načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Kniha ke spálení -- Londýn 1385: spiknutí, jehož cílem je zabít krále - Bruce Holsinger

Kniha ke spálení -- Londýn 1385: spiknutí, jehož cílem je zabít krále

Elektronická kniha: Kniha ke spálení -- Londýn 1385: spiknutí, jehož cílem je zabít krále
Autor:

Uprostřed životu nebezpečné zápletky. Jsme v Londýně roku 1385. Ve městě plném stínů a strachu, kterým obchází přízrak povstání a jemuž vládne svéhlavý král Richard II. John ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 396
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Hron
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7685-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Uprostřed životu nebezpečné zápletky. Jsme v Londýně roku 1385. Ve městě plném stínů a strachu, kterým obchází přízrak povstání a jemuž vládne svéhlavý král Richard II. John Gower je občasným básníkem a stálým obchodníkem ožehavými informacemi a utajovanými skutečnostmi. Když mu jeho důvěrník a rovněž básník Geoffrey Chaucer připomene starý dluh, Gower mu nemůže odepřít pomoc. Přítel požaduje, aby pro něho vyhledal pohřešovanou knihu. Gower však neví, že kvůli ní už došlo k vraždě a že může zničit život i jemu. V jejích slovech se totiž skrývá ta nejstrašnější velezrada – spiknutí.

Zařazeno v kategoriích
Bruce Holsinger - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2017

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2014 Bruce Holsinger

All rights reserved.

Z anglického originálu A Burnable Book

(Published by Harper, London, 2014)

přeložil © 2017 Zdeněk Hron

Redakce textu: Zuzana Pokorná

Jazyková korektura: Jan Řehoř

Grafická úprava obálky © 2017 Jan Matoška

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

První vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-989-3 (pdf)


Věnováno mé matce

Sheile,

která mě naučila psát



Jednající osoby

ČLENOVÉ ANGLICKÉHO KRÁLOVSKÉHO RODU,

UROZENÍ PÁNI A JEJICH PŘÍBUZNÍ

Richard II., syn prince Eduarda, zvaného Černý princ, a Jany z Kentu

Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, bratr prince Eduarda, strýc Richarda II.

Henry Bolingbroke,syn a dědic Jana z Gentu

Jana, hraběnka z Kentu, matka Richarda II.

Robert de Vere, hrabě z Oxfordu

Stephen Weldon, rytíř patřící k Oxfordově klice

Katherine Swynfordová, rádkyně a choť Jana z Gentu, švagrová Geoffreyho

Chaucera

Robert Braybrooke, londýnský biskup

William Wykeham, winchesterský biskup

Michael de la Pole, baron de la Pole a anglický kancléř

Isabel Sywardová, abatyšeod Svatého Leonarda na Janovcové mýtině

LONDÝNŠTÍ PŘEDSTAVITELÉ

A KORUNNÍ ÚŘEDNÍCI

Thomas Pinchbeak, královský justiciár

Ralph Strode, náměstek londýnského justiciára

James Tewburn, jeho písař

Thomas Tyle, královský londýnský koroner

Nicholas Symkok, koronerův písař

Richard Bickle, londýnský zlatník a rychtář z čtvrti Na Tržišti v City

Thomas Tugg, žalářník v Novobranské věznici

7


Geoffrey Chaucer, správce cel na vlnu

Philippa Chaucerová, jeho žena a sestra Katherine Swynfordové

NEUROZENÉ ŽENY Z LONDÝNA A SOUTHWARKU

Eleanor Rykenerová, též Edgar, dorota z Hampejzské uličky

Mary Pottsová, dorota tamtéž

Agnes Fonteynová, dorota tamtéž

Joan Ruggová, jejich bordelmamá

Bess Wallerová, bordelmamá z hampejzu U Biskupa Trtíka, matka Agnes

a Millicent Fonteynových

Svatá Káča, dorota U Biskupa Trtíka

ŘEMESLNÍCI, LONDÝNŠTÍ A SOUTHWARŠTÍ

MĚŠŤANÉ A SPROSTÝ LID

John Gower, vážený pán a básník ze Southwarku

Will Cooper, jeho sluha

Simon Gower, jeho syn, písař sira Johna Hawkwooda

Mark Blythe, kameník ze Southwarku

George Lawler, kořenář z Obilného vrchu

Jane Lawlerová, jeho žena

Denise Haveringová, vdova z Obilného vrchu

Nathan Grimes, mistr řeznický z Jateční uličky v Southwarku

Tom Nayler, jeho první učedník

Gerald Rykener, jeho druhý učedník a svěřenec; bratr Eleanor/Edgara

Millicent Fonteynová, svobodná žena z Cornhullu, sestra Agnes Fonteynové

Sam Varney, hrobník

V OXFORDU

Peter de Quincey, durhamský městský písař

Sir John Clanvowe, rytíř královské komory

John Purvey, lutterworthský kaplan, následovník Jana Viklefa

8


VE FLORENCII

John Hawkwood, námezdní žoldnéř, kondotiér, velitel Bílé roty

Adam Scarlett, jeho první zástupce

Jacopo da Pietrasanta, jeho kancléř

Giovanni Desilio, doktor na Studiu generale neboli univerzitě v Sieně

9



Při švestkovém princi se prelát postaví proti faunovi s třemi péry a pýchou kožešiny, hrubý hrad jádro vylouskne a vyplivne, ať panování k pádu přivede, mors regis vykřičí.

U břehu biskupa řezníci slavně stanou, ve jménu Božím tam s nožem v ruce vytrvají a pak vyrazí sloužit za zpěvu spiritus.

V paláci preláta, celém posetém perlami, úskokem kralotvůrce krále odkralovat, magnáta, jehož majestát se mísí smort.

Jen půl jestřábí desítky snad padoucha prozradí. V den svatého Dunstana osud zpečetí mu smrt.

Třinácté proroctví zLiber de Mortibus Regum Anglorum

(„Knihy smrtí anglických králů“)


Prolog

Blata severně od hradeb

Agnes se pod měsícem zahaleným v mracích choulí na místečku zastřeném

naprostou tmou a sleduje ho, toho muže v tmavé kápi, který u hasnoucího ohně

právě vyslýchá nějakou dívku. Zpočátku s ní zachází zdánlivě laskavě, téměř

jemně. Mluví spolu jazykem, který se podobá francouzštině – sice ne takové,

jakou se mluví ve Stratfordu-at-Bowe či v Paříži, ale řečí artikulovanou hlu boko

v hrdle a zabarvenou jihem. On má v hlase olivy a fíky, objetí teplejších moří.

Opakuje poslední otázku.

Dívka mlčí.

Udeří ji.

Ona upadne na zem. Muž přidřepne a zaplete prsty do záplavy jejích vlasů.

„Dúvej líbro?“ zazpívá jemně. „Líbro, mí ragazza. Líbro.“ Klidně by to mohla být milostná píseň.

Děvče zavrtí hlavou. Tentokrát muž použije pěst a vyrazí jí ze rtů spršku krve a slin, která zasyčí jako na doutnajícím poleně. Pak ji pozvedne, hlava se jí před ním bezmocně kývá a tělo jí v jeho rukou visí jako polámaná panenka. Další ranou přerazí dívce nos.

„Líbro!“ To už na ni muž řve a cloumá jejím tělem.

„Nonloso!“ vykřikne dívka. „Nonloso, síňoré.“ A plivne mu do obličeje.

Muž ji pustí a vstane. S rukama na kolenou vychrlí záplavu slov. Agnesvůbec nechápe, co znamenají, ale dívka prudce zavrtí hlavou a při tom má ruce sepjaté k modlitbě.

„Nenene, síňoré, nenene.“ Pronikavě ječí, vzlyká, pak už jen kňourá a její slábnoucí výkřiky se postupně vytrácejí do ticha vřesoviště.

Když zmlkne, muž se znovu zeptá: „Dúvej líbro?“

Tentokrát dívka zaváhá. Měsíční svit zachytí bělmo jejích očí, pohled vržený k neproniknutelnému listí.

11


Agnes v hustém křoví ztuhne a je připravená dát se na útěk. Okamžik se

prodlužuje. Nakonec dívka na mýtině skloní hlavu. „ Nonloso.“ Tentokrát jí

z hlasu zní sebedůvěra a je znát, že se nebojí.

Muž zvedne ruku. Třímá v ní nějakou hůl. Ale ne, je to kladivo. „Máš

poslední příležitost, moje milá.“

Agnes celá ztuhne hrůzou. Angličtina dokonalého gentlemana. A nejen to,

hlas toho pána přece zná, zazněl jí blízko u uší, ale nemůže si vybavit jeho

obličej. Jeden z tisíců.

Dívka pak zvrátí hlavu dozadu, rty rozevřené k temné obloze a v poslední záplavě slov k ní stoupá děs: „Ač faun spárům sokola unikne a háček osidla zbaví se, až otce i syna i ducha zapějem, tak ostří města varuj se!“

Opět angličtina, s kultivovaným přízvukem, matoucí noc takovými podivnými zlými předpověďmi vrhanými ke hvězdám. Posmívá se mu, napadlo Agnes. Muž váhá a v ruce pořád zdvižené nad hlavou nadále třímá kladivo.

To pak konečně dopadne. Blýskne se železo a ozve se zvuk, na který Agnes do smrti nezapomene.

Agnes celé hodiny čeká, zatímco měsíc se vytrácí z oblohy a zvuky vydávané

nočními tvory se pomalu propadají do bezedného ticha. Potom nastane rozbřesk, ptačí zpěv se mísí se vzdálenými výkřiky lidí pracujících v obvodu

městských hradeb. Z převorství zní ranní chvalozpěvy a nad vřesovištěm svítá.

Je čas se hnout z místa. Agnes odhrne husté větve a poškrábe si zápěstí o spletitou změť větviček a chrastí. Opatrně vykročí mezi petrklíče, bledoupokrývku vůně.

Pohledem přejede mýtinu: přístřešek, zbytky ohně, mrtvolu. Vrah vysvlékl dívku donaha. Ne snad s nepředstavitelným úmyslem, ale se záměrem, který zřetelně vypovídá o jeho plánu. Prohledával ji, trhal ji jako vlk čerstvou kořist. Na jemných prstech ani stopa po prstenu, na útlé šíji žádná brož, zato na zápěstí zůstal náramek ze stříbrných kroužků. Agnes ho pravou rukouneohrabaně rozepíná a při tom obdivuje malý perlový přívěsek, jemný řetízek. Zastrčí si ho do kapsáře. Jedinou další cennou věcí jsou šaty z damašku,přehozené přes ztrouchnivělou kládu. Příliš velké a objemné, aby se daly donést do města, a příliš drahocenné, aby je Agnes mohla nosit.

Levá ruka, kterou pořád křečovitě drží u boku, ji bolí. Uzlíček si tiskne k prsům tak silně, až se jí téměř vryl do těla. Tisíce trnů jí drásá tělo, když si prohlíží, co jí dívka, která skončila tak špatně, několik hodin předtím hodila

12


bez jediného slova. Kus pestré látky svázané řemínkem, do níž byl zabalen

nějaký hranatý předmět. Agnes se zhroutí na vysoký kámen a položí si uzlíček

na kolena. Jediným trhnutím ho rozváže.

Nějaká kniha. Otevře ji a hledá obrázky. Žádné tam nejsou. Pohodí tenký rukopis na zem.

Další věcí, které si všimne, je látka. Hedvábný čtverec, hustě a křiklavěvyšívaný, který si ještě udržuje tvar té knížky. Rozloží látku naplno. A najednou čte v následující řeči: v rozdělení, v rubovém plochém vyšívání, ve vytažených nitích a v řetízkových stezích utajený příběh vylíčený azurovou, zlatou azelenou nití. Uprostřed látky tkví symbol, který mluví o osobách a věcechzdaleka převyšujících její postavení. Tady je nějaký chlapec, támhle nějaký hrad, onde nějaký král a tu zas vyrůstající lvi, tady francouzské lilie, tuhle nějaký meč a tam zas nějaký štít.

Agnes se trochu vyzná v livrejích a domýšlí se, jaký význam může mít to, co drží v ruce. Právě kvůli tomu zemřela nějaká žena a nějaký muž pro to zabil. Ale proč? Vybaví si poslední slova té dívky, která jí nejdou z hlavy:

„Ač faun spárům sokola unikne

a háček osidla zbaví se,

až otce i syna i ducha zapějem,

tak ostří města varuj se! “

Byl to rytmus veršů známých od potulných pěvců, ale takových, jaké nikdy předtím neslyšela. Ale rým už jí nepůjde z hlavy a má ho plnou pusu, když přemýšlí, jak projde hradbami. Která cesta bude pravděpodobně méně střežená, strážci které brány se nejspíš nebudou zdržovat s utahanou courou,nějakou takovou dorotou, co se v téhle hodině vleče do Londýna?

Mrzácká brána. Agnes naposledy poklekne k mrtvé dívce a šeptem se modlí. Vezme knihu, znovu ji zabalí do látky a pak obojí schová v sukních.

Brzy nechala Blata za zády a dala se po cestě pod dlážděnou silnicí, vinoucí se severně od města, které jí náhle bylo cizí, ačkoli mezi jeho četnými branami předtím prožila téměř celý svůj život. Vchází do Londýna s nejasným vědomím, že u sebe i v mysli má věci nesmírné ceny, třebaže si není jistá, co s nimi má dělat, a ani co znamenají, ani komu může důvěřovat.

Látka, kniha, útržek veršů.

Co z nich stojí za to, aby se kvůli nim umíralo?

13


ČÁST I

Švestkový princ

XV. den před dubnovými kalendami do dubnových id,

osmého roku panování Richarda II.

(18. března–13. dubna 1385)


1

Novobranská věznice, Kapradinový vrch

Ovineme-li svůj život kolem utajených životů jiných lidí, postavíme-li svůj

dům na jejich narušených základech, brzy začneme všechny užitečné znalosti

považovat za něco, co nám samozřejmě a právem patří. Cítíme se oprávněni

získávat poznatky. Platíme za to značnou cenou, ale užíváme je s rozmyslem

a náležitě. Netěšíme-li se v jistých kruzích právě důvěře, přesto nám prokazují

úctu a naše jméno má určitou váhu. Málokdy býváme překvapeni a nikdy se

nedáme oklamat.

Přesto však možná nastane čas, kdy nám naše znalosti nebudou nic platné. Chvíle, kdy zjistíme, že se nám i ty největší jistoty – přátelství, rodina, adokonce i víra – před očima ztrácejí v stínech zmatků. Kdy světlo zmizí a přesvědčení se rozplyne v nicotě, a naopak začne období naší nejtemnější nevědomosti.

To moje připadlo na osmý rok panování Richarda II., na onu řadu týdnů, která odděluje střízlivost půstu od bouřlivého veselí o svátku svatého Dunstana. Londýn často přechází konec zimy a příchod jara s chladnounevšímavostí. Toho roku to bylo úplně stejné. Únor byl neúprosný, březen ještě horší, a zatímco se město pomalu škrábalo k dubnu, ovzduší se na první pohledstávalo ještě nevlídnější, obloha ještě šedivější a déšť, který smýval z povrchu trámů a kamenů sebemenší náznak tepla, ještě pronikavější.

Totéž platilo o Novobranské věznici – ve vzduchu zápach a na jazykunepříjemný povlak. Toho olovnatého jitra jsem přešel po mostě, abych sipromluvil s Markem Blythem, který skončil za mřížemi pro vraždu svého učedníka. A kromě toho jsem přišel, abych prokázal drobnou laskavost převorovikláštera svaté Marie Overeyové v southwarské farnosti, v níž Blythe býval polírem. Řadu let jsem pronajímal dům přistavěný k jižní hradbě převorství a jeho rodinu jsem dobře znal.

Chvíli jsme z různých stran probírali nadcházející proces i otázku, zda bych

17


mu případně mohl pomoct se mu vyhnout. Na zatuchlé galerii neplálo žádné

světlo. Ztrácel jsem trpělivost a představivost ještě víc než obvykle. „Nemáš

na vybranou, nechceš-li viset nebo nemá-li tě potkat ještě něco horšího,“ řekl

jsem mu. „A to se děje, Marku. Viděl jsme to. A pocítil.“

„Byla to nehoda, Mistře Gowere.“

„To tvrdíš ty, Marku. Jak jsi mohl vědět, že se ta náprava zlomí?“ Po tváři mu navzdory mrazivému ovzduší panujícímu v žaláři skápla slza potu hustého jako kolomaz. Blythe přišel o tři prsty, dva na levé ruce a palec na pravé, tělo měl poznamenané nebezpečími, jež s sebou přináší jeho řemeslo, a těžké řetězy nasazované v Novobranské věznici mu rozryly zápěstí. Ztlumil jsem hlas. „Ale ta náprava se opravdu zlomila. Kameny – bylo jich půl sudu – se skutečně vysypaly a rozdrtily tomu chlapci nohy. Tvůj učedník přišel o život, Marku. A ty jsi byl odpovědný za spolehlivost té káry.“

„Podle mě ale ne, a pokud jde o káru...“ Hlas dozněl do prázdna.

Uslyšel jsem nějaký vzdech a vzápětí jsem si uvědomil, že byl můj vlastní. „Potíž je, Marku, v tom, že zákon rozlišuje různé kategorie nehod. Nemůžeš tvrdit, že šlo o náhodné zranění, když tvá vlastní nedbalost – když se zapříčinu smrti považuje tvá vlastní lehkomyslnost.“

Blytheovi klesly ruce na stůl.

„Prosím tě, nenuť mě, abych musel tvé ženě říct, že jsi právě vložil svůj osud do rukou malé poroty.“

Řemeslník vyvalil oči. „Ale budete stát při mně, že ano, Mistře Gowere?“

„Nejsem advokát, Marku. Mám jen styky. A peníze. Obojím ti mohu prospět. Ale ne před porotou.“ Neřekl jsem, že na to není vhodná chvíle. Předloňským zákrokem jsem mohl podplatit každou porotu v celém království.

Markovi poklesla ramena. „Takže nemusí dojít k procesu. Jak rychle mě odsud můžete dostat?“

Zaváhal jsem. „Zůstaneš tu do příštího vyřešení nashromážděných případů. Řekl bych, že do června.“

„Tak dlouho, pane? A tady?“ Vězeň zavrtěl hlavou. „Pošlou mě do Bocarda. Říká se, že tam lidi pořádně skřípnou. Přibíjejí je jako samotného Ježíše Krista a sami si navzájem provádějí hnusné věci. Do Bocarda nechci, Mistře Gowere, to ti přísahám při své krvi.“

Položil jsem dlaně na Blytheovy rozdrcené prsty a uklidnil jsem je na dřevě stolu. Znetvořené, polámané a zčernalé po létech kamenické práce tyhle prsty vytvořily svůj díl užitečné krásy: okenní překlady, opěrné pilíře, klenební pole v biskupském paláci zdobené perlovcem, spárování tak přesné, až se z odstupu

18


pouhých několika kroků nedalo poznat, že to, co má člověk před očima, není

jednolitý kámen. „Marku, udělám, co budu moct, abych...“

„Tak konec!“

Trhl jsem sebou, protože zavrzaly staré veřeje a dveře se napůl otevřely.Žalářník z Novobranské věznice Tom Tugg – ten kohout vládnoucí na svém dvorku. Zamával kruhem plným klíčů, z nichž každý představoval píď zkrabaceného železa. „Teď se budou přepočítávat a vybírat poplatky,“ zabroukal a dva klíčníci udělali svou práci. Blythe zasténal, okovy se mu zařízly do oteklých zápěstí.

Sice to chvíli trvalo, ale Tugg si konečně přece jen všiml mého obličeje. Dokonce i v chabém svitu tří svíček jsem zahlédl, jak vydechl překvapením.

„Co to má znamenat – kdo nechal toho ďábla mluvit s mým vězněm?“Obrátil se na své podřízené. „Kdo je sem pustil?“

Tvůj zástupce. Ruka ruku myje. Klíčníci jen pokrčili rameny.

„Odveďte ho zpátky!“ poručil Tugg a znechuceně si odplivl. Podíval se po mně a sklidil můj nejsrdečnější úsměv. Olízl si rty. „Tak teda jdeme.“

Než Blythea odvlekli opačným směrem, poplácal jsem ho po širokých zádech. Tugg mě pak vedl chodbou až do hlavní brány. V ženské cele vypukla rvačka a shromážděné osoby s nadšením kvitovaly křupání kostí lámaných o kamennou podlahu. V bráně se ke mně Tugg obrátil s otázkou: „Tak co?“ Bradu měl poďobanou a neoholenou.

„Byl bych rád, kdybyste Blythe do vyřešení případu předali do věznice u Zadní brány.“

Tugg svraštil husté obočí. „Do vězení u Zadní brány, říkáte?“ Byl to nový žalář, teprve nedávno dostavěný a svěřený do péče městských úřadů, v němž byli zadržováni výhradně ti, kdo se dopustili přestupků spadajících pod civilní právo. Vládly tam tak příjemné podmínky, že se vyprávělo o tom, jak vězňové uzavírají dohody, aby mohli zůstat zavřeni. „Musíš chápat, jak tu na tom jsem, Gowere,“ řekl žalářník a mírně vysunul bradu. „Novobranská věznice jeprošpikovaná donašeči.“

„Taky jsem slyšel,“ souhlasil jsem, protože na něco takového jsem bylpřipravený. „Tajná spojenectví se Skoty, za každým rohem číhají francouzští špehové.“

„Podle posledního stavu je jich zadržovaných dvacet bez možnostipropuštění na kauci.“

„Tím spíš by Mark Blythe měl být přeřazen, poněvadž není žádný špeh,“ řekl jsem. „Zmírníte tím přeplněnost a pustíte z mysli obyčejného maléhoprovinilce.“ Téměř jsem dosáhl svého. „Můžete tvrdit, že to byl váš nápad, přece jste rozumný velitel.“

19


Hlasitě vydechl. „Libru, Gowere. Vemu si libru za jeho přeřazení, což vzhledem k tomu, že mají tak nedůtklivého žalářníka, a kvůli jednání sGuildhallem, v němž sídlí radnice...“

„Báječně,“ odpověděl jsem mu. „Odečteme to z tvé bilance.“ Tugg mi pořád dlužil spoustu liber a na další troše šilinků zas tolik nezáleželo.

„Podívejte, Gowere...“

„Není na co se dívat, Tuggu. Máš u mě dluh a já mám tvůj úpis. A kromě toho mám ještě děsný...“

„Tak dobře, přijde do vězení u Zadní brány,“ řekl žalářník s dalším těžkým povzdechem. „Zůstane tam až do vyřešení případu.“

Změřil jsem si ho přísným pohledem. „Ale živý.“ Na to mi souhlasně přikývl.

Před Novobranskou věznicí jsem si zase obul dřeváky, vyšel za hradby, vydal se po blátivé cestě do čtvrti Na Starém potoce a na mostě mělce dýchal, zatímco jsem se zvenčí blížil k tamní čtvrti. Před hřbitovem u kostela svatého Ondřeje kázal divoce rozcuchaný muž do mrholení, přičemž jeho jedinými farníky byl půlkruh větřících koz. Právě když jsem hned na východ od Thavieova hostince U Mnišské krve zapadl do úzké uličky, zachytil jsem útržek nějakých veršů:

„Dlouho nás povede, bohatě bude vládnout

mukami moru, ranami vleklé války,

morire však je věc, již snést musí všichni vládci .“

Všichni králové musí zemřít. To je tedy pravda a ty verše byly dobře udělané, přestože kazatel brzy upadl do běžného lamentování. Zkaženost,obžerství, chlípnost, nadcházející zahlazení bezbožných. Napadlo mě, jak dlouho asi potrvá, než ten chudák skončí v jedné cele s Blythem.

Thavieova krčma U Mnišské krve, průčelím obrácená do ulice, byla vydaná na pospas rozmarům počasí, dveře totiž měla otevřené a zajištěné cihlou.Nakoukl jsem dovnitř a kývl na hostinského. Hodil mi džbánek. Pod schody seděla jeho dcera, takové asi osmileté hubené stvoření. Nožkami se opírala o vedlejší sud, sklonila můj džbánek pod bronzovou pípu a opatrně jí otočila. Hodil jsem jí do drobné dlaně pár pencí. Pod lesklým obočím se jí v unavených očích na chviličku rozzářil chabý úsměv, zadívala se upřeně mimo mě nahoru poschodech a čekala na otcův další úlovek.

S kyselým slabým pivem na jazyku jsem si prohlédl krčmu pod úrovní cesty, chabě osvětlenou řadou svítilen kývajících se na těžkých trámech. Stoly byly skoro prázdné, jen okolo krbu se kupily dvě skupiny mužů. Kameníci, kteří se

20


právě vrátili z práce na mostě. Sklidil jsem několik zachmuřených pohledů.

Z provlhlého oblečení stoupala pára a shora doléhalo tlumené dusání bot.

V nejzapadlejším koutě seděl můj přítel, sám, a zamračeně hleděl do svého pití, zatímco mu prsty obloukem pomalu kroužily kolem okraje džbánku. Na lavici vypadal zhrouceně, obočí měl svraštěné, oči zúžené soustředěním a celý působil napjatě, jako by se zaměřil na nějakou nahlas nevyslovenou myšlenku.

„Geoffrey,“ zavolal jsem a vykročil k němu.

Prudce se napůl obrátil, vstal a tvář se mu rozzářila úsměvem. „ Mon ami.“ A rozpřáhl ruce.

Když jsem ho objal, pocítil jsem dobře známé vzedmutí očekávání: dvorních klepů, básnického škádlení, novinek o společných známých. Ale pod tenkým pláštěm jsem vnímal i žebra, tak tvrdá pod napjatou pokožkou. Té zimyChaucer zhubl o mnoho liber, od minulého návratu z ciziny ho bylo méně a jeho nikterak módní plášť z nebarveného sukna, střižený prostě a s rovnými rukávy, propůjčoval jeho vzhledu téměř venkovské rysy. Obvykle se oblékal jako nějaký hejsek. Napadlo mě, co asi způsobilo takovou změnu.

Chvilku jsme jen tak popíjeli a mlčeli jako dva psi čichající po dlouhémodloučení kolem sebe. Nakonec se naklonil přes stůl. „Jak to jde, Johne? Víš přece...“

Odvrátil jsem zrak. „Tu ránu nedrásej, Geoffrey.“

Přešel to beze slova a vzápětí se dotkl mého lokte. „Doufám, že se alespoň začala hojit.“

„Nechal jsem to všechno na Hromnice odstěhovat a prodat – totiž většinu věcí.“ Hromnice: očišťování, čištění a smýčení duše a spíže. Myslel jsem, což se mi po řadu týdnů předtím nestalo, na modlitební knížku patřící Sarah, která byla po okrajích a na předsádkách hustě popsaná jejími poznámkami. Byla to jedna z mála věcí, jež jí patřily a které jsem si nechal.

Chaucer odtáhl ruku. Zeptal jsem se na Philippu. Smetl ze stolu smítko. „Drží se u dvora a poletuje okolo své sestry a infantky. A že neustále někam cestuju, není vůbec dobré. Calais, Pět přístavů.“

„A co poslední cesta do Toskánska a do Milána? Cla se bez tebe obešla?“ Chaucer už v listopadu zařídil, aby za něho v celnici zaskočil nějaký zástupce. Cesta na jih byla připravena ve spěchu a vedly k ní důvody, které si nechal sám pro sebe.

„Sem tam vyjednávání pro kancléře – tady nějaký ten úplatek, tady a tam zas falešný slib.“ Přistrčil mi přes stůl kus talgaru. Waleský sýr mi na jazykupřiadal jako zjevení – ostrý, sytý a sladce zapovězený. „Tahle cesta ovšem byla

21


o něco méně oficiální než předcházející. Inglese italianizzato, diavoloincarnato.“ Nuceně si nasadil zlověstný úsměv.

Poitalštěný Angličan je vtělený ďábel. „K takovému úsudku jsi dal podnět ty

sám, viď?“

„Ty se tedy učíš!“

Nebyla to pravda, ačkoli při občasných lekcích, které jsem v předcházejících

letech dostával od Chaucera, jsem se naučil hrstku užitečných obratů. „Donde

il formaggio?“ zeptal jsem se trapně a přitom předstíral, že hledám sýr.

Chaucer se usmál. „Správně je dov’è il formaggio, Johne, ne donde. Kde je

sýr, nikoli odkud je.“ A přistrčil mi ho.

„Dov’è. Tak dobře.“ Ukrojil jsem si další klínek.

Chaucer povídal dál o své cestě: „A ty knihy! V knihovnách Viscontiů ani nelze natáhnout ruku, aniž... Když už mluvíme o knihách, přivezl jsem tinějakou maličkost.“ Vyndal z mošny svazek a položil ho mezi nás. „ Il Filostrato. Dílo, které mi tě připomíná od chvíle, co jsem ho před lety poprvé četl, ačkoli nemůžu říct proč vlastně. Je to tragédie pojednávající o trojské válce, milostný příběh. Sice neodpovídá tvému obvyklému vkusu, ale přesto mám za to, že se ti bude líbit. A mně poskytne záminku, abych tě mohl dál učit italsky.“

Poděkoval jsem mu a pohladil hřbet a vazbu zdobené puklami. Teletina, obarvená sytě nachově, chladná a hladká. „Kdo to napsal?“

„Giovanni Boccaccio,“ odpověděl. „Jednou jsem se s ním snažil setkat, ale nechtěl mě vidět. Samotář, skoro poustevník.“

„Boccaccio.“ Jméno připomínající ten waleský sýr, stojí za to, aby si ječlověk vychutnal na jazyku. Při listování jsem se rty dotýkal záhlaví a obdivoval jsem strašidelnou tenkost pergamenu z mrtvě narozeného telete. Sice žádné iluminace přes celou stránku, ale větší iniciály byly ozdobné se zlatýmirozvilinami, provedené celou barevnou paletou inkoustů, patky písmen sahaly až k okrajům a kolem nich se obtáčela určitá zvířata. Na druhém listu byla báseň, jediná sloka, napsaná rukopisem, který jsem dobře znal:

„Jdi, knížko, k přemoudrému příteli,

postav mu svatostánek nad hlavou,

kout vědění, abychom zmoudřeli,

tam začasté mu budeš útěchou,

údy mu knižní pouta ovinou.

Akvamaríny ukryj, jinak věz, že

Gowerův přítel tě hodí do vln Temže.“

22


Chaucerovy verše jako vždy zachycovaly zvolené téma s přesností zrcadla. Mé řídnoucí vlasy, které čím dál víc šedivěly. Mou vysokou hubenou postavu, jež o dva palce převyšovala Chaucerovu, a on rozhodně nebyl malý. A nakonec oči. Iluminátor, jehož jsem kdysi znal, nazval jejich barevný odstín „gowerovskou zelení“ a ve snaze o jeho napodobení se vůbec nedopracoval úspěchu. Sarah je sice vždy přirovnávala k rodné Malvernské pahorkatině za poledne, ale přesto zemřela dřív, než se stačila dobrat celé pravdy o nich i o jejich zmenšujících se schopnostech. To věděl jen Chaucer a své poznání vyjádřil dojemným náznakem ochrany v závěrečném dvojverší.

Vzhlédl jsem a spatřil ho, jak nepřítomně hledí na protější stěnu. Zavřel jsem knihu.

„Proč ses chtěl sejít zrovna tady?“

„Na Starém potoce mě tolik neznají,“ zašeptal francouzsky, aby měpoškádlil, „v téhle čtvrti je méně pravděpodobné, že mě poznají, než by to bylo v obvodu hradeb.“

„Ach, tak,“ řekl jsem mu na to rovněž francouzsky. „Pak jsem se tedy stal předmětem tajného poslání. Podobného tvým návštěvám u Hawkwooda a ve florentské commune, městské obci.“

Úsměv mu pohasl. „Hawkwood. Ano. Víš, když jsem byl ve Florencii,strávil jsem se Simonem nějakou dobu.“

„Pro rány Boží, Geoffrey!“

Vypadal nesvůj. „Poté, co zemřela Sarah, jsi mu nepsal.“

„Ne.“

„Je to tvůj syn, Johne. Tvůj jediný dědic.“

Dítě, které zůstalo naživu, zatímco tři další ne. Dopil jsem džbánek a dal děvčeti znamení, aby přineslo další.

„Ozval se ti?“ zeptal se Chaucer, protože četl mé myšlenky.

Zhluboka jsem si přihnul z čerstvě nalitého džbánku. „Raději mi pověz něco o svých synech,“ řekl jsem v chabé snaze změnit téma hovoru. „Jak si Thomas vede coby almužník?“

„Nejspíš docela dobře,“ odpověděl.

„A co malý Lewis?“

„Ten ďáblík je u matky.“ Chaucer mírně pokrčil rameny. „Někteří nazývají ďáblem jeho, toho našeho Hawkwooda. Ale předpokládám, že náš král ví, co dělá, když dojde na spojence.“

„Jak málo z nich mu zbylo,“ poznamenal jsem.

Podíval se na mě s úsměvem. „Není to žádný král Eduard III., což?“

23


Pozvedl jsem džbánek. „Ať nás dlouho vede, ať bohatě vládne.“

Z obličeje se mu vytratil úsměv. „Kde jsi, Johne, pochytil tohle?“

„Nějaký kazatel to právě skládal tam ve čtvrti Na Starém potoce.“

„Naši kazatelé jsou teď docela poetičtí, že?“ ušklíbl se posměšně. Z hlasu mu znělo určité napětí, ale já mu tehdy nepřikládal žádný význam.

„Jsou to blázni, kdyby ses mě zeptal, co si myslím o tom, že o takových věcech veršují,“ ujistil jsem ho.

„Asi je lépe držet se Gawaina a Lancelota.“

„Nebo víl.“

„Nebo fráterů.“

Tiše jsme se tomu zasmáli. Následovalo dlouhé mlčení a poté Chaucer za nervózního klepání prstů vzdechl: „Johne, potřebuju, abys mi prokázaldrobnou laskavost.“

Samozřejmě že potřebuje. „Ven s tím.“

„Hledám nějakou knihu.“

„Nějakou knihu, říkáš.“

„Doslechl jsem se, že se octla v rukou jednoho z Lancasterových nohsledů.“

Pohlédl jsem mu do očí. „Proč ji nemůžeš získat sám?“

„Protože nevím, kdo ji má, ani kde teď je.“

„A kdo to ví?“

Zvedl bradu a pevně stiskl čelisti. Ten pohled jsem znal. „Snad Katherine Swynfordová. Když v Lancasterově sídle chcípne blecha, tak ta o tom určitě ví. Zeptej se jí.“

„Je přece tvoje švagrová, Geoffrey.“ Pocítil jsem záchvěv zlého tušení. Na první pohled to sice vypadalo nevinně, ale přesto žádná Chaucerova žádost ještě nebyla tak přímočará. „Proč si jí neřekneš sám?“

„Jsou s Philippou nerozlučné. Katherine mě nepřijme.“

„Tak ty mě tedy žádáš, abych se na ni obrátil?“

Trochu usrkl.

„Proč zrovna mě?“ zeptal jsem se.

„Jak ti to mám říct?“ Chaucer dělal, že hledá vhodná slova, a ruce mupřitom bezmyšlenkovitě šátraly po stole. „Tahle záležitost vyžaduje člověka z podsvětí, Johne. Muže, který zná tohle město i se všemi jeho tajemstvími a překvapeními jako vrásky na kloubech vlastních prstů. Všechny ty temné kouty a slepé uličky, v nichž se dějí všelijaké špinavosti.“

Změřil jsem si ho s pochopením a vybavil jsem si Simona a rovněž mnoho jiného. K zvláštnostem našeho vzájemně důvěrného vztahu patřilo, žeChau>24


cer dovedl ocenit i schopnosti, jichž by si nikdo jiný u přítele nevážil. Ve

Westminsteru a v Guildhallu se polohlasně šuškalo, přichází John Gower,

schovejte své účetní knihy. Nechávejte si své myšlenky pro sebe. Poněvadž

vědomosti jsou měna. Dá se s ní obchodovat a dá se uložit do banky, adokonce ve větší tajnosti, než je to možné s penězi. Francouzi mají pro donašeče

výraz chanteurs, totiž „zpěváci“, a poznatek je rovněž svého druhu píseň.Melodie nalévaná do uší dychtivých příjemců, v níž každá nota je nějakým skrytým

zlem, hrdelním zločinem či smrtelným hříchem. Nebo nějaká pokoutní antifona, jejíž verše jsou šeptány mezi protilehlými sbory živých a mrtvých.

Žijeme v pokrytecké době. Ve věku, který zná biskupy, kteří kážízdrženlivost, zatímco sami pasou děvky. Prodavače odpustků, kteří svádějí cizímanželky. Hrabata, která přísahají věrnost panovníkovi, zatímco chystají velezrádná spiknutí. Samé pokrytce a mým posláním je být nástrojem, který pokrytectví hubí a jehož cena zdaleka převažuje nad jeho zvráceností. Provozuji hlásání pravdy v té nejryzejší podobě.

A také se mi to docela vyplácí. Druhorozený syn nepříliš bohatého rytíře může volit jen z určitých možností: práva, královské úřady, Oxford či Cambridge, život mnicha nebo kněze. Ale já bych se raději živil chytáním lipanů v Severnu, než abych složil posvátné sliby, a kromě toho odjakživa bylo jasné, že mé verše nikdy nebudou zahrnovány bohatými projevy přízně od mecenášů, jakým se čím dál víc těšily ty Chaucerovy. Přesto však nikdy nezapomenu, jaké vzrušení jsem pocítil, když mi poprvé spadl do klína první peníz neřesti někoho jiného, a uvědomil jsem si, co v něm mám – a také jak ho mám použít. Od té doby jsem se stal obchodníkem s poznatky, prodavačempodezření, dodavatelem všelijakých slabůstek a skrytých záležitostí soukromého života. Pracuji odjakživa sám a varuji se osidel řemesla či víry.

John Gower, kupecká gilda s jediným členem.

„S ní se o tom nedá mluvit přímo,“ říkal mezitím Chaucer. „Je to přece žena, která si nechá strkat mezi nohy největšího ptáka v celém království. DalaLancasterovi prozatím tři levobočky – nebo už snad čtyři?“ Vyčkával, co já na to.

„Co je to za knihu, Geoffreyi? Jak vypadá? A co je v ní?“

Měl nesoustředěný a neurčitý pohled. „Upřímně řečeno, Johne, sám nemám tušení. Vím jen to, že by mi mohla ublížit.“ Zamrkal a zadíval se na nějaké místo na proutěném pletivu za mnou. A pak posledním zašeptáním ve francouzštině dodal: „Mohla by mě připravit o život.“

Vzájemně jsme se probodli pohledy a v té chvíli mi stejně, jak tomu mělo být v mnoha následujících týdnech, blesklo hlavou, jakou cenu bych mohl za

25


takovou knihu ze starého přítele vymámit. Chaucer uvolnil napětí jedním ze

svých rošťáckých úsměvů. „Jestli to pro mě uděláš a tu knihu mi opatříš, budu

tvým velkým dlužníkem.“

Neřekl ovšem, stejně jako jsi ty mým, a ani nemusel, jako bych to ani já na

jeho místě neudělal. Toho dopoledne jsem od Mnišské krve odešel zavázán

prokázat tu, jak to nazval Chaucer, „drobnou laskavost“ jedinému člověku

v celém světě, jemuž bych takovou službu nikdy nemohl odmítnout. Muži,

který znal mou nejchmurnější píseň.

26


2

Hampejzská ulička v Trhové čtvrti

Eleanor Rykenerová zavrčela, uplivla si a utřela pusu. Mnich si zakrylsvraštěný pyj. Samozřejmě jí nepohlédl do očí. Františkáni se vůbec neradi dívají.

Hodil na slámu pár šupů. „Ale no děkuju, bratře Michaeli,“ poděkovala hlasem, který připomínal nečekané jízlivé jedovaté uštknutí. Mnich chladněhleděl na nějaké místo na její šíji, potom si oklepal kutnu, zahnul okolo staré

kobyly a vyšel ze stáje.

Když se Eleanor oblékla, vyšla ven do drobného deště a zadívala se ke kamennému kříži před kostelem svatého Pankráce. Františkán se plížil za roh hřbitova směrem k Mydlářské uličce a ani se neohlédl. Eleanor pozvedla tvář k nebi a slinami si smyla z jazyku jeho zbožnost.

„Chodí pravidelně stejně jako tihle chrochtaví čuníci.“ Mary Pottsová se opřela o sloupek a ukazovala prstem na dvanáct prasat ryjících rypáky v blátě ulice.

Eleanor přijala její pomluvu s unaveným úsměvem. „A nikdy nemá ani tolik slušnosti, aby mi, když mu posloužím, poskytl rozhřešení.“

Obě chvíli mlčky postály a při tom sledovaly podvečerní ruch v Trhové ulici – skřípání starých kol, tiché bečení ovcí, vyvolávání podomních obchodníků –, ačkoli všechen tamní halas vždy vyvolával dojem, že je vzdálený těm dámám z Hampejzské uličky, což byla tichá zastrčená cesta plná pronajatých stájí a opuštěných krámů, které pohlcovaly zvuk, stejně jako suchý hadr saje pivo, kout Londýna vzdálený lidskému shonu a zároveň jeho střed stejně jakokatedrála svatého Pavla. Ten se jich každou chvíli mohl týkat, poněvadž se objevil nějaký roztoužený muž se skloněnou hlavou a zatemněnou myslí, aby si našel dorotu, do které vrazí své vindry a semeno. Navzdory pověsti své uličkyděvčata udržovala všechno v pořádku, sama uklízela zem i dlažbu a odstraňovala neřád po zvířatech stejně jako po lidech. Byl to jejich kousíček města, kde

27


balíci vytahovali ze svých měšců mince a doroty je naopak zastrkovaly do

svých, čert vem nařízení úřadů. Docela prostá věc.

„’Brý vodpoledne, má nejkrásnější!“

Eleanor se obrátila po hlase. Joan Ruggová v marné snaze vyhnout se blátu skákala se zvednutými sukněmi z kamene na kámen.

„Co teď, co teď, co teď?“ bručela si pro sebe Mary Pottsová.

Joan se s posledním zavrčením vyhoupla na chodník před stájemi a upravila si šaty, což byly beztvaré háby z vlněné látky plné skvrn. Smuteční zvon, jak Joanina děvčata nazývala svou bordelmamá, se třemi bradami, s plnými aneustále vlhkými rty, s očima jako korálky, jež se pohybovaly rychleji než kterákoli jiná část jejího těla, a záplava rozcuchaných vlasů propletených stuhou klobouku se širokou krempou, který jakživa nesundávala. A ten nádherný věnec z kůže a vlny, zdobený květinami ze zašlého hedvábí, jí v mládí daroval nějakýnápadník, na něhož ráda vzpomínala. Toho mlhavého dne jeho výšina propůjčovala Joanině objemné postavě podobu botanické záhady, jako by se pozorovatelé přibližovali k zahradě na vrcholku hory tyčící se nad oblaky nebo k nějakému rajskému ostrovu uprostřed moře. „Dámy, viděly jste naši Agnes?“ zeptala se.

„Dneska ne,“ ujistila ji Mary Pottsová.

„Myslela jsem si, že jsi ji v úterý poslala do Westminsteru,“ vyhrklaEleanor, náhle celá znepokojená. Pokud věděla, Agnes Fonteynová se scházela s jedním ze služebníků z královské domácnosti, starým zákazníkem, který v dobách královy nepřítomnosti vyžadoval Agnesinu společnost po několik dnů za sebou.

„Přece se někam nepropadla.“ Joan si vyhrnula rukáv, aby se mohlapoškrábat na předloktí. „Jenže dneska ráno pro ni mám zvláštní žádost od jednoho fajnového pána z obchodu střižním zbožím. A nějaká klášterní hospodářka by to s ní pro něj ráda dohodla, jasný?“

„Mluvila jste s její matkou v Southwarku?“ zeptala se Mary.

„U Znamení biskupa Trtíka,“ dodala Eleanor rychle a uvedla dům běžný v Hampejzské uličce, v níž Agnesina matka odnepaměti provozovala obchod s bílým masem.

Joan se ušklíbla. „Musel by čekat půl dne, než přijde na řadu. Ta kurva šuká tak, že dcera v porovnání s ní vypadá jako svatá Markéta.“

„Zkusila jsi to u její sestry?“ zeptala se Eleonor. „Žije někde tam Na Tržišti.“

Joan zavrtěla hlavou. „Nakoukla jsem do jejího přepychovýho domu, trochu jsem se poptala v Široký ulici, ale po urozené paní ani zdání.“

Od kostela svatého Pankráce se vynořila kára s hnojem mířící k hradbám,

28


zkřivená kola se prohýbala pod tíhou nákladu, lidských i zvířecích výkalů

kazících kyselým zápachem vzduch. Když vrzání postupně utichlo, Joan se

obrátila zpátky k děvčatům. „Nemůžu si dovolit, aby mi moje doroty někam

mizely, zvlášť teď, když se blíží konec velkého půstu a choutky jsou taknabuzené. Čtyřicet dní nic a pak tejden všechno, s tím mám svou zkušenost.“

Mary zaúpěla a objala pažemi sloupek. „Neměla jsem se radši stát jeptiškou,

co, a možná složit sliby u těch benediktinek?“

„No jo, ale pak bys to opravdu chytala všemi dírami, moje milá,“ usadila ji

moudře Joan.

Ty dvě se spolu chviličku chechtaly, až přilákaly pohledy dalších děvčat

z uličky, kdežto znepokojená Eleanor sepjala ruce. Joan si položila dlaň na

bradu. Podívala se úkosem na Eleanor a řekla: „Agnes ale má nějaký kout, že

jo? Někde tam na Blatech.“

„Kousek od Betléma,“ řekla na to Eleanor a otřásla se hrůzou. „Byla jsem

tam s ní.“ Byl to, jak tomu místu říkaly, Agnesin „pelech“ – místo za městskými hradbami, kam odjakživa chodili lovci na čekanou a na něž ji s dalšími

dorotami, které dokázali lichocením přemluvit, rádi brávali někteří jejízámožnější zákazníci. Většinou to byli mladí bezohlední muži, kteří nevědí, co

s časem ani s penězi. Nebo osoby, které mají před jménem titul sir.

„Tak se tam teda dojdeš podívat, ano?“ prohlásila Joan. Svým nejsladším

hláskem.

Eleanor váhala. „Raději bych nešla samotná.“

Joan ukázala ramenem na Mary. „Vem si s sebou to děcko. Vrať se v šest

nebo krátce potom. Vypadá to, že se obloha rozjasňuje, tak dneska večernejspíš budeme mít velký nával. Krev Londýna se pěkně rozpaluje.“

Mary, která si hrála na vznešenou paní, ohnula loket. Eleanor se do nízavěsila a obě nechaly Joan Ruggovou stát u hampejzů. „Nezapomeňte, v šest,“

volala za nimi bordelmamá. Eleanor mávla na znamení, že rozumí, a byla moc

ráda, že alespoň na několik hodin unikne slizkému zaměstnání, ale přesto si

dělala starost o Agnes.

Namáhavá chůze po cestě rozblácené drobným mrholením je vedla po

Tržišti, okolo kašny u Podloubí, kde dva vandráci zavření v kládě žvýkali

suchary, které jim jednoruký kluk namáčel v pivu. Potom rovnou po Dřevěné

ulici, a pak už byly u Mrzácké brány. Když jí procházeli, Eleanor zvedla

hlavu; vězni, kteří tam skončili, se povalovali za vysokými mřížemi a strážcům

ty dvě doroty stály sotva za pohled. Agnes by podobně prošla zevnitř ven, aniž

si ji ti muži vůbec všimli. Bylo by zvláštní, že by snad ve své práci vynechala

29


víc než pár hodin, natož celý den; nejzaměstnanější děvče v celé Hampejzské

uličce, vždycky chtěla víc šilinků a byla s tím spokojená.

Zvláštní bylo i to, že Eleanoře neřekla nic o tom, co má v úmyslu, protože obě doroty byly už dlouho nerozlučné přítelkyně, vyměňovaly si své kunčofty, sem tam si půjčily nějaký ten peníz, při svém tělesném řemesle si na sebe navzájem dávaly pozor a nikdy nezapomínaly, za jakých okolností se k němu dostaly – Eleonora byla sirotek a její mladší bratr byl v učení u southwarského řezníka, který ho nemilosrdně bil, kdežto Agnes Fonteynová utekla z matčina nevěstince v Hampjezské uličce jen proto, aby mohla dráže prodávat své tělo.Nejvytrvalejší důra, jakou svět viděl, říkávala o ní s oblibou Joan Ruggová, a měla pravdu.

Jakmile prošly Mrzáckou branou, daly se podél severní hradby, minuly zazděnou cihlovou fortnu u dlážděné silnice a brzy došly na okraj zarostlého sadu. Tam cesta ústila do nekonečné rozlohy Blat, souvislého sledumočálovitých vřesovišť, která byla nejbližšími londýnskými lovišti, většinouoplývajícími jeleny a vším možným ptactvem. Na několika sušších vyvýšenýchmístech bylo možné pást krávy, přestože celé okolí ve skutečnosti bylo jedna velká mokřina. Toho pozdního odpoledne si však Eleanor a Mary nevšimly, že by se tam někdo pohyboval mezi vysokými trsy bezkolence.

První pěšina odbočující z dlážděné silnice přes mokřinu vedla k místu pod osamělým košatým dubem. Odtud směrem na východ odbočovala užší stezka. Před nimi se tyčila mohutná stavba Betlémského převorství, jehož hradby byly zesíleny a opatřeny opěrnými pilíři poté, co do něj začali přijímat blázny.Eleanor si vybavila poslední návštěvu v Agnesině doupěti, která byla směsicíobvyklého páření a čiré hrůzy. Zoufalé osahávání stárnoucího zemana, bezbřehérozlévání jeho panděra po jejích zádech připomínající pokrývku z rosolu – a pak ten zvuk, který způsobil, že se mu scvrkl a ona sama se zhroutila: zoufalý křik blázna odrážející se od hradeb Betléma. Od toho večera Eleanor slyšela podobná vyprávění o šílencích zavřených v převorství a bojujících se svými řetězy od té doby, co kanovníci rozšířili svou dobročinnost i na vyšinuté mysli.

Eleonor uviděla bílý kámen, který označoval konec cesty. Obě se prodíraly hustou zelení, až dorazily k vysoké stěně z hlohu. Pronikavá vůně petrklíčů překrývala nějaký sladší a chorobnější pach, který byl pod ní. Mary se dotkla vlastní paže. Eleanor zatajila dech a vkročila do hustého křoví. Na zemi zahlédla nahou pokožku, která se vlhce leskla. Eleanor odhrnula zbývající větve. Vtom spatřily lidské tělo.

Ta žena ležela obličejem dolů ve vlhku, nahá, s kůží zaneřáděnou deštěm a blátem. Vlasy, spečené se zemí, se táhly ve třech slizkých proudech z koruny

30


její roztříštěné lebky a staly se rejdištěm hmyzu. Vedle levé ruky jí leželpodkovářský perlík s rukojetí ledabyle odhozenou přes kořen. Eleanor jej vomámení zvedla a pocítila, jakou smrtící váhu má. Zatímco zůstala na slabých

nohou stát na stráži, Mary si s těžkým povzdechem přidřepla do bláta vedle

mrtvoly. „Ach, ty moje chudinko,“ vyhrkla. „Ach, Agnes, byla jsi tak milá, ty

moje krasavice.“

„Tak ji teda obrať, ať neleží obličejem v té rašelině,“ nabádala ji Eleanor s kladivem pořád připraveným k ráně. Něco na tom nehrálo. Agnesiny vlasy...

Mary vzala mrtvou dívku pod rameny. Bláto zamlaskalo a uvolnilo ji.Jakmile byla obrácena na záda, Mary jí z rozbitého obličeje podolkem sukně smyla tmavé skvrny.

Obě na ni upřeně hleděly a zpočátku ani nemohly uvěřit tomu, co viděly na vlastní oči. Kupka ženské parády odhozená na pařez: slonovinové kosticevyztužující šněrovačku, taftová kápě lemovaná kožešinou, víc hedvábí, než si ona sama i ostatní doroty mohly dopřát i v těch nejbujnějších snech, to vše ve stylu, který Eleanor – poněvadž měla cit chudého děvčete pro nový gagát ve městě a dobře se vyznala v tom, kdo tam prodává nejnovější róby z Gentu a Brugg – v Londýně málokdy spatřila. Pohlédla znovu do obličeje oběti.

Ta mrtvá dívka byla opravdu roztomilá. Ale nebyla to Agnes Fontayneová.

31


3

La Neyte ve Westminsteru

Wat Tyler. Jack Straw. Město je bezmocné jako vdova, Troja bez svého

Hektora, neurození lidé v něm pobíhají v ulicích jako dobytek pohospodářském dvoře, tamti se zmocní mostu, vypalují nejnádhernější panské paláce,

vezmou útokem Tower a zavraždí lorda kancléře i lorda strážce pokladu.

Ačkoli od doby, kdy Londýn zachvátilo rolnické povstání, uplynuly už čtyři

roky, naše skvělé, avšak unavené město neopouštěly otřesné vzpomínky,

které se hromadily pod okapy, honily se úzkými uličkami a nepřetržitěhrozily vzpourou.

Události oněch chmurných týdnů se nedotkly nikoho naléhavěji než Johna z Gentu, vévody lancasterského. Tyler a jeho banda nejprve uloupili všechno, co za to stálo, vypálili až do základů jeho Savojský palác, stojící u Temže, a na Nábřeží potom řadu let trčely jeho trosky – ohořelá připomínka brutální síly prostého lidu a zároveň neustálá hrozba vtělená do nich ukřivděnou chudinou samotného města.

Vévoda se teď městu vyhýbal, jak jen mohl, a svůj život a svou činnostsoustřeďoval kolem hradu Kenilworthu daleko na sever odtud. Když byla jehopřítomnost ve městě nezbytně nutná, Gent se pokaždé dostavil na několik dnů nebo týdnů, neochotně trpěný host těch mocných pánů, kteří byli ochotnisnášet jeho domácnost a uzavírali sázky na to, zda pobyt přežije. Často pobýval v Tottenhamu, toho velikonočního půstu však sídlil v La Neyte, což byl dvůr westminsterského opata obehnaný příkopem, ležící míli proti proudu nad samotným opatstvím, a právě tam mi mělo být poskytnuto slyšení u jeho občasné milostnice, které bylo dohodnuto den předtím.

Samotný vévoda vycházel z opatova sídla právě ve chvíli, kdy jsem dorazil k horní bráně, a členové jeho doprovodu se za ním táhli jako hejno hus. Napůl se ke mně obrátil s obočím svraštěným vztekem a náznakem kývnutíodpově>32


děl na mé skloněné koleno. Ti, kdo ho obklopovali, věděli, že nemůžoupromluvit, stejně dobře jako já.

V letním sídle jsem se pomalu pohyboval podél hradby a narážel na hustý zástup otrávených služebníků, kteří se mi otírali o tváře jako nějaký tlustý závěs. Síň překypovala urozenými pány různého stavu a postavení, kteří, než ovšem nečekaně odjel, vyhledávali možnost promluvit si s vévodou, a já jsem se snažil chovat tak nenápadně, aby si mě ti, kteří tam ještě zbyli, vůbec nevšimli. Mé oči mi však příliš nepomohly a odmítly vzít na vědomí džber plný dešťové vody, která do něj nakapala prosakujícím stropem. Obětoval svůj obsah mé levé noze a potom se s rachotem odkutálel po podlaze. Nastalovšeobecné utišení. Elegantně je přerušil Michael de la Pole. „Není třeba seznepokojovat. Opat už objednal několik hedvábných kbelíků,“ pronesl lord kancléř do ticha a lehce mi kývl hlavou. Příslušnou částí síně se rozlehl hlasitý smích, i když ne na můj účet, a řečený pán znovu navázal započatý rozhovor.

Robert de Vere, hrabě z Oxfordu, který stál za ním, postoupil o kousek dál, a jakmile znovu nastal všeobecný halas, šlehl po mně zlým pohledem. Uhnul jsem očima, ale předtím jsem si ještě stačil povšimnout, že je rozčilený. Na Oxfordovu hlavu se předtím patrně snesl Gentův hněv, a teď si ještě přijde nějaký John Gower, aby přivolal další neštěstí, jako by ta daná skupinaurozených pánů, kteří se shlukli v síni v La Neyte, už sama o sobě beztak nevěstila dost velké trápení. Jeden vévoda, jeden hrabě a jeden baron – tažná sílavzájemného podezírání a vzájemné závislosti. Gent se na Oxforda ještě hněval za to, že proti němu poštval krále při únorovém turnaji pořádaném ve Westmin steru, kde se jen stěží podařilo zabránit spiknutí ukládajícímu vévodovi o život – a to ke všemu po tom, co se odehrálo rok předtím při zasedání parlamentu vSalisbury, kde údajné Gentovo spiknutí proti jeho královskému synovci div neskončilo tím, že vévodu málem na místě oběsili. Nitky spiknutí bylysamozřejmě spletené z pouhého pápěří, nešlo o nic víc než o čirý výmysl nějakého karmelitánského mnicha, který pak byl cestou do cely dopaden a ubit. Dvojí údajné spiknutí za jediný rok znamenalo pro království velké utrpení.Nejnovější oblíbenec mladého krále a vyhlášený lichotník Robert de Vere co možno nejvíce využíval prohlubující se roztržky mezi králem a vévodou ashromažďoval na svou stranu mocné pány v otevřeném pokusu o vyrvání moci z rukou mnohem staršího Lancastera. Uprostřed toho všeho se octl baron Michael de la Pole, samotný správce pokladny starého krále Eduarda III. a nynější lord kancléř, který byl odhodlán udržet za každou cenu mír – mně však připadalo, že den za dnem ztrácí půdu pod nohama.

33


Oxford se k němu vzápětí obrátil zády, čímž dal najevo, že kancléřovolaskavé gesto vůči mé osobě považuje za urážku své vlastní. Přední rytíř hraběcí domácnosti sir Stephen Weldon si povšiml rozčílení svého pána a omluvil se. Zatvářil jsem se, jak se slušelo pro nadcházející setkání. Vyžadovalo to jisté úsilí, poněvadž Weldonovým nejvýraznějším charakteristickým rysem byla jizva na bradě tvarem připomínající srpek, jakási rozeklaná křivka bělejší kůže. Pokaždé, kdy jsem ji spatřil, jsem si v duchu vybavil řadu ubohých Oxfordových nájemců, pověšených na háku za krk a klátících se ve větru.

„Gowere.“

„Sire Stephene.“

„Naše nádherné město by se mělo cítit vskutku zkrášlené pokaždé, když John Gower ráčí opustit Southwark, aby se ubíral skromnějšími uličkami Westminsteru.“

„Dokonce stejně, jak tytéž třídy všemi hlasy oslavují vaše vlastní kroky po nich.“ Jak jsem toho člověka nenáviděl!

Weldon si mě změřil pohledem a v očích se mu blýskl zvláštní svit.„Vypadáš hrozně, Gowere. Málem by mě napadlo, že tvoje žena je nemocná.“

Nespouštěl jsem zrak z jeho jizvy. „Sarah zemřela loni. V týdnu po svatém Michalu.“

Dal si ruku na ústa. „O tom jsem ještě neslyšel.“

Na to jsem neřekl nic.

„Musíš mi odpustit, Johne,“ naléhal. „Je to ovšem ode mne neodpustitelné.“

„Od vás mě to nepřekvapuje, sire Stephene.“

Přimhouřil oči. Chtěl ještě něco dodat, ale včas si to rozmyslel. Obvykle to tak dělají, dokonce i ti nejvýše postavení rytíři. Sklonil hlavu na stranu, obrátil se na podpatku, vrátil se ke skupině tlačící se kolem Oxforda a zanechal mě s plnou hlavou dohadů, které se v prvé řadě týkaly toho, proč se na mě vůbec obrátil.

Někdo náhle ztlumil kašel. Z opatových komnat, které byly po dobu jeho pobytu postoupené Gentovi, právě sestupovala Katherine Swynfordová. Pleť se jí po vévodově odjezdu rozzářila, výstřih měla o šíři mince hlubší, než se slušelo, a kápi lemovanou hedvábným brokátem, který se jí hodil k očím, z nichž jiskřily smaragdy. Napřímila pevné tělo, začala se rozhlížet, a nakonec jí pohled spočinul na mně. Jemným pokynutím hlavy mi naznačila, že mám jít do široké besídky u letní síně, v níž seděla skupina dalších pěti paní, které se věnovaly vyšívání.

„Proč jsi mě chtěl vidět, Johne?“ zeptala se, když jsem k ní došel a už celá netrpělivá se ohlédla přes rameno.

34


Vybavil jsem si, v jak úzkostném stavu se mnou U Mnišské krve seděl Chaucer. Nedá se s ní o tom promluvit otevřeně. Rozhodl jsem se, že nebudu poslušný. „Geoffrey se patrně domnívá, že možná víš o knize, kterou hledá.“

Nechala mě mlčky stát a naklonila se ke společnici, aby opravila jejívyšívání. „Tohle vypárej. Ne oblouček, spíš trojúhelník. Báječně. A pak obšij ten věneček.“ Paní Katherine ve mě v té době pokaždé spolehlivě dokázalavzbudit úžas a ohromení, když vévodkyniným dvorním dámám poroučela, jako by už byly její vlastní.

Pak mi konečně věnovala pozornost. „Pořád pátrá po dalších knížkách, že?“

„To je až příliš pravdivé tvrzení.“

„Copak je zvláštního na téhle?“ Vzala úzký proužek zlatohlavu a začala jej na obou okrajích zkoumat.

„To je – ožehavé,“ odpověděl jsem a zakryl svou nevědomost rouškouobezřetnosti.

„Samozřejmě to tak je, Johne, protože jinak bys tu nestál přede mnou ty, ale můj vlastní švagr!“ Nepřestávala zkoumat výšivku. „Takový červ.“

V duchu jsem uznal, že v širším smyslu má pravdu. Gentovo chápavénadržování Chaucerovi bylo dobře známé a trvalo nepřetržitě od té doby, coGeoffrey před několika lety složil elegii na smrt vévodkyně Blanche. Katherine ho ovšem považovala za rivala, který není hoden, aby mu vévoda věnovalpozornost. Nynější vévodkyně se jí rozhodně příliš netěšila navzdory slibu, že se vzdá milenky, který dal Gent po povstání, abude žít s chotí. V rolnické vzpouře spatřoval prst Boží, který ho varoval, že se má rozloučit s mnohaletoudružkou, a oběma se pak skutečně dařilo vzájemně se vyhýbat jeden druhému,přestože ji vévoda na dálku zahrnoval přepychovými dary, panstvími a penězi. Teď se však podle všeho vzájemné spojení znovu oživovalo, jejich vztahvycházel čím dál víc před lidmi najevo, jak tomu předtím bylo řadu let.

Přesto jsem však zůstával jedním z největších ctitelů paní Katherine, a sice jak pro její odměřenost, tak pro obdivuhodnou statečnost, již prokazovala tváří v tvář spoustě pomluv šířených jejími očerňovateli. Navzdory téměřnesnesitelnému nátlaku, jemuž ji zcela určitě podroboval Lancaster, za manželova života nikdy neporušila manželský slib a nepodlehla vévodovým snahám vetřít se jí do přízně, dokonce ani tehdy, když sir Hugh Swynford pobýval v cizině. To, že Lancaster teď porušoval svůj vlastní, byla jeho věc, nikoli její. Patrně byla v těch letech odhodlána, že mu pomůže přežít období, kdy má svou další choť, a vůbec se neohlížela na to, jak tím uškodí své pověsti a svým vyhlídkám do budoucnosti.

35


„Tak... proč se tedy domnívá, že ta kniha je tady?“ zeptala se a věnovala mi pohled.

„Doslechl se o tom od jednoho z vévodových nohsledů, alespoň jak říká.“

„Ale? A obtěžoval se říct, od kterého to bylo?“ Máchla rukou ke dveřím vedoucím na terasu. „Lancaster jich přece má nazbyt. Richarda z Chatterburnu, Johna ze Singletonu, Gregoryho z Bishop’s Lynnu nebo Davida z Díry, Toma z Taverny, Petra z Prevetu – stejně jako mnichů. Jsou jich celé desítky a všichni vystrkují hlavy ze svých děr jako králíci a čmuchají po zlatě či stříbře, kdykoli Gent otevře měšec.“

„To neřekl.“

Pohled jí na chvíli utkvěl na místě. „Zahraješ si karty, Johne?“ Ze stolku vyndala balíček pergamenových obdélníků.

„Karty?“

„Ještě jsi nezkusil takové hry?“ Katherine rozložila karty na stolku ukolenou a žasla nad barvitými obrázky: modrými meči, zlatými jestřáby,nafialovělými švestkami a purpurovými květy bodláku, uspořádanými pod různými čísly a vzory. „V Paříži jsou dost oblíbené, ale tenhle paklík pochází zFlorencie. Dostala jsem je od Chaucera a teď už mám i jiné.“ Ukázala na další pakl úhledně složený na stolku a na pohled přesně stejný jako ten, který měla v ruce.

Zeptal jsem se, jak se to hraje.

„Karetních her je mnoho – každý týden se nejspíš naučím novou.“Vysvětlila mi, že má čtyři barvy a v každé je třináct karet. Plívy od jedné do devítky a pak v každé řadě čtyři figury: jestřábího prince, švestkového vévodu,mečovou královnu, bodlákového krále a tak dále.

„Tak tedy celkem dvaapadesát karet,“ počítal jsem nahlas.

„A navíc ještě trumfy, těch je dvanáct.“ Rozložila další řadu. „Kolo Štěstěny, Kouzelník, Krvácející věž a tohle je Slunce.“ Skvělé zob



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist