PŘEDMLUVA

Jako v moři není od pobřeží do hlubin jeho náhlého spádu, ale sklon ten jest pozvolný, tak i v probuzenském učení není od světskéhonazírání k dosažení vhledu v skutečnost náhlého poznání, nýbrž pochod ten jest pozvolným duchovním vzrůstem.

Knihu tuto označil jsem jako druhé rozšířené a přepracovanévydání knihy Buddha a jeho učení z r. 1925. Důležité je označení, že kniha původní byla přepracována, neboť vskutku během doby deseti letneřetržitého a houževnatého zaměstnávání probuzenským učením,představující pochod mého duchovního vzrůstu v této oblasti, nabyl jsempoznatků opravňujících, by vyžadujících leckterou změnu a mnohý doplněk obsahu původní knihy. Nemohu ovšem ani dnes říci, že by mé nynější poznatky byly konečné a neomylné, zvláště když pro trvající nepřízeň poměrů a okolností dosud nemohlo dojíti k jedině rozhodujícímu,bezrostřednímu, intuitivnímu prožití, a mnoho uvedených vlastníchmyšlenek spočívá stále ještě jenom na nedostačujícím podkladu rozumování a neplodné spekulace. Musím zde připojiti důležité toto přiznání vlastní nehotovosti s buddhistickou poctivostí, pravdomluvností a otevřeností. Buddhovo učení jest, jak bude později v knize několikrát zdůrazněno, vlastním bezprostředním prožitím každého jedince pro sebe, procesem duchovního vzrůstu, k němuž třeba jednak určité doby podleindividuelního založení, jednak příznivých nutných podmínek vhodné k tomu životosprávy; podobně asi, jako nelze žíti úrodu hned po zasetí, nebo pod sněhem trhati růže, ale nutno vyčkati času zrání a zatím pilnězalévati a pleti vyrážející býlí. Zápolím poctivě více než deset let po této stránce, ale nepříznivé vnější okolnosti brzdí na cestě a bránídokonalému vnitřnímu vyzrání. Podobám se stále ještě člověku líčenému v jedné z Buddhových řečí, který při svém putování pouští přichází ke studni a v její hloubi čerstvou vodu vidí, aniž může uhasiti žízeň bez nádoby k načerpání.Chybí mi možnost dosažení klidu a ticha, oproštění od světa a převzatých povinností, oddání se rozjímání k nabytí intuitivníhopoznání. Možná že někdo namítne, zda mám právo mluviti o věci, která ve mně dosud neuzrála; nechť každý rozhodne v tom směru pro sebe, ale nedopustí, aby se moje přiznání stalo brzdou jeho cesty k neslyšeným a neslýchaným pokladům Buddhova učení.

Kniha nová jest nesporně lepší knihy původní a její vydání proto odůvodněno, pokud ovšem podle ducha probuzenského učení možno vůbec připustiti psaní knih a hromadění většinou spekulativních poznatků. Vzhledem k jedině správnému označení Buddhova učení jako avittaka a avičara, t.j. jako nepřístupné logickým vývodům aspekulativnímu hloubání, neboť uskutečnitelné pouze a jedině meditativníčinností v intuitivním prožití na základě sebekázně a sebeovládání, jest i tato kniha vlastně odchýlením od správných zásad Buddhových a při krajní důslednosti neoprávněna sama sebou; třeba ji proto pokládati jen za pomůcku k zatímnímu rozumovému pochopení Buddhových zásad, před dosáhnutím možnosti jedině správného, hodnotného arozhodujícího postupu podle jeho návodu, sledujícího bezprostřední prožití; jelikž jest vlastně značnou částí jakousi vědecko-filosofickou spekulací, kterou Buddha pro její naprostou nedostatečnost a bezpředmětnost v oblasti poznání skutečnosti zavrhoval, lze jí použíti jako jakéhosi předstupně při teoretickém uvádění v myšlenkový svět Buddhy před nastoupením praktického uplatnění.

Kniha poslouží náboženským myslitelům při předpokladu, že senezastaví u jejího obsahu a neučiní jej předmětem svého hloubání,nýbrž jej překročí v jedině hodnotném a správném nastoupení cesty podle Buddhova odkazu; neboť není určeno učení jeho dhamma, k zpracování v pojmech, nýbrž vyžaduje prktického použití, aby se dhamma-učení stalo bezprostřednímdhammaoznáním.

Kniha může posloužiti též světským vědátorům, aby z ní čerpali a pro svá bádání použili hlubokých myšlenek staroindického poznání, i když se nezajímají o náboženskou stránku věci. Snad budou přivedeni k poznání, že světská věda, zůstane-li pouhou chladnou učeností, je s hlediska morálky bezcenná, že lidský duch může obsahovati mnoho znalostí a přece se k nim chovati jako skříň k moudrosti, obsažené v knihách v ní umístněných, že rozjímáním třeba světské vědění oživiti a zhodnotiti. Neběží o napodobování a misionování cizích myšlenek, nýbrž jde o vlastní vybudování a vypěstování západnické kultury, -churavějící tisícerými zly a nedostatky v člověku v dnešní jeho všednosti, s jeho problémy, neurosami, sociálními a politickáými bludnýmipředstavami a celou desorientací ve věci světového názoru, - na základě myšlenek odpovídajících skutečnosti. Pouhý intelekt nemůže ovšem zprvu pochopiti, jaký praktický význam by mohlo míti východní poznání, pročež je také zařaďuje jen jako filosofickou a ethnologickou kuriositu, ba ani učení sinologové dobře nechápou praktického upotřebení oněch poznatků.

Toto prohlášení nebudiž pokládáno za výtku, neboť kdo by chtěl zmenšovati a podceňovati zásluhy evropské vědy, odřezával by větev, na níž spočívá zapadnická kultura a civilizace. Věda světská není sice dokonalým přístrojem, jest však přece vysoce cennou hodnotou; má však konečně již věděti, že východ učí jinému chápání věcí, vyššímu, hlubšímu, pomocí bezprostředního vnitřního poznání, a opraviti v tom směru své představy, zařaďující východní poznatky zcela neoprávněně v obskurní oblast pověry a náboženského blouznění.

Naučte lid, aby správně myslel, nebude pak třeba jej nutiti, aby správně jednal.

Pozorujeme-li život, jak se dnes kolem projevuje, dospějeme při správném patření k přesvědčení, že nynější doba je převážněhmotařská v teorii i praxi. Většina lidí má zájem jen pro požitky smyslové,jejich ideálem je sobecké splnění různých radostí a rozkoší, bezohledné uspokojení osobní ješitnosti, prožívání požitků hrubšího a ušlechtilejšího druhu a dosažení vymožeností moderní civilisace. Vládne téměřvšeobecně bezmezná chtivost po hmotných výhodách a statcích jakožto prostředku, jímž si možno opatřiti každou touženou zdánlivou potřebu a rozkoš, vládne téměř všeobecně kořistění se vší sobeckoubezohledností v zápase jednotlivce proti jednotlivci, celých tříd obyvatelstva proti sobě, všech proti všem, v boji bez konce se všemi zhoubnými důsledky.

Plače-li člověk dobrý a zlý se směje, trpí-li slabý člověk a silný moci se těší, nuzuje-li se poctivec a padouch hýří, plahočí-li se člověkušlechtilý v šlapacím mlýnu všedního života a člověk mělký se povaluje vblahobytu a zahálce, krátce vidí-li myslící tvor všechna ta proviněníproti běžnému pojmu spravedlnosti, žádá si jako praktik odpomoci a jako teoretik prohloubení svého poznání až ke kořenu všeho patrného zla, v nichž by nebyl cit zraňován rozumem a rozum zneklidňován citem. Stupeň poznání, v němž člověk podle skutečnosti chápe vše, co se děje, jakožto zákonné a proto v daných poměrech nevyhnutelné, jesprávným světovým názorem. Nynější doba nemá takového názoru, aniž zná správnou cestu k odpomoci tisícerým sociálním nedostatkům; jedennázor žádá více lásky, druhý více policie, jiný navrhuje různé prostředky proti nezaměstnanosti, žebrotě, nemrvnosti, nemocem, válkám a dalším neblahým projevům lidské působnosti; podobné véce méně marnésnahy možno za nynějších poměrů srovnati s čerpáním vody z potápějícího se člunu, aniž se kdo snaží vyspraviti díru v jeho dně, neboť nikdynebude dosaženo opravdového a trvalého zlepšení ve spolužití lidskéspolečnosti, pokud nenastane všeobecné vyjasnění myslí o tom,čím život podle skutečnosti vlastně jest, co jest jeho pravou a co jenom zdánlivou hodnotou.

Jelikož není správně chápán smysl a význam života podleskutečnosti, proto obecně představuje hodnotu o sobě, čímž bezohlednýsobecký boj existenční je mnohdy pozvedán k stupni ctnosti a při přece se hlásícím svědomí halen v roucho nejrůznějších t.zv. ideálů, ač se může skutečná pomoc dostaviti jenom ze správného myšlení a nazírání, jako u potápějícího se člunu z vyspravení trhliny. Správné myšlení a nazírání všemi vrstvami lidské společnosti, zvláště o hodnotě života asmyslových jevů, otevře zcela jiné obzory a donutí uvažovati při všem konání, směřujícím k bezuzdnému ukojení chtíčů, o důsledcích, plynoucíchnutně z hrubé sobeckosti.

Má-li dojíti k ozdravění přítomných poměrů, třeba všem vrstvámlidské společnosti navrátiti ztracené mravní hodnoty náležitým výkladem učení odpovídajícího skutečnosti. Mnozí lidé se domnívají, že nynější doba není již vhodná pro všeobecné učení, že utvoření potřebnémorálky jest věcí každého jedince pro sebe. Nesprávná domněnka ta přehlíží zkušenost, že lidstvu správný směr vždy udávali jenom Velikáni ducha celek vysoko převyšující, a že všude tam, kde podobných vůdčích geniů nebylo, objevila se netoliko duchovní plochost se svými nedostatky, ba zvrácenostmi, nýbrždostavily se i zhoubné bludy a omyly v životějednotlivců a celých národů. Běžný rozum, i když prošel školami vědy, je sotva schopen proniknouti spletité a zauzlené cesty všedního života, tím méně ovšem hloubky skutečnosti, což se podaří jenom geniům zřídka se vyskytujícím a ruce si podávajícím přes mnohá staletí.

Moderní věda vyloučila pouhou víru ze své oblasti a žádá pro vše zkušenost a důkaz; její vyznavače může uspokojiti jenom názordovolávající se rozumu. I jim může vyhověti učení indického mysliteleSiddhattha Gotamy, který pronikl v skutečnost a stal se Buddhou; vede kseznání skutečnosti, jaká jest, a nikoliv, jak o ní bludně soudíme, odkrývaje s ní poslední závoj a ukazuje ji v čiré opravdovosti.

Jsou tři druhy lidí: lhostejní, které možno srovnati s nečinnýmilátkami chemickými a o nichž platí slovo Konfutsee, že shnilé dřevo nelze soustruhovati; věřící, které lze přirovnati k chemickým látkám, jejichž affinity jsou nasyceny; myslící hledači, kteří se podobají chemickýmlátkám ve stavu zrodu a pro něž obzvláště platí slovo Buddhy: strastipln je všechen živit! Hodnotu má kniha tato skoro výlučně pro posledněvytčený druh lidí, neboť lhostejný člověk, i při značném t. zv. vzdělání,nepodrobí se námaze promyšlení nabízené látky, a u člověka věřícího vzbudí její obsah jen odpor a zbytečné námitky.

Myslící člověk si mnohdy klade mnoho sužujících a zdánlivěnezodověditelných otázek: „Odkud pocházím? Čím a proč zde jsem? Jaké má býti mé správné konání? Co bude po mé smrti?“ – neboťneodcházejí všichni lidé z tohoto s odevzdaností ve vyšší Vůli, nebo se rčením „plaudite amici“, a život a smrt jsou jim více než hrou, rovnicí, nebo přidělením a neodvratným osudem. Jelikož pak víra a věda nedávají k otázkám těm odpovědi dokonale uspokojující myslícího člověka, aniž ji kdy mohou dáti, jest úkolem této knihy mimo jiné také ukázati, že v učením probuzenském je obsaženo jejich rozluštění podle skutečnosti, i když pro většinu lidí prozatím v tak neobvyklé a evropskému myšlení cizí formě, že dosud nemohlo dosáhnouti většího významu, uznání arozšíření; okolnost ta je také jednou z příčin, že Buddhův názor, skutečnosti plně odpovídající, s ní se dokonale ztotožňující, filosofií nepochopen a přírodní vědou nepovšimnut, jest zatím téměř ztracen pro většinuevropského obyvatelstva a potřeby dnešní doby.

Touha po vysvětlení světa a života plane v každém uvažujícím tvoru s větší nebo menší mocností, neboť vidí sebe vstavena ve světovýsystém, v němž se chce vyznati, jež chce chápati; představuje se mu jednak jako „něco co jest“, věci kolem něho, i s ním samotným, jednak jako „něco, co se děje“, na věcech těch se odehrávající dění. Z toho plynoucí otázky: „Co je svět, jak a proč se v něm odehrává určité dění“ – spadají v otázku jednu, po dostatečném důvodu toho všeho, neboť dostatečný důvod jest myšlenkovou nezbytností danou duchovním životem. Vesmír se všemi věcmi a pochody jest myslícímu člověku druhem loutkového divadla: vidí loutky tančiti, nevidí však hybných vláken a co jimi potahuje; jeho snaha po světovém názoru je žádostí viděti dění jaksi za kulisy,odoslouchati přírodě její tajemství a pochopiti její smysl a význam života a světa.

Dnešní pokolení bylo svědkem katastrofy světové války. Provalily se, jako z hnisavého nádoru, proudy záští, chtíčů, lží a jiných zhoubností, které se dosud skrývaly, snad pouze tušeny, ve svém nebezpečí však neznámy, pod blyštícím se škraloupem zdánlivé kultury. Ukázalo se s hroznou srozumitelností, že podklad, zdánlivě pevně založenýnáboženstvím, státem a filosofií, jest prohnilý a zpuchřelý; slova, zdající seobkloena svatozáří věčné pravdy, obnažila se v duté frázovitosti. Surovost a sobectví v neslýchané míře zaplavily svět, a zatím co mnozí lidé hynuli v bídě, hýřili jiní v nadměrném přebytku, a lidé s citlivým srdcem seodvraceli od toho všeho s děsem, hanbou a hnusem.

Buddhovo učení mluví tiše a skromně k umlklému nebo třesoucímu se svědomí. Kéž by se stalo blízkým a hlasitým voláním, ač přichází z velké prostorové a časové vzdálenosti a těžko dosahuje ucha lidstva hmotařstvím zamořeného! Po jeho cestě kráčí člověk v ušlechtiléosamělosti, jako po stezkách vysokých a opuštěných pohoří; málo těch,kteří do jeho výše pronikají a pozvolna zvykají duchovní oko oslňujícímu světlu jeho pravdy.

Kniha tato vzniklo z vnitřního popudu a z probuzenské povinnosti s učením seznamovati, na základě prostudování a porozjímání několika set odborných knih a děl indické a evropské filosofie. Vím, že ji převážná většina lidí nevezme vůbec do ruky, několik málo ji prolistuje, snaddokonce zběžně přečte z toho neb onoho důvodu, aniž jim obsah dá tušiti svou nesmírnou důležitost a přímo osudovou závažnost. Jenom zcela mizivý početlis zvětří v podvědomí její hodnotu, ale většinou i těm, ve víru denních světských událostí, starostí a radostí, překryje se okamžitý zájem brzy vrstvou světského prachu. Snad však přece bude mezitěmito posledně zmíněnými lidmi několik jedinců obsah chápajících a jím stržených k trvalejšímu zájmu; pak již stálo za to, aby byla napsána.

Netvrdím, že by vše, co v knize mimo slova Buddhova je uvedeno a co zvláště čpí dohadem, filosofickým výkladem a spekulací, bylozcela shodné se skutečností, neboť pojmové myšlení k oněm věcem není správnou cestou. Koho pak i způsob vyjadřování bude zarážeti, nechť uváží, že přetěžko jest intuice vyjádřiti slovy, neboť lidská řeč jenástrojem pro zcela jiný obor; nechť ví, že jsem mnohdy přímo číhal na vhodný výraz, vystihující intuitivní prožitek, a po nalezení jenom zřídka býval spokojen; jest i mnoho prožitků, o jejichž slovní podání jsem se vůbec nepokusil, znaje marnost takového počínání.

Mnohde vložil jsem i báseň, ač umělá tato forma mluvy se nehodí zcela k střízlivosti Buddhova učení; rozlišuje se však od řeči prosté také tím, že jí nejsou mnohé, po sdělení a pochopení prahnoucí myšlenky přímo vysloveny, nýbrž jsou jenom naznačeny jistým mlčením; to si musí čtenář při vážném zájmu sám pro sebe doplniti a vyložiti, čísti meziřádky, kdežto mluva prostá se jaksi vnucuje bez zřetele a ohledu ksvobodné vůli. Duch však žije v rozměrech svobodné vůle a v svobodně tvořící síle představivosti; nelze jej donucovati, aniž je oslabován, neboťobvykle mu bývá směrodatná vlastní „svoboda“, nikoliv „pravda a správnost“. Konání duchvních správných a dobrých činů z donucení povzbuzuje a podporuje člověka často méně, nežli jeho svobodné bloudění a hřešení. Zřídka vede k cíli donucování k dobru nebo sugestivní ovlivňování k správnému chápání, skoro vždy však cesta probuzení svobodypoučovaného člověka v žádaném směru. Dobrý učitel proto nepřemlouvá,nýbrž osvobozuje a rozvinuje žákův vlastní svobodný posudek v poučném usměrnění; nedává strnulých a pevných, byť i správných směrnic, které určitým, byť i nepatrným nucením zotročují a vyvolávají odpor pocitu svobody. V básni spočívá smysl více ve vynechaném nežli v řečeném, a také pravé duchovní působení má více význam „mlčení“ nežli „řeči“; udělení „popudu“, dávajícího možnost dalšího svobodného myšlení, jest činem správným, neboť zabraňuje se jím vzniku protiproudu zoklešťované svobody, bránící se donucování, v němž se mnohdy ke škodě člověka zhutní. Také se zřetelem k této zkušenosti jest v knize mnohé jen naznačeno a ponechána možnost nedonucovanému svobodnému uvážení.

V dílo shrnul jsem aspoň nejskvělejší perly nasbírané v knihách mé odborné knihovny, jinak celé poklady myšlenkové zanechal jsem zpět; i tak zabral skromný výběr mnoho místa; vybrané podrobil jsemrozjímání, z něhož vzešel tmel, pojící vše dohromady, mé i cizí myšlenky aprožitky, vesměs kotvící v slově Buddhově a k němu se zase vracejí zpět.

Buddham saranam gaččhami.

U Buddhy nalezl jsem útočiště.

PRAVÉ POZNÁNÍ

Volně ze stř.sb. řečí 9/I.

Tak jsem slyšel“ Jednou dlel Buddhau Savatthi, v zahraděAnathaindikově. Zde obrátil se ctihodný Sariputto ke shromážděným mnichům toutořečí: „Pravé poznání, pravé poznání, se praví, mniši. Kdy má však mnich pravé poznání, kdy jest jeho důvěra v učení osvědčena, kdypřináleží k ušlechtilému učenítomu?“„Z daleka bychom se k ctihodnému Sariputto dostavili,“ pravili oni mniši, „aby se nám poučení v tom směru dstalo; bylo by záhodno, kdyby ctihodný Sariputto předmět ten osvětlil a vyložil, zachováme slova jeho vpaměti!“„Tož slyšte, bratři, a pozor mějte na mou řeč! Seznává-li mnich zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho podle skutečnosti, má pravépoznání, jeho důvěra v učení jest osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho? Braní života, přivlastňování si věcí nedaných, hovění necudnosti, lež, pomluva,příkrá mluva, žvanění, chtíč, záští a nesprávné poznání jsou zlem; vášeň, nenávist a blud jsou kořenem zla. Zanechání braní života, upuštění od braní věcí nedaných, nehovění necudnosti, vystříhání se lži, pomluvě, příkré mluvě, žvanění, bezžádostivost, bezzáštivost a správné poznání jsou dobrem; bezvášnivost, beznenávistnost a bezbludnost jsoukořenem dobra. Poznává-li mnich takto zlo a kořen jeho, dobro a kořen jeho, pak potlačí sklony svého chtění, mylný pojem o svém Já, ztratínevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě.“-

„Dobře, bratře,“ pravili oni shromáždění mniši, potěšeni a uspokojeni řečí ctihodného Sariputty, a kladli další otázku: „Jest snad, bratře, ještě jiný způsob, aby dosáhl mnich správného poznání, kdy jest jeho důvěra v učení osvědčena, kdy přináleží k ušlechtilému učenítomu?“„Zajisté, bratři!“ odpověděl ctihodný Sariputto. „Poznává-li mnichpochod výživy, jeho vznik, zánik a cestu k zániku jeho vedoucí podleskutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra v učení je osvědčena apřináleží k ušlechtilému učení tomu. Jest čtvero druhů výživy, pro vzniklé tvory k udržení, pro vznikající k vyvinutí: hmotná výživa jemná nebo hrubá, smyslový dotek, zaujetí duchovního stanoviska a vědomí. Vznik a trvání životní žizně podmiňuje vznik a trvání pochodu výživy, potlačení životní žízně podmiňuje zánik pochodu výživy. A toto jest správná osmičlenná stezka, vedoucí k zániku pochodu výživy: správné poznání, správnérozhodování, správná mluva, správné konání, správná životospráva,správná snaha, správné zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto pochod výživy, jeho vznik, zánik a cestu k zániku jeho vedoucí, pak potlačí sklony svého chtění, mylný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě.

A dále, bratři: Poznává-li mnich strast, její vznik, zánik a cestu kzániku strasti vedoucí podle skutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra k učení je osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však strast, její vznik, zánik a stezka k zániku strasti vedoucí? Zrození je strastí, stáří je strastí, nemoc je strastí, smrt je strastí, starost, žal a zoufalství jsou strastí, nedosažení touženého je strastí, krátce řečeno: pět skupin lpění, tvořících osobnost, je strastí. A co je vznik strasti? Je to ona životní žízeň, znovuzrozování sející, spojená tu a tam suspokojením smyslových žádostivostí. A co je zánik strasti? Právě této žíznědokonalé překonání beze zbytku, její zapuzení, potlačení, vyhubení. A co je cesta k zániku strasti vedoucí? Je to ona spásná osmičlenná stezka: správné poznání, správné rozhodování, správná mluva, správnékonání, správná životospráva, správná snaha, správné zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto strast, její vznik, zánik a cestu k zániku strasti vedoucí, pak zapudí sklony svého chtění, bludný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní konec strasti ještě v tomto životě.

A dále, bratři: Poznává-li mnich stárnutí a zmírání, jejich vznik, zánik a cestu k zániku jejich vedoucí podle skutečnosti, má správné poznání, jeho důvěra k učení je osvědčena a přináleží k ušlechtilému učení tomu. Co jest však stárnutí a zmírání, jejich vznik, zánik a cesta k jejichzániku vedoucí? Tvorů různých druhů opotřebování, churavění, šedivění, vrásčení, mizení sil, slábnutí smyslů je stárnutím. Tvorů různých druhů chřadnutí, porušení, naplnění času, rozpad, rozklad, zánik jestzmíráním. Vznik zrození podmiňuje vznik stárnutí a zmírání, zánik zrození podmiňuje jejich zánik.

Co jest však zrození, jeho vznik, zánik a cesta k zániku jehovedoucí? Tvorů různých druhů klíčení, početí, tvoření, porození, uchopení smyslových oblastí je zrozením. Vznik a trvání dění podmiňuje vznik zrození, zánik dění podmiňuje jeho zánik. Jsou tři druhy dění: v oblasti smyslů, v oblasti čistých tvarů, a v oblasti beztvaré. Vznik lpění a uchopování podmiňuje vznik dění, zánik lpění a uchopování podmiňuje jeho zánik. Jsou čtyři druhy lpění a uchopování: na základě smyslovosti, nesprávného názoru, ctnostných činů, a víry v duši vlastního Já. Vznik životní žízně podmiňuje vznik lpění a uchopování, zánik žízněpodmiňuje jejich zánik. Jest šest druhů žízně: po viditelných tvarech, zvucích

13

pachu, chuti, hmatu a pojmových představách. Vznik pociťovánípodmi

ňuje vznik žízně, zánik pociťování podmiňuje její zánik. Jest šest druhů

pociťování: pocit vzniklý dotekem zrakovým, sluchovým, čichovým,chu

ťovým, hmatovým a myšlenkovým. Vznik smyslového doteku podmiňuje

vznik pociťování, zánik smyslového doteku podmiňuje zánik jeho. Jest

šest druhů doteku: zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový amy

šlenkový. Vznik šesteré smyslové oblasti podmiňuje vznik doteku, zánik

šesteré smyslové oblasti podmiňuje jeho zánik. Jest šest smyslových

oblastí: smysl zrakový, sluchový, čichový, chuťový, hmatový amyšlen

kový. Vznik duchovního tvaru osobnostního podmiňuje vznik šesteré

oblasti smyslové, zánik duchovního tvaru osobnostního podmiňuje její

zánik. Co jest však duchovní tvar osobnostní, jeho vznik, zánik a cesta

vedoucí k zániku jeho? Smyslový dotek, pociťování, vnímání, myšlení a

rozlišování jsou duchovní výrazy; čtyři hlavní základní hmotné látky a na

nich závislá forma jest tělesným tvarem; celek jest duchovním tvarem

osobnostním. Vznik vědomí podmiňuje vznik duchovního tvaruosob

nostního, zánik vědomí podmiňuje zánik jeho. Jest šestero druhůvědo

mí: zrakové, sluchové, čichové, chuťové, hmatové a myšlenkové. Vznik

a trvání tvořivých hnutí chtivých podmiňuje vznik a trvání vědomí, zánik

tvořivých hnutí chtivých podmiňuje zánik jeho. Jsou tři druhy tvořivých

hnutí chtivých: skutkový, slovní a myšlenkový. Vznik a trvánízaslepe

né nevědomosti podmiňuje vznik a trvání tvořivých hnutí chtivých, zánik

zaslepené nevědomosti podmiňuje jejich zánik. Co jest však zaslepená

nevědomost, její vznik, zánik a k zániku jejímu vedoucí cesta? Neznati

strast, vznik strasti, zánik strasti a k zániku strasti vedoucí cestu podle

skutečnosti, je zaslepenou nevědomostí. Vznik a trvání pudového bludu

podmiňuje vznik a trvání nevědomé zaslepenosti, zánik pudového bludu

podmiňuje její zánik. Jsou tři druhy pudového bludu: smyslovéžádos

tivosti, životní a nevědomostní. Vznik a trvání zaslepené nevědomosti

podmiňuje vznik a trvání pudového bludu, zánik zaslepené nevědomosti

podmiňuje zánik jeho. A toto jest správná osmičlenná stezka, vedoucí k

zániku pudového bludu: správné poznání, správné rozhodování,správ

ná mluva, správné konání, správná životospráva, správná snaha,správ

né zvnitřnění a správné soustředění. Poznává-li mnich takto blud, jeho

vznik, zánik a k zániku jeho vedoucí cestu, pak potlačí sklony svého

chtění, mylný pojem o svém Já, ztratí nevědomost, získá vědění a učiní

konec strasti ještě v tomto životě.“

Tak pravil ctihodný Sariputto. Uspokojeni těšili se mniši z jeho slov.

II.

BUDDHA

Jej zří duch můj, jak oka jasné zření,

Za noci, ve dne, stále bez umdlení,

Vděk srdcem hárá za dar poučení,

Od něhož, cítím, odluky již není.

Buddha se narodil kolem r. 560 před naším letopočtem. Jméno to není vlastním jménem, nýbrž označením stavu a významu: osvícený, probuzený, klam překonavší, dospělý k osvoboditelskému poznání; je to stav procitnutí z mylného nazírání na světové a životní dění, jemuž každý tvor bezpodmínečně více méně podléhá podle svého vnitřního vývoje, k nazírání podle skutečnosti, nabytí spásného osvícení.

Jeho jméno bylo Siddhatha, příjmení Gotamo a příslušel kmeniSakya. Narodil se v háji Lumbini poblíže města Kapilavatthu, kdež prožíval také mládí v nadbytku a přepychu. Později uzavřel manželství s dcerou sousedního význačného rodu jménem Yasodhara a měl s ní synajménem Rahula.

Legenda vypravuje, že před odchodem v bezdomoví a tudíž ovšem před dosažením stavu Buddhy podnikl čtyři vyjížďky ze svého parku do města, při nichž se setkal nejprve s bezmocným, věkem zdolanýmstarcem, pak s člověkem těžce nemocným, poté s pohřebním průvodem a konečně s klidným, se světem zúčtovavším mnichem. Prvá tři setkání vyvolala v něm trýznivě pochmurné představy o osudu člověka astrastilnosti života, kdežto čtvrté setkání ukázalo mu klid a vyrovnanostčlověka, který se od věcí tohoto světa odvrátil a jejich lákavé vnady překonal. Vše kolem něho pozbývalo pak dosavadní hodnoty, bezcenné stávaly se radovánky a nádhera jeho domu, by i vlastní rodina zatlačena byla v zájmu zcela do pozadí. Konečně se rozhodl všechny ony nicotnostikolem sebe opustiti a věnovati se v ústraní bádání a pátrání po příčinách životních strastí, jevících se zvlaště stárnutím, nemocí a smrtí, jakož i po prostředku k jejich zamezení. Jelikož k tomu bylo ovšem zapotřebí klidu a odvrácení od všech světských záležitostí, čehož nemohl plně nalézti v dosavadním prostředí, prchl jedné noci, hned po narození svého syna, v němž viděl nové pouto k světu smyslů, v 29. Roku života svého zdomova do bezdomoví za vytčeným cílem.

Nejprve se odebral k několika věhlasným asketickým učitelům, aby seznal jejich výklady, názory a učení; žádným z nich však nebylspokojen, prohlédaje jejich nedokonalost a nehotovost, i když učení taobsahovala významná poznání. Opustil proto učitele jednoho po druhém a rozhodl se v samotě dosáhnout přísnou askesí žádoucího vědění,kteráž cesta byla tehdy v Indii všeobecně zavedená a zvyklá. Poblíže něho prodlévalo pět asketů, které v krajní snaze sebetrýzně záhy předstihl, takže k němu vzhlíželi jako k vůdci. Následek jeho vyhrocené krajníaskese byl však ten, že místo aby dosáhl vědění, vysílil své tělo až khranici životní možnosti. Pak poznal, že se ubíral nesprávnou cestou, a počal proto opět přijímati potravu rýžové kaše, chápaje, že jenom zdravé a odolné tělo může býti upotřebitelným nástrojem k dosažení hledaného cíle. Oněch úět asketů vidělo však v jeho počínání odpadnutí od jedině spásné askese a návrat k bujné životosprávě.

Asket Gotamo zůstal pak sám a pokračoval meditací neúnavně v rozjímání o otázkách ho poutajících, až pojednou jedné noci se muintuicí projevila jistota jako prožité vnitřní osvícení, že dosáhl touženého poznání a cíle. Stal se Buddhou, tj. tvorem probuzeným z klamného životního snu, v 35. Roce věku svého. Místo, kde se tak stalo, nyzývá se Buddha Gaya. Na něm byla později zřízena vladcem Ašokou svatyně, až doposud se zachovavší; u ní roste strom, zvaný v rostlinopise Ficus religion, který má býti oním historickým stromem, pod nímž se asketGotamo stal Buddhou, o čemž se však právem pochybuje a což jest ovšem pro jádro věci zcela lhostejné.

Bodhisatta Gotamo byl tvor dosáhnuvší vývojového vrcholu aobdařený proto potřebnými vlastnostmi a schopnostmi k získání správného intuitivního názoruo světě a jeho dění i o životě. Nedal se svésti klamnou vnadou světských věcí, i když byla opatřena nejideálnějším obalem,neboť nevědomost o pravém stavu věcí byla u něho již pouhým slabýmpovlakem a hebkým závojem přes úvahovou jeho schopnost. Proto mohl při svém přemítání a rozjímání stoupati stále výše až k podstatě věci, nesetrvati v žádném zdánlivě hodnotném nižším dosažku, a postupným odstraňováním přikážek i t. zv. Vysokých ideálů dopracovati sekonečného poznání.

Když se jako bodhisatta ponořil ve spásném míru srdce v rozjímání o nejvyšší moudrosti, přehlížel kromě jiného svým duchovním zrakem všechna svá dřívější zrození a vspoměl si postupně na všechna místa svých dřívějších bezpočetných životů a vztahů k nejrůznějím tvorům. V prožívání životního kaleidoskopu toho viděl, jak z každé smrti nový život vzniká a jak vše po jistém trvání opět zmírá v důsledku svého zrození; poznával, že se tak děje všem tvorům, dobrým i zlým, vysokým i nízkým, bohatým i chudým, že každý klidí ovoce své setby; tvory, kteří dobřekonali v životě svém, viděl jásati buď v nebeských oblastech nebo v lidské podobě v šťastných poměrech, tvory, kteří zlo rozsívali, viděl naříkati v utrpení pekelných propastí nebo strastiplného nového života zvířecího nebo lidského. Zřel však také, že i tvorové nebeských oblastí konečně odtud mizejí v důsledku svých zbylých vášní, které je přivádějí k novému zrodu mnohdy v nižších oblastech se všemi s tím spojenými strastmi a nebezpečími dalších existencí. A poznal proto, že vše je duté a marnivé, bez podstaty a trvání. Vpravě shlédl přirozenost všech životních oblastí, přešel duchem od pekel až k více méně šťastným tvorům nebes, nikde však nezřel konečného vykoupení z životního kolotání.

Po dosaženém osvícení zůstal Buddha jistý čas v ústraní,promýšleje nejspíše podrobně své vznikající učení, nežli vystoupí na veřejnost s jeho hlásáním; rozhlížel se znova duchovním zrakem po veškerém třesoucím se životě, jeho bídě, strasti a nevědomosti, a dřívější jeho soustrast s veškerenstvem zrodila rozhodnutí, aby bloudícímu lidstvu pomohl zbaviti se okovů vášní, záští a nevědomosti, z nichž pramení vše zlé, ač jasně zřel obtížnost svého úkolu. Praví se, že váhal, má-livůbec počíti s hlásáním nabytého poznání, neboť věděl, že lidstvoujařmené náhledy odpovídajícími samolásce a bludy hovícími sobectví nebude převážně schopno jeho učení chápati; jenom soucitný ohled na několik jedinců, schopných postřehnouti pravdu, přiměl Buddhu k nastoupení putování a hlásání seznané pravdy o skutečnosti.

Stal se učitelem myslících tvorů a ukázal, jak třeba správně nazírati, uvažovati a jednati, aby bylo dosaženo přiblížení cíli, by cíle sama; učil cestě k cíli, ovšem těžce schůdné lidem vezdejšího světa, vedoucí přes znehodnocení všeho, čeho si dosud vážili v bludném cenění. Nejprve vzpomněl oněch pěti spolumnichů, kteří ho opustili; žili v parkuIsipatana u Benares a tam zaměřil Buddha své kroky. Mniši oni připojili se po jistém váhání k jeho učení a záhy poté byl rozmnožen počet přivrženců Buddhova učení v značné množství osob hledajících pravdu. Přirozchodu jejich do všech končin a směrů vyzýval je Buddha slovy: „Jděte aputujte, mniši, k dobru a spáse bohů a lidí, ze soucitu k světu! Kažte učení dobré na počátku, uprostřed a na jeho konci; hlásejte vedení správného života spásného!“

Buddha nebyl sociálním reformátorem a byly mu naprosto vzdáleny jakékoliv úmysly zásahu v světské záležitosti a nabytí vlivu na úpravu státního zařízení a lidské společnosti; neměl zájmu na jakémkolivsvětském zřízení, starosti a boje světa nebyly mu ničím a naprosto se o ně nestaral, což jest přiměřeným důsledkem vhledu v dění podleskutečnosti. Postavení člověka ve společnosti bylo podle něho získáno nebo zaviněno vlastní zásluhou nebo zaviněním dřívějšího nebo přítomného konání; proto neučil: „každému stejně“, nýbrž hlásal: „každému, co mu patří“. Učil laické přívržence úctě k řádným rodičům, učitelům apředstaveným, jakož i plnění povinností uložených životem v rodině aveřejnosti; ovšem vyvěrá z jeho učení laického mocná morálka, jejíž sledování samočinně působí blahodárně ve všech směrech lidského uplatňování.

Buddha kázal všem, kdož si toho výslovně přáli a k němu seobraceli, bez domlouvání a přemlouvání, bez jakýchkoliv světských úmyslů a cílů, až do své smrti po dobu 45 let, putuje od místa k místu; nikomu se nevnucoval a nikoho se nesnažil obrátiti k svému názoru. Jeho typická působivá forma výkladu vůči asketům a přivržencům jiného nazírání, nebo vůči vlastním mnichům a sledovatelům, hlásícím se k dotazům a rozhovorům o nejrůznějších předmětech, byl sokratický dialog, jímžnesprávné dotazy a názory byly uvedeny promyšlenými a vhodně užitými úvahami a vývody vniveč a poučený tazatel přiveden na správnou cestu. Jinak přizpůsoboval své řeči schopnostem přítomných posluchačů, jež bystrým vnímáním přesně rozpoznával, a používal častých přirovníní, neboť, jak pravil, „způsobem tím dosáhne mnohý rozumný člověkžádoucího pochopení“.

Podle odůvodněně jím stanoveného pravidla používal jednou denně před polednem prostou potravu, která podle tehdejšího zvyku byla jako almužna rozdělována obyvatelstvem asketům a mnichům snažícím se o dosažení poznání a vykoupení. Krátce před svou smrtí onemocněl nejspíše následkem požití pokrmu z jedovatých hub a zemřel kolem r. 480 před naším letopočtem ve stáří asi 80 let. Ještě během posledních hodin života mluvil ke svým učedníkům a připomínal jim hlavní zásady učení. Jeho poslední slova byla: „Všechny věci, jež vznikly a jsou tudíž složené podstaty, podléhají pomíjejícnosti, pročež pracujte bez oddechu na svém vykoupení!“- Smrt Buddhova nastala v Kusinara, nedaleko jeho rodiště.

V těchto několika větách bylo řečeno o Budhovi, jako hmotném jevu, vše důležitější. Zajisté byl nejvýznamnějším mužem, který kdy žil avlivjeho nejen na současníky nesmírný, nýbrž ještě dnes trvající anevyhladitelný ani v dálné budoucnosti. Kol prostého, zcela přirozeného jádra života Buddhova utvořilo se během času podáním předivo legendárních okras, jak obvykle bývá u takových osobností, jehož přepjaténadnášení se mnohdyuplatňuje i ve vydání jeho řečí, v Palikanonu. Ovšem že nemá Buddha nic společného s těmito příkrasami, které působí na chápajícího člověka často přímo odpudivě, a dlužno je odkázati na účet nadšených, ale nedokonalých některých jeho učedníků a následovníků, kteří v nepochopení jeho důsledného setrvávání na skutečnosti přičinili mnohdy k jeho prostým řečem bezcenné ozdoby, kterých jeho původní slovo jistě bylo prosto. Jeho učební systém nezná kněží, obce a církve, nezná chrámů, obřadů a motliteb, a kde se snad s podobnými věcmi shledáváme, jde vždy o pozdější úpravu a zařízení, které se smyslem jeho učení nemají nic společného, by jsou mu mnohdy protichůdné.

Je také třeba ujasniti si poměr člověka k Buddhovi, čím člověku byl a jest, a co pro něho jeho probuzenské učení znamená. Především třeba zdůrazniti, že Buddha nebyl a není ani Bohem, ani vyslancem božím. Buddha byl dokonalým člověkem, který v poznání skutečnosti dosáhl vrcholné možnosti. I nejvyšší Bůh, jehož existence není popírána, aniž však přisuzována mu nějaká důležitost při osvobozovací cestě tvora z koloběhů životních, jest v Buddhově názoru součástí světového dění, podléhající jako vše svým vznikem i nutnému zániku, takže nad něho vysoko přečnívá Buddha svým poznáním a překonáním příčinnostního zákona dění. Buddha není tudíž Bohem, k němuž bychom se mohliobraceti ve svých strastech a který by mohl od nich uchrániti; vidíme v něm člověka, jak bloudil a se snažil, konečně pak zvítězil železným úsilím a nejkrajnějším vypětím svých duchovních sil nad nevědomostí, jehož příkladu každý tvor, chce-li, může s úspěchem následovati. Těžko lze vyjádřiti slovy nesmírnost osoby Buddhovy, jeho moudrosti a dobroty; také toho není zapotřebí a podobný byzantinismus jest ovšem každého skutečně chápajícího člověka naprosto vzdálen. Buddha byl učitelem, ukazatelem cesty a cenu má jeho poznání shrnuté v učení, a to jenm jako pomůcka, nikoliv Buddha sám.

Aby bylo pochopeno, jak Buddha dospěl k svému vědění, třeba porozuměti vývojovému pochodu během nespočetných existencí jeho znovuzrozování. Pojem „Buddha“ nechová v sobě jedinečnosti, jelikož pochod probuzení z nevědomosti a klamu o světovém a životní dění odehrál se ve vesmírovém dění bez počátku a konce již nanespočetném množství k tomu vyzrálých tvorů, předcházejících historického Buddhu, a odehraje se na bezpočetném množství podobných tvorů, jej následujících. Takový pochod probuzení může nastati a také nastává u každého správně poučeného a podle toho jednajícího tvora obyčejného s tím rozdílem, že Buddha jest „nehlásané cesty hlasatelem, neukázané cesty ukazatelem, nepoučované cesty učitelem, neobjevené cestyobjevitelem“, kdežto obyčejný tvor dosahuje cíle nikoliv ze sebe sama, ač zcela vlastním přičiněním, nýbrž na základě přijatého poučeníBuddhova, což pro konečný cíl jest ovšem nerozhodné.

Stavu Buddhy předchází t. zv. Stav bodhisatta, tvora, který dospěl vývojové výše, po níž musí následovati přirozené probuzení k poznání pravdy o skutečnosti. Dosažení osvícení „bodhi“, jest pochodem vzrůstu jako všechny jiné skutečnosti, jeho vyvrcholením, a od nich odlišnéjenom nesmírnou řídkostí vyvrcholení toho, které spočívá v dosažených podmínkách: jasné nepředpojatosti, neotřesitelné trpělivosti,bezohledné obětavosti, nezlomného úsilí a neobyčejné vnímavosti proskutečnost; podmínky ty se během životního procesu takového individuálního životního proudu vykrystalizovaly z nabývaných zkušeností asprávného vedení prožívaných životů. Buddha jest nejskvělejším, ale nesmírně zřídka se vyskytujícím konečným plodem, který může vzrůsti zeživotního bahna; teprve po uplynutí obrovité prostory časové se stává, že naplní jeho čas. Buddha jest prototyp skutečnosti, v němž je všeprožito: přechod od bezpočátečné nevědomosti k vědění, od bezpočátečné strasti k vykoupení.

Je-li dosažení konečného vědění a vykoupení spojeno s naprostým obětováním všech zdánlivých hodnot a dosud ceněných ideálů, nelze tomu s hlediska skutečnosti nic vytýkati, jak vždy bude činiti člověk lpící dosud na svém zdánlivém Já a nesprávně hodnotící v zaslepenénevědomosti předměty svých smylů. Buddha pravil: „Jsou asketi abráhmane, mniši, kteří mě obviňují nesprávným, nicotným a neskutečnýmzpůsobem: Nihilistou jest asket Gotamo! Jsoucího tvora zničení, přestání učí! – Co nejsem, co neučím, z toho mne obviňují oni asketi a bráhmane nesprávným, nicotným a neskutečným způsobem, neboť od počátku, mniši, právě jako dnes, učím strasti a strasti zanechání.“ –

Netušené požehnání kyne tvoru, který se neuspokojí jen těmito málo řádky, nýbrž vážným rozjímáním snažiti se bude pochopiti největšího Učitele lidstva i bohů v jeho učení a přizpůsobiti podle možnosti své konání jeho návodu.

Život Buddhův v Indii a tudíž i vznik jeho učení spadá do časufilosofického a náboženského vývoje indické rasy; jeho světový názor jest vhledem do skutečnosti a ovocem duchovního a mravního rozvoje v národě, u něhož hluboké problémy náboženské šly před všemizáležitostmi hmotné civilisace. Jest přirozeno, že názor ten, nabízející vevedoucích zásadách o bezbytostnosti životních jevů a příčinnosti životních jevů a příčinnosti všeho dění zcela opačný výklad nežli panujícíanimistická myšlenka, vyvolala kritiku a množství námitek. Indií křížem krážem procházelo tehdy mnoho mužů a žen s vlastním zjevením, poznáním a vysvětlováním podstaty života a jeho smyslu a účelu; každý z nichhlásal nějaké nové evangelium, nové luštění záhady existence, a sledován byl svými učedníky a přivrženci. Setkáváme se často v buddhistických spisech s nimi, jako s hluboce založenými hledateli pravdy, vduchaplných rozhovorech s Buddhou nebo jeho významnými učedníky, někdy ve stavu povzneseném a nepřesvědčitelném, opatřeném mnohýmineotřesitelnými bludy, jindy opět nalezší v rozmluvě s Buddhou správné přesvědčení a poznání.

Buddha si vždy vážil volného vzájemného výkladu, důkladnéhoprojednání hlásaných zásad, což jest prostředkem k pochopení; nechoval tajemství, v něž by nebylo možno vniknouti, nekladl požadavku víry, jíž myslící člověk nemůže báti uspokojen. Odstranil všechny „prvé příčiny“, ukázal blud víry v podstatné Já, v nezměnitelnou „duši“, učil poprvé v lidském dějepisu, že přírodní pochody i s životními nepocházejí z vůle nějaké absolutní Bytosti, nýbrž jsou příčinnými spontánními důsledky dění a děním samým, a cílil k mravní a názorové obrodě člověka podle skutečnosti, potřebné k dosažení bezprostředního toho poznání.

Dlouhá doba, podle lidského pojmu, uplynula od jeho smrti, přece však stále působivé zůstává jeho slovo, jako důkaz shody seskutečností, v mnohých ušlechtilých srdcích.

Úctyplná vděčnost zaplavuje ve vzpomínkách na jedinečnéhoUčitele nitra těch, kteří ho pochopili, v něho se vžili, v jeho šlépějích kráčejí v zatímní své nedokonalosti. Ba mnohdy přímo nadšní a láska, jako důkaz trvajícího světského ulpívání, rozvírají v prázdno svou náruč ve vřelé touze po výrazu, ač poučený rozum zchlazuje ihned střízlivoupřipomínkou: „Není ho nikde více, ani v tomto, ani v onom světě, aniž kdekoliv jinde mezi nimi!“

Buddhovo prvé kázání o čtyřech spásných

pravdách.

Volně podle řeči ze Saňyutta-nikaya LVI.

Tak jsem slyšel: Jednou dlel Buddha u Benares v gazelím hájiIsipatana a zde dlících pět mnichů oslovil touto řečí:

„Učenník odebravší se v bezdomoví nemá se oddávati těmto dvěma krajnostem: jednak vášním, žádostivým smyslového blaha, jež jsounízké, hrubé, světské, neušlechtilé, neukojitelné, jednak přehnanémuasketickému sebetrýznění, jež je bolestné, neušlechtilé a bezúčelné. Obou těchto krajností jsem zanechal pochopením střední stezky, která vede ke klidu, vědění, probuzení, nibbaně.

V čem záleží tato střední stezka? Je to právě ona osmidílná cesta, totiž: správné nazírání, správná mluva, správné konání, správnáživotospráva, správné zápolení, správné rozjímání, správné soustředění.

Toto jest, mniši, spásná pravda o strasti: zrození, stárnutí, nemoc a smrt jsou strastí; starost, žal, bol, hoře a zoufalství jsou strastí; spojení s nežádoucím, oddělení od milého, nedosáhnutí toužného jsou strastí. Toto jest, mniši, spásná pravda o vzniku strasti: je to ona žízeň, která podmiňuje znovuzrozování, žízeň tu a tam v blahu a štěstí se kochající, totiž: žízeň smyslových chtíčů, žízeň po věčném životním dění a žízeň po tělesném zničení. Toto jest, mniši, spásná pravda o zániku strasti:totiž právané žízně zrušení, zanechání, zavržení, odložení, zapuzení, bez stopy a zbytku. Toto jest, mniši, spásná pravda o stezce kl zániku strasti vedoucí: totiž právě ona osmidílná cesta spočívající ve správnémnazírání, správném rozhodování, správné mluvě, správném konání, správné životosprávě, správném zápolení, správném rozjímání a správnémsoustředění.

V těchto dříve neslyšených skutečnostech otevřelo se mi duchovní zření, ujasnění, poznání, vědění, moudrost. Spásné pravdě o strastitřeba porozuměti, příčinu vzniku strasti potlačiti, zánik strasti uskutečniti a stezku k tomu vedoucí vzbuditi a nastoupiti.

A pokud jsem dokonale nezískal poznávacího patření podleskutečnosti těchto čtyř spásných pravd, mniši, nebyl jsem si jist, zda jsemdosáhl nejvyššího dokonalého probuzení. Když jsem však nabylpoznávacího patření podle skutečnosti těchto čtyř spásných pravd, ujasnilo se mi s jistotou, že jsem dosáhl nejvyššího dokonalého probuzení.

A vzešlo mi bezprostřední poznání: neotřesitelné jest duchovní mé vykoupení, toto bylo posledmí mé zrození, není pro mne žádnéhodalšího životního dění.“ –

Tak pravil Biddha a s obšťastněným srdcem souhlasilo oněch pět mnichů s jeho slovem. Během přednesu poučení toho dostavilo sectihodnému mnichu Kondaňňa náhlé čiré poznání bez poskvrny: vše, co je vzniku podrobeno, i zániku podléhá. -

Buddha.

Volně z itivuttaka 112, anguttara-nikaya IV/23.

Tak jsem slyšel: „Svět jest Buddhou zcela seznán, od světa jest Buddha zcela oproštěn. Světa vznik jest Buddhou zcela seznán, světa vznik jest pro Buddhu odstraněn. Světa zánik jest |Buddhou zcelaseznán, světa zánik jest Buddhou uskutečněn. Stezka vedoucí k zániku světa jest Buddhou zcela seznána, stezka vedoucí k zániku světa jest jím ukončena.

Jelikož to, mniši, co světem s jeho božskými a lidskými tvory i saskety a kněžími, bylo viděno, slyšeno, myšleno, uvažováno, poznáno adosaženo, jest Buddhou zcela seznáno, proto správně nazýván je tvorem dokonalým. A vše, co Buddha od oné noci svého nejvyššího probuzení až k noci svého úplného vyhasnutí mluví, vykládá a hlásá, jest právě takové a nikoliv jiné; jak mluví, tak jedná, jak jedná, tak mluví; proto je správně nazýván tvorem dokonalým.“ -

III.

Úvahy o probuzenském učení

Jak volně a šťastně by mohli lidé žíti, kdyby se uskrovnili a svýmbližním potřebné ponechali. Tak učiní člověk, bude-li věděti, čeho nezbytně potřebuje; toho se dozví, pozná-li, čím vlastně jest; o tom se mu pravda rozbřeskne, dá-li se správně poučiti.

Praktický život dělívá zpravidla lidskou duchovní činnost vedleobrazivosti a intuice na dva hlavní díly: vědu a víru. Víra vychází zpředpokladu nepochopitelnosti síly a věda z předpokladu její pochopitelnosti, čímž se zdá rozsach duchovního života lidstva pevně určen a vyčerpán. Avšak vedle víry a vědy jest ještě třetí forma duchovního života, naZáadě skoro neznámá a jinak zneuznávaná, totiž skutečnost sama ve svém vlastním prožití.

Jaký je rozdíl mezi zkušeností a prožitím? Zkušenost jezprostředkovaná, prožití bezprostřední. Zkušenost je zprostředkovaná, poněvadž je vždy v některém smyslu předmětná; k otázce, proč je prožitekbezprostřední, není jiné odpovědi než: „Je to tak!“ – jak při přechodu z oblasti pojmu v oblast skutečnosti jinak býti nemůže: bolest, blaho, žal, starost, úzkost jsou tím, co jedinec prožívá a není zde odlišení prožití od jeho předmětu.

Je-li ve víře Síla nepochopitelná a ve vědě síla pochopitelná,představuje učení probuzenské formu duchovního života, v níž se prokazuje síla jao skutečnost ve vlastním prožití; pochopiti sílu ve vlastním prožití je zde vykázanou cestou, nezávislou na pojmech, logickém důkazu a víře, jest bezprostředním vhledem v skutečnost. Lidé si ovšemvětšinou žádají buď důkazu nebo víry, a nelákavá, protože nesnadná, jest jim cesta probuzenství,vyžadující samostatnosti myšlení. Člověk však potřebuje mravnosti a vědění, jenom jedno z obou nestačí; ethika je základem, intelektuální zdokonalení však právě tak nepostradatelné. Buddhovo slovo možno označiti jako systém sebeovládání,sebevýchovy, sebekázně a sebevzdělání.

Buddha uznává existenci skutečné síly jako víra, zůstává však při tom, jak věda požaduje, uvnitř přírody a jejího životního dění, veskutečnosti. Síla není ovšem v jeho učení věčným trvajícím principem, nýbrž silou vždy nově tryskající z vlastních předchozích podmínek, siloukontinuitu udávající, ale představující v každém okamžiku novou hodnotu.

Požadavek pochopiti sílu v prožití jest pro Západ novoumyšlenkovou cestou, na pojmech nezávislou; táž nemůže býti proto shodná s cestou víry ani vědy., pracujícími s pojmy, a to věda ve formě důkazu, víra ve formě věření. Podle toho možno říci, že duchovní život lidstva se rozčleňuje ve tři hlavní díly: víru, vědu a Buddhovo učení, z nichž víra se vztahuje k věcem nad známou zkušenostní skutečnost, věda k odvozené zpětné skutečnosti známé zkušenosti, jako bezprostřední prožití; okolnost ta činí je myslícímu člověku cenné, neboťnemůže slepě věřiti, aniž se uspokojiti vědeckým smyslovým důkazem. Výklademzákona o přerozování, saňsaro, a nirváně, tj. ukončení procesu toho, jest zachycena podstata probuzenství; saňsaro je tento svět změn, vzniku a zániku, rození a umírání, nirvána jeho ukončení.

Probuzenství není učením odvozeným a dokazatelným z nějakých vyšších pravd, není však také učním nedokazatelným, jelikož sedokazuje samo sebou v prožití, což je činí ovšem těžko přístupným. Jest jediným učením bez požadavku víry, ba pouhá víra jest v něm přímo zavrhována, také však bez podávání důkazu ve smyslu vědy: jest„myslícím srozumitelné“, tudíž nikterak věcí víry, a „nepříslušné pojmovému myšlení“, tudíž nikoliv předmětem vědeckého důkazu. Předpokládá se jen pojatá důvěra po obdržení popudu a nabízení poučení, načež se může státi, že člověk intuitivně, bezprostředně pozná: „Ano, tak je to!“ – Buddhovu učení nesmí býti věřeno, ono nemůže býti dokázáno, nýbrž po udělení popudu třeba je na základě nybyté důvěry v sobě zpracovati, prožíti, uskutečniti.

Náboženské systémy založeny jsou na uznávání určitémimosmyslové Podstaty a kořen víry spočívá v lidské vlastnosti ji uznávati, ač je mimo známou zkušenost. Svět jest pak uváděn v určitý poměr závislosti na oné universální Síle, čímž se dospívá k nerozluštitelnému problému: přivésti mimosmyslovou Sílu, ponejvíce Bohem zvanou, jako příčinu o sobě, se světem, jako následkem o sobě, v příčinnou souvislost;neboť skutečnost nevykazuje nikde a nikdy „příčinu o sobě“ a „následek o sobě“, nýbrž každá příčina je také následkem v poměru k jinépříčině, každý následek příčinou v pomru k jinému následku; skutečnost nemá toho vztahu jako vlastnosti, nýbrž jest uskutečňováním, v každém okamžiku právě tak příčinou jako následkem, přechodem od příčiny k následku. Představa „příčiny a sobě“ a „následku o sobě“ byla přírodní vědou definitivně odmítnuta a opuštěna. Podobně jako se starořímský bůh Janus dívá součastně vpřed i vzad, tak skutečnost, jakouskutečňování v každém okamžiku, jest příčinou v jednom smyslu a následkem ve smyslu druhém.

Ve smyslu náboženském značí učení Buddhovo dokonalé odpoutání od starosvatých názorů, neboť odmítalo víru védskou ve všech jejích formách a neznalo kastovnictví, obětnictví a záslužnost obřadů. Svou filosofickou základnu má zcela v staroindickém náboženském myšlení, v praksi následovalo systému joga, ač nepřikládalo ceny askesi, ba v krajní formě indického jogina ji zavrhovalo. Buddha zdůrazňoval zvláště strastiplnou povahu světa a života a učinil ji základem budovy svého učení, při čemž pojem vykoupení obdržel svůj zvláštní smysl; nešlo o osvobození „duše“ zapředené v hmotu, neboť popíral indickou filosofií, zláště systémem samkhya zřízené a od sebe odlišné podstaty „hmoty“ a „duše“.

Buddha nebyl filosofem, nýbrž byl učitelem skutečnosti; neučilnějaké theorii, náboženskému dogmatu nebo myšlenkovému systému,nýbrž snažil se přivoditi u člověka dokonalý obrat smýšlení, cítění a chtění podle skutečnosti. Neodpovídal na teoretické otázky a mlčel ke všem transcendentním problémům jako bezcennému hloubání, jenž nevede k cíli; nebo ́t problémy života a světa neluští logické myšlení, ale ujasňují se prožitím ve vyšším vědomí. Bludné cesty lidského rozumu a jeho nevědomost o pravé podstatě dění jsou kořenem zla, kdežtodosažení bezprostřední vědomosti v tomto směru jest osvoboditelskou mocí. Buddha nepopíral existenci vyšších duchovních tvorů, kteří však nejsou ani všemocní ani věční a podléhají také zákonu příčinnosti; jednajícím individuem jest člověk sám, tvořitelem vlastního osudu svým konáním a zřídlem vykupitelské síly; popíral všakrealitu hmoty a přiznával všem jevům jenom psychickou platnost. „Bytí“ neexistuje, jest pouze „dění“; jako není podstatného objektu, není ani podstatného subjektu; anihmota ani duše není reálná, vše jsou pouhé procesy. Mínění „Já jsem“ jest bludem, klamem; děje se sice vidění, slyšení, poznávání, strast, není však „bytosti“, která by viděla, slyšela, poznávala a trpěla. Seznání toho však nelze dosíci spekulací, theoretisováním a logickým pojmovýmmyšlením, nýbrž dostavuje se intuitivně dosažením bezprostředního vhledu v skutečnost.

Ani Buddhovo učení není „pravdou o sobě“, což by je činilodogmatem, nýbrž stane se pravdou každému jedinci zvláště, prožije-li ji pro sebe jako takovou; jest návodem k bezprostřednímu vhledu v přírodní dění tudíž i v život, k bezprostřednímu seznání skutečnosti ve vlastním prožití; jemu nesmí býti věřeno, nemůže býti také vědecky dokázáno, nýbrž třeba je po uděleném popudu v sobě prožíti, uskutečniti, což jest právě jedině vítáno myslícímu člověku, který prostě nemůže slepě věřiti, aniž se uspokojí smyslovým vědeckým důkazem. Každý člověk je svou přirozeností více méně pochybovačem a věda ho utvrzuje ooprávněnosti jeho pochyb, aniž mu dává za ohlodanou hodnotu víry vhodnou náhradu. Vědecká kritika všech hodnot stane se v Buddhově učenískutkem; jeho působnost není však v tom, že oloupí člověka bezohledně o dasvadní víru, nýbrž spočívá v jeho povznesení nad nutnost věření.

Kdo se Buddhovým učením zabývá, nechť vnikne až v onu hlouku, ve které ze štěrku a oblásků roztříštěných a omletých lidských ideálů tryskne pramen pravé kultury; nechť si uvědomí, co mu nabízí a co od něho žádá. Lidé bojící se přívalu bezohledné skutečnosti do oplocené zahrádky svého světového názoru, v níž by mohl rozmetati upravené cestičky a záhonky, buďtež varováni, neboť učení Buddhovo jim způsobí těžké chvíle a sotva přinese užitek; nepřišel ještě jejich pravý čas.

Jsou velké obtíže, aby probuzenské učení nalezlo vchod v lidské myšlení; již Buddha pravil: „Nechť vykládám učení v krátkosti neboobšírně, lidí je chápající je těžko nalézti“; neboť nejde o učebné předměty a rozvrhy, ale žádá se samostatné myšlení a k sobě samémuodkázání. Buddha napomíná své mnichy: „Tam jsou kořeny stromů, zde zvou prázdné cely. Pěstujte, mniši, rozjímání a neoddávejte se duchovnízahálce, abyste později nelitovali!“ – K světu přikovaní myslitelé, vědátoři a lidé věřící často mluví, hlásají a káží proti Buddhovu názoru a knihy píší a naplňují „lépe vědoucími“ úvahami a kritikami; mnozí z nich mluví o „nesnesitelném vrnění, sténání a skučení o strasti“, jiní o „nedostatku odvahy a odolnosti v životním zápase“, jiní posměšně o „snílku nalotosové květině“, jiní o pessimismu a nihilismu, a vodopád nedomyšlených pojmů, neznalostí věci, vědomých nebo nevědomých nepravd se řine články a přednáškami. V takovém počínání nelze však nalézti pravdu, tu třeba hledati v tichém rozjímání, které si žádá klidu a mlčení!

Bylo řečeno, že Buddhovo učení je systémem bez požadavku víry; tím více třeba si jasně uvědomiti jeho jádro, aby bylo v původním znění správně pochopeno, neboť málo který systém náboženský utrpělběhem doby a při přechodu k různým národům takových posunů avyšinutí hlavních myšlenek a zásadních základů, jako právě učeníprobuzenské. Myšlenková přísnost, důslednost a střízlivost původního učení Buddhova byla nesnesitelná duchu mnohého národa, pohybujícího se v nadsmyslových výšinách. Ani jasně lidská přirozenost Buddhovy osoby nestačila těmto proudům, a proto Buddha, vůdce a ukazatel cesty,zaujímající mezi lidmi a vyššími tvory jako člověk ovšem nejvyšší hodnotu, byl spekulací tak dlouho ohlodáván, až se rozpadl v představy, které s jeho vlastním prohlášením nemají pranic společného. Proto je např. „buddhismus“ národů východní Asie v podstatě neodlišný od věrouk a nese nepr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist